V noci na pátek usnula Jean jen díky silnému uspávacímu lektvaru, který jí navečer vnutila madam Pomfreyová. Ráno se cítila přece jen o něco lépe, alespoň po fyzické stránce, ale nešťastná byla stále stejně.
Pátek byl zvláštní den – učilo se jen dopoledne, zatímco odpoledne naplno vypukly přípravy na vánoční ples, který se měl konat tentýž večer. Brumbál totiž trval na tom, že každoroční plesovou tradici je potřeba dodržet, a to navzdory chmurné atmosféře. Ačkoliv s tímto rozhodnutím převážná část profesorského sboru původně nesouhlasila, podvečerní nálada mezi studenty přesvědčila o správnosti ředitelova rozhodnutí naprostou většinu skeptiků a nenápadně zatlačila do pozadí problémy posledních dnů.

Jean Andersonová však v žádném případě zapomenout nedokázala a cítila ten večer ještě větší beznaděj než v předchozích dnech. Od Alastora Moodyho nepřišly žádné nové zprávy, Severus Snape se na ni očividně zlobil kvůli té záležitosti s krví a studenti kolem se veselili, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku. Původně uvažovala o tom, že se plesu vůbec nezúčastní a zůstane ve svém apartmá, avšak ani to nebylo řešení – ať se totiž podívala kamkoliv, všechno jí tam Carolyn připomínalo. Ani na knihy už nemohla pohlédnout, aniž by jí v mysli vytanuly dceřiny dychtivé hnědé oči…

A tak nakonec přece jen usedla k učitelskému stolu, tentokrát netradičně posunutému až do nejtemnějšího kouta Velké síně, a začala vydatně popíjet vánoční punč, který nechal Brumbál speciálně pro tuto příležitost připravit. Vedle ní seděla Minerva McGonagallová a snažila se ji utěšit a rozptýlit, ale Jean většinou pouštěla její slova jedním uchem tam a druhým ven. Mnohem víc ji zajímalo, že Severus Snape, zamračený a temný ve své neutuchající zlobě, už zase zmizel v zahradě. Chyběl jí, hrozně moc jí chyběl. Vždyť to byla téměř celá věčnost, co spolu byli naposledy - vyhýbal se jí od té noci, co mu odstranila znamení zla. A do toho přišel ten Carolynin únos, po kterém by ho vedle sebe potřebovala mít dvojnásob…jenže on si stále zachovával odstup. Pokud se pamatovala, tak ani v těch letech, kdy živořila ve Švédsku, jí jeho podpora nikdy nechyběla tolik jako teď.
Jistě, po ruce byl Charlie Weasley, po Carolynině zmizení dvojnásob galantní a pozorný, ale to nebylo řešení. Jean až příliš dobře věděla, že i kdyby se Charlie snažil sebevíc, nikdy jí nedokáže Severuse nahradit. Problém byl ovšem v tom, že právě v této chvíli byl Charlie tady, zatímco Severus bloumal někde po zahradě.
„Jak vidím, punč ti zachutnal,“ pousmál se, když si k ní přisedl a všiml si prázdné sklenice. Sáhl po elegantní kovové konvici a nalil horký nápoj jí i sobě.
„Tak ať to všechno dobře dopadne,“ zdvihl svou sklenici a pořádně upil.
Jean bezmyšlenkovitě přikývla a udělala totéž, přestože dobře věděla, že by dál pít neměla. Už před chvílí cítila, jak jí vlivem alkoholu zčervenaly tváře, a hlavu měla tak lehkou, jako by si ji právě odložila na nějaký obláček.
„Jean,“ přisedl si k ní Charlie blíž, když zjistil, že se Minerva McGonagallová zabrala do rozhovoru s Kratiknotem a konečně jim nevěnuje pozornost. „Jean, já ti chci říct, že je mi to všechno hrozně líto a že udělám všechno pro to, abych…“
„Nemluv o tom, Charlie,“ zdvihla Jean odmítavě ruku. „Nemluv o tom, pokud nechceš, abych se tu rozplakala.“
„To nechci,“ řekl tiše a přitáhl si židli ještě o kousek blíž. „Nesnesl bych pohled tvoje slzy. Jean, já bych jen chtěl…co je ti? Ty opravdu pláčeš?“
Pohladil ji po tváři a pak ji donutil zdvihnout hlavu. Nemýlil se – v jejích očích se třpytily slané krůpěje. Rozpačitě ji uchopil za ruku.
„To jsem opravdu nechtěl…odpusť mi to, Jean…“
Zatímco na něj hleděla a z jejích očí kanula jedna horká slza za druhou, pokusil se ji k sobě přivinout a pohladit ji po vlasech. Nebránila se a opřela si hlavu o jeho rameno.
„Profesorko Andersonová, buďte tak laskava a pojďte se mnou. Hned!“ ozval se náhle za nimi ledový hlas. „Potřebuji s vámi hovořit.“
Nemusela se otáčet, aby věděla, komu ten hlas patří.
„Profesore Snape, neměl byste zrovna teď…“ zkusil oponovat Charlie.
„Mlčte, Weasley!“ okřikl ho Snape. „Nepleťte se laskavě do věcí, kterým nerozumíte.“ „Čekám na vás v chodbě, profesorko,“ pohlédl výhružně na Jean. „Pokud nepřijdete během minuty, vrátím se pro vás a odvedu vás odtud sám.“
„Co si to k ní dovolujete?“ protestoval Charlie.
„Ti-cho!“ šeptl důrazně Snape. „Ještě slovo, Weasley, a budete litovat, že jste se vůbec narodil.“
Pak rázným krokem opustil Velkou síň a zmizel v přilehlé chodbě.
Jean se pokusila vstát, a povedlo se jí to už napodruhé.
„Přece za tím hulvátem nepůjdeš, Jean!“ namítl Charlie a chytil ji za ruku. „Jean, měj přece rozum, nemůžeš...“
„To bude v pořádku, Charlie,“ ujistila ho a pokusila se o úsměv. „Severus se někdy…vlastně skoro vždycky…chová trochu neurvale.“
Potom se poněkud vratkým krokem vydala směrem ke dveřím.
„Severus?!?“ zaslechla ještě Charlieho překvapenou repliku, ale už se neotočila. 

