POVÍDKY

ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

 

  
Stipendium II.
Autor:
Laura
 

Kapitola V.

Julie stála ve vysoké zelené trávě. Byla noc a vzduch voněl podzimem. Měla dojem, že tu není sama - ve tmě slyšela něčí přerývaný dech. Nechápala, co se děje, ale měla strach… Náhle se kdesi před ní mihl záblesk světla. Rozeběhla se. Věděla, že musí běžet rychle. Že je to strašně důležité. Přeskakovala drny velkými skoky, až nemohla popadnout dech. Cosi v hrudi se jí sevřelo… Už by tam měla dávno být! Možná už je pozdě! Nestihne to! Zoufale zkoušela proniknout očima temnotu… Náhle před sebou cosi spatřila. Jakési postavy se míhaly tmou. Zeleně se zablesklo.
„NEEEE!!!“ vykřikla a rozplakala se. Potom se zbrocená ledovým potem probudila. 

Srpen uběhl jako voda. Se Severusem se vídali zhruba ob den. Většinou seděli u něho v kabinetu u krbu a debatovali o studentech. Dal jí několik cenných rad a ponaučení, co se týče zmijozelských žáků a přístupu k nim. Často u něho zůstávala dlouho do noci a dle jejich dohody se mlčky nechávala přehlížet, protože on pracoval. Byla mu ráda na blízku, ale neopovažovala se ho rušit a jemu její tichá přítomnost zjevně také nevadila. Jedna podstatná věc se ale změnila - od té noci u jezera už ji nikdy nepolíbil.

Poslední srpnový týden se chýlil ke konci a studenti měli přijet už za tři dni. Julie zrovna přišla od jezera a šla chodbou k tajnému schodišti. Mokré vlasy jí splývaly na ramena a byla příjemně unavená.
„Jaká byla voda?“ otevřel dveře kabinetu právě když kolem nich procházela.
„Skvělá. Jednou bys to měl také zkusit,“ popíchla jej.
„Já se tam už koupal mockrát,“ sdělil klidně. „Něco od tebe potřebuji,“ zvážněl potom a naznačil jí, aby vstoupila.
Poslechla, vešla a postavila se zády ke krbu, jelikož voda kapající z vlasů ji studila.
„Mám něco dnes v noci a chci...“ odmlčel se.
Stála u ohně a čekala.
„Potřebuji tvoji krev,“ dokončil stručně.
„Co?“ nevěřila svým uším.
Jen na ni vážně pohlédl. „Nebude to bolet,“ řekl potom.
„Kam jdeš?“ Zmocnilo se jí zlé tušení.
„Nebudu o tom teď mluvit.“
Bylo to jasné. Šel za Voldemortem.
„Jak si tu krev chceš... vzít?“ Nikdy neslyšela o takové podivné věci - dávat někomu krev.
„Je to jednoduché, pokud se mnou půjdeš na ošetřovnu...“
„Použiješ ji do lektvaru neohroženosti?“ zeptala se pohotově. Kývl až po chvíli přemýšlení.
„Tak jdeme,“ vyšla odhodlaně ze dveří. Došli mlčky na prázdnou ošetřovnu. Madam Pomfreyová tam nebyla. Pokynul Julii, aby si lehla na bílé lůžko. Potom na chvíli odešel do vedlejší místnosti a vrátil se s podivnými předměty. Julie ke svému úžasu spatřila dlouhou stříbrnou jehlu. Nemohla uvěřit tomu, co se chystal udělat.
„Neuhýbej mi,“ řekl tiše a chytil ji pevně za předloktí. Zavřela oči. Ucítila dotek chladného kovu na své kůži a roztřásla se. Potom ucítila jemný tlak. Asi po dvou minutách jí začalo být nevolno.
„Teď nevstávej,“ řekl po chvíli klidně. Otevřela oči a trochu nadzvedla hlavu. Odkládal nástroje a zavíral skleněnou nádobu po okraj naplněnou její tmavorudou krví. Podívala se na svou ruku - po kůži jí stékala červená stružka.
„Statečná holka,“ řekl a sklonil se. Ucítila jeho rty na zraněném místě a rozšířila oči údivem. Ochutnal její krev! 
Potom zvedl hůlku a ruku jí zhojil. Když mátožně vstala, odvedl ji až do pokoje. 

„Máš tu něco k jídlu?“ zeptal se u dveří.
Přitakala.
„Tak si něco vezmi. Musím už jít,“ sdělil a vyšel spěšně na chodbu. Julie si lehla a zakousla se do čokoládové žabky. Měla ji tu už asi měsíc - od toho dne, kdy odjel Lupin. Tehdy jí poslal horu sladkostí a malý lístek.

 

Vzpomínka na Prasinky. Ozvi se, kdyby cokoli.

Lupin

 

Julie se usmála, protože byla ráda, že se na někoho může obrátit o radu či pomoc. Potom ale zvážněla. Myslela na Severuse. Dnes v noci se opět vydá v smrtelné nebezpečí.  Vzpomněla si, co udělal na ošetřovně, a naplnilo ji to zvláštním, chvějivým pocitem, který neměl daleko do strachu. Pročpak to udělal? Mělo to být gesto něžnosti? Byla to zvědavost, nebo snad zvířecí instinkt? Anebo chtěl pouze ochutnat ingredienci, jestli je kvalitní?

 

„Ssseverusi, Ssseverusi, jdeš pozdě.“
„Omlouvám se, Pane.“
„Zzzdá se mi to, nebo zapomínáš, komu náležíš?“
„Vy jste můj jediný Pán.“
„Ccco tedy tak nutného tě zdrželo?“
„Jenom Readová, můj Pane. Něco jsem od ní potřeboval pro vás získat.“
„Ccco je to?“
„Její krev, Pane. Připravil jsem z ní lektvar neohroženosti.“
„Napij se první!“
Severus polkl trochu černé tekutiny.
„Ne že bych ti nevěřil,“ rozchechtalo se monstrum. „Dej to sssem!“
„Účinky se projeví do dvou hodin,“ sklonil hlavu Severus Snape.
„Dobrá. Do té doby se nějak zzzabavíme. Přiveďte sem toho muže!“ rozkázal Pán zla a Smrtijedi se rozesmáli.

                Vrátil se pozdě k ránu. Hlava mu třeštila a žaludek měl jako na vodě. Voldemort se ho ptal na Julii. On mu řekl, že jí krev nechal na ošetřovně odebrat pod záminkou, že ji potřebuje do výuky. Čelil jeho nitrozpytu a potom musel přihlížet, jak Voldemort mučí nevinného hlídače z ministerstva. Z toho se mu dělalo nejvíc zle.
Pak během té děsné noci začal působit lektvar. Severus pocítil chvění v útrobách. To způsobil pouhý doušek magické směsi. Pán zla však pozřel množství o poznání větší a nyní se téměř vznášel. Rudá kůže mu ztmavla do fialova a leskla se. Zvedl dlouhou šlachovitou ruku a jedním pohybem rozmetal vše kolem sebe na prach. Smrtijedi jen zděšeně prchali. A Voldemort se smál…
Lektvar přestal působit někdy k ránu a monstrum nabylo své původní podoby. Ale chtělo víc! Donutilo Severuse slíbit, že vyrobí další lektvar. Potom jej konečně propustilo. 

                Odložil černý cestovní plášť a zhroutil se do křesla. Byl k smrti unaven. Jediná věc jej hřála na duši - podařilo se mu přesvědčit Voldemorta, že je pro něho Julie užitečná, jako zdroj vílí krve. Malfoy měl smůlu.  

                Julie se probudila a okamžitě pomyslela na Severuse. Vstoupila do vyhaslého krbu a hodila pod sebe trochu letaxu. Snapeův kabinet však zel prázdnotou. Otevřela opatrně dveře ve vzdáleném rohu místnosti. Ležel tam, pod smaragdovými nebesy,v kalhotách a košili a spal. Potichu zavřela dveře a přistoupila k jeho psacímu stolu. Napsala na kus pergamenu pár řádků a vrátila se k sobě.

                Celý den marně čekala, ale večer se rozhodla jít vykoupat, protože už ji to čekání omrzelo. Věděl, kde ji najde. Mohl za ní kdykoliv přijít a nebo jí něco vzkázat, jenže asi neměl zájem. Nechtěl zjevně odpovídat na její dotazy a neměl potřebu se svěřovat. Julii muselo postačit vědění, že Severus Snape žije - zatím.

                Nastala neděle večer a Bradavice ožily, Když se studenti přivalili jako velká voda. Julie stála ve svém pokoji před zrcadlem a slyšela až sem hulákající hlasy dětí, puberťáků a těch nejstarších - skoro dospělých. Přicházely otevřeným oknem zvenku, kde žáci právě vysedali z kočárů a hrnuli se do Velké síně. Julie si uhladila červený hábit a rozechvěle vyšla ze své ložnice.

                Síň zářila slavnostní atmosférou a byl tu neuvěřitelný hluk. Jak to, že si toho nikdy nevšimla, když tu studovala? Rychle přešla ke stolu profesorů. Chvíli byla zmatená, protože nevěděla, kam se posadit. Potom padl její zrak na prázdné místo vedle Severuse Snapea. Nepatrně na ni kývl.
„Jak se cítíš?“ tiše zamručel, když si vedle něho sedla.
„Ty se se mnou také bavíš?“ přezíravě poznamenala.
„Jistě. Včera jsem jen neměl moc času...“
„A předevčírem?“
„Také ne. A nechme toho, dívají se,“ sklonil hlavu a napil se z poháru.
„Fajn,“ odsekla.

                Ředitel se postavil a zjednal si ticho. Potom přivítal studenty a začalo zařazování. Poté Brumbál znovu povstal a představil Julii. Ozval se potlesk, ale Julie si všimla, že někteří žáci Zmijozelu netleskají. Rovněž někteří z Nebelvíru se nepřipojili. Ani jedno z toho ji ovšem nijak nepřekvapilo..

                Skončila večeře a studenti se rozešli do svých kolejí. Julie také vstala a chystala se odspěchat do svého pokoje. Byla nervózní ze své první zítřejší hodiny a chtěla si ještě pročíst poznámky.
„Pojď se mnou,“ zaslechla tichý hlas za sebou. Překvapeně se otočila, ale Snape již odcházel rychlým krokem ze síně. Vydala se pomalu za ním směrem k jeho kabinetu.

„Tak hele,“ rozčileně se na něj obrátila, když za nimi zapadly dveře. „Já nejsem žádný hej počkej...!“
„Chtěla jsi se mnou mluvit,“ přerušil ji klidně.
„Ale to už je trochu pasé po dvou dnech! Nemyslíš?“ založila si trucovitě ruce na hrudi.
„Jak chceš,“ pokrčil rameny a s kamenným výrazem jí opět otevřel dveře na chodbu.
Julie však jen zlobně pohodila hlavou. Jinak se ani nehnula.
Muž pobaveně pozdvihl obočí.
„Tak... jak to dopadlo?“ zeptala se po chvíli pořád ještě naštvaným tónem. Snape zavřel dveře a přešel ke stolu.
„V pořádku,“ řekl bezvýrazně, zatímco zkoumal pergamen před sebou. Na plánku to však vypadalo, že jsou všichni tam, kde mají být.
„Posaď se,“ vybídl ji a sám si sedl do křesla u stolu.
„Co znamená v pořádku?“ uposlechla a zabořila se do lenošky.
„Podařilo se mi přesvědčit Voldemorta, že je pro něho výhledově lepší, když zůstaneš na živu,“ odmlčel se.
„A jak jsi ho... přesvědčil...?“ Julie se zmocnilo tušení, že se ještě dozví něco důležitého. A nebude se jí to líbit.
„Slíbil jsem mu, že mu budu pravidelně dodávat tvoji krev,“ řekl pomalu.
 Jen kývla na znamení, že pochopila, ale na odpověď se nezmohla.
„Předpokládám, že se ti to nelíbí,“ řekl po chvíli a pozorně se na ni zadíval.
„Ty víš, že ti dám, co budeš chtít,“ zavrtěla mírně hlavou a opětovala jeho pohled. Neklidně odvrátil zrak.
Plameny praskaly, ona seděla naproti němu a byla nádherná - nádherně smutná. Pocítil lítost a výčitky svědomí.
„Severusi...“ promluvila vážně, „cítíš ke mně něco?“
Chvíli nedokázal zformulovat odpověď.
„Nic... se nezměnilo,“ řekl pomalu potom. Nevypadalo to však, že by mu věřila, protože se zvedla a přešla ke dveřím. Cítil se hrozně, ale nechal ji jít. Pouze jeho oči sledovaly, jak se za ní zavírají dveře. Zůstal smířeně sedět ve své kožené lenošce.  

