|
Učitel obrany proti lásce II
Autor: Ginny
Kapitola devatenáctá –
Příprava protikouzla
Chvíli po
půlnoci se Jean Andersonová, co nejtěsněji přitulená k Severusovi a
s hlavou položenou těsně pod jeho ramenem, marně snažila ponořit do snu.
Ačkoliv si totiž okamžitě po příchodu do jeho pracovny zakázala přemýšlet
o protikouzlu, kterým by mu mohla to nenáviděné znamení zla odstranit,
nepodařilo se jí to – ta myšlenka jí stále zarputile vrtala hlavou.
´Kde mám
jenom, u všech hůlek, vzít krev jednorožce?´ přemítala pořád dokola. Něco
tak vzácného se nedalo ani koupit, ani někde sehnat, a to dokonce ani
kdyby měla k dispozici všechno jmění uložené v bance u Gringottových.
Mohla se samozřejmě zkusit vydat do Zapovězeného lesa, kde podle legendy
jednorožci žili, ale ani v takovém případě nebylo vůbec jisté, zda je
najde, natož zda od nich krev získá… Tak kde ji jen vzít? Kde?
Únava
z dlouhého a náročného dne ji nakonec přece jen přemohla a ona usnula, ale
pouze na zlomek sekundy. Náhle se prudce pohnula – v tom zvláštním stavu
mezi bděním a spánkem ji konečně napadlo, kdo by jí mohl pomoci. Trhla
sebou ovšem tak silně, že probudila i Severuse, který usnul chvilku před
ní.
„Co se děje?“
zamumlal rozespale, trochu se zavrtěl, ale dál zůstal ležet na zádech.
„To nic,“
šeptla. „Jen mě něco napadlo.“
„To je
samozřejmě polehčující okolnost,“ povzdychl si. „A rozhodně také událost
hodná zaznamenání,“ dodal. „Zeptám se Brumbála, zda by za tím účelem
nezaložil bradavickou kroniku a tuto příhodu tam nezvěčnil.“
Jean se opřela
o loket a druhou ruku položila na Severusovu hruď.
„A co mu
řekneš?“ usmála se na něj. „Že když jsem dnes v noci po nádherném milování
usnula na tvém rameni, konečně mě něco napadlo? To si Brumbál jistě rád
poznamená, hlavně ty okolnosti.“
„Stejně už o
nás dávno ví,“ vzdychl a zamžoural na ni. Ve světle jediné svíčky chabě
osvětlující ložnici se jeho oči pod přivřenými víčky podivně zaleskly.
„Pokaždé na mě tak významně pomrkává, když s tebou strávím noc, že mám
někdy pocit, jako by nás spolu celou tu dobu sledoval.“
Jean ho
pohladila po tváři a pak mu začala konečky prstů jemně přejíždět po
obličeji. Pousmála se, když zavřel oči a slastně vzdychl. Nebylo to tak
dávno, co tenhle její dotek nesnesl a mračil se, sotva se o něj pokusila.
„A vadí ti, že
o nás ví?“ zeptala se tiše.
„Vadí,“
odpověděl popravdě. „Ale ještě víc by mi vadilo, kdybys tu kvůli tomu
nebyla.“
Usmála se a
jemně ho políbila na rty, než si znovu položila hlavu na jeho rameno.
Vzápětí ucítila, jak ji Severus políbil do vlasů.
´Hned zítra
zajdu za Firenzem,´ předsevzala si, když usínala.´Jako kentaur mi určitě
dokáže poradit, jak by se dala krev jednorožce získat. Protože tenhle
muž si určitě zaslouží, aby se konečně zbavil své nenáviděné noční můry.´
*****
Za kentaurem
Firenzem se Jean vydala v neděli dopoledne, zatímco byla Carolyn naprosto
zabraná do knihy, kterou dostala od Severuse k narozeninám. Firenzova
přízemní učebna vyhlížející jako lesní mýtina byla prázdná, když do ní
Jean vstoupila. Protože se nedočkala odpovědi na svůj pozdrav, odvážila se
projít až dozadu, kde se vedle malé skalky s vodopádem skrýval vchod do
jeskyně.
„Jste tady,
Firenzi?“ zavolala.
Vzápětí se
z jeskyně vynořil světlovlasý muž, jehož trup vyrůstal z koňského těla, a
změřil si ji pátravým pohledem.
„Co
potřebujete, Jean Andersonová?“ otázal se neutrálním tónem.
Jean si
okamžitě všimla, že není jejím příchodem vůbec potěšen.
„Doufám, že
nejdu nevhod,“ nadhodila proto. „Pokud jsem vás snad od něčeho vyrušila,
tak…“
„Lidé jsou
podivná stvoření, která za kentaury přicházejí zpravidla pouze ve
chvílích, kdy potřebují jejich pomoc,“ nenechal ji domluvit.
Jean se
provinile usmála.
„Ani já nejsem
jiná, Firenzi. Také bych od vás něco potřebovala. Nejlépe radu.“
Kentaur se na
ni dlouze a zamyšleně zadíval. Už už se bála, že ji odmítne, ale náhle
ukázal doprostřed mýtiny, kde se nacházelo hned několik rozložitých
pařezů. Jean se na jeden z nich se posadila, zatímco on zůstal stát pár
kroků od ní s rukama založenýma na nahé hrudi.
„Jean
Andersonová, nyní mi odhalte vše, co je ve vašem srdci. Jen tak bude
možné, abych vám pomohl,“ řekl přísně.
Jean se
zhluboka nadechla. Vše, co bylo v jejím srdci…to znamenalo začít tím, proč
ji vůbec Severus tolik zajímá. Trochu nejistě začala vyprávět o jejich
prvním setkání a o tom, jak na ni zapůsobil. Zpočátku mluvila nesouvisle,
ale postupně se její příběh stával plynulejším a pestřejším. Neopomněla
zmínit všechny důležité okamžiky, které se v jejich podivném vztahu udály,
včetně scény v Malfoyově rezidenci a jejího nuceného odjezdu.
Firenze ji
mlčky poslouchal a z jeho obličeje ani ze světle modrých očích nebylo
absolutně možno vyčíst, co si myslí. Až po zmínce, že je Carolyn Snapeovou
dcerou, jako by se něco v jeho výrazu změnilo. Když Jean zakončila své
vyprávění několika větami o příručce protikouzel a o tom, jak by chtěla
jedním z nich Severusovi pomoci, ale potřebuje k tomu získat krev
jednorožce, kentaur ještě hodnou chvíli mlčel. Jean už byla od sezení na
pařezu celá ztuhlá a v ústech jí dlouhým mluvením vyschlo, avšak pod
Firenzovým zamyšleným pohledem se neodvážila ani pohnout. Vždycky měla ke
kentaurům obrovský respekt a u Firenze to nebylo jiné, přestože už tolik
let žil v bradavické škole čar a kouzel a choval se k lidem mnohem
přívětivěji než jeho volně žijící druhové.
„Pomohu ti,
ženo,“ řekl nakonec. „Nikoliv však proto, abych podpořil tvou pošetilou
lásku k jedinému muži, ale abych předešel dalším neshodám a bojům
v kouzelnickém světě. K těm totiž nepochybně dojde, vydá-li se tvá dcera
na cestu zla. Neptej se,“ zarazil ji rozhodným gestem, když viděl, že už
už otvírá ústa k otázce, „nemohu ti sdělit žádné podrobnosti.“
„Poradíš mi
tedy, jak získat krev jednorožce?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Opatřím ti
ji,“ odpověděl prostě.
„Ale…“
zarazila se Jean, „tvé stádo tě přece vyhostilo, ne? A vrátit se do
Zapovězeného lesa je tím pádem pro tebe velmi nebezpečné!“
„Je to již
mnoho let, kdy jsem se rozhodl pomoci Albusi Brumbálovi a opustit své
druhy,“ řekl Firenze temným hlasem. „Ani nenávist kentaurů není věčná.
Kromě toho budu mít s sebou tvou dceru, která mi bude zárukou bezpečného
návratu.“
„Carolyn?!?“
vyjekla Jean. „Ale já ji s tebou nepustím! Nemohu ji přece jen tak poslat
do Zapovězeného lesa, kde je tolik nebezpečných zvířat a…“
Firenze
netrpělivě zvedl ruku. Jean zmlkla, avšak její výraz dával tušit, že
nehodlá Carolyn v žádném případě takovému nebezpečí vystavit.
