ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Stipendium II.
Autor: Laura

Kapitola IV.

Harry Potter právě vycházel s Hermionou z knihovny, když se zpoza rohu vynořil černý vlající hábit profesora lektvarů.
„A sakr...“ hlesl hoch a mimoděk zpomalil svůj krok téměř na minimum. Hermiona byla zabořená nosem v knize, takže nic neviděla, Harry ji tedy rukou zarazil. Ještě tu byla šance, že si jich Snape nevšimne, když budou mlčet a počkají, až je mine... Jeho přání však nemělo být vyslyšeno.
„Co je, Harry?“ zeptala se nahlas Hermiona.
„Eh... nic,“ zamumlal, aniž by na ni pohlédl. Jeho oči se totiž právě střetly s profesorovým chladným a neproniknutelným zrakem.
„Máte problém, Pottere?“ nesl se chodbou Snapeův tichý hlas jako temná výhrůžka.
„Ne, pane... nemám,“ odvrátil Harry oči a snažil se tvářit lhostejně. Jenže uvnitř zápasil s bouřlivými pocity - provinilost z nich snad převládala nejvíc.

Bylo toho příliš, co Harry skrýval a o čem nechtěl, aby se Snape dozvěděl. Například by nemusel zrovna zjistit, co právě s  Hermionou hledali v knihovně, konkrétně v oddělení s omezeným přístupem, kam si Hermiona opatřila potvrzení od profesorky McGonagallové, ale kde pátrali ve zcela jiných knihách, než by měli. Potom ho tížila ta ukradená dračí rukavice, kterou měl nacpanou ve své školní brašně a kterou minulou hodinu lektvarů štípli s Ronem právě ze Snapeovy skříně s pomůckami. A Harry znal profesora dobře, aby věděl, že pouhým pohledem do očí okamžitě pozná, když mu někdo lže. Proto nyní horlivě předstíral, že ho velmi zaujala naleštěná přilbice železného brnění, které se nacházelo kousek za Snapeovým levým ramenem. 
„Tak si jděte po svých,“ ohrnul však tentokrát profesor jen znechuceně ret a pokračoval v rychlé chůzi chodbou.
Harrymu bylo jasné, že pro to Snape musí mít nějaký závažný důvod, když jej nechal tak snadno uniknout ze svých spárů. Nevyužil dokonce ani příležitost mu strhnout pár bodů za cokoli, co by jej zrovna v té chvíli napadlo, jako to bývalo dříve jeho dobrým zvykem.
‘Co to s ním je?’ zamyslel se a pokračoval s Hermionou do Nebelvíru. ‘Třeba spěchal... Ale možná, že se něco stalo. Vypadal dost roztěkaně, než si mě všiml... Něco se mohlo přihodit v Řádu nebo mezi Smrtijedy... Zeptám se na to Lupina,“ rozhodl se nakonec a hned to také sdělil své kamarádce.             

O několik dní později vstoupil Severus Snape do Brumbálovy pracovny a odkašlal si.
„Posaď se, Severusi,“ reagoval ředitel klidným gestem ruky směrem k měkkému křeslu před svým stolem. Nadále však zůstával zahloubán v nějaký spis a rychlými črty si v něm podtrhával celé pasáže. Profesor lektvarů uposlechl výzvu a usadil se do lenošky, hodiv si nohu přes nohu.

