|
Lily
Autor:
Lucys
Ð
7. část Ñ
Zatraceně. Ztratil se
jí z očí. Kdyby jen dávala lepší pozor. Znamení zla nad vchodem ji však
šokovalo natolik, že od něj hodnou chvíli nedokázala odtrhnout zrak.
Snape zatím zmizel
v útrobách tohohle labyrintu. Měla nepříjemný pocit.
Rozhlédla se po tmavém
prostoru jakési jeskyně. V tomhle bodě se chodba, kterou přišla, rozbíhala
do dalších tří. Bude si prostě muset jednu z nich vybrat a zkusit štěstí.
Věděla, že ho musí najít co nejdříve.
Kdyby se tak dokázala
lépe soustředit. Nikde ho necítila. Nedokázala zaměřit tlukot jeho srdce.
Jako stín se vydala
prostřední chodbou. Neodvážila se přemístit. Po pár metrech zaslechla
z dálky rozhněvaný hlas, který se odrážel od stěn jeskyně. Byl moc daleko
na to, aby byla schopná rozlišit jednotlivá slova. Byla schopna vnímat
pouze zlobu a zášť, kterými byla řeč naplněna.
Po dalších pár metrech
zahlédla tlumené světlo, které chodbu slabě osvětlovalo. Prostor byl
stísněný a vlhký.
Bála se jít dál. Bála
se, co na konci své cesty spatří. Přesto pomalu postupovala.
Někdo ji železným
stiskem sevřel kolem pasu a druhou rukou jí zacpal ústa. Hrubě si ji
přitiskl k tělu a skoro ji paralyzoval. Divoce sebou zazmítala.
„Co tu, k čertu,
děláš?“ uslyšela podrážděný šepot těsně u ucha.
Znovu se pokusila
osvobodit. Vůbec si neuvědomila, že je vidět.
Když jí došlo, komu ten
hlas patří, uklidnila se. Přesto, že ji nedržel zrovna jemně, to bylo
příjemné. Tolik toužila po jeho doteku. Stejně jako poprvé nepátrala po
tom, jak je to možné.
Neochotně uvolnil stisk
a jí nezbylo nic jiného, než se od něj odtáhnout.
Rozzlobeně si ji měřil
temným pohledem. Přes jeho tvář přeběhl zlověstný stín.
Na sobě měl černý
plášť, na prsou se znamením Zla, které právě intenzivně svítilo chladným
bílým světlem, přes hlavu měl kápi. Úbor Smrtijeda.
„Slyšela jsem tě mluvit
s Brumbálem. Chtěla jsem zjistit, na které straně opravdu stojíš,“
odpověděla po pravdě. Nevěřila však, že by dobrovolně setrvával ve
Voldemortově družině. Ne potom, co ho Brumbálovým nemalým přičiněním
pustili z Azkabanu, nejhoršího vězení světa kouzelníků. Jeho přítomnost
zde tudíž musela být čistě účelová. Tedy, alespoň v to doufala.
„A už jsi to zjistila?“
zeptal se jízlivě.
„Ještě ne,“ odsekla.
„Možná, že za chvíli
k tomu dostaneš příležitost. Pán si se mnou přeje mluvit,“ zastrčil ruce
do širokých rukávů a otočil se k odchodu. Uprostřed pohybu se však
zarazil. Znovu na ni pohlédl. „Ty by ses měla ztratit. Radím ti dobře,“ do
jeho hlasu se vkradly obavy. „Všude se to tu hemží Smrtijedy. Právě
skončilo shromáždění. A ty nemáš ani trochu rozumu, protože by ses tu
jinak takhle neproducírovala,“ zavrčel. Nervózně se rozhlédl. „Musím jít a
ty koukej zmizet.“
„Ani mě nenapadne. Být
neviditelná mě strašně unavuje.“
„Cože!“ chytil ji za
paži a bolestivě stiskl. „Ty si zřejmě neuvědomuješ…“
Vztekle se mu vytrhla.
„Mýlíš se. Moc dobře si uvědomuji, jak je to tu nebezpečné. I pro mrtvého.
Co si ale hlavně uvědomuji je, že pořád nevím, co tu děláš ty.“
„Do toho ti nic není.“
„To se mýlíš, Severusi.“
Hlasitě povzdechl.
Chytil ji za paži a přitáhl si ji tak blízko, že se jejich nosy téměř
dotýkaly. „Být zde je součást mé práce pro Fénixův řád. Tohle vysvětlení
ti musí stačit, protože se o tom s tebou nehodlám dál bavit,“ dívaly se na
ni jeho oči přes úzké štěrbiny.
„Pro Fénixův řád…,“
zopakovala zamyšleně.
„Ty ses asi musel
zbláznit! A Brumbál nejspíš taky,“ sykla, když jí došel plný obsah jeho
slov. „Voldemort je přece mistr nitrozpytu. V mžiku se dozví vše, co bude
chtít. A ty, místo toho, aby ses od něj držel co nejdál, tak…“
„Dobře víš, že to je to
jediné, co udělat nemohu. Navíc jsi patrně zapomněla, že já zas mistrně
ovládám nitrobranu.“
„Tak se před ním…,“
pokračovala, jako by ho ani neslyšela, jako by jeho argumenty neměly
pražádnou váhu. „Dáváš se mu všanc. Stačila by chvilka tvojí nepozornosti
a …“
„Dobře, to by stačilo,“
přerušil ji o poznání hruběji a trochu s ní zatřásl. „Tak už přestaň,“
šeptl. „Tvrdohlavá, jako mezek. Už jako malá jsi byla taková. Všechno víš
nejlíp a nic si nenecháš vysvětlit.“
„Ty mi stejně nic
vysvětlovat nechceš.“
„Tos uhodla. Zrovna teď
na to totiž není vhodná chvíle,“ ušklíbl se. „Což mi připomíná, že ti chci
zopakovat, abys šla pryč. Tím myslím co nejdál odtud.“
„Nenechám tě tu,“ řekla
vášnivě.
„Zrovna teď mi
nepřipadá, že ten, komu tu chybí zdravý rozum, jsem já.“
Vrhla na něj takový
pohled, až mu přeběhl mráz po zádech. Zdálo se mu, že v jejích očích viděl
strach. Strach o něj. Toužil po tom, aby mohl ten pocit lépe analyzovat,
ale neměl na to čas. Potřásl hlavou.
„Dobře, dobře,“
rezignoval.
Zašátral v hábitu a
vytáhl malou štíhlou lahvičku. S hlubokých povzdechem ji chytil za ruku a
vtiskl jí předmět do dlaně.
„Dej na ni pozor,“
naléhal. „Použij ji, kdybys byla v nebezpečí.“
„Já a v nebezpečí?“
divila se. „Nechci to. Na mě přece nezáleží, Severusi.“
„Pokud nezáleží na
tobě, na mně ještě méně,“ řekl naléhavě. „Nezáleží mi na tom, jaké riziko
musím podstoupit. Dělám to proto, abych alespoň z části odčinil to, co
jsem svou službou pro Voldemorta napáchal. A pokud zemřu, taky dobře.“
„Ale…“
„Neopovažuj se mě
obtěžovat dalšími námitkami.“
Tiše přikývla.
„Opravdu už musím jít.“
Jemně jí stiskl ruku a
byl pryč.
Lily dál stála bez
hnutí a upírala nevidoucí pohled do místa, kde před chvílí zmizel.
Znova se jí dotýkal.
Cítila teplo jeho těla a měla pocit, jako by tím dotekem přecházelo i do
ní samotné. Bylo to neuvěřitelné. Jako ten večer, kdy jí políbil.
Zatoužila po tom, aby to udělal znova.
Hlasitě povzdechla a
zadívala se na lahvičku ve své dlani.
Lily vytáhla z kapsy
zazátkovanou lahvičku. Podržela ji proti chabému světlu a prohlédla si
její rudo černý obsah. K zátce sice byl připevněn malý štítek, ale písmo
bylo nečitelné.
Snape jí ho neochotně
strčil do ruky těsně po tom, co jí nařídil, aby se držela dál a ona
odmítla poslechnout. Měla ho použít v případě nebezpečí. A ta situace
právě nastala.
Z vedlejších prostor se
ozývaly zvuky zápasu, které ji donutily k většímu spěchu.
Odzátkovala umně
zdobenou křišťálovou lahvičku a opatrně přičichla k obsahu. Do nosu jí
vnikl zápach štiplavé látky. Měla co dělat, aby se nerozkašlala.
Něco málo o Démonově
dechu sice věděla, ale vůbec netušila, jestli na ni bude působit stejně,
jako na obyčejného smrtelníka. Nezbývalo jí nic jiného, než Snapeovi
věřit. Jako mistr oboru by jí určitě nedal nic, o čem by nebyl přesvědčen,
že působit bude.
