|
Učitel obrany proti lásce II
Autor: Ginny
Kapitola
dvacátá druhá – Záhadné zmizení
Slunečné
prosincové ráno zastihlo Jean Andersonovou s její dcerou u sobotní
snídaně. Do Vánoc zbýval už jen týden a Carolyn právě rozvíjela
několikátou teorii na téma, jakou knížku by si pod stromeček nejvíce
přála. Jean ji však poslouchala sotva na půl ucha - její myšlenky se
toulaly všude možně, a nejvíc ve sklepení…
Od okamžiku,
kdy Severusovi odstranila znamení zla a on ji požádal, aby odešla, se mezi
nimi nezměnilo absolutně nic. Tedy – ne k lepšímu. Severus se jí záměrně
vyhýbal, a pokud už se náhodou setkali, choval se k ní chladně a odměřeně
jako v dobách dávno minulých. Dokonce se ani nenechal zatáhnout do hádky,
kterou se Jean záměrně pokusila vyvolat na poradě, jen aby ho konečně
k něčemu vyprovokovala.
Rozdíl oproti
minulým letům byl však především v tom, že Jean tentokrát jednoznačně
odmítala udělat první krok a za Severusem zajít. Jednak se nemohla zbavit
pocitu, že by jí měl být přece jen vděčný za to, co pro něj udělala,
ačkoliv ho odstranění znamení zla zjevně zaskočilo. A pak, trochu se
obávala, že pokud by k ní ten vděk přece jen z nějakého důvodu necítil a
odpověděl jí zlobou a výčitkami, nedokázala by se s tím vypořádat a
nejspíš by to znamenalo definitivní konec jejich vztahu. Zatímco dokud
vyčkávala, měla pořád ještě naději, že se to mezi nimi opět urovná…i když
ta naděje slábla každým dnem a Jean byla čím dál nervóznější.
O den dříve se
ji Brumbál pokusil v soukromém rozhovoru povzbudit, aby vytrvala, neboť se
Severusem již několikrát mluvil a je pevně přesvědčen, že se brzy všechno
obrátí k lepšímu, tedy že za ní Severus určitě co nevidět přijde. V té
chvíli měla Jean co dělat, aby se udržela a neodpověděla mu nějakou
peprnou poznámkou. Severus Snape přece něco takového ještě nikdy neudělal
a bylo jen těžko uvěřitelné, že tentokrát svou hrdost opravdu přemůže a
udělá první krok.
„Ty už mě zase
neposloucháš, mami!“ ozvala se její dcera vyčítavě. „Poslední dobou je to
s tebou vážně hrozné - jsi absolutně nesoustředěná a roztěkaná. Opravdu by
mě zajímalo, na co pořád myslíš!“
„Ale já tě
poslouchám, Carolyn,“ usmála se Jean. „Jenomže na rozdíl od tebe vím, že
tvé úvahy o dárku jsou naprosto zbytečné. Dávno už je totiž rozhodnuto,
jakou knížku dostaneš pod stromeček, takže…“
„Jakou?“
zasvítily Carolyn nedočkavě oči. „Řekni mi to - prosííím! Slibuji, že té
informace nijak nezneužiju.“
„Dostaneš
učebnici matematiky,“ odpověděla Jean a měla co dělat, aby se nerozesmála,
když viděla zklamaný a současně rozzlobený výraz dítěte. „Protože je mi
jasné, že sice znáš kdejakého bezvýznamného šarlatána, který se kdy mihl
kolem černé magie, ale kdybys měla spočítat studenty sedící kolem jednoho
bradavického stolu, budeš ztracená.“
„Studenty si
přece přepočítávají ředitelé kolejí,“ zamračila se Carolyn. „A dobře víš,
že matematiku nenávidím. Je to naprosto zbytečný předmět, který…“
„Zbytečně
smlouváš,“ přerušila ji Jean, „matematiku se naučit musíš. Alespoň
základy.“
Pak pohlédla
na hodinky a vyděšeně vytřeštila oči.
„Přijdu pozdě!
Slíbila jsem Johnu Prescotovi, že budu na hřišti nejpozději v devět hodin.
To mám tedy co dělat!“ Rychle vstala od stolu a zamířila k šatníku.
„Nerozmyslela
sis to, Carolyn? Nechceš přece jenom jít se mnou?“ zeptala se ještě,
zatímco se oblékala.
„V žádném
případě. Víš, že jsem toho názoru, že létání je hloupost a famfrpál je
krutá hra patřící do mudlovského středověku. Raději se půjdu vzdělávat,“
odpověděla klidně její dcerka.
„No jak
chceš,“ řekla Jean už mezi dveřmi. „Tabby, doprovoď Carolyn do knihovny,
ano?“ pokynula ještě skřítce. „A Carolyn, nezapomeň, že před polednem máš
zajít k Charliemu, chce ti prý ukázat něco zajímavého,“ dopověděla a
zavřela za sebou.
´To by mě
zajímalo, kde se vzala ta její nechuť k létání, když oba její rodiče
létají tak rádi,´ uvažovala, zatímco se svým Challengerem v ruce kráčela
směrem k hřišti. ´I když - kdo ví, jestli Severus ještě vůbec někdy létá…´
*****
To ráno vstal
Severus Snape o poznání později než jindy. Zimní slunce se už dávno dralo
malým okénkem do jeho příbytku a on mu na okamžik nastavil tvář a zavřel
oči.
´Dnes si
s Jean konečně promluvím,´ pomyslel si. ´Dnes už to udělám. Poděkuju jí
a…´
Zarazil se. Na
tomhle místě jeho úvahy vždy končily, protože si nějak nedokázal
představit, co bude dál.
Víc jak
čtrnáct dní mu trvalo, než se psychicky srovnal s faktem, že už není
poznamenaný a že ho jeho minulost nebude pronásledovat. Znamení zla, které
nosil na levém předloktí déle než dvacet let, pro něj bylo mimo jiné i
věčnou výstrahou a připomínkou toho, že ačkoliv by to nejraději utajil i
sám před sebou, je v něčem mnohem horší než lidé kolem něj. Nesnažil se
ospravedlňovat, že do Voldemortových služeb vstoupil z donucení. Jistě,
udělal to v naivní víře, že tím svému synovi zachrání život, ale ve
skutečnosti se nikdy nevzepřel, když se měl účastnit nějakého řádění
Smrtijedů. Jako by znamení zla probudilo všechno špatné, co v něm do té
doby dřímalo… A nebýt toho, že mu Voldemort nechtěně otevřel oči, když
vyhladil celou jeho rodinu, zůstal by mu nejspíš věrný i v dalších letech.
