|
Lily
Autor:
Lucys
Každý má minulost a ani
Severus Snape není výjimkou. Ta jeho, přestože se ji snažil pohřbít až na
dno své duše, si však našla cestu do přítomnosti a učiteli lektvarů
nezbývá nic jiného, než se s ní vyrovnat.
Ð
1. část Ñ
Černá kočka seběhla s tichou elegancí vlastní všem kočkám po schodech do
tmavého sklepení. Jeho chodby byly jen spoře osvětleny velkými loučemi
připevněnými v kovových držácích na vlhce studených kamenných zdech. Jak
postupovala chodbou, světlo loučí osvětlovalo její siluetu a vrhalo na
protější stěnu přízračné stíny.
Z celého prostoru čišel tak neuvěřitelný chlad, že ho nedokázalo zahnat
ani teplé světlo plamenů. Cítila, jak se jí naježily všechny chlupy na
drobném štíhlém těle. Nesnášela to tu. Nikdy sem dobrovolně nechodila.
Pokud to nebylo nezbytně nutné, téhle části hradu se pečlivě vyhýbala.
Ostatně nebyla jediná. Její odpor vůči temnému sklepení sdílelo mnoho
dalších studentů.
Pokud ale chtěla vyhledat jistého člověka, nic jiného jí nezbylo. Ten
dotyčný si liboval v odlehlosti vlhkých chodeb, které mu poskytovaly jisté
soukromí. Touha promluvit si s ním byla silnější než její v minulosti
zakořeněný strach.
Zelené oči jí ve tmě vzrušeně zářily. Srdce jí tak zběsile tlouklo, že
měla pocit, jako by jí mělo každým okamžikem vylétnout z hrudi. Byla
napjatá jako struna.
Přesto, že půlnoc už dávno minula, neslevila na své ostražitosti. Naopak.
Právě v tuto dobu se musela chovat ještě obezřetněji, než kdy jindy. Moc
dobře věděla, že čert nikdy nespí. A Filch také ne. Vybavil se jí jeho
nenávistný pohled a hluboké vrásky zatrpklosti kolem úst, která byla
většinu času sevřena do tenké přísné čárky. Dobře si ze svých školních let
vzpomínala i na tu jeho všetečnou společnici.
Pohybovala se pomalu a opatrně. Nespěchala. Každou chvíli se přece musí
objevit.
Na křižovatce chodeb zahnula vpravo a doufala, že jde správně. V duchu se
proklínala za to, že si plány bradavického hradu neprostudovala lépe. Díky
Jamesovi a jeho přátelům jí prameny ke studiu rozhodně nechyběly. Teď bylo
ovšem pozdě na lítost. Nehodlala se však vzdát bez boje.
Měkce našlapovala na dlaždice, které jí studily do tlapek. Běžela těsně u
stěny.
Ze všech koutů na ni neúprosně útočily vzpomínky. Tolik šťastných let, co
tu prožila jako jedna ze studentů čtyř bradavických kolejí. Tolik
vzpomínek. Před očima se jí míhaly nejrůznější obrazy. Jen neochotně
zaostřila a úplně se vrátila zpět, když si všimla nejasného obrysu před
sebou. Vida, vida…
Několik kroků před ní klidně seděla paní Norrisová, nenáviděná kočka
školníka Filche, a upírala na ni své nepřirozeně velké červené oči. Lily
věděla, že její zdánlivý klid nevěstí nic dobrého.
Netrvalo dlouho a kamennou chodbou se rozlehlo překvapené zamňoukání, když
jí ze země prudce zvedla Filchova ruka. Byla si jistá, že je to on. Paní
Norrisová na ni hleděla, aniž by nadále hnula brvou, se stopou pobavení
v chladných očích. Byla stejně zatrpklá a poznamenaná jako její pán.
Jeho kostnaté prsty jí nepříjemně svíraly hrudník, že se ani nemohla
pořádně nadechnout. Zazmítala sebou ve snaze se osvobodit.
„Podívejme se,“ zaskřehotal školník a jeho nepříjemný, tichý a vtíravý
hlas se jí ozval těsně u ucha. Odvrátila se, když ji ovanul jeho páchnoucí
dech. Hlasitě zamňoukala. Nemohla říci, že ho ráda vidí. V tu chvíli však
přivítala jeho přítomnost s povděkem.
„To bude mít profesor Snape radost.“
Černá kočka ve Filchově železném sevření se přestala divoce zmítat. Stane
se tedy přesně to, v co doufala. Zachvěla se.
Jeho zlý obličej se na ni divoce šklebil, na jeho tváři se rozlil výraz
naprostého triumfu. V širokém úsměvu odhalil žlutý děravý chrup. Lily
znechuceně zírala na místy zčernalé pahýly zubů.
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Filch vyčkával, až bude profesorem
Snapem vyzván, aby vstoupil do jeho pracovny. Místo toho se po chvíli
dveře prudce otevřely. V nich stál sám Snape, jako obvykle celý v černém,
s neproniknutelným výrazem na tváři. Bylo však patrné, že si nepřeje být
kýmkoliv rušen.
Když jeho pohled padl na vetřelce, se zájmem povytáhl pravé obočí stejně
černé jako jeho vlasy, a chladným pohledem přejel Filche od hlavy až
k patě. Na nepatrnou chvíli spočinul na černém klubku, které držel muž
v ruce. „Co chcete, Filchi?“ Jeho hlas zněl nevrle.