Vyšla na chodbu před Velkou síní a rozhlédla se. Postávalo tu několik studentských párů, ale ten, kdo ji vylákal ven, nebyl v dohledu. Zamířila tedy do chodby vedoucí ke sklepení, a hned za jejím prvním ohybem překvapeně vyjekla, když ji silná ruka pevně uchopila za zápěstí a důrazně ji nasměrovala ke schodům do sklepení. Ocelové prsty svíraly její ruku tak pevně, že se raději bez odporu podvolila.
Tak nezvyklá podívaná se zřejmě postavám na obrazech nenaskytla už celá desetiletí, protože okamžitě ožily a začaly pobíhat z jednoho plátna na druhé. Ty odvážnější pokřikovaly:
„Okamžitě ji pust, ty neurvalče! Copak nevidíš, jak ji to bolí?“
„Ticho!!!“ zahřměl rozzlobeně Severus a dál za sebou Jean vlekl. Postavy přestaly vykřikovat, ale dál si mezi sebou rozčileně mumlaly.
O chvíli později otevřel učitel lektvarů mávnutím hůlky dveře svého příbytku, vtáhl Jean dovnitř a zabouchl za sebou. Dalším mávnutím hůlky zajistil dveře kouzlem.
Jean se udýchaně zastavila. Celou tu dobu měla co dělat, aby stačila tomu šílenému tempu a nenatáhla se v chodbě jak dlouhá, tak široká. S napětím nyní čekala, co bude dál.
„S tím zrzavým cucákem se nebudeš zahazovat, rozumíš?“ zavrčel a přitiskl ji ke zdi, až prudce vydechla. „Ty patříš ke mně, a ne k takovému nedomrlému zmetkovi!“ 

