Severus Snape stál v posledním patře nejvyšší bradavické věže, opřený zády o studenou kamennou zeď. Krátící se sluneční paprsky ho lechtaly na tváři a on slastně přivřel oči. Obvykle se sluníčku vyhýbal, ale to podzimní už nemělo sílu ublížit jeho bledé pleti a naopak ho příjemně hřálo.
´Měl bych sem zajít častěji,´ pomyslel si.
Nebyl tu už několik let, přesněji řečeno, přestal sem chodit zhruba dva měsíce poté, co musela Jean Andersonová opustit Bradavice. Kdykoliv se pak totiž podíval z věže, podvědomě čekal, že se na obzoru objeví její vlající hříva a za chvilku kolem něj Jean prosviští na koštěti...  A zklamání z toho, že se tak nestalo, bylo příliš velké, než aby ho dokázal dál snášet. 

Tentokrát to však nebyla Jean Andersonová, kvůli komu se do věže vydal. Zatímco Brumbál vyrazil hned po snídani do Londýna, aby na ministerstvu projednal nezbytná opatření proti mozkomorům, Severus se během dopoledne domluvil s ostatními učiteli, že se budou pro jistotu během dne střídat při střežení bradavických pozemků pro případ, že by se tu mozkomoři přece jen objevili. Bylo to bezpečnější, protože jen málokterý ze studentů by se dokázal těm stvůrám ubránit.

Severus pootevřel oči a pozorným pohledem znovu zkontroloval celý prostor pod sebou. Část studentů se ještě potulovala po školních pozemcích, zatímco další se již vraceli zpátky do hradu. Slunce už bylo dost nízko nad obzorem a on dobře věděl, že jakmile padne soumrak, bude se moci klidně vrátit do svého sklepení, protože tou dobou budou všichni studenti v bezpečí hradu. V sytě oranžovém světle zapadajícího slunce jako by však najednou zahlédl postavu na koštěti. Nejspíš se mu zase vracela ta iluze létající Andersonové...

Jenže záhy se ukázalo, že nejde o iluzi, ale o realitu. Severus pevně sevřel rty, když zjistil, že učitelka obrany není sama a že ji doprovází mladý Weasley. To mu ještě scházelo, aby se kolem jediné ženy, o kterou kdy doopravdy stál, začal motal ten zrzek! Teprve když si všiml malé schoulené postavy ve Weasleyho náručí, napadlo ho, že asi není něco v pořádku. Weasley přistál na nádvoří hradu, koště nechal ležet na zemi a s Carolyn v náručí spěchal dovnitř. Andersonová ho kvapně následovala.

Severus na okamžik zamyšleně přimhouřil oči a znovu se rozhlédl. Nikde v dohledu nebylo ani stopy po nějakém nebezpečí, ale přesto se rozhodl neriskovat. Namířil hůlku na poplašný zvon nad bránou, kouzlem ho rozezněl a chvilku sledoval, jak se studenti na jeho povel horečně vracejí zpátky do hradu. Nečekal, až bude i poslední z nich uvnitř, a rychle seběhl schody, které vedly z věže dolů. Prescot a Vectorová přece hlídali na opačné straně hradu a v případě potřeby by mohli zasáhnout.

Zkušenost mu radila zamířit nejprve na ošetřovnu. Sotva tam došel, přelétl rychlým pohledem celou místnost. Několik studentů, kteří tu leželi s různými zraněními či nemocemi, zvědavě vykukovalo ze svých postelí. Carolyn Andersonová seděla na posteli v rohu a strnule zírala před sebe, zatímco její matka klečela před ní, hladila ji a konejšivě na ni mluvila. Weasleyho v té chvíli nikde neviděl, ale učitel péče o kouzelné tvory se vzápětí objevil v postranních dveřích a přiváděl s sebou madam Pomfreyovou. Pár kroků za nimi spěchala McGonagallová, Prýtová a Kratiknot.

