|
Stipendium II.
Autor:
Laura
Kapitola II.
V sobotu Julii
probudil hlas Albuse Brumbála. Rozhlédla se po ložnici, než jí došlo, že
ředitel mluví z malého zrcadla na nočním stolku. Naklonila se tedy přes
spícího Severuse, vzala zrcadlo, posadila se do polosedu a opřela si ho o
kolena..
„Ano, pane?“ rozespale zamžourala na
ředitelovu tvář.
„Dobré ráno, Julie,“ zdvořile
pozdravil.
„Potřeboval bych mluvit se
Severusem,“ omluvně se usmál. Julie jen rozpačitě pohlédla na muže vedle
sebe. Už nespal - seděl opřený o čelo postele a mlčky kývl. Julie se tedy
usmála na Brumbála a podala zrcadlo Severusovi.
„Přál jste si se mnou mluvit?“ zeptal
se klidně.
„Ano, Severusi. Viktor Krum je
v Londýně,“ sdělil ředitel. „Kingsley jej měl za úkol zkontaktovat po
utkání ve famfrpálu a potom dopravit do Bradavic. Bohužel však zasáhl
Lucius Malfoy a odvedl si Kruma ihned po zápase. Kingsley nemohl nic dělat
kromě toho, že je sledoval a zjistil, že Malfoy odvádí Viktora k sobě
domů. Zřejmě dostal od Karkarova echo, že by se Krum mohl pokusit o útěk,
nebo jej měl pouze hlídat. Každopádně teď potřebujeme, aby ses pod nějakou
záminkou dostal k Malfoyovi a pokusil se zjistit, co Malfoy s Viktorem
zamýšlí.“
„Dobrá. Jak to mám zdůvodnit?“
„Třeba jako přátelskou návštěvu.
Řekněme, že jsi měl cestu kolem a tak jsi se rozhodl zastavit... Jde jen o
to, získat informace, abychom mohli zvážit možnosti jeho potencionálního
vysvobození. Každopádně se samotný o žádnou akci nepokoušej.“
„Rozumím.“
„Budu rád, když mě budeš po návratu
informovat,“ zakončil Brumbál a zmizel.
Severus se dal do oblékání.
„Dáš na sebe pozor, že ano?“ s obavou
se zeptala Julie.
„Jistě.“
„Počkám na tebe v sídle Řádu.“
„Ne.“
„V tom mi nemůžeš bránit!“
„Tak si dělej, co chceš,“ zamumlal a
zmizel v krbu.
Julie vyskočila a urychleně se
oblékla. Přitom přemýšlela, že se s ní Severus ani nerozloučil. Kdyby se
něco stalo... Ale na to ani nechtěla pomyslet.
„Myslel jsem si, že se objevíš,“
přivítal ji Lupin v kuchyni, když vystoupila z krbu.
„Už to víš?“ zeptala se rozechvěle.
„Jistě. Brumbál tu byl.“
„Chci tu na Severuse počkat,“ omluvně
se zarděla.
„To je samozřejmé,“ chápavě se usmál.
„Už jsi snídal?“ napadlo ji, že může
být trochu užitečná
„Ne,“ pohlédl na ni s příjemným
překvapením.
„Fajn. Tak se posaď,“ rozkázala a
vytáhla hůlku.
„A jak se jinak máš?“ zeptal se poté,
co se uvelebil za velkým stolem.
„Myslíš, když zrovna neumírám strachy
o Severuse?“ trpce se pousmála. „Jinak to jde.“
„Klid. On bude v pořádku. Umí se o
sebe postarat,“ řekl vážně.
„Nevím, co bych dělala, kdyby se mu
něco stalo,“ přiznala Julie a postavila před Remuse hrnek horké kávy.
„Nejspíš by to byla totiž moje chyba. Kvůli mně se nesoustředí a...“
„Julie!“ zarazil ji. „Co to tu, u
Merlina, vykládáš? To je čirý nesmysl!“
„Ale není. On potřebuje mít čistou
hlavu, když se s nimi stýká. A k tomu já mu nepřispívám, víš?“
„On to zvládne,“ nesouhlasil. „Pokud
je vnitřně v pohodě, což si myslím, že je teď víc, když jste si to už mezi
sebou... vyjasnili... Je to pro něho naopak snadnější, jestli mě chápeš.“
„Myslíš?“ položila na stůl talíř
obložených chlebů a sedla si naproti Lupinovi.
„To vím,“ usmál se a pustil se do
jídla.
„No a jak se máš ty?“
„Jak bych se mohl mít, když tu
trčím,“ zatvářil se nespokojeně. „Celé dni se potloukám po domě, občas
narazím na nějaký nechutný ostatek po rodině Blacků - zrovna včera jsem
objevil skříň plnou psích koster, zdá se, že si schovávali i mrtvé psy -
uklízím to svinstvo... A samozřejmě jednou do měsíce si vychutnám
vlkodlačí agónii,“ dodal pohřebně.
„Ale Severus ti přece nosí ten
lektvar...“
„To mi radši nepřipomínej! Když si
vzpomenu na ten utrejch, obrací se mi žaludek.“
„Ale pomáhá to, ne?“
„Ovšem, že to pomáhá! Nikdo by mě
jinak nikdy nepřinutil to do sebe nalít!“
Julie se pozorně podívala na muže.
Seděl pohodlně opřen o opěradlo židle, nohu přes nohu a pil kávu. Na sobě
měl ošoupané tmavomodré džíny do zvonu, které mohly být snad stejně staré
jako on sám. Vytahaný černý svetr byl dříve pravděpodobně na tělo, ale
nyní tomu tak již vskutku nebylo. Navíc byl značně vybledlý a na volných
rukávech měl hned několik ok. Remus však vypadal, že se v něm cítí dobře.
Vlastně celkově vypadal dost spokojeně přes to všechno, co právě
prohlásil... Zdál se být odpočatý. Tvář mu nenápadně zarůstala ryšavým
strništěm. Modré oči byly bez temných kruhů.
„Co?“ zeptal se nechápavě, když si
všiml, že ho pozoruje.
„Co se mi to tu snažíš nalhat?“
rozesmála se najednou Julie. „Podívej se na sebe! Vždyť tobě to tu
vyhovuje, vypadáš skvěle!“
„Tedy,“ ošil se polichoceně Remus,
„tak to děkuji.“ A podrbal se v krátkých zrzavých vlasech.
„Ne, vážně, nemusíš se snažit mě
rozptylovat takovými přehnanými báchorkami,“ naklonila hlavu na stranu.
„Dobře. Tak už nebudu,“ slíbil a
ukázal ostré zuby v širokém úsměvu. „Jen jsem prostě myslel...“
„No, to je mi právě jasný,“ zasmála
se. „Nepotřebuješ pomoct s nějakým úklidem?“ navrhla potom.
„No, vlastně jsem se chystal uklidit
knihovnu,“ přemýšlel. „Je to celkem pěkná místnost, ale je tam děsně
prachu a taky nějaké chlupaté potvory...“
Po
snídani se přesunuli do prvního patra domu. Julie na všechno koukala
s nezastíraným údivem. Ani v domě jejího smrtijedského otce se nikdy
nesetkala s tolika indiciemi černé magie.
„A tos neviděla ten úděsný portrét
Siriusovy matky. Byl vážně hrůzostrašný,“ vrtěl hlavou Remus. Potom
otevřel dveře na konci temné chodby nad schody a Julie užasla ještě víc.
Knihovna byla vysoká
oválná místnost s velikým oknem. Stěny byly vlastně utvořeny cedrovými
regály s knihami. Julie zvedla hlavu. Ve výšce asi tří metrů byl ochoz
s tepaným zábradlím, na který se vstupovalo po úzkých točitých
schůdcích... Bohužel to všechno vypadalo dost žalostně pod šíleným nánosem
špíny a pavučin. Po podlaze se všude válely rozpadající se knihy a tu a
tam se v koutě mihl černý ocásek.
„Jsou tu krysy?“ podivila se.
„Ano,“ přikývl. „Ale ne nějaké
obyčejné. Utekly zřejmě z tamté zlaté klece, kde je předtím chovali. Od té
doby tu řádí. Myslím, že to byli jejich... domácí miláčci,“ dodal nejistě.
Julie věděla, že kouzelnické krysy
žijí hodně dlouho a mají různé čarovné schopnosti. Ještě nikdy je však
nechytala a nyní se jí do toho z nějakých podivných důvodů ani příliš
nechtělo.
„Tak čím začneme?“ obrátila se s
obavou na Lupina.