                Přišlo pondělí. Julie měla od desíti dvouhodinovku s šestým ročníkem havraspárských, takže spěchala do učebny. Studenti již čekali uvnitř a samozřejmě strašně hulákali.
„Nazdárek,“ utrousila Julie a hodila si na katedru poznámky. Všichni se udiveně otočili a potom si začali vzrušeně šuškat. Ozval se i hlasitý smích.
„Jak se máte?“ zeptala se vesele a sedla si na stůl. Ozvalo se několik neohrabaných odpovědí najednou.
„Víte, kdo jsem, že jo?“ ukázala na sebe.
Souhlasné zamručení.
„Takže jak se jmenuji?“ ukázala na chlapce v první lavici.
„Slečna... eh, Julie Readová,“ zrudl.
„Dobrý. Co jsem?“ obrátila se na jeho souseda.
„No, ehm, víla? Napůl...“
„Přesně. Takže co se tu asi tak budeme učit?“
„Asi tak kouzlení bez hůlky,“ ozval se ironický hlásek.
„Kdo to řekl?“ rozhlédla se. Zvedla se ruka bledé tmavovlásky.
„Výborně!“ spráskla Julie ruce a vstala.
„Takže začneme. Něco vám povím obecně o kouzlení bez hůlky a potom si něco ukážeme,“ prošla uličkou mezi lavicemi.
„A kdo bude kecat,“ prudce se otočila na dvě dívky v poslední lavici, „tomu takhle zalepím pusu!“ tleskla a dívky překvapeně ztichly. Ústa se jim v tu chvíli totiž slepila k sobě. Ostatní se rozesmáli.
„No, takže budeme pokračovat,“ řekla klidně a udělala rukou ve vzduchu oblouk. Dívky zase mohly mluvit. Hned ale pro jistotu umlkly.
„Víte, já jsem celkem hodná, ale vážně nesnesu, když mě někdo neposlouchá,“ vysvětlila s úsměvem. „No a kdo se bude opravdu snažit,“ pokračovala, „toho ke konci hodiny něco naučím. Třeba tohle.“ A ukázala na blonďatého chlapce. Ten vyskočil a dal se do šíleného smíchu. Ostatní vyvalili oči.
„To je lechtací kouzlo,“ oznámila. „Vezměte si sešity a zapište si dnešní datum.“ Všichni sklonili hlavy. Julie se potěšeně rozhlédla po třídě. Nebylo to zase tak těžké!

                Když hodina skončila, odcházeli studenti úplně ohromení. Julie je sledovala, jak se v hloučcích vzrušeně baví. Ne všichni měli nadání - to poznala hned, ale bylo tu několik slibných talentů. Jednomu chlapci se na konci opravdu povedlo trochu polechtat kamaráda. Ostatní mu to samozřejmě záviděli a Julii bylo jasné, že se o to i přes přísný zákaz kouzlení mimo vyučování budou pokoušet, protože studenti přece vždycky dělali přesný opak toho, co se po nich chtělo.
‚Možná se to Brumbálovi nebude líbit,‘ přemýšlela, ‚ale jim takovéhle nelegální procvičování jen prospěje.‘

 Šla na oběd a hned si všimla prvních nenápadných pokusů. Dívce z Mrzimoru vypadl příbor leknutím z ruky a vzápětí se rozesmála. Potom se vylekaně rozhlédla. Julie viděla, jak se havraspárští chlapci rychle otočili a předstírali, že zaujatě jí. Už asi zjistili, jaké má kouzlení bez hůlky výhody - těžko se prokazuje.

                Lechtací kouzlo samozřejmě bylo jedno z nejjednodušších, pokud se ho člověk snažil provést bez hůlky. Nepotřebovali jste k tomu žádné silné emoce, jen odhodlání a smysl pro humor. A vědět, které zaklínadlo v duchu pronést, samozřejmě. Julie očekávala, že do příští hodiny si jej osvojí většina žáků, a to bude dobře, protože je to bude motivovat k dalšímu učení.

  Druhý den měla od devíti dvě hodiny se sedmým ročníkem Havraspáru a po obědě dvě hodiny se sedmým ročníkem Zmijozelu – to byli její loňští spolužáci. Trochu se obávala, jaká bude jejich reakce na ni. Nebyl tu sice už Draco - její největší sok, ale stále tu byli Crabbe s Goylem, kteří už první den u zařazování vypadali hodně naštvaně - připravila je přece o kamaráda a vůdce. Julie však nečekala vřelé přijetí ani od ostatních ze třídy. Ti jí totiž zase mohli zazlívat, že se nad ně povýšila do role učitelky.

S kamenným výrazem vstoupila do třídy. Bylo tu podivné ticho. Pohlédla na studenty a zjistila, že ji všichni do jednoho upřeně pozorují.
„Nazdárek,“ hlesla. Nic.
„Jak se máte?“ Ticho.
„No, tak to bychom měli,“ zamnula si ruce a posadila se na katedru. „Bála jsem se, že budete ukecaní.“ Opět žádná reakce.
„Niké, zajdi prosím otevřít okno,“ obrátila se na svou někdejší kamarádku. Chtěla vyzkoušet, jak na tom s nimi je. Niké se pomalu a uraženě zvedla a otevřela okno za sebou.
„Aha, takže vy jste na mě naštvaní?“
Ticho.
„No nevadí. Já stejně nesnáším, když mě někdo neposlouchá a vyrušuje hodinu. To u vás zřejmě nehrozí, takže mám štěstí. Otevřete si sešity.“
Nikdo se ani nepohnul.
„Neříkejte mi, že jste se rozhodli sabotovat výuku,“ řekla pomalu a trochu výhrůžněji Julie. „Protože to byste si mohli zadělat na vážné problémy,“ dodala a zamračeně se rozhlédla. Nikdo se ani nepohnul. „A vy si přece nechcete způsobit potíže, že ne?“ pokračovala nyní už vážně naštvaně. „Takže si otevřete ty zatracený sešity, a to hned!“ zahřměla.
Několik dívek neochotně sáhlo po svých sešitech, ostatní však pokračovali ve své předchozí činnosti - tudíž nedělali nic.
„Pane Goyle, otevřete si sešit,“ řekla Julie. Ani se nehnul.
„Strhávám vám deset bodů za neúctu k vyučujícímu. Pane Crabbe, otevřete si sešit. Ne? Tak dvacet bodů za neúctu a hloupost. Ještě někdo nemá otevřený sešit?!“ rozhlédla se Julie divoce po třídě. Najednou byly všechny sešity otevřené.
„Napište si dnešní datum a začneme,“ poněkud klidněji pronesla.
‘To nejhorší mám za sebou,’ blesklo jí hlavou.

 Zbytek hodiny vykládala obecně o historii kouzlení bez hůlky a jeho využití. Nakonec jí to nedalo, aby nepředvedla lechtací kouzlo. Vyzkoušela je na Crabbeovi a způsobila, že se třída konečně rozesmála.
„Tak vidíte, že umíte být i veselý, pane Crabbe!“ podotkla, když jej konečně přestala lechtat. Crabbe ležel na zemi a utíral si naštvaně slzy smíchu. Ostatní se chechtali, jako by na nich také někdo zkoušel kouzlo.
„Domácí úkol vám nedávám, neboť si pamatuji, jak jste na mě byli vloni hodní. Uvidíme se opět v úterý,“ milostivě je propustila. Odcházeli celí zmatení a vzrušeně si šuškali.

                Středa proběhla dobře, a stejně tak i čtvrtek. V pátek odpoledne však čekal Julii sedmý ročník Nebelvíru, což byla sice třída, do které patřili někteří její nebelvírští kamarádi, ale ve které byli také někteří žáci, kteří ji neměli příliš v lásce. Všude se totiž najde někdo, kdo soudí předpojatě. A Julie už vloni poznala, že někteří nebelvírští studenti na ni hleděli mírně řečeno nedůvěřivě, kdykoli se bavila s Ginny nebo s Hermionou. Vadilo jim asi, že je zmijozelská a možná i její vílí původ a podezřívali ji z přetvářky. Jenže na druhou stranu, kdo by se divil jejich reakci, když Nebelvír válčil se Zmijozelem celé věky. Nebylo prostě tradicí, aby se žáci z těchto znepřátelených táborů spolu tak družně bavili.

‚Tak jdeme na to,‘ řekla si Julie, když došla chodbou ke dveřím učebny. A i když předpokládala, že horší než v úterý to už nemůže být, přesto vstupovala do třídy s rozechvěním.
„Nazdárek,“ řekla vesele a posadila se na stůl. Někteří žáci se usmívali, jiní si ji jen mlčky měřili.
„Jak to jde?“ otázala se.
„Fajn,“ odvětil Ron Weasley. Julii spadl kámen ze srdce. Konečně normální reakce!
„Připisuji vám, pane Weasley, pět bodů za správnou odpověď!“ usmála se. Třída zahučela údivem.

                Hodina šla celkem dobře. I když si Julie všimla několika žáků, co se mračili, naštěstí tu bylo mnoho aktivních studentů, kteří spolupracovali a Julie musela uznat, že jsou tu i lidi s velkým talentem. Například Hermiona Grangerová rozchechtala Nevilla Longbottoma hned na druhý pokus. Potom tu byl jeden pár zelených, zvědavých, zpytujících očí... Byl to Harry Potter, kdo na ni tak zkoumavě hleděl, jako by odhadoval, s kým má tu čest.

Julie se Harryho několikrát během hodiny zeptala na nějaké obranné zaklínadlo. Pokaždé to věděl. Udělila mu dohromady patnáct bodů za správné odpovědi. Na konci hodiny sklidila dokonce od Rona bouřlivé vyjádření spokojenosti, když jim sdělila, že nedostanou domácí úkol. Dívala se, jak nadšeně odcházejí z hodiny a byla ráda, že je pátek.

Víkend byl pro ni vysvobozením. V sobotu spala skoro do oběda a potom si většinu dopoledne četla starý román, který objevila v knihovně. Bylo to zvláštní, jak se Bradavice změnily teď, když tu byli studenti. Kdykoli chtěla Julie někam jít, musela se prodírat přes davy dětí. Pochopila konečně, proč jsou v hradě tajné chodby pro profesory, a začala je mnohem častěji využívat. Chodila tudy dokonce i do jídelny, takže vyšla z chodby v místnosti vzadu za Velkou síní a potom vešla malými dveřmi rovnou za stůl profesorstva. Bylo to totiž o dost rychlejší, než jít  přes celý hrad, po všech měnících se schodištích a potom přes celou délku Velké síně.

„Tak jak?“ oslovil ji její soused tiše u oběda.
„Co?“ sklonila hlavu a také ztišila hlas.
„Jak to jde?“ zamumlal a napil se vína
„Fajn,“ odtušila.
„Co Zmijozel?“
„No, zvládnu to.“
„Míníš jim strhávat každou hodinu třicet bodů?“
„Tak o to ti jde! Jistě, že míním, pokud mě budou štvát!“ ohradila se. V duchu se však podivila nad tím, jak to, že jí to vyčítá až dnes. Zřejmě se o tom dozvěděl opožděně.
„Budeme si muset promluvit,“ konstatoval.   

