ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Stipendium III.
Autor: Laura


IV
Úkol

Ozval se zvonek.
„Už běžím!“ Julie otevřela dveře.
„Připravená?“ usmál se Lupin.
„Jako nikdy!“ nadšeně kývla, dopnula si kabát a zamkla dveře.
„Přemístíme se tam?“ zeptala se Lupina, když procházeli uličkou.
„Ne, je to pěšky kousek a navíc na sebe nesmíme poutat pozornost.“
„To je pravda,“ uvědomila si. „Tak vidíš, že jsem k ničemu, vůbec mi to nemyslí jako špehovi!“ posmutněla.
„Jen klid, prostě jsi už dlouho neplnila žádný úkol a trochu jsi vyšla ze cviku,“ pokrčil rameny. „A navíc, nejdeme přece špehovat. Spíš naslouchat,“ poopravil ji.

Prošli usínající činžovní čtvrtí a zabočili do ulice rovnoběžné s vysokou zdí botanické zahrady.
„Tady jsem nikdy nebyla,“ rozhlédla se.
„Je to dost nefrekventované místo, proto sem ostatně jdeme,“ pousmál se Lupin. Potom zpomalil, rozhlédl se a otevřel malé kovové dveře ve zdi. Ocitli se před jednopatrovým domem, v jehož přízemí byly pootevřená okna a proudilo jimi ven světlo, lidské hlasy a hudba. To vše působilo až magicky křehce v pozadí s temnou botanickou zahradou, která se – obrovská a chladná - rozprostírala za domem.
Po několika schodech vystoupili ke dveřím.
„Hospoda u Mrtvé ryby?“ přečetla odřený nápis nad nimi Julie.
Lupin už ale chytil za kliku a jako první vstoupil dovnitř. Vybrali si malý stůl v tmavém koutě lokálu a objednali si grog.
„Je tady?“ zeptala se tiše.
„Ještě ne, nebo ho alespoň nevidím,“ přimhouřil Remus oči nad sklenicí.
„Jak ho poznáme?“
„To on má poznat nás.“
Julie se rozhlédla po místnosti. Bylo tu živo. Skoro všechny stoly byly obsazené, ale nejvíc lidí se tísnilo u odřeného baru a všichni strašlivě hulákali.
„Nezírej tak, všimnou si nás,“ napomenul ji mírně Lupin. „Něco mi třeba povídej.“
„Já? To ty bys mi snad měl něco povědět, ne?“ zvedla obočí.
„Nerozumím...“
„Mluvím o tom večeru před týdnem.“
„Dobrá a co je s ním?“
„To mi právě řekni ty. Od té doby se mi vyhýbáš a ukázal ses až dnes - kvůli úkolu.“
„Snad nemusím připomínat, že jednou do měsíce mívám svoje dny...“ podotkl.
„Ovšem, ale sedm dní? Za dobu, co bydlím v Londýně, nenechals mě ještě nikdy takhle dlouho bez dozoru. Není to zvláštní?“ naklonila se k němu s vážnou tváří. Lupin odvrátil pohled.
„Taky si toho moc nepamatuju,“ řekl potom pomalu. „Byl jsem namol a tys... byla na mraky,“ pousmál se. „Ale přísahám - nezneužil jsem toho,“ upřel na ni pevně šedomodré oči.
Julie na chvíli zaváhala.
„To máš taky jediný štěstí,“ usmála se nakonec.

Židle u vedlejšího stolu zaskřípala. Julie se ohlédla tím směrem a spatřila muže v lyžařské kukle, jak si tiše a třaslavě prozpěvuje:
„Klementájn, Klementájn, ó, má krásná Klementáájn...“
Lupin ztuhl.
„V zahradě nám bude fáájn, ó, má krásná Klementáájn...“ pokračoval muž falešně, přičemž se zvedl a vydal se pomalu ke dveřím.
Julie s Remusem vstali současně a podívali se na sebe.
„To se mi snad zdá,“ zavrtěla hlavou.
„Nekoukej na mě tak vyčítavě. JÁ nejsem blázen,“ pokrčil rameny.
„Ale ON je!“ zašeptala a vykročila rychle za mužem.

Vyšla ven a rozhlédla se po prázdném prostranství. Po muži jako by se slehla zem... Potom ale zaslechla třaslavý popěvek a vydala se za tím zvukem. Vzadu za domem rozsvítila hůlku - sem blikající světlo lampy nedopadalo - a pomalu pokračovala směrem k zahradě.
„Jste tu?“ zeptala se polohlasně.
Zpoza jednoho ze stromů vystoupila tmavá silueta.

„To je dost!“ šeptal vystrašeně muž v pletené kukle s jeleny, když přistoupil k Julii. „Mám naspěch, někdo mě...“ zarazil se a otočil se směrem k zahradě. Chvíli jako by vůbec nedýchal. Nic se však neozvalo ani nepohnulo, a tak za okamžik pokračoval.
„Někdo po mě jde... Poslouchejte, jedná se o to, že...“ zase strnul a těkal kolem sebe očima.
„Nikdo tu není,“ ujistila ho Julie netrpělivě.
„Chci vám říct,“ pokračoval rychle šeptem neznámý, „...že na tom setkání se ON chystá... EH!?“ chytil Julii křečovitě za loket.
„Co? Co je?!“ nechápavě na něho zírala.
„Tam za vámi! Něco se tam mihlo!“ muž se třásl jako osika.
Julie se otočila, zvedla hůlku nad hlavu a přimhouřila oči.
„Nic tam není,“ sdělila potom klidně.
„Ne, ne... někoho jsem viděl...“ odporoval muž.
„Uklidněte se. Čím dřív mi řeknete, co mi říct máte, tím dřív budete pryč!“ zdůraznila.
Muž zaváhal.
„Dobrá,“ vyhrkl potom. „Jde o to, že Pán zla ví o chystaném setkání a chce tam... ÁÁÁH!“ oči muže se rozšířily hrůzou. Stále měl otevřená ústa, ale jeho křik ustal jako mávnutím kouzelného proutku.
‚Nebo spíš hůlky,‘ pomyslela si Julie. ‚Někdo použil umlčovací zaklínadlo.‘ Rychle se rozhlédla, ale nikoho neviděla. Otočila se tedy zpět na muže a málem vykřikla. Na okamžik to vypadalo, jako by mu z hrdla trčel klacík.
‚To není klacík, to je hůlka!‘ uvědomila si a namířila tou svojí šikmo za muže.
„Vím, že tu jsi,“ řekla. „Pusť ho,“ nasadila odhodlaný výraz, ačkoliv netušila, co dělat.

Bylo jasné, že muže kdosi drží – někdo, kdo se schovává pod neviditelným pláštěm. A Julie věděla, že musí zasáhnout. Jenže jak seslat zaklínadlo na někoho, koho nevidí?
‚Musím to prostě zkusit,‘ rozkázala si. V ten okamžik se jí ale hůlka vysmekla z ruky a odletěla do tmy.
‚Ten parchant se vyzná...‘ Julie se pevně rozkročila. ‚Naštěstí nemá tušení, proti komu stojí ,‘ podívala se za rameno nehybného rukojmí, kde tušila protivníka. ‚Neví, že i bez hůlky ho omráčím...‘
„To bych nezkoušel.“ Známý hlas se jí rozlehl hlavou.

Julie si zakryla dlaní ústa, aby nezařvala, ale své myšlenky umlčet nemohla.
„Co tu, sakra, děláš, ty proradnej, odpornej...!“
„Šetři těmi poklonami,“ pronesl s ironií.
Žena zamrkala. Slyšet (byť jen v hlavě) po tak dlouhé době jeho hlas bylo bolestné. Oči se jí okamžitě zalily slzami a roztřásla se po celém těle.
Potom jí ale došlo, že zatímco tu stojí a brečí, on ji beze slov a pravděpodobně i bez jakýchkoliv emocí klidně pozoruje, přičemž svou hůlkou ohrožuje bezbranného muže. Zvedla se v ní vlna vzteku a napřáhla ruku směrem, kterým tušila Severuse.
„Mdloby na...“
„Špatně,“ odrazil její kouzlo. „Nebuď naivní, čtu si v tobě jako v knize. Raději spolkni kletby, které se na mě chystáš poslepu seslat“ pokračoval, „nebo to odnese tvůj informátor. Zabít mě můžeš příště,“ zakončil.

V tu chvíli se nocí rozlehl Lupinův hlas:
„Julie!“
„Vida, máš s sebou svého osobního strážce?“ Snapeův hlas studil a Julie cítila pod kůží osten jeho pohledu.
„Julie, jsi tady?“ volání se přibližovalo. Rychle přemýšlela.
‚Pokud se ti dva setkají, pravděpodobně to jeden z nich nepřežije...‘
Nevydala tedy ze sebe ani hlásku. Místo toho se otočila a bez ohlédnutí vykročila zpět k domu.

