|
Učitel obrany proti lásce II
Autor: Ginny
Kapitola
dvacátá čtvrtá – Konec a začátek
V noci na
pátek usnula Jean jen díky silnému uspávacímu lektvaru, který jí navečer
vnutila madam Pomfreyová. Ráno se cítila přece jen o něco lépe, alespoň po
fyzické stránce, ale nešťastná byla stále stejně.
Pátek byl
zvláštní den – učilo se jen dopoledne, zatímco odpoledne naplno vypukly
přípravy na vánoční ples, který se měl konat tentýž večer. Brumbál totiž
trval na tom, že každoroční plesovou tradici je potřeba dodržet, a to
navzdory chmurné atmosféře. Ačkoliv s tímto rozhodnutím převážná část
profesorského sboru původně nesouhlasila, podvečerní nálada mezi studenty
přesvědčila o správnosti ředitelova rozhodnutí naprostou většinu skeptiků
a nenápadně zatlačila do pozadí problémy posledních dnů.
Jean
Andersonová však v žádném případě zapomenout nedokázala a cítila ten večer
ještě větší beznaděj než v předchozích dnech. Od Alastora Moodyho nepřišly
žádné nové zprávy, Severus Snape se na ni očividně zlobil kvůli té
záležitosti s krví a studenti kolem se veselili, jako by bylo všechno
v nejlepším pořádku. Původně uvažovala o tom, že se plesu vůbec nezúčastní
a zůstane ve svém apartmá, avšak ani to nebylo řešení – ať se totiž
podívala kamkoliv, všechno jí tam Carolyn připomínalo. Ani na knihy už
nemohla pohlédnout, aniž by jí v mysli vytanuly dceřiny dychtivé hnědé
oči…
A tak nakonec
přece jen usedla k učitelskému stolu, tentokrát netradičně posunutému až
do nejtemnějšího kouta Velké síně, a začala vydatně popíjet vánoční punč,
který nechal Brumbál speciálně pro tuto příležitost připravit. Vedle ní
seděla Minerva McGonagallová a snažila se ji utěšit a rozptýlit, ale Jean
většinou pouštěla její slova jedním uchem tam a druhým ven. Mnohem víc ji
zajímalo, že Severus Snape, zamračený a temný ve své neutuchající zlobě,
už zase zmizel v zahradě. Chyběl jí, hrozně moc jí chyběl. Vždyť to byla
téměř celá věčnost, co spolu byli naposledy - vyhýbal se jí od té noci, co
mu odstranila znamení zla. A do toho přišel ten Carolynin únos, po kterém
by ho vedle sebe potřebovala mít dvojnásob…jenže on si stále zachovával
odstup. Pokud se pamatovala, tak ani v těch letech, kdy živořila ve
Švédsku, jí jeho podpora nikdy nechyběla tolik jako teď.
Jistě, po ruce
byl Charlie Weasley, po Carolynině zmizení dvojnásob galantní a pozorný,
ale to nebylo řešení. Jean až příliš dobře věděla, že i kdyby se Charlie
snažil sebevíc, nikdy jí nedokáže Severuse nahradit. Problém byl ovšem
v tom, že právě v této chvíli byl Charlie tady, zatímco Severus bloumal
někde po zahradě.
„Jak vidím,
punč ti zachutnal,“ pousmál se, když si k ní přisedl a všiml si prázdné
sklenice. Sáhl po elegantní kovové konvici a nalil horký nápoj jí i sobě.
„Tak ať to
všechno dobře dopadne,“ zdvihl svou sklenici a pořádně upil.
Jean
bezmyšlenkovitě přikývla a udělala totéž, přestože dobře věděla, že by dál
pít neměla. Už před chvílí cítila, jak jí vlivem alkoholu zčervenaly
tváře, a hlavu měla tak lehkou, jako by si ji právě odložila na nějaký
obláček.
„Jean,“
přisedl si k ní Charlie blíž, když zjistil, že se Minerva McGonagallová
zabrala do rozhovoru s Kratiknotem a konečně jim nevěnuje pozornost.
