|
Studentská léta.
Autor:
Leedeath
3. část
Bylo mu
dvacet a už dávno se nebudil s horečnatou vzpomínkou uprostřed noci.
Alkohol ho spolehlivě uspal. Ale každé ráno vstával s toutéž hořkou
slinou, ze které se mu zvedal žaludek. Nic nepřebolelo, ne, čas nic
nespravil. Stále a znovu mu každé probuzení vyrvalo srdce z těla. Fyzicky
cítil tu tupou bolest každou prokletou vteřinu své zřízené existence.
Chvíli bez výrazu pozoroval sklenici s nazlátlým obsahem a pak jí mrštil
proti zdi. Měl svůj vlastní dům, nemalé jmění, vysoké postavení mezi
Smrtijedy, které mu zajistilo i pár vlastních poskoků - mezi nimi maličkou
Wynne Jonesovou, která ho snaživě utěšovala, ale on u ní nenalezl ani
nejmenší útěchu. Nenalézal ji nikde. Chápal, že moc vlastně není to, po
čem touží, a to ho hnalo k ještě hrůznějším činům. Přišla doba, ke které
upínal všechny své naděje, a ta doba všechny jeho naděje pohřbívala, pěkně
jednu vedle druhé, naproti ctnostem a svědomí. Přál si být prázdný. Stát
se dutým, necitlivým celkem, ale zůstával sténajícím kusem se syrovou,
nemizící ranou v těle, s vyrvanou duší. Kde jenom je jeho já? Nejspíš
někde pět stop pod krví nasáklou rumunskou hlínou.
„Áááh!“ zlostně zaryčel na šedou stěnu bez obrazů. Už nikdy se
neuzdraví... nikdy, jak to zní z úst mocného Prince dvojí krve - už nikdy!
Někdo klepal. Neochotně se vydal ke dveřím. Byl to Lucius Malfoy.
„Pán zla si tě žádá,“ řekl bez pozdravu, „rád by tě odměnil za tvé
včerejší služby.“
„Tak to má štěstí. Touhle dobou už bývám opilý,“ odsekl nerudně Snape.
„A co mi chce nabídnout?“ zeptal se nakonec.
„Chce ti to ukázat sám, ale viděl jsem to. Máš se vážně na
co těšit,“ ušklíbl se způsobem, který se Snapeovi ani trochu nelíbil.
Hodil na sebe plášť, vyšli před dům a přemístili
se...
...do dlouhé chodby. Malfoy
vedl Snapea ke dveřím na konci. Snape uslyšel Voldemortův hlas naplněný
pohrdavou jízlivostí.
„Ale ano,“ zasyčel, „tvůj přítelíček nejenže s námi vytrval, ale byl mi
vždy věrně k službám, za chvíli sama uvidíš.“
„Je ubohé předpokládat, že něčemu takovému uvěřím!“ odpověděl ženský hlas
s nemenším opovržením. Její hlas! Snape se rozběhl a vrazil
dovnitř.
„Á, tady ho máme...,“ zadeklamoval potěšeně Voldemort, „tady máš svou
odměnu.“
Shodil mu spoutanou Lilith k nohám.
„Lil - eh!“ zlomil se Snapeovi hlas.
„Jsem rád, když jsou mí Smrtijedi spokojeni. McNair na ni náhodou narazil
na cestách Kontinentem.“
„Ne...,“ vyjekla Lilith a oči upírala do země.
„Ale,“ podivil se naoko Voldemort, „málem jsi ji zabil svým rázným vstupem
na scénu. Pokoušel jsem se ji na to připravit, ale má nezlomně důvěřivou
mysl. A taky snadno čitelnou.“ Přišel ke ztuhlému Snapeovi blíž.
„Pověz,“ zašeptal pichlavě, „jaké to bylo, číst její touhy přímo z hlavy?“
špičkou jazyka olízl úzké rty.
„Prožil jsi kdysi nadmíru zajímavé studentské jaro...“
Snape přitiskl Lilith k sobě.
„Nikdo se jí v hlavě hrabat nebude!“ zařval bez sebe vzteky.
Voldemortův uštěpačný úsměv pohasl. Poznal, že zašel příliš daleko. Snape
nebyl jeho vazal, ale užitečný spojenec. Příliš dobrý na to, aby s ním
chtěl zacházet jako se sluhou.
„Dobře, dobře...,“ pronesl klidně a o krok ustoupil.
„Sbohem!“ vyštěkl Snape a přemístil se i s Lilith do svého domu.
Hleděla na
něj. Uhnul očima.
„Podívej se mi do očí... Tak podívej se na mě! Podívej se na mě!!!“
Zachytil její pohled.
„Fajn, fajn,“ pravila klidně.
„Co si sakra myslíš, že děláš?! Co? Nemůžu tomu uvěřit!“ rozkřičela se
náhle na celý dům. „Umírám,“ zašeptal zoufale.
„Ty... ty...“ dusila se vztekem.
„Jsi živá! Jsi tady! Já tě miluju! Prosím, udělám cokoli, jestli mi to
můžeš odpustit.“
„Seve, já taky vždycky nestála na té správné straně, ale když ti teď dám
druhou šanci, víš, jaká je to šance?“
„Ta, pro kterou se umírá!“ pochopil Snape.
„Jsi to pořád ještě ty!“ vydechla a vrhla se mu kolem krku.