Zatímco se Pomfreyová vrhla rovnou k malé Andersonové, mávla McGonagallová hůlkou a vykouzlila těžké závěsy, které oddělily tuto část ošetřovny od té, v níž byli studenti. Ať už se stalo cokoliv, nebylo potřeba, aby o tom za pár minut věděla celá škola.
Pomfreyová dívenku krátce vyšetřila a vzápětí vstala.
„Co přesně se stalo?“ zeptala se a sklouzla očima z Jean na Charlieho Weasleyho, jako by jí bylo jasné, že od ní se teď pořádné odpovědi nedočká.
„Napadli je mozkomoři. Byl jsem v půli cesty do Prasinek, když jsem v dáli uviděl ty stvůry přilétat. Letěl jsem tak rychle, jak to jen šlo, ale stejně jsem nedorazil včas. Ze vzduchu jsem zahlédl, jak Jean vykouzlila Patrona a většinu z nich zahnala. Jeden mozkomor se však od těch ostatních oddělil a pokusil se napadnout ji zezadu. Tam stála ta malá... Přiblížil se až k ní, myslím, že jí chtěl dát polibek. Ona se vůbec nehýbala, jen se na něj dívala. Vytáhl jsem hůlku a chtěl vyslat Patrona, ale Carolyn najednou prudce pohnula rukou. Ten mozkomor poodlétl a o pár metrů dál padl na zem. Zůstal tam ležet, avšak než jsem se k němu dostal, rozplynul se.“
Pak se zhluboka nadechl a tlumeným hlasem dodal:
„Ona ho zabila, rozumíte, Poppy? Zabila mozkomora!“
Jestli byla madam Pomfreyová tím sdělením překvapená, nedala to na sobě téměř vůbec znát a zachovala se naprosto profesionálně.
„Dostala čokoládu?“ zeptala se.
„Ano, dostala,“ potvrdil Charlie.
Poppy jen spokojeně kývla hlavou a rychle odešla do malé místnosti, ve které měla uložené léky.
„Za-bi-la...? Mozkomora? Ale...“ šeptala v hrůze McGonagallová, „mozkomoři se přece nedají zabít! Nejsou smrtelní!“
Severus, který do té doby postával trochu stranou, pokročil kupředu.
„Jsou,“ řekl stručně a přidal krátké vysvětlení: „Voldemort je zabít dokázal.“
„Vol-...“ škytl Kratiknot a rychle si zakryl ústa malou dlaní, jako by se bál, aby nezačal křičet hrůzou.
V místnosti zavládlo hrobové ticho. Myšlenky všech se ubíraly podobným směrem – je to nevinně vyhlížející dítě opravdu stejně silné, jako byl Voldemort?

Severus byl první, kdo se vzpamatoval a začal přemýšlet racionálně. Brumbál byl pryč, mozkomorové v Prasinkách, takže byl nejvyšší čas jednat. Přistoupil těsně k McGonagallové a tichým hlasem řekl:
„Měli bychom dát studentům na zbytek dne i na zítra zákaz vycházení z hradu. Pro jistotu.“
„Ale Albus…“ namítla Minerva s trochu nejistým výrazem v tváři.
„Vrátí se až pozdě v noci. Zítra je neděle, někteří studenti půjdou ven už před snídaní. Zmijozelským jsem například na sedmou hodinu schválil famfrpálový trénink. Musíme jednat,“ naléhal.
McGonagallová chvilku mlčela a uvažovala.
„Dobře, Severusi,“ kývla nakonec. „S okamžitou platností zakážeme studentům vycházet z hradu. Pokud se Albus vrátí s nějakou příznivou zprávou, můžeme ten zákaz kdykoliv zrušit a studenty to jen potěší. Budeš tak laskav a oznámíš to prefektům?“
Severus překvapeně povytáhl obočí. Bylo přece věcí McGonagallové jakožto ředitelovy zástupkyně, aby v takovýchto případech vystupovala jako hlavní autorita. A ona se dosud nikdy této odpovědnosti dobrovolně nezřekla...
„Někdo by měl pro jistotu zůstat s ní,“ kývla Minerva nepatrně hlavou směrem k Jean Andersonové, když viděla jeho údiv. „A předpokládám, že ty to zřejmě nebudeš a že by ti nebylo právě po chuti, kdyby to byl Charlie.“
Ušklíbl se. „To předpokládáš správně.“
Pokynul Kratiknotovi a Prýtové, aby ho následovali ven z ošetřovny, a koutkem oka ještě zahlédl, jak se vrací Pomfreyová s léky. 

„Co je to?“ zeptala se neklidně Jean, když Pomfreyová nalila do sklenice cosi z lahvičky, kterou přinesla, a doplnila to dýňovým džusem.
„Uklidňující lektvar kombinovaný s bezesným a posilujícím lektvarem a se slabým výtažkem ze šťastníčku,“ odpověděla bradavická ošetřovatelka. „Ten mozkomor jí naštěstí nestačil ublížit, ale stejně prožila obrovský šok. Na jeho zabití patrně spotřebovala obrovské množství své kouzelné síly. Musí se z toho vyspat, teď není schopna ani mluvit, ale za pár dnů bude v pořádku.“
Pak přiložila Carolyn sklenici k ústům a ta bez odporu vypila její obsah. Nevypadalo to, že vůbec vnímá, co se s ní děje. Vzápětí se jí začala klížit víčka a Jean ji opatrně položila do postele. Během minuty už Carolyn klidně spala.
„Tohle je pro vás,“ natáhla Pomfreyová k Jean ruku s lahvičkou. „Také to potřebujete.“
„Nic nechci,“ odmítla Jean. „Zůstanu tu s Carolyn.“
Pomfreyová jí položila ruku na rameno a tónem, který zřejmě léta používala pro své méně poslušné pacienty, řekla:
„Teď mě dobře poslouchejte, Jean. Vaše dcera utrpěla sice silný šok, ale určitě se z něj dostane. Díky těm lektvarům, které jsem jí dala, prospí celou noc a vzbudí se až ráno, nebo možná ještě později. Teprve potom vás bude potřebovat. A protože i vy jste si prožila svoje – zahnat několik mozkomorů a k tomu mít dítě, které je schopno mozkomora zabít, to opravdu není jen tak - bylo by dobré, abyste tohle vypila a šla si také lehnout. Jedině tak budete schopna Carolyn pomoci, až se po vás začne ráno ptát. Rozumíte?“
Jean se trochu zamračila, ale pak přece jen přikývla.
„Pojďte, doprovodím vás do vašeho pokoje,“ pousmála se na ni McGonagallová a vzala si od Pomfreyové lahvičku.
Jean neochotně vstala a s pohledem stále ještě upřeným na klidně spící Carolyn se pomalu vydala ke dveřím.
„Co to je?“ zeptala se ještě šeptem McGonagallová ošetřovatelky.
„Uklidňující lektvar, ale v mnohem slabší koncentraci. Bude po něm možná trošku ospalá,“ odpověděla také šeptem Pomfreyová.
„Půjdu s vámi,“ nabídl se Charlie zástupkyni ředitele.
„To opravdu nebude třeba, Charlie,“ odmítla McGonagallová kategoricky a spěchala za Jean. 

