POVÍDKY

ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

 

  
Stipendium II.
Autor:
Laura
 

ČÁST PRVNÍ

Kapitola I.

Julie seděla u okna a pozorovala nečas za sklem.

‘Neprožila jsem tohle už někdy?’ musela se zeptat sama sebe. Jistě, že už párkrát v životě seděla u okna - to neměla na mysli. Myslela na ten pocit, který právě zažívala, a na tu klidnou, ale v skrytu dramatickou atmosféru. Tohle přece už někdy cítila! Ano, bylo to loni, když jí přišlo pozvání ke stipendijnímu studiu v Bradavicích. Dobře si na to pamatovala. Tehdy celý den čekala u okna a vyhlížela, kdy pro ni přijdou. Nemohla se dočkat, až opustí Kruval. A potom ta toužebně očekávaná chvíle nadešla. Severus Snape vstoupil do dveří, aby ji odtamtud odvedl sem, do Bradavic.
Spokojeně se rozhlédla kolem sebe. Pokoj byl opravdu útulný - tlustý koberec, mahagonový nábytek, důstojný psací stůl, postel s nebesy, veliký krb a obrovské arkýřové okno.

‘Bradavičtí učitelé si tedy nežijí špatně,’ konstatovala. Ani jí nevadilo, že venku zuří liják. Ona se cítila příjemně a v bezpečí ve svém novém domově. Nebo by to snad měla nazvat úkrytem? Každopádně, ať bylo Brumbálovo rozhodnutí přijmout ji jako učitelku do Bradavic motivováno úmyslem ji ochránit, nebo jen prostě shledal zajímavým doporučení profesora Snapea, že by Julie jakožto poloviční víla byla dobrou učitelkou v kouzlení bez hůlky, ona byla ráda, že se tak rozhodl. Ještě dnes ráno se totiž trápila. Nevěděla, kam jít. OVCE měla za sebou a čekal ji návrat do Kruvalu, kde by měla absolvovat ještě poslední rok takzvané praktické výuky. Jenže ona se tam vrátit nemohla. Tamní ředitel Karkarov by ji totiž bezpochyby okamžitě předal jejímu otci a svému příteli Gurusovi Readovi. A ten by ji zabil tak, jako zabil nedávno i její matku.

 Gurus Read byl Smrtijed a nenáviděl jiné bytosti. Nečisté - tak jim říkal. Julie vlastně nikdy nepochopila, proč si její matku kdysi vzal, když byla víla. Zřejmě se nechal okouzlit její nadpřirozenou krásou, a navíc tehdy ještě nebyl pod vlivem Voldemorta. Ale potom mu zřejmě začalo překážet všudypřítomné vílí kouzlo, které kolem sebe šířila jeho krásná žena. Nechtěl se nechat ovládat nikým, kromě Pána zla. A tak se své ženy zbavil v tichu a tajnosti - doma v obýváku. Umučil ji k smrti kletbou Cruciatus přímo před očima jejich jediné dcery.

A potom tu byl ještě někdo, kdo toužil Julii vidět mrtvou - Lucius Malfoy. Až donedávna si Julie ani neuvědomovala, že získala dalšího nepřítele, dozvěděla se to teprve před chvílí.

Vrátila se ve vzpomínkách k dnešnímu odpoledni, a nebyla jediná. Ještě někdo ve stejnou chvíli činil naprosto stejnou věc.

 

Profesor Snape seděl ve svém pohodlném koženém křesle u krbu a loučil se s čerstvou vzpomínkou:

Zaklepala na dveře jeho kabinetu. Pozval ji dovnitř a poblahopřál jí k novému místu. Potom jí osvětlil, jak vlastně k zaměstnání přišla. Byla zřejmě dojatá a zároveň šokovaná. Nechápala, proč to pro ni udělal a jak to, že jí o tom říká až teď... Prvotní reakce byla vztek, ale nakonec se mu vrhla kolem krku a plakala. Zdálo se, že jí selhaly nervy a ona se sotva držela na nohou.
„Tak už se konečně zklidněte. Nemusí si všichni myslet, že v mém kabinetu někoho berou na nože,“ zažertoval, aby ji trochu rozptýlil.
„Přestaň mi vykat, ty protivo,“ odvětila stále s hlavou na jeho rameni.
Musel se tomu usmát. Už dlouho ho nikdo nenazval tak...lidsky.
Odtáhla hlavu a spatřila ten úsměv. Na chvíli sklouzla svým pohledem na jeho rty. Ale on nemohl a  nechtěl.
Poodstoupil a pozoroval, jak ji to zraňuje - asi moc potřebovala něčí náruč. Jeho náruč. Vždyť do něho byla zamilovaná. Musela se v tu chvíli cítit jako nejopuštěnější tvor na zemi. 
„Takže já radši půjdu,“ pochopila a smířeně pokrčila rameny.
„Jdu s tebou,“ odvětil, „ukážu ti tvůj pokoj.“ A s velkým svazkem klíčů v ruce první vyšel z místnosti. Zavedl ji na konec chodby a předvedl jí, jak otevřít skrytý vstup na úzké točité schody vedoucí vzhůru.
„Tohle je jedno z tajných schodišť pro profesory,“ vysvětlil a vkročil na schody, když si předtím levou rukou přidržel dlouhý plášť, aby mu při chůzi vzhůru nepřekážel. Julie šla mlčky za ním.
„V celém hradě jsou taková schodiště čtyři, ale ty ostatní ti ukážu až někdy jindy, jsou každé poblíž jedné z kolejních věží,“ dodal. „Schody mají východ v každém poschodí. Tvůj kabinet je v sedmém patře.“
Když odbočili ze schodů, ocitli se v chodbě, jejíž okna hleděla do nádvoří. Po druhé straně byly prosklené skříně plné učebních pomůcek, knih a také starého oblečení. Zastavil u dveří na konci chodby a podal Julii svazek klíčů.
„Který to je?“ zeptala se.
„To nevím,“ pousmál se trochu. „Nikdy jsem to nepotřeboval vědět.“
„To nemyslíš vážně! To mám vyzkoušet všech asi... padesát klíčů?“ nevěřícně na něho vytřeštila oči.
Muž se na ni jen pobaveně podíval a vzal od ní svazek.
„Je to tenhle,“ sdělil potom, když vybral jeden klíč.
„Takže přece to víš!“
„Teď už ano. Každý klíč je k jedněm dveřím. Když potřebuješ zjistit, který je od těchto, stačí přistoupit ke dveřím. Vidíš?“ zvedl ruku s Juliinými klíči. Všechny visely klidně ve svazku, pouze jeden se rozhoupal.
„Je to jednoduché,“ podal jí zpět svazek.
Julie tedy odemkla a vešla do komnaty. Pozoroval ji, jak jde proti oknu a rozhrnuje závěsy. Na koberci u krbu již ležela její zavazadla, která patrně přinesli přes den skřítci.
„Zařiď se tu podle libosti,“ řekl a opřel se ramenem o futro.
„Můžu se na něco zeptat?“ otočila se Julie. „Jsou od celých Bradavic?“ zvedla ruku s cinkajícími klíči.
„To samozřejmě ne.“
„Takže jak se dostanu tam, odkud nebudu mít klíč?“
„Nedostaneš,“ pokrčil rameny. „Máš všechny klíče, co potřebuješ. Pokud narazíš na dveře, ke kterým nebudeš mít klíč, bude to znamenat, že ti po tom, co je za dveřmi, nic není.“
„Kolik máš ty klíčů?“ zvedla zvědavě pravé obočí a přistoupila k němu.
„O trochu víc,“ pousmál se ironicky.
„Opravdu?“ zvedla ruku a poodhrnula lem černého pláště. Muž jen strnule sledoval její smělé gesto. Julie však pouze rychlým pohledem sjela k jeho pasu, kde zasvítil skutečně o dost větší svazek klíčů, a hned svou paži zase spustila k tělu. Potom upřela zelené oči do jeho černých.
„Tolik klíčů - jak  působivé,“ podotkla obdivně.
Severus pochopil, že jej provokuje.
„Ještě nějaké dotazy?“ zeptal se klidně.
„Ano. Proč jsi to pro mě udělal?“ změnila náhle tón hlasu na vážný a probodla jej pohledem.
„Co chceš slyšet?“ pevně její pohled opětoval.
„Pravdu, pokud možno. Rozhodli jste se mne s Brumbálem chránit, nebo máš i jiné důvody, proč mě tu necháváš?“
„Dobře víš, že jedině tady jsi relativně v bezpečí,“ promluvil tiše, „…nejen před svým otcem, ale také před Malfoyem. Ten rozhodně preferuje více vidět tě mrtvou, než v jakémkoli jiném stavu.“
„Ano?“
„Řekl jsem mu sice, že jsem ti vymazal po tom incidentu v lese paměť, zdá se však, že tě i přes to považuje za nebezpečného očitého svědka. Dobře ví, že kouzlo Obliviate se dá prolomit,“ neochotně vysvětlil.
„Takže jde jen o to, chránit mě? Jiný důvod jsi neměl?“ dál na něho pátravě hleděla.
Pochopil, co se od něho očekává a okamžitě zaujal obranný postoj.
„Na tohle ti neodpovím.“
Znělo to rozhodně.
„Jsi záměrně krutý,“ zamračila se.
„Přesně tak,“ kývl s kamenným výrazem. „Jsem Severus Snape. Nedokážu být hodný.“ 
„Lžeš, a já to vím.“
„Tak si to laskavě nech pro sebe.“
„Proč?“
„Protože pokud by se rozkřiklo, že Severus Snape není, kým se zdá být, mohl bych svou kariéru zvěda rovnou zabalit a ohrozil bych tak zbytečně mnoho nevinných lidí, tebe nevyjímaje,“ zakončil a poněkud chmurně ji sjel pohledem.
„A sebe?“
Jen zavrtěl hlavou: „Já nejsem nevinný.“
„Pro mě ano, nikdy jsi mi nic zlého neudělal.“
Severus se zamyslel, co na to říct, ale nic jej nenapadlo. Pohlédl na ni. Stála tu opřená ve dveřích své ložnice, dívala se jinam a za ní v krbu tiše praskal oheň.  V nadcházejícím večeru se trochu zešeřilo. Najednou si jakoby sama pro sebe tiše povzdychla. 
Severus Snape přešlápl. Zdálo se, že situace nabírá nějaký podivný směr, a to se mu nelíbilo. „Musím jít,“ zavrčel a odstoupil od dveří. „Za hodinu je večeře - poslední společná. Brumbál chce s námi něco probrat.“ 
„A to se mě týká?“ zapochybovala.
„Ovšem,“ odvětil. „A ještě něco. Před ostatními si vykáme, nezapomeň na to,“ zdůraznil a odkráčel chodbou.
 

                Nyní, deset minut před večeří, seděl ve svém křesle a znovu si promítal celé odpoledne. Před sebou viděl její pobledlou a vážnou tvář a její postavu opřenou ve dveřích... Unaveně zvedl hůlku a přiložil si ji k černým vlasům. 

                Julie se podívala do oválného zrcadla. Šaty jí moc slušely, potom ale zklamaně pohlédla na svůj obličej.

‘To není dobré,’ zhodnotila deprimovaně a štípla se do obou tváří. Moc to nepomohlo, vypadala pořád, jako by prodělala nějakou hroznou nemoc.
‘Asi bych si měla obstarat zahřívací lektvar,’ napadlo ji. Potom si alespoň prsty projela neposlušné vlnité vlasy a vyšla z pokoje.

Žaludek se jí trochu chvěl nervozitou, když vstupovala do Velké síně. Nevcházela sem totiž už jako studentka, aby se setkala s kamarádkami u večeře. Studenti byli od dnešního rána pryč (Julie se s některými jen těžko loučila) a zůstali jen profesoři. A ona nevěděla, jak se má chovat ke svým bývalým vyučujícím, když byla najednou jejich kolegyní. Jak je oslovovat?

                V síni už byli téměř všichni členové profesorského sboru..Tabule byla prostřena, podobně jako o Vánocích, uprostřed sálu. V čele seděl ředitel a po obou stranách profesoři. Julie se posadila na jednu z volných židlí skoro na konci stolu a čekala, co bude. Zdálo se, že se ostatní učitelé nediví její přítomnosti. Asi o tom již věděli.