Slyšela Snapeův hlas,
jak něco křičí, ale nerozuměla mu. Zdáli mu odpovídal rozzlobený mužský
hlas.
Zhluboka se nadechla a
najednou polkla tmavou tekutinu. Chutnala odporně.
Měla pocit, jako by jí
hrdlem projel žhavý nůž. Chytila se za krk a zapotácela se. Chvíli
bojovala s prudkým návalem nevolnosti. Po chvíli však záchvat přešel.
Stále se však cítila nějak zvláště.
Narovnala se. Neměla
čas si vyzkoušet jeho působení. Musí pomoct Snapeovi. A to rychle.
Lahvičku nechala zmizet
a vyběhla zpoza stěny právě ve chvíli, kdy Snape proletěl vzduchem přes
celou místnost a zády narazil do vlhké stěny. Prudkým nárazem ztratil
vědomí a jeho bezvládné tělo se sesulo k zemi.
Naproti stály dvě černé
postavy v kápích. Na tváři se jí objevil znechucený výraz. Smrtijedi nikdy
nebojovali fér. Bylo jí z nich nanic.
„Crucio!“
vykřikl vyšší z nich s namířenou hůlkou na Snapeovu zhroucenou postavu.
Snape sebou okamžitě začal zmítat ve vlnách silných křečí.
„Přestaň!“ zasyčel
druhý Smrtijed ostře. „Když je v bezvědomí, nemá to žádný efekt.“
Lily na nic víc
nečekala. Hodlala beze zbytku využít moment překvapení. A svou
neviditelnost.
Skrčila před sebou
levou paži v lokti, jako by se chtěla obejmout, a prudce s ní máchla
směrem od sebe. Snažila se soustředit do toho pohybu veškerou svou sílu.
Pokud by to nestačilo, nedostatek síly doplnila zuřivost, která s ní
mohutně lomcovala.
Jedna z postav na druhé
straně jeskyně vylétla do vzduchu, jak do ní narazila silná tlaková vlna a
o kus dál dopadla s temným žuchnutím na zem. Byl to muž, který před chvílí
mučil bezvědomého Snapea s tak očividným potěšením, že se Lily dělalo zle.
Černou kápi mu náraz strhl z hlavy, takže se po zemi rozlily jeho
nepřirozeně světlé dlouhé vlasy. Lucius Malfoy.
Lily se znova
rozmáchla. Další tlakovou vlnou měla v úmyslu smést druhého muže v kápi,
ale ten jen lehce zavrávoral. Dotyčný zřejmě její útok očekával a stačil
použít protikouzlo.
Napřahovala se
k dalšímu úderu, když do ní vrazila neznámá síla. Neudržela rovnováhu a
přistála tvrdě na zemi. Bolestí jí až vhrkly slzy do očí. Tohle už dlouho
nezažila a musela říct, že jí to vůbec nechybělo. Ve světě, ve kterém
žila, nic takového neexistovalo.
Vztekle se vyhrabala na
nohy a bez rozmyslu po soupeři hodila světelnou kouli. Ten se mezitím
přiblížil, takže od sebe stáli sotva deset metrů.
Předvídal i tohle. Bez
problémů kouli odrazil. Lily musela znova k zemi, aby se jí vyhnula při
cestě nazpět.
Zbrklé jednání nebylo
k ničemu. Musí si zachovat chladnou hlavu, připomněla si.
Překvapeně zamrkala na
své ruce opřené o holou zem. Teprve teď jí to došlo. Když běžela, cítila
pod nohama tvrdou zem. A teď přece cítila bolest. Musela tedy být …
hmotná… živá! Ale to přece… Ten lektvar. To bylo jediné možné vysvětlení.
„Vstaň,“ zahřměl.
Ten hlas by poznala
vždycky, za jakýchkoliv okolností. Teď už věděla, s kým má tu čest.
Poslušně vstala.
Věděla, že ji chce
zabít. No, tak do toho, blesklo ji hlavou. Zvedla vyzývavě bradu.
„Čím déle budeš
vzdorovat, tím hůř pro tebe.“ Věděla, že si ji zpod kápě důkladně
prohlíží. „Kdo jsi?“
Nepoznal ji.
„To není důležité,“
odpověděla klidně.
„Pro mě ano,“ sykl.
„Chci vědět, s kým mám tu čest.“ Sípavě se zasmál. „Chci vědět, koho pošlu
do náruče smrti.“
„Tak to se do toho
můžeš pustit hned. Já ti svoje jméno neřeknu.“
„Nemám, kam bych
spěchal,“ odpověděl na oko lhostejně.
Vysoký muž, který stál
přímo proti Lily byl nepřirozeně hubený. Bylo to patrné i přes milosrdné
záhyby dlouhého černého pláště, které měly moc nechat hodně věcí
utajených. Prkenně vykročil a kroužil kolem Lily, která stála bez hnutí a
pouze ho pozorovala bystrýma očima.
Voldemort došel
k nehybnému Snapeovi, který ležel na podlaze v bezvědomí. Zastavil se za
jeho zády, takže nemohl vidět to, co viděla Lily.
Severusův obličej se
stáhl v bolestnou grimasu, jakmile ho Pán zla minul. Nemohl si pomoci.
Alespoň nějakým způsobem si musel ulevit. Dál však ležel bez hnutí a
snažil se trochu vzpamatovat. Zamrkal ve snaze zahnat úpornou bolest
hlavy. Měl pocit, jako by mu někdo drtil lebku ve svěráku.
Vyměnil si s Lily pouze
letmý pohled. Ten však stačil k tomu, aby pochopila, co jí chce naznačit.
Zvedla oči k černé
postavě, která se tyčila nad zkrouceným Severusem a zeptala se: „Vážně
nevíš, kdo jsem?“
Napadlo ji, že by mohla
předstírat, že kdysi patřila k němu. Tuhle možnost však okamžitě zavrhla.
Nedokázala by to.
Voldemort zvedl nohu a
bez zájmu šťouchl špičkou své boty do Snapeových zad. „Co s ním máš
společného?“ odpověděl jí tentokrát otázkou.
„Chodili jsme spolu do
školy,“ řekla po pravdě.
„Na školu jste už dost
velcí,“ zasípal. „Zajímá mě, co s ním máš společného právě v tuto chvíli.“
Voldemort se na pár kroků vzdálil, ale ani na chvíli z Lily nespustil svůj
temný pohled.
„Nevyřízené účty,“
odpověděla na oko neochotně. „Nic víc, nic míň.“
Všimla si, jak se Snape
nesouhlasně zašklebil a obrátil oči v sloup.
„Ale!“ ve Voldemortově
hlase zazněla zvědavost. Zvrátil hlavu dozadu a pobaveně se zasmál.
„Že bys byla zhrzenou
milenkou?“ odtušil Voldemort. „Na to zrovna nevypadáš.“ Pod kápí se
zašklebil. „I když, jistá podoba mezi tebou a těmi ostatními tu je.
Severus, jak je vidět, má patrně slabost pro drobné rudovlásky.“
Do téhle chvíle se jí
docela dařilo odpoutat Voldemortovu pozornost. Snape však udělal prudší
pohyb než si mohl dovolit.
„Nejsem jeho milenka,“
vyhrkla ve snaze zachránit situaci.
Přes svou evidentní
křehkost byl Pán zla v mžiku u Snapea. S neobyčejnou silou, která
absolutně neodpovídala jeho současné tělesné konstituci, ho vytáhl na nohy
a namířil na něj hůlku.
Lily na Voldemorta ve
strachu, aby Snapea okamžitě ve vzteku nezabil, namířila ruku a vykřikla:
„Obsequium!“
Když si uvědomil, co má
v úmyslu, smísil se s jejím výkřikem Severusův hluboký hlas: „Lily, ne!“
Pán zla před sebe
pohotově přistrčil Snapea, kterého svíral pod krkem, čímž sám sebe
zaštítil. Kletba s plnou silou tedy zasáhla Snapea, kterému se ve tváři
skoro okamžitě objevil strnulý, nic neříkající výraz.
Voldemort se skřehotavě
zasmál. „Tak tohle se vážně povedlo!“
„Restauro!“
pokusila se Lily chybu napravit a vzít kletbu zpět. Voldemort však její
chabý pokus zmařil pouhým lehkým mávnutím vlastní hůlky. „O to se
nepokoušej. Stav věcí mi dokonale vyhovuje takový, jaký právě je,“ zle se
zašklebil.
„Tak tys chtěla, abych
ti byl po vůli, LILY!“ vyslovil její jméno se zvláštním důrazem.
„Samozřejmě. Jak jsem mohl zapomenout. Lily Potterová! Mudlovská šmejdka,
která může za to, co ze mě teď je,“ vyplivl nenávistně.
„Za to si můžeš jedině
ty sám, TOME,“ vyštěkla. Moc dobře věděla, že svoje civilní jméno z duše
nenávidí. Právě proto, že patřilo jeho otci, který byl mudla, a to
Voldemort nemohl přenést přes srdce.