„Jean, já ti chci říct, že je mi to všechno hrozně líto a že udělám
všechno pro to, abych…“
„Nemluv o tom,
Charlie,“ zdvihla Jean odmítavě ruku. „Nemluv o tom, pokud nechceš, abych
se tu rozplakala.“
„To nechci,“
řekl tiše a přitáhl si židli ještě o kousek blíž. „Nesnesl bych pohled
tvoje slzy. Jean, já bych jen chtěl…co je ti? Ty opravdu pláčeš?“
Pohladil ji po
tváři a pak ji donutil zdvihnout hlavu. Nemýlil se – v jejích očích se
třpytily slané krůpěje. Rozpačitě ji uchopil za ruku.
„To jsem
opravdu nechtěl…odpusť mi to, Jean…“
Zatímco na něj
hleděla a z jejích očí kanula jedna horká slza za druhou, pokusil se ji
k sobě přivinout a pohladit ji po vlasech. Nebránila se a opřela si hlavu
o jeho rameno.
„Profesorko
Andersonová, buďte tak laskava a pojďte se mnou. Hned!“ ozval se
náhle za nimi ledový hlas. „Potřebuji s vámi hovořit.“
Nemusela se
otáčet, aby věděla, komu ten hlas patří.
„Profesore
Snape, neměl byste zrovna teď…“ zkusil oponovat Charlie.
„Mlčte,
Weasley!“ okřikl ho Snape. „Nepleťte se laskavě do věcí, kterým
nerozumíte.“ „Čekám na vás v chodbě, profesorko,“ pohlédl výhružně na
Jean. „Pokud nepřijdete během minuty, vrátím se pro vás a odvedu vás odtud
sám.“
„Co si to k ní
dovolujete?“ protestoval Charlie.
„Ti-cho!“
šeptl důrazně Snape. „Ještě slovo, Weasley, a budete litovat, že jste se
vůbec narodil.“
Pak rázným
krokem opustil Velkou síň a zmizel v přilehlé chodbě.
Jean se
pokusila vstát, a povedlo se jí to už napodruhé.
„Přece za tím
hulvátem nepůjdeš, Jean!“ namítl Charlie a chytil ji za ruku. „Jean, měj
přece rozum, nemůžeš...“
„To bude
v pořádku, Charlie,“ ujistila ho a pokusila se o úsměv. „Severus se
někdy…vlastně skoro vždycky…chová trochu neurvale.“
Potom se
poněkud vratkým krokem vydala směrem ke dveřím.
„Severus?!?“
zaslechla ještě Charlieho překvapenou repliku, ale už se neotočila.
Vyšla na
chodbu před Velkou síní a rozhlédla se. Postávalo tu několik studentských
párů, ale ten, kdo ji vylákal ven, nebyl v dohledu. Zamířila tedy do
chodby vedoucí ke sklepení, a hned za jejím prvním ohybem překvapeně
vyjekla, když ji silná ruka pevně uchopila za zápěstí a důrazně ji
nasměrovala ke schodům do sklepení. Ocelové prsty svíraly její ruku tak
pevně, že se raději bez odporu podvolila.
Tak nezvyklá
podívaná se zřejmě postavám na obrazech nenaskytla už celá desetiletí,
protože okamžitě ožily a začaly pobíhat z jednoho plátna na druhé. Ty
odvážnější pokřikovaly:
„Okamžitě ji
pust, ty neurvalče! Copak nevidíš, jak ji to bolí?“
„Ticho!!!“ zahřměl
rozzlobeně Severus a dál za sebou Jean vlekl. Postavy přestaly vykřikovat,
ale dál si mezi sebou rozčileně mumlaly.
O chvíli
později otevřel učitel lektvarů mávnutím hůlky dveře svého příbytku, vtáhl
Jean dovnitř a zabouchl za sebou. Dalším mávnutím hůlky zajistil dveře
kouzlem.
Jean se
udýchaně zastavila. Celou tu dobu měla co dělat, aby stačila tomu šílenému
tempu a nenatáhla se v chodbě jak dlouhá, tak široká. S napětím nyní
čekala, co bude dál.