„Drazí kolegové!“ povstal Brumbál a počastoval všechny přítomné bodrým úsměvem. Právě v tu chvíli však vevlála do síně černá postava Severuse Snapea.
„Ehm, posaďte se, profesore,“ odkašlal si ředitel a pokynul Snapeovi na poslední prázdnou židli přímo naproti Julii.
„Takže, kde jsem to přestal? Ano, tedy... Drazí kolegové!“ znovu přátelsky rozpřáhl ruce. „Sešli jsme dnes naposled u společné večeře v tomto školním roce. Zítra se někteří z vás odeberou na dovolenou, jiní zde zůstanou... Každopádně mám pro vás ke dnešku několik příjemných novin a zpráv, tak se je prosím pokuste vzít na vědomí, než si všichni otupíme své smysly  výtečným jídlem a pitím.  Za prvé bych vám chtěl představit novou členku našeho sboru, slečnu Readovou, která byla tak hodná a uvolila se přijmout místo učitelky kouzlení bez hůlky.“
Ozval se potlesk a všichni se podívali na trémou zardělou Julii.„A dále,“ zjednal si opět ticho Brumbál, „bych vás chtěl požádat, abyste vy, kteří tu zůstáváte, byli slečně Readové maximálně nápomocni. I my jsme kdysi začínali a neměli jsme to lehké... Takže si na to vzpomeňte, až vás požádá o pomoc, a pokuste se jí vyjít vstříc.“ Ředitel se na chvilku odmlčel.
„Další příjemná novina je, že profesor Snape se rozhodl i nadále vyučovat obranu proti černé magii jako druhý předmět spolu s lektvary. Technika používání obraceče času se mu totiž v uplynulém školním roce osvědčila a on neshledal nemožným pokračovat v náročné dvojí výuce i příští rok.“
Opět se ozval aplaus. Julie se překvapeně podívala na Snapea. Zdálo se, že je mu nepříjemné to vychvalování, jelikož se tvářil dost nerudně.
„A potom je tu jedna zpráva poněkud ošemetného charakteru,“ pokračoval ředitel. „Draco Malfoy již nebude studovat na naší škole.“
Mezi učiteli to zašumělo.
„Ano, je to tak. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že Draco použil v uplynulém školním roce jednu ze zakázaných kleteb, rozhodl jsem se k mimořádnému kroku – vyloučit jej ze školy. A navíc, protože to by jistě nebyl dostatečný trest, dostal pan Malfoy podle rozhodnutí ministra Popletala jeden rok podmíněného trestu, jenž si odpyká pod dohledem mého kolegy Igora Karkarova, který se jej uvolil přijmout do Kruvalu.“
„To ne!“
Všichni se otočili na Julii, která si zakryla tvář dlaněmi.
„Co se stalo, slečno Readová?“ otázal se s klidem Brumbál.
„Ach nic, já jen... V Kruvalu ho spíš ještě zkazí, než cokoliv jiného,“ vykoktala ze sebe.
„To je jistě možné,“ připustil Brumbál. „Ale takhle to bylo rozhodnuto a my s tím nic neuděláme,“ zahleděl se na ni upřeně přes své půlměsícové brýle.
„Takže já budu pokračovat,“ usmál se potom. „Mám pro vás všechny ještě jedno upozornění. Obzvláště to patří vám, kteří se chystáte zítra či později opustit Bradavice. Lucius Malfoy dal oficiálně rozhlásit, že vyloučení svého syna bere jako urážku. Obrátil se také na ministra a žádá nové vyšetřování, ze kterého by jeho syn vyšel jako nevinný. Pokud byste se tedy snad na svých cestách setkali s panem Malfoyem, musím vás požádat, abyste se pokud možno vyhnuli jakýmkoli konfrontacím s tímto mužem. Důvodem k opatrnosti  je nynější velmi chatrné a dočasné příměří mezi ním a Bradavicemi…To je vše, děkuji. Nyní se pusťte do jídla a dobrou chuť!“ A ředitel se posadil.

                Julie se podívala do svého talíře. Neměla hlad, ale nechtěla jen tak nečinně sedět a koukat na ostatní profesory, jak večeří. Uchopila tedy vidličku a začala předstírat, že také jí. Šlo to ale dost špatně, protože se nemohla soustředit. Musela přemýšlet o Dracovi - jak z něho budou v Kruvalu nadšení. Karkarov ho bude hýčkat... Určitě si s radostí vyslechne, jak se tu Julie celý rok měla, jak ji Draco s úspěchem šikanoval a konečně, jak ji dostal do Azkabanu. A to vše prakticky beztrestně...
‘Jak ho mohli nechat přestoupit do Kruvalu?! Copak nechápou, že to pro něho není žádný trest? Bude tam celý rok jako v bavlnce a navíc si kolem sebe za tu dobu jistě shromáždí početný zástup nohsledů!’ Julie vztekle odložila příbor, až to zařinčelo. Potom zvedla rozčileně hlavu a setkala se s pátravým pohledem Severuse Snapea. Rychle tedy hlavu zase sklonila, znovu uchopila příbor a dál se přehrabovala v jídle.
„Nemusíte to jíst, drahá, pokud nemáte chuť,“ ozvalo se vedle ní přátelsky. Byl to profesor Binns, který sám také samozřejmě nejedl. Nyní na ni zahlížel poněkud soustrastným pohledem.
„Ano?“ roztržitě odvětila. „Ovšem, já vím!“ uvědomila si potom.
„Jste asi nervózní, že?“ optal se s účastí.
„Ano. Tedy ne! Snad...trochu,“ připustila.
„To se spraví, uvidíte,“ usmál se a symbolicky ji poplácal po rameni.    
„Děkuji,“ přikývla a také se usmála.
„Možná byste si dala raději šálek čaje, ne?“ ztišil hlas profesor.
Snapeův pohled se k nim mimoděk na vteřinu stočil.
„Já umím vařit opravdu výborný čaj,“ pokračoval Binns. „Samozřejmě ho nemohu pít, ale uvařil bych jej pro vás ve svém kabinetu,“ mrkl na ni zapadlým očkem.
„Eh, dnes to asi nepůjde, pane profesore,“ provinile se usmála Julie. „Mám ještě nějaké vybalování a tak, ale někdy jindy bych určitě ráda přišla!“ ujistila jej horlivě.
„Nevadí, nevadí, děvenko,“ zamnul si ruce Binns. „Já počkám. Já mám času dost.“ A rozesmál se svému vlastnímu vtipu. Profesor lektvarů rozmrzele odložil vidličku a uchopil sklenici s vínem.
„Tak jak se vám nová práce líbí, slečno Readová?“ oslovila vzápětí Julii pisklavým hláskem profesorka Trelawneyová.  „Zatím je to dobré, děkuji,“ trochu rozpačitě odpověděla Julie. Nechápala, co od ní chce Trelawneyová slyšet. Člověk si přece neutvoří názor na nové zaměstnání za půl dne!
„Ano? No to je báječné!“ zatleskala profesorka. „Ukažte mi ručku, drahá!“ natáhla pak kostnatou paži směrem k Julii.
„Proč?“ Julii se z nějakého důvodu příliš nechtělo ukazovat dlaň.
„Jen se podívám,“ roztržitě odvětila profesorka a dál chtivě natahovala svou ruku. „No tak, no tak, nebojte! Já vás neukousnu,“ zavrtěla netrpělivě hlavou, podle Julie však ne dost přesvědčivě.
Nakonec ale musela Julie chtě nechtě Trelawneyové vyhovět.
„Ó!“ zvolala profesorka a křečovitě sevřela dívčinu paži.
„Co?“ optala se nejistě Julie. Nebyla si ale jistá, jestli vůbec chce vědět, co profesorku tak rozrušilo.
„To je vskutku famózní! Ta linie! To... je...! Ale ne, nemohu vám to říci!“ Trelawneyová nyní vypadala, jako by právě prodělala srdeční kolaps. Celá příšerně zrudla a oči jí děsivě vylézaly z důlků.
„Výtečně. Tohle tedy vidět nemusím,“ ozval se syčivý hlas profesora Snapea, načež se dotyčný znechuceně zvedl a odkráčel ze síně.
„Co...tam vidíte, profesorko?“ navázala Julie. Ráda by zas měla svou ruku zpět z klešťovitého sevření té potrhlé ženské. Snažila se tedy celou situaci nějak urychlit.
„Mohu vám jen prozradit, že to tu pro vás nebude lehké!“ promluvila Trelawneyová sípavým šepotem a významně zamžikala víčky.
„Aha,“ odtušila Julie a konečně se jí podařilo vysmeknout ruku. „Díky,“ pokusila se o úsměv a mnula si pohmožděnou dlaň, zatímco se zvedala od stolu. Cítila, že tu nevydrží už ani minutu.
„Tak dobrou noc,“ rozpačitě se na všechny usmála a provázena mnoha pátravými pohledy spěšně vyšla z jídelny.  

