ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Učitel obrany proti lásce II
Autor: Ginny
 

Kapitola šestnáctá – Jak dál?  

Bylo pozdní pondělní odpoledne, když do jedné z mnoha léčitelských pracoven v Nemocnici svatého Munga vstoupil světlovlasý mladý muž. Sotva spatřil u pracovního stolu dívku zhruba ve svém věku, podivně se ušklíbl.
„Tak se pochlub, kotě, co pro mě máš,“ pronesl sebevědomě, aniž by se obtěžoval s pozdravem „Konečně!“ odpověděla dívka trochu podrážděně. „U Salazara, kde jsi byl tak dlouho, Draco? Sovu jsem ti přece posílala už ráno.“
„…se nevztekej. Byl jsem se starou zmijozelskou partou trochu probrat život a nějak se to protáhlo,“ řekl Draco Malfoy a pokusil se o úsměv.
Pansy Parkinsonová zlostně sevřela rty.
´Už zase se na mě vykašlal. On i všichni ostatní,´ pomyslela si s lítostí a raději se otočila zpátky ke stolu, aby jí Draco neviděl do obličeje. ´Ale počkej, já ti to spočítám!´ ušklíbla se v duchu. ´Až zjistíš, co pro tebe mám, budeš si mě ještě rád předcházet. A kdyby náhodou ne, tak tě k tomu donutím.´

Stejně jako řada jejích bývalých spolužaček usilovala i Pansy Parkinsonová již několik let marně o to, aby ji mladý Malfoy konečně vzal na vědomí nejen jako schopnou čarodějku, ale především jako ženu. Jeho přízeň by pro ni znamenala šanci přivdat se do jedné z nejváženějších kouzelnických rodin v Británii, protože ani smrt Luciuse Malfoye kupodivu neměla na bohatství a slávu jejich rodu žádný velký vliv. Zatím se jí to však zoufale nedařilo. Draco se sice tu a tam pochvalně vyjádřil o jejích kouzelnických schopnostech, neboť z nich měl užitek, ale tím to končilo a ve všem ostatním ji naprosto ignoroval.

„Tak už mi konečně řekni, o co jde,“ pronesl bez valného zájmu, zatímco bloumal pracovnou a zvědavě si prohlížel všechny mističky, baňky a přístroje na stolech a policích. Nebyl tu poprvé, ale vybavení téhle místnosti ho nepřestávalo fascinovat.
Pansy se otočila a pohlédla na něj.
„Ačkoliv si to vůbec nezasloužíš, mám pro tebe velmi cennou informaci. Budeš z ní nadšený, věř mi,“ řekla s úsměvem. „Ovšem…nebude to zadarmo.“
„Jsi vypočítavá, jako bys chodila do Zmijozelu,“ ušklíbl se Draco. „Ale já tam chodil taky a nenechám se od tebe tahat za nos. Napřed ukaž, co máš. Na ceně se dohodneme až podle toho, jaký zázrak to bude.“
„Fajn,“ kývla Pansy. „Něco ti ukážu. Můj šéf dostal včera sovu z Bradavic, která mu přinesla zajímavý balíček. Byl v něm dopis od Brumbála a dvě lahvičky s krví kouzelníků - jednoho dítěte a jednoho dospělého.“
„A proč to sem ten starý blázen poslal?“ podivil se Draco, přestal obcházet po místnosti a zvědavě se zahleděl na Pansy.
„Kvůli určení otcovství,“ řekla.
Draco vyprskl smíchy.
„To mi chceš jako říct, že se Brumbál na stará kolena s někým spustil?“
Pansy se pousmála a zavrtěla hlavou.
„Brumbál je v tom jen jako prostředník. Ta věc se totiž týká někoho úplně jiného - někoho, na kom mu dost záleží. Dívej se.“ 

Vzala malou lahvičku s krví, odlila z ní pár kapek do skleněné misky a přidala z plátěného pytlíku špetku nějakého prášku. Pak uchopila svou hůlku, mávla s ní a něco nesrozumitelného zamumlala. Z misky začal vystupovat slabý kouř, který se pomaloučku zformoval do tvaru dětského obličeje.
„To je malá Andersonová!“ překvapením skoro vykřikl Draco, když se obraz ustálil. „Dcera Jean Andersonové! To…to ale…“
Rychle přistoupil blíž k Pansy a zeptal se: „Co je v té druhé lahvičce?“
Dívka odmítavě zavrtěla hlavou.
„Je čas dohodnout se na ceně, Draco. Právě teď.“
„Když ještě nevím, co kupuju? Zbláznila ses?“
„Garantuju ti, že budeš spokojený. Co – spokojený? Nadšený!“
„Nejsem zvyklý kupovat zajíce v pytli,“ namítl.
„Copak už jsem tě někdy zklamala, Draco?“ zeptala se Pansy a hrdě zvedla hlavu.
Malfoy na ni chvíli zamyšleně hleděl. Pak řekl: „Dobře. Tak co chceš?“
Pansy se vítězoslavně usmála.
„Vezmeš mě s sebou na ten sobotní večírek k Popletalovým a budeš se ke mně chovat tak, aby si všichni mysleli, že spolu chodíme. Žádné tanečky s těma holčičkama, co jsi s nima byl  minulý týden. Žádné popíjení se starými kamarády. Budeš tam se mnou a budeš se mi náležitě věnovat.“
„Máš divné požadavky,“ ušklíbl se Draco, zatímco horečně uvažoval. „To je všechno?“
„Všechno,“ přikývla.
„Dobře, to by šlo. Pokud ovšem splníš, co jsi slíbila, a ta informace bude opravdu stát za to,“ řekl.
„To si piš, že bude,“ usmála se.  

Vzápětí sáhla po druhé lahvičce, odlila z ní pár kapek krve do další skleněné misky, přidala kouzelný prášek a mávla hůlkou. Jak se opar z misky formoval do konkrétního obrazu, kochala se Pansy Dracovým užaslým výrazem.
„Snape?“ sykl nevěřícně.
Pansy mávla hůlkou, zamumlala kouzlo a mezi oběma obrázky se rozvinula růžová stužka.
„Vidíš? Snape je její otec,“ řekla triumfálně. „Otec malé Andersonové. Protože kdyby nebyl, žádné pouto by se mezi nimi nezobrazilo.“
Draco ohromeně zíral na obě misky.
„Teda, to je…víc, než jsem čekal,“ vzpamatoval se. „Dobře, že jsi mě zavolala. S touhle informací se dají dělat velké věci.“
Zamyšleně přešel na druhý konec místnosti a zase zpátky. Pak se zastavil před Pansy a zeptal se téměř šeptem: „Zvládla bys připravit všemocný lektvar?
Ztuhla překvapením.
„Všemocný…? Ale…k tomu je přece potřeba srdce nějakého mimořádně silného kouzelníka! Kde ho chceš vzít?“
Pak vytřeštila oči. „Ty myslíš, že Snape…“
„Snape ne!“ ostře ji přerušil. „Ale ta holka. Když jsem byl minule v Prasinkách, na vlastní oči jsem viděl, co dokáže. Má…naprosto neuvěřitelné schopnosti. A kdybych měl ten lektvar, získal bych je tím pádem já… Tak zvládneš to, nebo se mám poohlédnout po někom jiném?“
„Zvládnu,“ řekla trochu uraženě Pansy. „Není zase tak těžký, když máš všechny potřebné ingredience, i když si budu muset postup přípravy pro jistotu trochu zopakovat. Lektvary z oblasti černé magie totiž běžně nepoužívám,“ ušklíbla se.
„No tak konečně začneš,“ ušklíbl se Draco. „Díky téhle tvé informaci si totiž Snapea opravdu vychutnám. Konečně mi zaplatí za otcovu smrt! A na tom večírku to spolu pořádně oslavíme, Pansy - to ti slibuju!“ 

*****

To pondělní ráno měl Severus Snape po dlouhé době pocit, že jeho život není zase až tak mizerný, jak se mu vždycky zdálo. Noc, která právě končila, tedy rozhodně stála za to. Ještě vleže se slastně protáhl, a ačkoliv shledal, že některé části těla ho po nezvyklé noční námaze trochu pobolívají, cítil se skvěle. Jean už tam nebyla a on ucítil zvláštní chvění v hrudi, když si všiml malé prohlubně v polštáři, která po ní zbyla.
´Co bude ale dál?´ ptal se sám sebe, když se přinutil vstát a vešel do koupelny. ´Skončí to opět jedinou nocí, nebo to bude nějak pokračovat?´