Filch roztáhl ústa v křivém úsměvu. „Moc se omlouvám, pane profesore,“
protáhl úlisně. „Ale tohle jsem před chvílí našel tady dole… ve sklepení,“
zvedl černou kočku, kterou svíral v pravé ruce a strčil ji Snapeovi pod
nos.
Paní Norrisová mu jako vždy stála věrně po boku. Její oči se zájmem
pozorovaly situaci. Lily se zdálo, jako by se usmívala.
Snape se odtáhl v chladném odporu a zuřivě pohlédl na školníka. „Kvůli
tomu mě rušíte v mé práci?“ zahřměl. „Co já s tím?“
„Pane profesore,“ ozval se poníženě Filch. „Já myslel…“
„Vy jste myslel,“ nenechal ho Snape domluvit a ušklíbl se. „Tak příště
nemyslete, vy pitomče.“ Netrpělivě vyštěkl: „Dejte to sem.“ Ne zrovna
jemně Filchovi sebral kočku a přibouchl mu dveře před nosem. Ten jen
zavrčel a šoural se chodbou, následován svou věrnou přítelkyní.
Snape se otočil a zamířil zpátky k pracovnímu stolu, kde studoval přípravu
nových lektvarů, než ho Filch vyrušil.
Zamračeně pohlédl na drobné zvíře ve svém náručí a nespokojeně se
zašklebil. Pustil kočku na zem a odvrátil se. Ta hbitě vyskočila do
velkého koženého ušáku, který stál naproti stolu, vedle jednoho ze dvou
oken zasazených do zdobených oblouků. Tam se pohodlně uvelebila. Zvědavě
si prohlížela prostornou místnost.
Celá pracovna plně odpovídala charakteru člověka, který teď stál čelem ke
krbu, rukou se opíral o krbovou římsu a zamyšleně hleděl do plamenů, které
líně olizovaly silné poleno.
Ohromeně zírala na vysoký klenutý strop, na spoustu polic s
těžkými knihami podél zdí, na regály s různými předměty. Uprostřed stála
kožená pohovka a malý stolek plný knih. Měla pocit, že knihy jsou všude.
Police nestačily, a proto byly naskládané v úhledných komínkách i po zemi.
Celá místnost byla stroze, ale účelně zařízena tak, aby plně vyhovovala
jejímu obyvateli.
Odvrátila fascinovaný pohled od velkých lahví na policích vedle stolu, kde
byly v různých roztocích naloženi podivní živočichové, a pohlédla na
Snapeův stůl.
Tam stála rozsvícená lampa, která spolu s párem nástěnných lamp na boční
stěně nedostatečně osvětlovala komnatu. Všude byly rozházené pergameny,
z kalamáře trčel dlouhý brk. Zbývající prostor zabíraly staré přesýpací
hodiny, hromádka knih, těžítko ve tvaru myši a mísa se sušeným ovocem.
V krbu praskal oheň, který vydával příjemné teplo a dodával stroze
zařízené místnosti nádech lidskosti.
Pozorovala jeho široká ramena a nehybnou černou postavu, která se tyčila
v rohu místnosti.
Ty zelené oči… Musí je znova vidět. Snape se náhle prudce otočil. Černé
zvíře se leklo a vystřelilo z křesla. Nic než instinkt, přesvědčovala se
Lily. Ale v podvědomí věděla, že je to něco jiného. Musí si dávat dobrý
pozor.
Najednou byl na druhé straně komnaty a s nečekanou mrštností kočku chytil.
Snažila se mu vymanit, než ji přemohla čirá beznadějná marnost jejího
snažení. Držel ji před sebou, jemně, ale natolik pevně, aby mu neutekla a
s jistou dávkou šikovnosti, aby mu neublížila svými ostrými drápky. Držel
ji na délku paže a prohlížel si ji. Zvíře na něj upíralo své krásné zelené
oči a on, už podruhé toho večera, zažíval zvláštní pocit. Tolik důvěrný,
až ho to děsilo. Měl dojem, že už je někde viděl. Vlastně, teď si tím byl
skoro jistý. Ale kde?
„Jak neobvyklé,“ zamumlal si pro sebe a ještě víc se zamračil. Pustil
kočku zpět na křeslo před psacím stolem. „Už kvůli tobě doufám, že tu nic
nevyvedeš,“ věnoval jí jeden ze svých ledových pohledů. Lily bylo jasné,
že ji předem varoval, že by to nemusela přežít. Dotknout se jeho
posvátných jedů nebo čehokoliv v téhle místnosti by bylo to poslední, co
by udělala. Neměla důvod o tom pochybovat. Zamňoukala.
„Jsem rád, že jsme si rozuměli,“ ucedil přes rameno a usadil se ve svém
pohodlném křesle za stolem. Ještě jednou se pátravě zadíval na stvoření,
které půvabně spočívalo na koženém sedadle. Mírně zavrtěl hlavou. Stáhl si
těžkou knihu do klína a chystal se pokračovat ve čtení, když ho ovanul
záchvěv mrazivého vzduchu. Přes teplo vycházející od ohně se v místnosti
náhle citelně ochladilo. Zvedl hlavu.
V jeho tváři se zračilo překvapení a ještě něco, co nedokázala
identifikovat.
„Dobrý večer,“ pozdravila žena tichým melodickým hlasem. Její průzračná
ruka se zvedla k obličeji a vrátila neposlušný pramen křišťálových vlasů
na své místo. „Skoro ses nezměnil, a přece jsi někdo úplně jiný, Severusi,“
prohodila lehce konverzačním tónem.
