|
Stipendium II.
Autor:
Laura
Kapitola V.
Julie stála ve
vysoké zelené trávě. Byla noc a vzduch voněl podzimem. Měla dojem, že tu
není sama - ve tmě slyšela něčí přerývaný dech. Nechápala, co se děje, ale
měla strach… Náhle se kdesi před ní mihl záblesk světla. Rozeběhla se.
Věděla, že musí běžet rychle. Že je to strašně důležité.
Přeskakovala drny velkými skoky, až nemohla popadnout
dech. Cosi v hrudi se jí sevřelo… Už by tam měla dávno být! Možná už je
pozdě! Nestihne to! Zoufale zkoušela proniknout očima temnotu… Náhle před
sebou cosi spatřila. Jakési postavy se míhaly tmou. Zeleně se zablesklo.
„NEEEE!!!“ vykřikla a rozplakala se.
Potom se zbrocená ledovým potem probudila.
Srpen uběhl jako
voda. Se Severusem se vídali zhruba ob den. Většinou seděli u něho
v kabinetu u krbu a debatovali o studentech. Dal jí několik cenných rad a
ponaučení, co se týče zmijozelských žáků a přístupu k nim. Často u něho
zůstávala dlouho do noci a dle jejich dohody se mlčky nechávala
přehlížet, protože on pracoval. Byla mu ráda na blízku,
ale neopovažovala se ho rušit a jemu její tichá přítomnost zjevně také
nevadila. Jedna podstatná věc se ale změnila - od té noci u jezera už ji
nikdy nepolíbil.
Poslední
srpnový týden se chýlil ke konci a studenti měli přijet už za tři dni.
Julie zrovna přišla od jezera a šla chodbou k tajnému schodišti. Mokré
vlasy jí splývaly na ramena a byla příjemně unavená.
„Jaká byla voda?“ otevřel dveře
kabinetu právě když kolem nich procházela.
„Skvělá. Jednou bys to měl také
zkusit,“ popíchla jej.
„Já se tam už koupal mockrát,“ sdělil
klidně. „Něco od tebe potřebuji,“ zvážněl potom a naznačil jí, aby
vstoupila.
Poslechla, vešla a postavila se zády
ke krbu, jelikož voda kapající z vlasů ji studila.
„Mám něco dnes v noci a chci...“
odmlčel se.
Stála u ohně a čekala.
„Potřebuji tvoji krev,“ dokončil
stručně.
„Co?“ nevěřila svým uším.
Jen na ni vážně pohlédl. „Nebude to
bolet,“ řekl potom.
„Kam jdeš?“ Zmocnilo se jí zlé
tušení.
„Nebudu o tom teď mluvit.“
Bylo to jasné. Šel za Voldemortem.
„Jak si tu krev chceš... vzít?“ Nikdy
neslyšela o takové podivné věci - dávat někomu krev.
„Je to jednoduché, pokud se mnou
půjdeš na ošetřovnu...“
„Použiješ ji do lektvaru
neohroženosti?“ zeptala se pohotově. Kývl až po chvíli přemýšlení.
„Tak jdeme,“ vyšla odhodlaně ze
dveří. Došli mlčky na prázdnou ošetřovnu. Madam Pomfreyová tam nebyla.
Pokynul Julii, aby si lehla na bílé lůžko. Potom na chvíli odešel do
vedlejší místnosti a vrátil se s podivnými předměty. Julie ke svému úžasu
spatřila dlouhou stříbrnou jehlu. Nemohla uvěřit tomu, co se chystal
udělat.
„Neuhýbej mi,“ řekl tiše a chytil ji
pevně za předloktí. Zavřela oči. Ucítila dotek chladného kovu na své kůži
a roztřásla se. Potom ucítila jemný tlak. Asi po dvou minutách jí začalo
být nevolno.
„Teď nevstávej,“ řekl po chvíli
klidně. Otevřela oči a trochu nadzvedla hlavu. Odkládal nástroje a zavíral
skleněnou nádobu po okraj naplněnou její tmavorudou krví. Podívala se na
svou ruku - po kůži jí stékala červená stružka.
„Statečná holka,“ řekl a sklonil se.
Ucítila jeho rty na zraněném místě a rozšířila oči údivem. Ochutnal její
krev!
Potom zvedl hůlku a ruku jí zhojil.
Když mátožně vstala, odvedl ji až do pokoje.
„Máš tu něco k jídlu?“ zeptal se u
dveří.
Přitakala.
„Tak si něco vezmi. Musím už jít,“
sdělil a vyšel spěšně na chodbu. Julie si lehla a zakousla se do
čokoládové žabky. Měla ji tu už asi měsíc - od toho dne, kdy odjel Lupin.
Tehdy jí poslal horu sladkostí a malý lístek.
Vzpomínka na Prasinky. Ozvi se, kdyby cokoli.
Lupin
Julie se
usmála, protože byla ráda, že se na někoho může obrátit o radu či pomoc.
Potom ale zvážněla. Myslela na Severuse. Dnes v noci se opět vydá
v smrtelné nebezpečí. Vzpomněla si, co udělal na ošetřovně, a naplnilo ji
to zvláštním, chvějivým pocitem, který neměl daleko do strachu. Pročpak to
udělal? Mělo to být gesto něžnosti? Byla to zvědavost, nebo snad zvířecí
instinkt? Anebo chtěl pouze ochutnat ingredienci, jestli je
kvalitní?
Vrátil se pozdě
k ránu. Hlava mu třeštila a žaludek měl jako na vodě. Voldemort se ho ptal
na Julii. On mu řekl, že jí krev nechal na ošetřovně odebrat pod záminkou,
že ji potřebuje do výuky. Čelil jeho nitrozpytu a potom musel přihlížet,
jak Voldemort mučí nevinného hlídače z ministerstva. Z toho se mu dělalo
nejvíc zle.
Pak během té děsné noci začal
působit lektvar. Severus pocítil chvění v útrobách. To způsobil pouhý
doušek magické směsi. Pán zla však pozřel množství o poznání větší a nyní
se téměř vznášel. Rudá kůže mu ztmavla do fialova a leskla se. Zvedl
dlouhou šlachovitou ruku a jedním pohybem rozmetal vše kolem sebe na
prach. Smrtijedi jen zděšeně prchali. A Voldemort se smál…
Lektvar přestal působit někdy k ránu
a monstrum nabylo své původní podoby. Ale chtělo víc! Donutilo Severuse
slíbit, že vyrobí další lektvar. Potom jej konečně propustilo.
Odložil černý
cestovní plášť a zhroutil se do křesla. Byl k smrti unaven. Jediná věc jej
hřála na duši - podařilo se mu přesvědčit Voldemorta, že je pro něho Julie
užitečná, jako zdroj vílí krve. Malfoy měl smůlu.
Julie se probudila a
okamžitě pomyslela na Severuse. Vstoupila do vyhaslého krbu a hodila pod
sebe trochu letaxu. Snapeův kabinet však zel prázdnotou. Otevřela opatrně
dveře ve vzdáleném rohu místnosti. Ležel tam, pod smaragdovými
nebesy,v kalhotách a košili a spal. Potichu zavřela dveře a přistoupila
k jeho psacímu stolu. Napsala na kus pergamenu pár řádků a vrátila se
k sobě.
Celý den marně
čekala, ale večer se rozhodla jít vykoupat, protože už ji to čekání
omrzelo. Věděl, kde ji najde. Mohl za ní kdykoliv přijít a nebo jí něco
vzkázat, jenže asi neměl zájem. Nechtěl zjevně odpovídat na její dotazy a
neměl potřebu se svěřovat. Julii muselo postačit vědění, že Severus Snape
žije - zatím.
Nastala neděle večer
a Bradavice ožily, Když se studenti přivalili jako velká voda. Julie stála
ve svém pokoji před zrcadlem a slyšela až sem hulákající hlasy dětí,
puberťáků a těch nejstarších - skoro dospělých. Přicházely otevřeným oknem
zvenku, kde žáci právě vysedali z kočárů a hrnuli se do Velké síně. Julie
si uhladila červený hábit a rozechvěle vyšla ze své ložnice.
Síň zářila slavnostní
atmosférou a byl tu neuvěřitelný hluk. Jak to, že si toho nikdy nevšimla,
když tu studovala? Rychle přešla ke stolu profesorů. Chvíli byla zmatená,
protože nevěděla, kam se posadit. Potom padl její zrak na prázdné místo
vedle Severuse Snapea. Nepatrně na ni kývl.
„Jak se cítíš?“ tiše zamručel, když
si vedle něho sedla.
„Ty se se mnou také bavíš?“ přezíravě
poznamenala.
„Jistě. Včera jsem jen neměl moc
času...“
„A předevčírem?“
„Také ne. A nechme toho, dívají se,“
sklonil hlavu a napil se z poháru.
„Fajn,“ odsekla.
Ředitel se postavil a
zjednal si ticho. Potom přivítal studenty a začalo zařazování. Poté
Brumbál znovu povstal a představil Julii. Ozval se potlesk, ale Julie si
všimla, že někteří žáci Zmijozelu netleskají. Rovněž někteří z Nebelvíru
se nepřipojili. Ani jedno z toho ji ovšem nijak nepřekvapilo..
Skončila večeře a
studenti se rozešli do svých kolejí. Julie také vstala a chystala se
odspěchat do svého pokoje. Byla nervózní ze své první zítřejší hodiny a
chtěla si ještě pročíst poznámky.
„Pojď se mnou,“ zaslechla tichý hlas
za sebou. Překvapeně se otočila, ale Snape již odcházel rychlým krokem ze
síně. Vydala se pomalu za ním směrem k jeho kabinetu.
„Tak hele,“ rozčileně se na něj
obrátila, když za nimi zapadly dveře. „Já nejsem žádný hej počkej...!“
„Chtěla jsi se mnou mluvit,“ přerušil
ji klidně.
„Ale to už je trochu pasé po dvou
dnech! Nemyslíš?“ založila si trucovitě ruce na hrudi.
„Jak chceš,“ pokrčil rameny a
s kamenným výrazem jí opět otevřel dveře na chodbu.
Julie však jen zlobně pohodila
hlavou. Jinak se ani nehnula.
Muž pobaveně pozdvihl obočí.
„Tak... jak to dopadlo?“ zeptala se
po chvíli pořád ještě naštvaným tónem. Snape zavřel dveře a přešel ke
stolu.
„V pořádku,“ řekl bezvýrazně, zatímco
zkoumal pergamen před sebou. Na plánku to však vypadalo, že jsou všichni
tam, kde mají být.
„Posaď se,“ vybídl ji a sám si sedl
do křesla u stolu.
„Co znamená v pořádku?“ uposlechla a
zabořila se do lenošky.
„Podařilo se mi přesvědčit
Voldemorta, že je pro něho výhledově lepší, když zůstaneš na živu,“
odmlčel se.
„A jak jsi ho... přesvědčil...?“
Julie se zmocnilo tušení, že se ještě dozví něco důležitého. A nebude se
jí to líbit.
„Slíbil jsem mu, že mu budu
pravidelně dodávat tvoji krev,“ řekl pomalu.
Jen kývla na znamení, že pochopila,
ale na odpověď se nezmohla.
„Předpokládám, že se ti to nelíbí,“
řekl po chvíli a pozorně se na ni zadíval.
„Ty víš, že ti dám, co budeš chtít,“
zavrtěla mírně hlavou a opětovala jeho pohled. Neklidně odvrátil zrak.
Plameny praskaly, ona seděla naproti
němu a byla nádherná - nádherně smutná. Pocítil lítost a výčitky svědomí.
„Severusi...“ promluvila vážně,
„cítíš ke mně něco?“
Chvíli nedokázal zformulovat odpověď.
„Nic... se nezměnilo,“ řekl pomalu
potom. Nevypadalo to však, že by mu věřila, protože se zvedla a přešla ke
dveřím. Cítil se hrozně, ale nechal ji jít. Pouze jeho oči sledovaly, jak
se za ní zavírají dveře. Zůstal smířeně sedět ve své kožené lenošce.
Přišlo pondělí. Julie
měla od desíti dvouhodinovku s šestým ročníkem havraspárských, takže
spěchala do učebny. Studenti již čekali uvnitř a samozřejmě strašně
hulákali.
„Nazdárek,“ utrousila Julie a hodila
si na katedru poznámky. Všichni se udiveně otočili a potom si začali
vzrušeně šuškat. Ozval se i hlasitý smích.
