|
Stipendium III.
Autor:
Laura
IX
Panství O’Conell
Kdesi v Irsku, uprostřed blat, kam mudlovská noha téměř nevkročí, nachází
se panství O’Conell. Své jméno má, jak jinak, podle rodu, který je
vybudoval. O’Conellové – kouzelníci, jejichž původ je spojován se jménem
velkého Godricka Nebelvíra - byli vždy lidé povahy přátelské a veselé,
snad díky tomu, že nikdy přehnaně nelpěli na čistotě své krve. Uzavírali
manželství s kýmkoliv je napadlo, čímž se jim podařilo nezdegenerovat a
zachovat si svěžest, temperament a intelekt hodný obdivu.
Sídlo O’Conellů – rozlehlá stavba původně v gotickém stylu – bylo
vystavěno na základech románského hradu, který v době Merlinově zničili
skřeti. Na dnešní tváři sídla jsou původní gotické prvky ještě patrné,
ačkoliv praděd Omnipotenc O’Conell věnoval polovinu svého života rozsáhlé
přestavbě v duchu tehdy módního architektonického stylu Art Nouveau – čili
secese. Ostatně není žádným tajemstvím, kdo mu v tom pomáhal. Nebyl to
nikdo jiný, než slavný mág jménem Gaudí - umělec uznávaný dodnes širokou
kouzelnickou, ale i mudlovskou veřejností.
Poslední odpoledne před cestou strávila Julie prací. Potřebovala konečně
zabalit kufr, vykoupat se, umýt si vlasy, prolistovat pro jistotu pár knih
s užitečnými zaklínadly, zkoncentrovat se a psychicky připravit. Připravit
se na to, že během zítřejší noci pravděpodobně uvidí, zažije a udělá
různé, možná ne zcela pěkné věci...
Krátce po desáté v noci, právě když dokončovala zabezpečovací kouzla,
která měla chránit byt po dobu její nepřítomnosti, se ozvalo zaklepání na
dveře.
„To jsem já,“ zazněl tlumeně Lupinův hlas.
„Můžeme?“ zeptal se, když se objevila ve dveřích.
Kývla, lusknutím zamkla dveře a oba se přemístili.
Stalo se to jako obvykle v mžiku, ačkoliv tentokrát s daleko kvalitnější
koordinací, než když se Julie přemisťovala naposled. Ve stejné vteřině,
kdy pod nohama ucítila pevnou půdu, ozvalo se několikanásobné plop
a lesní mýtina se zalidnila, jako patrně ještě nikdy. Byl tu Moody,
Bill Weasley, Kingley Pastorek a samozřejmě Albus Brumbál, který se
elegantně přemístil na ten největší mechem porostlý pařez.
„Takže jsme kompletní,“ usmál se, když se rozhlédl.
„Vy možná. Já bych se tak rozhodně nenazval,“ zavrčel Moody, zatímco se
pokoušel vyprostit z trnitého keře, což mu šlo s jeho protézou dost
špatně, a tak nakonec vztekle zamumlal zaklínadlo a keř se svištěním
zmizel, aby se vzápětí poněkud pošramocený objevil o pár metrů dál.
„Ehm,“ potlačil úsměv Bill, „tak půjdeme?“
„Ještě ne,“ zvedl dlaň Brumbál a sestoupil z pařezu.
Mýtina byla jasně osvětlena září dorůstajícího měsíce, což způsobilo, že
se Brumbálovy vousy i teplý cestovní plášť leskly, jako by byly protkány
stříbrem. Julie si uvědomila, že do úplňku zbývá jen jeden pouhý den.
Podívala se na Remuse. Stál tiše vedle ní a hleděl na bradavického
ředitele, ačkoliv se očividně současně všemi svými smysly potuloval kdesi
kolem...
„Všichni víme, proč jsme zde,“ promluvil Brumbál. „Jsme ale jediní. Nikdo
jiný pravý důvod naší přítomnosti netuší. Proto si dejte pozor a vyvarujte
se podezření, které by mohli pojmout zítřejší hosté. Rozumíte mi?“
Všichni kývli.
„V tom případě můžeme vyrazit.“
Za krátko vyšli z lesa a před nimi se objevilo, osvětlené bezpočtem loučí,
sídlo rodu O’Conellů v celé své poněkud pokroucené kráse a trochu děsivé a
dech beroucí majestátnosti, jakoby kořenilo rovnou ze země. Jak se blížili
k zámku, postupně rozeznávali postavu rozkročenou ve dveřích hlavního
klenutého portálu.
„Albusi,“ rozpřáhl ruce muž.
„Fredricku.“
Pevně se objali. Potom se O’Conell – muž středních let, vysoké a statné
figury, majitel pěkné a opálené tváře, pikantního knírku a těch
nejprůzračnějších šedých očí, které kdy Julie spatřila - otočil k
ostatním.
„Vítejte.“
Načež pokynul hostům k obrovskému, vzhůru se vinoucímu schodišti.
V rudě čalouněné komnatě vyhřáté velkým krbem Albus Brumbál na hostitelovo
vyzvání usedl do lenošky, zatímco Bill, Moody, Kigsley a Julie zaujali
místo na pohovce. Remus zůstal stát – lépe řečeno obcházel pomalu a
soustředěně místnost, zatímco majitel panství se postavil zády ke krbu.
„Toto je Fredrick O’Conell, můj dobrý přítel,“ promluvil první Brumbál a
poté sdělil též Fredrickovi jména jeho hostů.
„Enchanté,“ sklonil se O’Conell nad Juliinou rukou a levá polovina knírku
se mu zvlnila v úsměvu. Julie – rudá jako rak, protože tohle se jí ještě
nestalo – chtěla zrovna něco rozpačitě namítnout, když se místností ozval
tichý zvuk. Rozhlédla se a s překvapením zjistila, že ho vydává Remus.
Lupin stál v rohu komnaty, ruce založené za zády, hlavu skloněnou, a
očima, pod nimiž se rýsovaly stíny únavy, upřeně pozoroval Fredricka.
Zřejmě si ani neuvědomoval, že mu přitom mimoděk uchází slabé vrčení...
„Ehm, takže když jsme se představili,“ odkašlal si decentně Brumbál,
„chtěl bych ti, Fredricku, nyní ještě jednou poděkovat.“
„Ale... za co?“ spustil poněkud roztržitě O’Conell z Remuse pohled, v němž
bylo cítit náznak neurčité obavy, a obrátil oči k Brumbálovi. Lupin se
zatím zvolna pohnul a vykročil opět podél zdí místnosti.
„Patří ti vděčnost nás všech,“ usmál se Brumbál, „za to, žes umožnil
konání mezinárodního kouzelnického setkání na svých pozemcích a dokonce
jsi poskytl nám, kdo jsme dnes tady, přístřeší. Máme tak jeden den náskok,
než se sejdou ostatní účastníci. Můžeme se dobře připravit.“
„A kdypak přijde ten chlapec?“
„Pro Harryho pošlu do Londýna, až bude pravý čas.“
„Výborně,“ usmál se Fredrick O’Conell. „No, myslím, že vám teď ukážu vaše
komnaty, jistě jste unavení...“ A poté, co opatrně zabloudil pohledem ke
stěně, odkud svítilo bělmo Lupinových očí, kvapně pokynul ostatním, aby ho
následovali ven z pokoje.
***
Severus otevřel oči a zadíval se na dřevěný strop nad svou hlavou. Věděl,
že musí vstát a jít, ale tělo jako by neposlouchalo. Ještě okamžik jen tak
ležet s rukama za hlavou... ticho a klid... Nemyslet na nic, jen tak
být...
Jenže on tohle nikdy nedokázal. To něco – svědomí snad – nikdy nemlčelo.
Prudce vstal, jako když člověk skočí do studené vody, zvedl svůj tmavý
vak, zhasnul a vyšel ze dveří.
Gale zvedla hlavu od čtení. Viděla, že odchází, ale musela se zeptat.
„Odcházíte?“
Za tu dobu, co ho znala, pronesli spolu jen tolik vět, že by pokryly
jedinou stránku knihy. Strašně si přála, aby jich bylo víc...
„Přesně tak,“ zastavil se ve dveřích pokoje a chvíli si prohlížel její
tvář ozářenou plameny z krbu.
„Proč?“ vstala a přistoupila k němu. Sledoval ji ostražitým pohledem.
„Dokončil jsem, co jsem potřeboval.“
„A už se nemusíte skrývat?“
„Už se nemůžu skrývat,“ opravil ji.
„Uvidím vás ještě někdy?“
Prostě se zeptala. Ta bezprostřednost mu něco připomínala... Pro ni nebyl
Severus Snape, obávaný učitel lektvarů ani tajemný Smrtijed, pro ni byl
jen muž. Pouze dvě osoby před Gale s ním v životě mluvily takhle.
„Ne,“ řekl měkce a pevněji sevřel hůlku v pravé ruce.
„Zdálo se mi o vás,“ sklopila zrak.
„Ano?“
Zvedla hlavu. Jako by těma černýma očima prosvítala lítost...
„Ano. Poprvé... to byl zlý sen. Ale ty ostatní...“
‚Jak se vyznává láska někomu jako on? Co říct, aby se to neodrazilo od
té chladné žuly?‘
„To přejde,“ pousmál se.
„Nepřejde. Nedokážu na vás zapomenout,“ ztišila hlas. Připadalo jí sice
nemístné takhle s ním mluvit, ale potřebovala, aby to věděl.
„Zapomeneš. Já se o to postarám,“ řekl konejšivě a přistoupil těsně k ní.
Přitom ji pevně uchopil za šíji.
„Oblivio! Mdloby na tebe!“
Kolena jí poklesla. Čekal to a včas ji zachytil. Položil ji na zem. Ještě
pohled.
‚Už musím být jinde.‘
Vyšel do zahrady a s tichým lupnutím se přemístil.
***
„A tato věžní komnata,“ otočil se Fredrick O’Conell s úsměvem k Julii, „je
pro dnešní noc jen vaše.“ Načež dvorně otevřel velké zdobené dveře. Julii
se naskytl pohled na kulatý pokoj s vysokými gotickými okny a azurovým
čalouněním.
„Nádhera,“ vydechla.
„Pojďme k oknu, rád bych vám ukázal výhled na les,“ ovinul jí pán domu
jemně paži kolem ramen.
„To uvidíme i ve tmě?“ podivila se.
„Ovšem! V noci je to nejkouzelnější! Vonná noc, spanilé hvězdy a obrovský
měsíc...“ uhladil si její průvodce elegantním gestem knírek. Julie tedy
učinila krok směrem k oknu. Fredrick se zatím spěšně otočil ke dveřím s
úmyslem je tiše zavřít... a v nich s úlekem spatřil Lupina.
