|
Studentská léta.
Autor:
Leedeath
Je začátek prosince, těsně před časem večeře,
správná doba na to seznámit se s naším mladým hrdinou...
Snape se rozhodl ještě před večeří zajít na chvíli do knihovny. Původně
zde chtěl pokračovat v přípravě na OVCE, které se po téměř půlroce školní
docházky v posledním ročníku zdály až znepokojivě blízko, ale ukolébán
vstřícně tichou atmosférou knihovny, sáhl po své oblíbené knize „Černá
magie: konec moralistického balastu“ od Darthena Warenbyho. Našel záložku
a se spokojeným úsměvem se pustil do čtení. Před večeří se v knihovně
zdržoval málokdo, neviděl tedy kolem sebe kruté, posměšné pohledy,
neslyšel drsné narážky a hlavně se mu mezi knihami, pečlivě střeženými
nedůtklivým pohledem madame Pinceové, nemohlo nic stát. Cítil se v bezpečí
mezi svými miláčky. Někdo za sebou hlasitě zabouchl dveře. Snape odtrhl
pohled od knihy a pobaveně sledoval knihovnici, jak pochoduje s vražedným
výrazem ve tváři příchozího vyplísnit. Příchozím byla dívka. Když se
otočila jeho směrem, Snape si všiml, že má ošklivě zjizvenou tvář, až se
ztrácely její původní pěkné rysy. Ostatní čumily sjela přidrzle povýšeným
pohledem typu Na co zíráte? a obrátila se ke knihovnici. Jizvami
zbrázděná tvář jí roztála v milý úsměv.
„Dobrý den,“
řekla se sotva znatelným cizím přízvukem.
„Dobrý,“ odvětila odměřeně madame Pinceová.
„Vás jsem tu ještě neviděla,“ poznamenala stále stejně stroze. I Snape si
uvědomil, že dívku v životě neviděl - tuhle tvář by si určitě pamatoval.
„Právě jsem přijela,“ odpověděla cizinka.
„A vaše první cesta vede do knihovny?“ zajíkla se dojatě madame Pinceová a
její výraz nabyl vlídnosti, o které se ostatním studentům může leda zdát.
„Přesně tak,“ potvrdila dívka a Snape ucítil vzdálenou emoci: Jsi
zbrklá, děláš zbytečné chyby. Nerozuměl tomu, a tak pokrčil rameny a
vrátil se zpět ke své knížce. Často se mu stávalo, že zaslechl část cizích
myšlenek anebo se v ošklivém záchvatu ponořil někomu hluboko do vzpomínek.
To byla další věc, kvůli které se mu ostatní naučili velmi rychle vyhýbat.
Báli se ho, slaboši.
„Chtěla bych si vypůjčit knížku jménem `Lektváry nejmocnější`,“
pokračovala dívka v rozhovoru s madame Pinceovou. Vlídný výraz knihovnice
opět ztuhl.
„Ta je v oddělení s omezeným přístupem, kam mají volný vstup jen studenti
posledního ročníku. Musíte si sehnat povolení podepsané někým z
profesorů.“
Dívčin úsměv se v nejmenším nezměnil.
„Ale já nastupuji do posledního ročníku.“
„Aha...,“ knihovnice se zdála poněkud vyvedena z míry .
„Tak v tom případě je to v pořádku, drahoušku. Najdeš ji v támhleté polici
za tím bledým klukem s mastnými vlasy.“
Snape si rezignovaně
povzdechl. Dívka se rázným krokem přesunula za jeho záda a chvíli pátrala
v polici, pak o krok poodstoupila a s naštvanou bezradností dala ruce v
bok. Ignoroval ji. Pak ucítil, jak mu poklepala na rameno. Vzhlédl k ní a
ona rychle vyloudila bezmocně ženský úsměv. Oplatil jí výrazem, který
značil, že je naprosto imunní vůči všem prosebným pohledům. Ani to ji
nevyvedlo z míry.
„Promiň, nevíš, prosím tě, kde by tu mohla být kniha `Lektváry
nejmocnější`?“
„Netuším,“ odvětil bez zájmu.
„Není možné, že si ji někdo půjčil?“ nevzdávala se obtěžování zaměstnaného
Snapea. Ten pochopil, že když jí pomůže, bude ji mít z krku ve vteřině.
„To těžko, jsem jediný, kdo si ji půjčuje,“ odvětil s neskrývaným
pohrdáním k nechuti studentů vzdělávat se v oblasti lektvarů. Vstal a
přelétl zrakem polici.
„Vážně nastupuješ do posledního?“ zajímal se. Pokud to mohl přes všechny
ty šrámy posoudit, byla alespoň o dva roky mladší. Nadšeně přikývla.
„Do Zmijozelu. Měla jsem soukromého učitele, jsem na svůj věk maličko
napřed. V Rumunsku nemáme žádnou takovouhle školu. Znalosti se tam
předávají mnohem tradičnější cestou, z mistra na učně.“
„Ty jsi z Rumunska?“ nedokázal skrýt překvapení .
„Jo, z Podlesí - Transylvánie... už jsem ji našla!“ zajásala, vyndala
knihu z police a přejela prsty po jejích zlacených deskách. Snape
zaregistroval trochu bílého prášku, který ulpěl na vazbě.
„Neotvírej-“ nestihl dokončit. Příliš pozdě. Dívka knihu otevřela a do
tváře jí vybuchl obláček bílého prachu. Okamžitě knížku pustila a
přitiskla dlaně k bolestí zkroucenému obličeji. Na celé tváři jí naskákaly
hnisavé boláky.
„Nehýbej se ...“ vyštěkl Snape a odtrhl jí násilím ruce od obličeje.
