ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Učitel obrany proti lásce II
Autor: Ginny
 

Kapitola třináctá – Záchrana

Jean Andersonová ani nevěděla, jak se jí podařilo dojít ze sklepení do jejího pokoje, když pro slzy téměř neviděla. Bylo štěstí, že chodby bradavického hradu už zely prázdnotou a studenti povětšinou spali, jinak by do některého z nich určitě vrazila. Prudce otevřela dveře, vešla do ložnice, padla na postel a zabořila tvář do polštáře. Vzápětí se její tělo začalo otřásat nekontrolovatelnými vzlyky.

Snape svou jízlivou poznámkou o Malfoyovi naprosto přesně zasáhl její slabé místo. Ačkoliv byla vnitřně přesvědčená o tom, že Carolyniným otcem opravdu je Severus, přece jen se v ní tu a tam ozvaly pochybnosti. Vždyť byla přece tenkrát, když ji Lucius Malfoy unesl, docela dlouho v bezvědomí… A během té doby se mohlo stát cokoliv, i když si to nikdy nechtěla připustit. Jestli se s něčím opravdu nedokázala smířit, pak to byla právě možnost, že by Carolyniným otcem byl Lucius Malfoy… Možná to od Snapea byl jen okamžitý impuls, možná o téhle její slabině věděl a řekl to úmyslně, aby ji zranil. Každopádně se tím z Jeanina zdánlivého triumfu stal během pár vteřin doslova debakl.

Plakala dlouho a plakala velmi intenzivně, jako by její organismus potřeboval ze sebe vyplavit nejen tu čerstvou prohru, ale i stres uplynulých dnů a hodin. Potoky jejích slz však nakonec přece jen pomalu vyschly a ona upadla do milosrdného spánku. Zdál se jí velmi příjemný sen, ve kterém se projížděla pláněmi pokrytými bělostným sněhem, a ten kupodivu vůbec nestudil. Jen v dálce jako by ji někdo volal… Chtěla jít za tím hlasem, ale nemohla přijít na to, z které strany přichází. Avšak volal ji, stále ji volal…
„Paní se musí probudit! Paní! Paní!“
Hlas byl najednou velmi blízko, jako by vedle ní… Trošičku pootevřela oči. Bílá pláň zmizela a místo ní se objevily dvě obrovské žluté tůně, které se k ní přibližovaly. Zděšeně otevřela oči dokořán. Žluté tůně se přestaly přibližovat a znovu k ní promluvil ten hlas.
„Tabby se moc omlouvá, že musela paní probudit.“
„Tabby? Ach ano…ovšem…“ Jean se převalila na záda a dlaněmi si promnula ospalý obličej. „Tak co se děje?“
„Přišla Winky, paní, a říká divné věci o panu profesorovi, paní,“ pronesla skřítka.
„O tom bastardovi nechci nic slyšet,“ zamračila se Jean.
Tabby však pokračovala, jako by ji neslyšela.
„Winky stále dává pozor, co pan profesor dělá, jak paní před časem nakázala. A Winky říkala, že on dělá dnes večer velmi podivné věci, paní.“
Jean si povzdychla.
„Už jsem ti řekla, Tabby, že mě profesor Snape nezajímá. Je to prevít, který žije jen myšlenkou, jak mi by co nejvíc ublížil.“
„Ale on se nehýbá, paní,“ ozval se jiný skřítčí hlas. „A všude kolem něj je krev.“
Jean se posadila na posteli a nedůvěřivě se na skřítku zadívala.
„Winky nic nepila, paní,“ ozvala se dotčeně skřítka ještě dřív, než stihla Jean cokoliv říct. „Winky je vděčná, že mohla zůstat v Bradavicích, a slíbila, že už pít nebude.“
„Dobře, dobře, Winky,“ přikývla Jean trochu roztržitě. „Tak mi tedy řekni, co jsi viděla.“
„Winky viděla pana profesora v koupelně, paní. Leží tam, jako by spal, paní, ale Winky tomu nevěří. Winky ví, že pod vodou se nedá spát.“
„Pod vodou?“ vyděsila se Jean.
„Na pána teče voda, paní. Už dlouho,“ zamávala Winky ušima.
„A co ta krev, o které jsi mluvila? Kde se tam vzala?“ zeptala se Jean.
„Krev je pánova, paní. Z té rány na ruce. Pan profesor si někdy řeže ruku, paní, ale vždycky se potom ošetří a odejde spát do postele. Dneska ale zůstal spát v koupelně a Winky ví, že to není dobře, paní.“

To už byla Jean úplně při smyslech. Ačkoliv se jí dosud čerstvá bolest v srdci snažila zabránit v jakékoliv myšlence na toho bídáka, obava o jeho život byla v tuhle chvíli přece jen silnější.
„Jak se k němu dostanu, Winky? Určitě má zase dobře zajištěné dveře i krb,“ poznamenala věcně, zatímco vstávala z postele a odhrnovala si vlasy z čela.
„Winky otevře pro paní pánův krb a pak se potrestá, paní,“ řekla radostně skřítka.
„Ten krb otevři,“ přikývla Jean, „ale zakazuju ti se za to trestat. Tabby, dohlédneš na ni, aby mě poslechla, ano?“
„Tabby udělá vše, co paní poručila,“ souhlasila druhá skřítka. 

Za chvíli už Jean vystupovala z krbu ve Snapeově pracovně. Potom šla podle zvuku tekoucí vody – bez něj by koupelnu za dveřmi skrytými ve zdi našla jen obtížně. Když otvírala dveře dokořán, měla svou hůlku pro jistotu v pohotovosti. V duchu byla připravená na ledacos, ale scéna, kterou před sebou uviděla, jí přesto v první chvíli vzala dech.

Úplně nahý Severus Snape ležel zkroucený na podlaze sprchového koutu a mokré černé vlasy mu zakrývaly velkou část obličeje. Na zemi vedle něj ležela břitva, kartáček a mýdlo, zatímco ze sprchy nad ním tekl mohutný proud vody. A všude kolem byla spousta krve – tmavě rudé, ale i světlejší, místy až růžové. To bylo tam, kde nad ní voda vítězila a úspěšně ji smývala.

Své chvilkové ustrnutí změnila Jean vzápětí v činorodost. Mávnutím hůlky zavřela vodu, pak poklekla k ležícímu muži a sáhla mu na krk. Puls, který nahmatala, byl sotva znatelný…ale byl. Dalším mávnutím zastavila krvácení z ruky. Rána byla sice stále nepěkně rozšklebená, avšak krev už z ní netekla, a to bylo v té chvíli nejdůležitější. Pak ho levitačním kouzlem zvedla do vzduchu a přenesla ho do jeho postele.
´Zapomněla jsem ho osušit,´ napadlo ji, když ho trochu nešetrně pokládala – zlost na něj ji stále ještě úplně nepřešla, i když soucit už převažoval. Znovu tedy mávla hůlkou, aby dosáhla požadovaného efektu. Pak zjistila, že je Snape neuvěřitelně studený, a tak rychle vykouzlila v krbu oheň, popadla jediné dvě deky, které v jeho ložnici našla, a pořádně ho přikryla od nohou až ke krku. Volnou mu nechala jen levou ruku, kterou si vzápětí pozorně prohlédla.
´Tak Winky měla pravdu,´ napadlo ji, když si všimla drobných starých jizev kolem znamení zla. ´Zjevně to není poprvé, co se takhle pořezal, i když ta dnešní rána vypadá hlubší než ty předchozí. Ale proč? Proč to dělá? A proč to udělal zrovna dneska? Po tom, co mě porazil v další slovní přestřelce, se měl přece radovat, a ne se podřezávat… Může to mít něco společného s Carolyn a se  mnou?´ ptala se marně sama sebe. 