„S tím zrzavým
cucákem se nebudeš zahazovat, rozumíš?“ zavrčel a přitiskl ji ke zdi, až
prudce vydechla. „Ty patříš ke mně, a ne k takovému nedomrlému zmetkovi!“
Polibek, který
následoval, snad ani nebyl polibkem v pravém slova smyslu – byl to spíš
trest. Surový, agresivní trest za to, jak se před chvílí chovala, a snad i
za to, že mu tolik chyběla. Bolel a naprosto ji připravil o dech, ale
paradoxně vyvolal na její uslzené tváři úsměv. Pokusila se Severuse
obejmout kolem krku, avšak bylo to marné – příliš jí teď potřeboval
dokázat svou převahu, než aby měla šanci. Polibky prokládal kousáním,
škrabal ji strništěm vousů rašících na jindy hladké tváři… I jeho milování
bylo tentokrát divoké a majetnické, ale jí to bylo jedno. Pro ten pocit,
že jsou konečně zase spolu, mu byla ochotna dovolit téměř všechno. Napětí
posledních dnů se v tom milostném souboji dvou těl konečně uvolnilo a ona
aspoň na chvíli zapomněla na celý svět…
Když pak
naprosto vyčerpaní, s těly vzájemně neuvěřitelně propletenými konečně
usínali, zamumlal ještě:
„Slib mi, že
ode mne dneska neodejdeš. Chci tě ráno najít vedle sebe. Alespoň jednou.“
„Slibuju,“
usmála se spokojeně. „Ale nesmíš moc chrápat.“
*****
Ráno se Jean
vzbudila ještě za tmy a šťastně se usmála, když ucítila na zátylku
Severusův horký dech. Ležel těsně za ní a ve spánku ji jednou rukou
objímal kolem pasu, jako by jí tím chtěl zabránit, aby se od něj vzdálila.
Jenomže ona se vzdálit musela, alespoň na chvilku, protože měla
neuvěřitelnou žízeň. Opatrně se tedy vyprostila, přehodila si přes ramena
jeho plášť, což byl první větší kus oblečení, který cestou do pracovny
našla, a šla si nalít sklenici vody. Ale ještě než ji stihla celou vypít,
ozval se za oknem vysoko u stropu povědomý cvakavý zvuk.
´Sova? Teď?´
povytáhla překvapeně obočí. Začala rychle hledat svou hůlku, aby mohla
okno otevřít, a nakonec ji našla ležet na zemi pod svými šaty, na půl
cesty mezi pracovnou a ložnicí.
Sova vlétla
dovnitř, přistála na stole a natáhla nožku, aby mohla Jean sundat
pergamen. Podle pečeti to byl dopis od Moodyho a jí se nedočkavostí
roztřásly ruce.
Jean,
už víme,
kde je Carolyn. Našli jsme v Londýně Pansy Parkinsonovou a ona pod
veritasérem vypověděla, že Malfoy ukryl Vaši dceru ve starém Parkinsonovic
domě v Kozinkách. Je prý živá a zdravá, jen ji dlouhou dobu drželi
v bezvědomí – tolik se jí Malfoy bál.
Za svítání
tam dorazím a toho bídáka si podám. Budu rád, když se ke mně přidáte.
Moody
V té chvíli se
Jean musela rychle posadit, protože se jí rozrušením roztřásla kolena.
Carolyn žije! A snad bude i v pořádku...už brzy. Kozinky, malá víska
kousek za Prasinkami, o které většina kouzelnického světa neměla ani
ponětí, byly přece nedaleko... Jean je při svých dřívějších výletech na
koštěti několikrát z dálky zahlédla a matně si pamatovala, že mají jen pár
domů. Takže v tom případě by neměl být problém Carolyn najít. Prudce
vstala, mávnutím hůlky přivolala všechny kusy svého oblečení a zamířila ke
krbu. Severusův plášť nechala sklouznout na zem, nabrala do dlaně hrst
letaxového prášku a vzápětí už se vynořila ve svém pokoji.
´To by byl
povedený vtip, kdyby mě býval tentokrát donesl letax jinam, než jsem
chtěla,´ pomyslela si, když nahá vystupovala z krbu.
Bleskově se
oblékla, pak nasedla na své koště, otevřela okno a vylétla ven. Do Kozinek
to bylo vzdušnou čarou jen pár minut. Obloha však byla stále ještě černá,
neboť bylo zataženo a nad krajinou visely těžké tmavé mraky. Svítání se
zdálo být v nedohlednu.