***** 

O dvě hodiny později seděly obě profesorky stále ještě v křeslech v Jeanině apartmá a popíjely čaj. Jean se už uklidnila, nejen díky lektvaru, který na naléhání McGonagallové přece jen vypila, ale také díky tomu, že se mohla své starší kolegyni vyzpovídat z toho, co ji ten den v Prasinkách potkalo. Nevynechala ani setkání s Draco Malfoyem, které ji tak nemile překvapilo, nicméně hlavní část jejich rozhovoru se stále točila kolem Carolyn a jejích schopností.

„Musí být opravdu těžké vychovávat takhle nadané dítě, Jean,“ řekla ředitelka Nebelvíru už poněkolikáté a pokračovala: „Víte, zpočátku jsem vám nevěřila, když jste mi tvrdila, že jste se do Bradavic vrátila kvůli ní, ale teď už to chápu. Carolyn opravdu potřebuje, aby se jí dostalo toho nejlepšího kouzelnického vzdělání.“
„Přesně tak,“ přikývla Jean. Pak se zarazila. „Počkejte – co jste tím chtěla říct, že jste mi to nevěřila? Proč bych se podle vás jinak vracela?“
„Proč? Inu, myslela jsem, že jste k tomu ve skutečnosti měla jiný důvod…ale to je teď vedlejší,“ pousmála se McGonagallová.
„Ne, to není vedlejší,“ zamračila se Jean. „Jen to dopovězte, když už jste to nakousla. Proč jsem se tedy podle vás vracela?“
„Ale Jean, neberte to zase tak vážně! Jen jsem si prostě nějak nedokázala představit, že chcete zpátky třeba kvůli tomu, že vás baví učit nebo že….“
„Nezamlouvejte to, Minervo!“ přerušila ji Jean. „Na rovinu – proč jste si myslela, že se vracím?“
„Třeba kvůli Severusovi,“ pokrčila McGonagallová odevzdaně rameny. „Myslela jsem si, že pro vás hodně znamená… Nebo už je to minulost a on je vám lhostejný? Ale nemusíte mi odpovídat, jestli nechcete – koneckonců mi do toho nic není.“ 

