Stipendium III.
Autor:
Laura
Jen malé varování:
Jelikož už Stipendium II se ubíralo vlastní cestou – nezávisle na ději
šesté knihy HP (tehdy beztak ještě nebyla napsaná), bylo by opravdu
křečovité pokoušet se to v třetím pokračování měnit. Proto zde najdete
Brumbála živého, nedozvíte se nic o horcruxech... jen jednu postavu jsem
si musela z HP6 vypůjčit. Zkrátka jsem neodolala :-)
Za beta-read děkuji Snowie.
I
Ve slepé uličce
Julie stála u velikého okna a pozorovala stružky deště stékající po
zaprášeném skle. Podzim v Londýně byl poněkud sychravý, ostatně jako
obvykle. Měla ráda tohle počasí, člověk se mohl zavřít doma, pít kávu, čaj
nebo ještě lépe svařené víno, poslouchat jazz, přemýšlet.
Ode dne, kdy Severus Snape zmizel, uplynul skoro rok. V Bradavických zdech
to dlouho nevydržela, každý kámen – chladný a drsný - jí připomínal
bývalého obyvatele zdejšího sklepení. Nakonec Brumbál kapituloval a
povolil jí sbalit si kufry. Dal jí dokonce adresu tohoto bytu, jen tři
zastávky autobusu od Grimmauldova náměstí. S povděkem přijala papírek s
adresou a klíč, aby se v tomto novém azylu zavřela s úmyslem už nikdy
nevyjít.
Ze začátku šílela vztekem. Postupem času se ale zlost rozpustila v depresi
jako kostka cukru v černé kávě a odkudsi přivanula podivná tichá
strnulost. Zoufalství přešlo v útlum a Julie přestala Severuse Snapea
řešit. Přestala na něho myslet, zabývat se důvody, proč, a otázkami,
kde... Povolila si jen drobné střípky – záblesky, části hezkých okamžiků
strávených s ním. Nic víc.
Déšť trochu polevil, Julie přešla k druhému velkému oknu a zaostřila zrak
na hlouček postávajících mladých lidí v úzké uličce před jejím bytem –
ateliérem, který minulý nájemník opustil narychlo, zřejmě kvůli dluhům.
Odložila hrnek s mátovým čajem a pospíšila si ke dveřím.
„Říkám ti, že to byla obruč, jasně jsem to viděl!“ zvolal rozčileně Ron a
odhodil nedopalek tenké hnědé cigarety. Následně ho zašlápl podrážkou
odřené boty.
„Nežvaň, Rone,“ zavrtěl odmítavě hlavou Harry. Potom vyfoukl z úst voňavý
kouř z téhož blahodárného a absolutně zdravotně nezávadného
Laumspurového cigára - nejnovější novinky prodávané v Kouzelnických
kejklích Freda a George - a podrbal se v rozježených vlasech.
„Nic jsi neviděl.“
„Omyl, příteli, viděl jsem to!“
„Jak jsi mohl sledovat zápas, když jsi ho celý strávil pitím piva s
Mundungusem a pomrkáváním po vílách, kterým Wallesští sekáči zaplatili,
aby se tam producírovaly...!?“
„Ó, vážně?“ pozvedla obočí Hermiona a zahleděla se na Rona, jako by
očekávala vysvětlení.
„Blbost,“ zadrmolil obviněný rozpačitě.
„Budete se ještě hodně dlouho dohadovat?“ zeptal se opatrně Neville.
„Jeden by řekl, že jsou na světě důležitější věci než famfrpál...“
„Jistě, jistě,“ mávl rukou Harry, zašlápl po Ronově vzoru cigaretu,
přitáhl si klopy manžestrové bundy k sobě a rozhlédl se kolem.
Slepá ulička, v níž se nacházel spolu s několika kamarády, byla svou
šířkou i omšelostí typická pro starý Londýn – pro tu jeho špinavější část.
Vězela jako vykotlaná průrva mezi cihlovými činžáky opletenými pavučinami,
páchla plísní a rozléhalo se v ní kapání vody z děravých okapových rour,
kočičí mňaučení a vzdálené klaksony taxíků.
„Vítám vás,“ přerušil jeho myšlenky ženský hlas a dveře přímo za Harrym se
s vrznutím otevřely dokořán. Julie počkala, až její hosté - bylo jich jen
asi sedm - vejdou do bytu, a zavřela dveře na petlici.
„Nezouvat, víte, že je tu hrozná špína a prach - tak jak to mám ráda,“
usmála se, načež pokynula chlapcům a dívkám, aby se usadili v jejím
provizorním obýváku.
Provizorium byl skutečně trefný výraz pro to, co poslední půlrok mohla
nazývat svým bytem. Dřívější majitel (patrně nepříliš úspěšný malíř)
rozlehlé prostory vybavil jen tím nejnutnějším. Byla tu stará, moly
prožraná pohovka, velký dubový kuchyňský pult místo jídelního stolu,
funkci skříní plnily stropní trámy ověšené ramínky s Juliinými šaty a
vzadu – oddělená několika průsvitnými závěsy - stála široká kovová postel.
Na to všechno dopadalo tlumené světlo z obrovských zaprášených oken, které
náleží ke každému ateliéru. Bylo to ospalé a vratké provizorium – to místo
přesně odpovídalo Juliinu momentálnímu stavu mysli. Byla to její ochranná
ulita, do které už nehodlala jen tak někoho vpustit.
Ačkoliv jednou týdně, ve středu (což bylo právě dnes), dveře otevírala -
přicházeli za ní totiž budoucí členové Řádu. To také zařídil Brumbál a ona
souhlasila. Chtěla jim předat alespoň něco ze svého vílího umění a podělit
se s nimi i o to, čemu se sama v uplynulých dvou letech přiučila od
Severuse. Věděla, že to budou potřebovat.
„Jsem ráda, že jste přišli,“ přitáhla si k tělu vybledlý svetr a sedla si
na široký parapet okna. „Pokud je někomu zima, na sporáku je hotový čaj.
Jestli máte hlad, mám výborné sušenky,“ luskla prsty a na nízkém odřeném
stolku uprostřed místnosti se objevil tác se skořicovým pečivem.