Polibek, který následoval, snad ani nebyl polibkem v pravém slova smyslu – byl to spíš trest. Surový, agresivní trest za to, jak se před chvílí chovala, a snad i za to, že mu tolik chyběla. Bolel a naprosto ji připravil o dech, ale paradoxně vyvolal na její uslzené tváři úsměv. Pokusila se Severuse obejmout kolem krku, avšak bylo to marné – příliš jí teď potřeboval dokázat svou převahu, než aby měla šanci. Polibky prokládal kousáním, škrabal ji strništěm vousů rašících na jindy hladké tváři… I jeho milování bylo tentokrát divoké a majetnické, ale jí to bylo jedno. Pro ten pocit, že jsou konečně zase spolu, mu byla ochotna dovolit téměř všechno. Napětí posledních dnů se v tom milostném souboji dvou těl konečně uvolnilo a ona aspoň na chvíli zapomněla na celý svět…
Když pak naprosto vyčerpaní, s těly vzájemně neuvěřitelně propletenými konečně usínali, zamumlal ještě:
„Slib mi, že ode mne dneska neodejdeš. Chci tě ráno najít vedle sebe. Alespoň jednou.“
„Slibuju,“ usmála se spokojeně. „Ale nesmíš moc chrápat.“ 

*****

Ráno se Jean vzbudila ještě za tmy a šťastně se usmála, když ucítila na zátylku Severusův horký dech. Ležel těsně za ní a ve spánku ji jednou rukou objímal kolem pasu, jako by jí tím chtěl zabránit, aby se od něj vzdálila. Jenomže ona se vzdálit musela, alespoň na chvilku, protože měla neuvěřitelnou žízeň. Opatrně se tedy vyprostila, přehodila si přes ramena jeho plášť, což byl první větší kus oblečení, který cestou do pracovny našla, a šla si nalít sklenici vody. Ale ještě než ji stihla celou vypít, ozval se za oknem vysoko u stropu povědomý cvakavý zvuk.
´Sova? Teď?´ povytáhla překvapeně obočí. Začala rychle hledat svou hůlku, aby mohla okno otevřít, a nakonec ji našla ležet na zemi pod svými šaty, na půl cesty mezi pracovnou a ložnicí.
Sova vlétla dovnitř, přistála na stole a natáhla nožku, aby mohla Jean sundat pergamen. Podle pečeti to byl dopis od Moodyho a jí se nedočkavostí roztřásly ruce. 

Jean,

už víme, kde je Carolyn. Našli jsme v Londýně Pansy Parkinsonovou a ona pod veritasérem vypověděla, že Malfoy ukryl Vaši dceru ve starém Parkinsonovic domě v Kozinkách. Je prý živá a zdravá, jen ji dlouhou dobu drželi v bezvědomí – tolik se jí Malfoy bál.

Za svítání tam dorazím a toho bídáka si podám. Budu rád, když se ke mně přidáte.

Moody

V té chvíli se Jean musela rychle posadit, protože se jí rozrušením roztřásla kolena. Carolyn žije! A snad bude i v pořádku...už brzy. Kozinky, malá víska kousek za Prasinkami, o které většina kouzelnického světa neměla ani ponětí, byly přece nedaleko... Jean je při svých dřívějších výletech na koštěti několikrát z dálky zahlédla a matně si pamatovala, že mají jen pár domů. Takže v tom případě by neměl být problém Carolyn najít. Prudce vstala, mávnutím hůlky přivolala všechny kusy svého oblečení a zamířila ke krbu. Severusův plášť nechala sklouznout na zem, nabrala do dlaně hrst letaxového prášku a vzápětí už se vynořila ve svém pokoji.
´To by byl povedený vtip, kdyby mě býval tentokrát donesl letax jinam, než jsem chtěla,´ pomyslela si, když nahá vystupovala z krbu.
Bleskově se oblékla, pak nasedla na své koště, otevřela okno a vylétla ven. Do Kozinek to bylo vzdušnou čarou jen pár minut. Obloha však byla stále ještě černá, neboť bylo zataženo a nad krajinou visely těžké tmavé mraky. Svítání se zdálo být v nedohlednu.
´Nevydržím čekat tak dlouho,´ napadlo ji, když už měla vesnici na dohled. ´Ostatně, je tam přece jen Draco Malfoy, a ten se se mnou těžko může měřit...´
Zakroužila nad vesnicí, zaostřila zrak na domy pod sebou a snažila se odhadnout, který z nich bude ten pravý. Její pozornost vzápětí upoutala budova na severním okraji, na níž se zub času viditelně podepsal. Přestože byla všechna okna zakrytá okenicemi, z jednoho z nich nepatrně prosvítalo světlo. Přitiskla se ke koštěti, jak nejvíc mohla, a opatrně se k oknu přiblížila. Škvíry v okenicích byly sice příliš malé na to, aby jimi bylo dovnitř vidět, Jean si však okamžitě věděla rady.
„Transparencio!“ šeptla a mávla hůlkou směrem k oknu. V té chvíli měla před sebou celou místnost jako na dlani. Vzápětí se potěšeně usmála – Draco Malfoy seděl u stolu, opíral se o něj lokty a hlava mu co chvíli klesala. Zdálo se, že je sám a že na někoho čeká - možná na Parkinsonovou. Moody se v dopise nezmínil, že by se s nimi na tom únosu podílel ještě někdo další, a Malfoy tedy nejspíš ještě netušil, že zůstal po zatčení Parkinsonové sám. 

