ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Učitel obrany proti lásce II
Autor: Ginny
 

Kapitola sedmá – Setkání s Carolyn

Severus Snape neměl ten první vyučovací den v úmyslu setrvat ve sborovně déle, než bylo nezbytně nutné. Nebýt Filiuse Kratiknota, který ho tam nalákal s tím, že se prý chystá něco na Holoubkovou, nejspíš by tam vůbec nešel. Sborovna byla jedno z míst, kde se vyskytovala Jean Andersonová, a kterému bylo proto lépe se vyhnout.

Zpočátku se docela dobře bavil. Nesnesitelná Rita Holoubková patřila mezi ty, kdo mu během posledního roku udělali ze života peklo. Nikdy se jí za to nepokusil pomstít, avšak jen proto, že mu někdo takový jako ona ani nestál za námahu. Žertík, který si na ni vymyslela Andersonová s McGonagallovou, ho však velmi potěšil a dokonce i rozesmál, což ho samotného trochu překvapilo.

Pak se situace nečekaně vyvinula tak, že Jean Andersonová začala vyprávět, co prožila v minulých letech. V té chvíli chtěl Severus odejít do svého sklepení, ale zvědavost mu to nedovolila a on se rozhodl vyslechnout si aspoň začátek. A náhle jako by mu v odchodu bránila nějaká podivná touha po sebetrýznění. Bylo přece jen otázkou času, kdy se v tom příběhu objeví muž, s nímž Andersonová uplynulé roky žila. Severus si byl naprosto jist, že tam někdo takový bude a že to pro něj bude definitivně znamenat konec nadějí - ale také konečně i jistotu. Jenomže její vyprávění zvolna plynulo, a žádný muž se neobjevoval! Čekal dlouho...a čekal marně. Jediný, o kom se Andersonová ve svém příběhu zmínila, byl Ingemar Ecklund, ale ten se nepočítal, neboť byl zhruba v Brumbálově věku. Pravda, nezmínila se ani o žádné ženě, natolik mluvila nekonkrétně, ale i tak to mohlo ledacos signalizovat. A ačkoliv se snažil tvářit, že ji vůbec neposlouchá, slyšel každé její slovo a vnímal každičké zachvění jejího hlasu.

Některým věcem, hlavně těm psychickým problémům, které jí prý působili místní lidé, příliš nerozuměl. Ale to přisuzoval spíš skutečnosti, že se sám nikdy příliš nestaral o to, co si o něm lidé myslí, a na rozdíl od Andersonové se nemohl pyšnit charakteristikou typu „v kolektivu  oblíben.“ Ona však mezi lidmi oblíbená byla, alespoň do té doby, než odjela z Británie. Proto nejspíš zažila takový šok, že se na ni místní najednou dívají skrz prsty.

´Ale proč?´ ptal se teď sám sebe snad už po tisící. ´Proč nemluvila o žádném muži?´ O manželovi, příteli, kamarádovi…prostě nebylo možné, že by tam nikoho takového neměla! To dítě přece nemohlo vzniknout bez otce a jen těžko bylo následkem nějaké náhodné známosti. Ne, Andersonová nebyla takový typ. A pak, nedokázal si absolutně představit, že by celou tu dobu žila sama. Nebyla přece z kamene a určitě měla nějaké fyzické potřeby…které jen těžko řešila podobným způsobem jako on, tedy lektvary a velmi zřídka i placenými sexuálními službami. Nerozuměl tomu, jen si začal připouštět myšlenku, že ať už byl po jejím boku v minulosti kdokoliv, teď už tam z nějakého důvodu nestál. A to s sebou přinášelo nepatrnou naději, že by pro něj ještě nemuselo být úplně všechno ztraceno.

Zhluboka si povzdychl. Od toho podivného odpoledne ve sborovně už uplynul více než týden, ale on se každý večer znovu a znovu motal v bludišti myšlenek, z nichž jedna každá patřila Jean Andersonové. Protože i když se tuhle kolegyni snažil sveřepě ignorovat, byla tady a její přítomnost pro něj znamenala těžkou zkoušku sebeovládání.

Vstal od stolu a sáhl po láhvi whisky; zarazil se však ještě dřív, než se jí dotkl. Ne, tohle nebylo to správné řešení. Tohle nebylo vůbec žádné řešení. Ještě před zahájením nového školního roku se přece zařekl, že nebude pít, tím méně kvůli ní, a zatím to dokázal dodržet. Jenomže moc dobře věděl, že v tomhle rozpoložení nedokáže ani pracovat. Na spaní bylo ještě brzy, takže zbývalo jediné – procházka po hradě. Beztak slíbil Prýtové, že za ni dnes vezme půlnoční dozor na chodbách, když za ní přijel její synovec.

*****

Jean Andersonová za sebou zavřela dveře Carolyniny ložnice a zhluboka si oddechla. Byl už pozdní večer, ale jí se teprve před malou chvílí podařilo dcerku přesvědčit, že opravdu musí spát. Pousmála se a nevěřícně zavrtěla hlavou. Nikdy v životě by ji nenapadlo, že jednou bude mít dítě, jehož každé uložení ke spánku pro ni bude obnášet malý test inteligence. Carolyn měla nejvíc otázek právě večer, jako by si je snad celý den pro tuhle příležitost schovávala. Ani dnešek nebyl výjimkou.
„Kolik je na světě kouzelníků?“, „Jak starý je nejstarší kouzelník na světě?“, „Jak se rodí skřítci?“, „Co všechno by měl umět dobrý kouzelník?“, „Jak se pozná hodný kouzelník od zlého?“, „Kolik let je panu řediteli?“, „Jak bych se mohla stát zvěromágem?“, „Kolik koťat mívá maguár?“… Na některé její otázky bylo snadné odpovědět, ale téměř každý druhý večer přišla s nějakou záludnou, se kterou si Jean nevěděla rady. Pak jí nezbylo než Carolynin kvíz co nejelegantněji ukončit a nejpozději ráno hledat pomoc v knihovně. Carolyn velmi špatně nesla, když se ukázalo, že její matka něco neví. Zpočátku se ji Jean snažila přesvědčit o tom, že nikdo na světě nedokáže odpovědět na všechny její otázky a ani ona není výjimkou, ale velmi brzy zjistila, že tím v očích své dcery silně ztrácí kredit. Carolyn měla až chorobnou touhu po vědomostech a respektovala pouze toho, kdo ji v tomto směru nezklamal. Dnes naštěstí obstála Jean se ctí, ačkoliv musela při otázce, ve kterém roce zemřel bájný Merlin, hodně intenzivně zapátrat v paměti.

Právě došla do obývacího pokoje, když se ozvalo klepání na dveře.
´Koho to sem bubáci nesou?´ pomyslela si při pohledu na hodiny. Půl hodiny před půlnocí za ní obvykle mnoho návštěv nechodilo, takže si pro jistotu připravila hůlku do pohotovostní polohy a pomalu otevřela dveře. K jejímu překvapení za nimi stál John Prescot a v ruce držel…
„Moje koště!“ skoro vykřikla. „Kde jste k němu přišel?“
„Zdědil jsem ho po Hoochové,“ usmál se učitel létání. „Byl u něj lísteček s vaším jménem, tak mě napadlo, že bych vám ho mohl konečně vrátit. Stejně tam jen stálo a nikdo ho nepoužíval.“
„To jste mě potěšil, Johne,“ rozzářila se Jean. „Sice jsem už hodně dlouho nelétala a tohle koště už taky není nejmodernější typ, ale určitě to zase někdy zkusím.“
„Přijdu se podívat, když dovolíte,“ přikývl John. „O vašem leteckém umění jdou ještě dnes po škole legendy.“
„Ono už to nebude tak slavné, ale kdysi jsem bývala dobrá,“ vzdychla Jean. „Každopádně vám ale moc děkuju.“
„Rádo se stalo,“ zabručel John. „Dobrou noc, profesorko.“ 

Zavřela dveře, ale zůstala stát hned za nimi a s nadšením si svůj Challenger 5000 prohlížela. Létání byla také jedna z činností, které jí v uplynulých letech moc chyběly. Vyzkoušela sice mudlovský vynález zvaný rogalo, ale to se s létáním na koštěti nedalo ani v nejmenším srovnat. Jen na malou chvilku teď zaváhala, než sáhla po svém plášti a vzápětí už s koštětem v ruce vycházela ze dveří.