Když ho před
pár týdny Jean znamení zla zbavila, měl pocit, jako by náhle odešel i kus
jeho života, kus jeho temné minulosti. Najednou bylo snadné zapomenout na
to, jak krutý dokázal kdysi být, když mu jeho pán poručil… Najednou nebylo
tak jednoduché litovat toho, co všechno si kvůli své minulosti musel
prožít… Jeho život už nevypadal tak temný a beznadějný – naopak se mu
zdálo, že přes všechno špatné, co ho dosud potkalo, konečně může
začít znovu, pokud k tomu najde odvahu. Protože jsou tady lidé, pro které
by stálo za to se o to alespoň pokusit.
Jenomže neměl
ani zdání, jak má tohle všechno vysvětlit Jean. Copak by mohla
vůbec pochopit, že jí v jednu chvíli dokonce zazlíval, že ho o to znamení
připravila? Že mu to pojítko do minulosti trochu chybí, když s ním žil tak
dlouho? Musela přece vynaložit obrovské úsilí, aby to kouzlo zvládla…
Brumbál se mu v jednom rozhovoru mezi řečí zmínil, co všechno podnikla,
aby celý text kouzla správně přeložila a provedla, a Severusovi nezbylo
než sklopit oči a přemýšlet, čím si vůbec zasloužil, že to pro něj
udělala. Koneckonců, bylo s podivem, že se jí vůbec podařilo nějaké takové
protikouzlo najít. A přitom ji k tomu určitě nikdo nenutil – pustila se do
toho z vlastní iniciativy, protože jí on nebyl lhostejný. Namísto
jeho vděku, který pravděpodobně čekala, se však dočkala jen mlčení.
Poslední týden
strávil Severus nekonečnými úvahami o tom, kde a jak Jean poděkovat. Ať
však přemýšlel, jak chtěl, stále nebyl schopen na nic rozumného přijít. Na
veřejných místech, jako byla sborovna, Velká síň či chodby, to prostě
nepřicházelo v úvahu, a zajít za ní do jejího apartmá se mu přece jen moc
nechtělo. Uvažoval i o tom, že jí pošle dopis a požádá ji, aby za ním
přišla do sklepení, ale ani tady si nebyl příliš jist úspěchem. Proč by za
ním ostatně chodila, když ji odtud sám vyhnal? Ne ne, tentokrát byla
zkrátka řada na něm. Bude za ní muset zajít a promluvit si s ní.
´Musím si ale
nejprve vypůjčit v knihovně příručku o čistých rostlinných jedech, abych
mohl dopsat ten článek,´ napadlo ho v koupelně. ´Nejlepší bude jít tam
hned po snídani, a pak budu moci vyřešit tu věc s Jean.´
Do Velké síně
přišel, když už byli všichni ostatní po jídle. Snědl však sotva jeden
toast, protože se ho začínala zmocňovat podivná nervozita. Jean…
Ano, musí za ní, nedá se nic dělat. Ale napřed do té knihovny.
V sekci
s omezeným přístupem si rychle vybral knihu, kterou potřeboval, a otočil
se k odchodu. Když však procházel volně přístupnou částí knihovny, kde
bylo v časném dopoledni ještě prázdno, jeho zrak mimoděk zalétl do malé
chodbičky na konci historického oddělení. Na okamžik skoro přestal dýchat,
než si uvědomil, že to blonďaté stvoření, které uviděl sedět v chodbičce u
stolku, není Jean, ale její dcera Carolyn.
A najednou mu
hlavou bleskl zajímavý nápad. Co kdyby poslal Jean vzkaz po jejich dceři?
Snad by to mohla pochopit jako zprávu, že vzal jejich dítě alespoň
částečně na vědomí… Nebo by mu naopak přišla vynadat, že má Carolyn nechat
na pokoji. Ale i to by byla jistá možnost, jak by se on vyhnul
prvnímu kroku…
To už Carolyn
zvedla hlavu od knihy, kterou do té chvíle listovala, a upřeně se na něj
zadívala. Severusovi se nepříjemně zahoupal žaludek, když si vzpomněl, jak
po jejím upřeném pohledu dopadl minule, avšak očima neuhnul. Opravdu –
celá matka…
„Proč na mě
tak zíráte, pane?“ ozval se náhle tichou knihovnou andělský hlásek. „Copak
nevíte, že je to neslušné?“
Severus trošku
přimhouřil oči. „Je letitým právem profesorů zírat na studenty, slečno
Andersonová. Jste-li tak inteligentní, jak o vás vaše matka tvrdí, pak
byste to měla vědět.“
„Ale já
nejsem student,“ namítla Carolyn. „Alespoň zatím ne. Tak byste na mě
neměl zírat.“
„Ovšem,“
odvětil Severus, „ale to je dozajista jen dočasný stav. Číst už ostatně
umíte, ne? Co byste tu také jinak dělala,“ přistoupil k ní blíž a pozorně
pohlédl na stůl, „s knihou, která je zcela prosta obrázků, že?“
„Samozřejmě,
že umím číst,“ zvedla Carolyn hrdě hlavu. „A umím toho ještě víc.“
„To mi opravdu
nemusíte připomínat, slečno,“ ušklíbl se. „Některé vaše schopnosti mám
ještě v živé paměti.“
Okamžitě si
všiml, jak Carolyn zčervenala – zdálo se, že tu narážku pochopila, což ho
trochu překvapilo. V jejím věku…
„V případě, že
byste byla schopna si rovněž něco zapamatovat, což by měla být nezbytná
vlastnost každého dobrého studenta,“ pronesl Severus zvolna, zatímco se
Carolyn snaživě narovnala, „bych pro vás měl jistý…řekněme, úkol.“
Zdálo se, že
nabídnutá možnost prokázat své schopnosti byla tou správnou cestou,
protože Carolyn dychtivě poposedla a pozorně ho sledovala.