Měl o čem přemýšlet, a tak mu nijak zvlášť nevadilo, že si jej ředitel nevšímá. Myšlenky mu v hlavě až bolestivě vířily v prolínajících se kruzích a jeho pohled po chvíli nabyl zcela skelného rázu. Zamyšleně si opřel prsty o pravý spánek...
„Jak ti slouží Myslánka?“ vyrušil jej náhle Brumbálův hebký tichý hlas. Severus zvedl hlavu, ale ředitel stále psal.
„Bez problémů,“ odtušil, „jen... by mohla být větší.“
„To jsem si myslel,“ přikývl ředitel a jakoby pro sebe se usmál, aniž by se jeho oči odpoutaly od zažloutlého pergamenu na stole před ním. Potom však klidně pokračoval:
„Myslím si také, že vím, co mi chceš říct. A rovnou ti říkám: nedělej to.“ Načež pomalu a opatrně obrátil stránku prastarého spisu a dál podtrhával slova a věty.
„A mám i jinou volbu?“ Severuse ani v nejmenším nepřekvapilo, že mu ředitel v podstatě čte myšlenky - byl na to u něho zvyklý.
„Vždycky existuje i jiná cesta,“ naklonil se Brumbál nad pergamen a foukl na něj, aby vysušil čerstvý inkoust. Potom zaklapl spis a konečně vzhlédl. Jeho oči si pátravě změřily bledého muže v křesle před ním.
„Kam bys chtěl jít?“ zeptal se a založil si štíhlé ruce na stole.
„Uvažoval jsem o domě svých rodičů,“ odvrátil zrak Snape. „Nikdo tam od jejich smrti nebydlí...“
„Čím budeš živ?“
„Něco mám. A něco jsem zdědil,“ neochotně sdělil muž.
„Pokud ale odejdeš, už pro tebe nebude cesta zpět,“ tiše hovořil Brumbál a jeho oči se smutně usmívaly za skly úzkých brýlí.
„Toho jsem si vědom,“ sklonil muž hlavu a díval se na své ruce, jež měl založeny v klíně. Koleno pod jeho hábitem nervózně vydupávalo pomalý rytmus.
„Proč chceš odejít?“ otázal se ředitel klidně.
„Nemohu již Voldemortovi odpírat jeho pomstu. Nedokáži si již vymyslet jedinou další výmluvu, proč bych neměl Julii zabít,“ odvětil pomalu Snape a těkal kolem sebe pohledem. „A nedokáži si ani představit, jak bych zdůvodnil, že stále učím v Bradavicích, přestože se Řád dozvěděl o mém smrtijedství.“
„Výmluvy nechej na mně,“ přerušil jej Brumbál s úsměvem. „Mluvme o tom, co doopravdy chceš. Na čem ti nejvíc záleží?“
„Chci, aby žila.“
„Když zmizíš, odsoudíš ji k živoření. Opravdu jí chceš působit takovou bolest? Máš pocit, že to bude pro ni nějaký život?“
Severus se ošil a otočil hlavu do noci za oknem Brumbálovy pracovny, jako by tam měl nalézt odpověď.
„Nevím o jiném řešení,“ zavrčel potom tiše.
„Jsou dvě cesty,“ upřel na něho průzračně modré oči Brumbál. „Jedna je ta, kterou ses  vydal už před lety. Je plná osobních obětí… Druhá však vede ke šťastnější budoucnosti… dvou lidí,“ zakončil s úsměvem.
„Budu pokračovat v práci pro Řád,“ chladně sdělil muž.
„Ano, čekal jsem to. Chci však, abys věděl, že se to nevylučuje s druhou variantou…“
„Nemíním se s ní skrývat,“ zamítl Severus rozhodně. „A nedělám si iluze, že by existovalo takové místo, které by Voldemort neobjevil…“
„Severusi,“ zvážněl Brumbál, „ já vím o jednom místě a jsem… ochoten stát se Strážcem vašeho tajemství.“
Severus Snape pootevřel ústa údivem. To, co mu zde ředitel nabízel, bylo přesně to, co kdysi nabídl Jamesovi Potterovi a Lily. Jenže tehdy se James rozhodl jinak - obrátil se na Siriuse Blacka a ten navrhl Petera Pettigrewa…
„Ano, mám na mysli Fideliovo zaklínadlo,“ doplnil Brumbál jeho myšlenky. „Získáte tak útočiště, v němž vás nikdo nenajde, i kdyby se sebevíc snažil.“
„To...“
„Budete žít v klidu…“ pomalu vyslovoval Brumbál.
Severusovy oči těkaly po okolí, jak se dotyčný snažil rozvážit si svou odpověď.
„Myslím, že bys měl jít teď za Julií a zvážit můj návrh. Své rozhodnutí mi sdělíš zítra večer,“ ponoukl jej po chvíli mlčení ředitel a znovu otevřel velký spis. Po pravdě řečeno vůbec neočekával okamžitou odpověď.
Snape vstal a přistoupil ke dveřím, než však vyšel z komnaty, otočil se zamyšleně na Brumbála.
„Děkuji,“ řekl a zanechal ředitele jeho práci. 

„Harry, myslím, že už nemusíš psát Lupinovi,“ vypravila ze sebe ztěžka Hermiona v pondělí u snídaně a třeštila oči na něco v Denním věštci.
„Ukaž! Co se stalo?“ nakláněl se jí přes rameno Ron zvědavě. „Ty bláho,“ protáhl potom a oči mu rovněž vylézaly z důlků. Hermiona otočila noviny k Harrymu a ten strnul.

MRTVOLA A ŠÍLENEC NALEZENI POBLÍŽ LONDÝNA
 

Včera v odpoledních hodinách bylo nalezeno nedaleko hlavního města mrtvé tělo muže. V jeho nejbližším okolí se vyskytoval pomatený kouzelník, který je zároveň podezřelý z vraždy tohoto muže. Kouzelník byl převezen do nemocnice sv. Munga z důvodu domnělé ztráty paměti. Zde byl vyšetřen a rovněž identifikován jako jistý pan Nott. Spojitost tohoto muže s mrtvolou je zatím v šetření ministerstva kouzel. Mluvčí odboru pro vyšetřování a vnitřní záležitosti Percy Weasley nám sdělil toto: „Případ se vyšetřuje, a proto vám nemohu poskytnout žádné bližší informace.“ Na naléhání naší reportérky však nakonec sdělil alespoň jméno oběti, které zní: Igor Karkarov.