Namířil na ni hůlku a soustředil se na protikouzlo. Dívčin obličej nabyl
své původní (rovněž nepříliš hezké) podoby a ona se zamračila.
„Fórek,“ ušklíbl se nenávistně. „Teď víš, co obnáší dotknout se něčeho, co
je spojené s mým jménem.“ Zvedla knížku a zbytek prášku vysypala na zem.
Pak se na něj usmála.
„Moc ti děkuju. Tohle si někdo ošklivě odskáče.“
„Není zač,“ odpověděl bezvýrazně a otočil se k odchodu.
„Uvidíme se na večeři,“ zavolala na jeho záda. Když vyšel ven, zakopl o
hromadu kufrů.
Ta pošahaná holka šla vážně hned do knihovny
podivil se. Musí být vážně cvok uzavřel svou myšlenku a vydal se do
Velké síně.
„Ahoj, je tu
místo?“
Snape zdvihl zrak od
večeře a poznal dívku z knihovny ověšenou všemi svými zavazadly.
„To by pro tebe nebyl dobrý začátek. Myslel jsem, že už jsi pochopila -
všechno, co je spojené se mnou, zavání malérem,“ odvětil chladně.
„A co když je mi to fuk?“ prohlásila a klidně si vedle něj sedla.
„Vypadám snad jako někdo, kdo se vyhýbá potížím?“ dodala napůl vtipem a
zpola hořce ukázala na svoji tvář. Snape pokrčil rameny a dál se nimral v
jídle.
„Možná jsi nenarazila na ten správný druh potíží,“ řekl nakonec. Kdyby
mohl svou tvář vyměnit za klid, neváhal by ani vteřinu. Její přidrzlý
výraz ho však utvrzoval v tom, že je přesvědčena, že všechny potíže světa
už protáhly jejím krátkým životem.
„To bych řekla,“ připustila s veselým šklebem, který na její tváři působil
nebezpečně, „s draky se těžko dostaneš k tomu správnému druhu problémů.
Doufám, že tady už konečně na nějaké správné problémy natrefím -
představa, že moje největší starost je domácí úkol, mě blaží.“
„To ti udělal drak?“ zeptal se Snape bez okolků.
Dívka jakoby ani nevnímala nevhodnost té otázky - zřejmě patřila k těm
častějším.
„Draci,“ opravila ho s důrazem na poslední slabiku, „jsem
drakobijec z profese už od čtrnácti. Do patnácti jsem to dělala bez
kouzel. Rozuměj, nevěděla jsem, že jsem čarodějka.“ Pokrčila rameny jako
by to byla historka k pousmání.
Snape jí zahlédl v
myšlenkách obrysy mnoha draků.
„Zní to asi trochu zvláštně, tady v Anglii, kde ty bestie chráníte před
lidmi, ale u nás chráníme lidi před nimi, je jich tam ještě dost na pár
dalších krámků s koženým zbožím. Vyvážíme kůže do celého světa. Vlastně
bych se divila, kdybych tady nenašla alespoň jednu sérii rukavic, které
jsem původnímu majiteli vlastnoručně stáhla ze hřbetu.“
„Já ti věřím,“ ujistil ji Snape, „viděl jsem je.“
„Rukavice?“ zeptala se a nechápavě nakrčila obočí.
„Ne, ty draky. Viděl jsem je v tvé hlavě,“ přiznal, „ale dostal jsem se
tam neúmyslně, prostě se mi to občas stane.“ Čekal, jak zareaguje. K jeho
velkému údivu se její obličej rozzářil. „Vrozené vlohy k nitrozpytu jsou
úžasný dar.“
„Úžasné prokletí,“ zamumlal Snape, ale v duchu připustil, že se občas
zabýval myšlenkou, že kdyby své schopnosti zvládl, měl by přímo v hlavě
obrovskou zbraň... obrovskou moc. „Alespoň k sobě táhneš jen ty, kteří se
nestydí za svůj dosavadní život.“
„Blbost.“
„Máš pravdu,“ přisvědčila „jen jsem se ti snažila zvednout náladu.“
Snape pozdvihl obočí a brutálně propíchl svou kotletu vidličkou.
„Povedlo se,“ usekl ledově. Dívku to rozesmálo, ale vzápětí pochopila, že
to nebyl ten nejlepší nápad a provinile zmlkla. Po chvíli se ale zase
neodbytně ozvala.
„Já se jmenuju Lenlithering, to je v řeči našich vlkodlaků `Nalezená´, ale
pro lidi je to těžké vyslovit, tak to zkracují na Lilith.“ Natáhla k němu
pravici.
„Severus Snape,“ odpověděl a přijal nabízenou ruku.
Lilith čekala, až se
zeptá. Snape to vycítil a poťouchle se zeptal na něco jiného.
„U vás vlkodlaci nemluví stejnou řečí jako lidé?“
Lilith se zarazila a pak se krátce zasmála.
„Ne, vlastně ani nevím, proč. Možná proto, že jsou s lidmi v kontaktu jen
velmi zřídka... Slyšela jsem, že tady mluví stejně, jsou `právoplatnými
členy kouzelnického společenství`. Taky proto jsem se sem těšila, je to tu
jako v jiném světě.“
Okouzleně se rozhlédla po Velké síni. Snape nemohl vědět, o kolik jiný byl
její předchozí život, ale tipoval si, že by s ní neměnil.
„Není to zas až tak ideální,“ podotkl, zamířil pohledem k nebelvírskému
stolu a zaměřil bledého Remuse Lupina. Lilith si toho všimla.
„Hned jsem poznala, že je vlkodlak.“
„Jak by ne, jsi přece jejich Nalezenec,“ řekl a dál se nevyptával. Lilith
se zahleděla na profesorský sbor. Snape jí každého pohotově představil,
sem tam s nějakým tím nepříliš lichotivým komentářem.
