POVÍDKY

ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

 

  
Učitel obrany proti lásce II
Autor: Ginny
 

Kapitola devatenáctá – Příprava protikouzla

Chvíli po půlnoci se Jean Andersonová, co nejtěsněji přitulená k Severusovi a s hlavou položenou těsně pod jeho ramenem, marně snažila ponořit do snu. Ačkoliv si totiž okamžitě po příchodu do jeho pracovny zakázala přemýšlet o protikouzlu, kterým by mu mohla to nenáviděné znamení zla odstranit, nepodařilo se jí to – ta myšlenka jí stále zarputile vrtala hlavou.
´Kde mám jenom, u všech hůlek, vzít krev jednorožce?´ přemítala pořád dokola. Něco tak vzácného se nedalo ani koupit, ani někde sehnat, a to dokonce ani kdyby měla k dispozici všechno jmění uložené v bance u Gringottových. Mohla se samozřejmě zkusit vydat do Zapovězeného lesa, kde podle legendy jednorožci žili, ale ani v takovém případě nebylo vůbec jisté, zda je najde, natož zda od nich krev získá… Tak kde ji jen vzít? Kde?

Únava z dlouhého a náročného dne ji nakonec přece jen přemohla a ona usnula, ale pouze na zlomek sekundy. Náhle se prudce pohnula – v tom zvláštním stavu mezi bděním a spánkem ji konečně napadlo, kdo by jí mohl pomoci. Trhla sebou ovšem tak silně, že probudila i Severuse, který usnul chvilku před ní.
„Co se děje?“ zamumlal rozespale, trochu se zavrtěl, ale dál zůstal ležet na zádech.
„To nic,“ šeptla. „Jen mě něco napadlo.“
„To je samozřejmě polehčující okolnost,“ povzdychl si. „A rozhodně také událost hodná zaznamenání,“ dodal. „Zeptám se Brumbála, zda by za tím účelem nezaložil bradavickou kroniku a tuto příhodu tam nezvěčnil.“
Jean se opřela o loket a druhou ruku položila na Severusovu hruď.
„A co mu řekneš?“ usmála se na něj. „Že když jsem dnes v noci po nádherném milování usnula na tvém rameni, konečně mě něco napadlo? To si Brumbál jistě rád poznamená, hlavně ty okolnosti.“
„Stejně už o nás dávno ví,“ vzdychl a zamžoural na ni. Ve světle jediné svíčky chabě osvětlující ložnici se jeho oči pod přivřenými víčky podivně zaleskly. „Pokaždé na mě tak významně pomrkává, když s tebou strávím noc, že mám někdy pocit, jako by nás spolu celou tu dobu sledoval.“
Jean ho pohladila po tváři a pak mu začala konečky prstů jemně přejíždět po obličeji. Pousmála se, když zavřel oči a slastně vzdychl. Nebylo to tak dávno, co tenhle její dotek nesnesl a mračil se, sotva se o něj pokusila.
„A vadí ti, že o nás ví?“ zeptala se tiše.
„Vadí,“ odpověděl popravdě. „Ale ještě víc by mi vadilo, kdybys tu kvůli tomu nebyla.“
Usmála se a jemně ho políbila na rty, než si znovu položila hlavu na jeho rameno. Vzápětí ucítila, jak ji Severus políbil do vlasů.
´Hned zítra zajdu za Firenzem,´ předsevzala si, když usínala.´Jako kentaur mi určitě dokáže poradit, jak by se dala krev jednorožce získat. Protože tenhle muž si určitě zaslouží, aby se konečně zbavil své nenáviděné noční můry.´

*****

Za kentaurem Firenzem se Jean vydala v neděli dopoledne, zatímco byla Carolyn naprosto zabraná do knihy, kterou dostala od Severuse k narozeninám. Firenzova přízemní učebna vyhlížející jako lesní mýtina byla prázdná, když do ní Jean vstoupila. Protože se nedočkala odpovědi na svůj pozdrav, odvážila se projít až dozadu, kde se vedle malé skalky s vodopádem skrýval vchod do jeskyně.
„Jste tady, Firenzi?“ zavolala.
Vzápětí se z jeskyně vynořil světlovlasý muž, jehož trup vyrůstal z koňského těla, a změřil si ji pátravým pohledem.
„Co potřebujete, Jean Andersonová?“ otázal se neutrálním tónem.
Jean si okamžitě všimla, že není jejím příchodem vůbec potěšen.
„Doufám, že nejdu nevhod,“ nadhodila proto. „Pokud jsem vás snad od něčeho vyrušila, tak…“
„Lidé jsou podivná stvoření, která za kentaury přicházejí zpravidla pouze ve chvílích, kdy potřebují jejich pomoc,“ nenechal ji domluvit.
Jean se provinile usmála.
„Ani já nejsem jiná, Firenzi. Také bych od vás něco potřebovala. Nejlépe radu.“
Kentaur se na ni dlouze a zamyšleně zadíval. Už už se bála, že ji odmítne, ale náhle ukázal doprostřed mýtiny, kde se nacházelo hned několik rozložitých pařezů. Jean se na jeden z nich se posadila, zatímco on zůstal stát pár kroků od ní s rukama založenýma na nahé hrudi.
„Jean Andersonová, nyní mi odhalte vše, co je ve vašem srdci. Jen tak bude možné, abych vám pomohl,“ řekl přísně.

Jean se zhluboka nadechla. Vše, co bylo v jejím srdci…to znamenalo začít tím, proč ji vůbec Severus tolik zajímá. Trochu nejistě začala vyprávět o jejich prvním setkání a o tom, jak na ni zapůsobil. Zpočátku mluvila nesouvisle, ale postupně se její příběh stával plynulejším a pestřejším. Neopomněla zmínit všechny důležité okamžiky, které se v jejich podivném vztahu udály, včetně scény v Malfoyově rezidenci a jejího nuceného odjezdu.

Firenze ji mlčky poslouchal a z jeho obličeje ani ze světle modrých očích nebylo absolutně možno vyčíst, co si myslí. Až po zmínce, že je Carolyn Snapeovou dcerou, jako by se něco v jeho výrazu změnilo. Když Jean zakončila své vyprávění několika větami o příručce protikouzel a o tom, jak by chtěla jedním z nich Severusovi pomoci, ale potřebuje k tomu získat krev jednorožce, kentaur ještě hodnou chvíli mlčel. Jean už byla od sezení na pařezu celá ztuhlá a v ústech jí dlouhým mluvením vyschlo, avšak pod Firenzovým zamyšleným pohledem se neodvážila ani pohnout. Vždycky měla ke kentaurům obrovský respekt a u Firenze to nebylo jiné, přestože už tolik let žil v bradavické škole čar a kouzel a choval se k lidem mnohem přívětivěji než jeho volně žijící druhové.
„Pomohu ti, ženo,“ řekl nakonec. „Nikoliv však proto, abych podpořil tvou pošetilou lásku k jedinému muži, ale abych předešel dalším neshodám a bojům v kouzelnickém světě. K těm totiž nepochybně dojde, vydá-li se tvá dcera na cestu zla. Neptej se,“ zarazil ji rozhodným gestem, když viděl, že už už otvírá ústa k otázce, „nemohu ti sdělit žádné podrobnosti.“
„Poradíš mi tedy, jak získat krev jednorožce?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Opatřím ti ji,“ odpověděl prostě.
„Ale…“ zarazila se Jean, „tvé stádo tě přece vyhostilo, ne? A vrátit se do Zapovězeného lesa je tím pádem pro tebe velmi nebezpečné!“
„Je to již mnoho let, kdy jsem se rozhodl pomoci Albusi Brumbálovi a opustit své druhy,“ řekl Firenze temným hlasem. „Ani nenávist kentaurů není věčná. Kromě toho budu mít s sebou tvou dceru, která mi bude zárukou bezpečného návratu.“
„Carolyn?!?“ vyjekla Jean. „Ale já ji s tebou nepustím! Nemohu ji přece jen tak poslat do Zapovězeného lesa, kde je tolik nebezpečných zvířat a…“
Firenze netrpělivě zvedl ruku. Jean zmlkla, avšak její výraz dával tušit, že nehodlá Carolyn v žádném případě takovému nebezpečí vystavit.
„Je to jediná možnost, Jean Andersonová,“ prohlásil kentaur. „Tvá dcera je silná a nebude mít v lese problémy, zatímco já bych je mít mohl. Proto ji vezmu s sebou. A pak, tvá dcera získá krev jednorožce snadněji než kdo jiný, neboť je mocná a má dosud čistou mysl i tělo.“
„Nepustím ji s tebou,“ zašeptala Jean. „Je to příliš nebezpečné.“
„Potom ti nemohu pomoci,“ zamračil se Firenze. „Není jiný způsob, jak tu krev získat, nepůjde-li tvá dcera se mnou.“
„To je mi líto,“ řekla tiše Jean a vstala. „Omlouvám se, že jsem zbytečně mařila tvůj čas, a děkuji, že jsi mě vyslechl, Firenzi,“ dodala ještě a zamířila ke dveřím z místnosti.
„Krev jednorožce je nejsnazší získat, je-li měsíc v úplňku,“ zaslechla za sebou ještě kentaurův hlas. „Přemýšlej o tom, Jean Andersonová.“ 