Upřeně na ni hleděl a bez jediného mrknutí ji propaloval pohledem svých
hlubokých černých očí. Tváří se mu rozlilo poznání.
„Evansová,“ vyplivl, odložil knihu a vstal. „Lily…Evansová,“ opakoval
ohromeně. „Co tu, u Salazara…“
„Taky tě ráda vidím,“ věnovala mu zářivý úsměv, když viděla, jak
nepřátelsky se tváří. „Copak jsi zapomněl? Už dlouho nejsem Lily Evansová...“
„Ne,“ přerušil ji nenávistným zasyčením a v jeho očích se mihla směs
bezmocného vzteku a ponížení. „Nikdy jsem nezapomněl. Ani na zatracenou
vteřinu svého mizerného života jsem nedokázal zapomenout.“ Na jeho tváři
se objevil neproniknutelný výraz.
Tenkrát mu
bylo patnáct. Ten den skládal jednu z písemných zkoušek NKÚ. Psal písemný
test z obrany proti černé magii. Když čas vypršel a profesor Kratiknot je
propustil, byl tak zahloubán do zkouškových otázek, že si nevšiml Jamese
Pottera a jeho kumpánů, kteří mířili stejným směrem – k jezeru.
V okamžiku, kdy zaslechl hlas Siriuse Blacka, bylo už pozdě.
„Kdo chce vidět, jak Srabusovi stáhnu kaťata?“
Jeho vzpomínky plynule přešly do nedávné minulosti.
Zlostně se tehdy odvrátil od okamžiku vlastního ponížení, jehož svědkem se
prostřednictvím myslánky právě stal mladý Potter. Vzteky ho pevně uchopil
za ruku a zmáčkl ji jako ve svěráku. Harry sykl bolestí a otočil se, aby
se podíval, kdo ho to chytil. Snape si všiml jeho hrůzy, když ho poznal.
Potřásl
hlavou, aby nežádané vzpomínky zaplašil. Nenáviděl Jamese Pottera a teď
měl ještě tu smůlu, že mu do života vstoupil jeho syn. Jejich jméno se mu
příčilo v ústech. Vyslovoval je jen s největším sebezapřením.
Ze Snapeovy tváře zmizel nepřítomný výraz a on zaostřil černý pohled zpět
na ženu před sebou.
„To je mi líto,“ prolomila Lily dlouhé ticho, které mezi nimi panovalo.
Sklopila oči a prohlížela si kamennou podlahu. „Ty víš,“ dodala po chvíli
a s novým odhodláním se mu upřeně zahleděla do uhrančivých očí „že já to
nikdy neschvalovala ani nepodporovala.“
„A proto sis HO vzala,“ vyprskl skrz zaťaté zuby.
„Když jsem si HO brala, jak ty říkáš, už měl jen málo společného s tím
klukem, co tě tak rád trápil.“
„Jinak by sis ho přece nezvala,“ opáčil jízlivě.
„Správně,“ prskla na něj. „Nevím, proč ti to tolik vadí. Mimo to, on přece
nebyl jediný.“
„Ano, to nebyl. Ale nebýt jeho….“
„Ano,“ připustila s krajním odporem.
Moc dobře věděla, že se mu téma jejich rozhovoru vůbec nezamlouvá. Sama si
nebyla jistá, proč o tom vlastně mluví. Byla tu přece kvůli něčemu úplně
jinému.
„Tolikrát jsem se ti snažila pomoct, ale ty jsi o mou pomoc nestál,“
nemohla přestat.
„To tedy nestál,“ zavrčel a tvrdě si ji měřil. „Zvláště ne od takové …“
nechal větu odumřít. NESMÍ klesnout na Malfoyovu úroveň.
Tušila, co chtěl říct a neřekl. I jí se v té chvíli vybavila
nepředstavitelně ponižující scéna u jezera, která se odehrála před mnoha
lety a přesto si ji byla schopna před očima přehrát do nejmenších detailů.
Nepochybovala, že Snape také.
„Od takové špinavé, mrňavé mudlovské šmejdky jako jsem já,“ dokončila za
něj tiše.
Odvrátil pohled.
„Víš, co je nejhorší?“ zeptala se ho náhle. Němě na ni zíral.
„Kdybys opravdu byl takový, jakým se děláš, bylo by mi to jedno. Jenže ty
takový nejsi,“ poslední slova skoro vykřikovala. Zhluboka se nadechla.
„Ani nevíš, jaks ublížil ty mě,“ slyšela samu sebe. Skoro svůj hlas
nepoznávala. Jako by mluvil z velké dálky. Jako by ani nebyl její.
„Nevíš, jak mě ničilo, když jsem celé ty roky musela pozorovat, jak si
kolem sebe stavíš neproniknutelnou hradbu. Kámen po kameni sis trpělivě
stavěl zeď, aby ti nikdo nebyl schopen ublížit. Nořil ses stále hlouběji
do studia a vytvářel sis vlastní svět, do kterého jsi odmítal kohokoliv
pustit. I kdyby o to sebevíc stál. Včetně mě. Víc a víc jsi odsouval svoje
city na vedlejší kolej. A nakonec jsi pohřbil i mě. Až na dno své duše.“
Lily se proměnila do své obvyklé podoby a vyčerpaně se svezla do koženého
křesla, ve kterém před chvílí seděla jako kočka. Zelené oči se jí leskly a
žhnuly rozrušením. Opřela si loket o područku a štíhlými prsty si
v unaveném gestu přejela po hladkém čele.
