|
Studentská léta.
Autor:
Leedeath
2.
část
Lilith
procházela chodbami a snažila se zachovat ve tváři klidný výraz, přestože
v duchu panikařila. Kde je tak dlouho? Měl se pro ni přece vrátit k Velké
síni! Že by zapomněl? Za chvíli začíná hodina... nevěděla, kudy jít do
učebny. Bezcílně se potulovala spletí chodeb a doufala, že na něj někde
narazí. Bylo to jako ztratit návod k použití svého života. Nevyznala se v
chodbách, lidech, zvycích... zaslechla část rozhovoru šeptaného za rohem:
„Dinabutie, tos` fakt přepísk, tos` mu neměl dělat.“
„Ale kdybys viděl, jak překvapeně se ten idiot tvářil!“ Oba hlasy se
jízlivě rozesmály. „Chudinka Snape, asi promešká lektvary, to mu zlomí
srdíčko!“ zachechtal se poťouchle první mluvčí.
Lilith zavalila horká vlna vzteku. Vyrazila zpoza rohu.
„Expelliarmus!“ zavřeštěla a zuřivá síla kouzla oba mladíky srazila
na zem. Popadla prvního hocha za hábit na prsou a zabodla mu hůlku do
tváře.
„Co jste mu udělali?! Kde je?!!!“ rozječela se jako smyslů zbavená. Mladík
ze sebe strachem nemohl vydat ani hlásku.
„Tak mluv, nebo tě zabiju!“ Přitlačila mu hůlku ještě víc do obličeje.
„Nevím, nevím, nech mě! Je mi to líto, prosím... prosím. Dal jsem mu do
tašky nekromantuli. Rozběhl se po schodech nahoru, prosím, pusť mě!“
zapištěl chlapec.
Lilith na nic nečekala a rozběhla se do vyššího patra. Zoufale pobíhala
sem a tam, oči se jí zalily slzami, až viděla chodbu jen jako rozmazanou
skvrnu. Věděla, že jde o vteřiny a se zoufalým úsilím otevírala jedny
prázdné dveře za druhými. Měla tak stažené hrdlo, že nemohla volat o
pomoc. Ona, která nezpanikařila tváří v tvář drakovi? To tedy ne!
Zastavila se a začala chladně kalkulovat. Přísahala by, že kolem toho
pitomého obrazu s trolly prošla už nejmíň desetkrát a těhle dveří si nikdy
předtím nevšimla.
„Ať je vevnitř!“ zakňourala v duchu prosbu boží prozřetelnosti a vrazila
dovnitř. Stěny malé místnosti byly obloženy regály. Na nich byly vyrovnány
dobré dvě stovky flakónků s různobarevnými tekutinami a pestrými štítky.
Snape seděl na zemi naproti dveřím opřen zády o jednu z polic a těžce
oddychoval. Levou rukou křečovitě svíral předloktí pravé paže. Ze dvou
kruhovitých ran prýštila krev a celá ruka získala ošklivě zelenohnědý
nádech infekce. Pohlédl na ni horečnatě skelnýma očima.
„Nade mnou,“ zasípal těžce, „modrá lahvička... nedosáhnu...“ Sklonil hlavu
a vykašlal krvavou slinu na svůj hábit.
Lilith se rozeběhla k polici a popadla první modrou lahvičku, na níž jí
padl zrak.
„Na bradavice“
Hodila ji přes rameno. Další: „Krvácení z nosu“ Rychle, rychle!
„Detoxikační lektvar“ Bleskurychle mu vpravila štědrou dávku mezi rty.
Snape zaklonil hlavu, ale neotevřel oči. Jeho ruka se začala škubat, jak
jed odcházel z těla. Vytékal z otevřených ran ve dvou nažloutlých
pramíncích stejné barvy, jako byla louže pod rozšlápnutou nekromantulí
vedle Snapeovy tašky. Sem tam mu v obličeji bolestí zacukal nějaký sval,
ale celkově snášel uzdravování se zkušeností člověka již mnohokrát
otráveného. Zamrkal a věnoval jí krátký pohled.
„Jak se tohle může stát?
Tady?“ Tu otázku jí
vyčetl z očí a vůbec se neobtěžoval odpovědět. Místo toho sledoval, jak se
jeho rány čistí, dokud z nich nezačala téct čistá krev. Ztrátou krve byl
zesláblý a obličej měl ještě bledší, než obvykle. Přesto pevně sevřel rty
a odhodlaně se pokusil vstát. Lilith ho snadno zatlačila zpět do sedu.
„Počkej, zavřu ti rány. Draci
z jednoho udělají velmi zdatného zdravotníka.“
Co nejjemněji mu zvedla ruku (přesto se neubránil zasyknutí) a jediným
zaklínadlem mu ji zhojila. Snape cítil, jak se mu kůže zacelila, ale jeho
nervy si stále ještě pamatovaly bolest a odmítly s rukou pohnout. Lilith
ho přiměla vypít dokrvovací lektvar z police. Udělalo se mu podstatně
lépe. Pak ho vzala za ruku a začala mu ohýbat a zase rovnat prsty.
„Rehabilitace zabere jen pár minut. Prosím, soustřeď se na to, že tvoje
ruka je v naprostém pořádku,“ řekla a začala mu masírovat svaly předloktí.
Snape potlačil chuť ucuknout před očekávanou bolestí, která se ovšem
nedostavila.
Je úplně zdravá, mysli na to,-
poručil si. Kdy se mě někdo naposledy dotknul? Takhle? Ruka, ruka, je
zdravá, jasný? Nerozptyluj se! Fajn! Žaludek se mu zhoupnul a začal
ho příjemně pálit. Konečně ho pustila. Snape cítil, jak se mu dech vrací k
normálu.
„Teď s tou rukou pohybuj sám,“
přikázala Lilith s onou příznačnou přísností všech ošetřovatelek hrdých na
svou dobře odvedenou práci.
Snape se pokusil sevřít ruku v pěst, ale zdála se mu strašlivě těžká a
unavená. Zkusil to znovu. A ještě jednou. S každým pokusem se mu do ruky
vlévalo víc energie, cítil větší jistotu.
„Už je v pohodě,“ řekl po chvíli.
„Právě’s mi zachránila život,“ dodal velice tiše a upřel oči do podlahy.
„Není zač,“ odvětila a sledovala stejné místo. Tvář se jí na okamžik
zachmuřila, to když si vzpomněla na oba téměř vrahy z legrace, ale když
seznala, že s tím teď nic nenadělá a odložila to na jindy, obličej se jí
zase rozjasnil.
„Možná stihneme přijít včas na první hodinu,“ prohlásila a napětí mezi
nimi povolilo.
Snape by ale celé dnešní vyučování rád odložil. Právě o vlásek unikl
smrti, a to, že se mu to stávalo pravidelně, na jeho šoku nic neubíralo. A
pak se ho dotkla. Přistihl se při myšlence, že to za to jedno pitomé
kousnutí vlastně stálo a vzápětí se počastoval pár idioty a slušnou řádkou
debilů. Rychle ji vedl zkratkami k učebně. Teď mají lektvary, a ty mu
vždycky zvedly náladu.
Učebnici-deník si naštěstí nechal nahoře, takže se
nestřetla s chlupatou nekromantulí. Neznal sice nazpaměť úplně všechno,
ale měl zrovna chuť zaexperimentovat si a cítil v kostech, že z toho vyjde
něco zaznamenáníhodného. Těšil se, až si v klidu zapíše první návrh kouzla
proti jedovatým tvorům. Sám s deníkem v dokonale chráněné posteli. Po
každém útoku na svou osobu pociťoval potřebu bezpečí, stejně jako divoké
zvíře hledal útočiště nory, nikoliv smečky - smečce nevěřil, ale zároveň
po ní stále toužil. Toužil po lidech, kteří by dokázali ocenit jeho
přednosti. Nemá jich zas tak málo, ne?