Ron se jako první zakousl do sušenky, zatímco Luna poněkud neohrabaně
nalévala čaj do otlučených hrnků. Ostatní se mezitím usadili na pohovce
nebo na dřevěném schodu, jenž symbolicky odděloval obývací pokoj od
prostoru ložnice.
„Minule jsme opakovali obranná a útočná kouzla bez hůlky a musím říct, že
jste všichni byli velmi dobří,“ promluvila Julie a usmála se.
„Proto jsem se rozhodla dnes začít s náročnými kletbami.“
„Budeme cvičit kletby, které se nepromíjejí?“ zeptal se s obavou Neville.
„Ne, to nemám vůbec v úmyslu,“ zavrtěla hlavou Julie. „Jednak se tu
nechceme navzájem pozabíjet Avadou Kedavrou a ani – jak doufám – mučit
Cruciatem; a potom si uvědomte, že už nejsme v Bradavicích a nemůžeme
beztrestně pronášet tato zaklínadla ani v rámci výuky... Netoužíme přece
upoutat na naše neoficiální hodiny nežádoucí pozornost, že?“
Všichni jen tiše přikývli.
„Takže co budeme dnes dělat? Budeme zkoušet nebolestivé útočné kletby a
začneme kouzlem Legilimens.“
„Legilimens ale přece není...“ namítla Hermiona.
„Nitrozpyt je atak na vaši mysl a na vaše soukromí. JE to útočná kletba,
věřte mi,“ pousmála se Julie a vstala. Mezi chlapci a dívkami to zašumělo,
představa, že budou navzájem zpytovat svou mysl, je evidentně nepotěšila.
Hermiona se naklonila k Ronovi a začala mu něco důrazně vysvětlovat,
Neville z neznámých důvodů zrudl jako rajče a Luna se sama pro sebe
uchichtla. Julie si ale zjevně rozruchu vůbec nevšímala, zatímco pomalu se
založenýma rukama obcházela obývací pokoj.
„Já bych taky řekla, že to byla obruč, Harry,“ pronesla náhle klidně.
Šepot okamžitě ustal a všichni překvapeně otočili hlavy na Harryho. Tedy
skoro všichni.
„Že jo! Já to říkám pořád, že to byla…“ vyhrkl zaníceně Ron. Potom se ale
i on zarazil – konečně mu to došlo:
„Ale jak vlastně víte…?“ podíval se na Julii.
„To není fér,“ pousmál se Harry.
„Co není fér?“ zeptala se Julie.
„Bez dovolení číst lidem myšlenky.“
„A co zabývat se famfrpálem během mé hodiny – to je fér? Začni dávat pozor
a nebudu tě muset napomínat. Chodíš sem snad proto, aby ses něco naučil,
ne? Pokud se nebudeš koncentrovat, je to ztráta času.“
„Skvělý,“ zamračil se Harry. „Jenže jak se teď mám asi soustředit, když
vím, že mi koukáte do hlavy?“
„Můžeš se bránit,“ pokrčila Julie rameny. „Uzavři svou mysl…“
„To už jsem někde slyšel,“ zkřivil Harry ústa.
Julie jen sevřela rty. Potom se otočila ke studentům zády a pomalu se
vrátila k oknu.
„Dolijte si čaj,“ řekla po chvíli klidně.
A zatímco si žáci podávali mezi sebou konvici, zazněl Harrymu Juliin hlas
v hlavě:
„Vím, kdo ti tu radu tehdy dal, a ty si určitě pamatuješ, kam vedlo to,
žes ji ignoroval…“
Harry rozšířil oči údivem. Hlas však pokračoval:
„Nesouhlasíš snad se mnou? Chceš se hádat? Udělej to. Ale beze slov –
nechceš přece, aby ostatní slyšeli, že si odmítáš připustit zodpovědnost
za Siriovu smrt a shazuješ vinu na toho, kdo se ti snažil pomoct!“
Harry pootevřel rozčileně ústa.
„Mlč!“ Julie na něho hleděla zcela klidně. „Vyslechnu si tvoje
argumenty, až mi budeš schopen odpovědět stejným způsobem, jakým s tebou
právě teď mluvím.“
„Nitrozpyt má mnoho způsobů využití,“ začala potom nahlas výklad, jako by
se nechumelilo. „Umožní vám vidět do mysli druhého člověka, umožní vám s
ním hovořit pomocí myšlenek a poslední zajímavost – poskytuje jediný
způsob komunikace mezi kouzelníkem a… mozkomorem. To jste asi nevěděli,“
pousmála se úžasu studentů. „Je to jednoduché. Mozkomoří přirozeností je
nabourávání se do nitra svých obětí. Nitrozpyt využívají k proniknutí do
lidské mysli a k vyhledání dobrých vzpomínek a myšlenek, kterými se živí.
Nevím, koho prvního napadlo jim útok oplatit, ale musel to být velmi silný
kouzelník…“
„Možná…“ ozval se tichý hlas.
„Ano, Hermiono?“
„Já jen… Mozkomorové přeci poslouchají… Vy-víte-koho…“ Nezdálo se, že by
se Hermiona bála vyslovit Voldemortovo jméno (mluvila zcela klidně a
soustředěně), zřejmě však nechtěla zbytečně rozrušit ostatní.
„Částečně máš pravdu,“ přikývla Julie. „Ten, o kom mluvíš, skutečně JE
dost silný kouzelník na to, aby čelil a dokonce poroučel mozkomorům. To
ostatně potvrzuje skutečnost, že na jeho popud opustili Azkaban. Jestli
však právě on byl první, kdo se pokusil s nimi komunikovat pomocí
Legilimens, není jisté. Co však víme přesně, je, že umění nitrozpytu
naučil všechny své stoupence. Umět Legilimens – to je standard každého
Smrtijeda.“
„Tak vidíte, to jen dokazuje, že Snape je Smrtijed!“ Tentokrát to
byl Harryho hlas v Juliině hlavě, který zazněl s překvapující důrazností.
Obrátila k němu oči a s pobavením zjistila, že je sám v šoku z toho, co se
právě stalo.
„Podívejme, jak ti to najednou jde…“ pousmála se mlčky. „Teď
ještě dokázat to pokaždé. A ne jen, když tě dostanu do varu.“
Harry zase pootevřel ústa, ale neodpověděl ani nahlas, ani nijak jinak.
Schopnost mluvit beze slov ho opustila stejně rychle, jako z něj
vyprchával vztek.