„A tohle,“ kývl hlavou k poslednímu vyučujícímu, „je profesor Czejkasz. Je
taky z Rumunska, výborná náhoda, že?“ Obrátil se k Lilith. Ta mlčky
přikývla a Snape měl dojem, že jí v očích tepe ledová nenávist... což byl
pochopitelně nesmysl, výraz její tváře byl jen těžko čitelný vzhledem ke
všem těm zraněním.
„Ještě chybí profesorka Sterneová, učí věštění z čísel. Moc nefandí
pořádné večeři.“
„Myslím, že věštění není moje silná stránka,“ přiznala Lilith.
„To ovšem její taky ne,“ ušklíbl se Snape.
Lilith se zasmála.
Odstrčila talíř a zvedla se k odchodu.
„Musím ještě kvůli něčemu na ošetřovnu, kudy se jde k našim ložnicím?“
Snape jí popsal cestu,
řekl jí heslo a ona zase pracně posbírala všechny své kufry a rozloučila
se.
„Měj se,“ pokusila se mávnout rukou a všechny kufry jí popadaly na zem.
Snape čekal, že zrudne a rychle se zdekuje, ale Lilith se kolem rozhlédla
tím svým drze vyzývavým pohledem ´Zkuste někdo něco říct´, v klidu
si posbírala zavazadla a důstojně odkráčela. Snape měl dokonce podezření,
že zadržuje smích.
Nazítří ráno
seděl před začátkem první hodiny v učebně přeměňování a očima pátral po
Lilith - ne, špatně: náhodně se rozhlížel po třídě. Ať už dělal jedno, či
druhé, Lilith neviděl. Nebyla ani na snídani. Na druhou stranu se zdálo,
že není zvyklá snídat ani večeřet a oběd bere jen jako občasné vytržení ze
stereotypu všedního dne, byla vážně dost vyhublá. Divná holka. Vtom k jeho
lavici přistoupila zcela neznámá dívka. Měla povědomé držení těla a vlasy
by určitě taky zařadil, ale ke komu? Ostatní po ní zvědavě pokukovali -
byla nápadně hezká se svýma velkýma šedýma očima, popelavé vlasy
dokreslovaly jemnost její tváře, ale energické jiskřičky v očích a hrubý,
veselý škleb, kterým Snapea počastovala, jí nedovolil být éterickou
bytostí.
„Nazdar, můžu?“ ukázala na volnou židli. Podle hlasu ji bezpečně poznal.
„Lilith?“ vydechl překvapeně.
Lilith rázným pohybem hodila tašku na stůl.
„Co tomu říkáš?“ zeptala se dychtivě.
„Dala jsem ty jizvy pryč, už je stejně nepotřebuju.“
Nechápavě nakrčil čelo.
„Nepotřebuješ?“
„Jo, to byla jenom vizitka mojí práce, taková reklama. Ty bys najal
drakobijce bez škrábnutí na těle? Snad sis nemyslel, že si je nechávám z
recese?“
„Vypadáš mnohem zdravěji,“ připustil opatrně Snape. „Bavme se o něčem
podstatnějším - jak daleko jsi v přeměňování?“
Lilith se musela usmát.
To, co Snape inzeroval jako nepodstatné, zdálo se řadě spolužáků
nejpodstatnější.
„Jsem malinko pozadu, ale nic, co bych nezvládla dohnat,“ prohlásila
sebevědomě. Na rameno jí poklepala dívka sedící v lavici za ní.
„Čau, já jsem Elnerava Deurisnerová.“ Své příjmení vyslovila s důrazem,
který Lilith napověděl, že Elnerava patří do významné kouzelnické rodiny a
je na to až příliš hrdá. Lilith už slyšela teorie o čistotě krve, zařadila
je mezi věci s nálepkou ´naprostá blbost, o které nehodlám diskutovat´ a
chtěla to dát najevo přímo a jednoduše:
„Já jsem Lilith, příjmení nemám, ale v evidenci si mě pro pořádek vedou
jako Smithovou.“ Elnerava protáhla obličej, ale nahlas řekla: „Nevadí, máš
hezký přívěšek.“
Potichu pak dodala: „Neměla by ses s ním paktovat.“ A kývla hlavou směrem
ke Snapeovi. „Díky, to je znak přítele vlkodlaků,“ odpověděla Lilith a s
potěšením sledovala, jak si dívka nenápadně odsedá. Naklonila se až těsně
k ní.
„Takoví jsou lidé, se kterými se paktuju,“ zašeptala do její vyděšené
tváře a otočila se zpět ke Snapeovi.
Do třídy vešla zachmuřená McGonagallová.
„Studenti, je mou nemilou povinností vám oznámit, že váš učitel péče o
kouzelné tvory tragicky zahynul při své pravidelné procházce do
Zapovězeného lesa. Nejspíš na něj zaútočilo nějaké jedovaté zvíře.“
Davem to zašumělo. Profesor Czejkasz byl celkem oblíbený, veselý člověk s
mírnou krizí středního věku, o kterém snad nikdo nemohl říct nic
hanlivého. Snape nevěřícně zavrtěl hlavou. Jak to asi působí na Lilith? Je
tu první den a už někdo tragicky zesnul. Skvělé. Otočil se k ní, ale ve
tváři měla neproniknutelný výraz.
„Uctěme jeho památku minutou ticha,“ pokračovala McGonagallová a sklonila
hlavu. Šum ztichl a třída ji napodobila. Snape ucítil vzdálený tok
profesorčinýchmyšlenek a chtě nechtě se jich zachytil.
Stála před Hagridovou hájenkou.