Letmo vyhlédl oknem, jež
míjeli, směrem k Zapovězenému lesu a s nelibostí ohrnul ret. Sněžilo. To
pro něj znamenalo domácí vězení až do oblevy - vyběhnout ven mezi
zdivočelý koulující se dav se rovnalo sebevraždě. Ale aspoň bude míň lidí
na chodbách... jenže zase jich bude mnohem víc v knihovně... Zoufale se
pokoušel odvést myšlenky pryč od chvíle, kdy pocítil šok z nenadálé
bolesti, bleskurychle vytáhl ruku z brašny a zavřel ji. Pronásledován
ostrým smíchem nečinně přihlížejících se rozběhl o život ke Komnatě
nejvyšší potřeby. Tam odhodil tašku na zem a začal po ní zuřivě dupat.
Kolem cákala jeho vlastní temně rudá krev stékající po jeho ruce v
tlustých provazcích. Nepřestal po brašně skákat, dokud neuslyšel nechutné
křupnutí. Otevřel ji a pokusil se ji vysypat. Ven napůl vypadla, napůl
vytekla dospělá samice nekromantule. Takže bude stačit detoxikační
lektvar... který už ráno vypotřeboval. Rozhlédl se po policích a ty se mu
zatočily před očima. Probral se až Lilithiným výkřikem...
„Seve, můžeme zpomalit, jestli chceš, nějak jsi zbledl,“ starala se Lilith.
„Nesmysl,“ odsekl rychle.
Popadl ji za rukáv a táhl ji spletitými chodbami. Lilith za ním téměř
vlála.
„Pohni!“ zavelel. Proběhl obrovským gobelínem, který se ukázal být vchodem
do tajné chodby, kde byly ode zdi ke zdi napnuty provazy v různých výškách
a úhlech. Pustil její ruku, s očividným potěšením ještě zrychlil a začal
se mezi nimi proplétat, přeskakovat je a podlézat. Ačkoli Lilith byla
právem hrdá na často cvičené reflexy, dělalo jí značné potíže ho sledovat.
Proběhli přímo do chodby, kde se nacházela učebna lektvarů. Snape se opřel
o zeď a v očích mu plály divoké ohníčky.
„To je moje práce,“ pochlubil se Lilith a pomalu uklidňoval zrychlený
dech. Lilith byla rovněž opřena o zeď, ale v předklonu, opírala se dlaněmi
do kolen snažíce se nevykašlat plíce. „Bomba,“ řekla mezi nádechy a oči jí
rovněž zažhnuly.
„Tam jsem setřásl zatím každého.“
„Do měsíce tě předběhnu!“
„O balík žabek?“
„Platí!“
Plácli si a chvíli se drze častovali výkřiky typu: „Ani si neškrtneš“ nebo
„Vrátím se, abych tě vymotal“ a „Co jsou to žabky?“ než vešli do učebny a
ztichli.
Hodina ještě
nezačala. Lilith podle pohledů provázejících jejich uřícené tváře zkoušela
poznat, zda už se třída doslechla o Dinabutiově „žertíku“, ale musela
uznat, že není nijak zvláštní pozorovatelka.
„To nepoznáš,“ zašeptal jí do ucha Snape.
„Nečti mi myšlenky,“ vyštěkla v žertu, ale pak se podívala na jeho ztuhlou
tvář.
„Ale ne, já to tak nemyslela, vím, že to neděláš schválně, fakt promiň,“
zašeptala omluvně.
„Nech to bejt,“ mávl Snape rukou a připomněl si své předsevzetí zvládnout
sám sebe. Zamířili k poslednímu volnému stolku. Lilith si vytáhla
učebnici, Snape jen pergamen, brk a inkoust, aby si dělal poznámky, pokud
bude o čem. Lilith se zarazila a vytáhla zpod svého kotlíku složený kousek
pergamenu adresovaný „Té nové“.
Se zdviženým obočím ho rozložila a četla: „Jestli mě práskneš, je po
tobě, mudlovská šmejdko.“ Ani chvíli nepochybovala o jménu pisatele.
Sevřela rty v úzkou linku, zmuchlala pergamen, rozdělala oheň pod svým
kotlíkem a neopatrně tam pergamen vstrčila, až si ožehla konečky prstů.
Zamyšleně je vstrčila do úst. Mezi obočím se jí rýsovala rozhořčená linka
vrásky, stejně tak Snapeovi, který jí četl přes rameno. Podíval se jí do
tváře a pomyslel si, že přesně takhle se musela tvářit, když
pronásledovala Czejkesze, hotova ho zabít. V tu chvíli by ji nechtěl mít
za nepřítele, i kdyby mu vyvraždila rodinu... to by jí stejně asi poslal
děkovný dopis.
„Tys viděla toho, co to na mě připravil?“ zeptal se ostře.
„Mudlovská šmejdka...“ zamumlala a rozčileně si začala rovnat věci.
„Dostanem je,“ uklidňoval ji neméně naštvaný Snape.
Poněkud klidněji zavrtěla hlavou. „Dneska ne, měla bych už druhý průšvih
za dva dny. Pěkně si počkáme na tu pravou chvíli,“ usekávala jedovatým
hlasem.
Snape mlčky přikývl. Mudlovská šmejdka... bylo mu jasné, že Lilith
pravděpodobně nebude z kouzelnické rodiny, staré rodiny měly dědičné
statky a majetek, nemusely by odložit dítě, i když teď se na východě děly
strašlivé věci. Jak je to vlastně v Rumunsku? Stejně se mu zdálo
nepravděpodobné, že by zabavili majetek kouzelnické rodiny, to asi ne.
Jestli byla z kouzelnického rodu, tak nejspíš nemanželská. Ale
pravděpodobnější se mu zdálo, že byla prostě z obyčejné mudlovské rodiny.
Snape vždycky vnímal mudlovské šmejdy jen jako dav, který se směje,
zatímco mu někdo ubližuje, ale pak přišla Lilith. No co, výjimka potvrzuje
pravidlo... on sám je také napůl mudlovské krve, i Pán zla je... to už se
nám ty výjimky podezřele množí... Přestal se tím zabývat a znovu pohlédl
na Lilith. Mlčky stále třídila své věci v hlubokém zamyšlení.
„Mám si ten kotlík narazit na hlavu, abych tě dostal z deprese?“ navrhl
lehce káravým tónem. „Promiň, někdy zapomínám být sama sebou,“ odpověděla,
unaveně se zasmála a na malou chvíli jí pohasly jiskry v očích.
Snape pochyboval, že kdy uvidí něco horšího, než tohle. Jakoby koukal na
prázdnou skořápku. Najednou si uvědomil, kolik z dívčina vzhledu tvořila
její osobnost. Zatřásl jí rameny.
„Hej, jsi tam vevnitř?“ zahučel žertem.
„Pitomče,“ pravila něžně Lilith a lehce ho přetáhla knihou přes hlavu, až
se mu před očima roztančily hvězdičky.
„Brumbál si asi myslí, že jsi v lektvarech vážně dobrá, když ti přidělil
místo mé asistentky,“ nadhodil a s hranou andělskou nevinností si
prohlížel nehty na ruce.
„Asistentka?“ vyjekla Lilith. „Ty... ty... dneska něco uvidíš! Teď jsi mě
fakt namíchl!“
„Přesně to jsem chtěl,“ ušklíbl se spokojeně Snape. Pak do třídy vešel
profesor Křiklan a oba museli vzájemného kočkování nechat.