Sám si nebyl jist, čemu by dal přednost. Ačkoliv někde v hloubi duše toužil mít Jean jen a jen pro sebe, z trvalého vztahu měl tak trochu obavy. Po všech těch letech samoty byl už zvyklý na svůj klid a nedokázal si představit, že by měl teď svoje zažité zvyklosti kvůli někomu měnit. Představa, že by měl s Jean kupříkladu bydlet, se mu tedy zdála naprosto scestná.
Lucius Malfoy se mu v dobách, kdy se ještě dal považovat za jeho přítele, několikrát svěřil se svými problémy se ženami. Nejčastěji se týkaly právě toho, že jakmile strávil s některou noc, už si ho chtěla přivlastnit, donutit ho k rozvodu a nastěhovat se k němu. Představa, že by se takhle zachovala i Jean, Severuse lehce znervózňovala.
Na druhou stranu, už jen pouhé pomyšlení na ni ho podivně rozechvívalo. Toužil být s ní, toužil se jí dotýkat, nechat ji, aby se ona dotýkala jeho…nebo se na ni aspoň dlouze dívat. Působila na něj jako droga – sotva byl bez ní, už mu chyběla.
Přesto byl však odhodlán chovat se k ní před kolegy a studenty tak, jako se k ní choval doposud. Poslední, o co totiž stál, byly nějaké nemístné poznámky týkající se jeho soukromého života - a těch by se nepochybně od některých kolegů dočkal, kdyby jen tušili, co k ní cítí. 

U snídaně ani ve sborovně Jean nezastihl, ačkoliv si ji přál vidět. Pořád se mu nějak nechtělo věřit, že k němu opravdu cítí totéž, co on k ní, a doufal, že by mu pohled na ni mohl alespoň napovědět.
Kvůli absolutní neschopnosti Rolanda Wickse, mrzimorského druháka, kterému se podařilo v nestřeženém okamžiku nechat vybuchnout kotlík a částečně tak zdemolovat učebnu lektvarů, navíc přišel do Velké síně na oběd příliš pozdě a Jean už tam nebyla. Zase nevěděl, na čem je… Potkali se až na mimořádné poradě, kterou Brumbál na to odpoledne svolal. Ačkoliv se Severus snažil přijít tentokrát včas, dorazil skoro poslední - jako obvykle. Věděl, že v místnosti plné kolegů nemá nejmenší smysl pokoušet se o nějaký kontakt, takže přelétl všechny přítomné podmračeným pohledem a usedl na poslední volnou židli na konci stolu. S lehkou nervozitou zaznamenal, že se na něj Jean sotva podívala. Na druhou stranu, docela by chápal, kdyby ani ona nestála o to, aby si někdo z kolegů všiml, že se mezi nimi něco stalo.

Porada měla zpočátku vcelku předvídatelný průběh, vzhledem k tomu, že se na ní jednalo o vyloučení dvou studentů z bradavické školy. Roland Wicks, který to dopoledne způsobil Severusovi při hodině problémy, a spolu s ním i Andrew Flat, byli totiž motáci, kteří s bídou prošli do druhého ročníku. Obtížnější kouzla, se kterými se však nyní setkávali, už nebyli schopni zvládnout a stávali se naopak nebezpečnými svým spolužákům. Kdyby to záleželo jen na Severusovi, vyloučil by je už dávno, ale Heather Prýtová, do jejíž koleje oba chlapci patřili, se jich podle očekávání zastávala.
„Dejte jim ještě šanci, alespoň do Vánoc! Uvidíte, že se to oba doučí! Nemáte přece jediný důkaz, že se nemohou v kouzlení zlepšit! Například v bylinkářství nejsou vůbec tak špatní, jak o nich tvrdíte…. Prosím, Albusi, nevylučujte je ještě!“ žebrala.
Brumbál zamyšleně pokýval hlavou, ale neřekl nic.
„Ztrácíme tady čas kvůli dvěma neschopným mudlům, kteří se nikdy nenaučí kouzlit,“ zavrčel Severus podrážděně.
„Změnilo by vaše stanovisko, kdybych vám řekla, že oba ti chlapci mají rodiče kouzelníky a nikoliv mudly, profesore?“ vložila se rychle do debaty Jean Andersonová a trochu se jí blýsklo v očích. „Jako ředitel Zmijozelu si přece na tom správném původu žáků zakládáte, takže by to pro ně vlastně měla být polehčující okolnost, ne? A nesnažte se mi tvrdit, že jste se změnil i v tomhle.“ 

Severus se ušklíbl. Cítil, že ho Jean záměrně provokuje k ostré výměně názorů, a ať už pro to měla jakéhokoliv důvod, nehodlal si nechat takovou příležitosti uniknout. Hádky s ní vždycky nesmírně miloval.
„Opravte mne, jestli se mýlím, profesorko Andersonová, ale domníval jsem se, že tu jednáme o vyloučení těch dvou malých tupců, a nikoliv o vyloučení jejich rodičů. Ostatně i kouzelníci mohou mít neschopné děti - stačí si vzpomenout na Longbottoma. A pokud nedokážete něco tak triviálního pochopit, pak bych vám rád zopakoval radu, kterou jsem vám dal již po vašem návratu do Bradavic – buďte laskavě zticha a nemluvte do věcí, kterým nerozumíte!“
Jean zlostně přimhouřila oči.
„Jenomže ve skutečnosti jste to vy, kdo ničemu nerozumí! Taky jde přece o budoucnost chlapců, jejichž vlohy se možná jen nestačily projevit a…“
„Nesmysl!“ přerušil ji ostře. „Ti dva žádné vlohy nemají!“ 

Stačili se počastovat ještě několika impertinentními poznámkami, při kterých Minerva McGonagallová jen pohoršeně zdvihala obočí, než je Albus Brumbál konečně přerušil a vzal řízení porady opět pevně do svých rukou. Po téměř hodinové diskusi nakonec „měkké křídlo“ v profesorském sboru zvítězilo a oba chlapci dostali příležitost prokázat své schopnosti ještě do vánočních svátků. Jakmile ředitel ukončil poradu, Severus vstal a kvapně opustil sborovnu. Byl si jist, že pokud by setrval v přítomnosti Jean Andersonové o něco déle, už by se nemusel tak dobře ovládat. Hádka s ní a její parfém, který dnes cítil výrazněji než kdy jindy, udělaly své.

Při večeři se jen minuli ve dveřích; jak se zdálo, Jean s dcerou úmyslně přišla velmi brzy, a o to dříve také odešla. Večer tedy Severus ve svém sklepení s napětím čekal, zda se u něj objeví. Pokud byla ta hádka ve sborovně jen hra -  a on měl za to, že byla – pak by přijít mohla. Ale dveře jeho pracovny zůstávaly dál zavřené…
Když se už popáté přistihl, že sedí nad opravovanými domácími úlohami s brkem v ruce a zírá do prázdna, s povzdechem vstal a šel si raději uvařit nový hojivý lektvar, který vzápětí použil na své pořezané zápěstí. Rána se úspěšně hojila, chtělo to jen jednu či dvě dávky, aby se úplně zacelila. 

Tu noc ani noc následující Jean nepřišla a Severus byl čím dál neklidnější. Špatně spal, přes den byl podrážděný a svou nervozitu si kompenzoval tím, že srážel studentům body za každou hloupost. Všechno nasvědčovalo tomu, že ono vzplanutí opět nebude mít pokračování, a to se mu vůbec nezamlouvalo. Ale byl příliš hrdý na to, aby za Jean zašel a dal jí najevo, jak moc mu chybí, nebo se jí dokonce zeptal, jak si to představuje dál. Vždyť co kdyby ho odmítla a vysmála se mu do očí? Takovou potupu by nepřežil…

Když se třetího večera půl hodiny před půlnocí ozval z krbu její hlas, překvapeně vzhlédl od stolu. Ale byl to jenom hlas… Ptala se ho, zda ještě nespí a zda se za ním může zastavit. Pomalu došel ke krbu, mávnutím hůlky ho otevřel pro vstup, vhodil do něj špetku letaxu a odpověděl jí tak klidně, jak to jen šlo: „Můžeš.“ Pak se posadil zpátky za stůl, sáhl po pergamenech s domácími úlohami a snažil se vypadat velmi zaneprázdněně.

