|
Stipendium II.
Autor:
Laura
Kapitola III.
Probudila
se ve svém pokoji. Neměla tušení, jak dlouho spala, a zda to vlastně byl
spánek. Na nočním stolku vedle ní stála sklenice s kouřící tekutinou.
Posadila se a trochu se napila.
„Propána, to je ale odporný!“
vyprskla.
„Ovšem,“ ozvalo se ode dveří. „Musím
tě přece nějak potrestat.“
Julie překvapeně rozhrnula závěsy
lože a spatřila muže, jak přechází pokojem k oknu.
„Rád bych tě však požádal, abys to
vypila celé a hned, jelikož kromě toho, že je to nechutné, to mimochodem
také dost pomáhá. A navíc, já bytostně nesnáším, když má práce přichází
vniveč,“ dodal s rukama za zády, stále obrácen k oknu.
Julie neměla sílu se ani pousmát.
Raději tedy naklonila sklenici a s odporem pozřela několik loků hnědé
bahnité tekutiny. Snape se otočil a pozoroval ji, jak s pevně zavřenýma
očima polyká lektvar. Když dopila, postavila ztěžka nádobu zpátky na
stolek a vyčítavě se na něho podívala.
„Co v tom je?“
„Tedy, kromě hlemýždích jater...“
začal.
„Nebo víš co? Neříkej mi to,“ zvedla
prosebně dlaň, zatímco druhou rukou se chytila za žaludek.
„Máš to tu... vyhovující,“ zhodnotil
muž a rozhlédl se.
„Hezký, že jo?“ přeložila si jeho
slova do normálního jazyka. Také se rozhlédla a ke svému úžasu spatřila na
opěradle křesla přehozeny své rozedrané a mokré šaty. Zděšeně nadzvedla
peřinu a zjistila, že je v noční košili.
„Kdo... kdo mě převlékl?“ zeptala se
opatrně.
„Madam Pomfreyová,“ sdělil
s neurčitým výrazem. Julii se ulevilo. Potom si však uvědomila, že on
zřejmě na něco čeká.
„Omlouvám se,“ řekla tiše. Mlčky na
ni pohlédl.
„A děkuji,“ dodala tedy. Jen odvrátil
zrak a vrátil se k oknu.
„Byla jsem hloupá,“ pokračovala tiše.
„Nevím, co jsem si chtěla dokázat... Možná to, že mi nesejde na tvých
radách. Že mám vlastní rozum... Ale pravda je taková, že mi záleží na
tvých názorech, a všechno, co říkáš, se ve mně ukládá. A já prostě
nesnesu, když se mnou nesouhlasíš! Proč bych nemohla...“ nechala se trochu
unést. Uvědomila si to, až když se na ni udiveně otočil, proč tak křičí.
„...být v Řádu?“ dokončila bázlivě a
napnutě očekávala reakci.
„Nic jsem ti nezakázal,“ upozornil
klidně.
„Ne, ale nesouhlasíš s tím!“ tázavě
na něho upřela pohled. „Proč?“ téměř prosebně zašeptala.
„Je to riziko,“ odvětil prostě.
„A... to je vše?“ nechápala.
„Nechci, abys riskovala,“ neochotně
rozvinul svou předchozí formulaci.
Julie unaveně klesla do podušek.
„Ale já už jsem velká,“ rozhodila
nešťastně rukama.
„Proto ti také nic nezakazuji,“
pokrčil rameny a otočil se ke dveřím.
„Severusi,“ zadržela jej. „Já to
udělám.“ Pořád čekala na cosi z jeho strany...
„Moje požehnání k tomu ale
nedostaneš,“ otočil se na prahu. Potom vyšel a zavřel za sebou dveře.
Julie
zvrátila hlavu do polštáře. Proč jí to dělal? Proč s ní musel pořád
nesouhlasit! Bylo to pro ni téměř nesnesitelné. Věděla totiž, že v tomto
souboji nemá nikdy šanci. On musel zvítězit se svou morální
převahou a tím vším charismatem. On tu byl od toho, aby rozhodoval,
co je správné a co ne. Navíc si svou převahu jasně uvědomoval. Nebylo
proto od něho fér, jak s ní manipuloval. Věděl, že Julie touží vstoupit do
Řádu, ale musel jí říct, že to nepovažuje za správné. A tím ji samozřejmě
úplně zmátl. Nechápala, jak to, že shledává něco, čemu se sám věnuje, pro
ni naopak nevhodné! Ale nechtěla dělat nic proti jeho vůli, poněvadž
uvnitř svého nitra věděla, že on má vždycky ve všem pravdu...
‘Vím, že se nemýlíš, Severusi,’
pronesla v duchu. ‘Ale tohle musím udělat!’ A zavrtala se ještě hlouběji
do peřin.
Procitla až druhý
den. Madam Pomfreyová jí právě utírala z čela ledový pot.
„Co se stalo?“ zeptala se tiše.
„Prochladla jste tuhle v tom dešti
v lese a profesor Snape vás přinesl. Něco vás tam také asi kouslo, a proto
vám již prý podal protijed... Ale cožpak vy si nic nepamatujete?“ udiveně
se na ni podívala.
„Vzpomínám si,“ hlesla. „Jen nechápu,
co mi je.“
„Je to asi jen angína. Uvidíme zítra,
jestli se to zlepší. Vypijte tohle, je to antibiotikum,“ podala jí madam
Pomfreyová šálek. Julie se poslušně napila a vyčerpaně klesla zpět na
polštář.
Jenže
druhý den se to nezlepšilo. Julie ležela pod dvěma duchnami zbrocená
potem, a přesto drkotala zuby. Jazyk jí opuchl tak, že se do něj každou
chvíli kousla a v krku ji škrábalo, že nemohla pomalu ani polykat čaje
madam Pomfreyové.
„Je to moc ošklivá otrava,“ slyšela
ji Julie šeptat někomu za závěsem postele.
„Dobrá, Poppy, pusťte mne k ní,“
zazněl hlas Albuse Brumbála, a vzápětí se závěsy rozhrnuly.
„Jak se cítíte, slečno?“ oslovil ji
zdvořile. Před ostatními jí zatím netykal.
„Pod psa,“ procedila skrze zuby.
„To se spraví,“ usmál se. „Trochu
jste se přiotrávila tam v lese pavoučím jedem, ale byl vám včas podán
protijed. To, co teď prožíváte, jsou jen vedlejší symptomy toho, jak vaše
tělo bojuje s oním jedem a pomalu jej odbourává,“ vysvětlil. „A navíc máte
angínu,“ dodal potom.
„Bezva,“ zašeptala.
„Je to záležitost zhruba deseti dnů,
taková otrava. Ale potom budete zase jako rybička!“
Julie jen obrátila oči v sloup a
přitáhla si deku k bradě.
„Takže já půjdu,“ usmál se ředitel a
mrkl na ni. „Buďte statečná a uvidíte, že se vám brzy uleví!“
Dívka jen unaveně zavřela oči a brzy
upadla do hlubokého spánku.
A tak to šlo i další dny, až uplynul
týden a Julii už nebavilo jen tak se potit v peřinách. Bylo jí konečně
trochu lépe, a tak se rozhodla požádat svou ošetřovatelku, aby jí od
Severuse donesla knihy, které tehdy zapomněla pod stromem.
„To nepůjde. Profesor musel odjet,“
zavrtěla hlavou madam Pomfreyová.
„A kam musel odjet?“
„To nevím.“
„Pan ředitel vám nic neřekl?“
„Ne. Pan ředitel nikdy nekomentuje
absence profesora Snapea,“ sdělila Poppy.Julie se zmocnilo podivné
podezření.
V následujících dnech trávila svůj čas četbou a přípravami na výuku. Její
fyzický stav se již zlepšil natolik, že ji madam Pomfreyová konečně
opustila. A bylo na čase. Julie už začínala mít po krk těch jejích čajů.
Chtěla být chvíli sama a jíst a pít normálně, a ne stále jen pod dohledem
ošetřovatelky. První, co udělala, bylo, že si u skřítků poručila velkou
konev kávy. Potom se zabrala do učení. V knihovně si půjčila další knihy a
obložila se jimi. Čas při studiu ubíhal rychle. Julii těšilo, že jí
příprava tak jde od ruky. Jediné, co ji znervózňovalo, byla Severusova
nepřítomnost. Vždyť už to bylo tři dni, co se po něm slehla zem! Každý den
jej zkoušela volat krbem, ale bezúspěšně. Bylo jí jasné, že asi dělá právě
něco pro Řád, a bylo jí též nad slunce jasnější, že nemá smysl se chodit
na to vyptávat Brumbála. Přesto čtvrtý den k večeru, když spatřila
ředitele procházet se přímo pod jejími okny, urychleně vyběhla z pokoje.
„Á, slečna Readová! Dobrý večer!“
pozdravil ji mile, když k němu přiběhla.
„Ano, dobrý... pane,“ roztěkaně
opáčila. „Já... zrovna se jdu projít,“ vysvětlila a snažila se zklidnit
svůj dech. „A vy se také procházíte?“ zeptala se pak poněkud nesmyslně.
„Ano, díváme se s Hagridem, kde
udělat ten velký oheň.“
„Jaký oheň?“
„Chystáme tak za týden barbecue,“
usmál se Brumbál.