„Že to tu nebude lehké!“ citovala si nahlas slova té úžasné věštby po cestě ke skrytému schodišti. „Co to, u Merlina, mělo jako znamenat? Málem mi zlomila ruku! Příšera,“ zamnula si bolestivě zápěstí.
„Ještě štěstí, že jsem ji neměla v minulém roce. Tohle bych tedy asi nezvládla. Je pravda, co o ní říkala Ginny - je to děsná... ženská... Kruci, kde to jsem?!“ zarazila se Julie. V tom rozčilení zřejmě přešla gobelín, za kterým mělo být schodiště. Otočila se tedy zpět a spatřila proti sobě temnou siluetu vysokého muže.
„Přišla jsi za mnou?“ promluvil klidným hlasem a naklonil mírně hlavu na stranu.
„Ne, zabloudila jsem,“ zamračeně zamumlala. Bylo jí trapně, že ji tu tak přistihl, navíc při samomluvě. Vydala se směrem k němu podél zdi a pátrala po gobelínu, jenže v té tmě to šlo dost těžko.
„Lumos!“ netrpělivě zadrmolila. Moc se to ale nezlepšilo. Pořád tu bylo šero.
Muž luskl prsty a na zdech se rozhořely louče.
‘Bezva, jen se předváděj,’ zpražila jej nehezkým pohledem. Potom však spatřila přímo vedle něho zaprášený gobelín. Přistoupila k tomu místu a chystala se odhrnout tkaninu...
„Teď jsi poznala, co je to patřit mezi bradavické lektorstvo,“ pronesl hlubokým melodickým hlasem a položil ruku na gobelín, čímž jí znemožnil přístup ke schodům. „Jsou to blázni, všichni do jednoho. Jak šokující, že?“ ironicky se pousmál.
„Máš jako vždy pravdu,“ přikývla. „Ale teď mě pusť, nebo si budu myslet, že i ty...“
„Ale já jsem přece řekl všichni. Nejsem o nic lepší. Za těch patnáct let se ze mně stal úplně stejný cvok, jako jsou oni.“
Julie na něho vyvalila oči.
„A ty,“ ukázal na ni, „budeš za chvíli také stejná... děsná... ženská,“ pomalu vyslovoval.
„Severusi, přestaň. Děsíš mě!“ nechápavě zavrtěla hlavou.
Muž se pobaveně usmál a ustoupil od zdi.
„Dobrá, možná jsem se trochu nechal unést,“ připustil. Bylo vidět, že v duchu se ohromně baví.
„Fajn! Jen si ze mě utahuj! Nemáš tu své studenty, takže ses zaměřil na mě,“ mručela dotčeně.
„Dobrou noc,“ řekl klidně a založil si ruce za zády. Ale zřejmě měl co dělat, aby se nerozesmál, protože mu v očích zase hrály ty podivné jiskřičky, když ji sledoval, jak vstupuje na skryté schodiště.
Julie byla rozčarovaná. Nechápala, jak si z ní může dělat legraci, když ví, jaký měla den. Dvakrát se málem zhroutila. Poprvé ráno u Brumbála, když se dozvěděla, že dostala to místo, a podruhé u Snapea v kabinetu, když jí řekl, že to celé byla jeho práce. Potom ta šílená večeře a ona teď nebyla daleko od třetího zhroucení... A co dělal on? Provokoval ji. Smál se jí!¨
Podívala se na něho stylem: To bych do tebe tedy nikdy neřekla! A s hrdě vztyčenou hlavou vešla na schodiště.

 

Kapitola II.

                Druhý den se probudila pozdě. Chvíli ospale uvažovala, kde se to vlastně nachází. Potom ale její zrak padl na brokátový baldachýn nad postelí, na němž byl vyšit erb Bradavic. Vzpomněla si a slastně se protáhla. Nebylo kam spěchat, byly přece prázdniny! Překulila se na bok a rozhlédla se po pokoji. V dopoledním světle vypadal snad ještě lépe. Vyskočila z postele a otevřela okno. Venku to krásně vonělo létem a jezero pod hradem lákalo k vykoupání.
‘Ne, to je šílené,’ zamítla smělou myšlenku. Nepotřebovala se hned první den ukazovat ostatním, jak se cáká v jezeře. Mysleli by si o ní, že je divoženka. Beztak na ni koukají divně kvůli tomu, že je víla... Náhle si vzpomněla na včerejší večer a na to, co jí řekl na chodbě Snape. Kupodivu ji to již nerozčilovalo a naopak se tomu zasmála.
‘Ano, všichni jsou divní. A proto mě mezi sebe tak ochotně vzali,’ pomyslela si vesele. Potom odešla do koupelny, která byla hned vedle její komnaty. V zrcadle shledala svůj obraz již lépe vypadajícím.

                Vykoupala se a umyla si vlasy. Když vyšla z koupelny, zamotaná do osušky, čekal na ni na stolku u okna podnos s konvicí a horou toastů. Skřítci se činili.
„Tedy tomu říkám komfort,“ zhodnotila dívka a oblékla si šedomodré lněné letní šaty. Potom se pustila do snídaně. Hleděla přitom z okna na jezero a její pohled začínal být čím dál tím víc odhodlaný. Náhle se zvedla a rázně vyšla z pokoje.

               