Jean zvedla oči k obloze. Tma, stále nic než tma, a po Moodym nikde ani stopy. Věděla, že by na něj měla počkat, ale když byl Malfoy opravdu sám… Poodlétla pár metrů od okna, zhluboka se nadechla a mávla hůlkou. Na její výkřik „Disposo“ se okenice i okenní sklo rozlétly na kusy. Překvapený Draco Malfoy sotva stačil uchopit hůlku, která ležela před ním na stole, a Jean už byla vevnitř. Seskočila z koštěte a namířila mu hůlku na krk přesně v okamžiku, kdy vstal.
„Pusť tu hůlku, Malfoyi. Hned!“ zahřměla.
Ozvalo se cvaknutí, jak hůlka dopadla na zem. Potom se však Malfoy drze ušklíbl.
„Vy si myslíte, že jste vyhrála, co? Tak to se teda pletete, protože Carolyn nikdy zpátky nedostanete!“
„Myslíš?“ pousmála se Jean. „A jak mi v tom zabráníš?“
„To uvidíte. Sice ještě žije, ale dlouho nebude. Než vymyslíte, jak se k ní dostat, tak v té díře chcípne.“
„Kde je?“ zamračila se Jean a rychle přelétla očima celou místnost. „Tak kde je?“přitlačila na hůlku, když se Malfoy neměl k odpovědi.
„Za těmi dveřmi,“ řekl sebejistě a nepatrně kývl hlavou směrem k mohutným dubovým dveřím. „Ale nedostanete se k ní, ani kdybyste se rozkrájela.“
„Carolyn?!“ zvolala Jean hlasitě. „Carolyn, slyšíš mě?“
„Mami?!?“ ozvalo se zpoza dveří nevěřícně.
„Ano, jsem to já, holčičko! Už jsem u tebe, neboj se!“
„Nikdy se k ní nedostanete!“ sykl posměšně Malfoy. „Ale možná, kdybyste mě moc pěkně prosila…“
V tom okamžiku s ním Jean definitivně ztratila trpělivost.
„Mdloby na tebe!“ zahřměla. „Petrificus totalus!“
Draco Malfoy se bezvládně sesunul k zemi a kolem těla se mu obtočila neviditelná pouta. 

Jean přistoupila blíž ke dveřím, zpoza kterých se ozval hlas její dcerky. Byly opravdu masivní, ale mnohem víc Jean znepokojovalo, že jejich zárubně světélkovaly podivným nazelenalým světlem. Zkoumavě si je prohlížela a tu a tam zkusila nějaké diagnostické kouzlo ve snaze zjistit, čím je Malfoy tak asi začaroval. Nic, žádná reakce.
„Mami?!?“ ozval se zevnitř žalostný hlas. „Maminko, prosím, pojď si pro mě! Snažila jsem se ty dveře otevřít, ale nepodařilo se mi to. Mám hrozný hlad a žízeň a…“ Další slova zanikla v plačtivých vzlycích.
Jean se sevřelo srdce. Její dcera, její vždycky tak silná Carolyn…musí na tom být hodně špatně, když se odtamtud nedokázala sama dostat a naopak žádá o záchranu.
„Už jdu, Carolyn!“ zvolala. „Vydrž, hned jsem u tebe.“
Teď se musela rychle rozhodnout, jaké kouzlo použije, i když pořád ještě netušila, čím Malfoy dveře začaroval. Ale nemohla už čekat - Carolyn ji potřebovala, a ona zoufale potřebovala ji.
„Carolyn, holčičko, jdi od těch dveří co nejdál, sedni si někam do kouta na bobek a schovej si hlavu, ano? Možná teď budou lítat kameny,“ zavolala co nejhlasitěji. „Připravena? Tak já počítám do tří – raz, dva, …“ 