„Tak to bych neřekl. A
i kdyby, je mnohem jednodušší svést to na někoho jiného. Sám sebe přece
trestat nebudu.“
Pustil Snapea, kterého
dosud spíše podpíral než cokoliv jiného, a donutil ho, aby stál rovně. „Accio!“
Snapeova hůlka, která ležela na zemi, skočila Voldemortovi do ruky.
„Sice jsem to chtěl
udělat sám, ale byl bych hlupák, kdybych nevyužil příležitosti, která mi
sama spadla k nohám,“ strčil Snapeovi do ruky jeho vlastní hůlku. „Doufám,
že proti tomu nebudeš mít žádné námitky.“
„Jsi směšný. Snad si
nemyslíš, že mě můžeš zabít podruhé?“
„Jsi si jistá, že
nemohu? Ten lektvar, který jsi vypila, tě udělal znovu smrtelnou,“ ušklíbl
se Voldemort. „Sice to nebude trvat dlouho, ale k tomu, abych tě zabil, mi
to stačí.“
„Jak…“
„Severus je v tomhle
směru nejschopnější kouzelník, jakého znám. Bude ho škoda,“ teatrálně si
povzdechl a přejel rukou, která víc připomínala dravčí spár než lidskou
ruku, po Snapeově tváři. Naklonil se k němu. „Měl jsem s tebou velké
plány,“ díval se Snapeovi do strnulých očí. „Opravdu tě bude škoda…
Všechno je to ale jenom tvá vina,“ prudce se odvrátil a zlostně zasyčel.
Znovu pohlédl na Lily.
„Snape se dopustil
fatální chyby, kterou já nyní obrátím ve svůj prospěch. Brzy zemřeš jeho
rukou,“ kývl směrem, kde stál učitel lektvarů, „a on tě bude vzápětí
následovat. Postarám se však o to, aby ani po smrti nenašel klid.
Nedovolím, aby byl šťastný. Má pomsta bude sladká,“ syčel. „Zaplatí za to,
že se nedokázal oprostit od mrzkých lidských citů. I po smrti bude trpět
za to, že tě miloval.“ Voldemort zvrátil hlavu a prostorem se rozlehl
nelidský zvuk, který měl být smíchem.
„Tak to se pleteš.“
Všichni kromě Snapea,
který stál a strnule hleděl před sebe, se otočili ke vchodu do jeskyně.
Lily měla pocit, že
úlevou skoro omdlí. V ústí jeskynní chodby stál Remus Lupin a černovlasá
čarodějka, kterou neznala.
„Avada,“
Voldemort zuřivě namířil hůlkou k nově příchozím a začal pronášet kletbu,
která se neodpouští. Všimla si, jak se mu zablýsklo v očích.
Nečekala, až kletbu
dořekne, a znova zaútočila. Tentokrát s větší silou. Stalo se přesně
totéž, co předtím s Malfoyem. Voldemort vylétl do vzduchu a o pár metrů
dál se zhroutil na vlhkou zem. Přistál obličejem k zemi. Znovu se
připravila, ale už se nepohnul. Mezitím Lupin s neznámou ženou doběhli ke
Snapeovi.
„Jsem rád, že tě znova
vidím,“ křikl na ni Remus a na jeho tváři se objevil široký rošťácký
úsměv, který v zápětí zmizel. „Musíme okamžitě odsud. Smrtijedi se vracejí
ze svého nočního povyražení. Co je s ním, Lily?“
„Kouzlo Obsequium.
Chtěla jsem ho použít na Voldemorta, ale…“
„Zasáhlas Snapea,“
dokončil za ni Remus.
„Ne tak docela, ale to
je teď jedno. Vezměte ho odsud a já to tu s ním skončím,“ odhodlaně kývla
směrem k nehybné postavě Lily a pokusila se o úsměv.
„To nepřichází v úvahu.
Jdeš taky,“ nehodlal o tom Remus dál diskutovat. „Nehledě na to, že není
jisté, jestli by se ti to povedlo. Přece ta věštba…“
„Musím souhlasit
s Lupinem,“ přidala se drobná černovláska. „Nemá smysl riskovat. Na cestě
už jsou další z Fénixova řádu.“
„Venetus!“
ozvalo se za jejich zády. Voldemort stál na nohou a v ruce vítězoslavně
svíral hůlku.
Kouzlo, které vyřkl,
zasáhlo Snapea. Lily v první chvíli nevěděla, co dělat a proto jen s očima
dokořán zírala, jak Severus, který se nebyl schopen nijak bránit, pozvolna
modrá a dusí se. Nevšímala si souboje, který se odehrával v pozadí mezi
Lupinem, černovlasou čarodějkou a Voldemortem. Horečnatě přemýšlela, jak
odvrátit kouzlo, které právě zabíjelo Snapea.
Ten se s lehkým
zašustěním látky hábitu sesul k zemi. Musela jednat rychle. Rozběhla se
k ležícímu Snapeovi. Vrhla se na kolena a sklonila se nad ním. Jeho
popelavě šedá tvář ji vyděsila. Roztřesenými prsty se snažila nahmatat tep
na jeho krku. Strnula, když si všimla pramínku krve, který mu stékal po
spánku. Zřejmě důsledek nárazu na tvrdou nerovnou zem.
Tak strašně se jí
ulevilo, když se jí podařilo nahmatat puls a ona zjistila, že ještě žije!
Musí na něco přijít,
dokud ještě není pozdě. Musí se postarat, aby zůstal na živu. Za každou
cenu.
Voldemort se namáhavě
vzepřel na rukou a vytáhl se na všechny čtyři. Opatrně sáhl po hůlce,
která ležela kousek od něj, tak, aby nevzbudil žádnou pozornost.
Ta zatracená ženská,
Lily Potterová, se teď skláněla nad tím zrádcem.
S krajním odporem si
musel přiznat, že Snapea podcenil. Jak si mohl nevšimnout, že si takovou
dobu hřeje hada na prsou. Čelo se mu zkrabatilo v zlostnou vrásku.
Byl hlupák, když si
myslel, že pro něj Snape špehuje Brumbála. Zatím to bylo naopak, připustil
si neochotně.
Strhl si kapuci, která
mu spadala do obličeje a postavil se. Skoncoval s ním jednou pro vždy, tím
si byl jistý. Ostatně s těmi dvěma čarodějíčky taky. Teď se ještě musí
postarat o tu ženskou. Na tváři se mu zrcadlilo vzrušení.
Pohlédl na Malfoyovo
nehybné, zkroucené tělo. Ušklíbl se. Další neschopný hlupák. Opovržlivě se
odvrátil.
Lily ve spěchu
prohledávala záhyby Snapeova hábitu, ve snaze objevit cokoli, co by jí
pomohlo, když vtom si všimla, jak se za ní něco pohnulo.
Vymrštila se na nohy.
Otočila se. Zírala do tváře vlastního kata. Hypnotizovaně hleděla do jeho
krutých očí.
Před očima se jí
vybavil ten den, kdy zemřela. Znova zažívala ten pocit, s jakým v náručí
zoufale tiskla plačícího Harryho k vlastnímu tělu. Vedle ní ležel mrtvý
James. Stejně jako teď, proti němu byla sama. Rozdíl byl však v tom, že
teď už nemá co ztratit.
Přece jenom tu něco
bylo. Vlastně někdo.
Svůj život už ztratila,
ale dokud bude moci, nikdy Voldemortovi nedovolí, aby o něj připravil i
Snapea. Příliš jí na něm záleželo. Zamračila se.
Viděla, jak napřahuje
hůlku a nejasně si uvědomovala, že pohybuje rty a něco mumlá.
Vzpamatovala se na
poslední chvíli, aby stačila zareagovat. Na jejím místě se vzňal obrovský
rudý plamen, takže zářivý blesk proletěl vzduchem a zařízl se do skály za
ní, odkud vylétl gejzír jisker.
Znovu se zhmotnila a
pohlédla do Voldemortovy překvapené tváře. Soustředila veškerou svou
energii do dlaně, kde jí mezi křečovitě roztaženými prsty začala narůstal
ohnivá koule. Rozpřáhla se a vší silou ji mrštila po Pánovi zla.
Ten pozvedl hůlku
k obraně, nebylo mu to však nic platné. Na malou chvíli se mu sice
podařilo vzdorovat, poté se ho však zmocnily stravující plameny a on se
srdcervoucím výkřikem shořel.
Lily se dívala, jak se
na zem snáší jemný šedý popel. To bylo vše, co z Voldemorta zůstalo.
Ð
8. část Ñ
Lily seděla na kraji
postele a zamyšleně hleděla do bledé, nehybné tváře. Na první pohled bylo
všechno v pořádku. Žádná rána ani sebemenší škrábnutí.