„A mimochodem,“ dodala Julie, „ pokud by tvá teorie byla
správná, znamenalo by to rovněž, že i já a mnoho dalších členů Řádu jsme
Smrtijedi, protože zvládáme nitrozpyt… Promiň, ale to je nesmysl, zkus
najít přesvědčivější argumenty, pokud chceš svého bývalého profesora
obviňovat…“
Harryho zaplavila bezmoc. Napadala ho spousta pádných důkazů proti
Snapeovi a chtělo se mu je vykřičet nahlas přede všemi. Jenže pocit, že
bude trapný, byl silnější. Kdo z Harryho kamarádů by byl zvědavý na jeho
výlevy vzteku? Už viděl Hermionin ustaraný pohled a slyšel Rona, jak říká:
‚Nehysterči, kámo…‘
Od té doby, co se po Snapeovi slehla zem, probíral svá podezření Harry s
Ronem a Hermionou snad tisíckrát. Ron se ke všemu stavěl nerozhodně,
ačkoliv poslední dobou se začal spíš přiklánět na stranu Hermiony, která
jednoznačně zaujímala opačné stanovisko než Harry. Podle ní byl Snape dál
v kontaktu se členy Fénixova řádu, ačkoliv navenek předstíral své zmizení.
Harry tomu nevěřil. Věděl, že Snape je celou svou duší Smrtijed. Harry to
věděl vždycky a nyní si byl jist, že sluha odešel za svým pánem. Snape
opustil Bradavice, aby se plně odevzdal do služeb Voldemortových…
„Tak! Přistoupíme k praktické výuce, rozdělte se do dvojic!“ přerušila
náhle jeho úvahy Julie.
Její žáci se neochotně zvedli a rozestavili se po místnosti. Harry se zdál
rozčilený, ale přesto poslušně přistoupil k Cho Changové. Že bude nechávat
zrovna ji číst své myšlenky, sice nebyla nejlepší vyhlídka, ale vzhledem k
tomu, že Rona už si do práce vzala Hermiona a Nevilla Luna, nezbyl volný
nikdo kromě Cho a Ginny. Jejímu zkoumavému pohledu však Harry zcela
instinktivně uhýbal už delší dobu. Měl totiž dojem, že si v něm Ginny čte,
aniž by musela používat jakákoliv kouzla. Přistoupil tedy raději k Cho a
Ginny si vzala k sobě do dvojice Julie.
Několikrát se pokusil nabourat Cho do mysli, ale bez hůlky a vyslovení
zaklínadla to shledal absolutně nemožným. Po čtvrthodině marného snažení
si vyměnili role a nyní se zase Cho snažila číst Harryho myšlenky.
Samozřejmě rovněž bez úspěchu.
‚Alespoň, že tak,‘ oddychl si Harry, když se loučili s Julií.
‚Stačí, že si mě podala Readová… Nepotřebuju se ztrapnit ještě navíc před
Cho…‘
A zatímco se přemísťoval na Grimmauldovo náměstí, přemýšlel o všem, co mu
Julie dnes na hodině řekla.
‚Ví snad o Snapeovi něco? Stýká se s ním?‘ Harry nevěděl. Jedno mu
však bylo jasné. Julie Readová tomu Smrtijedovi věří…
II
O mrtvých jen dobře
Toho rána se nad blaty rozestřela mrazivá mlha. Krajina - jakoby nemohla
dýchat pod tím závojem - zbledla v odstín šedé a začala připomínat tvář
nemocného, v níž jedinou známkou života bývá drobný záchvěv víček.
Neznatelný vánek jen občas rozkýval větev keře a přiměl mlžný chomáč
odplout vzduchem o píď dál...
V takovém počasí byla blata většinou pustá - jen blázen by riskoval, že se
v mlze ztratí ve spleti křivolakých pěšin. A přesto se z šedého oblaku
pozvolna vynořila silueta muže. Kráčel s hlavou skloněnou, v ruce dlouhou
loveckou pušku.
Tesař Quirk šel kdysi přes blata z hospody domů a utopil se. Quirkova
matka i jeho žena byly v té době už po smrti. Kdo tedy uchránil tesařův
dům uprostřed mokřin, aby se pod zubem času a vlhka nerozpadl na cihly?
Muž otevřel těžké dveře stavení - nebyly zamčené, ale klika šla ztuha - a
když odložil zbraň a ještě cosi na dubovou lavici v chodbě, vstoupil do
vedlejšího pokoje. Tady bylo tepleji. Sporé vybavení místnosti osvětlovaly
hřejivé plameny krbu. Neznámý přistoupil k ohni - černý vlněný kabátec se
ihned zatřpytil drobnými kapkami vody - a rukou v kožené rukavici uvolnil
sponu vysokého límce. Bledé čelo orámované tmavými vlasy zasvítilo
odleskem plamenů.
***
„Haló? Jsi doma?“
„Kdo je to?“
„Tvůj osobní dozor.“
Julie vyšla překvapeně z koupelny a spatřila Lupina, jak se prochází po
jejím obývacím pokoji.
„Co tu děláš?“ zasmála se a přistoupila k plotně.
„Co myslíš?“
„Hádám, žes mě zase přišel sekýrovat. Jako bych to měla zapotřebí…“
„Možná skutečně nemáš zapotřebí mě,“ pokrčil rameny. „Potřebuješ nejspíš
krotitele dravé zvěře, který by ti napráskal. Třeba by sis potom konečně
zapamatovala, že máš zamykat dveře, jak jsem ti již nesčetněkrát kladl na
srdce,“ podotkl a nakoukl Julii přes rameno. „Co to kuchtíš?“
„Nic pro tvůj nenasytný zvířecí apetit,“ odstrčila jeho hruď jemně loktem
žena. „A nechápu, že zrovna ty mluvíš o krocení šelem,“ zasmála se,
zatímco dál míchala cosi zeleného v měděném kotlíku. „Sám potřebuješ
zkrotit!“
Nechal to bez odpovědi, místo toho se opřel zády o dubový kuchyňský pult a
zvážněl.
„Přál bych si, aby ses zamykala,“ pronesl potom.