„Milí studenti,“ začal nadšeně, (A jéje, průšvih, zašeptal kdosi) „dnes
mám pro vás práci vysoce náročnou časově, technicky a rovněž
intelektuálně, takže vám dovolím pracovat ve dvojicích. Jedná se o
přípravu protipopáleninového lektvaru, učebnice strana 128. Víc netřeba
dodávat, dejte se do práce.“
„Hahá!“ zavýskla Lilith „Dej vařit vodu, asistente, a sleduj mistra. Tohle
je moje specialita!“ Snape poslechl hnán profesionální zvědavostí - jak
léčí popáleniny drakobijci? Musí být vážně třída.
„Jen tak pro orientaci...“ řekla a otevřela knížku tak široce, až
zapraštěla vazba. Pak se zachmuřila.
„Znám to úplně jinak,“ zamumlala a očima přejížděla řádky ingrediencí.
„Skvěle!“ Snape vypadal, jako by měl Vánoce.
„Cože?“ nechápala Lilith.
„Namixujem to, perfektní příležitost k interkulturní spolupráci.“
Vrazil jí do ruky brk a pergamen.
„Piš!“ nařídil a rozzářenýma očima sledoval, jak pomalu zaplňuje útržek
pracovním postupem. Pak oba recepty srovnal.
„Úplně jiné!“ pravil zálibně a začal vyškrtávat jak v pergamenu, tak
v učebnici, a to bez dovolení, ale Lilith mlčela. Poznala posedlost, když
ji viděla a vlastně byla ráda, že byl Snape obdařen tak neškodným druhem.
Snape nevnímal okolí, s téměř nábožným vytržením sledoval oba způsoby
přípravy... tohle vynechá, protože vedlejší účinky mandragory odstraní
dračí krev z druhého postupu, jenže ta snese nanejvýš tři zamíchání
doleva, zatímco mandragora jich potřebuje nejméně sedm stejným směrem, ale
kdyby přidal semínka durmanu... Mysl se mu rozběhla po složitých
účinkových a protiúčinkových cestičkách plných účinných složek a
chemického složení látek. Impuls běžel složitou sítí v jeho hlavě a ruka
mu bleskově čmárala po knize a pergamenu změť složitých šipek a sérii
čísel udávajících dobu trvání jednotlivých fází přípravy. Jen jednou se
zarazil, aby chytil Lilithinu ruku s nožem blížícím se ke kořenům
mandragory, a jen mlčky dvakrát podtrhl slovo „nastrouhat“, které do knihy
připsal.
Když skončil s vymýšlením, přepsal svůj postup načisto a doplňoval před
ingredience gramáž, aby víc zmírnil bolest, zkrátil dobu léčení,
eliminoval svědivost postiženého místa a omamné účinky přírodních drog
obsažených v lektvaru. Přepis i s postupem byl dvaapůlkrát delší, než
učebnicový postup. Ještě jednou ho zkontroloval a pak ho s očekáváním
chvály přistrčil Lilith pod nos.
„Teda...,“ Lilith nebyla schopna slova, „něco takového jsem v životě...
prostě geniální... já nemám slov,“ přiznala nakonec.
„Tak se do toho pustíme, ne?“ zazubil se Snape.
Příprava byla nadmíru náročná a Snape byl rád, že má k ruce jasnou
odbornici, i když ho občas popouzela nějakou svou poznámkou.
„Ty, Seve, nemyslíš, že by tam šlo -“
„Ne, hoď tam mátu a vyletíme do vzduchu!“ zabručel.
„Víš, že mě štve, když mi čteš myšlenky?“ začertila se.
„Promiň, jsem zabraný do práce, je to rychlejší,“ odvětil nepřítomně
„A opovaž se nařezat ten scvrklofík, přečti si laskavě, jaká slovesa v
postupu používám.“ Lilith si povzdechla a odhodila nůž.
„Idiote!“ pomyslela si hodně nahlas, ale nedostalo se jí žádné odpovědi.
Všimla si, že může rozeznat jen její vzpomínky, silné emoce a úmysly
podložené silnými emocemi, a tak v klidu přemýšlela, jak by to bylo fajn,
kdyby ji pozval na ples a věděla, že Snape byl schopen přečíst jen to, že
myslí na něco, z čeho má radost. Jestli ji brzo nepozve, udělá to ona a je
fuk, co jí odpoví. Ona není takový zbabělec, aby se nezeptala! A... ví
Snape vůbec, že by o to stála? A stojí o to vůbec on? Veliká zabíječka
draků, drsný vyvrhel rumunského režimu, bojovnice, která vystřídala příliš
mnoho stran, domovů... a připusťme si to - i mužů, se bojí pozvat
spolužáka na vánoční ples. No není úplně pitomá? Se shovívavým úsměvem
zavrtěla hlavou sama nad sebou.
„Dávej pozor!“ vyštěkl Snape, když se v zamyšlení řízla do prstu.
„To nic není,“ zamumlala a zacelila si šrám hůlkou.
„To vidím,“ odsekl nevraživě, „ale málem jsi mi tím zaneřádila mločí oči.“
„Ty jsi fakt magor. A hrubián k tomu. Já tě prostě zbožňuju,“
zadeklamovala v duchu a přečetla si, co dělat dál. Pak si to přečetla
znovu - tedy pro jistotu. Měla pocit, že kdyby udělala chybu, umřela by
nějakou hrozivě vynalézavou smrtí a její poslední slova by byla:
Ale já to vážně chtěla posekat jemněji!
A potom tu byla profesní
hrdost. Dokáže mu, že v tomhle oboru mu může být rovnocenným partnerem.
Téměř rovnocenným. Tak jo, byl jasně lepší, ale ona prostě bude dobrá
druhá. Ostatní si už dobrou čtvrthodinku v klidu hověli na židlích okolo
svých kotlíků, když Snape do jejich substance hodil poslední přísadu a
ztlumil oheň, aby sérum přestalo probublávat. Fanatický lesk v jeho očích
pohasl, vypadal jako spokojená vyhořelá svíčka, když se vyčerpaně zhroutil
na židli a rozostřil pohled.
„Já uklidím,“ nabídla se Lilith dřív, než jí to mohl přikázat.
Jenom vděčně pokýval hlavou a znovu se zadíval do neznáma. Profesor
Křiklan obcházel studenty a hodnotil více či méně sytý odstín zelené barvy
lektvarů, až nakonec došel k nim. Jeho rozzářená tvář byla hotova spravit
si náladu na dvou jasných premiantech. Když nahlédl do jejich kotlíku,
jeho tvář zbrázdilo nevěřícné zklamání. Jejich lektvar nejenže nabyl
dokonale odpudivého odstínu růžové, ale navíc se zdál mít naprosto jinou
konzistenci, než byla předepsaná.
„A teď mě hodně překvapte, ať nejsem nucen dát vám nedostatečnou.“
„Rumunsko-anglická receptura,“ prohlásil vítězoslavně Snape a strčil mu do
ruky kopii postupu. Originál měl bezpečně uschovaný v brašně. Profesor
očima rychle přejížděl řádky a nevědomky úžasem pootevřel ústa.
„Ale to je... prostě brilantní. Něco takového jste vymysleli a odzkoušeli
za dvě hodiny? Většina vědeckých časopisů by určitě projevila... ne, vy už
máte zajištěné místo v příštím vydání učebnice... musím přiznat, že tuhle
část sám příliš nechápu. K tomuhle budeme přihlížet při vašich zkouškách,
samozřejmě to rychle musíme dostat do nemocnic. No to mě podrž!“
S tichým brumláním odcházel zpátky ke katedře, jakoby je už nevnímal.
Snape si rychle nabral vzorek lektvaru do prázdné lahvičky, kterou pečlivě
uzavřel a zastrčil do tašky.
„A OVCE máme v kapse,“ poznamenal spokojeně.
„Na to, že jsem nastrouhala mandragoru, dobrý, ne?“ opáčila hořce Lilith.