Podívala se na něj, jako by čekala odpověď. Byl bledý jako křída, dýchal sotva znatelně a nos jako by mu zešpičatěl. Jean si povzdychla, znovu zvedla hůlku a namířila ji na ránu - opět z ní totiž začal vytékat pramínek krve. Ale ještě než kouzlo provedla, zarazila se. Jeho krev…z té by se už dalo ledacos zjistit! Vždyť mudlové přece umí z krve určit otcovství, tak to snad dokážou i kouzelníci! Konečně by měla jistotu, konečně by znala pravdu… Rychle vstala, v sousední pracovně našla malou čistou a prázdnou lahvičku, pak poklekla vedle postele a krev z rány nechala chvíli do lahvičky stékat. Cítila se sice trochu provinile, že zneužívá jeho zranění, ale taková příležitost už se jí nemusela naskytnout. Když lahvičku zavřela a uložila ji do nejbezpečnější kapsy svého hábitu, znovu sáhla po hůlce a pokusila se ránu zavřít. Tentokrát se jí to povedlo o trochu lépe než poprvé, ale řez byl stále dost viditelný.
´Hojení ran nikdy nebylo mou silnou stránkou,´ pomyslela si Jean. ´Lepší už to v mém podání asi nebude, ale volat kvůli tomu Pomfreyovou? S tím raději ještě počkám. Snape by určitě nebyl rád, kdyby o téhle krvavé noci věděly celé Bradavice.´
Položila jeho levou ruku zpátky k tělu a přikryla ji. Byl stále ledově studený, jako by v něm už nezbyla žádná krev.
´Zahřívací kouzlo!´ napadlo ji. Odkryla mu hruď a znovu mávla hůlkou. Pak mu sáhla na rameno a okamžitě pocítila účinek kouzla, byť nebyl zdaleka tak silný, jak doufala. Znovu tedy Snapea přikryla až po bradu a zamyšleně usedla na kraj jeho postele.  

Po několika minutách si všimla, že už dýchá lépe a není zdaleka tak bledý. Uchopila jeho ruku do svých dlaní. Byla pořád dost studená, ale – pohnula se. Rychle vzhlédla a pousmála se, i když to bylo spíš očima než výrazem tváře. Byla samozřejmě ráda, že žije, ale to, co jí ten večer řekl, ji stále ještě bolelo.
Snape se na ni pokusil zaostřit pohled. Pak pootevřel ústa, ale promluvit se mu podařilo až napodruhé.
„Proč…jste…mě…tam…nenechala?“ řekl chraplavě.
Pokrčila rameny.
„Ani nevím. Snad proto, že jsem si pro tebe vždycky představovala lepší smrt, než je utopení ve vlastní krvi.“
Mlčky na ni hleděl, jako by nedokázal pochopit, co právě řekla. Jean si všimla jeho téměř bílých rtů a vzápětí i toho, že mu začínají zimou cvakat zuby. Ohlédla se ke krbu, ale tam už nebylo co vylepšovat – oheň plápolal ze všech sil a místností se šířilo příjemné teplo.
„Za-hří-vací  lektvar,“ vypravil ze sebe Snape, zjevně myslící na totéž jako ona.
„Máš nějaký?“ zeptala se Jean s nadějí v hlase. „Kde ho najdu?“
„V mé pracovně,“ přivřel oči, jako by se snažil vybavit si přesně všechny podrobnosti, „ty police vlevo za dveřmi… Druhá police shora. Úplně vlevo je půllitrová láhev.“
Vypadal, jako by ho ty dvě věty naprosto vyčerpaly – ležel bez hnutí a oči měl zavřené. Jean na něj s obavami pohlédla, ale pak přece jen vyrazila do jeho pracovny. Instrukce byly naprosto přesné a ona byla zpátky během pár vteřin.
„Dej to sem,“ zašeptal, když uviděl, že hledá ještě nějakou sklenici.
Pokrčila rameny, usedla na postel, podala mu láhev a podepřela hlavu, aby se mohl napít. Vypil toho víc, než čekala, a pak vyčerpaně klesl zpátky na polštář. Jeho rty však začaly okamžitě růžovět, a i do tváří jako by se mu dostalo nepatrné množství barvy. Jean zašpuntovala láhev a pro jistotu ji nechala stát v dosahu postele.
„No fajn,“ povzdechla si, když zjistila, že Snape znovu zavřel oči a pravidelně oddychuje. „On si tu bude teď vyspávat a já abych ho hlídala. Po tom všem.“ 

Ačkoliv se cítila k smrti unavená, nedokázala od něj odejít – jednak si nebyla jista, zda už je opravdu mimo nebezpečí, a pak - co kdyby chtěl ten pokus náhodou zopakovat? A tak tam seděla, dívala se na něj a přemýšlela…o tom, proč jí stále tak ubližuje…proč ubližuje i sobě… jestli se chtěl opravdu zabít… proč se pořád chová, jako by ji z celé duše nenáviděl… jestli ji doopravdy tak nenávidí… proč…proč…proč…

***** 

Když o hodně později pootevřel Severus Snape oči, pomyslel si, že nejspíš pořád ještě sní. Jean Andersonová seděla na jeho posteli, držela ho za ruku a hlavu měla ve spánku hluboce předkloněnou. Světlé vlasy jí spadaly do obličeje a téměř ho zakrývaly.
´Jak to, že je tady? Co tady, u Salazara, dělá? Po tom všem, co jsem jí řekl a jak jsem se k ní choval?´ ptal se sám sebe. ´A čím jsem si zasloužil, že mi znovu zachránila život?´
Dlouho ji pozoroval, než se odvážil pohnout. Okamžitě zvedla hlavu a trochu provinile se na něj usmála.
„Jak se cítíš?“ zeptala se, okamžitě pustila jeho ruku a vstala.
„Nic moc,“ odvětil a nespouštěl z ní oči. Teprve teď si uvědomil, že mu zase tyká, ale kupodivu s tím neměl problém.
„Už jsem na tom byl i hůř,“ dodal.
Ve skutečnosti se cítil neuvěřitelně slabý a i těch pár slov ho vyčerpalo, ale to by před ní nikdy nepřiznal.
„Máš ještě nějaký lektvar, který by ti pomohl? Myslím kromě toho zahřívacího,“ zeptala se, zatímco si na malé skříňce nalévala do skleničky vodu. „Ač nerada, musím přiznat, že v hojení ran příliš nevynikám. Umím zastavit krvácení, ale to je tak všechno. Nechtěla jsem však volat madam Pomfreyovou, aby snad…“
„V pořádku,“ přerušil ji. „Ráno si uvařím něco, po čem se ta rána zatáhne a zhojí. Teď nic nepotřebuju.“
„Nemáš žízeň?“ obrátila se k němu.
Jen mlčky přikývl a pokusil se posadit, ale byl tak slabý, že by se mu to bez její pomoci nepodařilo. Pravou rukou uchopil sklenici a vyprázdnil ji do dna. Beze slova ji od něj vzala a postavila zpátky na skříňku u dveří, zatímco on si vyčerpaně lehal.
„Nezeptáš se, proč jsem to udělal?“ řekl trochu výsměšným tónem, když se znovu posadila vedle něj na postel.
„Ne,“ uzemnila ho. „Jsi slabý a potřebuješ si odpočinout. Na vysvětlování budeš mít ještě času dost…tedy pokud se ti do něčeho takového bude chtít, čemuž moc nevěřím. Teď bys měl spát.“
„A ty?“ pátravě se na ni zadíval.
„Zůstanu tady,“ oznámila s naprostou samozřejmostí. 