*****

Severus Snape se vzbudil za svítání a s nelibostí zjistil, že už je zase sám.
´Hlavně že mi slíbila, že mě neopustí,´ pomyslel si rozmrzele, zatímco se zvedal z postele. ´Možná jsem k ní přece jen neměl být v noci tak surový. I když – ona kupodivu nevypadala, že by jí to nějak zvlášť vadilo…´
S povzdechem zašel do koupelny, osprchoval se a pak se oblékl.
´Před snídaní bych možná mohl stihnout ještě pár řádek do té nové stati o šalamounku,´ uvažoval.
Teprve v té chvíli mu padl zrak na pracovní stůl. Úplně nahoře ležel pergamen, který tam včera večer určitě nebyl. Rychle ho vzal do ruky, přelétl jeho obsah očima a tvář se mu zachmuřila. Teď už věděl, kam Jean hned po ránu zmizela, a měl z toho zatraceně mizerný pocit.
´To jí ten hlupák Moody měl rovnou napsat, ať se sebere a dojde si Carolyn vysvobodit sama,´ zlobil se v duchu. ´Jistě, je tam zřejmě jenom Malfoy a Jean je velmi schopná, ale přesto… Někdy mívám nepříjemný pocit, že mateřský pud poněkud oslabuje její schopnost zdravého úsudku.´
Rychle sáhl po své hůlce, oblékl plášť, popadl koště a okamžitě vyrazil ven z hradu. 