„Ééé...hm,“ podařilo se mu zamaskovat výkřik zakašláním.
Julie se otočila a uviděla, že Remus zaujímá pozici, jako by se na
O’Conella v příští vteřině chystal vrhnout...
„Remusi,“ usmála se. „Přišel jsi mi popřát dobrou noc?“
„Ano. Dobrou noc,“ řekl a podíval se na Fredricka.
„Jistě, jistě, dobrou, dobrou,“ prohodil O’Conell, obezřetně minul právě
příchozího, načež zmizel v ohybu chodby.
„Nechystal se mě zabít,“ vyčítavě pohlédla Julie na Lupina.
„Ne, se vší pravděpodobností jen znásilnit,“ vykročil klidně k oknu.
„Přeháníš. A i kdybys měl pravdu - copak jsem naivka, která se neumí
bránit?“
„To netvrdím. Ba právě naopak – ten, kdo se neubránil, byl on...“ Zastavil
se u okna a na tvář mu dopadlo světlo loučí, které osvětlovaly hrad
zvenčí. Na louku před zámkem se neslyšně snášely první letošní sněhové
vločky.
„Podléhá pudům, když se kolem tebe motá... stejně jako já, když si tě
hlídám.“ Modré oči s širokými černými zornicemi se na ni upřely. Ten napůl
člověčí a napůl vlčí pohled... až ji zamrazilo. Otočila tvář k oknu. Nad
lesem plul gigantický měsíc – téměř úplný.
„Je ti dobře?“ přistoupila potom k muži – opíral se ramenem o zeď okenního
výklenku.
„Jsem nesvůj,“ odpověděl popravdě. Lektvar působil jinak, než čekal. Nejen
tělo bylo stále v pohotovosti, napjaté k prasknutí... Ale i jeho mysl se
svíjela a kroutila. Úplněk byl až zítra, a přesto se cítil, jako by se na
něm měla roztrhnout kůže, jako by se mu měla rozskočit hlava...
„Můžu pro tebe něco udělat?“ Zřetelně cítila to napětí. Jen zavrtěl
hlavou.
„Nepůjdeme si lehnout?“
Kývl.
„Nakonec sis to vzala,“ pousmál se, když vyšla z koupelny v bílé noční
košili. Nechala to bez komentáře a vklouzla do postele. Tak jak byl – v
riflích a černém svetru – si lehl na peřinu vedle ní a podepřel si hlavu
na lokti.
„Řekneš mi pohádku na dobrou noc?“ poprosila.
„Jistě,“ pokrčil rameny. „Byl jednou jeden lascivní dědek, co nade vše
miloval mladé nevinné dívky ...“
„Remusi!“
„... a jednoho dne si vyšel na procházku a potkal vlka...“
„Remusi?!“
„No a protože všechny správné pohádky končí tragédií, sežral ho vlk i s
tím jeho nechutným knírkem...“
„Tak dost!“ rozesmála se Julie.
„Přesně tak. To je konec pohádky, koukej spát.“
„A ty?“
„Já mám ještě... práci.“
„Ale nesouvisí to nijak s panem O’Conellem, že ne?“ zeptala se s obavou.
„Ne,“ zasmál se.
„Tak dobře,“ zavřela oči a přitulila se k němu.
Počkal, dokud se její dech neustálil v pravidelném oddychování, a potom
tiše opustil její postel, pokoj a posléze i zámek.
***
Zatím se na blata O’Conellského panství klidně snášel sníh. Země byla
zmrzlá na kámen, vzduch mrazivý a skrze bílá sněhová mračna prosvítal
velký měsíc. Muži, jenž si klestil cestu zakrslým houštím, stoupala od úst
pára z horkého dechu. Kráčel tiše a obezřetně, s hůlkou připravenou, jen
občas ponořil ruku v kožené rukavici do náprsní kapsy pláště a přihnul si
jakési tekutiny ze stříbrné placatky. Znal tu každý sáh země, každé stéblo
suché trávy, každou pěšinu. A kdyby snad ztratil orientaci, měl v plášti
mapu, kterou sám kreslil.
Věděl ale, že to nebude potřeba. Od Západního lesa se vydal na
severovýchod, vyhnul se nejhlubším blatům a pokračoval k místu, které
dobře znal. K místu, které nebylo na mapě, protože ho z ní úmyslně
vynechal... Ještě pár kroků a uvidí na pozadí bílých sněhových mračen
temnou siluetu starého domu – to byla jeho skrýš.
Jak se blížil po klikaté pěšině mezi keři, náhle jeho zrak padl na cosi,
co tu nemělo být. Sklonil se a tlumeně rozsvítil špičku hůlky. Před ním se
v čerstvě napadeném sněhu rýsoval patrně jen několik minut starý otisk
boty. Okamžitě sáhl do vaku pro neviditelný plášť a odbočil z pěšiny
směrem, kterým stopy vedly.
Remus, zahalený do teplého tmavého hábitu, si rychle razil cestu nízkým
porostem.Čas od času pohlédl na mapu, kterou držel svinutou v levé ruce,
aby zkontroloval její správnost. Brumbál mu sice řekl, že autorovi mapy
věří, ale on se chtěl přesvědčit. Věděl totiž, kdo ji psal. Okamžitě
poznal husté písmo Severuse Snapea. A když už měl tuto noc hlídku na
pozemcích kolem sídla, využil toho zároveň i k tomuto účelu. Nevadilo mu,
že je noc, protože díky lektvaru viděl perfektně. A nejenom to – slyšel
každé nepatrné šustnutí...
Právě minul jednu z křivolakých pěšin a chystal se pokračovat ještě o něco
dál na sever, když za sebou zřetelně zaslechl kroky. Otočil se.
„Vím, že tu jsi. Slyším tě a cítím tě,“ rozhlédl se.
„Výborně, Lupine,“ odpověděl hlas.
„Snape. To jsem si mohl myslet,“ zavrčel Remus. „Co tu pohledáváš?!“
„Do toho ti nic není. Rozhodně jsem nepřišel klábosit s vlkodlakem, takže
bych ocenil, kdyby ses otočil a šel si zase po svých.“
„Jistě. Patrně bych ti překážel na tvém dostaveníčku se Smrtijedy, že?“
„Žádné se nekoná. Alespoň ne dnes...“
„Tak co tu tedy hledáš?“
„Mohl bych se tě zeptat na totéž.“
„Řekl bych ti, že kontroluji tvou mapu.“
„V tom případě mrháš časem, je přesná.“
„Ano? Pak se trochu divím, že tě potkávám právě zde – na místě, kde podle
mapy nemá být nic...“
„Div se, čemu chceš, je mi to jedno.“
„Spoléháš na to, že když tě nevidím, nemůže se ti nic stát?“ udělal krok
dopředu Remus. „Jak víš, že netuším, kde stojíš?“
„Jak víš, že na tebe právě teď nemířím hůlkou?“
Chvíli bylo ticho.
„Uděláš nejlépe,“ promluvil potom Snape, „když se vrátíš do zámku, do své
teplé postele. Nerad bych proti tobě použil kletbu, zvlášť když oba
stojíme na stejné straně.“
„To je přinejmenším relativní...“
„Opravdu?“
„Už jen tvoje podezřelá přítomnost tady právě teď mluví proti tobě. Proč
bych ti měl věřit?“
„Nestačí ti fakt, že tu s tebou mluvím, zatímco jsem se mohl prostě a
jednoduše přemístit jinam a vyhnout se ti?“
„Jistě. Stojíš proti mně pod neviditelným pláštěm. Velmi důvěryhodné...“
ušklíbl se Remus. Vzápětí se před ním objevila Snapeova postava.
„Stačí?“ zvedl muž obočí.
Lupin se odmlčel.
„Změnil ses,“ řekl potom.
Snape unaveně odvrátil oči a bělmo mu zasvítilo.
„Já vážně nemám čas na klábosení...“
„Fajn,“ pokrčil Remus rameny. „Odcházím.“
„Zajisté podat hlášení Brumbálovi. Že ho pozdravuji,“ pousmál se trpce
Snape.
„Vyřídím,“ řekl Remus již na odchodu.
„Ještě poslední věc. Ona je tu také?“ zazněl za ním ještě Snapeův
hlas.
„Co myslíš?“ prohodil Lupin přes rameno a odkráčel.
Severus se pomalu otočil a odešel na opačnou stranu, směrem zpět k pěšině.
Čekal by tu – v noci uprostřed blat – kohokoliv z Řádu kromě Lupina.
‚Jak to, že se tu potuluje místo toho, aby byl u ní?‘ pomyslel si
se stínem obav, zatímco kráčel směrem ke staré vyhořelé pile. Tehdy se
smířil s tím, že Julii přenechává v péči toho vlkodlaka... v podstatě na
to spoléhal. Spoléhal se na to, že pokud ji Lupin miluje, postará se o ni.
Ale co když se v něm mýlil?
Došel k ruině domu a vešel dovnitř. Dveře nebyly zamčené, chyběl jim totiž
zámek, jakož i klika a spodní pant. Visely nakřivo v rámu a občas žalostně
zaskřípaly. Snape odložil vak na zaprášenou zem a dopil poslední zbytek
tekutiny z placatky. Potom se posadil vedle svého zavazadla, opřel si záda
o kamennou zeď, rozprostřel přes sebe neviditelný plášť a zamumlal
zaklínadlo. Prostor kolem jeho těla na chvíli zajiskřil – to se aktivovalo
tepelné kouzlo. Teď mohl v klidu usnout.
X
Tváří v tvář
Julie se probudila do průzračného zasněženého rána. Na stolku vedle
postele ležel podnos se snídaní. Oblékla si vysoké kožené boty, kalhoty,
rolák a nový černý plášť, který nechal pro členy Řádu ušít na zakázku
Brumbál u madame Malkinové. Potom vyšla na prosluněné prostranství před
zámkem. O něco dále směrem k blatům se tyčila uprostřed louky pokryté
sněhem vysoká hranice dřeva. Vydala se pomalu k ní.
Lupin s Billem a Kingsleym právě hůlkami dokončovali poslední úpravy
zastřešeného pódia, které se nacházelo nedaleko ohniště, zatímco Brumbál
se opodál bavil s Fredrickem O’Conellem o detailech večerního programu.
Julie si nemohla nevšimnout, že Remus i Brumbál vypadají poněkud unaveně –
jako by celou noc nespali. Nicméně měli oba dobrou náladu.