„Jak se máte?“ zeptala se vesele a
sedla si na stůl. Ozvalo se několik neohrabaných odpovědí najednou.
„Víte, kdo jsem, že jo?“ ukázala na
sebe.
Souhlasné zamručení.
„Takže jak se jmenuji?“ ukázala na
chlapce v první lavici.
„Slečna... eh, Julie Readová,“ zrudl.
„Dobrý. Co jsem?“ obrátila se na jeho
souseda.
„No, ehm, víla? Napůl...“
„Přesně. Takže co se tu asi tak
budeme učit?“
„Asi tak kouzlení bez hůlky,“ ozval
se ironický hlásek.
„Kdo to řekl?“ rozhlédla se. Zvedla
se ruka bledé tmavovlásky.
„Výborně!“ spráskla Julie ruce a
vstala.
„Takže začneme. Něco vám povím obecně
o kouzlení bez hůlky a potom si něco ukážeme,“ prošla uličkou mezi
lavicemi.
„A kdo bude kecat,“ prudce se otočila
na dvě dívky v poslední lavici, „tomu takhle zalepím pusu!“ tleskla
a dívky překvapeně ztichly. Ústa se jim v tu chvíli totiž slepila k sobě.
Ostatní se rozesmáli.
„No, takže budeme pokračovat,“ řekla
klidně a udělala rukou ve vzduchu oblouk. Dívky zase mohly mluvit. Hned
ale pro jistotu umlkly.
„Víte, já jsem celkem hodná, ale
vážně nesnesu, když mě někdo neposlouchá,“ vysvětlila s úsměvem. „No a kdo
se bude opravdu snažit,“ pokračovala, „toho ke konci hodiny něco naučím.
Třeba tohle.“ A ukázala na blonďatého chlapce. Ten vyskočil a dal se do
šíleného smíchu. Ostatní vyvalili oči.
„To je lechtací kouzlo,“ oznámila.
„Vezměte si sešity a zapište si dnešní datum.“ Všichni sklonili hlavy.
Julie se potěšeně rozhlédla po třídě. Nebylo to zase tak těžké!
Když hodina skončila,
odcházeli studenti úplně ohromení. Julie je sledovala, jak se v hloučcích
vzrušeně baví. Ne všichni měli nadání - to poznala hned, ale bylo tu
několik slibných talentů. Jednomu chlapci se na konci opravdu povedlo
trochu polechtat kamaráda. Ostatní mu to samozřejmě záviděli a Julii bylo
jasné, že se o to i přes přísný zákaz kouzlení mimo vyučování budou
pokoušet, protože studenti přece vždycky dělali přesný opak toho, co se po
nich chtělo.
‚Možná se to Brumbálovi nebude
líbit,‘ přemýšlela, ‚ale jim takovéhle nelegální procvičování jen
prospěje.‘
Šla na
oběd a hned si všimla prvních nenápadných pokusů. Dívce z Mrzimoru vypadl
příbor leknutím z ruky a vzápětí se rozesmála. Potom se vylekaně
rozhlédla. Julie viděla, jak se havraspárští chlapci rychle otočili a
předstírali, že zaujatě jí. Už asi zjistili, jaké má kouzlení bez hůlky
výhody - těžko se prokazuje.
Lechtací kouzlo
samozřejmě bylo jedno z nejjednodušších, pokud se ho člověk snažil provést
bez hůlky. Nepotřebovali jste k tomu žádné silné emoce, jen odhodlání a
smysl pro humor. A vědět, které zaklínadlo v duchu pronést, samozřejmě.
Julie očekávala, že do příští hodiny si jej osvojí většina žáků, a to bude
dobře, protože je to bude motivovat k dalšímu učení.
Druhý
den měla od devíti dvě hodiny se sedmým ročníkem Havraspáru a po obědě dvě
hodiny se sedmým ročníkem Zmijozelu – to byli její loňští spolužáci.
Trochu se obávala, jaká bude jejich reakce na ni. Nebyl tu sice už Draco -
její největší sok, ale stále tu byli Crabbe s Goylem, kteří už první den u
zařazování vypadali hodně naštvaně - připravila je přece o kamaráda a
vůdce. Julie však nečekala vřelé přijetí ani od ostatních ze třídy. Ti jí
totiž zase mohli zazlívat, že se nad ně povýšila do role učitelky.
S kamenným výrazem vstoupila do
třídy. Bylo tu podivné ticho. Pohlédla na studenty a zjistila, že ji
všichni do jednoho upřeně pozorují.
„Nazdárek,“ hlesla. Nic.
„Jak se máte?“ Ticho.
„No, tak to bychom měli,“ zamnula si
ruce a posadila se na katedru. „Bála jsem se, že budete ukecaní.“ Opět
žádná reakce.
„Niké, zajdi prosím otevřít okno,“
obrátila se na svou někdejší kamarádku. Chtěla vyzkoušet, jak na tom
s nimi je. Niké se pomalu a uraženě zvedla a otevřela okno za sebou.
„Aha, takže vy jste na mě naštvaní?“
Ticho.
„No nevadí. Já stejně nesnáším, když
mě někdo neposlouchá a vyrušuje hodinu. To u vás zřejmě nehrozí, takže mám
štěstí. Otevřete si sešity.“
Nikdo se ani nepohnul.
„Neříkejte mi, že jste se rozhodli
sabotovat výuku,“ řekla pomalu a trochu výhrůžněji Julie. „Protože to
byste si mohli zadělat na vážné problémy,“ dodala a zamračeně se
rozhlédla. Nikdo se ani nepohnul. „A vy si přece nechcete způsobit potíže,
že ne?“ pokračovala nyní už vážně naštvaně. „Takže si otevřete ty
zatracený sešity, a to hned!“ zahřměla.
Několik dívek neochotně sáhlo po
svých sešitech, ostatní však pokračovali ve své předchozí činnosti - tudíž
nedělali nic.
„Pane Goyle, otevřete si sešit,“
řekla Julie. Ani se nehnul.
„Strhávám vám deset bodů za neúctu
k vyučujícímu. Pane Crabbe, otevřete si sešit. Ne? Tak dvacet bodů za
neúctu a hloupost. Ještě někdo nemá otevřený sešit?!“ rozhlédla se Julie
divoce po třídě. Najednou byly všechny sešity otevřené.
„Napište si dnešní datum a začneme,“
poněkud klidněji pronesla.
‘To nejhorší mám za sebou,’ blesklo
jí hlavou.
Zbytek
hodiny vykládala obecně o historii kouzlení bez hůlky a jeho využití.
Nakonec jí to nedalo, aby nepředvedla lechtací kouzlo. Vyzkoušela je na
Crabbeovi a způsobila, že se třída konečně rozesmála.
„Tak vidíte, že umíte být i veselý,
pane Crabbe!“ podotkla, když jej konečně přestala lechtat. Crabbe ležel na
zemi a utíral si naštvaně slzy smíchu. Ostatní se chechtali, jako by na
nich také někdo zkoušel kouzlo.
„Domácí úkol vám nedávám, neboť si
pamatuji, jak jste na mě byli vloni hodní. Uvidíme se opět v úterý,“
milostivě je propustila. Odcházeli celí zmatení a vzrušeně si šuškali.
Středa proběhla
dobře, a stejně tak i čtvrtek. V pátek odpoledne však čekal Julii sedmý
ročník Nebelvíru, což byla sice třída, do které patřili někteří její
nebelvírští kamarádi, ale ve které byli také někteří žáci, kteří ji neměli
příliš v lásce. Všude se totiž najde někdo, kdo soudí předpojatě. A Julie
už vloni poznala, že někteří nebelvírští studenti na ni hleděli mírně
řečeno nedůvěřivě, kdykoli se bavila s Ginny nebo s Hermionou. Vadilo jim
asi, že je zmijozelská a možná i její vílí původ a podezřívali ji
z přetvářky. Jenže na druhou stranu, kdo by se divil jejich reakci, když
Nebelvír válčil se Zmijozelem celé věky. Nebylo prostě tradicí, aby
se žáci z těchto znepřátelených táborů spolu tak družně bavili.
‚Tak jdeme na to,‘ řekla si Julie,
když došla chodbou ke dveřím učebny. A i když předpokládala, že horší než
v úterý to už nemůže být, přesto vstupovala do třídy s rozechvěním.
„Nazdárek,“ řekla vesele a posadila
se na stůl. Někteří žáci se usmívali, jiní si ji jen mlčky měřili.
„Jak to jde?“ otázala se.
„Fajn,“ odvětil Ron Weasley. Julii
spadl kámen ze srdce. Konečně normální reakce!
„Připisuji vám, pane Weasley, pět
bodů za správnou odpověď!“ usmála se. Třída zahučela údivem.
Hodina šla celkem
dobře. I když si Julie všimla několika žáků, co se mračili, naštěstí tu
bylo mnoho aktivních studentů, kteří spolupracovali a Julie musela uznat,
že jsou tu i lidi s velkým talentem. Například Hermiona Grangerová
rozchechtala Nevilla Longbottoma hned na druhý pokus. Potom tu byl jeden
pár zelených, zvědavých, zpytujících očí... Byl to Harry Potter, kdo na ni
tak zkoumavě hleděl, jako by odhadoval, s kým má tu čest.
Julie se
Harryho několikrát během hodiny zeptala na nějaké obranné zaklínadlo.
Pokaždé to věděl. Udělila mu dohromady patnáct bodů za správné odpovědi.
Na konci hodiny sklidila dokonce od Rona bouřlivé vyjádření spokojenosti,
když jim sdělila, že nedostanou domácí úkol. Dívala se, jak nadšeně
odcházejí z hodiny a byla ráda, že je pátek.
Víkend
byl pro ni vysvobozením. V sobotu spala skoro do oběda a potom si většinu
dopoledne četla starý román, který objevila v knihovně. Bylo to zvláštní,
jak se Bradavice změnily teď, když tu byli studenti. Kdykoli chtěla Julie
někam jít, musela se prodírat přes davy dětí. Pochopila konečně, proč jsou
v hradě tajné chodby pro profesory, a začala je mnohem častěji využívat.
Chodila tudy dokonce i do jídelny, takže vyšla z chodby v místnosti vzadu
za Velkou síní a potom vešla malými dveřmi rovnou za stůl profesorstva.
Bylo to totiž o dost rychlejší, než jít přes celý hrad, po všech měnících
se schodištích a potom přes celou délku Velké síně.
„Tak jak?“ oslovil ji její soused
tiše u oběda.
„Co?“ sklonila hlavu a také ztišila
hlas.
„Jak to jde?“ zamumlal a napil se
vína
„Fajn,“ odtušila.
„Co Zmijozel?“
„No, zvládnu to.“
„Míníš jim strhávat každou hodinu
třicet bodů?“
„Tak o to ti jde! Jistě, že míním,
pokud mě budou štvát!“ ohradila se. V duchu se však podivila nad tím, jak
to, že jí to vyčítá až dnes. Zřejmě se o tom dozvěděl opožděně.
„Budeme si muset promluvit,“
konstatoval.
Sešli se
po obědě ve sborovně. Byla to jediná místnost, do které mohli vstoupit
oba, aniž by to u všudypřítomných studentů vyvolalo podezření. Naštěstí
tam v tu dobu nikdo nebýval. Julie už seděla v křesle u okna, když vevlál
dovnitř.
„Přicházím v míru,“ oznámil ihned,
jak za sebou zavřel dveře.
„To už jsem někde slyšela,“ zapátrala
v paměti a usmála se. Řekl jí to v minulém školním roce - tehdy ještě jako
učitel studentce.
„Skvělá paměť,“ poznamenal ne bez
nepatrného pousmání a přistoupil k oknu.
„Takže?“ vybídla ho Julie.
„Crabbe s Goylem si včera stěžovali,
že jim bezdůvodně odebíráš body,“ pronesl a založil si ruce za zády.
„Bezdůvodně?“ svraštila obočí.
„Nechci se hádat,“ zvedl ruku, aby ji
uklidnil. „Ale slíbil jsem jim, že tě... že s tebou promluvím.“
„Jak to, že se s nimi o tom vůbec
bavíš?!“ mračila se však Julie dál. „Ty přece se studenty nediskutuješ!“
„Řekli mi to po hodině,“ pokrčil
rameny. „A já, jelikož tě oficiálně nesnáším, jsem jim slíbil...“
„Tak fajn. Řekl jsi mi to. Beru na
vědomí,“ přerušila ho příkře.