„Nott a Karkarov!“ vydechl Harry. „Dva Smrtijedi!“
„Nevíme přece, jestli je Karkarov...“ namítla Hermiona.
„Ale víme,“ přerušil ji Ron. „Po tom, co se semlelo s tím dopisem a po tom, co v něm bylo... A po tom, co jsi musela odepsat...“
„No dobře, Rone!“ umlčela ho Hermiona.
„Musíme napsat tvému taťkovi!“ otočil se na něho Harry. „Ten přece musí něco vědět!“
„Neblázni, copak mi někdy v životě něco řekne? Zvlášť, když se to týká Řádu nebo nějakých průšvihů na ministerstvu...“
„Takže napíšu Lupinovi,“ rozhodl Harry. „Ten mi vždycky alespoň něco byl schopen říct.“
„Anebo,“ zamyslel se Ron, „půjdem za Snapem a řeknem: Víme, že jste to byl vy! Vy... zvíře! ...nebo něco na ten způsob...“
„Jasně. A v dalším okamžiku jsme syny smrti,“ zakabonil se Harry.
„No tak! Přece jenom žertuju!“ zakřenil se Ron.
„Tak nežertuj, nebo tě uslyší. Támhle totiž jde,“ ukázala Hermiona.
Oba chlapci se otočili a podezřívavě sledovali, jak síní směrem k nim kráčí profesor lektvarů. Na tváři měl opět ten nepřítomný výraz jako včera večer a Harry si pomyslel, že by vsadil všechno svoje zlato na to, že Snape o té vraždě něco ví.
„Je divnej,“ přimhouřil oči Ron. „Vážně je... divnej. A tím myslím, že ještě víc, než obvykle...“
„Nezírej tak, Rone! Nebo si tě všimne,“ napomenula ho Hermiona.
A právě včas. Profesor je minul zrovna ve chvíli, kdy se Ron otočil zpět ke svému talíři a Harry zmuchlal noviny pod stůl.
„Hele, schválně, co bude dělat, až si přečte Věštce!“ zamumlal Ron a nenápadně sledoval, jak Snape usedá k snídani a rozbaluje noviny. Jenže profesor si otevřel Věštce právě tak nešikovně přímo před obličejem, že úplně zničil Ronovi celou podívanou.
„Hm, ale určitě v tom má prsty,“ zabručel Ron a nacpal si do pusy plnou lžíci kukuřičných lupínků.
„Jasně. Ale těžko si s náma o tom asi poklábosí,“ mračil se Harry. „Z čehož vyplývá, že napíšu Lupinovi.“
„Uklidni se, Harry. Nikdo tě od toho neodrazuje,“ ztišila hlas Hermiona. „Hned po vyučování půjdeme do sovince...“
„Po vyučování?“ vytřeštili na ni Harry a Ron svorně oči. „Zbláznila ses?“
„Do té doby se toho může stát...“ prskal Ron vločky. „Může nastat třeba masakr a my se to nedozvíme, protože budeme čučet do učebnic!“
„Já rozhodně taky nemíním čekat do večera,“ přidal se Harry.
„Dobrá, dobrá!“ kapitulovala dívka rozhořčeně. „Tak jdeme!“ zavelela a vstala.
„No moment! Zas tolik spěchat nemusíme,“ obrátil rychle Ron a zvedl výmluvně lžíci.
„Ale musíme,“ odsekla Hermiona. „Za chvíli totiž zvoní a navíc, ty přece nechceš jíst, zatímco někde zuří masakr, ne?“ ironicky zvedla obočí.
„Tak jdeme,“ hlesl smutně Ron a vstal. Harry už byl dávno na nohách a teď vyrazil jako první z jídelny ke schodům. 

                Severus Snape si všiml, že něco není v pořádku, když vešel ráno na snídani. Procento otevřených novin bylo dnes o něco vyšší než obvykle. U každého třetího studenta jste mohli spatřit výtisk Věštce a síní to hučelo jako úlem. Sedl si a okamžitě otevřel noviny.
„Dobré ráno,“ zamumlal ještě tiše ke své sousedce. Potom se ponořil do čtení.
„Skoro nic tam není,“ hlesla Julie. „Jen jejich jména.“
„I to je dost,“ zamračil se, „na tenhle... plátek.“
„Proč jste je tam vlastně nechali?“
„Notta proto, že jsme spěchali a domnívali jsme se, že až se probere, postará se o sebe sám, a Karkarova pro výstrahu. On totiž chce, aby se šířily takové,“ ukázal na noviny, „zprávy.“

„Milý Lupine,“ začal Harry škrábat na kus pergamenu, když doběhli do sovince.
„Nemohl bys mi, prosím tě říct, co se to, ksakru, děje?!“ pokračoval Ron.
„Tohle napsat nemůžeme,“ sdělila Hermiona.
„Tak bez toho ksakru,“ mávl rukou Ron.
„Ani tak to napsat nemůžeme,“ opakovala Hermiona důrazně.
„Proč ne?“
„Protože by nám nic neřekl. Musíme napsat něco, jako že se dějí divné věci a Harry má strach.“
„Já nemám strach!“ ohradil se Harry.
„Já vím, ale když to takhle napíšeme, máme největší šanci, že se něco dozvíme! Lupin tě bude chtít uklidnit nebo varovat.“
„Já to psát nebudu,“ nafoukl se však Harry.
„Fajn. Tak si to napiš, jak chceš!“ nafoukla se Hermiona.
„A co kdybychom prostě napsali,“ uvažoval Ron se zavřenýma očima a usilovně se drbal na hlavě, „Milý...“
„Viktore!“ zavýskla najednou Hermiona.
„Seš normální? Proč bychom měli psát Viktore? Ta holka je úplně mimo,“ nechápal Ron.
Jenže potom se ode dveří sovince ozvalo:
„Jé, Hermi-iou-no, to je ále náhoda.“
Ron se šokovaně otočil a spatřil za sebou Viktora Kruma, jak podává rozpačitě ruku jeho kamarádce.