*****

Severus Snape právě tiše procházel chodbou v prvním patře bradavického hradu, když zaslechl dva hlasy vycházející zpoza brnění na jejím druhém konci. Zvolna tam došel, aniž by změnil rytmus svých kroků. Když chtěl, uměl chodit tak tiše, že se vždy bez problémů dostal až těsně ke svým obětem, takže nebyl důvod spěchat.
„Člověk by řekl, že jste na této škole první den, Robsone a Lancasterová, a že jste doposud nic neslyšeli o školním řádu zakazujícím noční toulání po chodbách,“ pronesl ledovým hlasem. Ve světle, které vytrysklo z jeho hůlky, s uspokojením zaznamenal, že ty dva opravdu upřímně vyděsil. „Strhávám Havraspáru i Zmijozelu deset bodů za každého z vás a očekávám, že budete nejpozději do dvou minut vlastním tělem testovat kvalitu pokrývek ve své posteli. Samozřejmě každý zvlášť,“ dodal ještě, zatímco dvojice načapaných šesťáků zmizela v chodbě s pokorným „Ano, pane.“  

Právě v okamžiku, kdy se chtěl otočit a vrátit se chodbou zpět, mu stále ještě svítící hůlka vylétla z ruky a vzápětí se mu jiná nepříjemně zabodla do krku.
„Žádné hlouposti!“ ozval se vedle něj tlumený hlas. „A okamžitě mi řekněte, kdo jste!“
Jen podle slabé vůně, kterou jeho nos zachytil a na kterou jeho tělo okamžitě silně zareagovalo, v první chvíli poznal, komu ten hlas patří.
„Zbláznila jste se nebo co?“ zachroptěl a trochu couvl, aby zmírnil tlak hůlky na krku. „Kdo bych tak asi mohl být?“
„To právě nevím. Ale Severus Snape určitě ne.“
„Opravdu?“ pobaveně se ušklíbl. „To je velmi zajímavý nápad. To jste vymyslela vlastní hlavou?“ pokračoval tím nejposměšnějším tónem, jakého byl schopen. „Kdo tedy podle vás jsem?“
„Nějaký podvodník, který si vzal mnoholičný lektvar a teď se za Snapea jen vydává,“ odpověděla mu.
„Profesorko Andersonová,“ zavrčel, „už jsem od vás slyšel hodně hloupostí, ale něco tak neuvěřitelně paranoidního, jako jste právě vypustila z úst, by vám jistě záviděl i Pošuk Moody.“
„Myslíte ten Moody, který strávil půl roku zavřený ve vlastním kufru, protože se za něj pomocí mnoholičného lektvaru vydával Barty Skrk mladší?“ zeptala se jízlivě.

Zmlkl a v duchu se za tu chybu proklel. Bylo jasné, že poznámka o Moodym nebyla v souvislosti s mnoholičným lektvarem právě nejvhodnější a že tím Andersonové dost nepříjemně nahrál.
„Tak kdo jste?“ naléhala.
„Severus Snape,“ odsekl. „A opravdu bych rád poznal toho, kdo by se za mě chtěl někdy vydávat.“
„Ale vy Snape nejste,“ informovala ho, zatímco si na něj svítila jeho vlastní hůlkou a pozorně si ho prohlížela.
„Nejspíš vám na tom švédském severu pořádně namrzl mozek, že, Andersonová? Přestaňte mi už laskavě svítit do očí a vysvětlete mi, proč bych, u Merlinova vousu, měl být někdo jiný než Severus Snape?“ začínal se doopravdy zlobit.
„Třeba proto, že Snape zásadně netrestá studenty své vlastní koleje odebíráním bodů,“ s úsměvem mu vysvětlila své podezření a přece jen odklonila jeho rozsvícenou hůlku trochu stranou.
Ušklíbl se.
„Doba se poněkud změnila, profesorko, zatímco vy jste si užívala půlnočního slunce. Ani Severus Snape už není to, co býval, a naštěstí už nemusí za každou cenu preferovat děti Smrtijedů. Nemohu sice popřít, že mne pohled na Nebelvír každoročně vítězící ve školním poháru velmi traumatizuje, ale jsou určité meze, za které nehodlám znovu zacházet. A už vůbec ne proto, abych vás přesvědčil, že jsem to stále ještě já.“
„Nevěřím vám,“ odmítla jeho vysvětlení. „Takovou výmluvu by si dokázal vymyslet každý. Jestli jste opravdu Severus Snape, tak mi to dokažte.“
„I průměrně inteligentní kouzelník si dokáže vybavit známou poučku, že mnoholičný lektvar účinkuje hodinu. Vy to možná taky zvládnete, když se budete hodně snažit. Takže pokud chcete vidět, jak se neproměním zpět do své podoby, nezbývá vám než hodinu počkat. A přestaňte mě konečně rýpat tou hůlkou do krku, nebo mě propíchnete ještě dřív, než zjistíte, kdo doopravdy jsem.“
„Nebudeme čekat celou hodinu,“ prohlásila Jean. „V minulosti se staly některé události, o kterých víme jen my dva a Brumbál. Jistě si na ně dokážete vzpomenout a říct mi k nim pár podrobností.“
„To asi těžko,“ zavrčel. „Takové nesmysly v hlavě samozřejmě dávno nenosím. Všechny ty bezvýznamné vzpomínky skončily na dně mojí myslánky. Nic z toho si nepamatuju.“
I ve slabém světle hůlky bylo vidět, že se zatvářila překvapeně. Přesto zněl její hlas klidně, když znovu promluvila.
„Co se dá tedy dělat? Tak budeme muset přece jen tu hodinu počkat.“ 

Chvíli oba mlčeli a měřili si jeden druhého pohledem. Pak to Severus přece jen zkusil, protože ho absolutně nelákalo stát tu několik desítek minut s hůlkou zarytou do krku.
„Byl jsem s vámi ve Švédsku na pohřbu vašeho otce.“
„To neberu. O tom ví každý druhý kouzelník v Británii,“ zamítla jeho pokus.
Zamyslel se. Bylo těžké přijít na něco, co spolu zažili a co nyní neleželo v jeho myslánce..
„Dotkla jste se mě v letadle,“ zavrčel. Jen velmi nerad se uchýlil k pokusu zužitkovat jedinou vzpomínku, kterou si uchoval v hlavě celou a která pro něj tolik znamenala.
„Vážně? To si nepamatuju,“ podivila se.
„No ovšem. Nepamatujete si to. Jak byste také mohla, že?“ řekl s pohrdáním v hlase a najednou cítil, jak v něm neovladatelně roste vztek. Ten okamžik v letadle mu byl tak vzácný a ona si ho nepamatuje!
„Jak byste si vůbec mohla pamatovat takovou banalitu?“ zašeptal vztekle. „Byl to jen bezvýznamný dotek rukou, který pro vás samozřejmě vůbec nic neznamenal!“
„A pro vás snad ano?“ zeptala se tiše. 