Ohromeně na ni zíral. Také se posadil.
Jak dobře znal její tvář. Jemné rysy obličeje, které rámovaly dlouhé husté
rudé vlasy. Její krásné zelené oči, které v sobě odrážely všechnu krásu
tohoto světa. Všechnu krásu, kterou odmítal brát na vědomí a před kterou
se skrýval ve vlhkém temném sklepení jako pavouk. Před kterou uzamkl svoje
srdce a jak ona správně řekla, kterou on pohřbil až na dno své černé duše.
Čtyřicet let života se z velké části snažil prorazit hlavou zeď
skutečnosti, dokud mu z čela neprýštila krev a dokud ho jeho neúspěch opět
nevybídl pokračovat v bezútěšném počínání. Připadal si jako hrozný blázen.
V hlavě se mu vybavovaly vzpomínky, které vyvolala svou přítomností a o
které nestál. Svraštil čelo v němém soustředění a ve snaze potlačit v sobě
veškeré pocity, které v něm probouzela.
Teď seděla naproti němu, hlavu sklopenou, ruce v klíně. O tom, že už
nepatří mezi živé napovídala jen lehká světelná aura, která se vznášela
kolem její postavy a dost podstatný fakt, že je skrz ni vidět.
Zvedla hlavu. „Jak zvláštní, Severusi Snapeovi došla řeč,“ přes její rty
se mihl pohrdavý úsměšek.
Povzdechla si. Půvabným pohybem zakroužila rukou nad starým stolem
z tmavého masivního dřeva. Vzápětí se na něm objevily dva zdobené poháry
s rudou tekutinou, ve které se odráželo světlo svíce.
„Být mrtvý má jisté výhody,“ hořce se zasmála. „Například tu, že nemusíš
používat hůlku, abys dosáhl určitého kouzla,“ věnovala mu slabý úsměv.
„Jsi…“ nedokázal to vyslovit. Jako by si to až teď plně uvědomil.
„Jen to řekni,“ pohlédla na něj. Sáhla po poháru a hleděla na jeho krvavý
obsah. Znovu vzhlédla. „Mrtvá,“ řekla místo něj. „To jsem. Ale vrátila
jsem se.“
„Jak?“ zeptal se se zájmem. S pobavením pozorovala hru jeho černého obočí.
„Podplatila jsem strážce, kteří hlídají vchod do druhého světa,“ přiznala
se. Přes její rty se mihl mírný úsměv. „Ne. Teď vážně. Musím se tu o něco
postarat. Přesněji o někoho,“ dodala. „Proto jsem přišla...“
Vrhl na ní podezíravý pohled. „Za mnou?“ zeptal se nevěřícně. „Přišla ses
mi snad pomstít?“ ušklíbl se a sáhl po poháru, který byl určený jemu. „Že
by snad nějaký jed?“
Prsty sevřel štíhlou stopku zdobeného poháru a mírně zakroužil jejím
obsahem. Nezdálo se, že by ho představa jedu nějak šokovala. Proč by taky.
Věděla o jeho schopnostech dost, aby si uměla představit, že ho nějaký jed
nemůže ohrozit. Byl mistr v přípravě nejrůznějších jedů a protijedů. Jeho
um v této oblasti sahal daleko za hranice dovedností, které se očekávaly
od člověka jeho formátu a postavení.
„Já se ti nemám za co mstít,“ se značným úsilím se ovládla a odpověděla
lhostejně.
„A co má být tohle?“ pohlédl na plný pohár.
„Pouze prostředek k tomu, abys byl přístupnější našemu jednání,“ řekla po
pravdě.
Zasmál se. Ten zvuk však neměl nic společného s pobavením, které se
zračilo v jeho bledých rysech. Naháněl hrůzu.
„Jednání,“ opakoval jako ozvěna. Chvíli to slovo převaloval na jazyku jako
víno, aby zjistil, jestli se mu zamlouvá nebo ne.
Pozvedl pohár a pohlédl jí do zářivých očí. „Tak na smrt,“ vyslovil
přípitek.
Než se stačil napít, v mžiku byla na nohou a pevně, chladnými prsty,
sevřela jeho ruku, kterou nesl víno ke rtům.
Šokovaně na ni zíral. Chvěla se zlostí. Hněvivě ho probodávala pohledem.
Všiml si, jak jí oči ztmavly. Její dotek strpěl jen s velkou nelibostí.
Její tvář byla sotva pár centimetrů od jeho obličeje, když promluvila.
„Ani ty nemáš právo tohle říkat,“ zasyčela. „Neměl by sis takhle
zahrávat,“ varovala ho tiše. „Nemáš ani ponětí, jak blízko je smrt,“
pustila ho tak prudce, že si potřísnil rukáv vínem. „Blíž, než si myslíš,“
dodala zlověstně.
„Před chvíli jsi ani nedokázal…“
„Jistě, Potterová, ty o tom musíš přece něco vědět,“ vyplivl jedovatě.
„Vím toho dost,“ řekla se smutkem Lily.
Cítila, jak má napjatý každý sval v těle. Možná, že sem neměla chodit.
Měla poslechnout Jamese. Neměla se vůbec vracet. Pohár jí vypadl
z chvějících se prstů a roztříštil se o kamennou podlahu. Víno se
rozstříklo po podlaze.