„Asi bychom měli vrátit ty knihy do
polic a potom uklidíme to ostatní svinstvo z podlahy. Nakonec pochytáme ty
krysy,“ řekl rozhodně. „Raději zavři dveře, aby se nám zatím nerozutekly.“
Julie uposlechla a potom přistoupila
k první hromadě rozházených knih na podlaze. Opatrně zdvihla vrchní knihu,
zavřela ji a položila vedle sebe. Za chvíli již měla hotový pěkně vysoký
komínek. Seděla teď v tureckém sedu na špinavé podlaze z barevných parket
a otírala si rukávem prach z tváře. Lupin byl na tom podobně, jen s tím
rozdílem, že občas nahlas předčítal z té či oné zajímavé knihy.
„A nebo tohle, poslouchej!“ opřel se
zády o jeden z regálů a položil si obrovskou bichli na zaprášené koleno.
„Potomci tvoji by se měli bít
každý den nebo častěji, aby si vštípili úctu a pokoru v tebe. Samozřejmě
je tluč jen kouzelnou rákoskou, aby se jim nenadělaly modřiny... Tak
teď už alespoň víme, kde čerpali Blackovi svůj smysl pro výchovu a
morálku,“ poznamenal a znechuceně zaklapl knihu.
„Sirius to asi neměl lehké, co?“
opatrně se otázala Julie.
„To neměl,“ sklonil oči muž. Potom
rázně vyskočil na nohy a oprášil si kalhoty.
„Tak to bychom měli,“ rozhlédl se po
podlaze. Všechny knihy byly srovnané v komíncích. Lupin jich několik vzal
a počal je skládat do nejbližší police. Julie mu také nějaké podala. Potom
sama vylezla na úzký dřevěný žebřík a vsunula do uprázdněné police těžkou
encyklopedii kouzel.
„Podáš mi tamtu velkou knihu?“
požádala Lupina. Ohlédl se a spatřil pod malým, kulatým stolem ležet
zapomenutou poslední zaprášenou bichli.
„Kronika rodu Blacků,“ přečetl zašlý
nápis a udiveně vzhlédl k Julii. Stála překvapeně na žebříku a hleděla na
něho.
„Tak to otevři,“ vzpamatovala se
první a ponoukla ho netrpělivě.
„Nejsem si jist, že to chci číst,“
zapochyboval. Přesto však otevřel svazek.
„VY BASTARDI!!! TO JE DRZOST!!!“
zařvala v tu ránu hrozně kniha a počala sebou škubat, jako posedlá. Lupin
jen vytřeštil oči.
„ZPLOZENCI ŠPÍNY!!! JAK SE
OPOVAŽUJETE!!!“
„Tak dost!“ Remus vší silou sklapl
desky knihy k sobě. Potom se s obavou podíval vzhůru na Julii a ta se
začala hrozně smát. Lupin se taky rozesmál.
„Co... to... bylo?“ přidržovala se
police, aby smíchy nespadla ze žebříku.
„Další překvapení, jež nám tu po sobě
zanechali Blackovi,“ vysvětlil, když se dosyta nasmál. „Tak takhle přesně
tu hulákal ještě nedávno ten portrét, o kterém jsem ti říkal.“
„Proč ale tak vřískala?“ pohlédla
Julie na knihu.
„Nějaké ochranné kouzlo. Rozpozná
asi, když ji otevře někdo nepovolaný,“ pokrčil rameny.
„Podej mi ji,“ napadlo něco Julii.
„Zkusím to já.“
„No já nevím,“ zaváhal, ale knihu jí
dal.
„ODPORNÁ CHÁSKO!!! NEČISTÍ
KŘÍŽENCI!!!“ vyštěkla okamžitě kniha a zacloumala sebou tak divoce, že
Julie ztratila rovnováhu a cítila, jak padá dolů. Kniha jí vypadla z ruky
a zaklapla se. Julie zavřela oči a očekávala tvrdý dopad. Jaké bylo ale
její překvapení, když ji zachytily dvě silné mužské ruce.
„Mám tě,“ vydechl muž a usmál se na
ni. Julie jen provinile vzhlédla k jeho tváři. Byl to jen okamžik, ale
v té vteřině jí připadal hrozně přitažlivý.
„Postav mě, Remusi,“ sklonila pohled.
„Jistě, omlouvám se,“ řekl vážně a
okamžitě povolil své sevření.
„Proč by ses omlouval? Zachránil jsi
mě před pádem do té špíny, ne?“ zažertovala a zvedla kroniku.
„Hm. Ovšem podle téhle věci už jsme
oba do špíny klesli. Neslyšelas?“ pousmál se.
„To nešlo neslyšet,“ zasmála se a
vylezla zpět na žebřík. Strčila knihu co možná nejdál a nejvýš, kam
dosáhla. Představa, že by se ještě nějakým nedopatřením přece jen
otevřela, Julii naháněla husí kůži.
Se špínou a prachem
na podlaze a nábytku se lehce vypořádali několika kouzly a místnost rázem
získala jinou tvář. Zbývalo chytit krysy.
„Co kdybychom je na něco nalákali,“
napadlo Julii, když se v předklonu snažila dohlédnout do všech koutů a
pátrala po černých ocáscích.
„To nezabere. Jsou chytré,“ zavrtěl
hlavou.
Julie se posadila do červeného křesla
u okna a zaklonila hlavu.
„Prokouklo to tu,“ poznamenala potom.
Lupin jen mlčky přitakal a s rukama v kapsách četl tituly knih v nejbližší
polici.
„Proč se pořád děje, že se děti
rozchází se svými rodiči?“ řekla po chvíli tiše. Překvapeně se otočil.
„Myslím tím...“ zavřela oči unaveně, „Proč tak často zjistíme, že naši
rodiče jsou horší než my?“
„Nevím proč, ale jsem rád, že je to
tak,“ odpověděl rozvážně. „Je přece dobré, když se stejné chyby neopakují
pořád dokola. Když se věci vyvíjí a stávají se lepšími. Potom je i dobré
překonat vlastní rodiče a napravit, co oni zmařili, ne?“
„Všeobecně vzato s tebou souhlasím,“
hlesla. „Ale v praxi... Je to trochu deprimující.“ Pomyslela na svého
otce.
„Tím syndromem trpěl i Sirius,“
pousmál se a opřel se ledabyle o žebřík.
„Jak to vlastně bylo s jeho rodiči?
Byli Smrtijedi nebo ne?“ pohlédla na něj klidně.
„Ne, ale ztotožňovali se s jejich
teorií čisté krve. Sirius ji naopak odmítal, a tak vznikl ten nesmiřitelný
konflikt,“ vzdychl. „Byl bych dal nevím co za to, kdybych mu tenkrát uměl
nějak pomoct. Měl to vážně těžké.“
„Víš, že jsi hrozně... moudrý?“
usmála se. Zdálo se jí, že je to v protikladu k jeho rebelskému vzhledu.
„Jsi v něčem jako Severus,“ dodala. „Škoda, že se nesnášíte.“
„Všechno má své příčiny a důvody,“
zamračil se.
„Jistě. Ale nevyprchaly už vaše
důvody k nenávisti za ty roky?“
„Něco zmizelo, ovšem. Ale některé
věci... Severus nedokáže zapomínat. Přesvědčil jsem se o tom nedávno, když
jsem zjistil, že jedna jeho vzpomínka na školní léta - a troufám si říct,
že ta nejhorší - pořád vězí nesmazatelně v jeho hlavě.“
„Jak to víš?“
„To je složité. Harry předminulý rok
chodil ke Snapeovi na hodiny nitrobrany...“
„Ano, vím o tom,“ přivřela oči.
Pamatovala si dobře, jak sama nahlédla do Severusových vzpomínek pomocí
nitrozpytu a jedna z nich se týkala právě nitrobrany s Harrym. V té
vzpomínce Harry vypadal vyděšeně, naštvaně a také... zklamaně.
„No a stalo se,“ pokračoval Lupin,
„že Harry shlédl právě tuhle Severusovu vzpomínku. Vyprávěl ji potom mně a
Siriusovi, protože se nedokázal vyrovnat s tím, jaký byl v té vzpomínce
James.“ Lupin se pousmál. „Stěžoval si, že byl frajírek a tak. Nemohl se
s tím smířit... Ale proč o tom mluvím: Tehdy - pamatuji se na ten den-
trošku jsme Severuse trápili, možná trošku víc. Přehnali jsme to. Nechci
to tu rozpitvávat, ale... Důležité je, že Severusova vzpomínka se liší od
toho, jak si to pamatuji já,“ odmlčel se. „Jeho verze je daleko horší.
Jakoby se časem zdeformovala, rozumíš? On si tu událost ve své mysli
záměrně upravil. Nechtěl to zapomenout a pro jistotu to ještě přikořenil.