Jak se k němu naklonila, aby ho víc přikryla, zaplavila ho najednou nesmírně silná vlna vděčnosti. Kdyby jen nebyl tak slabý, kdyby měl o trošičku víc síly…tentokrát by jí poděkoval tak, že by na to nikdy nezapomněla. Tentokrát by se konečně dozvěděla, co k ní ve skutečnosti cítí a jak moc o ni stojí. Jak moc ji…miluje. Že jí nechce ublížit. Že se jen snaží vedle ní přežít a nezešílet touhou. Že se ve skutečnosti jen bojí připustit si, že by to zázračné dítě opravdu mohlo být jeho. Že se bojí vzít na sebe znovu zodpovědnost, když už jednou jako otec tak krutě selhal. Ale takhle, v tomhle stavu…takhle měl sílu jen na to, aby jí pravou rukou lehce stiskl zápěstí. Zarazila se a pohlédla mu do očí. V jejím obličeji se zračil údiv, ale i starost a strach o něj, a jeho to nepřestávalo fascinovat.

Mlčky nadzdvihl cíp pokrývky a významně povytáhl obočí. Jean se na něj podívala, jako by nevěřila vlastním očím. Jistě, po tom všem, co se mezi nimi ten večer stalo, to od něj bylo velmi odvážné gesto, žádat po ní, aby si k němu lehla. Nemluvě o tom, že si mohla vyčarovat vlastní postel – to oba dobře věděli. Otázkou bylo, čemu dá přednost.
Pak, aniž by se sehnula, si zula boty a opatrně ulehla vedle něj. Severus si ji pravou rukou přitáhl blíž k sobě. Nebránila se, naopak mu položila ruku na hruď a hlavu na rameno. Cítil její vůni, její měkké tělo, které se ho dotýkalo…a najednou měl pocit, že je konečně v nebi. V nebi, do kterého nikdy nepatřil, které si ničím nezasloužil. A na které nevěřil.
„Měl bych ti asi poděkovat,“ řekl tiše a lehce se dotkl prsty jejích vlasů. Tak lehce, že to snad ani necítila.
Pousmála se a trochu se na jeho rameni zavrtěla.
„To klidně můžeš. Stačí jen říct: děkuju, Jean.“
„Děkuju…Jean.“
Zvedla hlavu a podívala se mu do očí.
„Víš, že je to teprve podruhé, cos vyslovil moje jméno…Severusi?“
„Opravdu?“ povytáhl překvapeně obočí a ušklíbl se.
Zatímco si pokládala hlavu zpátky na jeho rameno, pomyslel si: ´Za tu dobu, co se známe, jsem ho vyslovil snad tisíckrát, Jean. Jenomže ty jsi ho nikdy neslyšela, protože jsi byla příliš daleko.´
Za pár vteřin už ho definitivně přemohl hluboký a posilující spánek.

*****

Poněkud ho rozladilo, když se vzbudil a zjistil, že je opět sám. Podle světla, které pronikalo do místnosti malým okénkem vysoko na zdi usoudil, že už je nejspíš dávno po snídani. Cítil se stále ještě slabý a v levé ruce mu vytrvale škubalo, ale už byl schopen vstát. Když se oblékal, uvědomil si, že ho vlastně Jean našla v koupelně úplně nahého a že s ní tak strávil i zbytek noci, ale kupodivu mu to moc nevadilo.

Zavolal Winky a nechal si od ní přinést snídani. Skřítka se tvářila nesmírně provinile a Severus dobře tušil důvod. Jak jinak by se o něm Andersonová dozvěděla, než od ní? Přesto se choval, jako by se nic nestalo, protože moc dobře věděl, jak je Winky schopná si z pocitu viny ublížit. Ostatně, bylo dost pravděpodobné, že se potrestá i bez jeho poznámek, pokud tak už neučinila.

Po snídani vypil dvojitou dávku posilujícího lektvaru, uvařil si čerstvý lektvar na hojení ran a zatímco ho nechal chladnout, vydal se na ošetřovnu. Musel Jean vidět…musel s ní mluvit, ujistit se, že se mu to všechno jen nezdálo. A kde jinde by ji teď mohl najít, než u její dcery?

S nelibostí zjistil, že kráčí chodbami mnohem pomaleji než obvykle, protože na rychlou chůzi je stále příliš slabý. Studenty, které cestou potkal a kterým ta změna zřejmě neunikla, probodl svým osvědčeným ledovým pohledem – všichni do jednoho sklopili oči a klidili se mu z cesty. Tiše vešel na ošetřovnu a zamířil do zadní části, kde předchozí odpoledne ležela Carolyn Andersonová. Stále tam ještě byla a u její postele seděla – přesně jak doufal – její matka. Unavená, s tmavými kruhy pod očima, ale pořád nejkrásnější na světě. Alespoň pro něj. Přesto se na ni nedokázal usmát, jen přísně pohlédnout.
„Jak je jí?“ zeptal se naoko lhostejně, když se na něj podívala.
„Je to lepší, ale ještě nemluví,“ odpověděla a…vyhnula se jeho pohledu.
Severus se trochu zamračil. Tohle nebyla reakce odpovídající ženě, která ho celou noc ošetřovala a pak mu spala na rameni. Nebo že by toho teď litovala? Že by dala raději přednost tomu, kdyby minulá noc vůbec nebyla? Možné by to jistě bylo…
„Kdybych jí mohl nějak pomoci, víš, kde mě najít,“ řekl a snažil se, aby to znělo stále stejně lhostejně.
Jean přikývla a…znovu se vyhnula jeho pohledu. Potlačil nutkání použít na ni Legilimens a zjistit, v čem je problém; raději se prudce otočil a zamířil zpátky do sklepení. Rozhodně měl o čem přemýšlet a také měl co dělat. Byla neděle a volný den mu poskytoval možnost dát se do pořádku fyzicky i psychicky. Byl přece Severus Snape a nemohl si dovolit projevit slabost. 