Sešli se po obědě ve sborovně. Byla to jediná místnost, do které mohli vstoupit oba, aniž by to u všudypřítomných studentů vyvolalo podezření. Naštěstí tam v tu dobu nikdo nebýval. Julie už seděla v křesle u okna, když vevlál dovnitř.
„Přicházím v míru,“ oznámil ihned, jak za sebou zavřel dveře.
„To už jsem někde slyšela,“ zapátrala v paměti a usmála se. Řekl jí to v minulém školním roce - tehdy ještě jako učitel studentce.
„Skvělá paměť,“ poznamenal ne bez nepatrného pousmání a přistoupil k oknu.
„Takže?“ vybídla ho Julie.
„Crabbe s Goylem si včera stěžovali, že jim bezdůvodně odebíráš body,“ pronesl a založil si ruce za zády.
„Bezdůvodně?“ svraštila obočí.
„Nechci se hádat,“ zvedl ruku, aby ji uklidnil. „Ale slíbil jsem jim, že tě... že s tebou promluvím.“
„Jak to, že se s nimi o tom vůbec bavíš?!“ mračila se však Julie dál. „Ty přece se studenty nediskutuješ!“
„Řekli mi to po hodině,“ pokrčil rameny. „A já, jelikož tě oficiálně nesnáším, jsem jim slíbil...“
„Tak fajn. Řekl jsi mi to. Beru na vědomí,“ přerušila ho příkře.
„Takže se polepšíš?“
„No to se tedy nepolepším!“ vybuchla..
„To jsem chtěl slyšet,“ přikývl klidně a chystal se odkráčet.
„Tak moment, moment,“ vstala rychle, „co má být zase tohle!?“
„Říkal jsem, že jsem se nepřišel hádat,“ otočil se. „Pouze tlumočím, co mi řekli mí studenti… Je mi jedno, zda se tím budeš řídit, chápeš?“ naklonil se k ní trochu. Julie zmateně přikývla.
„Jde o to, že oficiálně je mé stanovisko vůči tobě nesouhlasné,“ zdůraznil. „A to samé platí pro tebe. Takže oficiálně jsme se konfrontovali ve sborovně, já řekl, že to nesmíš dělat…“
„A já řekla: Trhni si,“ doplnila jej pohotově s uličnicky zvednutým obočím.
Černé oči na ní na okamžik překvapeně spočinuly.
„Tak nějak,“ připustil po chvíli napjatého ticha. Potom se otočil ke dveřím.
„Počkej, ty už jdeš? Neměl bys mě... oficiálně... třeba trochu... přiškrtit, aby to celé působilo věrohodněji?“ navrhla nesměle.
„Ani oficiální Severus Snape neškrtí ženy,“ pozvedl nepatrně koutky úst, zatímco jeho oči zůstaly neproniknutelné.
„Škoda,“ hlesla. Fakt, že ji právě nazval ženou, způsobil, že toužila po jakémkoli doteku z jeho strany, škrcení nevyjímaje.
Vyšla ze sborovny chvíli po něm a pozorovala, jak kráčí chodbou. Plášť za ním zlověstně vlál… 

                Následující úterý strhla Zmijozelu dalších dvacet bodů. Crabbe a Goyle ji vyloženě provokovali! Ale ostatní již vypadali mnohem přátelštěji. Probrali některá základní obranná kouzla a něco si i předvedli. Nikomu se samozřejmě zatím nepovedlo ubránit se Julii bez hůlky, ale pokoušeli se, a to bylo hlavní. Julie na ně útočila jen neškodnými kouzly, jako je například svazovací koulo, a u několika studentů zaznamenala opravdovou snahu její útoky odrazit. Nakonec měla celkem dobrý pocit, když odcházeli.

Ale nejlepší hodina týdne proběhla v pátek s Nebelvírem. Ke konci hodiny se totiž Harrymu po několika pokusech podařilo odzbrojit Rona, aniž by cokoli řekl nebo udělal. Ron sice tvrdil, že se lekl toho, jak na něho Harry poulí oči a myslel si, že na něho jde nějaký záchvat, a proto rychle odhodil hůlku... Ale Julie tušila, že Harry bude první, kdo rozlouskne princip kouzlení bez hůlky, a to ji naplňovalo pocitem zadostiučinění. Co by tomu asi řekl Voldemort?

V neděli k večeru vystoupil Severus Snape z krbu v kuchyni na Grimmauldově náměstí a zastihl Remuse Lupina v podivné poloze.
„Co tu chceš?“ ozval se Lupinův hlas poněkud nešťastně a přidušeně zpod veliké huňaté kůže, jež mu zakrývala hlavu.
„Povinnost, Lupine,“ oznámil stroze a také nijak nadšeně Snape. „Tvůj lektvar,“ dodal potom a postavil na velký dubový stůl nádobu s tekutinou hned vedle Lupinovy zakryté hlavy.
„Ách, já to nepozřu!“ vydechl Lupin a narovnal se na židli, odhodiv přitom kožešinu, takže mu spadla kolem ramen.
„Můžu se zeptat, co to děláš?“ pozvedl Snape obočí a zadíval se do Lupinovy orosené tváře a na měděný džber, který ležel před ním na stole a stoupala z něj hustá pára.
„Inhaluji,“ opáčil Lupin a otřel si zapařený obličej rukávem.
„Z jakých důvodů?“
„Je mi mizerně,“ zamumlal Lupin a zbledl.
„A kvůli tomu jsi se uchýlil k prokazatelně naprosto neúčinnému a zastaralému prostředku...“
„Snape, nikdo se tě neprosí o názor na můj způsob sebeléčby!“ zarazil ho Lupin.
„Jak myslíš. Jen klidně pokračuj, pokud se domníváš, že zaženeš vlkodlačí symptomy tím, že si budeš máchat hlavu v kýblu.“
„Já nezaháním vlkodlačí symptomy! Mám angínu!“ rozčílil se Lupin.
„No to je ovšem jiná, na tu tvé babské recepty jistě zaberou.“
„Přišel jsi mě sem buzerovat?“ svraštil obočí Lupin. Vypadal opravdu dost hrozně - byl bledý jako stěna a v pohublé zarostlé tváři mu žily jenom oči, které měly urputný horečnatý lesk.
„Vypij si lektvar,“ přikázal Snape, zatímco  cosi hledal ve svém plášti.
„Nepozřu to. Je mi už beztak dost zle.“
„Musíš to vypít. A potom si vezmeš tohle,“ postavil před něj Snape malou nádobu ze zeleného skla.
„A to je co?“ zašklebil se Lupin a s přemáháním do sebe obrátil protivlkodlačí lektvar.
„O to se nestarej. Tobě by mělo stačit, že ti to v několika minutách pomůže,“ posadil se Snape na židli a klidně si prohlížel zbědovaného muže před sebou. Lupin krátce přemýšlel, ale potom rázem vyprázdnil jedním lokem záhadnou lahvičku. V obličeji se mu ihned objevil zvědavý výraz.
„Co je to? Chutná to jako režná!“
„Tak prosté to určitě není, o tom tě mohu ujistit,“ zatvářil se Snape znechuceně.
„Cítím...“ Lupin si sáhl na břicho, „jak se mi dělá dobře!“ překvapeně se opřel a ve tváři se mu rozlil uvolněný úsměv.
„Nemusíš to s tou vděčností tolik přehánět. Nevím, jestli bych to unesl,“ ironicky pronesl Snape.
„Eh, jistě... díky,“ probral se trochu Lupin ze své euforie. „Nenapiješ se se mnou?“ navrhl pak a vstal.
„Ne.“
„Ale no tak! Co tedy alespoň brandy?“ přehraboval se Lupin v kredenci a po chvíli se otočil s vítězoslavným úsměvem, v ruce láhev s nazlátlou tekutinou. Severus se zatvářil neurčitě, což si Remus vyložil neomylně jako tichý souhlas a hbitě postavil před profesora  poloplnou sklenici.
„Tak co je nového v Bradavicích?“ zeptal se potom energicky a posadil se se svou sklenicí na židli nejblíže u krbu.
„Neptáš se toho pravého. Já přece nevycházím ze svého sklepení...“ trpce poznamenal Snape.
„Á, hloupé povídačky! Stejně jako to o tvém upírství,“ mávl Lupin rukou. „A jak se má Julie?“ změnil potom náhle téma.
Severusovy oči na něm na malý okamžik pátravě spočinuly.
„Předpokládám, že dobře,“ odvětil pak muž opět s kamenným výrazem. Lupin se v duchu zasmál. Jinou odpověď ani neočekával.
„Poslyš,“ ledabyle potom prohodil, „co by ti to udělalo mít na chvíli city?“
„Zmlkni, Lupine,“ zavrčel Snape varovně. Remus však jako by neslyšel.
„Předpokládám,“ s klidem pokračoval, „že nejsi  tak zabedněný, abys nepoznal, co se ti teď nabízí, že? Protože ona je výjimečná.“
Severus na něho jen chvíli mlčky konsternovaně zíral. Potom procedil skrze zuby:
„Nestrkej laskavě svůj vlkodlačí čumák do věcí, po nichž ti nic není!“
„Možná mi není nic po tobě, to je nejspíš pravda,“ pousmál se Remus. „Ale záleží mi na ní, protože jestli  sis nevšiml, tahle holka – žena - ona tě miluje! A ty s ní jednáš, jako by byla vzduch. Jenže ona je tvoje poslední šance, pokud si to neuvědomuješ. A chceš-li to vědět, podle mého je lepší než Lily.“
Nevyslovuj přede mnoujejí jméno!“ zasyčel Severus a vymrštil se ze židle.
„Copak musíš pořád ubližovat?“ vstal rovněž Lupin, kterému už také povolovaly nervy. „Co z toho máš?“
„A ty?“ sežehl jej Snape pohrdavým pohledem. „Naplňuje tě šťourání se v cizích vztazích?“
„Ne. Ale nedokážu přihlížet tomu, jak ji ničíš stejným způsobem jako Lily! Já… Myslel jsem, že už sis konečně po těch letech ujasnil, co je důležité. Když jsi mě tehdy požádal o pomoc při Juliině záchraně, říkal jsem si: Konečně! …Jenže potom jsem viděl, jak s ní máváš… Ty si vážně neuvědomuješ, že jsou pro ni emoce životně důležité?“
Zavři už konečně hubu, Lupine!“ syčel teď smrtelně bledý Severus. „Nehodlám zahodit všechny ty roky sebezapírání a celou svou kariéru Smrtijeda kvůli nějakým emocím! Neohrozím ji, sebe, tebe, všechny ostatní tím, že sebou nechám cloumat city! Protože tohle je můj způsob, jak přežít, a jak nechat přežít i ji!“
„Ale ona nežije,“ hlesl Lupin a klesl zpět na židli. „Ona umírá. Vraždíš ji… zevnitř,“ dodal tiše.
Severus na něho chvíli jen mlčky hleděl, ale potom zavrtěl hlavou.
„Na tohle nemám čas,“ sdělil již svým obvyklým chladným tónem a vstoupil do krbu hodiv tam předtím hrst letaxu.
„Budeš si muset k diskusím najít někoho jiného,“ dodal ještě a zmizel v plamenech.
„Účel byl však splněn,“ řekl si pro sebe Remus. „Alespoň se nad tím zamyslíš.“ A jedním lokem vyprázdnil svou sklenici. 

 

Jednoho sychravého podzimního dne k večeru postavila se Julie před svou šatní skříň a uvažovala, co si vzít na sebe. Moc toho na výběr neměla. Spoustu šatů musela vyhodit, protože byly příšerně potrhané a oprané. Vlastně si od té doby, co přijela do Bradavic koupila jen jeden nový hábit, a ten byl moc slavnostní. Nakonec se Julie rozhodla pro volné černé kalhoty a vínový svetr. Bylo to praktické, ale také přiměřeně elegantní, a o to právě Julii šlo. Dnes se totiž konala schůze Řádu.
Měla zvláštní chvějivý pocit kolem žaludku, když si na poslední chvíli u zrcadla rukama prohrabovala zvlněné rudé vlasy. Potom se podívala  na hodiny. Bylo tři čtvrtě na sedm, vstoupila tedy do krbu a zvolala:
„Grimmauldovo náměstí!“
Vzápětí ji to vyhodilo z ohniště v nějaké kuchyni. Julie se rozhlédla a napadlo ji, že je to asi sklepní kuchyně, jelikož zde nebyla žádná okna.
„Vítám tě, Julie,“ oslovil ji mile Remus Lupin.
„Ach, tak tohle je tedy slečna Julie!“ přihnala se k ní nějaká rusovlasá žena a Julii bylo jasné, že je to nejspíš Molly Weasleyová - podoba s Ginny se nedala přehlédnout.
„Já jsem Molly,“ potvrdila její domněnky vzápětí žena a dostrkala Julii ke stolu. „Dáte si bramboračku? Nebo topinky? Mám tu horký čaj!“ přistrčila před Julii velký hrnek. Lupin se jen omluvně usmíval z protější židle. Před sebou měl zrovna takový kafáč, z nějž se kouřilo.