„Jelikož nemám
v poslední době na vaši matku štěstí a velmi úspěšně se míjíme, rád bych
se jí vaším prostřednictvím pozeptal, zda by se u mne mohla dnes večer
zastavit. Mohla byste jí to laskavě vyřídit, slečno?“
Carolyn
přikývla. „Vyřídím, pane profesore. A nemusíte mít obavy, paměť mám velmi
dobrou. Řeknu jí, že byste s ní potřeboval mluvit.“
„Výborně,
dítě,“ pousmál se Severus. „Dostaví-li se tedy zvečera vaše matka ke mně,
budu si moci být konečně jist, že alespoň jeden z mých budoucích studentů
není úplný tupohlavec.“
„To tedy
není,“ zdvihla Carolyn hrdě hlavu.
Severus už
neodpověděl a spěchal k východu z knihovny. To dítě ho začínalo
fascinovat. Jistě, mnohokrát už byl svědkem jejích debat s matkou a
samozřejmě postřehl, že Carolyn je opravdu mimořádná, avšak tohle bylo
poprvé, kdy měl možnost si s ní osobně promluvit. Na jeho vkus byla trochu
moc sebevědomá, ale jinak měla všechny vlastnosti, kterých si u dítěte
cenil – byla zvídavá, pilná, chytrá a o jejích kouzelnických schopnostech
absolutně nebylo pochyb. A nejúžasnější na tom byla, že byla jeho dcera.
Tedy, alespoň to o ní Jean tvrdila…
Jakmile se
vrátil do sklepení, usedl ke stolu, otevřel příručku rostlinných jedů a
pokračoval v psaní článku pro časopis Lektvary a jedy. Dokončil ho
chvilku před polednem a rychlými kroky zamířil do sovince, aby jej odeslal
redakci. Když pohledem vyprovázel velkou hnědou sovu, která s pergamenem
přivázaným na noze nejprve obkroužila část hradu, než zamířila k Londýnu,
všiml si dvou postav blížících se k Zapovězenému lesu.
´No ovšem –
Weasley se zase předvádí před mou dcerou,´ pomyslel si a vzápětí se
zarazil. Před mou dcerou… Bylo zvláštní takhle o ní přemýšlet, když
pořád s jistotou nevěděl, jestli je vůbec jeho. Ale čím dál víc v něm
začínal klíčit pocit, že právě takovéhle dítě by si přál. Jen byla otázka,
zda by ona stála o takového otce.
´Nepochybně by
dala přednost Weasleymu,´ pomyslel si s hořkostí.
S povzdechem
odtrhl zrak od postav mizejících v dáli a vydal se do jídelny. Dobře
věděl, že když tam dorazí dostatečně brzo, vyhne se Jean Andersonové a do
večera bude mít dost času, aby si ještě jednou promyslel, co jí řekne.
*****
Jean
Andersonová strávila dopoledne létáním s Johnem Prescotem a s partou
studentů ze třetího a čtvrtého ročníku, kteří projevili zájem naučit se
kromě běžných leteckých dovedností ještě pár neobvyklých prvků. Ačkoliv to
zprvu nečekala, bylo to velmi zábavné a ona se do výuky tak zabrala, že jí
jen úpěnlivé stahy žaludku připomněly čas oběda.
Když dorazila
do jídelny, část studentů a profesorů už byla pryč, mezi nimi zřejmě i
Snape, soudě podle dosud neuklizených talířů na jeho místě. S povzdechem
usedla na svou židli a nalila si polévku. Pár vteřin poté vešel dovnitř
s veselým hvízdáním i Charlie Weasley, a překvapivě byl sám.
„Kde jsi
nechal Carolyn?“ zeptala se ho Jean s úsměvem.
„Carolyn? A
kde bych ji měl mít?“ odvětil nechápavě, zatímco si sedal na Snapeovo
místo.
„Vždyť za
tebou měla před obědem přijít, ne?“ znejistěla Jean.
„No to měla,
ale neukázala se. Říkal jsem si, že je asi v knihovně a zase se do něčeho
moc začetla. Dojdu se tam po ní podívat,“ řekl a vstal.
„To budeš
hodný,“ kývla Jean a pokračovala v jídle.
Charlie byl
zpátky ani ne za pět minut, avšak opět sám.
„V knihovně
není,“ oznámil a jeho hlas zněl trochu nervózně.
„Jak to, že
není? Kde jinde by byla?“ podivila se Jean, ale okamžitě vstala od stolu.
„Podívám se po
ní v našem apartmá a jestli nebude ani tam, tak ať si mě nepřeje,“ dodala
rozhořčeně.
„Doprovodím
tě,“ nabídl se s úsměvem Charlie. „Někdo by měl to ubohé dítě ochránit
před tvým běsněním.“
„Já ti dám
ubohé dítě!“ zamračila se Jean. „Carolyn si zkrátka dělá, co chce,
v tom to je.“
Jenomže
Carolyn nebyla ani v apartmá. Jean tedy zavolala skřítku Tabby, která ji
měla doprovázet, a okamžitě na ni uhodila, co se stalo.
„Tabby byla se
slečnou v knihovně, paní,“ zamávala skřítka ušima. „Ale pak přišel pán a
řekl, že slečna půjde s ním a Tabby má jít pryč. Tabby šla.“
„Který pán?“
nechápala Jean.
„Pan Charlie
Weasley, paní,“ řekla skřítka a upřela své velké oči na Charlieho.
„Ale to přece
není pravda! Já jsem v knihovně před obědem vůbec nebyl!“ odporoval
Charlie. „Tedy až doteď, kdy jsem tam šel shánět Carolyn…“
„Nevymýšlíš
si, Tabby?“ znejistěla Jean. „Nespletla sis Charlieho s někým jiným?“
„Tabby se
nespletla, paní,“ plačtivě odpověděla skřítka a sklonila hlavu. „Tabby
pana Charlieho zná a má ho ráda, paní, protože je na ni vždycky hodný.
Tabby by nepustila slečnu Carolyn s někým, kdo by na ni nebyl hodný.“
Jean nechápavě
pohlédla na Charlieho.
„Já ji vážně
nikam neodvedl, Jean,“ řekl tiše.