´Nevydržím
čekat tak dlouho,´ napadlo ji, když už měla vesnici na dohled. ´Ostatně,
je tam přece jen Draco Malfoy, a ten se se mnou těžko může měřit...´
Zakroužila nad
vesnicí, zaostřila zrak na domy pod sebou a snažila se odhadnout, který z
nich bude ten pravý. Její pozornost vzápětí upoutala budova na severním
okraji, na níž se zub času viditelně podepsal. Přestože byla všechna okna
zakrytá okenicemi, z jednoho z nich nepatrně prosvítalo světlo. Přitiskla
se ke koštěti, jak nejvíc mohla, a opatrně se k oknu přiblížila. Škvíry
v okenicích byly sice příliš malé na to, aby jimi bylo dovnitř vidět, Jean
si však okamžitě věděla rady.
„Transparencio!“
šeptla a mávla hůlkou směrem k oknu. V té chvíli měla před sebou celou
místnost jako na dlani. Vzápětí se potěšeně usmála – Draco Malfoy seděl u
stolu, opíral se o něj lokty a hlava mu co chvíli klesala. Zdálo se, že je
sám a že na někoho čeká - možná na Parkinsonovou. Moody se v dopise
nezmínil, že by se s nimi na tom únosu podílel ještě někdo další, a Malfoy
tedy nejspíš ještě netušil, že zůstal po zatčení Parkinsonové sám.
Jean zvedla
oči k obloze. Tma, stále nic než tma, a po Moodym nikde ani stopy. Věděla,
že by na něj měla počkat, ale když byl Malfoy opravdu sám… Poodlétla pár
metrů od okna, zhluboka se nadechla a mávla hůlkou. Na její výkřik „Disposo“
se okenice i okenní sklo rozlétly na kusy. Překvapený Draco Malfoy sotva
stačil uchopit hůlku, která ležela před ním na stole, a Jean už byla
vevnitř. Seskočila z koštěte a namířila mu hůlku na krk přesně v okamžiku,
kdy vstal.
„Pusť tu
hůlku, Malfoyi. Hned!“ zahřměla.
Ozvalo se
cvaknutí, jak hůlka dopadla na zem. Potom se však Malfoy drze ušklíbl.
„Vy si
myslíte, že jste vyhrála, co? Tak to se teda pletete, protože Carolyn
nikdy zpátky nedostanete!“
„Myslíš?“
pousmála se Jean. „A jak mi v tom zabráníš?“
„To uvidíte.
Sice ještě žije, ale dlouho nebude. Než vymyslíte, jak se k ní dostat, tak
v té díře chcípne.“
„Kde je?“
zamračila se Jean a rychle přelétla očima celou místnost. „Tak kde je?“přitlačila
na hůlku, když se Malfoy neměl k odpovědi.
„Za těmi
dveřmi,“ řekl sebejistě a nepatrně kývl hlavou směrem k mohutným dubovým
dveřím. „Ale nedostanete se k ní, ani kdybyste se rozkrájela.“
„Carolyn?!“
zvolala Jean hlasitě. „Carolyn, slyšíš mě?“
„Mami?!?“
ozvalo se zpoza dveří nevěřícně.
„Ano, jsem to
já, holčičko! Už jsem u tebe, neboj se!“
„Nikdy se k ní
nedostanete!“ sykl posměšně Malfoy. „Ale možná, kdybyste mě moc pěkně
prosila…“
V tom okamžiku
s ním Jean definitivně ztratila trpělivost.
„Mdloby na tebe!“
zahřměla. „Petrificus totalus!“
Draco Malfoy
se bezvládně sesunul k zemi a kolem těla se mu obtočila neviditelná pouta.
Jean
přistoupila blíž ke dveřím, zpoza kterých se ozval hlas její dcerky. Byly
opravdu masivní, ale mnohem víc Jean znepokojovalo, že jejich zárubně
světélkovaly podivným nazelenalým světlem. Zkoumavě si je prohlížela a tu
a tam zkusila nějaké diagnostické kouzlo ve snaze zjistit, čím je Malfoy
tak asi začaroval. Nic, žádná reakce.
„Mami?!?“
ozval se zevnitř žalostný hlas. „Maminko, prosím, pojď si pro mě! Snažila
jsem se ty dveře otevřít, ale nepodařilo se mi to. Mám hrozný hlad a žízeň
a…“ Další slova zanikla v plačtivých vzlycích.