Do svého apartmá se Jean vrátila, jen aby zkontrolovala Carolyn a oblékla si teplý plášť. Pak vyšla z hradu a víc než hodinu se procházela kolem jezera, zatímco horečně přemítala o všem, co od kentaura slyšela. Když se konečně odhodlala k návratu, byla rozhodnutá. Pokud Firenze tvrdí, že Carolyn nehrozí v lese nebezpečí, pak ona nemá důvod o jeho slovech pochybovat, přestože jí mateřský pud velí dceru před vstupem do lesa ochraňovat.

Do úplňku zbývalo více než čtrnáct dní a ona ještě potřebovala vyzkoušet Severusovu hůlku, opatřit si hojivý balzám, hedvábí a fénixovy slzy. A také zjistit, zda dokáže Severuse ovládnout natolik, aby se sebou nechal manipulovat, aniž by pojal nějaké podezření.

*****

Další sobotu odpoledne pozvala Jean Minervu McGonagallovou na čaj ve snaze konečně zmírnit napětí, které mezi nimi od té hádky kvůli Severusovu otcovství panovalo. Ani v nejmenším sice nestála o to, aby McGonagallová opět strkala nos do jejích soukromých věcí, ale měla ji příliš ráda, než aby s ní chtěla dál být na válečné stezce.

Zástupkyně ředitele se zpočátku chovala poněkud odměřeně, avšak když se Jean zmínila, že Severusovi přece jen řekla o tom, že je Carolyn jeho dcera, roztála. Z jeho ostře odmítavé reakce byla ovšem velmi zklamaná; podrobnosti o tom, že se její vztah se Severusem od té doby poněkud změnil, si Jean nechala raději pro sebe. Pro jistotu ještě donutila McGonagallovou slíbit, že se nikomu ani slůvkem nezmíní, co o Carolyn a Severusovi ví. Z toho, že by si o tom Minerva chtěla promluvit se Severusem, strach neměla – dobře věděla, že ten by ji nejspíš rychle odkázal do příslušných mezí.

Minerva McGonagallová odešla až krátce před večeří a Jean mohla být spokojená – tahle část plánu jí vyšla dokonale. Vždyť nebylo vůbec jisté, jestli nebude pomoc McGonagallové v nejbližší době potřebovat...

O pár hodin později ji čekaly ještě náročnější chvíle. Byl nejvyšší čas vyzkoušet, nakolik dokáže Severuse ovládnout. Prozatím bez použití kouzel.

***** 

Severus Snape stál u svého pracovního stolu a pečlivě míchal houstnoucí směs v kotlíku, když se oheň v krbu jasně rozzářil a vystoupila z něj Jean Andersonová. Překvapeně povytáhl obočí a pohlédl na hodiny. Bylo teprve deset hodin večer – takhle brzy ještě nikdy nepřišla.
„Stalo se něco?“ pátravě na ni pohlédl.
„Ne,“ odvětila a pousmála se. „Vím, že jsem tu brzy, ale doufala jsem, že ti to nebude vadit.“
„Mně to nevadí, ale tobě to nejspíš vadit bude. Ten hojivý balzám, o který jsi mne požádala, teprve dokončuju.“
„A můžu se podívat?“ řekla a přistoupila blíž. „Od školy jsem neměla možnost přípravu lektvaru sledovat.“
Severus se ušklíbl. „Balzám není lektvar, profesorko, ale nehodlám tu ztrácet svůj ani tvůj čas tím, že ti budu vysvětlovat podrobnosti. Stejně ti tahle informace nejspíš k ničemu nebude. Nicméně, obávám se, že už tu nic zajímavého neuvidíš. Přidal jsem všechny potřebné ingredience a teď zbývá jen počkat, až výsledný produkt náležitě zhoustne.“
Jean vypadala nejdřív trochu zklamaně, ale pak k němu zezadu přistoupila, opřela si čelo o jeho rameno a objala ho kolem pasu. To gesto ho překvapilo, avšak přece jen se přinutil soustředit se na poslední kroky nutné k dokončení balzámu. Jean za ním mlčky stála, dokud neodstavil kotlík z ohně a neoddělil část balzámu do připravené dózičky. Jakmile se k ní obrátil čelem a objal ji kolem pasu, zlehka se mu opřela dlaněmi o hruď a usmála se na něj.
„Víš, že mě trochu mrzí, že jsme si spolu na tom plese nezatančili?“ řekla. „Je příjemné, když mě takhle držíš v náručí.“
Chvilku na ni mlčky hleděl, než se mu kolem úst objevil potutelný úsměv.
„To se dá ještě částečně napravit,“ řekl. Nahmatal za sebou na stole svou hůlku, mávl s ní a vyslovil: „Descanto!“
V té chvíli se místností rozezněla tichá hudba. Byla příjemně melodická a zdálo se, jako by vycházela přímo ze stěn. Odložil hůlku zpátky na stůl a pousmál se, když zjistil, že na něj Jean užasle hledí.
„Ty umíš takovéhle kouzlo?!?“ zeptala se.
„Napadlo mě, že by se někdy mohlo hodit. Ostatně, poté, cos mě před lety donutila poslechnout si hudbu z tvé modré krabičky, jsem usoudil, že některé melodie mají něco do sebe.“
„Překvapuješ mě, Severusi,“ nevěřícně potřásla hlavou.
„Celý život někoho překvapuju, většinou nemile,“ ušklíbl se, ale vzápětí byl výraz jeho obličeje o poznání jemnější, když se zeptal:
„Zatančíte si se mnou, profesorko Andersonová?“
„Ráda, profesore Snape,“ usmála se.
Jednou rukou ji pevně uchopil kolem pasu, zatímco do druhé mu okamžitě vklouzla její malá dlaň. Začali tančit a on se jí zadíval do očí, ale záhy zjistil, že to byla kardinální chyba - už se nedokázal podívat jinam. Několik minut spolu mlčky kroužili sklepením, zahleděni jeden do druhého. Přitiskl ji k sobě blíž a vzápětí ucítil její horký dech na svém krku. Přivřel oči, zabořil nos do jejích voňavých vlasů a políbil ji na ucho.
Nebyl si zcela jist, kdo z nich jako první nasměroval jejich tanec k ložnici, ale byl za to rád. Miloval ty chvíle, kdy Jean položil do postele a pomalu ji svlékal.  