„Bála jsem se, že jsi zabil sám sebe.“
„Skoro,“ připustil Snape a zabořil obličej do jejích vlasů.
Lilith se
objevila, vykopala jeho svědomí, přiměla ho stát se špehem, vrátila mu
duši... Zachránila ho a zase zmizela kamsi provozovat revoluci…
▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪
Snape po
Voldemortově pádu zatoužil po důstojném životě a přijal místo učitele
lektvarů v Bradavicích. Samotářský profesorský život se mu celkem
zamlouval, i když trochu zhořkl, když do školy nastoupil Potter mladší. Ve
stejném roce také nastoupil mladý Draco Malfoy, kterého si Snape oblíbil,
ačkoli cítil, že není nijak zvláštní charakter. Ale měl rád jeho matku a
vážil si jí. Navíc jednu dobu nebyl dalek toho být sám Dracovým otcem.
Možná si měl Narcisu přece jen vzít, když k tomu byla příležitost. Alespoň
by nezestárnul sám a po škole by teď pobíhal malý Severus a důkladně by
zatápěl Potterovi, ale Snape to prostě nemohl udělat. Miloval neblednoucí
vzpomínku na dívku, která ho nejednou vytáhla z bahna vlastní duše. Už
dokázal žít sám se sebou. Tedy než ho okolnosti donutily udělat, co
udělal.
Vrátil se
do svého domu a zamířil k baru. Chtěl se opít. Strašně se chtěl opít. Tak
už je po něm. Sklenička na jeho památku. Je i po Snapeově bezúhoném
životě. Sklenička jako rekviem za klid. Otevřel starý medailon.
„Pitomče,“
zaznělo do ticha. Jasně... Někdo bušil na dveře jako pominutý.
„Nejspíš gratulanti,“ pomyslel si hořce. Kdyby tak věděli, proč...
„Tak, Červíčku, hni se, ty zmetku, a otevři dveře.“
Ta slizká existence se ani neozvala, nejspíš to všechno v klidu zaspal.
Snape se sám vydal ke dveřím. Odemkl je a otevřel. Plesk! Odnikud
přiletěla facka.
„Hajzle!“
„Lilith?“
Plesk! Inkasoval další.
„Vrahu!“ Chytil ji za zápěstí a přitiskl ji ke zdi. Pak ji hrubě políbil.
„Chybělas` mi!“
„Jestlipak víš co? Před asi půlhodinkou k naší smečce přibyl jakýsi
vlkodlak, dost odpudivý zjev, a prý, jestli vědí, že si hřejí na prsou
zmiji. No ano, Smrtijedovu děvku. A nadto patří k tomu, který zavraždil
Brumbála.“
„Musel se tam přemístit hned, jak jsem ho zabil,“ uvažoval Snape.
„Haló, neruším tě svým trapným moralizováním?“
„Lilith,“ pravil Snape klidně, „mělo to svůj důvod, ale ten se prostě
nikdy nesmíš dozvědět. A taky nesmíš věřit tomu, co ti o mě řeknou,
ničemu. Věř mně.“
Vzpomněl si na tu sladkou dobu, kdy jí tohle poprvé říkal.
„Vždycky jsem ti věřila.“
„Ale před chvílí jsi mi nadávala do vrahů.“
„Ale ty přece jsi vrah.“
„A co jsi ty, slečno `košer revoluce`?“
„Nechme toho... Co teď?“
„Teď?“ Snape ji popadl do náruče. Najednou byla zase tady, mohl se jí
dotýkat, cítit její tep. „Teď si vezmu, co mi patří,“ řekl rozjařeně a
vyběhl s ní po schodech nahoru.
Když se ráno
vzbudil, spokojeně se protáhl a slastně si povzdechl.
„Tak už ses rozhodl, co nám přinese budoucnost?“
„Neměl jsem moc času přemýšlet. Co takhle snídani?“
„Bezva.“
„Jak dlouho se zdržíš?“ zeptal se.
Lilith vyhlédla z koupelny, aby mu viděla do očí.
„Navěky,“ řekla něžně.
Snape ji chytil kolem pasu a zatočil s ní.
„Vážně? Nemůžu tomu uvěřit!“
„Teď už se to beze mě obejde. Zasloužíme si snad taky trochu času, ne?“
„Vezmeš si mě? Řekni, vezmeš?“
„Vezmu!!!“ skočila mu kolem krku a dlouze ho políbila. Smáli se dlouho.
Jeden na druhého, na nábytek, jen tak do vzduchu. Co se smíchu týče, měli
co dohánět.
„Už jsem přišla na to, co s tebou.“
„Copak?“
„Mluvila jsem s McGonagallovou, než jsem šla k tobě. Stanu se členkou
Fénixova řádu. Bydlet můžu v jejich hlavním stanu, než si něco najdu.
Půjdeš se mnou.“
„A jak asi?“
„No, a co mnoholičný lektvar...“
„Cože?“ podivil se Snape. „A jak to chceš provést?“
„Řeknu prostě, že je to přítel, který hledá úkryt před Voldemortem a
nechce být jmenován. Na takové řeči jejich dobročinné dušičky slyší.“
Usmál se. „Jsi génius.“
Vesele se na něj na oplátku zazubila.
„Jasně, žiju proto, abych tě tahala z průšvihu.“
Přimhouřil oči. „Jenže ty mě vždycky navezeš do ještě horšího, Lilitheško...“
KONEC
|