„Tak kdo
tedy?“ namítla. Vzápětí se ale už otočila a spěchala do knihovny. Charlie
jí byl v patách.
Ani madam
Pinceová jí však nebyla schopna tu záhadu vysvětlit, a naopak i ona
potvrdila, že to byl Charlie Weasley, kdo Carolyn z knihovny odvedl.
„Nebyl
jsem to já,“ durdil se Charlie. „Já to vážně
nebyl!“
„Viděla jsem
vás na vlastní oči, pane Weasley,“ odpověděla přísně knihovnice. „Nechcete
mi, doufám, tvrdit, že špatně vidím?“
„Tvrdit to
nechci, ale nejspíš to tak bude,“ odsekl.
„Klid,
Charlie,“ napomenula ho Jean. Sama se snažila zachovat rozvahu, i když
v ní panika klíčila čím dál tím víc. „Zajdeme za ředitelem, třeba nám
pomůže tu záhadu rozluštit. Jdeme, teď hned.“
Zatímco
kráčeli chodbou do ředitelovy pracovny, nedalo jí to, aby se nezeptala:
„Poslyš,
Charlie, jestli je to nějaký vtip a vy jste se s Carolyn na mě domluvili,
tak…“
„Není
to žádný vtip!“ odmítl
rozzlobeně. „Takovéhle vtipy nedělají ani Weasleyové! Jean, já ti
přísahám, že jsem Carolyn nikam neodvedl! To bych ti nikdy neudělal!
Já vás mám přece obě rád a …“
„Dobře, dobře,
Charlie, já ti věřím,“ uklidňovala ho, ale pomalu začínala mít nepříjemný
pocit, že to bude ona, kdo bude za pár minut potřebovat uklidnit.
Když vstoupili
dovnitř, vyrušili Brumbála z poklidné diskuse s podobiznou Dilysy, jedné
z jeho dávných předchůdkyň. Usmál se na ně, ale sotva mu vysvětlili, proč
přišli, jeho tvář zvážněla.
„Já jsem ji
opravdu nikam neodvedl, pane řediteli,“ začal vysvětlovat Charlie, Brumbál
ho však gestem ruky zarazil a místo odpovědi se obrátil k obrazu za sebou.
„Slyšela jste
to, Dilyso?“ zeptal se.
„Jistě, Albusi,“
kývla čarodějka s dlouhými stříbrnými loknami. „Poohlédneme se po ní,
spolehněte se. Vstávejte, lenoši,“ houkla vzápětí na ostatní obrazy, „máme
práci!“
Z některých
obrazů se ozvalo brblání, ale během pár vteřin utichlo a postavy zmizely.
„Možná by
ještě skřítci…“ začala nesměle Jean, ale to už před ředitelem stál Dobby a
pozorně naslouchal jeho instrukcím. Sotva skřítek s lusknutím prstů
zmizel, byly zpátky první postavy z obrazů.
„Nic,“ hlásily
jedna po druhé.
Dilysa se
vrátila jako poslední a také ona jen odmítavě zavrtěla hlavou.
„Jen Sir
Cadogan tvrdí, že je spolu viděl odcházet z hradu,“ kývla hlavou směrem
k Charliemu.
„Ale já to
nebyl!“ bránil se Weasley zoufale.
„Ovšem,
Charlie,“ odvětil klidně Brumbál.
To už se
uprostřed ředitelny zjevil Dobby.
„Dobby
skřítkům všechno řekl, pane, a oni se dívali všude, ale slečnu Carolyn
nenašli,“ sklopil hlavu a svěsil uši, jako by to byla jeho vina.
„Děkuju, Dobby,“
kývl Brumbál a zachmuřil se.
Pak vstal,
přistoupil ke krbu, nabral z misky na jeho okraji hrst rudého prášku a
vhodil ji do ohniště. Oheň se na okamžik rozzářil jasnou červení, než se
jeho barva opět vrátila k obvyklé žlutooranžové. Jean se už už chtěla
zeptat, co to má znamenat, ale Brumbál ji gestem zarazil. Za chvilku
začali do ředitelny jeden po druhém přicházet všichni bradavičtí
profesoři. Chyběl jen Firenze, který by se do ředitelny po točitých
schodech obtížně dostával. Mlčky se postavili podél stěn a čekali, až je
Brumbál seznámí s tím, proč je svolal.
Starý ředitel
neztrácel čas a stručně vyložil celou situaci. Když skončil, zdvihl
Severus Snape hlavu a řekl:
„Před polednem
jsem viděl Carolyn Andersonovou jít k Zapovězenému lesu. S Weasleym,
samozřejmě,“ dodal a upřel na Charlieho tvrdý pohled.
„Ale
to jsem nebyl já!!! Kolikrát to mám ještě opakovat?!?“
odpověděl Charlie rozzlobeně. „Nikam jsem
ji neodvedl, a jestli mi nevěříte, tak mi klidně dejte veritaserum!“ skoro
vykřikl a vzdorně se podíval na profesora lektvarů.
Chvíli na sebe
hleděli jako dva kohouti, než do souboje jejich pohledů zasáhla Minerva
McGonagallová.
„Nejspíš na
sebe někdo vzal vaši podobu, Charlie, jiné vysvětlení pro to není,“ řekla
tiše. „Asi použil mnoholičný lektvar. S tím máme ostatně v Bradavicích
bohaté zkušenosti, že,“ dodala a pohlédla na ředitele, který jen mlčky
přikývl.
V té chvíli se
Jean Andersonová svezla do křesla a hlasitě se rozvzlykala.
Kapitola
dvacátá třetí – Beznaděj
Byl čtvrtý
večer po Carolynině záhadném zmizení a v celých Bradavicích to vypadalo
jako po prohrané bitvě. Mnozí studenti byli zamlklí a bez nálady, protože
i mezi ně záhy pronikla zpráva o zmizení malé Carolyn. Někteří žáci
sedmého ročníku, kteří ještě pamatovali Jeanino fingované úmrtí, hned
přispěchali s dohady, zda není mezi oběma příhodami nějaká spojitost.
Vyučování sice pokračovalo, ale za mnoho nestálo, protože nejen studenti,
ale především profesoři měli problémy se na probíranou látku soustředit.