Albus Brumbál právě pozoroval něco dlouhým stříbrným dalekohledem stoje u vysokého okna ve své pracovně, když se ozvalo zaklepání.
„Jen dále!“ zvolal, aniž by ustal ve své činnosti.
„Dobré ráno,“ pozdravila Julie a zastavila se u dveří.
„Á, kolegyně! Skvělé ráno, že?“ vesele oslovil příchozí stále s přístrojem u oka. „Co potřebuješ, Julie?“ optal se potom. Vypadal vážně majestátně. Ranní světlo mu dopadalo na vyšívaný hábit a třpytilo se mu v dlouhých stříbřitých vlasech.
„Já jsem se chtěla na něco zeptat,“ ztišila dívka hlas. Odvaha ji pojednou opouštěla.
„Nu?“ otočil se ředitel rázně a pohlédl na ni zkoumavým zrakem.
„A také bych vám chtěla poděkovat za to, co jste pro mě udělal,“ vyhrkla Julie. „Tam v lese jste mne zachránil! Vlastně mě ochraňujete od prvního dne, co jsem zde.“ Julie najednou pocítila silnou vděčnost a potřebu ji vyjádřit.
„Vím, že jste mi dal to místo, abyste mě chránil před Malfoyem a Gurusem Readem...“
„Ano, to víme oba. Ale část tvého vděku si zaslouží též profesor Snape, protože to on mne dovedl k myšlence tě zaměstnat. Ale proto jsi nepřišla, že?“ přerušil ji s moudrým úsměvem.
„Totiž, já jsem se rozhodla... Chci svědčit proti Luciusi Malfoyovi!“ vychrlila ze sebe a čekala, co bude.
„Jistě, jistě,“ zadumal se ředitel a poodešel ke svému stolu. „Posaď se, Julie,“ ukázal na křeslo naproti.
„Víš,“ začal pomalu a založil si na stole štíhlé ruce s velkými prsteny. „Je to složitá záležitost, to s Luciusem. Nevím kde bych začal a nechci tě nudit... Zkrátka faktem je, že já a Lucius navzájem o sobě víme velmi mnoho. Já například vím, že je Smrtijed, že jím vždycky byl a hodlá být i nadále. Přesto jsem nucen celé roky tolerovat to, jak se snaží ovlivňovat chod Bradavic a jak působí na ministra. Malfoyovi jsou starý rod a nebojí se využívat svých privilegií. Lucius samozřejmě nemá tušení o mé spolupráci se Severusem. Takže je jasné, že nemohu nikdy použít získané informace proti panu Malfoyovi, pokud nechci ohrozit svého tajného spojence. Na druhou stranu, Malfoy toho ví opravdu mnoho z úst stejného člověka. Totiž od Severuse. Ví, že Bradavice se pomalu mění v protivoldemortovskou baštu a že se tu seskupují lidé, kteří chtějí bojovat proti silám zla. Ví, že já stojím v čele. A ví také samozřejmě, že jsem si tě tu záměrně nechal, protože v tobě tuším silnou zbraň,“ zadíval se vážně na dívku.
„Zbraň?“ nechápala.
„Máš velmi silné cítění dobra,“ vysvětlil. „Jak by řekla Sybila, auru,“ zasmál se. „Pudově jdeš vždy správným směrem a jsi ve svém odhodlání čelit zlu vytrvalá. Něco hrozného sis prožila a ve zdraví to překonala, což tě posílilo. Navíc ti matka odkázala jisté neobvyklé schopnosti... Zkrátka, to vše tě předurčuje...“
„Abych smetla Malfoye a jemu podobné,“ chmurně doplnila Julie.
„Ano. Až přijde čas.“
„Ale...“
„Chápeš snad, že nemůžeš nyní svědčit.“
„No, myslela jsem, že bych mohla. Vymyslela jsem, jak to udělat, abych při tom neohrozila profesora Snapea...“
„Pod vlivem veritaséra bys asi stěží dokázala Severuse neohrozit,“ poznamenal.
„Ach...to mě nenapadlo,“ hlesla zklamaně dívka.
„Nebuď smutná, tvůj čas přijde,“ pousmál se muž.
„Ale co do té doby? Jak mohu být prospěšná? Nechci jen nečinně sedět...“
„Nauč studenty, jak se bránit bez hůlky černé magii,“ navrhl.
„Jistě, jistě, ale...“
„To ti připadá jako snadný úkol?“ Brumbál se zamračil.
„Ne, to ne! Jenže... já jsem slyšela, že je jisté společenství...“ netroufala si dokončit.
„Ovšem. Chceš být v Řádu?“ zeptal se prostě ředitel.
„Ano,“ vydechla.
„A to ti nevadí, že skoro nevíš, o co se jedná?“ zahleděl se na ni soucitně.
„No... ehm...“ Julie zrudla jako rajče.
„Tedy, nebudu tě napínat,“ zavrtěl hlavou Brumbál. „Řeknu ti, co je Řád. Máš na to právo, po tom, co máš za sebou. Pak se rozmyslíš, zda ještě máš zájem k nám vstoupit.“
Ředitel se odmlčel. Potom vstal a počal se procházet po pracovně. Dlouhý zlatavý hábit mu splýval volně kolem nohou až na zem.
„Fénixův řád,“ začal vykládat, „je tajné společenství, které vedu já. Založil jsem je již dávno, když byl Voldemort u moci, k boji proti němu. Jeho členy jsou různí kouzelníci a čarodějky, a ti mají rozmanité role. Někteří se starají o získávání nových členů Řádu, jiní monitorují pohyb významných Smrtijedů, další shromažďují informace na ministerstvu, a tak dále. Máme štěstí, že máme ve svých řadách i některé bystrozory...“
„Pan Lupin je bystrozor?“ neovládla se Julie a skočila mu do řeči.
„Ne, ale má jiné skvělé vlastnosti, jež ho předurčují k úspěšnému boji proti zlu.“
„A jak je to...ehm, s profesorem Snapem?“
„Severus je velmi cenný. Jeho role je snad nejtěžší. Je založena na tom, že vlastně po mnoho let žije dvojí život. Smrtijedi jej považují za svého a tím pádem je ve středu dění. Všechno samozřejmě hlásí Řádu. Na druhou stranu odnáší i nějaké informace z Řádu směrem k Voldemortovi. Ovšem jen ty nedůležité anebo ty, které by si Smrtijedi stejně dřív či později opatřili odjinud.“
„Takže Voldemort ví, že existuje Řád?“
„Ano. On mě zná,“ ředitel se pousmál.
„On se vás bojí, že?“
„Strach je lidská emoce. Kdysi se mne možná bál. Ano, kdysi byl člověkem.“
„Ale má z vás respekt.“
„Snad,“ připustil Brumbál.
„Jste tak mocný, umíte velká kouzla... Proč ho prostě nezabijete?“
„Protože tak mocný, abych zničil zosobněné zlo, zase nejsem. Nemám totiž jisté předurčené vlastnosti...“
„A Harry Potter je má?“
„Víš toho opravdu hodně,“ změřil si ji pátravým pohledem.
„No, já jsem se vždycky hodně bavila s nebelvírskými a hlavně s Ginny Weasleyovou, a ta toho ví opravdu fůru...“
„Ovšem. Tedy, Harry již jednou málem Voldemorta zničil, a to byl ještě v plenkách. Existuje teorie, že je jeho osudem porazit Pána zla. Je to však ošemetné...“
„Proč?“
„Totiž, není jisté, zda je to právě Harry, kdo má zvítězit nad silami zla. Podle věštby přicházejí v úvahu vlastně dva chlapci stejného věku a podobného osudu. Ale neptej se mě, kdo je ten druhý. Nemohl bych ti odpovědět.“
„Vy to nevíte?“
„Vím. Ale ten chlapec to neví a já nechci, aby se to dozvěděl. Proto to nikomu nepovím.“
Julie jen mlčky a trochu zklamaně přikývla.
„Tak. Chceš ještě něco vědět, Julie?“ usmál se na ni ředitel.
„Kdy můžu vstoupit do Řádu?“ roztřeseně se zeptala.
„Nejdříve si to rozmysli. Připrav se nejprve na svou roli učitelky a zvaž také možná rizika. Účast v Řádu s sebou přináší bezpočet různých nebezpečí. Není to jednoduché a zavazuje tě to k absolutní mlčenlivosti. Navíc uvnitř společenství panují jistá pravidla. Členové se k sobě musí chovat kolegiálně, i když se často vůbec neznají anebo se třeba nemají rádi...“
„To by mi nevadilo. Já s každým vyjdu!“ namítla.
„Právo navrhovat nové členy má každý z Řádu. O jejich přijetí rozhoduji já, ovšem po poradě s ostatními členy,“ vysvětlil Brumbál. „Pokud mi i za měsíc potvrdíš svůj zájem vstoupit k nám, navrhnu tě. Ale jen pod podmínkou, že se do té doby budeš pečlivě připravovat na své budoucí zaměstnání. Protože chod Bradavic je pro mne na předním místě. Nechci, abys kvůli tomu, že máš teď plnou hlavu pomstychtivých předsevzetí, zapomněla na to, že jsi tu jako učitelka!“
„Ano, jistě. Já se budu hrozně snažit!“
Ředitel se usmál: „Mluvíš teď úplně jako Harry.“
„Takže za měsíc?“ ujistila se ještě.
„Ano.“
„Bezva!“ Julie vyskočila a ráda by se vrhla Brumbálovi do náručí, ale ovládla se.
„Takže...já už půjdu,“ vykoktala.
Ředitel jí jen pokynul zamyšleným gestem a vrátil se ke svému stříbrnému dalekohledu.
„Na shledanou,“ hlesla ještě dívka a potichu za sebou zavřela dveře.

