|
Lily
Autor:
Lucys
Ð
4. část Ñ
Vrátila se ze své
procházky po hradě a zastavila se u těžkých dveří ve sklepení. Tentokrát
cestu našla bez problémů.
Celou tu dobu, co se
bezcílně toulala chodbami a prázdnými učebnami, měla o čem přemýšlet.
Staré vzpomínky tiše spaly, poslušně zastrčené v koutku její mysli. Nemělo
cenu je vystavovat dennímu světlu. To přinášelo akorát bolest a beznaděj.
Její mysl zaměstnával
pouze jeden člověk. Tisíce otázek jí poletovalo hlavou jako hejno
vyplašených ptáků. Jedna se však připomínala nejčastěji. Jako datel, který
hledá potravu šplhaje po zvrásněných kmenech vysokých stromů a jeho
neúnavné ťukání se ozývá v širokém okolí, stejně tak vytrvale si počínala
ona otázka. Vybrala správně? Je Severus Snape tím pravým a jediným?
Vybavila se jí Jamesova
drahá tvář a jeho výraz, když mu oznámila, co se chystá udělat. Nejdřív
myslel, že si z něj dělá legraci. Pak se jí vysmál a nakonec ji
zapřísahal, aby to nedělala.
Pamatovala si každé
slovo, které jí tehdy řekl. Dost se pohádali a Lily nakonec nešťastně
kapitulovala pod náporem jeho hněvu. Slíbila mu, že na svůj bláhový nápad
zapomene.
Nebylo to však nic
platné. Ta myšlenka ji stále nepřestávala trápit a nahlodávala její mysl.
Pokud byla skálopevně
přesvědčená o správnosti svého rozhodnutí, pevně si stála na svém a
nepohnuli by s ní ani párem volů. Lily v žádném případě nebyla jedna
z těch, kdo své názory mění z minuty na minutu, kteří se otáčejí jako
korouhvičky ve směru, kterým fouká vítr.
Rozhodla se, že nebude
spěchat. Musela se smířit s tím, že tu zřejmě zůstane déle, než plánovala.
Nehodlala však dělat nic polovičatě, zvláště pokud šlo o jejího syna.
Na její tváři se
objevil široký úsměv. Musela si přiznat, že byla šokovaná, když Harryho po
tolika letech znovu spatřila. Byl tolik podobný svému otci, až jí to
vyrazilo dech. Stejný výraz očí, stejná kštice neposlušných tmavých vlasů.
Potřásla hlavou, aby
zaplašila představy a rozhlédla se. Chodba byla jako vždy pustá a prázdná.
Nikde ani živáčka. Zhmotnila se a zaklepala na dveře. Neměla nejmenší chuť
Snapea při čemkoliv přistihnout.
„Vstupte,“ ozval se po
chvíli jeho zastřený hlas.
Když zavřela dveře,
překvapeně vzhlédl. „Předpokládal jsem, že se tu dříve nebo později
objevíš,“ ušklíbl se a odložil brk. Pečlivě sroloval pergamen a přidal ho
na hromádku k ostatním, již opraveným pracem. „Ale vůbec jsem nečekal, že
použiješ tak otřepaný způsob.“ Že by zahlédla úsměv? To těžko… Jenom hra
stínů.
„Pro tebe možná,“
opáčila.
Kývl směrem ke koženému
křeslu. „Neposadíš se?“ vybídl ji a unaveně si stiskl kořen nosu.
Lily si vybrala pohovku
na druhé straně a usadila se na jejím vzdálenějším konci. Sáhla po vázané
knize na vrchu komínku vedle své levé nohy a se zájmem si přečetla její
název. Jedy s pomalým účinkem – Jejich charakteristika, složení a
příprava. Otevřela ji a pohledem přelétla její zažloutlé stránky.
„Hledáš něco
konkrétního?“ téměř neslyšně zabručel, znova ponořen do své práce.
Místo odpovědi se ho
zeptala. „Přečetls je všechny?“ Rozhlédla se kolem sebe.
„Ano,“ odpověděl, aniž
by odtrhl pohled od pergamenu. Namočil brk a pokračoval v opravování.
„A tvoje
nejoblíbenější?“ zeptala se hloupě. Ani v těch nejdivočejších snech si
nepředstavovala, že někdy bude sedět v pracovně Severuse Snapea, učitele
lektvarů ve škole, kam spolu oba kdysi chodili, a bude s ním konverzovat o
knihách.
„Ta, kterou držíš,“
řekl temně a nechal brk sklouznout do zdobeného kalamáře. Vstal a přešel
k soustavě polic za jejími zády. Kolem Lily zavanula vůně směsi koření a
bylin.
Ze třetí police od
shora vytáhl tlustý svazek a nalistoval příslušnou stranu, kterou
potřeboval. Chvíli si něco mumlal a poté knihu vrátil na místo.
„Máš hodně práce?“
Pohlédl na ni. „Nic, co
by nemohlo počkat. Pokud mi snad chceš sdělit….“ Vytáhl další knihu.
„Možná,“ přerušila ho.