„A proč?“ nechápala. „Kvůli mudlům? Těch se nebojím. A Smrtijedy žádný
zámek ani kouzlo nezastaví. Tak nevím, proč bych…“
„Protože to chci.“
„Ale je ti jasné, že je to naprosto zbytečné?“ upozornila vesele, scedila
směs, zvedla kotlík a vyšla z kuchyně.
„Já s tebou nediskutuju. Říkám, co po tobě chci… Co to děláš?“ zarazil se,
když za ní vešel do koupelny.
„Máčím si vlasy v kopřivovém odvaru. Podrž ten kotlík,“ pokynula mu, aby
se posadil na okraj staré vany a začala si od něho nabírat miskou z
kotlíku zeleně zbarvenou tekutinu.
„K čemu je to dobré?“ zajímal se Remus.
„No, pro zdravé a lesklé vlasy,“ rozpačitě odvětila s hlavou skloněnou,
zatímco si na ni lila odvar.
Lupin se rozesmál:
„A nestačilo by na to nějaké menší kouzlo?“
„To by byl podvod,“ namítla Julie, narovnala se a vysušila si vlasy
ručníkem.
„Aha,“ zdvihl pobaveně obočí. Potom sjel ženu zkoumavým pohledem. Mokré
vlasy jí splývaly na holá ramena – měla na sobě jen tílko a plandavé
kalhoty – a Remus musel zhodnotit, že vypadá skvěle. Rozhodně o mnoho lépe
než před rokem, dokonce podstatně lépe než před měsícem. Zdálo se, že se
Julii konečně vrací její vílí jiskra.
„Nemluv takhle,“ napomenula ho a odešla z koupelny.
„Řekl jsem jen aha, to se nesmí?“ vyšel za ní.
„Narážím na to, co sis právě řekl v duchu,“ sdělila hladce, zatímco
přecházela mezi trámy ve snaze najít něco teplého na sebe.
„Necvič si na mně nitrozpyt, nebo ti to oplatím!“ pohrozil jí s úsměvem a
začal si prohlížet sbírku starých desek v krabici u zdi – zbyly tu po
starém majiteli.
Žena neodpověděla. Jen odvrátila zrak a začala roztěkaně oprašovat jakési
záplatované manžestrové sako. Lupin se pro sebe pousmál – nitrozpyt mu
sice nikdy nešel, ale psychologie, jak víme, naopak ano.
„Jako bych zahlédl stín obavy,“ řekl potom klidně. „Je snad něco, co bys
na sebe nerada vyzradila?“
„Samozřejmě,“ zamumlala, odložila sako a zvedla vytahanou mikinu.
„Vida...“ opřel se ramenem o trám. „Míníš si na sebe obléct ten
vypelichaný hadr?“ zeptal se potom věcně.
„A co mám dělat? Je tu zima jako v psinci!“ rozčílila se.
Muž klidně svlékl černý svetr a podal ho Julii. „V tom případě tu musí být
vlkovi zákonitě vedro, předpokládám,“ pousmál se.
„A je?“ přijala svetr.
„Jak to mám vědět? Až nějakého vlka uvidíme, zeptáme se ho.“
Julie se rozesmála.
***
Severus Snape svlékl vlněný kabátec, usedl do lenošky a natáhl nohy ve
vysokých kožených botách směrem k ohni. Po celodenním pobytu na mrazivém
vzduchu se potřeboval zahřát. Březové dřevo syčelo a celkem výrazně vonělo
- z nějakého důvodu mu to asociovalo vůni zahřívacího lektvaru, snad
proto, že měl na něj chuť.
‚Dužina Stapelonu, dračí spár, květ Šichy, Dáta masála,‘ přistihl
se, jak si v duchu vyjmenovává ingredience. Nakonec dospěl k té poslední –
k vlasu víly.
‚Nosila si minimálně dvě přísady na důležité lektvary vždy s sebou –
vílí vlasy a krev,‘ pozvedl obočí nad touto úvahou. Její vlasy si
dobře pamatoval, jejich vůni i strukturu. Vlastně si pamatoval dobře i na
chuť její krve...
„Děkuji.“ Jeho hlas zněl divně, jako by ho už dlouho nepoužíval. Odvrátil
pohled od hřejivých plamenů a stočil jej ke sklenici s nazlátlou
tekutinou, kterou právě položila na stolek vedle jeho křesla bledá ženská
ruka.
„Není zač,“ odvětila a odešla tak, jak přišla – zcela neslyšně – zpět do
kuchyně.
Tesař Quirk byl hulvát a ožrala. Celý svůj nedlouhý život dokázal dělat
úspěšně a se zaujetím jen tři věci: trápit svou matku, ponižovat svou ženu
a ignorovat svoji dceru. První dvě byly moc slabé, než aby zvládaly
strádání a fyzické nároky života s Quirkem uprostřed vlhkých blat. Třetí –
hubená, bledá, téměř průsvitná Gale se nezdála o nic silnější. Nezdála,
ale byla...
Prošla tiše dveřmi do kuchyně a zavřela za sebou. Potom si pospíšila k
plotně, protože to bylo druhé nejteplejší místo v domě a protože voda v
hrnci už hlasitě vřela. Automaticky sáhla do dřevěné nádoby a vodu
osolila. Potom prošla menšími dveřmi do chodby a zaostřila zrak na dubovou
lavici. Úzký pruh světla z kuchyně protínal tmu a končil těsně vedle
čehosi opeřeného. Sklonila se, zvedla mrtvou kachnu a vrátila se rychle do
tepla kuchyně.
Během chvilky kachnu obratně oškubala, krk a kůži hodila do polévky,
zatímco zbylé maso s cibulí, česnekem a majoránkou odložila v kameninovém
pekáči do tmavé komory na zítřek.
Vaření Gale nedělalo problémy. Byla zvyklá vařit pro rodinu už od svých
dvanácti let. Tehdy Quirkově matce přestaly sloužit nohy a jeho žena
trávila dny ve vzdálené továrně na látky, aby vydělala alespoň něco, když
její muž veškerý svůj výdělek propil.