„Takže se polepšíš?“
„No to se tedy nepolepším!“
vybuchla..
„To jsem chtěl slyšet,“ přikývl
klidně a chystal se odkráčet.
„Tak moment, moment,“ vstala rychle,
„co má být zase tohle!?“
„Říkal jsem, že jsem se nepřišel
hádat,“ otočil se. „Pouze tlumočím, co mi řekli mí studenti… Je mi jedno,
zda se tím budeš řídit, chápeš?“ naklonil se k ní trochu. Julie zmateně
přikývla.
„Jde o to, že oficiálně je mé
stanovisko vůči tobě nesouhlasné,“ zdůraznil. „A to samé platí pro tebe.
Takže oficiálně jsme se konfrontovali ve sborovně, já řekl, že to nesmíš
dělat…“
„A já řekla: Trhni si,“
doplnila jej pohotově s uličnicky zvednutým obočím.
Černé oči na ní na okamžik překvapeně
spočinuly.
„Tak nějak,“ připustil po chvíli
napjatého ticha. Potom se otočil ke dveřím.
„Počkej, ty už jdeš? Neměl bys mě...
oficiálně... třeba trochu... přiškrtit, aby to celé působilo věrohodněji?“
navrhla nesměle.
„Ani oficiální Severus Snape
neškrtí ženy,“ pozvedl nepatrně koutky úst, zatímco jeho oči zůstaly
neproniknutelné.
„Škoda,“ hlesla. Fakt, že ji právě
nazval ženou, způsobil, že toužila po jakémkoli doteku z jeho strany,
škrcení nevyjímaje.
Vyšla ze sborovny chvíli po něm a
pozorovala, jak kráčí chodbou. Plášť za ním zlověstně vlál…
Následující úterý
strhla Zmijozelu dalších dvacet bodů. Crabbe a Goyle ji vyloženě
provokovali! Ale ostatní již vypadali mnohem přátelštěji. Probrali některá
základní obranná kouzla a něco si i předvedli. Nikomu se samozřejmě zatím
nepovedlo ubránit se Julii bez hůlky, ale pokoušeli se, a to bylo hlavní.
Julie na ně útočila jen neškodnými kouzly, jako je například svazovací
koulo, a u několika studentů zaznamenala opravdovou snahu její útoky
odrazit. Nakonec měla celkem dobrý pocit, když odcházeli.
Ale
nejlepší hodina týdne proběhla v pátek s Nebelvírem. Ke konci hodiny se
totiž Harrymu po několika pokusech podařilo odzbrojit Rona, aniž by cokoli
řekl nebo udělal. Ron sice tvrdil, že se lekl toho, jak na něho Harry
poulí oči a myslel si, že na něho jde nějaký záchvat, a proto rychle
odhodil hůlku... Ale Julie tušila, že Harry bude první, kdo rozlouskne
princip kouzlení bez hůlky, a to ji naplňovalo pocitem zadostiučinění. Co
by tomu asi řekl Voldemort?
V neděli
k večeru vystoupil Severus Snape z krbu v kuchyni na Grimmauldově náměstí
a zastihl Remuse Lupina v podivné poloze.
„Co tu chceš?“ ozval se Lupinův hlas
poněkud nešťastně a přidušeně zpod veliké huňaté kůže, jež mu zakrývala
hlavu.
„Povinnost, Lupine,“ oznámil stroze a
také nijak nadšeně Snape. „Tvůj lektvar,“ dodal potom a postavil na velký
dubový stůl nádobu s tekutinou hned vedle Lupinovy zakryté hlavy.
„Ách, já to nepozřu!“ vydechl Lupin a
narovnal se na židli, odhodiv přitom kožešinu, takže mu spadla kolem
ramen.
„Můžu se zeptat, co to děláš?“
pozvedl Snape obočí a zadíval se do Lupinovy orosené tváře a na měděný
džber, který ležel před ním na stole a stoupala z něj hustá pára.
„Inhaluji,“ opáčil Lupin a otřel si
zapařený obličej rukávem.
„Z jakých důvodů?“
„Je mi mizerně,“ zamumlal Lupin a
zbledl.
„A kvůli tomu jsi se uchýlil
k prokazatelně naprosto neúčinnému a zastaralému prostředku...“
„Snape, nikdo se tě neprosí o
názor na můj způsob sebeléčby!“ zarazil ho Lupin.
„Jak myslíš. Jen klidně pokračuj,
pokud se domníváš, že zaženeš vlkodlačí symptomy tím, že si budeš máchat
hlavu v kýblu.“
„Já nezaháním vlkodlačí symptomy! Mám
angínu!“ rozčílil se Lupin.
„No to je ovšem jiná, na tu tvé
babské recepty jistě zaberou.“
„Přišel jsi mě sem buzerovat?“
svraštil obočí Lupin. Vypadal opravdu dost hrozně - byl bledý jako stěna a
v pohublé zarostlé tváři mu žily jenom oči, které měly urputný horečnatý
lesk.
„Vypij si lektvar,“ přikázal Snape,
zatímco cosi hledal ve svém plášti.
„Nepozřu to. Je mi už beztak dost
zle.“
„Musíš to vypít. A potom si vezmeš
tohle,“ postavil před něj Snape malou nádobu ze zeleného skla.
„A to je co?“ zašklebil se Lupin a
s přemáháním do sebe obrátil protivlkodlačí lektvar.
„O to se nestarej. Tobě by mělo
stačit, že ti to v několika minutách pomůže,“ posadil se Snape na židli a
klidně si prohlížel zbědovaného muže před sebou. Lupin krátce přemýšlel,
ale potom rázem vyprázdnil jedním lokem záhadnou lahvičku. V obličeji se
mu ihned objevil zvědavý výraz.
„Co je to? Chutná to jako režná!“
„Tak prosté to určitě není, o tom tě
mohu ujistit,“ zatvářil se Snape znechuceně.
„Cítím...“ Lupin si sáhl na břicho,
„jak se mi dělá dobře!“ překvapeně se opřel a ve tváři se mu rozlil
uvolněný úsměv.
„Nemusíš to s tou vděčností tolik
přehánět. Nevím, jestli bych to unesl,“ ironicky pronesl Snape.
„Eh, jistě... díky,“ probral se
trochu Lupin ze své euforie. „Nenapiješ se se mnou?“ navrhl pak a vstal.
„Ne.“
„Ale no tak! Co tedy alespoň brandy?“
přehraboval se Lupin v kredenci a po chvíli se otočil s vítězoslavným
úsměvem, v ruce láhev s nazlátlou tekutinou. Severus se zatvářil neurčitě,
což si Remus vyložil neomylně jako tichý souhlas a hbitě postavil před
profesora poloplnou sklenici.
„Tak co je nového v Bradavicích?“
zeptal se potom energicky a posadil se se svou sklenicí na židli nejblíže
u krbu.
„Neptáš se toho pravého. Já přece
nevycházím ze svého sklepení...“ trpce poznamenal Snape.
„Á, hloupé povídačky! Stejně jako to
o tvém upírství,“ mávl Lupin rukou. „A jak se má Julie?“ změnil potom
náhle téma.
Severusovy oči na něm na malý okamžik
pátravě spočinuly.
„Předpokládám, že dobře,“ odvětil pak
muž opět s kamenným výrazem. Lupin se v duchu zasmál. Jinou odpověď ani
neočekával.
„Poslyš,“ ledabyle potom prohodil,
„co by ti to udělalo mít na chvíli city?“
„Zmlkni, Lupine,“ zavrčel Snape
varovně. Remus však jako by neslyšel.
„Předpokládám,“ s klidem pokračoval,
„že nejsi tak zabedněný, abys nepoznal, co se ti teď nabízí, že? Protože
ona je výjimečná.“
Severus na něho jen chvíli mlčky
konsternovaně zíral. Potom procedil skrze zuby:
„Nestrkej laskavě svůj
vlkodlačí čumák do věcí, po nichž ti nic není!“
„Možná mi není nic po tobě, to je
nejspíš pravda,“ pousmál se Remus. „Ale záleží mi na ní, protože jestli
sis nevšiml, tahle holka – žena - ona tě miluje! A ty s ní jednáš, jako by
byla vzduch. Jenže ona je tvoje poslední šance, pokud si to neuvědomuješ.
A chceš-li to vědět, podle mého je lepší než Lily.“
„Nevyslovuj přede
mnou… její jméno!“ zasyčel Severus a vymrštil se
ze židle.
„Copak musíš pořád ubližovat?“ vstal
rovněž Lupin, kterému už také povolovaly nervy. „Co z toho máš?“
„A ty?“ sežehl jej Snape pohrdavým
pohledem. „Naplňuje tě šťourání se v cizích vztazích?“
„Ne. Ale nedokážu přihlížet tomu, jak
ji ničíš stejným způsobem jako Lily! Já… Myslel jsem, že už sis konečně po
těch letech ujasnil, co je důležité. Když jsi mě tehdy požádal o pomoc při
Juliině záchraně, říkal jsem si: Konečně! …Jenže potom jsem viděl,
jak s ní máváš… Ty si vážně neuvědomuješ, že jsou pro ni emoce životně
důležité?“
„Zavři už konečně hubu, Lupine!“
syčel teď smrtelně bledý Severus. „Nehodlám zahodit všechny ty roky
sebezapírání a celou svou kariéru Smrtijeda kvůli nějakým emocím!
Neohrozím ji, sebe, tebe, všechny ostatní tím, že sebou nechám cloumat
city! Protože tohle je můj způsob, jak přežít, a jak nechat přežít
i ji!“
„Ale ona nežije,“ hlesl Lupin a klesl
zpět na židli. „Ona umírá. Vraždíš ji… zevnitř,“ dodal tiše.
Severus na něho chvíli jen mlčky
hleděl, ale potom zavrtěl hlavou.
„Na tohle nemám čas,“ sdělil již svým
obvyklým chladným tónem a vstoupil do krbu hodiv tam předtím hrst letaxu.
„Budeš si muset k diskusím najít
někoho jiného,“ dodal ještě a zmizel v plamenech.
„Účel byl však splněn,“ řekl si pro
sebe Remus. „Alespoň se nad tím zamyslíš.“ A jedním lokem vyprázdnil svou
sklenici.
Jednoho
sychravého podzimního dne k večeru postavila se Julie před svou šatní
skříň a uvažovala, co si vzít na sebe. Moc toho na výběr neměla. Spoustu
šatů musela vyhodit, protože byly příšerně potrhané a oprané. Vlastně si
od té doby, co přijela do Bradavic koupila jen jeden nový hábit, a ten byl
moc slavnostní. Nakonec se Julie rozhodla pro volné černé kalhoty a vínový
svetr. Bylo to praktické, ale také přiměřeně elegantní, a o to právě Julii
šlo. Dnes se totiž konala schůze Řádu.
Měla zvláštní chvějivý pocit kolem žaludku, když si na poslední chvíli u
zrcadla rukama prohrabovala zvlněné rudé vlasy. Potom se podívala na
hodiny. Bylo tři čtvrtě na sedm, vstoupila tedy do krbu a zvolala:
„Grimmauldovo náměstí!“
Vzápětí ji to vyhodilo z ohniště
v nějaké kuchyni. Julie se rozhlédla a napadlo ji, že je to asi sklepní
kuchyně, jelikož zde nebyla žádná okna.
„Vítám tě, Julie,“ oslovil ji mile
Remus Lupin.
„Ach, tak tohle je tedy slečna
Julie!“ přihnala se k ní nějaká rusovlasá žena a Julii bylo jasné, že je
to nejspíš Molly Weasleyová - podoba s Ginny se nedala přehlédnout.
„Já jsem Molly,“ potvrdila její
domněnky vzápětí žena a dostrkala Julii ke stolu. „Dáte si bramboračku?
Nebo topinky? Mám tu horký čaj!“ přistrčila před Julii velký hrnek. Lupin
se jen omluvně usmíval z protější židle. Před sebou měl zrovna takový
kafáč, z nějž se kouřilo.
Posléze
se z krbu vynořovaly další postavy. Přišel Albus Brumbál, Minerva
McGonagallová a pan Weasley se svým synem Billem. Za dveřmi se ozval
zvonek a hned nato se do kuchyně nahrnuli Kingsley Pastorek, Tonksová a
jakýsi ušpiněný muž, jenž se Julii představil jako Mundungus. Na závěr,
jako vždy, dorazil krbem Severus Snape a posadil se na poslední prázdnou
židli - vedle Julie. Paní Weasleyová před něho hned postavila hrnek
s čajem a snažila se mu vnutit i topinky, což se jí nepovedlo.