Za ty roky si tu vzpomínku hýčkal ve svém nitru... Zveličil tu křivdu do
obrovských rozměrů... Vypěstoval si dobrý důvod k trvalé, nesmiřitelné
nenávisti. Chtěl to tak.“ A Lupin smutně pohlédl na Julii. „A to je jeden
důvod, proč mě nikdy nepřestane nenávidět. Nechce... nic měnit,“
vysvětlil.
„Lidé by měli takové vzpomínky prostě
vyhazovat,“ zamračila se Julie. „Prostě je vyjmout, odstranit...“
„Jenže to by bylo proti logice. To,
co prožíváme, nás utváří. Stává se to neoddělitelnou součástí nás samých,“
namítl.
„Ty jsi byl vážně zrozen k učení,“
usmála se. „Poslouchala bych tě klidně až do večera. A dělala bych si
poznámky!“
„Jenže to nejde,“ narovnal se
s úsměvem. „Za prvé už nejsem učitel, za druhé psychologie nikdy nebyla
můj obor a za třetí musíme jít dolů, kdyby někdo volal nebo přišel.“ Julie
si najednou uvědomila, kolik uběhlo času od té doby, co jsou v knihovně, a
rychle vstala.
Vrátili
se do kuchyně a jali se prohledávat obsah kredence. Při úklidu jim pořádně
vytrávilo a navíc už bylo dávno po poledni a tedy čas na oběd. Julie se
snažila nevnímat, jak se jí nitro svírá obavami při každé myšlence na
Severuse, proto se aktivně ujala přípravy jídla. Udělala špagety, zatímco
Lupin odněkud vyštrachal velice zaprášenou láhev vína a celou dobu, co
vařili a jedli, bavil Julii vyprávěním o jednotlivých členech řádu.
Pověděl jí i o Percym a jeho sporu s ostatními z rodiny Weasleyových.
Dlužil jí to již od minulé schůze Řádu. Tehdy se Molly tak rozrušila, když
přišla řeč na Percyho.
„No a tady máš důkaz, že jsou i
případy, kdy jsou rodiče lepší, než jejich děti,“ uzavřel.
„No, alespoň že tak,“ kývla a
zahleděla se před sebe do prázdna. Najednou ji však upoutaly plameny
v krbu, které zezelenaly.
„Remusi,“ stačila ještě ukázat před
sebe, když se v ohni objevila hlava Severuse Snapea.
„Lupine! Spoj se s Brumbálem. Malfoy
chce večer Kruma vzít na Kromlech, aby jej mohl Voldemort vyslechnout.
Budu tam také, ale nevím, jestli budu moct něco udělat...“
„Nedělej si s tím starosti. Seženeme
lidi,“ pohotově jej ujistil Lupin, nyní klečící na předložce u krbu.
„Bude to kolem desáté, ale buďte tam
dřív!“ zdůraznil Severus. „A ji,“ koukl na Julii, „sebou neberte.“
„Severusi, nemůžeš mi...!“ okamžitě
hlasitě zaprotestovala dívka.
„Teď ne, Julie!“ zarazil ji. Potom
se otočil někam za sebe. „Musím jít, Malfoy se vrací,“ sdělil rychle a
vzápětí zmizel.
„Já s vámi půjdu!“ rozhořčeně
oznámila Julie.
„Pochopitelně. Já vím,“ uklidnil ji
Remus vážně.
Kolem sedmé večer
téhož dne bylo sídlo Fénixova řádu plné vzruchu. V předsíni se právě
vítali Kingsley Pastorek a Tonksová s Julií, jež jim přišla otevřít.
Odložili si deštníky do podivného stojanu z trollí nohy a sešli po
schodech do kuchyně. Zde již čekali Bill a Artur Weasleyovi, kteří se
skláněli nad nějakou mapou. S nimi se nad stolem skláněl rovněž bradavický
hajný Hagrid a vedle něho na stole ležel obrovský samostříl. Lupin stál
v rohu místnosti s Brumbálem a Alastorem Moodym a tiše se o něčem bavili.
Julie kolem nich prošla pro konvici s čajem, aby mohla nalít nově
příchozím, a zaslechla útržek rozhovoru.
„A neříkal Severus, kolik jich bude?“
zeptal se Moody.
„Myslím, že to neví. Navíc neměl čas
moc dlouho mluvit, Malfoy byl někde poblíž,“ vysvětlil Lupin.
„Budeme tedy muset možná
improvizovat,“ zamyslel se Brumbál.
„Chcete jít do přímého konfliktu?“
ztišil Moody hlas a jeho čarovné oko se upřelo na Julii.
„Ne, pokud to nebude nezbytně nutné.
Pokusíme se tomu vyhnout,“ zavrtěl ředitel hlavou.Víc Julie již neslyšela.
Přistoupila ke stolu a nalila Kingsleymu a Nymfadoře černý čaj.
„Ale tady slečna Jůlie zvostane radši
doma, ne?“ zahlaholil dobrácky Hagrid a usmál se na ni.
Julie už otevírala ústa k záporné
odpovědi. Věděla, že to Hagrid myslel dobře, ale chtěla jej vyvést
z omylu.
Lupin ji však předešel. „Obávám se,
že ne, Hagride,“ sdělil a položil jí ruku na rameno. „Julie je totiž už
dospělá, že?“ podíval se na ni a v modrých očích mu zasvítily jiskřičky.
„Sama bych to neřekla lépe, Remusi,“
přimhouřila oči. Věděla, že si ji dobírá.
„Já vím,“ usmál se a odešel zpět
k Moodymu a Brumbálovi. Julie se za ním chvíli dívala s obdivem. I
v takové chvíli se dokázal chovat, jako by se nic zvláštního nebylo dělo.
V půl osmé se Hagrid
zvedl od stolu (podařilo se mu přitom povalit Tonksovou, která seděla
vedle něho) a chopil se svého samostřílu.
„Takže já zajdu pro Klofana a pomalu
vyrazim,“ oznámil.
„Hagrid se tam musí dopravit po
vlastních, protože se nemůže přemísťovat,“ vysvětlil Julii tiše Lupin.
„Je to daleko?“ zeptala se.
„Ani ne. Původní místo, kde se
scházeli, bylo o dost dál, ale po tom, co jsme tam na jaře zasahovali,
změnili Smrtijedi lokalitu. My ale samozřejmě víme, kde se nově scházejí -
hádej, od koho - a to nové místo je jen kousek za Londýnem.“
„Ale neohrozí to Severuse, když se
tam ukážeme? Bude přece jasné, že někdo Voldemorta zradil a řekl nám, kde
se sejdou,“ namítla.
„No, vlastně Brumbál má takový plán,
že se ukazovat nebudeme. Pouze budeme přihlížet ze zálohy a Viktora
zachrání Klofan. My jen budeme jistit situaci.“
„Kdo je Klofan?“ překvapeně se
zeptala.
„Kdo je Klofan?“ zasmál se.
„Uvidíš!“
Kapitola III.
V devět hodin
se
přemístili na travnatý kopec za městem a vydali se pěšky a v tichosti
směrem k lesu, jenž se černal před nimi. Julie šla vedle Lupina a snažila
se očima proniknout houstnoucí tmu. Skoro se lekla, když se vedle ní ozval
tichý hlas Albuse Brumbála.
„Za okamžik budeme na místě,“ sdělil
jí. „Remus ti, Julie, ukáže, kde se schovat, a potom budete vyčkávat. A
nikdo,“ zdůraznil, „nikdo nebude podnikat nic na vlastní pěst. Rozumíš
mi, Julie?“
„Ano,“ hlesla. Potom se otočila a
chtěla ještě něco říct, ale ředitel už byl pryč. Lupin ji chytil za rukáv
mikiny a vedl ji po úzké lesní pěšině mezi hustými mladými smrčky. Asi po
deseti minutách dorazili k nějaké polorozpadlé kamenné zídce. Lupin ji
přeskočil, Julie jej následovala.
Ocitli se v jakési zřícené stavbě.
Remus na okamžik rozsvítil hůlku a zašeptal:
„Tady počkáme. Tím průzorem uvidíme
přímo na Kromlech. Musíme být úplně zticha.“
Julie kývla a postavila se k díře ve
zdi, jež zřejmě kdysi byla oknem. Před ní se otevíral pohled na svažující
se louku a dole pod kopcem uviděla zvláštní kamenné útvary, které se
tyčily přímo uprostřed travnatého palouku. Obloha byla jasná a na všechno
dopadalo bledé měsíční světlo.
„Kde jsou ostatní?“ zašeptala.
„Strategicky rozmístění,“ odvětil.
„A kde je ten Klofan? Přijde včas?“
zeptala se s obavou.