Jenomže tentokrát bylo všechno jinak. Sotva vkročili dovnitř, Jean do něj rádoby žertovně strčila, až ho povalila na postel. Zůstal ležet na zádech, zatímco ona se nad ním sklonila a začala ho líbat. Bylo to sice nezvyklé, ale příjemné, takže se nebránil. Nicméně poněkud znervózněl, když si na něj obkročmo sedla, pohodila světlou hřívou a s úsměvem zvedla svou hůlku. V té chvíli mu zatrnulo – rozhodně nebyl zvyklý na to, aby ho někdo takhle ovládal. A jak za chvíli zjistil, to ještě zdaleka nebylo všechno.
„Accio hůlka!“ poručila Jean, jeho hůlka vylétla z pracovny a přistála jí v ruce.
Severus byl velmi citlivý na to, když se někdo dotkl jeho hůlky, a Jean se jí teď nejen dotýkala, ale ještě ji vítězoslavně třímala vysoko nad hlavou, snad pro případ, že by se po ní chtěl natáhnout. Z pomyšlení, že by ji proti němu mohla použít, ho mrazilo v zádech.
´Nevěříš jí, viď?´ ozval se někde hluboko v jeho hlavě ten známý potměšilý hlásek. ´Bojíš se, že tě ve skutečnosti nemiluje a teď ti ublíží!´
Než stačil tomu posměváčkovi odpovědět, nechala Jean svou vlastní hůlku spadnout na zem, zatímco s tou jeho rázně máchla.
„Omni Nudus!“ poručila.
V té chvíli Severus ucítil, jak se všechno jeho oblečení včetně spodního prádla svléká z jeho těla. Vzápětí se vzneslo do vzduchu a sesypalo se na zem vedle postele. Zamračil se a jeho pohled nebezpečně potemněl.
Jean ho znovu vášnivě políbila, ale on se jí jen pasivně poddal, znepokojený tím, co se s ním děje. Konečně jeho rozpaky vycítila, přestala ho líbat a usmála se na něj.
„Bude se ti to líbit, Severusi - věř mi. Já ti opravdu nechci nijak ublížit.“
Mlčky na ni hleděl, zatímco uvnitř sváděl tuhý vnitřní boj, zda se jí podvolit či ne. Nakonec se přece jen rozhodl, že to ještě zkusí, a nepatrně přikývl. Usmála se, přejela mu dlaněmi po obou pažích, pak ho uchopila za obě zápěstí a zvedla mu ruce až k hlavě. Znovu mávla hůlkou a dva hedvábné bílé šály mu ovinuly zápěstí a připoutaly ho k posteli. To už se mu nelíbilo vůbec.
„Pusť mě,“ řekl tiše, ale důrazně.
Opět se k němu sklonila a políbila ho, ačkoliv on její iniciativu neopětoval.
„Uvolni se, Severusi,“ zašeptala. „Nic špatného se ti nestane, to ti slibuji. Aspoň jednou v životě zkus někomu opravdu věřit, ano? Prosím...“ 

Chvíli si hleděli do očí, než Severus ty své rezignovaně zavřel a zhluboka se nadechl. Vzápětí znovu ucítil její rty na svých. Intenzivně se snažil nemyslet na to, že je spoutaný a že je jí vydán na milost a nemilost, ale trvalo dost dlouho, než dokázal její polibky alespoň částečně opětovat.
V té chvíli její rty náhle zmizely a on překvapeně vzhlédl. Jean stála nad ním a pomalu, pomaloučku si svlékala šaty. Zdálo se, jako by se zdráhala rozloučit se s nimi, neboť se mazlila s každým kousíčkem látky. A v tom okamžiku Severus ucítil, že ho ten pohled - navzdory nezvyklé pozici, ve které se nachází - neobyčejně vzrušuje. Také Jean si toho všimla, protože se na něj spiklenecky usmála, ale tempo svého svlékání ani trochu nezrychlila. Teprve když měla na sobě jen spodní prádlo, znovu se k němu sklonila.
„Ještě se ti to nelíbí, Severusi?“ šeptla mu do ucha a políbila ho.
„Není to tak hrozné,“ připustil neochotně. 

Nezůstalo však jen u líbání – Jean se s ním začala mazlit a jemně se dotýkala různých částí jeho těla, až se pomalu přestával ovládat. Několikrát zašeptal její jméno a pokusil se ji sám políbit, ale ona pokaždé obratně uhnula. Když si konečně začala svlékat spodní prádlo, netoužil už po ničem jiném, než se na ni vrhnout a vzít si ji; nebylo mu to však dopřáno. Byla to totiž ona, kdo si ho vzal, a to tak pomalu a důkladně, že jeho tělo málem explodovalo dřív, než její milostná lekce skončila. Ani nevnímal, že ho v samotném závěru zbavila pout a že je opět volný. Zůstal dál ležet na zádech s očima zavřenýma, zatímco Jean tiše ležela na něm. Byl na světě víc než čtyřicet let, ale něco takového ještě nezažil.
„Kde ses tohle naučila?“ zamumlal a vyčerpaně ji pohladil po vlasech.
Zvedla hlavu, bradou se mu opřela o hruď a usmála. „Opravdu to chceš vědět?“
„A ty mi to řekneš?“ pootevřel oči a podíval se na ni.
„Samozřejmě, že ne. Mysli si třeba, že je to přirozený talent.“
„Čekal jsem podobně nesmyslnou odpověď,“ vzdychl a v duchu si pomyslel: ´Ještě že je zítra neděle a já budu mít čas se z toho vzpamatovat. Kdybych měl po takovéhle noci učit, asi by to za moc nestálo.´ 

*****

Když se Jean v neděli časně ráno vynořila z krbu ve svém apartmá, spokojeně se usmívala. Věci zatím vycházely tak dobře, jak jen mohly. Vyzkoušela si Severusovu hůlku a dokázala ho přimět k tomu, aby v posteli udělal to, co chtěla. Jistě, zpočátku se mu to nelíbilo a dokonce se jí jednu chvíli zdálo, že se bude opravdu bránit - ale přesně to od něj čekala. Nebyl by to přece Severus Snape, kdyby se zachoval jinak... Teď už však věděl, že se mu s ní nic zlého nestane a že ho naopak čekají nesmírně příjemné chvíle, což byl významný krok na cestě k realizaci protikouzla. A nadto od něj Jean získala i hojivý balzám, o který chtěla původně poprosit madam Pomfreyovou. Teď už nezbývalo než doufat, že se Firenzovi a Carolyn podaří krev jednorožce opravdu získat.
 

Kapitola dvacátá – Krev jednorožce

Listopad se pomalu blížil do své poloviny, když se venku silně ochladilo a krajinu kolem Bradavic přikryl slabý sněhový poprašek. Tři dny před úplňkem se Jean Andersonová po dlouhém přemýšlení konečně odhodlala začít svou dceru připravovat na noční výlet do Zapovězeného lesa. Rozhodla se vsadit na její zvědavost a touhu po poznání všeho nového a neobyčejného, přesto však neponechala nic náhodě a předem si o svém plánu promluvila i s Firenzem, jehož spolupráci velmi potřebovala.

Když tedy ten večer ukládala Carolyn ke spánku, nenápadně nadhodila:
„Dnes odpoledne jsem mluvila s kentaurem Firenzem, co tu učí jasnovidectví, a představ si, že mi tvrdil, že v Zapovězeném lese žijí jednorožci. Prý je dokonce viděl na vlastní oči. Moc se mi to nechce věřit – jednorožci jsou přece velmi vzácná a plachá zvířata a Firenze nebyl v lese už kdovíkolik let. Třeba už tam teď ani nejsou.“
„Ale já se domnívám, že Firenze mluvil pravdu. Děda mi také říkal, že v Zapovězeném lese nějací jednorožci žijí,“ odpověděla Carolyn.
„Jaký děda?“ vylétlo z překvapené Jean.
„No přece ředitel,“ netrpělivě vysvětlila Carolyn. „Dovolil mi, abych mu tak říkala, ale nesmí to být před studenty nebo profesory.“
„Tak jsi to právě porušila,“ usmála se Jean. „Nebo jsi zapomněla, že já jsem taky profesorka?“
„Nezapomněla. Ale ty jsi v první řadě moje matka a potom teprve profesorka,“ poučila ji Carolyn. „Alespoň doufám, že to tak také cítíš.“
Jean v duchu obrátila oči v sloup a kousla se do rtu, aby se nemusela začít smát.
„Rozhodně bych je někdy chtěla vidět,“ pokračovala zamyšleně Carolyn, „samozřejmě mám na mysli ty jednorožce. Hodně jsem toho o nich přečetla a velmi by mě zajímalo, zda jsou opravdu tak úchvatní, jak se o nich píše. Děda tvrdí, že ano.“
„Pokud vím, Harry Potter kdysi jednoho jednorožce viděl,“ řekla zamyšleně Jean. „Jednorožec byl sice už mrtvý, protože Voldemort tehdy potřeboval jeho krev, aby mohl alespoň nějak existovat, ale i tak to prý byl obrovský zážitek. Firenze tam tehdy Harrymu zachránil život.“
„Z čehož logicky vyplývá, že Firenze musí znát ta místa, na která jednorožci chodí,“ filozofovala Carolyn. Najednou jí zasvítily oči. „A nemohl by mě Firenze do toho lesa vzít a jednorožce mi ukázat?“
„To asi těžko, Carolyn,“ usmála se Jean. „Zapovězený les je nesmírně nebezpečné místo, ze kterého se jen málokterý kouzelník dostane bez úhony. A pak, nezapomeň, že Firenze jeho stádo před lety vyhostilo, takže by pro něj nebylo snadné vrátit se tam.“
„Hmm,“ protáhla zklamaně Carolyn a otočila se na bok, na kterém zpravidla usínala. Oči měla však stále otevřené dokořán a Jean si byla jista, že její dcerka bude o jednorožcích přemýšlet, dokud neusne. 