Na ošetřovně
čistila madam Pomfreyová kentauru Firenzovi hnisající rány na hrudi a na
krku. Firenze se ještě v sobotu odpoledne vydal do Zapovězeného lesa, aby
se pokusil najít nějakou Carolyninu stopu, ale nezjistil nic, a navíc ho
ještě napadlo jeho bývalé stádo, podrážděné jeho opětovnou přítomností
v lese. Protože s ním Carolyn tentokrát nebyla, nebrali si vůči němu jeho
bývalí druhové servítky a Firenze byl rád, že vyvázl živý. Rány si ovšem
nechtěl nechat ošetřit, což byla očividně chyba, protože se mu o pár dnů
později zanítily.
V ředitelově
pracovně to vypadalo nejsmutněji. Víc jak tři dny bezvýsledného pátrání se
hluboce podepsaly na kondici i náladě většiny přítomných. Jean Andersonová,
která se po první noci strávené na ošetřovně pod silnými uklidňujícími
lektvary dokázala sebrat natolik, že se aktivně účastnila dalšího pátrání
a dokonce i normálně vyučovala, seděla stočená v křesle a hleděla do
prázdna. Minerva McGonagallová v křesle vedle ní ji chvíli konejšivě
hladila po rameni, než si dlaněmi promnula unavené oči. Charlie Weasley
v dalším křesle měl hlavu v dlaních a zdálo se, že nemá daleko k pláči.
Filius Kratiknot nebyl v křesle téměř ani nebyl vidět, zato byl zřetelně
slyšet, protože právě usnul. Heather Prýtová vytáhla z rukávu další
kapesník, utřela si uslzené oči a hlasitě se vysmrkala.
Severus Snape,
v tváři ještě bledší než obvykle, působil stejně jako většina ostatních
nesmírně unaveným dojmem. Ještě v sobotu odpoledne, když se ukázalo, že
Carolyn zmizela, vyrazil do Londýna, aby se na Obrtlé a Kolmé ulici
nenápadně poptal mezi kouzelnickou spodinou, zda někdo něco nezaslechl o
únosu. Kolmá ulice byla horší obdobou Obrtlé a Severus se velmi rozmýšlel,
než na ni vkročil, ale ani tam nic nezjistil. Bez chvilky odpočinku se
potloukal po Londýně až do pondělního rána, kdy se musel kvůli vyučování
vrátit do Bradavic. Přesto vyrážel do Londýna každý den po vyučování znovu
a znovu a vracel se až hluboko po půlnoci. Teď zamyšleně přecházel
z jednoho konce místnosti na druhý, jenom se přitom vyčítavě podíval na
Prýtovou, když smrkáním protrhla ticho panující v ředitelně, ale
nezastavil se.
Jediný Albus
Brumbál vypadal lépe než obvykle, jako by mu ta napjatá situace naopak
vlila novou krev do žil. I přes naléhání McGonagallové si nedopřál
odpočinku a byl hlavním tahounem celého pátrání. Právě u něj se scházely
zprávy od bystrozorů, které vedl Alastor Moody, i zprávy od ostatních
kouzelníků účastnících se celé akce. Avšak ani přes všechno vynaložené
úsilí nemohl prohlásit, že by měl k dispozici byť jen jedinou stopu. Po
Carolyn jako by se země slehla.
Už v sobotu
odpoledne bylo sice jasné, že se jedná s největší pravděpodobností o únos,
ale kdo za ním stojí, to se nikomu doposud nepodařilo zjistit. Panoval
obecný názor, že Zapovězený les byl nejspíš jen místem, kam únosce Carolyn
odvedl a odkud se s ní následně někam přemístil, ale i to byl pouhý dohad.
A pokud šlo o důvod únosu, ten zřejmě všichni až příliš dobře tušili,
avšak neodvažovali se o něm mluvit. Jestli totiž Carolyn opravdu někdo
unesl, pak to bylo nejspíš proto, aby získal její srdce do všemocného
lektvaru a ona už touto dobou možná ani nebyla naživu…
„Přátelé moji,
všichni jste v uplynulých dnech velmi tvrdě pracovali, za což vám chci
poděkovat,“ prolomil ředitel konečně mlčení. „Odpočinek si zasloužíte víc
než kdy jindy. Jděte do svých pokojů a načerpejte nové síly, jistě je
budete v příštích dnech ještě potřebovat. Alastor Moody pokračuje spolu s bystrozory
v pátrání a ujišťuji vás, že jakmile objeví sebemenší stopu, budu vás o
tom neprodleně informovat.“
Jako první se
po ředitelově výzvě zvedla Prýtová a významně šťouchla do chrápajícího
Kratiknota. Maličký kouzelník chvíli překvapeně mžoural, než s mumláním
vstal a vydal se ke dveřím. Charlie Weasley tázavě pohlédl na Jean
Andersonovou, jako by ji tím chtěl přemluvit k odchodu, ale ta
nereagovala.
„Pojďte,
Charlie, půjdeme,“ uchopila ho za loket Minerva McGonagallová.
Učitel péče o
kouzelné tvory se ještě jednou otočil k Jean, ale nakonec se nechal
zástupkyní ředitele nasměrovat ke dveřím.
Severus Snape
se s rukama založenýma na prsou opíral zády o okenní parapet, jako by se
mu vůbec nechtělo se z ředitelny vzdálit. Tím hlavním důvodem, proč dosud
neodešel, byla samozřejmě Jean. Únos jejich dcery mu překazil pečlivě
připravený plán na usmíření a on neměl od té doby ani jedinou příležitost
promluvit si s ní o samotě. Ani teď nebyli úplně sami, a přestože Brumbál
o jejich vztahu nejspíš dobře věděl, nehodlal před ním Severus mluvit o
věcech, které se týkaly jen jich dvou.
„Nebude-li vás
to příliš obtěžovat, doprovodím vás do vašeho pokoje, profesorko,“ řekl
neutrálním hlasem.
Jean však
neodpověděla a dál se choulila v křesle.
„Slyšela jste
mne, profesorko?“ přistoupil k ní a zlehka se dotkl jejího ramene.
„Nesahej na
mě!“ sykla a odtáhla se od něj.