V kuchyni to nyní vypadalo jako v nějakém vzbouřeneckém stanu. Členové
Řádu až na Molly, která nehnula od sporáku, byli namačkáni kolem stolu na
nestejných rozvrzaných židlích a hlučně se mezi sebou bavili. Mezitím vším
pobíhal vesele velký černý pes.
„Remusi, to zvíře se mi pořád plete
pod nohy!“ postěžovala si paní Weasleyová, a byla to pravda.
„Barde! Neobtěžuj, buď tak laskav!“
zamračil se naoko Lupin. Pes se okamžitě otočil a rozběhl se k pánovi.
Julie po
očku sledovala svého zamlklého souseda. Opíral se lokty o stůl a upíjel
z velkého hrnku. Když k němu po chvíli přiběhl Bard, zjevně mimoděk mu
položil ruku na velkou hlavu a pohladil ho. Brumbál se zatím bavil
s Molly, usazen v čele dubového stolu, a tvářil se navýsost spokojeně.
„Prohlašuji schůzi za zahájenou,“
oznámil po chvíli, načež se okamžitě s chutí pustil se do bramboračky,
jako by se nechumelilo. Ostatní pomalu ztichli a čekali, co bude.
„Takže já začnu zprávami z domova,“
odkašlal si Lupin. „S velkou radostí vám musím oznámit, že se mi konečně
podařilo zlikvidovat ten děsný portrét Siriusovy matky v hale, takže jsme
ušetřeni dalšího kvílení.“
Všichni se rozesmáli.
„Ovšem pořád se tu občas ozve vytí,
ne?“ zažertoval vedle něho Kingsley a poplácal Lupina po zádech. Julie
věděla, že tím nenaráží zrovna na Barda.
„Já bych měla také jednu novinku,“
přihlásila se o slovo Tonksová. „Vypadá to, že Percy Weasley bude povýšen
na mluvčího oddělení vnitřních záležitostí. Zaslechla jsem to dnes u nás
v kanceláři na ministerstvu. Musel ovšem slíbit, že se i nadále vyhne
stykům se svou… ehm, rodinou.“
Julie si všimla, že se při těch
slovech Molly, která právě pokládala na stůl pečivo, zachvěla a pan
Weasley ji chytil za ruku.
„Je to ostuda!“ vyhrkla Molly. „Náš
vlastní syn a chová se jako...“
„Molly, on si jen buduje kariéru,“
namítl Kingsley.
„Nedělej si starosti, Molly,“
uklidnil ji Brumbál. „Však on se vrátí domů. A myslím, že brzy, protože
komu by nechyběla tahle bramboračka?“ usmál se potom. Paní Weasleyové se
zaleskly oči. Julie jen nechápavě pohlédla na Remuse, ale ten jí naznačil,
že jí potom vše vysvětlí.
„Tak. Má ještě někdo něco nového?
Severusi?“ obrátil se potom Brumbál na Snapea. Všichni se v tu chvíli
podívali na zachmuřeného muže vedle Julie.
„Mluvil jsem s Malfoyem,“ promluvil
tiše Snape. „Tvrdí, že Karkarov podezřívá někoho z Kruvalu, že vynáší
informace.“
„Ví Karkarov, kdo to je?“ zeptal se
Brumbál.
„Zatím ne, ale náš člověk by si měl
dát pozor.“
„My máme někoho v Kruvalu?“ užasla
Julie. Brumbál se jen tajemně usmál.
Profesorka McGonagallová se sklonila
a cosi napsala na kus pergamenu. Zřejmě byla pověřena dělat zápisy ze
schůzí pro členy, kteří se nemohli dostavit.
„Toho se ujmu já,“ prohlásil Brumbál.
„Našemu člověku se dostane varování.“
„Kdo je to?“ zašeptala Julie
nakloněná ke Snapeovi.
„Ticho, Readová, tady se probírají
vážné věci,“ zavrčel, aniž se na ni podíval. Julie uraženě otevřela ústa,
aby něco namítla, ale pak si všimla nenápadného úsměvu, který se mu
objevil ve tváři.
„Nech si toho!“ ohradila se šeptem.
Potom spočinula očima na Lupinovi. Zřejmě již delší dobu ty dva naproti
sobě pozoroval a očividně se bavil. Julie se na něho zamračila. Oplatil jí
svatouškovským úsměvem a odvrátil zrak.
„A ty přestaň s tímhle,“ uslyšela
ihned vedle sebe varovné zamručení. Překvapeně se otočila na Severuse.
„Co jsem udělala?“ nechápala. Jen
zlobně pohodil hlavou směrem k Lupinovi, načež se otočil na Artura
Weasleyho.
„...takže jsme zjistili, že se
vyskytly nějaké problémy s mozkomory,“ říkal právě pan Weasley.
„Ministerstvo se to samozřejmě snaží ututlat...“
„Říkal jsem Popletalovi, že je
bláhový, když je nechává Azkaban hlídat,“ mračil se Brumbál. „Jsou to
přirození spojenci zla a přidají se k Voldemortovi, jakmile je zavolá.“
Několik osob kolem stolu sebou
trhlo.
„Ano. A zdá se, že se už něco děje.
Jako by se přestávali ovládat,“ pokračoval Artur Weasley.
„To bylo nevyhnutelné,“ odvětil
klidně Brumbál. „Děkuji, Molly, je výborná!“ podal paní Weasleyové prázdný
talíř od polévky.
„Budeme se muset připravit na
nejhorší,“ pokračoval potom klidně. „Poté, co mozkomorové otevřeli brány
Azkabanu nejvěrnějším Smrtijedům a nechali je uprchnout, je již jen
otázkou času, kdy se sami vydají mezi lidi a budou se pást na jejich
duších,“ sklonil hlavu. Kolem stolu zavládlo napjaté ticho.
„Ale nestane se to v nejbližší době,“
rozhlédl se Brumbál po ostatních a nakonec jeho zrak spočinul na Julii. „On
má teď problémy sám se sebou. Chce se znovu domoci úplné lidské podoby, a
naším úkolem je mu v tom zabránit.“ Brumbálovy oči se přesunuly na Snapea.
„Severus... se snaží zjistit, jakým
způsobem se Voldemort pokusí získat své lidské tělo zpět. Bude to chtít
patrně provést podle nějaké starobylé receptury černé magie. Hledá zřejmě
vhodný způsob, který by mu dal stabilní tělo, protože to, které získal
z krve Harryho Pottera, nevydrželo souboj s Harrym a... se mnou. Voldemort
pátrá.“
V kuchyni teď bylo takové ticho, že
bys slyšel upadnout vlas.
„Možná se dokonce obrátí pro radu na
Severuse,“ pokračoval Brumbál a jeho oči se opět otočily na profesora
lektvarů. „Ano, očekávám to,“ řekl pomalu dotyčný. „A jsem na to
připraven. Zatím se o tom ale nezmínil. Spokojuje se prozatím s lektvary
neohroženosti, které mu dodávám. Prozatím mu stačí trocha krve – vílí,“
sklonil pohled.
„To... snad... ne!“ chladně ze
sebe vypravil Lupin a podíval se na Snapea. Ten jen unaveně odvrátil
hlavu.
„Uklidni se, Remusi. Nebylo zbytí,“
zasáhl Brumbál. „Julii ta trocha krve čas od času nijak neublíží a Severus
tím upevní svou pozici mezi Smrtijedy. Navíc si získá Voldemortův vděk,
když mu bude pravidelně dodávat vzácnou vílí krev.“
„To je... hnus,“ otřásl se vzteky
Remus a s neklidem těkal očima z Julie na Brumbála.
„Omyl, to je zaručený prostředek,
který ji drží mimo nebezpečí,“ pohlédl na něho Snape pevně. „Voldemort ji
potřebuje mít naživu.“ .
„Ale jak dlouho? Jak dlouho mu
potrvá, než si opatří nějakou pravou vílu?“ pohodil hlavou Lupin.
„Nebude hledat pravou vílu a snažit
se ji chytit. Víly jsou nebezpečná stvoření. Pravděpodobně by musel vždy
každou zabít a potom hledat opět novou,“ vyslovoval tichým hlasem Snape a
jeho oči se zabodávaly do Lupinových. Julie cítila, jak rudne. Všichni na
ni najednou hleděli, jako by byla nějakou atrakcí. Tedy skoro všichni,
protože Snape s Lupinem výhružně zírali na sebe navzájem.
„Pokud dovolíte, budu pokračovat,“
přerušil napjaté ticho Brumbál a otočil se na Billa Weasleyho.
„Jak pokračuje tvé vyjednávání se
skřety, Bille?“
„Není to nic moc. Pořád jsou na
kouzelníky dost nabroušení,“ ušklíbl se Bill.
„To nic. Však oni se odhodlají a
přidají se k nám,“ usmál se Brumbál povzbudivě. Minerva McGonagallová
obrátila popsaný pergamen a pokračovala na druhé straně.
„Má ještě někdo něco?“ rozhlédl se
Brumbál po všech tvářích kolem stolu. Nikdo však už žádné další téma
neotevřel, a tak Brumbál rozpustil poradu a s omluvou, že musí zpět do
Bradavic, se přemístil krbem pryč. Profesorka McGonagallová jej
následovala.
V kuchyni
to ožilo. Všichni začali probírat to, co se právě dozvěděli. Pan Weasley
se dal vzrušeně do řeči s Lupinem a Bill se na něco vyptával Mundunguse.
„Kdo si dá ještě topinku?“ zvolala
paní Weasleyová, aby přehlušila hlasitý hovor. Několik rukou se zvedlo.
„Profesore Snape,“ zdvořile oslovila
Severuse, „nic nejíte! Vezměte si alespoň trochu polévky,“ navrhla.
„Díky, ale nemám chuť,“ odvětil
Severus a vstal. „Ostatně, stejně jsem na odchodu,“ dodal.
„Kam tak brzo?“ ozval se Lupinův
chladný hlas. „Naše společnost ti není po chuti?“
„Mám... práci,“ sdělil stroze Snape a
přistoupil ke krbu. Zdálo se, jako by chtěl ještě něco nepěkného dodat,
ale potom si to radši rozmyslel.
„V tom případě tě nebudeme zdržovat,“
řekl Lupin a kupodivu to zaznělo jako vrčení nějakého nebezpečného
zvířete. Potom se otočil na Julii. „Ale ty zůstaneš, ne?“
Julie pohlédla do plamenů. Severus
již zmizel.
„Ano,“ usmála se. „Chvíli.“
Lupin se opřel a poněkud
nesoustředěně pohladil Barda po černé hlavě.
„Proč jsi tomu všivákovi dala krev?“
zeptal se potom.
„Kterého všiváka máš na mysli? Snapea
nebo...“
„Ano. Toho prvního,“ kývl temně.
„Víš, že to jinak nešlo,“ zadívala se
na něho. „A navíc - tak pěkně mě požádal...“ pousmála se.
„No, to si dokážu představit,“
zkřivil Remus rty. „Ach, vy ženy,“ vzdychl. „Nikdy se nepoučíte?“
„Nikdy,“ zavrtěla rozhodně hlavou.
Kuchyň se pomalu
vyprazdňovala. Odešli Tonksová, Mundungus a Kingsley. Pan Weasley s Billem
se tiše bavili na druhém konci stolu a Molly poklízela tabuli. Přitom se
Julie vyptávala na všechno možné, ale hlavně na Rona, jeho chování a jeho
prospěch. Julie se jí snažila odpovídat podle svého největšího vědomí a
svědomí, ale něco přece jen raději zamlčela. Ron nebyl zrovna vzor píle a
poslušnosti… Bylo vidět, že Molly Juliiny odpovědi tak úplně neuspokojují,
jelikož asi tušila, že nejsou úplné. Ale pochopila, že víc už se asi
nedozví a nakonec se společně se svým mužem a synem i ona vytratila
z kuchyně.
„A jinak? Jak to jde?“ zeptal se
Lupin, když osaměli, a hodil si nohu přes nohu. Vypadal už zase klidně,
jen na čele se mu rýsovala jemná vráska.
„Myslíš učení? Snad dobře,“ odtušila
Julie.