„Klofan rozhodně nepřijde, ale
přiletí,“ opravil ji Lupin. „Neboj se a buď tiše. Musíme se snažit být
neviditelní. Je možné, že někteří Smrtijedi půjdou na Kromlech pěšky.
Mohli by jít kolem nás.“
A tak
stáli mlčky opření o zídku a průzorem před sebou pozorovali noční krajinu.
Julie koukala na ty zvláštní kameny dole na palouku a přemýšlela, co
znamenají. Už několikrát v životě slyšela o menhirech a dolmenech, ale
nikdy je neviděla na vlastní oči. Byly tu ty podivné kameny od pradávna
nebo je zde rozmístili sami Smrtijedi? Nevěděla a Lupina se teď zeptat
nemohla.
‘Zeptám se potom Severuse,’ řekla si
a pojednou se jí v nitru cosi bolestivě sevřelo. Způsobila to jediná
myšlenka na něho. Julie se nad tím nestačila ani podrobněji zamyslet, když
se před ní náhle objevila ve tmě vzdálená světla loučí - levitovaly ve
vzduchu kolem mýtiny. Srdce se jí prudce rozbušilo. Byli to oni. Smrtijedi
přicházeli. Několik postav mělo s sebou košťata, na kterých zřejmě
přiletěly, jiné se sem patrně přemístily.
Julie přimhouřila oči
a naklonila se co nejvíc dopředu. Uvidí i Severuse? Bylo to opravdu
daleko, přesto však Julie rozeznala sedm postav, z nichž šest mělo tvář
zahalenou černou kápí. Sedmá postava kápi neměla. Ležela bezvládně na
zemi, tak, jak ji tam pohodili zahalení muži, a Julie nabyla jistoty, že
je to Viktor Krum. Ostatní postavy se mezi sebou bavily a ležícího těla si
vůbec nevšímaly.
’Teď by byla ideální chvíle na
zásah!’ uvědomila si Julie. Voldemort tu ještě zjevně nebyl. Bylo by to
překvapivé a rychlé. Tak proč nikdo nic nedělá? Kde vlastně všichni jsou?
Proč už se neobjevil ten Klofan? Vzhlédla k obloze. Najednou kdesi za
jejím pravým ramenem zapraskala zlomená větvička. Julie se prudce otočila
a její zrak padl na bledou Lupinovu tvář. Pomalu zvedl prst ke rtům. Potom
jí naznačil, aby se nehýbala z místa a obratnými, neslyšnými pohyby se
rychle vzdaloval směrem do tmy, odkud předtím zaslechli zapraskání. Julie
jej rozechvěle pozorovala, dokud se neztratil v temnotě. Smysly měla
vybičované, ale jediné, co teď slyšela, bylo její vlastní srdce. Když se
otočila zpět k palouku, zaznamenala změnu. Postavy se přestaly jen tak
procházet po mýtině, ale naopak teď stály v přesném kruhu. A ona věděla,
co to znamená. Rychle počítala. Ano, už jich bylo osm. Někdo další přišel.
A ten někdo byl lord Voldemort.
Julie se znovu
pátravě rozhlédla po obloze, ale nikde nebylo známky po nějaké
přicházející záchraně.
‘Tak na co čekají?’ nervózně
přešlápla. Také ji zneklidňovalo, že Remus se nevrací. Ale nemělo smysl se
vydávat za ním do lesa v téhle tmě. Navíc musela sledovat, co se děje
vpředu na palouku. Jedna z postav právě dotáhla Viktora do středu kruhu a
odstoupila. Potom vystoupila jiná postava a počala obcházet podél obvodu
kruhu. Julie pochopila, že to je Voldemort. Náhle se rozlehl nočním tichem
smích. Smrtijedi se dobře bavili.
‘Nebudu se na to jen tak koukat!’
vykřiklo něco uvnitř Julie. ‘Promiň, Remusi.’ Dívka vyskočila na zídku,
protáhla se otvorem a seskočila do trávy. V příštím okamžiku již neslyšně
sestupovala svahem směrem k mýtině.
Severus
Snape stál v trávě a sledoval zahalené muže kolem sebe. Sám měl také
nasazenou kápi. Byla to kápě pláště, jenž mu půjčil Lucius Malfoy, když se
ukázalo, že se dnes bude konat sněm. Malfoy teď stál na tři metry od něho,
po jeho levici, a šedé oči se mu leskly nedočkavostí.
„Sssplnil jsi úkol, Luciusssi,“
otočil se Pán zla a roztáhl své tenké rty do ošklivého úsměvu. V záři
pochodní se zaleskla řada malých, špičatých zubů.
„To byla má povinnost, můj Pane,“
sklonil se Malfoy pokorně.
„Jen povinnossst?“
„Chci říci, že jsem to udělal rád!“
opravil se honem Malfoy a sklonil oči k zemi.
„To doufám, Luciusssi! To doufám…“
zašeptalo monstrum. Potom poodešlo na druhou stranu řídkého kruhu.
„Karkarove, můj kluzký příteli,“
oslovilo muže šikmo proti Malfoyovi. „Tímhle skutkem sis nepatrně polepšil
své vratké postavení.“
„Můj Pane, chci si zasloužit vaše
odpuštění. Byl jsem hloupý!“
„Ne. Byl jsi zbabělý. A ještě pořád
jsi, ale alespoň jsi už poznal, kde je tvé mísssto,“ zasyčel Pán zla.
„Mé místo bylo vždy u vašich nohou,
můj Pane! Byl jsem slabý, když jsem si myslel, že jste nás opustil. Ale
doufal jsem ve váš návrat!“ Karkarov se vrhl k zemi a líbal lem
Voldemortova hábitu.
„A proto jsi zradil své druhy a mé
nejvěrnější služebníky?“ odkoplo jej monstrum.
„Slitování!“ vykřikoval Karkarov
v kleče. „Má duše je vaše! Náležím jen vám!“
„Dossst!“ zvedl Pán zla zarudlou
lesklou ruku. „Už mě unavují tvé omluvy! Mám raději činy! Dnes jsi jeden
vykonal, ale to tě nespasssí,“ zachechtalo se monstrum. „Až mi deset let
budeš věrně sloužit, odpussstím ti!“
„Ano, Pane! Jistě!“ třásl se
Karkarov.
„A teď,“ přistoupil Voldemort
k jinému muži, „Avery, kde je Nott?“
„Nemám tušení, Pane. Říkal, že
přijde...“
„Pozval jsem sssedm svých
nejvěrnějších!“ zasyčel Voldemort. „A přišlo vás šššest, z toho jen
o pěti mohu s klidem říci, že jsou věrní...“ zadíval se znovu na
Karkarova. „A jeden se bez omluvy nedostavil!“ zvolal. „Doufám, že jsi
mrtvý, Notte. Jinou omluvu totiž nepřijímám!“
„Ale co to tu máme?“ otočil se potom
náhle Pán zla na zhroucenou postavu Viktora Kruma, jež ležela v bezvědomí
uprostřed kruhu.
„Není to ten vzpurný adept, kterého
mi tolik doporučoval Karkarov? Jenže on ssse vzepřel!“ přistoupil
k ležícímu muži.
„Enervate!“ namířil na Kruma
Voldemort hůlkou. Viktor se nepatrně pohnul a zasténal.
„Zdá ssse, že ho již někdo potrápil!“
otočil se Pán zla na Malfoye.
„Byl vzpurný, Pane,“ odvětil tiše
Lucius. „Když zjistil, o co se mi jedná, pokusil se mě dokonce napadnout.
Jen jsem ho trochu zkrotil...“
„Až k bezvědomí?“ zachechtal se
Voldemort.
„Ne, to byl Snape,“ hlesl Malfoy.
„Jak na něj namířil hůlku, zhroutil se a už se neprobral.“
„Výborně, Sssnape!“ obrátil se Pán
zla na Severuse. „Zdařilý Cruciatus!“
„Děkuji, Pane,“ chladně odvětil bledý
muž.
„Zdá se, že moc nevydržíššš, hochu,“
obrátil se Lord Voldemort zpět na Kruma s krutým úsměvem. „Podivuhodně
ssslabé tělo,“ zakroutil spokojeně hlavou. „A to říkají, že létáš dobře na
koštěti... Ale děláš i jiné věci, že? Například špicluješ!“ Voldemort se
naklonil blíž k ležícímu Krumovi a ztišil hlas.
„Není to sssnad pravda? Nedonášíš
sssnad Brumbálovi? Nechtěl ses k němu ssschovat? Mluv!“
Viktor však jen beze slov zavrtěl
černovlasou hlavou.
„Lžeššš!“ zahřměl Voldemort.
„Crucio!“
Nocí se rozlehly nelidské skřeky.