Knihu, kterou před
chvílí křečovitě svírala v rukou, nechala bez dalšího povšimnutí ležet na
pohodlném sedáku pohovky a přešla k malému oknu. „Přišla jsem, protože…“
Nepřítomně shlížela na bradavické pozemky zahalené milosrdnou tmou.
Ramenem se opřela o
chladnou kamennou zeď a pozorovala, jak se stříbřité vlnky třpytí na
jezeře ozářené bledým světlem dorůstajícího měsíce. Co chvíli se popohnány
větrem hravě rozeběhly po hladině. Tančily ve větru stejně, jako ohebné
větve Mlátivé vrby stojící na břehu tmavého jezera. Ve slabém světle
viděla siluetu statného stromu. Jeho větve se jako hadi plazily po nebi a
navzájem se proplétaly a dotýkaly, aby se v další chvíli zase od sebe
vzdálily jako ostýchaví milenci.
Severus Snape vzhlédl
od příručky, kterou držel v rukou. Zahleděl se na nehybnou postavu u okna.
Zprvu jí neměl v úmyslu věnovat více jak letmý pohled. Když si ale všiml,
že od něj stojí napůl odvrácená a vyhlíží z okna, setrval na ní svým
pohledem déle.
Lampa nad ní ozařovala
její vlasy a vytvářela kolem nich rudou auru. V tom měkkém světle mu
připadala jemná a křehká a přesto tak skutečná. Bylo těžké uvěřit, že je
mrtvá. Čišelo z ní tolik života…
Celých patnáct let,
přemýšlel. Patnáct let, které uplynuly od její smrti a které byl nucen
strávit bez ní.
Jí bylo pořád
pětadvacet. Jak se jí asi musí jevit on, ve svých čtyřiceti letech?
Potřásl hlavou nad
svými vlastními myšlenkami. K čemu jsou vlastně dobré takové úvahy? Odvádí
ho od práce a brání soustředění. Vztekle se odvrátil a mrskl knihou zpět
do police.
Lily se ohlédla. „Už
jsi skončil?“ zeptala se s nadějí v hlase. Věnovala mu jeden ze svých
kouzelných úsměvů a znovu vyhlédla z okna. „Nechceš se jít projít? Mohli
bychom si promluvit venku, při procházce,“ navrhla nadšeně.
„To nepřipadá v úvahu,“
zavrčel. „Takhle jít nemůžeš, protože by tě někdo mohl spatřit. V případě,
že budeš neviditelná a někdo uvidí mě, bude si myslet, že jsem se
zbláznil,“ vysvětlil jí suše. Sáhl po knize, kterou nechala ležet na
pohovce a zařadil ji na své místo, jen aby se nemusel dívat do jejích očí,
ze kterých čišelo zklamání.
Lily se od něj
odvrátila a opět se pohroužila do svých myšlenek. Tentokrát už nevnímala
krásu za oknem, která ji před chvílí tolik vábila.
Nahoře pod noční
oblohou, pouze s větrem a hvězdami jako svědky její zrady, dokázala říci,
že vybrala správně, a myslela to z celého srdce vážně. Avšak zde – zde,
v jeho přítomnosti, pod jeho vlivem … jí ta slova vázla v hrdle a nemohla
je opět vyslovit.
Najednou si připadala
zase jako zrádkyně. Tolik vzpomínek a citů v ní ožilo v Severusově
přítomnosti.
Trhla sebou, když
uslyšela jeho tichý hluboký hlas. „Protože…“ napověděl jí a přinutil ji
tak, aby pokračovala.
Stál těsně u ní. Kdyby
se jen nepatrně zaklonila, mohla se opřít o jeho hruď. Cítila teplo, které
vycházelo z jeho těla. Do nosu jí pronikala slabá kořeněná vůně.
Roztáhla chřípí a
prudce vtáhla vzduch do plic. S náhlou rozhodností se prudce otočila. Teď
mu všechno řekne.
Jeho obličej byl sotva
pár centimetrů od jejího. Stejně rychle, jak v ní nová energie vzkypěla,
zase odumřela. Mlčky si hleděli do očí.
Zbytečně sám sebe
snažil přesvědčit, že u ní stojí tak blízko proto, aby ji znervózněl.
Tomu, co se stane, nedokázal a nakonec ani nechtěl zabránit.
Sklonil se a políbil ji
na pootevřené rty. Tolikrát se mu o tomhle zdálo. Teď jako by se jeho sen
stal skutečností. Vůbec se nepozastavoval nad tím, jak je to možné.
Počínal si jemně. Zkoumal hebkost jejích úst. Lehce se dotýkal svými rty
jejích.
Lily byla tak ohromená,
že se nezmohla na jediný projev odporu. Unikl jí tlumený povzdech. Bylo to
tak dlouho, co se jí někdo dotkl, opravdu dotkl. Tak dlouho, co ji někdo
políbil. Vytáhla se na špičky. Instinktivně zvedla paže a objala ho kolem
krku. Toužila, aby se jí dotýkal. Aby nepřestával.