Jean se
sevřelo srdce. Její dcera, její vždycky tak silná Carolyn…musí na tom být
hodně špatně, když se odtamtud nedokázala sama dostat a naopak žádá o
záchranu.
„Už jdu,
Carolyn!“ zvolala. „Vydrž, hned jsem u tebe.“
Teď se musela
rychle rozhodnout, jaké kouzlo použije, i když pořád ještě netušila, čím
Malfoy dveře začaroval. Ale nemohla už čekat - Carolyn ji potřebovala, a
ona zoufale potřebovala ji.
„Carolyn,
holčičko, jdi od těch dveří co nejdál, sedni si někam do kouta na bobek a
schovej si hlavu, ano? Možná teď budou lítat kameny,“ zavolala co
nejhlasitěji. „Připravena? Tak já počítám do tří – raz, dva, …“
*****
Severus Snape
se vzbudil za svítání a s nelibostí zjistil, že už je zase sám.
´Hlavně že mi
slíbila, že mě neopustí,´ pomyslel si rozmrzele, zatímco se zvedal
z postele. ´Možná jsem k ní přece jen neměl být v noci tak surový. I když
– ona kupodivu nevypadala, že by jí to nějak zvlášť vadilo…´
S povzdechem
zašel do koupelny, osprchoval se a pak se oblékl.
´Před snídaní
bych možná mohl stihnout ještě pár řádek do té nové stati o šalamounku,´
uvažoval.
Teprve v té
chvíli mu padl zrak na pracovní stůl. Úplně nahoře ležel pergamen, který
tam včera večer určitě nebyl. Rychle ho vzal do ruky, přelétl jeho obsah
očima a tvář se mu zachmuřila. Teď už věděl, kam Jean hned po ránu
zmizela, a měl z toho zatraceně mizerný pocit.
´To jí ten
hlupák Moody měl rovnou napsat, ať se sebere a dojde si Carolyn vysvobodit
sama,´ zlobil se v duchu. ´Jistě, je tam zřejmě jenom Malfoy a Jean je
velmi schopná, ale přesto… Někdy mívám nepříjemný pocit, že mateřský pud
poněkud oslabuje její schopnost zdravého úsudku.´
Rychle sáhl po
své hůlce, oblékl plášť, popadl koště a okamžitě vyrazil ven z hradu.
Dům
Parkinsonových v Kozinkách našel snadno – i v šedivém zimním rozbřesku
bylo jeho roztříštěné okno zdaleka viditelným svědectvím o tom, že právě
tady se dnes stalo něco neobvyklého. Uvnitř však nebyl patrný žádný pohyb,
což bylo podivné. S hůlkou připravenou v pohotovostní poloze vlétl Severus
opatrně dovnitř. Když spatřil spoutaného Malfoye ležícího téměř pod
stolem, jen se znechuceně ušklíbl. Jeho obavy byly tedy zbytečné a tenhle
klouček očividně neměl proti Jean šanci. Ale kde je? A kde je Carolyn?
Teprve když
pohlédl na druhou stranu místnosti, uviděl ji. Také ona ležela na zemi,
ale na rozdíl od Malfoye nebyla v bezvědomí, byť její otevřené oči hleděly
do prázdna. Několika rychlými kroky byl u ní, poklekl a sáhl jí na krk.
Žila, což zjistil nejen podle tepu, ale i podle toho, že se trochu
pohnula.
„Jean,“ řekl
znepokojeně, „Jean, co se stalo? Jsi v pořádku?“
Pomalu k němu
otočila hlavu, a když se jejich oči setkaly, nepotřeboval už nic slyšet. I
beze slov věděl, co se s ní děje. Byla bílá jako křída a její rty měly
modrofialovou barvu. Až příliš dobře věděl, co to znamená…
Ztěžka polkl a
pak opatrně nadzdvihl její štíhlé tělo. Když se mu její hlava opřela o
rameno, poodhrnul jí vlasy z obličeje a mlčky ji pohladil po tváři.
„Tohle kouzlo
jsem nezvládla, Severusi,“ šeptla a trochu provinile se usmála.