Když vyšla na světlo, Lupin se k ní vrhnul.
„Stalo se něco? Ten idiot hostinský mě odmítl pustit bez placení, tak jsem do něho trochu strčil, on mě praštil... Co je, jsi úplně bílá!“
„Unesli nám informátora,“ odvětila monotónně.
„Cože?! Kdo?“
„Nevím... měl neviditelný plášť. Ale myslím, že mu neublíží...“
„Tak tomu bych moc nevěřil... Měl jsem tu být, já kretén!“ chytl se Remus za hlavu.
„Uklidni se.“
„Ty to nechápeš!? Přišli jsme o informátora a už se nedozvíme...“
„Stihl mi něco říct.“
„Dobrá, alespoň, že tak... Ale teď radši zmizíme, pojď!“ popadl ji za ruku a vyběhli na ulici.

***

„Áááá!“ trhla sebou Gale, když vešla dopoledne do komory. Cosi obrovského se krčilo v temném koutě a zrychleně to oddychovalo.
„Prosím, nebojte se a radši mě rozvažte!“ zachraptělo to.
Dívka, jejíž oči zatím uvykly tmě a rozeznaly siluetu schouleného muže s šátkem přes oči, však chvíli přemýšlela... a potom zabouchla dveře.
„Mrcho!“ ulevil si vězeň.

„Oceňuji, žes ho nepustila,“ promluvil Severus Snape stojící na prahu kuchyně a Gale se lekla podruhé. Nebývalo jeho zvykem ukázat se dole před obědem.
„Nebudu sahat na někoho, o kom nevím, kdo to je,“ pokrčila rameny. „A navíc, něco mi říká, že bych si to odpykala,“ dodala, uhýbajíc před jeho uhrančivým pohledem.
„Správně,“ přikývl a vešel do komory.

„Hej, to jsi ty, děvče? Vrátila ses, abys mě osvobodila?“ natáhl krk v naději vězeň. V následující vteřině ho však zase rychle stáhl mezi ramena, protože mu přímo u ucha syčivě zaznělo:
„Ne, nevrátila se, aby tě osvobodila, ty nechutná kryso. A přestaň už s tím skučením, nebo vymyslím způsob, jak tě umlčet – a nebude to pouhé Silencio , to mi věř...“
„Dobrá, dobrá, už jsem zticha! Snad se tolik nestalo...“ otřásl se hrůzou muž.
Jeho věznitel na to nic neodpověděl. Jen sebral z police u zdi sýr a láhev vína a dveře se opět zabouchly.

***

„Takže co mi povíte ke Stinkyho únosu?“ zeptal se Brumbál, když se s Julií a Lupinem usadil k malému kulatému stolku v rohu dřevem obkládané jídelny Bistra Mistra Cholestra – nejproslulejšího čarodějného lahůdkářství v Anglii. Bylo to podivné místo pro schůzku, ale bradavický ředitel si to tak z nějakých důvodů přál – snad, že chtěl Julii co nejčastěji dostat ven mezi lidi.
„Mě se neptejte, já se v tu chvíli zrovna velmi inteligentně rval s hostinským,“ mračil se Lupin.
„Remus u toho skutečně nebyl, jen já,“ zdrceně zamumlala Julie. „Mrzí mě, že jsem hned svůj první úkol takhle zvorala... Ale myslím, že ho nechtějí zabít...“
„Jakpak to víš?“ upřely se na ni Brumbálovy pomněnkové oči.
„Já to nevím. Já jen doufám, že mě instinkt neklame...“ zahleděla se do prázdna.
„No, podle toho, jak jste tu situaci vylíčili v písemném hlášení, nedalo se v té chvíli nic dělat,“ řekl bradavický ředitel mírně. „Musíme doufat, že se z toho Stinky dostane. Ví, co má dělat, protože jako dvojitý agent funguje už několik let a byl dobře obeznámen s riziky. Teď mluvme spíše o okolnostech toho únosu...“ Brumbál se odmlčel. „Ale během toho si dejme něco dobrého, když už jsme tady, ne?“ usmál se potom a mávl na skřítka, který nesl tác s pochoutkami.
„Kdo chce ochutnat tyhle výborné sulcové Vrtichvostky?“ uchopil Brumbál jakousi zmítající se věc podobnou průhledné krevetě. „Jsou nadívané směsí zeleniny...“
„To vidím,“ nenadšeně pronesl Lupin. „Vypadají, jako by snídaly vánoční puding.“
„Já si dám,“ pokusila se o úsměv Julie a kousla do jedné Vrtichvostky. „Hm, chutnají jako... vánoční puding,“ sdělila potom mdle a nechápala, čemu se Remus směje.
„Dobré, že?“ usmál se Brumbál. „Ale vraťme se k té noci: únosce měl neviditelný plášť. Netušíš tedy vůbec...“
„Ne,“ zavrtěla rozhodně hlavou žena a sklopila zrak.
„A proč se Řád neobrátí na Snapea?“ napadlo Lupina. „On by přece mohl zjistit, kdo má ten únos na svědomí a hlavně, co se Stinkym teď chtějí udělat.“
„Na Severuse se nemůžeme obrátit z prostého důvodu,“ odvětil klidně Brumbál, „...on s námi totiž přerušil kontakt.“
Julie zbledla.

„To se dalo čekat,“ procedil skrze zuby vlkodlak.
„Zadrž, Remusi,“ usmál se ředitel Bradavic. „Severus nezradil. Pracuje na dlouhodobém úkolu s nejvyšším utajením. Nesmíme ho kontaktovat, dokud se neozve on sám.“
„To by mohl říct každý.“
„Severus ale není každý. Jeho dlouholetá služba Řádu mluví v jeho prospěch. Je důvěryhodný.“
„Podle mého ten parchant hodný důvěry tedy rozhodně není,“ vrčel dál Lupin, „vzhledem k tomu, že něčí důvěru žalostně zklamal...“
„Remusi,“ ozvala se Julie, „tohle jsme sem řešit nepřišli.“
„Správně,“ usmál se Brumbál. Potom zvážněl.
„Severus pracuje na úkolu, který úzce souvisí s tím, co vám řekl Stinky. Ten řekl, že Voldemort ví o setkání . A to je právě důkaz, že první část úkolu už Severus splnil...“
„Jak to?“ zeptala se Julie.
Brumbál se záhadně usmál.
„Vlákal totiž nebezpečnou šelmu do pasti.“
„Takže Řád chce, aby se na tom setkání Voldemort objevil?“ začínala chápat Julie.
„Ovšem,“ přikývl Brumbál. „Kouzelnická vyšší společnost, která se má sejít, to samozřejmě ale netuší. Dokonce to nevědí ani mnozí členové řádu.“
„Moment,“ ozval se Lupin, „...když o tom nikdo nemá vědět, proč jste to právě prozradil nám?“
„Protože mám pro vás nový úkol, který se setkáním souvisí,“ zahleděl se na oba Brumbál. „Doprovodíte mě a Harryho Pottera na místo konání a spolu s Moodym, Billem Weasleym a Kingsleym Pastorkem se budete starat o naši bezpečnost.“

„Cože?“ vytřeštila oči Julie. „Vy svěříte svou a Harryho bezpečnost do rukou mně? To ne - to není nejlepší nápad,“ rozhodně vrtěla hlavou.
„Julie,“ přerušil ji však s klidem ředitel, „uvědom si, že i přes své nízké sebevědomí jsi osoba s výjimečnými schopnostmi. Kouzlit bez hůlky tak jako ty dokáže málokdo. Rovněž ses velmi rychle naučila nitrozpyt i nitrobranu, takže obojí dobře zvládáš. To jsou věci, které budeme možná potřebovat stejně tak, jako Remusův zrak, sluch a čich - v noci se v těch končinách obyčejný kouzelník jen těžko orientuje... Potřebuji vás tam zkrátka oba. Mohu s vaší pomocí počítat?“
„Ovšem,“ přikývli tázaní zmateně.
„Výborně, takže jsme dohodnuti,“ zamnul si ruce Brumbál. „A vzhledem k tomu, že do setkání zbývají ještě tři týdny, máme na přípravu poměrně dost času. Zatím si můžeme dát ještě pár Vrtichvostek, co říkáte?“ vybídl je vesele k jídlu.
„Skvělé...“

 
V
Překvapení – první část

Gale šla chodbou do svého pokoje, když ji to najednou napadlo. Dveře jeho ložnice byly pootevřené a on byl někde dole... Po špičkách vešla do místnosti a zvědavě se rozhlédla. Byl tu celkem pořádek – žádné poházené oblečení ani jiné věci. Jen pár knih. Opatrně pootevřela skříň. Visel tam černý hábit. Uchopila cíp těžké látky a přivoněla k ní. Byla cítit kouřem z ohně a ještě něčím... jeho vlastní vůní?