Celou cestu z Brumbálovy pracovny běžela, takovou měla radost! Brumbál sice nevyhověl její žádosti, dal jí ale zato velkou naději, že se stane členkou Řádu. A to již brzy! Doběhla takto až do vstupní haly, vesele při tom cinkajíc v ruce klíči. Tam ale zpomalila a opatrně se vyhnula Filchovi, který se právě dohadoval s Protivou o tom, kdo bude uklízet rozházené mosazné talíře, které se válely po celé síni. Školník Julii vždy nesnášel a teď se to podle ní nemohlo zlepšit, i když se tak snažil tvářit. Proto jej obešla lehkými krůčky, vyšla z hradu a zmizela na cestě vedoucí podél hradu k jezeru.

Byl teplý den, vál slabý vánek, všechno se zelenalo... Julii se zdálo, že už nemůže být spokojenější. Rázovala si to po travnaté cestičce, hlavu plnou myšlenek na svůj vstup do Řádu, a prozpěvovala si. Okolí Bradavic ji vždy fascinovalo, ale neměla zatím nikdy dost času je prozkoumat. Dnes to chtěla napravit. Vydala se podél břehu jezera k Zapovězenému lesu. Zhruba po dvaceti minutách se dostala na protilehlou stranu jezera. Byl odsud famózní pohled na panorama Bradavic stojících majestátně na kopci mezi temnými lesy. Julie si vylezla na jakýsi převis na skále, posadila se a zaposlouchala se do ticha nad vodní hladinou. Vlnky šplouchaly o břeh, stromy šuměly ve větru, občas se ozval skřek dravce... Náhle zaslechla silné zahvízdání a vzápětí se kdesi za ní rozlehl štěkot.

„Ty jeden pse prašivej, co tam zas máš!“ ozval se Hagridův hromový hlas.
Julie se postavila a spatřila je přicházet po cestičce od hradu.
„Ahoj Tesáku,“ pohladila psa po velké hlavě. „Dobrý den, Hagride,“ usmála se na poloobra.
„Jé, slečna Readová! Zdravím!“ odpověděl hajný. „Co vy tu?“
„Trochu jsem si vyšla...“
„No, to vás ctí! Sportem ke zdraví, že jo!“ zachechtal se.
„Já na sport moc nejsem. Ale chtěla jsem se tu porozhlédnout.“
„Tak to můžem jít spolu, páč já zrovinka mířim taky na vobchůzku,“ navrhl Hagrid a hvízdl na Tesáka.
„Fajn,“ kývla Julie a připojila se k učiteli péče o kouzelné tvory.

„To, jak ste řekla vo tom sportu,“ navázal Hagrid, „tak v tom se k vám musim přidat. Já sem dycinky zvrtal každou disciplínu, ať to byl famfrpál nebo vobyčejná mudlovská gymnastika. Zlámal sem asi stovku košťat, při vrhu koulí sem přehodil tak daleko, že se to ani nedalo změřit, urval jsem kruhy, zlomil vesla, zdemoloval ribstole... Do kontaktních sportů mě radši vůbec nepustili. Jojo, sport je moje slabá stránka,“ zasmál se. Šli teď vzhůru po skalnaté pěšině směrem k lesu.

„Cožpak se v Bradavicích někdy učil obyčejný tělocvik?“ divila se Julie.
„To né, tohle všecko já sem stih už předtim, než mě táta dal sem,“ mávl rukou Hagrid. „Myslim, že mě nejdřív zkoušel dotlačit k něčemu, v čem by se uplatnila ta moje živočišná síla.“
„Aha.“
„Jenže já mám jemnou náturu a dycky mě bavily zvířata a tak. Podivejte třeba na todle, neni to prostě nádhera?“ A ukázal obrovskou rukou na převalující se oliheň v jezeře pod nimi. Julie se musela usmát jeho nadšení.

                Hagrid byl příjemný společník. Prošli za hovoru celý břeh jezera, dokud se nedostali zase pod hrad. Tam se rozloučili. Hajný odbočil ke své chýši a Julie se vydala po kostrbaté pěšině vzhůru, kolem vrby mlátičky a po dřevěném krytém mostě k hradu.

 Bylo již pomalu k večeru, když vešla do svého pokoje a unaveně klesla do křesla u krbu. Měla celkem hlad, a tak se zaradovala, když se rozhlédla po pokoji a na stolku u okna uviděla ležet podnos s ovocem a obloženými chleby. V konvi voněl čaj. Skřítkové se o ni opravdu pěkně starali. Zakousla se do jablka a vrátila se do lenošky. Jak tak žvýkala, padl její zrak na něco, co leželo na předložce u krbu. Sehnula se a zvedla svitek pergamenu.

Stav se u mne.
            S.
S.

Stálo uvnitř. Julie se zvedla a vyšla na chodbu.            

Severus stál nad svým pracovním stolem a vážil nějaké přísady. Čas od času mrknul na Pobertův plánek, aby zkontroloval Juliin pohyb. Nyní se blížila chodbou k jeho sklepení. Počkal, dokud nestála za dveřmi a potom luskl prsty. Dveře se rozletěly.