Uvědomil si svou chybu, jakmile dokončil větu, ale už bylo pozdě. A ona se zeptala, samozřejmě, že se zeptala…když jí poskytl takovou příležitost. Teď už mu nezbylo než hrát vabank, pokud nechtěl v tomhle souboji přijít o zbytek své reputace.
„Ovšemže ne!“ zavrčel. „Vůbec nechápu, co ve vás tehdy vzbudilo ten mylný dojem, že stojím o nějaké vaše povzbuzení nebo co. Bylo mi to velmi nepříjemné a ujišťuji vás, že kdybychom právě nebyli ve vzduchu, nejspíš bych okamžitě vystoupil.“
„Ale nevypadal jste tak,“ řekla tiše. „Byl jste k smrti vyděšený z toho, že máte letět, a pokud si pamatuju…“
„Takže si to pamatujete?“ přerušil ji s triumfálním zábleskem v očích.
„Ano, vzpomněla jsem si. Opravdu jste ale tehdy nevypadal, že byste…“
„Nenuťte mě laskavě znovu vzpomínat na tu nepříjemnou chvíli,“ zavrčel. „Co chcete ještě slyšet? Že jsem se otřásl hnusem a vážně uvažoval alespoň o odchodu na toaletu?“
Všiml si, jak ztěžka polkla a v očích se jí mihla zloba. Tenhle její pohled už kdysi viděl a věděl, že nevěští nic dobrého.
„Překvapil jsi mě, Severusi,“ řekla a bylo vidět, jak se nutí do klidu. „Doteď jsem si myslela, že ti ten dotek byl příjemný, stejně jako mně. No, každý se někdy zmýlí. Teď už alespoň nepochybuji o tom, kdo doopravdy jsi. Protože nikdo jiný na celém světě – a tím jsem si jista, vzhledem k tomu, že Voldemort je po smrti - by ke mně nedokázal být tak neskutečně krutý. Já totiž naivně doufala v trochu jiný důkaz, že jsi to opravdu ty, protože se mezi námi staly věci, na které dodnes ráda vzpomínám. Ale jak je vidět, toho se od tebe nikdy nedočkám.“
Po těch slovech konečně přestala tisknout hůlku k jeho krku. Vydechl si, ale vzápětí zjistil, že to bylo předčasné. Ještě než se otočila k odchodu, mávla hůlkou a pronesla: „Impedimenta!“ Dalším kouzlem zvedla ze země své koště, poté zhasla jeho hůlku a hodila mu ji k nohám. Ztemnělou chodbou se rozlehly její rychlé kroky, které se vzdalovaly a pak utichly docela. 

Severus bezmocně stál ve tmě a nemohl se pohnout. Překážecí kouzlo, které na něj Andersonová použila, však nepůsobilo na jeho mozek, takže měl přesně minutu na rozmyšlenou. Zpočátku byl rozhodnut tvrdě se jí revanšovat za to, v jakém stavu ho tu zanechala. Ale jak vteřiny plynuly, jeho touha po odplatě slábla a místo ní se v něm začal probouzet léta potlačovaný cit.
´To´s k ní musel být tak krutý, ty hlupáku?´ ozval se mu v hlavě vyčítavý hlas. ´Nejspíš jsi zahodil naprosto jedinečnou šanci, která už se nemusí opakovat! Mohl jsi ji přece sevřít v náručí a připomenout jí, kdo je Severus Snape, když chtěla důkaz! Mohl jsi ji klidně políbit! Vždyť ona na to nejspíš čekala! Nikdo jiný přece neví, že už se to mezi vámi v minulosti stalo… Proč jsi to neudělal? Proč? Jsi hlupák, slyšíš? Hlu-pák! Nezasloužíš si ji, ani kdyby o tebe pořád ještě stála!´
´Ticho!´ zavrčel rozezleně.
Hlas utichl a chvilku poté přestalo působit i překážecí kouzlo. 

Rozzlobený sám na sebe, že nedokázal aspoň pro jednou překonat svou hrdost a místo zraňujících řečí dát výjimečně prostor svému citu, se Severus rychle sehnul pro svou hůlku. Jakmile ji ve tmě nahmatal, narovnal se a vykročil směrem, kde, jak tušil, před chvílí zmizela Jean Andersonová. Protože spěchal a potmě to šlo jen obtížně, mávl hůlkou směrem k pochodním na stěnách; jejich světla se tak před ním sama rozsvěcela a za ním zase zhasínala.

Téměř vběhl do chodby ve druhém patře a zjistil, že Andersonová už je skoro u dveří svého apartmá. Několika rychlými kroky přešel celou chodbu a neslyšně se dostal až za její záda. Právě když začala otevírat dveře, sáhl jí na rameno. Leknutím vyjekla a rychle se k němu otočila. V jejích hnědých očích se mihl úlek vystřídaný úlevou a pak obezřetným vyčkáváním. Severus se na ni fascinovaně díval a aniž by si to uvědomoval, stále ji držel za lokty. Na zlomek vteřiny se cítil jako zhypnotizovaný - nebyl schopen se ani pohnout, natož pak promluvit.

Jenomže pak nabraly události nenadálý spád. Dřív než stačil cokoliv říct nebo udělat, objevila se ve dveřích její dcera a upřeně na něj pohlédla. Náhle Severus ucítil, jak letí vzduchem přes celou chodbu. Potom ho něco prudce uhodilo do zátylku, až se mu zatmělo před očima. Že to byla nejspíš zeď, mu došlo až ve chvíli, kdy u ní nehybně ležel a cítil, jak ho studí do boku.
„Carolyn! Co to děláš?!?“ slyšel odněkud z dáli Jeanin rozzlobený hlas. „Říkala jsem ti přece, že se dokážu ubránit sama! Ty už máš dávno spát a ne mi dělat bodyguarda před někým, kdo mě vůbec neohrožuje!“
„Ale tys křičela, mami,“ ozval se zoufalý dětský hlásek.
„Protože jsem se lekla, ale to neznamená, že jsem hned v nebezpečí života! Ať už jsi v posteli!“ hromovala Andersonová starší.
„Jsi v pořádku, Severusi?“ ozvalo se už o něco blíž. Pak se ho dotkla jemná ruka, ale ten příjemný pocit byl okamžitě přehlušen zvukem kovadliny, který se mu po prvním pohybu rozezněl v hlavě.
„Co se staráte?“ sykl a pokusil se vstát. Nebýt toho, že mu Andersonová pomohla, nejspíš by se mu to nepovedlo, takhle však mohl pokračovat ve své hře na hrdinu. Vytrhl svou ruku z její dlaně, s námahou sebral hůlku, která mu upadla na zem a pokusil se o hrdý odchod. Moc mu to nešlo, protože chodba před ním tancovala, jako by vypil celou láhev whisky. Zvracet ale začal, až když dorazil do sklepení.

Kapitola osmá – Užiteční skřítci

Jean Andersonová zvedla oči od snídaně a pohlédla přes stůl na svou dceru. Carolyn se už dobrých dvacet minut rýpala v ovesné kaši a Jean si byla jistá, že zatím všehovšudy jednou olízla lžíci.
´Aspoň že jí ještě záleží na tom, jestli se na ni zlobím nebo ne,´ pomyslela si. Poslední dobou mívala stále častěji pocit, že je se svými výchovnými metodami v koncích. Carolyn byla na svůj věk až příliš schopná a samostatná a Jean se začínala děsit toho, kam se její kouzelná síla obrátí, pokud se jí nedostane správné výchovy a usměrnění.
´Ještě ji chvilku nechám, než vyrazíme do knihovny,´ řekla si v duchu Jean a znovu sáhla po svém šálku s kávou. Zpravidla dávala ráno přednost čaji, ale vzhledem k tomu, jak rušnou noc prožila, vzala dnes zavděk silnou kávou. 