„Je to jediná
možnost, Jean Andersonová,“ prohlásil kentaur. „Tvá dcera je silná a
nebude mít v lese problémy, zatímco já bych je mít mohl. Proto ji vezmu
s sebou. A pak, tvá dcera získá krev jednorožce snadněji než kdo jiný,
neboť je mocná a má dosud čistou mysl i tělo.“
„Nepustím ji
s tebou,“ zašeptala Jean. „Je to příliš nebezpečné.“
„Potom ti
nemohu pomoci,“ zamračil se Firenze. „Není jiný způsob, jak tu krev
získat, nepůjde-li tvá dcera se mnou.“
„To je mi
líto,“ řekla tiše Jean a vstala. „Omlouvám se, že jsem zbytečně mařila
tvůj čas, a děkuji, že jsi mě vyslechl, Firenzi,“ dodala ještě a zamířila
ke dveřím z místnosti.
„Krev
jednorožce je nejsnazší získat, je-li měsíc v úplňku,“ zaslechla za sebou
ještě kentaurův hlas. „Přemýšlej o tom, Jean Andersonová.“
Do svého
apartmá se Jean vrátila, jen aby zkontrolovala Carolyn a oblékla si teplý
plášť. Pak vyšla z hradu a víc než hodinu se procházela kolem jezera,
zatímco horečně přemítala o všem, co od kentaura slyšela. Když se konečně
odhodlala k návratu, byla rozhodnutá. Pokud Firenze tvrdí, že Carolyn
nehrozí v lese nebezpečí, pak ona nemá důvod o jeho slovech pochybovat,
přestože jí mateřský pud velí dceru před vstupem do lesa ochraňovat.
Do úplňku
zbývalo více než čtrnáct dní a ona ještě potřebovala vyzkoušet Severusovu
hůlku, opatřit si hojivý balzám, hedvábí a fénixovy slzy. A také zjistit,
zda dokáže Severuse ovládnout natolik, aby se sebou nechal manipulovat,
aniž by pojal nějaké podezření.
*****
Další sobotu
odpoledne pozvala Jean Minervu McGonagallovou na čaj ve snaze konečně
zmírnit napětí, které mezi nimi od té hádky kvůli Severusovu otcovství
panovalo. Ani v nejmenším sice nestála o to, aby McGonagallová opět
strkala nos do jejích soukromých věcí, ale měla ji příliš ráda, než aby
s ní chtěla dál být na válečné stezce.
Zástupkyně
ředitele se zpočátku chovala poněkud odměřeně, avšak když se Jean zmínila,
že Severusovi přece jen řekla o tom, že je Carolyn jeho dcera, roztála. Z
jeho ostře odmítavé reakce byla ovšem velmi zklamaná; podrobnosti o tom,
že se její vztah se Severusem od té doby poněkud změnil, si Jean nechala
raději pro sebe. Pro jistotu ještě donutila McGonagallovou slíbit, že se
nikomu ani slůvkem nezmíní, co o Carolyn a Severusovi ví. Z toho, že by si
o tom Minerva chtěla promluvit se Severusem, strach neměla – dobře věděla,
že ten by ji nejspíš rychle odkázal do příslušných mezí.
Minerva
McGonagallová odešla až krátce před večeří a Jean mohla být spokojená –
tahle část plánu jí vyšla dokonale. Vždyť nebylo vůbec jisté, jestli
nebude pomoc McGonagallové v nejbližší době potřebovat...
O pár hodin
později ji čekaly ještě náročnější chvíle. Byl nejvyšší čas vyzkoušet,
nakolik dokáže Severuse ovládnout. Prozatím bez použití kouzel.
*****
Severus Snape
stál u svého pracovního stolu a pečlivě míchal houstnoucí směs v kotlíku,
když se oheň v krbu jasně rozzářil a vystoupila z něj Jean Andersonová.
Překvapeně povytáhl obočí a pohlédl na hodiny. Bylo teprve deset hodin
večer – takhle brzy ještě nikdy nepřišla.
„Stalo se
něco?“ pátravě na ni pohlédl.
„Ne,“ odvětila
a pousmála se. „Vím, že jsem tu brzy, ale doufala jsem, že ti to nebude
vadit.“
„Mně to
nevadí, ale tobě to nejspíš vadit bude. Ten hojivý balzám, o který jsi mne
požádala, teprve dokončuju.“
„A můžu se
podívat?“ řekla a přistoupila blíž. „Od školy jsem neměla možnost přípravu
lektvaru sledovat.“
Severus se
ušklíbl. „Balzám není lektvar, profesorko, ale nehodlám tu ztrácet svůj
ani tvůj čas tím, že ti budu vysvětlovat podrobnosti. Stejně ti tahle
informace nejspíš k ničemu nebude. Nicméně, obávám se, že už tu nic
zajímavého neuvidíš. Přidal jsem všechny potřebné ingredience a teď zbývá
jen počkat, až výsledný produkt náležitě zhoustne.“
Jean vypadala
nejdřív trochu zklamaně, ale pak k němu zezadu přistoupila, opřela si čelo
o jeho rameno a objala ho kolem pasu. To gesto ho překvapilo, avšak přece
jen se přinutil soustředit se na poslední kroky nutné k dokončení balzámu.
Jean za ním mlčky stála, dokud neodstavil kotlík z ohně a neoddělil část
balzámu do připravené dózičky. Jakmile se k ní obrátil čelem a objal ji
kolem pasu, zlehka se mu opřela dlaněmi o hruď a usmála se na něj.
„Víš, že mě
trochu mrzí, že jsme si spolu na tom plese nezatančili?“ řekla. „Je
příjemné, když mě takhle držíš v náručí.“
Chvilku na ni
mlčky hleděl, než se mu kolem úst objevil potutelný úsměv.
„To se
dá ještě částečně napravit,“ řekl. Nahmatal za sebou na stole svou hůlku,
mávl s ní a vyslovil: „Descanto!“
V té chvíli se
místností rozezněla tichá hudba. Byla příjemně melodická a zdálo se, jako
by vycházela přímo ze stěn. Odložil hůlku zpátky na stůl a pousmál se,
když zjistil, že na něj Jean užasle hledí.
„Ty umíš
takovéhle kouzlo?!?“ zeptala se.
„Napadlo mě,
že by se někdy mohlo hodit. Ostatně, poté, cos mě před lety donutila
poslechnout si hudbu z tvé modré krabičky, jsem usoudil, že některé
melodie mají něco do sebe.“
„Překvapuješ
mě, Severusi,“ nevěřícně potřásla hlavou.
„Celý život
někoho překvapuju, většinou nemile,“ ušklíbl se, ale vzápětí byl výraz
jeho obličeje o poznání jemnější, když se zeptal:
„Zatančíte si
se mnou, profesorko Andersonová?“
„Ráda,
profesore Snape,“ usmála se.
Jednou rukou
ji pevně uchopil kolem pasu, zatímco do druhé mu okamžitě vklouzla její
malá dlaň. Začali tančit a on se jí zadíval do očí, ale záhy zjistil, že
to byla kardinální chyba - už se nedokázal podívat jinam. Několik minut
spolu mlčky kroužili sklepením, zahleděni jeden do druhého. Přitiskl ji
k sobě blíž a vzápětí ucítil její horký dech na svém krku. Přivřel oči,
zabořil nos do jejích voňavých vlasů a políbil ji na ucho.
Nebyl si zcela
jist, kdo z nich jako první nasměroval jejich tanec k ložnici, ale byl za
to rád. Miloval ty chvíle, kdy Jean položil do postele a pomalu ji
svlékal.
Jenomže
tentokrát bylo všechno jinak. Sotva vkročili dovnitř, Jean do něj rádoby
žertovně strčila, až ho povalila na postel. Zůstal ležet na zádech,
zatímco ona se nad ním sklonila a začala ho líbat. Bylo to sice nezvyklé,
ale příjemné, takže se nebránil. Nicméně poněkud znervózněl, když si na
něj obkročmo sedla, pohodila světlou hřívou a s úsměvem zvedla svou hůlku.
V té chvíli mu zatrnulo – rozhodně nebyl zvyklý na to, aby ho někdo takhle
ovládal. A jak za chvíli zjistil, to ještě zdaleka nebylo všechno.
„Accio
hůlka!“ poručila Jean,
jeho hůlka vylétla z pracovny a přistála jí v ruce.
Severus byl
velmi citlivý na to, když se někdo dotkl jeho hůlky, a Jean se jí teď
nejen dotýkala, ale ještě ji vítězoslavně třímala vysoko nad hlavou, snad
pro případ, že by se po ní chtěl natáhnout. Z pomyšlení, že by ji proti
němu mohla použít, ho mrazilo v zádech.