„Prý přijedou Salamandři,“ oznámil jí Bill.
„Vážně?“ zatvářila se rozpačitě. Moc dobře si vzpomínala, co se událo před
dvěma lety, když se v bradavických chodbách rozléhala jejich píseň...
Nechtěla na to teď myslet.
„Jak ses vyspala?“ přistoupil k ní Remus.
„Já dobře. A ty?“ podezíravě se na něho zadívala.
„Nespal jsem. Nemůžu,“ sdělil prostě.
„Myslela jsem si to.“ Cítila, jak se jí zmocňuje vztek. „Za to může to
svin...“
„Á, dobré jitro!“ přerušil jejich rozmluvu Brumbál. „Jdu vás požádat,
abyste mě nyní všichni následovali do zámku. A bez přemisťování, prosím.
Právě jsme ho s Moodym totiž znemožnili na celých pozemcích, takže by se
vám mohlo stát něco velmi ošklivého...“
Načež svižně odkráčel. Julie, Lupin, Kingsley a Remus – všichni ve
stejných černých teplých hábitech – vykročili za ním. A pokud by je někdo
v tu chvíli pozoroval (snad skryt neviditelným pláštěm a hustou clonou
jehličnatých větví), možná by si pomyslel, že vypadají jako nějaká
zvláštní zásahová jednotka – pokud se něco takového dá ovšem o
kouzelnících říci.
„Chci jen několik minut vaší pozornosti,“ promluvil Brumbál, když se sešli
pod vysokou klenbou vstupní haly. „Co nevidět se sejdou účastníci setkání.
Bude jich jen několik desítek - když nepočítám ty, kteří se dostaví bez
pozvání. Pozvaní kouzelníci jsou vesměs významné osobnosti ze všech
možných zemí, ale na těch nezáleží. Vás zajímají ti, kteří se objeví
pravděpodobně až pod rouškou noci – to budou neméně významné osobnosti
kouzelnického podsvětí, bývalí obyvatelé Azkabanu a slavné tváře z Denního
věštce. Jmenovat snad nemusím a ani nechci, protože bych musel hádat.
Očekávejte zkrátka kohokoliv ze Smrtijedů, buďte ve střehu a připraveni.“
„Zajímalo by mě, proč Snape prostě neudělal seznam...“ založil si s
nuceným klidem ruce na hrudi Lupin.
„Severus udělal maximum. Víc nebylo v jeho silách,“ přerušil ho Albus
Brumbál a pokračoval: „Všichni víme, že cílem akce je střet sil. Máme
Harryho Pottera...“
„Je nahoře v pokoji, snídá,“ objevil se za Brumbálovými zády Pošuk Moody.
„...máme vyhovující prostředí i podmínky,“ mluvil dál Brumbál, „...máme
informace, máme zkrátka všechny otěže pevně v rukou. Zatím. Zatím máme
navrch, protože jsme o krok vpředu. Docílili jsme toho, že se střet sil
odehraje v dobu, kterou jsme si MY určili, v prostředí, které jsme MY
vybrali a za podmínek, které, jak doufám, jsme schopni maximálně využít.
Voldemort netuší, co je pravým účelem setkání. Neví o Harryho přítomnosti,
neví o vaší přítomnosti, myslí si, že se objeví, prolije krev, pobaví se a
zmizí. Víc než toto – efektní reklamu jeho schopností – od dnešního dne
neočekává. A v tom je naše síla. Žádám vás tedy, abyste se svědomitě
snažili neupoutat na sebe pozornost a nevyzradili nikomu z účastníků důvod
své přítomnosti. Počítám totiž, že naše výhoda je v momentu překvapení...“
„Ale oni mohou přijít odkudkoli,“ namítla Julie. „Nemůže se stát, že nás
překvapí oni?“
„Je nás šest,“ usmál se Brumbál. „Vy čtyři si rozdělíte světové strany,“
ukázal na Julii, Billa, Remuse a Pastorka, „já budu s Harrym a Moody bude
jistit ohniště. Jakmile kdokoli z vás narazí na nepřítele, pokusí se ho
tiše zneškodnit a zároveň nás informovat. Cílem je snížit jejich počet až
na samotného Voldemorta. To je váš úkol – ostatní nechejte na mě... a na
Harrym.“
„Ale jak se budeme domlouvat?“ zajímal se Bill.
„Assertum communico!“ rozpřáhl Brumbál paže. Na chvíli se nad nimi
rozprostřela modrá průsvitná kupole. „Toto kouzlo jistě všichni znáte.
Odteď jsme na následujících dvacet osm hodin spojeni. Pokud budete chtít
navázat komunikaci, proneste Assertum. Pro ukončení sdílené
komunikace použijte Finite incantatem. Při očním kontaktu
používejte samozřejmě neverbální komunikaci, pokud to bude možné. A ještě
rada na konec,“ zahleděl se na ně starostlivě Brumbál. „Buďte opatrní,
pečivě važte činy, využívejte své schopnosti a... nepokoušejte se
postavit Voldemortovi!“
Když Brumbál s Moodym odešli vzhůru po točitém schodišti, sklonili se
čtyři zbylí členové řádu nad mapou.
„Beru si blata a s tím celý sever,“ řekl okamžitě s rozhodností Lupin.
„Já si beru jih. Znám les za zámkem na té straně jako své boty, jednou
jsme tu tři měsíce naháněli Velšského zeleného draka,“ ukázal Bill na
spodní okraj pergamenu.
„Mně je to jedno. Východní nebo západní les – to je fuk,“ pokrčil rameny
Kingsley. A tak si s Julií střihli.
„Takže východ,“ kývl Pastorek. „Navrhuji, abychom si teď šli všichni svoje
území projít.“
Vyšli ze zámku a vydali se každý na svou stranu.
***
Blata pokrýval jen tenký nános sněhu.
‚Do večera bude po něm,‘ pomyslel si Severus. Kráčel v neviditelném
plášti pěšinou, jež se kroutila mezi močály. Teplota vzduchu od rána
vytrvale stoupala, a tak nebylo těžké uhodnout, že večer už nebude po bílé
peřině ani památky.
Došel k pile, vstoupil dovnitř, sehnul se u již dávno vyhaslého a
rozbitého krbu a vytáhl odtud tmavý vak.
‚Musím do sebe něco vpravit.‘ A ačkoliv se mu z neznámých důvodů
obracel žaludek, odzátkoval křišťálovou nádobku a vypil její obsah do dna.
Potom se posadil, opřel si záda i hlavu o zeď a na okamžik vzhlédl. Skrz
děravou střechu stavení bylo útržkovitě vidět nebe...
***
Den pokročil. Nad blaty se zešeřilo a na páchnoucí a nebezpečnou vodu padl
stín soumraku. Odpoledne uplynulo, zámecká louka ožila, oheň zaplál do
výšky a dav kolem něho zhoustl. Na gigantickém roštu se peklo maso, víno a
irské pivo teklo proudem a Salamandři za hlučného potlesku vystoupili na
zastřešené pódium, aby naladili nástroje.
Ohniště, které mělo v průměru asi pět metrů, kolem sebe šířilo nesmírný
žár. Kouzelníci a čarodějky proto zachovávali obezřetný odstup, zatímco se
vesele bavili. Nestávalo se často, že se sešla tak vybraná a zároveň
různorodá společnost. Italský ministr kouzel se pevně objal s ukrajinským
famfrpálovým přeborníkem - Karimem Abadjanem, Godfroy Leezelhoff,
nejpopulárnější nizozemský malíř, složil poklonu Madame Maxime – ředitelce
francouzské kouzelnické školy. O kousek dál praštil Moodyho po shrbených
zádech rozesmátý Valerián Cholestr – proslulý labužník, nejvytříbenější
jazyk celé Anglie a poměrně seschlý stařec.
„Jak se vede, ty jeden uličníku?“ Moody byl pro něho zjevně stále
adolescent.
„Nestěžuji si,“ zavrčel tázaný.
„Ještě si pamatuji, jak jsi mi chodil do obchodu krást želatinové
kapouny!“ pohrozil mu kostnatým ukazovákem Cholestr.
„To už je řádka let,“ svraštil zjizvenou tvář Pošuk.
„Zvláštní, jak to letí...“ usmál se Cholestr, „mně to připadá jako
včera...“
„Čas - jediná věc, kterou nelze efektivně ovládnout kouzly,“ pokrčil
rameny Moody, pokynul Cholestrovi a, opíraje se o dlouhou dubovou hůl,
opět splynul s davem. Minul řeckého kouzelnického velvyslance, vyhnul se
řediteli čínského skřetího měnového fondu, uklonil se slečně Andromedě –
čarokrásné operní divě, a zamířil dozadu za pódium. V jeho stínu se
konečně na chvíli zastavil. Odlesky ohně vrhaly na nedaleký les pohyblivé
stíny...
„Assertum! Slyšíte mě?“
„Ano,“ ozvalo se pětihlasně.
„U ohně je čisto – zatím.“
„Rozumím.“
„Já taky.“
„Jasně.“
„Fajn.“
„Děkuji, Moody.“ To poslední byl hlas Albuse Brumbála.
„Finite incantatem.“
Dřevěná stěna za Moodyho zády se zachvěla – Salamandři začali hrát. Ozval
se burácivý potlesk a výskot. Jako první skladbu zvolili energickou
rockovou baladu.
„Díky vám všem! Jsme šťastný, že jsme tady!“ naklonil se z pódia zpěvák a
jeho hlas – mnohonásobně zesílený kouzlem – se rozletěl skrz prostranství
až k lesu, kde se odrazil ozvěnou. Další aplaus. Moody zvedl hlavu. Zdálo
se, že hvězdy dnes svítí jasněji. Temný inkoust nebe čeřil jen bílý dým
stoupající z ohně v průsvitných kotoučích...
Začala druhá píseň. Baskytarista Salamandrů máchnul hůlkou a pět příčných
fléten za ním ožilo v svádivém rytmu divokého blues. Pošukovi se zdálo, že
se mu každou chvíli musí rozskočit hlava. Odlepil se tedy od zdi pódia a
odkráčel zpět k ohni.
***
Bellatrix Lestrangeová opatrně zaklepala na dveře pobité hřeby a chvíli
čekala. Nic se však nestalo, a tak pomalu stiskla kliku.
„Kde jsi... kam jsi zmizel, řekni...“
Tiše vešla do přítmí pokoje. Voldemort seděl v širokém křesle s pohledem
upřeným před sebe a drnčivě opakoval v obměně stále tatáž slova:
„Kam ses poděl, můj služebníku? Přikazuji ti se vrátit...“ Špičkou hůlky
se dotýkal znamení zla na své ruce, až rudě žhnulo. Bellatrix si
odkašlala.