Gale si zvykla vykonávat všechny domácí práce sama a bez námitek. Škola jí
skončila, nejbližší sousedé byli vzdálení pět kilometrů – neměla si s kým
popovídat a ani komu si postěžovat. Když potom zemřely její matka i
babička na zápal mozkových blan, odnaučila se i mluvit, protože s Quirkem
se mluvit nedalo. Buď byl zpitý do němoty, nebo se hádal a klel. A tak se
Gale zavírala v kuchyni nebo ve svém pokoji v patře, zatímco on hlasitě
chrápal na pohovce v přízemí. Na jaře už ani nechodil nocovat domů, celé
týdny zůstával ve městě a zvětšoval své dluhy v tamních hospodách. A když
nakonec nepřišel vůbec, Gale jen mlčky pokrčila rameny. Říká se: O mrtvých
jen dobře. A proto to nechala bez komentáře.
Mohla nastoupit na špatně placené místo v továrně na látky, ale zamítla
to. Hnusila se jí představa každodenního chození do vesnice a cestování
odtamtud autobusem do města. Beztak cítila, že ji město nechce. Nikoho
nezajímala za života svých rodičů (její časté absence ve škole nikdy nikdo
neřešil) a neočekávala změnu ani po jejich smrti. Navíc tu byl někdo, kdo
jí nabídl peníze za pronájem domu... Gale ten kamenný dům milovala. Raději
by v něm umřela hlady, než aby ho někdy opustila. A pronájem znamenal
přísun peněz bez nutnosti opustit dům.
V kuchyni to zavonělo, vývar byl hotový. Připravila čistý talíř na kredenc
a tiše prošla dveřmi do hlavního pokoje. Zvedl hlavu od knihy a mlčky na
ni upřel černé oči.
„V kuchyni je hotová polévka.“ Její hlas zněl také divně, jako by ho
dlouho nepoužívala.
Odpověděl kývnutím a vstal.
„Talíř je...“ ukázala nesměle směrem ke dveřím do kuchyně.
„Vím, kde je nádobí,“ přerušil ji. Potom sledoval jak odchází dveřmi na
chodbu. Schody do patra zavrzaly a bylo slyšet, jak zavírá dveře svého
pokoje. Teprve teď odešel do kuchyně, aby si vzal večeři.
***
„Čím vám posloužím?“ naklonil se číšník přes barový pult k Julii.
„Já si dám pivo a ona nic, není ještě plnoletá,“ zasáhl pohotově Remus.
„Cože? Hej!“ dotčeně do něho strčila, až na vysoké židli zavrávoral. Potom
se otočila na barmana: „Dám si metaxu.“
„Malou,“ doplnil ji Lupin.
„Velkou,“ usmála se. „A ty si dáš taky.“
„Chceš mě opít?“ podezíravě se na ni zahleděl a promnul si dlaní strniště.
„Nechci, ale když už jsi mě sem zatáhl, zřejmě to tak dopadne,“ pokrčila
rameny.
„Dobrá. Na co si připijeme?“
„Na Severuse.“
Muž zvážněl.
„Nebudu pít na toho parchanta,“ zavrtěl rozhodně hlavou. „Musel bych se
pozvracet.“
Julie si však položila prst na rty: „O mrtvých jen dobře.“ A zvedla
významně svou sklenici.
„To je rozumná věta,“ usmál se.
III
Sblížení
Gale procitla do mrazivého rána. Nemělo smysl protahovat pobyt ve studené
posteli, a tak vstala, oblékla se a v malém zrcadle u okna si stáhla tmavé
vlasy do jakéhosi neuspořádaného uzlu. Při té příležitosti pohlédla ven a
všimla si odlétající sovy.
‚Už zase?‘
Den strávila prací jako obvykle – uklízením a dnes navíc sbíráním
posledních spadlých jablek v zahradě. Po poledni upekla kachnu a k večeru
odešla k sobě do pokoje s úmyslem chvíli si číst.
Severus se probudil pozdě. Odchod z Bradavic měl řadu výhod, jednou z nich
bylo i to, že mohl konečně začít žít svým vlastním režimem – jako noční
pták. Noc se stala jeho přirozeným prostředím - tehdy chodil na schůzky a
plnil úkoly, zatímco pozdě k ránu vyřizoval korespondenci. Na spánek zbylo
dost času přes den.
Bylo už odpoledne, když se donutil opustit svoji ložnici. V kuchyni snědl
porci ještě teplé kachny a odešel do zahrady. Překvapivě totiž chápal
velmi dobře souvislost mezi dvěma tak odlišnými činnostmi, jakými je
sezení u teplého krbu a štípání dříví.
Do soumraku zbývala necelá hodina, když se vrátil do domu. Přiložil na
oheň a usadil se s knihou do křesla.
„Někdo je v zahradě.“
Zvedl hlavu. Gale stála mezi dveřmi s téměř nepostřehnutelným rozechvěním.
„Viděla jsem ho z okna.“
Překonal chuť zajít si do ložnice pro hůlku, místo toho pomalu zamířil ke
dveřím do zahrady.
„Vítám tě, Šedohřbete,“ zastavil se na prahu a založil si ruce na hrudi.
Vysoký statný muž v rozedraném kabátě se odlepil od kamenné zídky, o
kterou se dosud opíral, a pomalu vykročil k domu.
Fenrir Šedohřbet byl ztělesněním všeho, čemu se říká odporný. Nejenže byl
špinavý a zarostlý, ke všemu tomu kolem sebe navíc šířil stále pach potu a
krve. Byl to vlkodlak a bral toto své ‚poslání‘ opravdu vážně.
„Čemu vděčím za tvou návštěvu?“ zeptal se chladně Snape.
Šedohřbet se jen sípavě zachechtal a přistoupil ke Gale.
„Hezká kočička,“ zavrčel a chytil ji pod bradou.
Gale zadržela dech - ani ne tak strachy, jako spíš aby se nepozvracela z
toho zvířecího pachu.
„Na něco jsem se ptal,“ promluvil znovu Severus.
„Jen klid, Snape. Nepozveš mě dál?“ otočil se k němu pomalu Šedohřbet,
načež bez okolků vešel do domu a usadil se v křesle u krbu.
„Starost o můj klid jsi měl mít dřív, než ses sem vetřel,“ procedil
Severus mezi zuby a postavil se zády k ohni.
Fenrir se štěkavě zasmál.
„Mozek se ti zřejmě smrsknul na psí velikost,“ pokračoval Snape, „jinak si
to vážně nedovedu vysvětlit. Neříkal jsem snad jasně, že nechci být
rušen?“
„Něco bych vypil,“ otočil hlavu Šedohřbet na Gale a chřípí se mu
rozšířilo. Snape jen trhl hlavou směrem ke kuchyni a dívka odběhla pro
láhev koňaku.