„Hagride,“ pravila ostře,
„věděla jsem, že v lese schováváte jedno či dvě zvířata mimo zákon, ale
netušila jsem, že to s sebou přináší taková nebezpečí. Copak necítíte ani
špetku zodpovědnosti?“
„Ale von to nebyl, to ne!“ bránil se Hagrid.
„Kdo?“ vyštěkla. Polknul.
„Nikdo,“ zašeptal a zadíval se do země.
„Byla to nehoda a vy jste ho před nebezpečím varoval,“ uklidňovala se
pomalu. „neviděl jste aspoň něco?“
Hagrid zavrtěl hlavou.
„Vůbec nic.“
„Je to velká tragédie, velká...“
„To máte pravdu.“
Snape se pomalu vynořoval
zpět do třídy. Viděl, jak profesorka zmateně potřásá hlavou, jako by právě
prožila velmi živou vzpomínku.
Celý den se pomalu táhl poznamenán tím strašlivým úmrtím. Na chodbách
se neběhalo, studenti mluvili tiše a ustrašeně a všude panovala jaksi
stísněná atmosféra. Jediný, s kým to očividně ani nehnulo, byla Lilith.
„Pochop, že já jsem na tohle zvyklá. Drakobijce si nevoláš proto, že ti
drak sežral poštu. Většinou žere listonoše, jestli mi rozumíš.“
Zachmuřeně přikývl. Stále přemýšlel nad tím „někým“, koho Hagrid v lese
schovává. Jednou byl nucen podívat se mu do hlavy, byli tam samí draci,
jednorožci, chiméry, obří pavo... Zahnal tu myšlenku. Jakýsi kluk do něj
strčil a jemu se z tašky vysypaly knihy.
„A helemese...“ protáhl mladík a zdvihl učebnici lektvarů. „Tys to
čmajznul nějakému princi?“ uchechtl se.
Snape zbledl jako křída
a vytáhl hůlku.
„Vrať mi to,“ ucedil s vražedným výrazem v očích.
„To je povyku pro pitomou bichli,“ zvrátil chlapec oči v sloup a knihu
Snapeovi hodil. Snape ji bleskurychle schoval, ale Lilith si stačila
všimnout štítku ´Tato kniha je majetkem Prince dvojí krve´. Nevěděla, co
si o tom má myslet.
K večeru už pochmurná nálada malinko opadla a celý hrad si jakoby
vydechl. Pokud to Snape mohl z prvního dne posoudit, Lilith v lecčems
excelovala vysoko nad rámec běžné výuky, ale někde jí chyběly naprosto
triviální znalosti. Byla učebnicovým příkladem výhod a nevýhod jediného
učitele.
„Jen škoda, že tu nemáte souboje a zdravovědu, alespoň v něčem bych měla
navrch,“ nadhodila při večeři.
Snape nesouhlasně
zavrtěl hlavou.
„Ve spoustě věcí jsi napřed víc, než leckterý dostudovaný kouzelník a ten
zbytek hravě doženeš,“ povzbudil ji. Jenže Lilith se ještě víc zachmuřila.
„Kdybych se tu alespoň vyznala... Lidi jsou tu šílení! Zdá se jim tak
samozřejmé mít střechu nad hlavou, jídla, kolik si ráčí, teplou postel, to
všechno bez nejmenší námahy. Jak můžu posoudit, jestli jsou dobří, nebo
špatní, když je život ještě nevyzkoušel. Je jednoduché být dobrý, když ti
všechno padá samo do klína. Jsou tu jiné zvyky a do toho ty pitomé chodby,
netrefím ani na záchod!“
Snape pochopil, jak
cize si tu musí Lilith připadat.
„A co bys řekla na kompletní prohlídku i s výkladem?“ navrhl.
„To bys pro mě udělal?“ rozzářila se.
„Ale počítej, že to zabere dost času...“
Bylo už po
půlnoci, když se dostali ke vchodu do zmijozelské společenské místnosti.
Lilith mírně skelným pohledem přejela kamennou stěnu. Byla evidentně
šokovaná, nadšená a zjevně se jí nechtělo ani trochu spát.
Snape se nevědomky
rozběhl chaotickými cestičkami její mysli. Štěstí jí v hlavě jiskřilo s
nebývalou intenzitou a ostrostí. Nakrčil čelo. Štěstí bývají tupá, to její
je vážně zvláštní. Pak ucítil, že ztrácí nad svou schopností kontrolu, a
zpanikařil. Pokusil se odtrhnout od její mysli, ale bylo to tak zbytečné,
jako pokoušet se odlepit nohy od země a navíc, jedna jeho část, která ho
kopala v žaludku, aby se dostala ke slovu, začala místo obvyklého
našeptávání vřískat: Chceš se tam podívat! Ber si cokoliv chceš! To
znamení na ruce ti na to dává právo! S temným uspokojením se tomu
hlasu podvolil.
Ostrost štěstí pochází z její věčné bolesti. Zatoužil ji utěšit.
Bolest ji očišťuje od nenávisti, lásky, hříchu. Drsné a hrubé
sebepohrdání. Chtělo se mu zvracet. Byla sražena na kolena a
objímala temnotu svého nitra. A pak se rozhodla vstát. Síla a velikost
té myšlenky mu brala rovnováhu. Křičela na svou temnotu, nenáviděla
ji. Dostal se moc hluboko, moc daleko do minulosti.
Náhle znovu získal navrch nad svou myslí ponořenou v nitrozpytu a velmi
lehce a pomalu se vracel zpátky. Na chvíli měl pocit, že zahlédl sám sebe.