´Nevěříš jí,
viď?´ ozval se někde hluboko v jeho hlavě ten známý potměšilý hlásek.
´Bojíš se, že tě ve skutečnosti nemiluje a teď ti ublíží!´
Než stačil
tomu posměváčkovi odpovědět, nechala Jean svou vlastní hůlku spadnout na
zem, zatímco s tou jeho rázně máchla.
„Omni
Nudus!“ poručila.
V té chvíli
Severus ucítil, jak se všechno jeho oblečení včetně spodního prádla svléká
z jeho těla. Vzápětí se vzneslo do vzduchu a sesypalo se na zem vedle
postele. Zamračil se a jeho pohled nebezpečně potemněl.
Jean ho znovu
vášnivě políbila, ale on se jí jen pasivně poddal, znepokojený tím, co se
s ním děje. Konečně jeho rozpaky vycítila, přestala ho líbat a usmála se
na něj.
„Bude se ti to
líbit, Severusi - věř mi. Já ti opravdu nechci nijak ublížit.“
Mlčky na ni
hleděl, zatímco uvnitř sváděl tuhý vnitřní boj, zda se jí podvolit či ne.
Nakonec se přece jen rozhodl, že to ještě zkusí, a nepatrně přikývl.
Usmála se, přejela mu dlaněmi po obou pažích, pak ho uchopila za obě
zápěstí a zvedla mu ruce až k hlavě. Znovu mávla hůlkou a dva hedvábné
bílé šály mu ovinuly zápěstí a připoutaly ho k posteli. To už se mu
nelíbilo vůbec.
„Pusť mě,“
řekl tiše, ale důrazně.
Opět se k němu
sklonila a políbila ho, ačkoliv on její iniciativu neopětoval.
„Uvolni se,
Severusi,“ zašeptala. „Nic špatného se ti nestane, to ti slibuji. Aspoň
jednou v životě zkus někomu opravdu věřit, ano? Prosím...“
Chvíli si
hleděli do očí, než Severus ty své rezignovaně zavřel a zhluboka se
nadechl. Vzápětí znovu ucítil její rty na svých. Intenzivně se snažil
nemyslet na to, že je spoutaný a že je jí vydán na milost a nemilost, ale
trvalo dost dlouho, než dokázal její polibky alespoň částečně opětovat.
V té chvíli
její rty náhle zmizely a on překvapeně vzhlédl. Jean stála nad ním a
pomalu, pomaloučku si svlékala šaty. Zdálo se, jako by se zdráhala
rozloučit se s nimi, neboť se mazlila s každým kousíčkem látky. A v tom
okamžiku Severus ucítil, že ho ten pohled - navzdory nezvyklé pozici, ve
které se nachází - neobyčejně vzrušuje. Také Jean si toho všimla, protože
se na něj spiklenecky usmála, ale tempo svého svlékání ani trochu
nezrychlila. Teprve když měla na sobě jen spodní prádlo, znovu se k němu
sklonila.
„Ještě se ti
to nelíbí, Severusi?“ šeptla mu do ucha a políbila ho.
„Není to tak
hrozné,“ připustil neochotně.
Nezůstalo však
jen u líbání – Jean se s ním začala mazlit a jemně se dotýkala různých
částí jeho těla, až se pomalu přestával ovládat. Několikrát zašeptal její
jméno a pokusil se ji sám políbit, ale ona pokaždé obratně uhnula. Když si
konečně začala svlékat spodní prádlo, netoužil už po ničem jiném, než se
na ni vrhnout a vzít si ji; nebylo mu to však dopřáno. Byla to totiž ona,
kdo si ho vzal, a to tak pomalu a důkladně, že jeho tělo málem explodovalo
dřív, než její milostná lekce skončila. Ani nevnímal, že ho v samotném
závěru zbavila pout a že je opět volný. Zůstal dál ležet na zádech s očima
zavřenýma, zatímco Jean tiše ležela na něm. Byl na světě víc než čtyřicet
let, ale něco takového ještě nezažil.
„Kde ses
tohle naučila?“ zamumlal a vyčerpaně ji pohladil po vlasech.
Zvedla hlavu,
bradou se mu opřela o hruď a usmála. „Opravdu to chceš vědět?“
„A ty mi to
řekneš?“ pootevřel oči a podíval se na ni.
„Samozřejmě,
že ne. Mysli si třeba, že je to přirozený talent.“
„Čekal jsem
podobně nesmyslnou odpověď,“ vzdychl a v duchu si pomyslel: ´Ještě že je
zítra neděle a já budu mít čas se z toho vzpamatovat. Kdybych měl po
takovéhle noci učit, asi by to za moc nestálo.´
*****
Když se Jean
v neděli časně ráno vynořila z krbu ve svém apartmá, spokojeně se
usmívala. Věci zatím vycházely tak dobře, jak jen mohly. Vyzkoušela si
Severusovu hůlku a dokázala ho přimět k tomu, aby v posteli udělal to, co
chtěla. Jistě, zpočátku se mu to nelíbilo a dokonce se jí jednu chvíli
zdálo, že se bude opravdu bránit - ale přesně to od něj čekala. Nebyl by
to přece Severus Snape, kdyby se zachoval jinak... Teď už však věděl, že
se mu s ní nic zlého nestane a že ho naopak čekají nesmírně příjemné
chvíle, což byl významný krok na cestě k realizaci protikouzla. A nadto od
něj Jean získala i hojivý balzám, o který chtěla původně poprosit madam
Pomfreyovou. Teď už nezbývalo než doufat, že se Firenzovi a Carolyn podaří
krev jednorožce opravdu získat.
Kapitola dvacátá – Krev jednorožce
Listopad se
pomalu blížil do své poloviny, když se venku silně ochladilo a krajinu
kolem Bradavic přikryl slabý sněhový poprašek. Tři dny před úplňkem se
Jean Andersonová po dlouhém přemýšlení konečně odhodlala začít svou dceru
připravovat na noční výlet do Zapovězeného lesa. Rozhodla se vsadit na
její zvědavost a touhu po poznání všeho nového a neobyčejného, přesto však
neponechala nic náhodě a předem si o svém plánu promluvila i s Firenzem,
jehož spolupráci velmi potřebovala.
Když tedy ten
večer ukládala Carolyn ke spánku, nenápadně nadhodila:
„Dnes
odpoledne jsem mluvila s kentaurem Firenzem, co tu učí jasnovidectví, a
představ si, že mi tvrdil, že v Zapovězeném lese žijí jednorožci. Prý je
dokonce viděl na vlastní oči. Moc se mi to nechce věřit – jednorožci jsou
přece velmi vzácná a plachá zvířata a Firenze nebyl v lese už kdovíkolik
let. Třeba už tam teď ani nejsou.“
„Ale já se
domnívám, že Firenze mluvil pravdu. Děda mi také říkal, že v Zapovězeném
lese nějací jednorožci žijí,“ odpověděla Carolyn.
„Jaký děda?“
vylétlo z překvapené Jean.
„No přece
ředitel,“ netrpělivě vysvětlila Carolyn. „Dovolil mi, abych mu tak říkala,
ale nesmí to být před studenty nebo profesory.“
„Tak jsi to
právě porušila,“ usmála se Jean. „Nebo jsi zapomněla, že já jsem taky
profesorka?“
„Nezapomněla.
Ale ty jsi v první řadě moje matka a potom teprve profesorka,“ poučila ji
Carolyn. „Alespoň doufám, že to tak také cítíš.“
Jean v duchu
obrátila oči v sloup a kousla se do rtu, aby se nemusela začít smát.
„Rozhodně bych
je někdy chtěla vidět,“ pokračovala zamyšleně Carolyn, „samozřejmě mám na
mysli ty jednorožce. Hodně jsem toho o nich přečetla a velmi by mě
zajímalo, zda jsou opravdu tak úchvatní, jak se o nich píše. Děda tvrdí,
že ano.“
„Pokud vím,
Harry Potter kdysi jednoho jednorožce viděl,“ řekla zamyšleně Jean.
„Jednorožec byl sice už mrtvý, protože Voldemort tehdy potřeboval jeho
krev, aby mohl alespoň nějak existovat, ale i tak to prý byl obrovský
zážitek. Firenze tam tehdy Harrymu zachránil život.“
„Z čehož
logicky vyplývá, že Firenze musí znát ta místa, na která jednorožci
chodí,“ filozofovala Carolyn. Najednou jí zasvítily oči. „A nemohl by mě
Firenze do toho lesa vzít a jednorožce mi ukázat?“
„To asi těžko,
Carolyn,“ usmála se Jean. „Zapovězený les je nesmírně nebezpečné místo, ze
kterého se jen málokterý kouzelník dostane bez úhony. A pak, nezapomeň, že
Firenze jeho stádo před lety vyhostilo, takže by pro něj nebylo snadné
vrátit se tam.“
„Hmm,“
protáhla zklamaně Carolyn a otočila se na bok, na kterém zpravidla
usínala. Oči měla však stále otevřené dokořán a Jean si byla jista, že
její dcerka bude o jednorožcích přemýšlet, dokud neusne.