Snape se na ni dlouze zadíval.
„Podívej, nebýt tebe, neměl bych druhý postup. Nestihl bych to připravit,
kdybys všechno tak dobře nechystala, nikdo z téhle třídy by to nezvládl
tak rychle, jak bylo potřeba. Navíc jsem do toho receptu vytáhl jednu dvě
maličkosti přímo z tvé hlavy, takže předpokládám, že teď už nemá význam ti
říkat, že tvůj díl práce byl nejen nezanedbatelný, ale naprosto stejný,
jako ten můj. Já bych to nezvládl bez tebe, ty beze mě. Konec diskuse na
téma „jsem zbytečná“, jo?“ zakončil rozhovor a sklidil si věci.
„Pojďme na obranu proti černé magii.“
„Fa – fajn,“ zajíkla se udiveně Lilith.
Na chodbě
je minul Dinabutius a ani se neobtěžoval jim věnovat pohled. Snape téměř
obdivoval to, že je s naprostým klidem ignoruje, zatímco před chvílí
napsal takovou nehoráznou sprosťárnu. Však přijde jeho čas... čas všech
tady... už brzy... brzy! Mimoděk stiskl Znamení zla na předloktí. Lilith
si toho všimla a zvědavě se mu zadívala do očí. „Copak, něco z rána?“
Zavrtěl hlavou. Lilith mu pomalým pohybem (dost pomalým na to, aby ji
zadržel, kdyby chtěl) vyhrnula rukáv a zadívala se na znamení.
„Frajerský,“ řekla pobaveně.
„To není -“ ohradil se Snape.
„Já vím, co to je,“ přerušila ho, „znak spolku, který se nimrá v černé
magii.“
Lilith v nejmenším netušila, jak moc podcenila Voldemortovy věrné. Proti
černé magii nic neměla, sama ji často v nebezpečných situacích používala,
ostatně jako každý čaroděj, kterého znala, ale zdálo se jí hloupé se kvůli
tomu tetovat a dávat si jména jako Princ dvojí krve. Ti Angličani!
„No, takhle přesně bych to nespecifikoval, ale v podstatě máš pravdu,“
odpověděl Snape. „Slyšela jsem, že prosazují čistotu krve,“ zasykla.
„Tak do toho mě netahej, jsem s nimi, protože jsou nejlepší v černé magii,
nic víc.“ Pustě jí lhal, ale neměl nejmenší chuť jí vykládat, že v tom
ještě nemá tak úplně jasno.
„Já jsem slyšela něco jiného,“ zašeptala Lilith a jemu se zazdálo, že má
najednou na krajíčku. To ho ještě víc rozvzteklilo.
„To je docela možné,“ zvýšil hlas a bylo mu jedno, že ho pozoruje celá
chodba, „měl jsem plnou hubu mudlovských šmejdů, jenže to bylo před pár
lety! A představ si,“ usekával zlostně „jednou ráno se vzbudím a říkám si
`Páni, neměl bych trochu přehodnotit své postoje?` a malinko jsem
popřemýšlel. Možná přemýšlím dodnes! Pověz, je tohleto něco, co se říká
jen tak mezi řečí? Měl jsem se zmínit při večeři? Nebo u skleničky vodky?“
Jeho bledá tvář nabyla nachového odstínu. Lilith se se vzlyknutím otočila
a rozběhla se chodbou pryč od něj.
„Po... počkej,“ vzpamatoval se a dohonil ji. Chytil ji za ramena a otočil
ji tváří k sobě. Obličej měla zkřivený pláčem.
„Promiň,“ zašeptal, „promiň mi to, prosím tě. Já jenom... nesmíš věřit
tomu, co ti o mě řeknou, ničemu. Věř mně.“
Přitiskl ji k sobě a neohrabaně ji hladil po vlasech.
„Jsem tak pito-má,“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky a rukou mu sevřela hábit
na prsou, „nevím, jak j-jsem vůbec moh-la -“
„Nech to být, ano?“ přerušil ji konejšivým tónem, ačkoli si byl dobře
vědom toho, že utěšování není jeho silná stránka.
„Pojďme,“ řekl a pevně ji uchopil za nadloktí.
„Já proti černé magii vážně nic nemám, často mi zachránila život,“
nadhodila už téměř normálním hlasem.
„Hm, takže ti nevadí přátelství se Smrtijedem?“ otázal se tiše Snape
posměšně temným tónem. Dívka se zazubila.
„Ani náhodou. Já mám slabost pro padlé anděly,“ zažertovala a ve zrudlých
očích jí zaplálo. Jen postavy na obrazech se zvědavě dívaly za
odcházejícími, kteří si kvůli momentálním rozpakům nebyli schopni říct,
jak jsou rádi, že mají jeden druhého. Asi proto, že byli oba šílení.
Na obědě
řekl Snape Lilith o svém nápadu zvládnout nitrozpyt a požádal ji o pomoc.
„Rozuměj, z tvojí hlavy jsem vyčetl už dost na to, aby ses nemusela bát,
že na něco přijdu.“ „Aby ses nedivil,“ odtušila temně a krátce v duchu
zrekapitulovala věci, které by ještě neměl vědět. Nebylo jich málo.
Přesto souhlasila, že se na ní může cvičit v používání své schopnosti.
„Teď máme dvě volné hodiny,“ oznámil jí nadšeně.
„Neblázni!“ odbyla ho. „Venku nasněžilo, pojď!“
Bez kabátu, čepice, rukavic a bez nejmenšího nadšení se Snape nechal
vyvléct ven.
Menší či větší skupinky studentů se zuřivě koulovaly, zahrabávaly se do
sněhu anebo jen tak pobíhaly kolem. Lilith sebou se širokým úsměvem plácla
do sněhu a udělala andělíčka. Snape se nepatrně usmál a rozhlédl se kolem
dokola. Čekal, odkud přijde první útok. Byl si jistý, že přijde. Neměl se
sem nechat dotáhnout. Lilith vstala, holýma rukama nahrubo vytvarovala
kouli a mrštila ji po Snapeovi. Ten s posměšným výrazem lehce uhnul a
rychle se sehnul pro sníh, aby jí to oplatil. Místem, kde měl před chvílí
hlavu, prosvištěla koule. Záhy ho zasáhlo pět dalších. Sníh na něj létal
ze všech stran. Slyšel první záchvěvy davového smíchu. Zase to pitomé
kouzlo. Z každé strany se ze země zdvihaly sněhové koule a mířily přímo na
něj. Vykouzlil široký štít a skrčil se za něj, aby odrazil alespoň ty
vepředu. Lilith vyčarovala stejný štít, vrhla se do salvy sněhových koulí
a zády se přitiskla ke Snapeovým. „Teď jim předvedeme, jak se dělá
inteligentní zábava,“ zašeptala mu do ucha a z rukávu vytáhla hůlku.
Zamířila na jednu kouli a ta explodovala.
„Jedna!“ zavýskla nahlas.
Snape pochopil a vytáhl svoji hůlku. Začal koule bleskurychle odpalovat za
hlasitého počítání. „Třináct, čtrnáct...“ Zaregistroval, že jízlivý smích
přihlížejících se mění v jásot a povzbuzující povykování. Někteří dokonce
vykřikovali jejich jména. Bylo to neuvěřitelné a velmi, velmi příjemné.
Uhnul hlavou jedné kouli, která se Lilith trefila do zátylku. Dívka se na
něj otočila.
“Hej, to není fé – uhm-.“
Další koule ji zasáhla do obličeje. Studenti se rozesmáli. Mávla hůlkou a
kolem nich se vytvořila neviditelná kupole štítového kouzla, na kterou se
začaly lepit letící sněhové koule. „Jaká jsem?“ zeptala se potěšeně, když
schovala hůlku.