Bylo vidět, že Hermiona by Viktorovi nejraději skočila kolem krku, ale ovládla se a přijala jeho zdvořilé gesto.
„Ahoj Viktore,“ pozdravil Harry.
„Ahoj Harry,“ nabídl Krum ruku i Harrymu a potom i Ronovi, který se nezmohl na slovo a jen automaticky stiskl Viktorovu dlaň.    
„Co tu děláš?“ vyptávala se Hermiona, i když někde ve skrytu mysli tušila, jakou má asi spojitost její dopis, Viktorův příjezd a Karkarova smrt...
„Si mě pozvala, ták jsem tády,“ usmál se Krum, ale jeho oči ostražitě šlehly po Ronovi s Harrym.
„Budeš posílat sovu?“ zajímal se Ron poněkud nenávazně.
„Jo, budu.“ Viktor ukázal svitek pergamenu, který držel v levé ruce, ale jinak se zjevně o svém dopisu bavit nechtěl.
„Viktore, nám to můžeš říct,“ ztišila hlas Hermiona. „Víme, že Karkarov zemřel a je nám jasné, že to nějak souvisí s tvým příchodem. Právě jsme chtěli psát Remusovi Lupinovi, aby nám to vysvětlil...“
„Rémus je fajn,“ pousmál se Krum, „ale jak jste věďéli, že jsem tády?“
„No, to... jsme vlastně nevěděli,“ přiznala Hermiona. „Ale věděli jsme, že Karkarov zemřel a byl tam Nott - ten je Smrtijed...“
„On ho ále nezabil,“ zavrtěl hlavou Viktor.
„Zabil ho totiž Voldemort,“ doplnil temně Harry a ani si nevšiml, jak sebou Ron a Viktor trhli.
„Jak to víš?“ podíval se na něho potom Krum.
Harry vzdychl.
„Už ho znám.“
„A ty... jsi to viděl?“ opatrně se ptala Hermiona. Viktor sklonil hlavu a sedl si na ztrouchnivělý trám pod vikýřem.
„Né, už jsem byl prýč. Ále řekl mi to ten váš profesór, ten Moody. Oni mě zachránili...“
„Členové Řádu?“
„Hm. Ten Lupin a taky Hagríd, Brumbál a ta holka - Jůlie se myslim menuje...“
„Julie? Jaká Julie?“
„Ta víla...“
„Julie Readová?“ vyhrkli svorně Hermiona, Harry i Ron.
„Jo, to bude vona,“ kývl Krum.
„Ona je v Řádu?“ otočil se Ron vyjeveně na Harryho.
„Dobrá, takže oni tě zachránili před, ehm, Voldemortem?“ navázala Hermiona netrpělivě.
„Áno.“
„A proč zabil Karkarova?“
„Byl naštváný. Myslel, že ho zradil. Myslel, že mě zachránil on.“
„Ale Karkarov tě chtěl naopak Ty-víš-komu vydat, ne?“
„Jo, to chtěl.“
„A kdo tam ještě byl?“
„Malfoy, ostatní jsem neznál. Kromě Snapea.“
„Byl tam i Snape?“
„Já to říkal!“ tleskl Ron. „Věděl jsem, že ta zmije v tom má prsty!“
„Ále von neni zlej. Pomohl mi,“ nesouhlasil Viktor.
„Snape že ti pomohl?“ o Rona se pokoušel infarkt.
„U Malfoye dělál, že mě mučí, ale nébolelo to. Jenom mě uspál. A pótom byl s ostatními z Řádu...“
„Takže jsme měli pravdu,“ uzavřel Harry, „když jsme si mysleli, že to všechno souvisí s Řádem a Smrtijedy a že Snape o tom něco ví.“
„Ale jak tě vysvobodili?“ vyptávala se však dál Hermiona.
„Poslali mi koště a taky Klofana, toho hypogrýfa. Smrtijedi se ho lekli a já ulétěl. Pótom jsem býl v tom starym domě...“
„V sídle Řádu?“
„Jo, přésně tam.“
„Teda to jsou věci,“ kroutil hlavou zcela ohromený Ron.
„A sakra!“ vypískla najednou Hermiona a trhla sebou. „Za minutu zvoní! Musíme jít! Uvidíme se na obědě, Viktore!“ A vyběhla ze sovince.
Harry se jen omluvně usmál a spěchal za ní. Ron běžel opět zcela automaticky a z jeho skelného pohledu se dalo soudit, že uplynulým rozhovorem nezmoudřel. 