V tu ránu jako by do
něj uhodil blesk. Jako by si až teď uvědomil, co vlastně dělá.
Vymanil se z
objetí jejích paží a prudce ji od sebe odstrčil, jako by se spálil.
Zavrávoral.
Přerývaně dýchal. Jeho
hruď se zvedala a klesala v prudkém rytmu, jako by dlouho běžel. Nevěřícně
na ni hleděl planoucím pohledem.
Naprosto neschopen
rozumně uvažovat rychle přistoupil ke krbu a nepřítomně přejel
roztřesenými prsty po jeho římse.
Svrběly ho dlaně touhou
se jí znovu dotknout. Nenáviděl se za vlastní myšlenky, za svou touhu. Za
neschopnost nechat svoje city bezpečně uzamčené ve svém srdci. Bezmocně
zaťal ruku v pěst.
Když se opět zcela
ovládal a odvážil se otočit, místnost byla prázdná. Lily byla pryč. Místo
toho, aby se mu tělem rozlil pocit úlevy, ho popadl nevysvětlitelný pocit
úzkosti, že odhalil až příliš z toho, co mělo být ostatním navždy
zastřeno. Zmatený vlastními pocity se vyčerpaně svezl do koženého křesla.
Ð
5. část Ñ
Věděl, že pokud sama
nebude chtít, nikdy ji nenajde. Přesto se v noci, již třetí od chvíle, co
se neukázala, rozhodl projít celý hrad v naději, že na ni někde narazí.
Toho večera, co ji
políbil, se v jeho nitru znovu rozpoutala stará bouře citů. Když ji pak od
sebe odstrčil, byl z toho vyplašenější než ona. Ublížil jí, toho si byl
vědom. Ale svého náhlého projevu citů se zděsil natolik, že nebyl schopen
myslet na to, jak se cítí Lily.
Před očima se mu
vybavila její bledá tvář. V krásných očích zaznamenal stopy překvapení,
ale nemohl ani slovem popsat úlevu, která se jeho tělem rozlila jako
smrtící jed, když v nich nenašel žádnou známku znechucení.
Její nepřítomnost ho
začínala zneklidňovat. Zjišťoval, že je v hodinách roztržitý a duchem
nepřítomný a to ho vyvádělo z míry. Nejednou za posledních pár dní
přistihl studenty, jak se baví na jeho účet a on nijak nezasáhl. Najednou
nebyl schopen svého obvykle opovrženíhodného jednání, kterým si zachovával
ode všech chladný odstup. Proto ještě častěji vyhledával samotu svého
sklepení, kde se schovával jako raněné zvíře.
Bylo pro něj hořkým
poznáním, když si konečně přiznal, že mu Lily začíná svým způsobem
scházet. Tiše a zdánlivě nenápadně se vplížila do jeho života, ale
s účinky uragánu, který s ničivou silou rozmetává klid a nechává po sobě
jen spoušť.
Zahnul vpravo a ocitl
se v chodbě vedoucí do odlehlé části hradu, která už se dlouhou dobu
nepoužívala.
Vytáhl hůlku z hábitu.
„Lumos!“
Na konci hůlky se
objevila světelná koule, která ozářila část chodby jasným světlem.
Pokračoval dál, hůlku pevně svíral v ruce natažené před sebou.
Nečekaný pohyb pár
metrů před ním ho donutil zastavit. Zvedl hůlku výš, aby lépe viděl.
„Chytej,“ křikl
rozpustile Protiva, zlomyslné školní strašidlo, které nečekaně vylétlo
z kamenné stěny před Snapem. Tomu, než se stačil rozkoukat, přistál na
hlavě balónek plný vody, který se s temným prasknutím rozprskl a voda
v něm zlila profesora od hlavy až k patě.
„Protivo,“ zavrčel
Snape výhružně.
„Páni, profesor Snape,“
stačil zakvičet Protiva, který si předtím nevšiml, s kým má tu čest.
Snape zdvihl hůlku. „Petrificus
totalus!“ zaburácel a namířil jí na Protivu. Tomu rázem sklesly paže
k bokům a nohy se mu srazily k sobě. Celé tělo mu ztopornělo, a kdyby byl
obyčejným smrtelníkem, padl by tváří k zemi, ztuhlý jako kus dřeva. Zatím
se strnule vznášel ve vzduchu.
„Zatraceně!“ Snape
vztekle pohodil hlavou, aby odstranil mokré prameny černých vlasů z
obličeje a prohlédl si svůj zmáčený hábit. Voda z něj doslova crčela.
„Zatraceně!“ drtil mezi
zaťatými zuby. V mokrých šatech, které se mu nepříjemně lepily na tělo,
měl pramalou chuť pokračovat v noční výpravě hradem.
Tohle nadělení mohl
zpravit jedním jednoduchým kouzlem, jediným mávnutím hůlky, ale neudělal
to. Tentokrát v tom nehrál roli jen jeho hluboko zakořeněný odpor
k pošetilému mávání hůlkou. Byl tím vším, co se s ním dělo, otrávený.
Najednou si připadal tak strašně unavený.