„Milionová. Tedy až na to,“ obhlédl štít ze všech stran oblepený sněhem,
„že jsi jaksi nedomyslela, co se stane, až tohle kouzlo přestane fun-,“
Přesně v tu chvíli kouzlo ztratilo sílu a celá ta hora sněhu se na ně
sesypala.
Několik rukou mu pomohlo na nohy a začaly ho oprašovat, stejně tak Lilith.
Pár z nich ho poplácalo po rameni. Snape se užasle rozhlédl po usměvavých
tvářích. Opodál už si jiná dvojice zkoušela jejich souboj.
„Jseš borec!“ prohlásil jakýsi chlapec, pravděpodobně čtvrťák, kterého
Snape ani neznal. Se zářivým úsměvem se obrátil k lehce vrávorající Lilith.
Chytil ji kolem ramen a odtáhl ji z davu. Zamířili ke hradu. Připadal si
jako mistr světa. Teď dokáže cokoliv!
„Ty, Lilith,“ obrátil se po chvíli rozjařeně na svou společnici, „když jsi
dneska odmítla už čtvrté pozvání na ples, tak mě napadlo, jestli bys tam
třeba nešla se mnou...“
„Ty jsi tak pronikavě inteligentní, na tos přišel sám?“
„Úplně!“ zazubil se.
„Měl jsi mi rovnou říct, že stačí, abych se nechala přizabít šíleným
sněhem, když chci, abys mě pozval.“
„To znamená ano?“
„Ne, to znamená jóóóó!“ vyvřískla, bleskově ho políbila na tvář a zmizela
v dívčích ložnicích. Snape zůstal zaraženě stát ve společenské místnosti s
idiotským výrazem a rukou přitisknutou ke tváři.
„Kam civíš?“ zaječela na něj jakási třeťačka, která do něj málem vrazila.
„Víš co?“ sdělil jí „Dneska tě nezabiju.“ A široce se na ni usmál.
Nebyl to hezký pohled a navíc byl dosti neobvyklý. Dívenka zděšeně
vykulila oči. Snape bral schody k ložnici po třech a s mírně přihlouplým
úsměvem a skelnýma očima sebou plácl na postel a rozhodil ruce.
Pochyboval, že by se kdy v životě mohl cítit líp a zároveň pochyboval, že
by mu kdy mohlo být hůř, než takhle báječně.
Když v půl
šesté sešel do společenské místnosti, zaslechl Lilith z jednoho z křesel
zády k němu.
„Sakra. Ne, ne, s tím nůž nic nezmůže, budu to muset udělat kouzlem.“
Snape se zarazil. „Koho chceš zase zabít?“ zeptal se zděšeně.
K jeho údivu se Lilith upřímně rozchechtala.
„Balím tvůj vánoční dárek, pitomče. Zdá se, že jsem ještě nepřišla na ten
správný systém.“ Rychle schovala krabičku v záhybech šatů. Ulehčeně se
zasmál.
„Ještě máme chvilku času, než půjdeme „doučovat“, tak jsem myslel, jestli
bych se ti nemohl chvilku hrabat v hlavě.“
„Tak dobře,“ přikývla a zvážněla.
Snape bezpečně uměl někomu vstoupit do vzpomínek, problém byl vrátit se,
kdy chtěl. Soustředil se, pomalu se zachytil toku jejích myšlenek a nechal
se vtáhnout do proudu.
Kolem krytých vozů pobíhal pes a hlasitě štěkal. Honila
ho smečka výskajících cikánských dětí. Asi osmiletá Lilith seděla na kraji
jednoho z vozů, protisměru jízdy a houpala nohama ve vzduchu. Vedle ní
seděl vlkodlak, který měl za pár let za tak dramatických okolností zemřít
a něco jí vyprávěl. Lilith se smála. Vypadal o dost mladší, těch pár
posledních let se na něm hodně podepsalo. Energicky pohodil hlavou, z čela
mu spadly pramínky černých, polodlouhých vlasů a vesele na děcko zamrkal
safírovýma očima. Lenlithering se na něj vesele zašklebila. Kdo
se mohl cítit oprávněn zničit něco tak nádherného? Snape pocítil spalující
nenávist k lovcům, které ani neznal. Cikáni táhli dál.
Moment, přece není možné, že ještě někde
kočují? Jak málo toho o Rumunsku věděl! Uvědomil si, že by se měl snažit
vyprostit z jejích vzpomínek, ale než stačil cokoliv udělat, vtáhla ho
další.
Sedm vlkodlaků uléhalo
ke spánku na lesní mýtině. Dvě z nich byly ženy, jedna pohladila o něco
menší Lenlithering po hlavě a políbila ji na čelo.
„Spi,“ řekla něžně a zachumlala ji do hromady tenkých dek.
Snape si uvědomil, že jí rozumí, nejspíš proto, že byl ve vzpomínce
dívky, která jejich jazyk ovládala. Pak z
lesa vyšel známý vlkodlak.
„Cizinec,“ zašeptala jedna
žena druhé a obě si hezkého mladíka zálibně prohlížely.
„Smím u vás přespat?“ zeptal se bez pozdravu muže, jenž byl jasně vůdcem
klanu. „Pronásledují tě? Máme tady dítě!“ vyštěkl. Vlkodlak zavrtěl
hlavou.
„Dobře, dobře, udělej si
pohodlí.“
Lilith už pomalu usínala, když ji probral šramot z lesa.
Všude kolem mýtiny svítily lucerny a sem tam i pochodeň. Jejich majitelé
neartikulovaně zařvali a jako jeden muž se vrhli na smečku. Nově příchozí
popadl rozespalou Lilith a utíkal k lesu. Lilith za sebou slyšela bolestné
a zuřivé výkřiky a rozplakala se. Kolem nich prosvištělo pár stříbrných
střel. Snape se mermomocí pokoušel dostat z její
mysli, ale nešlo to. Přeskočil dál.
„Co teď?“ zašeptala zoufalá
Lilith „Kam půjdu?“
„Do sirotčince,“ odvětil klidně vlkodlak.
„Ne!“ ohradila se zděšeně.
„Budeš tam mít střechu nad hlavou a denně teplé jídlo. Něco takového bych
ti já nebyl schopen obstarat.“
„Prosím, prosím, tam by mě prodali na orgány! Nenech mě umřít!“
To není možné, zděsil se Snape něco
takového se tam přece nemůže dít!
„No jo, sakra, ale co s
tebou?“
„Neodmítej svůj rod,“ podnikla poslední zoufalý pokus Lilith a přistrčila
mu k nosu přívěšek. „Dobře, dobře. Zůstaneš se mnou, ale nebude to žádný
med. Já se jmenuju Rastignac.“
Snape konečně zjistil, jak
se dostat ven.
„Už jsem na to přišel!“ sdělil vítězoslavně pobledlé Lilith.
„V pořádku?“ zeptal se omluvně.
„Jasně!“ přisvědčila. Snape se nedostal k těm vzpomínkám, kterých se
nejvíc děsila.
„Měli bychom jít,“ řekla.
„Už se těším,“ povzdechl si.
V určené učebně už sedělo u kotlíků asi dvanáct prváků a tvářili se
nadmíru zoufale. Po škole už se rozneslo, jaký dnes Snape s Lilith
darovali světu objev, a to v prvácích ještě umocnilo pocit vlastní
hlouposti. Navíc se říkalo, že ten bledý kluk umí číst myšlenky! Krčili se
ve svých lavicích. Lilith jim věnovala povzbudivý úsměv.
„Možná se různí vaše názory na to, proč tady sedíte,“ začal Snape bez
úvodu, „ale pravda je, že chyba není ve vás - tedy až na výjimky, které tu
jistě najdu - ale v přístupu vyučujícího. Ten vysvětluje prvákům přípravu
lektvarů jako pečení. Čím přesnější bude odměřená dávka složky, čím
striktněji se budete držet postupu, tím lepší bude váš lektvar. Zapomeňte
na to, je to blbost!“
Šokovaní studenti vykulili oči a ještě víc se vmáčkli do židlí.