Tělem mu projel horký impuls, ale přesto mu naskočila husí kůže. Už zase
se cítil pevně a jistě ve svém těle. Litoval, že z náhlého rozmaru
viděl... co viděl. Tak. Nechce nad tím přemýšlet. Jsou jisté věci, které
by jeden o druhém vědět neměl. Zavrávoral. Cítil, jak ho Lilith rychle
chytila v nadloktí.
„Je ti něco?“
„Nic, trochu se mi zatočila hlava,“ zabručel značně nespolečensky a
odstrčil její ruku.
„Musíš být strašně unavený z toho, jak tě pořád někam tahám, furt se na
něco ptám.“
Usmál se její bezprostřednosti.
„Ani v nejmenším,“ ujistil ji rychle. Z její přítomnosti se upřímně těšil,
což se mu vůbec nestávalo často, a Lilith se zdála nadšená naprosto vším -
včetně něj. Rozjařeně se na něj zašklebila.
„Díky, žes` mě tu provedl, ale vy Angličani vůbec nevíte, jak přivítat
hosta. Pojď, předvedu ti, jak se to dělá po našem.“ Řekla heslo a proběhla
chodbou, ale jen co popadla svoji tašku, chytila ho za rukáv a táhla ho
zase ven.
„Proč jsme proboha nezůstali ve společenské místnosti?“ pokusil se
zakřičet šeptem Snape, ale vyšlo z něj jen udivené zasípání.
„Je to trochu hlučné, nerada bych někoho vzbudila,“ odvětila klidně Lilith.
Vešla do prázdné učebny.
„A vůbec, neptej se a dej dolů dvě židle naproti sobě.“
Když si sedli, opřel lokty o stůl a čekal. S údivem si uvědomil, že je
vážně zvědavý, co se bude dít. Lilith se šibalským výrazem prohrabala
tašku a vytáhla láhev čiré tekutiny a dvě skleničky.
„Nic extra, dezinfekce v prima flašce,“ podotkla a jednu sklenici posunula
k němu.
„Takže, vysvětlím ti pravidla. Tuhle sklenici si namnožíš kouzlem
Imulto pětkrát, totéž udělám i já. Kouzlo vydrží minutu až dvě, podle
tvých kouzelnických dovedností. Nalejem si, vypijem to. Vyhrává ten, komu
zmizí míň plných sklenic, takže záleží na tom, jak umíš pít, ale i na tom,
jaký jsi kouzelník. Končí se po kole, kdy se jednomu z nás ztratí první,
takže taktická rada: když ti zmizí jedna, snaž se mě vykolejit, aby mi
zmizely nejmíň dvě. Můžeš použít i ten svůj nitrozpyt, ale pochybuju, že
ti to pak půjde. Nesmíš použít hůlku na cokoliv jiného, než množení
sklenic, je zakázané dotknout se soupeře, nebo jeho sklenic. Všechno
jasné?“
Přikývl. Lilith odzátkovala láhev a Snape ucítil ostrou vůni podomácku
vyrobené vodky.
„Imulto!“ Bylo vidět, že Lilith nehraje poprvé. Dobře si rozvrhla
čas během působení celého kouzla a neustále se na něj šklebila. Snape
poznal, že se předvádí a zachtělo se mu vrátit jí to. Vypil jako první
nemizící sklenici a v klidu si vychutnával ten pálivý pocit v hrdle a na
jazyku. Pak si pomalu olízl rty, aby všude cítil tu úžasnou chuť
nekolkované vodky. Ve škole neměl moc příležitostí k pití a kvůli
nedostatku času ani chuť pít, ale teď si dával načas, jenom aby Lilith
pozlobil. Počkal, až kouzlo téměř přestalo působit, a pak do sebe v
rychlém sledu hodil zbývajících pět panáků. Lilith zajiskřilo v očích.
„Nečekala jsem, že natrefím na Angličana s tvou náturou,“ zavrněla a tím
se hra změnila v souboj. Oba taktizovali, jak jen mohli, ale s
přibývajícími skleničkami byli kouzla schopni na stále kratší dobu. Ve
čtvrtém kole Lilith dvakrát minula sklenici, ale stačila ji pokaždé ještě
vypít. Pak zbývalo už jen čtvrt lahve. Snape už přestal počítat kola a s
lehkou nejistotou se natáhl pro první sklenici. Viděl tři první sklenice.
S bojovným odhodláním sáhl po té prostřední. Nebyla to ta správná. Zkusil
levou a konečně ji nahmátnul. Na cestě k ústům mu však zmizela a zmáčela
mu hábit na hrudi. Lilith se hlasitě rozesmála. Zmizely jí za tu dobu dvě
sklenice a vylily se jí do klína. Snape ucítil šanci a rychle se pokusil
vypít zbylých pět, tři mu stejně zmizely, ale byla to zbytečná námaha,
rozchechtaná Lilith se válela v mokré loužičce na desce lavice a sklenice
za sklenicí jí mizela s osvěžujícím deštíkem vodky.
„Sm vyh`ál,“ podotkl Snape, než se taky rozesmál. Pokusil se opřít loktem
o roh stolu, ale ten mu podle uhnul a jeho hlava hlasitě třískla o desku,
což je oba rozesmálo ještě víc.
„Ne, ne, ne, seš fak` dobjej,“ poplácala ho Lilith na třetí pokus po
rameni. Chvíli spolu opile klábosili, než...
„Co se tu pro rány boží děje?!“ řízný hlas přehlušil smích. Ve dveřích
stanula profesorka McGonagallová. Vážnost jejího prohlášení poněkud
ubíjela růžová noční košile s medvídkem. Snape zavyl smíchy, ukazuje na
medvěda.
„Lilithešcho, stávej. Ceš něco vědět? Je tu paň`sorka McGoll... nan...
gellová, jo. Ce nám asi něco říc.“
McGonagallová oba beze
slova popadla za hábit a s nemalými obtížemi a svítící hůlkou v zubech je
odtáhla do ředitelny.