A potom se to stalo. Hrdlo jí náhle sevřela mužská ruka. Otočil ji k sobě a přirazil ji ke skříni.
„Omlouvám se!“ zachraptěla ztuhlá hrůzou. Jeho oči měly chladný výraz, z něhož nebylo možné poznat, co vlastně cítí. Připadala si pod tím pohledem jako nahá, jakoby jí viděl až do hloubi duše. Studem se jí začalo chtít brečet.
„Poslouchám,“ řekl pomalu.
„Byla jsem jen zvědavá...“ třaslavě vysvětlila.
„Zvědavá na neznámého cizince?“ připomněl jí její vlastní slova ironicky.
„Omlouvám se! Nevím, proč jsem to udělala, byla to hloupost!“
„Ano, to byla,“ naklonil trochu hlavu na stranu a Gale pochopila, že ji nehodlá hned tak pustit. Oči se jí rozšířily překvapením, když ucítila jeho ruku na stehně.
„Ne...“ zmohla se jen na chabý odpor.
„Nemá smysl, abys křičela, jediný, kdo tě uslyší, jsem já,“ konstatoval. „Ale pokud samozřejmě chceš křičet...“ pousmál se, hrubě ji hodil na postel a začal si rozepínat kalhoty.
„NEEE!“ vykřikla Gale.
Načež se celá zpocená probudila.

Uběhlo dobrých deset minut, než se z toho snu vzpamatovala. Seděla na okraji postele a snažila se uklidnit. Jenže šlo to těžko, srdce jí pořád tlouklo jako na poplach a celá se třásla.
‚Proč? Proč se mi to zdálo o něm?‘
Byla zvyklá na takové sny, ale dodnes se jí zdály pouze o jednom muži - o tom, kdo jí ty noční můry přivodil.

Tesař Quirk byl ničema, a to po všech stránkách. Pití z něho udělalo zvíře – v tom smyslu, že už vůbec nerozlišoval, kde a na kom si vybije svou náhlou náruživost, pokud ho občas popadla. Patrně si ani neuvědomoval, že tou osobou byla bohužel jednou i jeho vlastní dcera Gale.

***

Bylo sychravé podzimní odpoledne, Julie seděla v tureckém sedu na zemi ve svém bytě-ateliéru a probírala se fotografiemi, které našla kdesi v koutě ve staré papírové krabici.
Malíř, který tu dřív bydlel, musel být portrétista a zřejmě maloval i z fotografií. Byly tu totiž desítky tváří, každá zcela jiná, některé opravdu krásné, jiné směšné... Zaujatě brala do ruky jednu po druhé, když ji najednou v té hromadě cosi zaujalo. Vytáhla fotku a užasla. Byla to kouzelnická fotografie, dívka se na ní nudila, a tak si pohrávala s pavím perem, které mělo zřejmě sloužit jako dekorace.
‚Nebyl to mudla?‘ zarazila se.
Potom však uslyšela dobře známý šustot křídel, takže položila fotku a pospíšila si k oknu.

Mimořádná schůze řádu
DNES.
Začátek:
HNED!

Přesně to - a nic víc - stálo v listě. Natáhla si rychle džíny a vybledlé černé tričko, do ruky popadla svetr a přemístila se.

„Auuu, dávejte pozor, lidi!“ zakřičel jí někdo do ucha, ještě než ucítila pod nohama zem.
„Tady je zase nával...“ řekl jiný hlas.
Konečně se svět přestal točit a Julie ztěžka dopadla přímo na něčí nohu.
„Tak, ale už toho mám dost!“ zavyl bolestí Kingsley. „Měli bychom se příště nějak dohodnout, nemůžeme se přece všichni pořád přemísťovat do tohohle mrňavýho kontejneru!“
„Pardon,“ usmála se Julie a pokusila se od Pastorka trochu odtáhnout. To ovšem nebylo dost dobře možné vzhledem k tomu, že se nacházela v kontejneru na odpadky současně s dalšími pěti lidmi.
„Ale proč, Kingsley? My máme tohle mačkání rádi,“ chechtaly se dvojčata Weasleyovy.
„Kingsley má pravdu, je to hrůza, musíme najít nějaké jiné místo,“ zazněl hlas Arthura Weasleyho.
„Anebo ten kontejner začarujeme, aby byl prostornější,“ navrhla Julie.
„Teď to nebudeme rozebírat, lezte ven,“ pobídl všechny pan Weasley.
Když se postupně vysoukali z popelnice a patřičnými kouzly si očistili šaty, vykročili rychle uličkou, která ústila na Grimmauldovo náměstí.

„Tak honem, pospěšte si, už jste poslední,“ přivítala je Molly ve dveřích.
Julie spolu s ostatními vešla do kuchyně.
Vypadalo to tu jako obvykle (ačkoliv už tu dlouho nebyla), akorát židle nebyly tak rozvrzané, zdi tak začouzené a všude nebyl prach. Vlastně tu bylo dokonale útulno.
„Molly, ty jsi vážně nadaná čarodějka,“ usmála se na paní Weasleyovou.
„Ba ne, tady řádil s hůlkou někdo jiný,“ zavrtěla hlavou Molly a hodila pohledem po Remusovi.
Stál opřený o kredenc a diskutoval o něčem s Moodym. Upíjel přitom čaj z velkého hrnku a vypadal – Julie se musela usmát – už zase jako nebezpečně přitažlivý sígr. Potom ji ale bodlo u srdce. Vzpomínka na setkání se Severusem byla ještě naprosto živá. Každý den myslela na to setkání, které rozčeřilo ospalou hladinu jejího těžce dobývaného klidu, připravilo ji nejméně o deset nocí spánku, naštvalo ji a zranilo, protože jeho hlas zněl tak cize... Severusovu tvář naštěstí neviděla a byla za to upřímně ráda. Nedokázala si totiž představit, jaká by byla její reakce. Musela o tom přemýšlet i teď, protože o tom vlastně přemýšlela od té doby pořád. Zvažovala samozřejmě také, zda neměla říct, že to byl Severus, kdo Stinkyho unesl. Jenže byla tu ta neuchopitelná věc – její instinkt, který jí v první chvíli poradil mlčet o tom před Remusem, a pak, když o tom společně mluvili s Brumbálem, nemohla už změnit svou výpověď...

„Jsi nějaká zamyšlená,“ naklonil se k ní neočekávaně Lupin a Julie si uvědomila, jak hloupě musí vypadat, když tu nepřítomně postává už dobrých pár minut, opřená o krbovou římsu, a absolutně nevnímá dění kolem sebe.
„Hezky jsi tu uklidil, co tak najednou?“ otočila se k němu.
Jen pokrčil rameny.
Náhle se za Juliinými zády rozhořel v krbu zeleně oheň a z plamenů vystoupil Albus Brumbál. Julie se při pohledu na ředitelovo entrée trpce pousmála – přece jen napojení bradavické letaxové sítě na dům rodiny Blacků skýtalo o dost elegantnější způsob přepravy než kontejner v nedaleké uličce.
„Zdravím všechny shromážděné,“ přešel Brumbál klidně ke stolu. „Můžeme začít?“

Julie se pozorně rozhlédla po všech přítomných – dnes vůbec poprvé. Kromě těch, se kterými se už potkala v kontejneru, tu byl Moody, Kingsley, Brumbál, Lupin a Bill Weasley – čili její dobří známí. Potom tu byl Harry (od ukončení studia bydlel s Weasleyovými v Doupěti) a také samozřejmě Ron Weasley („Proč Fred a George a Bill a táta a Harry smí jít a já ne, mami?“). Ti všichni tu byli a dnes se všichni tvářili nějak podivně.
„Dobrá, zahajuji tuto mimořádnou schůzi, protože se stalo něco velmi důležitého,“ začal vážně Brumbál. „Stalo se to již dávno, před čtyřiadvaceti lety, ale následky té události můžeme pozorovat i dnes. Jsou přímo tady, mezi námi,“ usmál se, „...je to Julie. Před čtyřiadvaceti lety se narodila.“
Ozval se bouřlivý křik, smích a potlesk.

Julii chvíli trvalo, než se probrala z šoku. Potom vstala a na okamžik schovala tvář do dlaní, aby zakryla rozpaky a také slzy.
„Jak jste se to dozvěděli?“ zeptala se dojatě Brumbála.
„Zapomínáš, že jsem ředitelem Bradavic. Mám v archívu dokumenty všech bývalých studentů,“ pousmál se. Potom se k ní důvěrně naklonil a ztišil hlas:
„No, myslím, že je to hezké číslo - dvacet čtyři. Není kulaté, ale to neznamená, že nedává důvod k veliké a bujaré oslavě,“ mrkl na ni. „I v takových časech, jaké nyní máme – ba právě v nich – je potřeba se umět radovat,“ řekl nakonec a poodstoupil, aby udělal prostor gratulantům.

Postupně jí popřáli skoro všichni a Molly dokonce přinesla z komory ovocný dort zdobený čokoládou a želatinou. Naléval se máslový ležák, svařené víno i černé pivo a jedly se kotlety s bramborem – to všechno připravila Molly, ačkoliv jí ředitel údajně nabízel, že nechá hostinu uvařit skřítky v Bradavicích a potom ji pomocí kouzel přenese sem.
Po jídle si vzala Julie (přes Mollyiny protesty) na starost nádobí a nabídla všem kávu nebo něco ostřejšího.