 

Kapitola čtrnáctá – Myslánka

Jean Andersonová si oddychla, když uslyšela, jak se Snapeovy kroky vzdalují z místnosti.
´Neměla jsem to dělat,´ pomyslela si provinile. ´Neměla jsem se tam vůbec dívat. Chovala jsem se jak malé zvědavé dítě. Kdyby to zjistil, kdyby věděl, co všechno jsem z jeho minulosti viděla…raději na to ani nemyslet.´
Vzápětí se usmála na Carolyn, která ležela na břiše a hleděla na ni.
„Budeš v pořádku, holčičko, neboj se,“ pohladila ji. „Madam Pomfreyová říkala, že si tě tu ještě dneska pro jistotu nechá, ale zítra už půjdeš domů.“
V duchu se nad tím posledním slovem zarazila. Domů… Bylo zvláštní mít domov v bradavické škole. Otočila se, když za sebou uslyšela další kroky, tentokrát pomalé a šouravé.
„Tak jak se vede naší pacientce?“ zeptal se Albus Brumbál a jeho modré oči se usmívaly zpoza brýlí.
„Už je jí líp,“ usmála se Jean. „Jsem ráda, že jste zpátky, pane řediteli, postrádali jsme vás. A já bych potřebovala…totiž…“
„Nejspíš byste se mnou potřebovala mluvit, že?“ usmál se ředitel.
Přikývla.
„Budu vás čekat dnes po obědě ve své pracovně,“ pokýval ředitel hlavou. „Myslím, že toho máme hodně k řešení. Heslo je Bertíkovy fazolky.“
„Děkuji, pane řediteli,“ vydechla Jean s úlevou. Měla velmi intenzivní pocit, že Brumbál moc dobře ví, že s ním nechce mluvit jen o Carolyn.
Brumbál se zatím sklonil nad její dcerou, chvíli na ni upřeně hleděl, a pak jí jemně přejel dlaní po čele. Carolyn se okamžitě začaly klížit oči a vzápětí usnula. Ředitel se usmál, spokojeně pokýval hlavou a obrátil se k odchodu.  

Také Jean se rozhodla opustit ošetřovnu. Ještě se zastavila u madam Pomfreyové pro lahvičku s Carolyninou krví; ačkoliv nebylo jednoduché přesvědčit ošetřovatelku, aby krev její dceři vzala, nakonec se jí to přece jen povedlo. Lahvičku odnesla do svého pokoje, a pak už spěchala do jídelny. Bylo téměř poledne a ona se dnes rozhodla pro brzký oběd. Chtěla se pro jistotu vyhnout zvědavým otázkám svých kolegů, které by v souvislosti s Carolyniným zdravotním stavem jistě přišly, a zejména pátravému zraku Minervy McGonagallové.

Přesto se jí to nepodařilo tak, jak chtěla, protože sotva vstoupila dovnitř, téměř vrazila do Charlieho Weasleyho.
„Jean!“ zaradoval se. „Jsi v pořádku? Kde jsi, u všech draků, byla? Od včerejška tě hledám! Měl jsem hrozný strach, jestli se ti něco nestalo!“
„Byla jsem…tak různě,“ odpověděla mu vyhýbavě. „Měla jsem nějakou práci.“
„Práci?“ pátravě se na ni zadíval. „Ale já tě marně hledal po celém hradě!“
„To je mi líto, Charlie,“ pokrčila rameny. „Vážně jsem byla celou dobu tady, jenom ti nemůžu říct, kde přesně. A prosím, nenuť mě, abych si kvůli tobě musela vymýšlet a lhát.“
Překvapeně se na ni podíval.
„Samozřejmě, že mi nic nemusíš říkat, pokud nechceš,“ řekl trochu odměřeně. „Do toho, kde jsi byla, mi vlastně vůbec nic není, jen…jen jsem měl o tebe starost, nic víc.“
„Já vím, Charlie,“ dotkla se lehce jeho ramene. „Promiň.“
Mlčky přikývl a odešel z jídelny.

Když Jean zaklepala kolem druhé hodiny odpolední na dveře Brumbálovy pracovny, osvěžena krátkým spánkem a následnou sprchou, byla už klidná, ale otázek měla v hlavě stále víc než dost. Ředitel jí vlídně pokynul, aby se posadila do křesla před jeho stolem.
„Hned po svém návratu jsem mluvil s Charliem, Jean,“ začal vážně. „Vylíčil mi, co se stalo včera v Prasinkách. Je mi jasné, že to byla opravdu závažná a nečekaná událost, nejen pro Carolyn, ale i pro vás.“
Odmlčel se a zamyšleně pokýval hlavou, ale vzápětí se na Jean podíval zpříma.
„Jsem připraven pomoci vám chránit Carolyn, jak jen to půjde, a stejně tak vám pomoci s její výchovou a vzděláním. Zjistil jsem si, jak jste zatím postupovala, a shledávám to jako vyhovující a velmi rozumné. Ba dokonce si nejsem jist, zda to v jejím případě není jediná možná cesta – obávám se totiž, že její schopnosti jsou příliš výrazné na to, abychom ji mohli bez obav zařadit do některého z běžných ročníků.“
„Přesně toho se také bojím, pane řediteli,“ vydechla Jean.
Brumbál znovu pokýval hlavou.
„Až se Carolyn uzdraví, rád bych se jí v některých oblastech výuky věnoval osobně, pokud vám to nebude vadit.“
„To budu jen ráda, pane řediteli,“ řekla Jean. „Sama na ni nemám zdaleka tolik času, kolik bych si přála, nemluvě o tom, že některé její schopnosti už jsou větší než moje.“
„Dobře, Jean, jsem rád, že si v tomhle rozumíme,“ řekl Brumbál. „Myslím, že se budu zpočátku soustředit především na to, abych jí srozumitelně vysvětlil události, které v nedávné minulosti tak významně ovlivnily chod kouzelnického světa. Protože pro její další vývoj bude zřejmě klíčové, aby správně pochopila a pevně si zafixovala rozdíl mezi dobrem a zlem. Merlin je mi svědkem, že takhle silnou čarodějku bude vždy lépe mít na své straně než proti ní muset bojovat.“
„V tom s vámi naprosto souhlasím,“ pousmála se Jean.
„Nebude vám tedy vadit, když u mne bude každý den trávit řekněme hodinu či dvě během dopoledne?“ vyzvídal ředitel.
„Ovšemže ne.“
„Výborně, takže na tomhle jsme domluveni,“ pousmál se spokojeně. Pak se na Jean pátravě zadíval. „Jestli se nepletu, není tohle zdaleka jediná věc, o které jste se mnou chtěla hovořit.“
Jean si povzdychla a přikývla.
„Přesně tak, pane řediteli. Totiž, minulou noc se staly některé události, z nichž jsem…poněkud zmatená.“
„Severus tentokrát řízl o dost hlouběji než obvykle,“ pokýval Brumbál moudře hlavou. „Budu si s ním o tom muset promluvit.“
„Vy o tom víte?“ vytřeštila Jean oči. „Vy víte, že se takhle…trýzní?“
„Vím i mnohé jiné věci, Jean,“ řekl klidně Brumbál. „K privilegiím ředitele bradavické školy čar a kouzel patří i poměrně rozsáhlé kompetence, včetně značné pravomoci nad zdejšími skřítky, duchy a postavami na obrazech. Někdy se tak ke mně dostávají i informace, o nichž bych raději vůbec nevěděl.“
„Tak to vysvětluje mnohé,“ pousmála se Jean. „Často jsem si říkala, jak to vlastně děláte, že víte prakticky o všem, co se v Bradavicích šustne. Přiznám se, že tak prozaické vysvětlení mě nenapadlo.“
„I zdánlivě složité věci bývají někdy velmi jednoduché,“ odpověděl také s úsměvem ředitel. „Ale abychom nezamluvili problém, o kterém jsme začali hovořit – o těch Severusových hrátkách s břitvou vím už delší dobu. On se tak jen pokouší zbavit se svého znamení zla, a ne se doopravdy zabít, Jean, i když to tak včera možná nevypadalo. Ale snaží se marně – znamení způsobené kouzlem černé magie se nedá vyříznout a bohužel ani odstranit běžnými kouzly. Dobře to ví, avšak zoufalství a beznaděj jsou někdy silnější než on. Jsem rád, že jste byla v noci nablízku, když se mu to tentokrát vymklo z rukou.“
Jean přikývla, ale myšlenkami byla už jinde. Když o tomhle Brumbál ví, nejspíš není proč se znepokojovat. A pak, noční záchrana profesora lektvarů byla jedna věc, ale to, co se stalo ráno… I tentokrát ji však Brumbál předběhl.
„Chcete se mnou mluvit o tom, co jste viděla v jeho myslánce, Jean?“
Už se nedivila, jak o tomhle ví…jen zavřela oči a zhluboka si povzdychla.  