„Tach tady s`m eště nebyla,“ podotkla překvapeně Lilith, „počpaks` mě sem
nevzal, Seve?“ „Páč že je na to heslo,“ odtušil poučujícím tónem Snape, „a
navíc by Brumbál byl ujčitě nas... míchlej, dybych se se se sem dostal,
jasný?“
Za stolem seděl Brumbál nad papíry a unaveně zíval, teď však zvedl obočí
tak vysoko, že se málem potkalo na druhé straně hlavy s jeho bradou.
„Co to má být?“ otázal se s ledovou důstojností profesorky McGonagallové.
„Našla jsem je v jedné z učeben, ztřískali se nějakou domácí pálenkou, co
slečna Smithová přivezla z rodné země. Je to naprosto ostudné! Jeden z
našich nejlepších studentů („To jacho já!“ oznámil Snape) a studentka,
která je tu sotva den. Její chování bylo jejím předchozím učitelem
hodnoceno kladně! Nejraději bych je oba vyloučila!“ zasupěla.
„Ale Minervo,“ usmál se Brumbál dobrácky „vzpomeňte na nás, starý pan
Flickwood k nám byl velmi shovívavý navzdory tomu, že jsme neměli
ani dost slušnosti na to, abychom se nesnažili utéct.“
„Ale tihle dva se ani nemohli pokusit o útěk!“
„Udělím jim pouze školní trest, vzhledem k tomu, že pan Snape je plnoletý
a slečna Lilith, ačkoli není zletilá, žila ve své vlasti řekněme...
dospělým způsobem života.“
Brumbál pohlédl na četné papíry na pracovním stole.
„Pořád se mi tady kupí žádosti o zavedení různých doučovacích a zájmových
kroužků, takže jsem se rozhodl vás dva poctít nevšedním úkolem, to jest
doučováním lektvarů každou středu v šest hodin, samozřejmě bezplatně. Paní
profesorko, zaveďte je oba laskavě ke vchodu do jejich společenské
místnosti. Mimochodem, hezká noční košile...“
Snape ani nevěděl, jek
se dostal do své ložnice, ale faktem bylo, že se v ní ráno probudil...
„ÁÁÁH! Moje hlava!!!“ Jeho ruka vyletěla k lebce a on zalitoval, že jí
to dovolil, protože se mu v tu chvíli úplně nesnesitelně rozhoupal
žaludek. Přestože mu celý pokoj rotoval před očima (Nechápu, jak si
někdo může přát, aby se celý svět točil kolem něj!), podařilo se mu
nějak sejít po schodech do společenské místnosti. Pár dívek se starostlivě
motalo kolem Lilith, která evidentně strávila noc v křesle. Její šaty byly
stále cítit alkoholem. Dívky kolem ní snaživě švitořily. Vypadalo to jako
jeden těch hrůzných pokusů typu „za jak dlouho se člověku s kocovinou
rozskočí hlava při neustálém štěbetání“.
„Zmizte, zrůdičky,“ zahučel tak nahlas, jak mohl, aniž by se pozvracel.
Dívky se začaly rozcházet a častovaly ho při tom nejrůznějšími
nelichotivými přízvisky. Jakási malá dívenka z druhého ročníku mu nasupeně
zírala do obličeje.
„Kdo si myslíš, že seš, ty ubožáku?“
„Zmizni, nebo tě pozvracím,“ vyštěkl a přemítal, jak bledě je na tom ve
společenském žebříčku, když už si na něj vyskakuje i taková mrňavá
harpyje. Obešel křeslo, aby Lilith viděl do obličeje.
„Pastelově olivová s něžným nádechem shnilé dýně,“ poznamenal věcně a sedl
si naproti ní. „Právě jsem ti chtěla poděkovat, že jsi je rozehnal, ale
zdá se, že máš se svou hlavou ještě větší potíže, než já,“ zakňučela.
„Ale vůbec ne,“ pronesl Snape klidně, „jen se snažím popsat barvu tvého
obličeje.“
„Idiote,“ prohlásila Lilith.
Po chvíli zamyšlení zasténala: „Ty, Seve, vážně jsi se řehtal noční košili
profesorky McGonagallové?“
„Ty drž zobák, ty `žikej mi Lilitheško`,“ odbyl ji nerudně. Pak se oba
rozesmáli.
„Myslím, že snídani vynechám,“ podotkl Snape.
„Jasněže, musíme se přece připravit na dnešní doučování,“ sdělila mu
poťouchle a odběhla zvracet. Snape cítil, že je doopravdy šťastný.
Po zralé
úvaze, že by měli alespoň vypít nějaký džus, nebo cokoliv, do čeho se dá
přimíchat Snapeův detoxikační lektvar, sešli do Velké síně.
„Jsi génius,“ vzdechla Lilith už s čistou hlavou.
„Můj vlastní recept,“ prohlásil a bylo z toho jasně slyšet, jak ho
„génius“ hřeje. Lilith se mu dívala přes rameno.
„Támhle něco visí, je kolem toho spousta lidí.“
„Doufám, že je to Potter,“ ucedil Snape bez zájmu.
„Je to nějaké oznámení. Jdu se podívat,“ rozhodla Lilith. Snape se dál
zaobíral pozorováním své snídaně a seznal, že detoxikovanému tělu se
nějaká ta sražená bílkovina zdá mnohem přitažlivější, pročež se pustil do
míchaných vajec.
„Ples? Tady se pořádá vánoční ples?“ slyšel Lilithin hlas naplněný
nadšením příznačným pro chvíle, kdy se děje něco nečekaného - takřka
zvonil.