Ráno se
ukázalo, že se nemýlila. Carolyn byla při snídani zamyšlená a nemluvná, a
teprve když se Jean chystala k odchodu na vyučování, znenadání se jí
zeptala:
„Opravdu si
myslíš, že by mě Firenze do toho lesa nevzal, ani kdybych ho hodně
poprosila? Velmi bych totiž chtěla jednorožce vidět.“
„Nevím,“
pokrčila Jean rameny. „Můžeš za ním zkusit odpoledne zajít a zeptat se ho,
ale moc nevěřím, že ho přesvědčíš.“
Carolyn se
obavami rozšířily oči.
„A nemohla bys
za ním zajít ty, mami? Firenze je přece jen kentaur a literatura, kterou
jsem prozatím četla, se o nich v některých směrech vyjadřuje dost
kriticky. Zejména pokud jde o jejich vztah k dětem.“
„S tím se ale
budeš muset vyrovnat, Carolyn, zvlášť kdyby se Firenze přece jen uvolil
vzít tě do lesa s sebou. Ale abys neřekla, tak já se ho na to odpoledne
zeptám,“ řekla Jean a v duchu se usmála. Zatím to probíhalo lépe, než
čekala.
Firenze se
samozřejmě na nic ptát nemusela, protože už měla všechno domluvené. Když
se pozdě odpoledne vrátila do apartmá, Carolyn okamžitě seskočila ze
židle, opustila rozečtenou knihu a upřela na Jean své hnědé oči.
„Tak co
říkal?“ vyhrkla vzápětí nedočkavě.
„Koho máš na
mysli?“ neodpustila si Jean, i když moc dobře věděla, že ji tím napne
ještě víc.
„No Firenze
přece!“ skoro už vykřikla Carolyn. „Byla jsi přece za ním, ne? Slíbila´s
mi to…“
„Jo tak…Firenze,“
pousmála se Jean.
To už její
dcera nebezpečně přimhouřila oči, takže byl nejvyšší čas přestat si s ní
hrát.
„To víš – je
to kentaur,“ rozhodila bezmocně rukama. „Dostat z něj jasnou odpověď na
nějakou otázku je skoro nemožné, i když musím přiznat, že je díky svému
dlouhému pobytu v Bradavicích docela snesitelný.“
„Tak co
říkal?!?“ naléhala Carolyn.
„Napřed vedl
takové ty kentauří řeči, jako třeba: „les v sobě skrývá mnohá
tajemství“, a tak podobně. Ale nakonec prohlásil, že jednorožce je
nejlépe vyhledat za úplňku, a že v tu dobu má jeho krev ještě větší moc
než obvykle,“ řekla Jean.
„Jeho krev? On
chce Firenze jednorožcovu krev?“ zajímala se Carolyn.
„Ano, zmínil
se, že ji potřebuje. Také mi řekl, že pokud by se s tebou do Zapovězeného
lesa vydal, pak jedině pod tou podmínkou, že právě ty vezmeš jednorožci
krev. Tvrdil, že pro malou dívku jako jsi ty to nebude nic složitého,
zatímco jemu by se to nepodařilo,“ prohlásila Jean a zkoumavě se na svou
dceru zadívala. Nebyla si vůbec jista, zda tu lež její dcera neprokoukne,
ale copak jí mohla říct, kdo a k jakému účelu tu krev ve skutečnosti
potřebuje?
Carolyn však
byla neobyčejně zaražená a nezdálo se, že by tentokrát postřehla nějakou
nepravost.
„K čemu
potřebuje Firenze krev jednorožce?“ zeptala se nejistě.
„Přesně to
nevím, ale nejspíš na věštění budoucnosti,“ použila Jean to, na čem se s Firenzem
předem domluvili. „V nejbližších týdnech se chce pokusit o nějaký rituál,
který se může provádět jen jednou za sto let a ke kterému jsou zapotřebí
právě takovéhle ingredience.“
„Ale já nevím,
jestli něco takového vůbec zvládnu,“ namítla Carolyn trochu přiškrceným
hlasem. „Sice velmi stojím o to jednorožce vidět, ale vzít mu krev? Obávám
se, že to asi nepůjde…“
„Firenze si
myslí, že to pro tebe nebude problém,“ zopakovala znovu Jean. „Ale pokud
se na to necítíš, tak mu samozřejmě řeknu, že z toho výletu nic nebude.
Ostatně, asi bych hodně váhala, jestli tě s ním do toho lesa vůbec
pustím.“
„Tak já si to
ještě rozmyslím,“ hlesla Carolyn a pomalu odešla do svého pokoje.
´To nevypadá
dobře,´ pomyslela si Jean. ´Carolyn z toho má viditelně strach a nic bych
za to nedala, že to nakonec nevzdá, i když to není vůbec v jejím stylu.´
Když ji však o
hodinu později zavolala, že je čas jít na večeři, vyšla její dcera
z pokojíčku s hlavou hrdě vztyčenou a s odhodláním v očích.
„Já s Firenzem
do lesa půjdu,“ řekla. „Příležitost spatřit jednorožce se totiž nenaskytne
každý den, což jsem si pro jistotu ještě jednou ověřila v dostupné
literatuře. Je velmi pravděpodobné, že podobnou šanci už nebudu nikdy
v životě mít, takže si ji teď nemohu nechat ujít. Pevně doufám, že tento
fakt zohledníš a nebudeš mi ve výletu do Zapovězeného lesa bránit.“
V té chvíli
měla Jean pocit, že slyší velkou ránu – to jí právě spadl kámen ze srdce.
„Tím si nejsem
úplně jista, Carolyn,“ řekla nicméně. „Budu si o tom muset ještě jednou
s Firenzem promluvit, než se rozhodnu, zda tě s ním do toho lesa vůbec
pustím. Uvidíme zítra.“
*****
„Co se děje,
Jean?“ zeptal se Severus následující noc, když se Jean už poněkolikáté
neklidně otočila na druhý bok a tiše si povzdychla. Teď ležela zády
k němu, takže ji objal kolem pasu a přitáhl si ji k sobě blíž. „Stalo se
něco, že dnes nemůžeš usnout?“
´Celkem nic,
můj drahý,´ pomyslela si s trpkostí Jean. ´Jenom se chystám poslat zítra
večer naši pětiletou dceru do Zapovězeného lesa s jistým kentaurem. A to
všechno proto, abych ti pomohla, přičemž vůbec nevím, jestli to
protikouzlo, které chystám, bude fungovat.´
Nahlas však
neřekla nic, jen mlčky zavrtěla hlavou.
„Jean?“ ozval
se jeho sametový hlas těsně u jejího ucha. „Tak co ti je?“
„Nemůžu ti to
říct, Severusi. Dneska ne. Promiň,“ tiše šeptla s vědomím, že teď už nemá
smysl zapírat. Znal ji nejspíš příliš dobře na to, aby jí nějakou lež
uvěřil.
„Koneckonců,
nemusíš mi to přece říkat,“ řekl a prsty jí poodhrnul vlasy z tváře a
z krku. „Existuje jedno takové kouzlo, díky kterému si to dokážu zjistit
sám a nepotřebuju…“
Prudce se
k němu otočila a ostře řekla: „To neuděláš!“
„Ale ale,“
povytáhl překvapeně obočí a kolem koutků mu pohrával úsměv. „Vážně si
myslíš, že bych byl schopen na tebe teď použít Legilimens? Kdepak zůstal
tvůj pověstný smysl pro humor?“
Jean se
s povzdechem otočila zase zpátky a mezi zuby procedila:
„Dnes jsem ho
s sebou nevzala.“
„Ach tak,“
pousmál se, ale pak zvážněl. „Jean, kdybych ti mohl s něčím pomoci…“
„Nemůžeš,
Severusi,“ přerušila ho. „Teď ještě ne.“
*****
Carolyn odešla
s Firenzem do Zapovězeného lesa následující večer krátce po desáté hodině.