„A to ostatní?“ zapátral v její
pobledlé tváři.
Julie odvrátila zrak.
„Nechce se mi o tom mluvit.“
„Nic si z toho nedělej. Vždycky byl
bastard,“ chladně pronesl Lupin.„Když ho vidím, svrbí mě pěsti,“ prohrábl
si rozježené vlasy.
„To neříkej,“ naklonila hlavu na
stranu. „Nemáš důvod...“
„Ale mám,“ zavrtěl pomalu hlavou.
„Mám toho na něj dost.“ A Remus si zamnul prsty pravé ruky.
Julie se usmála. Byl vážný, unavený a
dospělý, a přesto vypadal jednou svou částí pořád jako kluk z Nebelvíru...
Jako přitažlivý sígr.
„Budu už muset jít,“ řekla pak.
Zatvářil se zklamaně. „Mám totiž taky práci,“ vysvětlila a vstala.
„Tak si běž,“ unaveně mávl rukou.
Vstoupila do krbu a naposledy na něho pohlédla.
„Dobrou noc,“ rozloučila se a plameny
vyšlehly vysoko do komína.
Když se ocitla ve
své ložnici, zamyšleně usedla za psací stůl. Remus to vystihl zcela
přesně. Neomylně odhadl, jak na tom Julie asi je. Byl úžasný. Ale ona se o
tom s ním bavit prostě nemohla, příliš to bolelo.
‘Ano - odmítnutí bolí,’ uvědomila
si. Jako by jí až teď došlo, co to všechno znamená. To podivné Severusovo
chování... Znovu si vybavila, jak soustrastně na ni Lupin hleděl. A
potom jeho slova: „Vždycky byl bastard.“
Zmocnil se jí vztek. Hraje si s ní
snad Severus? Je to snad jeho zvykem? Nevěděla, a to ji sžíralo.
Přistoupila ke krbu a vhodila do ohně letax.
„Spíš?“ zeptala se do zelených
plamenů.
„Ne.“
Julie vystoupila
z krbu v jeho kabinetě. Seděl u stolu, na němž měl cosi rozepsáno.
„Nepřicházím v míru,“ oznámila
temně. Jen udiveně pozvedl obočí.
„Musíme si promluvit,“ postavila se
rozhodně před Severuse.
„Nechápu, o čem,“ odtušil tiše, ale
ona věděla, že lže.
„Potřebuji si s tebou pár věcí
vyjasnit,“ vysvětlila s lehce výhrůžným tónem.
Neřekl nic. Čekal.
„Mohl bys mi říct, co ke mně vlastně
cítíš?“snažila se Julie zachovat klid, ale bylo to těžké. Jeho odvracející
se pohled jako by ji přímo provokoval.
„Co... ti řekl... Lupin?“ reagoval až
po chvíli se svraštěným obočím.
„Nic. Jde o to, co neřekl.
Neřekl, že je mu mě líto! On na mě koukal jako na oběť!“ zatnula Julie
pěsti.
„A tobě tolik záleží na mínění
druhých?“ upřel na ni černé oči.
„Ne, ale uvědomila jsem si, jak jsem
byla hloupá. Došlo mi, že je to tak!“
„Došlo ti co?“ klidně se
otázal.
„Pochopila jsem, že jsi...“ Julie
sevřela rty. Měla najednou příšerný vztek. Nechápala, kde se vzal, ale
věděla, že za chvíli kvůli té zlosti ztratí kontrolu.
„Dopověz,“ vybídl ji jeho tichý hlas.
„Jsi studený,“ vydechla. „Jako...
led. Bez citu, žádný záchvěv emoce, ani náznak.“ pomalu vyslovovala, a
zdálo se, že zasáhla cíl. Vstal a počal přecházet po místnosti. Julie
pocítila něco jako zadostiučinění. Možná se ho dotkla… Chtěla v tom
pokračovat, chtěla mu ublížit.
„Nejsi lidská bytost,“ mluvila dál.
„Nežiješ, jen... přežíváš!“
Prudce se na ni otočil, ale neřekl
nic, jen v očích mu zasvítil nebezpečný plamen. Julie si toho dobře
všimla, ale pokračovala ve svých výčitkách. Bylo jí jedno, co se stane -
chtěla mu vmést do tváře všechen svůj vztek.
Ať se s tím vyrovná, jak chce.
„Držíš se ve stínu, schováváš se a
snažíš se do té hluboké vody stáhnout i mě!“ odsekávala slova a pozorovala
jeho bledou tvář.
„Julie...“
„Ale já nechci zaživa umírat!“
„Julie, já...“
„Už to nebudu trpět!“
„Já tě nedržím!“ zvýšil hlas. „Jsi
volná,“ dodal potom a zlobně si ji měřil zachmuřeným pohledem.
„Ovšem,“ procedila skrze zuby.
„Odežeň mě od sebe. Zbav se mě, to je nejpohodlnější, že?!“
„Nehodnoť mě!“ podíval se na ni
varovně.
„Tak proč si se mnou takhle chladně
hraješ?“ Julii vstoupily slzy do očí.
„Dost!“ zarazil ji. Stál teď před ní
a černé oči mu žhnuly v bledé tváři. „Připadá ti tohle jako chlad?“
zavrčel jemu vlastním podivným tónem, uchopil pevně její ruku a přitiskl
si ji na místo, kde měl srdce. Divoce bušilo.
Julie ztichla.
„Tamta nádoba,“ pokračoval muž a
ukázal na Myslánku na jedné z polic, „tebou přetéká! Pokaždé, když… Každý
den se pracně zabavuji myšlenek týkajících se tebe! Začíná se to
podobat vymývání mozku,“ rozčileně se odmlčel. „A jak mám opakovaně čelit
Voldemortovu nitrozpytu s tím,“ ztišil hlas, „jak na mě působíš? Jak mám
Malfoyovi věrohodně lhát o tom, proč jsem tě ještě nezabil?“
Cítila jeho zrychlený tep a slyšela
jeho neklidný dech. Nebýt těch dvou nepopiratelných faktů, vypadal by jako
socha z mramoru. Bledý, krásný a stejně tak strnulý. Stále čekal na
odpověď.
Julie ale mlčela - neměla, co říct.
Poznání, že on trpí stejným způsobem jako ona, ne-li dokonce víc, ji
hluboce zasáhlo. Hlava se jí zatočila a hrdlo sevřelo. Zavalil ji pocit
viny a výčitky svědomí. Vyprostila svou ruku, prudce se otočila a vyběhla
ze sklepení.
Severus ji nechal
jít. Jakmile však její kroky odezněly chodbou, rozvinul Pobertův plánek.
Přece jen chtěl mít jistotu, že se Julie neubírá kupříkladu opět do
Zapovězeného lesa. Rozčilená na to byla dost…
Juliiny kroky však nesměřovaly ven
z hradu, ale po schodišti vzhůru přímo do nejvyšší z bradavických věží.
Severus znal tu věž. I on už několikrát navštívil to vysoko položené
místo, kde vždycky vál silný studený vítr - i uprostřed horkého léta - a
člověk tam měl pocit, jako by stál na nejvyšším vrcholu horstva. Z té
výšky se ztrácely malé věci v nedohlednu a pozbývaly na významu. Zůstaly
jen věci zásadní, věci první důležitosti…
Bylo to
ideální místo, pokud si člověk potřebovat utřídit myšlenky. Na něco totiž
i Myslánka byla krátká - či spíše mělká… Severus tušil, v jakých
bolestných peripetiích se teď toulá Juliina mysl. Znal to, protože i přes
své snapeovství byl pořád člověkem.
O něco později
prostřednictvím plánku přihlížel, jak se Julie vrací z věže dolů, do svých
komnat v sedmém poschodí. A ačkoli se tomu bránil, ulevilo se mu. Kdesi
hluboko ve své mysli totiž věděl kromě třídění myšlenek ještě o jednom
důvodu, proč by někdo v noci spěchal na věž. Ale tuhle možnost by si nikdy
nepřipustil. Julie byla moc velká bojovnice, než aby ji napadaly
sebevražedné myšlenky. A to i v případě, že byla třeba velice
nešťastná.
Bylo již pozdě
v noci, když se chystal ulehnout. Zhasil svíci na dubovém stole, rozepjal
knoflíky černé vesty, svlékl ji a přehodil přes opěradlo židle. Potom
přešel potemnělou místností ke dveřím ložnice. Ruka sahající po klice mu
však klesla při zvuku dopisu dopadajícím na krbovou předložku. Vrátil se
k ohni a přečetl list.
Protože je stávající situace nesnesitelná, protože je
pro nás oba neúnosná a v neposlední řadě také protože Tě nedokážu přestat
milovat, nemohu zůstat v Bradavicích, pokud nebudu s Tebou. Rozhodnutí
nechávám na Tobě a zcela se mu podřídím.
J.
Muž se pomalu opřel o krbovou římsu a
spustil paži s dopisem podél těla. Po chvíli se však jeho pěst pomalu
sevřela, udělala z pergamenu malou kuličku a upustila jej do ohně.
Potom se otočil,
přistoupil k Myslánce, přenesl ji na stůl a zdvihl hůlku. Jakmile se dotkl
stříbřité hladiny, průzračná hmota se rozvířila. Ihned se z ní vzedmula
mlhavá ženská postava a promluvila Juliiným hlasem:
„Ty víš, že tě chci, že ano?
…Tohle je realita. Ty a já… Půjdu s tebou i do pekla…“ Na to zmizela,
ale hladina bublala dál.
„Myslel jsem, že už sis za ty
roky ujasnil, co je důležité…Ona tě miluje!…Vraždíš ji zevnitř…“ To
byl pro změnu hlas Remuse Lupina. Severus ještě chvíli hleděl na jeho
rozplývající se tvář, potom odložil hůlku a rychlým krokem odešel do své
ložnice. Tam klesl tak, jak byl – v košili a kalhotách, na své lože.
Julie stála ve vysoké
zelené trávě. Byla noc. Vzduch voněl podzimem. Měla strach. Kdysi před ní
se míhaly temné postavy. Zeleně se zablesklo.
„NEEE!!!“ S trhnutím se probudila a
chytla se za srdce.
Ve stejném okamžiku
se posadil na svém loži i profesor lektvarů. Jeho černé oči se pokoušely
proniknout tmou a nitro se svíralo podivným pocitem. Vyšel z ložnice a ve
svém kabinetu vhodil do žhavého popela hrst letaxu.
Vystoupil z krbu a
jeho pohled padl na ženu sedící v bílé noční košili na posteli před ním.
Držela si ruku na prudce se zdvíhající hrudi a široce rozevřenýma očima
hleděla na něj. Ani se nepohnula, zatímco přecházel temným pokojem
k jejímu loži. Když však stanul před ní, nadzdvihla se a objala jej.
Splynuli v polibku. Severus zatajil dech. Cítil na své hrudi její bušící
srdce pod tenkou košilí. Smetla jej vlna touhy, byl ztracen. Pomalu
přenesl svou váhu na její měkké tělo a položil ji do peřin.
Julie vydechla
úlevou. Potom pevně zavřela oči, ale marně. Slzy se jí protlačily skrz
dlouhé řasy a stékaly jí po spáncích. Měl rty tak horké! Vjela mu prsty do
vlasů a potom se zcela poddala své přirozenosti. Hlava se jí zatočila
v závrati a ona vnímala jen to souznění duší a… extázi.
Rozbřesk je zastihl
klidně spící v bílých peřinách. Probudila se první a chvíli nevěřícně
hleděla na muže vedle sebe. Spal na boku, hlavu zabořenou do polštáře,
obklopenou záplavou černých lesklých vlasů. Levou paži měl položenou vedle
sebe a na nadloktí mu zářilo znamení zla. Julie se překulila na záda a
rozhodila kolem sebe uvolněně ruce. Vnímala ten pocit štěstí a podivovala
se mu. Bylo tolik věcí, které ji mohly zneklidňovat! Ke svému překvapení
se ale nedokázala na žádnou z nich soustředit. Zavřela oči.
„Jsi nádherná,“ řekl klidně.
Překvapeně se na něho otočila. Velmi vážně se na ni díval.
„Tedy,“ rozpačitě si podepřela hlavu
dlaní, „...tohle se u víl stává, víš... Ale za chvíli to přejde. Je to
tím... vzrušením. Odpoledne už budu vypadat zase jako obvykle,“ usmála se.