„Poznamenejte si, prosím, tyto body. Budete je mít na zřeteli při přípravě
i toho nejjednoduššího lektvaru.“
Mávl hůlkou a na tabuli se objevily řady poznámek:
-
hlavní chemické látky v ingredienci
- doba vaření a počet zamíchání dávající složce kouzelnou moc
- interakce mezi jednotlivými složkami
- kouzelné účinky látky se zvyšují s počtem zamíchání, ne se
zvyšováním gramáže
- u chemických účinků je tomu naopak
„To by
prozatím mělo stačit, časem si tam ještě pár věcí doplníte,“ zahučel a
začal po třídě přecházet sem a tam.
„Musím také brát v potaz vaši možnou nešikovnost při přípravě. Nikdo
nechce po studentech prvního ročníku perfektně oloupané mločí oči. Nikdo,
až na mě.“
Někdo zoufale zaštkal.
„Jsem ochoten se s vámi podělit o několik svých objevů v tomto směru a
předpokládám, že si toho budete patřičně vážit. Teď, když jsme si ujasnili
náš vzájemný vztah, pusťme se do práce. Zmenšovací lektvar, strana 156 ve
vašich učebnicích. Než začnete, na pergamen vypište a odevzdejte všechny
body, které jste si poznamenali aplikované na tento konkrétní lektvar.
Můžete začít... Páni, to mě baví!“ dodal šeptem k Lilith.
„Děsíš je,“ poznamenala.
„Jen je hecuju k lepším výkonům,“ bránil se.
„No, uvidíme.“
Nový přístup k výuce studentům zjevně prospěl, Snape v odevzdaných pracích
nenašel jedinou chybu. Zatímco je kontroloval, Lilith obcházela studenty a
udílela jim technické rady. „Když to chytneš tady na konci, vypadne to
samo, vidíš?“
Všichni ji napodobili. Snape se dostal k poslednímu pergamenu. Přelétl
očima řádky, které byly shodné s ostatními a zastavil se u jednoho, který
byl navíc.
Ideální počet zamíchání je sedm. Při větším počtu se
nebezpečně zvyšuje vedlejší účinek máty - zelenání. Tomu by se ale dalo
zamezit přidáním křídla smrtihlava a účinnost lektvaru by se dala zvýšit
až o 16%.
Přečetl si jméno pisatele.
„Wynne Jonesová?“ Rozhlédl se
po třídě. Tmavovlasá dívenka váhavě zdvihla ruku.
„Proč jsi se přihlásila na doučování?“
„Přihlásil mě profesor Křiklan, když mu můj lektvar sežral ponožky,“
zamumlala a začervenala se. Nikdo se nesmál - bylo to doučování, každému z
přítomných se také zajisté stal nějaký podobný nemilý zážitek.
„Nepochybně proto, že jsi zkoušela něco, co v učebnici tak úplně nebylo,
nemám pravdu?“ „Máte,“ píplo děvče. Snape musel usmát.
„Tak zkoušej dál, máš talent. Jen si dávej pozor na to, co jsem vám dneska
psal na tabuli.“
Po vyčerpávajícím běhu mezi studenty a dvou zažehnaných explozích museli
Snape i Lilith uznat, že výsledná práce daleko převyšovala požadavky
kladené na studenty prvního ročníku. „Slečno Jonesová, nevím, jestli k
tomu mám svolení ředitele, ale uděluji Nebelvíru dvacet bodů za váš
brilantní úsudek. Ostatním musí jako odměna stačí fakt, že svou práci
zvládli daleko lépe, než by to dokázali jejich spolužáci. Uvidíme se za
týden, nashledanou.“ Odpovědělo mu dvanáct nadšených hlasů. Netrvalo
dlouho a z kroužku doučovacího stal se kroužek výběrový a objevila se řada
dalších zájemců, ale Snape je odmítal a pracoval dál jen s původní
sestavou.
„Rozuměj, ti další doučování nepotřebují, jinak by tu byli od začátku.
Poradí si sami,“ vysvětloval Lilith.
Ta mlčela. Měla pocit, že ho k tomu vedou úplně jiné pohnutky, ale sama
netušila, jaké.
Ve dnech
před Vánocemi nikdo nemohl Snapea a Lilith vidět jinde než v podzemí, kde
míchali dohromady britské a rumunské recepty. V provazové chodbě bývali
taky dost často, ale tam je nikdo zpozorovat nemohl. Lilith byla nucená
přiznat, že ho nemá šanci porazit ani v lektvarech, ani v běhu. Na
předvánočním výletě do Prasinek mu koupila balíček žabek a pak si běžela
s děvčaty, která vlastně nebyla vůbec špatná, koupit šaty na ples.
V den plesu se za vytrvalého koukání do země a nebetyčných rozpaků
domluvili, že se sejdou za pět minut šest před Velkou síní. Ještě ten den
pozvali Lilith další tři spolužáci , které byla nucena taktně odmítnout.
Bylo jí jasné, že se horlivě spekuluje o tom, s kým vlastně půjde, a
zajímalo ji, kolik lidí vsází na Snapea. Od té doby, co ho tehdy políbila
na tvář, se občas chovala dost rozpačitě a jako většina zamilovaných dívek
si nevšimla, že on se chová úplně stejně. Možná to byla chyba, když to
přešel mlčením? Hloupost, pořád s ní chce jít, ne? Začala se chystat.
Věděla, že si musí dát záležet na každé maličkosti. Nějak vycítila, že
outsiderovi, jako je Snape, zvedne sebevědomí, když se nechá vidět ve
společnosti krásné dívky. A ona se neskromně považovala za jednu z
nejhezčích v ročníku. Dnes se rozhodla být jasně nejkrásnější. V pokoji
panoval čilý ruch, ostatní děvčata pobíhala kolem, vzrušeně pištěla,
hledala to či ono, zkrátka byla děvčaty. Lilith rozložila na postel své
nové šaty. Byly temně rudé a vrhaly různobarevné odlesky na všechny
strany. Poprvé měla něco, co nebylo praktické, potřebné a bohužel ani
pohodlné. A už vůbec ne levné. Musela prodat několik kůží, které s sebou
přivezla. Za peníze, co zbyly, si koupila jiskřivé náušnice (musela si
nechat propíchnout uši) a úzkou čelenku s falešnými kamínky. Rozhodla se
nechat si na krku svůj přívěsek, báječně se k šatům hodil. Navlékla se
pracně do té nádhery a nechala si jednou z dívek zašněrovat zdobený
korzet. Malinko přibrala, ale spíš jí to prospělo, bývala příliš vyhublá.
Rozpletla vlasy, které nosila stažené do pevného copu a dlouho je nervózně
rozčesávala. Pak do nich vetkla čelenku a připjala si náušnice. Lehce se
zatočila, aby viděla, co bude dělat její bohatá sukně, a konečně se
procpala k zrcadlu. Sama nevěřila tomu, co tam spatřila.
„Kdybys mě tak mohl vidět, Rastignacu,“ zašeptala, než ji další dívka
odstrčila.
Zamkla svou hůlku do kufru a zhluboka se nadechla, než se vydala k Velké
síni.