„Pojď dál,“ vyzval ji, aniž by zvedl hlavu od misek vah.
„Neruším?“ zeptala se, když zjistila, že pracuje. Z kotlíku v rohu místnosti se kouřilo a nad ohněm v krbu bublalo cosi v průsvitné baňce.
„Posaď se,“ ukázal na křeslo a dál soustředěně přisypával ingredienci na váhu.
Julie klesla do kožené lenošky a podepřela si hlavu. Byla unavená z té turistiky s Hagridem a tady bylo tak příjemně teplo. Sledování mužovy práce ji pomalu ukolébávalo...                           

Konečně dosáhl dokonalého poměru všech vážených přísad a vhodil je do kotlíku. Ozval se syčivý zvuk a v místnosti to zavonělo.

„Hmm, dáta masála,“ konstatovala s přivřenými víčky dívka. „Ty děláš zahřívací lektvar?“
„Zdála ses mi včera bledá,“ podal jí pohár s kouřící tekutinou.
„Děkuji,“ usmála se a sevřela sklenici ze zeleného tlustého skla v dlaních.
Muž se posadil do křesla proti ní, hodil si nohu přes nohu a bledé ruce složil klidně do klína.
„Stalo se něco?“ opatrně se zeptala po chvíli Julie. Cosi v jeho chování ji varovalo.
„Hm,“ zavrčel tiše. „Něco se stalo... Dnes ráno.“
„A co?“
„To mi teď řekneš ty.“
„Cože?“
„Copak jsi dělala dnes ráno?“
„Nó...“
„U ředitele?“
„Aha, tam...“
„Tři čtvrtě hodiny?“
„Nelíbí se mi, že mě špehuješ!“
„O tom se teď nebavíme. Co jsi tam dělala?“
„Já se o tom ale chci bavit! Není správné, že máš ten plánek!“
„Jen uhýbej. Nepustím tě odtud, dokud mi to neřekneš,“ pokrčil rameny.
„To není fér!“
„Zdržuješ sama sebe.“
„No dobrá, dobrá! Povídali jsme si.“
„Jak - nečekané. A o čem, smím-li se ptát?“
„Prostě tak! O životě...“
„Aha.“
„O lidech...“
„Hm.“
„O Fénixově řádu...“
„Aha!“
„No a co má být?“
„Předpokládám, že chceš vstoupit do Řádu. Je to tak?“
„A kdyby?“
„To jsem si myslel,“ prudce vstal a přistoupil ke krbu.
„Co sis jako myslel?“ podrážděně potřásla hlavou.
„Že s tím začneš.“
„Že s tím začnu? Začnu s čím!“
„Začneš se plést do věcí, po nichž ti nic není.“
„Tohle nebudu poslouchat,“ vstala Julie z křesla, odložila sklenici a zamířila ke dveřím.
Snape se otočil a chystal se udělat nějaké gesto.
„A nezkoušej na mě to s těmi dveřmi!“ vztekle zavrčela a mávla prudce rukou. Dveře, dosud pootevřené, se s třesknutím rozletěly a přirazily se ke zdi. Julie jimi prošla, načež se za ní opět hlasitě zabouchly.
„Tak, to by bylo,“ sedl si s povzdechem muž opět do křesla a napil se chladnoucího lektvaru. 

To jsem si myslel, já jsem si to myslel... Co to, k čertu, jako má být?!“ mumlala si Julie po schodech do své ložnice. „Měla jsem mu ten plánek zabavit a byl by pokoj! Kdo si, kruci, myslí, že je?! Nebude mě hlídat! To prostě nedovolím!“ práskla dveřmi ložnice a vrhla se na postel.
‘To je k vzteku,’ pomyslela si a vleže na zádech zírala na nebesa postele. Rozčilovala ji představa, že by jí někdo měl mluvit do života. A to i pokud se jednalo o muže, jež měl veškerý její respekt, všechnu její vděčnost a byl jí velkým vzorem. 
‘Brumbál mi to také nerozmlouval!’ argumentovala v duchu. Když jí to ředitel v podstatě povolil, nechápala, co se na tom nezdá Snapeovi.
‘Možná mě tam nechce, protože sám je členem! Vadila bych mu!’
Byla rozhořčená a cítila se poníženě. Na druhou stranu ale byla také velmi unavená, a tak po chvíli nad zlobou zvítězil spánek, jako se to stává u malých dětí. Ani si nestačí všimnout, že už se nevztekají, a náhle tvrdě spí.                

Uběhlo pár dní. Julie ležela pod stromem a něco si opisovala z knihy. Vzala si doporučení Albuse Brumbála k srdci a pilně se připravovala na svou novou roli učitelky. Využila toho, že nyní směla chodit do oddělení s omezeným přístupem bradavické knihovny, a vypůjčila si tam snad třicet knih, které by jí v její přípravě mohly nějak pomoci. Dnes to byl již pátý den, kdy ležela v těch starých bichlích, a proto se dnes rozhodla změnit alespoň prostředí a vyjít se učit ven. Bylo něco kolem páté odpoledne a bylo příjemně teplo. Julie si podtrhla nějakou poučku, kterou si právě opsala z knihy na kus pergamenu, a překulila se na záda. Nad ní se rozkládala obrovská listnatá koruna stromu a za ní modrá obloha s bílými mraky. Julie spokojeně vydechla.

                Severus Snape právě přicházel k hradu směrem od Zapovězeného lesa. Náhle si všiml postavy ležící pod velikým dubem.

„Vidím, že nezahálíš,“ pronesl kousavě, když stanul nad dívkou.
„Ahoj, Severusi,“ usmála se ospale.
„Předpokládám, že je ti jedno, že bude asi za dvě minuty pršet…“
„Nebude.“
„No, jak myslíš,“ pokrčil rameny a chystal se odkráčet.
„Nechceš se... připojit?“ navrhla.
„Připojit k čemu?“ podezíravě se rozhlédl.
„No, já se tady učím, jak vidíš...“
„To tedy nevidím.“
„A možná přitom taky trochu relaxuju,“ připustila provinile.
„Díky. Nepotřebuji relaxovat. Vzhledem k tomu, že za chvíli začne lít...“
„Nezačne. Tak už se posaď!“ zamračila se.
Muž se s povzdechem posadil do tureckého sedu a opřel se o kmen.
„Dlouho jsme se neviděli,“ poznamenala a zamžourala na něho ze své pozice vleže.
„Pět dní,“ kývl.
„Ale já už jsem ti odpustila,“ mrkla na něho.
„Nerozumím,“ svraštil obočí.
„Nezlobím se na tebe za tamto.“
Černé oči ji sjely ledovým pohledem.
„Smířila jsem se s tím, že mě hlídáš na každém kroku. Jenom tě musím zklamat. Já vstoupím do Řádu,“ řekla medově.
„Tak dost, tohle nemám zapotřebí,“ zavrčel a chtěl se zvednout.
„Tak moment, moment, profesore!“ posadila se hbitě Julie a chytila ho za rukáv. „Ještě jsem neskončila.“
„Máš ve vlasech jitrocel,“ upozornil ji bezbarvě.
„To je fuk. Teď řešíme něco jiného,“ potřásla rusou hlavou plnou stébel trávy a lístků jitrocele. „Zajímalo by mě, co máš proti mému vstupu do Řádu.“
„To je jedno,“ zadrmolil.
„Ne, to tedy není!“
„Já se s tebou o tom nebudu bavit,“ oznámil.
„No to je vážně skvělé!“ Julie rozčileně vyskočila na nohy. „Tak ty se se mnou o tom nehodláš bavit! Nejsem ti asi dost dobrá, co? Nejsem asi dost dobrá ani k tomu být v Řádu, že? Tam totiž smí jen privilegovaní, jako ty, ne?“
„Uklidni se,“ unaveně k ní vzhlédl.
„Ty mi nebudeš říkat, co mám nebo nemám dělat!“ rozkřikla se Julie, načež se uraženě otočila a vykročila směrem k lesu.
„Průtrž mračen nastane zhruba za minutu,“ upozornil ji klidně.
„To je mi jedno!“ štěkla přes rameno a vztekle odkráčela.
Snape jen zavrtěl hlavou a sebral ze země cenné knihy a Juliiny psací potřeby. Potom se vydal k hradu.          