Jean si dala záležet na tom, aby svou dceru teple oblékla, neboť bylo již
velmi chladno. Do kapsy jí vložila malou skleněnou lahvičku na
jednorožcovu krev a ostrý kapesní nožík. Představa, jak s ním její dcera
rozřízne jednorožcovu kůži, jí sice svírala srdce, ale Firenze prohlásil,
že to tak musí být. Kentaur si s sebou vzal luk a šípy, přičemž prohlásil,
že je nejspíš nebude potřebovat a bere si je jen pro jistotu.
Jean je chtěla
doprovodit alespoň k okraji lesa, ale Firenze to odmítl. Přikázal jí, aby
počkala v jeho učebně v přízemí nebo přímo v jeho jeskyni a v žádném
případě se odtamtud nikam nevzdalovala. Podle jeho předpokladů se měli
vrátit až po druhé hodině ranní - pokud půjde vše dobře. Jean měla tedy
teoreticky dost času, aby si alespoň zdřímla, ale spánek bylo to poslední,
na co měla v takové chvíli pomyšlení. Neklidně přecházela po mýtině ve
Firenzově učebně, občas usedla na některý z rozložitých pařezů, ale dlouho
na něm nevydržela. Na hodinky se zpočátku dívala snad každou minutu a
zdálo se jí, jako by se najednou čas zastavil - tak pomalu se ručičky
posouvaly kupředu… Když se malá ručička konečně přehoupla přes dvanáctku,
její nervozita ještě vzrostla. Jestli šlo všechno dobře, tak by se ti dva
mohli během pár minut vydat na zpáteční cestu. Otázkou však bylo, jak
dlouho jim vlastně trvalo, než na nějakého jednorožce narazili…tedy pokud
se dostali až tak daleko.
Odbila druhá
hodina po půlnoci a Jean snad už po tisící přešla od pařezů kolem malého
vodopádu až do Firenzovy jeskyně.
´Kde jsou? Už
by tady přece měli být!´ přemítala.
Ale musela si
protrpět ještě další půl hodiny, než se dveře učebny pomalu otevřely a
dovnitř vklopýtal unavený Firenze. Carolyn mu seděla na hřbetě, ručkama se
ho pevně držela, hlavu měla skloněnou a opřenou o jeho záda.
„Carolyn!!!“
zašeptala Jean a vrhla se k ní. „Co je ti, holčičko? Jsi v pořádku?!?“
„Dítě se
dlouhou cestou a hlubokými zážitky snadno unaví, Jean Andersonová,“ řekl
klidně Firenze. „Tvá dcera si jen potřebuje odpočinout, pak bude zase
v pořádku.“
„Děkuju,
Firenzi,“ hlesla Jean, opatrně sundala Carolyn z jeho hřbetu a vzala ji do
náručí. Dívenka se jen trochu zavrtěla a ze spaní zašeptala: „Viděla jsem
ho…viděla…“
Jean tázavě
pohlédla na kentaura. Na hrudi měl několik šrámů od větví a vypadal dost
unaveně, ale jeho světle modré oči byly klidné a Jean se zdálo, že se na
ni dokonce usmívají.
„Hvězdy nám
byly nakloněny, Jean Andersonová,“ odpověděl na její nevyřčenou otázku.
„Až budeš svou dceru ukládat ke spánku, nezapomeň, že její šaty mají mnoho
kapes a záhybů. A teď už odejdi.“
Jean na nic
nečekala a s Carolyn v náručí rychle prošla hradem až do jejich apartmá.
Měla štěstí, Filch se svou kočkou byl zřejmě na druhé straně hradu a nikdo
jiný se tou dobou po bradavických chodbách nepohyboval.
Když položila
Carolyn do postýlky a začala ji opatrně svlékat, pečlivě prohlédla každou
její kapsu. Kromě toužebně očekávané lahvičky plné stříbřité tekutiny a
kapesního nožíku objevila i několik heboučkých bílých chlupů, v nichž
okamžitě poznala srst jednorožce. Žádný další poklad už v kapsách nebyl, a
tak po chvíli ulehla vedle své dcery a okamžitě usnula.
*****
Druhý den ráno
měla Jean co dělat, aby dokázala po náročné noci vůbec vstát.
„A to mě čeká
vyučování až do pozdního odpoledne,“ povzdychla si.
Carolyn ještě
spala a Jean předpokládala, že se hned tak nevzbudí. Přesto zaváhala, než
sáhla po injekční stříkačce a s trochou obtíží jí odebrala něco málo krve.
Cítila se provinile, že takhle zneužívá vyčerpání své dcery, ale stejně
jako krev jednorožce potřebovala i tu její k provedení protikouzla. Pro
jistotu přikázala skřítce Tabby, aby s Carolyn zůstala a dala jí okamžitě
vědět, pokud by přece jen procitla. Pak se konečně odhodlala k odchodu do
hodiny.
V poledne,
když se ujistila, že její dcera stále ještě spí, vyrazila za Firenzem. O
té noční výpravě zatím nevěděla prakticky nic a byla už napnutá
k prasknutí, ale kentaur jí k její nelibosti odmítl cokoliv prozradit.
Dozvěděla se od něj jen tolik, že je její dcera opravdu velmi mocná
čarodějka. A tak jí nezbývalo než čekat a doufat, že Carolyn bude o něco
sdílnější.
Carolyn se
vzbudila až navečer a měla takový hlad, že Jean musela okamžitě poslat
Tabby do kuchyně pro něco k snědku. Pak s úžasem sledovala to neuvěřitelné
množství jídla, které její dcera dokázala spořádat. Ovládla se však a se
svými otázkami počkala, dokud z talíře nezmizel i poslední zákusek.
„Tak co,
Carolyn, viděla jsi toho jednorožce?“ zkusila to opatrně.
Dívence se
rozzářily oči i celý obličej.
„Viděla.
Byl…já nevím, já to asi nedokážu ani říct. To, co píšou v knížkách, prostě
není pravda, protože se slovy vůbec nedá popsat, jak úžasně takový
jednorožec vypadá. On byl opravdu neuvěřitelně krásný! Měl bílou srst se
stříbřitým nádechem a velké tmavé oči, kterýma jako by se mnou mluvil.
Nahlas sice nic neřekl, ale stejně jsem měla pocit, jako bychom si spolu
povídali. Představ si, mami, že se mě vůbec nebál! Hned ke mně šel, vůbec
přitom nezaváhal a dovolil mi, abych si ho pohladila. Když jsem mu řekla,
že potřebuju jeho krev, podíval se na mě, jako by to chápal, a pak přede
mnou poklekl. A sotva jsem vytáhla tu lahvičku, přistoupil ke mně,
přitiskl se k ní krkem a lahvička se hned naplnila jeho stříbrnou krví.
Vážně, věř mi! Vůbec jsem ho nemusela říznout.“
„To je velmi
zvláštní, Carolyn,“ podivila se Jean. „Zřejmě ti to sám nějakým kouzlem
ulehčil… Opravdu zvláštní. A Firenze tam byl s tebou?“
Odpověď tak
trochu tušila, ale přesto ji chtěla slyšet.
„Nebyl. Nechal
mě jít k tomu potoku samotnou, ale říkal, že mě bude sledovat z křoví a že
kdybych byla v nebezpečí, tak zasáhne. Protože kdyby tam šel se mnou, tak
bych se prý toho jednorožce nikdy nedočkala. Asi měl pravdu, protože já
jsem skoro ani čekat nemusela.“
„A potkali
jste v tom lese ještě nějaká jiná stvoření?“ zeptala se Jean.
„Cestou tam
jsme nepotkali nikoho, jenom jsem slyšela podivné zvuky. Firenze však
říkal, že to nic není. Ale když jsme šli zpátky, obklíčili nás kentauři.
Bylo jich hodně, myslím, že celé stádo. Nejprve Firenzovi trochu
vyhrožovali a také se mu smáli, že mě veze na zádech jako nějaká mula. On
jim potom řekl něco o mně, ale příliš jsem mu nerozuměla - všichni ti
kentauři spolu mluvili velmi podivně, přesně jak se o tom píše v knihách.
Často se zmiňovali o hvězdách a o nějaké mimořádné síle. Naštěstí nás po
chvíli nechali odejít. A pak jsem nejspíš usnula, protože už si nic
nepamatuji,“ dokončila Carolyn.
„Jsem opravdu
ráda, žes to tak skvěle zvládla,“ usmála se Jean. „A řeknu ti upřímně,
Carolyn, že jsi byla ještě mnohem statečnější, než jsem od tebe čekala.“
Carolyn se
potěšeně usmála, ale vzápětí opět nasadila ten zasněný pohled.