Když totiž o půlnoci uviděla Snapea, jak se potácí chodbou pryč a sotva se drží na nohou,  vyděsila se. Ten úder do hlavy byl dost silný na to, aby omráčil i trolla a ona měla strach, aby Severus někde ve sklepení nezkolaboval. To, že momentálně odešel po svých, nemuselo ještě znamenat, že je v pořádku. Jenomže než se za ním stačila rozběhnout, Carolyn se rozplakala, a jakkoliv se na ni Jean zlobila za to, co právě vyvedla, nedokázala od ní odejít. Vrátila se s ní dovnitř, uložila ji do postele a teprve když se její vzlyky pomalu utichly, vysvětlila jí, že musí jít ještě zkontrolovat profesora Snapea, jestli není zraněný. Carolyn jen tiše přikývla a zabořila uslzený obličej do polštáře. Přes krb se však Jean nepodařilo ke Snapeovi ani nahlédnout, protože ho měl zajištěný. Také dveře měl zamčené a zabezpečené nějakým kouzlem. Nezbylo jí tedy nic jiného, než požádat o pomoc Tabby. Skřítci měli svá vlastní podivná kouzla, díky kterým se dokázali bez problémů dostat i tam, kam běžný kouzelník nemohl, a to se teď velmi hodilo.

Tabby se vrátila po pár minutách se zprávou, že „pan profesor je velmi bledý a často strká hlavu do záchodu.“ To vypadalo na pořádný otřes mozku. Jean bylo jasné, že nejbezpečnější by bylo dostat ho na ošetřovnu, ale nedoufala, že by se jí to podařilo. Jeden či druhý z nich by totiž musel v tom případě Pomfreyové vysvětlit, co se vlastně stalo…a to by Snapea nejspíš definitivně zabilo. Přiznat, že ho takhle zřídilo pětileté dítě, prostě nešlo. Ale v tomhle stavu by neměl zůstat přes noc sám… Takže se Jean znovu vydala za ním a dobrou půlhodinu klepala na jeho dveře. Marně - neotevřel. Zkusila si odemknout kouzlem, ale Snape zřejmě používal nějaké zvláštní zabezpečení, protože obyčejná Alohomora na dveře neplatila. Zkusit jiné kouzlo by znamenalo riziko, že zbourá půl sklepení, než se jí povede dveře otevřít, a to nechtěla riskovat. Ještě chvíli klepala, ale když tím přivolala jen školníka Filche s jeho kočkou, vzdala to a vrátila se do svého pokoje.  

Znovu vyslala Tabby zkontrolovat Snapea. Ta se vzápětí vrátila se zprávou, že „pan profesor je stále velmi bledý a sedí na zemi v koupelně.“ Jean byla nešťastná. Nevěděla, co teď dělat – potřebovala se k němu dostat, ale nešlo to. Co teď, kudy z toho ven? Nemohla přece dopustit, aby profesor lektvarů upadl do bezvědomí a třeba se nakonec udusil… A tak nervózně přecházela po pokoji a co chvíli posílala Tabby na kontrolu do sklepení. Když se Tabby asi popáté vrátila, přivedla s sebou další skřítku, která jí byla k nerozeznání podobná.
„Tabby moc nerada vidí, jak se paní trápí, a chtěla by jí pomoci,“ řekla skřítka. „Tabby má sestřičku Winky, paní. Winky je v Bradavicích déle než Tabby, paní, a může děkovat profesoru Brumbálovi, že tady směla zůstat, i když tak hodně pila. Ale Winky už teď nepije, paní, a někdy chodí k panu profesorovi uklízet, paní. Winky slíbila, že na pana profesora přes noc dohlédne, aby mohla Tabby zůstat tady,“ řekla skřítka a významně pohlédla ke Carolynině ložnici. Její sestra souhlasně zamávala ušima.
Jean si povzdychla.
„Dobře, to budu moc ráda. Winky, teď mě dobře poslouchej – nejdůležitější je, aby profesor Snape pořád dýchal, rozumíš? Nesmíš z něj spustit oči, a kdyby se ti zdálo, že má problémy, okamžitě pro mě přijdeš a nějakým způsobem mě k němu dostaneš, ano?“
„Winky tomu rozumí, paní. Winky pana profesora zná, paní, a ví, že musí být opatrná, protože pan profesor má své nálady, paní,“ odpověděla skřítka a zuřivě zamrkala velkýma očima. Pak svěsila uši a dřív, než stačila Jean nějak zareagovat, vrhla se na zem a začala tlouct hlavou o podlahu.
„Ošklivá Winky, neřád je to! Špatně mluvila o panu profesorovi! Winky je takový neřád!“
Jean přemohla úlek, rychle skřítku chytila a postavila zase na nohy.
„Přestaň, Winky, to už stačí!“ spustila na ni přísně. „Už ses potrestala, tak se teď věnuj své práci!“
„Ano, paní,“ hlesla tiše skřítka, luskla prsty a v ten okamžik byla pryč. 

Když zmizela, Jean se trochu ulevilo. Vrátila se do ložnice ke Carolyn, která už naštěstí spala, vyčerpaná silnými zážitky i pláčem. Na andělské tvářičce se jí stále ještě leskly slzy a Jean je s povzdechem setřela. Pak si ke své dceři lehla, přivinula ji k sobě a pohladila po světlých vlasech. Carolyn tiše vzlykla, přitulila se blíž a její malé ruce objaly Jean kolem krku. Zakrátko už obě spaly neklidným spánkem, stejně jako Tabby, která se jako věrný pes stočila na zem u postele.

Ráno patřila první Jeanina myšlenka Snapeovi. Nechala Carolyn ještě spát a tiše přešla do obývacího pokoje, kde už na ni čekala Tabby s hlášením.
„Pan profesor už je vzhůru, paní. Winky ho sledovala celou noc a říkala, že dýchal. Ale ráno prý znovu zvracel, když vypil ten lektvar.“
Jean si domyslela, že se Severus nejspíš pokusil vzít si něco na zklidnění žaludku, ale nepomohlo mu to. Přežil však noc, a to bylo v téhle chvíli nejdůležitější. Dalo se očekávat, že přes den neunikne jeho zdravotní stav bystrému pohledu jeho kolegů a že ti už se postarají, aby mu madam Pomfreyová pomohla. Jen zvažovala, nakolik blízko se k němu může odvážit ona. Určitě by se mu měla za Carolyn omluvit, ale nebyla si vůbec jista, jestli jí k tomu poskytne příležitost.