Jean chvilku mlčela a uvažovala. Sama totiž neměla příliš jasno v tom, co by měla McGonagallové říct. Jistě, hodně na Snapea myslela, když se rozhodovala o svém případném návratu, ale že by se vracela vyloženě kvůli němu…?
Prudce vstala, sáhla do skříňky pro láhev červeného vína, kouzlem ji otevřela a nalila víno do dvou sklenic. Jednu podala McGonagallové, která ji mlčky pozorovala, a s druhou skleničkou v ruce usedla zpět do křesla.
„Myslím, že na tohle téma se budu muset trochu posilnit,“ usmála se. „Na zdraví!“
McGonagallová se naopak trochu zamračila.
„Neměla byste po tom uklidňujícím lektvaru pít alkohol, Jean.“
„Víno přece není žádný alkohol,“ namítla učitelka obrany a napila se. „Nemluvě o tom, že ten lektvar byl slabý a měla jsem ho…“ podívala se na hodinky, „před více než dvěma hodinami.“
„No jak myslíte,“ ohrnula McGonagallová nesouhlasně horní ret a také se napila. „Ale trochu to od vás vypadá jako nepovedený trik, jak se vyhnout odpovědi na mou otázku.“
„To by mě ani ve snu nenapadlo, Minervo,“ pousmála se Jean. „Dobře vím, že vás tak lehko neoblafnu a že před vámi stejně nic neutajím.“
„Takže?“ podívala se na ni ředitelka Nebelvíru přísně a tázavě povytáhla obočí.
„Takže – ne, Severus mi lhostejný není, ačkoliv sama dost dobře nechápu, proč. Je stále stejně nepříjemný jako před lety, chová se ke mně arogantně a jen vědomí, že to před mým odjezdem bylo velmi podobné, mi dává naději, že ještě není všechno ztraceno. Ale já jsem mu stejně nejspíš ukradená.“
„Ale prosím vás!“ odmítla McGonagallová. „Jak byste mu mohla být - jak jste to říkala? –ukradená? Vždyť na vás tolik let čekal!“
„Na mě?“ podivila se Jean. „To se asi pletete.“
„Ale jděte, Jean! Copak jste vážně úplně slepá?!“ rozohnila se McGonagallová. „Copak jste si nevšimla, s jakým očekáváním se na vás díval, když jste přijela zpátky?“
„Všimla jsem si jen, že se otočil a odešel,“ zamračila se Jean. „Bez jediného slova. A kdykoliv jsme se pak potkali, choval se ke mně tak odporně, jak to dokáže jenom on.“
„Božínku, a co jste čekala? Když na vás pět a půl roku čeká a vy se tu pak objevíte s dítětem! O kterém mu navíc ani neřeknete, že je jeho!“ zlobila se McGonagallová.
„Jak…jak to víte?“ zašeptala šokovaná Jean. „Jak víte, že je Carolyn jeho?!? Nikomu jsem to přece neřekla a…a…a…vůbec mu přece není podobná…a…a…“
„Já nejsem hloupá, Jean, a umím si dát dvě a dvě dohromady,“ řekla McGonagallová s vítězoslavným úsměvem. „Podobná mu sice není, ale někdy se chová skoro jako on. A ten její hlad po informacích a po vzdělání…Severus jako dítě nebyl jiný. Dobře si ho pamatuju, když přišel do Bradavic… Před ostatními to možná utajíte, ale přede mnou ne.“
„Jste opravdu skvělý detektiv, Minervo,“ pousmála se Jean trochu smutně.
„A pokud jde o to vaše tvrzení, že jste mu lhostejná – u Merlina, Jean, jak tohle vůbec můžete říct?!? Já jsem ho viděla ten den ráno, když jste odjela, a viděla jsem ho i tehdy, když od vás dostával ze Švédska pohlednice. Ty oči, ten výraz…to nebyl ten ledový Severus, to byl nešťastně zamilovaný muž, který někde v koutku duše chová naději, že se jednou přece jen vrátíte. Celý měsíc před vaším návratem s ním nebylo k vydržení - jako by se na vás těšil, ale přitom se zoufale bál toho okamžiku, kdy tu budete a on zjistí, že už ho nemilujete. A vy se tu pak objevíte s dítětem a ještě čekáte, že to bude on, kdo udělá první krok?!“
„A co jsem tak asi měla dělat?!?“ vybuchla náhle Jean a prudce vstala z křesla. „Co jsem měla podle vás dělat, když jsem přijela zpátky?!? Vrhnout se mu kolem krku, ukázat mu Carolyn a říct: ona je tvoje, tak se starej? Jak myslíte, že by asi zareagoval?!? Myslíte si snad, že by mě pak zlíbal od hlavy až k patě, na kolenou mě požádal o ruku a Carolyn přijal za vlastní? To si vážně myslíte?“ soptila.
„Ne, to si nemyslím!“ řekla uraženě McGonagallová, ale Jean jí nedala šanci pokračovat.
„Já nejsem žádná naivní puberťačka, Minervo, abych v něco takového byť jen v koutku duše doufala. Za těch pět měsíců, které jsem tu před svým nuceným odjezdem strávila, jsem poznala Severuse natolik dobře, abych v něco takového prostě absolutně nevěřila. Koneckonců, fakticky jsem s ním byla jednu jedinou noc a jsem si jista, že jsem pro něj zdaleka neznamenala tolik, co on pro mne, i když vy mi tvrdíte opak. A už vůbec si nemyslím, že by byl zvědavý na následky té noci a že by o to dítě projevil jakýkoliv zájem, když ho neprojevil ani o mne. Jsem mu lhostejná a vždycky jsem byla! On mě nikdy nemiloval a milovat nebude! Také proto Carolyn je a bude jen moje – já jsem ji vychovala a celá ta léta se o ni starala. Takže nevidím jediný důvod, proč by měl Severus o svém otcovství vůbec vědět,“ vychrlila Jean jedním dechem a pak rychle dopila svou sklenici až do dna, jako by se tím chtěla uklidnit. Potom usedla zpátky do křesla a zarputile koukala před sebe.
McGonagallová chvíli mlčela, než tiše řekla:
„Má na to právo, Jean. Má právo o tom vědět. Možná vás opravdu odmítne, jak tvrdíte, ale já jsem přesvědčena, že to pro něj bude hodně znamenat.“
Jean nesouhlasně potřásla hlavou.
„Nemám nejmenší chuť nechat se od něj znovu urážet a zesměšňovat. Už mě to unavuje.“
„Jako kdybyste nevěděla, že on už jiný nebude,“ pokrčila McGonagallová rameny. „Nedávat najevo emoce je jeho způsob obrany proti tomu, aby někdo zranil jeho city. Sama přece víte, jak těžký měl život, tak mu ho nedělejte ještě těžší.“
Pak dopila víno a vstala.
„Vždycky jsem vás respektovala, Jean, a je mi líto, že si v tomhle nerozumíme. Já se s vámi nebudu hádat a přesvědčovat vás o tom, co je podle mého názoru jedině správné a logické - to raději půjdu. A vy byste si měla jít lehnout. Máte za sebou mimořádně náročný den a potřebujete se z něho vyspat.“
U dveří se ještě otočila a dodala:
„Opravdu si rozmyslete, jestli byste o tom přece jen neměla Severusovi říct. Sama nejlíp víte, že Carolyn je extrémně silná čarodějka a bude čím dál těžší vést ji po správné cestě a ochránit ji přitom od možného nebezpečí. Kdyby se někdo rozhodl její síly zneužít – ostatně už jste zmínila všemocný lektvar – mohly by se vám Severusovy zkušenosti, třeba i z oblasti černé magie, velmi hodit. Já totiž nevěřím, že by Severus nechal své dítě úplně bez pomoci. Dobrou noc, Jean.“