„Červíček je mrtev,“ otočil k ní muž bílou bezvlasou hlavu, „...a
Šedohřbet neodpovídá!“ vztekle zasyčel a vymrštil se z křesla.
„Co se stalo Červíčkovi?“ zeptala se s obavou .
„To nevím!“ sevřel Pán zla dlaně. „Ale přísahám, že se to dozvím!“ Švihl
hůlkou a zrcadlo na zdi se rozletělo na tisíc střepů.
„Pověř mě tím, můj pane,“ vydechla Bellatrix a postoupila o krok blíž k
Voldemortovi. „Dej mi za úkol to zjistit. Přísahám, že tě nezklamu!“
upírala na něho s nadějí oči.
„Tentokrát ne?“ zpražil ji pohrdavým pohledem. Bellatrix sklonila zoufale
hlavu. Kdy jí konečně odpustí tu chybu? Stane se to vůbec někdy?
„Cos mi přišla říct?“ přerušil její myšlenky.
„Že jsme připraveni.“
„Dobrá...“
O několik minut později se pět nejzavilejších a nejobávanějších Smrtijedů
v čele s Voldemortem přemístilo do hustého lesa nedaleko O’Conellských
blat.
***
Julie odbočila z lesní pěšiny a vkročila do tmy mezi stromy. Tušila, že se
blíží k místu, které míjela už dopoledne, když si poprvé procházela území
Západního lesa – k malé mýtině se třemi balvany obrostlými mechem. To
místo si totiž určila jako orientační bod. Teď doufala, že si ve tmě
nespletla cestu.
‚Sláva,‘ ulevilo se jí, když před sebou spatřila mezi kmeny
probleskovat měsícem ozářenou planinu. Zastavila se ale dřív, než k ní
došla – nepotřebovala na sebe upoutávat pozornost tím, že vyjde na světlo.
Co kdyby v okolním lese někdo byl? Stanula tedy pod stromy a s tlumeným
světlem hůlky zkontrolovala svou kopii mapy. Potom použila kouzlo čtyř
světových stran a vykročila na severovýchod.
Les byl tichý a klidný, pokud člověk nepočítal křik a hudbu, které sem
slabě doléhaly ze zámecké louky. Zvěř se tu nevyskytovala, nebo se v
předtuše hrozícího nebezpečí rozprchla.
Náhle ženu cosi přimělo zastavit své kroky. Něco se obrovskou rychlostí
blížilo temnotou. Pohotově zvedla hůlku a zadržela dech.
„Klid...“ ozvalo se nedaleko jejího levého ucha.
„Ty...!“ vydechla pohoršeně. „Proč mě děsíš?“
Beze slova přistoupil k ní a měsíční paprsek mu dopadl na tvář.
„U Merlina...“ Julie překvapením pootevřela ústa. Před ní stál Lupin –
zpola člověk, zpola vlk.
Těžko popsat, co přesně vyvolávalo ten vlčí dojem. Snad oči s obrovskými
zornicemi, které zcela vytlačily duhovky – po modré barvě nezbylo ani
památky... Možná ostré, o několik milimetrů prodloužené tesáky, možná
zhoustlé strniště sahající až na krk... A zcela jistě jeho hlas –
zastřený, štěkavý a s náznakem vrčení.
„Jsem odporný?“ udělal další krok k ní.
„Neřekla bych,“ pousmála se a přemýšlela, jaké to asi je - líbat vlka...
„Ehm, neměl bys být někde na severu? Proč se potuluješ tady?“
„Byl jsem nedaleko, ucítil jsem tě a musel jsem...“ zapředl a přitiskl si
ji pevně k tělu. Julie vystoupila na špičky a políbila ho.
„Tohle mi nedělej,“ zaklonil hlavu. „Nejsem si jist, čeho jsem vlastně
schopen... a radši to ani nebudu zjišťovat,“ odtrhl se od ní, načež
neuvěřitelně rychle zmizel mezi stromy.
Bylo to zvláštní. Cítil, že zcela neovládá svou mysl, ale tělo naopak
poslouchalo na slovo – každý sval, každá šlacha. Působilo mu radost běžet.
Nemyslet na nic, jen tak běžet. Nohy jsou lehké, tělo dokonale reaguje na
ten nejmenší povel, smysly pracují... Opájel ho proudící vzduch, dotek
větví a dlouhé suché trávy. Měsíc stál vysoko a Remus mohl v jeho světle
vidět i ten nejmenší detail – smítko prachu, vrásku na kůře stromu. Také
cítil nezměrné množství pachů a vůní a slyšel i ten nejmenší šustot –
tření stébel, dopadnutí větrem zvířeného jehličí...
Julie silou vůle zklidnila svůj dech i mysl a vykročila dál směrem na
sever.
‚Musím se soustředit,‘ přikázala si. Nečekané setkání s vlkem-Remusem
ji ale poněkud vyvedlo z rovnováhy. Myšlenky se jí neustále stáčely jinam,
než chtěla.
‚Ten svádivý vlčí pohled... Co k němu cítíš?!‘
Byla zmatená. Určitým způsobem ho – ano – milovala. Jistá část jejího já
nedokázala být bez něho – bez těch upřímných očí, darebáckého úsměvu,
teplých dlaní... Vzpomněla si na jejich první - a jedinou - společnou a
nádhernou noc...
***
„Cítím tu... Kdo tu znemožnil přemístění?!“ přimhouřil oči Pán zla. Potom
krátkým pohledem zkontroloval arch pergamenu a vykročil na východ,
následován svými nejvěrnějšími Smrtijedy.
„Kde je Snape, můj pane?“ zeptal se Lucius Malfoy po několika krocích
temným lesem.
„Včas se k nám připojí.“
***
Západně od zámecké louky zaslechla Julie cosi jako několikery kroky v
jehličí.
‚Už je to tady,‘ zhluboka se nadechla. Potom ucouvla za nejbližší
kmen a zaposlouchala se. Zvuk se blížil.
„Přísahám, že už mě svrbí prsty,“ zazněl zcela nedaleko drsný hlas.
„Dočkáš se, Avery.“ To byl hlas Voldemortův. Nezaměnitelný...
Sevřela pevně hůlku v dlani.
‚Snížit jejich počet,‘ zněly jí v hlavě Brumbálovy pokyny. Opatrně
vykoukla zpoza stromu. Skupina zahalených Smrtijedů ji právě minula.
Pozorně namířila hůlku na posledního z nich a v duchu vyřkla zaklínadlo.
Macnaire se odporoučel k zemi.
„Co se stalo?“ zastavil se Avery zaraženě.
Julie se vydala na tichý ústup.
„Zdá se, že nejsme sami!“ poznamenal Voldemort a zkusmo vystřelil kletbu
mezi stromy jen kousek od Juliina pravého ramene. Duchapřítomně uskočila
stranou a větvička pod jejíma nohama praskla.
„Lumos!“ zvolala Bellatrix Lestrange. Ale kouzlo osvětlilo jen
nejbližší okolí.
Julie zatím tajíc dech kladla neslyšně nohy do jehličí - pryč z tohoto
místa.
„Vy dva mi okamžitě přiveďte toho špicla! Avery, Bellatrix, vy jdete dál
se mnou,“ zavelel Voldemort.
„A co Macnaire? Nejde vzkřísit...“
„Nechte ho tady.“
Po několika minutách ostrého běhu minula Julie hranici lesa a začala se
proplétat pěšinami mezi blaty. Snažila se utíkat co nejrychleji, ale
nedostávalo se jí dechu. Za sebou stále slyšela své pronásledovatele. Z
posledních sil přeskočila rozbahněný potůček a padla na všechny čtyři - už
nedokázala běžet. Stěží doklopýtala za velký, mechem porostlý balvan.
Zanedlouho nedaleko zaduněla zem – dva Smrtijedi právě zdárně přeskočili
potok.
„Kam ten parchant zmizel? Ještě před chvílí jsem ho zahlédl...“ ozval se
sípavý hlas.
„Vsadím se, že už nemůže. Schovává se někde tady,“ odpověděl zlověstně
druhý. „Lumos!“
Slyšela, jak pročesávají okolní křoví a viděla nedaleké světlo hůlky.
Každou chvíli museli její úkryt objevit - šustot kroků se rychle blížil.
Cítila splašené bušení svého srdce, studený pot jí v minutě polil celé
tělo. Zadržela dech a napřímila se v napjatém očekávání...
A pak jí kdosi hrubě sevřel dlaní ústa a celou svou vahou ji přitlačil k
vlhkému balvanu. Srdce se jí zastavilo.
‚Skončila jsem,‘ blesklo jí hlavou. Ale potom si vzpomněla na
Brumbálova slova: ‚Uvědom si, že přes své nízké sebevědomí jsi osoba s
výjimečnými schopnostmi...‘
Ve vteřině se rozhodla v duchu vyslovit první zaklínadlo, které ji v tom
spěchu napadlo:
„Mdloby na te...“
„Ne!“ rozlehl se jí hlavou pevný hlas a Severus Snape sňal
neviditelný plášť - jen na vteřinu, aby pod něj ukryl i svou zajatkyni.
Julie vytřeštila oči.
„Klid, přicházím v míru...“ pousmál se. Její výraz v něm zřejmě
budil pobavení.
„Sev... Ne, to jméno jsem už zapomněla,“ ovládla se.
„Přesto ale můžu doufat, že se mě nepokusíš zabít, když tě pustím?“
zeptal se.
„Daleko spíš se tě pokusím zabít, pokud to okamžitě neuděláš,“
probodla ho pohledem.
Sňal svou ruku z jejích úst.
„Co tu děláš?!“ sykla.
„Sleduji, jak se necháváš zavraždit.“
Stále ji vahou celého svého těla tlačil k balvanu. Julii vyschlo v ústech
a zamrkala. Jejich poslední setkání ji vyvedlo z rovnováhy na dlouhé
týdny, a to si ani neviděli do tváře. Dnes však ano. A bolelo to víc, než
čekala – nestál tu totiž před ní její nepřítel. Hleděla do těch očí - bylo
to, jako dívat se do náruče noci. Cosi ji zastudilo na obličeji, ale
nevšímala si toho...
„Konečně tváří v tvář,“ naklonil trochu hlavu na stranu.
Julii se sevřelo hrdlo. Z nějakých důvodů nedokázala zklidnit svůj dech,
spíše naopak. Roztřeseně se pokusila odtáhnout. Ta blízkost ji spalovala.
„Ne,“ zadržel ji. „Ještě ne...“
Kroky teď zašustily jen několik metrů od kamene.