„Co se stalo,
Jean?“ zeptal se trochu ochraptěle. „A kde je Carolyn?“
„To ty
dveře…ona je za nimi. Chtěla jsem je otevřít…zkusila jsem to…ale…“
Stačil mu
jediný pohled, aby věděl, že tohle kouzlo Jean ani zvládnout
nemohla. Dobře znal tu nazelenalou záři, která se vytvořila kolen dveří
vždy, když byly začarovány kouzlem „Ensurancio“. A také dobře
věděl, jak končili všichni ti, kdo jej neznali a pokusili se jej překonat.
„Je to
prastaré a dávno zapomenuté kouzlo, které nikoho nepustí dovnitř ani ven,“
vypravil ze sebe s námahou. „Rodina Malfoyových si ho předává jako
dědictví už po generace. Lucius Malfoy ho nějakou dobu používal pro
zajištění některých místností ve svém domě, ale přestal s tím, když byl
Draco malý. Mohlo mě napadnout, že ho to pak také naučil.“
„Carolyn je
tam uvnitř,“ šeptla Jean. „Mluvila jsem s ní, je v pořádku, ale moc chce
odtamtud ven...“
Severus jen
kývl hlavou a polkl. Teď už pro něj nebylo podstatné, co je s jejich
dcerou, když mu Jean umírala v náručí.
„Severusi…“
„Ano?“
„Postarej se o
ni. Je to tvoje dcera a…bude tě potřebovat…když s ní já nebudu,“ vypravila
ze sebe s námahou.
„Ale…já nevím,
jestli mne jako otce vůbec přijme a…“ pokusil se slabě protestovat.
„Budete si
rozumět, věř mi,“ pousmála se a v ten okamžik vypadala šťastně.
„Jean, já
vážně nevím, jestli to dokážu,“ namítl. „Ona je naprosto výjimečná a…“
„Právě proto
s ní musíš být,“ zašeptala a pokusila se k němu víc přitisknout.
„Zvládneš to, uvidíš.“
Severus cítil,
jak se Jean v jeho náručí chvěje chladem, a tak se ji pokusil přikrýt svým
pláštěm a přivinout ji k sobě tak těsně, jak to jen šlo. Šťastně se
usmála, když se jejich tváře dotkly.
„Miluju tě,
Severusi,“ šeptla.
Neřekl nic,
jen ji k sobě ještě víc přitiskl a políbil ji na chvějící se rty. Tohle
přece nemohla být pravda…teď ji nemohl ztratit! Ne teď, když se zase
našli, když se milovali, když byla jejich dcera živá a zdravá…
„Jean,“
zašeptal zoufale. „Jean, prosím, neodcházej! Potřebuju tě!“
Když se o
několik minut později objevili uvnitř domu Brumbál s Moodym, uviděli
Severuse stále ještě sedícího na zemi, s chladnoucím tělem Jean
Andersonové v náručí. Obličej měl zabořený do jejích vlasů a oči zavřené.
Když je otevřel a podíval se na oba staré kouzelníky, bylo v nich tolik
bolesti a zoufalství, že i otrlý Moody raději odvrátil pohled. Brumbál
zkoumavě pohlédl na Jean a jeho tvář se zachmuřila.
„Proč?“ šeptl
Severus tiše a očima prosil ředitele o vysvětlení. „Proč se to muselo
stát? Proč právě jí?“
„Dobře víš,
Severusi, že si svůj osud nevybíráme - nikdo z nás. Je mi moc líto, že to
potkalo právě Jean.“
„Ale vy ji
ještě můžete zachránit! Vy přece můžete!“ upřel na něj Severus prosebný
pohled.
„Ne, chlapče,
ani já už ji nezachráním. To, co se stalo, nedokáže změnit ani ten
nejsilnější kouzelník na světě,“ odpověděl Brumbál, a v té chvíli se
zdálo, jako by právě zestárl o dalších sto let.
„Měl jsem tu
být s ní!“ vybuchl zoufale Severus. „A už dávno jsem jí měl říct, co k ní
cítím, a že mi na Carolyn záleží! Měl jsem jí to říct! Všechno mohlo být
jinak! Neletěla by sem sama a… To já jsem to způsobil, že…“
„Nemyslím, že
by sis měl co vyčítat, Severusi,“ řekl konejšivě Brumbál. „Opravdu si
nemyslím, že…“
„Mami? Jsi tu,
mami?“ ozvalo se v té chvíli nejistě zpoza dveří.