Jakmile vystoupila z krbu, jen krátce na ni pohlédl a pak opět stočil zrak k pergamenům, aby jí dal najevo, že má spoustu práce a ona rozhodně není důvodem, aby se přestal věnovat svým povinnostem. Zaváhala, ale pak se na něj usmála.
„Dobrý večer,“ řekla tiše, zatímco pomalu kráčela k jeho stolu.
„Dobrý,“ odpověděl, aniž zvedl oči od pergamenu. Přitom však ani v nejmenším nevnímal obsah listu, neboť jediné, na co byl schopen myslet, byla její blízkost.
„Neruším?“ zeptala se. Zlehka mu položila zezadu ruce na ramena a jemně jimi přejela až na šíji.
Zarazil se a v duchu proklel své tělo a moc, kterou nad ním ta žena má. Jediný její dotyk s ním udělal neuvěřitelné věci.
„Nerušíš,“ odpověděl. Alespoň že se mu nechvěl hlas…
Naklonila se k němu a on úplně ztuhl.
„Myslel jsi to vážně, že jsem jen hloupá blondýna?“ šeptla mu do ucha slova, která vyřkl v pondělní hádce ve sborovně. Vzápětí se dotkla rty jeho tváře.
Když ho objala kolem krku, s povzdechem odložil brk a na chvilku přivřel oči.
„Myslela jsi to vážně, že jsem zdegenerovaný zmetek?“ vydoloval z paměti jednu z jejích pondělních peprných odpovědí.
Usmála se, znovu ho políbila na tvář a objala ho o něco pevněji. Chvíli tak setrvali, než se Severus rozhodl vstát. Jean ho okamžitě pustila a ustoupila o pár kroků dozadu.
„Ale já tě opravdu nechci rušit od práce,“ řekla mu s úsměvem. „Můžu přijít jindy.“
„Jak se zdá, inhalace popela z bradavických krbů se ti velmi zalíbila,“ řekl a kolem koutků úst mu pohrával úsměv. „Sotva ses ho zbavila, už bys ho chtěla dýchat znovu… A já jsem si naivně myslel, žes mi přišla říct něco důležitého.“
„Ani ne,“ pokrčila rameny a pousmála se. „Jen že tě miluju a že mi s tebou tehdy v noci bylo moc dobře.“ 

Na tohle Severus neměl odpověď. Stál tam jako socha a mlčky se na ni díval, zatímco horečně uvažoval, jestli to může být vůbec pravda. Teprve když se k němu natáhla a políbila ho na rty, pohnul se. Jednou rukou ji nekompromisně přitáhl blíž k sobě, druhou jí položil na zátylek a intenzivně opětoval její polibek. Jednu věc tedy konečně věděl jistě – že tentokrát jejich vztah neskončí jen jedinou společnou nocí.

Kapitola sedmnáctá – Předvečer Svátku všech svatých

Dny ve druhé polovině října patřily k nejšťastnějším v Severusově životě. Kupodivu to tušil, už když je prožíval a dvojnásob si to uvědomoval, když se pak na ně po letech díval ve své myslánce.

Jean byla tady, byla s ním a - milovala ho. Teď už to věděl, i když ji rád nechával, aby ho o tom pokaždé znovu ujišťovala. Mnoho času spolu netrávili – Jean ho vlastně chodila jen navštěvovat a dál bydlela s Carolyn v jejich apartmá. Ale i to bylo dost, dokonce víc, než by se dřív odvážil doufat. Přicházela každý druhý či třetí večer, strávila s ním noc a nad ránem zase zmizela. Zpočátku ho to udivovalo, protože podvědomě očekával, že ona bude chtít víc, ale nakonec si musel připustit, že mu tento typ vztahu docela vyhovuje.

Téměř denně se vídali ve sborovně a v jídelně a oba důsledně dbali na to, aby nikdo nepoznal, že se mezi nimi něco změnilo. Od Jean to vyžadovalo opravdu velké sebeovládání, zejména s ohledem na postřeh její dcery a neustálé zkoumavé pohledy Minervy McGonagallové. Pro něj to až takový problém nebyl – vždycky se dokázal chovat chladně a odměřeně, když bylo potřeba, přestože ho přitom někdy bolelo srdce.

Mnohem větší problém byl zůstat klidným, když za ním Jean večer přišla do sklepení. Během dne počítal hodiny a minuty, kdy konečně vystoupí z jeho krbu…a když dorazila, tvářil se, že má spoustu práce, nebo že právě čte něco mimořádně zajímavého. Nikdy jí na přivítanou nevěnoval víc než nepatrný úsměv a nikdy se jí nedotkl jako první. Někde hluboko uvnitř jako by měl skrytou obavu, že by se od něj mohla z nějakého důvodu odtáhnout, kdyby se o to pokusil, a tak nechával první krok raději na ní. Teprve když ho konečně objala, pochybnosti zmizely a on s úlevou opětoval každý její dotyk a polibek.

Někdy se na ni vydržel celé hodiny dívat, když vedle něj ležela a klidně spala. Obvykle lehávala na boku, světlé vlasy rozhozené po polštáři, a vypadala, jako by se ze spaní usmívala. Občas se přistihl při myšlence, že takové štěstí se ho nebude držet příliš dlouho a že by se měl tedy snažit zapamatovat si každičký moment, kdy může být s ní. Usínal zpravidla až hluboko po půlnoci, a tak ho nevzbudilo, když Jean časně nad ránem vstávala a odcházela. Věděl, že to nemůže být jinak, ale upřímně nenáviděl ta jitra, kdy se budil bez ní.

A ještě jedné zásady se držel – nikdy jí neřekl, co k ní opravdu cítí, i když od ní slýchal vyznání lásky dost často. Nebyl zvyklý dávat své city najevo, natož o nich mluvit, a nehodlal to ani zkoušet. Byl přesvědčen, že Jean o jeho citech dobře ví, a nechtěl to kazit  podle něj zbytečnými slovy. Stejně tak se nikdy nezmiňoval o Carolyn, tedy - ne jako o své dceři. Někde v hloubi duše tajně doufal, že mu Jean nelhala a že je Carolyn opravdu jeho, ale navenek se zdráhal to připustit. Mít takovouhle dceru…nechtěl ani domyslet. Voldemort byl sice mrtev, ale to neznamenalo, že by pro něj tentokrát bylo výrazně jednodušší své dítě ochránit. O jedno dítě už přišel a zatím se necítil dostatečně připravený pokusit se o reparát. Na tuhle jeho hru kupodivu mlčky přistoupila i Jean, a přestože o Carolyn mluvila dost často, jeho otcovství už mu znovu nepředhazovala.

*****

Od té příhody s mozkomory trávila Carolyn Andersonová první část dopoledne v knihovně a druhou s Brumbálem v jeho pracovně. Často spolu probírali to, co si předtím v knihovně přečetla, a byly to debaty dlouhé a vzhledem k jejímu věku i neobyčejně složité. Ředitel jí trpělivě vysvětloval nejen různé zákonitosti kouzelnického světa, ale také ji učil ovládat její kouzelnou sílu. Carolyn byla velmi pozornou a zvídavou žačkou a Jean se jen spokojeně usmívala, když jí její dcera při obědě nadšeně vyprávěla, co nového se ten den zase dozvěděla. Jak se zdálo, Brumbál byl konečně tou správnou autoritou, kterou byla Carolyn ochotna bez výhrad respektovat - už jen proto, že měl odpověď snad na všechny její všetečné otázky. Carolyn ho zbožňovala a Jean jen tu a tam přemítala, jestli v něm tak trochu nevidí svého nikdy nepoznaného dědečka.

Zatímco Carolyn se v té době všechno neobyčejně dařilo, Jean se zpočátku trochu trápila. O Severuse velmi stála a chtěla si ho udržet, ale nebyla si moc jista, jak to zařídit. Na většinu mužů sice platilo, když si od nich zachovávala odstup, jenže - bude to platit také na něj? Vždyť on byl úplně jiný než všichni muži, které doposud poznala… Rozhodně by však nic neměla zkazit tím, když mu ponechá co největší pocit nezávislosti. Ostatně, beztak za ním mohla chodit až poté, co uložila svou dceru ke spaní, neboť tohoto rituálu se rozhodně nechtěla vzdát.