Zamyšleně se podívala přes stůl na Carolyn a jejich pohledy se setkaly.
„Ještě se na mě zlobíš, mami?“ špitlo tiše děvčátko.
Jean chvíli mlčela. Ano, zlobila se, ale to jí teď nemohla říct, pokud ji nechtěla psychicky úplně srazit.
„Dobře mě poslouchej, Carolyn,“ rozhodla se k diplomatické odpovědi. „Hodně jsem o té noční příhodě přemýšlela a rozhodla jsem se, že se musíme dohodnout na určitých pravidlech, která budeme ode dneška dodržovat.“
Carolyn ji s viditelnými obavami sledovala.
„Tak za prvé, když tě pošlu do postele s tím, že máš spát, nebudeš hledat žádné záminky, jak se z té postele zase co nejrychleji dostat. Tohle dělají jen malé děti, a protože ty o sobě pořád říkáš, že už jsi velká, budeš se chovat tak, abys mi to dokázala. Když nebudeš moci usnout, vezmeš si knížku a budeš si číst, ale za žádných okolností nebudeš trajdat po bytě ani po hradě, jasné?“
Carolyn tiše přikývla.
„Za druhé, i když se cítíš hrozně velká a dospělá, pořád jsi ještě dítě a já jsem tvoje matka. Já chráním tebe, a ne ty mě, rozumíš? Protože já dokážu mnohem lépe posoudit, kdy některé z nás hrozí nebezpečí, zatímco ty jsi ještě příliš nezkušená, abys to bezpečně poznala. A za třetí,“ pokračovala Jean nekompromisně, „nejspíš nastal čas, aby ses konečně začala učit disciplíně a sebeovládání. Není možné, abys svou kouzelnou sílu vůbec neovládala a házela s lidmi o zeď, kdy tě napadne.“
„Chtěla jsem ho jen odstrčit,“ řekla Carolyn a ukřivděně se na matku podívala. „Nemůžu za to, že letěl tak daleko.“
„Ale můžeš, holčičko - a v tom je právě ten problém,“ vzdychla Jean. „Musíš se naučit svoji sílu kontrolovat, jinak bude docházet k podobným neštěstím pokaždé, když se ti něco nebude líbit. Děkuj Merlinovi, že má profesor Snape tak tvrdou hlavu a že to tvoje odstrčení vůbec přežil.“
„Hm,“ pronesla Carolyn a upřela oči do talíře s ovesnou kaší.
„Takže až se nasnídáš a oblékneš, zajdeme spolu do knihovny, já ti tam vyberu knihy a kapitoly, které si dnes přečteš, a odpoledne si o nich spolu promluvíme, ano? A takhle to budeme dělat každý den. Jsi sice ještě příliš mladá na pravidelnou školní docházku, ale ledasčemu se můžeš naučit i z knih. Domluveno?“
„Domluveno,“ kývla Carolyn a nesměle se na matku usmála. Jean její úsměv opětovala. 

*****

Severus Snape se marně snažil vzpomenout si, kdy se naposledy cítil takhle mizerně. Hlava ho bolela až k zbláznění a chvílemi se mu točila. Žaludek měl jako na vodě, a ačkoliv se o to vehementně snažil, nebyl schopen udržet v něm ani povzbuzující lektvar, natož nějaké jídlo. Představa, že musí v tomhle stavu učit, byla velmi deprimující, ale nebylo jiné řešení. Jakmile by totiž přiznal Pomfreyové nebo Brumbálovi, že je mu zle, chtěli by vědět, co se mu stalo...a on jim to prostě říct nemohl. Sám se ještě nevyrovnal s faktem, že s ním doslova zametlo malé dítě, a to, prosím, pouhý pohledem. Zpočátku se tomu zdráhal uvěřit – takovou schopnost měli jen mimořádně silní kouzelníci. Dospělí kouzelníci. Kteří by se navíc dali spočítat na prstech jedné ruky. Jenomže reakce Jean Andersonové byla naprosto jednoznačná – ani vteřinu nepochybovala o tom, že celou věc způsobila její dcera. A jako matka nejspíš musela vědět, co její dítě dokáže.

Bylo přesně devět hodin, když vkráčel do sklepní učebny lektvarů. Šuškání mezi studenty ustalo, jakmile na ně pohlédl. Autoritu měl naštěstí pořád slušnou, i přes ty nesmysly, co o něm Holoubková napsala.
„Učebnice strana 96, lektvar na dorůstání kostí. Bližší instrukce máte na tabuli, ingredience ve skříni. Pracujte,“ pronesl téměř šeptem a svezl se na židli.
Doufal, že se mu podaří zabít dvě mouchy jednou ranou, tedy že studenty zaměstná na většinu hodiny a že se alespoň některým z nich ten lektvar povede. Pomfreyová si u něj včera objednala před blížící se famfrpálovou sezónou hned čtyřnásobnou dávku a Severusovi bylo jasné, že v tomhle stavu by ho nejspíš připravit nedokázal. Už pouhé pomyšlení na některé přísady, které do tohoto lektvaru patřily, mu znovu rozhoupalo žaludek. Zavřel oči a snažil se nemyslet na to, jak se s ním točí celý svět.

„Jste v pořádku, pane profesore?“ ozval se z první lavice nesmělý dívčí hlas.
Severus otevřel oči a s námahou je zaostřil směrem, ze kterého hlas přišel.
„Nevím, co ve vás vzbudilo dojem, že bych snad nebyl v pořádku, Pilgrimová!“ zasyčel, s vypětím všech sil vstal a současně probodl dívku ledovým pohledem. „Buďte tak laskava a starejte se raději o obsah svého kotlíku, ano? Nepředpokládám, že jste natolik geniální, abyste dokázala připravit za pouhých pět minut lektvar, jehož příprava běžně trvá půl hodiny, takže se věnujte své práci! Jak vidím, sotva jste začala! A můžete si být jista, že dnes si váš výtvor obzvlášť pozorně zkontroluju!“
Dívka mlčky sklonila pohled ke svému kotlíku.
´To tedy musím vypadat hodně mizerně, když si toho všimli i studenti,´ pomyslel si Severus, svezl se zpátky za stůl a znovu přivřel oči. ´Asi mě čeká hodně těžký den.´ 

O pár hodin později mu nezbylo než konstatovat, že měl zase pravdu. Hlava se mu pravděpodobně chystala puknout a byla uvnitř větší než venku. Jeho žaludek se stále ještě neumoudřil a odmítal v sobě udržet cokoliv tekutého či tuhého déle než pět minut, takže nemělo ani smysl chodit na oběd. Což ovšem neušlo Minervě McGonagallové, která před chvilkou zaklepala na dveře jeho pracovny se starostlivým výrazem v obličeji a s otázkou „Jsi v pořádku, Severusi? Postrádali jsme tě u oběda…“
Potlačil nutkání odseknout jí, ať se laskavě stará o sebe - tolik úcty ke své starší kolegyni kupodivu ještě choval. Ale zároveň odmítl cokoliv vysvětlit, jen ji požádal, ať ho nechá o samotě. Minerva odešla s podezíravým pohledem a s mumláním, že by si měl pro jistotu zajít na ošetřovnu. 

A pak dorazila ta sova. Zaklepala zobákem na sklepní okénko, které Severus neotevřel už několik let, takže, když se o to teď za pomoci hůlky pokusil, snesla se na něj záplava prachu. Upustila před něj srolovaný pergamen, zahoukala a okamžitě odlétla, aniž by čekala na odměnu či odpověď.

Severus na pergamen podezíravě zamžoural. Kdo mu to jen může psát, a ještě navíc odpoledne? Pošta přece chodí ráno... Nedočkavě dopis rozbalil, ale sotva rozpoznal písmo, zase ho upustil a nechal stočit zpátky do ruličky. Pak se posadil do křesla, zhluboka se nadechl, pergamen znovu uchopil a tentokrát konečně začal číst.
 

Vážený profesore Snape,

přijměte laskavě mou upřímnou omluvu za nevhodnou noční reakci mé dcery Carolyn. I přes své neobyčejné kouzelnické schopnosti je to ještě malé dítě a některé situace nedokáže správně vyhodnotit. Chtěla jsem se Vám omluvit osobně, ale nejsem si příliš jista, zda byste byl potěšen mou přítomností, takže raději volím tuto cestu. Doufám, že už je Vám o něco lépe, než Vám bylo v noci, a že se na mne a na Carolyn nezlobíte. Ještě jednou se omlouvám.

S pozdravem

Jean A.
 