„Zatraceně, proč nepoužijeme Lumos maxima?“ ozval se skřípavý hlas.
„To ať tě ani nenapadne, neslyšels, co
říkal Pán zla? Nic, co by upoutalo pozornost...“
„V tom případě na to kašlu. Nepřišel jsem sem hledat jehlu v kupce sena.
Chci se pobavit!“
„Tak jdeme k ohni,“ zavelel druhý hlas. Kroky pomalu odezněly.
Julie pozorně poslouchala, dokud si nebyla jistá, že jsou Smrtijedi pryč.
„Pust mě,“ řekla potom slabě. Bez námitek z nich sejmul plášť a
poodstoupil.
„Proč jsi to udělal? Na čí straně vlastně stojíš?“ rozčileně na něho
hleděla.
„Ty víš, na čí jsem straně,“ klidně snášel její pohled.
„Ne, já to nevím – nevím, jestli jsi na straně Řádu, posledně to tak
nevypadalo...“
„Stinky Rat je v bezpečí.“
„Nevím, kam míříš a o co ti jde, když mě tu zachraňuješ...“
„Nikdy jsem nedělal přece nic jiného.“
„Nerozumím ti,“ zavrtěla rozzlobeně hlavou.
„Co je na tom složitého k pochopení?“
„Málem jsem umřela, když jsi zmizel! Tomu říkáš ochrana?!“
„Přeháníš...“
„Mlč! Ty nemáš emoce - nedokážeš si představit, jak mi bylo!“
Beze slova se otočil a vykročil do tmy. Automaticky se pustila pěšinou za
ním – už mlčky. Došlo jí totiž, že rozebírat jejich vztah právě tady a teď
opravdu není dobrý nápad.
Po několika minutách dospěli k ruině kamenného domu. Severus vešel dovnitř
a Julie ho váhavě následovala.
„Zůstaneš tady,“ otočil se k ní uvnitř a podal jí neviditelný plášť.
„Vezmi si tohle, pro jistotu. Ačkoliv nepředpokládám, že by sem někdo
zabrousil...“
„Na to zapomeň,“ ucouvla. „Já se nehodlám skrývat, mám úkol...“
„Julie!“ přirazil ji zády ke zdi. „Uděláš přesně to, co jsem právě řekl!“
„Ani mě nenapadne,“ přimhouřila bojovně oči.
Překonal divokou touhu ji políbit a raději se soustředil na svou zlost.
„Nechtěj, abych...“ zavrčel.
„Abys co? Políbil mě?“ povytáhla obočí.
Překvapeně se odmlčel.
„Vidím, žes zdokonalila svůj nitrozpyt,“ řekl potom chladně.
„Zatímco ty zapomínáš na svou nitrobranu. A to je nebezpečné – zvlášť dnes
tam venku.“
„Ano, dnes je venku nebezpečno. A proto zůstaneš tady,“ pomalu vyslovil.
„A jak mě k tomu přinutíš? Chystáš se mě svázat? Nebo omráčit?“ vzhlédla k
němu. „Co budu ale zpacifikovaná dělat, pokud sem náhodou někdo přijde?
Pokud se vrátí ti dva Smrtijedi, budu bezbranná...“
„Máš pravdu. Zcela jistě bys nevyšla živá z dalšího setkání s Malfoyem
a... tvým otcem,“ řekl pomalu.
„Co... To byl...?!“
„Nepoznalas ho po hlase?“ zvedl obočí. „Možná je to dobře,“ dodal potom,
když viděl její konsternovaný výraz, rychle přecházející v temné
odhodlání.
Beze slova ho odstrčila a rázně vykročila ke dveřím.
„Petrificus totalus!“ mrštil po ní kouzlo.
„Protego!“ mistrně je odrazila.
Jen taktak stihl uhnout.
„Mdloby na...!“ pokusil se znovu.
„Expeliarmus!“ Hůlka mu vyletěla z ruky.
„Accio!“ zařval. Jeho trpělivost byla u konce. „Myslel jsem, že
odchodem z Bradavic se zbavím spratků...“ Chvěl se hněvem.
Julie se pousmála.
„A celkem se ti to povedlo. Tedy až na mě, ale to hned napravíme - začneme
tím, že mě přestaneš zachraňovat. Můžeš místo toho začít pro změnu dělat
něco užitečného.“
Načež vyšla polorozpadlými dveřmi.
„Assertum! Jsou tady,“ řekla tiše, zatímco kráčela opatrně zpět
směrem k lesu.
„Rozumím,“ ozval se Lupin.
„Kolik je jich?“ zajímal se Brumbál.
„Už jen pět. Malfoy, Read, Avery, Lestrangeová a Voldemort. Macnaira jsem
vyřídila. Směřují k ohni. Už by tam vlastně měli být...“
„Moody?“ ozval se Brumbál.
Žádná odpověď.
„Bille?“
„Jsem tu – na jihu všechno v klidu.“
„Kingsley?“
„Tady taky klid.“
„Stáhněte se všichni k ohni. Moody patrně potřebuje vaši pomoc,“ rozkázal
Brumbál.
„Rozumím.“
„Jdu tam.“
„Jsem nedaleko.“
„Finite incantatem!“
XI
Šach mat
„Hej, lidi, pojďme se trochu pobavit!“ vyhodil frontman Salamandrů do
vzduchu hrst skřítčího zlata.
„Myslí si, že jsme teenageři?“ zvedl soustrastně obočí ředitel skřetího
měnového fondu.
„Slyšeli jste ho?“ otočil se Pán zla ke svým nohsledům na samém okraji
lesa. „Je čas se pobavit.“
„Kde začneme?“ rozhlédla se lačně Bellatrix.
„Oddělíme zrno od plev. Zabijte všechny polomudlovský bastardy. Ostatní
nechte – budou o tom vyprávět.“
„Myslím, Harry, že je čas jít,“ otočil se Albus Brumbál od zámeckého okna
na vysokého tmavovlasého mladíka v ošoupaných manšestrákách.
„Máš svůj plášť?“
„Ano, pane,“ kývl Harry a zvedl z postele, na jejímž okraji do té doby
zamyšleně seděl, tmavý vlněný plášť.
„Obleč si ho a půjdeme... A samozřejmě nezapomeň na svou hůlku.“
„Assertum! Tady Bill, jsem u ohně. Nemůžu najít Moodyho. Jinak je
tu zatím klid.“
„Tady Kingsley. Jsem vedle pódia. Je tu čisto.“
„To není možné! Před chvílí jsem viděla Malfoye a Reada jít k ohni!
Musíme...“
„Vidím je.“
„Remusi? Kde jsi? Kolik jich je?“
„Les severně od louky. Je jich jen pět. Jdu tam. Finite incantatem!“
„Ne! Assertum! Remusi, ne! Počkej na nás!“ rozběhla se Julie lesem.
Ale Lupin už neodpověděl.
‚Byla by to krásná noc nebýt těch okolností,‘ pomyslel si Remus
Lupin a zastavil se. Nedaleko – hned za tím křovím – se pět osob domlouvá
na masakr.
‚Pět lidí je smečka. Oddělit tak jedince...‘ Vzal do ruky nejbližší
větev a zlomil ji.
„Někdo tu je...“
„Lumos!“
Julie se s tichým stenem chytla za bok - jako by jí v něm bodalo tucet
nožů. Na chvíli se zastavila a opřela se vyčerpaně o kmen mohutné
borovice. Potom ale, s vědomím, že Remus je tam někde vepředu zcela sám,
pokračovala v běhu. Zanedlouho se ocitla celkem blízko kraje lesa a
ostražitě se rozhlédla. Kousek před ní se mezi stromy rýsovaly temné
siluety několika postav. Pomalu vykročila tím směrem. Jehličí – zvlhlé od
roztátého sněhu – tlumilo její kroky.
„Začínám mít dojem, že jsme tu byli očekáváni...“ ozval se asi deset metrů
od Julie syčivě Voldemortův hlas. „A cítím v tom zásah Brumbála!“
„Ještě je čas na ústup,“ poznamenal Malfoy.
„Drž hubu, Luciusi!“ přerušila ho zlostně Bellatrix. „Proč jsi nechytil a
nepřivedl toho špicla?!“
„Zahnali jsme ho dost daleko – až k blatům. Tam se nám ztratil, dost možná
se utopil...“
„A dost možná, že ne, a teď se tu někde potuluje!“ zadrmolila Bellatrix.
„A kde je vlastně Snape, neměl už být dávno tady?“
„Díky, že se o mě tak zajímáš, Bello.“
„Snape. Jako na zavolanou – zvláštní...“
Julie na chvíli strnula překvapením. Potom se ale tiše přikrčila za
povaleným kmenem, odkud měla celkem slušný výhled. Bellatrix si zrovna
podezřívavě měřila právě příchozího.
„Zdržela mě Readová, pane,“ ignoroval ji však Snape. „Narazil jsem na ni
na blatech.“
„Je mrtvá?“ zazněl vzrušeně hlas Guruse Reada. Teď - když nesípal po
dlouhém běhu - už ho Julie bezpečně poznala. Po zádech jí přeběhl mráz.
„Promiň, Gurusi,“ kývl tázaný. „Měls pátrat vytrvaleji. Byl bych to rád
přenechal tobě.“
„Vida, Readová byla ten špicl...“ poprvé od Snapeova příchodu promluvil
zamyšleně Voldemort.
„Neřekl bych, že chtěla slídit,“ zavrtěl hlavou Snape. „Patrně si jenom
udělala noční procházku a náhodou padla na vaši stopu.“
„Vy mu věříte?!“ zvedla hůlku Bellatrix a rozčileně se rozhlédla po
ostatních. Ani teď jí ale Snape nevěnoval jediný pohled.
„Je jasné, že lže! Celou dobu nás sledoval on, to on vyřídil Macnaira a
rád by po jednom dostal i nás!“ pokračovala nenávistně.
Snape si ji změřil znuděným pohledem.
„Přestaň, Bello,“ zasmál se Lucius Malfoy. „To nedává smysl. Ten, koho
jsem pronásledoval, měl drobnou postavu...“
„Ne,“ chvěla se Bellatrix. „Ne, já vím, že to byl on. Vím to...“ křečovitě
sevřela hůlku v napřažené ruce a postoupila o krok ke Snapeovi.
„Chystáš se mě zabít?“ zvedl muž levé obočí a pomalu sáhl do hábitu.
„Exp...!“
„Protego!!!“
Zablesklo se, tělo Bellatrix proletělo vzduchem a o několik metrů dál se
zaduněním žuchlo na zem.