Snapeova hruď se pomalu
zvedala a zase klesala v pomalém, skoro až líném rytmu. Na obličeji,
ramenou a hrudi se mu perlil pot.
Namočila houbu
v umyvadle na nočním stolku a otřela mu s ní horečkou rozpálené čelo.
„Měla byste si jít
odpočinout, má drahá. Sedíte u Severuse už celé hodiny,“ položila jí
profesorka McGonagallová starostlivě ruku na rameno a vyměnila si
s ředitelem školy utrápený pohled.
Lily vyždímala houbu
v chladné vodě a napůl se k ní otočila.
„Nejsem unavená,“
odpověděla tiše a znovu se zahleděla do Snapeovy tváře. Ty doteky ji velmi
oslabovaly, ale nehodlala si to připouštět. Teď se nesmí poddávat únavě.
Teď ne.
„Nemůžete pro něj nic
víc udělat. Poppy udělala vše, co mohla. Vyléčila jeho tělo,“ slyšela za
sebou profesorčin smutný hlas. „To ostatní už je na něm. On sám musí
bojovat o svou duši a mysl.“
„Asi bychom ho měli
nechat převést ke svatému Mungovi,“ navrhl nejistě Brumbál, který stál u
okna a vyhlížel do temné noci.
„A k čemu by to bylo?“
vyjela na něj Lily. „Když mu nedokážeme pomoci my, jak by mu mohli pomoct
oni?“ otočila se a pohlédla do Brumbálovy ztrhané tváře. Vztekle vyždímala
pórovitou houbu a znovu se jí dotkla Snapeova čela.
„Myslím,“ vyhrkla
profesorka McGonagallová tak hlasitě, aby to slyšela i Lily, „že je čas,
abych došla pro další dávku léku pro našeho pacienta,“ pohlédla přes brýle
k posteli a potom na Brumbála.
„Děkuji,“ řekly jeho
rty, aniž by vyšel jakýkoliv zvuk.
Žena s vlasy přísně
staženými do úhledného drdolu vyšla co nejtišeji na chodbu a zavřela za
sebou dveře.
„Lily,“ oslovil ji
unaveně. „Ani nevíš, jak mě trápí, že pro Severuse nemůžu nic udělat.“
Obrátila se k němu
čelem. „Omlouvám se, že jsem se na vás před tím tak utrhla. Já jen… Nemůžu
tady jen tak sedět, se založenýma rukama. Tolik mě mučí, že nevím, co
dělat. A o to je to pro mě horší, že jsem jeho současným stavem vinna já,“
prudce se zvedla a přešla k oknu.
„Lily, to je přece
nesmysl.“
„Není možné, aby
skončil takhle,“ slova jí postupně odumírala v hrdle. Potlačila křečovitý
vzlyk. „Znám ho už tak dlouho,“ vzpomínala nahlas. „Byli jsme ještě děti,
když jsme se poznali. Kdyby jen Severusův otec tušil, s kým jeho syn
trávil volný čas,“ slabě se při té představě usmála a setřela si slzu.
„Rozumím ti, děvče,“
řekl měkce a posadil se do křesla vedle postele. Sundal si brýle a promnul
si unavené oči. „Ta bezmoc je ubíjející,“ přiznal. Vytáhl složený kapesník
a začal jím čistit půlměsícová skla.
„Když jsem kdysi
Severuse přijal do Bradavic, všichni si mysleli, že jsem se musel asi
zbláznit,“ začal. „A nedělám si iluze, že si to mnozí nemyslí dodnes.
Přijmout Smrtijeda, bývalého Smrtijeda, aby učil budoucí čaroděje a
čarodějky. Ale já měl opravdu důvod, abych věřil, že není takový, za koho
se vydává. Připouštím, že mám stále obavy svěřit mu místo učitele obrany
proti černé magii, ale …“
„Jaký?“
„Prosím?“ zmateně
vzhlédl.
„Ten důvod,“
zopakovala. „Jaký je ten důvod?“
Usmál se a nasadil si
čisté brýle. Zamrkal a zpříma se zahleděl do Lilyiných zelených očí.
Klečela teď u něj a dychtivě k němu vzhlížela. S otcovskou láskou přikryl
dlaní její drobnou ruku, která spočívala na opěradle křesla, ve kterém
seděl.
„Víš, člověk, který
dokáže milovat tolik jako Severus, není ztracený a pokud někdy pochybí,
zaslouží si další šanci. Každý člověk si, podle mého názoru, zaslouží
druhou šanci. Mám Severuse rád. Za ta léta mi přirostl k srdci.“ Poplácal
ji po ruce. „I když je to věru podivín,“ dobrácky se zasmál, „ale tomu se
člověk nemůže divit.“
Když si všiml jejího
podmračeného výrazu, pokračoval. „Severus se dal do Voldemortových služeb,
protože on jediný mu dával najevo uznání. Severus však nikdy neschvaloval
jeho počínání, ani skutky ostatních Smrtijedů. Poslední kapkou, kterou
přetekl pohár jeho… Tohle bych asi neměl říkat,“ zarazil se. „Měl by ti to
říct sám, pokud se tak rozhodne.“
„Teď nemůžete mlčet.
Chci to vědět. Třeba už nebude schopný…“
„Nechtěl už mít
s Voldemortem nic společného poté, co ...“
„Tak mluvte, profesore
Brumbále,“ naléhala rozrušeně Lily.
„Poté, co…co se to
stalo Longbottomovým.“ Zhluboka se nadechl a pokračoval: „Krátce poté se
uskutečnila razie na doupě Pána zla, na anonymní udání, a Severus se ocitl
v Azkabanu.“
„Vím o tom,“ řekla
tiše. „Já… tolik jsem mu chtěla pomoct, ale James mi to kvůli mému stavu
nechtěl dovolit,“ vzpomínala. Fakt, že to James nechtěl dovolit hlavně
kvůli jejich vzájemné nevraživosti se Severusem, už ani zmiňovat nemusela.
„A dobře udělal,“
opáčil. „V té době jsi měla krátce po svatbě a čekala jsi Harryho. Měla
jsi jiné starosti.“
„Přesto, jak se ke mně
Severus choval, jsem ho považovala za přítele. Bylo mou povinností mu
pomoct. A já to neudělala,“ vyčítala si.
„Ministerstvo proti
němu nemělo žádné důkazy, takže jako Smrtijed nikdy obviněn nebyl. Když
jsem se o jeho případ začal zajímat, museli ho pustit,“ pokračoval
zachmuřeně. „Pamatuji si, jak vypadal, když se odtamtud vrátil.“ Zabral se
do vlastních vzpomínek natolik, že vnímal okolí jen minimálně.
„Postupně se z toho
však vzpamatovával. Při životě ho držela láska k tobě a jedině díky té
v Azkabanu nepřišel o rozum. Vzpomínám si, jak mě přišel požádat o pár dní
volna. Věděl jsem, že se chystá za tebou, aby ti konečně řekl…“ hlas se mu
zlomil.
„U Merlina!“ uniklo
Lily ze suchých rtů.
„Znovu se vrátil
k Voldemortovi,“ pokračoval Brumbál. „Tentokrát však už ne jako jeho
následovník, ale jako špeh Fénixova řádu. Nikdy se nevyrovnal s tím, že
ses provdala za Jamese, že tě ztratil.“
Pozorně naslouchala
starému muži, který seděl proti ní. V té chvíli jí připadal ještě starší a
unavenější. Přesto, že jeho řeč byla nesouvislá a místy zmatená, jeho
slova byla jako chybějící díly skládačky. Pomocí nich si mohla udělat
obraz o tom, co se se Severusem Snapem dělo po skončení studií
v Bradavicích.
„Jak mě mohl ztratit,
když…“ vyhrkla zmateně Lily.
To, co slyšela, ji
připadalo neuvěřitelné, ale neměla absolutně žádný důvod Brumbálovi
nevěřit.
„Nejhorší to však bylo,
když se dozvěděl o tvé smrti. Jak už jsem říkal, nedokázal se vyrovnat
s tím, že sis vzala Jamese. Miloval tě však natolik, že byl schopen
akceptovat tvoje štěstí i když sám trpěl. Tehdy jsem měl co dělat, abych
ho donutil žít dál.“
Zírala na něj s
otevřenou pusou. Bylo to tak zvláštní, slyšet tohle všechno. Zvlášť
z Brumbálových úst. Z úst někoho, kdo jí kdysi v mnoha směrech nahradil
otce.
Kdyby se nevrátila,
nikdy by se nedozvěděla o Severusově lásce a utrpení. On ji miloval! V tu
chvíli jí to došlo. V mžiku stála na nohou.