Posléze se z krbu vynořovaly další postavy. Přišel Albus Brumbál, Minerva McGonagallová a pan Weasley se svým synem Billem. Za dveřmi se ozval zvonek a hned nato se do kuchyně nahrnuli Kingsley Pastorek, Tonksová a jakýsi ušpiněný muž, jenž se Julii představil jako Mundungus.  Na závěr, jako vždy, dorazil krbem Severus Snape a posadil se na poslední prázdnou židli - vedle Julie. Paní Weasleyová před něho hned postavila hrnek s čajem a snažila se mu vnutit i topinky, což se jí nepovedlo.

 V kuchyni to nyní vypadalo jako v nějakém vzbouřeneckém stanu. Členové Řádu až na Molly, která nehnula od sporáku, byli namačkáni kolem stolu na nestejných rozvrzaných židlích a hlučně se mezi sebou bavili. Mezitím vším pobíhal vesele velký černý pes.
„Remusi, to zvíře se mi pořád plete pod nohy!“ postěžovala si paní Weasleyová, a byla to pravda.
„Barde! Neobtěžuj, buď tak laskav!“ zamračil se naoko Lupin. Pes se okamžitě otočil a rozběhl se k pánovi.

Julie po očku sledovala svého zamlklého souseda. Opíral se lokty o stůl a upíjel z velkého hrnku. Když k němu po chvíli přiběhl Bard, zjevně mimoděk mu položil ruku na velkou hlavu a pohladil ho. Brumbál se zatím bavil s Molly, usazen v čele dubového stolu, a tvářil se navýsost spokojeně.
„Prohlašuji schůzi za zahájenou,“ oznámil po chvíli, načež se okamžitě s chutí pustil se do bramboračky, jako by se nechumelilo. Ostatní pomalu ztichli a čekali, co bude.
„Takže já začnu zprávami z domova,“ odkašlal si Lupin. „S velkou radostí vám musím oznámit, že se mi konečně podařilo zlikvidovat ten děsný portrét Siriusovy matky v hale, takže jsme ušetřeni dalšího kvílení.“
Všichni se rozesmáli.
„Ovšem pořád se tu občas ozve vytí, ne?“ zažertoval vedle něho Kingsley a poplácal Lupina po zádech.  Julie věděla, že tím nenaráží zrovna na Barda.
„Já bych měla také jednu novinku,“ přihlásila se o slovo Tonksová. „Vypadá to, že Percy Weasley bude povýšen na mluvčího oddělení vnitřních záležitostí. Zaslechla jsem to dnes u nás v kanceláři na ministerstvu. Musel ovšem slíbit, že se i nadále vyhne stykům se svou… ehm, rodinou.“
Julie si všimla, že se při těch slovech Molly, která právě pokládala na stůl pečivo, zachvěla a pan Weasley ji chytil za ruku.
„Je to ostuda!“ vyhrkla Molly. „Náš vlastní syn a chová se jako...“
„Molly, on si jen buduje kariéru,“ namítl Kingsley.
„Nedělej si starosti, Molly,“ uklidnil ji Brumbál. „Však on se vrátí domů. A myslím, že brzy, protože komu by nechyběla tahle bramboračka?“ usmál se potom. Paní Weasleyové se zaleskly oči. Julie jen nechápavě pohlédla na Remuse, ale ten jí naznačil, že jí potom vše vysvětlí.
„Tak. Má ještě někdo něco nového? Severusi?“ obrátil se potom Brumbál na Snapea. Všichni se v tu chvíli podívali na zachmuřeného muže vedle Julie.
„Mluvil jsem s Malfoyem,“ promluvil tiše Snape. „Tvrdí, že Karkarov podezřívá někoho z Kruvalu, že vynáší informace.“
„Ví Karkarov, kdo to je?“ zeptal se Brumbál.
„Zatím ne, ale náš člověk by si měl dát pozor.“
„My máme někoho v Kruvalu?“ užasla Julie. Brumbál se jen tajemně usmál.
Profesorka McGonagallová se sklonila a cosi napsala na kus pergamenu. Zřejmě byla pověřena dělat zápisy ze schůzí pro členy, kteří se nemohli dostavit.
„Toho se ujmu já,“ prohlásil Brumbál. „Našemu člověku se dostane varování.“
„Kdo je to?“ zašeptala Julie nakloněná ke Snapeovi.
„Ticho, Readová, tady se probírají vážné věci,“ zavrčel, aniž  se na ni podíval. Julie uraženě otevřela ústa, aby něco namítla, ale pak si všimla nenápadného úsměvu, který se mu objevil ve tváři.
„Nech si toho!“ ohradila se šeptem. Potom spočinula očima na Lupinovi. Zřejmě již delší dobu ty dva naproti sobě pozoroval a očividně se bavil. Julie se na něho zamračila. Oplatil jí svatouškovským úsměvem a odvrátil zrak.
„A ty přestaň s tímhle,“ uslyšela ihned vedle sebe varovné zamručení. Překvapeně se otočila na Severuse.
„Co jsem udělala?“ nechápala. Jen zlobně pohodil hlavou směrem k Lupinovi, načež se otočil na Artura Weasleyho.
„...takže jsme zjistili, že se vyskytly nějaké problémy s mozkomory,“ říkal právě pan Weasley. „Ministerstvo se to samozřejmě snaží ututlat...“
„Říkal jsem Popletalovi, že je bláhový, když je nechává Azkaban hlídat,“ mračil se Brumbál. „Jsou to přirození spojenci zla a přidají se k Voldemortovi, jakmile je zavolá.“
Několik osob kolem stolu sebou trhlo.
„Ano. A zdá se, že se už něco děje. Jako by se přestávali ovládat,“ pokračoval Artur Weasley.
„To bylo nevyhnutelné,“ odvětil klidně Brumbál. „Děkuji, Molly, je výborná!“ podal paní Weasleyové prázdný talíř od polévky.
„Budeme se muset připravit na nejhorší,“ pokračoval potom klidně. „Poté, co mozkomorové otevřeli brány Azkabanu nejvěrnějším Smrtijedům a nechali je uprchnout, je již jen otázkou času, kdy se sami vydají mezi lidi a budou se pást na jejich duších,“ sklonil hlavu. Kolem stolu zavládlo napjaté ticho.
„Ale nestane se to v nejbližší době,“ rozhlédl se Brumbál po ostatních a nakonec jeho zrak spočinul na Julii. „On má teď problémy sám se sebou. Chce se znovu domoci  úplné lidské podoby, a naším úkolem je mu v tom zabránit.“ Brumbálovy oči se přesunuly na Snapea.
„Severus... se snaží  zjistit, jakým způsobem se Voldemort pokusí získat své lidské tělo zpět. Bude to chtít patrně provést podle nějaké starobylé receptury černé magie. Hledá zřejmě vhodný způsob, který by mu dal stabilní tělo, protože to, které získal z krve Harryho Pottera, nevydrželo souboj s Harrym a... se mnou. Voldemort pátrá.“
V kuchyni teď bylo takové ticho, že bys slyšel upadnout vlas.
„Možná se dokonce obrátí pro radu na Severuse,“ pokračoval Brumbál a jeho oči se opět otočily na profesora lektvarů. „Ano, očekávám to,“ řekl pomalu dotyčný. „A jsem na to připraven. Zatím se o tom ale nezmínil. Spokojuje se prozatím s lektvary neohroženosti, které mu dodávám. Prozatím mu stačí trocha krve – vílí,“ sklonil pohled.
To... snad... ne!“ chladně ze sebe vypravil Lupin a podíval se na Snapea. Ten jen unaveně odvrátil hlavu.
„Uklidni se, Remusi. Nebylo zbytí,“ zasáhl Brumbál. „Julii ta trocha krve čas od času nijak neublíží a Severus tím upevní svou pozici mezi Smrtijedy. Navíc si získá Voldemortův vděk, když mu bude pravidelně dodávat vzácnou vílí krev.“
„To je... hnus,“ otřásl se vzteky Remus a s neklidem těkal očima z Julie na Brumbála.
„Omyl, to je zaručený prostředek, který ji drží mimo nebezpečí,“ pohlédl na něho Snape pevně. „Voldemort ji potřebuje mít naživu.“ .
„Ale jak dlouho? Jak dlouho mu potrvá, než si opatří nějakou pravou vílu?“ pohodil hlavou Lupin.
„Nebude hledat pravou vílu a snažit se ji chytit. Víly jsou nebezpečná stvoření. Pravděpodobně by musel vždy každou zabít a potom hledat opět novou,“ vyslovoval tichým hlasem Snape a jeho oči se zabodávaly do Lupinových. Julie cítila, jak rudne. Všichni na ni najednou hleděli, jako by byla nějakou atrakcí. Tedy skoro všichni, protože Snape s Lupinem výhružně zírali na sebe navzájem.
„Pokud dovolíte, budu pokračovat,“ přerušil napjaté ticho Brumbál a otočil se na Billa Weasleyho.
„Jak pokračuje tvé vyjednávání se skřety, Bille?“
„Není to nic moc. Pořád jsou na kouzelníky dost nabroušení,“ ušklíbl se Bill.
„To nic. Však oni se odhodlají a přidají se k nám,“ usmál se Brumbál povzbudivě. Minerva McGonagallová obrátila popsaný pergamen a pokračovala na druhé straně.
„Má ještě někdo něco?“ rozhlédl se Brumbál po všech tvářích kolem stolu. Nikdo však už žádné další téma neotevřel, a tak Brumbál rozpustil poradu a s omluvou, že musí zpět do Bradavic, se přemístil krbem pryč. Profesorka McGonagallová jej následovala.

V kuchyni to ožilo. Všichni začali probírat to, co se právě dozvěděli. Pan Weasley se dal vzrušeně do řeči s Lupinem a Bill se na něco vyptával Mundunguse.
„Kdo si dá ještě topinku?“ zvolala paní Weasleyová, aby přehlušila hlasitý hovor. Několik rukou se zvedlo.
„Profesore Snape,“ zdvořile oslovila Severuse, „nic nejíte! Vezměte si alespoň trochu polévky,“ navrhla.
„Díky, ale nemám chuť,“ odvětil Severus a vstal. „Ostatně, stejně jsem na odchodu,“ dodal.
„Kam tak brzo?“ ozval se Lupinův chladný hlas. „Naše společnost ti není po chuti?“
„Mám... práci,“ sdělil stroze Snape a přistoupil ke krbu. Zdálo se, jako by chtěl ještě něco nepěkného dodat, ale potom si to radši rozmyslel.
„V tom případě tě nebudeme zdržovat,“ řekl Lupin a kupodivu to zaznělo jako vrčení nějakého nebezpečného zvířete. Potom se otočil na Julii. „Ale ty zůstaneš, ne?“
Julie pohlédla do plamenů. Severus již zmizel.               
„Ano,“ usmála se. „Chvíli.“
Lupin se opřel a poněkud nesoustředěně pohladil Barda po černé hlavě.
„Proč jsi tomu všivákovi dala krev?“ zeptal se potom.
„Kterého všiváka máš na mysli? Snapea nebo...“
„Ano. Toho prvního,“ kývl temně.
„Víš, že to jinak nešlo,“ zadívala se na něho. „A navíc - tak pěkně mě požádal...“ pousmála se.
„No, to si dokážu představit,“ zkřivil Remus rty. „Ach, vy ženy,“ vzdychl. „Nikdy se nepoučíte?“
„Nikdy,“ zavrtěla rozhodně hlavou.