„Jak dlouho se už potloukáš po okolí?“ ztišil hlas Severus.
„Nezabil jsem cestou sem nikoho, jestli se ptáš na tohle,“ pomalu odvětil
vlkodlak. „Ačkoliv chuť byla veliká... hemží se to tu mudly,“ vycenil
žluté zuby.
„Přesně tak,“ řekl Severus a mimoděk se podíval po Gale, která právě
přinesla sklenice s alkoholem.
„Ona taky?“ podivil se Šedohřbet. „Nepřestáváš mě udivovat, Snape... Je
alespoň dobrá?“
Dívka sebou cukla a rychle ucouvla.
„Já s ní nespím, ty prase,“ zavrčel Snape.
„Promiň, zapomněl jsem,“ rozchechtal se Fenrir, „...jak máš rád čistou
krev!“
„Přesně tak,“ zatvářil se bývalý profesor lektvarů neurčitě a posadil se
do protějšího křesla.
Chvíli mlčky pili, a potom Šedohřbet promluvil:
„Tak ty vážně nevíš, proč jsem přišel?“
Severus sevřel pevněji sklenici.
„Nenapadá tě, co mě přitáhlo z Londýna až sem - na irskej zapadákov, kde
slepice dávaj dobrou noc?“
„Nedokážu se vžít do myšlenkových pochodů vlkodlaka.“
„To je fakt, nemáš zvířecí instinkt. Já ho ale mám - pach krve, strachu a
hniloby mě dokáže nesmírně rozparádit. A ty čpíš na hony daleko, Snape.
Smrdíš hnilobou, a to mě dráždí... Ostatní – Malfoy a všichni ti idioti –
zřejmě vůbec netuší, co v tobě je. Maj mentalitu malejch holek - rajcuje
je jenom sláva a prachy. Dokonce i JEHO se ti pravděpodobně podařilo
zmást...“
„Přejdi k věci,“ přehodil si nohu přes nohu klidně muž naproti němu.
„Zajímá mě jediná věc, Snape. Proč to děláš? Musí to bejt něco vážně
skvělýho, pro co tě baví si takhle zahrávat. Tobě přece nejde o moc, na to
jsi moc arogantní. Pocit svrchovanosti je ti vlastní a nepotřebuješ se v
něm utvrzovat, tak o co jde?“
„Správně, Šedohřbete, o co jde? “ zkřivil ústa Severus. „Budu rád,
když se nad tím ještě na chvíli zamyslíš... Třeba potom tomu tvému
zakrnělému mozku dojde, že je mimo, a teprve pak budeš na stopě, věř mi.“
Vlkodlak se vymrštil z křesla.
„Nenamáhej se, Snape, na mě ty tvoje kecy neplatí!“ naklonil se těsně k
bledému muži a pozoroval, jak se mu nevolí rozšiřují zornice.
„Začínáš mě unavovat, Šedohřbete,“ zasyčel Snape. „Vypadni odtud, než mi
dojde trpělivost...“
„Ne, ještě ne...“ pousmál se vlkodlak. Potom se otočil ke dveřím do
kuchyně, kam se mezitím opatrně vytratila dívka, a zavětřil.
Gale všechno slyšela skrz pootevřené dveře a nemohla se ubránit, aby se
při poslední větě neroztřásla.
„Cítím strach,“ usmál se Fenrir a vykročil ke kuchyni.
Severus vstal a šlehl pohledem k oknu – byla už skoro tma. Uvědomil si, že
Šedohřbet schválně vyčkává, až vyjde měsíc. Dnes byl úplněk.
„Konečně ti to došlo,“ rozchechtal se vlkodlak. Po těch slovech vtrhl do
kuchyně a vyvlekl odtud bledou Gale.
„O co se pokoušíš? Mně na té mudle nezáleží,“ zatvářil se pohrdavě Snape,
jeho oči však zůstávaly bez výrazu.
„To poznáme,“ zavrčel Šedohřbet a vyvlekl Gale ven do zahrady. Tam s ní
smýkl o zem, až vykřikla, a rozesmál se.
„Strach je moje oblíbené afrodiziakum... Jen řvi, kotě, bude to bolet! Ale
možná tě nesežeru celou...“ V tu chvíli na jeho tvář však dopadl svit
luny. Šedohřbet se zaklonil a z hrudi se mu vydralo hluboké zachrčení.
„...Anebo možná ano!“ A s šíleným smíchem se vrhl na Gale.
Dívka jen tlumeně vyjekla a snažila se dostat svůj krk z dosahu
Fenrirových zubů – zubů, které se začaly děsivě protahovat.
„Nebudu přihlížet tomuhle nechutnému divadlu,“ zazněl od domu Snapeův
hlas.
„Tak se nekoukej!“ vyštěkl přes rameno se smíchem Fenrir.
„Nepochopils mě. Říkám, že tohle ti nedovolím.“
Šedohřbet se odtáhl od své oběti, již napůl přeměněný ve zvíře, a vzrušeně
rozšířil chřípí.
„Vztek...“ zavrčel. „Chceš mě zabít?“ pomalu se po čtyřech blížil ke
Snapeovi. „Statečný chlapec si doběhl pro hůlku a chystá se mě
zmasakrovat?“ poslední slova už nebyla vlkovi skoro rozumět, protože
zanikala v stále silnějším vrčení. „Zkus mě... dostat... ty kluzkej...
hade... Vyrvu ti srdce z těla...“ Fenrirovy oči už zcela zežloutly, zuby
se mu několikanásobně prodloužily a zdálo se, že mu dělá opravdové potíže
artikulovat. Přesto ale mluvil dál:
„Věděl jsem, že jsi bastard... Řekl jsem mu, ať ti nevěří... ať tě z toho
úkolu stáhne... Ale je zaslepený... vysmál se mi... prý ti závidím
přízeň...“
„A měl pravdu,“ řekl Snape mrazivě.
„Ne... Závist je... lidská. Mě dráždí... tvůj... pach... pachch-lhááá...řře...“
To bylo poslední, co byl Šedohřbet schopen vyslovit. Proměna byla téměř u
konce, končetiny se mu protáhly, záda nahrbila a dírami v oblečení byly
vidět jeho dlouhé šedivé chlupy. Byl teď asi čtyři metry od dveří, ve
kterých stál Severus, a zdálo se, že se chystá ke skoku.