Nakonec se tedy za Severusem vydala až po třech dnech, což bylo později, než původně  plánovala. Že byla ta přestávka jejich vztahu jen ku prospěchu, zjistila, sotva se ho dotkla. Prudká reakce jeho těla ji nenechala na pochybách, že ačkoliv se profesor lektvarů snaží pomocí slov vzbudit zdání chladného odstupu, ve skutečnosti cítí něco zcela jiného. Také proto se nakonec rozhodla ten dvou až třídenní návštěvní rytmus zachovat i do budoucna. Tu a tam měla sice problémy se ovládnout, když vedle sebe seděli třeba při večeři a ona věděla, že za ním ten večer nepůjde, ale obvykle v téhle zkoušce nakonec obstála.

Mnohem víc ji znepokojovalo, že se kvapem blížil předvečer Svátku všech svatých a s ním i Carolyniny narozeniny. Dárky v podobě roztomilých šatů a velké knihy o starodávných kouzlech, které před pár týdny objednala, jí už soví pošta doručila. Jenomže poprvé za celá ta léta, co byla Carolyn ne světě, začala Jean trápit skutečnost, že její dcera oslaví tu významnou událost opět bez svého otce. Tedy – vedle něj, ale bez něj. Dříve to považovala za samozřejmou věc a nenapadlo by ji, že by to někdy mohlo být jinak, avšak od té doby, co se se Severusem znovu sblížila, to cítila jinak.

Problém byl především v tom trapném výstupu, kterým Severusovi jeho otcovství tak necitlivě oznámila - po něm už absolutně neměla odvahu začít o tom znovu mluvit. A když si ještě vzpomněla na to, co později viděla v jeho myslánce…ne, to opravdu nešlo.
Jistě, z Nemocnice svatého Munga měla Severusovo otcovství písemně potvrzeno – sova se zprávou přišla jen pár dnů po tom, co krev do nemocnice odeslala - ale o tom mu v žádném případě říct nemohla. Kdyby se dozvěděl, že mu potají vzala krev a pak ji bez jeho vědomí poslala k rozboru, mohlo by to znamenat definitivní konec jejich sotva se rodícího vztahu – tím si byla naprosto jista.

*****

Předvečer Svátku všech svatých připadal ten rok na pátek, a jako tradičně se již od časného odpoledne konaly po celé škole přípravy k večerní slavnosti. Jean se opět účastnila výzdoby Velké síně, zatímco Carolyn dostala svolení strávit v knihovně výjimečně i celé odpoledne. Navečer pak nadšeně jásala nad dárky od své matky, ale také od Minervy McGonagallové a Albuse Brumbála. Po šesté hodině se obě Andersonové převlékly do večerních šatů zakoupených v Prasinkách a ruku v ruce se vydaly do Velké síně.

Jean se pousmála, když si vzpomněla na tentýž večer před šesti lety - tehdy tančila s několika studenty a Severuse z toho málem trefil šlak. Skončilo to hroznou hádkou, kterou musel řešit samotný Brumbál. I letos ji přišli někteří studenti z nejvyššího ročníku požádat o tanec, ale s úsměvem je odmítla. Společnost jí dělal Charlie Weasley, a přestože se dobře bavila, podvědomě tu a tam zalétla pohledem ke dveřím do zahrady, kterými ihned po zahájení taneční části večera zmizel Severus Snape. Venku bylo velmi nevlídné počasí, avšak jemu to zřejmě nevadilo, protože se dosud nevrátil. Jean se ho v duchu snažila omluvit, ale ať to zkoušela, jak chtěla, pomalu v ní rostl vztek.
´On si chodí někde po zahradě, místo aby tu byl se svou dcerou, která právě dnes slaví páté narozeniny, ´ pomyslela si roztrpčeně. ´A mezitím Charlie Weasley nenápadně zaujímá jeho místo.´

Charlie se kolem nich motal celý večer a před chvílí vzal dokonce Carolyn do náručí a začal s ní tančit po parketu. Carolyn se vesele smála, zatímco Jean při pohledu na ni trochu svraštila obočí.
„Nesluší vám to, když se takhle mračíte, profesorko,“ ozvalo se za jejími zády.
Prudce se otočila. Za ní stál Draco Malfoy oblečený do elegantního tmavě modrého hábitu a podivně se usmíval.
„Kdepak se tu berete, pane Malfoyi?“ přivítala ho nepříliš nadšeně.
„Kde? Mám tu coby člen správní rady bradavické školy nějaké jednání s ředitelem,“ důležitě kývl hlavou směrem k Brumbálovi, který byl zabraný do hovoru s Minervou McGonagallovou a nového příchozího ještě nezaznamenal. „A tak mě napadlo, že bychom si spolu mohli zase po letech zatančit, co říkáte?“
„Říkám ne,“ odtušila ostře Jean a obrátila pohled zpátky k parketu.
„Ale ale,“ mlaskl Draco, a aniž by čekal na dovolení, posadil se vedle ní. „Pročpak mě takhle odmítáte, profesorko? Copak už si nepamatujete, jak skvělý jsem tanečník?“
„Ne, to si opravdu nepamatuji,“ odsekla Jean. Malfoyova vlezlost ji zlobila čím dál víc.
„Tak já vám to připomenu,“ řekl a postavil se. „Vstaňte a pojďte se mnou.“
Jean na něj užasle pohlédla. Výraz jeho obličeje byl najednou nepříjemně tvrdý a signalizoval, že Draco Malfoy zřejmě není zvyklý, aby mu někdo odporoval.
„Nikam s vámi nepůjdu,“ řekla tiše a zároveň pevně sevřela svou hůlku ukrytou v rukávu.
Dracovy rysy po těch slovech ještě o něco ztvrdly.
„Nějaké problémy, Jean?“ ozvalo se a vzápětí se za Malfoyovými zády objevil Charlie Weasley. Carolyn se ho držela za ruku a upřeně na Draca zírala. Jean dobře věděla, co by mohlo následovat, a tak ji k sobě raději gestem zavolala.
„Nic vážného, Charlie,“ řekla vzápětí. „Jenom se marně snažím panu Malfoyovi vysvětlit, že s ním v žádném případě nepůjdu tančit.“
Malfoy se ušklíbl a chtěl něco říct, ale Charlie Weasley mu nedal šanci.
„Vypadni, Malfoyi,“ řekl a výhružně postoupil kupředu. Byl nejméně o hlavu vyšší a jeho výraz napovídal, že se nehodlá zdržovat s kouzly a nezvaného hosta nejspíš vynese v zubech.
„Dávej si pozor na pusu, Weasley,“ odpověděl mu Draco, ale současně těkal očima kolem ve snaze najít případnou ústupovou cestu. „Jinak budeš brzy nezaměstnaný, o to se postarám.“
„Kecy,“ procedil Charlie skrz zuby a narovnal se, takže vypadal ještě o nějaký ten centimetr vyšší. „Všichni dobře vědí, že ve správní radě školy jsi jen trpěným ubožákem, který nemá vůbec žádný vliv. A teď už zmiz, než se doopravdy rozzlobím!“
„Toho ubožáka odvoláš!“ vyjekl Draco tak hlasitě, že se k nim okamžitě stočily i oči těch, kdo jeho přítomnost do té chvíle nezaregistrovali. Velká síň ztichla. Všichni teď hleděli na Draca, který – na rozdíl od Charlieho – držel v ruce svou hůlku.
„Neodvolám,“ řekl Charlie prostě, chytil Malfoye za zápěstí a zkroutil mu ruku tak, že si Draco zamířil vlastní hůlkou na krk. Pak vykročil proti němu a Draco před ním musel chtěj nechtěj couvat, až byl vytlačen ven z Velké síně. Netrvalo ani půl minuty a Charlie byl zpátky, trochu zadýchaný, ale s vítězoslavným úsměvem. V té chvíli jako by se sál změnil ve včelí úl - studenti začali naráz hovořit a nebylo slyšet vlastního slova.  