V jedné chvíli klečela
u ředitelova křesla a v další už seděla na pacientově posteli a něžně se
nad ním skláněla. Jeho ruku sevřela ve své. „Brzy si promluvíme, slibuji!“
řekla mu jemně. „Nikdo nás nebude rušit.“
Zamyšleně hleděla do
Snapeovy bledé tváře. Musela se na vlastní oči přesvědčit, že je její
domněnka správná.
„Dělám to proto,
abych alespoň zčásti odčinil to, co jsem svou službou pro Voldemorta
napáchal. A pokud zemřu, taky dobře,“ vybavila se Lily věta, kterou
řekl těsně před tím, než ji v jeskyni opustil.
„Ty na mě jen musíš
počkat,“ naléhavě zašeptala. Věděla, že ji nemůže slyšet, ale přesto to
řekla.
Aniž by od něj
odvrátila zrak, řekla směrem k Brumbálovi: „Už vím, jak ho vrátit zpět,“
něžně při tom Severusovi odhrnula zvlhlý uhlově černý pramen vlasů z čela
a vstala. Nechala jeho bezvládnou ruku klesnout zpět na bělostnou
pokrývku. V náhlém popudu se znova sklonila a políbila ho na sevřené rty.
Věnovala mu poslední zamyšlený pohled a chystala se k odchodu.
„Ale…“ snažil se ji
Brumbál zadržet.
Její postava se pomalu
rozplývala, až se ztratila. Místností ještě dozníval její slábnoucí hlas.
„Už vím, jak pomoci jeho duši a to jen díky vám, profesore Brumbále. Moc
jste mi pomohl. Tím, že jste mi všechno řekl, jste mě přivedl na správnou
cestu. Nemějte strach. Pošlu Severuse ho zpět.“
Brumbál se Snapem
osaměli. Stříbrovlasý muž se ztěžka zvedl a přešel k široké posteli, ve
které klidně spočíval učitel lektvarů.
Vzhlédl, když se dveře
do komnaty otevřely. Těsně u nich stál Remus Lupin, který je paží držel
otevřené. Kolem něj do místnosti prošla profesorka McGonagallová s plným
podnosem.
„Děkuji vám, Remusi,“
přívětivě se usmála na mladého muže přes okraj svých brýlí. „Mohu doufat,
že si s námi dáte šálek čaje?“
„Velmi rád,“ usmál se
Lupin.
„Kde jste nechal
kolegyni?“ zeptala se profesorka a položila podnos na stůl u okna. Šálky
na něm jen cinkavě zazvonily.
Lupin zavřel dveře a
podrbal se vzadu na krku. Typickým pohybem si přejel po vlasech na temeni
hlavy. „Ještě je na ošetřovně,“ ušklíbl se. „Když jsem odcházel, zuřivě se
bránila Poppyině starostlivé péči. Celá Tonksová,“ neodpustil si poslední
poznámku a usmál se. V očích se mu zvláštně zablýsklo. „Jak mu je?“ zeptal
se už vážně a kývl hlavou směrem k posteli.
„Žádná změna k lepšímu,
Remusi,“ vydechl Brumbál. „Naopak bych řekl, že je to horší.“
„A co Lucius Malfoy?“
zeptal se po chvíli.
Remusi Lupinovi bylo
jasné, že celou situací trpí více, než je ochoten si přiznat. Neměl Snapea
nijak v lásce, ale musel uznat, že je to čestný a spolehlivý muž. Pro Řád
byl ochoten udělat cokoliv, i když se tím vystavoval velkému nebezpečí.
„S ním si nemusíte
dělat starosti, Brumbále. Nebude si pamatovat nic z toho, co se v jeskyni
odehrálo,“ odpověděl po pravdě.
Bradavický ředitel
souhlasně přikývl.
„Kde je Lily?“
profesorka McGonagallová znepokojeně vzhlédla od podnosu, v natažené ruce
šálek s vroucím čajem.
Brumbál si ho od ní
vzal. „Je pryč,“ řekl pouze. „Děkuji, Minervo.“
„Jak - pryč?“ zajímal
se Lupin.
„Řekla mi jen, že
Severuse pošle zpět. To je vše, co vím,“ vysvětlil.
„Od řeky smrti,“
odtušila Tonksová, která právě vcházela do komnaty. Tři páry očí se k ní
překvapeně stočily.
„To trochu přeháníš,
Tonksová,“ zavrtěl mírně hlavou Lupin s tím, aby přestala.
„Vůbec ne,“ prohodila
drobná čarodějka lehce, jako by se zrovna bavila o počasí. Trochu se
zamračila, když si všimla jejich nevěřícných výrazů. Povzdechla. „Podobný
případ jsem viděla u svatého Munga,“ začala vysvětlovat.
„Ty si myslíš, že…“
„Přesně tak,“ Tonksová
přešla k posteli, ve které ležel Snape. Sklonila se nad ním. „Ten lék,
který jste přinesla, už nebude potřeba, profesorko. Je mrtvý.“
Křišťálová lahvička s
lékem, kterou držela profesorka McGonagallová, se s třeskotem roztříštila
o zem a její rudý obsah se rozlil po kamenné podlaze jako krev.
Ð
9. část Ñ
Lily stanula na břehu
široké řeky, jejíž průzračná voda se leskla v odpoledním slunci. Zastínila
si oči a rozhlédla se.
Okolí hýřilo pestrými
barvami podzimu. Vítr si rozpustile pohrával s korunami stromů. V hravých
větrných vírech se točily listy nejrůznějších barev, aby se pak mohly
klidně snést na hebký zelený koberec. Nebylo těžké najít černou postavu,
která ostře kontrastovala s okolím.
Severus seděl na trávě
opřený o kmen stromu a zamyšleně hleděl před sebe. Když si Lily všiml,
přivítal ji nesmělým úsměvem.
V zelených šatech,
jejichž dlouhá sukně v měkkých záhybech splývala až na zem, jí to ohromně
slušelo. Rozpuštěné vlasy jí neposedně cuchal rozpustilý vítr a jemná
sluneční záře pozdního odpoledne vytvářela kolem její hlavy rudozlatou
auru. Takhle nějak si vždy představoval anděla. Jen křídla jí chyběla.
„Jdeš pozdě,“ řekl a
znova upřel svůj pohled k vodě. „Už nám nezbývá moc času,“ nedokázal se jí
podívat do očí. „Slíbilas, že si v klidu promluvíme.“
„Do půlnoci máš čas
svoje rozhodnutí změnit,“ zadívala se Lily na mužův ostrý profil. „A já
udělám všechno proto, aby se tak stalo,“ ujistila ho. Vzápětí se zarazila.
„Tys všechno slyšel,“ osočila ho.
„Ano,“ přiznal. „Musel
jsem se ujistit, že ti Brumbál nakonec všechno řekne,“ vysvětlil.
„To řekl,“ posadila se
Lily do trávy naproti Severusovi, aby mu viděla do obličeje. „Ale co kdyby
to neudělal? Co pak?“ tázavě se na něj zadívala.
„Pak bys tu možná
nebyla,“ odpověděl klidně a mírně se usmál. „Věřil jsem, že přijdeš,“ řekl
pevně.
„Brumbál tě má rád jako
vlastního syna,“ řekla mu. „Jak mu tohle můžeš udělat?“
„Já vím,“ povzdechl.
„Podívej se mi do očí,“
přikázala mu ostře. Beze slova ji poslechl.
„A teď mi řekni, že to
chceš opravdu udělat, Severusi. Řekni mi, že si jsi jistý.“
Jakkoliv se snažil
předstírat klid a vyrovnanost, v jeho hlubokých tmavých očích se zračil
strach a pochyby. V jeho nitru se odehrával krutý souboj.
„Věř mi, že pro všechny
to takhle bude lepší.“
„Pro koho?“ ptala se.
„Které všechny máš na mysli?“
Beze slova se odvrátil.
Přiměla ho, aby na ni
znova pohlédl.
„Uvědomuješ si, co
hodláš udělat?“ vyjela na něj. Dál už nedokázala potlačit hněv, který
cítila. „Uvědomuješ si, že se dobrovolně hodláš vzdát života, Severusi?“
ptala se rozčileně.
„Ty tomu říkáš život?“
zeptal se tak, až ji bodlo u srdce.
Prudce vstal a sešel o
pár metrů níž na břeh s jemným pískem. Sehnul se a zvedl oblázek, který
ležel u jeho nohou. Chvíli ho převracel v prstech, než se otočil zpátky
k Lily.
„Pamatuješ si, jak jsme
se spolu toulávali, když jsme byli malí?“ zeptal se náhle.
„Jak bych mohla
zapomenout,“ proti své vůli se usmála.