„Předvedls tu docela slušný výkon, Šedohřbete,“ promluvil Snape pomalu.
„Dělal jsi opravdu psí kusy, ale já nejsem tak hloupý, abych se
nechal vyprovokovat... Myslel sis, že sem vejdeš a podaří se ti mě
vyslýchat? Že ze mě dostaneš za pomoci své ubohé rádoby-psychologie nějaké
přiznání? Spletl ses – to se nepovedlo ještě nikomu, takže idiot jako ty
nemá nejmenší šanci.“
Fenrir vydal ohlušující řev a vrhl se vzduchem po Snapeovi. Ten však
bleskurychle uchopil cosi, co až do této chvíle skrýval před zrakem
vlkodlaka za rámem dveří. Třeskla rána a potom se zvalo zaskučení a zvuk
padajícího těla. Severus Snape sklonil hlaveň pušky.
„A také nejsem tak hloupý, abych v monitorovaném kraji mudlů vytahoval
hůlku,“ řekl chladně. Zvíře na zemi se svíjelo a štkalo bolestí, ale on si
toho nevšímal. Přistoupil k napůl omdlelé Gale a natáhl ruku, aby jí
pomohl vstát. Trochu vrávoravě, ale už bez jeho pomoci, vykročila k domu.
Tam – v tmavé chodbě – se sesunula na lavici a rozvzlykala se.
Chytil zvíře za zadní nohy a pomalu ho odtáhl přes zahradu směrem k
blatům. Na okraji nejbližšího močálu pak už jen stačilo jedno šťouchnutí
pažbou pušky a tělo sklouzlo do vody.
Vrátil se do domu. Gale už v chodbě nebyla, nalezl ji opřenou o křeslo,
jak pije zbytek koňaku z jeho sklenice. Mlčky položil pušku na lavici a
zamyšleně přistoupil k ohni.
„Věděla jsem, že nejste jako my,“ řekla tiše.
Překvapeně se otočil.
„Moje babička měla taky sovu... A uměla různé věci... Ale otec nesnášel,
když to dělala.“
„Z čeho soudíš, že mám sovu?“ zeptal se.
„Vídám ji ráno odlétat.“
„Ta není moje,“ odvětil klidně.
„Ale jste čaroděj, že? Nejdřív jsem si myslela, že jste uprchlý
zločinec...“
„A k tomu vedla jaká dedukce?“
„Všímám si, s jakou úzkostí vždycky pročítáte noviny... A když jste se tu
objevil – tajemný cizinec... Co by tu - uprostřed blat - kdo hledal, když
ne úkryt?“
Muž se mlčky posadil.
„Potom jste ale začal v noci odcházet a začala přilétat sova s dopisy...
Pochopila jsem, že jste jako babička.“
„Pořád ještě můžu být kouzelník a současně zločinec,“ poznamenal.
„Možná jste, ale vražda se vám zjevně hnusí.“
„To neznamená, že jsem se jí nikdy nedopustil,“ pronesl chladně s očima
upřenýma do ohně.
„Nezajímá mě vaše minulost... ani co děláte. A to málo, co jsem viděla, se
ode mě živá duše nedozví. Zůstáváte neznámým cizincem,“ sdělila potichu.
Neřekl nic, ale jeho oči na ni pár okamžiků hleděly trochu jinak.
***
„Aaaarrgh!“
„Co se stalo?“ otevřel oči Lupin.
„Co tu děláš? Okamžitě se kliď z mojí postele!“ Julie se posadila a chytla
se za hlavu.
„Proč?“ podepřel se na loktech a nechápavě na ni koukal.
„Co... Co se stalo...?“ zděšeně se rozhlížela.
„Ty máš okno?“ povytáhl obočí.
„Ne... jo... částečně... Vím, že jsme pili a...“ zamračila se.
„Takže máš okno,“ usmál se a založil si ruce za hlavou.
„My... nestalo se to, co si myslím... Že ne?“ vytřeštila oči.
„Samozřejmě, že ne. Ačkoliv mi to dalo práci.“
„Cože?!“
„Víš, že jsi hrozně přítulná po jedenácti metaxách?“
„Lžeš!“
„Ale neboj, odolal jsem.“
„Jak? Ty žes...!?“
„Jsem džentlmen, takže jsem ti rozmluvil striptýz, nenechal se osahávat
ani svléknout...“
„Děláš si ze mě legraci! Já... nejsem taková!“ zrudla Julie.
„Zjevně vůbec netušíš, čeho jsi schopná,“ pousmál se.
„A jak to, že spíme spolu?“ vyskočila z postele, ale okamžitě zavrávorala,
a tak si zase raději sedla.
„Chtěl jsem jít na gauč, ale je vážně děsně nepohodlný...“
„Aaaarrgh!“ zakryla si Julie obličej.
„Nechápu, proč tak úpíš,“ smál se Lupin.
„Protože mě DĚSNĚ BOLÍ HLAVA!“ svalila se zpět do peřin.
„No, tomu se ani nedivím. Jdu postavit na kafe.“
Vstal, oblékl si džíny a poněkud nejistým krokem vyšel z ložnice.
„Koukám, že tobě taky není zrovna skvěle,“ všimla si, když přišla za ním.
Stál opřený o dřez a oplachoval si obličej studenou vodou.
„Byl bych na tom líp, kdyby dnes nebyl úplněk,“ sdělil a chvíli ještě
zůstal stát v předklonu nad dřezem.
„A máš ten lektv...?“
„Nemluv mi o tom svinstvu, nebo vrhnu,“ zvedl prosebně dlaň. „Ale mám,
když už se ptáš. Tady je kafe, já si nedám,“ postavil před ni hrnek a
odešel si do ložnice pro svetr a bundu.
„Radši už půjdu, zamkni se a dej se do pořádku,“ naklonil se k ní a letmo
ji políbil do vlasů.
Julie ztuhla. Před očima jí prolétl záblesk čehosi, co doufala, že není
vzpomínka na dnešní noc...
„A-hoj,“ vykoktala a zaraženě sledovala, jak se za ním zavřely dveře.