Julie ležela v trávě
za povaleným kmenem a se zatajeným dechem poslouchala, co se odehrává asi
třicet metrů od ní. Vítr vál jejím směrem a Voldemortova slova se v něm
nesla s hrozivou ozvěnou. Když vyřkl své Crucio, Julie se zachvěla.
Následovaly ty nejbolestnější výkřiky, jaké kdy v životě slyšela. Oči se
jí rozšířily děsem. Nechápala, proč ještě nikdo z Řádu nezasáhl. Stalo se
jim snad něco? Koho to slyšela tam nahoře a za kým se to vydal Lupin? Byl
to snad jeden ze Smrtijedů? Byl to snad Nott? Co když zabil Remuse i
ostatní a teď se blíží, aby vše řekl Voldemortovi? Julie věděla, že musí
něco udělat, ale netušila, co.
Náhle se jí nad
hlavou něco přehnalo. Uslyšela šustot peří a skřek dravce. Zvedla hlavu.
Cosi obrovského a šedého se řítilo vzduchem směrem k palouku, na němž
stáli v kruhu Smrtijedi.
„Co je to?“
„Něco sem letí, Pane!“ ozvaly se
vyplašené hlasy. Potom se na černém nebi objevily barevné proudy světla.
Smrtijedi vysílali do vzduchu nejrůznější kletby. Nastal zmatek. Bylo
slyšet jen změť výkřiků a dusot nohou.
„Ne! Chyťte ho!“ ozval se Voldemortův
hlas. Vřel zlostí.
Julie opatrně vystrčila hlavu zpoza
klády, právě včas, aby spatřila Viktora Kruma, jak se přehnal nad paloukem
na koštěti. Za ním letělo cosi, co vypadalo jako kůň a pták dohromady.
„Hypogryf,“ vydechla Julie. „Tak
to je tedy Klofan!“ Na tváři se jí roztáhl široký úsměv.
„Leťte okamžitě za ním! Avery!
Macnaire!“ nesly se nocí rozkazy Pána zla. Julie raději sklonila opět
hlavu, aby ji Smrtijedi nezahlédli. Za okamžik nad ní prosvištěly dvě
postavy.
„Prohledejte to tu! Ten hypogryf je
Brumbála! Já to vím, vím to!“ burácel Voldemort a metal kolem sebe blesky.
Mýtina vypadala jako při ohňostroji. Smrtijedi se snažili v nastalém
světle propátrávat keře kolem travnaté plochy.
„Pojď!“ zatahal kdosi Julii za
nohavici. Ohlédla se. Za ní v trávě ležel Lupin. „Co tu děláš? Jak to, že
jsi tady dole?“ šeptal. Potom opatrně vstal, předklonil se, chytil ji za
ruku a vlekl pryč.
„Kdes byl? Byl to Nott?“ rozčileně se
ptala, když v hlubokém předklonu běželi směrem k lesu.
„Teď ne. Jsou tu kolem. Pojď!“ táhl
ji mezi stromy. Konečně vběhli do stínu stromů. Lupin se svalil za první
dub a stáhl Julii k sobě.
„Byl to Nott?“ vydechla.
„Jo, byl. Proč jsi tam nepočkala?“
přerývaně dýchal a těkal očima kolem sebe.
„Nevím. Chtěla jsem...“
„Pššš!“ zakryl jí pusu rukou a strhl
ji ještě více k zemi. „Někdo jde,“ zašeptal.
Julie zatajila dech a skutečně
uslyšela zašustit kroky. Po chvíli je však minuly a vzdalovaly se dál
podél lesa.
„Musíme se přemístit,“ zašeptal
Lupin, když předtím opatrně zkontroloval okolí.
„Ne, já nemůžu! Musím zjistit, jestli
je Severus v pořádku!“ zavrtěla rozhodně hlavou.
„Je v pořádku, věř mi! Musíme
jít!“ rozčileně s ní cloumal.
„Ne, Remusi, zapřísahám tě, nech mě
se přesvědčit!“ chytila ho za obě ruce.
„To je nesmysl! Jenom to zhoršíš!
Nenuť mě použít násilí!“ varovně šeptal.
Julie se rozhodla.
„Tak jdeme!“ vstala a obrátila se
směrem od mýtiny naoko odhodlaná k ústupu.
Lupin vyskočil a vyšel jako první
před Julií. Potom se ale v pochybnostech ohlédl a zjistil, že se nemýlil -
byla samozřejmě pryč.
„Sakra!“ zaklel potichu a rozběhl se
zpět k palouku.
Julie popoběhla jenom
kousek stranou od lesa a schovala se za keř. Smrtijedi se stále rozhlíželi
po okolí a svítili si hůlkami, takže se nemohla přiblížit víc jak na
čtyřicet metrů.
„Našel jsme Notta, Pane,“ ozval se
kdesi u velkých kamenů hlas a Julie se zachvěla. Byl to Severusův hlas.
„Někdo nebo něco ho zřejmě napadlo,“ pokračoval.
„Tohle mi někdo draze zzzaplatí!“
zasyčel Voldemort. „Cítím ve vzduchu zradu! Co je s ním?“
„Je v bezvědomí.“
„Enervate!“
„Zdá se, že to neúčinkuje, Pane.“
„To vidím také! Kde přesssně ležel?“
„Tam nahoře.“
„Notte, Notte, pročpak jsi byl tam a
ne tady?“
„Co máme dělat teď, Pane?“
„Všichni sssem! Dozzzvím se, kdo tu
žvanil. A vzkřiste Notta! ...Karkarove! Lestrange! Malfoyi!“
„Nikoho jsme nenašli, Pane!“
„Jissstě. Protože ten někdo je tu
s námi. Zzzrádci!“
„Ne, Pane...!“
„Crucio!“
„Neee!!!“
„Byl jsi to ty, Lestrange?“
„Ne, Pane! Jsem... vám... věrný...“
„Sssnape! Byl jsi to ty?“
„Rozhodně ne, můj Pane...“
„Crucio!“
Julie se vymrštila z trávy.
„Julie!“ strhla ji na poslední chvíli
Lupinova paže.
„Pust mě! Ne! Severusi!“ zalykala se.
Remus jí držel dlaň pevně na ústech.
„Tímhle mu nepomůžeš! Slyšíš?“ šeptal
rychle.
„Já to nevydržím!“ hrnuly se jí slzy
po tvářích.
„Co jsssi říkal, Sssnape?“ ozval se
hlas Pána zla.
„Říkal jsem, že... tu... nejsme...
všichni,“ odpověděl s odmlkami ztěžka Severus.
„Máššš pravdu... Proč se ještě
nevrátili Malfoy s Averym? Zzzrádci!“ Voldemort teď přímo soptil hněvem.
„Rozzlobili jste mě! Všichni! Někdo tu zaplatí... Mám chuť zabíjet...“
„Pane, prosím!“
Julie se vytrhla Lupinovi a vymrštila
se na nohy. Před ní se míhaly ve tmě postavy. Něco jí to připomínalo...
Podívala se na zem. Stála ve vysoké zelené trávě. Vzduch voněl podzimem...
Nevnímala, co na ni
syčí Remus, a rozeběhla se k postavám vepředu. Za sebou slyšela Lupinův
dech. Zrychlila. Před ní se ozvala nějaká kletba a zeleně se zablesklo.
Rychle přeskakovala drny a nevnímala, jak ji píchá v boku. Musí to
stihnout! Tohle se nesmí stát! Ona ví, jak to má skončit... Druhý záblesk
nesmí... Vytřeštila oči před sebe. Vzduch právě rozřízla další zelená
čára.
„Avada kedavra!“ zahřměl Voldemort a
ozval se zvuk padajícího těla.
„NEEE!!!“ vykřikla Julie a hlas se jí
zlomil. Klesala do trávy, ale něčí ruce ji zachytily. Cítila, jak ji někdo
vleče pryč.
„Co to bylo?“ slyšela rozrušené
Smrtijedy.
„Někdo tam je!“
„Přiveďte ho okamžitě sssem!“
rozkázal Voldemort.
„Julie, musíš jít po svých! Dělej!“
mumlal vysíleně Lupin.
Nevěděla, co se děje ani kde je. Pro
slzy neviděla, kam šlape, jen automaticky zvedala kolena a držela se
Lupinovy ruky.
„Lumos maxima!“ ozval se Voldemortův
hlas. Mýtina se jasně osvětlila.
„Avada...“
„Mdloby na tebe!“
„Schytal to Lestrange!“
„Připletl se mi tam...“
„Podej mi ruku, Remusi,“ ozval se
hlas Albuse Brumbála. Julie ucítila škubnutí v pupíku a hlava se jí
zatočila závratí.
„Severusi! ...Kde jsem?“ vyhrkla
okamžitě, jakmile ucítila pod nohama pevnou půdu.