*****

Snapeova myslánka… Když Jean ráno odcházela z jeho ložnice, zahlédla ji stát na stole v pracovně. Zarazila se. Severus přece před nedávnem prohlásil, že všechny svoje vzpomínky na ni má právě tam. Bylo by možná zajímavé si to ověřit a podívat se na některé události z jeho pohledu… Pomalu došla ke stolu, dobře si vědoma toho, že dělá něco, co by dělat neměla. Ale přitom měla pocit, jako by ji ta myslánka k sobě nějakou neviditelnou silou přitahovala. Zastavila se u ní a nerozhodně se ohlédla ke dveřím do ložnice. Nic neslyšela. Vypadalo to, že Severus se hned tak nevzbudí, a tak se rychle rozhodla. Beztak bude mít tu myslánku nejspíš zajištěnou nějakým kouzlem a ona se do ní vůbec nedostane. Naklonila se nad kameninovou misku, jejíž vnější stěny byly pokryté runami, a málem vyjekla překvapením. Myslánka byla otevřená! Jako by z ní Snape odešel tak narychlo, že ji zapomněl zavřít… Jean se pro jistotu znovu ohlédla ke dveřím, pak se zhluboka nadechla a předklonila se.

Jak se do myslánky ponořila, opět se nestačila divit – před očima se jí objevily police plné menších misek, vzorně vyrovnaných vedle sebe. Každá miska měla na přední straně nápis, který zřejmě označoval její obsah. „Andersonová Jean“, přečetla si hned na jedné z prvních. Udělala pohyb dopředu, aby mohla do misky nahlédnout, a v tom okamžiku se jí miska sama vydala vstříc.
„Uložen jeden záznam,“ ozvalo se z ní.
Jean překvapením strnula. Ve svém životě už pár myslánek viděla, ale ještě nikdy se nesetkala s myslánkou takhle inteligentní a tak dokonale uspořádanou. Trochu jí to připomínalo systém používaný v mudlovských počítačích, se kterým se seznámila během svého pobytu ve Švédsku.
´Jenom jeden záznam?´ pomyslela si. ´To vypadá, že mi Snape buď lhal, anebo si ty vzpomínky vzal zase zpátky a nechal tady jen tu jednu. Docela by mě zajímalo, kterou?´

Zvědavě nahlédla přes okraj misky se svým jménem a vzápětí se ocitla v jeho vzpomínce na tu noc, kterou spolu před lety strávili. Ztěžka si povzdychla. Ani v nejmenším netoužila dívat se na jejich milování – i po těch letech v ní ta vzpomínka probouzela velmi silné emoce.
´Ale jak teď odsud ven?´ pomyslela si. ´Potřebovala bych se asi nějak dostat na konec…´
Sotva ji to napadlo, byla tam – Severus Snape se ve vzpomínce vzbudil a zklamaně se rozhlédl po prázdné ložnici. Pak zabořil obličej do polštáře, něco nesrozumitelně zamumlal, ale vzápětí se převalil na záda a místností se rozlehl jeho zoufalý výkřik:
„Jean!!!!!“ 

Jean jen nevěřícně vytřeštila oči a ztěžka polkla. V tom výkřiku bylo tolik bolesti a citu, že se jí to ani nechtělo věřit. Jako by se i jí najednou sevřelo srdce bolestí...
´Minerva měla pravdu,´ napadlo ji. ´Tolik let jsem se trápila obavami, že jsem ho tehdy prostě jen svedla, bezmála proti jeho vůli, a že mě ve skutečnosti nemiloval… A on byl přitom opravdu nešťastný, když jsem odjela.´ 

Uvědomila si, že už je zase zpátky před dlouhou řadou polic a misek na nich, a stále ještě rozrušená začala bezmyšlenkovitě číst nápisy na jejich předních stranách.
„Brumbál Albus“, „Bletchley Bixente“,…, „Lupin Remus“,…, „Malfoy Draco“, Malfoy Lucius“, „McGonagallová Minerva“,…, „Potter Harry“, „Potter James“,…,“Voldemort“, …, „Weasley Artur“, „Weasley Bill“, „Weasley Fred+George“, „Weasley Charles“, „Weasley Percy“, „Weasley Ronald“, Weasleyová Molly“, „Weasleyová Virginie“,…

Desítky misek tu stály vzorně seřazené podle abecedy a Jean najednou nebyla schopná z myslánky odejít, i když se původně chtěla podívat jen na ty vzpomínky, které se jí bezprostředně týkaly. Zároveň však neměla v té chvíli odvahu nahlédnout byť jen do jediné z dalších misek. Tušila, že ve většině z nich se nejspíš skrývá hodně bolesti, víc, než by si kdo z běžných kouzelníků dokázal představit. Snapeův život nikdy nebyl jednoduchý…
Potom jí zrak padl na misku, která poněkud vyčnívala z jinak perfektně zarovnané řady. Jako by právě tahle miska byla poslední, kterou Severus navštívil...
„Salomon“, přečetla si prostý nápis, zatímco se jí miska vydala vstříc.
„Je zde uloženo 138 záznamů,“ zaznělo z ní.
Tolik? Co v ní jen mohlo být? To jméno jí vůbec nic neříkalo… 