Jean s úlevou pustila Carolyn ze svého objetí a vděčně se na Charlieho usmála. Ne že by se snad Malfoyovi nedokázala ubránit sama, ale byla upřímně ráda, že to Charlie tentokrát vyřešil za ni a ona se tak mohla otevřenému střetu vyhnout. Stále si nebyla jista, kolik toho Draco od svého otce ví o tom, co se v jejich domě stalo téměř před šesti lety, a zda to může proti ní nebo Severusovi nějak použít.

Když ji pak Charlie požádal o tanec, z vděčnosti souhlasila, ačkoliv mu na počátku večera tvrdila, že v žádném případě tančit nepůjde. Ve chvíli, kdy ji Charlie pevně svíral v náručí a kroužil s ní po parketu, povšimla si Severuse Snapea tiše stojícího u dveří ze zahrady s hůlkou v ruce. Jediný pohled do jeho očí jí stačil k tomu, aby vytušila, že celou tu scénu s Malfoyem dobře viděl a byl připraven zasáhnout, pokud by to bylo nutné.

*****

Pro Severuse Snapea byl předvečer Svátku všech svatých těžkou zkouškou sebeovládání. Usazen u stolu vedle Jean Andersonové doslova přetrpěl slavnostní večeři a snažil se být hluchý a slepý, neboť Jean si povídala s Carolyn a obě přitom byly nesmírně zábavné. Severus ji nicméně podezíral, že jde z její strany jen o trik, díky kterému si nemusí vůbec všímat svého souseda po levici, tedy jeho.

S prvními tóny hudby se raději vytratil do zahrady. Večer byl temný a nevlídný, nízko na obloze visely černé mraky a z nich se sypaly drobné dešťové kapky. Vytáhl hůlku, zamumlal impregnační kouzlo a rázem mu déšť přestal vadit. Došel až k vysokému stromu v zadní části zahrady, opřel se o něj zády a potom zavřel oči.
´Tohle už jsem jednou zažil,´ pomyslel si. ´Před několika lety jsem před ní také utekl do zahrady.´
Jenomže dnes to bylo mnohem horší. Zatímco tehdy si mohl jen toužebně představovat, jaké by to asi bylo, kdyby mohl být s ní, dnes už to věděl. A věděl nejen to, jak příjemné je strávit s ní večer třeba diskusí o kouzlech, ale i to, jak chutnají její rty, jaké má měkké a hladké tělo, pevná ňadra…
„Tady to bude dobrý,“ vytrhl ho ze snění chlapecký hlas.
V přilehlém křoví se ozval šramot a vzápětí se hlas ozval znovu.
„Tady nás nikdo nenajde, Marion, to mi teda můžeš věřit. Ani Snape s tím svým obrovským frňákem nás tu nevyčmuchá.“
Dívka se zachichotala, zatímco Severus tiše vytáhl hůlku.
„Mýlíte se, pane Cole,“ řekl a v záři světla z hůlky se mu naskytl úžasný pohled na dva k smrti vyděšené druháky. „Snape se svým obrovským nosem vás už vyčmuchal. Strhávám Mrzimoru pět bodů za každého z vás a k tomu dalších pět bodů za vaši neúctu k učiteli, pane Cole. A pokud nechcete připravit svou kolej ještě o další body, doporučuji vám oběma, abyste se neprodleně odebrali zpět do Velké síně.“
Oba studenti bleskově zmizeli ze zahrady.

Severus se pomalu vrátil zpátky ke stromu a pokračoval ve svém rozjímání. Sice už mu bylo poněkud chladno, jenomže na návrat do Velké síně bylo příliš brzy. Ještě další hodinu bloumal zahradou a stihl potrestat několik dalších studentů, než konečně usoudil, že může jít zpět.
Dovnitř však bohužel vešel přesně v okamžiku, kdy se na opačném konci sálu objevil Draco Malfoy. Když Severus zjistil, že Draco míří přímo k Jean, která seděla osamocená u stolu, rychle sáhl po své hůlce. Nevypadalo to na nějaký družný rozhovor, naopak, podle toho, jak se Jean tvářila, snadno poznal, že jí Malfoyova společnost není příliš po chuti. Vzápětí se však z parketu vrátil Charlie Weasley a rázně vyprovodil Malfoye pryč.
´Zastal se jí přesně tak, jak by se měl muž zastat ženy, na které mu záleží,´ uvědomil si Severus trochu roztrpčeně. ´Zatímco já tu jen jistím celou situaci ze zálohy…´
´Třeba se k ní Weasley hodí mnohem lépe než ty,´ ozval se mu v hlavě škodolibý hlásek. ´Je mladší, velmi oblíbený, nemá za sebou žádnou temnou minulost, její dcera ho zbožňuje… Proč by se vlastně měla Jean zahazovat s tebou?´ 

Na tohle Severus opravdu neznal odpověď. Raději tedy znovu tiše vyklouzl do zahrady a setrval tam, dokud podle slábnoucího hluku neusoudil, že oslava již skončila. Pak zahnal do postelí pár opozdilých studentů a konečně se vydal zpět do svého sklepení. Cítil se mizerně, ale utěšoval se myšlenkou, že když se u něj Jean předchozí dva večery neukázala, pravděpodobně přijde dnes v noci. Vždycky to tak přece dělala…
Jenomže půlnoc dávno minula a Jean nepřicházela. Neobjevila se ani později, když už Severus drahnou chvíli neklidně přecházel po své pracovně.
´Třeba je někde s Weasleym,´ ozval se mu znovu v hlavě ten posměšný hlásek. ´A konečně zjistila, že jsi byl její největší životní omyl.´
„Hloupost!“ zavrčel Severus a pohlédl na hodiny. Jedna hodina po půlnoci. Takhle na čas si ještě nikdy nedala.
Znovu přešel z jedné strany místnosti na druhou a horečně uvažoval, co má dělat. Přece za ní teď nepůjde, aby se přesvědčil, na čem je! To přece nemohl…. Ale mohl k ní aspoň někoho poslat.
„Winky!“ zavolal netrpělivě. „No tak Winky!“
Skřítka se zjevila uprostřed místnosti a s oddaným výrazem ve tváři se zeptala:
„Pan profesor si přeje?“
„Zajdeš do apartmá profesorky Andersonové,“ poručil jí, „zjistíš, zda je v pořádku, co dělá a okamžitě mě budeš informovat. Rozuměla jsi?“
„Winky rozuměla, pane,“ zajiskřilo se skřítce radostně v očích. Pak s jediným lusknutím prstů zmizela, ale během pár vteřin se znovu objevila na stejném místě.
„Paní je v pořádku, pane. Paní sedí u stolu a pracuje, pane, a vypadá hodně unaveně,“ hlásila.
Severus si v duchu oddechl. Jestli byla tím důvodem, proč za ním Jean dnes nepřišla, opravdu jen práce, pak mu štěstěna zřejmě zůstala i nadále nakloněna. Na druhou stranu – copak mohla být nějaká práce důležitější než jejich schůzka?!?
„Dobře, Winky,“ kývl přece jen pochvalně na skřítku. „Dobrá práce. A ne aby tě napadlo někomu vykládat, že jsem tě za ní poslal - to bych tě musel hrozně potrestat.“
Winky polekaně přitáhla uši k hlavě.
„Winky bude mlčet, pane. Winky umí mlčet, když je potřeba, pane. Pán se na ni může spolehnout.“
„Fajn. A teď už zmiz,“ poručil jí.
Skřítka ho na slovo poslechla.