Snape věnoval přípravě podstatně kratší dobu. Za deset minut šest na
sebe hodil společenský hábit, zanadával si při marném pokusu udělat něco
se svými vlasy a na zvědavé dotazy spolužáků, jak to, že jde na ples a s
kým, odpovídal, že pozval Lilith. Byl nesvůj, a to nejen proto, že to měl
být první ples, který nestráví nad knihami ve společenské místnosti. To,
že půjde s nejkrásnější dívkou z ročníku a podle jeho mínění i
nejkrásnější dívkou na světě, ho příjemně hřálo v žaludku, ale na druhou
stranu... co když o něj zas až tak moc nestála? Byla tak živelná a
bezprostřední, že by bylo možné, že ho políbila jen z momentálního hnutí
mysli a už na to dávno zapomněla. Ale stejně... už se těšil na výrazy
všech těch povýšených idiotů, až povede síní nádhernou Lilith, která bude
zářit na všechny strany.
Rozloučil se se závistivě hledícími spolužáky a seběhl po schodech k
Velké síni. Už z dálky vyčnívala z davu a nebyl jediný člověk, který by se
za ní neotočil. Vyrazila mu dech svojí nádherou.
Lilith stála před vchodem a minutu od minuty byla napjatější. Pak
zpozorovala, že k ní běží po schodech. Jeho společenský hábit se v
nejmenším nelišil od školního, byl jen podstatně nažehlenější. Vlasy měl
sčesané dozadu a poněkud ulízlé, což opticky zvětšovalo jeho hákovitý nos.
Přesto měl v sobě něco znepokojivě přitažlivého. Možná to byl jeho výraz,
který hlásal na míle daleko „jsem zlý, zkažený a jsem na to hrdý“ - na
takové pohledy měla Lilith smůlu.
„Vypadáš prostě fantasticky!“ vyhrkl bez pozdravu.
„Díky,“ odpověděla a málem se zakoktala.
„Půjdeme?“ broukl potěšeně a Lilith poznala, že mu její společnost opravdu
zvedla sebevědomí až na hranici snesitelnosti.
Elegantně přijala nabízené rámě a oba se zařadili k ostatním studentům
posledního ročníku, kteří měli vést předtančení. Slyšeli části Brumbálova
projevu, a pak už je profesorka McGonagallová zuřivými gesty vehnala do
Velké síně.
„Ty, Seve, jak dobrý jsi tanečník?“ zeptala se, když procházeli uličkou
doprovázeni zvědavými pohledy. Nonšalantně mávl rukou.
„Jen o něco málo lepší, než ty.“ Rty se mu lehce zkřivily úsměškem.
„Nesnaž se, tanec není boj, tanec je lov.“
„Tak pozdrav velkého lovce.“
„Pitomče!“ prohlásila a dál důstojně procházela kolem studentů provázena
pohledem snad každého z nich. Konečně došli na parket a našli si místo.
Snape ji přitáhl k sobě a zašeptal: „Dej do toho všechno, ať nelituju, že
se teď neučím na OVCE.“
„Ty jsi ale drzoun!“ odsekla šeptem.
Kapela spustila. Začal ji vést, aniž se od ní v nejmenším vzdálil a Lilith
jasně poznala, že cítí hudbu, stejně tak jako ona. Nadšením pootevřela
ústa. S tak dobrým tanečníkem si troufla i na nejsložitější kreace. Za pár
minut už oba uříceně oddychovali, což jejich tanci dodalo divácky vděčný
náboj.
„Doufám, že nikdo nepovažuje to, co tu právě provozujeme za nevkusné,“
zašeptal, když se jejich tváře na vteřinu střetly. Lilith se zachichotala.
Usmál se na ni jedním koutkem úst, než ji zase odstrčil do další figury.
Když tanec skončil, musela se opřít o jeho rameno, aby se vydýchala.
„Ty mě zabiješ!“ vypravila ze sebe pracně.
„Ještě ne,“ ušklíbl se vesele. Čekal, že s Lilith bude tančit teď a do
konce večera si ji budou půjčovat nadšení spolužáci, ale Lilith je taktně,
leč nespolečensky, odmítala. Když odmítla prvních pár, nikdo další už se
neptal. Absolvovala s ním celé pásmo klasických tanců (které už pojali ve
volnějším stylu), než ho vyčerpaně přemluvila, aby si sedli k jednomu z
malých stolečků.
Oba do sebe, zarudlí, s nepřítomným úsměvem, hodili nejmíň šest
limonád, a zrovna když se Lilith chystala zahájit společenskou konverzaci,
přistoupila k jejich stolku Elnerava.
„Ahoj,“ pronesla nenuceně.
„Co bys ráda?“ odvětila chladně Lilith.
„Víš, myslím, že když jsme spolu posledně mluvili, došlo k malému, hm,
nedorozumění. Já tím vážně nic špatného nemyslela. Myslíš, že bychom si
mohli promluvit? Venku?“ řekla zkroušeným hlasem. Lilithin výraz poněkud
roztál a pokrčila rameny.
„Omluv mě na moment,“ obrátila se ke Snapeovi.
Ten mlčky přikývl a sledoval obě odcházející dívky. Náhle si všiml, že
Elnerava sjela rukou k boku sukně, aby se přesvědčila, že tam má...
Hůlku - projelo Snapeovi hlavou. Vstal od stolu, vytáhl z rukávu svou
hůlku a vydal se za nimi. Nepochyboval, že Lilith s sebou svoji hůlku
nemá. Držel se v dostatečné vzdálenosti od obou dívek a sledoval, jak z
lidnatých cestiček odbočily k opuštěnému altánu. Jakmile vešly dovnitř,
rudě se zablesklo. Snape se rozběhl. Vpadl dovnitř, zrovna když Elnerava
zdvihala svou hůlku. Vrazil jí facku, až se sesula k zemi, a hůlku jí
sebral. V altánu na Lilith už čekali dva chlapci. Jednoho z nich bezpečně
poznal, byl to Dinabutius, druhého neznal. Lilith právě Dinabutiovi
vrazila loket do obličeje, až mu praskla nosní přepážka. Druhý chlapec
ležel v bezvědomí na zemi a pod okem se mu už začínal vybarvovat řádný
monokl. Dinabutius v bolestném polopředklonu švihl hůlkou proti Lilith. Ta
se vznesla metr nad zem a odlétla na zeď, kde zůstala přitlačená.
„Zkus něco a decháb jí broleděd dou zdí!“ zaječel.
„Sectumsempra!“ vykřikl Snape bleskově a Dinabutius se skácel v kaluži
krve. Lilith spadla a pracně se zvedala na nohy.
„Dobrý,“ zhodnotila pochvalně jeho dílo. Zfackovaná Elnerava vzlykala v
koutě.
„Drž hubu a buď ráda, že si to s tebou taky takhle nevyřídím!“ vykřikla
ostře Lilith.
Elnerava se po čtyřech plazila k Dinabutiovi, který měl ve tváři vepsán
největší strach svého života.
„Nepřibližuj se k němu!“ přikázal Snape povýšeně. Dívka se zastavila a
složila obličej v dlaních. Ramena se jí otřásala potlačovaným pláčem.
Snape se pomalu blížil k Dinabutiovi. „Tak ses přece jen chytil sám.“ Na
rtech mu hrál pobavený posměch.
„Škoda jen, že ti budu muset ve svém vlastním zájmu vymazat paměť. Ale
malé memento by neuškodilo, že?“ Vzal ho za zápěstí a poklepal mu hůlkou
do dlaně. Na té se objevila černě napsaná slova: Dostal jsem tě. S.S.
Pak máchl hůlkou a Dinabutius ztratil vědomí.
„Rychle ho zavři, nerad bych ho zahrabával.“
Lilith přikývla a ošetřila Dinabutiovy rány.
„A teď ty, Elneravo. Obávám se, že jsem nucen ti nenávratně poškodit
paměť.“
Brečící Elnerava ztichla a pokojně se svezla k zemi. Snape se obrátil k
Lilith. Upírala pohled do země a třásla se po celém těle. Přiskočil k ní a
vzal ji kolem ramen.