Julie jen nevěřícně vykulila oči.
„Bude konec měsíce, takže se
profesorka McGonagallová vrátí z Irska a sjedou se i nějací hosté...
Zkrátka se chceme trochu pobavit. Doufám, že také přijdete?“ mrkl na ni.
„Ráda,“ rozpačitě kývla. „A kdy asi
myslíte, že se, ehm, vrátí...“
„Profesor Snape se jistě také
zúčastní,“ promluvil klidně ředitel. „To již bude určitě zpátky.“
„To je dobře.“ Julii se trochu
ulevilo, ale ne moc, jelikož vlastně nic nezjistila.
„No a jak jste na tom s přípravami na
výuku?“ změnil téma Brumbál.
„Myslím, že jsem skoro hotová,“
zhodnotila Julie.
„Víte, co se týče praktické stránky,
nemám o vás obavy,“ naklonil se k ní ředitel. „To, jak jste to zvládla
v lese bez hůlky, byl dost jasný důkaz vašich schopností. Jenže jde také o
to, umět své zkušenosti žákům předat tak, aby je vstřebali i v náležitém
kontextu. A to je, myslím, to, co byste si měla ještě osvojit. Doporučil
bych vám, abyste se obrátila na Severuse, až bude k dispozici. Má v tomto
ohledu rozsáhlé zkušenosti a určitě vám rád poradí,“ zahleděl se na ni.
„Ano, rozumím,“ kývla a ztěžka
polkla. Zdálo se, jako by jí Brumbál viděl až do srdce.
„Takže kam dáme to dřevo, pane
řediteli?“ ozval se za nimi Hagrid.
„Myslím, že to uděláme přímo tady,
Hagride,“ ukázal ředitel na travnatou pláň mírně se svažující k jezeru.
„Co na to říkáte, kolegyně?“ otočil se na Julii.
„Myslím, že to bude skvělé,“ usmála
se.
Po
rozhovoru s Brumbálem získala Julie o trochu lepší pocit. Už neměla takové
obavy o Severusův život, když se ředitel choval tak klidně. Jistě by byl
první, kdo by zjistil, že je Severus v nebezpečí. Určitě spolu byli
v nějakém spojení. Julii však dobrý pocit vydržel jen další tři dni, a
když se ani potom Snape neukázal, začaly v ní opět hlodat obavy.
‘Pokud je ve vážném nebezpečí, nemůže
to možná dát nijak vědět,’ honilo se jí hlavou. ‘Nebo co když je už... To
snad ne!’ musela vzít v úvahu i nejhorší. Byla to muka.
Pátý den
již Julie nebyla schopná myslet na nic jiného, než co je se Severusem. Už
snad po desáté s nadějí vhodila do krbu hrst letaxu a zavolala jeho jméno.
„Jsem tady. Co potřebuješ?“ ozvalo se
nečekaně v odpověď.
„Ach, konečně! Kdes byl?“ vyhrkla
rozčileně.
„Měl jsem práci. Potřebuješ něco?“
„Potřebuji vědět, co s tebou bylo!“
„Nebudeme se tu dohadovat přes krb.
Přijď sem, jestli chceš,“ odbyl ji.
Okamžitě popadla klíče a rozběhla se
po tajných schodech dolů. Že mohla jít rovnou přes krb, ji v tom zmatku
totiž ani nenapadlo. Měl otevřené dveře a přecházel po místnosti. Zdálo
se, že právě přijel, protože v koutě ležel nějaký vak s věcmi a přes
opěradlo křesla visel jeho cestovní plášť. Severus chodil od stolu ke
skříni a ukládal do jejího nitra nějaké nádoby, jež si patrně přivezl.
Julie
tiše vstoupila a zastavila se u dveří. Chvíli si jí ani nevšiml, neboť byl
otočen ke skříni. Potom se však obrátil a Julie si zakryla obličej rukama.
„Klid. Už jsem vypadal i hůř,“
pousmál se, když viděl její reakci.
„Co... co se ti, kruci, stalo!“
vydralo se jí z hrdla.
Muž jen zavrtěl hlavou na znamení, že
o tom nechce mluvit. Ale bylo jasné, že to nebylo nic příjemného - jeho
bledá tvář totiž vypadala o deset let starší s těmi černými kruhy pod
očima, a k tomu všemu ji hyzdilo několik nepěkných rudých šrámů táhnoucích
se šikmo přes celou šíři obličeje. Vypadalo to jako stopy drápů nějakého
obrovského zvířete.
„Posaď se,“ řekl unaveně a ukázal do
koženého křesla.
Okamžitě uposlechla, zabořila se do
lenošky a přitáhla si kolena k tělu. Bylo skličující pozorovat, jak
dopadl. Dál soustředěně třídil své lahvičky a zdálo se, že je naprosto
klidný. Vlastně až nějak moc podezřele klidný. Jako by byl rád, že je
zpět. Moc rád, že je doma. Jako spráskané zvíře ve svém pelechu…
Julie si
podepřela čelo dlaní a do očí se jí draly slzy. Měla nervy za těch pár
dní, co tu nebyl, na pochodu a tohle ji opravdu vyděsilo. Bylo jí jasné,
že se mu to stalo někde na schůzce se Smrtijedy. Možná mu to způsobili
sami Smrtijedi. Snad dokonce... možná to byl sám Voldemort. Vzpomněla si
na jeho odpornou horkou, kostnatou a nelidskou paži... Znamenalo to, že se
na něho rozzlobil? Potom jej jistě i mučil svým Cruciatem. Julii se
udělalo nevolno.
Severus se ohlédl,
když nic neříkala, a strnul. Seděla zhroucená v křesle a tiše plakala.
„Severusi, já... na tohle nemám,“
zvedla k němu zarudlé oči. Kámen by se nad ní ustrnul.
Muž ji chytil pod bradou a chvíli si
ji prohlížel.
„Máš kratší vlasy,“ zamračil se pak.
„Měla jsem je zabahněné z toho lesa,
nešlo to rozčesat,“ roztržitě vysvětlila a ve snaze skrýt slzy zabořila
tvář do dlaní. Severus na vteřinu přivřel oči, potom však chladně
podstoupil.
„Nebreč mi tady,“ pronesl nervózním
tónem.
„Jak nemám brečet? Už ses viděl?“
namítla.
„Á, to nic není,“ mávl rukou.
Julie se odhodlaně nadechla.
„Musíš mi to říct, ty víš proč,“
řekla potom rozhodně.
Muž vzdychl a s námahou se sehnul pro
něco do vaku. Asi měl i jiná zranění.
„Měl jsem... nehodu.“
„Vážně? Se Smrtijedy?“ probodla jej
zlobným pohledem. Odvrátil pohled a přistoupil opět ke skříni.
„Tak nějak,“ odvětil přes rameno.
„Chtěli tě zabít?“ útočila dál.
„Neřekl bych.“
„Tak co tedy?“
„Jen si hráli. Tedy, On si
hrál.“
„Mučil tě?“
„Nemluvme o tom,“ požádal.
„Tak mučil? Použil Cruciatus?“
„Mimo jiné,“ neochotně odvětil.
„Věděla jsem to,“ zahleděla se do
prázdna.
„Nechápu, o čem mluvíme. Všechno je
v pořádku,“ poznamenal apaticky.
„To tedy není! Podívej se na sebe!“
„No právě!“ otočil se prudce od
skříně. „Jsem ještě živý!“ zdůraznil a v očích mu zasvítil temný plamen.
Julie ztichla.
„Kdybych se měl litovat při každé
hloupé... šarvátce,“ zlobně trhnul hlavou, „nemohl bych to už dál dělat!
Nemá smysl to řešit. Takováhle prkotina se mi stává denně!“ mávl
netrpělivě rukou.
„Nekřič na mě za to, že mám o tebe
strach,“ hlesla a objala si kolena pevně rukama. Nechtěla, aby se
rozčiloval. Chtěla, aby ji objal, pohladil a slíbil, že už nikdy nepůjde
mezi ty ošklivé lidi.
Severus
ztichl a otočil se zpět ke skříni. Položil poslední lahvičku na polici a
vrátil se k vaku v rohu místnosti. Vyndal odsud stříbrnou placatku
potaženou hadí kůží a podal ji Julii.
„Myslela jsem, žes ji ztratil,“
přimhouřila napuchlá víčka.
„Tahle je nová,“ vysvětlil.
„Je stejná.“
„Mám rád svůj styl,“ jen pokrčil
neochotně rameny.
Julie se napila a po těle se jí
udělalo lépe. Když mu ale potom placatku vracela, bodlo ji u srdce. Měl
vyhrnutý rukáv černé košile a na jeho předloktí svítilo znamení zla
rozžhavené do ruda.
„Vítám
tě, Severusi,“ oslovil Brumbál Snapea, když se na druhý den objevil
v ředitelově pracovně. „Jdu se projít ven, půjdeš se mnou?“ zeptal se
potom. Profesor lektvarů jen mlčky přikývl.
„Takže bylo problematické vysvětlit
Malfoyovi, že je slečna Readová na živu?“ zeptal se Albus Brumbál, když
došli k jezeru. V dálce Hagrid cosi vláčel po zemi a rovnal to na velkou
hromadu.