Zvědavě se naklonila kupředu. Vzápětí se ocitla v tmavé místnosti, a když se rozkoukala, málem vyjekla překvapením. Uviděla totiž…Severuse Snapea s nemluvnětem v náručí! Byl výrazně mladší, odhadem tak o dvacet let, ale nebylo pochyb o tom, že je to on. Dítě, které držel a na které se díval s nezvykle měkkým výrazem v obličeji, mělo černé vlásky, pozoruhodně tmavé oči a právě nabíralo do pláče. A Severus jej konejšil a tiše na něj mluvil… V té chvíli vešla do místnosti mladá žena. Měla krátké hnědé vlasy, nehezký obličej připomínající žábu a byla velmi malé postavy. Severusův výraz se prudce změnil, sotva ji uviděl. Zatímco se místností rozlehl její nepříjemně pisklavý hlas, on položil dítě do kolébky a bez jediného slova odešel. Žena za ním hleděla s nenávistí v očích.
Za touto vzpomínkou následovaly další. Ve většině z nich se Severus s tou ženou hádal nebo naopak mlčky odcházel, a ve všech bylo vidět i to dítě, které pomalu rostlo. Jean si uvědomila, že je to chlapec a že čím je starší, tím víc se Severusovi podobá. V klidnějších chvílích ho Severus oslovoval „Salomone, synku“. Poslední vzpomínky byly ještě podivnější než ty předchozí a Jean se při nich bolestí sevřelo srdce.  

Severus Snape v černém plášti, který zřejmě nosil, když šel ven, vstoupil do chlapcova pokoje, sehnul se nad jeho postýlkou a políbil ho na čelo. Chlapec byl v té době asi roční a klidně spal. Severus vyšel z místnosti, rychle prošel celým domem a u domovních dveří znechuceně odstrčil tu malou ženu, která před ním klesla na kolena a pokusila se ho obejmout. Rozplakala se. Vzpomínka skončila, ale hned na ni navázala další, ve které se Severus vracel k domu. Když uviděl otevřené domovní dveře, rychle vytáhl z hábitu hůlku a ukryl se ve tmě. Všude byl ale klid. Začal se tedy k domu opatrně přibližovat. Vstoupil dovnitř, hůlku stále namířenou před sebe, a obezřetně prošel celým domem až do chlapcovy ložnice. A tam mu ruka s hůlkou bezmocně klesla a oči se mu zalily slzami. Chlapec ležel v postýlce, ale už nespal - byl mrtvý. Nedýchal a celým obličejem se mu táhla ošklivá otevřená rána, stejně tak jako malé ženě, která bezvládně ležela u nohou postýlky. Severus se tiše zhroutil na zem vedle ní a nevěřícně zíral před sebe.

Jean s nechápavě vytřeštěnýma očima doslova vycouvala z misky. To, co viděla, ji naprosto šokovalo. Bylo jí jasné, že musí urychleně odejít, nejen z celé myslánky, ale i ze Severusovy blízkosti. Kdyby se náhodou probudil…teď by mu nedokázala nic zapřít, ani kdyby ji chytil už na odchodu. Pak si uvědomila, že by nebylo dobré odejít takhle neopatrně a pokusila se urovnat misky tak, aby Snape nepoznal, že jeho myslánku vůbec někdo navštívil. Když se z ní vynořila, znepokojeně nahlédla do jeho ložnice, ale její obavy byly naštěstí zbytečné – stále tvrdě spal, vyčerpaný velkou ztrátou krve. Tiše došla ke krbu v jeho pracovně a pomocí letaxu se dopravila do svého pokoje. 

*****

„V Severusově myslánce se skrývají některé jen těžko uvěřitelné události, Jean,“ řekl zamyšleně ředitel, když mu vypověděla, co viděla v misce označené jménem „Salomon“. Pak se klepl dlaní do čela. „Jsem to ale nezdvořák! Ani jsem vám nenabídl něco k pití! Dáte si se mnou citrónovou limonádu?“
Jean bez rozmyslu zavrtěla hlavou - nechápala, jak vůbec může ředitel v takové chvíli myslet na pití. Brumbál mávl rukou a před ním na stole se objevila plná sklenice bíložluté tekutiny.
„Salomon byl jeho syn, že?“ zeptala se Jean netrpělivě, zatímco Brumbál pil.
„Ano, byl,“ přikývl ředitel. „Rod Snapeů náleží k několika málo čistokrevným kouzelnickým rodům v Británii. Nikdy nebyl příliš movitý, ale jeho příslušníci si na svém původu velmi zakládali a důsledně dbali, aby rod zůstal zachován. Sňatky svých potomků pečlivě domlouvali, už když byly jejich děti malé, aby se vyhnuli tomu, že by se jim do rodiny dostal někdo s takzvaně nečistou krví. Severusův otec v této tradici samozřejmě pokračoval a donutil svého syna ke svatbě s Blaze Medovou, vzdálenou příbuznou Siriuse Blacka, když jim oběma bylo necelých devatenáct let. Severus se tehdy neodvážil svému otci vzepřít, a i když tu dívku z duše nenáviděl, vzal si ji a zplodil s ní syna, aby podle otcova přání zajistil pokračování rodu. V té době už pracoval pro Voldemorta, který mu za jeho lektvary velmi slušně platil. Stále se však odmítal přidat mezi Smrtijedy, což Voldemort dost nelibě nesl a hodně na něj kvůli tomu naléhal.“