                Kuchyň se pomalu vyprazdňovala. Odešli Tonksová, Mundungus a Kingsley. Pan Weasley s Billem se tiše bavili na druhém konci stolu a Molly poklízela tabuli. Přitom se Julie vyptávala na všechno možné, ale hlavně na Rona, jeho chování a jeho prospěch. Julie se jí snažila odpovídat podle svého největšího vědomí a svědomí, ale něco přece jen raději zamlčela. Ron nebyl zrovna vzor píle a poslušnosti… Bylo vidět, že Molly Juliiny odpovědi tak úplně neuspokojují, jelikož asi tušila, že nejsou úplné. Ale pochopila, že víc už se asi nedozví a nakonec se společně se svým mužem a synem i ona vytratila z kuchyně.
„A jinak? Jak to jde?“ zeptal se Lupin, když osaměli, a hodil si nohu přes nohu. Vypadal už zase klidně, jen na čele se mu rýsovala jemná vráska.
„Myslíš učení? Snad dobře,“ odtušila Julie.
„A to ostatní?“ zapátral v její pobledlé tváři.
Julie odvrátila zrak.
„Nechce se mi o tom mluvit.“
„Nic si z toho nedělej. Vždycky byl bastard,“ chladně pronesl Lupin.„Když ho vidím, svrbí mě pěsti,“ prohrábl si rozježené vlasy.
„To neříkej,“ naklonila hlavu na stranu. „Nemáš důvod...“
„Ale mám,“ zavrtěl pomalu hlavou. „Mám toho na něj dost.“ A Remus si zamnul prsty pravé ruky.
Julie se usmála. Byl vážný, unavený a dospělý, a přesto vypadal jednou svou částí pořád jako kluk z Nebelvíru... Jako přitažlivý sígr.
„Budu už muset jít,“ řekla pak. Zatvářil se zklamaně. „Mám totiž taky práci,“ vysvětlila a vstala.
„Tak si běž,“ unaveně mávl rukou. Vstoupila do krbu a naposledy na něho pohlédla.
„Dobrou noc,“ rozloučila se a plameny vyšlehly vysoko do komína.

                Když se ocitla  ve své ložnici, zamyšleně usedla za psací stůl. Remus to vystihl zcela přesně. Neomylně odhadl, jak na tom Julie asi je. Byl úžasný. Ale ona se o tom s ním bavit prostě nemohla, příliš to bolelo.
‘Ano - odmítnutí bolí,’ uvědomila si. Jako by jí až teď došlo, co to všechno znamená. To podivné Severusovo chování... Znovu si vybavila, jak  soustrastně na ni Lupin hleděl. A potom  jeho slova: „Vždycky byl bastard.“
Zmocnil se jí vztek. Hraje si s ní snad Severus? Je to snad jeho zvykem? Nevěděla, a to ji sžíralo. Přistoupila ke krbu a vhodila do ohně letax.
„Spíš?“ zeptala se do zelených plamenů.
„Ne.“

 

                Julie vystoupila z krbu v jeho kabinetě. Seděl u stolu, na němž měl cosi rozepsáno.
Nepřicházím v míru,“ oznámila temně. Jen udiveně pozvedl obočí.
„Musíme si promluvit,“ postavila se rozhodně před Severuse.
„Nechápu, o čem,“ odtušil tiše, ale ona věděla, že lže.
„Potřebuji si s tebou pár věcí vyjasnit,“ vysvětlila s lehce výhrůžným tónem.
Neřekl nic. Čekal.
„Mohl bys mi říct, co ke mně vlastně cítíš?“snažila se Julie zachovat klid, ale bylo to těžké. Jeho odvracející se pohled jako by ji přímo provokoval.
„Co... ti řekl... Lupin?“ reagoval až po chvíli se svraštěným obočím.
„Nic. Jde o to, co neřekl. Neřekl, že je mu mě líto! On na mě koukal jako na oběť!“ zatnula Julie pěsti.
„A tobě tolik záleží na mínění druhých?“ upřel na ni černé oči.
„Ne, ale uvědomila jsem si, jak jsem byla hloupá. Došlo mi, že je to tak!“
„Došlo ti co?“ klidně se otázal.
„Pochopila jsem, že jsi...“ Julie sevřela rty. Měla najednou příšerný vztek. Nechápala, kde se vzal, ale věděla, že za chvíli kvůli té zlosti ztratí kontrolu.
„Dopověz,“ vybídl ji jeho tichý hlas.
„Jsi studený,“ vydechla. „Jako... led. Bez citu, žádný záchvěv emoce, ani náznak.“ pomalu vyslovovala, a zdálo se, že zasáhla cíl. Vstal a počal přecházet po místnosti. Julie pocítila něco jako zadostiučinění. Možná se ho dotkla… Chtěla v tom pokračovat, chtěla mu ublížit.
„Nejsi lidská bytost,“ mluvila dál. „Nežiješ, jen... přežíváš!“
Prudce se na ni otočil, ale neřekl nic, jen v očích mu zasvítil nebezpečný plamen. Julie si toho dobře všimla, ale pokračovala ve svých výčitkách. Bylo jí jedno, co se stane - chtěla mu vmést do tváře všechen svůj vztek.
Ať se s tím vyrovná, jak chce.
„Držíš se ve stínu, schováváš se a snažíš se do té hluboké vody stáhnout i mě!“ odsekávala slova a pozorovala jeho bledou tvář.
„Julie...“
„Ale já nechci zaživa umírat!“
„Julie, já...“
„Už to nebudu trpět!“
„Já tě nedržím!“ zvýšil hlas. „Jsi volná,“ dodal potom a zlobně si ji měřil zachmuřeným pohledem.
„Ovšem,“ procedila skrze zuby. „Odežeň mě od sebe. Zbav se mě, to je nejpohodlnější, že?!“
„Nehodnoť mě!“ podíval se na ni varovně.
„Tak proč si se mnou takhle chladně hraješ?“ Julii vstoupily slzy do očí.
„Dost!“ zarazil ji. Stál teď před ní a černé oči mu žhnuly v bledé tváři. „Připadá ti tohle jako chlad?“ zavrčel jemu vlastním podivným tónem, uchopil pevně její ruku a přitiskl si ji na místo, kde měl srdce. Divoce bušilo.
Julie ztichla.
„Tamta nádoba,“ pokračoval muž a ukázal na Myslánku na jedné z polic, „tebou přetéká! Pokaždé, když… Každý den se pracně zabavuji myšlenek týkajících se tebe! Začíná se to podobat vymývání mozku,“ rozčileně se odmlčel. „A jak mám opakovaně čelit Voldemortovu nitrozpytu s tím,“ ztišil hlas, „jak na mě působíš? Jak mám Malfoyovi věrohodně lhát o tom, proč jsem tě ještě nezabil?“
Cítila jeho zrychlený tep a slyšela jeho neklidný dech. Nebýt těch dvou nepopiratelných faktů, vypadal by jako socha z mramoru. Bledý, krásný a stejně tak strnulý. Stále čekal na odpověď.
Julie ale mlčela - neměla, co říct. Poznání, že on trpí stejným způsobem jako ona, ne-li dokonce víc, ji hluboce zasáhlo. Hlava se jí zatočila a hrdlo sevřelo. Zavalil ji pocit viny a výčitky svědomí. Vyprostila svou ruku, prudce se otočila a vyběhla ze sklepení.


 

                Severus ji nechal jít. Jakmile však její kroky odezněly chodbou, rozvinul Pobertův plánek. Přece jen chtěl mít jistotu, že se Julie neubírá kupříkladu opět do Zapovězeného lesa. Rozčilená na to byla dost…
Juliiny kroky však nesměřovaly ven z hradu, ale po schodišti vzhůru přímo do nejvyšší z bradavických věží. Severus znal tu věž. I on už několikrát navštívil to vysoko položené místo, kde vždycky vál silný studený vítr - i uprostřed horkého léta - a člověk tam měl pocit, jako by stál na nejvyšším vrcholu horstva. Z té výšky se ztrácely malé věci v nedohlednu a pozbývaly na významu. Zůstaly jen věci zásadní, věci první důležitosti…

Bylo to ideální místo, pokud si člověk potřebovat utřídit myšlenky. Na něco totiž i Myslánka byla krátká - či spíše mělká… Severus tušil, v jakých bolestných peripetiích se teď toulá Juliina mysl. Znal to, protože i přes své snapeovství byl pořád člověkem.

                O něco později prostřednictvím plánku přihlížel, jak se Julie vrací z věže dolů, do svých komnat v sedmém poschodí. A ačkoli se tomu bránil, ulevilo se mu. Kdesi hluboko ve své mysli totiž věděl kromě třídění myšlenek ještě o jednom důvodu, proč by někdo v noci spěchal na věž. Ale tuhle možnost by si nikdy nepřipustil. Julie byla moc velká bojovnice, než aby ji napadaly sebevražedné myšlenky. A to i v případě, že byla třeba velice nešťastná.

                Bylo již pozdě v noci, když se chystal ulehnout. Zhasil svíci na dubovém stole, rozepjal knoflíky černé vesty, svlékl ji a přehodil přes opěradlo židle. Potom přešel potemnělou místností ke dveřím ložnice. Ruka sahající po klice mu však klesla při zvuku dopisu dopadajícím na krbovou předložku. Vrátil se k ohni a přečetl list.
 

Protože je stávající situace nesnesitelná, protože je pro nás oba neúnosná a v neposlední řadě také protože Tě nedokážu přestat milovat, nemohu zůstat v Bradavicích, pokud nebudu s Tebou. Rozhodnutí nechávám na Tobě a zcela se mu podřídím.

                                                                                                                    J.

 

Muž se pomalu opřel o krbovou římsu a spustil paži s dopisem podél těla. Po chvíli se však jeho pěst pomalu sevřela, udělala z pergamenu malou kuličku a upustila jej do ohně.

                Potom se otočil, přistoupil k Myslánce, přenesl ji na stůl a zdvihl hůlku. Jakmile se dotkl stříbřité hladiny, průzračná hmota se rozvířila. Ihned se z ní vzedmula mlhavá ženská postava a promluvila Juliiným hlasem:
Ty víš, že tě chci, že ano? …Tohle je realita. Ty a já… Půjdu s tebou i do pekla…“ Na to zmizela, ale hladina bublala dál.
Myslel jsem, že už sis  za ty roky ujasnil, co je důležité…Ona tě miluje!…Vraždíš ji zevnitř…“ To byl pro změnu hlas Remuse Lupina. Severus ještě chvíli hleděl na jeho rozplývající se tvář, potom odložil hůlku a rychlým krokem odešel do své ložnice. Tam klesl tak, jak byl – v košili a kalhotách, na své lože.

                Julie stála ve vysoké zelené trávě. Byla noc. Vzduch voněl podzimem. Měla strach. Kdysi před ní se míhaly temné postavy. Zeleně se zablesklo.
„NEEE!!!“ S trhnutím se probudila a chytla se za srdce. 

                Ve stejném okamžiku se posadil na svém loži i profesor lektvarů. Jeho černé oči se pokoušely proniknout tmou a nitro se svíralo podivným pocitem. Vyšel z ložnice a ve svém kabinetu vhodil do žhavého popela hrst letaxu.

                Vystoupil z krbu a jeho pohled padl na ženu sedící v bílé noční košili na posteli před ním. Držela si ruku na prudce se zdvíhající hrudi a široce rozevřenýma očima hleděla na něj. Ani se nepohnula, zatímco přecházel temným pokojem k jejímu loži. Když však stanul před ní, nadzdvihla se a objala jej. Splynuli v polibku. Severus zatajil dech. Cítil na své hrudi její bušící srdce pod tenkou košilí. Smetla jej vlna touhy, byl ztracen. Pomalu přenesl svou váhu na její měkké tělo a položil ji do peřin.

                Julie vydechla úlevou. Potom pevně zavřela oči, ale marně. Slzy se jí protlačily skrz dlouhé řasy a stékaly jí po spáncích. Měl rty tak horké! Vjela mu prsty do vlasů a potom se zcela  poddala své přirozenosti.  Hlava se jí zatočila v závrati a ona vnímala jen to souznění duší a… extázi.