 

Kapitola osmnáctá – Dárek

Krátce po skončení plesu ukládala Jean svou dceru ke spánku, když uviděla na stolku vedle její postýlky nezvykle tenkou knihu. Měla černou vazbu ozdobenou zašlým zlatým písmem, které bylo místy zcela setřeno četným používáním. Zvědavě ji vzala do ruky a pokusila se vyluštit špatně čitelný nápis.
„Kapesní příručka protikouzel?“ přečetla s námahou. „Copak je to za knížku? A kdes ji vzala?“ zeptala se dívenky.
„Nevím, zda mi to budeš věřit, ale je z knihovny. Vyndávala jsem si odpoledne z police „Byliny a bylinky pro každého“ – víš, to je taková hodně tlustá kniha, Tabby mi s ní musela pomoci, protože jsem ji nemohla uzvednout – no a tahle malá knížka byla za ní asi schovaná, protože na mě vypadla. Madam Pinceová však říkala, že si ji tam musel nejspíš někdo zapomenout, protože ji v knihovně nikdy předtím neviděla a v seznamu knih ji nemá. A divila se, že v ní není uveden žádný autor. Tak jsem si ji půjčila, a pokud se po ní nikdo nebude shánět, smím si ji prý nechat,“ vysvětlovala důležitě Carolyn.
Jean mezitím knížku otevřela a listovala v ní. Podle typu písma a celkového stavu musela být velmi letitá, dost možná i několik desítek let stará. Kromě tištěného textu, který obsahoval nějaká běžná protikouzla, v ní byla také řada ručně psaných latinských poznámek vyvedených jasně červeným, velice drobným písmem.
„Podívám se, jestli neobsahuje něco nebezpečného, ano?“ zeptala se své dcery, ale na její souhlas nečekala. „A pokud bude v pořádku, vrátím ti ji, aby ses z ní něčemu přiučila. Teď už spi, byl to pro tebe dlouhý a náročný den.“

Carolyn byla nejspíš opravdu unavená, protože vůbec neprotestovala a bez dalších dotazů se způsobně uložila ke spánku. Jean jí ještě popřála dobrou noc, pak vzala knížku a odešla s ní do vedlejšího pokoje. Nalila si sklenici červeného vína, usedla do křesla a otevřela zašlé stránky příručky protikouzel. Nejprve nahlédla do obsahu.
„Jak udělat z pečeného či vařeného masa opět maso syrové“, „Jak dostat rozbité vejce zpět do skořápky“, „Úplné odstranění cukru, soli či koření z potravin“…
´To vypadá spíš na kuchařskou příručku než na knížku o protikouzlech,´ ušklíbla se. ´I když tato protikouzla nejsou zrovna notoricky známá.´
Pak jí však padl zrak na poslední řádek obsahu a zarazila se.
„Odstranění zdánlivě neodstranitelných znamení, například znamení způsobených kouzly černé magie“, stálo tam. Že by…? Rychle nalistovala příslušnou stránku a pročetla prvních pár vět. Kouzlo bylo v podstatě založeno na obyčejném kouzlu na hojení spálenin, které se učilo na léčitelských školách. Jenomže po úvodních dvou větách byl zbývající text červeně přeškrtnut a vedle něj byly oním drobným písmem připsány nějaké poznámky v latině.
„Nefunguje, nutno použít modifikovaný postup,“ přečetla s obtížemi Jean. Dál byly zřejmě uvedeny veškeré potřebné ingredience a onen upravený postup, ale její znalost latiny nebyla dostatečná na to, aby dokázala text spolehlivě přeložit. S povzdechem knihu zaklapla, upila vína a zamyslela se.  

Znamení způsobená kouzly černé magie… Už když si tu větu poprvé přečetla, vytanulo jí na mysli znamení zla, které nosil na levém předloktí Severus Snape. Jenomže ten latinský text v knize ji odrazoval. Všechna kouzla, a obzvlášť ta složitá jako bylo zřejmě tohle, se musela provádět s naprostou přesností, takže stačila malá chybička v překladu a celé kouzlo by bylo k ničemu. A její znalost latiny bezchybný překlad opravdu nezaručovala.

Jak tam tak seděla a přemýšlela, zavřela na moment oči, a v té chvíli jako by se znovu vrátila do Severusovy koupelny. Viděla ho ležet na zemi zalitého krví, s rukou pořezanou, s načervenalou vodou tekoucí všude kolem… Prudce otevřela oči a vstala. Byla by přece zbabělost vzdát předem takovou šanci! O ten překlad se musí alespoň pokusit - i kdyby se nakonec ukázalo, že ho nezvládne nebo že nedokáže to protikouzlo provést, pořád tu byla určitá naděje.

Zavolala Tabby, požádala ji, aby dohlédla na spící Carolyn, a sama se vydala do knihovny. Přestože se jí systém bradavické knihovny zdál vždy nesmírně přehledný, trvalo jí dost dlouho, než se jí podařilo najít Velký latinsko-anglický slovník. Když dorazila zpět do svého apartmá, usedla k pracovnímu stolu, uchopila brk a pergamen a pustila se do překladu. Nebylo to nic jednoduchého, neboť instrukce k postupu i samotné protikouzlo byly veršované a některé výrazy ve slovníku vůbec nebyly. Jean tedy musela do knihovny znovu, aby se pokusila najít ještě nějaký jiný slovník, který by jí při překladu pomohl.

Ve tři hodiny ráno, když už se jí oči nezvladatelně zavíraly únavou, měla poprvé dojem, že po krátkém odpočinku dokáže překlad přece jen dokončit. Usedla do křesla a na moment zavřela oči, avšak vzápětí usnula a ke své nelibosti se vzbudila až ráno, když se v pokoji objevila Tabby a Carolyn.

To sobotní dopoledne jí tedy přišlo velmi vhod, když se u ní zastavil Charlie Weasley a nabídl se, že vezme Carolyn na výlet do Prasinek, aby jí tam koupil opožděný dárek k narozeninám. Sice jí trochu vadilo, že se její dcera začíná na Charlieho tolik vázat, ale na dokončení překladu potřebovala mít klid, a tak nakonec souhlasila.
Krátce před polednem odložila brk, opřela se a s uspokojením pohlédla na své dílo. Na pergamenu stálo:

Když dvě srdce spolu stejnou řečí hovoří
A pouto nejsilnější se mezi nimi vytvoří
Ve jménu lásky věčné
Možné je neskutečné. 

Z tmavého světlé může být
Od všeho zlého ochránit
Vezmi jen plodu té lásky krev
A slzy toho, kdo nejsilnější má zpěv 

Balzám, co tělo vždycky zhojí
A hedvábí, co se znamením jej spojí
Pak v okamžiku lásky největší
O moci krve nejsilnější se přesvědčíš 

Síla dvou silných přijde pomoci
A láska zvítězí nad mocí.

Jean si ztěžka povzdychla a dlaněmi si promnula unavené oči. Překlad sice dokončila a měla za to, že je i poměrně přesný, ale textu příliš nerozuměla. Její unavený mozek z něj pochopil zatím jen tolik, že k odstranění znamení způsobeného kouzlem černé magie je třeba velké lásky a nějaká ta krev.
´Plodu té lásky krev by možná mohlo znamenat krev dítěte,´ napadlo ji. ´Takže kdyby se to mělo týkat Severuse, byla by to Carolynina krev. No, alespoň nějaký pokrok…´
Znovu se zahleděla do přeloženého textu.
´Kdo má tak asi nejsilnější zpěv?´ uvažovala. ´Že by nějaký operní zpěvák?´

Ačkoliv se cítila neuvěřitelně unavená, nad představou shánění slz nějakého italského tenoristy se musela pousmát. Mozek jí nicméně už vypovídal poslušnost, takže se rozhodla dát si koupel a jít si ještě na chvilku lehnout, než se Charlie s Carolyn vrátí. 
´Stejně bych si měla ten text nechat ještě od někoho zkontrolovat,´ napadlo ji, když se nořila do teplé vody provoněné pomerančovou a skořicovou solí. ´Protože to kouzlo logicky nebude fungovat, když tam budou chyby. Pokud by třeba ty slzy byly od špatného pěvce…´
A najednou věděla, čí slzy měl autor toho kouzla na mysli – nepochybně ptáka fénixe, jehož zpěvu se vždy přisuzovala největší moc a síla. Spokojeně se usmála a ponořila se hlouběji do vody.
´Ono to přece jen půjde,´ pomyslela si. ´Bude to možná trvat trochu déle, než bych chtěla, ale to se zkrátka nedá nic dělat.´ 