„Ještě jsem ti nepopřál,“ přistoupil k ní Remus, zatímco sklízela čisté talíře do kredence, a políbil ji letmo na spánek. „Doufám, že se za to překvápko moc nezlobíš.“
„Tak proto jsi tu tak uklidil,“ otočila se na něho se smíchem. „Pěkně jste to na mě nachystali! Počítám, že to všichni věděli dopředu, že?“
„Ano, Brumbál nás pro jistotu obeslal čtrnáct dní předem, abychom si udělali čas. Bohužel Hagrid a Nymfadora stejně přijít nemohli, ale pozdravují tě...“
„Takže tys to věděl už dva týdny a nemohls mi něco říct? Vzala bych si něco lepšího na sebe!“ zamračila se na něho a ukázala na své vybledlé tričko a ošoupané džíny.
„Nemohl, Brumbál by mě proklel,“ zasmál se a trochu odstoupil, aby si ji mohl prohlédnout.
„Jsi pohublá... a nevyspalá... Ale přesto všechno vypadáš skvěle,“ zvážněl.
„Pojď sem,“ rozlil se jí na tváři úsměv a objala ho.
„Mám tě ráda,“ řekla mu polohlasem do ucha. „A teď mi popřej pořádně,“ podívala se mu do očí a nechala se políbit na ústa. Byla to jen přátelská pusa, ale bylo v ní něco, co Julii překvapilo – něco povědomého...
„Mimochodem, to tričko se mi líbí,“ pousmál se Remus a se spokojeným výrazem se vrátil k ostatním u stolu.

***

„Vida, Snape, už jsme mysleli, žes na nás zapomněl,“ naklonil hlavu na stranu Lucius Malfoy a s přimhouřenými víčky pozoroval vysokého muže, jak se blíží sklepní chodbou a rezervovaně odpovídá na pozdravy kolem stojících Smrtijedů.
„Měl jsem práci. Ušlo mi něco podstatného?“ zeptal se nevýrazně Snape, přičemž sjel výhrůžným pohledem sluhu, který se mu pokusil pomoci z pláště.
„O nic jsi nepřišel. Pán zla tu ještě není,“ sdělil Malfoy, když vykročili chodbou směrem k vysoké sloupové síni.
Po loňském odhalení Kromlechu se sněmy Smrtijedů přesunuly sem – do podzemí přímo v centru Londýna. Pro někoho jako byl Lucius Malfoy – člověk s tak významnými styky na ministerstvu – nebylo těžké toto místo získat pro své soukromé potřeby. Využil při tom všechny své dovednosti: úplatky, zastrašování a nakonec kletbu Imperius.

Vstoupili do síně – vlastně to byla hlavní loď odsvěceného kostela, svého času využívaného k černým mším; klenba byla zdobená zbytky fresek zobrazujících bakchanálie a na některých sloupech byly ještě připevněny zrezlé okovy. To místo by jistě mohlo vyprávět hrůzné příběhy o lidském utrpení...
„Viděl jsem tě, jak ho vraždíš,“ dotkl se Severusova ramene Gurus Read a křivě se pousmál.
„Nerozumím.“
„Přece toho sluhu,“ rozchechtal se Read a Malfoy se přidal. „Zavraždils ho málem pohledem, když ti chtěl vzít plášť!“
„Až nastane den,“ pohlédl na něho chladně Snape, „kdy jednoho z nás - nebo oba - přinutí okolnosti utéct... já narozdíl od tebe přitom budu mít alespoň svůj plášť.“
Ti, kdo byli v doslechu, se hlučně rozesmáli.
„Dal ses na podivnou filozofii, Snape,“ svraštil světlé obočí Lucius.
„Filozofie je mi cizí... Poslední dobou se zabývám spíše počty.“ Neproniknutelné oči se stočily k světlovlasému Smrtijedovi. „Už máš sečtené své oběti, Malfoyi?“
„Ne,“ ošil se tázaný, „Proč bych je měl počítat?“
„Pro pořádek.“
Zdálo se, že Severus Snape domluvil. Lucius se jen nechápavě otočil k ostatním.

Zatím tmavovlasý muž poodešel mezi sloupoví. Zaobíral se myšlenkami, jež by ho - kdyby je byl v tu chvíli někdo četl - odsoudily k okamžité smrti. V tom přítmí podlehl nebezpečnému pocitu marnosti.
Věděl, co riskuje, když říká věci, které právě zazněly, ale nemohl si pomoct. Jako by ho pomalu opouštěl pud sebezáchovy. Skoro jako by si přál, aby byl odhalen, aby to všechno skončilo... Marně hledal v paměti důvody, proč pokračovat ve hře tak dalece rozehrané. Bez pěšce, kterým se viděl, se tato partie skončí snadno. Na poloprázdné šachovnici jsou jeho tahy bez významu.

‚Zabít dalšího člověka – z jakého důvodu? Pro dobro věci? Lze vůbec konáním zla bojovat za dobro? Lze se tím vykoupit?‘
On totiž své oběti počítal. Ty, co zabil i ty, které zklamal. Lily, jejíž náklonností v dětství pohrdl, stála na samém počátku jeho dlouhého seznamu. Na druhém konci byla Julie. Dělalo se mu skutečně fyzicky zle z vědomí, že mezi své oběti může započítat i ji...
V noci, kdy unesl Stinkyho, viděl v jejích očích bolest a vztek. Tehdy pochopil, že ho zoufalá snaha o odčinění vlastních zločinů neudělala o nic lepším člověkem. Jen ho uzamkla v sobě samém a učinila z něho ještě zákeřnější samotářské zvíře. Šelmu, která opouští své přísně střežené teritorium jen pro jediné – aby manipulovala, mátla a zraňovala.

***

Na Grimmauldově náměstí zatím Bill rozrazil dveře komory a sáhl po nové láhvi vína.
„Neměli byste už pít,“ upozornila Molly.
„Ale no tak, mami, už nejsme malí, smiř se s tím,“ otevřel Bill láhev a dolil všem, kdo měli prázdné sklenice.
‚Ještě, že alespoň Harry a Ron už šli spát,‘ pomyslela si paní Weasleyová. Od té doby, co Harry bydlel v Doupěti, paní Weasleyová už nerozlišovala mezi ním a svými ostatními syny.

Julie se jen mlčky usmívala. Naproti přes stůl hovořil Kingsley s panem Weasleym, Moody vedle něho svým vševidoucím okem zkoumal obsah kapes Mundungusova pláště a vrtěl přitom nevěřícně hlavou a Fred s Georgem po vzoru gentlemanů bafali svá výtečná, zdraví prospěšná Lampspurová cigára. Toho si Molly naštěstí zatím nevšimla, protože právě dávala Brumbálovi recept na ovocný dort. Remus hrál na Siriusovu starou otlučenou kytaru svižný jig a Mundungus ho doprovázel na dvě čajové lžičky – držel je mezi prsty a tloukl jimi o dlaň levé ruky a koleno. Také zpíval, a to velmi pěkně, až z toho Julii naskakovala chvílemi husí kůže...

Píseň skončila a Molly se zvedla.
„Na mě je už pozdě, půjdu si lehnout,“ vysvětlila s úsměvem.
„No, hoši, my bychom asi taky měli jít,“ kývl na dvojčata pan Weasley.
„Tati, ještě ty začínej!“ zatvářili se kysele.
„Poslechněte tatínka!“ zamračila se Molly.
„Ale Bill taky nemusí...“
„Bez debat!“
Fred s Georgem se nespokojeně zvedli ze židlí.
„Také půjdu,“ ozval se Brumbálův hlas. „Děkujeme ti, Molly, za skvělé jídlo a dobrou noc vám všem,“ rozhlédl se ředitel po kuchyni, načež se krbem přenesl pryč. Zatím Weasleyovi odešli po schodech do hostinských pokojů v prvním patře a v kuchyni zůstal jen Bill, Mundungus, Lupin, Kingsley a Julie.
„Kdo si dá ještě víno?“ zvesela zvolal Bill.

 
VI
Překvapení – druhá část

„Moji věrní,“ rozpřáhlo paže vysoké monstrum.
Severus se v duchu otřásl. Dnešní Voldemort už vypadal skoro jako člověk (dílem díky různým lektvarům, dílem díky své vlastní stále sílící moci). Vyzáblý trup, krví podlité oči a holá leb – tak přece dnes vypadá skoro každý druhý průměrný neonacista. A přece tu bylo pořád něco, co budilo hrůzu, odpor a u slabších povah i pocit na zvracení...
Severus Snape byl z těch drsnějších. I tak se mu ale občas nepatrně zachvěla ruka, když ji podával Pánu zla. Voldemort to viděl a přičítal to strachu, který nalézal vždy při nitrozpytu v Snapeově mysli. Každý se ho přece bál, tak proč ne Snape? Pána zla to nepřekvapovalo. Vždy, když se rozhodl zkoumat Snapeovo nitro, nalézal tam totéž: strach, věrnost a odhodlání – to vše v ideálním poměru. Byl spokojen, víc od svých služebníků ostatně ani nevyžadoval.
Kdyby tak věděl, že je mu dovoleno vidět jen do první z vrstev Severusovy mysli... Kdyby jen tušil, jakého původu je Snapeův strach, čemu náleží jeho věrnost a kam se upíná to odhodlání... Pokud by tohle Voldemort znal, byl by Severus Snape již dávno mrtev.