Ráno se ukázalo, že se nemýlila. Carolyn byla při snídani zamyšlená a nemluvná, a teprve když se Jean chystala k odchodu na vyučování, znenadání se jí zeptala:
„Opravdu si myslíš, že by mě Firenze do toho lesa nevzal, ani kdybych ho hodně poprosila? Velmi bych totiž chtěla jednorožce vidět.“
„Nevím,“ pokrčila Jean rameny. „Můžeš za ním zkusit odpoledne zajít a zeptat se ho, ale moc nevěřím, že ho přesvědčíš.“
Carolyn se obavami rozšířily oči.
„A nemohla bys za ním zajít ty, mami? Firenze je přece jen kentaur a literatura, kterou jsem prozatím četla, se o nich v některých směrech vyjadřuje dost kriticky. Zejména pokud jde o jejich vztah k dětem.“
„S tím se ale budeš muset vyrovnat, Carolyn, zvlášť kdyby se Firenze přece jen uvolil vzít tě do lesa s sebou. Ale abys neřekla, tak já se ho na to odpoledne zeptám,“ řekla Jean a v duchu se usmála. Zatím to probíhalo lépe, než čekala.

Firenze se samozřejmě na nic ptát nemusela, protože už měla všechno domluvené. Když se pozdě odpoledne vrátila do apartmá, Carolyn okamžitě seskočila ze židle, opustila rozečtenou knihu a upřela na Jean své hnědé oči.
„Tak co říkal?“ vyhrkla vzápětí nedočkavě.
„Koho máš na mysli?“ neodpustila si Jean, i když moc dobře věděla, že ji tím napne ještě víc.
„No Firenze přece!“ skoro už vykřikla Carolyn. „Byla jsi přece za ním, ne? Slíbila´s mi to…“
„Jo tak…Firenze,“ pousmála se Jean.
To už její dcera nebezpečně přimhouřila oči, takže byl nejvyšší čas přestat si s ní hrát.
„To víš – je to kentaur,“ rozhodila bezmocně rukama. „Dostat z něj jasnou odpověď na nějakou otázku je skoro nemožné, i když musím přiznat, že je díky svému dlouhému pobytu v Bradavicích docela snesitelný.“
„Tak co říkal?!?“ naléhala Carolyn.
„Napřed vedl takové ty kentauří řeči, jako třeba: „les v sobě skrývá mnohá tajemství“, a tak podobně. Ale nakonec prohlásil, že jednorožce je nejlépe vyhledat za úplňku, a že v tu dobu má jeho krev ještě větší moc než obvykle,“ řekla Jean.
„Jeho krev? On chce Firenze jednorožcovu krev?“ zajímala se Carolyn.
„Ano, zmínil se, že ji potřebuje. Také mi řekl, že pokud by se s tebou do Zapovězeného lesa vydal, pak jedině pod tou podmínkou, že právě ty vezmeš jednorožci krev. Tvrdil, že pro malou dívku jako jsi ty to nebude nic složitého, zatímco jemu by se to nepodařilo,“ prohlásila Jean a zkoumavě se na svou dceru zadívala. Nebyla si vůbec jista, zda tu lež její dcera neprokoukne, ale copak jí mohla říct, kdo a k jakému účelu tu krev ve skutečnosti potřebuje?
Carolyn však byla neobyčejně zaražená a nezdálo se, že by tentokrát postřehla nějakou nepravost.
„K čemu potřebuje Firenze krev jednorožce?“ zeptala se nejistě.
„Přesně to nevím, ale nejspíš na věštění budoucnosti,“ použila Jean to, na čem se s Firenzem předem domluvili. „V nejbližších týdnech se chce pokusit o nějaký rituál, který se může provádět jen jednou za sto let a ke kterému jsou zapotřebí právě takovéhle ingredience.“
„Ale já nevím, jestli něco takového vůbec zvládnu,“ namítla Carolyn trochu přiškrceným hlasem. „Sice velmi stojím o to jednorožce vidět, ale vzít mu krev? Obávám se, že to asi nepůjde…“
„Firenze si myslí, že to pro tebe nebude problém,“ zopakovala znovu Jean. „Ale pokud se na to necítíš, tak mu samozřejmě řeknu, že z toho výletu nic nebude. Ostatně, asi bych hodně váhala, jestli tě s ním do toho lesa vůbec pustím.“
„Tak já si to ještě rozmyslím,“ hlesla Carolyn a pomalu odešla do svého pokoje.
´To nevypadá dobře,´ pomyslela si Jean. ´Carolyn z toho má viditelně strach a nic bych za to nedala, že to nakonec nevzdá, i když to není vůbec v jejím stylu.´ 

Když ji však o hodinu později zavolala, že je čas jít na večeři, vyšla její dcera z pokojíčku s hlavou hrdě vztyčenou a s odhodláním v očích.
„Já s Firenzem do lesa půjdu,“ řekla. „Příležitost spatřit jednorožce se totiž nenaskytne každý den, což jsem si pro jistotu ještě jednou ověřila v dostupné literatuře. Je velmi pravděpodobné, že podobnou šanci už nebudu nikdy v životě mít, takže si ji teď nemohu nechat ujít. Pevně doufám, že tento fakt zohledníš a nebudeš mi ve výletu do Zapovězeného lesa bránit.“
V té chvíli měla Jean pocit, že slyší velkou ránu – to jí právě spadl kámen ze srdce.
„Tím si nejsem úplně jista, Carolyn,“ řekla  nicméně. „Budu si o tom muset ještě jednou s Firenzem promluvit, než se rozhodnu, zda tě s ním do toho lesa vůbec pustím. Uvidíme zítra.“

*****

„Co se děje, Jean?“ zeptal se Severus následující noc, když se Jean už poněkolikáté neklidně otočila na druhý bok a tiše si povzdychla. Teď ležela zády k němu, takže ji objal kolem pasu a přitáhl si ji k sobě blíž. „Stalo se něco, že dnes nemůžeš usnout?“
´Celkem nic, můj drahý,´ pomyslela si s trpkostí Jean. ´Jenom se chystám poslat zítra večer naši pětiletou dceru do Zapovězeného lesa s jistým kentaurem. A to všechno proto, abych ti pomohla, přičemž vůbec nevím, jestli to protikouzlo, které chystám, bude fungovat.´
Nahlas však neřekla nic, jen mlčky zavrtěla hlavou.
„Jean?“ ozval se jeho sametový hlas těsně u jejího ucha. „Tak co ti je?“
„Nemůžu ti to říct, Severusi. Dneska ne. Promiň,“ tiše šeptla s vědomím, že teď už nemá smysl zapírat. Znal ji nejspíš příliš dobře na to, aby jí nějakou lež uvěřil.
„Koneckonců, nemusíš mi to přece říkat,“ řekl a prsty jí poodhrnul vlasy z tváře a z krku. „Existuje jedno takové kouzlo, díky kterému si to dokážu zjistit sám a nepotřebuju…“
Prudce se k němu otočila a ostře řekla: „To neuděláš!“
„Ale ale,“ povytáhl překvapeně obočí a kolem koutků mu pohrával úsměv. „Vážně si myslíš, že bych byl schopen na tebe teď použít Legilimens? Kdepak zůstal tvůj pověstný smysl pro humor?“
Jean se s povzdechem otočila zase zpátky a mezi zuby procedila:
„Dnes jsem ho s sebou nevzala.“
„Ach tak,“ pousmál se, ale pak zvážněl. „Jean, kdybych ti mohl s něčím pomoci…“
„Nemůžeš, Severusi,“ přerušila ho. „Teď ještě ne.“ 

*****

Carolyn odešla s Firenzem do Zapovězeného lesa následující večer krátce po desáté hodině. Jean si dala záležet na tom, aby svou dceru teple oblékla, neboť bylo již velmi chladno. Do kapsy jí vložila malou skleněnou lahvičku na jednorožcovu krev a ostrý kapesní nožík. Představa, jak s ním její dcera rozřízne jednorožcovu kůži, jí sice svírala srdce, ale Firenze prohlásil, že to tak musí být. Kentaur si s sebou vzal luk a šípy, přičemž prohlásil, že je nejspíš nebude potřebovat a bere si je jen pro jistotu.