„Takže to vypadá, že Smrtijedi měli zase nějaký svůj sraz, kde chtěli obětovat Viktora, “ uvažovala v letu Hermiona a dupala po schodech dolů ze sovince. „Snape tam byl, ale zřejmě věděl, že Řád chystá záchrannou akci pro Kruma. Možná tomu také napomáhal. Poslali Viktorovi koště a ten uletěl...“
„Vážně bych nečekal, že je Readová v Řádu,“ vrtěl hlavou Harry zamyšleně.
„Takže to už jsou dva učitelé, o kterých víme, že jsou členy. Plus Brumbál...“ počítala na prstech Hermiona.
„Vsadím se, že chtějí i Kruma!“ konečně nalezl řeč také Ron, ale to již byli před učebnou přeměňování.
„Pane Pottere, pane Weasley, slečno Grangerová, jdete pozdě,“ oznámila jim profesorka McGonagallová zcela zbytečně, když se celí zadýchaní zhroutili do lavic. Bylo již dobré tři minuty po zvonění.

Kapitola V.

Lupin právě napnul a-strunu, když se v krbu před ním rozhořely zelené plameny.
„Copak?“ otázal se nevzrušeně.
„Už mě unavuje pořád ti to připomínat,“ zavrčela postava profesora Snapea v ohni.
„Ách, máš pro mě zas tu odpornost?“ nasadil Lupin znechucený výraz.
„Ohromující dedukce,“ zhodnotil Snape, vyšel z krbu a postavil lektvar na desku stolu.
„Vidím, že… nezahálíš,“ posměšně si potom změřil oprýskaný hudební nástroj v Remusových pažích.
„Našel jsem ji při úklidu,“ trpce se pousmál Lupin, „patřila Siriusovi.“ A zabrnkal několik tklivých bluesových tónů.
„Sedni si se mnou na chvíli,“ řekl potom s neurčitým zabarvením v hlase.
Temné oči jej chvíli varovně a zároveň nevěřícně probodávaly.
„Slibuji, že nebudu osobní,“ dodal tedy pohotově Remus, načež zkusil několik dalších akordů.
„Toužíš po obecenstvu?“ neodolal profesor a ironicky zkřivil rty. Potom si však k Lupinovu překvapení sedl na rozvrzanou židli.
„Možná,“ odtušil Remus a usmál se při vzpomínce na jejich minulé setkání mezi čtyřma očima, jež se uskutečnilo právě v této místnosti a neskončilo zrovna smírem…
„Já ti ale tleskat nehodlám,“ ujistil jej chladně Snape.
„To by mě také ani ve snu nenapadlo,“ sarkasticky reagoval Lupin. „Dáš si brandy?“ otázal se potom líně. „Je v kredenci.“
„Accio brandy!“ zvedl ruku Severus a vzápětí mu v ní přistála láhev s tekutinou. Profesor ji naklonil a bez mrknutí oka si zavdal několik loků.
„…Hm,“ významně zamručel Remus. Bylo zjevné, že Snape má splín. Způsob, jakým právě počal vyprazdňovat obsah láhve, byl více než výmluvný.
„Něco se děje?“ otázal se tedy opatrně.
„Á,“ reagoval poněkud neochotně Snape, zatímco si četl etiketu láhve.
„Aha,“ domyslel si kladnou odpověď pohotově Remus a pokýval významně zrzavou hlavou.
„Laskavě… nepoužívej tenhle tón,“ úkosem na něho pohlédl Snape.
„Tedy pardon,“ pousmál se Lupin a zahrál několik rokenrolových akordů, přitom však po očku sledoval tvář svého nesdílného společníka. Byla kamenná jako vždy, ale Lupin byl dobrým psychologem…

Rychlý rytmus postupně přešel v táhlý a kuchyní se rozezněla jímavá melodie…
„Odcházím z Bradavic,“ sdělil po chvíli Severus.
Remus ustal v hraní a lehce překvapeně nyní zahlížel na muže před sebou – či spíše na jeho profil, neboť Severus si již při svém příchodu natočil židli směrem ke krbu, jak bylo jeho zvykem.
„Sám?“
Následovalo jen chmurné kývnutí.
„Zbláznil ses?“ otázal se Remus nevěřícně. Setkal se však jen s pohrdavým pohledem. Severus neměl ve zvyku dělat rozhodnutí v afektu - po pravdě řečeno považoval toto rozhodnutí za návrat k rozumu.
„Proč?“ zeptal se tedy Remus. Viděl v Snapeových očích marnost jakýchkoli pokusů mu něco rozmlouvat. Chtěl tedy alespoň znát důvod, který způsobil, že se tento muž rozhodl opustit Julii.
„Není to snad dost jasné?“ zavrčel po chvíli ticha Snape.
„Chápu, že musíš jít,“ netrpělivě pohodil hlavou Lupin, „ale nechápu, proč jdeš bez ní!“
Severus jen znaveně zavřel na okamžik oči.
„Protože zas takový bastard nejsem, abych ji do toho zatahoval,“ sdělil potom rozmrzele.
„Jenže ona se zblázní,“ namítl Lupin.
Profesor si beze slov přihnul brandy, jelikož na tohle neměl odpověď.
„Je ti jasné, že nikoho nemá? Kromě tebe,“ pokračoval Remus.
„Mě nemá. A dobře to ví,“ utrousil pochmurně muž mezi jednotlivými loky.
„Idiote!“ obořil se na něho teď už rozčílený Lupin.
Severus však na něho jen pomalu otočil bledou tvář. Potom se pousmál.
„To sedí,“ zhodnotil apaticky.