„Jasně,“ odpověděl jí rádoby frajersky Lucius Malfoy, „nepůjdeš tam se
mnou, Smithová?“ Snape se neotáčel, ale napjal sluch.
„Promiň, ale doufám, že mě někdo pozve, a ty to bohužel nejsi,“ odtušila
chladně.
Snape se usmál do svých
vajíček.
„Netušil jsem, že je tu někdo lepší.“ Malfoy začínal být nebezpečně
naštvaný.
„Ale, vážně?“ podivila se strojeně Lilith „Já jich tu vidím celou síň!
Mimochodem (Snape nemohl vidět, jak rukou přejela po drobné
nepravidelnosti na Malfoyově vestě z dračí kůže), víš, že máš na sobě moji
vestu?“
„Blbost,“ ušklíbl se Malfoy, „koupil jsem ji -“
„A já ji zabila,“ přerušila ho klidně Lilith a za nastalého ticha se
otočila a zamířila zpět ke stolu. Snape měl chuť jí zatleskat. Takhle
setřít nadutého idiota typu Lucius Malfoy bývá nesnadné.
„Hej, tak počkej!“ Malfoy ji hrubě chytil za rameno.
„Snad nečekáš na tu slizkou existenci, co se za tebou pořád plazí?“
Snapeovi se zatmělo
před očima. Nezáleží na znamení, které je spojuje v jeden klan, zabije ho.
Zabije! Otočil se a vytáhl hůlku. Stačil jen zahlédnout, jak Lilith
napřahuje ruku sevřenou v pěst a jak velmi neženskou ranou poslala Malfoye
k zemi. Ten se okamžitě chytil za nos a mezi prsty mu začaly téct
tmavorudé potůčky krve. Jeho kumpáni jej zvedli a zamířili s ním na
ošetřovnu. Po celou tu dobu neopustil Malfoyovu tvář idiotsky udivený
výraz. Vražedná zlost Snapea opustila stejně rychle, jako přišla. Musel se
smát. A zdaleka nebyl sám. Bylo mu jasné, že Lilith je hrdinkou dne a jen
blahořečil náhodu, že zrovna nebyl v síni nikdo z profesorů. Rychle
zastrčil hůlku do hábitu. Oba si sedli ke stolu, Lilith se lehce zarděla a
očima předstírala, že ji tak vyvedla z míry topinka. Snape se rovněž mlčky
vrátil ke svému jídlu.
„Proč jsi mi vlastně neřekl, že tu míváte ples?“ otázala se dotčeně.
„Mám ti rozepsat kalendářík společenských akcí?“ odpověděl uštěpačně.
„Neškleb se na mě, chci tím říct, že si tu připadám jako Alenka v říši
divů.“
„Všiml jsem si,“ pronesl bezvýrazně Snape.
„O čem přemýšlíš?“
„O n... o ničem, já... asi budu mít další záchvat, běž... jdi ode mě!“
sevřel pěsti, až mu zbělely klouby. A najednou byl její vzpomínkou.
Louka obklopená hlubokým lesem,
zvláštní vůně pozdního léta ve vzduchu. Spící vlkodlak objímal asi
čtrnáctiletou Lilith a aniž otevřel oči, velmi neotcovsky ji políbil do
vlasů. „Lenlithering,“ řekl a pak to ještě jednou zopakoval. Lilith se
usmála ze spaní a pomalu otevřela oči zářící první, nevinnou, nekonečnou
láskou. Svis - odnikud přilétl šíp a jeho stříbrný hrot se zaleskl, než
skončil v těle vlkodlaka. Ten zuřivě zařval a pokusil se vstát. Pak padl
na kolena a svalil se mrtvý k zemi. Zpoza stromů se vynořilo pět postav.
Dívka nelidsky zavřískla zoufalým zármutkem a nekonečnou zuřivostí a vrhla
se na nejbližšího z nich. Zabodla mu nůž do prsou, kde zůstal vězet. Jak
se ho pokoušela vytrhnout, druhý muž ji kopl do hlavy. Všechno se zatmělo.
Seděla v kleci jako zvíře.
Čtyři z pěti lovců vlkodlaků ji nesli. Za nimi šel pátý. Lilith křičela a
plakala, z úst jí tekl pramínek krve. Skrze slzy zaostřila na pátého z
nich. Byl to Czejkasz. Kousky neobvyklé skládačky zapadly na své místo.
Nehoda... Lektváry nejmocnější... nenávist v jejích očích... její spěch do
knihovny... jsi příliš zbrklá... nějaké jedovaté zvíře...
Drak otevřel obrovské oko a
díval se přímo na ni. Nestačila ho zabít ve spánku. Měla jen setinu
vteřiny k rozhodování. Skočila.
„Ano, Lilith, jsi jedna z
mála vyvolených, kterým je souzeno stát se čarodějkou. Já tě budu učit a
pomůžu ti dosáhnout zasloužené pomsty. A nebude tě to nic stát.“
Čaroděj přistoupil k Lilith blíž a pak ještě o něco blíž a Lilith poznala,
jak mnoho ji to bude stát.
Naučila se s ním žít a vlastně ho měla celkem ráda. Byla dobrá žačka,
vytrvalá a neúnavná, tak silná byla její touha po pomstě.
„Je v Anglii,“ řekl, „učí v čarodějné škole - umíš dost, pošlu tě tam.
Scházet mi nebudeš, rychle si najdu náhradu.“ Už ho neměla ani trochu
ráda, ale svou část dohody splnil.
Jako by z ní spadly okovy bídy, mohla se zase stát dítětem, nestarat se
o to, co bude zítra jíst a s kým. Vešla branou do svého nového domova.
Musela vypadat směšně, když vešla do Velké síně
ověšená taškami a zamířila ke stolu vpravo. Stůl její budoucí koleje.