„Omlouvám se, reflex,“ vykročil rychle k tělu Snape. „Hned ji vzkřísím.“
Malfoy, Avery a Read se rozchechtali. Voldemort svraštil obočí.
„Rozrazila si lebku,“ sklonil se nad bezvládnou ženou Snape, otočen zády k
ostatním Smrtijedům, takže nemohli vidět, jak jí mezi rty vlévá jakousi
tekutinu z malé lahvičky.
„To se mi snad zdá,“ zasyčel Voldemort a přešel k Belle. Snape se zatím
pohotově narovnal a poodstoupil.
„Enervo!“ napřáhl Pán zla hůlku. Bez účinku.
„Řekl bych, že je mrtvá,“ pomalu vyslovil Snape. Ostatní Smrtijedi udiveně
přistoupili.
„Seslala na mě velmi silný Expeliarmus. Já ho jen odrazil, viděli
jste to sami,“ pokrčil muž rameny.
Pán zla se k němu s podivným výrazem otočil.
„Legilimens!“
Severus Snape sebou trhl, ale o obranu se nepokusil. Ostatní jen zaraženě
přihlíželi. Po chvíli Voldemort pomalu promluvil:
„Zdá se, že se budu muset spokojit s faktem, že jsem tuto noc přišel o dva
služebníky pouhou shodou okolností...“
„Už je nás jen pět,“ poznamenal Malfoy a s obavou se zadíval směrem k
nedaleké louce.
„Jaké štěstí, že mi zbyli alespoň ti, co umí počítat,“ sjel ho pohrdavým
pohledem Pán zla a vykročil směrem k ohni.
Julie se napřímila. Nezbývalo mnoho času. Zanedlouho Smrtijedi dosáhnou
kraje lesa a nastane panika. Většina kouzelníků se dá na útěk a ti, co se
pokusí zlu postavit, pravděpodobně zemřou. Rychle namířila hůlku a
zamumlala zaklínadlo:
„Mdloby na tebe!“
Bylo jí jedno, že na sebe upozorní, nezáleželo jí na tom. Důležité bylo
jenom trefit se...
Kletba zasvištěla vzduchem a Gurus Read klesl. Malfoy, kterého kouzlo
minulo jen o fous, uskočil za nejbližší kmen, zatímco Voldemort zuřivě
máchl hůlkou. Křoví vedle Julie vzplálo a ozářilo jasně její tvář. Pán zla
zúžil na moment oči...
„Avada kedavra!“
Vrhla se na zem, ale kletba šla jiným směrem. Směrem, kde stál ještě před
chvílí Severus Snape.
„Zabijte ho!“ zařval Voldemort.
„Ale jak? Přemístil se!“ rozhodil v rozpacích rukama Avery.
„NIKDO se tu nedokáže přemístit, tupče! Najděte ho!“
Julie zvedla hlavu z mokré země. Avery s Malfoyem se zmateně rozhlíželi,
zatímco Voldemort vztekle zapaloval kolem sebe jeden keř za druhým.
Poznání, že byl Snapem oklamán, ho rozžhavilo do nepříčetnosti.
„Přiveďte mi toho zrádce!“ syčel.
‚Má na sobě neviditelný plášť,‘ blesklo Julii hlavou. Na další
přemýšlení ale nebyl čas, musela Severusovi pomoct.
Než ale stačila cokoliv udělat...
„Petrificus totalus!“ tentokrát se poroučel k zemi Malfoy. Julie se
ohlédla. Dva kroky od ní sklonil svou hůlku Moody.
„Spoutej Reada! Omračovací kouzlo je na nic!“ štěkl na ni, odstrčil ji a
belhal se pryč.
Julie otočila hlavu směrem k tělu svého otce a chvíli pozorovala plameny,
které kousek dál vytrvale ukusovaly lesní porost. Nechat ho tu ležet
spoutaného znamenalo jediné...
„Jen nešťastnou náhodou jsi byl mým otcem,“ zašeptala. „Není mezi námi
nic, jen tvé zločiny. Petrificus totalus!“
Potom se rozběhla do tmy.
„Assertum! Bille? Kingsley? Malfoy, Read a Lestrangeová jsou
vyřízení. Zbývá už jen Avery!“ drmolila, zatímco běžela lesem podél
mýtiny.
„Už ne,“ odpověděl Moody.
„Výborně, Pošuku,“ poblahopřál mu Kingsley.
„Co máme dělat teď?“ zeptal se Bill.
„Viděli jste někdo Severuse? A proč se nehlásí Remus?“ rozhlížela se
Julie.
„VŠICHNI SE STÁHNĚTE!“ zazněl ocelově hlas Albuse Brumbála.
„OK.“
„Rozumím.“
„Jdu k ohni.“
Julie však neodpověděla – nechtěla lhát...
Salamandři začali drnčivé blues. Fredrick O’Conell s obavou pohlédl k
místu, odkud z lesa stoupal šedý kouř. Z hostů si toho zatím naštěstí
nikdo nevšiml.
Julie minula hořící houští a vykročila náhle zdánlivě tichým a klidným
lesem. Věděla, kam jít.
‚Voldemort chce Severuse. A Severus to ví. Nedopustil by masakr, a
proto odvede svého pronásledovatele hlouběji do lesa, co nejdál od
zámku...‘
Blížila se k palouku se třemi oblými kameny, a zatímco takto uvažovala,
netušila, že v jedné věci se mýlí...
„Imperio!“
Nohy jí ztěžkly. Jakýkoli pohyb se v tu chvíli zdál nemožný.
„Čekám tady na tebe, Snape! I s tvou chráněnkyní!“ zvolal kouzlem
zesíleným hlasem Voldemort a donutil zajatkyni kleknout si na zem vedle
jednoho z balvanů. Julie ztěžka vydechla. Byla bezbranná – nedokázala se
pohnout, nedokázala otevřít ústa a nedokázala ani v duchu pronést
zaklínadlo. Pomalu se sesunula na bok, až ucítila pod pravou tváří chladný
povrch kamene.
‚Nechoď sem, nechoď sem, nechoď sem!‘ To bylo jediné, na co
dokázala myslet.
Ale Severus nikdy neposlouchal její přání...
Beze slov se objevil přímo uprostřed palouku.
„Smekám před tebou, Snape. Tak dlouho – celé roky mě zrazovat, aniž jsem
si toho všiml... Překvapils mě.“
Neodpověděl.
„Možná i teď máš eso v rukávu,“ pousmál se Pán zla. „Škoda, že ti nedám
příležitost ho použít.“ Načež zvedl Julii za vlasy a smýkl s ní do trávy
před sebou.
Muž proti němu zbledl.
„Ale než tě zabiju,“ zkřivil rty Voldemort, „musím ti vyjádřit svůj obdiv.
Vymyslels to dobře – šikovně zlikvidovat všechny mé lidi jednoho po
druhém... Počítám, že kromě Bellatrix ses postaral i o Červíčka a
Šedohřbeta.“
Snape nehnul brvou.
„A to všechno z pouhé nenávisti ke mně?“ pokračoval Pán zla. „Ne, to si
nemyslím. Muselo v tom být něco víc...“ pohlédl dolů ke svým nohám na
Julii.„Kdo by to byl řekl, že se Severus Snape zamiluje? Crucio!“
Julii projela tělem příšerná bolest.
Stál tam a díval se, jak se jí trup prohýbá v křeči. Celý život byl zvyklý
promýšlet své činy nejméně tři tahy dopředu, teď ale hra skončila. Ať
udělá cokoliv, nedokáže zabránit její ani své smrti. Šach mat. Jediné, co
pro ni ještě může udělat, je strhnout Voldemortovu pozornost na chvíli na
sebe. Zvedl hůlku...
„Zadrž, Severusi,“ vystoupil ze stínu stromů Albus Brumbál a světlo měsíce
dopadlo na jeho tmavý plášť. „A ty, Tome, pusť tu dívku.“
Voldemortův pohled padl na vysokou štíhlou postavu stojící vedle Brumbála
a Julie uvolněně vydechla – Cruciatus přestal působit. Pokusila se
nadzvednout na lokti, ale tělo se jí strašně třáslo.
„Mobilicorpus...“ Ucítila, jak ji kouzlo nadnáší směrem k okraji
mýtiny. Tam se sesula do mechu pod stromy.
„Jednou mě poslechni a zůstaň, kde jsi... prosím,“ rozlehl se jí
hlavou Severusův hlas.
„Ano,“ odpověděla. Beztak by se teď nedokázala ani postavit.
„Nadešel čas, Tome,“ usmál se Brumbál. „...jak předpověděla věštba. Asi
tušíš, kdo je ten mladík vedle mne. Od vašeho posledního setkání ale o
dost vyrostl a dospěl.“
„Pořád ale nejsi schopen bez svého vychovatele udělat ani krok, viď,
Pottere?“ zkřivil tvář hněvem Pán zla.
Harry však neodpověděl. Jen soustředěně svíral svou hůlku.
„Dočkáš se, Tome,“ promluvil Brumbál. „Nechám Harryho a tebe o samotě – o
nic jiného mi nejde. Proto jsem tě sem, ehm, pozval. A proto jsme nejdříve
zneškodnili tvé nohsledy. Máš nyní příležitost být s Harrym sám tváří v
tvář, jak sis vždycky přál. Jen se to stalo možná trochu dříve, než jsi
čekal.“ A Brumbál udělal tři kroky vzad. Ve stejnou chvíli se na palouk
snesla podivná modrá mlha. Uvnitř ní zůstal jen Voldemort... a Harry.
Julie si uvědomila, že bolest pozvolna odeznívá, a s úsilím se postavila.
Nohy se jí podlamovaly slabostí, ale mozek velel do střehu. V té mlze
stojí Harry proti Voldemortovi – právě teď, právě zde. Je nemožné jen stát
a přihlížet...
Kdosi jí bolestivě sevřel paži. Otočila se. I on cítil význam okamžiku,
stál jako paralyzován, jako by ji zadržel jen z čistého instinktu. Ve
skutečnosti soustředil veškerou pozornost na dění kdesi v mlze před
nimi...
Za jejich zády se rozvlnilo houští a Severus napřáhl hůlku tím směrem.
„Lumos!“
„Zhasni to, Snape,“ zavrčel Lupin a zaclonil si krvavou dlaní tvář.
„Remusi!“ vrhla se k němu Julie. „Bála jsem se, proč jsi vůbec
nekomunikoval?“
Automaticky nastavil náruč a přitiskl ji k sobě.
Snapeovi zacukaly svaly v obličeji.