Jean je chtěla doprovodit alespoň  k okraji lesa, ale Firenze to odmítl. Přikázal jí, aby počkala v jeho učebně v přízemí nebo přímo v jeho jeskyni a v žádném případě se odtamtud nikam nevzdalovala. Podle jeho předpokladů se měli vrátit až po druhé hodině ranní - pokud půjde vše dobře. Jean měla tedy teoreticky dost času, aby si alespoň zdřímla, ale spánek bylo to poslední, na co měla v takové chvíli pomyšlení. Neklidně přecházela po mýtině ve Firenzově učebně, občas usedla na některý z rozložitých pařezů, ale dlouho na něm nevydržela. Na hodinky se zpočátku dívala snad každou minutu a zdálo se jí, jako by se najednou čas zastavil - tak pomalu se ručičky posouvaly kupředu… Když se malá ručička konečně přehoupla přes dvanáctku, její nervozita ještě vzrostla. Jestli šlo všechno dobře, tak by se ti dva mohli během pár minut vydat na zpáteční cestu. Otázkou však bylo, jak dlouho jim vlastně trvalo, než na nějakého jednorožce narazili…tedy pokud se dostali až tak daleko.

Odbila druhá hodina po půlnoci a Jean snad už po tisící přešla od pařezů kolem malého vodopádu až do Firenzovy jeskyně.
´Kde jsou? Už by tady přece měli být!´ přemítala.
Ale musela si protrpět ještě další půl hodiny, než se dveře učebny pomalu otevřely a dovnitř vklopýtal unavený Firenze. Carolyn mu seděla na hřbetě, ručkama se ho pevně držela, hlavu měla skloněnou a opřenou o jeho záda.
„Carolyn!!!“ zašeptala Jean a vrhla se k ní. „Co je ti, holčičko? Jsi v pořádku?!?“
„Dítě se dlouhou cestou a hlubokými zážitky snadno unaví, Jean Andersonová,“ řekl klidně Firenze. „Tvá dcera si jen potřebuje odpočinout, pak bude zase v pořádku.“
„Děkuju, Firenzi,“ hlesla Jean, opatrně sundala Carolyn z jeho hřbetu a vzala ji do náručí. Dívenka se jen trochu zavrtěla a ze spaní zašeptala: „Viděla jsem ho…viděla…“
Jean tázavě pohlédla na kentaura. Na hrudi měl několik šrámů od větví a vypadal dost unaveně, ale jeho světle modré oči byly klidné a Jean se zdálo, že se na ni dokonce usmívají.
„Hvězdy nám byly nakloněny, Jean Andersonová,“ odpověděl na její nevyřčenou otázku. „Až budeš svou dceru ukládat ke spánku, nezapomeň, že její šaty mají mnoho kapes a záhybů. A teď už odejdi.“

Jean na nic nečekala a s Carolyn v náručí rychle prošla hradem až do jejich apartmá. Měla štěstí, Filch se svou kočkou byl zřejmě na druhé straně hradu a nikdo jiný se tou dobou po bradavických chodbách nepohyboval.
Když položila Carolyn do postýlky a začala ji opatrně svlékat, pečlivě prohlédla každou její kapsu. Kromě toužebně očekávané lahvičky plné stříbřité tekutiny a kapesního nožíku objevila i několik heboučkých bílých chlupů, v nichž okamžitě poznala srst jednorožce. Žádný další poklad už v kapsách nebyl, a tak po chvíli ulehla vedle své dcery a okamžitě usnula. 

*****

Druhý den ráno měla Jean co dělat, aby dokázala po náročné noci vůbec vstát.
„A to mě čeká vyučování až do pozdního odpoledne,“ povzdychla si.
Carolyn ještě spala a Jean předpokládala, že se hned tak nevzbudí. Přesto zaváhala, než sáhla po injekční stříkačce a s trochou obtíží jí odebrala něco málo krve. Cítila se provinile, že takhle zneužívá vyčerpání své dcery, ale stejně jako krev jednorožce potřebovala i tu její k provedení protikouzla. Pro jistotu přikázala skřítce Tabby, aby s Carolyn zůstala a dala jí okamžitě vědět, pokud by přece jen procitla. Pak se konečně odhodlala k odchodu do hodiny.

V poledne, když se ujistila, že její dcera stále ještě spí, vyrazila za Firenzem. O té noční výpravě zatím nevěděla prakticky nic a byla už napnutá k prasknutí, ale kentaur jí k její nelibosti odmítl cokoliv prozradit. Dozvěděla se od něj jen tolik, že je její dcera opravdu velmi mocná čarodějka. A tak jí nezbývalo než čekat a doufat, že Carolyn bude o něco sdílnější.

Carolyn se vzbudila až navečer a měla takový hlad, že Jean musela okamžitě poslat Tabby do kuchyně pro něco k snědku. Pak s úžasem sledovala to neuvěřitelné množství jídla, které její dcera dokázala spořádat. Ovládla se však a se svými otázkami počkala, dokud z talíře nezmizel i poslední zákusek.
„Tak co, Carolyn, viděla jsi toho jednorožce?“ zkusila to opatrně.
Dívence se rozzářily oči i celý obličej.
„Viděla. Byl…já nevím, já to asi nedokážu ani říct. To, co píšou v knížkách, prostě není pravda, protože se slovy vůbec nedá popsat, jak úžasně takový jednorožec vypadá. On byl opravdu neuvěřitelně krásný! Měl bílou srst se stříbřitým nádechem a velké tmavé oči, kterýma jako by se mnou mluvil. Nahlas sice nic neřekl, ale stejně jsem měla pocit, jako bychom si spolu povídali. Představ si, mami, že se mě vůbec nebál! Hned ke mně šel, vůbec přitom nezaváhal a dovolil mi, abych si ho pohladila. Když jsem mu řekla, že potřebuju jeho krev, podíval se na mě, jako by to chápal, a pak přede mnou poklekl. A sotva jsem vytáhla tu lahvičku, přistoupil ke mně, přitiskl se k ní krkem a lahvička se hned naplnila jeho stříbrnou krví. Vážně, věř mi! Vůbec jsem ho nemusela říznout.“
„To je velmi zvláštní, Carolyn,“ podivila se Jean. „Zřejmě ti to sám nějakým kouzlem ulehčil… Opravdu zvláštní. A Firenze tam byl s tebou?“
Odpověď tak trochu tušila, ale přesto ji chtěla slyšet.
„Nebyl. Nechal mě jít k tomu potoku samotnou, ale říkal, že mě bude sledovat z křoví a že kdybych byla v nebezpečí, tak zasáhne. Protože kdyby tam šel se mnou, tak bych se prý toho jednorožce nikdy nedočkala. Asi měl pravdu, protože já jsem skoro ani čekat nemusela.“
„A potkali jste v tom lese ještě nějaká jiná stvoření?“ zeptala se Jean.
„Cestou tam jsme nepotkali nikoho, jenom jsem slyšela podivné zvuky. Firenze však říkal, že to nic není. Ale když jsme šli zpátky, obklíčili nás kentauři. Bylo jich hodně, myslím, že celé stádo. Nejprve Firenzovi trochu vyhrožovali a také se mu smáli, že mě veze na zádech jako nějaká mula. On jim potom řekl něco o mně, ale příliš jsem mu nerozuměla - všichni ti kentauři spolu mluvili velmi podivně, přesně jak se o tom píše v knihách. Často se zmiňovali o hvězdách a o nějaké mimořádné síle. Naštěstí nás po chvíli nechali odejít. A pak jsem nejspíš usnula, protože už si nic nepamatuji,“ dokončila Carolyn.
„Jsem opravdu ráda, žes to tak skvěle zvládla,“ usmála se Jean. „A řeknu ti upřímně, Carolyn, že jsi byla ještě mnohem statečnější, než jsem od tebe čekala.“
Carolyn se potěšeně usmála, ale vzápětí opět nasadila ten zasněný pohled.
„Kdybys ho jen viděla, mami, jak byl nádherný…“
„Moc mě mrzí, že jsem tam s tebou nemohla být,“ řekla po pravdě Jean. „Ale Firenze říkal, že by to bylo velké riziko a že by kvůli tomu mohl mít problémy, kdybych vás doprovázela.“ 