Brumbál si povzdychl a upil trošku limonády, zatímco Jean napětím ani nedýchala.
„Ačkoliv by to do něj dnes málokdo řekl, Severus svého syna miloval a velmi na něm lpěl. O to víc ho znepokojilo, když se k Voldemortovi donesla zpráva o jakémsi proroctví, podle něhož by ho měl o život připravit chlapec narozený 31. července. Toho dne se totiž narodil i jeho Salomon… Když začal Voldemort nemilosrdně zabíjet všechny chlapce narozené v ten den, a to bez ohledu na to, zda pocházejí z kouzelnické rodiny či nikoliv, pokusil se Severus zachránit Salomona tím, že konečně vstoupil mezi Smrtijedy a zapojil se do jejich výbojných akcí. Doufal, že když poskytne Voldemortovi dostatečný důkaz své loajality, nechá Salomona žít. Voldemort však nechtěl ponechat nic náhodě a vraždil bez slitování. Zabil Salomona, jeho matku a následně i Severusova otce, který se mu - zoufalý vztekem - za to chtěl pomstít. Krátce poté za mnou Severus přišel, zlomený těmi ztrátami, ale odhodlaný se pomstít. Při své inteligenci dobře věděl, že on sám je příliš slabý na to, aby Voldemorta přemohl, avšak vkládal naději do mne, a proto se nabídl, že pro mne bude pracovat jako špeh. Byl to jeho nápad – já sám bych ho nikdy k něčemu tak nebezpečnému nepřemlouval. Mnozí mě od toho zrazovali, ale dal jsem mu šanci v Bradavicích i v Řádu a nikdy jsem toho nelitoval.“
„Ale,“ zmohla se konečně Jean na slabý protest, „podle toho proroctví měl přece Voldemorta zabít ten, jehož rodiče se mu už třikrát postavili! A to Severus nemohl být, pokud byl tou dobou na Voldemortově straně! Tak proč vlastně Voldemort vraždil i chlapce, na něž se proroctví vůbec nevztahovalo?“
„Máte pravdu, Jean,“ pokýval Brumbál hlavou, „proroctví tak opravdu znělo. Problém byl v tom, že se k Voldemortovi doneslo v neúplné podobě, a on se proto mylně domníval, že ho může ohrozit jakýkoliv chlapec narozený 31. července. Než tenhle svůj omyl zjistil, měl už na svědomí několik desítek dětských životů, mimo jiné i ten Salomonův.“
Jean chvíli mlčela. Představa, kolik dětí asi zemřelo kvůli jednomu neúplnému proroctví, jí bolestně svírala srdce. Pak ji napadla zajímavá myšlenka.
„A není právě tohle důvod, proč Severus tak nenáviděl Harryho Pottera a Nevilla Longbottoma, pane řediteli?“ zeptala se. „Ta věštba se týkala přece právě jich, ne? A oni oba přežili, na rozdíl od Salomona…“
„To je velmi dobrý postřeh, Jean,“ zachmuřil se Brumbál. „Severus to těm chlapcům v duchu nikdy nepřestal vyčítat. A pak, Nevilla Longbottoma a Harryho Pottera vlastně zachránilo to, že nás Severus včas varoval – když za mnou přišel se svým tragickým příběhem, měl jsem dost času na to, abych varoval Potterovy i Longbottomovy. Netušil jsem však, že budou muset obětovat své životy, aby jejich děti přežily… Čímž se dostáváme k dalšímu důvodu, proč Severus ty dva neměl rád – jako by mu už svou pouhou existencí připomínali, že on za svého syna život nepoložil a nedokázal ho tak zachránit.“
„To je ale hrozné, pane řediteli!“ vzdychla tiše Jean. „Před nedávnem mi Minerva vyprávěla, co si Severus prožil po Voldemortově pádu, a teď se dozvídám tohle… Nikdy jsem nepoznala někoho, jehož život by byl tak plný tragédií. To si přece Severus nezaslouží…takovýhle život.“
„Je otázkou, zda by si takový osud zasloužil kdokoliv jiný na světě,“ pokýval hlavou Brumbál. „Ale řekl bych, že břímě, které Severus svým životem nese - bez ohledu na to, jestli zaslouženě - by už dávno většinu lidí zcela udolalo. Vzpomeňte si na to, Jean, až vám bude Severus  zase připadat nepříjemný a nesnesitelný. Potkalo ho v životě tak málo světlých okamžiků… Nedopusťte, aby musel ještě dál trpět, ať už kvůli vám nebo kvůli Carolyn. Znamenáte pro něj víc, než tušíte.“
„Děkuju vám, pane řediteli,“ řekla tiše Jean a vstala. „Budu na to pamatovat.“
Pak zamyšleně vykročila ke dveřím.
„Ještě jsem se vás zapomněl zeptat na jednu věc,“ zarazil si Brumbálův hlas. „Co hodláte dělat s jejich krví?“
Jean se smutně pousmála. Už se nedivila, že Brumbál ví i tohle…
„Chtěla jsem ji poslat na rozbor, abych se ujistila, že je Severus opravdu Carolyniným otcem. Ještě včera mi ta otázka přišla velmi důležitá a dost jsem se tím trápila, nicméně ve světle toho, co se mezitím stalo, se mi to zdá nepodstatné.“
„Mám v Nemocnici svatého Munga dobrého známého, pro kterého to jistě nebude problém. Rád to pro mne udělá, i když tohle není úplně jeho obor. Napíšu vám pro něj krátký dopis, večer ho budete mít na stole.“
„Děkuju, pane řediteli,“ usmála se Jean a tiše za sebou zavřela dveře.

 

Kapitola patnáctá – Rozhodnutí

Část nedělního odpoledne pak strávila Jean Andersonová na ošetřovně s Carolyn. Musela se hodně přemáhat a nutit do veselí, aby její dcera nepostřehla, že něco není v pořádku. Carolyn už konečně řekla pár slov a dokonce se i několikrát usmála, ale po prožitém traumatu s mozkomorem byla ještě příliš slabá – snad proto jí tentokrát unikly matčiny starosti. Jean jí však musela před odchodem svatosvatě slíbit, že ji madam Pomfreyová v pondělí po obědě z ošetřovny konečně propustí.

Když Jean vstoupila do svého apartmá, ležel na pracovním stole pergamen adresovaný Hippokratu Smethwyckovi, vedoucímu léčiteli v Nemocnici svatého Munga.
„Brumbál nezapomněl,´ usmála se potěšeně.
Vzala pergamen a lahvičky s Carolyninou a Snapeovou krví, vložila je do jedné obálky a tu pak pečlivě zapečetila. Nahoru napsala Smethwyckovo jméno a adresu, pak zašla do sovince a obálku odeslala. Na večeři neměla ani pomyšlení, a tak se vrátila do svého pokoje. Nalila si sklenku Martini, usedla do křesla…a v tu chvíli byly její myšlenky opět u Severuse Snapea. Dobře věděla, že by se měla jít raději připravovat na zítřejší vyučování, ale nějak se k tomu nedokázala přinutit. Ne po tom, co se dnes o Severusovi dozvěděla.

Už téměř půl dne se v duchu proklínala za necitlivý způsob, jakým mu včera oznámila, že je Carolyn jeho dcera. Vždyť on ji možná stále ještě miloval, a kdyby zvolila jinou formu, třeba by tu možnost, že je jejím otcem, tak radikálně neodmítl… Ale takhle? Nebylo vůbec divu, že zareagoval nepříjemně… Musel mít opravdu velké pochybnosti, už jen proto, že Salomon se mu - na rozdíl od Carolyn - tolik podobal. A jestli má stále ještě pocit viny, že tehdy svého syna nedokázal ochránit, bylo jen logické, že se zdráhá vzít na sebe znovu zodpovědnost.