Znala to. Emoce v ní vždy probudily vílí polovinu.
„To si nemyslím,“ sdělil a natáhl se
pro zrcadlo na jejím nočním stolku. Podívala se na sebe do něj a zjistila,
že vypadá jako vždycky.
„Ale vždyť...“ chtěla namítnout
„Žádná změna,“ doplnil ji. „Jsi
nádherná.“
Julie se zarděla. Tohle byl pro ni
kompliment.
„Rozhodl jsem se,“ řekl. S obavou na
něho pohlédla.
„Nemůžu tě nechat jít.“
Julie se usmála a vrhla se na něho.
Zasmál se a položil se na záda. Vypadal tak mladě...
„Ani já tebe,“ opřela si bradu o jeho
hruď.
„Co...?“
„Máš dnes mnoho učení?“ zatvářila se
jako neviňátko.
„To tedy ano!“
„To je smůla...“ prohodila.
„Kolik je?“ pojal podezření.
„Nevím,“ pokrčila laxně rameny. „Tak
asi kolem osmé...“
„Julie!“
„Ano, drahý?“
„Já... Víš, že musím jít, že?“
pokusil se vymanit zpod jejího těla. Okamžitě kapitulovala a stáhla se na
svou polovinu postele. Posadil se a oblékl si košili, potom i to ostatní a
postavil se, aby si zapnul opasek. Přitom padl jeho zrak na ležící ženu
před ním. Navíjela si pramen vlnitých vlasů na prst a upřeně jej
pozorovala.
„Neprovokuj,“ zavrčel tiše. „A nikam
nechoď, přijdu hned,“ rozkázal, načež odešel krbem.
Julie si
napustila vanu. První hodinu s Havraspárem měla až od desíti, takže měla
času dost. Po půl hodině vyšla z koupelny zabalená v osušce a rozčesávala
si vlasy. V krbu zapraskalo a ona se udiveně ohlédla.
„Jak...“ otevřela ústa k otázce.
„Mám hotovo,“ sdělil, chytil ji a
hodil na postel. „Ale tady jsem něco nedokončil.“
Vrhl se na ni. Julie jen překvapeně
zamrkala, když odhodil košili. Na krku se mu houpal na dlouhém řetízku
obraceč času.
Rozesmála se. „Ale já za hodinu musím
jít!“ namítla.
„To stihneme,“ řekl rozhodně.
ČÁST DRUHÁ
Kapitola I.
Podzim byl téměř na
sklonku a kolem Bradavic vířilo listí ve studeném větru. Učitelka kouzlení
bez hůlky Julie Readová činila se svými žáky velké pokroky. Mnoho studentů
již zvládalo jednoduchá kouzla bez hůlky. Dělali jí jen radost. A změnily
se i jiné věci. Po hradě se šeptalo, že profesor Snape už není takový
mrzout...
Jestli je to ale pravda anebo jde
jen o další fámy týkající se jeho osoby, to nevěděl s určitostí nikdo.
Jednoho chladného
večera seděla Julie v Severusově pohodlném křesle a četla si. Tedy
přesněji, ležela s nohama přehozenýma přes opěradlo a prohýbala se smíchy nad časopisem Týdeník čarodějek.
„Tak třeba tohle! To si musíš
poslechnout!“ zvolala na Severuse a přitáhla si plátek ještě blíž
k obličeji.
„Záhadná a vášnivá Neznámá
(čtyřiačtyřicet let) hledá svobodného zajištěného kouzelníka ve středních
až středně pozdních letech s nespoutanou představivostí a se zájmy o
ohnivá kouzla a upalování. Značka: Rozpálíme to!“ četla přerývaně mezi
výbuchy smíchu.
„No a? I mezi kouzelníky se najde
někdo sado - maso,“ zabručel muž, aniž by vzhlédl od stolu, na němž
opravoval písemky.
„To je prostě... síla,“ vydechla
Julie a mnula si bolavé břicho. Potom otočila stránku a její zrak padl na
křížovku.
„Hoď mi brk,“ natáhla netrpělivě
ruku.
„Nic ti házet nebudu. Pojď si pro
něj,“ vrčel nepřítomně.
„Accio brk!“
„Tak dost! Už mě štveš!“ vstal a
odešel si ke skříni pro nový brk, neboť ten jeho mu odlétl.
„Hele?“ zamyšleně se šimrala Julie
svou nově nabytou psací potřebou po tváři, „Jak by se řeklo Záměrně
velmi nevhodně mířené kouzlo na šest? Co to může být?“
„Drzost,“ zavrčel Severus už zase
ponořen do písemek.
„To ne! To je nesmy... Hm, ono to
tam pasuje,“ škrábala Julie brkem do časopisu jednotlivá písmenka.
„Klid. Tohle ty jsi prostě nemohla
vědět,“ poznamenal trpce a pohlédl na svůj roztřepený brk. Ten, který mu
ukradla, byl mnohem lepší.
Julie otočila další
stránku a vyprskla. Byly to recepty.
Třená bábovka bez tření:
Potřebujete hůlku a kus starého chleba... Králík po provensálsku:
Potřebujete hůlku, středně velkou myš a hrst kopřiv...
Další strana byly horoskopy.
„Co jsi za znamení?“ zeptala se.
„Žádné,“ odsekl.
„Nech toho. Musíš být nějaké
znamení!“
„Nemusím, pokud prostě nechci.“
„Severusi!“
„Hadonoš,“ zavrčel neochotně.
„Co? To není...“
„Ale je, zeptej se Trellawneyové. Je
to třinácté znamení.“
„Aha. Ale to tady není,“ zklamaně
řekla.
„Já vím! A ticho tady bude!“
netrpělivě pohodil hlavou.
„Dobře, tak mi řekni, kdy ses
narodil,“ zeptala se energicky.
„O dost dřív jak ty a
tudíž bude moje slovo platit!“ odstrčil židli a prudce vstal. „A když
řeknu, že tu bude ticho, tak tu bude...“
Náhle se
rozrazily dveře a do místnosti vtrhla Pansy Parkinsonová.
„Pane profesore, Potter zmlátil
Goyla!“ vychrlila ze sebe a teprve potom zůstala šokovaně stát, když
spatřila rozesmátou Julii ležící ve Snapeově křesle. Pomalu a bázlivě se
podívala na profesora. Stál strnule mezi ní a Julií a měl výraz, který by
vyděsil i silnější nátury, než byla Pansy.
„Je naprosto...
nepřijatelné... vejít do místnosti a nezaklepat, slečno Parkinsonová.
Nechápu tedy, že to při své průměrné inteligenci nevíte!“ přímo planul
vztekem.
„Omlouvám se, pane!“ ucouvla dívka
zděšeně o krok dozadu. „Myslela jsem...“
„Tím bych si tedy nebyl moc jistý,“
přerušil ji jízlivě.
„Jen jsem chtěla, abyste to věděl...“
„Vypadněte!“ rozkázal.
Pansy vystřelila pryč rychlostí
blesku. Severus se otočil na Julii. Ta jen provinile pokrčila rameny.
„To platilo i tobě,“ řekl.
„To myslíš vážně?“ zvedla se
rozčarovaně.
„Absolutně. Nepotřebuji tě u toho, až
budu tohle řešit,“ pohodil hlavou ke krbu. Julie věděla, že tady přestává
legrace. Vešla tedy do ohně a přenesla se k sobě.
Severus
okamžitě otevřel dveře na chodbu a zvolal:
„Slečno Parkinsonová! Vraťte se,
prosím.“
Pansy se otočila a pomalu vykročila
zpět. Ve tváři měla výraz nejčistší bázně.Vstoupila znovu do dveří a
vytřeštila oči. Víc však nestihla.
„Obliviate!“ pronesl klidně Snape a
oči Pansy dostaly podivný nepřítomný výraz. Za okamžik sebou trhla,
zamrkala a potom vyhrkla:
„Profesore, Goyle zmlátil Pottera!
Tedy ne! Potter Goyla! Vlastně...“ Zdála se zmatená.
„To je dobré, slečno. Hned tam
přijdu,“ odvětil chladně Snape a pokynul dívce, že může jít. Potom uchopil
Pobertův plánek a podíval se, kde se stala ta věc. Ke rvačce zřejmě došlo
ve vstupní hale hradu, protože zde bylo shromážděno nejvíce lidí. Severus
se tedy vydal právě tam.
„Co se tady stalo?“ zeptal se ledovým
hlasem, když přišel ke skupince řvoucích studentů.
„On mě zmlátil!“ zařvali najednou
Goyle i Potter.
„Jak k tomu došlo?“ obrátil se Snape
na Goyla. Harryho okázale ignoroval.
„Najednou mě napadl zezadu!“
vykřikoval rudý Goyle a mnul si zátylek.
„To není pravda!“ zvolal Ron Weasley.
„To Goyle napadl Harryho!“ Snape se pomalu otočil na Rona a sjel ho
vražedným pohledem, takže umlkl. Potom se podíval na Harryho, který měl
obličej celý zakrvácený a pronesl: „Uděluji vám školní trest, Pottere.
Zítra v sedm u mě v kabinetu. A teď běžte oba na ošetřovnu.“ Načež se
otočil a odkráčel po schodech vzhůru.
„To je nežádoucí, Severusi! Naši
studenti jsou nedotknutelní! Nemůžeš jim jen tak pozměňovat paměť!“
vztyčil se Albus Brumbál od svého psacího stolu a mračil se na muže před
sebou.
„Rozumím. Nenašel jsem ale v tu
chvíli jiné řešení,“ mračil se rovněž Snape.
„Teď už je to jedno,“ posadil se zase
ředitel již poněkud klidnější. „Příště buď ale opatrnější, jestli mi
rozumíš. Použij na své dveře bezpečnostní kouzlo, kupříkladu,“ navrhl.
„Jistě,“ sklonil Snape hlavu.
„Jinak ale ve svých sezeních s Julií
pokračuj, protože ona potřebuje tvé rady, co se týče výuky a ty… zas
potřebuješ její krev,“ významně dodal Brumbál a Severus nabyl dojmu, že
ředitel nevyjmenoval všechny argumenty, které mu v tu chvíli zřejmě
vyvstaly na mysli. Albus se tvářil poněkud významněji, než se pro tuto
chvíli hodilo. Profesor Snape se tedy radši zvedl a vyšel ze dveří bez
jediného slova.
„Pozměnil jsi jí paměť?“ překvapeně
zvedla Julie hlavu od knihy, když vešel do její ložnice.
„Přesně tak,“ kývl zamračeně muž.
„Bude si pamatovat, že pro mě přišla a žalovala. A já jsem ji vyslechl a
byl jsem tam sám. Takže žádná dramatická změna,“ dodal a otevřel knihu na
nejbližší Juliině polici.
„A ví to ředitel?“
Severus jen nervózně škubl hlavou a
vzal do ruky další knihu.
„Takže ví,“ domyslela si Julie. „Byl
asi hodně naštvaný, že?“
„Nejsou tyhle knihy z oddělení
s omezeným přístupem?“ ignoroval její dotaz muž a ukázal na hromadu knih
na polici.
„Jsou. Proč?“
„Měla bys je vrátit. Vždyť s nimi
nepracuješ!“
„No a?“
„Knihy z oddělení s omezeným
přístupem se půjčují jen prezenčně anebo o prázdninách maximálně na
týden...“ poučil ji.
„Severusi, nech toho. Prostě se mi
nechtělo je vracet,“ pokrčila lhostejně rameny. Muž jen vzdychl, vzal
jednu z knih a sedl si s ní do křesla.
„Tak jak to dopadlo s tou rvačkou?“
otázala se po chvíli Julie nevinně.
„Dal jsem Potterovi školní trest,“
prohodil.
„Na to se neptám. To je mi totiž
naprosto jasné. Já se ptám, jak to bylo,“ vysvětlila.
„Nevím. A je mi to jedno,“ zavrčel a
obrátil stránku.
„Cože? Chceš říct, že jsi se ani
nepokusil zjistit, jak to doopravdy bylo?“ nevěřícně se na něj
zadívala. Muž svraštil obočí a zvedl hlavu.
„Ale mám takový pocit, že ty mi jistě
sdělíš celý průběh. Nemám pravdu?“ zeptal se pomalu.
„No, já totiž narozdíl od tebe mám
zájem na tom, aby se věci řešily spravedlivě,“ prohodila. „Takže jsem se
zašla zeptat Harryho na ošetřovnu a...“
„Ovšem,“ zkřivil Severus rty.