„Ano. Přestože jsem mu říkal, že si
Julie nic nepamatuje, Malfoy ji stále považuje za nežádoucí, pokud je
živá. Vyvíjí na mě nátlak, abych se jí zbavil.“
„Řekl jsi to, na čem jsme se
domluvili?“
„Ano, řekl jsem mu, že je ostře
střežená. Ale i tak mě donutil slíbit, že se o to alespoň pokusím.“
„A co Voldemort?“
„Měl dost špatnou náladu. Něco mu
nevyšlo a vyléval si zlost.“
„Kdy je další schůzka?“
„Koncem srpna,“ odvětil pobledlý muž
a rozhlédl se. „Co se děje?“ zeptal se potom, když spatřil obrovskou
hranici dřeva, kterou právě dokončil Hagrid.
„Budeme přece grilovat!“ zasmál se
ředitel a zamnul si ruce. „A při té příležitosti se také uskuteční schůze
Řádu,“ dodal tišeji.
Snape se zamračil. Věděl, co se tam
bude probírat.
Snesl se
večer. Oheň u jezera vesele zaplál a byl obrovský! Julie si přes šaty
přehodila zelený pletený kabátek a vydala se dolů po pěšince.
‘Hagrid snad porazil půlku
Zapovězeného lesa,’ napadlo ji, když přišla blíž k vysoké vatře.
Kolem dokola postávaly ozářené
postavy a bavily se mezi sebou. Byla tu profesorka McGonagallová, profesor
Binns, všechna bradavická strašidla, dva psi, z nichž jeden byl Tesák a
druhého Julie neznala, dále ředitel Brumbál, Remus Lupin, potom žena, jíž
Julie znala ze svých zkoušek a o níž věděla, že je bystrozorka, a ještě
tři neznámí muži, které Julie neznala.
„Slečno Readová! Dáte si svařené
víno?“ zavolal na ni Brumbál a pokynul jí, aby přistoupila.
„Nebo snad máslový ležák?“ dodal
potom a mrkl na ni.
„Snad spíš to víno,“ odvětila a
rozhlédla se po ostatních.
„To je Julie Readová, naše nová
učitelka,“ představil ji ředitel. Ti, co ji neznali, se představili a
podali jí ruce. Lupin jí ruku nejen podal, ale dokonce i dvorně políbil.
„Tak jak to jde?“ mrkl na ni potom
spiklenecky. V odlesku plamenů vypadala jeho tvář snad ještě sympatičtěji
než obvykle.
„Zatím tu nejsou studenti, takže to
jde,“ usmála se a přijala od Hagrida pohár s vínem.
„Páni, tady je živo,“ zvedla potom
obočí.
„Jste tím zaskočena?“ zažertoval
Lupin.
„Vlastně ano. Nečekala jsem, že...“
„Že se z toho vyklube schůze Řádu?“
doplnil ji.
„Přesně tak,“ kývla. Bylo jí totiž
jasné, že se sem bystrozoři nesjeli jen tak na návštěvu.
„A hádejte, koho tu budeme probírat!“
naklonil se k ní s šibalským úsměvem.
„To ne!“
„Právě, že ano. Nemusíte se ale
ničeho bát, my vás neukousneme,“ uklidnil ji.
„To mluvíš za sebe, Lupine?“ ozval se
za nimi ostrý hlas.
„Snape, proč se vždycky vynoříš
odněkud z pekel, když tě člověk nejméně čeká?“ ošil se Remus Lupin a
ustoupil směrem k ohni.
„Člověk?“ zopakoval Snape a
sjel ho pohrdavým pohledem. Potom zaujal jeho místo vedle Julie.
„Dáte si divočáka?“ zaburácel za nimi
Hagrid a mával něčím, co vypadalo jako celá opečená kráva.
Julie jen plaše zavrtěla hlavou -
neměla na jídlo ani pomyšlení. Začala být totiž značně nervózní z toho, co
se mělo dít.
„Jsou skoro pryč,“ ukázala potom na
Snapeovy jizvy.
„Trocha Hojivého balzámu,“ zavrčel.
Julie cítila jeho znechucení nad celou tou sešlostí. Severus Snape
nesnášel společenské akce.
„Takže kde jsme to přestali, slečno
Readová?“ Lupin k nim znovu přistoupil a dolil Julii víno z velké
kameninové karafy.
„Ano, už vím - nemusíte se toho bát.
Brumbál vás navrhne a my mu to schválíme!“ zasmál se.
Snape odvrátil tvář k ohni.
„Nikdo vás nebude zpovídat jako u
tabule. Rozhodně to bude méně bolestný proces než kupříkladu... jedna
Severusova hodina!“ ukázal vesele na profesora lektvarů.
„Ocenil bych, kdyby ses do mě
nenavážel, Lupine,“ zasyčel Snape. „Mimochodem, mám pocit, že moje hodiny
obrany jsou o dost přínosnější, než kdy byly ty tvoje,“ ironicky se
pousmál.
„Vy také učíte?“ zajímala se Julie.
„Už ne,“ hodil Lupin na Snapea
nepěkný pohled. „Tuhle kolega mě vyšoupnul,“ pousmál se.
„Vy jste učil tady?“ užasla.
„Nechme to být,“ mávl rukou Lupin,
zatímco Snape se napřímil.
„Jen pokračuj, Lupine. Pročpak že už
tu neučíš?“ navázal a z očí mu sršely blesky.
Lupin však jen mávl rukou: „Nechci
slečnu nudit starými historkami.“
Snape se znechuceně otočil a poodešel
směrem k ostatním.
„Víte, on není takový...“ usmála se
Julie omluvně.
„Já vím, jaký je. Znám ho pětadvacet
let,“ pokýval Lupin hlavou.
„To jsem nevěděla,“ užasla Julie.
„Chodili jsme do stejného ročníku.“
„Byli jste ve stejné koleji?“
„To nebyli. Já byl totiž
v Nebelvíru.“
„Ach tak. Takže to jste se asi...“
„Ano, nesnášeli jsme se,“ pousmál se.
A Julie pochopila, proč říkal
Brumbál, že v Řádu jsou i lidé, kteří se nemají rádi.
„Ten zrzavý muž vedle Severuse je
otec Ginny Weasleyové?“ zeptala se potom, aby nějak změnila téma.
„Ano. Artur Weasley pracuje na
ministerstvu...mimo jiné,“ odpověděl Lupin.
„Myslela jsem si, že to bude on.
Ginny mi o něm vyprávěla.“
„A ten druhý muž je Kingsley
Pastorek. Je to bystrozor.“
„Tak to je také na ministerstvu, že?“
„Ano, ale oficiálně se s Arturem
nemají rádi. Musejí být opatrní, aby se neprozradili.“
„Nevím, co tu dělám,“ hlesla Julie.
„Nemám žádné schopnosti ani zkušenosti. Nevím, čím bych vám mohla
přispět.“
„Nebuďte hloupá. I my ostatní jsme
obyčejní kouzelníci a lidi... tedy většina z nás,“ chlácholil ji.
„Remusi! Pojďte
k nám,“ mávl na ně ředitel. Stál nyní uprostřed hloučku, v němž byli
zřejmě členové Řádu. Julie si všimla, že je tam i profesorka
McGonagallová, jako jediná z učitelů, kromě Snapea. Profesor Binns a
ostatní duchové se vesele bavili na druhé straně ohně.
„Takže já začnu,“ oznámil Brumbál a
chytil Julii kolem ramen. „Tohle je Julie Readová. Její matka byla víla,
tak si na ni dejte pozor!“ Téměř všichni se rozesmáli.
„Její otec je, jak už asi tušíte,
Gurus Read. Julie se svému otci již několikrát ve svém životě úspěšně
postavila, naposledy před dvěma měsíci. Read se spojil s Malfoyem a ten se
pokusil Julii odstranit. Byla chvíli i v Azkabanu a její odvaha se
projevila i tváří v tvář samotnému Voldemortovi.“
Julie si všimla, že většina členů
sebou trhla při tom jméně.
„Julie zvládá hravě kouzlení bez
hůlky a je dost zdatná i v obraně proti černé magii. Zkrátka, navrhuji ji
jako nového člena Fénixova řádu. Kdo je pro, ať zvedne ruku.“ A Brumbál se
rozhlédl.
Všechny ruce se zvedly vzhůru, až na
jednu. Severus Snape se ani nepohnul. Jen chladně oplácel všechny tázavé
pohledy, včetně toho Juliiného.
„Dobrá, je rozhodnuto,“ vesele zvolal
Brumbál a stiskl jako první Julii ruku. Ostatní jej následovali, až na
Snapea, samozřejmě.
„Miluju, když se Brumbál tváří, jako
bychom hlasovali,“ zašeptal Lupin. „Ví, že i kdyby nezvedl ruku nikdo,
stejně by bylo po jeho, ale musí hrát tuhle komedii.“
„Promiňte, musím se jít trochu
projít,“ omluvila se Julie a odspěchala z kruhu. Hlava jí třeštila a oči
ji pálily.
Na břehu
jezera se usedavě rozbrečela.
‘Proč? Proč taky nemohl zvednout
ruku? I když si o tom myslí své, mohl mě přece podpořit! Co by mu to
udělalo!’ kroutila hlavou.
„Kam šla?“ zeptal se Snape ostražitě
Lupina.