„Všichni si myslí, že
jsem byl sám. Sám, ubohý a ochuzený o city… Ze strany rodičů ano,“ drtil
mezi zuby. „Ve skutečnosti to však bylo nejšťastnější období mého života,“
přiznal. „Přesněji, ty chvíle, kdy jsem nebyl zvířetem podrobovaným tvrdé
a nelítostné otcově drezůře nebo tehdy, když jsem neplnil úlohu otcova
rukojmí…“ odmlčel se, aby mohl najít ta správná slova, kterými by vyjádřil
to, co měl na srdci. „…a mohl být s tebou,“ dokončil. „Jedině s tebou jsem
byl svobodný. Pouze ve tvé přítomnosti jsem mohl být sám sebou.“
„Tvůj otec už je dávno
mrtvý, Severusi,“ připomněla mu. „Tak proč…“ nedořekla. Jeho slova ji
hluboce zasáhla. V jeho hlase bylo znát tolik bolesti, kterou celý ten čas
skrýval hluboko v sobě.
„Máš pravdu. Celá ta
hra začala kvůli mému otci. Nedokázal jsem se mu postavit. Nikdy jsem
v sobě nenašel odvahu, abych mu řekl do očí, že nechci být jako on,“
švihem hodil kamínek do vody. Ten se párkrát odrazil od hladiny, než
zmizel v hlubinách.
Severus zůstal stát
tváří k zapadajícímu slunci. „Jediné, co nás spojovalo, byla krev, která
kolovala v našich žilách. Jinak nic. Proto jsem mu taky ukazoval jen to,
co vidět chtěl… Všechna ta přetvářka začala u mého otce. S jeho smrtí ale
bohužel neskončila.“
„Nevidím důvod, proč
bys v tom musel pokračovat.“
„Že ty ho nevidíš, to
neznamená, že neexistuje,“ odsekl podrážděně.
Stanula po jeho boku a
jemně se dotkla jeho ramene. „Severusi,“ oslovila ho tiše. „Sám jsi teď
řekl, že víš, jaké to je prožít dětství bez lásky a podpory rodičů. Chceš,
aby se stejně cítila i tvoje dcera? Chceš ji opravdu připravit o jediného
rodiče, který ji zbyl?“
Prudce se k ní otočil a
sevřel její paže v železném stisku. „Co s tím má moje dcera společného?
Jak ses o ní dozvěděla?“
„Jsem ráda, že svoje
otcovství nepopíráš.“
„Proč bych to dělal?“
zamračil se. „Jak jsi to myslela s tím jedním rodičem?“ zeptal se, když si
uvědomil, co řekla.
„Jsem jejím strážcem,“
vysvětlovala Lily. „Mám ji na starosti už dlouho. Je velmi inteligentní a
nadaná, ale má vážné problémy. Odjakživa je svým okolím považovaná za
problémové dítě, ale před pár týdny se to ještě zhoršilo. Lidé kolem ní si
myslí, že je divná. Ona zatím jen začíná objevovat svoje schopnosti, které
zdědila po tobě. Navíc jí ještě nedávno zemřela matka,“ řekla a čekala na
Severusovu reakci. Věděla, že je to hloupé, ale chtěla znát city, které
Severuse poutají k té ženě. Měla moc nahlédnout do jeho srdce, ale
nehodlala toho využít. Přála si, aby ji všechno řekl sám.
„Elizabeth… tedy
zemřela,“ pustil Lily a o krok ustoupil. „Kde je Ravena teď?“ zeptal se.
„Se svými prarodiči.“
„Je o ni tedy dobře
postaráno. Proč …“
„Tak to se ti jen zdá,“
nenechala ho Lily domluvit. „Ravena tě potřebuje, Severusi. Mladá
čarodějka, která žije ve světě mudlů, to nemá jednoduché. Harry je živým
důkazem pravdivosti mých slov.“
„Je tam v bezpečí,“
opáčil. „Nemusím ti říkat, co by jí hrozilo, kdyby se o ní dozvěděl
Voldemort, že ne?“ tázavě se na ni zadíval se zdviženým obočím. „Vůbec ji
neznám,“ pokračoval, „a ona nezná mě. Navíc, nemám zájem se starat o
nějakou...“ zašklebil se. „Nejsem žádná chůva.“
Lily se usmála. Přesně
takovouhle reakci čekala. „Pojď. Něco ti ukážu,“ natáhla k němu ruku.
Podíval se na ni značně
nedůvěřivě, ale nakonec s rezignovaným povzdechem podávanou ruku přijal a
sevřel ji ve své.
Vzápětí se ocitli
v tmavé místnosti. Nohy Severuse brněly od silného nárazu, hlava se mu
točila a navíc byl nucen bojovat s nevolností. Nesnášel přemisťování, ale
nahlas by to nikdy nepřiznal. Narovnal se a snažil se na podrážděný
žaludek nemyslet.
„Jsi v pořádku?“
zajímala se Lily, když se zapotácel.
„Kde to jsme?“ zeptal
se místo odpovědi a statečně pohodil hlavou, aby se zbavil vlasů, které mu
spadaly do obličeje.
„Pokoj tvojí dcery,“
zašeptala Lily.
S nepředstíraným zájmem
se rozhlédl. Pokoj byl plný knih. Kromě knihovny, která zabírala celou
jednu stěnu místnosti, ležely na stole a po zemi. Naproti oknům byla
postel a rozložitá šatní skříň. Pokoji vévodil masivní stůl, který stál
přímo proti dveřím.
Místnost osvětlovala
stolní lampa spolu s párem štíhlých svící, které se vznášely nad pracovní
plochou.
Severus pustil Lilyinu
ruku a natáhl se pro knihu, která ležela na okenním sedátku. Jedy
s pomalým účinkem – Jejich charakteristika, složení a příprava. Jeho
pravé obočí vylétlo překvapeně vzhůru. Otočil se k Lily a knihu jí ukázal.
„Tvoje oblíbená, že?
Říkala jsem, že tě potřebuje.“
„Kde to mohla vzít?“
„Našla si přátele.
Bohužel, pro mladou čarodějku zcela nevhodné přátele,“ odpověděla Lily.
„Ravena tuší, že není jako ostatní, ale své odlišnosti nerozumí. A to je
nebezpečné. Nejen pro ni samotnou.“
„Samozřejmě, že není
jako ostatní,“ zabručel Snape, v podřepu se přehrabující v hromadě svazků
pod oknem.
„Podívej, ona potřebuje
někoho, kdo ji povede. Někoho, kdo jí ukáže tu správnou cestu.“
„Máš pravdu,“ potřásl
zamyšleně hlavou. „Zdá se, že moje dcera je celá po mě,“ usmál se.
Ani nevíš, jak moc,
pomyslela si Lily. „To není k smíchu,“ napomenula ho nahlas.
Lily a Severus okamžitě
zpozorněli, jakmile se ozvaly rozčílené hlasy, které se rychle
přibližovaly. Někdo běžel po schodech nahoru.
Severus se na Lily
tázavě podíval.
„Nemůže nás vidět,“
uklidnila ho Lily. „Jen… Možná, že bys měl položit tu knihu,“ navrhla.
Jakmile udělal, co
řekla, vstupní dveře se prudce rozletěly a dovnitř vpadla velmi rozzlobená
mladá dívka. „Nech mě už konečně být,“ křičela vztekle přes rameno.
„Okamžitě se vrať dolů,
Raveno. Já a babička jsme ještě nedomluvili,“ objevil se ve dveřích asi
padesátiletý, dobře oblečený muž s lehce prošedivělými vlasy.
„Ale já ano,“ vřískla.
„Laskavě se ke mně
otoč, když s tebou mluvím.“
Ravena ho nakonec přece
jen poslechla a pomalu se otočila. „Vážně netuším, co po mě vy dva vlastně
chcete,“ prskla.
„Jenom to, aby ses,
pokud jsi u nás, chovala slušně. Pokud toho nejsi schopná, budu nucen…“
„Co?“ vykřikla. „Co se
mnou uděláš?“
Dívka byla celá
napjatá, paže podél těla, ruce zaťaté v pěst. „Nic, co udělám vám není
vhod. Nelíbí se vám, že celé dny ležím v knihách, nesnášíte mé přátele,“
rozhodila ruce v gestu plném marnosti. „Neoblékám se podle vašich
představ,“ pokračovala ve výčtu svých neřestí. „Vždy se chovám nevhodně a
navíc, dělám divné věci, že?“
Ravena se teď viditelně
chvěla. Tmavé oči jí divoce žhnuly. Havraní vlasy ji v měkkých vlnách
splývaly po kostnatých ramenou až k úzkým bokům jako klubko zmijí.
„Chci být sama.“
„No jistě,“ zavrčel
muž. „Jediné, po čem toužíš, je strávit život zavřená v tomhle pokoji, ze
kterého sis udělala tmavou kobku. Budeš tady zalezlá jako pavouk. Tvoje
matka ti tohle trpěla, ale tady…“
„Moje matka,“ vyprskla
Ravena s odporem. „Stejně, jako jsem nenáviděla svou matku, tak nenávidím
i vás. Jste stejní jako ona. Ničila mě svým chladem a odmítáním. Ano, byla
chladná a bezcitná. Neměla pro mě jediné laskavé slovo, ani kousek
pochopení. Patrně jedinou upřímnou věcí, kterou mi kdy řekla, bylo, že
jsem temná jako můj otec a stejně jako on mám černou duši. A já jí věřím.