„Byl jsem od nich pořád na doslech, uslyšeli by mě,“ vysvětlil Remus.
„Ostatně Moody na tom byl stejně. Oba jsme čekali v těsné blízkosti na
správný okamžik.“
„Ve tvém případě se tomu ani nedivím,“ ucedil Snape. „Číhat v koutě – to
ti jde, na to máš přirozený talent.“
Lupin po něm přes Juliino rameno švihl pohledem.
„Ale... jsi v pořádku?“ zděšeně odstoupila žena a pohlédla na Lupinovo
oblečení – na hrudi celé zmáčené tmavou krví.
„Ta není moje, ale Averyho,“ konstatoval.
„Myslela jsem, že Moody...“
„Ten jen našel jeho tělo.“
„Divím se, že ho vůbec identifikoval,“ podotkl Snape. „Tys mu neukousl a
nesežral hlavu?“
Lupin k němu znovu stočil oči s obrovskými zornicemi.
„Ne, ale možná se to stane tobě,“ zavrčel.
„Snažíš se mě vystrašit?“ soustrastně se ušklíbl Snape. Potom ale zaostřil
zrak na cosi za Remusovými zády, odstrčil vlkodlaka a rozběhl se na
mýtinu.
Remus s Julií se ohlédli a spatřili, že modrá mlha zmizela. Harry stál
proti Voldemortovi a ruka s hůlkou se mu chvěla - ne slabostí, ale zlobou.
Naproti tomu Voldemortova ruka se třásla - celá zčernalá, jakoby sežehnutá
- a hůlka mu z ní vypadla do trávy.
„Zdá se, že máš štěstí, ty smradlavý spratku,“ syčelo zraněné monstrum
vzteky a bolestí. „Potřebuješ ale taky odvahu, abys to dokončil! Odzbrojit
mě nestačí! Tak dělej!“ Voldemort zavrávoral a zdravou rukou si otřel
pěnu, která se mu vytvořila kolem úst, do rukávu hábitu. Potom se
překvapeně podíval na krvavou skvrnu na šedé látce a nechápavě se vrátil
pohledem k Harrymu.
„Co...“ Víc však říct nedokázal. S chrčením klesl na kolena a následně
padl obličejem do trávy.
„Priori incantatem ve své absolutní podobě,“ pronesl Snape a
zahleděl se na Voldemortovu hůlku – rozštěpenou a zkroucenou.
„Přesně tak,“ kývl Brumbál. „Zlo této hůlky explodovalo a zahubilo jejího
majitele. To se mohlo stát jen u dvojice totožných hůlek a...“
„Dvou totožných sil duelantů,“ doplnil ho Snape. „Raddle měl ale zjevně
přesto nějakou nevýhodu...“
Brumbál přitakal. „V žilách mu kolovala Harryho krev. Nosil si svého
nepřítele v sobě v domnění, že mu to pomůže, ale opak byl pravdou,
naštěstí.“
V tu chvíli se Harrymu podlomily nohy a svezl se k zemi. Lupin ho na
poslední chvíli stačil zachytit.
„Co je s ním?“ vyděsila se Julie.
„Potřebuje se jen vyspat,“ usmál se Brumbál.
XII
Magické zákony přírody
„Myslím, že
Harry si nejlépe odpočine v Bradavicích,“ rozhodl Albus Brumbál, rozhlédl
se a proměnil nejbližší spadlou větev v přenášedlo.
„Mohu se spolehnout, že se společně s Moodym, Billem a Kingsleym postaráte
o transport Smrtijedů?“ obrátil se na Severuse.
„Těch kteří přežili – jistě. Mrtvoly pohřbíme. Ovšem, pokud se nám podaří
nalézt všechny Averyho části...“ střelil Snape pichlavým pohledem k
Lupinovi.
„A co s ním?“ ukázala Julie na Voldemortovo tělo.
„To nechejte na mně. Tomovy kosti patří do Visánku,“ odpověděl Brumbál.
„Vrátím se pro ně.“ Načež uchopil bezvládného Harryho za ruku, druhou paží
se dotkl přenášedla a v příští vteřině byli oba pryč.
Poněkud nesourodá trojice se vydala lesem zpět k zámecké louce. Julie šla
hned za Severusem, poslední kráčel mlčky a zamyšleně Remus.
„Ukázkový úplněk... Jak se cítíš, Lupine?“ prohodil lhostejně Snape za
chůze.
„Do toho ti nic není,“ odsekl tvrdě tázaný.
„Z toho odvozuji, že ode mě už nepotřebuješ vlkodlačí lektvar...“
„Správně. Nech si svoje břečky, grimasy a kecy, budu ti vděčný.“
„Neuvěřitelné,“ pokračoval však dál Snape. „Že by se známý lektvarový
diletant konečně naučil něco z umění přípravy magických směsí?“
„Lidé se mění, Severusi,“ ozvala se Julie, „samozřejmě kromě tebe,“ dodala
trpce.
„Lidé?“ otočil se Snape prudce a v očích se mu hněvivě zablesklo. „Tím
slovem bych tu šetřil!“
„Začni šetřit veškeré svoje slovní projevy – uděláš nejlépe!“
doporučila mu žena.
Snape však upíral svou pozornost na Lupina, jenž mu nevraživě oplácel
stejným dílem.
„Řekl bych, že dnešní krveprolití ještě neskončilo,“ pousmál se
sarkasticky bývalý Smrtijed. „Díváš se na mě jako na večeři,“ udělal krok
k Lupinovi.
„Jsi vnímavý,“ zavrčel Remus nebezpečně. „Ještě chvíli provokuj...“
„Remusi,“ zavrtěla varovně hlavou Julie, „má tohle smysl?“
Vidět je oba takhle bolelo o to víc, že nemohla stát ani na jedné straně.
„Kvůli tomuhle jsem nepřišel,“ ucedil Snape nakonec a chystal se vykročit
dál po pěšině.
Lupin však zvedl ostražitě dlaň:
„Moment.“
„Lupine, já nemám...“ ohradil se podrážděně bývalý Smrtijed, ale v půli
věty ztichl. Cosi v Remusově tváři ho varovalo.
Vlkodlakovy oči těkaly po okolí.
„Nejsme sami.“
„Kolik je jich?“ změnil okamžitě tón Severus.
„Jedna stopa, ale...“ přimhouřil oči Lupin, „není to lidské.“ Napřímil se
a pohlédl na Julii: „Měla bys jít se Snapem dál.“
„Ne,“ zamítli zcela současně oba zmínění.
„V tom případě mě na chvíli omluvte,“ zamumlal vlkodlak, načež se s
obdivuhodnou rychlostí ztratil v nejbližším porostu.
„Co uděláme?“ podívala se rozpačitě žena na Snapea.
Jen mlčky naznačil, aby nemluvila.
„Lumos maxima!“ zvedl potom do výše hůlku.
Bez řečí ho napodobila. Bílá záře se rozlila po okolí a osvítila spletité
křoviny, jinovatkou pokryté kapradí i mohutné kmeny stromů. Pronikavý
paprsek ulpěl i na vlhké srsti obrovského nahrbeného zvířete.
Julii polila hrůza – dnes skutečně poprvé, protože co se stalo dosud, mělo
co dělat s lidmi a jejich zlobou, zkrátka až doteď probíhala noc ve
znamení lidského násilí. To nyní ji ale děsilo až do morku kostí.
Pozorovala, jak se šelmě v lačném očekávání ježí drsná šedivá srst na
hřbetě, a zmocňovalo se jí ohavné tušení...
Lupin si měřil zvíře dravým pohledem, zatímco se s ním obcházel navzájem v
kruzích. Svorně na sebe vrčeli.
„Zdravím tě, Šedohřbete,“ promluvil a ukázal ostré zuby v úsměvu.
Julie pohlédla na Severuse. To jméno přece zmínil Voldemort...
„Pozor, Lupine, tohle nebude snadné,“ varovně pronesl Snape. „Sám jsem ho
před časem střelil a hodil do močálu. Pokud se z toho sám dostal, pak je
podivuhodně silný...“
Vlk-Lupin však nevypadal nijak zneklidněný.
„Přišels na volání svého pána?“ kroužil dál obezřetně kolem zvířete.
„Pozdě. Už je po všem.“
Šedohřbet vycenil dlouhé tesáky a na zem mu skanuly krvavé sliny.
„Avada kedavra!“ vyšlehl ze Snapeovy hůlky zelený záblesk. Zvíře
však bleskurychle uhnulo.
„Sakra,“ zadrmolil Severus. „Stáhni se, Lupine, tohle nebude rovný zápas -
v lidském těle nikdy nemůžeš mít jeho reflexy,“ pohlédl úkosem na Remuse,
aniž by přestal hůlkou mířit na šelmu – nyní vzrušeně větřící směrem k
němu a Julii, jako by se rozhodovala pro nejchutnější sousto.
„Stáhnout se? Na to už je pozdě.Vezmi ji pryč,“ řekl pomalu muž.
„Rychle...“
Julii se sevřelo hrdlo.
„Remusi, co chceš dělat?“
„Běžte,“ trhnul hlavou Lupin, „musím se přeměnit.“
Snapeovi stačila vteřina na pochopení. Chytil ženu pevně za rámě a donutil
ji udělat několik kroků pryč.
„Ne,“ zmateně zaprotestovala, potom ale její odhodlání vzrostlo. „Ne!
Severusi!“ nechápavě k němu vzhlédla a zapřela se nohama pevně o zem. Jak
po ní může chtít, aby teď Remuse opustila?
Snape zaťal zuby a hrubou silou ji donutil k několika dalším krokům.
„Jestli chceš aby přežil, neposkytuj Šedohřbetovi příležitost použít tě
jako zbraň,“ zadrmolil. „Nejdřív půjde po tobě, protože v tobě vidí jeho
slabinu - a má zatraceně pravdu!“
Na to sice neměla argument, ale přesto instinktivně pokrčila kolena a
vrhla se na zem. Na chvíli se zdálo, že Snapeovi došly síly – ovšem ne ty
fyzické. Potom ale rozhodně zdvihl hůlku...
V tu chvíli se ozvalo dvojí příšerné zavrčení – to se na sebe šelmy
konečně vrhly. Julie zkameněla v němém zděšení a přihlížela tomu divokému
zápasu. Lupin, již zcela přeměněný, byl drobnější stavby než Šedohřbet a
jeho srst měla tmavší barvu. Co do váhy, byl oproti nepříteli v nevýhodě.