„K jezeru. Myslím, že je z toho
rozrušená. Možná bych za ní měl jít,“ uvažoval Remus nahlas.
„Ty nikam nepůjdeš,“ odstrčil jej
Snape. „To je...moje zodpovědnost.“ A vykročil do tmy.
Hladina jezera se třpytila ve
svitu hvězd, proto nebylo pro profesora obtížné rozeznat tmavou postavu na
břehu. Přišel blíž a uslyšel ji plakat. Postavil se pod strom a
poslouchal. Po chvíli se otočila.
„Přišel ses pokochat?“ vyčetla mu. „Chceš vidět, jak jsem nešťastná?
Tak se podívej!“ přistoupila k němu a rozčileně na něho pohlédla.
„Ne. Přišel jsem si poslechnout, jak
mě nenávidíš,“ odvětil potichu.
„Jsi vedle,“ řekla a otočila se
k jezeru.
„Cožpak jsem ti nezničil radost
z přijetí? Měl jsem se tě přece zastat a podpořit tě. Ale místo toho jsem
se zachoval odporně,“ vyslovil nahlas její myšlenky.
„Máš pravdu,“ řekla po chvíli
chladně. „A přesto, přes to všechno tě nedokážu nenávidět!“
„A to bolí, viď?“ zeptal se.
„Proč mi ubližuješ, Severusi?“
„Abys... přežila,“ odpověděl po
chvíli. „A také proto, že nemíním dobrovolně hlasovat pro něco, co je
špatné.“
„Řád je podle tebe špatný?“
„Můj život je špatný. Tvůj
naopak je teprve na začátku. Tak proč si ho chceš ničit?“
„Já si přece neničím život tím, že
chci být s tebou!“
„Netušíš, o čem mluvíš.“
„To není pravda! Chci být v Řádu jako
ty, protože si tě vážím a vidím se v tobě a protože chci být jako ty! Co
je na tom špatného?“
„Nic, kromě tvého úsudku.“
„Jsi zlý.“
„Ovšem. Protože mi na tobě záleží.“
„A mně zase na tobě! Proto jsem to
udělala!“
„Nevyslovuj to. Musel bych se
proklít.“
Julie se ztěžka opřela o kmen stromu.
Bylo jí na nic. Neměla již žádné argumenty.
„Teď mě poslouchej,“ řekl muž a
chytil ji pod bradou. „Co jsi cítila, když jsi mě viděla s těmi šrámy?
Řekni mi to!“ zblízka se jí zahleděl do očí.
„Ne.“ Nechtěla na to myslet.
„Tak co jsi cítila?!“
„Já nevím! Strach, hrůzu, depresi a
bolest!“ neochotně vykřikla.
„Přesně!“ ztišil hlas. „A takhle se
cítím já při každém pohledu na tebe!“
„Ne, Severusi...“
„Vidím tě mrtvou na tisíc způsobů.
Zavražděnou Smrtijedy. Slyšíš mě!“
„Pust mě.“
„Ne. Až mi řekneš, cos řekla před
dvěma dny.“
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Připomenu ti to - řekla jsi, že na
to nemáš. Vzpomínáš si?!“
„Ano!“
„Tak teď nech něco pro změnu říct
také mě. Já na to nemám. Rozumíš?“
„Ano. Ale já jsem změnila od té doby
názor. Já to zvládnu. Zvládnu to za nás oba!“
„Ještě jsi ani nezačala. Máš naivní
představy, ale tam venku je realita!“ ukázal někam za jezero.
„Ne, Severusi Snape. Tady je realita.
Právě teď. Ty a já,“ ztišila hlas. „A proto jsem to udělala.“ A Julie se
prudce nadechla.
Byl
velmi blízko. Jejich těla se dotýkala, jak ji v hádce přitlačil ke stromu.
Stále se svou dlaní dotýkal její tváře a jeho oči ji probodávaly. Nemohla
se ani pohnout, a přitom žhnula touhou. Z toho přetlaku se roztřásla.
„Půjdu s tebou i do pekla,“
zašeptala.
A ta slova jako by v něm najednou
něco zlomila. Prudce ji políbil. Nemohla popadnout dech. Nemohla se hýbat
pod tlakem jeho těla, pouze zaryla nehty do hábitu na jeho hrudi.
„Severusi…“ chtěla něco říct.
„Ticho, Readová,“ napomenul ji a
znovu ji políbil. Měl pocit, že mu srdce exploduje v hrudi. Nechtěl, aby
už o čemkoli mluvila.
„Musím ti něco říct,“ odtrhla se od
něj zadýchaně.
„Mlč,“ zavrtěl hlavou. Nepotřeboval
slyšet její vyznání.
Pojednou
k nim od ohně dolehly hlasy. Severus se odtáhl.
„Vrať se k ohni,“ poručil, ustoupil a
umožnil jí tak projít kolem něho.
Julie od něho ale nechtěla odcházet.
Přistoupila k němu a vztáhla ruku k jeho tváři.
„Jdi,“ chytil ji však pohotově za
zápěstí a netrpělivě pohodil hlavou, „prosím,“ dodal tišeji.
„Dobrá, odcházím,“ usmála se smutně a
pokrčila rameny. „Dobrou noc, profesore.“ A odkráčela do tmy.
Kapitola IV.
Probudila
se celkem brzo, ale až do deseti hodin jen tak ležela a přemýšlela.
Myslela na to, co se stalo, na Severuse Snapea, na muže všeobecně a na
celý svůj život až do teď. Jednou svou částí byla šťastná, ale tou druhou
měla strach. Opakovala si všechna slova, která včera pronesl a vracela si
stále znova tu chvíli. Potom si představila svou budoucnost s Řádem a
Severusem Snapem. Půjde to? Netušila.
Vyrušil ji dopis,
který přisvištěl krbem.
Potřeboval bych s Vámi něco probrat. Nepůjdeme do
Prasinek?
Lupin
Vstala a dala se do pořádku. Potom
pod Lupinovy řádky něco připsala a poslala dopis zpět.
Sešli se
za patnáct minut pod hradem a pomalu vyšli po cestě k vesnici.
„Bude asi hezky,“ odtušil Lupin a
přimhouřil oči do slunce. Julie chvíli pozorovala jeho bledou pleť a potom
sklonila hlavu. Vlastně si byli typově dost podobní. Oba rusovlasí, i když
on o dost míň... I tón pleti měli stejný. Až na to, že Lupin měl modré
oči, které byly dnes nějak smutné.
Náhle se
za nimi ozval štěkot. Julie se otočila. Po cestě se k nim řítil obrovský
černý pes.
„Ne, Barde! Nepůjdeš se mnou! Jdi
zpátky!“ rozkázal Lupin. Zvíře se smutně otočilo a sklesle odběhlo zpět do
hradu.
„Tak takhle to je!“ pochopila Julie.
„Včera jsem si říkala u ohně, čí je to pes.“
„Ano, je můj. Ale je trochu moc
společenský!“ zamračil se Lupin.
„Takže, co jsi... ach pardon,“
zakryla si Julie ústa.
„Ne, to je skvělé, že jsi mi začala
tykat!“ udiveně se zastavil. „Zůstaňme při tom, prosím. Ano?“ chytil se za
srdce a prosebně se na ni usmál.
„Tedy...“ Julie odvrátila v rozpacích
pohled. „Chtěla jsem říct... Co jsi chtěl se mnou probrat?“ Znovu
vykročili po cestě.
„Mmm,“ zahleděl se do země a zasunul
ruce do kapes manšestráků. „Já... vlastně jsem tě chtěl vylákat na rande,“
usmál se. Julie na něho nevěřícně pohlédla.
„Samozřejmě žertuji. Omlouvám se,“
řekl potom a šibalsky se usmál. Julie mu úsměv oplatila.
„Víš o tom, že existuje tajná cesta
do Prasinek?“ zeptal se po chvíli jakoby nenávazně.
„Ne.“
„Měla bys to vědět. Budou ti tudy
utíkat studenti!“
„Tak ať. Já jsem v tomhle liberální,“
pokrčila rameny. „Kde to je?“ nedalo jí ale, aby se nezeptala.
„Je víc chodeb, ale jen jedna je
pořád funkční. Vede přímo do Medového ráje. Potom je jedna, co ústí u Vrby
mlátičky a vede do Chroptící chýše. Ale tu, myslím, nikdo nepoužije,“
pousmál se.
„Proč ne? Já slyšela, že v chýši už
nestraší,“ namítla.
„Ne?“ odmlčel se. „No, každopádně, ta
vrba je také dost odstrašující.“
„To asi ano,“ uznala. „Ale počkej!
Jak tohle všechno víš?“
„Jak bych to nevěděl - studoval jsem
přece tady. Je to sice už čtvrt století...“
Julie se zasmála.
„Tehdy jsme ty chodby dost často
používali, já, Sirius, James Potter...“
„James Potter a Sirius Black?“
vykulila oči. Lupin jen vážně přikývl.
„Byli jsme nerozluční. Ještě s námi
chodil také Peter Pettigrew.“
Julii to jméno znělo nějak povědomě,
ale nevěděla proč.