Vešel do svého kabinetu, odložil její věci k sobě na stůl a počal z kapes vyndávat byliny, které si přinesl z lesa. Venku zahřmělo. Otočil svou hlavu k oknu a zamračil se. Bradavice stály na skále, takže i některé vhodně položené sklepní místnosti měly okna. To jeho vedlo rovnou nad jezero a mělo výhled i na Zapovězený les. Severus svraštil obočí, když spatřil, jak se stromy prohýbají ve větru. Bylo bez pochyb, že se chystá pořádná bouře. Přistoupil ke stolu a zadíval se na Pobertův plánek. Stopy jménem Julie Readová právě vstupovaly do lesa, jehož okraj byl ještě na plánku vyznačen.
„Zatraceně.“ Muž rychle vyšel z místnosti.      

Julie cítila, že se ochladilo a viděla, jak se zvedá vítr, ale bylo jí to jedno. Vkročila mezi stromy. Jak šla, světla ubývalo a přibývalo hustého porostu, který se jí obmotával kolem nohou. Ona ale pokračovala přímo do nitra lesa. Slunce se sem prodíralo skrz husté stromoví jen v tenkých paprscích, takže zem byla chladná a mokrá, jako v nějakém pralese. Na všem ležela rosa. Po chvíli měla Julie džíny u země úplně promočené od rostlin, kterými se brodila, ale ignorovala to a šla dál. Bylo tu celkem ticho, až na strašidelné vrzání dřeva. To se stromy prohýbaly v sílícím větru. Julii přejel mráz po zádech. Začalo jí být v tenkém bavlněném tričku chladno, ale šla dál. Po chvíli ani neviděla na cestu. Vzpomněla si na svou hůlku ležící v ložnici na nočním stolku a poprvé pocítila záchvěv obav.
‘Ne, nebudu se vracet. Zvládnu to i bez hůlky,’ umanula si a zamnula si dlaně.
Potom je od sebe oddělila a mezi prsty jí prosvitlo zářivé světlo. Udělala pohyb jako při kuželkách a svítící koule se rozeběhla ve výšce dívčiných kolen po zarostlé pěšině. Julie se vydala za ní. Po chvíli ucítila na tváři kapky vody. Pršelo.
„Vždycky musíš mít pravdu?“ zvolala nahlas a nastavila dlaně dešti.
Déšť se v minutě změnil v liják, ani husté koruny stromů jej nemohly zadržet. Julie zastavila a zaklonila hlavu. Voda jí máčela tvář a stékala jí po krku na tričko. Brzy byla promočená naskrz. Myslela na Snapea. Jak to bude vypadat, až vyjde z lesa, mokrá jako hadr na podlahu? A on ji uvidí a řekne si to své: To jsem si myslel.
‘A bude mít pravdu, kruci!’ sklonila hlavu a najednou se rozesmála. Byla šílená! Potulovala se tu lesem v té děsné bouřce, bez hůlky... A proč? Aby si něco dokázala. Ale co vlastně?
‘Jsem blázen,’ konstatovala a obrátila se zpět.
Najednou se kolem ní ale něco prohnalo šílenou rychlostí, až leknutím upadla do mokrého listí.
„Co to...“ rozhlédla se rychle, ale nic neviděla.
Ostatně její slabý zdroj světla osvětloval jen kruh o průměru asi pěti metrů. Julie se tedy opatrně postavila a alespoň se zaposlouchala. Cosi tu nedaleko od ní zrychleně oddychovalo.
„A sakra,“ hlesla. Náhle se jí cosi mihlo kolem pravého ramene a zanechalo to na něm krvavý šrám. Julie uskočila.
‘To není dobré, to není...’ zaťala pěsti. A zase se jí něco mihlo za zády a srazilo ji to na břicho do bláta. Bleskově vyskočila zpět na nohy.
‘Soustřeď se, Julie,’ rozkázala si a celá strnula. Něco tam v temnotě ji pozorovalo - cítila to. Náhle koutkem oka spatřila kradmý pohyb. Otočila se a napřáhla prudce ruku tím směrem. Zablesklo se bílým světlem a ona uviděla na okamžik něco velkého a chlupatého ležet na zemi. Opatrně přistoupila blíž a její světlo dopadlo na ležící omráčené tělo obrovského pavouka.
„U Merlina!“ vydechla. Byl to opravdu mimořádně velký pavouk. Julie se rozhlédla. Napadlo ji, že tu asi nežije sám, v celém velkém lese. Rozeběhla se směrem, kterým tušila okraj lesa. Bylo jí jasné, že by se jen stěží ubránila většímu množství takových tvorů.

Jenže v té šarvátce asi ztratila orientaci, protože nyní nemohla najít cestu zpět. Běhala mezi stromy v dešti a snažila se odhadnout, kudy se dostane odsud pryč, ale po dvaceti minutách běhu jedním směrem se jí zdálo, že je les ještě hustší a temnější. Otočila se tedy v jinou stranu a dala se opět do běhu. A opět marně. Otočila se tedy zase zpět a běžela, přestože už jí v boku bolestivě píchalo a nemohla popadnout dech. Postupně ztratila pojem o čase a i zbytek orientace. Zdálo se jí, že běhá ve věčných kruzích. Nakonec se jí podlomila kolena. Poslední, co spatřila, byl její pohasínající zdroj světla. Potom ztratila vědomí.

Nevypadala nijak světově, když ji vynesl z lesa na světlo. Promočené špinavé a roztrhané tričko se jí lepilo na tělo, rameno jí hyzdil ošklivý šrám a vlasy měla slepené bahnem.
„No konečně,“ pootevřela na chvíli oči. „Už jsem si říkala, kde jsi.“ A položila si hlavu na jeho rameno.            


Pokračování
 
 

Nahoru

HARRY POTTER, characters, names and related indicia and WARNER BROS., shield logo and related indicia are trademarks of Warner Bros. TM & © 2003.
Harry Potter Publishing Rights © J.K.R.