Snape se zvedl. Vytáhl hůlku ze záhybů svého hábitu. „Pulíxero!“
Znovu se nevzrušeně posadil, jako by se mu to stávalo dnes a denně. Na
stole před Lily se objevila nová číše.
„Nemám ze smrti strach,“ ušklíbl se a zhluboka se napil. V němém gestu ji
vyzval, aby učinila totéž.
„Jistě,“ napodobila ho Lily obratně, když našla ztracenou rovnováhu.
„Proč ses tedy vrátila?“ zeptal se klidně. Trochu se uvolnil, jeho
počáteční odtažitost zmizela. Zabořil se hlouběji do opěradla. Otáčel
pohárem ve štíhlých prstech, ale nepřestával ji sledovat.
„Přišla jsem tě požádat o laskavost. Potřebuji, abys pro mě něco udělal.
Chci tě upozornit, že NE pro mě není odpověď. Čekám tvůj slib a nehnu se
odsud, dokud ho nedostanu.“ Měla na srdci ještě další věc. Naučila se
však, že všechno má svůj čas.
Znovu se posadila. Napila se lahodného vína a pohár odložila na kraj
stolu. Čekala na jeho reakci.
Napřímil se. Jeho tvář zprvu postrádala jakýkoliv výraz, což
nepředstavovalo nic dobrého. Ani z jeho očí nedokázala nic vyčíst. Po
chvíli se objevil jeho charakteristický škleb, pravé obočí mu vylétlo
vzhůru. „Slib?“ zeptal se naoko lhostejně. Natolik ho znala, aby věděla,
že zuří.
Byl dost inteligentní a vnímavý, aby snadno uhádl, co po něm chce, ale
odmítal tomu uvěřit. Jak se vůbec mohla opovážit…
„Ano, slib. Slyšel jsi dobře.“
Ð
2. část Ñ
Nechala profesora Snapea o samotě s jeho myšlenkami a zbytek noci se
toulala po hradě jako stín. Tentokrát netoužila po setkání, ať už
s kýmkoliv.
Před očima stále viděla jeho tvář. Nemohla se jí zbavit. Jeho černé oči,
které se jí vypalovaly do kůže jako značkovací železo. Nenáviděla ten
pocit kořisti. Ani na vteřinu nepochybovala, že jemu tohle uspořádání
vyhovuje.
Neřekla mu všechno. Nemohla. Této noci už na to neměla sílu. Jejich
setkání ji nepředstavitelně vyčerpalo. Měla pocit, že už nemá žádnou
energii. Připadala si jako vyždímaný citron. Zvláštní, na ducha.
Ve třetím patře narazila na spícího Protivu. Když kolem něho proletěla,
otočil se ve vzduchu na druhý bok a hlasitě zachrápal.
Navíc, nic se neodvíjelo tak, jak si to naplánovala. Znova a znova, pořád
dokola, si přehrávala jejich rozhovor. Řekla toho víc, než chtěla. Měla si
dávat větší pozor na jazyk, ale v tu chvíli si nemohla pomoct.
Lily byla na cestě do Velké síně, když zahlédla, jak proti ní chodbou
pluje vzduchem sir Nicholas, duch nebelvírské koleje. Skoro bezhlavý Nick,
tak se mu říkalo, blesklo jí hlavou. Zajímalo ji, jestli se mu již splnila
jeho největší touha – dostat se mezi bezhlavé. Usmála se a vyrazila mu
vstříc.
Když ji zahlédl, na jeho tváři se objevil široký úsměv. Jelikož neměl
klobouk nebo jinou pokrývku hlavy, kterou by mohl smeknout v uctivém
pozdravu, alespoň se chytil za vlnité prošedivělé vlasy a poodklopil
hlavu, jak měl ve zvyku. Ukázal starou rozšklebenou ránu, kvůli které byl
trefně nazýván skoro bezhlavým. Hlava nebyla zcela oddělena od těla, byť
ji držel jen malý kousek kůže. Avšak i tahle malá překážka ho vyřazovala
z klubu bezhlavých.
Lily potlačila nutkání se odvrátit a jemně kývla hlavou na pozdrav.
Oplatila mu stejně a také se usmála. Na rozdíl od duchů, kteří se svobodně
rozhodli pohybovat se ve světě smrtelníků i po vlastní smrti, nemohl Lily
nikdo spatřit, pokud si to vyloženě nepřála. Křišťálové představení dnešní
noci bylo čistě kvůli efektu. Bylo to však nesmírně vyčerpávající.
Duch vsunul prst pod tuhé okruží, které měl kolem krku, a nepatrně si je
narovnal, jak byl zvyklý. Poté k ní přátelsky natáhl průsvitné ruce a
jemně ji oslovil. „Slečno Evansová,“ v jeho hlase bylo znát nehrané
potěšení. „Jak skvělé vás zase vidět,“ vykřikoval nadšeně. „Jen mě mrzí,“
povzdechl si, „že zrovna takhle.“ Přejel ji pohledem a znovu se zahleděl
do jejích očí. „Nicméně musím konstatovat, že vám to nesmírně sluší.“ Rty
roztáhl do rošťáckého úsměvu.
„Děkuji, sire Nicholasi,“ poděkovala rozpačitě. „I vy vypadáte výborně.“
Bylo brzy ráno. Chodby hradu zely prázdnotou, všude vládlo ticho a klid.