„Podnikali jsme různé tajné výpravy,“
pokračoval Lupin, „s Jamesovým neviditelným pláštěm a tak. Vyrobili jsme
si takový plánek, který nám pomáhal sledovat pohyb učitelů...“
„Pobertův plánek,“ doplnila.
„Jakpak tohle víš?“ udiveně se na ni
otočil s mírně pozvednutým obočím.
„Severus ho má.“
„Snape že má náš plánek?“
„Hm. U sebe v kabinetu.“
„Ten zatracený... Musel ho zase
zabavit Harrymu!“
„Asi ano,“ pokrčila rameny. „Takže vy
jste ho vyrobili? Museli jste být skvělí kouzelníci!“ Potom Julii něco
napadlo.
„Říká se, že Sirius Black byl
zvěromág,“ opatrně pronesla.
„To byl,“ přitakal Lupin. „Ostatně
stejně jako James a Peter.“
„To je neuvěřitelný,“ vydechla.
„Řekni mi něco o Siriusovi,“ požádala potom.
„No, on byl můj nejlepší přítel,“
zvážněl Lupin. „Byl vážně... moc skvělý. Vypadalo to, že budeme přátelé
nadosmrti. Ale potom se stala ta věc s Jamesem a Lily Potterovými...
Já...chvíli jsem věřil, že to udělal. Poslali ho do Azkabanu.“ Lupin
zatnul zuby. „Strávil tam jedenáct let. A to byl nevinný! Kdybych to
věděl...“ zavřel na chvíli oči.
„Potom uprchl. Ten starý lišák!
Proměnil se v psa a proklouznul mozkomorům přímo mezi prsty! Jenže už to
nebyl úplně on - Azkaban z něj udělal starce,“ Lupin se odmlčel. Zdálo se,
že je příliš bolestné o tom všem mluvit.
„Já...“ Julie rozuměla. „Chápu to.“
řekla tiše. Mezitím došli do vesnice.
„Nemáš hlad?“ zeptal se, když se
zastavili na návsi.
„Moc ne. A ty?“
„Taky ne. Byla jsi už u Chroptící
chýše?“
„Jednou. Chceš tam jít?“
„Ano. Chci ti něco ukázat,“ řekl
trochu roztěkaně a vykročil nahoru z vesnice.
Když
došli k chýši, Lupin jen mlčky nadzvedl ostnatý drát, který byl vpleten
mezi prkna ohrady.
„Co to děláš? Půjdeme tam?“
nechápala.
„Bojíš se?“ usmál se, ale hned zas
zvážněl. Julie jen zavrtěla hlavou a prolezla mezerou v plotě. Muž ji
následoval.
Došli ke
stavení a on otevřel rozvrzané dveře. Vešli dovnitř. Všechno bylo tak
příšerně zaprášené! Prkna v podlaze byla zpuchřelá a varovně vrzala při
každém kroku. Julie se fascinovaně rozhlédla.
„Co se tady stalo?“ pohlédla na muže.
Zdálo se jí, že se chystá jí osvětlit něco moc důležitého, a proto ji sem
přivedl.
„Tady? Tady se právě nestalo nikdy
nic,“ sedl si na schody do patra. „Tedy skoro nic.“
Dívka si sedla vedle něho. Mlčela.
Tušila, že začíná příběh.
„Chýši nechal postavit Brumbál.
Kdysi,“ začal pomalu. „Nechal ji postavit pro jednoho studenta, který
potřeboval jednou za měsíc zmizet ostatním z očí. Proto ta tajná chodba,“
vzdychl. „Ten student měl totiž malý problém - jednou za měsíc se stával
ostatním nebezpečný. Měnil se... v něco jiného. Nedokázal to ovládnout, a
proto musel být v izolaci. Aby to nikdo nevěděl. Aby nevznikla panika.
Jednou za měsíc se tady proto zavřel a...běsnil. Ve vesnici si mysleli, že
tu straší...“
„Co bylo tomu studentovi?“ zeptala se
něžně. Tušila už, o čem mluví.
„Byl to…vlkodlak,“ hlesl a podíval se
na ni smutně. „Já jsem vlkodlak,“ upřesnil.
Julie věděla, co musí udělat.
Rozpačitě se usmála a tím mu naznačila, že nehodlá začít prchat a zděšeně
ječet. Lupin na ni chvíli strnule hleděl, a potom sklonil hlavu.
„Tak, teď to víš. Musel jsem ti to
říct - všichni v Řádu to vědí. Chtěl jsem to udělat citlivě, protože mi na
tobě záleží. Nerad bych ztratil přítelkyni kvůli tomu, co jsem. Je pro mě
důležité, jestli ti to nevadí,“ rozpačitě vysvětloval stále hledíc do
země. Julie se musela usmívat. Byl svým způsobem roztomilý, když to říkal.
Jako štěně. Malý vlček...
„Jasně, že mi to nevadí,“ žďuchla do
něho ramenem. Překvapeně na ni pohlédl a pak se usmál.
„Já jsem zase víla,“ pohodila hlavou
lehce.
„No promiň, ale to se přece nedá
srovnávat!“ zasmál se.
„Proč? Proč ne!“ smála se také.
„Poněvadž ty jsi pěkné, éterické
stvoření a já jsem... zvíře.“ Hned si uvědomil, co řekl a zarděl se.
Nechtěl, aby to tak vyznělo - jako že ona je kráska a on zvíře...
„No a? Už jsi někdy viděl naštvanou
vílu?“ smála se však Julie dál, aniž by si toho dvojího významu všimla.
„Ne, to jsem neviděl,“ musel uznat.
„Tak to buď rád. Taky dovedu být
pěkná šelma! Jen se zeptej Severuse!“
„To radši ne,“ zvážněl.
Julie ztichla. Tohle nebylo dobré
téma. Viděla, že jej přivedla do rozpaků.
„Tak,“ postavil se a oprášil si
trochu nohavice. „Už máš hlad?“ otázal se energicky.
„Mmm, už jo,“ přiznala po krátkém
přemýšlení.
„Tak jdeme. Nesnáším to tu,“ vykročil
první s úsměvem.
„Ale proč, Remusi? Taková pěkná
chaloupka!“ pospíchala za ním rovněž vesele.
„Odporná chatrč!“ vrčel rádoby zlobně
a rázoval zpět k plotu. Zdálo se, že se mu ulevilo. Měl to za sebou. Už to
byl zase ten sebejistý Remus Lupin.
Usadili
se na rohovou lavici U tří košťat a objednali si máslový ležák a toasty se
sýrem. Julie se cítila skvěle. Pohodlně se opřela o polstrování lavice a
pozorovala muže v pruhovaném tričku před sebou, jak pije z obrovského
kameninového půllitru.
„Co je?“ podíval se na ni a odložil
džbánek.
„Nic. Pozoruji vlkodlaka,“ ztišila
žertovně hlas.
„Hm,“ zatvářil se smířeně. Byl rád,
že už nemusí nic skrývat.
„Brumbál mi včera uložil, abych ti
to co nejdříve řekl,“ přiznal potom. „Ale mluvil mi z duše - chtěl jsem to
stejně udělat,“ upřel na ni oči. „Byl bych o tom začal možná už včera
večer. Ale po tom zařazení… zdálo se mi...“
„Jo. Trochu mě to celé vzalo,“
sklonila pohled.
„Nic si z toho nedělej, to je
normální,“ naklonil se k ní povzbudivě.
„Asi máš pravdu. Ale já myslím, že
bych tak nevyváděla, kdyby... Chci říct, že to opravdu nemám ve zvyku!“
„To Severus, viď?“ nakrčil chápavě
čelo.
„Hm. On mi to moc neusnadnil,“ hlesla
tiše.
„Ale ty víš, proč. Že ano?“ pevně se
na ni podíval. „Víš, že to myslí v dobrém.“
„Ano, jistě,“ horlivě přikývla.
„Jenže s ním to není lehké,“ zahleděla se potom do prázdna. „Víš, on moc
člověka nepodpoří,“ vzdychla roztřeseně. Měla najednou hroznou potřebu se
Remusovi svěřit.
„No tak!“ napomenul ji, když viděl,
že se jí zaleskly oči. „Dělá to, protože nemůže jinak! Ty to přece víš!
Víš, že mu na tobě záleží... Já ho sice nesnáším,“ podotkl napůl žertem,
„ale v tomhle se ho musím zastat. Včera ho mrzelo, jak si to bereš. Řekl
mi, že cítí jistou zodpovědnost.“
„Jo, já vím,“ vzdychla zamyšleně.
Vzpomněla si znovu na jezero - po kolikáté už dnes? „On pro mě znamená
strašně moc,“ ztišila potom hlas.
Jen moudře kývl. „To je asi vzájemné.
No a já, přestože ho nesnáším,“ neopomněl zmínit, „mu to přeju,“ usmál se
klidně. „Nevím, čím si to ten bastard zasloužil,“ zavrtěl pak dobrácky
hlavou, „ale přeju mu to,“ trochu se zasmál.
Julie mu byla vděčná za to, že je tak
citlivý. Mohl Snapea pomlouvat, ale neudělal to. Ulevilo se jí, že se
mohla někomu takovému svěřit.
Zakousla se do toastu.
„Chceš se teď chvíli bavit o Řádu?“
navrhl potom Lupin.