Ano,“ hystericky se rozesmála. „V tomhle jí věřím.“
Lily si všimla, jak
Severus překvapeně zamrkal.
Severus a Ravena. Otec
a dcera. Ti dva si byli tak neuvěřitelně podobní. Ravena zdědila vše, co
po svém otci zdědit mohla, prolétlo Lily hlavou.
Svojí vyzáblostí a
zdánlivou křehkostí jí Ravena připomínala Severuse, když byl mladý. Moc
dobře ale věděla, že je to pouhé zdání. Ona byla vším možným, jen ne
křehkou květinkou, která se krčí v koutě.
Severus na Ravenu
hleděl s pootevřenými ústy a čekal, co bude dál. Věděla, jaké to pro něj
musí být. Jako by mu někdo nastavil zrcadlo.
Lily věděla, že Ravena
se už dlouho ovládat nedokáže. Důkazem toho byly dveře, které se pouhou
silou její vůle s ohlušujícím třeskotem zavřely před nosem jejího dědy.
Pokud zdědila byť jen
pouhý zlomek schopností svého otce, mohla se stát pro sebe a své okolí
značně nebezpečnou. Proto bylo důležité, aby se o sobě dozvěděla pravdu co
nejdříve a dostala svoje tělo a mysl pod kontrolu.
„Jdi pryč,“ vykřikla
dívka směrem k zavřeným dveřím poté, co se ozvalo tiché zaklepání.
„Raveno, holčičko,“
ozval se tlumený ženský hlas.
„Jdi pryč, Christino. A
DĚDEČKA vezmi laskavě s sebou, prosím,“ křičela Ravena. „Chci být sama.“
Na chodbě byly slyšet
tlumené hlasy.
„Dobře,“ souhlasila
žena po chvíli. „Ten rozhovor dokončíme tedy později.“
„Když myslíš,“
odpověděla Ravena přehnaně sladce. „Žádné později už nebude,“ zabručela si
pro sebe.
Když si byla jistá, že
prarodiče odešli, sebrala z postele koženou bundu. Na cestě k oknu se
zastavila u stolu. Sfoukla svíce a zhasla lampu, takže se v místnosti na
pár okamžiků rozhostila neproniknutelná tma.
Byly slyšet jen kroky,
jak se Ravena pohybovala po místnosti. Bolestivě sykla a pokojem se
rozlehlo pár jadrných výrazů, když narazila do masivní židle vedle okna.
O chvíli později
otevřela okno a pak také dřevěné okenice, které se prudkým pohybem
rozlétly do stran. Do pokoje okamžitě vnikl chladný vzduch.
Chvíli zhluboka dýchala
a vychutnávala si ten báječný pocit svobody, která byla nadosah. Vzápětí
vyskočila na okenní parapet a byla pryč.
Severus přiskočil
k oknu a vyklonil se ven. Zahleděl se do tmy venku a snažil se
zaregistrovat sebemenší pohyb.
„Proč jsi ji nechala
odejít?“ zeptal se, když se otočil zpět do místnosti. „Je pozdě na to, aby
se toulala venku.“
„Tam, kam jde, jí
nehrozí žádné nebezpečí.“
„Jak to můžeš vědět?“
obořil se na ni.
„Prostě to vím.“
Severus přešel ke stolu
a posadil se na židli. Opřel se a unaveně si přejel prsty po čele
zbrázděném vráskami.
„Jak je vidět, tak jsem
Raveně svou lhostejností nepřipravil moc spokojené dětství,“ hlasitě
povzdechl. „Byl jsem hlupák, když jsem ji tenkrát nechal Elizabeth. Měl
jsem se tehdy postarat, aby se moje dcera…“
„Ještě není pozdě to
napravit,“ připomněla mu Lily.
„Moje dcera,“ opakoval.
„Je to zvláštní, říkat tahle dvě slova dohromady. Budu si na to muset
zvyknout.“
Lily se usmála. Byla si
jistá, že má vyhráno.
Zamyšleně se rozhlédl
po stole. Natáhl se pro fotografii, která stála ve stříbrném rámečku na
lesklé desce. Z ní se na Severuse dívala mladá žena, tolik podobná Lily.
Bohužel pouze navenek. Uvnitř byla přesně taková, jak ji popsala Ravena.
„Jediné, co jsem jí za
celý její život dal, je to jméno,“ přiznal.¨
„Krásné jméno.“
„Je víc než jasné, že
Ravena svou matku nemá ráda. Proč ta fotka?“ vzhlédl k Lily.
„Podívej se na ni
pořádně,“ pobídla ho Lily.
Severus rozsvítil a
zadíval se na fotku mnohem pozorněji než prve. Po chvíli spatřil, co měla
Lily na mysli. V pozadí mezi stromy stála mužská postava, celá v černém.
V chabém světle, které do místnosti pronikalo otevřeným oknem, ji nemohl
vidět.
Lily se postavila vedle
stolu. „Už musíme jít,“ řekla měkce.
Vrátil fotografii na
místo a těžce vstal. Sevřel Lilyinu ruku. Vzápětí se s ním roztočil svět.
„Myslím, že teď už můžu
odejít,“ zastavila se Lily a pohlédla na muže, který celou dobu kráčel po
jejím boku. „Ty se musíš taky vrátit,“ natáhla k němu ruce a on je vzal do
svých.
„Přišel čas se
rozloučit,“ řekla tiše. „Tvůj slib už mám. Vlastně dva sliby. Uvidíš, že
tobě i Harrymu to prospěje,“ věnovala mu něžný úsměv.
„Asi bych si měl pro
příště lépe zabezpečit své věci,“ ušklíbl se.
„Všechno, co mělo být
řečeno, řečeno bylo, takže…“
„Ještě ne, Lily,“
přerušil ji. „Já… Ani jeden z nás není zbabělec, ale některé věci se těžko
říkají.“
„Tak to neříkej,
prosím,“ vyprostila ruku z jeho sevření a přikryla mu ústa. „Ani jednomu
z nás to neprospěje,“ žadonila.
Svými prsty obemkl její
ruku a přitiskl si její dlaň ke rtům. Se zavřenýma očima tak chvíli
setrval. Aniž by ji pak pustil, zpříma jí pohlédl do očí. „Možná, že ne.
Ale možná taky, že ano,“ zašeptal. „Já už to konečně musím říct. Kdybych
to byl řekl už tenkrát…“
„Severusi, ne,“
zavrtěla hlavou.
„Je to pravda, Lily.
Kdybych to tenkrát dokázal, všechno mohlo být jinak.“
„Nemohl jsi.“
„Asi máš pravdu,“
připustil.
„Zachoval ses správně,“
snažila se ho Lily přesvědčit.
„Miluji tě, Lily.“
V jejích krásných
zelených očí, které se vpíjely do jeho neskutečně tmavých, se zaleskly
slzy.
„Ten první večer, kdy
ses vrátila, jsi mi vyčetla, že jsem ti ublížil. Ano, ublížil,“ přiznal
tiše. „Z mé strany to byla nutná obrana. Pud sebezáchovy, který mě k tomu
vedl.“
„I já tě miluji,
Severusi,“ přiznala. „Milovala jsem tě, miluji tě a vždycky budu,“ usmála
se. Jako by jí spadl kámen ze srdce, když vyslovila nahlas to, co ji
poslední dobou tolik trápilo.
„U mě je to stejné.“
Setřel jí slzu, která
na její hebké tváři vytvářela vlhkou cestičku. Pokusila se o úsměv.
Sklonil se a jejich rty se setkaly v něžném polibku.
Jakmile Severus Snape
překročil práh Velké síně, mezi studenty to vzrušeně zašumělo. Na chvíli
zůstal stát mezi dvoukřídlými, dokořán otevřenými dveřmi a rozhlížel se po
zaplněné místnosti.
Neochotně si přiznal,
že nebýt toho všeho, nikdy by si neuvědomil, jak má tohle místo rád.
Nadechl se a jistým krokem vykročil mezi dlouhé kolejní stoly. Desítky
párů očí se postupně zvedaly a zvědavými pohledy doprovázely učitele
lektvarů ke stolu, kde večeřeli ostatní profesoři Školy čar a kouzel
v Bradavicích.
Na konci nebelvírského
stolu se však Snape zastavil a tiše oslovil studenta, který k němu seděl
zády. „Dobrý večer, Pottere.“
Harry se otočil a
vzhlédl k učiteli. „Dobrý večer, pane,“ odvětil chladně. Ostatní, kteří
seděli kolem, se k Harryho pozdravu nejistě přidali. Snape je přehlédl
nesoustředěným pohledem tmavých očí a mírně kývl na důkaz, že pozdrav vzal
na vědomí, ale nijak jejich rozpačitou zdvořilost nekomentoval.