„Kdybys ho jen
viděla, mami, jak byl nádherný…“
„Moc mě mrzí,
že jsem tam s tebou nemohla být,“ řekla po pravdě Jean. „Ale Firenze
říkal, že by to bylo velké riziko a že by kvůli tomu mohl mít problémy,
kdybych vás doprovázela.“
Carolyn
vyprávěla o jednorožci a Zapovězeném lese celý zbytek večera - takový
dojem to na ni udělalo. Jean se tedy nakonec dozvěděla mnohem víc, než
zpočátku doufala, ale žádná další informace už nebyla tak šokující jako
fakt, že jednorožec poskytl svou krev její dceři sám a dobrovolně. Nejprve
jí to nešlo na rozum, avšak nakonec se rozhodla brát to jako další důkaz
neobyčejných schopností její dcery. Možná právě tento okamžik měl Firenze
na mysli, když se v poledne zmínil o mimořádné síle její dcery…
*****
K dokončení
příprav na provedení protikouzla zbývaly už jen dvě věci. Ta první byla
snadná - znamenala zajít za Brumbálem pro fénixovy slzy a současně s ním
podrobně probrat, jak přesně se má při provádění protikouzla postupovat.
Druhá část byla obtížnější – bylo třeba stanovit, kdy se Jean o
protikouzlo pokusí. Znamenalo to nejen určit správný den, ale také nějak
propašovat do sklepení všechny potřebné věci. Tedy opravdu nic
jednoduchého…
Ať Jean
přemýšlela, jak chtěla, stále se jí zdál nejvhodnější čas Vánoc – tou
dobou totiž většina studentů opouštěla Bradavice, takže by s provedením
protikouzla nemusela spěchat a mohla by si vybrat ten opravdu nejvhodnější
den. Navíc by měla jistotu, že pokud by se náhodou něco nepovedlo, bude
mít dost času to napravit. Jenomže teď byla teprve polovina listopadu a
čekat tak dlouho se jí zdálo neúnosné. Po dlouhém přemýšlení se tedy
nakonec rozhodla pro poslední listopadovou sobotu, den, který byl poměrně
blízko, ale zároveň dostatečně daleko na to, aby se na něj stihla dokonale
připravit.
Kapitola dvacátá první – Den D
Severus Snape
s hlubokým povzdechem odsunul velkou hromadu pergamenů s domácími úkoly,
které právě opravil.
´Nic se za ta
léta nezměnilo,´ pomyslel si trochu rezignovaně. ´Studenti se učí stále
stejně mizerně bez ohledu na to, jestli je u moci Voldemort, nebo zda je
kouzelnický svět svobodný a bezpečný. A těch, kteří v lektvarech vynikají,
je rok od roku méně. Až jednou umřu, nejspíš budou muset v Bradavicích
výuku lektvarů úplně zrušit, protože se v celé Británii nenajde nikdo, kdo
by byl schopen a ochoten to místo zastávat.´
Znovu si
povzdechl a vstal. V posledních dnech měl podivně melancholickou náladu.
Jean Andersonová ho tento týden silně zanedbávala – nebyla za ním ještě
ani jednou, a přestože si pokaždé dala tu práci a svou nepřítomnost
alespoň krátkým dopisem omluvila, nemrzelo ho to o nic méně. Byli spolu
sice jen pár týdnů, ale on už si na ni zvykl tak, že se mu večery bez ní
zdály nesnesitelné. A přitom mu kolikrát úplně stačilo, když se stočila
v křesle proti jeho stolu a začetla se do některého z pokladů z jeho
knihovny. Ani nemuseli prodiskutovat půl večera nebo skončit v posteli,
aby mu s ní bylo dobře… Kdykoliv pak zvedl oči od práce, spočinul jeho
pohled právě na ní. A když se jejich oči náhodou setkaly, bylo pro něj
dvojnásob těžké zabrat se opět do svého díla a nemyslet jen a jen na ni…
´Třeba si
konečně uvědomila, že s tebou jen ztrácí čas a že by jí bylo lépe s Weasleym,´
ozval se zase ten posměšný hlásek v jeho hlavě. ´Vždyť je to inteligentní
žena a není jediný důvod, aby…´
„Ti-cho,“
procedil Severus skrz
zuby, zatímco sahal po skleničce.
´Whisky nebo
víno?´ zauvažoval vzápětí.
Rozhodl se pro
červené víno, protože whisky pil zásadně jen v ty večery, kdy byl sám. A
to bylo tento týden až příliš často a chtělo to změnu. Se sklenkou v ruce
usedl zpátky za stůl, trochu upil a pohlédl na stříbrné hodiny na zdi.
Teprve deset. To tedy bude dlouhý sobotní večer…
V té chvíli
zaslechl tiché zaklepání na dveře. Zpozorněl. Jean Andersonová to
pravděpodobně nebyla, protože ta by přišla krbem. Už před několika týdny
kvůli ní upravil jednoduchým kouzlem spojení mezi jejich krby tak, aby
k němu mohla kdykoliv přijít a nemusela čekat, až ji pustí.
Kdo by to jen
mohl být, takhle v sobotu večer? Brumbál za ním poslední dobou chodil jen
zřídka, McGonagallová neměla k návštěvě důvod… Pro jistotu tedy pohledem
zkontroloval svou hůlku položenou na desce stolu, než hlasitě zvolal:
„Dále!“
Dveře se
pomalu otevřely a Severusovi se překvapením rozšířily oči, když v nich
uviděl stát Jean. Byla oblečena do tmavého vycházkového pláště, na němž se
třpytilo několik velkých sněhových vloček. Pomalu vstoupila dovnitř,
zavřela dveře a kouzlem je za sebou zamkla. Potom sňala z hlavy kapuci a
usmála se.
„Dobrý večer,
Severusi. Neruším?“
Vstal od stolu
a několika rychlými kroky došel k ní, šťasten, že ji má konečně tady.
Teprve ve chvíli, kdy stál těsně u ní, si uvědomil, že právě porušil svou
zásadu nenechat se jejím příchodem vyvést z míry a nedat najevo radost,
ale už bylo pozdě něco na tom měnit. Pokusil se tedy alespoň zachovat
ledově klidnou tvář, když pronesl:
„Dobrý večer,
Jean. Nečekal jsem tě sice, a už vůbec ne touto cestou, ale pro tentokrát
se od tebe vyrušit nechám.“
Natáhl ruku,
aby jí pomohl z pláště, ona však odmítavě zavrtěla hlavou, přitáhla si
plášť těsněji k tělu a otřásla se chladem.
„Je mi hrozná
zima, Severusi,“ řekla. „Byla jsem se projít kolem jezera, ale fouká tam
studený vítr a před chvílí začalo znovu sněžit.“
„To nebylo
právě rozumné,“ podotkl. „Dáš si trochu zahřívacího lektvaru?“
„Raději bych
svařené víno,“ řekla.
„V tom případě
máš velké štěstí, protože jsem právě otevřel láhev,“ odpověděl. „Pro
hřebíček a skořici budu muset nicméně dojít do skříně se zásobami, neboť
je k přípravě lektvarů užívám jen zřídka a svařené víno si obvykle
nevařím.“
Přesně v to
Jean potají doufala. Než se Severus vrátil s kořením, stihla zajít do jeho
ložnice, vyjmout zpod pláště malou lahvičku s krví jednorožce, hedvábný
šátek a větší lahvičku se směsí vytvořenou z Carolyniny krve, hojivého
balzámu a fénixových slz a všechno to ukrýt pod postelí. Vrátila se do
pracovny a s potěšením zaznamenala, že Severusova hůlka leží na jeho
stole. Mávla tedy ještě svou hůlkou směrem ke krbu v pracovně, aby
zvětšila plameny, a zimomřivě se schoulila do křesla, protože byla velmi
prochladlá.
Vzápětí se
v pracovně objevil i Severus a zamířil přímo ke kotlíku na malém pracovním
stole. Zatímco zručně připravoval svařené víno, podotkl:
„Opravdu není
příliš rozumné procházet se za zimní noci kolem jezera. Chlad není zdaleka
to jediné, co tě tam může ohrozit, což už bys koneckonců mohla vědět.“
„Ale já jsem
nebyla sama,“ usmála se Jean. „Byl se mnou totiž Charlie Weasley. Jen tak,
pro jistotu.“
Severusova
ruka se nad kotlíkem na okamžik zastavila, ale pak dál pokračovala
v započaté práci. Aniž znovu promluvil, dokončil přípravu vína, nalil jej
do hrnku a odnesl ho Jean. Když jí ho podával, jejich ruce se na okamžik
dotkly a ona se na něj usmála.