                Remus užasl. Bylo to poprvé, co Snape nechal bez odezvy jeho urážku. Lupin pochopil, jak moc je situace vážná.
„Severusi. Teď mě poslouchej,“ odložil kytaru a opřel se lokty o stůl. „nesmíš ji opustit! Je tvojí povinností být s ní, chránit ji, být jí nablízku. Možná ti to ještě nikdy nikdo neřekl, ale z toho se skládá láska!“
„Vážně?“ naklonil ztěžka profesor lektvarů svou krásnou hlavu na stranu a odstrčil prázdnou láhev.
„Ty ji nemůžeš nechat samotnou,“ pokračoval důrazně Lupin. „Nepřežila by ani měsíc. Já na tvém místě…“
„Co bys dělal?“ blýskl po něm vyzývavě Snape pohledem.
„Oženil bych se s ní,“ hlesl Remus.
Severusovy zornice se rozšířily z části údivem a z části zlobou.
„Ale ty nejsi na mém místě,“ hrozivě zavrčel. „A nikdy nebudeš!“
„Nejspíš ne,“ uznal klidně Remus. „Nebude to ale tvým zapříčiněním, pokud skutečně nebudu. No uvaž, že jen stěží ovlivníš, kdo tě zastoupí po jejím boku, když se zdekuješ…“ pokračoval medově.
‚City na tebe nezabraly, vyzkoušíme tedy tvou ješitnost,‘ říkal si v duchu a pozoroval, jak Severus mění barvu.
Snapeova tvář zesinala a oči se zlobně zaleskly. Chvíli se zdálo, že svádí divoký vnitřní boj.
„A co mám tedy dělat, sakra?“ vyštěkl potom na Lupina.
„Vezmi si ji,“ pokrčil rameny Remus.
„Výborně,“ pohodil hlavou Snape a vlasy mu spadly do tváře. „A Voldemort mi může jít za svědka!“
„Ožeň se s ní tajně,“ navrhl Lupin.
„Nebuď tak zatraceně naivní, Lupine! Dělá se mi z tebe zle!“ praštil Severus dlaní do stolu a napřímil se.
„Jsem jen praktický,“ ohradil se Remus. „Manželství je v našem světě jedno z nejsilnějších kouzel, dokáže ochránit…“
„Velmi dobře, pane bývalý profesore!“ procedil posměšně Severus.
„Sakra, Snape, zavři hubu a poslouchej!“ vymrštil se Lupin a opřel se oběma rukama o desku stolu, jež byla nyní jedinou překážkou mezi ním a Severusem, který se rovněž výhrůžně nakláněl ze své pozice přímo proti němu.
„Zapomeň teď na okamžik, kdo nebo co jsem, a prostě poslouchej!“ pokračoval rozčileně Remus. „Není podstatné, co k ní cítím… Ale věř mi, že ji znám! A znám tebe! A já prostě vím, že ji zabiješ, pokud se rozhodneš zmizet. Chápu, že ji nechceš ohrozit, a proto ti říkám: Ožeň se s ní! Budete spolu svázáni tou nejposvátnější ochrannou vazbou. Ten, kdo by Julii chtěl ohrozit, bude mít velice složitý úkol! A ona bude v bezpečí!“
„Ne tolik, jako pokud si každý bude myslet, že ji nenávidím a chci ji zavraždit,“ zavrtěl hlavou rozhodně Snape.
„Dobrá teorie,“ přerušil ho Lupin, „ta by ale platila jen v případě, že by se Julie nezabila sama ze stesku, až se vypaříš!“ přimhouřil oči.
„Jsi šílenec,“ klesl zpět na židli Severus.
„Proč?“
„U Merlina, přece mě znáš! Co myslíš, že teď udělám?“ otázal se Snape konsternovaně. „Nejsi snad tak bláhový, aby sis myslel, že teď půjdu a zachovám se podle tvých zcestných pokynů! …Já si přece nikoho nevezmu,“ dodal potom téměř pobaveně.
„Sketo,“ zasyčel Lupin.
Profesorova ramena se otřásla tichým, chladným smíchem, zatímco oči zůstávaly neproniknutelně vážné.
„Ovšem,“ nenávistně jej pozoroval Lupin. „Co jsem si namlouval? Že by Severus Snape udělal něco tak… lidského? Pošetilé,“ trpce se pousmál.
„Vystydl ti lektvar,“ podotkl Severus a vstal. „Teď ta břečka bude ještě nepoživatelnější,“ zdvihl laxně obočí a vhodil pod sebe do ohně letax.
Lupin ještě okamžik rozčarovaně hleděl do prázdného krbu na místo, kde ještě před chvílí byla Snapeova postava. Potom uchopil prázdnou láhev a mrštil jí vztekle do plamenů.