***

Kuchyň na Grimmauldově náměstí se otřásala v základech. Na stole ležel Bill Weasley, pod stolem zase Mundungus a oba hlasitě chrápali.
„V Dublinu na předměstí...“ zanotoval se smíchem Lupin na schodech a chytil se za zpuchřelé zábradlí, až v něm mocně zapraskalo.
„Pššššt!“ přitiskla si prst na rty Julie, ale v zápětí se za ní hlasitě rozchechtal Kingsley.
„No tak ticho!“
„Co je? Proč si nemůžu zpívat, když se mi zrovna chce?!“ pravil rozšafně vlkodlak, zatímco se pokoušel vyvrávorat po schodišti do prvního patra.
„Protože pššššt!“ Julie ho následovala o nic pevnějším krokem.
„Ale my se tě ptáme, PROČ pššššt?!“ chechtal se dál Kingsley.
„Protože ostatní normální lidé...“
„Kdože? Nikoho takového neznáme, viď, Kingsley...“ mávl rukou Lupin a začal si znovu pobrukovat.
„Ale znáte, chtěla jsem říct, že ostatní normální lidé...“
„Které ovšem my neznáme, tak nevím, co je nám po nich...“ Pastorek zakopl a svalil se se smíchem na zem.
„Přestaň se tu válet,“ sehnul se k němu mátožně Remus, aby mu pomohl. Ale jelikož sám neměl stabilitu, o vteřinu později se válel vedle Pastorka.
„Tak dost, já jdu spát,“ mávla nad nimi rukou Julie a otevřela první dveře nad schody.
„Zrádkyně,“ zavrčel Pastorek, hlava mu padla na stranu a vzápětí hlasitě chrápal.


Julie sebou právě zmoženě plácla na postel, vedle které dohořívala svíčka, když vrzly dveře.
„Tiše, spím,“ zamumlala ztěžka s tváří napůl zabořenou do zašlého brokátového přehozu.
„Škoda, myslel jsem, že ještě budeme pokračovat,“ zvedl láhev vína Lupin.
„Tak na to zapomeň. Jednak spím a jednak s tebou z bezpečnostních důvodů už sama pít nikdy nebudu,“ otočila se na bok se smíchem.
„Ale proč?“ klesl vyčerpaně vedle ní na přehoz. „Nedůvěřuješ mi? Co se stalo?“ zazubil se.
„To nevím,“ nadzvedla se vedle něho na loktech - náhle téměř střízlivá - a upřeně se mu zahleděla do tváře. „Nevím, co se minule stalo. A ty mi to nechceš říct...“
Zdálo se, že poněkud zvážněl.
„Možná bych fakt měl jít spát,“ začal se neohrabaně zvedat.
„To, co děláš, je pokrytectví,“ upozornila. Už ji dlouho štvalo, že neví, co se onu noc, když se vrátili z baru, přihodilo. Podvědomím se jí míhaly jen podivné záblesky – vůně jeho kůže, ostrý dotek krátkých vousů na tváři...
„Jsi můj přítel?“ zeptala se.
Kývl.
„Tak mi řekni pravdu.“
Pomalu si zase lehl a zahleděl se na nebesa postele. I z něho najednou opilost téměř vyprchala.
Julie mlčky čekala.
„Neřekl jsem ti to,“ začal pomalu s pohledem stále upřeným vzhůru, „abych nekomplikoval situaci. Oba jsme byli pod obraz. Neovládl jsem se.“
Pozorovala, s jakým přemáháním mluví a bylo jí ho líto. Zároveň ale cítila sílící chvění kolem žaludku, až ji to nutilo zadržovat dech.
„Ehm, nebylas zrovna zdrženlivá,“ pokračoval, „a já... taky ne. Ale nenechal jsem to zajít až... To bych nikdy neudělal,“ stočil k ní pohled.
„Proč?“ zcela mimoděk jí unikla otázka.
Neodpověděl, ale dal jí mlčky svolení, aby si během vteřiny, kdy se jejich oči do sebe vpíjely, přečetla důvody.
„Mám tě ráda,“ řekla po chvíli.
„Jenže přátelství není láska,“ přikryl si unaveně obličej hřbetem ruky.
„Ne, ale od jednoho není k druhému daleko,“ podotkla. Její přátelství už totiž přerostlo v něco silnějšího. Nebyl to tentýž bolestný a sžíravý cit, který chovala k jistému Smrtijedovi... bylo to cosi méně vášnivého, ale o to víc jímavého.
„A mám dojem, že my oba už jsme dávno překročili tu hranici,“ přiznala.
Nastalo překvapené ticho.
„A vím, že za to můžu já,“ pokračovala. „Obzvlášť, když piju, jsem nezodpovědná a všechno tím ještě víc komplikuju... Omlouvám se.“
„Nemáš se za co omlouvat. Já tě zavlekl do toho baru, já ti dovolil objednávat pořád dokola metaxu a já... jsem tě nakonec začal líbat na pultě v kuchyni.“
„Copak jsem neprovokovala?“
„Ovšem,“ pousmál se a konečně na ni pohlédl.
„Tak vidíš, nemůžeš za to – to já,“ pokrčila rameny. „Ty jsi jen muž,“ usmála se.
„Myslíš?“ zvedl obočí.

„Šelmo, co je ti po ní...“ zazněl v tu chvíli přiopilý zpěv za dveřmi.

„Kingsley ještě nespí?!“ zasmála se.
„Právě se zřejmě na chvíli probudil,“ vysvětlil. „A radí mi dobře, abych si hleděl svého,“ dodal vážně a posadil se na posteli.
„Myslím, že Kingsleymu do toho nic není...“ pousmála se.
Překvapeně se k ní otočil. Podpírala se o lokty, hlavu vyzývavě nakloněnou na stranu, a čekala.
„Už zase to děláš,“ upozornil.
„Já vím.“
„Julie, teď už to není sranda,“ řekl varovně.
„Já vím.“
„Snažím se tomuhle vyhnout už od začátku...“
„Vím.“
Naklonil se nad ni a chvíli si ji v polotmě prohlížel.
„Vážně to mám udělat?“ zeptal se naposled.
Místo odpovědi si ho přitáhla.
Odhodil rozum, svědomí i zodpovědnost za hlavu a líbal ji – s obezřetností, protože pokud by zcela popustil uzdu vášni a kousl ji, nemuselo by to dopadnout dobře. Dovolil si jen zlehka zavadit ostrými zuby o její kůži, ale o to více používal rty a ruce... zatímco ji svlékal.

Byla překvapená, jak je možné smíchat vášeň, sílu a pozornost v tak dokonalém poměru, jako to učinil on, a uvědomila si, že je první v jejím životě, kdo se jí před svým činem zeptal, jestli to chce. A dělal i jiné věci – se samozřejmostí pod ni vsunul polštář; ptal se, jestli ji neškrábe strništěm; sledoval, jakým tempem se ubírá její tělo a přizpůsobil s ním to své. To všechno v kombinaci s jeho tichým hlasem, darebáckým úsměvem, přimhouřenýma šedomodrýma očima a horkým dechem způsobilo, že se podruhé v životě rozplakala rozkoší.

„Nemám hůlku, takže to nechám na tobě,“ řekl potom tiše.
„Vaco uteri,“ zašeptala zaklínadlo proti početí.
Chvíli leželi jen tak, ona s hlavou na jeho hrudi, ale potom jí začala být zima, a tak rozestlali postel, přikryli se a usnuli.

***

„Rád vás tu opět vidím,“ vyslovil pomalu Voldemort a rozhlédl se po všech přítomných, kteří teď – rozestaveni kolem něho v půlkruhu – skláněli pokorně hlavy ke studené kostelní dlažbě.
„Rád vidím tebe, Luciusi...“
Oslovený se hrdě napřímil.
„Tebe, Severusi...“
„Děkuji, pane.“
„I tebe, Gurusi, Narcisso, Bellatrix...“ Postupně oslovil všech asi dvacet shromážděných. Ano, od pádu Azkabanu se řady jeho věrných opět rozrostly. Navíc, jak sílila jeho moc – a stávala se díky poplašným zprávám o jeho útocích oficiální, začali se vracet i ti, kterým se dříve podařilo přesvědčit veřejnost, že se se zlem spolčili pod účinkem kletby Imperius...
„A vítám tu i tebe, Stinky,“ zakončil Pán zla. Dotyčný se však neuklonil. Nemohl, protože ležel na zemi ve stavu, kdy jen dýchat pro něho bylo očividně náročné, natož se pohnout nebo promluvit.
„Co udělal?“ naklonil se překvapeně Macnaire ke svému sousedovi – vysokému muži s dlouhým černým plnovousem.
„Prý se pokusil prodat Fénixovu Řádu důležité informace o Pánově chystaném zákroku na akci v Irsku.“
„Kdo ho odhalil?“
„Severus Snape.“

„Mohlo mě napadnout, že někdo se jménem krysy nemůže být mým věrným služebníkem,“ přistoupil Voldemort k Ratovi.
Muž na zemi jen bezhlesně zkřivil tvář mokrou potem, slzami a krví.
„Dnes poznáš na vlastní kůži můj vděk,“ hrozivě se zasmál Voldemort. „Ale k tomu se ještě dostaneme... Teď mě zajímá něco jiného,“ otočil se k ostatním.
„Kde je Šedohřbet a Červíček?!“ zasyčel.
Mezi přítomnými to zašumělo.
„Slyšíte mě?!“
Nikdo však zřejmě nevěděl, všichni se kolem sebe rozhlíželi s opravdovým překvapením... Tedy - skoro všichni.