Carolyn vyprávěla o jednorožci a Zapovězeném lese celý zbytek večera - takový dojem to na ni udělalo. Jean se tedy nakonec dozvěděla mnohem víc, než zpočátku doufala, ale žádná další informace už nebyla tak šokující jako fakt, že jednorožec poskytl svou krev její dceři sám a dobrovolně. Nejprve jí to nešlo na rozum, avšak nakonec se rozhodla brát to jako další důkaz neobyčejných schopností její dcery. Možná právě tento okamžik měl Firenze na mysli, když se v poledne zmínil o mimořádné síle její dcery…

*****

K dokončení příprav na provedení protikouzla zbývaly už jen dvě věci. Ta první byla snadná - znamenala zajít za Brumbálem pro fénixovy slzy a současně s ním podrobně probrat, jak přesně se má při provádění protikouzla postupovat. Druhá část byla obtížnější – bylo třeba stanovit, kdy se Jean o protikouzlo pokusí. Znamenalo to nejen určit správný den, ale také nějak propašovat do sklepení všechny potřebné věci. Tedy opravdu nic jednoduchého…

Ať Jean přemýšlela, jak chtěla, stále se jí zdál nejvhodnější čas Vánoc – tou dobou totiž většina studentů opouštěla Bradavice, takže by s provedením protikouzla nemusela spěchat a mohla by si vybrat ten opravdu nejvhodnější den. Navíc by měla jistotu, že pokud by se náhodou něco nepovedlo, bude mít dost času to napravit. Jenomže teď byla teprve polovina listopadu a čekat tak dlouho se jí zdálo neúnosné. Po dlouhém přemýšlení se tedy nakonec rozhodla pro poslední listopadovou sobotu, den, který byl poměrně blízko, ale zároveň dostatečně daleko na to, aby se na něj stihla dokonale připravit.

 

Kapitola dvacátá první  – Den D

Severus Snape s hlubokým povzdechem odsunul velkou hromadu pergamenů s domácími úkoly, které právě opravil.
´Nic se za ta léta nezměnilo,´ pomyslel si trochu rezignovaně. ´Studenti se učí stále stejně mizerně bez ohledu na to, jestli je u moci Voldemort, nebo zda je kouzelnický svět svobodný a bezpečný. A těch, kteří v lektvarech vynikají, je rok od roku méně. Až jednou umřu, nejspíš budou muset v Bradavicích výuku lektvarů úplně zrušit, protože se v celé Británii nenajde nikdo, kdo by byl schopen a ochoten to místo zastávat.´ 

Znovu si povzdechl a vstal. V posledních dnech měl podivně melancholickou náladu. Jean Andersonová ho tento týden silně zanedbávala – nebyla za ním ještě ani jednou, a přestože si pokaždé dala tu práci a svou nepřítomnost alespoň krátkým dopisem omluvila, nemrzelo ho to o nic méně. Byli spolu sice jen pár týdnů, ale on už si na ni zvykl tak, že se mu večery bez ní zdály nesnesitelné. A přitom mu kolikrát úplně stačilo, když se stočila v křesle proti jeho stolu a začetla se do některého z pokladů z jeho knihovny. Ani nemuseli prodiskutovat půl večera nebo skončit v posteli, aby mu s ní bylo dobře… Kdykoliv pak zvedl oči od práce, spočinul jeho pohled právě na ní. A když se jejich oči náhodou setkaly, bylo pro něj dvojnásob těžké zabrat se opět do svého díla a nemyslet jen a jen na ni…

´Třeba si konečně uvědomila, že s tebou jen ztrácí čas a že by jí bylo lépe s Weasleym,´ ozval se zase ten posměšný hlásek v jeho hlavě. ´Vždyť je to inteligentní žena a není jediný důvod, aby…´
„Ti-cho,“ procedil Severus skrz zuby, zatímco sahal po skleničce.
´Whisky nebo víno?´ zauvažoval vzápětí.
Rozhodl se pro červené víno, protože whisky pil zásadně jen v ty večery, kdy byl sám. A to bylo tento týden až příliš často a chtělo to změnu. Se sklenkou v ruce usedl zpátky za stůl, trochu upil a pohlédl na stříbrné hodiny na zdi. Teprve deset. To tedy bude dlouhý sobotní večer…
V té chvíli zaslechl tiché zaklepání na dveře. Zpozorněl. Jean Andersonová to pravděpodobně nebyla, protože ta by přišla krbem. Už před několika týdny kvůli ní upravil jednoduchým kouzlem spojení mezi jejich krby tak, aby k němu mohla kdykoliv přijít a nemusela čekat, až ji pustí.  

Kdo by to jen mohl být, takhle v sobotu večer? Brumbál za ním poslední dobou chodil jen zřídka, McGonagallová neměla k návštěvě důvod… Pro jistotu tedy pohledem zkontroloval svou hůlku položenou na desce stolu, než hlasitě zvolal: „Dále!“
Dveře se pomalu otevřely a Severusovi se překvapením rozšířily oči, když v nich uviděl stát Jean. Byla oblečena do tmavého vycházkového pláště, na němž se třpytilo několik velkých sněhových vloček. Pomalu vstoupila dovnitř, zavřela dveře a kouzlem je za sebou zamkla. Potom sňala z hlavy kapuci a usmála se.
„Dobrý večer, Severusi. Neruším?“
Vstal od stolu a několika rychlými kroky došel k ní, šťasten, že ji má konečně tady. Teprve ve chvíli, kdy stál těsně u ní, si uvědomil, že právě porušil svou zásadu nenechat se jejím příchodem vyvést z míry a nedat najevo radost, ale už bylo pozdě něco na tom měnit. Pokusil se tedy alespoň zachovat ledově klidnou tvář, když pronesl:
„Dobrý večer, Jean. Nečekal jsem tě sice, a už vůbec ne touto cestou, ale pro tentokrát se od tebe vyrušit nechám.“
Natáhl ruku, aby jí pomohl z pláště, ona však odmítavě zavrtěla hlavou, přitáhla si plášť těsněji k tělu a otřásla se chladem.
„Je mi hrozná zima, Severusi,“ řekla. „Byla jsem se projít kolem jezera, ale fouká tam studený vítr a před chvílí začalo znovu sněžit.“
„To nebylo právě rozumné,“ podotkl. „Dáš si trochu zahřívacího lektvaru?“
„Raději bych svařené víno,“ řekla.
„V tom případě máš velké štěstí, protože jsem právě otevřel láhev,“ odpověděl. „Pro hřebíček a skořici budu muset nicméně dojít do skříně se zásobami, neboť je k přípravě lektvarů užívám jen zřídka a svařené víno si obvykle nevařím.“

Přesně v to Jean potají doufala. Než se Severus vrátil s kořením, stihla zajít do jeho ložnice, vyjmout zpod pláště malou lahvičku s krví jednorožce, hedvábný šátek a větší lahvičku se směsí vytvořenou z Carolyniny krve, hojivého balzámu a fénixových slz a všechno to ukrýt pod postelí. Vrátila se do pracovny a s potěšením zaznamenala, že Severusova hůlka leží na jeho stole. Mávla tedy ještě svou hůlkou směrem ke krbu v pracovně, aby zvětšila plameny, a zimomřivě se schoulila do křesla, protože byla velmi prochladlá.