„Co prosím?“ otázala se.
„Věděl jsem, že budeš na straně toho
spratka.“
„Jenom blázen by nebyl na jeho
straně! Když se podíváš na něho a na Goyla, tak ti musí být jasné, kdo
koho zmlátil!“ zamračila se.
„Goyle je sice gorila, ale také je to
idiot. Takže šance mohly být vyrovnané,“ pokrčil rameny.
„Nemohly. Protože Harry neměl hůlku!“
„Já ale nebudu stranit
Potterovi! To ode mně doufám nečekáš! Já musím stranit svým
studentům!“
„A to znamená, že tě ani nezajímá,
jak se to skutečně semlelo?“
„A není to jedno?“
„Není!“
„Tak povídej,“ chladně ji vybídl a
znuděně obrátil oči v sloup.
„Šlo totiž o Hermionu Grangerovou,“
začala. „A nedívej se tak! Nešlo vlastně jen o ni, ale spíš o dopis, který
dostala!“ pokračovala rozčileně. „Dostala totiž dopis z Kruvalu.“
Snape zpozorněl.
„Dopis od Viktora Kruma, v němž se
píše, že mu Karkarov zakázal Hermioně psát. Nevím, jak se Krumovi podařilo
ten dopis odeslat, ale je jisté, že Karkarov to posléze zjistil a donutil
Draca Malfoye, aby napsal Crabbeovi s Goylem. Měli ten dopis získat a
poslat zpět.“
„Jak to víš?“
„Od Harryho a Hermiony. Goyle se tedy
pokusil po večeři vytrhnout Hermioně dopis z ruky a přitom vykřikoval, že
jej pošle Malfoyovi. Je to fakt idiot. No a Hermiona se bránila, tak ji
Goyle praštil. To naštvalo Harryho a praštil Goyla knihou po hlavě. Ten se
otočil a rozmlátil mu obličej na kaši. Důležité je ale, že mezitím
Hermiona stačila schovat dopis,“ zakončila Julie klidně. „A tak mě
napadá... Není náhodou Krum tím člověkem, o němž mluvil Brumbál na schůzi
Řádu? Tím člověkem, jenž by si měl dát pozor?“ zvedla zvědavě obočí.
„To tedy není,“ odmítavě zavrtěl
hlavou Severus. „Ale moment! Kolik tomu Krumovi je? Neměl být už dávno...“
zeptal se potom zamyšleně.
„Jistě, že má již dávno školu za
sebou. Karkarov mu ale nabídl, aby zůstal v Kruvalu. Vyučuje famfrpál,
pokud zrovna nejezdí po zápasech se svým družstvem,“ vysvětlila Julie.
„Co bylo ještě v tom dopise?“ pomalu
se otázal muž.
„To bohužel nevím. Nechtěla jsem se
moc vyptávat,“ přiznala.
Severus vstal a počal přecházet po
pokoji.
„Tak vidíš, jak je důležité pokusit
se vždy zjistit pravdu,“ pousmála se vítězně Julie.
„Jsou ti tři ještě na ošetřovně?“
rychle se zeptal.
„Asi už ne.“
„Tak za nimi jdi do nebelvírské věže
a pokus se získat ten dopis,“ rozkázal.
„Já ale nevím, jestli mi věří,“
namítla.
„Tak to alespoň zjistíš.“
„A co mám říct? Bude jim to
podezřelé!“
„To je pravda. Budeme muset tedy jít
za ředitelem. Tomu Potter bezmezně důvěřuje,“ konstatoval Severus. Julie
potichu vyšla ze dveří a když zjistila, že je vzduch čistý, pokynula mu.
Potom rychle odkráčeli za Brumbálem.
Harry,
Ron a Hermiona seděli ve společenské místnosti u krbu a šeptem se radili.
„Ale proč ten Karkarov nechce, abyste
si psali?“ zajímal se Ron.
„Nejspíš je paranoidní. Myslí si, že
mi Viktor předává nějaké tajné informace.“ vysvětlila Hermiona. „Třeba
něco o tom, kde se Kruval nachází a tak.“
„To je pěkná blbost. To by nám přece
mohla říct dávno Readová, nemyslíte?“ zatvářil se pochybovačně Harry.
„Tak něco jiného. Třeba něco
týkajícího se samotného Karkarova,“ přemýšlela nahlas Hermiona. „Tys přece
viděl znamení zla na jeho ruce... Takže je to Smrtijed, ne? A bojí se, aby
to na něho Krum neprozradil!“
„Já jsem to znamení neviděl
zřetelně,“ namítl Harry. „A navíc Karkarov se, pokud vím, k Voldemortovi
nepřidal. Alespoň ne ten první den jeho návratu. Naopak přece uprchl!
Takže je to nejspíš jen bývalý Smrtijed...“
„Ale mohl se rozmyslet... Mohl změnit
názor!“ navrhl Ron.
„Ne. Ticho. Něco mě napadlo!“
vzrušeně přimhouřila oči Hermiona. Oba chlapci ztichli a pozorovali ji.
„Co kdybychom to vzali z opačného
konce,“ pomalu vyslovovala. „Začneme tím, že si znovu přečteme ten dopis.
Je tam možná něco, co jsem přehlédla. Něco mezi řádky... Něco, kvůli čemu
je dopis pro Karkarova nebezpečný a my si toho napoprvé nevšimli!“
„Tak čti!“ rozčileně poposedl Ron.
Hermiona se opatrně rozhlédla a rozbalila dopis.
„Milá Hermiono, předem svého
dopisu bysem ti chtěl poděkovat za tvoje psaní...“
„Páni, ten je ale obřadnej, co?“
vyprskl Ron.
„Ticho!“ okřikli jej Harry
s Hermionou naráz.
„Takže...“ pokračovala dívka ve
čtení, „...za psaní, který si mi poslala minulej víkend... Bla,
bla, bla... Tady není nic zajímavého...“ kmitaly její oči nad kostrbatými
řádky.
„Tedy, kdyby tě slyšel, myslím, že by
z toho nebyl nadšenej...“ poznamenal Ron.
„Počkejte! Tady je něco... Včera
sme museli vyklidit sklepy hradu kvůli místu. Ředitel pozval několik
cizích kouzelníků...“
„To je vážně podezřelý!“ zamračil se
Harry.
„A tady! Poslouchejte!“ přerušila jej
Hermiona. „Ten váš Malfoy se tu má celkem dobře. Ředitel ho pověřil
dozorem nad nižšími ročníky a taky si tu našel už spoustu přátel... Večer
se scházejí u Malfoye v pokoji a hulákají tam dlouho do noci... Chodí po
chodbě a šikanuje...“
„To vypadá, že se Malfoy obklopuje
jemu podobnými,“ zvedl obočí Harry znechuceně.
„A jak slyšíš, Karkarov mu to
toleruje!“ zvedla prst Hermiona důrazně.
„Ale tohle je opravdu divné,“
zamračila se potom, když četla dál. „Začíná to tu být k nevydržení. Je
nás už málo, co sme normální - tím myslím, že pořád nehustíme do studentů
samou černou magii...“
„To zní, jakoby se z Kruvalu pomalu
stávala bašta plná dětí Smrtijedů a učitelů, co k tomu inklinují...“
pomalu pronesl Harry. Harmiona chvíli vylekaně mlčela.
„Myslíš, že to myslel tak? Třeba jen
prostě...“ pokusila se potom o jiné vysvětlení..
„Předtím by mi to tak nepřišlo, jenže
když se nad tím zamyslím teď, když víme, že Karkarov touží dostat ten
dopis zpět...“ přemítal Harry dál.
„A poslechněte si tohle,“ četla dál
Hermiona. „...nevím, jestli se k tobě ten dopis dostane, protože mi
ředitel zakázal ti psát...To už mi přišlo podivné předtím, ale teď mě
napadá ...jako by už Karkarov tolik Viktora neměl rád... Co myslíte?“
podívala se na oba chlapce Hermiona. „Dřív pořád psal jen o famfrpálu a o
tom, jak na něho Karkarov nedá dopustit... Nesnášel to. Ale teď to
vyznívá, jako by mu Karkarov už nevěřil a naopak na něho zanevřel...
Nepřijde vám to?“
„Něco na tom je,“ přitakal Harry.
Právě v tu chvíli se
však otevřel portrét a na prahu místnosti stanul Albus Brumbál.
„Harry, Rone, Hermiono, potřeboval
bych s vámi mluvit,“ řekl vážně. „A ten dopis si vezměte s sebou, prosím,“
dodal ještě a první vyšel směrem ke své pracovně.
„Jak dlouho si dopisuješ s Viktorem?“
zeptal se ředitel Hermiony, když dočetl list a zadíval se na tři studenty
sedící před ním v červených křesílkách, která pro ně speciálně vykouzlil
ve své pracovně.
„Od poháru tří kouzelníků,“ řekla po
pravdě dívka.
„A jak často si píšete?“
„Dřív to bylo tak jednou do měsíce,“
zamyslela se. „Potom tak asi jednou za čtvrt roku... A to až donedávna.
Ale teď mi Viktor napsal prakticky obratem.“
„Co si o tom myslíte, kolegyně?“
otočil se ředitel na Julii stojící u okna.
„Já Viktora moc neznám. Byl dřív
pořád s Karkarovem, kterého jsem nesnášela,“ odtušila. „Vím jen, že byl
často pryč kvůli zápasům a potom se vracel jiný. Jakoby lepší. Karkarov se
na něj proto vždycky zlobil. Ne za jeho úspěchy ve sportu, ale právě
proto, že pozoroval, jak nad Viktorem ztrácí vliv,“ vzpomínala. „Jednou,
když se Viktor odněkud vrátil, zavolal si ho ředitel a zavřel se s ním do
své komnaty a když potom Viktor vyšel, vypadal vážně vyděšeně. Ale to bylo
jen jednou, co já vím,“ pokrčila rameny.
„Hermiono,“ obrátil se Brumbál zpět
na dívku, „o něco bych tě chtěl požádat. Nadiktuji ti v nejbližší době
odpověď pro Viktora. Souhlasíš?“
Hermiona kývla.
„Bude to skoro obyčejný
dopis…“ pousmál se ředitel tajemně. „A teď se můžete vrátit do svých
pokojů. A nemusím snad připomínat, abyste o tom, co jsme tu říkali,
s nikým nehovořili,“ dodal vážně. Když to slíbili, propustil je.
„A tobě, Julie, patří můj dík,“
podíval se na ženu skrze své půlměsícové brýle. „Je vidět, že se vyplatí
mít mezi učiteli někoho tak mladého. Jsi studentům blíž. Bez tebe bychom
se patrně o tom dopisu vůbec nedozvěděli.“
„Lichotíte mi, pane řediteli,“
namítla.
„Myslím, že ne. A teď běž, tuším, že
na tebe někdo netrpělivě čeká,“ usmál se. „A zamyslete se spolu nad tím.
Něco mi říká, že Severus by mohl zjistit o věci víc - ovšem z té druhé
strany...“ A Brumbál kývl významně hlavou. Julie pochopila. Urychleně
odešla k sobě.
Seděl tam ještě pořád
v křesle a četl knihu. Když vešla, zvedl hlavu v očekávání.
„Je to tak,“ sdělila a počala
přecházet po koberci před krbem. „Karkarov měl dobrý důvod, proč ten dopis
chtěl zpět. Musel tušit, co je v něm napsáno. Ti tři by si toho možná ani
nevšimli, ale v rukou Brumbála se z toho naivního psaní stala šifrovaná
zpráva. Píše se tam o tom, že Karkarov se spojil s nějakými cizími
kouzelníky a pozval je do Kruvalu. To už tedy musí být, když jim odhalil,
kde se hrad nachází!“ zdůraznila. „Potom píše, že Malfoy je ředitelův
oblíbenec - nic jiného bych ani nečekala - a že se cíleně obklopuje sobě
podobnými. Dokonce se prý po večerech scházejí u něho v pokoji. O tom musí
Karkarov vědět a zřejmě to tak dokonce chce. Proč by jinak dovolil
studentům po večerce vycházet ze svých ložnic? A Krum také píše, že je to
tam nesnesitelné. Myslí tím asi to, jak se to v Kruvalu vyvíjí... Řediteli
se zjevně nepodařilo jej přetáhnout na svou stranu. Viktor měl vždycky
svou hlavu a černá magie jej nikdy příliš nezajímala...“
„Možná bych měl Karkarovi napsat,“
pronesl Severus. „Něco v tom smyslu, že dopis jsem zabavil Goylovi, který
jej ukradl ještě dřív, než se stihl dostat do Brumbálových rukou...