„Jsme moc rádi, že jste
zpátky, pane,“ vyhrkla Hermiona dřív, než si to stačila rozmyslet.
Snapeovy oči se
zaskočeně stočily na její tvář. „Děkuji, slečno Grangerová,“ odpověděl po
chvíli. „Je to od vás velmi milé. I když,“ ušklíbl se, „nepřepokládám, že
toto ujištění pramení z vaší upřímnosti.“
Ron sedící vedle
Harryho udělal Hermioniným směrem protáhlý obličej. Ta se na něj na
oplátku zašklebila a sklopila oči do svého talíře.
Snape se znovu otočil
k Harrymu a setkal se s pohledem jeho očí, skrytých za kulatými skly
brýlí.
Harry se na něj díval
Lilyinýma očima. Všichni říkali, jak je neuvěřitelně podobný svému otci.
Samozřejmě, že to byla pravda. K jeho vlastní škodě, pomyslel si Snape.
Jeho oči však patřily Lily.
Harryho obličej se
rozplynul a místo něj Severus hleděl na jemné ženské rysy tváře, kterou
rámovala kaskáda rudých vlasů. Lily mu věnovala okouzlující úsměv, při
kterém odhalila dvě řady bílých zubů. Bezděky ji úsměv oplatil.
„Pane?“ zeptal se
nejistě Harry, když si všiml Snapeova podivného chování. „Potřeboval jste
něco, pane?“
„Prosím?“ zamrkal
učitel.
„Ptám se, pane, jestli
jste něco potřeboval,“ zopakoval Harry svůj dotaz trochu podrážděně.
„Ano, jistě,“ zabručel
Snape a neochotně se vrátil zpátky na zem. „Potřeboval bych s vámi
mluvit, Pottere,“ řekl nakonec ostřeji, než zamýšlel. „Buďte tak laskav a
stavte se kolem osmé v mém kabinetě.“
„Proč?“ chtěl vědět
Harry.
„V téhle chvíli vám
bude muset stačit vysvětlení, které jsem vám již poskytl,“ naježil se
Snape.
„Ano, pane.“
Snape se bez dalšího
slova otočil a pokračoval v cestě k profesorskému stolu.
„Viděli jste ten jeho
úsměv?“ zeptal se znechuceně Ron. „Potřeboval bych? Buďte tak laskav?“
napodoboval Snapea.
„To neřeš, Rone,“ řekl
Harry nepřítomně a vrhl pohled Snapeovým směrem, který už seděl za stolem
a tvářil se nepředstavitelně otráveně ve světle veškeré té pozornosti,
kterou mu okolí věnovalo.
Jako obvykle byla
Snapeova příhoda veřejným tajemstvím. Ostatně jako cokoliv, co se týkalo
kohokoliv v Bradavicích. Díky Brumbálově důvtipu se však k uším studentů
dostala pouze přijatelně upravená verze. Zvědavci byli uspokojeni a Snape
z toho všeho vyšel jako hrdina, který, byť jen na nějaký čas, zbavil
kouzelnický svět zloby a intrik lorda Voldemorta.
„Zřejmě ještě není
úplně v pořádku. Vy-víte-kdo mu asi dal zabrat víc, než je ochoten si
přiznat,“ prohlásila Hermiona věcně, aniž by vzhlédla od napůl snědené
večeře.
„Kdyby jen Voldemort,“
ušklíbl se Ron. „Snape odjakživa vypadá, jako by spadl z koštěte na znak.“
Všichni tři se hlasitě
rozesmáli.
Severus Snape seděl za
stolem, v pohodlném křesle své pracovny a zamyšleně hleděl na fotografii,
kterou svíral v prstech.
Jak mohl zapomenout?
Ne, okřikl se v duchu. On přece nezapomněl. Jen na ni nechtěl myslet. Do
minulého týdne pro něj byla jen jedním z mnoha omylů, kterých se ve svém
životě dopustil.
Malá holčička na snímku
se na něj už po několikáté rozverně usmála a zamávala mu buclatou ručkou.
Její černé, neposedně rozcuchané vlásky se leskly v poledním slunci.
Pohled jejích očí barvy hořké čokolády byl bystrý a vnímavý.
Sehnula se a zvedla ze
země štíhlý proutek, kterým mávla ve vzduchu, jako by skutečně kouzlila.
Náhle se však na snímku objevila mladá žena, vytrhla dítěti proutek z ruky
a zahodila ho. Vzala děvče, které nemělo daleko k pláči, do náručí,
chladnýma zelenýma očima si změřila Snapea a zamračila se na něj. Prudce
se otočila, až se jí pár narudlých pramenů uvolnilo z ohonu, a rozčileně
odcházela pryč. Snape věnoval jejím zádům opovržlivý pohled a fotku
položil.
Vyčerpaně si opřel
hlavu o opěradlo a zavřel oči.
Ozvalo se zaklepání.
„Pojďte dál, Pottere,“
zahučel Snape a schoval fotografii, na které zbyl pouze starý kamenný dům
porostlý břečťanem, do horní zásuvky. „Posaďte se,“ ukázal na křeslo proti
psacímu stolu.
Harry přešel místnost a
přijal nabízené místo. Ostražitě se rozhlédl po místnosti. Okamžitě se mu
vybavily lekce nitrobrany, které se zde odehrávaly minulý školní rok.
Nebyly to příliš příjemné vzpomínky.
Chvíli seděli mlčky a
vzájemně se měřili, než Snape konečně prolomil ticho. Harrymu se zdálo,
jako by Snape přesně věděl, na co myslí.
„Jsem ochoten s vámi
pokračoval v nitrobraně,“ řekl přímo.
„Cože?“ Na nic víc se
Harry v tu chvíli nezmohl. Čekal cokoliv, ale tohle ne.
„Které části věty jste
nerozuměl?“ zavrčel Snape a naklonil se v křesle mírně dopředu. „To je
jedno,“ mávl rukou ve výmluvném gestu a znovu se pohodlně opřel.
„Navrhuji, abychom vzájemnou nesnášenlivost dali stranou. Na světě jsou
přece jenom důležitější věci. Mimořádně mám na mysli jen vaše dobro,
Pottere,“ přiznal. Na chvíli se odmlčel hledaje správná slova. „Oba dobře
víme, že Voldemort nepřestane, dokud jeden z vás nezemře.“
Harry na něj pouze
ohromeně zíral a přemýšlel, nakolik to Snape myslí vážně.
Profesor vstal, obešel
stůl a opřel se o něj. Překřížil nohy v kotnících a založil ruce na prsou.
„Nechci, abyste mi teď hned dal odpověď,“ začal naoko lhostejně, „byl bych
rád, abyste o tom přemýšlel. Hodně přemýšlel,“ zdůraznil. „Bude vám
vyhovovat týdenní lhůta na rozmyšlenou?“ zeptal se a tázavě pozvedl pravé
obočí.
Harry přikývl.
„Dobře, můžete jít,“
napřímil se Snape. „Vlastně, ještě něco. Uvědomte si, že nejde pouze o
vás. Ve hře je mnoho dalších.“
„Ano, pane profesore.“
Harry se ještě ve
dveřích otočil a pohlédl na Snapea, který zase seděl a přehraboval se ve
stole.
„Pane, já…“
„Ano, pane Pottere?“
černá hlava vzhlédla.
Harry se nadechl, aby
se Snapea zeptal na to, co jeho mysl v poslední době tolik zaměstnávalo,
ale nakonec se rozhodl, že dnes nebude Snapea dráždit. Pokud bude opravdu
pokračovat v nitrobraně, jistě se naskytne vhodnější příležitost.
„Dobrou noc,
profesore,“ vysoukal ze sebe pouze.
„I vám, Pottere.“
Harry vyšel na studenou
chodbu sklepení. Dveře se za ním s třeskotem samy zavřely. Ještě slyšel,
jak masivní kovaná závora okamžitě zapadla.
Snapeova první myšlenka
po Harryho odchodu patřila Lily. Konečně se mu podařilo smířit se se svou
láskou k ní. To byl pro něj velký krok kupředu. Navíc, pokud myslel na
Harryho výhradně jako na Lilyina syna, neměl potřebu střetu s ním. Usmál
se. Lily by na něj byla určitě pyšná.
Vytáhl starou fotku,
kterou předtím pečlivě uklidil, a znova se na ni zahleděl. „Já tě najdu,“
řekl tiše. „Ať jsi kdekoliv, najdu tě. Najdu tě a přivedu do Bradavic, kam
patříš stejně jako já,“ slíbil. „A tobě, Lily, slibuji, že se o ni řádně
postarám.“
KONEC
|