„Julie, uklidni se. Jsi v bezpečí!“
chytil ji za ramena Lupin.
„Ale Severus... Neee!!!“ rozeštkala
se.
„Poslouchej mě - to nebyl on! To
nebyl on!“
„Jak to víš? Já... viděla jsem to ve
snu... mockrát...!“ sesunula se na zem.
„Nebyl to on. Je živý!“
„Jak to víš?“
„Protože jsem slyšel, jak omráčil
Lastrangea, který nás málem zabil!“
„Julie,“ oslovil ji Brumbál klidně,
„Remus má pravdu. Už neplač.“
„Ale on tam zůstal!“
„Je mimo podezření a tedy i mimo
nebezpečí.“
„Jste si jistý?“
„Ano, jsem, protože jsi veškerou
pozornost strhla na sebe,“ pousmál se ředitel. „A také... na Karkarova.“
„Cože?“
„Vykřikla jsi právě, když jej
Voldemort zabil.“
„To byl Karkarov?“ rozevřela Julie
údivem oči.
„Už to má za sebou,“ ozval se hlas
Moodyho. „Dej mu Merlin věčnou slávu... Viď, Viktore?“
Julie vzhlédla. Nad ní se skláněli
Lupin s Brumbálem a opodál stáli Moody s panem Weasleym a podpírali na
smrt bledého Viktora Kruma.
„Kde jsme?“ rozhlédla se.
„Na Grimmauldově náměstí,“ odvětil
Lupin a pomohl jí na nohy. Tonksová se přitočila z druhé strany a popadla
ji pod druhou paží. Vešli do domu.
„Uložte ty dva do prvního patra,“
poručil Brumbál.
„Kde je Hagrid?“ ohlížela se, když ji
vedli po schodech nahoru.
„Je s Klofanem.“
„Klofan je... hypogryf...“ vysíleně
klesla na postel v nějakém pokoji.
„Ano, ale už spi.“
„Remusi...“
„Ano?“
„Odpustíš mi to... někdy?“ Neměla
sílu zvednout hlavu a podívat se na něj. Jen tušila, že se zastavil ve
dveřích.
„Nevím, o čem mluvíš,“ řekl klidně a
dveře se zavřely.
Probudila se pozdě.
Posadila se na posteli a mátožně se rozhlédla. V dopoledním světle vířily
zašlým pokojem chomáče prachu. Julie sklonila hlavu a zjistila, že má na
sobě strašně špinavé a roztrhané šaty. Náhle se jí stáhlo hrdlo a
pochopila, proč se cítí tak stísněně a nešťastně - vzpomněla si na dnešní
noc.
Vstala a vyšla
z pokoje. Když sestupovala ze schodů, uvědomila si, jak ji všechno hrozně
bolí. Všechny svaly v těle měla namožené. Vešla do kuchyně.
„Barde! Nech Moodyho!“ okřikoval
právě Lupin velkého černého psa, jenž nadšeně skákal na sedícího Pošuka,
který jedl vejce se slaninou.
„Vida, kdo se probudil,“ poznamenal Pošuk a probodl Julii svým velkým
čarodějným okem, zatímco to druhé stále koukalo zaujatě do talíře. Lupin
se otočil a užasl. Před ním ve dveřích stála neuvěřitelně špinavá dívka.
Džíny měla zelené od trávy a mikinu na břiše celou černou. Navíc jí jeden
rukáv odpadával ve švu na rameni. Ale tím to nekončilo. Nejžalostnější
pohled byl na její obličej - ten byl celý umouněný od hlíny a na pravé
tváři zel ošklivý krvavý šrám. To celé rámovaly rozježené vlasy plné
listí, jehličí a trávy... Lupin se soustrastně usmál.
„Kde je Severus?“ zachraptěla.
„Je v pořádku. Dorazí odpoledne. A co
ty - jsi v pořádku?“ otázal se opatrně.
„Ne,“ odpověděla přiškrceným hlasem,
jenž neměl daleko k pláči.
„Pojď,“ chytil ji za ruku a odvedl do
koupelny v přízemí. „Už ses viděla?“ ptal se po cestě. „Asi ne, že? To
napravíme.“
V koupelně Julii posadil na okraj
veliké kovové vany na černých nožičkách a v mramorovém umyvadle navlhčil
bílý ručník. Julie zavřela oči a tiše snášela, jak jí omývá z tváře hlínu
a krev.
„Bolí to?“ zeptal se a dotkl se
otevřeného šrámu na její tváři.
„Ne.“
Remus se náhle zarazil v půli pohybu.
Něco tu vonělo... Pohlédl překvapeně na dívku. Stále ještě měla zavřené
oči a on ji najednou strašně toužil políbit. Ale její zelené oči se
otevřely a upřely se na něho. Zastyděl se a trochu poodstoupil.
„Napustím ti vanu, co říkáš?“ navrhl.
„Ne.“
„Ale no tak...“
„Remusi, nech mě!“ vzlykla. „Nechci
se koupat! Nebudu dělat vůbec nic. Chci umřít!“ svěsila hlavu a ramena se
jí roztřásla pláčem.
„Co se stalo?“ sehnul se k ní
překvapeně. „Proč chceš umírat? Vždyť všechno dobře dopadlo...“
„Jen menší nervové zhroucení,“
zadrnčel ve dveřích jízlivý hlas Moodyho. „Ať tohle vypije.“ Načež podal
Julii odřenou placatku. Dívka se mechanicky napila a okamžitě se
rozkašlala.
„Co to je?“ otočil se Remus tázavě.
„Gin. Co by to bylo...“ pohodil
hlavou Moody. Potom se rozhlédl pátravě svým velkým okem po místnosti a
zbytkem svého nosu nasál do plic vzduch.
„Napusť jí tu vanu, ale ne moc -
mohla by se utopit,“ zavrčel pak rozmrzele. „A pojď odsud, když krvácí...
Nebo už nevíš, že je to víla?“ nerudně upozornil a vyšel klapavě
z koupelny.
Lupin roztěkaně odvrátil pohled od té
skleslé éterické bytosti a pustil kohoutky. Dívka jej přitom mlčky
pozorovala a upíjela z placatky.
„Zvládneš to sama, že jo?“ s obavou
se na ni podíval.
„Hm,“ zamumlala apaticky, rozepínaje
si zip mikiny.
„Fajn. Takže já... jdu,“ roztržitě se
pousmál a dveře se za ním zavřely. Julie ze sebe s námahou svlékla
oblečení a ponořila se vroucí vody. To ticho, teplo a v neposlední řadě
také Moodyho gin ji uspávaly. Připadalo jí, že by tu takhle mohla ležet
věčně.
Jenže po
dvaceti minutách začala být voda studená. Julie tedy vylezla a zamotala se
do nějaké osušky. Potom na sebe toho dne vůbec poprvé pohlédla do zrcadla
a trpce se pousmála. Vypadala jako po prohrané bitvě.
„Žiješ?“ ozvalo se za dveřmi.
„Jo,“ zvrátila oči v sloup a otevřela
dveře.
„Obleč si to,“ podal jí Lupin své
kalhoty a tričko a odvrátil pohled. „Asi ti to bude dost velké, ale nic
jiného čistého jsem nenašel. Potom přijď dolů.“ Odešel.
Natáhla
si džíny a pruhované tričko. Džíny jí sice spadly hodně nízko na boky, ale
zas tak velké nebyly. Lupin byl hodně hubený. Vlastně byl skoro vychrtlý
na to, jak byl vysoký. Rozhodně měl štíhlejší postavu než Severus. Bylo to
jako srovnávat chlapce s mužem... Julie se pousmála. Ten rozdíl byl i
v jejich chování. Remus se k ní choval jako ke kamarádce, Severus jako
k ženě... Bylo v tom i trochu nadřazenosti a povýšenosti, ale to jí
vyhovovalo.
‘Kde je? Proč už nepřišel?’ posteskla
si, když sestupovala do kuchyně.
„Nevím, jestli je to lepší,“
poznamenal Moody a sjel pohledem její plandavé ustrojení.
„To je vážně vtipné,“ zatvářila se na
něho vyčítavě a postavila před něho na stůl placatku.
„Á, už je jí lépe,“ zašklebil se
Pošuk, když zkontroloval svým okem obsah nádoby. Byla prázdná.
Lupin se usmál, když jí podával hrnek
čaje: „To je fajn.“
„Remusi...“ odložila čaj a přitiskla
se k muži. „Nevím, jak se omluvit,“ vyhrkla.
„To je dobrý...“ zdráhavě opětoval
její objetí a hladil ji po zádech.