Černá kočka vběhla do Velké síně. Proběhla řadou mezi dvěma ze čtyř
dlouhých kolejních stolů a vyskočila na zvýšenou plochu, jakési pódium, na
konci sálu, kde byl umístěn stůl profesorů školy v Bradavicích. Nic se tu
nezměnilo. Naprosto nic.
Lily se rozhodla, že se tu schová a počká, dokud se místnost nezaplní
studenty, kteří zanedlouho přijdou na snídani.
Toužila vidět svého syna. Chtěla vidět, jak vyrostl, jak vypadá. Určitě je
celý James. Musela se ujistit, že je šťastný a nic mu nechybí. Toužila se
ho dotknout. Pohladit ho po nepoddajných vlasech, stejných, jako měl jeho
otec.
Cítila, jak ji v očích pálí hořké slzy. Jedna jí stekla po tlamičce a tiše
dopadla na přední tlapku.
Probudil ji hlasitý hovor a cinkání příborů. Zvedla hlavu. Ležela v koutě
za stolem, stočená do klubíčka, skrytá všem zrakům. Musela usnout,
uvědomila si užasle. Byla tolik unavená…Také zřejmě byla ve zvířecí podobě
více zvířetem než duchem, takže podlehla únavě. V duchu se usmála.
Cítila se báječně. Slastně se protáhla a překulila se na všechny čtyři.
Profesorský stůl byl až na jedno místo plně obsazen. Hleděla na jejich
záda. Zatím si jí nikdo nevšiml.
„Víte něco nového o profesorce McGonagallové, pane řediteli?“ zeptala se
starostlivě madam Pomfreyová a se zájmem se naklonila nad stůl.
Stříbrovlasý muž s dlouhým plnovousem stejné barvy vzhlédl přes své
půlměsícové brýle, nadechl se a chystal se odpovědět, když se u stolu
objevila sama profesorka McGonagallová. Profesor Brumbál zavřel ústa a
sotva znatelně kývl.
Profesorka McGonagallová přátelsky položila ruku na ženino rameno a
přívětivě se usmála na ředitele školy. „Mám se výborně, drahá Poppy. Pobyt
v lázních mi udělal nesmírně dobře.“
„To ráda slyším, Minervo,“ poplácala ji madam Pomfreyová po ruce a úsměv
jí oplatila.
Lilyin pohled sklouzl z tolik drahé tváře profesorky McGonagallové na
strnulá černá záda na druhém konci stolu. Snape seděl shrbeně za stolem.
Skoro nejedl a ostražitě pozoroval celou místnost svým tmavým pohledem.
Vedle něj seděl o něco mladší pohledný muž, kterého neznala. Podle místa,
kde seděl, usoudila, že musí jít o nového učitele obrany proti černé
magii.
Severus Snape seděl na místě určeném pro učitele lektvarů. Čím vyšší
postavení, tím seděl profesor blíže ke středu, tedy řediteli školy čar a
kouzel. Musel vycítit její pohled a otočil se jejím směrem. Vypadal jako
vždy. Nechápala, jak to dělá, že na něm nebyla vidět jediná stopa jejich
společného ponocování předešlé noci. Byla si skoro jistá, že vůbec nespal.
No, každý má nějaké to tajemství.
Chvíli si ji měřil a už to vypadalo, že se zvedne, ale pak s dobře
předstíranou lhostejností odvrátil hlavu.
Ještě než vyhledá Harryho, rozhodla se trochu nabourat Snapeovu rovnováhu.
Na její vkus vedl až moc klidný život. Dokud je tady, pomyslela si, trošku
mu ho vylepší. Zlomyslně se ušklíbla.
Jelikož si jí už nevšímal, vykročila k ženě, která seděla po Brumbálově
pravici. Prošla těsně kolem zadní nohy židle a jemně se otřela zástupkyni
ředitele o dlouhý hábit, který jí v měkkých záhybech spadal až na zem.
Profesorka McGonagallová odložila vidličku a nahlédla pod stůl. Za chvíli
vylovila černé stvoření, které jemně zamňoukalo. Přísně na ně pohlédla,
ale po chvíli se její rysy uvolnily a ona sevřela zvíře ve své náruči.
Pohladila je po hebké hlavě. Lily znova zamňoukala, tentokrát hlasitěji,
aby upoutala pozornost.
Madam Pomfreyová strčila nad stůl svůj bílý čepec. „Jak milé stvoření,
Minervo,“ vydechla. „Je tvoje?“
Lily se nechala drbat pod bradou a tiše předla. Svýma bystrýma zelenýma
očima však sledovala muže s bledou tváří a mastnými vlasy. Jakmile
zaslechl Lilyino hlasité zamňoukání, okamžitě zvedl hlavu. Zaznamenala
jeho ohromený pohled.
„Ne,“ odpověděla. „Nemám nejmenší tušení, čí by mohla být.“
„Zřejmě některého ze studentů,“ přidal se Brumbál a napil se svého čaje.
„Je moje,“ odpověděl břitce Snape a pokusil se o úsměv, aby otupil ostří
své odpovědi. Avšak bez výsledku.
Zarazil se. Proč to vlastně řekl? Mohl přece dělat jako by nic. Nemusel si
jí vůbec všímat… Z myšlenek ho však vytrhl Brumbálův hlas.
„Vaše, Severusi?“ otočil se na něj ředitel překvapeně.
„Nevěděla jsem, že máte kočku.“ Profesorka McGonagallová se natáhla přes
učitele obrany proti černé magii a strčila Lily Snapeovi do klína.