Dočetl a zavřel oči. Takže to opravdu bylo to dítě, kdo s ním takhle zametl...a Jean přinejmenším ví o tom, že mu bylo zle, a není jí to jedno. Pousmál se, ale pak mu úsměv zmrzl na rtech. Vždyť by se nejspíš takhle zajímala i o kohokoliv jiného, komu by její dcera ublížila a komu by bylo celou noc špatně. Moment...jak to, že o tom ví? Jak ví, že mu v noci bylo tak strašně zle? Přes den se neviděli a v noci ji dovnitř nepustil, i když její naléhavé klepání moc dobře slyšel...

Prudce vstal a vzápětí se musel chytit desky stolu, aby neupadl. Když se vzpamatoval, zvolal co nejpřísnějším hlasem:
„Winky!!!“
Vzápětí se skřítka objevila uprostřed místnosti. Jak ho tam uviděla stát, pokorně sklopila oči a svěsila uši, jako by tušila, co přijde.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, odkud ví profesorka Andersonová o mém zdravotním stavu?“ zabodl do ní výhružný pohled.
„Winky nechtěla, pane...Winky musela, pane...paní se o pána moc bála, pane. Paní nevěděla, co má dělat, pane, a tak poprosila Winky, aby pána hlídala, jestli dýchá, pane,“ páčila ze sebe skřítka. „A Winky to udělala, pane. Ale Winky už se za to potrestala, že pomáhala cizí paní, pane,“ dodala vzápětí radostně a ukázala mu rudé dlaně.
Severus se v duchu zděsil.
„Jak ses potrestala?“ zeptal se trochu mírnějším tónem.
„Winky položila ruce na horký sporák, pane,“ hrdě řekla skřítka a mávala ve vzduchu spálenýma rukama.
Severus rychle uvažoval. Nikdy se skřítky nějak zvlášť necítil, ale tohle bylo hodně silné i na něj. Jenomže pokud chtěl Winky pomoci, musel to nějak zamaskovat, aby se skřítka za jeho záchvat dobrotivosti znovu nepotrestala.
„Je dobře, žes to udělala, Winky,“ kývl na ni. „Ten trest sis zasloužila. Ale já mám pro tebe svůj vlastní trest za to, žes mě takhle zradila.“
Sáhl do police po lahvičce s hojivým balzámem, odlil ho trochu do misky a přidal do něj lžičku čistého lihu. Pak zavolal skřítku k sobě a poručil jí, aby do roztoku ponořila obě ruce. Winky s vyplašeným výrazem poslechla. Jak ji líh začal pálit, cukla sebou, ale neodvážila se ruce vyndat, dokud jí to nedovolil Severus.
„Tu misku nechám stát zde na polici,“ zadíval se na ni profesor lektvarů přísně, „a ty se každý den ráno a večer potrestáš tím, že do ní na minutu ponoříš ruce. To budeš dělat tak dlouho, dokud ti neřeknu, že můžeš přestat. Rozuměla jsi mi?“
Winky plaše přikývla.
„A teď zmiz,“ zavrčel Severus. Winky už na nic nečekala a jeho rozkaz ihned splnila.
´Asi jsem se do té hlavy vážně praštil víc, než jsem tušil,´ uvažoval, zatímco znovu usedal do křesla a bral do ruky dopis od Andersonové. ´Ještě se na stará kolena začnu starat o skřítky, jako kdysi ta bláznivá Grangerová.´ 

Povzdechl si, když mu pohled znovu sklouzl na ten dopis. To tedy dopadl! Když už se konečně odhodlal zpronevěřit se zmijozelským zásadám a chtěl Andersonové poodhalit své city, div za to nezaplatil životem. Hmm...že by právě tohle byl ten důvod, proč nemluvila o žádném muži? Dcera, která ji chrání? Bylo by to zvláštní, ale konečně by to bylo aspoň nějaké vysvětlení...

Kapitola devátá – Život v Bradavicích

Byla poslední středa v září, když Jean Andersonová vpochodovala do sborovny a s hlasitým bouchnutím upustila své knihy na stůl. Ostatní profesoři, kteří byli právě v místnosti, se na ni překvapeně podívali a pak si vzájemně vyměnili tázavé pohledy.
„Copak se stalo, Jean?“ zeptal se opatrně Kratiknot.
Mladá profesorka se zhluboka nadechla a na okamžik přivřela oči, jak se snažila uklidnit, ale moc se jí to nepovedlo.
„Jsou to ignoranti a tupci,“ procedila mezi zuby.
McGonagallová povytáhla obočí.
„Jako bych právě slyšela promluvit Severuse Snapea,“ poznamenala.
„Nikdy jsem s ním v tomhle nesouhlasila, ale dneska mi nezbývá než mu dát za pravdu, Minervo,“ řekla Jean. „Vážně jsou to tupci.“
„Severus může jen litovat, že tu není, když konečně někdo sdílí jeho názor na studenty,“ usmál se Kratiknot. Jean na něj vyčítavě pohlédla.
„A co vás přimělo k takovému závěru? Jestli se dobře pamatuju, měla jste teď hodinu s prvními ročníky, ne? S těmi obvykle velké problémy nebývají, protože jsou ještě příliš vyjukaní z kouzelnického světa,“ zajímala se McGonagallová.
„Vyjukaní? Ani omylem,“ odtušila Jean, zatímco si šla do rohu místnosti nalít čaj. „Měla jsem zrovna prváky z Mrzimoru a Havraspáru. Nejspíš jste i vy už měli čest s mladým Popletalem, ne?“
Na tvářích jejích kolegů se objevily potutelné úsměvy následované souhlasným přikývnutím.
„No a Rafael Popletal prohlásil, že nechápe, proč by se měl učit nějakou hloupou obranu proti černé magii, když je Voldemort poražen a s ním i všichni ti, kdo stáli na straně zla. K němu se otevřeně přidala dobrá polovina studentů - ano, i z vaší koleje, Filiusi – a na té druhé polovině jsem viděla, že je to napadlo taky, jenom to nechtěli říct nahlas. Takže jsem místo učení strávila celou hodinu tím, že jsem si s nimi povídala o dobru a zlu a snažila jsem se jim vysvětlit, že nejen Voldemort používal černou magii a že je znalost obrany proti ní opravdu důležitá.“
Se šálkem čaje v ruce usedla ke stolu. Trochu se napila a dodala:
„Čekala jsem od studentů ledacos, ale rozhodně ne takovýhle pohrdavý přístup k umění, které bylo po generace pýchou každého schopného kouzelníka. Jak si jen mohou myslet, že s Voldemortovou smrtí ze světa nadobro vymizelo zlo a oni se tím pádem nikdy nebudou muset bránit kouzlům z oboru černé magie?“
„Časem to pochopí, Jean,“ řekla konejšivým hlasem Prýtová. „Uvidíte, že s nimi za pár týdnů nebudou problémy. Jen ten Rafael…“ zavrtěla pochybovačně hlavou, „nevím, nevím, co z toho chlapce bude!“
„Rafael jen nahlas řekl to, co si myslí většina z nich, Hety,“ oponovala Jean. „A to je na tom právě nejhorší. Vždyť oni jsou jedni z prvních studentů, kteří už Voldemortovo řádění příliš nepamatují, protože byli tou dobou ještě malí. A když si uvědomím, že takových studentů bude každý rok přibývat…“
„Budete zkrátka muset zařadit místo své obvyklé první hodiny povídání o dobru a zlu,“ usmál se Kratiknot.
Jean se na něj znovu vyčítavě podívala.
„Asi vím, co vám na tom nejvíc vadí, Jean,“ řekla McGonagallová. „Vy prostě máte pocit, že i když to studentům na začátku školního roku vysvětlíte, stejně nebudou brát obranu dost vážně, že?“
„Tak nějak,“ přikývla Jean. „Nechci učit předmět, o který studenti nestojí! A obrana proti černé magii se jím nejspíš brzy stane.“
„Tak nech obranu Snapeovi a uč létání!“ řekl se šibalským úsměvem Charlie Weasley, který právě vstoupil do sborovny a slyšel až poslední část debaty. „Já při nejbližší příležitosti zakleju Prescota kouzlem zapomnění, on někam odletí, aniž by si pamatoval, kam se vrátit, a místo bude volné!“
„Hned jsem tušila, že tě napadne něco takového!“ řekla Jean nespokojeně a zvedla se od stolu. „Ty prostě nikdy nedokážeš mluvit vážně. Typický Weasley! A teď mě všichni laskavě omluvte, jdu pro Carolyn do knihovny.“
„Uvidíme se u oběda!“ zavolal za ní vesele Charlie. 