Překvapeně
povytáhl obočí.
„Možná jste to
ještě nepostřehla, ale nejsem to já, kdo by se podílel na únosu vaší
dcery,“ připomněl jí.
„Ani Charlie
se na něm nepodílel,“ zareagovala okamžitě. „A kdybys býval připustil, že
je to také tvá dcera, nemuselo to takhle dopadnout. Na rozdíl od tebe se
k ní totiž Charlie choval otcovsky, proto mu Carolyn důvěřovala a byla
ochotná klidně odejít i s někým, kdo se za něj jen vydával.“
„No ovšem!“
ušklíbl se. „Mohlo mě přece hned napadnout, že jsem to vlastně já, kdo
může za její zmizení. Bez ohledu na to, že to možná vůbec není moje
dcera.“
„Důležitou
součástí protikouzla, kterým ti Jean před pár týdny odstranila znamení
zla, Severusi,“ vložil se do jejich přiostřující se diskuse Brumbál, „byla
také směs obsahující Carolyninu krev. Jsem si naprosto jist, že kdybys
nebyl jejím otcem, protikouzlo by nefungovalo. Sám dobře víš, že bez
správných přísad se žádné kouzlo ani lektvar nezdaří.“
Na okamžik
zavládlo v místnosti ticho, než se Jean ozvala znovu, tentokrát už
klidnějším hlasem.
„Za celou tu
dobu sis s ní ani jednou nepromluvil, Severusi.“
„Ale
promluvil,“ odpověděl tiše.
„Cože?!?“
vytřeštila oči a posadila se v křesle zpříma. „A kdy?“
„Mluvil jsem
s ní ten den ráno, co zmizela. Potkal jsem ji v knihovně,“ řekl bez zájmu.
„A proč jsi
nám o tom neřekl, Severusi?“ zeptal se přísně Brumbál. „Vždyť víš, co
říkal Alastor Moody – i zdánlivě nepodstatná informace může mít důležité
souvislosti a…“
„Ovšem,
ovšem,“ zavrčel Severus. „Ale nehovořili jsme o ničem podstatném.“
„Tak o čem
jste mluvili, Severusi?“ ozvala se tiše Jean. „Co říkala? Možná jsi byl
totiž poslední, kdo s ní mluvil, než…“ zlomil se jí hlas.
„Nebylo to nic
důležitého. Týkalo se to jejích schopností, hlavně čtení a paměti,“
vypáčil ze sebe, když zjistil, že se odpovědi nevyhne.
„Dobře,
Severusi, já ti to věřím,“ kývl ředitel. „A je dobře, žes nám o tom řekl.
Ale nyní byste se už měli přestat hádat a raději byste si měli jít
odpočinout. Oba dva.“
Jean mlčky
vstala z křesla, popřála řediteli dobrou noc a vyšla z pracovny. Severus
ji vzápětí následoval, ale protože si nebyl tak úplně jist, zda s jeho
doprovodem opravdu souhlasí, zůstal raději o několik kroků pozadu. O
chvíli později vkročila Jean do svého pokoje, aniž se jedinkrát otočila
nebo řekla jediné slovo. S povzdechem se tedy otočil a zamířil do
sklepení. Z usmiřování zase nebude nic...
Byl tak
unavený, že padl oblečený na postel, a v ten moment usnul. Z bezesného
spánku podobného spíše hlubokému bezvědomí ho však probralo, když s ním
někdo poměrně silně zatřásl.
„Tak už se
konečně probuď, Severusi!“ uslyšel povědomý hlas.
„Co je?“
vzdychl.
Ať už ho budil
kdokoliv, nevybral si k tomu ten nejvhodnější čas. Vždyť určitě usnul
sotva před několika minutami, nebo měl alespoň ten pocit. S námahou
pootevřel oči, ale byl příliš rozespalý na to, aby byl schopen zaostřit na
siluetu vedle své postele a identifikovat ji.
„Musím ti říct
něco důležitého,“ zaznělo ztichlou místností.
Konečně mu
bylo jasné, kdo to na něj mluví. Ostatně, jenom ona se k němu mohla bez
nesnází kdykoliv dostat…
„Proč nespíš,
Jean?“ řekl jemně.
„Jsem tak
strašně unavená, že nemůžu usnout,“ odpověděla.
„Tak si vezmi
uspávací lektvar. Mám ho…“
„Nechci
lektvar. Víš, jak Brumbál říkal to o těch zdánlivě nepodstatných
událostech?“
„Hmm,“
zabručel a cítil, jak se ho znovu začíná zmocňovat spánek.
„Vzpomněla
jsem si, že jsme Draca Malfoye potkaly v Prasinkách ten den, co Carolyn
zabila mozkomora,“ slyšel z dálky její hlas.
V tu chvíli
byl vzhůru. Prudce se posadil na posteli a vyčítavě se podíval směrem, kde
ji tušil.
„Proč mi
to, k čertu, říkáš až teď?“
zahřměl.
„Protože mě
nenapadlo, že by to mohlo mít nějaký význam. A možná ho to ani nemá!“
snažila se obhájit.
To už Severus
směřoval ráznými kroky do koupelny.
„Jistěže má!
Mohl přece vidět, co se stalo! Mohl z toho poznat, jaká síla v Carolyn
dřímá! Nemluvě o tom, že se pak popral s Weasleym na plese, ne? Byla pro
něj hračka získat přitom třeba jeho vlasy nebo…“
Jeho další
slova zanikla v hluku tekoucí vody. Když se znovu objevil v pokoji, suše
jí oznámil:
„Musím do
Londýna, hned. Oznam můj odjezd Brumbálovi a řekni mu, co jsi řekla mně.“
Pak rychle
zamířil ke krbu, nabral hrst letaxového prášku a vstoupil do ohniště.
„Buď
opatrný...Severusi!“ zaslechl ještě její naléhavý hlas. Vzápětí už ho
letaxová síť nesla k Děravému kotli.
*****
Ve středu
časně ráno se v ředitelově pracovně objevil Alastor Moody. Brumbál seděl
ve svém vysokém křesle a vypadal až překvapivě klidně, když starý
bystrozor vystoupil z jeho krbu.