Loupl pohledem po
nehybném strašidle. „S tebou si to vyřídím později,“ slíbil.
Nasupeně se otočil na
patě a rychle kráčel směrem ke své komnatě. Protivu nechal bezmocně viset
ve vzduchu, aniž by mu věnoval další pohled.
Práskl dveřmi s takovou
silou, až skoro vypadly z pantů. Do toho jediného pohybu vložil veškerý
vztek a deprivaci (deprivace = dlouhodobý nedostatek tělesných a
psychických potřeb) posledních dní. Měl pocit, že víc už snad nesnese.
Lily se probudila.
Vylekaně se posadila na posteli a snažila se rozkoukat ve tmě, která
v pokoji panovala.
Snape rychlým krokem
přešel k šatní skříni v rohu a prudce ji otevřel. Stanul v kuželu
měsíčního světla, které dovnitř pronikalo vysokým oknem. Odložil hůlku a
namáhavě se vysoukal z hábitu. Hbitými prsty rozepnul svislou řadu
knoflíků na kabátci, který vzápětí setřásl. Pokračoval další řadou
knoflíků vpředu a na rukávech černé košile bez límečku a stáhl ji ze sebe.
Jemná látka košile přistála na zemi u jeho nohou, vedle ostatních
promáčených svršků.
Lily na něj fascinovaně
hleděla aniž by cítila jakékoliv rozpaky. Viděla jeho vysokou postavu,
mírně skloněnou hlavu a křivku silných nahrbených ramen, jak zápasil
s páskem u kalhot.
Když zazvonila spona
pásku a Lily uslyšela zvuk zipu, v duchu zamumlala příslušnou formulku.
Komnatu zalilo tlumené světlo. Za chvíli už mohlo být příliš pozdě, aby
upozornila na svou přítomnost. Dovedla si dost dobře představit, jaké by
to oběma způsobilo rozpaky. Měla se ozvat hned, jak přišel. Byla však
příliš překvapená jeho náhlým příchodem, že nestihla adekvátně zareagovat.
Až doteď k ní stál
zády. Prudce se otočil a vyjeveně hleděl na vetřelce ve své posteli.
Pootevřel ústa a
nadechl se.
„Promiň mi to
překvapení,“ řekla dříve, než se na ni stačil obořit.
Snape sevřel rty,
potlačuje tak vzrušení, a tázavě se na ni podíval. Pro tentokrát byla
ušetřena řízné odpovědi, za což mu byla vděčná.
„Čekám tu na tebe,“
vysvětlila celkem zbytečně.
Jakmile ji uviděl sedět
rozespalou ve své posteli, veškerý vztek ho přešel. Ten obraz, který měl
právě před sebou, byl tak neuvěřitelně svůdný. Lily byla svůdná. A on byl
koneckonců jenom obyčejný muž, pokud se žen týkalo. Naprázdno polkl.
Už si ani nedokázal
vzpomenout, kdy měl naposled v posteli ženu. Ovšem, občas se nějaká našla.
Žádná však nedokázala uspokojit jeho touhu, žádná se ani v nejmenším
nemohla vyrovnat té, po které tak zoufale toužil.
Věděla, že by měla
sklopit zrak a dopřát mu alespoň tolik soukromí, aby se mohl nerušeně
převléct, ale nemohla si pomoci. Jeho nahé tělo přitahovalo (jeho nahý
trup) její pohled s nečekanou intenzitou.
Nikdy z něj neviděla
víc, než jen obličej a ruce. Vlastně, ten den u jezera… Jinak byl vždy
dokonale oblečený a vždy v černém.
Když tu teď stál
polonahý, připadal jí víc jako člověk. Smrtelný a zranitelný, bez svého
cynického krunýře. Jako by spolu s oblečením svlékl i masku, kterou před
ostatními nikdy ani na vteřinu neodložil.
První se vzpamatoval
on. Vzduch proťal jeho rozhněvaný hlas. „Mohla bys na mě přestat zírat!“
zavrčel. „Prosím,“ dodal po chvíli, aby ztlumil příkrost své žádosti.
„Promiň,“ pípla a
neochotně se otočila. Zavládlo mezi nimi napjaté ticho. Lily slyšela
šustění látky, jak se kvapně oblékal. „Čekala jsem tu na tebe,“ vyhrkla.
„Když jsi dlouho nešel, usnula jsem.“
Zabručel na znamení, že
ji slyšel, ale nic neřekl.
„Už jsem přestala
doufat, že se tu objevíš. Copak ty nikdy nespíš?“
„Skoro ne,“ přiznal.
„Většinou nemůžu spát. Trápí mě noční můry.“ Konec věty nechal odumřít
v hrdle.
Vycítila, že řekl více,
než zamýšlel, a nyní litoval, že se jí svěřil s něčím, co odhalilo temné
zoufalství skrývající se za jeho hrdou a cynickou rezervovaností.
„Ale jak tedy…“ zeptala
se, i když si byla jistá, že odpověď zná předem. Několikrát už si všimla
malé lahvičky, kterou nosil neustále při sobě.