Vzápětí se v pracovně objevil i Severus a zamířil přímo ke kotlíku na malém pracovním stole. Zatímco zručně připravoval svařené víno, podotkl:
„Opravdu není příliš rozumné procházet se za zimní noci kolem jezera. Chlad není zdaleka to jediné, co tě tam může ohrozit, což už bys koneckonců mohla vědět.“
„Ale já jsem nebyla sama,“ usmála se Jean. „Byl se mnou totiž Charlie Weasley. Jen tak, pro jistotu.“
Severusova ruka se nad kotlíkem na okamžik zastavila, ale pak dál pokračovala v započaté práci. Aniž znovu promluvil, dokončil přípravu vína, nalil jej do hrnku a odnesl ho Jean. Když jí ho podával, jejich ruce se na okamžik dotkly a ona se na něj usmála.
„Ani ty nemáš zrovna horké ruce, Severusi. Měl bys dnes porušit své zvyky a dát si ten svařák se mnou.“
„Hmm,“ odtušil.
„Pro jednou bys to snad mohl přežít, ne?“ rýpla si.
Neodporoval jí. Vrátil se ke kotlíku, nalil si trochu svařeného vína a usedl ke svému pracovnímu stolu. Pak upil a zamyšleně víno vychutnával. Bylo až překvapivě dobré, a tak se napil o něco víc. I Jean zřejmě chutnalo, protože vydatně popíjela a brzy jí zčervenaly tváře. Severus ji mlčky pozoroval, dokud nedopila hrnek až do dna. Ta její zmínka o Weasleym ho přece jen poněkud rozladila.
„Dáš si ještě?“ zeptal se po chvíli. On sám měl kupodivu chuť na další, takže vstal a vydal se ke kotlíku.
„Už nechci, děkuju. Nemohu se přece opít, sotva jsem k tobě přišla. A kromě toho už je mi lépe,“ usmála se, podala mu prázdný hrnek a vstala.

Mimoděk se zarazil, když si začala svlékat plášť, a sledoval ji. Byla…prostě neuvěřitelná. A jako už mnohokrát předtím se mu i tentokrát vkradla do hlavy otázka, čím si ji vlastně zasloužil. Ji a…Carolyn. I když se hovoru na toto téma vyhýbal jako Voldemort Brumbálovi, v duchu už ji dokázal jako svou dceru akceptovat. Podle toho, co o ní věděl, byla bystrá, nadaná a také pilná…zkrátka měla všechny ty vlastnosti, které postrádal u naprosté většiny bradavických studentů. Jen si nebyl jist, zda někdy najde odvahu k tomu, aby se k ní jako k dceři také choval.
„Copak je?“ usmála se Jean, když ho tam uviděla stát. Nechala svůj plášť sklouznout na křeslo za sebou a přistoupila k němu. „To tě tak zaujal můj striptýz?“
Aniž by z ní spustil oči, odložil oba hrnky na stůl a řekl: „Zaujal. Ale pokud vím, umíš ho i lépe.“
Ovinula mu ruce kolem krku, přitáhla si ho blíž a zašeptala mu do ucha: „Chtěl bys vidět víc, Severusi?“
„Který muž by nechtěl?“ odvětil, zatímco ji objal kolem pasu.
„O jednom bych věděla,“ potutelně se usmála. „Co třeba takový Brumbál?“
Cuklo mu v koutcích. Vzal ji za bradu, zblízka jí pohlédl do očí a řekl:
„Vidím, žes dneska vzala svůj smysl pro humor s sebou. To je dobře, poslední dobou už mi docela chyběl.“
Pomalu přiblížil své rty k jejím a políbil ji. Chutnala po svařeném vínu, ale voněla ještě jinak. Možná to byl zase ten její parfém... Opatrně ji nasměroval k ložnici a celou cestu ji nepřestával líbat. S nelibostí si uvědomil, že za posledních pár týdnů už zcela odvykl sexuálnímu půstu, který držel po většinu svého života. Jean byla jako droga a jeho tělo mu její týdenní absenci důrazně připomenulo. O chvíli později ji položil na postel a rychle si lehl vedle ní, ale ona do něj žertovně strčila a otočila ho na záda.
„Chtěl jsi přece striptýz, ne?“ usmála se na něj. Pak rázně mávla svou hůlkou a pronesla: „Omni Nudus!“
„Měl jsem na mysli tvůj striptýz,“ zavrčel vyčítavě, zatímco všechno jeho oblečení ladně přistálo na zemi.
Sklonila se nad ním a políbila ho.
„Ještě není všemu konec, Severusi, neboj se,“ zašeptala, zvedla mu ruce a hedvábnými pouty přivázala k posteli.

Tentokrát zůstal klidný, protože už věděl, co ho čeká, a - ačkoliv by to jen nerad někomu přiznal - těšil se. Minule to bylo naprosto neuvěřitelné… Přesto byl rozhodnutý zkusit se maximálně ovládat, aby s ním Jean nemohla tak snadno nemanipulovat, neboť mu to připadalo trochu pod jeho úroveň. Jenomže předsevzetí byla jedna věc a realita něco úplně odlišného… Z jeho rtů záhy splynulo několik slastných vzdechů, zprvu slabých, potom čím dál hlasitějších. Rozhodně nemohl říct, že by se mu její počínání nelíbilo...naopak, bylo to čím dál lepší a lepší…
„Jean, prosím…“ zachraptěl, když se blížil k vyvrcholení.
V té chvíli ani nepostřehl, že Jean nechala z pracovny přilétnout jeho hůlku. Zjistil to až v okamžiku, kdy odvázala jeho levou ruku z čela postele a připoutala mu ji vedle těla. Vypadala jako nějaká pohanská bohyně, když se nad ním tyčila s vlasy divoce povlávajícími kolem hlavy a v každé ruce přitom třímala jednu hůlku.
„Dvě srdce spolu hovoří,“ pronesla.
„Nevím, jak jsi…na takový nesmysl…přišla,“ vypáčil ze sebe. „To jsou úplně jiné…části těla.“
Najednou ucítil, jak se mu kolem levého předloktí ovinulo něco jemného. Překvapilo ho, když zjistil, že je to hedvábný šátek.
„Co to…?“ vydechl a tázavě na ni pohlédl.
„Silné pouto láska vytvoří,“ řekla a s trochou obtíží nalila na šátek z nějaké lahvičky podivnou hnědozelenou hmotu. „Přikazuji ti odejmout zlo z duše i z těla…“
Severus rozladěně přimhouřil oči. O co se to Jean, u Merlina, snaží? Proč mu zavazuje ruku zrovna na předloktí, a ještě k tomu uprostřed milování?!? Teď přece nemůže přestat, teď ne…ještě malou chvilku a…
 „…aby jeho duše zas čistá býti směla…“ slyšel znovu její hlas. „Přikazuji ti ve jménu věčné lásky…“

Při pohledu na ni strnul překvapením – její světlé vlasy byly rozježené na všechny strany a zdálo se, jako by elektrizovaly. Kolem těla se jí vytvořila podivná namodralá záře.
V té chvíli ucítil Severus na předloktí nepříjemné pálení, které ještě zesílilo, když Jean namířila na šátek obě hůlky a mávla s nimi. Jako by se snad pokoušela udělat něco s jeho znamením zla...?! Ale to přece není možné! Sám se o to kolikrát snažil, a pokaždé marně… Ať už se však snažila o cokoliv, zabít ho nejspíš nechtěla – na to existovala mnohem rychlejší a účinnější kouzla.
„…odejdi a nevracej se zpátky…“ zvýšila hlas a z obou hůlek vylétl barevný roj jisker. 

Palčivá bolest se stávala nesnesitelnou a Severusovi vyhrkly slzy z očí. Okamžitě se zastyděl, když si to uvědomil. Nikdy přece nebyl žádný zbabělec a bolest dokázal snášet velmi statečně! A pokud mu chtěla Jean pomoci, měl by se snažit jí to usnadnit, a ne tu fňukat. Rozhodl se tedy soustředit všechno své úsilí na sebeovládání, protože jen tak měl šanci to vydržet. Dlouhá léta Voldemortových trestů se ukazovala být opravdu dobrou průpravou…
„…po temnotě jasné světlo nechť je zváno…“ pronesla Jean.

V té chvíli se z hedvábného šátku začalo kouřit, jako by měl každou chvíli vzplanout. Severus ucítil, jak mu po čele stéká studený pot, a instinktivně zavřel oči. Ačkoliv se to už před chvílí zdálo nemožné, bolest byla teď ještě silnější. Přerývavě dýchal a zoufale si přál, aby už bylo po všem. Bylo mu naprosto jedno, jak celé to kouzlo skončí...
V tom okamžiku uchopila Jean další lahvičku a nalila její stříbřitý obsah na doutnající místo.
„…a čisté ať zůstane navždy zachováno!“ vykřikla a znovu mávla oběma hůlkami nad jeho předloktím. 

Bolest naráz ustala. Severus překvapeně otevřel oči, z hrdla se mu vydral úlevný vzdech a napětí v jeho těle povolilo. Šátek na předloktí zchladl tak prudce, až se mu nyní zdálo, že je pod ním kus ledu. Všiml si, jak namodralé světlo kolem Jeanina těla pomalu mizí, i když vlasy měla stále ještě rozježené. Na jejím těle se třpytily drobné kapičky potu a on zřetelně cítil, jak se chvěje. A přestože vzápětí mávla hůlkou a uvolnila mu pouta, neodvažoval se ani pohnout.