Když za ní zaklaply dveře, nalila si Jean další sklenici vína a vypila ji téměř naráz. Pak zaklonila hlavu, zavřela oči a trochu se zamračila. Mrzelo ji, že na McGonagallovou tak vyjela, ale v té chvíli se prostě nedokázala ovládnout. Vůbec poprvé za tu dobu, co ředitelku Nebelvíru znala, jí začalo vadit, že se o ni tak zajímá a že se plete se do jejích soukromých záležitostí. A nejvíc jí na tom vadilo, že McGonagallová má možná pravdu.
Odložila sklenici na stůl a zamračila se.
´Tohle mi ještě scházelo,´ pomyslela si. ´Nejenže má dcera dnes holýma rukama zabila mozkomora, ale ještě bych teď měla vysvětlovat Snapeovi, že je to jeho dítě. Dítě, které s ním před pár týdny hodilo o zeď.´ 

Ta myšlenka ji najednou docela pobavila. Snad to bylo víno, které způsobilo, že jí celá ta situace najednou přišla nesmírně humorná. Vlastně by mohlo být docela zábavné to právě dnes Snapeovi oznámit, po tom, co se stalo v Prasinkách…vždyť jak říkala McGonagallová, on má přece právo o svém otcovství vědět!

Nejprve sáhla po brku a pergamenu, ale vzápětí si to rozmyslela. Kdyby se ten dopis dostal nešťastnou náhodou do rukou někomu nepovolanému, mohly by z toho být dost velké problémy. A navíc by neviděla, jak se Snape bude tvářit, až se to dozví. Ne ne, určitě bude lepší říct mu to osobně…ale to se jí přece jen nechtělo. Odhodlala se teprve, když vypila další skleničku vína. Pro jistotu strávila pár minut před zrcadlem, aby odstranila následky rušného odpoledne, a pak se vydala do sklepení. Pěkně po svých, dlouhými bradavickými chodbami, protože byla přesvědčená, že Snapeův krb bude opět nedostupný.

Severus Snape dopil druhou sklenici whisky a znovu se zamyšleně zahleděl do plamenů v krbu. Byl si dobře vědom toho, že právě porušil své předsevzetí o abstinenci, ale v téhle chvíli mu to bylo jedno. A pak, dnes přece nepil kvůli Jean Andersonové, ale kvůli její dceři - a v tom byl rozdíl. Protože jestli byla pravda to, co Weasley tvrdil – a Severus neměl důvod tomu nevěřit, zvlášť po tom, co s Carolyn sám nedávno zažil – pak na ošetřovně nejspíš ležela čarodějka, která se svou kouzelnou silou přinejmenším vyrovnala Brumbálovi i Voldemortovi. Což mohlo být dobré, ale také to mohlo přinést spoustu problémů.

´Budu si o tom muset promluvit s Brumbálem, až se vrátí,´ pomyslel si. ´Nejsem si jist, zda vůbec tuší, koho má na hradě.´
Na druhou stranu, ačkoliv před kolegy Severus nahlas zpochybňoval schopnosti Jean Andersonové, v duchu ani v nejmenším nepochyboval o tom, že si je jako matka nejspíš dobře vědoma nebezpečí, které by mohlo její dceři hrozit, kdyby se zvěsti o jejích mimořádných kouzelnických schopnostech roznesly. Přesto se však nemohl zbavit dojmu, že tentokrát Jean tak trochu selhala – vždyť by úplně stačilo, kdyby někdo z  Prasinek viděl, co se doopravdy stalo… Weasley sice tvrdil, že tam byli sami a že je v inkriminovaném okamžiku nikdo nepozoroval, ale to ještě nemuselo nic znamenat. Pravda, nejspíš ani Jean nepředpokládala, že by její dcera byla schopná zabít mozkomora – usuzoval tak z toho, v jakém byla stavu, když ji potkal na ošetřovně. 