Jakmile vešla Jean s dcerou do jídelny, zvedl se Severus Snape k odchodu. Mlčky je minul, jako by tam ani nebyly, a zamířil ke dveřím.
„Myslíš, že se ještě zlobí?“ zeptala se tiše Carolyn.
„Nevím, možná,“ odpověděla Jean neurčitě.
´Ostatně jak to můžu vědět, když odejde z místnosti pokaždé, když mě uvidí?´ pomyslela si trpce. ´Dělá mi přesně to, co já jemu tenkrát, když jsem zjistila, že býval Smrtijedem. A na ten omluvný dopis mi samozřejmě vůbec neodpověděl.´
Pomohla Carolyn usednout na vysokou židli u stolu a sama se posadila vedle ní. Chvilku poté, co se pustily do jídla, se za nimi ozval Charlieho hlas.
„Nebude vám vadit, když si přisednu?“
Jean vzhlédla a trochu se pousmála.
„Jistěže ne, pokud se nebojíš, že se Snape vrátí a vynese tě ze svého místa v zubech.“
„Nevěřím, že by se ještě vrátil,“ odpověděl Charlie a spiklenecky zamrkal. Pak si klidně sedl na Snapeovo místo a sáhl pro polévku.
„Tak co jsi dnes četla zajímavého, Carolyn?“ naklonil se trochu dopředu a pohlédl na blonďaté děvčátko.
„Vzestup a pád černé magie,“ odpověděla hrdě.
„Které kapitoly?“ zajímal se. Carolyn mu je poctivě vyjmenovala a on se jí hned začal vyptávat na další podrobnosti.
Jean tiše seděla mezi nimi a poslouchala jejich debatu.
´Charlie to s dětmi zatraceně umí,´ napadlo ji. ´Je vidět, že měl spoustu mladších sourozenců.´ Svým způsobem byla ráda, že má aspoň chvilku pro sebe, a jen se tiše usmívala, když na půl ucha naslouchala těm dvěma. 

Poté, co všichni tři dojedli, se k ní Charlie trochu naklonil.
„Nešla by sis večer zalétat?“ navrhl. „Firenze byl před obědem v překvapivě dobré náladě a milostivě se zmínil, že večer bude určitě pěkné počasí.“
Jean trochu znejistěla. Charlie byl velice milý, ale ona ani v nejmenším netoužila dostat se s ním do nějaké choulostivé situace. Což se při létání klidně mohlo stát, jak se už v minulosti přesvědčila. Opatrně řekla:
„No, víš…, za tu dobu, co jsem tady, jsem byla létat jenom jednou a zdálo se mi, že moje koště by potřebovalo po těch letech nečinnosti pořádně vyčistit a promazat. Ale nějak jsem se k tomu ještě nedostala…“
„Není problém,“ pronesl Charlie suverénně. „Hned teď si ho od tebe vezmu a do večera bude jako nové. Slibuju.“
„No dobře,“ povzdechla si Jean. „Řeknu o tom ještě Johnu Prescotovi, určitě půjde rád s námi,“ dodala vzápětí s nevinným výrazem a s tichým zadostiučiněním sledovala, jak Charliemu zmrzl úsměv na rtech. 

*****

„Trápí tě zažívací potíže, Severusi?“ usmál se Brumbál na profesora lektvarů, když se s ním potkal před jídelnou.
„Ovšemže ne, pane řediteli!“ odtušil Snape trochu rozladěně. „Proč by měly?“
Na to, aby se ještě nechal zmást ředitelovým veselým tónem, ho znal příliš dlouho a bezpečně tušil, že se Brumbál neptá jen tak ze zdvořilosti.
„Proč? Inu, všiml jsem si, že ti už nějakou dobu v přítomnosti profesorky Andersonové nechutná jídlo, což mi přijde trochu podivné a nedokážu si to vysvětlit jinak, než možnými zdravotními problémy,“ řekl.
„Ty problémy jsou poněkud jiného charakteru, než se domníváte, pane řediteli,“ odpověděl mu. „O mé zdraví však rozhodně nemusíte mít obavy.“
„To rád slyším,“ pokýval Brumbál hlavou.
Severus se rychle otočil k odchodu, ale ředitel ještě neskončil.
„Pokud to tedy nejsou zdravotní důvody, co tě pokaždé vyžene z jídelny, pak bych velmi ocenil, kdybys mohl své náhlé odchody od stolu minimalizovat, Severusi. Už kvůli studentům, kteří nejsou zas tak nevšímaví, jak se domníváš.“
„Jistě, pane řediteli,“ sykl Severus s očima přimhouřenýma zlostí.
Brumbál se na něj zářivě usmál a vykročil směrem do jídelny. Spokojeně přitom pokyvoval hlavou a něco si mumlal, zatímco Severus vztekle pokračoval směrem do sklepení.

***** 

Ten večer se nakonec Jean Andersonové vydařil lépe, než očekávala. Carolyn usnula už v deset hodin, unavená povinnou dávkou čtení a učení. Charlie splnil slovo, její Challenger 5000 perfektně připravil a Prescotovu přítomnost vzal kupodivu velmi sportovně. Učitel létání zase oprášil svou znalost některých zřídka užívaných obratů a při střemhlavých honičkách noční krajinou dokázal s Jean a Charliem udržet krok, ačkoliv byl handicapován svým starým zraněním. A pokud šlo o počasí, kentaur Firenze měl samozřejmě pravdu – krásnější zářijovou noc málokdo z nich zažil.

Hodinu po půlnoci padla Jean do postele, příjemně unavená a s pocitem, že celý svět je krásný a ten kouzelnický zvlášť. Usínala se šťastným úsměvem na rtech a celou noc se jí zdálo o létání. Kupodivu to však nebyl ani Charlie Weasley, ani John Prescot, kdo s ní byl v tom snu ve vzduchu...

***** 

„Zatraceně!“ vylétlo z ní, když ráno otevřela oči. Podle světla v pokoji totiž okamžitě poznala, že zaspala, a pohled na nepochopitelně němý budík jí to jen potvrdil. Rychlostí blesku absolvovala kolečko koupelna-snídaně-šatník-koupelna a pak se vrhla ke Carolyn do pokoje.
„Vstávej, Carolyn!“ pokoušela se ji rychle vzbudit. „Vstávej, holčičko, zaspaly jsme!“
Carolyn vypadala, jako by byla stále ještě uprostřed krásného snu, když se ji Jean opatrně snažila dostat z postele.
„Dneska se nasnídáš sama, a pak tě Tabby odvede do knihovny, ano? Přečteš si další dvě kapitoly z té včerejší knihy a navečer si o nich promluvíme. Už musím běžet. Hezký den,“ popřála jí ještě, políbila ji na čelo a vyběhla na chodbu.
„Ale já už jsem tu knihu přečetla celou,“ zamumlala rozespale Carolyn - Jean už ji však neslyšela. 