                Rozbřesk je zastihl klidně spící v bílých peřinách. Probudila se první a chvíli nevěřícně hleděla na muže vedle sebe. Spal na boku, hlavu zabořenou do polštáře, obklopenou záplavou černých lesklých vlasů. Levou paži měl položenou vedle sebe a na nadloktí mu zářilo znamení zla. Julie se překulila na záda a rozhodila kolem sebe uvolněně ruce. Vnímala ten pocit štěstí a podivovala se mu. Bylo tolik věcí, které ji mohly zneklidňovat! Ke svému překvapení se ale nedokázala na žádnou z nich soustředit. Zavřela oči.
„Jsi nádherná,“ řekl klidně. Překvapeně se na něho otočila. Velmi vážně se na ni díval.
„Tedy,“ rozpačitě si podepřela hlavu dlaní, „...tohle se u víl stává, víš... Ale za chvíli to přejde. Je to tím... vzrušením. Odpoledne už budu vypadat zase jako obvykle,“ usmála se. Znala to. Emoce v ní vždy probudily vílí polovinu.
„To si nemyslím,“ sdělil a natáhl se pro zrcadlo na jejím nočním stolku. Podívala se na sebe do něj a zjistila, že vypadá jako vždycky.
„Ale vždyť...“ chtěla namítnout
„Žádná změna,“ doplnil ji. „Jsi nádherná.“
Julie se zarděla. Tohle byl pro ni kompliment.
„Rozhodl jsem se,“ řekl. S obavou na něho pohlédla.
„Nemůžu tě nechat jít.“
Julie se usmála a vrhla se na něho. Zasmál se a položil se na záda. Vypadal tak mladě...
„Ani já tebe,“ opřela si bradu o jeho hruď.
„Co...?“
„Máš dnes mnoho učení?“ zatvářila se jako neviňátko.
„To tedy ano!“
„To je smůla...“ prohodila.
„Kolik je?“ pojal podezření.
„Nevím,“ pokrčila laxně rameny. „Tak asi kolem osmé...“
„Julie!“
„Ano, drahý?“
„Já... Víš, že musím jít, že?“ pokusil se vymanit zpod jejího těla. Okamžitě kapitulovala a stáhla se na svou polovinu postele. Posadil se a oblékl si košili, potom i to ostatní a postavil se, aby si zapnul opasek. Přitom padl jeho zrak na ležící ženu před ním. Navíjela si pramen vlnitých vlasů na prst a upřeně jej pozorovala.
„Neprovokuj,“ zavrčel tiše. „A nikam nechoď, přijdu hned,“ rozkázal, načež odešel krbem.  

Julie si napustila vanu. První hodinu s Havraspárem měla až od desíti, takže měla času dost. Po půl hodině vyšla z koupelny zabalená v osušce a rozčesávala si vlasy. V krbu zapraskalo a ona se udiveně ohlédla.
„Jak...“ otevřela ústa k otázce.
„Mám hotovo,“ sdělil, chytil ji a hodil na postel. „Ale tady jsem něco nedokončil.“
Vrhl se na ni. Julie jen překvapeně zamrkala, když odhodil košili. Na krku se mu houpal na dlouhém řetízku obraceč času.
Rozesmála se. „Ale já za hodinu musím jít!“ namítla.
„To stihneme,“ řekl rozhodně.

 

ČÁST DRUHÁ

Kapitola I.
 

Podzim byl téměř na sklonku a kolem Bradavic vířilo listí ve studeném větru. Učitelka kouzlení bez hůlky Julie Readová činila se svými žáky velké pokroky. Mnoho studentů již zvládalo jednoduchá kouzla bez hůlky. Dělali jí jen radost. A změnily se i jiné věci. Po hradě se šeptalo, že profesor Snape už není takový mrzout...
Jestli je to ale pravda anebo jde jen o další fámy týkající se jeho osoby, to nevěděl s určitostí nikdo.

Jednoho chladného večera seděla Julie v Severusově pohodlném křesle a četla si. Tedy přesněji, ležela s nohama přehozenýma přes opěradlo a prohýbala se smíchy nad časopisem Týdeník čarodějek.
„Tak třeba tohle! To si musíš poslechnout!“ zvolala na Severuse a přitáhla si plátek ještě blíž k obličeji.
Záhadná a vášnivá Neznámá (čtyřiačtyřicet let) hledá svobodného zajištěného kouzelníka ve středních až středně pozdních letech s nespoutanou představivostí a se zájmy o ohnivá kouzla a upalování. Značka: Rozpálíme to!“ četla přerývaně mezi výbuchy smíchu.
„No a? I mezi kouzelníky se najde někdo sado - maso,“ zabručel muž, aniž by vzhlédl od stolu, na němž opravoval písemky.
„To je prostě... síla,“ vydechla Julie a mnula si bolavé břicho. Potom otočila stránku a její zrak padl na křížovku.
„Hoď mi brk,“ natáhla netrpělivě ruku.
„Nic ti házet nebudu. Pojď si pro něj,“ vrčel nepřítomně.
„Accio brk!“
„Tak dost! Už mě štveš!“ vstal a odešel si ke skříni pro nový brk, neboť ten  jeho mu odlétl.
„Hele?“ zamyšleně se šimrala Julie svou nově nabytou psací potřebou po tváři, „Jak by se řeklo Záměrně velmi nevhodně mířené kouzlo na šest? Co to může být?“
„Drzost,“ zavrčel Severus už zase ponořen do písemek.
„To ne! To je nesmy... Hm, ono to tam pasuje,“ škrábala Julie brkem do časopisu jednotlivá písmenka.
„Klid. Tohle ty jsi prostě nemohla vědět,“ poznamenal trpce a pohlédl na svůj roztřepený brk. Ten, který mu ukradla, byl mnohem lepší.

                Julie otočila další stránku a vyprskla. Byly to recepty.
Třená bábovka bez tření: Potřebujete hůlku a kus starého chleba... Králík po provensálsku: Potřebujete hůlku, středně velkou myš a hrst kopřiv...

Další strana byly horoskopy.
„Co jsi za znamení?“ zeptala se.
„Žádné,“ odsekl.
„Nech toho. Musíš být nějaké znamení!“
„Nemusím, pokud prostě nechci.“
„Severusi!“
„Hadonoš,“ zavrčel neochotně.
„Co? To není...“
„Ale je, zeptej se Trellawneyové. Je to třinácté znamení.“
„Aha. Ale to tady není,“ zklamaně řekla.
„Já vím! A ticho tady bude!“ netrpělivě pohodil hlavou.
„Dobře, tak mi řekni, kdy ses narodil,“ zeptala se energicky.
„O dost dřív jak ty a tudíž bude moje slovo platit!“ odstrčil židli a prudce vstal. „A když řeknu, že tu bude ticho, tak tu bude...“

Náhle se rozrazily dveře a do místnosti vtrhla Pansy Parkinsonová.
„Pane profesore, Potter zmlátil Goyla!“ vychrlila ze sebe a teprve potom zůstala šokovaně stát, když spatřila rozesmátou Julii ležící ve Snapeově křesle. Pomalu a bázlivě se podívala na profesora. Stál strnule mezi ní a Julií a měl výraz, který by vyděsil i silnější nátury, než byla Pansy.
„Je naprosto... nepřijatelné... vejít do místnosti a nezaklepat, slečno Parkinsonová. Nechápu tedy, že to při své průměrné inteligenci nevíte!“ přímo planul vztekem.
„Omlouvám se, pane!“ ucouvla dívka zděšeně o krok dozadu. „Myslela jsem...“
„Tím bych si tedy nebyl moc jistý,“ přerušil ji jízlivě.
„Jen jsem chtěla, abyste to věděl...“
„Vypadněte!“ rozkázal.
Pansy vystřelila pryč rychlostí blesku. Severus se otočil na Julii. Ta jen provinile pokrčila rameny.
„To platilo i tobě,“ řekl.
„To myslíš vážně?“ zvedla se rozčarovaně.
„Absolutně. Nepotřebuji tě u toho, až budu tohle řešit,“ pohodil hlavou ke krbu. Julie věděla, že tady přestává legrace. Vešla tedy do ohně a přenesla se k sobě.

Severus okamžitě otevřel dveře na chodbu a zvolal:
„Slečno Parkinsonová! Vraťte se, prosím.“
Pansy se otočila a pomalu vykročila zpět. Ve tváři měla výraz nejčistší bázně.Vstoupila znovu do dveří a vytřeštila oči. Víc však nestihla.
„Obliviate!“ pronesl klidně Snape a oči Pansy dostaly podivný nepřítomný výraz. Za okamžik sebou trhla, zamrkala a potom vyhrkla:
„Profesore, Goyle zmlátil Pottera! Tedy ne! Potter Goyla! Vlastně...“ Zdála se zmatená.
„To je dobré, slečno. Hned tam přijdu,“ odvětil chladně Snape a pokynul dívce, že může jít. Potom uchopil Pobertův plánek a podíval se, kde se stala ta věc. Ke rvačce zřejmě došlo ve vstupní hale hradu, protože zde bylo shromážděno nejvíce lidí. Severus se tedy vydal právě tam. 

„Co se tady stalo?“ zeptal se ledovým hlasem, když přišel ke skupince řvoucích studentů.
„On mě zmlátil!“ zařvali najednou Goyle i Potter.
„Jak k tomu došlo?“ obrátil se Snape na Goyla. Harryho okázale ignoroval.
„Najednou mě napadl zezadu!“ vykřikoval rudý Goyle a mnul si zátylek.
„To není pravda!“ zvolal Ron Weasley. „To Goyle napadl Harryho!“ Snape se pomalu otočil na Rona a sjel ho vražedným pohledem, takže umlkl. Potom se podíval na Harryho, který měl obličej celý zakrvácený a pronesl: „Uděluji vám školní trest, Pottere. Zítra v sedm u mě v kabinetu. A teď běžte oba na ošetřovnu.“ Načež se otočil a odkráčel po schodech vzhůru.

 „To je nežádoucí, Severusi! Naši studenti jsou nedotknutelní! Nemůžeš jim jen tak pozměňovat paměť!“ vztyčil se Albus Brumbál od svého psacího stolu a mračil se na muže před sebou.
„Rozumím. Nenašel jsem ale v tu chvíli jiné řešení,“ mračil se rovněž Snape.
„Teď už je to jedno,“ posadil se zase ředitel již poněkud klidnější. „Příště buď ale opatrnější, jestli mi rozumíš. Použij na své dveře bezpečnostní kouzlo, kupříkladu,“ navrhl.
„Jistě,“ sklonil Snape hlavu.
„Jinak ale ve svých sezeních s Julií pokračuj, protože ona potřebuje tvé rady, co se týče výuky a ty… zas potřebuješ její krev,“ významně dodal Brumbál a Severus nabyl dojmu, že ředitel nevyjmenoval všechny argumenty, které mu v tu chvíli zřejmě vyvstaly na mysli. Albus se tvářil poněkud významněji, než se pro tuto chvíli hodilo. Profesor Snape se tedy radši zvedl a vyšel ze dveří bez jediného slova.