Severus se zahleděl na potlučené tělo, které leželo na zemi nedaleko před ním. Chladně pozoroval, jak se muž marně snaží něco říct – otvíral chvíli nehlasně ústa, ale potom zřejmě vyčerpáním upadl do mdlob.
„Takže nikdo neví?“ naposled všechny sjel pohledem Voldemort.
„Dobrá, zjistím si to později sám... Teď přistupme k hlavnímu bodu našeho programu. Snape, začni!“
Oslovený postoupil o krok blíže k Pánovi zla.
„Zmapoval jsem celou tu oblast. Je to zjevně strategicky zvolený terén – zčásti zalesněný, zcela neobydlený, až na to panství...“ uklonil se a natáhl před sebe ruku se svinulým archem pergamenu.
„Accio pergamen!“ Voldemort před sebou rozvinul mapu a usmál se. „Výborně, Snape. Dnes už podruhé jsi mě přesvědčil, že jsi mi velmi prospěšný i mimo Bradavice.“
„Jsem polichocen, můj pane.“
„Máme tedy mapu místa. Nyní,“ klepl hůlkou na mapu a ta se objevila po jedné kopii ve vzduchu asi před šesti Smrtijedy, „...se vy, kteří jste mi dostatečně prokázali svou věrnost, můžete připravit na malý zábavný výlet. Dozvěděl jsem se o této příležitosti trochu se povyrazit a nehodlám si to nechat ujít. Mapa, kterou vám dávám, je přesným popisem místa, kam již brzy zavítáme. Patří za ni náš vděk Snapeovi...“ obrátil se znovu na zmíněného. „Než se rozejdeme, můžeš si vybrat svou sladkou odměnu,“ pousmál se křivě a ukázal dlaní na tělo na zemi. Potom v očekávání poodstoupil.

Severus Snape pomalu vykročil k tělu, čímž se ocitl v plném světle pochodní a rovněž v ohnisku pozornosti všech přítomných.
„Zabít nebo mučit?“ obrátil se s výrazem, v němž se mísil chlad se znuděností, k Voldemortovi.
„Jedno, druhé nebo oboje – to záleží jen na tobě,“ rozšířila se monstru chřípí nedočkavostí.
Snape s kamennou tváří přistoupil k muži, který ležel – nyní již při vědomí – před ním, a zvedl svou tmavou hůlku.
„Nebudu tě mučit, za tu námahu nestojíš,“ nesla se jeho slova mrazivě klenbou naprosto tichého kostela. Smrtijedi jen lačně přihlíželi. „Za tvou zradu mám pro tebe jen tuhle odpověď... Avada kedavra! “ Snape se přímo chvěl odporem a nenávistí, když z jeho hůlky vyšlehl zelený záblesk. Muž na zemi stihl jen němě pootevřít ústa.
„Corpus fluctum,“ zamumlal Severus a nechal mrtvé tělo rozplynout se neznámo kam – to věděl jen on sám.
„Líbí se mi tvůj styl – rychlý a efektivní,“ pousmál se Voldemort.
„Víš, že si nepotrpím na divadlo, můj pane,“ uklonil se Severus Snape opět s kamennou tváří a ustoupil zpět do stínu.

 
VII
Před a po rozednění

Gale vstala z postele, rozsvítila a přehodila si přes košili teplý svetr. Nějak nemohla spát... Vydala se tedy po schodech do přízemí. Dům byl zcela temný a tichý, což znamenalo, že cizinec je pryč. Jinak by totiž touto dobou vycházelo z pod jeho dveří světlo – bylo něco kolem druhé hodiny ranní.
Rozsvítila lampu v chodbě, prošla hlavním pokojem, kde dohasínal oheň v krbu, a vstoupila do kuchyně s úmyslem najít zbytek čokolády, který tu ještě nedávno někde zahlédla.
Natáhla s nadějí ruku k nejvrchnější polici - musela si přitom stoupnout na špičky a přitisknout se tváří ke kredenci – a v tu chvíli ji oslnil záblesk bílého světla. Bylo to jako reflektory projíždějícího auta. Pomalu přistoupila k malému kuchyňskému oknu a oči se jí rozšířily údivem. Byli tam dva muži – v zadní zahradě – jeden stojící, ten druhý ležel...

„Zvolil sis trest smrti sám,“ řekl Severus Snape. „Tvé slídění a špehování bylo rozhodující. Posloužils mi ovšem dobře – jako nástroj, který jsem přetvořil k obrazu... Stinkyho Rata. Mnoholičný lektvar, jak už jsem tolikrát říkal, je mocná magická směs. Ačkoliv jeho účinky, stejně jako účinky Bezhlesé esence, jsou pomíjivé - to mohl být konec mé podvojné existence mezi Smrtijedy... kdybych tě ovšem definitivně neumlčel ještě dřív, než obě kouzla přestala působit.“
Tmavovlasý muž se na okamžik odmlčel a sklonil hlavu. Nakonec ale vzhlédl, polohlasně vyřkl zaklínadlo a nechal mrtvolu Červíčka vzplát zeleným plamenem - ani v kouzelnickém světě totiž nebylo možné, aby tělo zemřelého zmizelo beze stopy. A zatímco Petra Pettigrewa pomalu stravoval oheň, prošel Severus Snape noční zahradou ke kamenné zdi... kde se pozvracel.

Nenáviděl Pettigrewa celý svůj život a měl k tomu dva pádné důvody: Červíčkovu celoživotní mrzkou nízkost, která ho ostatně nakonec přivedla k Voldemortovi, a s tím související zradu. Zradu, za kterou zaplatila svým životem Lily. I tak ale nebyl Severus schopen cítit radost, úlevu, ani zadostiučinění z té smrti. Vražda bude vždy jen vražda – další v pořadí. Rád by se vyzvracel z krutého vědomí, že svým způsobem nebyl, není a nebude nikdy o nic lepší než Červíček. Klame, lže a ubližuje přece celý svůj život stejně jako on...

***

Nastalo ráno. Bílé listopadové slunce proniklo do pokoje mezerou v těžkých, zaprášených závěsech a Julie otevřela oči. Lupin seděl na posteli a oblékal si rifle. Když si všiml, že nespí, nepatrně se pousmál:
„Dobré ráno. Je ti dobře?“
„Ne. Stala se katastrofa...“
Jen sklonil hlavu. Toho se obával – že se vzbudí a ona bude litovat.
„Na svou obranu mám jen argument, že jsem se tě ptal,“ řekl potom.
„Ty ses také ničeho nedopustil – to já! A teď se obávám, co si o mně asi myslíš,“ vysvětlila.
Zaraženě se na ni podíval.
„Nemůžeš si myslet nic dobrého,“ pokračovala, „pokud vezmeš v úvahu fakt, že nejsem schopná přestat myslet na Severuse a současně jsem tu s tebou.“
Chvíli neodpovídal a Julie začínala mít dojem, že se zdržuje komentáře, protože ji nechce ranit. Potom ale vstal, dopnul si knoflík džínů a jen jakoby mimochodem řekl:
„Ne. Já tě znám, miluju, a pokud se mi v noci alespoň na pár minut podařilo, žes na to, co bylo s ním, zapomněla a přestalo to na chvíli bolet... stačí mi to.“
Julie se rozčileně posadila.
„Nebyla jsem schopná myslet vůbec na nic kromě tebe! A teď si připadám sobecká, že jsem tě tak provokovala, ale nemohla jsem si pomoct...“
„To bylo jenom moje riziko, jestli se nechám nebo ne,“ ohradil se.
„...protože jsem tě tak strašně chtěla...“ nedala se přerušit.
Neubránil se polichocenému pousmání.
„...a chápu, jestli si myslíš, že jsem pokrytec...“
„Na to zapomeň,“ přistoupil k ní, pohladil ji po rozcuchaných vlasech.
Zvedla k němu mlčky hlavu.
„No, jdu do koupelny,“ řekl rozpačitě.
Když chtěl ale poodstoupit, chytila ho za lem kalhot.
„Ano?“ zeptal se s úsměvem.
„Ehm, mám dojem, že jsem si teď - na vteřinu - vzpomněla na Severuse... Nešlo bys tím něco udělat, prosím?“ nasadila nevinný výraz.
„Ale ovšem, děvče,“ zavrněl a sklonil se k ní.