„Jean? Jste tam? Ráda bych s vámi mluvila,“ ozval se náhle z krbu hlas Minervy McGonagallové.
Jean si povzdychla – tak se jí dnes zřejmě nepovede se zástupkyni ředitele vyhnout. Vstala z křesla, vhodila do krbu špetku letaxu a nahlas řekla:
„Ano, jsem tady, Minervo. Co potřebujete?“
Plameny v krbu se na okamžik zbarvily modře a vzápětí už se mezi nimi objevila hlava Minervy McGonagallové.
„Tedy, nikdy jsem si nemyslela, že budu v tomhle věku ještě schopná - a hlavně ochotná! - kleknout si kvůli někomu do krbu. Léta jsem to nezkoušela a už jsem skoro zapomněla, jak je to nepohodlné,“ lamentovala McGonagallová. „Budu mít hrozně otlačená kolena.“
Jean se trochu provinile usmála.
„Měla jste říct, přišla bych za vámi.“
„Jen nepovídejte!“ utnula ji McGonagallová rázně. „Celý den jsem vás ani koutkem oka nezahlédla a nic bych za to nedala, že se mi z nějakého důvodu vyhýbáte. Nemám pravdu?“
Jean uhnula pohledem.
„Ano, máte,“ připustila pak neochotně. „Carolyn je sice naštěstí v pořádku, ale já jsem se dnes dozvěděla pár věcí, se kterými se potřebuji vnitřně vyrovnat a o kterých bych momentálně nerada s kýmkoliv mluvila. Ani s vámi ne. Nezlobte se na mě za to, Minervo.“
„Ovšemže se nezlobím,“ řekla McGonagallová trochu odměřeně. „Nejste přece povinna se mi zpovídat. Jen jsem o vás měla starost, to je vše. Ráda slyším, že je Carolyn v pořádku. Až si budete chtít promluvit, ozvěte se – já si na vás čas udělám.“
„Děkuju,“ usmála se Jean. „Jsem ráda, že na mě nenaléháte.“
„Něco takového nemám ve zvyku,“ zdvihla McGonagallová znechuceně horní ret. „Dobrou noc, Jean.“
A než jí stačila odpovědět, zmizela z plamenů. 

Jean se svezla zpátky do křesla, povzdychla si a znovu upila Martini. A najednou ji napadla myšlenka, která jako by byla celou dobu někde na dosah.
´Musím za ním,´ věděla najednou. ´Musím jít za ním do sklepení. Je přece hloupost utápět se tady celý večer v pochybnostech, když jen o několik pater níž je muž, který mě možná stále ještě miluje – tedy aspoň doufám. A kterého miluju já, přestože jsem si tím ještě včera večer nebyla tak úplně jista.´
Vstala a převlékla se do dlouhých tmavě modrých šatů, které ji těsně obepínaly od ramen až po boky, zatímco dole se rozšiřovaly. Pak zašla do koupelny, kde se pečlivě upravila.
„On za mnou totiž nikdy nepřijde, rozumíš?“ řekla svému odrazu v zrcadle. „Musím za ním jít já. A když budu mít hodně štěstí, tak mě nevyžene a dovolí mi, abych s ním strávila…třeba večer.“ Hlavou se jí mihla vzpomínka na minulou noc, kdy mu spala na rameni, a v břiše ji podivně zašimralo.
„Sluší ti to,“ odpovědělo jí zrcadlo.
„Díky. Jen aby si to myslel taky on,“ povzdychla si ještě, když opouštěla své apartmá. V širokých šatech se jí do krbu moc nechtělo, proto se raději vydala dlouhými bradavickými chodbami a pohyblivými schodišti.

*****

Severus Snape, oblečený jen ve své oblíbené černé košili a kalhotech, dopil další dávku posilujícího lektvaru, odstavil z ohně kotlík s lektvarem na hojení ran a právě přecházel zpátky ke svému stolu, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Bezmyšlenkovitě udělal pár kroků tím směrem, dveře rázně otevřel a vzápětí překvapeně povytáhl obočí, když spatřil Jean Andersonovou.
„Neruším?“ zeptala se s úsměvem.
„Ne,“ odpověděl stručně, zatímco na ni upřeně zíral.
Málokdy si všiml nějaké ženy natolik, aby dokázal později přesně popsat, co měla na sobě, ale u ní by mu to nejspíš nečinilo nejmenší problémy. Vypadala…neuvěřitelně. Jako by právě vystoupila z některého jeho snu. Pak si uvědomil, že by ji mohl pozvat dál, a ustoupil stranou. Jean vešla dovnitř a on za ní zavřel dveře.

Zůstala stát, otočila se k němu a než se vzpamatoval, objala ho kolem krku a políbila. A ne jednou. Znovu překvapeně povytáhl obočí, ale jakkoliv ho to zaskočilo, nechtěl to na sobě nechat znát. Objal ji kolem pasu, přitiskl ji k sobě a opětoval její polibky. Bylo to tak příjemné… Ani přemýšlet o tom, proč nastala ta náhlá změna v jejím chování, se mu kupodivu tentokrát nechtělo. Veškerá minulost byla naprosto bezvýznamná ve srovnání s přítomností. Jean byla tady a zcela dobrovolně ho líbala…co víc by ještě mohl chtít? Cítil, jak se potěšeně usmála a vjela mu rukou do vlasů. Najednou se však zarazila a trochu se od něj odtáhla.
„Já…ani jsem se nezeptala, jak ti je,“ řekla s provinilým úsměvem, starostlivě se na něj zadívala a pohladila ho po tváři. „Přece jen jsi v noci ztratil hodně krve a musíš se cítit bídně. A já bych tě nerada iritovala svou přílišnou přízní – tak velká ztráta krve mohla ještě zanechat následky…“
Neubránil se slabému úsměvu, když pochopil, kam tím směřuje.
„Jsem v pořádku, nemusíš se bát,“ řekl. „Naštěstí si ještě umím uvařit ty správné lektvary.“
Důrazně ji k sobě přitiskl, aby ji nenechal na pochybách o tom, že mluví pravdu, pak se trochu sklonil a políbil ji, tentokrát už mnohem intenzivněji.
´Ať tenhle sen nikdy neskončí,´ přál si v duchu, zatímco se krůček po krůčku společně blížili do jeho ložnice. ´Ať je to tentokrát pravda!´

Svlékal ji tak pomalu, jak to jenom šlo, aby ten krásný okamžik napětí ještě o něco prodloužil, ale šaty s jediným zipem mu v tom příliš nápomocny nebyly. Jean však očividně pochopila jeho strategii, protože si nekonečně dlouho hrála s každým knoflíčkem na jeho košili. Zpočátku se mu to líbilo, avšak po nějaké době usoudil, že už to přece jen trvá příliš dlouho, a knoflíčky na rukávech si rozepnul raději sám.
„Severusi...“ vzdychla, když ji položil do postele a přitáhl si ji k sobě blíž.
Pak už ji mluvit nenechal.
Když o hodinu později spokojeně usínala s hlavou na jeho rameni, šeptla:
„Miluju tě, Severusi.“
Políbil ji do vlasů a pohladil po tváři, ale mlčel. Své vyznání měl ukryté hluboko v srdci a hodlal ho tam i nadále ponechat. 

*****

V Nemocnici svatého Munga držel tou dobou léčitel Hippokrates Smethwyck v rukou obálku, kterou mu přinesla velká hnědá sova. Pousmál se, když ji otevřel a na pergamenu uviděl Brumbálovo písmo.
„Starej Albi asi něco potřebuje,“ řekl nahlas sám pro sebe a začal číst. Pak pokýval hlavou, vhodil do krbu špetku prášku a zavolal:
„Slečno Parkinsonová, zastavte se u mne, mám pro vás nějakou práci.“