„Pozměnil jsi jí paměť?“ překvapeně zvedla Julie hlavu od knihy, když vešel do její ložnice.
„Přesně tak,“ kývl zamračeně muž. „Bude si pamatovat, že pro mě přišla a žalovala. A já jsem ji vyslechl a byl jsem tam sám. Takže žádná dramatická změna,“ dodal a otevřel knihu na nejbližší Juliině polici.
„A ví to ředitel?“
Severus jen nervózně škubl hlavou a vzal do ruky další knihu.
„Takže ví,“ domyslela si Julie. „Byl asi hodně naštvaný, že?“
„Nejsou tyhle knihy z oddělení s omezeným přístupem?“ ignoroval její dotaz muž a ukázal na hromadu knih na polici.
„Jsou. Proč?“
„Měla bys je vrátit. Vždyť s nimi nepracuješ!“
„No a?“
„Knihy z oddělení s omezeným přístupem se půjčují jen prezenčně anebo o prázdninách maximálně na týden...“ poučil ji.
„Severusi, nech toho. Prostě se mi nechtělo je vracet,“ pokrčila lhostejně rameny. Muž jen vzdychl, vzal jednu z knih a sedl si s ní do křesla.
„Tak jak to dopadlo s tou rvačkou?“ otázala se po chvíli Julie nevinně.
„Dal jsem Potterovi školní trest,“ prohodil. 
„Na to se neptám. To je mi  totiž naprosto jasné. Já se ptám, jak to bylo,“ vysvětlila.
„Nevím. A je mi to jedno,“ zavrčel a obrátil stránku.
„Cože? Chceš říct, že jsi se ani nepokusil zjistit, jak to doopravdy bylo?“ nevěřícně se na něj zadívala. Muž svraštil obočí a zvedl hlavu.
„Ale mám takový pocit, že ty mi jistě sdělíš celý průběh. Nemám pravdu?“ zeptal se pomalu.
„No, já totiž narozdíl od tebe mám zájem na tom, aby se věci řešily spravedlivě,“ prohodila. „Takže jsem se zašla zeptat Harryho na ošetřovnu a...“
„Ovšem,“ zkřivil Severus rty.
„Co prosím?“ otázala se.
„Věděl jsem, že budeš na straně toho spratka.“
„Jenom blázen by nebyl na jeho straně! Když se podíváš na něho a na Goyla, tak ti musí být jasné, kdo koho zmlátil!“ zamračila se.
„Goyle je sice gorila, ale také je to idiot. Takže šance mohly být vyrovnané,“ pokrčil rameny.
„Nemohly. Protože Harry neměl hůlku!“
„Já ale nebudu stranit Potterovi! To ode mně doufám nečekáš! Já musím stranit svým studentům!“
„A to znamená, že tě ani nezajímá, jak se to skutečně semlelo?“
„A není to jedno?“
„Není!“
„Tak povídej,“ chladně ji vybídl a znuděně obrátil oči v sloup.
„Šlo totiž o Hermionu Grangerovou,“ začala. „A nedívej se tak! Nešlo vlastně jen o ni, ale spíš o dopis, který dostala!“ pokračovala rozčileně. „Dostala totiž dopis z Kruvalu.“
Snape zpozorněl.
„Dopis od Viktora Kruma, v němž se píše, že mu Karkarov zakázal Hermioně psát. Nevím, jak se Krumovi podařilo ten dopis odeslat, ale je jisté, že Karkarov to posléze zjistil a donutil Draca Malfoye, aby napsal Crabbeovi s Goylem. Měli ten dopis získat a poslat zpět.“
„Jak to víš?“
„Od Harryho a Hermiony. Goyle se tedy pokusil po večeři vytrhnout Hermioně dopis z ruky a přitom vykřikoval, že jej pošle Malfoyovi. Je to fakt idiot. No a Hermiona se bránila, tak ji Goyle praštil. To naštvalo Harryho a praštil Goyla knihou po hlavě. Ten se otočil a rozmlátil mu obličej na kaši. Důležité je ale, že mezitím Hermiona stačila schovat dopis,“ zakončila Julie klidně. „A tak mě napadá... Není náhodou Krum tím člověkem, o němž mluvil Brumbál na schůzi Řádu? Tím člověkem, jenž by si měl dát pozor?“ zvedla zvědavě obočí.
„To tedy není,“ odmítavě zavrtěl hlavou Severus. „Ale moment! Kolik tomu Krumovi je? Neměl být už dávno...“ zeptal se potom zamyšleně.
„Jistě, že má již dávno školu za sebou. Karkarov mu ale nabídl, aby zůstal v Kruvalu. Vyučuje famfrpál, pokud zrovna nejezdí po zápasech se svým družstvem,“ vysvětlila Julie.
„Co bylo ještě v tom dopise?“ pomalu se otázal muž.
„To bohužel nevím. Nechtěla jsem se moc vyptávat,“ přiznala.
Severus vstal a počal přecházet po pokoji.
„Tak vidíš, jak je důležité pokusit se vždy zjistit pravdu,“ pousmála se vítězně Julie.
„Jsou ti tři ještě na ošetřovně?“ rychle se zeptal.
„Asi už ne.“
„Tak za nimi jdi do nebelvírské věže a pokus se získat ten dopis,“ rozkázal.
„Já ale nevím, jestli mi věří,“ namítla.
„Tak to alespoň zjistíš.“
„A co mám říct? Bude jim to podezřelé!“
„To je pravda. Budeme muset tedy jít za ředitelem. Tomu Potter bezmezně důvěřuje,“ konstatoval Severus. Julie potichu vyšla ze dveří a když zjistila, že je vzduch čistý, pokynula mu. Potom rychle odkráčeli za Brumbálem.       

Harry, Ron a Hermiona seděli ve společenské místnosti u krbu a šeptem se radili.
„Ale proč ten Karkarov nechce, abyste si psali?“ zajímal se Ron.
„Nejspíš je paranoidní. Myslí si, že mi Viktor předává nějaké tajné informace.“ vysvětlila Hermiona. „Třeba něco o tom, kde se Kruval nachází a tak.“
„To je pěkná blbost. To by nám přece mohla říct dávno Readová, nemyslíte?“ zatvářil se pochybovačně Harry.
„Tak něco jiného. Třeba něco týkajícího se samotného Karkarova,“ přemýšlela nahlas Hermiona. „Tys přece viděl znamení zla na jeho ruce... Takže je to Smrtijed, ne? A bojí se, aby to na něho Krum neprozradil!“
„Já jsem to znamení neviděl zřetelně,“ namítl Harry. „A navíc Karkarov se, pokud vím, k Voldemortovi nepřidal. Alespoň ne ten první den jeho návratu. Naopak přece uprchl! Takže je to nejspíš jen bývalý Smrtijed...“
„Ale mohl se rozmyslet... Mohl změnit názor!“ navrhl Ron.
„Ne. Ticho. Něco mě napadlo!“ vzrušeně přimhouřila oči Hermiona. Oba chlapci ztichli a pozorovali ji.
„Co kdybychom to vzali z opačného konce,“ pomalu vyslovovala. „Začneme tím, že si znovu přečteme ten dopis. Je tam možná něco, co jsem přehlédla. Něco mezi řádky... Něco, kvůli čemu je dopis pro Karkarova nebezpečný a my si toho napoprvé nevšimli!“
„Tak čti!“ rozčileně poposedl Ron. Hermiona se opatrně rozhlédla a rozbalila dopis.
Milá Hermiono, předem svého dopisu bysem ti chtěl poděkovat za tvoje psaní...
„Páni, ten je ale obřadnej, co?“ vyprskl Ron.
„Ticho!“ okřikli jej Harry s Hermionou naráz.
„Takže...“ pokračovala dívka ve čtení, „...za psaní, který si mi poslala minulej víkend... Bla, bla, bla... Tady není nic zajímavého...“ kmitaly její oči nad kostrbatými řádky.
„Tedy, kdyby tě slyšel, myslím, že by z toho nebyl nadšenej...“ poznamenal Ron.
„Počkejte! Tady je něco... Včera sme museli vyklidit sklepy hradu kvůli místu. Ředitel pozval několik cizích kouzelníků...
„To je vážně podezřelý!“ zamračil se Harry.
„A tady! Poslouchejte!“ přerušila jej Hermiona. „Ten váš Malfoy se tu má celkem dobře. Ředitel ho pověřil dozorem nad nižšími ročníky a taky si tu našel už spoustu přátel... Večer se scházejí u Malfoye v pokoji a hulákají tam dlouho do noci... Chodí po chodbě a šikanuje...“
„To vypadá, že se Malfoy obklopuje jemu podobnými,“ zvedl obočí Harry znechuceně.
„A jak slyšíš, Karkarov mu to toleruje!“ zvedla prst Hermiona důrazně.
„Ale tohle je opravdu divné,“ zamračila se potom, když četla dál. „Začíná to tu být k nevydržení. Je nás už málo, co sme normální - tím myslím, že pořád nehustíme do studentů samou černou magii...
„To zní, jakoby se z Kruvalu pomalu stávala bašta plná dětí Smrtijedů a učitelů, co k tomu inklinují...“ pomalu pronesl Harry. Harmiona chvíli vylekaně mlčela.
„Myslíš, že to myslel tak? Třeba jen prostě...“ pokusila se potom o jiné vysvětlení..
„Předtím by mi to tak nepřišlo, jenže když se nad tím zamyslím teď, když víme, že Karkarov touží dostat ten dopis zpět...“ přemítal Harry dál.
„A poslechněte si tohle,“ četla dál Hermiona. „...nevím, jestli se k tobě ten dopis dostane, protože mi ředitel zakázal ti psát...To už mi přišlo podivné předtím, ale teď mě napadá ...jako by už Karkarov tolik Viktora neměl rád... Co myslíte?“ podívala se na oba chlapce Hermiona. „Dřív pořád psal jen o famfrpálu a o tom, jak na něho Karkarov nedá dopustit... Nesnášel to. Ale teď to vyznívá, jako by mu Karkarov už nevěřil a naopak na něho zanevřel... Nepřijde vám to?“
„Něco na tom je,“ přitakal Harry.

                Právě v tu chvíli se však otevřel portrét a na prahu místnosti stanul Albus Brumbál.
„Harry, Rone, Hermiono, potřeboval bych s vámi mluvit,“ řekl vážně. „A ten dopis si vezměte s sebou, prosím,“ dodal ještě a první vyšel směrem ke své pracovně.  

„Jak dlouho si dopisuješ s Viktorem?“ zeptal se ředitel Hermiony, když dočetl list a zadíval se na tři studenty sedící před ním v červených křesílkách, která pro ně speciálně vykouzlil ve své pracovně.
„Od poháru tří kouzelníků,“ řekla po pravdě dívka.
„A jak často si píšete?“
„Dřív to bylo tak jednou do měsíce,“ zamyslela se. „Potom tak asi jednou za čtvrt roku... A to až donedávna. Ale teď mi Viktor napsal prakticky obratem.“
„Co si o tom myslíte, kolegyně?“ otočil se ředitel na Julii stojící u okna.
„Já Viktora moc neznám. Byl dřív pořád s Karkarovem, kterého jsem nesnášela,“ odtušila. „Vím jen, že byl často pryč kvůli zápasům a potom se vracel jiný. Jakoby lepší. Karkarov se na něj proto vždycky zlobil. Ne za jeho úspěchy ve sportu, ale právě proto, že pozoroval, jak nad Viktorem ztrácí vliv,“ vzpomínala. „Jednou, když se Viktor odněkud vrátil, zavolal si ho ředitel a zavřel se s ním do své komnaty a když potom Viktor vyšel, vypadal vážně vyděšeně. Ale to bylo jen jednou, co já vím,“ pokrčila rameny.
„Hermiono,“ obrátil se Brumbál zpět na dívku, „o něco bych tě chtěl požádat. Nadiktuji ti v nejbližší době odpověď pro Viktora. Souhlasíš?“
Hermiona kývla.
„Bude to skoro obyčejný dopis…“ pousmál se ředitel tajemně. „A teď se můžete vrátit do svých pokojů. A nemusím snad připomínat, abyste o tom, co jsme tu říkali, s nikým nehovořili,“ dodal vážně. Když to slíbili, propustil je.
„A tobě, Julie, patří můj dík,“ podíval se na ženu skrze své půlměsícové brýle. „Je vidět, že se vyplatí mít mezi učiteli někoho tak mladého. Jsi studentům blíž. Bez tebe bychom se patrně o tom dopisu vůbec nedozvěděli.“
„Lichotíte mi, pane řediteli,“ namítla.
„Myslím, že ne. A teď běž, tuším, že na tebe někdo netrpělivě čeká,“ usmál se. „A zamyslete se spolu nad tím. Něco mi říká, že Severus by mohl zjistit o věci víc - ovšem z té druhé strany...“ A Brumbál kývl významně hlavou. Julie pochopila. Urychleně odešla k sobě. 