Zabrán do takovýchto myšlenek Severus v první chvíli ani nevnímal, že někdo důrazně zaklepal na dveře. Teprve když se klepání opakovalo, překvapeně vzhlédl. Byla sobota, žádnému studentovi školní trest neuložil, Brumbál byl v Londýně - tak kdo jiný by za ním mohl přijít? Snad jen McGonagallová, ale to by muselo jít o velice vážnou věc…
„Dále!“ zvolal trochu zvědavě.
Dveře však zůstaly zavřené a za pár vteřin se klepání ozvalo znovu. Jako by si z něj někdo střílel. Že by Protiva? Prudce vstal z křesla, došel ke dveřím a jedním trhnutím je otevřel. Když mu Jean Andersonová téměř vlétla do náručí, instinktivně ji zachytil a trochu podepřel, ale ona jako by přesto měla problém udržet se na nohou.
„Jste opilá nebo co?“ zavrčel na ni a zatvářil se znechuceně. Dalo mu to dost práce, protože ho ovanul její parfém a vyvolal v něm vzpomínky a představy více než příjemné.
„O nic víc než vy,“ odsekla a zatímco se snažila stát rovně, významně nakrčila nos.
´Měl bych změnit značku, tahle whisky má příliš silné aroma,´ pomyslel si s nelibostí.
„Co tu chcete?“ počastoval Jean na oplátku dalším milým dotazem, zatímco si ji pozorně prohlížel. Už dlouho ji neviděl takhle zblízka…naposledy tehdy, když ho Carolyn učila létat bez koštěte. U Merlina, jak to, že  je pořád tak krásná?
„Milý jako vždy, že, profesore?“ usmála se Jean. „Já vás také moc ráda vidím. Nepozvete mě dál?“
„A měl bych?“ povytáhl překvapeně obočí.
„To si opravdu myslíte, že jsem vám přišla jen tak mezi dveřmi popřát dobrou noc?“ zeptala se a tázavě naklonila hlavu na stranu.

Ještě jednou si ji změřil pohledem, než přece jen trochu ustoupil, aby mohla projít dovnitř. Zavřel dveře a pomalu ji následoval.
„Vy jste ještě konzervativnější, než jsem si myslela,“ řekla, zatímco se rozhlížela po jeho pracovně. „I to křeslo stojí na stejném místě jako před lety.“
„Je o dvacet centimetrů blíž u zdi,“ zavrčel, zatímco si Andersonová do onoho křesla sedala.
Pousmála se a pak zabloudila pohledem k láhvi whisky a ke sklenici, která stála na jeho stole.
„Už byste neměla pít,“ poznamenal, když zjistil, kam se dívá.
„Taky nebudu. Po tom uklidňujícím lektvaru, co mi dala Poppy, mi to stejně moc nechutná,“ řekla unaveně, zaklonila hlavu a opřela si ji o křeslo.
„Soudě podle vašich problémů se stabilitou bych řekl, že jste přece jen poněkud pozdě objevila účinek uklidňujícího lektvaru v kombinaci s alkoholem,“ ušklíbl se.
Zatímco usedal do svého křesla, uvažoval, kolik toho mohla vypít a jak silný byl asi ten lektvar. Doufal, že šlo nejspíš jen o slabý roztok a že by se z toho měla do rána bez problémů dostat, ale přesto ji pozorně sledoval.
„Měla jsem jen trochu vína,“ potvrdila jeho domněnky. „Je však pravda, že ho v hlavě cítím víc, než obvykle, asi kvůli tomu lektvaru.“
Severus sepjal konečky svých dlouhých prstů a trochu přimhouřil oči.
„Pokud jste se přišla vyzpovídat ze své opice, pak jste si zřejmě spletla místnost, profesorko,“ přitvrdil.
Byl si dobře vědom toho, že její blízkost v něm vyvolává příliš silné emoce na to, aby ji tu strpěl déle než jen pár minut, takže se rozhodl postarat se o její brzký odchod.
„Vůbec mi to neusnadňuješ, Severusi,“ povzdychla si a trochu si promnula oči.
„Nechápu, proč bych vám měl cokoliv usnadňovat,“ zavrčel. „Zvlášť když mluvíte stejně nejasně jako nějaký kentaur. Nebyla jste před nedávnem u Firenze na školení?“
Ačkoliv se snažil zachovat si ledovou tvář, přece jen mu to dělalo určité problémy. A to všechno jen proto, že ona vyslovila jeho jméno… Přesto pokračoval:
„Pokud mi tedy nehodláte během následující minuty konečně srozumitelně sdělit, proč jste vlastně přišla, odcházím spát. Rozhodně to bude užitečnější, než tu s vámi hloupě tlachat.“
„Já vlastně nechci nic důležitého,“ pokrčila rameny a s úsměvem na něj pohlédla. „Jenom mě napadlo, že by tě možná mohlo zajímat, že Carolyn je tvoje dcera.“ 

Severus ztuhl. Co-že?!? Cože je?!? Dcera? Jeho dcera? To dítě, co zabíjí mozkomory? To přece… To si Andersonová vymyslela… To jen tak plácla! To nemůže být pravda! Řekla mu to, jen aby ho dostala…aby ho naštvala… Aniž by si to uvědomil, vystřídal se mu na tváři ohromený výraz s udiveným a posléze s nedůvěřivým. A stále nebyl schopen ani jediného slova.
„Věděla jsem, že tomu nebudeš chtít věřit,“ pousmála se trochu smutně Jean, zatímco ho bedlivě sledovala. „Ale já vážně nemám důvod ti lhát. A taky tě ujišťuju, že jsem nic takového původně neplánovala, tedy když jsem za tebou tehdy přišla. Opravdu jsem nepočítala, že bych s tebou někdy měla dítě. Prostě mi jen po těch lektvarech, kterými jsi mě zachraňoval, nějak selhala antikoncepce – to se prý občas stává. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, uvažovala jsem o potratu, ale nakonec jsem se rozhodla si to dítě přece jen nechat, i když to pro mne znamenalo velké komplikace.“