„Pojď odsud, taky bychom měli zapomenout, že se to stalo. Dneska nám bylo
přece báječně, ne?“ uklidňoval ji. Přikývla.
„Večer ještě neskončil,“ řekla a když vešli na kameny sypanou cestu, vzala
ho za ruku. Tělem mu projel horký impuls, který nebyl s to ignorovat. Teď,
nebo nikdy!
„Elneravo!“ zvolal někdo.
„McGonagallová!“ vyjekla Lilith a strhla ho s sebou za keř. Tak radši
nikdy. Když profesorka přešla tam a zase zpět, Snape si vydechl a teprve
pak zaregistroval, že se k němu Lilith za malým keřem přitiskla. Velmi,
velmi blízko. Horkou rukou otočil její tvář k sobě a zadíval se jí do očí.
Pootevřela plné rty a zajela mu zvídavými prsty do vlasů. Hladově přitiskl
své rty na její a poddal se dlouho skrývané vášni. Cítil, jak se mu horká
blaženost rozlévá celým tělem. Tak dlouho už to chtěl udělat! A teď to
vyšlo! Odtáhl se od ní, když uslyšel šramot jiné dvojice hledající
klidné místo.
„Seve, víš, že jsi docela fajn?“ zamumlala Lilith evidentně úplně mimo.
„Ty taky nejsi k zahození, ale asi bychom se měli vrátit... asi tak za půl
hodiny.“ Znovu ji dlouze políbil.
Když se po půlnoci rozcuchaný a duchem nepřítomný vrátil do své
ložnice s úsměvem od ucha k uchu, vzbudil svým vzhledem nemalé veselí. Ne
že by to vnímal. Upadl na postel a pobrukoval si falešnou melodii, než i v
botách usnul.
Severus se
rozhodl zůstat na Vánoce v Bradavicích a tak celý příští týden s očividnou
zamilovaností vodil Lilith za ruku po chodbách a líbal ji u každé zdi, o
kterou ji mohl opřít. Byli v soukromém ráji.
Jednou ráno se probudil, ale neotevřel oči, aby si vychutnal ten
příjemný pocit odcházejícího spánku a uvědomil si, že …
„Je Boží hod, Seve, vstávej!“ Lilith mu skočila na postel a lehce ho
políbila na rty.
„Skvělý dárek,“ zamumlal Snape.
„Moment!“ probral se a rychle se posadil. „Jak ses sem dostala?“
„Tví kamarádi mě laskavě varovali, že tu máš zabezpečení. Tak jsem si dala
tu práci a zrušila je,“ odpověděla.
„Ale jenom dočasně,“ dodala, když viděla jeho vzteklý výraz.
„Tumáš, veselé Vánoce,“ strčila mu pod nos neobratně zabalenou krabičku.
„Taky pro tebe něco mám,“ vzpomněl si a vytáhl zpod postele o něco menší
dárek, profesionálně zabalený laskavým prodavačem.
Dychtivě se vrhla na přezdobený balicí papír. Snape ji s úsměvem sledoval.
Vybalila tmavomodrou semišovou krabičku. S nadšeným vyjeknutím ji
otevřela, a pak se jí zastavil dech. Uvnitř ležela nezničitelná nepadající
spona zdobená jantarovou vážkou.
„Dýchej,“ pronesl nervózně.
Lilith vyndala sponku ven a nevěřícně na ni zírala. Krabička jí vypadla z
prstů a oči jí zvlhly slzami.
„Díky,“ vzlykla a pak se mu vrhla kolem krku. Snape počítal, že by jí
prospěla nějaká ta zbytečnost navíc, přesto ho její reakce překvapila.
„Já tě miluju,“ zašeptala mu do ucha.
„A já tebe,“ řekl a cítil, že to, co pro jiné bývá prázdnou frází, bylo to
nejpravdivější a nejskutečnější, co kdy řekl.
„Rozbal svůj,“ přikázala mu s dětinskou nedočkavostí.
Snape opatrně odtrhával početné vrstvy papíru, až se dostal ke koženému
váčku. Rozvázal tkanici a vysypal jeho obsah do dlaně. Ven vypadl
medailonek na stříbrném řetízku. S údivem si uvědomil, že má taky na
krajíčku. Otevřel ho. Uvnitř byla pohyblivá momentka jeho a Lilith. Stáli
u kotlíku a Lilith ho právě praštila knihou přes hlavu. Musel se smát.
„Kdes k tomu přišla?“
„Jeden spolužák to evidentně považoval za zaznamenáníhodné. S trochou
ženského kouzla a velkou dávkou násilí jsem to z něho dostala.“
Poděkoval jí, přehodil si řetízek přes hlavu a medailon schoval pod
košilí. Naklonila se k němu.
„A mám překvapení číslo dvě,“ pronesla šeptem „téměř náhodou jsem se
dozvěděla dnešní heslo do prefektské koupelny. Vyzvedni mě v jedenáct u
brnění sira Worthworse.“
„Fajn.“
Nadcházející půlrok, přestože byl kvůli zkouškám velmi hektický, se stal
nejnádhernějším úsekem nesnadného života Severuse Snapea. A pak všechno
skončilo tak náhle, jak to začalo.
A je to pryč... pomyslel si a užíval si pozkouškové volno. Byl
zletilý, vystudovaný, talentovaný a seděl pod rozlehlým dubem u jezera.
Tentokrát bez knížky - žádnou nechtěl vidět alespoň příštích osm let.
Hlavou mu letěla jedna jediná otázka: Co dál? Možností měl víc než
nápadů.
„Sevééé!“ křičela na něj Lilith, která k němu běžela po louce. Chvíli se
klidně kochal pohledem na pádící dívku a pak na ni zavolal: „Pořád ještě
nevím, co budu dělat.“
Přiběhla blíž a Snape si všiml, že se jí po zoufalé tváři koulejí obrovské
slzy.
„Já jo. Musím zpátky do Rumunska. Vlkodlačí povstání. Musím bránit svůj
klan.“
„Tvůj klan přece vyvraždili!“
„Jsou to moji lidé, tohle mi dává povinnost se k nim přidat,“ udeřila
pěstí do amuletu.
„Klid, klid. Já tě chápu.“
„Ne, nic nechápeš! Nemůžu se od nich pořád přemisťovat. Nemůžu mezi ně
pronést žádné komunikační zařízení a ty se mnou jet nemůžeš, znak otevře
dveře jenom mně, nikomu jinému. Neuslyšíš o mě ani slovo celé měsíce,
možná... možná roky. Musím zůstat, dokud se karta neobrátí k lepšímu i pro
lidi.“
Snapeovi se stáhlo hrdlo.
„Kdy odjíždíš?“
„Přemístím se z kraje lesa... hned jak se rozloučíme!“
„Co?“ Snape tomu nemohl uvěřit. Před minutou se rozhodoval, kde budou oba
bydlet. Spolu! To nejde... to by ho zabilo!
„Seve, já tě miluju, miluju tě a chci s tebou strávit celý svůj život,
jenom s tebou, tak co sejde na pár letech pro můj lid? Počkáš na mě?
Prosím, řekni, že počkáš!“ Tiskla ho v náručí tak pevně, že se mu
nedostávalo dechu, a plačky ho líbala na ústa a tváře.
„Počkám, budeme zase spolu, napořád!“ Nedělej mi to! Neodcházej!
„Sbohem!“ zaštkala a vytrhla se mu z náruče. Rozběhla se k lesu a pak...
byla najednou pryč. Jak jsi mohla?! Padl na kolena a sevřel do
pěstí světlezelenou voňavou trávu. Přes slzy nic neviděl, z hrdla se mu
vydral neartikulovaný skřek. Nenávidím tě! Zabila jsi mě! Vrať se mi!
Vrať se... Zhroutil se mu svět.
Pokračování příště
|