Zavřel skříň a otočil
se k ní. Zapnul si knoflík na rukávu čisté košile a teprve pak jí
odpověděl. „Povzbuzující lektvar,“ prohlásil unaveně. „Šokuje tě to?“
„Ne,“ řekla po pravdě.
Mnoho kouzelníků si vypěstovalo závislost tohoto druhu. Stejně jako Snapea
je sužovaly noční můry, které se objevily jako následek setkání
s opravdovým zlem. Našli se však i tací, kteří se zhlédli ve světě mudlů a
po jejich vzoru ho užívali pouze pro mimořádné zážitky a stavy, které jim
poskytoval.
Když Lily vzhlédla,
stál u okna a vyhlížel ven. Stál rovně jako svíce, ruce založené na hrudi.
Po „lidském“ Snapeovi už nebylo ani památky.
Proti světlu se ostře
rýsoval jeho dravčí profil. Opravdu připomínal dravce. Dravce, který číhá
na svou kořist bezpečně skrytý v hustém houští, čekající a nebezpečný.
Nechtěla ho dráždit,
ale přesto se musela zeptat. Bylo to pro ni důležité.
„Do jaké míry jsi na
tom závislý?“
„Závislý?“ zeptal se
zamyšleně, jako by nechápal, co to slovo znamená. V dálce slyšel její
hlas, ale jen nejasně si uvědomoval, na co se ho ptá.
Nemohl se na ni dívat.
Představovala pro něj příliš velké pokušení. Ovoce, které bylo na dosah
jeho ruky, a které nesměl utrhnout. Představovala vše, po čem celý život
toužil a co mu celý život bylo nemilosrdně odpíráno. Copak toho, k čertu,
chtěl tak moc?
Dostala se moc blízko.
Nemůžeš ji nechat nahlédnout ještě hlouběji. Nesmíš. Nesmíš!
Myslí se mu šířil šepot
vtíravého hlasu, který stále sílil, až mu dunělo v hlavě. Bolest byla
skoro nesnesitelná. Přitiskl si chladné ruce dlaněmi na spánky. Hlas však
neutichal.
Kdyby nebylo jí… Ona za
všechno může. Ona je vším vina. Hned teď ji musíš
bezpodmínečně vyrvat ze
svého srdce, ze svých myšlenek.
Klesl na kolena. Hlavu
skryl do dlaní, které zoufale tiskl k rozpáleným spánkům.
Ona je tvou slabostí a
ty nesmíš být slabý. Za žádnou cenu jí nesmíš dovolit, aby tě připravila o
tvou ostražitost. Nedovol jí, aby otupila hrot tvé pozornosti. Jinak je
s tebou konec. KONEC!
Voldemort má oči všude.
Čeká jen na vhodnou chvíli. Čeká, až mu sám poskytneš záminku, aby tě mohl
zničit. ZNIČIT!
Ona už je dávno po
smrti, ale ty žiješ. Nechceš se přece stát další z obětí Pána zla…
Stejně rychle, jak
bolest přišla, tak také odezněla. Ticho.
Severus Snape si
uvědomil, že klečí skrčený na chladné zemi. Srdce mu bilo jako splašené.
Třásl se. Ztěžka vstal.
Lily stála kousek od
něj. Její postavu měkce obklopovalo světlo lampy, která stála za ní na
nočním stolku vedle postele. Přesto, že jí neviděl pořádně do obličeje,
tušil, že na něj hledí se zděšeným výrazem v krásných zelených očích.
Přes jeho tvář přelétl
stín, když se nepatrně pohnul směrem k ní. O krok ustoupila.
Bezděky si třel levé
předloktí, na kterém ho pálilo znamení Zla.
„Proč si vlastně
přišla?“ zeptal se a ticho, které mezi nimi zavládlo, prořízl jeho ostrý
hlas. „Proč ses vrátila?“ zopakoval svoji otázku ještě naléhavěji.
„Já…“
Když bylo jasné, že ze
sebe nic víc nedostane, věnoval jí chladný pohled a vyrazil přes místnost.
„Mám ještě práci,“ zavrčel.
Ne však ke dveřím
vedoucím do své pracovny, ale ke dveřím na chodbu. Trhla sebou, když za
ním s prásknutím zapadly těžké vstupní dveře. Byl pryč.
Ð
6. část Ñ
Harry ještě spal. Ležel
na zádech, přikrytý až po bradu. Jeho hrudník se zdvihal a zase klesal
v pomalém rytmu klidného spánku.
Lily si hřbetem ruky
setřela slzu, která se jí koulela po tváři a vytvářela tak slanou
cestičku.
Seděla v nohách Harryho
široké postele opřená o vyřezávaný sloupek. Skrčené nohy měla přitažené
k hrudi, paže ovinuté kolem nich.
Stejně strávila
předešlé dvě noci. Pozorovala spícího syna a mučila se představami, jaké
to mohlo být, kdyby do jejich života nezasáhlo zlo a nemilosrdná smrt je
nerozdělila.