To už na ni Severus zíral s mírně pootevřenou pusou. Antikoncepce?!? Potrat?!? Nepamatoval si, že by s ním někdy v životě nějaká žena mluvila takhle a o takových věcech…že by se vůbec odvážila to před ním vyslovit…
„No nic, už tě nebudu zdržovat,“ pokrčila Jean rameny, když viděla jeho stále ještě němý úžas, a vstala. „Chtěla jsem jen, abys to věděl, jinak od tebe nic nechci. Carolyn tě zatím nepotřebuje a pokud někdy v budoucnu bude, třeba už budeš tou dobou schopen zase mluvit.“

Teprve když byla u dveří, vzpamatoval se Severus natolik, že jí konečně dokázal odpovědět.
„Nevěřím ti,“ zavrčel. „Nevěřím ti ani slovo. To dítě není moje! Nemůže být!“
Jeho hlas zněl tak mrazivě, až ho to samotného překvapilo.
Jean se zastavila, otočila se a s lehkým úsměvem ve tváři na něj pohlédla.
„To jsem čekala,“ řekla klidně. „Popravdě řečeno, asi bych z toho měla šok, kdybys řekl, že mi věříš. Je to přirozená mužská reakce, odmítat následky svých hříchů. Nic nového pod sluncem…ani pod měsícem.“
„Nevím,“ řekl pomalu a důrazně, „proč bych měl nést následky za někoho, kdo si s tebou užíval přede mnou nebo snad ještě po mně!“
Jean se zarazila - takovouhle odpověd tedy nečekala. Vrátila se ke stolu, za kterým Severus stále seděl, opřela se o desku a naklonila se k němu.
„Co si to dovoluješ?“ zasyčela mu do obličeje. „S nikým jiným než s tebou jsem tehdy nebyla! Tys byl jediný, s kým jsem něco měla! Takže si laskavě odpusť tyhle nehorázné řeči!“
„Opravdu?“ ušklíbl se. „A co třeba Lucius Malfoy? Už si nepamatuješ, jaké to s ním bylo? Ostatně i slepý si přece musí všimnout, že se to dítě podobá právě jemu!“

Severus si byl moc dobře vědom, že se tím dostává na hodně tenký led a že mu tahle provokace nemusí projít. Potřeboval se však z té prekérní situace nějak dostat, musel získat čas, a nadto chtěl Andersonové oplatit to, jak ho před chvílí zaskočila. Ostatně, on přece bezpečně věděl, že Lucius Malfoy nemůže být otcem toho dítěte – po rozhovoru, který spolu vedli, když tehdy Andersonovou odnášel z jeho sídla, o tom nebylo pochyb. Ale Andersonová to neslyšela, takže si ji teď mohl vychutnat. Podle toho, jak na něj zírala, se mu to podařilo velmi úspěšně - teď to byla ona, komu se ve tváři nekontrolovatelně střídala směsice pocitů.

„Zdá se, že mi k tomu nemáš co říct,“ pronesl s trochu škodolibým výrazem a vstal. „V tom případě si půjdu lehnout. Pokud bys snad byla z toho stání u stolu příliš unavená, můžeš využít pohostinství mého křesla. Pro jednou to snad ještě vydržím.“
Udělal jen pár kroků, když k němu Jean prudce přistoupila. Zahlédl ji periferním viděním, ale zatímco instinktivně sahal po hůlce, přitiskla ho s naprosto nečekanou silou ke zdi a rukou mu bolestivě stiskla hrdlo.
„Teď-mě-dob-ře-pos-lou-chej, ty-je-den-bas-tar-de,“ cedila vztekle skrz zuby. „Carolyn v žádném případě není Malfoyova, je ti to jasné?!? Podobá se mně, jenom mně a nikomu jinému! Možná máš vztek, že nevypadá jako ty, ale příroda a genetika jsou naštěstí mocnější než nějaké tvoje zatracené lektvary nebo dokonce kouzla! A klidně se dál snaž popírat, že jsi její otec – nic jiného jsem od tebe ani nečekala! Jsi totiž bezcitný prevít a my dvě tě nepotřebujeme! Ani jedna z nás! Klidně si tu zaživa shnij v tom svém zatuchlém sklepení!“

Pustila ho, rázně prošla jeho pracovnou a práskla dveřmi tak, až se celé sklepení zatřáslo. Severus si prsty promnul otlačené místo na krku a pomalu se odlepil od zdi. Pak usedl zpátky ke stolu, s hlubokým povzdechem se natáhl pro láhev a nalil si plnou sklenici whisky, kterou vypil na ex. Chvíli jen tiše seděl, zamyšleně otáčel skleničku v dlani a počítal. Počítal roky a měsíce…
´Co když má pravdu?´ napadlo ho po chvíli. ´Co když je to opravdu moje dítě? Klidně by přece mohlo být…´
´Ale vždyť se ti vůbec nepodobá,´ ozval se tichý hlásek v jeho hlavě.
´To nemusí nic znamenat,´ oponoval mu. ´Vždyť časově to vychází…´