Kdybych mu list poslal zpět...Třeba by mi potom začal Karkarov konečně víc
věřit,“ uvažoval.
„A třeba by se ti podařilo zjistit
tím pádem o celé věci víc,“ doplnila Julie.
„Zítra to navrhnu řediteli,“ rozhodl
se. „A teď pojď ke mně,“ natáhl ruku. Julie se však ani nepohnula. Naopak
se zatvářila nevěřícně.
„Ty si myslíš, že si to zasloužíš?“
udiveně na něho hleděla.
„Ovšem.“
„Po tom, co jsi mi řekl, ať vypadnu?“
„Jistě.“
„Po tom, jak jsi ukřivdil Harrymu?“
„Toho sem nepleť.“
„Po tom, jak jsi na mě byl ošklivý a
nechtěl jsi mi říct, kdy ses narodil?“ smála se.
„Ano. Po tom všem. A nechtěj, abych
byl ještě ošklivější!“ vstal a rázně zamířil k ní. „A nevím, proč
potřebuješ vědět, kdy jsem se narodil. Tobě musí bohatě stačit vědomí, že
jsem starší, chytřejší a morálně na výši...“ pomalu a tiše vyslovoval,
zatímco ji zatlačoval do výklenku okna.
„To je nátlak!“ bránila se a
ustupovala.
„Výborně, Readová. Konečně si
rozumíme,“ zavrčel a opřel se rukama o sklo za ní.
Druhý den se Severus
Snape domluvil s Albusem Brumbálem a napsali dva dopisy. Jeden jménem
Severuse Snapea a druhý za Hermionu Grangerovou - ten dal ředitel poté
dívce přepsat. Oba dopisy odešly současně uvázány každý k noze jiné sovy.
První
dopis nebyl nijak zajímavý, zato ten druhý byl mimořádný. Stálo v něm:
Milý Viktore,
Tvůj dopis došel v pořádku. Stačila
jsem si všechno důležité přečíst, než se mi bohužel nějak ztratil. Ale
nevadí. Všechno podstatné jsem si zapamatovala a mohu ti tedy na to
odpovědět. Malfoye si nevšímej, ředitel se o něho jistě postará.
Jistě již teď vymýšlí způsob, jak mu utnout jeho svérázné kousky. Co se
týče uklízení vašich sklepení, připomíná mi to, že jsme poslední dobou
také museli uklízet jeden kabinet. Ředitel totiž nabídl místo
učitele famfrpálu jednomu cizinci a doufá, že brzy přijede! Já jsem se
s tím člověkem již seznámila, bylo to v knihovně. Myslím si, že výborně
plave. Byla jsem totiž u toho, když Brumbálovi a ještě dalším předváděl,
jak mu to jde. Také Harry se na něho moc těší, protože se s ním měl
možnost blíže seznámit, když nás minule navštívil. Šli prý spolu na
procházku k lesu a bavili se o lidech, kteří jsou jim blízcí. Doufám, že
chápeš, proč tu píšu o někom cizím, koho snad neznáš. Já totiž doufám, že
se někdy seznámíte a Ty pochopíš, kdo to je. Bohužel už musím letět na
vyučování…Tak se měj a brzy dej o sobě vědět!
Hermiona
„Takže Krum má jako pochopit, že má
přijet, jo?“ zeptal se Ron, když mu Hermiona převyprávěla, co jí dal
Brumbál napsat.
„Přesně tak.“
„A ty myslíš, že mu to docvakne?“
pochyboval Ron.
„Myslím, že ano. Ostatně, to poznáme.
Pokud mu to dojde, bude tu do čtrnácti dnů. Má tou dobou hrát totiž nějaký
zápas poblíž Londýna. A odtamtud by mohl zmizet celkem snadno.“
„Chudák madam Hoochová,“ zavrtěl
hlavou Ron.
„Proč?“
„Přece ji vyhodí, ne?“
„Nikdo se propouštět nebude. Brumbál
říkal, že je tu pro oba místa dost.“
„No vidíš to,“ zazubil se Ron. „Budeš
tu mít zas svého miláčka...“
„Rone!!!“ Hermiona se rozmáchla
učebnicí, ale Ron už byl pryč. Utíkal se smíchem ze schodů a po cestě
vykřikoval:
„Ach, Hermi-iou-no!“
Právě v tu chvíli na
jiném místě hradu, konkrétně v temné sklepní chodbě, zaklepal vysoký
tmavovlasý chlapec na okované dveře.
„Jen vstupte, Pottere,“ ozval se
zevnitř hluboký hlas. Dveře se prudce samy otevřely.
„Dobrý večer,“ pozdravil Harry
nakřáple. Nadšení, že je tu, jej zrovna nejímalo. Profesor Snape seděl
jako obvykle za svým velkým psacím stolem a pracoval. Místnost osvětlovaly
jen plameny v krbu a svíce na profesorově stole. Harry hodnou chvíli stál
poblíž dveří, než se mu dostalo vůbec nějaké pozornosti. Měl tedy čas se
tu porozhlédnout.
Znal to
tu. Stávalo se často, že dostal od profesora lektvarů školní trest a
většinou si všechny odpykával právě zde. I přesto si však místnost nyní
prohlížel se zájmem. Pokaždé se tu totiž něco změnilo. U stropu se sušily
jiné byliny, nebo se tu povalovaly jiné knihy. Záleželo na tom, čemu se
Snape právě věnoval... Vlastně by to tu mohlo být celkem útulné, když si
člověk odmyslel, čí je to kabinet. Bylo tu celkem teplo a něco tu vonělo.
Všude v policích byly staré knihy a nádoby s přísadami do lektvarů. Tu a
tam plavala v některé nádobě naložená zajímavá potvora a na všem ležel
prach. Harry měl rád patinu a zde se mu jí nabízelo nepřeberně. Zdi,
podlaha, nábytek, všechno tu mělo něco za sebou...
„Snad se vám u mně nezalíbilo,“
pronesl kousavě Snape a Harrymu zkysl úsměv na rtech. Podíval se na
profesora a zjistil, že jej upřeně pozoruje. Černé vlasy mu padaly do
bledého obličeje, jak se nakláněl nad pergameny. „Povězte mi, Pottere, co
byste dnes chtěl dělat?“ zeptal se a v chladných očích se mu odrážel oheň
z krbu.
„Já... nechápu,“ nerozuměl Harry.
„Nebo spíše - už se známe, že - co
byste nechtěl dělat?“ opravil se profesor. „Právě to vám
totiž uložím jako trest,“ dodal stručně.
Harrymu by to připadalo celkem
vtipné, kdyby nevěděl, že Snape to míní naprosto vážně. Otálel tudíž
s odpovědí. Snažil se vymyslet něco, co by mu zas tolik nevadilo.
„No, vidím, že se zřejmě nebráníte
jakékoli činnosti,“ konstatoval po chvíli profesor a vstal.
„Tak co kdybyste třeba...“ přistoupil
ke skříni s nádobami a otevřel ji, „připravil přísady na zítřejší výuku?“
navrhl klidně. „Potřebuji rozdělit ingredience pro pět pracovních skupin.
V knize nejdete seznam přísad a budete postupovat podle něho. Z velkých
nádob vždy rozdělíte přísady do pěti malých a ty seřadíte na stole,“
ukázal na pracovní stůl, na němž ležela velká kniha. Harry jen mlčky kývl
a přistoupil ke knize.
„A dejte si pozor,“ mávl Snape hůlkou
a kniha se sama nalistovala na straně šest set deset, „na položku tři,“
dramaticky se odmlčel, „nerad bych vás tu oživoval.“
Harry se zadíval do knihy vedle čísla
tři a spatřil tam napsáno: destilovaný dech mozkomora, pozor - těkavá
látka!
„Ale pane, k čemu může sloužit taková
ingredience?“ zeptal se udiveně.
„K mučení, Pottere,“ odvětil prostě
Snape. „Vyvolává silné halucinace a, ehm, dost ošklivé. Ve finále
nastupuje potom hluboké bezvědomí. Takže doufám, že to nevdechnete,“
svraštil unaveně čelo a pokračoval v psaní. Harry se podíval, co je
uvedeno v knize jako první přísada a odešel to najít do skříně. Našel
nádobu s nápisem Pavoučí jed a odlil z ní trochu do každé z pěti
malých nádob. Ty přenesl na stůl. Druhá položka byla drcená oměj.
Zopakoval postup. Potom se rozhlédl po nápisech, až konečně jeho zrak padl
na těžkou zelenou karafu s nápisem Mozkomorův dech. Harry ji
opatrně přenesl na stůl a připravil si pět malých nádob. Potom pomalu
nadzdvihl skleněné víko karafy. Nic se nestalo. Zatajil dech a naklonil
karafu nad první nádobu. Cosi šedého počalo v malém praménku klouzat do
nádobky.
„Má to být... tekuté?“ ozval
se nejistě Harry.
„Ano.“
Harry tedy naklonil karafu víc. Chtěl
to mít už za sebou. Pojednou si ale všiml, že z nádobky počíná stoupat
malý, šedavý obláček vzhůru přímo k jeho obličeji.
„Myslím, že to... těká,“ upozornil
Harry váhavě.
„Tak to nevdechujte.“
Harry prudce uhnul hlavou. Obláček
proplul kolem něho vzhůru a u stropu se rozplynul. Harry postupně naplnil
všechny nádoby a s úlevou zavřel karafu.
Čtvrtou a
poslední ingrediencí byl vílí vlas. Harry uklidil karafu a zapátral znovu
v nápisech. Za okamžik objevil sklenici s nápisem Vlas víly a
otevřel ji. Oddělil od pramenu, jenž byl uvnitř, pět vlasů a ty pak
smotané vsunul do nádobek. Přitom přemýšlel, jestli jsou to vlasy Julie.
Byly totiž rudé.
„Pane profesore? Má hodně víl červené
vlasy?“ zeptal se.
Snape prudce vzhlédl a v očích se mu
zablesklo. Chvíli neřekl nic.
„Ne, Pottere. Ještě nějaký dotaz?“
svraštil černé obočí.
„Ne. Jen jsem chtěl říct, že jsem
hotov.“
„Úžasné. Tak padejte,“ zavrčel muž
tiše a pokračoval v psaní.
Harry se nenechal dvakrát pobízet.
Urychleně se přesunul ke dveřím, zamumlal pozdrav a byl pryč.
‘To bylo... divné,’ uvědomil si po
cestě a přemýšlel, proč Snape reagoval tak zvláštně na prostou otázku. A
byla tu ještě jedna zarážející skutečnost - Harry ještě nikdy neměl trest
od Snapea za sebou tak…rychle.
Další týden v pátek
přinesla při snídani sova profesorovi lektvarů dopis:
Snape,
musím vyjádřit svůj dík za
pohotový zásah v záležitosti onoho nežádoucího dopisu. Můžeš mi věřit, že
pracuji na tom, aby se podobná nepříjemnost již nikdy neopakovala. Tvůj
bývalý student Draco Tě zdraví. S potěšením podotýkám, že si zde vede
velmi dobře, a to ve všech směrech.
Igor Karkarov
Severus mlčky vstal a podal dopis
řediteli. Ten si jej přečetl nad miskou ovesných vloček, potom mu jej
s úsměvem vrátil a pokračoval v jídle.
„Od Karkarova?“ zeptala se tiše
Julie, když si Severus opět sedl.
„Ano, ale nic zajímavého,“ odvětil se
skloněnou hlavou.
„Pořád jsi mi ještě neřekl, kdo je
vlastně ten náš člověk,“ uvědomila si.
„Musíme se o tom bavit u snídaně?“
zavrčel.
„A kdy jindy? Přes den není čas a
večer se mnou nemluvíš!“
„Je to kruvalský klíčník,“ sdělil
tiše. „A už se na nic neptej.“
Julie rozšířila oči údivem. Ten
nepříjemný, smradlavý, odporný chlap? Ten starý ožrala? Vždycky se ho
bála. Vlastně se ho skoro všichni studenti báli. Byla to horší varianta
zdejšího školníka Filche. O moc horší...
Pokračování
|