„Ne, to není. Chovala jsem se včera
jako idiot. Promiň mi to. Jsem ti strašně moc vděčná...“
„Nech toho,“ zaprotestoval poněkud
slabě. Hlava se mu náhle točila, cítil její tělo tak blízko svého...
Moody oba jen podezřívavě sledoval
svým čarodějným okem.
„Měli bychom jí tu tvář zhojit,“
podotkl potom zachmuřeně.
„To je pravda,“ vyvinul se Remus
z dívčiny náruče. I on dobře věděl, co dokáže vílí krev. Po pravdě řečeno,
pozoroval účinky této nebezpečné látky na sobě již hodnou chvíli.
Moody
zvedl hůlku, zamumlal zaříkadlo a Julie cítila, jak jí tvář srůstá.
Posadila se ke krbu a napila se čaje.
„A teď mi někdo konečně řekněte, co
se tam včera stalo,“ těkala pohledem z jednoho na druhého. „Chci vědět,
kde byli ostatní, proč zasáhli tak pozdě, co jsi udělal Nottovi...“
chrlila ze sebe.
„Zadrž Julie,“ mírnil ji s úsměvem
Lupin. „Všechno se dozvíš.“
„Tak? Povídej!“
„Plán byl takový, že Viktorovi musíme
opatřit nějaký prostředek k úniku,“ začal. „Nejprve nás napadlo
přenášedlo, ale to by zase nemuselo napadnout Kruma, kdyby našel v trávě
starou ponožku... Přemístit se bez své hůlky samozřejmě také nemohl...a
potom Brumbála napadlo použít koště. Věděl, že to je Viktorova nejsilnější
stránka. Měl by vysokou šanci na útěk, protože létá rychle a s přehledem,
i když je zraněný - to všichni ostatně viděli na mistrovství... Zbývalo
vyřešit, jak mu koště poslat a jak zajistit, aby měl čas na ně nasednout a
vzlétnout. Museli jsme vymyslet něco, co by Smrtijedy zaskočilo. Aby byl
moment překvapení na naší straně. Brumbál navrhl použít Klofana - je
perfektně vycvičený za ty roky, co jej měl u sebe Hagrid a Sirius. Udělá,
co se mu řekne. Když jsme se tedy dostali do lesa, zaujali jsme
stanoviště. My dva jsme měli být v té zřícenině, ostatní byli v lese kolem
Kromlechu rozestavení pro případ, že by se stalo něco neočekávaného - což
se nakonec stalo... Brumbál čekal s Hagridem, až se Viktor probere
z bezvědomí a mezitím očaroval Kulový blesk, aby letěl přímo ke Krumovi.
Hagrid zase vysvětlil Klofanovi, že má trochu postrašit Smrtijedy a odvést
jejich pozornost... No a potom se to všechno semlelo a vyšlo to, jak jsi
sama viděla...“
„Ale co Nott?“
„Tak to je jediný háček,“ pokrčil
rameny Lupin. „Nevím totiž, co tam dělal ani proč tam byl... Každopádně
jsem si na něj počíhal a omráčil ho.“
„Ale jak to, že se neprobral, když
jej potom Voldemort křísil?“
„No, poněvadž jsem ho neomráčil
kouzlem... Já... praštil jsem ho šutrem... a myslím, že pořádně,“ pousmál
se Lupin.
„Nott byl v lese, protože je to
starej paranoik,“ ozval se Moodyho hlas. Remus i Julie na něho nevěřícně
vytřeštili oči. Od Pošuka vážně sedělo, když někoho nazýval paranoikem.
„Strašně se pořád bojí, že se někde
zjeví Bystrozorové, a tak vždycky chodí na sněmy dřív a prošťourává okolí.
Vím to. Je to jeho zvyk,“ nerudně vysvětlil.
„Aha. Ale já pořád nechápu fůru
dalších věcí. Například proč Voldemort zabil nakonec Karkarova?“ pohlédla
Julie na oba muže.
„Protože to byl starej práskač,“
odvětil nakřáple Moody. „Myslím, že Voldemort hledal jenom důvod, aby ho
vyřídil. Čekal, že ho zradí. Ostatně, já se mu ani nedivím.“
„Ale vždyť on ho přece nezradil!“
„To už je ale teď celkem jedno.
Voldemort si zkrátka dal dvě a dvě dohromady a vyšlo mu z toho, že
Karkarov je zmije. Protože když Krum uletěl, kdo na něho ještě nedávno
nedal dopustit? Voldemorta samozřejmě napadlo, že Karkarov jenom
předstírá, že Kruma chce vydat, ale ve skutečnosti mu připravil útěk.
Potom tu byla ta záležitost s Pohárem tří kouzelníků - to se Karkarov
stýkal ještě s Brumbálem a byl u toho i Krum. Voldemorta asi napadlo, že
spolu ti tři upekli již tehdy zradu. Že Brumbál navedl Karkarova, aby se
stal zvědem, když se zjistilo, že se Voldemort vrací... Navíc měl
Voldemort prostě zlost. Chtěl vraždit a Karkarov mu byl ze všech nejvíc
nemilý. Tak to prostě udělal. Zabil ho... No a potom jsi všechno zpečetila
ty, když jsi začala běsnit zrovna ve chvíli, kdy toho zmetka vyřídil. To
všechno potvrdilo. Že jsi se svým bývalým ředitelem spřažená, že tě možná
proto poslal do Bradavic, aby tě uchránil a aby měl Brumbál dalšího
člověka do Řádu... Vlastně jsi nemohla Snapeovi prokázat lepší službu...“
„Jenže teď po ní Voldemort půjde,
když se domnívá, že spolupracovala na Krumově útěku,“ řekl tiše Lupin
opřený zády o kredenc.
„No a? Jako po nás všech!“ pohodil
Pošuk nevrle zjizvenou hlavou. Julie se podívala něžně na Remuse.
„Jednou jsem členka Řádu, takže se
něco takového dá předpokládat,“ namítla. „Ale jak jsme se vlastně dostali
odtamtud tak rychle pryč?“ vzpomněla si potom.
„Brumbál viděl, co se děje, a
připravil přenášedlo. Bylo mu jasné, že v tom stavu se asi nebudeš chtít
přemístit, takže...“ pousmál se Lupin.
„A kde je Viktor a ostatní?“
„Viktor je nahoře. Byl hodně
vyčerpaný. Brumbál ho uvedl do kouzelného spánku. Ostatní by měli přijít
každou chvíli. Bude porada... Nedáš si vajíčka?“ napadlo náhle Lupina.
„Ani ne,“ odtušila. Věděla, že teď
nic nepozře. Napjatě očekávala Severuse, ten však nepřicházel. Zato
všichni ostatní se postupně objevovali ve dveřích nebo v krbu. Hagrid,
Tonksová, Bill, pan Weasley, Kingsley i Brumbál... Jen Severus ne. Julie
stála u plotny, míchala guláš a roztržitě poslouchala hlučný hovor.
„...a tak mu povidám: Klofane, teď
nadešel tvuj čas. Roznes ty hnusáky na kopytech!“
„To jsi mu řekl hezky, Hagride!“
„...no a my jsme byli tady, přímo za
rozcestím. Je tam taková skalka. Všechno jsme krásně viděli, viď, Bille?“
„Takže jsi ho prostě jen tak majznul
šutrem? To je vynikající!“
„Něco jde dost dobře i bez hůlky,
Kingsley.“
„Máš pravdu. Někdy bych to měl také
zkusit!“
„Á, Severusi! Konečně,“ ozval se
náhle klidný hlas Albuse Brumbála. Julie se prudce otočila.
Stál tam u krbu
obklopen členy Řádu a zamračeně odpovídal na jejich projevy uznání. Lupin
jej dokonce poplácal po rameni...
„Už jsme si říkali, jestli se
nevyskytla nějaká komplikace,“ zahleděl se na něho Brumbál.
„Vše je v pořádku,“ odpověděl Severus
Snape a jeho černé oči padly na bledou Juliinu tvář. Mlčky k němu přešla
místností. Nedokázala ze sebe vypravit jediné slůvko, a tak jej jen mlčky
objala a tiše se rozplakala.
„Klid,“ uslyšela na rameni jeho tichý
hluboký hlas.
„Měl jsi to být ty místo Karkarova!
Viděla jsem to ve snech...“ chvěl se jí hlas.
„Nesmysl.“
„Odpustíš mi to chování?“
„Ještě nevím.“
Její veřejný citový výlev mu zjevně
působil značné rozpaky. Na druhý pokus se již zdárně vysvobodil z její
náruče a když odstoupil, přerušil Brumbál jako první překvapené ticho
v kuchyni.