*****

Během sobotního dopoledne se Severus Snape natolik zabral do přípravy nového a údajně zjednodušeného lektvaru proti bolestem, jehož návod k přípravě vyšel v posledním čísle časopisu Lektvary a jedy, že naprosto přestal vnímat čas. Až škrundavé zvuky v žaludku ho upozornily, že málem propásl dobu oběda. Lektvar už byl naštěstí téměř hotov, zbývalo jen nechat ho vychladnout a pak ho slít, takže ho odstavil z ohně a vydal se do jídelny.
Když vešel, bylo tam už jen několik opozdilců z řad studentů a u učitelského stolu John Prescot. Ten však naštěstí seděl na opačném konci, začtený do Famfrpálového týdeníku, a tak nehrozilo nebezpečí, že by ho hodlal obtěžovat svými rádoby vtipnými řečmi.
Severus usedl na svou židli, nalil si polévku a ponořil do ní lžíci, když se rozlétly dveře a dovnitř vkráčela Jean Andersonová. Okamžitě si všiml, že vypadá trochu rozespale a především, že tentokrát přišla bez své dcery, což v poledne nebývalo zvykem.
„Dobrý den a dobrou chuť, profesore,“ pozdravila ho, když vedle něj usedala, a obezřetně se ohlédla na Johna Prescota. Ten byl však natolik zabraný do časopisu, že ho okolní svět absolutně nezajímal.
„Nápodobně, profesorko,“ odvětil jí Severus tiše. Po očku sledoval, jak si Jean nalévá polévku, a v duchu uvažoval, zda se jí má zeptat, na čem v noci tak intenzivně pracovala. Nakonec se rozhodl pro zdánlivě nevinnou otázku formulovanou tak, aby ani v případném nežádoucím posluchači nevzbudila podezření:
„Doufám, že nebudete považovat za příliš indiskrétní, profesorko, když se vás zeptám, jak jste se dnes vyspala?“
„Dobře, ale málo,“ usmála se, ale oči k němu nezvedla. „Měla jsem totiž práci, nad kterou jsem seděla dlouho do noci a dokončovala jsem ji ještě dnes dopoledne.“
„Ach tak,“ ušklíbl se Severus. „Už jsem se bál, že letaxová síť nefunguje, nebo že se snad na chodbách bradavického hradu znenadání objevily bludné kameny, které svádějí z cesty všechny ty, kdo nasměrují své kroky do sklepení.“
Jean překvapeně zvedla hlavu a podívala se na něj. Chvíli si hleděli do očí, než tiše šeptla:
„Promiň. Nešlo to. Opravdu jsem nemohla přijít.“
Pak sklopila pohled a dál se věnovala své polévce.
Severus se ostražitě rozhlédl po Velké síni. Nezůstal tam už ani jediný student a také John Prescot se právě zvedl a zamířil ke dveřím. Konečně byli s Jean sami, ale moc mu to nepomohlo. Najednou nevěděl, jak v hovoru pokračovat, aniž by jí vyčetl, že dala přednost nějaké práci před jeho společností. Trochu nervózně odsunul talíř s nedojedenou polévkou a sáhl po pečeni s bramborami.
„Přijdu dnes večer, jestli chceš,“ řekla Jean polohlasně, aniž se na něj podívala.
„Myslím, že by to nebylo špatné,“ dal si práci s formulací opatrné odpovědi, jen aby jí nemusel říct, že už se nemůže dočkat. A pak se ke svému vlastnímu překvapení dokázal zeptat na něco, co ho pálilo na jazyku už od okamžiku, kdy ji uviděl ve dveřích jídelny.
„Tvá dcera se dnes živí listy z knih, že nepřišla k obědu?“
Jean sebou trhla a překvapeně na něj pohlédla. Na okamžik zaváhala, než odpověděla:
„Tvá dcera, Severusi, je s Charliem Weasleym v Prasinkách. Měla by se každou chvíli vrátit.“
Severus se na okamžik zarazil a přimhouřil oči, než řekl:
„Pustila´s ji s ním? Může to být přece nebezpečné a…“
„Charlie ji ochrání, neboj se,“ utnula rázně jeho námitky. „A nadto vím od Brumbála, že jsou ti mozkomoři už pod kontrolou.“
„Nejen mozkomoři mohou být nebezpeční, Jean. Ostatně absolutně nechápu, proč ji tam Weasley vzal? Z jakého důvodu právě jemu dovoluješ, aby…“
Jean se narovnala a pevně mu pohlédla do očí.
„Carolyn měla včera narozeniny, Severusi. Páté narozeniny. A Charlie ji vzal do Prasinek, aby jí tam koupil dárek, který si sama vybere.“
Severus na ni zůstal zírat. Sousto, které právě nesl na vidličce k ústům, se zase vrátilo zpátky na talíř.
„Ona se narodila v předvečer Svátku všech svatých?“ hlesl, když byl konečně zase schopen mluvit.
Jean mlčky přikývla.
„To ovšem vysvětluje mnohé,“ zamyšleně upřel zrak do prázdna.
„No výborně,“ kývla. „Takže teď konečně víš, na čem jsi. A nyní mě laskavě omluv - mám takový dojem, že už Carolyn slyším na chodbě.“
Právě v okamžiku, kdy vstala od stolu, vrazila její dcera dovnitř jako velká voda. Namířila si to přímo k Jean a Severuse si vůbec nevšímala.
„Koukej, mami, Charlie mi koupil tu největší čokoládu, co v Medovém ráji měli!“ usmívala se. „A taky Bertíkovy lentilky a přeměňovací fazolky a…a…“
„To je od něj hezké,“ přerušila ji Jean a koutkem oka zachytila trochu udivený pohled, kterým Charlie Weasley počastoval Severuse. „Zbytek mi řekneš cestou do pokoje, ano?“
„Půjdeš s námi, Charlie?“ dodala ještě. „Musíme ti obě poděkovat.“
Učitel péče o kouzelné tvory s úsměvem přikývl. Jean vzala Carolyn za ruku a odvedla ji z Velké síně, zatímco Severus Snape dál zamyšleně seděl na svém místě. 