Povalila ho do peřin a začala mu uvolňovat knoflíky riflí.
„Slyšel jsi někdy slovo zip?“ zeptala se přitom rozčileně.
„To bude něco mudlovského, že?“ se zájmem ji pozoroval.
„Haló, Lupine, vím, že jsi tam!“ ozvalo se bušení na dveře.
Julie sebou trhla a vyděšeně se podívala na Remuse. Ten však vypadal celkem pobaveně.
„Odprejskni, Kingsley, buď té dobroty,“ zavolal potom.
„Nerad ruším, fakt...“ smál se Pastorek přes dveře, „ale potřebujeme tě dole... hned!“
Remus se rozčarovaně nadzvedl na loktech:
„Tak konec legrace, Kingsley. Táhni!“
„Remusi,“ ozvalo se však za dveřmi naléhavě, „je mi to opravdu trapný. Ale fakt tě potřebujeme HNED DOLE!“
Lupin se otočil nechápavě na Julii. Ta jen pokrčila rameny.
„Dobře, za chvíli jsem tam!“ zvolal a rozčileně se začal zvedat.
„Asi je to něco důležitého,“ odtušila Julie.
„To je mi fuk! Tohle bylo taky důleži...!“
Umlčela ho polibkem a potom propustila se slovy:
„Běž už, já se jdu zatím vykoupat.“

Zamotala se do přehozu, posbírala své svršky a sešla po schodech do koupelny. Velkou kovovou vanu si napustila plnou a ponořila se celá pod hladinu. Všechno ztichlo, z ruchu nedaleké kuchyně udělala vodní clona jen tlumený ševel. V tom klidu se lépe přemýšlelo.
Ještě včera hořce vzpomínala na Severuse a náklonnost k Lupinovi si odmítala připustit. Jak je tedy možné, že dnes v noci celou svou bytostí téměř fyzicky vnímala neuvěřitelně silný cit pro Remuse, zatímco druhý muž jako by se vzdálil kamsi do kouta jejího vědomí...? Je vůbec možné cítit současně dva různé – avšak stejně silné – city ke dvěma různým bytostem?
‚Nemůžu je přece milovat oba, to je nepřípustné, zlé a nečestné... Buď se vzdám jednoho, nebo přestanu toužit po druhém! Jenže Severus o tom rozhodl už dávno bez ohledu na mě - odešel.‘

Když vešla do kuchyně, nalezla tu jen Remuse a Kingsleyho, jak se sklání nad jakousi mapou.
„Co to máte?“
„Právě tu byl Brumbál. Máme se na to podívat,“ odpověděl Pastorek.
Julie přistoupila blíž a pohlédla na pergamen - plný roztodivných značek a linií, místy popsaný povědomým písmem.
„Odkud tu mapu Brumbál má?“ zeptala se pomalu.
„To nevíme,“ odvětil Kingsley. Remus však mlčel, Julie zachytila jen jeho krátký pohled s nádechem obavy.




VIII
Stříbrný omáčník

Prosinec v Londýně je celkem nezáživná záležitost. Od listopadu se liší jen tím, že studené, vlhké, vlezlé a vůbec celkově nepříjemné počasí dosáhne nejvyššího stupně – stane se nesnesitelným.

Jednoho obzvláště sychravého prosincového odpoledne přistoupila Julie - navlečená v dlouhém huňatém svetru - k plotně a jemným gestem ztlumila plamen pod kotlíkem. Rubínově zbarvená tekutina uvnitř pronikavě zavoněla. Přihodila do ní ještě jeden hřebíček, zamíchala a lusknutím uhasila oheň. Potom naběračkou nalila tekutinu do sklenice, přenesla si ji na stůl vedle lenošky a sklonila se znovu nad otevřeným kufrem, který ležel na zemi uprostřed jejího rádoby obývacího pokoje.

Odřené zavazadlo zatím zelo prázdnotou. Vedle něho se však bez ladu a skladu povalovaly různé věci: vysoké kožené boty na zavazování, prádlo, černý vlněný rolák, tmavý plášť (ten byl jediný úhledně složen a na límci měl ještě přivázanou visačku s Juliiným jménem), pár lahviček s nějakými tekutinami, černé bavlněné kalhoty, pár teplých ponožek, bílá lesklá noční košilka...
‚Nevím, proč si ji beru. V té mi určitě teplo nebude,‘ zvedla košilku s úmyslem odnést ji zpět do skříně v ložnici.
‚Ale vypadá zase lépe než to staré pyžamo...‘ zarazila se potom. ‚Raději si ji vezmu, nezabere přece v kufru žádné místo,‘ rozhodla nakonec.
‚Tak, co ještě? Určitě jsem na něco zapomněla... Á, zrcadlo!‘ vzpomněla si na onen kouzelný komunikační prostředek, který jí kdysi dávno věnoval Brumbál, když vstoupila do Řádu.
‚Jenže kde je?‘
Když se na začátku roku ve spěchu stěhovala z Bradavic, přepravili jí sem všechny její věci skřítkové pomocí kouzel. Některé věci se přitom rozbily... Ale to zrcadlo měla potom ještě určitě v ruce – a celé... Jenže kam ho dala? Že by bylo za skříní? Měla tehdy trochu strach, aby jí snad nenapadlo volat pomocí něho Severuse, a tak ho rychle někam zastrčila. Ostatní členové řádu se časem smířili s tím, že Juliino zrcadlo je mimo provoz a posílali jí raději sovy.

Přistoupila ke skříni a nahlédla do zaprášené škvíry za ní. Bylo tam. Teď ho ještě dostat odtamtud ven – to ale nebylo lehké, protože skříň byla příliš blízko u zdi. S námahou ji tedy odsunula a zvedla zrcadlo.
„Vida,“ potěšeně se usmála. Potom ale její pohled ulpěl na něčem, co se také skrývalo v prostoru za skříní – byl to obraz. Visel na zdi, schovaný vysokou almarou a celý zaprášený. Zvědavě posunula skříň ještě o kus dál, aby si ten portrét mohla prohlédnout.



Muž, asi sedmdesátiletý, se na něm tvářil nedůvěřivě. Zvedla ruku a rukávem setřela z podobizny prach.
„Hepčííííáááá!“ kýchnul a podíval se na ni vyčítavě.
„Na zdravíčko,“ omluvně se usmála.
„Jaképak zdravíčko, když mi tu víříš prach! To je tak na astma!“
„Pardon,“ zatvářila se provinile.
„Teď už to asi nevylepšíš nějakým pardon!“ durdil se dál. „Co takhle kýbl s vlažnou mýdlovou vodou? Tak na co čekáš?!“ vyštěkl.
Julie odběhla do kuchyně.

„No, to už je lepší,“ zamumlal, když ho za okamžik opatrně omývala. „Konečně zase něco vidím! Ale ne abys mě zas zazdila tou odpornou almarou, slyšíš?!“
„Nebojte, nechám ji odsunutou,“ slíbila pobaveně.
„A vy... tu visíte už dlouho?“ zeptala se potom.
„Dlouho? Čemu říkáš dlouho?! Deset, sto let? Tisíc? Mám dojem, že celou věčnost!“
„No... myslím, že tenhle dům není zas tak starý,“ podotkla Julie opatrně.
„Ty jsi nějaká chytrá,“ brblal. „A kdo vlastně jsi!?“
„Julie Readová, těší mě,“ usmála se.
„Readová, Readová... to mi nic neříká...“
„A vy jste?“
„Já? Kdo JÁ jsem??? Copak to není jasné?“ ukázal na polici za svým levým ramenem, na níž stál stříbrný omáčník.
„Ehm... není,“ zatvářila se nejistě.
„To se mi snad zdá! To je dneska mládež! Ona prosím ani neví, kdo jsem! V životě patrně neslyšela o vynálezci samo-ohřevného omáčníku, který dnes patří do každé pořádné kouzelnické rodiny a bez nějž se neobejde dokonce ani první lahůdkář v zemi – Mistr Cholestr...!“
„Omlouvám se,“ zatvářila se zkroušeně.
„Nemůžeš za to,“ mávl zklamaně rukou, „že jsi tak hrubě nevzdělaná.“
Julie jen v údivu zvedla obočí.
„Musím říct, že ten, co tu bydlel před tebou, měl tedy větší přehled,“ zatvářil se portrét kysele.
„A kdo to byl?“
„Nějaký malíř, prý potomek jednoho významného bradavického ředitele... Chodilas, doufám, do Bradavic?!“
„Ano.“
„Alespoň, že tak... Mno, ten mazal, eh, tedy malíř... byl dost náladový. Jednou jsem mu řekl svůj skromný názor na jeho poslední – dost nepodařený – obraz... A on mě zazdil tou hnusnou skříní!“
„Tak to jste za tou almarou dlouho nebyl...“
„Nepřerušuj mě! Když trpíš, jsou vteřiny jako roky!“
„Promiňte.“
„Byl to hlupák a nedopadlo to s ním dobře.“
„Jak to?“
„Slyšel jsem, jak pro něho přišli... ti lidé od Ty-víš-koho... Prý je zase u moci!“
„Zabili ho?“ zeptala se s obavou.
„Mmm,“ zatvářil se pietně. „Počítám, že určitě ano.“
„Já bydlím v bytě, kde Smrtijedi někoho zavraždili?“ vytřeštila Julie oči. Potom rychle zvedla zrcadlo. „Remusi!!!“
„Co je? Co se stalo?“ okamžitě se objevil v rámu.
„Bydlím v bytě, kde Smrtijedi zabili předešlého nájemníka,“ sdělila.
„Cože?! Hned jsem tam!“

Za okamžik vešel do dveří.
„Nevím, jak jsi na to přišla, ale pokud je to pravda,“ přistoupil rychle k ní. „Okamžitě se, sakra, začneš zamykat!!!“ ukázal rozčileně na dveře.
„Myslím, že je to pravda. Řekl mi to támhleten pán,“ ukázala na obraz.
„Je to tak? Jak to víte? Viděl jste to?“ otočil se na portrét.
„Co jsem řek‘, to jsem řek‘,“ tvářil se uraženě obraz. „A opakovat to nebudu, zvlášť, když tu NĚKDO neumí ani pozdravit...“
Lupin se nechápavě otočil na Julii. Ta mu mlčky pokynula, aby s ní šel do kuchyně.