Tak ráda by ho
pohladila po vlasech, políbila na čelo a řekla mu, jak ho má ráda a jak
strašně se jí stýská.
Další slzu nechala bez
povšimnutí skanout.
Harry se probudil.
Promnul si oči a zamžoural. Slastně se protáhl. Cítil se skvěle.
Sáhl na noční stolek,
nahmatal brýle a jistým pohybem si je nasadil. Vzepřel se na rukou a
posadil se.
Překvapeně zamrkal.
V nohou postele leželo černé hebké klubíčko a upřeně ho pozorovalo
pronikavě zelenýma očima.
„Kde ty se tu bereš?“
zeptal se tiše, aby neprobudil ostatní. Jako by mu mohla odpovědět.
Lily jemně zamňoukala,
když ji Harry vzal do náruče. Něžně se mu otřela o tvář.
„Přišla sis pro
pohlazení?“ Podrbal ji ukazováčkem za uchem a usmál se. Ten úsměv byl
Jamesův. Pak rozevřenou dlaní pokračoval po hřbetě a hladil černý lesklý
kočičí kožíšek. „Od Snapea toho moc čekat nemůžeš,“ poznamenal zamyšleně.
Kdybys jen věděl,
Harry, odpověděla mu v duchu.
V rohu postele se
odhrnul závěs a vzápětí se objevila Ronova zrzavá kštice.
„S kým si to tu….“
Rozespalost se mu
z obličeje vytratila v okamžiku, kdy zahlédl černé zvíře.
„Harry!“ vyjekl. „To je
přece Snapeova kočka! Co ta tady dělá?“ vysypal ze sebe jedním dechem.
„Jestli se to Snape
dozví, tak budeme mít pěknej malér. Napaří nám školní trest nejmíň na
týden,“ šklebil se.
„Rone, uklidni se,“
řekl klidně Harry. „Přišla za mnou sama od sebe.“
„Jo, jenomže to Snapea
zajímat nebude.“
Ron žuchnul na postel,
až Harry nadskočil, a nepřátelsky se na Lily mračil. „Co když je to jeho
špeh?“ napadlo ho. „A vůbec, jak se dostala přes Buclatou dámu?“
„Rone,“ naklonil se
k němu Harry a podíval se mu do očí. „Je to jen zvíře. Zřejmě jí chybí
společnost. Dovedu si představit, jak s ní asi Snape zachází,“ ušklíbl se.
Lily si nemohla
nevšimnout nepřátelského podtónu, který se mu v hlase objevil pokaždé,
když mluvil o učiteli lektvarů. Ostatně Ronovi taky.
„Minule jsi proti ní
nic neměl,“ namítl Harry.
„To jsem ještě nevěděl,
komu patří.“
„Je to jen kočka,“
snažil se ho Harry znova přesvědčit.
„Asi máš pravdu,“ vzdal
to Ron. „Stejně si musíme dávat pozor.“
Harry zvedl hlavu a
podíval se na kamaráda, ale nic neřekl.
Ron si lehl na bok a
rukou si podepřel hlavu. Zatahal kočku laškovně za ocas. Lily vyskočila
Harrymu z náruče a rozvalila se na záda mezi ně.
„Harry!“ křičela
Hermiona a hnala se ze schodů. „Tohle sis nechal ve společenské
místnosti,“ podávala mu desky plné pergamenů, na kterých měl poznámky
z lektvarů.
„Díky,“ usmál se na ni
vděčně Harry.
„To bys to pěkně
schytal, kdyby si Snape všiml, že nemáš na co psát,“ prorokoval Ron.
„To teda jo,“
přisvědčil Harry.
„Proč musíme mít
lektvary zrovna první hodinu, a ještě k tomu v pondělí,“ stěžoval si Ron a
nasadil nešťastný výraz. „Mám po tom vždycky zkaženej celej den. Někdy i
tejden,“ povzdechl si.
„No, to asi nejsi sám,“
přidala se Hermiona.
„Ty si nemáš na co
stěžovat,“ ušklíbl se na ni. „Vždyť ti to jde.“
Hermiona po něm
střelila zlobným pohledem, ale rázem si ho přestala všímat.
„Snape má dneska
vražednou náladu,“ oznámil nešťastně Neville, který se k trojici přidal.
„Potkal jsem Ginny.“
„Všimla jsem si, že
nebyl na snídani,“ řekla vážně Hermiona.
„Jak sis toho mohla
všimnout, když jsi měla celou dobu nos strčenej v Denním věštci?“ ušklíbl
se Ron.
„To by ses divil, čeho
všeho si stačím všimnout. Možná, že bys …“ nestačila dokončit větu,
protože je Harry přerušil.
„Nechte toho, vy dva.“
„Určitě zase něco
pokazím,“ kňoural Neville. „Minule…“
„Neville, to se přece
může stát každému,“ chlácholil ho Harry. Ron honem souhlasně přikývl, když
na něm ulpěl Nevillův zrak.
„Jenže nikomu jinému se
to nestává,“ zakňučel Neville.
„Když si to budeš pořád
říkat, tak se to vážně stane,“ zlobila se Hermiona a zamračila se na něj.