„Jasně.“
„Brumbál mi totiž také uložil, abych
ti trochu osvětlil tvoji budoucí roli.“
„Bezva.“
„Víš, nebudeš se moct během roku moc
pohybovat mimo Bradavice, když budeš učit...“
„Chápu. Navíc by mě tam venku mohl
Malfoy zabít, že?“
„Chytrá holka. To je taky důvod,“
zvedl ukazovák. „Takže tvoje úloha bude působit na studenty. Budeš je učit
kouzlit bez hůlky a hlavně se bránit. Brumbál chce, abys jim to podávala
tak, aby byli psychicky připraveni vyjít do reality. A aby věděli, co je
špatné, a vyhnuli se tomu. Chápeš?“
„Myslím, že jo.“
„Hlavní problém budou zmijozelští -
pravděpodobně tě budou sabotovat. Je potřeba je přesvědčit, že černá magie
je špatná. Mnozí mají rodiče Smrtijedy - s těmi to bude nejhorší. Ale
v tom ti poradí Severus. Zná každého z nich velmi dobře, i jejich rodiče.
Ví, jak na ně.“
„Dobře.“
„Takže se na něho neboj obrátit, ano?
Protože tvoje poslání nebude snadné. Budeš na to prakticky sama. Severus
z pochopitelných důvodů nemůže působit v tomto směru na své studenty
výchovně. Spíše naopak. Takže na oko se ti bude stavět vlastně na odpor.“
„Rozumím.“
„Ale ty to určitě zvládneš.“ Lupin se
usmál.
„Proč jsi... odešel?“ zeptala se
náhle.
„Jako z Bradavic? Přišlo se na to, že
jsem vlkodlak. Rodiče studentů panikařili,“ zatvářil se otráveně.
„Nebylo v tom ještě něco?“
„Ne. Severus mi sice ztrpčoval život,
ale on vážně nebyl tím důvodem.“
„Bavilo tě učit?“
„Hrozně,“ přiznal.
„Řekni mi, co je důležité vědět, když
chceš, aby tě studenti respektovali a měli tě rádi?“ Tahle otázka jí už
dlouho vrtala hlavou.
„Myslím,“ založil si ruce na stole,
„že se jim musíš přiblížit. Naznačit, že nejsi jejich nepřítel, ale někdo,
kdo jim fandí. Nesmíš být v roli rodiče ani kontrolora, chápeš?“
„Asi ano. Ale budou si mě potom
vážit?“
„Pokud něco umíš a nevytahuješ se
s tím, na nic si nehraješ... Budou tě milovat,“ usmál se smutně.
„Ty jsi byl dobrý učitel, viď?“
upřela na něho něžný pohled.
„No, tedy... nejspíš asi jo,“ nadmul
se pyšně. Potom se oba rozesmáli.
„Jak dlouho tu budeš?“ zeptala se
potom.
„Brumbál nám naznačil, že tu můžeme
být, jak dlouho chceme. Tedy po dobu prázdnin. Ale někteří členové mají
své povinnosti...“
„A ty?“
„Já jsem momentálně bez zaměstnání.
Ale mám na starosti správu sídla Řádu v Londýně. Musím se tam vrátit. Je
to důležité kontaktní místo, takže by tam měl pořád někdo být, kdyby se
něco stalo. Teď je tam Molly Weasleyová, ale ne na dlouho. Musela kvůli
tomu vzít s sebou děti...“
„Takže kdy se vracíš?“
„Snad pozítří,“ odtušil. Bylo na něm
vidět, že se mu nechce.
„Sirius tohle nesnášel,“ hlesl pak.
„Víš, po tom, co se vrátil z vězení, staral se o dům on. Koneckonců, byl
to dřív dům jeho rodiny, takže to bylo logické. A navíc Brumbál usoudil,
že tam Siriuse nebudou hledat. Takže tam byl zavřený pořád. Šílel z toho!“
„A Snape se mu kvůli tomu smál,“
řekla chladně Julie.
„Jak to víš?“
„Neville Longbottom mi to řekl. Řekl,
že Harry kvůli tomu obviňuje Snapea ze Siriusovy smrti.“
„Ale nebylo to tak,“ zakroutil
unaveně hlavou Lupin. „Severus se mu sice opravdu smál, ale když šlo do
tuhého, žádal ho, aby nechodil na ministerstvo. Jenže Sirius měl svou
hlavu,“ pokrčil smutně rameny.
„Chybí ti?“ zeptala se chápavě
„To tedy ano. On a James,“ vzdychl.
„Co bylo mezi Jamesem a Severusem?“
opatrně se otázala.
„Nic. Kromě toho, že byli navzájem
svými protiklady. V opačných kolejích, s opačnými zájmy... A kromě Lily.“
„Lily Potterové?“
„Dřív se jmenovala Evansová. James ji
strašně miloval. Udělal by pro ni všechno. Severus ne. Proto nakonec
zvolila Jamese,“ sdělil.
„Takže ona...“
„Mezi ní a Severusem něco bylo.
Myslím, že ho měla dost... ráda. Jeho povaha jí vyhovovala víc. Byl
klidnější, dospělejší a zranitelnější než James. James byl trochu hrubý.
Rád provokoval. Nemyslel to zle, jen chtěl cítit, že žije. Do všeho šel po
hlavě - prostě přesný opak Severuse.“
„A co se stalo, že...“
„Že si ho vzala? Ukecal ji!“ Lupin se
zasmál. „Ne, vážně, ona byla dost zraněná Severusovým přístupem a rozhodla
se hledat něco jiného...“
„Co jí udělal Severus?“
„Myslím, že ji svým způsobem odmítl.
Bylo to složité. Měl ji rád a ona jeho, přitahovali se.. a potom ji pustil
k vodě. Jsem přesvědčen, že ji miloval, ale něco mu bránilo tomu nechat
volný průběh. Nemohl se překonat. Nechal ji jít, zčistajasna. Chápeš?“
„Ne.“
„Já taky ne. Ale bylo to tak dobře.
Mělo to tak být, muselo se to stát. Přišel přece Harry!“
„A proto...“ Julie pochopila.
„Ano. Proto ho Snape nesnáší. Je to
jeho nenarozený syn.“
Zavládlo ticho. Julii vířily v hlavě
myšlenky jedna přes druhou. Vzpomněla si, jak ji Snape přiměl použít proti
němu nitrozpyt a jak viděla jeho vzpomínku na Lily. Byla to bolestná
vzpomínka.
„Myslím, že James měl částečně i na
svědomí to, že se Snape potom přidal ke Smrtijedům. Jako by ho celé roky
hecoval, víš?“ pokračoval zamyšleně Lupin. „Snape si asi připadal před ním
slabý, a tak se rozhodl dát na stranu sílícího zla. Jakoby hledal oporu...
Brzy poznal svou chybu, a velmi trpce litoval,“ potřásl hlavou. „Ale to už
je pryč. Už na tom nezáleží,“ sklonil hlavu. „Dřív jsem o tom často
přemýšlel. Ti dva... Kdyby byli ve stejné koleji, kdyby... Mohli být
dokonalí přátelé. Přesně by se doplňovali...“
„To je osud. Muselo to tak být, jak
jsi řekl,“ namítla mírně.
„Muselo. V zájmu zachování rovnováhy
sil,“ tiše pronesl.
„Takže James byl také zvěromág?“
zeptala se, aby nějak odvedla řeč trochu jiným směrem.
„Ano, měnil se v jelena. Naučili se
to všichni kvůli mně, aby mě mohli doprovázet při mých proměnách. Sirius
jako pes... Víš, byl jako Bard. Kdykoli se dívám na Barda, myslím na
Siriuse... James se měnil v jelena a Petr byl….. krysa.“ Lupin se trochu
zamračil.
„To je úžasný,“ zavrtěla hlavou
Julie.
„Hm. Ale jednou se nám to skoro
vymklo,“ přiznal provinile. „James totiž vyprovokoval Snapea k tomu, aby
mě sledoval do Chroptící chýše. Tam jsem se přeměnil ve vlkodlaka a skoro
jsem ho zabil. Na poslední chvíli mi v tom zabránili James se Siriusem.
Ale Severus si dodnes myslí, že to byl pokus se ho zbavit, a jen tak mi to
nezapomene,“ pousmál se.
„Ale ty jsi v tom byl nevinně, ne?“
„To sice ano, ale to je Snapeovi
jedno. Když se nemůže zlobit na mrtvého Jamese a mrtvého Siriuse, nenávidí
o to víc mě,“ pokrčil rameny.
„To je ale nesmysl!“
„To pověz jemu.“
„Možná to udělám.“
„Ne, počkej! Tohle jsem tak nemyslel.
Nic mu neříkej, prosím.“ Lupin si zřejmě uvědomil, že zašel daleko.
„Ale proč ne?“ nechápala.
„To je jen mezi ním a mnou, chápeš?“
„Dobře.“
„Fajn.“
„Ale kdybych...“
„Julie!“
„No dobře, dobře! Ale když ty se
nebudeš snažit to s ním urovnat. Já to vím!“
„Po pětadvaceti letech se špatně
urovnává,“ poznamenal.
„A proto jsem se nabídla...“
„To nejde! Zabil by mě, kdyby
zjistil, že tu s tebou o něm takhle klábosím!“ vysvětlil. „Ostatně... asi
mě stejně zabije...“ dodal potom provinile.