„Ten tvůj
Smrtijed asi na něco kápl, Albusi,“ zahučel na přivítanou a bez ptaní si
nalil sklenici citrónové limonády. Vyprázdnil ji naráz, otřásl se odporem
a dopajdal do nejbližšího křesla.
„Teda jak to
můžeš pít, starouši? To by probudilo i mrtvýho!“ uchechtl se.
„Právě proto
to piju, Alastore,“ odpověděl Brumbál klidně. „Jen mívám poslední dobou
takový pocit, že citróny už dneska nejsou to, co bývaly.“
„To máš teda
zatracenou pravdu,“ broukl Moody. „Ale abych nezdržoval. Jak se zdá, ta
stopa vedoucí k mladýmu Malfoyovi by mohla bejt správná. Ten prevít zmizel
z Londýna už minulej tejden a nikdo nemá ani páru, kde je. Teda - nikdo
z těch, se kterýma jsme zatím mluvili, ale ještě jsme neprověřili zdaleka
všechny jeho kamarádíčky.“
„To je dobrá
zpráva, Alastore,“ pokýval Brumbál hlavou. „Jean Andersonovou jistě
potěší, že už se máte ve svém pátrání konečně čeho chytit.“
„Chudák
holka,“ řekl Moody a s námahou vstal z křesla. „Už si taky užila dost na
to, jak krátce je na světě.“
„V tom s tebou
musím souhlasit,“ odvětil ředitel. „Samozřejmě doufám, že budeš mě i ji
nadále informovat o případném pokroku v pátrání.“
Moody přikývl
a začal se pomalu belhat ke krbu.
„No nic, já
zas poběžím,“ řekl. „Jsou místa, kde budu užitečnější.“
„Dávej na sebe
pozor, Alastore,“ řekl Brumbál. „Víš, že už ti mnoho nepoškozených částí
těla nezbývá.“
„No jasně,“
roztáhl Moody tvář v něčem, co se hodně vzdáleně podobalo úsměvu. Pak
nabral do dlaně hrst letaxového prášku a vstoupil do krbu. Zvedl ruku, aby
ho vhodil pod sebe, ale na poslední chvíli se zarazil.
„Ty, Albusi,
poslyš,“ poškrábal se trochu rozpačitě na bradě a pohlédl na bradavického
ředitele. „Víš, že toho tvýho proradnýho Snapea nemůžu ani vystát,
ale…donuť ho, ať si trochu vorazí. Po půlnoci byl za mnou říct mi o tý
stopě a pak až do rána šmejdil po Londýně - a to bych se vsadil třeba o
Gringottovic banku, že už od soboty nespal. Je jako posedlej – úplně jako
když tenkrát honil starýho Malfoye! Bystrozorové se v tom pátrání aspoň
střídají, ale on… Co ti mám povídat – sám asi víš, že takhle mizerně
vypadal naposledy, když umřel Harry Potter. Nechci dělat předčasný soudy,
ale řekl bych, že jestli se ta stopa ukáže jako správná, neochrání před
ním mladýho Malfoye žádný kouzlo na světě. Teda, ne že by mi to nějak
vadilo, ale…no však víš. Prostě nechci, aby si zas hrál na mstitele a
pletl se bystrozorům do práce.“
Pak máchl
rukou, hodil pod sebe hrst letaxu a byl pryč.
*****
Severus Snape
však nepotřeboval ani v nejmenším, aby ho ten den někdo honil do postele.
Byl tak unavený, že jen s obtížemi udržel oči otevřené, a nebylo divu, po
tom nočním výletě do Londýna. Ačkoliv se o to velmi snažil, nenarazil za
celou noc ani na jedinou stopu, která by ho dovedla k Dracu Malfoyovi, a
tak se – ač nerad – vrátil zase do Bradavic. Zatím si ještě nedovolil
vyrazit do nepřetržitého pátrání na vlastní pěst, ale byl připraven tak
učinit, jakmile by to znamenalo třeba jen malou naději na úspěch.
Když během
první středeční vyučovací hodiny zjistil, že už ho ani silný povzbuzující
lektvar spolehlivě neudrží v bdělém stavu, věděl, že je zle a že ho tak
jeho organismus důrazně varuje před stavem naprostého vyčerpání. Vyučování
přečkal jen díky tomu, že celou dobu přecházel po učebně, čímž dokázal
spolehlivě znervóznit většinu studentů. Místo oběda se odebral do ložnice
a tam klesl na postel, aniž by se zabýval myšlenkou, že má odpoledne ještě
dvě vyučovací hodiny. Okamžitě usnul a prospal nejen odpoledne, ale i
celou noc
Ráno ho
vzbudila skřítka Winky.
„Pan profesor
už musí vstát, pane. Winky přinesla pánovi snídani, pane, jak pan ředitel
přikázal. Pan ředitel očekává pana profesora ještě před vyučováním, pane.“
Se zavřenýma
očima se dopotácel do koupelny, a teprve když strávil hodnou chvíli pod
vlažnou sprchou, byl schopen začít zase normálně fungovat. Hned ho
napadlo, zda mu Brumbál nebude zazlívat ty dvě hodiny, které neučil, ale
v skrytu duše doufal, že mu to pro tentokrát projde. K snídani spořádal
všechno, co mu Winky přinesla, a nebylo toho zrovna málo. Nebylo se však
co divit, protože nejedl víc jak jeden a půl dne.
O chvíli
později už vcházel do Brumbálovy pracovny. Kromě ředitele seděla uvnitř
také Jean Andersonová, Alastor Moody a překvapivě i John Prescot. Moody
měl zjevně hlavní slovo, Severus tedy tiše pozdravil a zaujal své oblíbené
místo u okna.
„Takže abych
to dokončil,“ zakoulel po něm starý bystrozor výhružně čarovným okem.
„Jdeme dál po té stopě vedoucí k Malfoyovi a konečně to začíná vypadat
slibně, i když zatím nemáme jedinej důkaz, že ten únos opravdu provedl
on.“
V té chvíli se
ozvalo důrazné cvakání sovího zobáku na okenní sklo. Severus, který stál
nejblíž, okno otevřel, a k jeho nemalému překvapení mu sova vlétající
dovnitř přistála přímo na rameni.