Všichni čtyři vešli do
učebny ve sklepení.
„Odpoledne bychom mohli
zajít za Hagridem,“ navrhl Harry a podíval se po ostatních.
„Jasně,“ souhlasil
okamžitě Ron a viditelně se mu zvedla nálada.
Hermiona je sjela
pohledem. „Vy dva…“ začala, ale svoje kázání už dokončit nestačila.
Sklapla ústa a nasupeně se dívala na šklebící se kluky. Alespoň k něčemu
byl dobrý, pomyslel si Harry vesele.
Vrazil do místnosti
takovým způsobem, až dveře bouchly o zeď.
„Dneska,“ vyštěkl Snape
ode dveří a celá třída se okamžitě uklidnila. Všichni obrátili své
pohledy směrem k černému stínu a pozorně ho sledovali. „Ostatně jako
jindy, nebudu trpět žádné zbytečné řeči.“
Za doprovodu desítek
párů očí se prohnal kolem řady lavic a ležérně se opřel o katedru, jako by
tam stál už bůhví jak dlouho. Dotýkal se špičkami prstů a netrpělivě se
rozhlížel po třídě.
„Minulou hodinu jsem
měl v úmyslu, mimochodem jako vždy, napsat vám na tabuli přípravu
lektvaru, kterým se budeme zabývat dnes,“ vysvětloval tiše. Mluvil pomalu
a zřetelně artikuloval, jako by celá místnost byla plná těch, kteří mají
problém rozumět obvyklému tempu lidské řeči.
V místnosti bylo
hrobové ticho. Stejně jako profesorka McGonagallová, i on si bez
sebemenších potíží dokázal ve třídě udržet klid. (Opsaná není. Pokud se
shoduje, je to neúmyslné J)
Odmlčel se a hledal
mezi ostatními kulatou tvář. Když našel Nevilla a jejich pohledy se
střetly, zle se zašklebil a pohrdavě odvrátil zrak.
„Kvůli jistému
incidentu, že pane Longbottome,“ pokračoval zlověstně a znova bleskl
pohledem po rudém Nevillovi, „k tomu však nedošlo. Dnes tedy budete
pracovat bez předchozí přípravy.“ Potěšeně se rozhlédl po vyjevených
obličejích. „Musím vás zároveň upozornit, že nebudu brát žádné zvláštní
ohledy. Na nikoho!“ Na jeho tváři se mihl křivý úsměv.
Všichni netrpělivě
očekávali, co si na ně Snape vlastně vymyslel. Pár studentů nervózně
poposedlo.
„Nemusíte se však
ničeho obávat. Bude to jen malé opakování.“ Slovo malé vyslovil však
takovým způsobem, že se pochybnosti všech jen prohloubily.
Učitel lektvarů něco
tiše zamumlal a na tabuli se objevil recept, který měl pouze dvě přísady –
rozdrcený kořen asfodelu a výluh z pelyňku. Doušek živé smrti.
Harry pohlédl na Rona,
který kamarádovi rozuměl i beze slov. Ten Snape se snad musel zbláznit.
„Před sebou najdete
vše, co budete potřebovat,“ zabručel Snape. „Takže bych vám radil, abyste
se do toho pustili. Zbývá vám už jen necelá hodina,“ poznamenal.
Třídou se rozlehl
vzrušený šum.
„Ticho,“ zavrčel Snape.
„Myslím, že práce máte dost,“ tázavě povytáhl pravé obočí.
„Ještě bych vám rád
připomněl, abyste dbali přísných bezpečnostních opatření, která máte
zajisté již dávno pečlivě nastudovaná z teoretických hodin,“ ušklíbl se.
„Jedná se o velmi silný uspávací prostředek. Ten, kdo mi tady usne, se
může rozloučit s postupem do dalšího ročníku,“ vrhl pohled Nevillovým
směrem a otočil se ke třídě zády.
Studenti se uklidnili a
poslušně začali pracovat na zadaném úkolu. Hermiona si jako vždy počínala
jistě, zato na Nevilla byl žalostný pohled. Vypadal, že se každou chvíli
zhroutí.
Nevillovi se zdálo,
jako by se už v tak dost chladné místnosti ještě o stupínek ochladilo. Pod
jeho kotlíkem vzplanul oheň, aniž by na cokoliv sáhl. Překvapeně vyjekl,
když mu hmoždíř přistál v klíně a palička sama od sebe začala drtit
očištěný kořen asfodelu, který do těžké nádoby předtím sám skočil. Neville
na to vykuleně koukal, pusu dokořán.
„Děje se něco, pane
Longbottome?“ zeptal se profesor a provrtával Nevilla tmavým pohledem.
„Ne-e,“ pípl Neville,
sklopil oči a pevně uchopil mosaznou paličku. Neudělal to však dostatečně
rychle, aby to Snape nechal bez povšimnutí.
„Tak?“ zabručel Snape a
nepřestával na něj zírat. Odložil brk a vstal. Minul šklebícího se Malfoye
a jeho tupé nohsledy a zastavil se ve druhé řadě přímo naproti katedře.