„Posaďte se všichni. Zahajuji
poradu.“
Oněmělé tváře se rychle obrátily na
ředitele, načež se Kingsley, Tonksová a Hagrid poslušně posadili a otec a
syn Weasleyovi je pohotově následovali. Jediný, kdo se netvářil opařeně,
byl Lupin, jenž měl kamenný výraz, a potom samozřejmě Moody. Ten jen
pobaveně těkal svým velkým okem po všech přítomných, až se najednou
zastavilo právě na jeho sousedovi.
„Varoval jsem tě...“ zavrčel. Remus
sklonil pohled. Jinak však nedal ničím znát, že by ta tichá slova slyšel.
Přisunul si židli mezi Billa a Moodyho a zapřel se lokty o stůl.
„Musím s tebou mluvit,“ otočila se
Julie rozčileně na Severuse.
„Teď ne,“ zamračil se odmítavě, načež
si sedl vedle ředitele a pohodil hlavou směrem k židli vedle sebe. Julie
uposlechla.
„Nepovažoval jsem za nutné svolávat
všechny členy,“ promluvil Brumbál klidně a rozhlédl se kolem stolu.
Plameny z krbu se mu zrcadlily nejen v čočkách půlměsícových brýlí, ale i
za nimi v průzračných modrých očích.
„Chci vám říct jen tolik: Děkuji.
Všichni jste se dnes v noci více méně vyznamenali,“ sjel očima z Hagrida
na Julii a potom se obrátil na Snapea po své pravici. „Bylo to náročné,“
usmál se na Lupina, „ale zvládli jsme to. A to proto, že jsme dohromady
silní. Silnější, než by si Voldemort přál a než by byl ochoten připustit.“
Někteří sebou trhli při tom jméně.
„Musím poděkovat Severusovi,“
pokračoval ředitel, „on ví dobře, za co. Nikdo z nás se nenachází denně
v takovém ohrožení...“
Snape se neklidně ošil.
„A i tobě, Julie,“ podíval se vážně
Brumbál na dívku. „Byla jsi statečná,“ usmál se.
„Chovala jsem se... šíleně,“ sklonila
nesouhlasně Julie hlavu.
„Jistě,“ přitakal pohotově Brumbál,
„ale mělo to tak být. Svým způsobem jsi tak odvrátila podezření od
Severuse,“ vysvětlil. Julie mlčela a cítila, jak rudne.
„A samozřejmě patří můj dík i tobě,
Hagride,“ bodře zesílil hlas Brumbál a pokynul hajnému.
„Ale pane řediteli...“ zatetelil se
obr. „To snad nemuselo ani bejt...“
„Bez tebe bychom to nedokázali,“
zavrtěl pomalu hlavou Brumbál.
„To já ne,“ bránil se však dál
Hagrid, „to všecko Klofan!“
„A ty jsi ho k tomu přiměl,“ doplnil
mírně ředitel. Načež se otočil na Artura Weasleyho:
„A vám, Arture, vděčíme za dokonalé
plány krajiny, podle nichž jsme zkoordinovali celou akci.“
„To je maličkost,“ usmál se pan
Weasley. Ředitel se však již díval jinam.
„Zajímalo by mne, Severusi,“
pokračoval, „jak to probíhalo se Smrtijedy po našem odchodu.“
„Voldemort nás ihned rozpustil,“
odvětil Snape chladně. „Notta s Karkarovem jsme tam nechali.“
„Předpokládám, že máš teď usilovat o
Juliin život,“ klidně se otázal Brumbál.
Snape neznatelně kývl. „Řekl jsem
ale, že to nejspíš nedokážu po tom, co zřejmě slyšela tam na louce mé
jméno a řekne ihned Řádu, že jsem Smrtijed. Zmínil jsem rovněž, že v tom
případě nebudu moct zůstat ve svém zaměstnání...“
„Viděli Smrtijedi také Remuse?“
„Viděli, ale nepoznali. Nebyl tam
Pettigrew.“
„Ještě to dnes probereme
v Bradavicích,“ zakončil hovor Brumbál. „A teď bych se rád podíval na
našeho pacienta,“ vstal rázně od stolu.
„Půjdu s vámi,“ nabídla se Tonksová a
jak vyskočila, převrhla Billův hrnek s čajem a opařila ho.
„Nic si z toho nedělej, Bille,“
zašklebil se na něho Kingsley. „Ona je zkrátka živel.“
„Jo, to jsem si všiml,“ bručel Bill a
pokoušel si otřít vřelý čaj z nohavice manšestráků.
„Severusi, já s tebou...“ polohlasně
se ozvala Julie, když Brumbál odešel zkontrolovat Viktora Kruma.
„Dobrá,“ zavrčel tlumeně muž, vstal a
vyšel na chodbu.
Vyklouzla
za ním a zavřela dveře. Chodba tonula v temnotě, jelikož zde nabyla žádná
okna. Nemohla tu ani být - neměla by kam vést. Snape se zachmuřeně opřel o
zeď a založil si ruce na prsou. Mlčky čekal a sjížděl ji podmračeným
pohledem. Julie zjistila, že nemá, co říct. Všechno se jí náhle z hlavy
vykouřilo a ona cítila jen touhu, aby ji znova objal... aby se jí dotkl...
aby udělal cokoli. Přistoupila těsně k němu. Uvolnil ruce a spustil je
podél těla. Povolil svou obranu. Julie se dlaněmi dotkla jeho hrudi. Potom
posunula paže na jeho ramena a nakonec letmo zavadila o jeho krk. Zachvěl
se, ale stál nadále nehnutě. Čekal.
„Myslím, že jsem zapomněla, co jsem
ti chtěla,“ řekla s provinilým úsměvem.
„Všiml jsem si,“ poznamenal tiše.
„Severusi Snape,“ pokračovala šeptem,
„řeknu ti tedy něco jiného. V životě jsem nepoznala nikoho tak výjimečného
a patrně už asi ani nikdy nepotkám.“
„O tom pochybuji.“
„Můžeš si myslet, co chceš,“ namítla
klidně a ještě těsněji se k němu přivinula, „ale pravda je už taková.“
On však zavrtěl pomalu hlavou.
„Neměla jsi se tu snad dobře... s Lupinem?“ chladně si ji měřil.
„Mlč,“ sklonila hlavu a opřela se
čelem o jeho hruď.
„Neříkej mi, co mám dělat,“
pokračoval týmž podivně mrazivým tónem. Julie vzdychla.
„Nemáš jediný důvod na něho žárlit,“
zvedla k němu tvář. „Podívej se na sebe. Chladný, krásný… a dokonalý.
Nemyslím, že bych někdy byla schopná se zbavit posedlosti tebou.“
Shlédl ze své výše do těch upřímných
očí. Nelhaly.
„Špatná volba,“ poznamenal trpce.
„Mně je ale jedno, jaký na to máš
názor,“ usmála se.
Ucítila jeho ruku kolem pasu.
„Co to máš, u Merlina, na sobě?“
svraštil náhle obočí.
Julie se rozesmála.
Vyšli tiše po schodech do prvního
patra a zmizeli v jednom z prázdných pokojů.
„Remus říkal, že jsi nám zachránil
dnes v noci život,“ řekla, když za nimi zavřela dveře a opřela se o ně
zády.
„Vážně?“ zvedl nevzrušeně obočí.
„Ano. Zlobíš se na mě?“
„Jak jsi k tomu dospěla?“
„Jsi chladný.“
„Co to máš na sobě?“
„To není podstatné, moje oblečení je
zničené...“
„Není podstatné, že nosíš Lupinovo
triko?“ svraštil zlobně čelo.
Usmála se. „Pojď sem,“ naklonila
hlavu koketně na stranu.
„Tohle nedělej,“ varovně zavrčel.
„Co přesně nemám dělat,“ usmívala se
ještě víc.
„V první řadě,“ přistoupil k ní a
opřel se rukou o dveře, „nechci, abys příště pobíhala kolem Kromlechu a
snažila se na sebe upoutat pozornost hysterickým ječením,“ naklonil se
velmi blízko k její tváři. „Za druhé,“ pokračoval pomalu, „si nepřeji,
abys nosila cizí oblečení,“ chytil ji za výstřih trička. Julie se zasmála.
„Myslíš pánské oblečení?“
provokativně se napřímila.
„A za třetí,“ ignoroval její otázku,
„chci, aby ses konečně naučila, kdy máš přestat mluvit!“
„A kdy tedy?“ nevinně zamrkala.
„Teď, Readová. Právě... teď,“ chytil
ji pod bradou výhružně. Julie už nemohla. Byl neodolatelný! Vrhla se na
něho, až zavrávoral a celou vahou se opřel zády o jakousi zaprášenou
prosklenou almaru, jež stála šikmo za ním. Skleněné tabulky zařinčely...
Pokračování
|