Dům Parkinsonových v Kozinkách našel snadno – i v šedivém zimním rozbřesku bylo jeho roztříštěné okno zdaleka viditelným svědectvím o tom, že právě tady se dnes stalo něco neobvyklého. Uvnitř však nebyl patrný žádný pohyb, což bylo podivné. S hůlkou připravenou v pohotovostní poloze vlétl Severus opatrně dovnitř. Když spatřil spoutaného Malfoye ležícího téměř pod stolem, jen se znechuceně ušklíbl. Jeho obavy byly tedy zbytečné a tenhle klouček očividně neměl proti Jean šanci. Ale kde je? A kde je Carolyn?
Teprve když pohlédl na druhou stranu místnosti, uviděl ji. Také ona ležela na zemi, ale na rozdíl od Malfoye nebyla v bezvědomí, byť její otevřené oči hleděly do prázdna. Několika rychlými kroky byl u ní, poklekl a sáhl jí na krk. Žila, což zjistil nejen podle tepu, ale i podle toho, že se trochu pohnula.
„Jean,“ řekl znepokojeně, „Jean, co se stalo? Jsi v pořádku?“
Pomalu k němu otočila hlavu, a když se jejich oči setkaly, nepotřeboval už nic slyšet. I beze slov věděl, co se s ní děje. Byla bílá jako křída a její rty měly modrofialovou barvu. Až příliš dobře věděl, co to znamená…
Ztěžka polkl a pak opatrně nadzdvihl její štíhlé tělo. Když se mu její hlava opřela o rameno, poodhrnul jí vlasy z obličeje a mlčky ji pohladil po tváři.
„Tohle kouzlo jsem nezvládla, Severusi,“ šeptla a trochu provinile se usmála.
„Co se stalo, Jean?“ zeptal se trochu ochraptěle. „A kde je Carolyn?“
„To ty dveře…ona je za nimi. Chtěla jsem je otevřít…zkusila jsem to…ale…“
Stačil mu jediný pohled, aby věděl, že tohle kouzlo Jean ani zvládnout nemohla. Dobře znal tu nazelenalou záři, která se vytvořila kolen dveří vždy, když byly začarovány kouzlem „Ensurancio“. A také dobře věděl, jak skončili všichni ti, kdo jej neznali a pokusili se jej překonat.
„Je to prastaré a dávno zapomenuté kouzlo, které nikoho nepustí dovnitř ani ven,“ vypravil ze sebe s námahou. „Rodina Malfoyových si ho předává jako dědictví už po generace. Lucius Malfoy ho nějakou dobu používal pro zajištění některých místností ve svém domě, ale přestal s tím, když byl Draco malý. Mohlo mě napadnout, že ho to pak také naučil.“
„Carolyn je tam uvnitř,“ šeptla Jean. „Mluvila jsem s ní, je v pořádku, ale moc chce odtamtud ven...“
Severus jen kývl hlavou a polkl. Teď už pro něj nebylo podstatné, co je s jejich dcerou, když mu Jean umírala v náručí.
„Severusi…“
„Ano?“
„Postarej se o ni. Je to tvoje dcera a…bude tě potřebovat…když s ní já nebudu,“ vypravila ze sebe s námahou.
„Ale…já nevím, jestli mne jako otce vůbec přijme a…“ pokusil se slabě protestovat.
„Budete si rozumět, věř mi,“ pousmála se a v ten okamžik vypadala šťastně.
„Jean, já vážně nevím, jestli to dokážu,“ namítl. „Ona je naprosto výjimečná a…“
„Právě proto s ní musíš být,“ zašeptala a pokusila se k němu víc přitisknout. „Zvládneš to, uvidíš.“
Severus cítil, jak se Jean v jeho náručí chvěje chladem, a tak se ji pokusil přikrýt svým pláštěm a přivinout ji k sobě tak těsně, jak to jen šlo. Šťastně se usmála, když se jejich tváře dotkly.
„Miluju tě, Severusi,“ šeptla.
Neřekl nic, jen ji k sobě ještě víc přitiskl a políbil ji na chvějící se rty. Tohle přece nemohla být pravda…teď ji nemohl ztratit! Ne teď, když se zase našli, když se milovali, když byla jejich dcera živá a zdravá…
„Jean,“ zašeptal zoufale. „Jean, prosím, neodcházej! Potřebuju tě!“ 

O několik minut později vstoupil do dveří Brumbál s Moodym a okamžitě spatřili Severuse stále ještě sedícího na zemi, s nehybným tělem Jean Andersonové v náručí. Obličej měl zabořený do jejích vlasů a oči zavřené. Když je otevřel a podíval se na oba staré kouzelníky, bylo v nich tolik bolesti a zoufalství, že i otrlý Moody raději odvrátil pohled. Brumbál zkoumavě pohlédl na Jean a jeho tvář se zachmuřila. Fénix Fawkes, který právě vlétl rozbitým oknem dovnitř, zakroužil místností a tiše usedl na okenní parapet.
„Proč?“ šeptl Severus tiše a očima prosil ředitele o vysvětlení. „Proč se to muselo stát? Proč právě jí?“
„Dobře víš, Severusi, že si svůj osud nevybíráme - nikdo z nás. Je mi moc líto, že to potkalo právě Jean.“
„Ale vy ji ještě můžete zachránit! Vy přece můžete!“ upřel na něj Severus prosebný pohled.
„Ne, chlapče, ani já už ji nezachráním. To, co se stalo, nedokáže změnit ani ten nejsilnější kouzelník na světě,“ odpověděl Brumbál a v té chvíli se zdálo, jako by právě zestárl o dalších sto let.
„Měl jsem tu být s ní!“ vybuchl zoufale Severus. „A už dávno jsem jí měl říct, co k ní cítím, a že mi na Carolyn záleží! Měl jsem jí to říct! Všechno mohlo být jinak! Neletěla by sem sama a… To já jsem způsobil, že…“
„Nemyslím, že by sis měl něco vyčítat, Severusi,“ řekl konejšivě Brumbál. „Opravdu si nemyslím, že…“
V té chvíli přerušil jeho slova nádherný zpěv. To Fawkes, zázračný pták fénix, zamával křídly, vzlétl a pak ladně usedl na Severusovo rameno. Tváře všech tří mužů zračily nefalšovaný úžas, když Fawkesovi začaly kanout z očí slzy. Jedna za druhou dopadaly na čelo Jean Andersonové, a s každou z nich jako by se její slabý dech prohluboval a do tváří se jí vracela barva. V okamžiku, kdy Jean hlasitě vzdychla a pootevřela oči, vyrazil Fawkes vítězoslavný skřek, mávl křídly a usedl zpátky na okno.