„Ani ty nemáš
zrovna horké ruce, Severusi. Měl bys dnes porušit své zvyky a dát si ten
svařák se mnou.“
„Hmm,“
odtušil.
„Pro jednou
bys to snad mohl přežít, ne?“ rýpla si.
Neodporoval
jí. Vrátil se ke kotlíku, nalil si trochu svařeného vína a usedl ke svému
pracovnímu stolu. Pak upil a zamyšleně víno vychutnával. Bylo až
překvapivě dobré, a tak se napil o něco víc. I Jean zřejmě chutnalo,
protože vydatně popíjela a brzy jí zčervenaly tváře. Severus ji mlčky
pozoroval, dokud nedopila hrnek až do dna. Ta její zmínka o Weasleym ho
přece jen poněkud rozladila.
„Dáš si
ještě?“ zeptal se po chvíli. On sám měl kupodivu chuť na další, takže
vstal a vydal se ke kotlíku.
„Už nechci,
děkuju. Nemohu se přece opít, sotva jsem k tobě přišla. A kromě toho už je
mi lépe,“ usmála se, podala mu prázdný hrnek a vstala.
Mimoděk se
zarazil, když si začala svlékat plášť, a sledoval ji. Byla…prostě
neuvěřitelná. A jako už mnohokrát předtím se mu i tentokrát vkradla do
hlavy otázka, čím si ji vlastně zasloužil. Ji a…Carolyn. I když se hovoru
na toto téma vyhýbal jako Voldemort Brumbálovi, v duchu už ji dokázal jako
svou dceru akceptovat. Podle toho, co o ní věděl, byla bystrá, nadaná a
také pilná…zkrátka měla všechny ty vlastnosti, které postrádal u naprosté
většiny bradavických studentů. Jen si nebyl jist, zda někdy najde odvahu
k tomu, aby se k ní jako k dceři také choval.
„Copak je?“
usmála se Jean, když ho tam uviděla stát. Nechala svůj plášť sklouznout na
křeslo za sebou a přistoupila k němu. „To tě tak zaujal můj striptýz?“
Aniž by z ní
spustil oči, odložil oba hrnky na stůl a řekl: „Zaujal. Ale pokud vím,
umíš ho i lépe.“
Ovinula mu
ruce kolem krku, přitáhla si ho blíž a zašeptala mu do ucha: „Chtěl bys
vidět víc, Severusi?“
„Který muž by
nechtěl?“ odvětil, zatímco ji objal kolem pasu.
„O jednom bych
věděla,“ potutelně se usmála. „Co třeba takový Brumbál?“
Cuklo mu
v koutcích. Vzal ji za bradu, zblízka jí pohlédl do očí a řekl:
„Vidím, žes
dneska vzala svůj smysl pro humor s sebou. To je dobře, poslední dobou už
mi docela chyběl.“
Pomalu
přiblížil své rty k jejím a políbil ji. Chutnala po svařeném vínu, ale
voněla ještě jinak. Možná to byl zase ten její parfém... Opatrně ji
nasměroval k ložnici a celou cestu ji nepřestával líbat. S nelibostí si
uvědomil, že za posledních pár týdnů už zcela odvykl sexuálnímu půstu,
který držel po většinu svého života. Jean byla jako droga a jeho tělo mu
její týdenní absenci důrazně připomenulo. O chvíli později ji položil na
postel a rychle si lehl vedle ní, ale ona do něj žertovně strčila a
otočila ho na záda.
„Chtěl
jsi přece striptýz, ne?“ usmála se na něj. Pak rázně mávla svou hůlkou a
pronesla: „Omni Nudus!“
„Měl jsem na
mysli tvůj striptýz,“ zavrčel vyčítavě, zatímco všechno jeho
oblečení ladně přistálo na zemi.
Sklonila se
nad ním a políbila ho.
„Ještě není
všemu konec, Severusi, neboj se,“ zašeptala, zvedla mu ruce a hedvábnými
pouty přivázala k posteli.
Tentokrát
zůstal klidný, protože už věděl, co ho čeká, a - ačkoliv by to jen nerad
někomu přiznal - těšil se. Minule to bylo naprosto neuvěřitelné… Přesto
byl rozhodnutý zkusit se maximálně ovládat, aby s ním Jean nemohla tak
snadno nemanipulovat, neboť mu to připadalo trochu pod jeho úroveň.
Jenomže předsevzetí byla jedna věc a realita něco úplně odlišného… Z jeho
rtů záhy splynulo několik slastných vzdechů, zprvu slabých, potom čím dál
hlasitějších. Rozhodně nemohl říct, že by se mu její počínání
nelíbilo...naopak, bylo to čím dál lepší a lepší…
„Jean,
prosím…“ zachraptěl, když se blížil k vyvrcholení.
V té chvíli
ani nepostřehl, že Jean nechala z pracovny přilétnout jeho hůlku. Zjistil
to až v okamžiku, kdy odvázala jeho levou ruku z čela postele a připoutala
mu ji vedle těla. Vypadala jako nějaká pohanská bohyně, když se nad ním
tyčila s vlasy divoce povlávajícími kolem hlavy a v každé ruce přitom
třímala jednu hůlku.
„Dvě
srdce spolu hovoří,“
pronesla.
„Nevím, jak
jsi…na takový nesmysl…přišla,“ vypáčil ze sebe. „To jsou úplně jiné…části
těla.“
Najednou
ucítil, jak se mu kolem levého předloktí ovinulo něco jemného. Překvapilo
ho, když zjistil, že je to hedvábný šátek.
„Co to…?“
vydechl a tázavě na ni pohlédl.
„Silné pouto láska vytvoří,“
řekla a s trochou obtíží nalila na šátek z nějaké lahvičky podivnou
hnědozelenou hmotu. „Přikazuji ti odejmout zlo z duše i z těla…“
Severus
rozladěně přimhouřil oči. O co se to Jean, u Merlina, snaží? Proč mu
zavazuje ruku zrovna na předloktí, a ještě k tomu uprostřed milování?!?
Teď přece nemůže přestat, teď ne…ještě malou chvilku a…
„…aby
jeho duše zas čistá býti směla…“ slyšel znovu její hlas.
„Přikazuji ti ve jménu věčné lásky…“
Při pohledu na
ni strnul překvapením – její světlé vlasy byly rozježené na všechny strany
a zdálo se, jako by elektrizovaly. Kolem těla se jí vytvořila podivná
namodralá záře.
V té chvíli
ucítil Severus na předloktí nepříjemné pálení, které ještě zesílilo, když
Jean namířila na šátek obě hůlky a mávla s nimi. Jako by se snad pokoušela
udělat něco s jeho znamením zla...?! Ale to přece není možné! Sám se o to
kolikrát snažil, a pokaždé marně… Ať už se však snažila o cokoliv, zabít
ho nejspíš nechtěla – na to existovala mnohem rychlejší a účinnější
kouzla.
„…odejdi a nevracej se zpátky…“
zvýšila hlas a z obou hůlek vylétl barevný roj jisker.
Palčivá bolest
se stávala nesnesitelnou a Severusovi vyhrkly slzy z očí. Okamžitě se
zastyděl, když si to uvědomil. Nikdy přece nebyl žádný zbabělec a bolest
dokázal snášet velmi statečně! A pokud mu chtěla Jean pomoci, měl by se
snažit jí to usnadnit, a ne tu fňukat. Rozhodl se tedy soustředit všechno
své úsilí na sebeovládání, protože jen tak měl šanci to vydržet. Dlouhá
léta Voldemortových trestů se ukazovala být opravdu dobrou průpravou…
„…po
temnotě jasné světlo nechť je zváno…“
pronesla Jean.
V té chvíli se
z hedvábného šátku začalo kouřit, jako by měl každou chvíli vzplanout.
Severus ucítil, jak mu po čele stéká studený pot, a instinktivně zavřel
oči. Ačkoliv se to už před chvílí zdálo nemožné, bolest byla teď ještě
silnější. Přerývavě dýchal a zoufale si přál, aby už bylo po všem. Bylo mu
naprosto jedno, jak celé to kouzlo skončí...
V tom okamžiku
uchopila Jean další lahvičku a nalila její stříbřitý obsah na doutnající
místo.
„…a
čisté ať zůstane navždy zachováno!“
vykřikla a znovu mávla oběma hůlkami nad jeho předloktím.