„Vsadil bych
všechny zlatonky světa, že je to ta sova, co jsem ji viděl už včera večer
lítat kolem hradu. Přišlo mi, že nějak nemůže najít toho, komu má tu věc
doručit,“ filozofoval Prescot, zatímco jí Severus sundával pergamen
z nožky.
V místnosti
bylo hrobové ticho, když rozvinul dopis a začal číst. Ještě dřív než se
dostal k poslednímu řádku, smrtelně zbledl.
„Je to on,“
řekl trochu chraplavým hlasem a podal pergamen řediteli. „Je to Draco
Malfoy.“ Pak se vrátil k oknu, zkřížil ruce na prsou a zahleděl se ven.
Brumbál
přelétl dopis očima, pokýval hlavou, jako by se nedozvěděl nic nového, a
podal jej Moodymu.
„Johne, prosím
vás, doneste tu sovu Charliemu, ať se o ni postará,“ požádal vzápětí
Prescota. „Asi opravdu dlouho kroužila kolem, protože vypadá dost
vyčerpaně.“
Učitel létání
si posadil sovu na předloktí, úslužně se uklonil a vyšel z pracovny.
„Co je v tom
dopise?“ nevydržela to Jean a vstala z křesla. Sotva jí Moody podal
pergamen, nedočkavě se do něj začetla.
Snape, ty zatracený bastarde, znáš to rčení „Oko za oko, zub za zub“?
Tak si pamatuj - Tys mě připravil o otce,
já Tě připravím o dceru.
A nevěř tomu, že mě někdy najdeš.
Podpis chyběl.
„On si s tebou
vyřizuje účty prostřednictvím Carolyn?!?“ zašeptala Jean nevěřícně a
zastavila se pár kroků od Severuse. „Myslela jsem…měla jsem za to, že se
jí zmocnil, aby mohl připravit všemocný lektvar?“ vyslovila poprvé nahlas
to, čeho se všichni v duchu obávali.
„No, to tím
bohužel není vyloučeno,“ zabručel Moody pod vousy.
Severus se
pomalu obrátil od okna a ve tváři měl výraz, kterým dokázal spolehlivě
vyděsit snad všechny bradavické studenty.
„Odkud Malfoy ví, že je Carolyn moje dcera?“
zeptal se tiše a probodl Jean ledovým pohledem.
„To si snad
myslíš, že jsem mu to řekla nebo co?!?“ vzdorně se na něj podívala.
„A jak jinak
by o tom věděl? Pokud se pamatuji, na plese jste spolu mluvili dost dlouho
na to, abys mu to stihla říct,“ řekl.
„Ví to asi od
Parkinsonové,“ vstoupil do jejich přiostřující se debaty Moody. „Pansy
Parkinsonová pracuje v Nemocnici svatého Munga a přímo podléhá
Smethwyckovi, hlavnímu léčiteli. Ani ji zatím nemůžeme najít, ale poslední
dobou ji s Malfoyem několikrát viděli.“
„Byl byste tak
laskav a objasnil mi, co s tím má Smethwyck společného?!? A jak…“ začal
Severus, ale Jean ho přerušila.
„Pansy to ví
nejspíš z tvé krve, Severusi,“ řekla tiše. „Poslala jsem ji k Mungovi,
abych měla jistotu, že jsi opravdu Carolyniným otcem.“
Severusovi se
překvapením rozšířily oči. Pak si rozrušeně prohrábl rukou vlasy, přešel
rychle od okna ke stolu a zase zpátky, zlostně přimhouřil oči a vztekle
zasyčel:
„Jak
ses opovážila?!? „Jak
jsi vůbec mohla…?!? To je ta největší stupidita, jakou jsem kdy od tebe
slyšel! Copak jsi úplně přestala přemýšlet?!? Udělat takovou
nehoráznou hloupost, to…“
„Uklidni se,
Severusi,“ řekl konejšivě Brumbál. „Já sám jsem Jean pomáhal s tím, aby se
ta krev dostala do správných a důvěryhodných rukou, tedy do rukou
Hippokrata Smethwycka. Znám ho už léta, ale ani v nejhorším snu by mne
bývalo nenapadlo, že bude tak neopatrný a svěří tvou krev někomu jinému.“
„Jste
oba nezodpovědní blázni!“
vybuchl Severus. „Kvůli takové hlouposti jste klidně ohrozili životy nás
obou!“
Pár vteřin
rozrušeně přecházel kolem okna a pak vykročil ke dveřím. V okamžiku, kdy
položil ruku na kliku, zarazil ho ředitelům přísný hlas.
„Dnes
neopustíš Bradavice, Severusi!
V pátrání bude dál pokračovat pouze Alastor Moody s ostatními bystrozory.“
„Malfoy chce
mě, a já se před ním nebudu schovávat,“ odsekl Severus rozzlobeně.
„Právě proto
zůstaneš tady, Severusi! On chce Carolyn i tebe, a ji už bohužel má. Nic
se tím nevyřeší, ztratíme-li ještě tebe. Potřebujeme vás oba, a živé.“
Brumbálův hlas
zněl tak direktivně, že Jean, která se v duchu proklínala za tu
neopatrnost s krví, překvapeně zvedla hlavu. Nepamatovala si, že by někdy
slyšela ředitele s někým hovořit tímhle tónem. Na Severuse to ovšem zjevně
platilo, protože jen sykl „Jistě, pane řediteli“, a opustil místnost.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vysvětlení autorky před
závěrečnou kapitolou
Jak už jsem v předmluvě
avizovala, příběh, kterým jste se pročetli až k poslední kapitole, nekončí
zrovna šťastně. Důvody, které mě k napsání takového konce vedly, nejsou
v tuto chvíli podstatné – prostě jsem to tak cítila a také jsem to tak
napsala.
Protože mě však překvapivě
velké množství čtenářů různými způsoby prosilo o happyend nebo alespoň o
něco, co by se mu vzdáleně podobalo, nevydržela jsem a napsala pro ně
jakýsi alternativní závěr. Žádný velký happyend v něm sice není, ale snad
to zmíněné romantické dušičky alespoň trochu uspokojí.
Nyní tedy máte na výběr a
záleží jen na vás, který závěr si zvolíte:
1/
původní konec
2/ nově dopsaný.
|