„Je trochu... podivínský,“ vysvětlila polohlasem.
„Je to idiot,“ konstatoval. „A co je to vlastně za chlápka?“
„Ty ho neznáš? Vynalezl samo-ohřevný omáčník.“
„Samo-co? To je jedno. Co ti řekl?“
„Že muž, který tu přede mnou bydlel, byl potomek významného bradavického ředitele. A jednou za ním přišli Smrtijedi a pravděpodobně ho... zabili.“
Lupin chvíli koukal do prázdna a přemýšlel.
„Já myslela,“ mluvila dál Julie, „že mi ten byt sehnal Brumbál...“
„Však ano,“ kývl nepřítomně. „Pamatuji si, že mi dal tvoji adresu napsanou tiskacím písmem na papírku. Kde máš to zrcadlo?“
„Tam,“ ukázala na zem pod portrétem.
Lupin ho rychle přinesl.
„Brumbále!“ zavolal do něho.
„Nemá teď čas, jste v pořadí,“ odpovědělo zrcadlo.
„Ale tohle je urgentní!“
„Jako všechno,“ laxně odvětilo zrcadlo. „Nezavěšujte...“
Za chvíli se sklo zamžilo a pomalu v něm vystoupil obraz Brumbálovy hlavy.
„Ano, Remusi?“
„Julie právě zjistila, že předešlý obyvatel jejího bytu byl pravděpodobně zavražděn Smrtijedy. Ještě pořád si myslíte, že je tu v bezpečí?“ zeptal se ostře Lupin.
„Ano.“
„A můžu se zeptat, jak jste k tomu došel?“
„Jistěže můžeš. To místo je totiž chráněno silným kouzlem.“
„Které ovšem neochránilo toho předchozího...“
„Tehdy tam kouzlo ještě nebylo. Je nové. Speciálně jen pro Julii. Důvěřuj mi. Ještě nějaký dotaz? Mám další hovor...“
„Ne, to je vše. Děkuji.“
Brumbálova hlava zmizela.
„No,“ pokrčil rameny Lupin, „nezbývá, než věřit tomu, co řekl.“
„Já jsem s tím spokojená. Stačí mi to,“ usmála se Julie.
„Mně sice moc ne, ale to teď asi nevyřešíme,“ mračil se. „Máš sbaleno?“ změnil potom téma.
„Mmm, jistě.“
„TO,“ ukázal na podlahu obývacího pokoje. „znamená sbaleno ?“ zvedl obočí.
„Mmm, jo,“ pokrčila rameny.
„Aha,“ popošel nad hromadu a s rukama v kapsách na ni chvíli koukal.
„Dáš si svařené víno?“ zeptala se.
„Třeba...“ Jeho pohled padl na bílou noční košilku. „Tohle si bereš? Accio ta lesklá věc...“
„Polož to zpátky, to se mi tam připletlo omylem,“ napomenula ho.
„Takže si to nebereš?“ prohlížel si podrobně košilku.
„Ne.“
„A jsi si jistá, že si to nechceš vzít?“ očichal látku.
„Co to děláš?!“
„Myslím, že by sis to vzít měla,“ otočil se na ni rozhodně. „Máme pokoje vedle sebe, přijdu ti dát dobrou noc...“
„Máš dojem, že budeme mít čas spát?“ zvedla obočí.
„Ne, to nebudeme,“ pousmál se.
„Tak to nemyslím. Mluvím o hlídkách. Určitě budeme celou noc v pohotovosti.“
„To sice asi jo, ale přesto si to pro jistotu vezmi, ano?“ položil košilku zpět na zem a vrátil se do kuchyně.
„Tady máš to víno,“ podala mu sklenici.
„Já teď ale nemám chuť na víno,“ zavrněl a přitiskl ji ke kredenci.
„Ne?“ zatvářila se na oko překvapeně. „A na co tedy?“
„Mám chuť tě posadit na tenhle pult...“ Načež udělal, jak řekl.
„To mi něco připomíná,“ pousmála se.
„A tohle?“ naklonil se k ní a políbil ji na krk.
„Mmm, nevím... pokračuj a uvidíme.“
A tak pokračoval. Postupně jeho polibky začaly být hladové, vsunul jí ruku pod svetr a ona mu začala uvolňovat pásek kalhot. Přitáhl si ji blíž...

„Julie? Jsi tam?“ ozval se náhle Billův hlas ze zrcadla, které leželo opodál.
Remus se zarazil.
„Ano?“ zvolala Julie a rovněž strnula.
„Brumbál říká, že už máš v provozu zrcadlo... Jsi v pořádku? Nevidím tě...“
„Jsem... ve vaně,“ zalhala pohotově.
„Nemůžu sehnat Lupina, nevíš, kde je?“
Remus obrátil oči v sloup.
„Ne, ne!“ zašeptal.
„Ehm, je to důležité? O co jde?“ zeptala se diplomaticky.
„Jde o ten lektvar, který si musí ještě dnes vzít – on ví, o co jde...“
„No...“ Julie se tázavě podívala na Remuse. Ten si zdrceně vjel rukama do vlasů.
„Tak já mu to vyřídím, pokud ho uvidím,“ zakončila.
„OK, musím letět, zatím se měj,“ rozloučil se Bill.

„Jaký lektvar?“ zeptala se okamžitě Remuse.
Nevypadal nadšen její otázkou.
„Je to věc, která mi umožní mít pod kontrolou přeměnu.“
„Znamená to, že se můžeš... nebo nemusíš přeměnit ve vlka?“
„Přesně tak. Ocitnu se někde těsně na hranici proměny a pokud bude potřeba, překročím ji a budu těsně za ní – tedy ne ještě zcela vlk.“
„K čemu je to dobré?“
„K hlídání teritoria, při střetu s různou havětí... a tak.“
„A jaké to má nevýhody?“ Bylo jí jasné, že zápory jsou. Jinak by to používal každý vlkodlak a ona by tu směs dávno znala.
„Dehydratace, vysoký tlak, celkové vyčerpání organismu, o němž nemusím v tom stavu vůbec vědět a nedokážu mu tím pádem předejít.“
„Fajn,“ polkla. „Proč tedy to svinstvo míníš požít?“
„Protože je to potřeba.“
„Začínáš mi nemile kohosi připomínat,“ odtáhla se od něho.
„Ne, Julie, prosím,“ zadržel ji. „Pochop mě. Brumbál mi to navrhl jako možnost a já to přijal, protože chci konečně něčím přispět!“
„Ale já mám z toho divný pocit...“
„To mít nemusíš. Vyčerpání mi nehrozí, pokud se budu chovat normálně a nerozhodnu se třeba běžet třicet kilometrů v kuse, což by se mi s tím lektvarem sice asi povedlo, ale chcípl bych z toho,“ zasmál se. „Ta směs má výhodu, že i jako vlk budu o sobě vědět a budu schopen racionálně vyhodnocovat situaci.“
„Ale říkal jsi, že se nebudeš měnit...“
„Ne, pokud to nebude nutné. Budu mít většinu vlčích vlastností i tak, aniž bych musel projít přeměnou – o to jde. A na druhou stranu, pokud nastane důvod pro přeměnu, stanu se vlkem, ale neztratím příčetnost, rozumíš?“
„Ano.“
„Tak a teď už musím jít.“
„Hm...“ zatvářila se smutně.
„Copak?“
„Nic, jen... takové jsme mohli mít příjemné odpoledne...“
„To mi nedělej. Musím jít a taky z toho nejsem nadšený.“
Dlouze ji políbil a potom - jakoby se na ni už nedokázal podívat - rychle vykročil ke dveřím. Tam se na vteřinu zastavil.
„Tak v noci.“
Kývla.
„Zamknu tě.“
„Dobře.“
Zavřel dveře a bylo slyšet zaklínadlo. Zámek cvakl.

 
Pokračování