Jeho pohyby však obsahovaly jistou dávku šokující hbitosti a geniální
předvídavosti. Jako by se lidský úsudek smísil v dokonalém poměru s
loveckým instinktem a zvířecí obratností. Zhruba po minutě zápasu měl
menší vlk nad větším značně navrch, podařilo se mu dostat protivníka na
zem a chňapnout po jeho krku. Šedohřbet ze sebe vydal zachrčení.
Severus ustal v pokusech zvednout Julii na nohy, s obavou hleděl na výjev
před sebou.
„Zvítězí,“ vydechla tiše Julie. Celou svou bytostí se upnula k té mlhavé
naději.
Snape mlčel. Něco tu nehrálo, něco bylo špatně...
Vlk Lupin právě pustil hrdlo své oběti, která už nejevila známky života, a
zavrávoral.
„Co je s ním?“ zachvěla se Julie.
Odpověď dostala až po chvíli.
„Krev stvořitele... Měl jsem to tušit... Zemře spolu s tím, kdo ho tehdy
infikoval, kruh se uzavře.“
„Remusi!“ Julie se vrhla ke zvířeti. Nikdo už jí nebránil.
Menší vlk teď ležel několik metrů od mršiny Šedohřbeta a jeho dech byl
nepřirozeně zrychlený. Julie zabořila prsty do hrubé tmavé srsti a zvíře k
ní stočilo kalný pohled. Hruď se mu zdvíhala v stále kratších intervalech.
„Remusi,“ zašeptala Julie, „prosím...“
Najednou měla pocit, jako by se v lese ochladilo o deset stupňů. Roztřásla
se zimou.
Severus Snape poklekl do jehličí, aby přiložil prsty na krční tepnu šelmy.
Tep, téměř neznatelný, se po krátké chvíli vytratil docela.
Pohlédl vážně na ženu vedle sebe.
„Ne! Tohle mi neříkej!“ vrhla se na něho, jako by to byl on, kdo zastavil
Remusovo srdce. Beze slova ji sevřel v náručí. Přitom pozoroval teď již
klidné a chladné tělo vlkodlaka Remuse Lupina a s trochou překvapení
ucítil silný, štiplavý nával pohnutí. Žena v jeho náruči vysíleně
vzlykala.
Dotkl se dlaní těch rudých vlasů a zavřel oči.
Za sychravého a mlžného rozbřesku - zatímco O’Conellovi skřítci uklízeli
louku a zatímco Moody s Billem a Kingsleym odváděli svázaného Malfoye a
Macnairea, jediné dva Smrtijedy, kteří dnešní noc přežili - vyšla z lesa
temná postava. V náručí nesla tělo omdlelé ženy.
XIII
Lidé se mění
Otevřela oči. Byl pryč. Nedivila se. Nejspíš ho omrzelo poslouchat její
nářek a zcela určitě měl na práci důležitější věci než její utěšování.
Posadila se na posteli - slabostí se jí dělalo nevolno. Spustila nohy na
studenou podlahu a nejistě se postavila. S modrým závěsem v ložnici si
pohrával průvan a za oknem se pomalu snášel sníh. Vydala se vrávoravě do
kuchyně. Na plotně stál ještě teplý zahřívací lektvar. Napila se přímo z
naběračky a odešla do koupelny opláchnout si tvář. Po cestě zpět ho
uviděla. Spal na pohovce, ve tváři nebezpečně bledý, a teprve nyní si
uvědomila, jak se změnil. Teď na světle, když navíc neměl plášť ani
kabátec, viděla, jak je hubený. Potichu přistoupila a sedla si na podlahu
vedle lenošky. Tvář mu obrůstalo černé strniště – fascinující. Vůbec
nedokázala uvěřit, že Severus Snape tiše spí na jejím sofa. Co by za to
dala dřív...
Bodlo ji u srdce. Lupin sofa zavrhl, tehdy spal v posteli s ní... V noci
před úplňkem, dnes je to měsíc, tak málo... Možná ještě ucítí vůni jeho
kůže na povlečení.
Bylo jí z toho nesmírně smutno, ale už nedokázala brečet - byla příliš
unavená.
‚Rozluč se s ním, nech ho jít,‘ říkalo jí vědomí.
Černé oči na ni pohlédly, převalil se na bok a chystal se pokračovat ve
spaní. Položila se vedle něho.
„Jak dlouho zůstaneš?“ zeptala se.
„Mám odejít?“
„Musíš?“
„Nemyslím... Je po všem a jsou Vánoce – nemám nikde nic k řešení.“ Jeho
ruka ji objala kolem pasu.
Usnuli.
KONEC VOLDEMORTOVY HRŮZOVLÁDY!
PROCESY SE SMRTIJEDY ZAČÍNAJÍ!
STINKY RAT NALEZEN!
Pohřešovaný kouzelník byl nalezen ve skladě londýnského lahůdkářství.
/více na str. 2/
Julie odložila noviny. „Už ho našli.“
„Koho?“ otočil se od plotny.
„Rata. V lahůdkářství.“
Bez zájmu se vrátil pohledem ke kotlíku.
„Proč jsi ho nechal zrovna tam?“
„Protože jsem nechtěl, aby zemřel hlady. Cholestr si na dva týdny vzal
dovolenou a zavřel, což se hodilo.“
„Kde ses vlastně celou tu dobu skrýval ty?“ napadlo Julii.
„Byl jsem na blatech, v mudlovské oblasti. Mapoval jsem pro Řád a
Smrtijedy pozemky O’Conellského panství...“ Zdálo se, že o tom jen nerad
mluví, jako by se k tomu nechtěl v myšlenkách vracet.
„A kam se chceš skrýt teď – před Denním věštcem a vůbec celým tím
rozruchem kolem pádu Voldemorta?“ zajímala se.
„Skrývám se zde,“ prohodil a přisypal do lektvaru pár zrnek Dáty masály.
„Máš dojem, že tě tu nenajdou?“ zapochybovala.
„Fideliovo zaklínadlo je spolehlivé.“
„Ale...“ Julie se chystala namítnout, že pokud je její byt chráněn tím
kouzlem, jak se potom on sám dozvěděl... Ale náhle se zarazila.
„Věděls celou dobu, kde jsem? Brumbál ti to řekl?“
„Ano.“
„Lžeš!“ Jasně věděla, že tohle není pravda. Brumbál přece neřekl její
adresu ani Lupinovi, dal mu ji jen napsanou na papírku. Předtím té
informaci nepřikládala váhu, ale ve spojitosti s Fideliovým zaklínadlem to
znamenalo, že Albus Brumbál nebyl strážcem tajemství a nemohl Juliin úkryt
nikomu vyzradit. Ani Snapeovi. Odkud tedy Severus věděl... Pohlédla na
něho.
Muž se odvrátil a pomalu míchal lektvar.
„To tys napsal tiskacím písmem tu adresu a dal ji Brumbálovi?“
Mlčel.
Věci do sebe začínaly zapadat.
„Věděls o prázdném bytě... Asistoval jsi snad u vraždy původního
majitele?“ vstala rozčileně z pohovky.
Prudce se otočil:
„Nebyl jsem u toho! On byl můj přítel, nesčetněkrát jsem mu doporučoval
útěk, což ignoroval... Nakonec ho tu našli.“
Nevypadala však, že by ji to nějak uklidnilo. Naopak – mračila se čím dál
víc.
„Celou dobu víš, kde mne najdeš, a ani jednou jsi za mnou nepřišel?“
Odvrátil pohled.
„Nechyběla jsem ti,“ konstatovala a sjela ho opovržlivým pohledem.
„To já ti nechyběl.“
„Prosím? Ani neznáš význam toho slova, tak ho laskavě nevyslovuj ve
spojitosti se mnou!“
„Jak to tedy nazvat, když vezmeš v potaz svůj poměr s Lupinem?“ ostře na
ni pohlédl.
„Jsi odporný,“ sklonila hlavu. Poprvé od té noci zaznělo Remusovo jméno a
bolelo to. „Znamenal pro mě všechno, cos ty nikdy znamenat nechtěl.“
„Omyl – co jsem znamenat nesměl . Zatímco on byl s tebou, aby tě
chránil, já se nemohl z téhož důvodu ani přiblížit.“
Julie překvapeně zvedla hlavu a muž pomalu pokračoval:
„Nenávidím ho za to privilegium, ale vím, kdo byl... a čím se ode mě
lišil. A pokud ho miluješ...“ na okamžik se odmlčel, „zeptám se znova: jak
nazveš tohle?“ učinil jakési neurčité gesto zřejmě v pokusu vystihnout
jejich vztah.
A Julie pochopila, že on jí nic nevyčítá, prostě se ptá, aby věděl.
Vrátila se ke gauči.
„Tohle nedělej...“
Pokrčil rameny, jako by říkal: ‚A co jiného mám dělat? Takhle vypadá
skutečnost.‘
„Nechtěj, abych o tom přemýšlela,“ schoulila se žena do roku pohovky.
„Teprve se loučím s ním, ještě jsem si nestačila uvědomit tebe... Mám
pocit jako v šíleném snu, je mi zle...“
Mlčky se nad ní zastavil a podal jí sklenici s kouřícím lektvarem.
„Uvědomuji si,“ vzhlédla k němu, „cos pro mě udělal. Zbožňuji tě za tu
schopnost chladnokrevného rozhodnutí – sebrat se a odejít... Zároveň tě za
to ale nesnáším... což jistě dobře víš.“
Mlčky se posadil na druhý konec lenošky, přehodil ruku přes opěradlo a
naklonil hlavu soustředěně na stranu.
„Byla jsem šílená, zoufalá, měla jsem zlost! Ten pocit už nikdy nechci
zažít. Odmítám opakovat stejnou chybu. Ty bys to udělal?“
„Ne. Já si vystačím s chybou, která se neopakuje – trvá. Úmyslně ji s
sebou vleču a nikdy se z ní nepoučím. Je to totiž jediná věc v mém životě,
která skutečně má nějaký význam,“ pevně na ni pohlédl, „a nehodlám se jí
zbavovat... Jak moc miluješ Lupina?“ změnil rázně téma.
Julie si přitáhla kolena k tělu a položila si na ně čelo. Oči ji začaly
pálit.
„Neříkej to jméno,“ zaprosila. „Miluju ho, prostě ho miluju. Tak jako
tebe.“
Zaťal svaly v obličeji.
„Nechtěla jsem to tak, ale stalo se! Byl se mnou, chápal mě...“
„A to stačí?“
„Dal mi jednu fantastickou noc, poprvé jsem v posteli nemyslela na tebe!“
„Jednu?“
„A udělal to proto, aby mě zbavil stesku po tobě!“
„Stýská se ti teď po něm?“
„Hrozně...“
„Co mám udělat?“
KONEC
|