Anglické dívky příliš často mžikaly svýma velkýma mdlýma očima. Ani trochu
se jí nelíbily. Nejspíš si ničeho nevážily, nikdy si nesáhly na dno,
nenašly v sobě sílu odrazit se zpátky nahoru. Ale nemohla přece pohrdat
někým jenom proto, že neměl těžký život. Stejně si tu připadala
nepatřičně. Byla jiná. Úplně. A pak si všimla toho chlapce z knihovny,
zdál se jí být taky tak nějak jiný. Měl
stejný hábit jako všichni ostatní, ale tím to končilo. Snape viděl sám
sebe očima někoho jiného. Vypadal trochu nezdravě, byl hubenější, než se
cítil. Viděla, že, narozdíl od ostatních bezvýrazných pohledů, jeho oči
ostře sjíždí pohledem cokoliv, co se zdá neobvyklé, a že sedí nahrbeně,
jakoby se chystal zaútočit, nebo uskočit. V celé jeho osobě bylo cosi
nepříčetně zvířecího. Pomyslela si, že musí něco udělat s těmi jizvami.
Bylo úžasné, jak s ní
mluvil. Nechtěl ji zabít, využít, podvést, okrást, vlastnit. Všechny ty
úchvatné věci, které tenhle hrad a tenhle život nabízel, vedle toho
bledly. Chvílemi zapomínala i na svou pomstu.
Snape se pomalu probouzel. Probouzel se a ptal se sám sebe, jak je
možné, že dívka s takovým životem je takové milé, bezprostřední, nádherné
stvoření. Pokáral se za slovo „nádherné“ ve své myšlence. V jeho mysli
taková slova nemají místo.
„Viděl jsi to, co já, že jo?“ zeptala se tiše Lilith.
Snape mlčky a vážně
přikývl.
„Asi bych se měl tvářit alespoň trochu pohoršeně, ale přiznávám, že
schvaluji, žes ho zabila. V něčem takovém ti žádný zákon nemá právo
bránit,“ řekl nakonec, „ale po tomhle nuceném vzpomínání pochopím, když...
už nebudeš vyhledávat moji společnost.“ Neodvážil se jí podívat do očí.
„Mám celkem ráda tvoji společnost.“
Vzhlédl a v její tváři uviděl stejný výraz, jaký měla, když se probudila
vedle vlkodlaka, jen v jejím úsměvu přibylo bolesti. Pak se rozpustile
zašklebila.
„Nepráskneš mě, viď?“ řekla, jako by jen ukradla pytlík bonbonů.
„Jasněže ne,“ ujistil ji. V té chvíli si přísahal, že ať se stane cokoliv,
tahle dívka bude mít odteď šťastný život, i kdyby pro to měl třeba umřít.
Tehdy si Severus Snape uvědomil, že je ztracen a bylo mu to jedno. I on
sám, zdálo se, konečně okusil šťastného života. Nebylo to pokoutní štěstí
černé magie, které prozatím musel schovávat dlouhými rukávy, ani osamělé
uspokojení z dobře odvedené práce na náročném lektvaru. Bylo to něco
docela jiného a Snape měl pocit, že se o to může podělit s celým světem.
Jak je možné, že se takový pocit dá uzavřít do jednoho člověka?
Když se po
snídaní vrátil do ložnice, vytáhl zpod matrace knihu (už druhou v pořadí,
kterou „znehodnocoval“ svými poznámkami), lehl si na postel a úhledným
písmem mezi natištěné řádky vtěsnal pár momentálních nápadů, ze kterých
postupem času mohla vzejít mocná kouzla. Pocítil krátký záchvěv pýchy. Ať
byli ostatní jak chtěli rychlí nebo zruční v kouzlení, ani by je nenapadlo
stvořit nové zaklínadlo, pracovat na něm, zdokonalovat je s láskou a pílí
vlastní pouze géniům svého oboru. Příjemné teplo vlastního ega vystřídala
vlna hořkosti. Je o tolik lepší a přece nad ním má to kruté tupé stádo
navrch. Jak to, že on, Princ dvojí krve, je nejposlednějším z posledních
mezi lůzou - budižkničemy, nadutými flákači a mudlovskými šmejdy? Ale
kdesi uvnitř v hrudi cítil, že se blíží doba, kdy doopravdy dokáže, co v
něm je. Bude odměňován podle svých zásluh a jeden každý z jeho trapičů se
bude třást a plazit a on k nim nebude milosrdný... ne, ani v nejmenším -
každému, co jeho jest! K tomu už mu Voldemort pomůže. Za tu sladkou vidinu
byl ochoten mu odpřisáhnout věrnost a nezměrnou oddanost, byl by mu za
pomstu prodal svou mizernou poškrábanou dušičku, kterou tam někde uvnitř
jistě měl - ne, že by na tom nějak záleželo. Stane se prvním ze Smrtijedů
(s uspokojením přejel rukou po cejchu na předloktí) a možná... možná, že
tehdy by ho Lilith mohla milovat. Teď ho může tak nanejvýš litovat.
Přesto... neodmítla se s ním dál bavit, i když hrozilo nebezpečí, že jí
každou chvíli samovolně pronikne do hlavy. Umanul si, že se svou schopnost
bude muset naučit ovládat.
S rozhodným výrazem zaklapl knihu a pečlivě ji schoval zpět pod
matraci, která byla už léta zajištěna proti útokům zvenčí. Snapeovi se ta
ochrana stokrát vyplatila, odolal už mnoha nočním pokusům ho zesměšnit,
okrást, nebo dokonce zmrzačit. Bezstarostně si přehodil tašku přes rameno
a ani si nevšiml, že je o trochu těžší, než obvykle.
Pokračování příště
|