                Vystoupil z krbu a chvíli jen tak stál a pozoroval ji. Spala na boku čelem ke dveřím ložnice a v klidné tváři se jí odráželo měkké světlo z ohně. Přešel pomalu pokojem a položil se na lože za ní.
„Zdálo se mi o tobě,“ zamručela, aniž by otevřela oči.
Neodpověděl. Ale ona věděla, na co myslí. Cítila, že chce být s ní, ačkoli se jí ani nedotkl. Spokojeně pokračovala ve spánku. Stačila jí jeho tichá přítomnost a pocit, že když se k němu otočí, bude ho moci kdykoliv pevně obejmout.

                Severus si podepřel hlavu na lokti a sledoval její klidný dech. Nemohl jí nyní vidět do tváře, jelikož byla k němu otočená zády a byl za to rád. Obával se totiž, že by mohl ztratit odvahu, kdyby na něho třeba pohlédla. Bál se, že by si mohla všimnout, co se mu honí hlavou… Určitě by to poznala. Unaveně zavřel oči.

                Mohlo být něco kolem druhé v noci, když se vzbudil. Oheň v krbu dohasínal a pokoj se utápěl v přítmí. Nadzvedl hlavu. Julie spala v téže poloze zády k němu. Odolal pokušení položit dlaň na to křehké tělo, probudit ji, obejmout… Překonal touhu přitisknout své rty na její šíji. Vstal.

Pevně věřím, že mě budeš nenávidět za to, co jsem  udělal (mimochodem, po zralé úvaze). Už se nikdy neuvidíme a pokud ano, budeme přirozeně každý na jiné straně. Opustil jsem tě ne proto, že bych musel. Mohl jsem být sobecký a nechat si tě, ale za těchto okolností se podle mého dožiješ alespoň dospělosti. Přenechávám tě sobě samé a bdělé péči toho vlkodlaka, což mi není příliš po chuti, bohužel ale tohle neovlivním. Při tvé inteligenci nepřipadá v úvahu, že bys mě chtěla hledat, snad jen, pokud bys mě chtěla zabít. V tom případě budu poctěn, ale rozhodně ti to neusnadním. A abych nezapomněl, vezmi za mě, prosím, obranu.

                                                                                                                            S.S.

„Ty hajzle!“ vykřikla Julie a upustila list. Potom se svezla do křesla za stolem, kde dopis ráno našla.
  

„Slečno Readová, otevřete, prosím,“ ozval se odpoledne za dveřmi hlas Albuse Brumbála.
‚Alespoň měl tolik slušnosti, že nešel krbem,‘ pomyslela si chmurně a mávla rukou. Dveře se rozlétly.
„Nebyla jste ani na jedné své hodině,“ podotkl.
„Vy jste to věděl a nic jste neudělal. Nic jste mu neřekl!“ zvedla zarudlé oči vyčítavě k řediteli.
„Ale řekl,“ vzdychl a posadil se naproti ní.
„Ten bastard,“ sklonila hlavu. Nechtěla schovávat slzy - bylo jí jedno, co si Brumbál pomyslí. Ale neměla už sílu. Hlava jí třeštila, oči pálily a celé tělo se třáslo.
„Myslím, že vás prohlásím za nemocnou,“ rozhodl ředitel po chvíli pozorování.
„Dělejte si, co chcete, ale já už stejně učit nebudu,“ odsekla.
„Ale ano,“ usmál se.
„To tedy ne!“ hněvivě na něho pohlédla.
„Julie,“ založil si trpělivě ruce Brumbál. „Jsi v Řádu a budeš dělat, co je potřeba. A Řád teď potřebuje, abys zůstala v Bradavicích a učila…“
„Kašlu na Řád! Kašlu na všechno! Já tu nebudu už ani minutu!“ vyhrkla. „Co si, sakra, myslíte? Nemáte právo mě tu držet!“
„Ovšem. Nikdo nemá právo ti bránit v odchodu,“ přikývl ředitel. „Přesto tě ale poprosím, abys zůstala, pokud nechceš ohrozit Severuse a potažmo i sebe a celý Řád.“
„Co je to za…“
„Pokud zmizel Severus a současně se vypaříš i ty, bude to celé víc než jasné komukoli, kdo umí počítat do dvou. Takže to laskavě zvaž,“ pousmál se unaveně.
„Já učit nebudu,“ zatvrzele zopakovala, ale už viděla, že prohrála.
„Zatím nemusíš,“ kývl. „Řekneme, že jsi onemocněla.“
„A nemohla bych umřít?“ prosebně se na něho zahleděla s nadějí.
„Ne. Obávám se, že na to jsi moc statečná,“ rozhodně zavrtěl hlavou s úsměvem.