Severus chvíli nevěřícně hleděl do Jeaniny zrůžovělé tváře, než se odvážil pohnout. Nepatrně  se pousmála.
„Chtěl jsi mi něco říct, Severusi,“ vypravila ze sebe s námahou.
Severus nejprve jen bezmyšlenkovitě přikývl, zatímco se jeho pohled doslova vpíjel do jejího. Z výrazu tváře bylo jasně patrné, jak hluboké emoce právě prožívá.
„Jean…“ šeptl. „Jean, já…“
Víc toho říci nedokázal. Místo dalších slov přitiskl své rty k jejím, a jeho havraní vlasy decentně skryly nejprocítěnější polibek jeho života.

„Mami? Jsi tu, mami?“ ozvalo se v té chvíli nejistě zpoza dveří.
Severus zdvihl hlavu a stejně jako Brumbál a Moody překvapeně pohlédl směrem ke dveřím.
„Carolyn,“ šeptla Jean a pokusila se nadzvednout, ale byla ještě příliš slabá.
„Jak se zdá, vaše dcera je v pořádku,“ řekl stejně tiše ředitel. „A možná je na čase, aby se právě nyní seznámila i s druhým ze svých rodičů, co říkáte? Protože ona tě bude potřebovat, Severusi. Bude potřebovat všechno to dobré, co v tobě ještě zbylo, a jsem si jist, že toho vůbec není málo.“
Severus na něj po těch slovech překvapeně pohlédl, potom však nesouhlasně potřásl hlavou a stočil zrak zpátky k světlovlasé ženě ve svém náručí, jako by ho nic jiného na světě nezajímalo.
Usmála se na něj a s námahou řekla:
„Záleží to jen na tobě, Severusi – já tě nebudu k ničemu nutit. Pane řediteli, prosím vás, mohl byste…“
„Ano, ano, Jean, hned ty dveře otevřeme,“ pokýval Brumbál hlavou. „Už je za těmi dveřmi zavřená příliš dlouho na to, abychom si mohli dovolit otálet.“
Počastoval Snapea dlouhým zamyšleným pohledem a po jeho tváři přelétl stín smutku. Pak přistoupil blíž k dubovým dveřím a zeptal se: „Slyšíš mě, Carolyn?“
„Dědo?“ ozvalo se překvapeně zpoza dveří. „Dědo, kde je maminka?“
„Maminka je v pořádku, Carolyn, a čeká tu na tebe,“ řekl Brumbál a jeho modré oči se laskavě usmály na ženu a muže na podlaze. „A my tě hned odtamtud dostaneme.“ 

Alastor Moody si pro sebe něco zabrumlal a s hůlkou v ruce začal obcházet kolem dveří, zatímco Brumbál se s tázavým pohledem obrátil zpátky k Severusovi a Jean.
„Připraveni, vy dva?“ zeptal se tiše. „Připraveni shledat se se svou dcerou?“
Jean stiskla pobledlému Severusovi ruku a povzbudivě se na něj usmála. Pohladil ji po tváři a palcem jí přejel po rtech, než se k ní sklonil a dotkl se ústy jejích vlasů.
„Jen doufám, že je dostatečně vyčerpaná a nepraští se mnou znovu o zeď, sotva mě uvidí,“ šeptl tak tiše, aby jeho slova slyšela pouze ona.
Usmála se, a něha v jejích očích jako by ho zahřála až u srdce a dodala mu odvahu. Zdvihl hlavu, zhluboka se nadechl a odhodlaně pohlédl na ředitele.
Brumbál se chápavě pousmál, pokýval hlavou a pak přistoupil k Moodymu, který už stál přede dveřmi s hůlkou připravenou k provedení kouzla.

 O chvíli později přestaly dubové dveře zeleně světélkovat a otevřely se dokořán.

KONEC