Lily se pohodlně uvelebila na černé látce hábitu šklebícího se Snapea.
Půvabně si olízla tlapku a vzhlédla.
Její černý trůn na ni shlížel s čirou zlostí. Natáhla se a smyslně se
otřela o jeho paži opřenou o kraj stolu.
„Zdá se, Severusi,“ pronesl Brumbál svým rozvážným hlasem, „že si vás
velmi oblíbila.“
Snape se už podruhé ten den, a to bylo teprve ráno, pokusil o úsměv a
neohrabaně přejel po lesklém sametovém hřbetě vetřelkyně ve svém klíně.
„Jestli to takhle půjde dál, třeba ho ještě naučím se smát,“ pomyslela si
Lily. Ta představa se jí docela zalíbila.
„Na můj vkus je příliš všetečná,“ ucedil vážně Snape a stiskl rty. Brumbál
se srdečně zasmál a ukousl si pořádný kus koláče.
Lily využila chvilkové nepozornosti svého nezdvořilého hostitele a
vyskočila mu z klína. Svého už dosáhla.
Hbitě proběhla pod stolem.
O
chvíli už Lily ležela na boku na masivní dřevěné lavici mezi Ronem a
Harrym. Hravě se natahovala po tkaničce, kterou si Ron vytáhl z boty a teď
ji s ní škádlil. Harry je se smíchem pozoroval a hladil lesklou černou
kočičí srst, hebkou jako samet.
„Tak to by stačilo, Pottere,“ Snape stanul těsně za Harrym a shlížel na
něj jako bůh pomsty.
Stejně jako prve, ani teď nevěděl, proč udělal to, co udělal. Teď však
nebyl čas na to, aby analyzoval svoje pocity a pohnutky.
Harry se překvapeně podíval z Rona na Hermionu, která klečela na lavici a
s lokty opřenými o stůl se zájmem pozorovala jejich počínání. Denní věštec
zůstal ležet na stole bez povšimnutí. Když uslyšela nenáviděný hlas
profesora lektvarů, zvedla hlavu a nepřátelsky si ho změřila.
V okamžiku, kdy k němu zvedl pohled i mladík v kulatých brýlích, se na něj
Snape zle zašklebil. „Okamžitě mi vraťte to zvíře.“
Nemohla říct, že by to nečekala. Na druhé straně čekala více pochopení.
V koutku duše doufala, že ji dopřeje trochu více času v synově
společnosti. Věděla, že není z kamene. Před kolegy nebo studenty však
nikdy masku neodkládal. No ovšem, hloupá Lily, jak na to mohla zapomenout.
„Já,“ koktal zaskočený Harry. „Nevěděl jsem, že…pane…že je…vaše.“
„Ovšem,“ řekl Snape trochu smířlivěji. Neobešel se však bez úšklebku.
Přelétl trojici ostražitým pohledem a převzal od Harryho černé zvíře,
které mu student podával.
„Přeji vám hezký den, Pottere,“ řekl mrazivě a s Lily v náručí odcházel ze
síně.
„Cože!“ vyjekl Ron překvapeně směrem ke Snapeovým vzdalujícím se zádům.
„Odkdy má Snape kočku?“ Otočil se zpátky ke stolu a pohlédl kamarádce do
bystrých očí.
Hermiona jen pokrčila svými útlými rameny a vrátila se k Dennímu věštci.
Harry se stále ještě díval profesorovým směrem a nemohl odtrhnout oči od
stvoření, které vykukovalo Snapeovi přes rameno.
„Viděls, jak se na mě dívala?“ zeptal se zamyšleně Rona, který už se cpal
ovesnou kaší.
Nevěřícně po ní střelil pohledem a se stejným výrazem sjel k dlouhému
krvavému šrámu na hřbetu své ruky. „To si spolu ještě vyřídíme,“ sykl.
Prudce se otočil a rychlými kroky, které se dunivě rozléhaly chodbou, se
vzdaloval až zmizel na schodech do sklepení.
Lily za ním ohromeně hleděla. Věděla, že to přehnala. Kdyby byla naživu,
očekávala by, že si to s ní vyřídí rovnou tady na místě. Nepředpokládala,
že se dokáže takhle ovládnout.
S nevírou si uvědomila ještě jednu věc. Ať byl v její přítomnosti
rozčílený sebevíc, nikdy proti ní nepoužil hůlku nebo kletbu. Vždy dokázal
svůj hněv udržet pevně na uzdě. Tedy, co se týkalo činů. Pokud chtěl, jeho
slova nepostrádala žádané ostří a dokázala trefně tít do živého.
Lily se vzpamatovala právě včas, aby utekla před houfem studentů, který se
obklopený smíchem a družným hovorem vyvalil z velké síně.
Ð
3. část Ñ
Měla to tušit. Měla tušit, že svoji zlost na ni si Snape vybije na
studentech. Celý den neměl stání. V jednom kuse rozevlátě procházel mezi
pracujícími studenty a každou chvíli se ozvalo tlumené puf. To jak
použil uklízecí kouzlo pokaždé, když se mu nezdála sebemenší drobnost na
připravovaném lektvaru. Ve třídě přibývalo stále více nešťastných tváří a
Lily měla pocit, že pokud něco neudělá nebo neodejde, tak se asi brzy
zblázní. Došlo jí, že to nejsou studenti, komu je třeba pomoci.