*****

V podvečer se Jean odhodlala zajít za Brumbálem a s sebou si vzala i Kapesní příručku protikouzel a pergamen s překladem, neboť právě to byl hlavní důvod její návštěvy.
„Pojďte dál, Jean,“ ozvalo se z Brumbálovy pracovny ještě dřív, než stačila zaklepat na dveře.
Když otevřela a vstoupila dovnitř, ředitel vysvětlil:
„Skřítci mi už ohlásili, že sem míříte s tou knihou, co Carolyn včera našla v knihovně.“
„Je to příručka protikouzel a jedno z nich se týká odstranění znamení zla, pane řediteli,“ odvětila.
Brumbál překvapeně zamrkal a bylo vidět, že zpozorněl.
„Tak mě hned napadlo, jestli by to třeba nepomohlo Severusovi,“ pokračovala Jean. „Chtěla jsem se s vámi o tom poradit, protože si nejsem jista ani překladem, ani tím, jestli se mám do takové věci vůbec pustit.“
„Zato já si jsem naprosto jist, že jestli někde na světě existuje osoba, která by takové kouzlo mohla zvládnout, pak jste to vy,“ řekl vážně ředitel.
„Copak vy si opravdu myslíte, že bych to mohla dokázat?“ podivila se. „Byla by to velmi riskantní akce…protože kdyby se to nepovedlo, tak by mě Severus nejspíš zabil. Ostatně, nechápu, proč si myslíte, že bych právě já měla být ta pravá osoba pro provedení toho kouzla?“
„Protože Severus nikdy nikoho nemiloval tolik jako vás a já velmi pochybuji, že v budoucnu ještě někoho milovat bude. Takže vám nejspíš dovolí provádět s ním i věci poněkud neobvyklé.“
Ignoroval její nedůvěřivý pohled a natáhl k ní ruku. Podala mu knihu i pergamen a trpělivě čekala, až si obojí přečte. Po chvíli si ředitel knihu prohlédl ze všech stran a nechápavě zavrtěl hlavou.
„Zajímalo by mě, kdo tu příručku napsal a kdo do ní pak vepsal ty poznámky. Nikde tu nevidím ani jediné jméno.“
„Ani já jsem tam žádné jméno nenašla,“ souhlasila Jean. „Ale pod jednou z těch červeně psaných poznámek jsou iniciály E.N. Tady, podívejte se,“ ukázala na jednu z úvodních stran v knize.
„Zvláštní,“ znovu zavrtěl hlavou Brumbál. „To mi vůbec nic neříká. Ledaže…“ oči mu radostně zasvítily, „ledaže by to byl…ach ano! Edward Norton! Byl to zdejší učitel obrany proti černé magii v době, kdy jsem sotva dokončil vyšší kouzelnickou školu. Velice schopný muž.“
„Proto si myslíte, že by v těch poznámkách mohlo být opravdu zapsáno nějaké účinné kouzlo?“ zeptala se Jean s nadějí v hlase.
„Jistě, Jean,“ kývl Brumbál a pozorně se zahleděl do jejího překladu. Několik dalších minut bylo v pracovně ticho rušené jen jeho brumláním a tichým šepotem postav na obrazech. Potom na ni ředitel pohlédl s uznalým výrazem ve tváři a podal jí pergamen zpátky přes stůl.
„Ten překlad se vám opravdu povedl, Jean. Zejména oceňuji, že jste se v něm pokusila zachoval slovosled i význam jednotlivých veršů,“ řekl.
„Děkuju, pane řediteli,“ usmála se na něj trochu smutně a pohlédla do textu. „Jenže problém je v tom, že mu moc nerozumím. Tedy, je mi jasné, že pokud by to kouzlo mělo na Severuse účinkovat, musí jej provést někdo, kdo ho miluje a koho miluje také on.“
„Takže vy,“ přikývl spokojeně Brumbál a nic nedbal na její rozpačitý výraz.
„Ale já přece…on mi nikdy neřekl, že by…“ pokusila se protestovat.
„Neřekl, ale je to tak. Věřte mi.“
„Ale mezi námi není žádné pouto!“ namítla. „Podívejte, tady – pouto nejsilnější se mezi nimi vytvoří.“
„Tím poutem je vaše dcera Carolyn, i když to tak zatím nevypadá. To ona vás bude spojovat i ve chvíli největšího odcizení,“ usmál se ředitel. „Čemu ještě nerozumíte?“
„Tímhle si nejsem jista, ale myslím si, že z tmavého světlé nejspíš znamená, že kůže v místě znamení může mít opět normální barvu,“ přemýšlela nahlas. „Plodu té lásky krev patrně značí, že bude nutno použít…Carolyninu krev. A pokud jde o slzy toho, kdo nejsilnější má zpěv, napadlo mě, že asi půjde o fénixovy slzy,“ tázavě se na Brumbála podívala.
„Výborná dedukce, Jean,“ usmál se. „Ty vám samozřejmě od Fawkese obstarám. A dál?“
„Co by mohl být balzám, co tělo vždycky zhojí?“ zvedla Jean od pergamenu tázavý pohled.
Brumbál chvíli přemýšlel, než řekl:
„V tom bych nehledal žádnou velkou záhadu. Podle mne půjde nejspíš o běžný hojivý balzám, jaký používá i Poppy Pomfreyová. Ve směsi s fénixovými slzami se jeho účinek ještě zvýší.“
„Dobře, pane řediteli. A to hedvábí – mohlo by to znamenat, že by se přímo na to znamení měl přiložit obklad z hedvábí? Podívejte, tady v té části poznámek, která není veršovaná a kterou jsem zatím do překladu nezahrnula, se mluví o přiložení na ránu,“ ukázala na pár slov na okraji stránky.
„Ano, to by odpovídalo,“ souhlasil ředitel.
„Výborně,“ usmála se Jean. Poprvé začínala mít pocit, že by to kouzlo mohlo po pečlivých přípravách zvládnout. „A okamžik lásky největší bude zřejmě znamenat, že to má být…při milování,“ pohlédla s mírnými rozpaky na Brumbála.
„Jistě,“ chápavě se usmál. „A jak si vysvětlujete tu zmínku o nejsilnější krvi?“
V té chvíli se jí úsměv na tváři rozplynul - neměla ani nejmenší představu, co by se mohlo právě pod touhle šifrou skrývat.
„Tady bych možná sáhl k drobné korekci vašeho překladu, neboť přesněji ten výraz zní „nejčistší krev“,“ snažil se jí pomoci ředitel.
„Stejně mi to nic neříká,“ zamračila se.
„Myslím, že pro stromy nevidíte les, profesorko,“ usmál se Brumbál. „Dobře přece víte, které stvoření je v kouzelnickém světě považováno za nejčistší.“
„Jednorožec,“ vydechla a oči se jí rozšířily úžasem. Proč ji to hned nenapadlo? Vždyť to bylo tak očividné!
„Síla dvou silných pak znamená vaše hůlky,“ dokončil ředitel a znovu se začetl do malého červeného písma v příručce. „Ta slova vlevo dole jsou patrně součástí kouzelné formule, kterou musíte v té chvíli přeříkat. A tady vpravo stojí, v jakém poměru jednotlivé přísady smíchat, aby měly ten správný účinek, ale toho jste si jistě všimla sama.“
„Také tam stojí, že ten, jemuž má být znamení odstraněno, musí zůstat v nevědomosti,“ nadhodila Jean.
„No ovšem,“ usmál se ředitel. „Koneckonců, jistě už znáte Severuse natolik, abyste odhadla, že by na žádný podobný pokus nejspíš nepřistoupil.“
„Jenže co se stane, když to nevyjde?“ zeptala se tiše. „Když něco spletu? Nebo když něco nebude fungovat tak, jak má?“
„Jste velmi schopná čarodějka, Jean,“ řekl vážně ředitel, „a já mám ve vás plnou důvěru, stejně jako ji mám v Edwarda Nortona a jeho instrukce. Budete-li postupovat správně, nemělo by se nic špatného stát. Věřte mi.“ 

*****

Když týž den pozdě večer ukládala Jean svou dceru ke spánku, zaslechla náhle za oknem podivné zvuky. Vstala, pro jistotu uchopila svou hůlku a pomalu okno otevřela. Vzápětí vyjekla leknutím, když dovnitř prudce vlétla velká hnědá sova a upustila na stůl poměrně velký stříbrný balíček, na kterém bylo zeleně napsáno „Pro Carolyn Andersonovou“.
„Zajímalo by mě, co to je,“ ozvala se z postele Carolyn. „Pošta přece chodí ráno a její doručování v jakoukoliv jinou denní dobu je krajně podezřelé.“
„To je mi jasné, Carolyn. A proto se odtamtud nehneš, dokud se neujistím, že ta věc není nebezpečná,“ usměrnila ji. Pak vyslala na balíček několik testovacích kouzel, ale všechna zůstala bez odezvy.
„Možná to ani není začarované,“ ozvala se znovu Carolyn. „Možná je to jen nějaký opožděný dárek k mým narozeninám.“
„Ale jdi! To by ti přece nepřišlo…“ spustila odmítavě Jean, ale najednou se zarazila a oči se jí rozšířily úžasem.
„Expando!“ mávla rychle hůlkou k balíčku a ten se poslušně vybalil z papíru. Na stole teď ležela kniha v jasně červené vazbě, s výrazným zlatým nápisem „Úplné dějiny Školy čar a kouzel v Bradavicích aneb Co nenajdete v oficiálních knihách“. Jean vytřeštila oči ještě o něco víc. Vzápětí se však usmála a vzala knihu láskyplně do rukou. Chvíli na ni se zasněným úsměvem hleděla, než ji podala své dceři.
„Měla jsi pravdu, Carolyn. Je to jen malinko opožděný dárek k tvým narozeninám.“
„Ale od koho je?“ zajímalo se děvčátko. „Kdo mi ho poslal? Taková krásná kniha…jestlipak bude tak krásná i uvnitř?“
Při těch slovech už knihou listovala a její rozzářené oči hltaly nadpisy jednotlivých kapitol.
„Já opravdu nevím, kdo ti ji poslal,“ zalhala Jean. „Ale ať to byl kdokoliv, nejspíš si přál zůstat v anonymitě, jinak by ti ji předal osobně.“
Carolyn však byla knihou natolik zaujatá, že její drobnou lež neodhalila.
„Dnes už je příliš pozdě na to, abys tu knihu četla, Carolyn,“ řekla po chvíli Jean. „Budeš ji mít na mém stole v pracovně, ano? Hned zítra se do ní můžeš pustit, jestli chceš.“
Nedbala na dceřin zklamaný výraz ani na její protesty, přikryla ji peřinou až po bradu a s knihou v ruce opustila její pokoj.
Pak se na pár minut posadila do křesla a s nostalgickým výrazem v tváři listovala stránkami. Nakonec ji zaklapla, vstala a zamířila k zrcadlu, aby se trochu upravila.
´Je na čase zajít ti poděkovat, Severusi,´ pomyslela si. ´I když se vsadím, že nebýt Charlieho Weasleyho a jeho dárků z Medového ráje, měla by Carolyn nejspíš smůlu.´