„Proč?“
„Protože nás jistě viděl na tom našem
chytrém plánku odcházet spolu směrem do Prasinek,“ pousmál se.
„Ach, to mě nenapadlo!“ Julie se
zděšeně chytla za ústa. Lupin ji chvíli bystře pozoroval.
„Hm, tak to je asi vážné,“
konstatoval potom. Bylo mu už jasné, jak jsou ti dva asi daleko ve svém
vztahu. „Počítám, že jsem nám to asi pěkně zavařil, co?“
Julie jen mlčky vystrašeně kývla.
„No, nevím, jestli bychom raději
neměli už jít,“ navrhl pobaveně.
„Hm, asi ano,“ přitakala s pohledem
upřeným někam do neznáma. Lupin vstal a zaplatil u baru. Potom vyšli
z hostince.
Julie se podívala nervózně na
hodinky.
„Ach jo. Ty vztahy!“ zvedl obočí
vesele Remus a strčil ruce do kapes. „Asi nebudu daleko od pravdy, když
řeknu, že jsi měla připravené na tohle dopoledne pěkné alibi, ne?“
„Asi tak nějak,“ přiznala.
„Jenomže Severusovi nesmíš lhát,
vážně.“
„Já vím. Já to vím. Ale...“
„No, teď už je to stejně jedno.“
„Nechápu, jak jsem na ten pitomej
plánek mohla zapomenout!“ kabonila se.
Lupin se musel smát. Juliin přístup
se mu líbil..„No, alespoň že já jsem z obliga,“ prohodil pak.
„Jak to?“
„Brumbál mi přece rozkázal za tebou
jít! A nemůžu za to, žes mě potom zdržela U Tří košťat...“
„Co to říkáš!“ vyděsila se. Nemohl to
přece jen tak hodit na ni!
„Žertuji. Neudělal bych to. Vezmu
všechno na sebe, jestli chceš,“ usmál se.
„Ne, to by bylo totiž ještě
nápadnější,“ rozhodně vrtěla hlavou. Bylo vidět, že horečně vymýšlí
nejlepší řešení.
Šli
rychle a už minuli bradavickou bránu. Julie koukala do písku cestičky a
přemítala.
„Co kdybychom dělali, že jsme se
bavili o práci a potom... jsme se zabrali do diskuze o učení... a pohádali
jsme se!“ napadlo ji potom. Pohlédla s nadějí na Remuse.
„Myslím, že ne,“ hleděl před sebe.
„Proč? Proč ne?“ nechápala.
„Protože už je pozdě,“ odpověděl
pomalu a nadechl se, jako by očekával útok. Julie se zděšeně otočila
směrem ke hradu. Severus Snape kráčel proti nim.
„Sakra!“ zašeptala.
„Jo, přesně,“ neznatelně pokýval
hlavou. Blížili se pomalu po cestě. Naproti tomu Snape šel dost rychle. Už
byli na doslech, a proto mlčeli. Julie si v rozpacích zasunula ruce do
kapes plandavých letních kalhot. Lupin měl postoj výtržníka, jenž byl
přistižen a je na to hrdý. Ruce měl též hluboko v kapsách manšestráků a
Julie tušila, že v jedné z kapes drží svou hůlku.
„Nazdárek, Severusi!“ pozdravil
ledabyle Snapea.
Julie byla tak vyděšená, že
nedokázala vymyslet žádný pozdrav.
„Krásné... odpoledne.“ Severus Snape
se zastavil a změřil si oba pohledem, který zabíjí.
„Kam jdeš?“ otázal se Lupin.
„Po tom ti nic není,“ svraštil
muž prudce černé obočí. Vypadal, jako ztělesněný Bůh pomsty.
„No dobrá. Tak já jdu,“ pohodil Remus
rameny a vykročil dál po cestě. Potom se ohlédl, když zjistil, že jde sám.
„Já…zůstanu,“ vykoktala Julie a
hodila po něm nešťastný pohled.
„Fajn. Tak zatím,“ kývl Lupin klidně
ryšavou rozcuchanou hlavou a loudavě odkráčel.
Julie vzhlédla k muži v černém
kabátci. Díval se za Lupinem a zřejmě zvažoval, kterou strašlivou kletbu
by bylo nejlepší použít. Potom se jeho oči svezly k ní a Julii zatrnulo.
Byl to pohled, který mluvil jasným jazykem.
Ještě vteřinu ji utápěl
v černočerných hlubinách svých přísných očí. Potom se rázně obrátil a
pokračoval v chůzi.
„Severusi... kam jdeš?“ cupitala
vedle něho. Žádná odpověď.
„Já... jdu s tebou, ano?“ Žádná
reakce.
„Mně je totiž jasné, co si myslíš,
ale šeredně se pleteš!“ rozčilovala se Julie zadýchaně. Přece jen měl
delší nohy než ona.
„Ne - ty se pleteš. Nemáš
vůbec potuchy o tom, co já si myslím,“ zavrčel.
„Ale mám! Ty totiž prostě...“
„Co?“ zastavil se.
„Žárlíš,“ dokončila poněkud tišeji.
Chvíli na ni jen zlobně hleděl. Potom
beze slova pokračoval alejí.
„Tak co? Je to pravda? Je to tak?“
běžela za ním. Musela ho provokovat, musela se v tom rýpat - jedině tak
mohla odhalit nějaké emoce.
Ani se neotočil.
„Kruci, zastav se, nebo se neznám!“
vykřikla nakonec. Otočil se a viděl, že nežertuje. Neměla sice hůlku, ale
on věděl, že to v jejím případě nehraje roli.
„Uklidni se,“ řekl tiše.
„Ne!“
„Julie, zklidni se a počítej do
dvaceti.“
„Kašlu na tebe!“
„To zjevně. Ale i tak počítej do
dvaceti.“
„Nic počítat nebudu! Nebudeš mi
poroučet,“ procedila skrze zuby a zdálo se, že se vznáší několik
centimetrů nad zemí. Snape věděl, co to znamená. Měnila se ve vílu a
ztrácela nad sebou kontrolu. Sáhl po hůlce.
Nebyl
však dost rychlý. Cosi jej odmrštilo a on se zastavil až o strom. Pomalu
se zvedl s hůlkou připravenou k obraně. Dívka znovu zvedla ruku a modře se
zablesklo. Pohotově její kletbu odvrátil odrážecím kouzlem.
„Petrificus totalus!“ zahřměl
pak. Julie spadla do trávy.
„Tak, to by bylo,“ přistoupil k ní a
sklonil se.
„Je to lepší?“ zeptal se ne bez
pousmání. Jen po něm zlobně loupla očima
Zamumlal nějaké kouzlo a Julie
zjistila, že může pohnout alespoň hlavou.
„Ty...! Pust mě! Rozvaž mě! Dělej!“
Snape se teď nepokrytě bavil.
„Až se uklidníš,“ řekl medově.
„Já jsem klidná! Já jsem naprosto...“
Julie zaskřípala zuby. Nemělo to smysl. Stál nad ní a otřásal se tichým
smíchem.
„Dobrá,“ pokusila se dýchat zhluboka.
„Vidíš, už jsem klidná,“ řekla po
chvíli tišeji.
Sehnul se a roztáhl jí víčko levého
oka. Potom zavrtěl hlavou.
„Ještě ne. Až zezelenají,“ oznámil a
založil si ruce na prsou.
„Kruci, sakra...!“ zamrkala vztekle
Julie. Nechápala, jak se může uklidnit, když ji strašně štve, že se nemůže
hýbat.
„Zatím si můžeme promluvit,“ navrhl a
sedl si vedle ní opřev se zády o kmen. „Tak co jsi mi to vlastně chtěla
říct?“
„Nic,“ zlobně odsekla. Udiveně zvedl
obočí.
„Ach jo,“ vzdychla nešťastně. „Chtěla
jsem jen, aby ses nezlobil.“
„Ano? A proč bych se měl zlobit?“
„Že jsem byla celé dopoledne
s Lupinem. Nedošlo mi to, chápeš? Jen jsme se bavili o Řádu a o tom, že je
vlkodlak. Nějak se to protáhlo. Teprve když jsem tě viděla na cestě, došlo
mi to.“
„Došlo ti co?“
„Co si asi pomyslíš... O mně... Po
tom včerejšku...“
„A co si podle tebe myslím?“
„Asi nic dobrého. Jinak bys
nepřišel...“
„Nepřišel?“
„Ano. Viděl jsi mě a Lupina na
Pobertově plánku a naštval ses a...“
„A dál?“
„A nesnášíš mě,“ vzdychla Julie.
„Tak dobrá, slečno Readová. Pokud
jste už skončila, rád bych se k tomu také vyjádřil. Mohu?“
Mlčky kývla.
„Celé dopoledne jsem byl u Brumbála.
Potom jsem se rozhodl jít sem, abych se podíval, zda už dozrálo vraní oko,
a po cestě jsem potkal vás dva.“
„A sakra.“ Julie viděla, že zcela
zbytečně prozradila celý svůj poklesek. On nic nevěděl!
„Lupina samozřejmě nikdy nevidím rád
a už vůbec ne vedle tebe, ale zas tak naštvaný jsem nebyl, dokud jsi mě
nezačala provokovat,“ pousmál se.