Všichni tři
muži v místnosti překvapeně pohlédli tím směrem.
„Jak se zdá,
Carolyn je v pořádku, můj chlapče,“ řekl tiše ředitel. „Vím, že je to pro
tebe těžké, ale musíš se sebrat. Bude tě velmi potřebovat. A Jean by si
jistě také přála, abys…“
„Nevykládejte
mi tu, co by si Jean přála nebo ne!“ sykl Severus nebezpečným hlasem. „Ona
je mrtvá! Ona…“
„Já vím,
Severusi, a je mi to moc líto,“ přerušil ho Brumbál. „Možná se ti to teď
bude zdát ode mne necitlivé, ale musím ti znovu zopakovat, že tě tvá dcera
potřebuje - a ty by ses měl podle toho zachovat. Je tam zavřená už
příliš dlouho na to, abychom si ještě mohli dovolit otálet.“
Vzápětí
přistoupil blíž k dubovým dveřím a zeptal se: „Slyšíš mě, Carolyn?“
„Dědo?“ ozvalo
se překvapeně zpoza dveří. „Dědo, kde je maminka?“
„Maminka
musela odejít, Carolyn,“ řekl Brumbál a jeho modré oči trochu nejistě
pohlédly na Moodyho. „Už s tebou bohužel nemohla zůstat. Ale mám pro tebe
jednu dobrou zprávu - moc dobře totiž vím, že ses už několikrát zajímala o
to, kdo je tvůj otec, a já tě s ním nyní mohu seznámit.“
„Kdo je to?“
zeptala se zvědavě dívenka.
„Už brzy se to
dozvíš, Carolyn. Jakmile se ty dveře otevřou, svého otce uvidíš,“
prohlásil Brumbál. „Ale nejprve chci, abys mi slíbila, že ho budeš
poslouchat a respektovat alespoň tolik jako maminku – on je totiž
vynikající kouzelník a zaslouží si to. A tvoje maminka si také moc přeje,
abys na něj byla hodná.“
„Tak dobře,
dědo,“ ozvalo se trochu nespokojeně zpoza dveří. „Opravdu jsem na svého
otce velmi zvědavá. Přesto bych však dala přednost tomu, kdyby se moje
maminka brzy vrátila.“
Brumbál se
obrátil zpátky k Severusovi.
„Teď už se
musíš vzchopit, můj chlapče,“ řekl tiše. „Vím, co pro tebe Jean znamenala,
a vím, jak moc jsi znamenal ty pro ni. Ale ona už nežije, zatímco Carolyn
je stále tady. Měl bys myslet na vaši budoucnost…“
„Já
nemám žádnou budoucnost,“ zavrčel Severus. „Nestojím o budoucnost bez
Jean, nechci…“
„Tati?“ ozvalo
se zevnitř tázavě.
Severus
překvapeně zvedl hlavu a nejistě se podíval na ředitele.
„Ve svém
náručí teď držíš svou minulost, Severusi,“ řekl tiše Brumbál, „zatímco tvá
budoucnost čeká tam za těmi dveřmi. A nemusíš mít obavy, Alastor se o
Jeanino tělo postará. Bude mít důstojný pohřeb. Teď ji však musíš opustit,
alespoň na chvíli. Pojď, otevřeme spolu ty prokleté dveře. Děvčátko, které
čeká za nimi, si zaslouží, abys mu věnoval všechno dobré, co v tobě ještě
zbylo. A jsem si jist, že toho není málo.“
Severus ztěžka
polkl, naposledy pohladil Jean po vlasech, a pak ji opatrně položil zpátky
na zem. Zatímco pomalu vstával, zvedl Moody kouzlem Jeanino tělo do
vzduchu. Severus ho vyprovázel pohledem, dokud nezmizelo ve vedlejší
místnosti. Pak si s povzdechem připravil hůlku a na pár vteřin zavřel oči.
Když je znovu otevřel a pohlédl na Brumbála, byly stále ještě plné
bolesti, ale zároveň z nich vyzařovalo zvláštní odhodlaní.
O chvíli
později přestaly dubové dveře zeleně světélkovat a otevřely se dokořán.
KONEC
|