Byl jako můra. Můra, která se ocitla poblíž lidského obydlí a z chladné
tmy se pokouší dostat k teplému, zářivému světlu. Zoufale bije křídly o
sklo a snaží se najít skulinu, kterou by se dostala dovnitř. Dovnitř, ke
svému světlu, které ji tolik přitahuje, ale zároveň pro ni znamená zkázu.
Celý den ji chladně přehlížel. Lily seděla na jeho stole, mezi
nejrůznějšími přísadami, koulemi a křivulemi, a předstírala, že se věnuje
hygieně. Pečlivě si čistila srst růžovým jazýčkem, ale koutkem oka
sledovala, co se děje v učebně.
Snapeovi se do spárů dostal šestý ročník Nebelvíru a Zmijozelu, který měl
dnes společně v rozvrhu napsanou dvouhodinovku lektvarů.
Snape stál v rohu místnosti, opíral se o kamennou stěnu, ruce složené na
prsou. Trochu unaveně se rozhlížel po klidné atmosféře temné učebny.
Všichni pilně pracovali na zadaném lektvaru. Občas se mezi mladými lidmi
ozval tlumený šepot, ale jakmile Snape zpozorněl, opět umlkl.
Lily pomalu, v půvabném pohybu, položila zadní nohu a zvedla černou hlavu.
Všimla si, že ji Harry z druhé řady zaujatě pozoruje. Jak si rovněž
stačila všimnout, neušlo to ani Snapeově ochabující pozornosti. Přece
jenom nebyl tak nezdolný, jak se zdálo. V duchu se ušklíbla.
„Děje se snad něco, pane Pottere?“ zeptal se Harryho zlověstně a v tichém
gestu, ve kterém naznačil, že čeká na odpověď, pozvedl pravé obočí.
„Ne,“ vykoktal Harry. „Ne, pane profesore.“
„Tak pracujte.“
„Ano, pane,“ Harry věnoval Lily poslední pohled a pak se sklonil nad
vlastním kotlíkem. Bledý chlapec s neobvykle světlými vlasy a špičatým
obličejem se zlomyslně uchechtl a šťouchl loktem do svého tupého
společníka.
„Harry,“ sykla Hermiona naléhavě a chytila Harryho za ruku právě včas, aby
neudělal chybu. „Ty dikobrazí ostny tam přijdou až po odstavení z ohně,“
vysvětlila mu pomalu. Při přípravě základního lektvaru na léčení vředů
bylo nutné dávat pozor na správnou hmotnost kopřiv a na přidání ostnů až
po odstavení kotlíku z ohně. Harry si povzdechl. Kdyby nebylo Hermiony…
Lilyin temný přítel ji upřeně pozoroval. Na jeho tváři se objevil
zamyšlený výraz. Bezděčně si přejížděl palcem po hojícím se šrámu
z dnešního rána.
Alespoň že už tady nelítá jako zbloudilý potlouk, pomyslela si Lily. Tím
nadělal víc škody, než užitku. Spousta studentů z předešlých tříd se
každou chvíli nervózně rozhlížela a ostražitým zrakem pátrala po učebně,
místo toho, aby se soustředěně věnovala své práci. Pak to dopadalo tak,
jak to dopadalo. Nevybavilo se jí však jemné puf, které chvíli co
chvíli doprovázelo dnešní hodinu. Třídou se rozlehl hlasitý třeskot.
Prásk.
Tohle bylo skutečné, uvědomila si. Lekla se tak, div že nespadla ze své
pozorovatelny. V mžiku byla na všech čtyřech a radši hbitě seskočila na
kamennou podlahu. Zvědavě se rozhlížela, co se stalo.
„Vy hlupáku,“ zuřil Snape a mířil k chlapci s kulatou tváří. Plášť za ním
vlál jako netopýří křídla. Chlapcův nechápavý výraz v mžiku vystřídalo
upřímné zděšení, když viděl profesorův obličej zbrázděný hněvem. „Chcete
vyhodit celou školu do povětří?“ hřímal Snape.
Neville Longbottom otevřel ústa k odpovědi, z jeho rtů však nevyšla ani
hláska. Nešťastně se rozhlédl po spoušti, kterou způsobil výbuch na jeho
stole.
„Srážím Nebelvíru deset bodů.“ Z jeho hlasu vanul chlad a hluboké
opovržení.
Učebnou se rozlehlo vysvobozující zařinčení školního zvonku, který
oznamoval konec hodiny. V učebně však zůstalo hrobové ticho, nikdo se
neopovážil ani pohnout.
„Sbalte si věci a vypadněte,“ zahučel profesor ke třídě a poté se opět
otočil na nebohého Nevilla, který se celý třásl. Než se na něj Snape znova
obořil, stačil zachytit soucitné pohledy Harryho, Rona a Hermiony, kteří
si ve spěchu balily svoje věci.
„Ukliďte to, Longbottome,“ přikázal stroze. Otočil se k odchodu, ale pak
si to rozmyslel. „Pokud budete takhle pokračovat, pane Longbottome,“ začal
tiše, ale takovým tónem, až se z toho Nevillovi ježily vlasy na hlavě.
Přimhouřil oči a naklonil se dopředu. „Budu pravděpodobně lektvar na
léčení vředů brzy potřebovat. Budu ale nejspíš nucen připravit si ho sám,“
dodal jedovatě.
Otočil se na patě a Neville, který na něj nešťastně zíral, sebou už jen
trhl, když za sebou Snape nechal s třeskotem zapadnout těžké dveře svého
kabinetu.
Pokračování
|