„Tak to je vážně trapas,“ hlesla
zničeně.
„To ponechám na tvém soudu,“ pokrčil
rameny a sehnul se k ní. „Vidíš, už jsi klidná,“ ukázal na její zelené
duhovky a mávl hůlkou.
Julie se pomalu zvedla na loktech.
„Omlouvám se, že jsem s tebou tak
praštila,“ řekla. Jen mávl rukou.
„Už to nikdy neudělám,“ zatvářila se
provinile.
„Ano?“ nevěřícně si ji změřil
pohledem.
„Už budu hodná,“ zamžikala dlouhými
řasami.
„To stěží,“ usmál se. Znal ji příliš
dobře.
„Nechceš mi dát pusu?“ hryzla se do
spodního rtu.
„Chci.“
„A uděláš to?“ ztišila hlas.
Zavrtěl hlavou. „Mám se dnes v noci
s někým sejít a potřebuji se soustředit.“
Zklamaně naklonila hlavu na stranu.
„Ty víš, že tě chci, že ano?“ zeptala se pak klidně.
„Neměla bys mi to říkat.“
„Proč?“
„Neptej se tak infantilně pořád
proč!“
„Proč, pane učiteli? Tak proč?“
provokovala zastřeným hláskem.
„Neprovokuj mě,“ požádal.
„No dobře,“ posadila se do tureckého
sedu a upravila si spadlé ramínko tílka. „Tak s kým se máš sejít?“
Zaváhal.
„Tak hele! Jsem už v Řádu!“
zamračila se jeho nedůvěře.
„No a? Nemusím ti to kvůli tomu
říkat,“ uzemnil ji. „S Malfoyem,“ dodal ale potom.
„A proč?“
„Požádal mě totiž, abych tě zabil.“
Julie vytřeštila oči.
„Už je to delší dobu... Vadí mu, že
bys někdy mohla třeba nalézt ztracenou paměť a svědčit proti němu,“
pokračoval. „No a já... jsem mu to slíbil,“ zakončil.
Julie nevěděla, co na to říct. Byla
v šoku.
„Zatím jsem mu namluvil, že musím
počkat, až skončí prázdniny a přijedou studenti, abych to mohl na někoho
svalit, ale dnes v noci mě znovu kontaktoval a sdělil mi, že už nehodlá
čekat. Podrobněji to máme probrat dnes ústně.“
„Kde se máte sejít?“
„U něho.“
„Co budeš dělat?“
„Půjdu tam a vymyslím si nějakou
výmluvu.“
„Tak ale strašně riskuješ!“
„Neriskuji ani víc, ani míň než
kdykoliv předtím.“
„A nenapadlo tě někdy, že bys... toho
nechal?“ zeptala se váhavě. Zavrtěl hlavou.
„Ne. Někdo to musí dělat. Tak proč
ne bastard jako já?“
„Ty se... za něco trestáš?“ Pomyslela
na Lily.
„Možná,“ odvrátil pohled. „Ale teď už
vážně musím jít. Ozvu se ti.“ Odkráčel rychlým krokem k hradu.
Julie se nešťastně rozhlédla a kousek
od sebe uviděla ve stínu vraní oko.
Vešla do svého pokoje
a odložila nasbírané byliny na krbovou římsu. Potom si sedla za psací stůl
a ponořila se do práce. Chvíli soustředěně psala, když plameny v krbu
zezelenaly.
„Neruším, Julie?“ozval se hlas Albuse
Brumbála.
„Ne, prosím vstupte,“ zvedla zvědavě
hlavu.
„Jak se daří?“ otázal se ředitel,
když vystoupil z ohniště. Julie si všimla, že cosi drží v podpaždí.
„Dobře, děkuji.“
„Jak se cítíš, jakožto nová členka
Řádu?“
„Odhodlaně,“ usmála se.
„Byl za tebou Lupin?“
Tušila, že on zcela jistě ví, co
dělala celé dopoledne.
„Ano. Byli jsme v Prasinkách. Řekl
mi, že je vlkodlak.“
„Dobrá. Něco jsem ti přinesl,“ usmál
se ředitel a podal jí malé zrcadlo v dřevěném rámu. „Je to účinný a
nemonitorovatelný prostředek komunikace uvnitř Fénixova řádu. Používá se
tak, že zvoláš jméno osoby, s níž se chceš spojit. Pokud má ta osoba své
zrcadlo u sebe, uslyší tě,“ vysvětlil.
„Aha. Děkuji,“ zdvihla překvapeně
obočí.
„Máš to tu pěkné!“ udiveně se
rozhlédl ředitel. „Nikdy jsem si toho vlastně nevšiml!“ Potom přistoupil
ke krbu.
„Ale? Copak je tohle?“ Předklonil se
a přivoněl k svazku bylin. „Nechystáš, doufám, pro někoho odvar...“ ukázal
potom na vraní oko.
„Ne, to opravdu ne,“ chytla se za
srdce Julie.
„No dobrá. Už tak jsi nám sem vnesla
ruchu až moc,“ pohrozil jí prstem a vkročil do krbu.
„Na shledanou,“ usmála se rozpačitě a
ještě chvíli zůstala zaraženě stát uprostřed pokoje.
Potom se
vrátila i se zrcadlem ke stolu a pokračovala v práci. Ale šlo to špatně,
když se skoro vůbec nemohla soustředit. Po dvaceti minutách marného zírání
do knih to vzdala. Uchopila zrcadlo a chvíli se v něm prohlížela. Dnes to
šlo. Kruhy pod očima byly o mnoho světlejší a tváře vypadaly zdravěji.
Zamyšleně si upravila vlnité vlasy kolem obličeje.
„Hm, měl bys mě vzít častěji na
výlet, Lupine,“ řekla si pro sebe.¨
„Ano? Volala jsi mne?“ objevila se
v tu chvíli v rámu Lupinova hlava. Julie sebou trhla.
„Ach, promiň! Já... jen si tu něco
říkám pro sebe...eh, nahlas...“
„Mluvíš nahlas, sama se svým odrazem
v zrcadle?“ zdvihl soustrastně obočí.
„Já vím, jak to vyznívá,“
přerušila ho.
„Ale zase, vzhledem k tomu, že při
tom říkáš mé jméno...“ pokračoval pobaveně, „myslím, že mne to zajímá!“
„Ále, to nic nebylo! Jen jsem si
říkala, že bychom měli častěji chodit na výlety. Cítím se odpočatě,“
vysvětlila rychle.
„To mi sice lichotí, ale nemůžu se
nezeptat: Tobě už otrnulo?“ zazubil se.
„No, on se totiž Severus zas tak moc
nezlobil,“ přiznala. „Ve skutečnosti totiž nebyl dopoledne u sebe, takže
nevěděl, že jsme někde byli...“
„Aha. A tak jste se ze samé radosti
poprali v aleji, že?“
„Ty to víš?“
„Ano. Ale chápu, že mi do toho nic
není.“
„Ale my se neprali! Já jsem ho jen
trochu provokovala a potom jsem s ním praštila...“
„Hm. To jsem viděl.“
„On se jen bránil!“
„Já ti věřím,“ zvedl obočí Lupin.
„Ale jak to, že o tom všem víš?“
„Viděl jsem vás z okna. Nebudu
předstírat, že mě nezajímalo, jak se bude vyvíjet situace po mém odchodu.“
„Každopádně jsem se dozvěděla
zajímavé věci,“ posmutněla Julie.
„Ano?“
„Malfoy Severusovi uložil mě
odstranit On mu to samozřejmě slíbil a hodlá se z toho nějak vyvléct,
jenže tím se vystavuje riziku, že ztratí důvěru.“
„To je mi líto,“ odvětil Lupin. „Ale
co ti na to mám říct, kromě toho, že to je součást Severusova poslání?“
„Nevím. Nejspíš vůbec nemá smysl se o
tom bavit,“ pokrčila odevzdaně rameny, ačkoli v duchu si myslela opak.
Potřebovala si teď s někým popovídat. Nejraději by, aby za ní Lupin
přišel, i kdyby jen naslouchat… Když Severus jí dnes jasně řekl, že na ni
nemá čas. Zároveň však cítila, že přesně na tyhle situace si bude muset
zvyknout. Bude se muset naučit zvládat to sama.
„No, takže já raději půjdu,“ řekl
muž, jako by slyšel její myšlenky.
„Promiň, že jsem tě obtěžovala,“
podívala se na něho vděčně.
„Nic se nestalo. Takže zatím na
viděnou,“ usmál se a zmizel.
Julie smutně vstala a postavila
zrcadlo na noční stolek sklem ke zdi.
„Ubohé děvče,“ zamračil se Lupin,
když vložil své zrcadlo zpět do kufru. Vážil si sice celkem vzato Severuse
za jeho odvahu a odhodlání pro věc, ale nerad se díval na trpící ženy…
Profesor lektvarů
vešel do svého kabinetu a rovnou přistoupil k myslánce na polici. Opatrně
ji uchopil a přenesl na stůl. Potom si sedl a zahleděl se na ni, pohrávaje
si s hůlkou v ruce.
„Nechceš mi dát pusu? ...Ty víš,
že tě chci, že ano?“ zněla mu její slova v hlavě. Unaveně přiložil
špičku hůlky ke svému spánku.
Pokračování
|