Bolest naráz
ustala. Severus překvapeně otevřel oči, z hrdla se mu vydral úlevný vzdech
a napětí v jeho těle povolilo. Šátek na předloktí zchladl tak prudce, až
se mu nyní zdálo, že je pod ním kus ledu. Všiml si, jak namodralé světlo
kolem Jeanina těla pomalu mizí, i když vlasy měla stále ještě rozježené.
Na jejím těle se třpytily drobné kapičky potu a on zřetelně cítil, jak se
chvěje. A přestože vzápětí mávla hůlkou a uvolnila mu pouta, neodvažoval
se ani pohnout.
Chvíle, po
kterou oba prudce oddechovali a mlčky si hleděli do očí, se zdála být
nekonečnou. Pak Jean naráz upustila obě hůlky na zem, sáhla po šátku na
jeho předloktí a po malém zaváhání ho přece jen začala rozvazovat. A v té
chvíli Severus zjistil, že tohle už je nad jeho síly. Protože co
když se to kouzlo nepovedlo? Co když tam to prokleté znamení bude dál?
Teď, když v něm Jean vzbudila naději, že by se ho mohl po několika
desítkách let konečně zbavit… Odvrátil zrak a zatímco rozvazovala šátek,
snažil se nemyslet na zklamání, které je nejspíš oba v příštím momentě
čeká. Bude zkrátka poznamenaný navěky…
Až její úlevný
vzdech ho vrátil zpátky do reality.
„Už se můžeš
podívat, Severusi,“ řekla tiše a on ucítil, jak se prsty dotkla jeho
levého předloktí.
Pomalu
otočil hlavu a přinutil se pohlédnout tam, kde se ho její prsty dotýkaly.
Na předloktí jeho ruky nebylo NIC, a dokonce se zdálo, jako by tam
nikdy dříve nebylo nic jiného než jen normální lidská kůže a tmavé
chloupky. Znamení zla bylo pryč.
Konsternovaně
zíral na svou vlastní ruku, neschopen pohybu či jediné rozumné myšlenky.
Jean ho
pohladila po tváři, sklouzla z něj a zůstala sedět vedle něj na posteli.
„Jsi
v pořádku, Severusi?“ zeptala se pak tiše.
Vnímal její
unavený hlas, ale nedokázal jí odpovědět. Cítil, že mu začíná být chladno,
avšak nebyl schopen proti tomu cokoliv podniknout - jen dál ležel na
zádech s očima zírajícíma do prázdna. A pak měl najednou pocit, jako by
někam padal…někam, kde byla jen tma, zvláštní namodralé světlo a podivné
výkřiky…
„Severusi! No
tak, Severusi!“ slyšel z dáli naléhavý ženský hlas.
Když přišel
k sobě, uvědomil si, že leží na posteli s hlavou podepřenou, zabalený do
několika dek, a oblečená Jean Andersonová sedí vedle něj.
„Co…?“ hlesl.
„Budeš
v pořádku, Severusi,“ usmála se, ale v očích jako by se jí zračila obava.
„Už je po všem. Máš zřejmě jen malý šok z té nečekané bolesti.“
Teprve v té
chvíli jako by si plně uvědomil dosah toho, co se v předchozích minutách
stalo. Znamení zla, jeho znamení, se kterým žil tolik let, bylo
definitivně pryč. Jenomže on se najednou z téhle nečekané změny nedokázal
ani trochu radovat. Jako by někde hluboko uvnitř pocítil smutek a
nostalgii ze ztráty něčeho stálého, nějaké své životní jistoty. Neboť
znamení zla dosud takovou jeho jistotou bylo, i když si to příliš
neuvědomoval. Svět kolem se měnil, jeho tělo se také měnilo, ale znamení
zůstávalo – stálé a věrné, ať už se dělo cokoliv. A teď bylo najednou
pryč...
Věděl, že tím,
co řekne, Jean nejspíš ublíží a později si to možná bude vyčítat. Ale
musel to říct, protože už dál nemohl snést ten její pohled plný očekávání.
Nechtěl, aby tu dál seděla vedle něj a utěšovala ho…prostě jí to musel
říct.
„Jdi pryč,
Jean,“ rozlehl se místností jeho hluboký hlas.
Pohled raněné
laně, který uviděl v jejích očích, ho donutil odvrátit zrak.
„Potřebuju být
sám,“ dodal ještě tiše, ale nepodíval se na ni.
Mlčky vstala,
zvedla ze země svou hůlku a obrátila se k odchodu. U dveří do pracovny se
zastavila a řekla:
„Jak si
přeješ, Severusi. Pošlu ti sem Winky, aby na tebe raději dohlédla. Kdybys
ode mne něco potřeboval nebo mě chtěl vidět, dej mi vědět.“
Syčení ohně,
které vzápětí zaslechl, bylo znamením, že Jean Andresonová právě opustila
jeho pracovnu krbem.
*****
Jen pár minut
poté, co se Jean vrátila do svého apartmá, někdo zaklepal na dveře.
Unaveně vzhlédla z křesla, do kterého se předtím vyčerpaně svezla, a
pohlédla na hodiny. Bylo hluboko po půlnoci a v celém hradě vládlo hrobové
ticho.
´To může být
jedině Brumbál,´ pomyslela si a zavřela oči. Když je znovu otevřela, stál
už starý ředitel ve dveřích.
„Velice se
omlouvám, Jean, že vyrušuji takhle pozdě.“
„Pojďte dál,
pane řediteli,“ chabě se na něj usmála. „Nemusel jste se ale obtěžovat,
přišla bych za vámi sama.“
„Já vám to
samozřejmě věřím,“ pokýval Brumbál hlavou. „Jenomže jsem příliš zvědavý na
to, abych vydržel ještě čekat, a tak jsem raději přispěchal sám.“
Jean se však
nemohla zbavit dojmu, že jí tentokrát prostě nevěřil, že by mu přišla o
výsledku svého snažení poreferovat. A nevěřil jí právem. Jistě, když spolu
probírali celý ten plán, slíbila mu to, ale po tom, co měla právě za
sebou, by návštěvu u něj nejspíš odložila až na ráno.
Mlčky
sledovala, jak se ředitel opatrně posadil na okraj křesla, jako by se bál
opřít.
„Tak jak to
šlo, Jean?“ zeptal se a ona zaznamenala v jeho očích opravdovou obavu.
„Zvládla jsem
to,“ řekla tiše. „To znamení zmizelo. Ale bylo to mnohem náročnější, než
jsem čekala - cítím se hrozně unavená, skoro jako by ze mne to kouzlo
vysálo všechnu energii. A Severus…“ zlomil se jí hlas.
„Ano, Jean?“
pobídl ji Brumbál. „Jak na to Severus reagoval?“
Pokrčila
rameny. „Vyhnal mě, když bylo po všem. Nechápu, z jakého důvodu. Na chvíli
omdlel, když to znamení zmizelo, a sotva se probral, řekl mi, že chce být
sám.“
Ředitel
chápavě pokýval hlavou. „Jestli to znamení z jeho ruky opravdu zmizelo a
on to nečekal, pak to musel být pro něj velký šok.“
„Kvůli tomu mě
ještě nemusel posílat pryč,“ namítla dotčeně.
„Lidská
psychika je velmi složitá a citlivá záležitost, Jean, a někdy reaguje
zcela jinak, než bychom čekali. I kladný efekt může zpočátku působit
negativně a vyvolat silnou emocionální odezvu,“ řekl klidně Brumbál.
Jean mlčela a
hleděla do prázdna.
„Severus má
stejně jako většina mužů určitý sklon k sebelitování, Jean, ačkoliv se vám
to tak navenek nemusí zdát. Tím, že jste ho zbavila toho znamení, jste mu
vzala přímou spojnici do jeho temné minulosti, což ho zřejmě poněkud
zaskočilo. Možná má dokonce pocit, že si takové očištění ani nezaslouží…
Dejte mu trochu času, aby se s tím dokázal vyrovnat.“
Jean na něj
nesouhlasně pohlédla, ale neřekla ani slovo.
„Odvedla jste
opravdu skvělou práci a můžete být na sebe pyšná,“ řekl ředitel a vstal
z křesla. „Prokázala jste svou kouzelnou sílu a schopnosti v pravý čas, za
což máte mé nejhlubší uznání. A jsem si jist, že Severus dospěje ke
stejnému závěru, jen mu to bude trvat trochu déle. Teď byste si měla jít
lehnout, Jean. Pořádně si odpočiňte, po tom, co jste dokázala, si to
opravdu zasloužíte. Dobrou noc.“
Když za ředitelem zaklaply
dveře, zavřela Jean znovu oči. Jen o několik sekund později se jí z nich
začaly hrnout horké slzy.
Pokračování
|