A tak běžely dny, týdny a měsíce. V kraji kolem Bradavic se zaleskla nejprve jinovatka a potom i skutečný sníh. Přišly Vánoce. Na Grimmauldově náměstí se sešla pestrá společnost.
„Julie, drahoušku, mohla bys mi podat skořici?“ zašveholila růžolící paní Weasleyová nad libě vonícím kastrolem plným svařeného vína.
„Jistě,“ zareagovala Julie trochu pozdě.
„Tady,“ předběhl ji Lupin a první sáhl po sklenici s kousky skořice.
„Remusi, nepleť se tu, když vaříme,“ napomenula ho v legraci Molly a po očku zkontrolovala, co na to říká Julie. Ale ta už mezitím seděla v křesle v rohu místnosti.
„Tak to tedy ne!“ ukázal na ni přísně Remus. „Okamžitě vstaň z toho křesla! Honem!“
„Proč?“ nechápala.
„Nebudu se pořád dívat, jak se tam v tom rohu zašíváš! Zakazuji ti tam chodit!“
„Ale mně se tady líbí!“
„No právě! Já to hnusný křeslo asi vyhodím…“
„To ne!“
„Ale jo. Vstaň!“
Julie stačila jen tak tak uskočit, když se křeslo za ní roztočilo šílenou rychlostí a potom s prásknutím zmizelo.
„A je to,“ schoval  Lupin s uspokojením hůlku do zadní kapsy džín.
„Seš zlej,“ zavrčela Julie a chystala se usednout na nejbližší židli.
„Ale co to… kampak? Co chceš dělat?“ zadržel ji Remus ostražitě.
„Co asi! Neviděl jsi nikdy nikoho sedět?“ obořila se.
„Ale tady nebude žádné sezení! Máš nahoře spoustu práce, pokud vím. Vezmi ty ozdoby a odnes je do salonu. Já ti tam za chvíli přijdu s tím zdobením pomoct,“ rozkázal nekompromisně a pohodil zrzavou hlavou směrem ke dveřím kuchyně. Julie se otráveně odloudala s krabicí ozdob pryč.
„Nepřehnal jsem to?“ otočil se Lupin starostlivě na Molly.
„Vůbec ne. Ona tohle potřebuje,“ usmála se paní Weasleyová. „Jdeš na ní dobře.“
„No, já nevím,“ podrbal se Remus ve vlasech. „Bojím se, že mě za to začne nenávidět…“
Molly se pobaveně obrátila od plotny. „Tak to stěží,“ poznamenala významně. „Náhodou podle mého jí tvůj vliv svědčí. Je na tom každý den lépe, brzy se z toho dostane úplně.“
„Tím bych si nebyl tak jist,“ zamračil se Remus.
„Co ty můžeš vědět?“
„Já mám hlad, že bych snědl vlkodlaka!“ rozezněl se kuchyní chraplavý hlas Kingsleyho Pastorka. „Jé, tak promiň, brácho. Neber si to osobně,“ zašklebil se na Lupina.
„Mundungusi, uhas tu dýmku!“ pohotově se otočila Molly, jakmile ucítila čpavý kouř tabáku. Mundungus se zarazil ve dveřích a tiše něco zaklel. Potom strčil svou fajfku do jedné z mnoha ušmudlaných kapes.
„Tak co je? Proč nejdete dál?“ rozčilovala se v úzké chodbě Tonksová s Billem kvůli té zácpě, co se utvořila ve dveřích kuchyně.
„Kde je Julie?“ zajímal se Kingsley.
„Nahoře,“ odvětil klidně Moody, který právě také vcházel do kuchyně a jeho velké oko bylo upřené někam ke stropu. „Spí v křesle v salonu.“
„To snad ne! Zase?“ rozčílil se Lupin a razil si cestu ke dveřím. Ostatní se rozesmáli jeho vychovatelskému výrazu. 

„Julie?“ naklonil se k ní.
„Propána, to mi nemůžeš dát chvíli pokoj?“ odsekla.
„Takže nespíš,“ zhodnotil poněkud chladně. „Fajn, alespoň to už tě přešlo.“
„Promiň mi to, Remusi,“ ošila se, když si všimla jeho tónu. „Nechtěla jsem vyletět…“
„Mně je to jedno,“ mávl uraženě rukou a minuv vánoční stromek, přistoupil k pootevřenému oknu.
„Ne, není, já to vím.“
„Nic nevíš, ty…“ mručel.
„Ty… co?“ chytila ho za slovo. „Jen to řekni!“ A hodila po něm polštář z křesla. Prudce se otočil.
„No, chtěl jsem říct: Ty náladová, rozmazlená netýkavko, pokud to chceš vědět.“ A vrátil jí úder. Julie uhnula hlavou a polštář proletěl těsně vedle ní.
„Chceš se prát?“ přimhouřila bojovně oči.
„Ne,“ usmál se Lupin.
„Ale já chci, aby ses se mnou pral!“ zklamaně mu vyčetla. „Severus se se mnou…“
„Já… nejsem Severus,“ přerušil ji rázně. „Naštěstí.“
Julie sklonila hlavu.
„Co mám dělat?“ bezmocně potom k němu vzhlédla. „Jsem na nic. Nic mě nebaví… Mám vztek… A chci se prát,“ vzdychla nešťastně.
„Prát se s tebou nebudu,“ zavrtěl rozhodně hlavou. „Ale…“ rozmáchl se a Julie ucítila něco ledového na obličeji, „o sněhu jsem nic neříkal,“ zasmál se.
„Ty!“ Julie se vrhla k oknu za ním, aby mu oplatila lstivý zásah. Na parapetu bylo ale sněhu málo. Vyběhli tedy na zasněženou noční ulici a koulovali se jak malé děti. A pokud by někdo ty dvě postavy z dálky pozoroval, vůbec by nepoznal, že jedna z nich je vlkodlak a druhá má zlomené srdce.

KONEC