Vyšel z domu a okamžitě se roztřásl zimou. Podzim už dávno skončil a
začínalo opravdu foukat. Přitáhl si klopy bundy k sobě a rychle prošel
uličkou. Na hlavní silnici se vmísil do davu a ještě přidal do kroku.
Chtěl být na Grimmauldově náměstí co nejdřív, ale vzhledem k tomu, že dnes
byl úplněk, přemístění nepřipadalo v úvahu - neměl na ně dost síly.
Nastoupil tedy do autobusu, opřel se o nejbližší tyč a zatímco venku
ubíhaly ulice jedna za druhou, vrátil se v mysli k dnešní noci.
Když dopili šestou metaxu, byla venku dávno tma a bar se zaplňoval.
Julie vypadala tak bezstarostně, jak už ji dlouho neviděl. Pustil se do
vyprávění různých historek a ona se hlasitě smála na celý lokál. Sedmá
metaxa. Rozhodli se vyzkoušet, kdo je lepší v kulečníku a ukázalo se, že
samozřejmě on, ačkoliv ona byla přesvědčená, že podváděl. Na usmířenou si
dali osmou metaxu a začali se trumfovat, kdo zná sprostší vtip, gesto nebo
nadávku. Vyhrála ona a oslavila to devátou metaxou pro oba. Následně se
vydala k juke-boxu, kde vyprázdnila obsah svých kapes a nechala hrát
osmkrát písničku ‚Dream on‘, což poněkud podráždilo dva místní štamgasty.
Aby to urovnal, objednal pro všechny metaxu. Řekla mu, že je moc hodný, a
když už byla u toho, vyjmenovala i další jeho kladné vlastnosti včetně
‚zábavný‘, ‚milý‘ a ‚sexy‘. Potom mu zdůraznila, že ji ale ‚vůbec
nepřitahuje‘... a aby si z toho nic nedělal, objednala další metaxu. Když
hrozilo, že vyleze na barový pult a začne zpívat, rozhodl se, že už toho
bylo dost, a vytáhl ji z baru ven. Nebyla schopná skoro ani mluvit, natož
jít sama, a tak ji naložil do taxíku. Řidič musel být štěstím bez sebe,
když vystoupili, celou cestu totiž hlasitě zpívala ‚Veď mě dál, cesto má‘
a prokládala to výbuchy smíchu. I on zpíval a smál se, vypil přece
jedenáct panáků. Dovlekl ji až ke dveřím a prohledal jí kapsy. Svíjela se
jako posedlá a prosila, ať ji nelechtá, ale nakonec klíče našel a zvládl i
odemknout. Měl dost – nohy mu nesloužily, břicho ho bolelo od smíchu a
hlavně byl namol. A tak rychle zasáhl, když vytáhla ze skříňky pod
kuchyňským pultem láhev Napoleona.
„Už toho bylo dost, Julie,“ prosil.
„Pojď sem, jsi tak sladkej,“ chňapla ho za svetr. Zatmělo se mu před
očima...
Ani nevěděl, jak k tomu došlo, ale posadil si ji na pult, zatímco ji
divoce líbal na krk a ústa. Vjela mu rukou do vlasů a potom pod svetr -
chtěla ho. Na poslední chvíli si uvědomil, co dělá, a udýchaně se opřel o
dřez.
„Neboj se, nebudeš toho litovat,“ lákala ho.
„Ale ty bys mohla.“
Odnesl ji do postele a přikryl ji. Okamžitě usnula. Lehl si vedle ní a
díval se, jak klidně oddychuje, až z toho usnul také...
Autobus s cuknutím zastavil a Remus vystoupil. Mezitím začalo pršet, a tak
zabořil bradu do vlněného límce a spěchal k náměstí.
„Stydím se!“ zakňourala Julie skrčená u šuplíku s léky (zbyly tu po starém
majiteli).
„Opravdu se za sebe stydím, Merline, tak už mě přestaň trestat! Víš, že v
tomhle stavu nejsem schopná klohnit lektvar na bolení hlavy, tak mi
pomoz!“ Jednou rukou si přidržovala na čele mokrý hadr, druhou šmátrala
mezi krabičkami, až konečně našla aspirin.
„Díky!“ narovnala se a spolkla tabletu. „Možná je to prošlé a otrávím
se... Ale co, nebude mě škoda,“ konstatovala a odešla si napustit vanu.
‚Kdybych si tak vzpomněla, co se včera dělo,‘ uvažovala, zatímco si
svlékala župan. Pamatovala si jen pár okamžiků v baru (právě za ty se
náležitě styděla), ale potom už nic. Z toho důvodu ji to, co pocítila dnes
ráno, když se k ní Remus naklonil, značně zneklidňovalo. Bylo to jako
déja vue - najednou měla pocit, že se v té kuchyni něco stalo...
‚Třeba se mi to jen zdálo,‘ chlácholila se po krk ponořená v horké
vodě.
„Jé, co se ti stalo? Vypadáš jako čerstvě po smrti,“ zasmál se Bill poté,
co otevřel dveře domu číslo třináct na Grimmauldově náměstí a na zápraží
spatřil bledého Lupina.
„Vtipné,“ zavrčel muž.
„Nech ho, Bille, copak nevíš, co je dnes za den?“ napomenula svého syna
Molly, když oba vešli do kuchyně.
„Den ochlastů?“ zvedl obočí Bill a zakřenil se na Lupina.
„Co to plácáš!“ otočila se rozčileně paní Weasleyová, ale potom se
zarazila, protože Lupin právě zavrávoral a nejistě usedl na židli.
„No, myslím, Remusi, že si dáš polévku, viď? Udělá se ti lépe,“ okamžitě
sáhla pro talíř a trochu vyčítavě loupla očima po vlkodlakovi.
„To musel teda bejt flám,“ kroutil obdivně hlavou Bill. „Škoda, že jsem to
neviděl!“
„Ještě to tak!“ zvolala Molly.
„Buď rád, žes tam nebyl,“ vypravil ze sebe s obtížemi Lupin.
„Ale Remusi, musím ti říct, žes mě zklamal,“ krájela Molly zaraženě
pažitku. „Myslela jsem, že už jsi dospělý!“
„To já taky,“ smutně pokýval vlkodlak hlavou, „to já taky...“
Pokračování
|