Lily seděla pohodlně
usazená v křesle, hlavu opřenou o opěradlo, oči zavřené. Seděla naprosto
uvolněně a snažila se připravit na nastávající konfrontaci, kterou už
nehodlala déle odkládat.
Měla mu to říct už tu
první noc. Kolik by si jen ušetřila problémů a trápení.
Jakmile však uslyšela
zavrzání kliky, její klid byl ten tam. Zvedla hlavu. Zároveň cítila, jak
se všechny svaly v jejím těle napjaly. Srdce jí divoce bušilo.
Snape vletěl dovnitř
jako odražený potlouk, zabouchl za sebou dveře a opřel se o ně.
„Jak … ses … vůbec …
mohla … OPOVÁŽIT?“ zeptal se tiše. Skoro šeptal. Mírně se předklonil.
Zuřil. To Lily poznala
okamžitě. Kdyby to bylo možné, řekla by, že je celý bílý vzteky. Ta
představa se jí zdála legrační, neodvážila se však zasmát.
Co jiného taky čekala,
když mu lezla do zelí? Ale nemohla si pomoct. „Trochu jsem mu pomohla,“
pokusila se Lily o bezstarostný tón. Kupodivu se jí to celkem podařilo.
„Snad se tolik nestalo?“
„Snad se tolik
nestalo?“ opakoval nevěřícně. Pravé obočí mu vylétlo skoro až nad hlavu.
„Jak toho zabedněnce mám něco naučit, když za něj všechnu práci uděláš
ty?“ odlepil se ode dveří a zamířil přímo k ní.
V mžiku byla na nohou.
„A ty si snad myslíš, že pokud se k němu budeš chovat takhle, tak ho něco
naučíš?“ namítla. „Věčně se nad ním tyčíš jako bůh pomsty, nedáš mu chvíli
pokoj. O prostoru na soustředění ani nemluvím. Takhle alespoň mohl
sledovat, co má příště dělat, až po něm zase budeš chtít Doušek živé
smrti.“
Otočila se od něj a
přejela prstem po okraji masivního stolu, který byl pečlivě uklizen.
Nemohla už déle snést jeho pohled. Ať už si to uvědomoval, nebo ne, Lily
v jeho očích spatřila kromě vzteku ještě něco jiného. A to ji děsilo
mnohem, mnohem víc, než jeho zuřivost.
Když
se obrátila zpět,
postřehla,
že
ji sleduje se vší nebezpečnou
strnulostí dravce
žijícího
v džungli.
Nemínila se však nechat zastrašit jeho postojem.
„Proč se nezaměříš taky na
ostatní? Všimla jsem si pár takových, kterým by tvoje pozornost docela
prospěla.“
„Vážně?“
„Ano,“ souhlasila. „Třeba takový
Draco Malfoy!“ navrhla.
„Radil bych ti,“ zavrčel, „abys…“
„Že bys nestál o moje
rady?“
Kdyby pohled zabíjel,
pravděpodobně už by ležela zhroucená u jeho nohou. Tedy, kdyby mohla
zemřít ještě jednou. Pochybovala, že to jde dvakrát.
Zastavil se kousek od
ní. Byl tak blízko. Vybavilo se mu jejich poslední setkání zde. O krok
ustoupil. Tuhle zastrašovací techniku bude tedy muset vynechat.
„V žádném případě
nepochybuji o tvých výjimečných schopnostech, Severusi,“ oslovila ho a
vyzývavě mu hleděla do černých očí, ze kterých byly teď jen štěrbiny.
Vyčkával, ruce u boků
pevně zaťaté v pěst.
„Ale…“
Ozvalo se zabušení na
dveře. Oba se otočili tím směrem.
Ještě jí věnoval
pohled, než se vydal ke dveřím.
Otevřel je jen tak, aby
dobře viděl na nevítaného hosta a učinil minimální míře slušnosti zadost a
zároveň aby nebylo vidět do místnosti.
„Promiňte, že vás
ruším, pane profesore,“ řekl neupřímně Malfoy.
No ne, pomyslela si, my
o vlku…
Lily musela Severuse
obdivovat za jeho strhující herecký výkon. Dokázal se úžasně ovládnout.
Jeho hlas zněl klidně a vyrovnaně.
„Brumbál,“ zarazil se
Malfoy a jeho bledé čelo se zkrabatilo. „Tedy…, pan ředitel vás prosí do
své pracovny.“
Snape se ohlédl po
Lily, která stála uprostřed místnosti s rukama založenýma na prsou.
„Děkuji, pane Malfoyi,“
poděkoval stroze a zabouchl studentovi své koleje dveře před nosem.
Zůstal nehnutě stát.
Rezignovaně opřel čelo o chladné kování.
„Myslím, že nám dvěma
není souzeno, abychom si v klidu promluvili,“ řekl hořce, aniž by se
otočil.
Ještě chvíli zůstal
opřený o dveře a pak, bez dalšího slova, rychle opustil místnost.
Pokračování
|