Znovu sáhl po láhvi, ale ani po dalších dvou skleničkách mu nebylo líp – jeho nitro jako by spalovaly těžké pochybnosti. A všechny se týkaly Carolyn a Jean Andersonových.
´Cožpak by to opravdu nebylo možné?´ uvažoval. ´Proč by to nemohla být…moje dcera?´
´Už jsi zapomněl, jak vypadalo tvoje dítě? Tvoje vlastní dítě? Copak už jsi na něj zapomněl? On se ti přece podobal, vzpomínáš?´ našeptával mu ten zlovolný hlásek.
´Je to už příliš dávno,´ odporoval Severus. ´Nepamatuju si to.´
´Protože jsi vzpomínky na něj zbaběle odložil do myslánky, jako něco, co by tě mohlo tížit!´ vyčítal mu hlas. ´Kolik by mu teď bylo? Dvacet dva let? Tak se jdi podívat! Přesvědč se! Tolik let jsi už za ním nebyl!´

Severus vstal a sáhl na polici pro svou myslánku. Na okamžik se zarazil, než hůlkou rozčeřil její hladinu a vnořil do ní obličej. Setrval v ní víc jak půl hodiny. Když se zase vynořil, jeho tvář měla nesmírně bolestný výraz.
Chvíli hleděl do prázdna, než sáhl po láhvi a nalil si další sklenici whisky. Vypil ji naráz a pak s ní vztekle mrštil proti zdi. Láhev následovala hned vzápětí. A potom zabořil hlavu do dlaní a rozvzlykal se jako malé dítě. 

*****

Musel na chvíli usnout, protože když zvedl hlavu, několik svic v jeho pracovně už dohořelo. S námahou vstal od stolu a vydal se směrem do koupelny. Nebylo to vůbec jednoduché, jelikož účinky whisky z jeho organismu ještě zdaleka nevyprchaly. Musel se dokonce podržet zárubní, než se strop v koupelně opět vrátil na své původní místo.

Pomalu se svlékl, vstoupil do sprchy a pustil na sebe vlažnou vodu. Zavřel oči a nechal ji volně stékat po vlasech, po obličeji, po celém těle… Dělalo mu to dobře. Levou rukou se opřel o zeď a položil si na ni čelo. V téhle poloze vydržel stát dlouhé minuty, než se konečně znovu pohnul. Jak se narovnával, padl jeho pohled na znamení zla vypálené na předloktí. Zamračil se na něj.
´Doživotně ocejchovaný!´ pomyslel si s nechutí. ´Chodím po světě s věčnou připomínkou toho, kam jsem se kdysi dobrovolně zařadil, kam jsem patřil... I kdybych se snažil sebevíc, tohle znamení nikdy nesmažu. Ani z duše, ani z ruky. I kdybych dostal šanci začít znovu, prostě už nemůžu. Nejde to, nejde! Jako by mě pronásledoval věcný stín minulosti skrytý v té skvrně… Stín, který je příčinou veškerého mého neštěstí…´

Prudce uchopil mýdlo a kartáč a začal znamení horečně drhnout, jako by doufal, že se ho tak zbaví. Usilovně tlačil na kartáč a nedbal na bolest, kterou sám sobě způsoboval. Přestal až po několika minutách a rezignovaně upustil kartáč na zem. Kůži na ruce měl úplně rudou, ale znamení bylo stále stejně výrazné.
´No ovšem, tohle nikdy nepomůže,´ pomyslel si rozmrzele. ´Vždyť jsem to zkoušel snad už tisíckrát. Ale existují i radikálnější metody, a jednou to třeba vyjde...´
Naučeným pohybem sáhl do malé skříňky na zdi. Když se mu ostří břitvy zalesklo před očima, zálibně se pousmál. Měl rád tenhle mudlovský nástroj – jedinou věc, kterou si kdy schoval po svém otci. I když ani jeho otec nepoužíval tu břitvu na holení… 

Zaváhal jen na malý zlomek vteřiny, než nechal ostří proniknout svým levým předloktím. Pak se trochu zamračil, když se znamení na okamžik ztratilo pod proudem jeho krve. A zamračil se ještě víc, když dal ruku mimo vodní proud a znamení se objevilo ve své původní podobě. Znovu k němu přiložil břitvu a řízl o poznání hlouběji.
´Já se tě zbavím, uvidíš!´ vyhrožoval černé skvrně. ´Vím, že když to nejde kouzly, zbavím se tě aspoň takhle! Jednou to dokážu! Dokážu to! Jen se nesmím bát…pořádně říznout…´
Voda kolem zrudla jeho krví. Odtáhl břitvu od rány a strnule hleděl na svou ruku. Krvácela víc než kdykoliv předtím. A on jen stál a bez zájmu přihlížel. Najednou mu bylo všechno jedno…tak příjemně jedno…jako by se to všechno odehrávalo někde úplně jinde…v jiném životě…jinému člověku… Jediné, co teď doopravdy chtěl, bylo zavřít oči a spát. Spát a na nic nemyslet, ničím se netrápit, nemyslet na všechny ty naděje a touhy, které se mu v životě rozplynuly před očima…na všechny blízké, které kdy v životě ztratil…na ty, které by mohl získat, ale které by nejspíš zase ztratil…protože on vždycky všechno ztratil… Voda kolem něj šuměla jako letní déšť, a on najednou padal někam do hlubiny…a bylo mu přitom neuvěřitelně dobře. 

Pokračování