                Seděl tam ještě pořád v křesle a četl knihu. Když vešla, zvedl hlavu v očekávání.
„Je to tak,“ sdělila a počala přecházet po koberci před krbem. „Karkarov měl dobrý důvod, proč ten dopis chtěl zpět. Musel tušit, co je v něm napsáno. Ti tři by si toho možná ani nevšimli, ale v rukou Brumbála se z toho naivního psaní stala šifrovaná zpráva. Píše se tam o tom, že Karkarov se spojil s nějakými cizími kouzelníky a pozval je do Kruvalu. To už tedy musí být, když jim odhalil, kde se hrad nachází!“ zdůraznila. „Potom píše, že Malfoy je ředitelův oblíbenec - nic jiného bych ani nečekala - a že se cíleně obklopuje sobě podobnými. Dokonce se prý po večerech scházejí u něho v pokoji. O tom musí Karkarov vědět a zřejmě to tak dokonce chce. Proč by jinak dovolil studentům po večerce vycházet ze svých ložnic? A Krum také píše, že je to tam nesnesitelné. Myslí tím asi to, jak se to v Kruvalu vyvíjí... Řediteli se zjevně nepodařilo jej přetáhnout na svou stranu. Viktor měl vždycky svou hlavu a černá magie jej nikdy příliš nezajímala...“
„Možná bych měl Karkarovi napsat,“ pronesl Severus. „Něco v tom smyslu, že dopis jsem zabavil Goylovi, který jej ukradl ještě dřív, než se stihl dostat do Brumbálových rukou... Kdybych mu list poslal zpět...Třeba by mi potom začal Karkarov konečně víc věřit,“ uvažoval.
„A třeba by se ti podařilo zjistit tím pádem o celé věci víc,“ doplnila Julie.
„Zítra to navrhnu řediteli,“ rozhodl se. „A teď pojď ke mně,“ natáhl ruku. Julie se však ani nepohnula. Naopak se zatvářila nevěřícně.
„Ty si myslíš, že si to zasloužíš?“ udiveně na něho hleděla.
„Ovšem.“
„Po tom, co jsi mi řekl, ať vypadnu?“
„Jistě.“
„Po tom, jak jsi ukřivdil Harrymu?“
„Toho sem nepleť.“
„Po tom, jak jsi na mě byl ošklivý a nechtěl jsi mi říct, kdy ses narodil?“ smála se.
„Ano. Po tom všem. A nechtěj, abych byl ještě ošklivější!“ vstal a rázně zamířil k ní. „A nevím, proč potřebuješ vědět, kdy jsem se narodil. Tobě musí bohatě stačit vědomí, že jsem starší, chytřejší a morálně na výši...“ pomalu a tiše vyslovoval, zatímco ji zatlačoval do výklenku okna.
„To je nátlak!“ bránila se a ustupovala.
„Výborně, Readová. Konečně si rozumíme,“ zavrčel a opřel se rukama o sklo za ní. 

                Druhý den se Severus Snape domluvil s Albusem Brumbálem a napsali dva dopisy. Jeden jménem Severuse Snapea a druhý za Hermionu Grangerovou - ten dal ředitel poté dívce přepsat. Oba dopisy odešly současně uvázány každý k noze jiné sovy.

První dopis nebyl nijak zajímavý, zato ten druhý byl mimořádný. Stálo v něm:


Milý Viktore,

Tvůj dopis došel v pořádku. Stačila jsem si všechno důležité přečíst, než se mi bohužel nějak ztratil. Ale nevadí. Všechno podstatné jsem si zapamatovala a mohu ti tedy na to odpovědět. Malfoye si nevšímej, ředitel se o něho jistě postará. Jistě již teď vymýšlí způsob, jak mu utnout jeho svérázné kousky. Co se týče uklízení vašich sklepení, připomíná mi to, že jsme poslední dobou také museli uklízet jeden kabinet. Ředitel totiž nabídl místo učitele famfrpálu jednomu cizinci a doufá, že brzy přijede! Já jsem se s tím člověkem již seznámila, bylo to v knihovně. Myslím si, že výborně plave. Byla jsem totiž u toho, když Brumbálovi a ještě dalším předváděl, jak mu to jde. Také Harry se na něho moc těší, protože se s ním měl možnost blíže seznámit, když nás minule navštívil. Šli prý spolu na procházku k lesu a bavili se o lidech, kteří jsou jim blízcí. Doufám, že chápeš, proč tu píšu o někom cizím, koho snad neznáš. Já totiž doufám, že se někdy seznámíte a Ty pochopíš, kdo to je. Bohužel už musím letět na vyučování…Tak se měj a brzy dej o sobě vědět!

Hermiona

 
„Takže Krum má jako pochopit, že má přijet, jo?“ zeptal se Ron, když mu Hermiona převyprávěla, co jí dal Brumbál napsat.
„Přesně tak.“
„A ty myslíš, že mu to docvakne?“ pochyboval Ron.
„Myslím, že ano. Ostatně, to poznáme. Pokud mu to dojde, bude tu do čtrnácti dnů. Má tou dobou hrát totiž nějaký zápas poblíž Londýna. A odtamtud by mohl zmizet celkem snadno.“
„Chudák madam Hoochová,“ zavrtěl hlavou Ron.
„Proč?“
„Přece ji vyhodí, ne?“
„Nikdo se propouštět nebude. Brumbál říkal, že je tu pro oba místa dost.“
„No vidíš to,“ zazubil se Ron. „Budeš tu mít zas svého miláčka...“
„Rone!!!“ Hermiona se rozmáchla učebnicí, ale Ron už byl pryč. Utíkal se smíchem ze schodů a po cestě vykřikoval:
„Ach, Hermi-iou-no!“

                Právě v tu chvíli na jiném místě hradu, konkrétně v temné sklepní chodbě, zaklepal vysoký tmavovlasý chlapec na okované dveře.
„Jen vstupte, Pottere,“ ozval se zevnitř hluboký hlas. Dveře se prudce samy otevřely.
„Dobrý večer,“ pozdravil Harry nakřáple. Nadšení, že je tu, jej zrovna nejímalo. Profesor Snape seděl jako obvykle za svým velkým psacím stolem a pracoval. Místnost osvětlovaly jen plameny v krbu a svíce na profesorově stole. Harry hodnou chvíli stál poblíž dveří, než se mu dostalo vůbec nějaké pozornosti. Měl tedy čas se tu porozhlédnout.

 Znal to tu. Stávalo se často, že dostal od profesora lektvarů školní trest a většinou si všechny odpykával právě zde. I přesto si však místnost nyní prohlížel se zájmem. Pokaždé se tu totiž něco změnilo. U stropu se sušily jiné byliny, nebo se tu povalovaly jiné knihy. Záleželo na tom, čemu se Snape právě věnoval... Vlastně by to tu mohlo být celkem útulné, když si člověk odmyslel, čí je to kabinet. Bylo tu celkem teplo a něco tu vonělo. Všude v policích byly staré knihy a nádoby s přísadami do lektvarů. Tu a tam plavala v některé nádobě naložená zajímavá potvora a na všem ležel prach. Harry měl rád patinu a zde se mu jí nabízelo nepřeberně. Zdi, podlaha, nábytek, všechno tu mělo něco za sebou...
„Snad se vám u mně nezalíbilo,“ pronesl kousavě Snape a Harrymu zkysl úsměv na rtech. Podíval se na profesora a zjistil, že jej upřeně pozoruje. Černé vlasy mu padaly do bledého obličeje, jak se nakláněl nad pergameny.  „Povězte mi, Pottere, co byste dnes chtěl dělat?“ zeptal se a v chladných očích se mu odrážel oheň z krbu.
„Já... nechápu,“ nerozuměl Harry.
„Nebo spíše - už se známe, že - co byste nechtěl dělat?“ opravil se profesor. „Právě to vám totiž uložím jako trest,“ dodal stručně.
Harrymu by to připadalo celkem vtipné, kdyby nevěděl, že Snape to míní naprosto vážně. Otálel tudíž s odpovědí. Snažil se vymyslet něco, co by mu zas tolik nevadilo.
„No, vidím, že se zřejmě nebráníte jakékoli činnosti,“ konstatoval po chvíli profesor a vstal.
„Tak co kdybyste třeba...“ přistoupil ke skříni s nádobami a otevřel ji, „připravil přísady na zítřejší výuku?“ navrhl klidně. „Potřebuji rozdělit ingredience pro pět pracovních skupin. V knize nejdete seznam přísad a budete postupovat podle něho. Z velkých nádob vždy rozdělíte přísady do pěti malých a ty seřadíte na stole,“ ukázal na pracovní stůl, na němž ležela velká kniha. Harry jen mlčky kývl a přistoupil ke knize.
„A dejte si pozor,“ mávl Snape hůlkou a kniha se sama nalistovala na straně šest set deset, „na položku tři,“ dramaticky se odmlčel, „nerad bych vás tu oživoval.“
Harry se zadíval do knihy vedle čísla tři a spatřil tam napsáno: destilovaný dech mozkomora, pozor - těkavá látka!
„Ale pane, k čemu může sloužit taková ingredience?“ zeptal se udiveně.
„K mučení, Pottere,“ odvětil prostě Snape. „Vyvolává silné halucinace a, ehm, dost ošklivé. Ve finále nastupuje potom hluboké bezvědomí. Takže doufám, že to nevdechnete,“ svraštil unaveně čelo a pokračoval v psaní. Harry se podíval, co je uvedeno v knize jako první přísada a odešel to najít do skříně. Našel nádobu s nápisem Pavoučí jed a odlil z ní trochu do každé z pěti malých nádob. Ty přenesl na stůl. Druhá položka byla drcená oměj. Zopakoval postup. Potom se rozhlédl po nápisech, až konečně jeho zrak padl na těžkou zelenou karafu s nápisem Mozkomorův dech. Harry ji opatrně přenesl na stůl a připravil si pět malých nádob. Potom pomalu nadzdvihl skleněné víko karafy. Nic se nestalo. Zatajil dech a naklonil karafu nad první nádobu. Cosi šedého počalo v malém praménku klouzat do nádobky.
„Má to být... tekuté?“ ozval se nejistě Harry.
„Ano.“
Harry tedy naklonil karafu víc. Chtěl to mít už za sebou. Pojednou si ale všiml, že z nádobky počíná stoupat malý, šedavý obláček vzhůru přímo k jeho obličeji.
„Myslím, že to... těká,“ upozornil Harry váhavě.
„Tak to nevdechujte.“
Harry prudce uhnul hlavou. Obláček proplul kolem něho vzhůru a u stropu se rozplynul. Harry postupně naplnil všechny nádoby a s úlevou zavřel karafu.

Čtvrtou a poslední ingrediencí byl vílí vlas. Harry uklidil karafu a zapátral znovu v nápisech. Za okamžik objevil sklenici s nápisem Vlas víly a otevřel ji. Oddělil od pramenu, jenž byl uvnitř,  pět vlasů a ty pak smotané vsunul do nádobek. Přitom přemýšlel, jestli jsou to vlasy Julie. Byly totiž rudé.
„Pane profesore? Má hodně víl červené vlasy?“ zeptal se.
Snape prudce vzhlédl a v očích se mu zablesklo. Chvíli neřekl nic.
„Ne, Pottere. Ještě nějaký dotaz?“ svraštil černé obočí.
„Ne. Jen jsem chtěl říct, že jsem hotov.“
„Úžasné. Tak padejte,“ zavrčel muž tiše a pokračoval v psaní.
Harry se nenechal dvakrát pobízet. Urychleně se přesunul ke dveřím, zamumlal pozdrav a byl pryč.
‘To bylo... divné,’ uvědomil si po cestě a přemýšlel, proč Snape reagoval tak zvláštně na prostou otázku. A byla tu ještě jedna zarážející skutečnost - Harry ještě nikdy neměl trest od Snapea za sebou tak…rychle.

                Další týden v pátek přinesla při snídani sova profesorovi lektvarů dopis:
 

Snape,

musím vyjádřit svůj dík za pohotový zásah v záležitosti onoho nežádoucího dopisu. Můžeš mi věřit, že pracuji na tom, aby se podobná nepříjemnost již nikdy neopakovala. Tvůj bývalý student Draco Tě zdraví. S potěšením podotýkám, že si zde vede velmi dobře, a to ve všech směrech.

Igor Karkarov

 

Severus mlčky vstal a podal dopis řediteli. Ten si jej přečetl nad miskou ovesných vloček, potom mu jej s úsměvem vrátil a pokračoval v jídle.
„Od Karkarova?“ zeptala se tiše Julie, když si Severus opět sedl.
„Ano, ale nic zajímavého,“ odvětil se skloněnou hlavou.
„Pořád jsi mi ještě neřekl, kdo je vlastně ten náš člověk,“ uvědomila si.
„Musíme se o tom bavit u snídaně?“ zavrčel.
„A kdy jindy? Přes den není čas a večer se mnou nemluvíš!“
„Je to kruvalský klíčník,“ sdělil tiše. „A už se na nic neptej.“
Julie rozšířila oči údivem. Ten nepříjemný, smradlavý, odporný chlap? Ten starý ožrala? Vždycky se ho bála. Vlastně se ho skoro všichni studenti báli. Byla to horší varianta zdejšího školníka Filche. O moc horší...


Pokračování
 
 

Nahoru

HARRY POTTER, characters, names and related indicia and WARNER BROS., shield logo and related indicia are trademarks of Warner Bros. TM & © 2003.
Harry Potter Publishing Rights © J.K.R.