Chvíle, po kterou oba prudce oddechovali a mlčky si hleděli do očí, se zdála být nekonečnou. Pak Jean naráz upustila obě hůlky na zem, sáhla po šátku na jeho předloktí a po malém zaváhání ho přece jen začala rozvazovat. A v té chvíli Severus zjistil, že tohle už je nad jeho síly. Protože co když se to kouzlo nepovedlo? Co když tam to prokleté znamení bude dál? Teď, když v něm Jean vzbudila naději, že by se ho mohl po několika desítkách let konečně zbavit… Odvrátil zrak a zatímco rozvazovala šátek, snažil se nemyslet na zklamání, které je nejspíš oba v příštím momentě čeká. Bude zkrátka poznamenaný navěky…
Až její úlevný vzdech ho vrátil zpátky do reality.
„Už se můžeš podívat, Severusi,“ řekla tiše a on ucítil, jak se prsty dotkla jeho levého předloktí.
Pomalu otočil hlavu a přinutil se pohlédnout tam, kde se ho její prsty dotýkaly. Na předloktí jeho ruky nebylo NIC, a dokonce se zdálo, jako by tam nikdy dříve nebylo nic jiného než jen normální lidská kůže a tmavé chloupky. Znamení zla bylo pryč.
Konsternovaně zíral na svou vlastní ruku, neschopen pohybu či jediné rozumné myšlenky.
Jean ho pohladila po tváři, sklouzla z něj a zůstala sedět vedle něj na posteli.
„Jsi v pořádku, Severusi?“ zeptala se pak tiše.
Vnímal její unavený hlas, ale nedokázal jí odpovědět. Cítil, že mu začíná být chladno, avšak nebyl schopen proti tomu cokoliv podniknout - jen dál ležel na zádech s očima zírajícíma do prázdna. A pak měl najednou pocit, jako by někam padal…někam, kde byla jen tma, zvláštní namodralé světlo a podivné výkřiky…
„Severusi! No tak, Severusi!“ slyšel z dáli naléhavý ženský hlas.
Když přišel k sobě, uvědomil si, že leží na posteli s hlavou podepřenou, zabalený do několika dek, a oblečená Jean Andersonová sedí vedle něj.
„Co…?“ hlesl.
„Budeš v pořádku, Severusi,“ usmála se, ale v očích jako by se jí zračila obava. „Už je po všem. Máš zřejmě jen malý šok z té nečekané bolesti.“ 

Teprve v té chvíli jako by si plně uvědomil dosah toho, co se v předchozích minutách stalo. Znamení zla, jeho znamení, se kterým žil tolik let, bylo definitivně pryč. Jenomže on se najednou z téhle nečekané změny nedokázal ani trochu radovat. Jako by někde hluboko uvnitř pocítil smutek a nostalgii ze ztráty něčeho stálého, nějaké své životní jistoty. Neboť znamení zla dosud takovou jeho jistotou bylo, i když si to příliš neuvědomoval. Svět kolem se měnil, jeho tělo se také měnilo, ale znamení zůstávalo – stálé a věrné, ať už se dělo cokoliv. A teď bylo najednou pryč...

Věděl, že tím, co řekne, Jean nejspíš ublíží a později si to možná bude vyčítat. Ale musel to říct, protože už dál nemohl snést ten její pohled plný očekávání. Nechtěl, aby tu dál seděla vedle něj a utěšovala ho…prostě jí to musel říct.
„Jdi pryč, Jean,“ rozlehl se místností jeho hluboký hlas.
Pohled raněné laně, který uviděl v jejích očích, ho donutil odvrátit zrak.
„Potřebuju být sám,“ dodal ještě tiše, ale nepodíval se na ni.
Mlčky vstala, zvedla ze země svou hůlku a obrátila se k odchodu. U dveří do pracovny se zastavila a řekla:
„Jak si přeješ, Severusi. Pošlu ti sem Winky, aby na tebe raději dohlédla. Kdybys ode mne něco potřeboval nebo mě chtěl vidět, dej mi vědět.“
Syčení ohně, které vzápětí zaslechl, bylo znamením, že Jean Andresonová právě opustila jeho pracovnu krbem. 

*****

Jen pár minut poté, co se Jean vrátila do svého apartmá, někdo zaklepal na dveře. Unaveně vzhlédla z křesla, do kterého se předtím vyčerpaně svezla, a pohlédla na hodiny. Bylo hluboko po půlnoci a v celém hradě vládlo hrobové ticho.
´To může být jedině Brumbál,´ pomyslela si a zavřela oči. Když je znovu otevřela, stál už starý ředitel ve dveřích.
„Velice se omlouvám, Jean, že vyrušuji takhle pozdě.“
„Pojďte dál, pane řediteli,“ chabě se na něj usmála. „Nemusel jste se ale obtěžovat, přišla bych za vámi sama.“
„Já vám to samozřejmě věřím,“ pokýval Brumbál hlavou. „Jenomže jsem příliš zvědavý na to, abych vydržel ještě čekat, a tak jsem raději přispěchal sám.“
Jean se však nemohla zbavit dojmu, že jí tentokrát prostě nevěřil, že by mu přišla o výsledku svého snažení poreferovat. A nevěřil jí právem. Jistě, když spolu probírali celý ten plán, slíbila mu to, ale po tom, co měla právě za sebou, by návštěvu u něj nejspíš odložila až na ráno.

Mlčky sledovala, jak se ředitel opatrně posadil na okraj křesla, jako by se bál opřít.
„Tak jak to šlo, Jean?“ zeptal se a ona zaznamenala v jeho očích opravdovou obavu.
„Zvládla jsem to,“ řekla tiše. „To znamení zmizelo. Ale bylo to mnohem náročnější, než jsem čekala - cítím se hrozně unavená, skoro jako by ze mne to kouzlo vysálo všechnu energii. A Severus…“ zlomil se jí hlas.
„Ano, Jean?“ pobídl ji Brumbál. „Jak na to Severus reagoval?“
Pokrčila rameny. „Vyhnal mě, když bylo po všem. Nechápu, z jakého důvodu. Na chvíli omdlel, když to znamení zmizelo, a sotva se probral, řekl mi, že chce být sám.“
Ředitel chápavě pokýval hlavou. „Jestli to znamení z jeho ruky opravdu zmizelo a on to nečekal, pak to musel být pro něj velký šok.“
„Kvůli tomu mě ještě nemusel posílat pryč,“ namítla dotčeně.
„Lidská psychika je velmi složitá a citlivá záležitost, Jean, a někdy reaguje zcela jinak, než bychom čekali. I kladný efekt může zpočátku působit negativně a vyvolat silnou emocionální odezvu,“ řekl klidně Brumbál.
Jean mlčela a hleděla do prázdna.
„Severus má stejně jako většina mužů určitý sklon k sebelitování, Jean, ačkoliv se vám to tak navenek nemusí zdát. Tím, že jste ho zbavila toho znamení, jste mu vzala přímou spojnici do jeho temné minulosti, což ho zřejmě poněkud zaskočilo. Možná má dokonce pocit, že si takové očištění ani nezaslouží… Dejte mu trochu času, aby se s tím dokázal vyrovnat.“
Jean na něj nesouhlasně pohlédla, ale neřekla ani slovo.
„Odvedla jste opravdu skvělou práci a můžete být na sebe pyšná,“ řekl ředitel a vstal z křesla. „Prokázala jste svou kouzelnou sílu a schopnosti v pravý čas, za což máte mé nejhlubší uznání. A jsem si jist, že Severus dospěje ke stejnému závěru, jen mu to bude trvat trochu déle. Teď byste si měla jít lehnout, Jean. Pořádně si odpočiňte, po tom, co jste dokázala, si to opravdu zasloužíte. Dobrou noc.“ 

Když za ředitelem zaklaply dveře, zavřela Jean znovu oči. Jen o několik sekund později se jí z nich začaly hrnout horké slzy.


Pokračování

  
 

Nahoru

HARRY POTTER, characters, names and related indicia and WARNER BROS., shield logo and related indicia are trademarks of Warner Bros. TM & © 2003.
Harry Potter Publishing Rights © J.K.R.