Den, který pro ni začal takto hekticky, byl plný překvapení. Všechny její vyučovací hodiny proběhly sice poměrně klidně, ale když skončilo dopolední vyučování a ona vyzvedávala Carolyn v knihovně, zjistila, že její dcera právě čte podivnou zelenou knihu s nápisem Dávno zapomenutá přeměňovací kouzla.
„Tohle jsi ale neměla číst, ne?“ zeptala se přísně. „Ráno jsem ti přece řekla, aby sis přečetla další dvě kapitoly ze Vzestupu a pádu černé magie.“
„A já jsem ti na to řekla, že už mám tu knihu přečtenou celou,“ odpověděla klidně Carolyn. „A jelikož jsi mi nezadala žádnou další povinnou četbu, zvolila jsem knihu podle svého vlastního uvážení. Takovou, která mi pomůže rozvinout mé schopnosti netušeným směrem.“
„Hm...dobře,“ přikývla Jean, silně zaskočená tou odpovědí. „Tak mi o ní při obědě něco povíš, ano? A teď pojďme do jídelny, už mám hlad. Ráno jsem toho moc nesnědla, jak jsem zaspala a musela spěchat na vyučování.“ 

Další překvapení sedělo u stolu a jmenovalo se Severus Snape. Profesor lektvarů po několika týdnech nečekaně porušil onen rituál, při kterém odcházel z jídelny, sotva do ní obě Andersonové vstoupily.
„Dobrou chuť, profesore,“ popřála mu Jean, když trochu nervózně usedala vedle něho.
Na malý moment zvedl oči od Denního věštce a pohlédl na ni, ale neodpověděl. Jean nalila polévku Carolyn i sobě a pak se pootočila ke Snapeovi. Chtěla se mu ještě jednou omluvit za tu noční nepříjemnost s Carolyn, ale dřív, než stačila něco říct, promluvil on.
„Jistě vám nebude činit velké problémy chovat se, jako kdybych tu vůbec nebyl, profesorko. Ujišťuji vás, že jsem zde setrval jenom proto, že si to přál pan ředitel, takže se laskavě nedejte mou přítomností rušit.“
„Vaše přítomnost mi nevadí, profesore,“ odpověděla klidně Jean, „i když nepopírám, že mě trochu překvapila. Ale snad se z toho šoku brzy dostanu.“
Zkoumavě na ni pohlédl a pak mlčky upřel oči zpět do novin. Jean si povzdechla.
´Nejspíš se nikdy nedočkám toho, aby se mnou mluvil normálně,´ pomyslela si. ´I když – co u něj znamená „normálně“? Nejspíš právě tohle...´
Pootočila se zpátky ke Carolyn a s úsměvem ji vyzvala, aby jí pověděla o té knize, kterou dnes četla. Snapea se snažila podle jeho přání ignorovat a celkem se jí to dařilo, až do chvíle, kdy se zvedla k odchodu. Jak vstávala od stolu, nechtěně se dotkla jeho ramene a on sebou trhl tak prudce, jako by ho snad spálila.
„Promiňte,“ pokrčila Jean rameny, i když nechápala, proč reagoval tak přehnaně.
„Profesorko Andersonová, buďte tak laskava a pro příště se vyvarujte jakýchkoliv dotyků. Myslím, že jsem vám jasně řekl, že mi nejsou příjemné,“ zavrčel.
„Jak si přejete,“ odsekla a pomohla Carolyn z vysoké židle.
„Co se mu stalo?“ zašeptala její dcera s očima upřenýma na profesora lektvarů.
„Nevím. Asi dnes vstal z rakve špatnou nohou,“ neudržela se Jean, a aniž by se na Snapea znovu podívala, vyšla z jídelny. 

Pak odvedla Carolyn do jejího pokoje a uložila ji ke spánku. Odpoledne Jean ještě čekala hodina s nebelvírskými a zmijozelskými páťáky, takže zanedlouho opět spěchala do učebny obrany proti černé magii. Tuhle třídu učila velmi ráda – sešli se v ní skoro samí schopní studenti, kteří se o obranu neobyčejně zajímali a kteří hltali každé její slovo.

V dobré náladě potom vešla do sborovny, nalila si čaj a s pohledem upřeným na horu pergamenů s domácími úkoly přemýšlela, zda si je raději nemá odnést k sobě do pracovny.
„Máte hodně práce, Jean?“ přisedla si k ní Minerva McGonagallová.
„Mám, ale to počká, Minervo,“ odvětila jí s úlevným pocitem, že se nemusí do kontroly těch úkolů pouštět hned. „Copak se děje?“
„Vcelku nic,“ řekla McGonagallová nezvykle pomalu. „Jen...možná byste měla vědět, že jsem dnes měla při jedné své hodině velmi zajímavou návštěvu. Nečekanou, ale zajímavou.“
„Koho?“ nechápala Jean.
„Vaši dceru,“ pousmála se McGonagallová.
„Carolyn?!?“ vytřeštila Jean oči. „Ale...jak to? Co tam dělala?“
„Nic, co by vás mělo znepokojovat,“ odpověděla klidně McGonagallová. „Přišla, když jsem začínala hodinu s mrzimorskými a nebelvírskými prvňáky. Zdvořile se zeptala, jestli by se také mohla zúčastnit a prohlásila, že ji zajímá především obsahová náplň mé vyučovací hodiny. Přesně takhle to formulovala. Nebyl důvod jí to nedovolit, takže jsem ji poslala do zadní lavice a prakticky celou hodinu jsem o ní nevěděla. Na závěr hodiny mi to nedalo, zašla jsem za ní a zeptala se, jestli si nechce také něco zkusit. Vycházela jsem z toho, že nejspíš ani nemá hůlku, se kterou by mohla kouzlit, takže s námi nemohla v průběhu hodiny nic dělat.“
„Ó můj bože!“ zašeptala Jean, která už tušila, co bude následovat. A McGonagallová ji nezklamala.
„Řekla mi, že hůlku nepotřebuje, což mě trochu překvapilo. Pak se jenom upřeně podívala na zápalku, kterou se její soused celou hodinu marně snažil přeměnit v jehlu, a aniž by vyslovila jakékoliv zaklínadlo, bez problémů ji přeměnila na jehlu a zase zpátky. Něco...takového...jsem nikdy v životě neviděla, Jean,“ dopověděla rozrušená profesorka přeměňování a hlas se jí chvěl.
Oči měla upřené na ni, jako by od ní čekala potvrzení, že se nemýlila a že je Carolyn něčeho takového opravdu schopna. Jean jí ale nestačila odpovědět, protože v té chvíli si k nim přisedl maličký Kratiknot.
„U mne byla o hodinu později,“ zaskřehotal a skoro se ztrácel za vysokým stolem. „Také se velmi zdvořile zeptala, jestli může chvíli zůstat, a pak usedla do zadní lavice. Měl jsem právě druháky a levitovali jsme stůl, což jim činilo velké potíže. Všiml jsem si, jak vaše dcera nechápavě vrtí hlavou, tak jsem za ní šel a optal se jí, jestli rozumí tomu, co se právě učíme. Řekla, že tomu samozřejmě rozumí, ale že nechápe, jak může mít někdo problémy s tak triviálním kouzlem. Pak se upřeně zadívala na stůl, ten vylétl do vzduchu a měkce přistál na opačném konci místnosti. Sotva jsem ji stačil pochválit, tak se zvedla a odešla. Ostatní studenti z toho byli samozřejmě celí pryč.“
Jean si ztěžka povzdychla.
„Levitování předmětů bylo odmalička její silnou stránkou, Filiusi. Už jako batole nechávala každou chvíli po místnosti létat svoje hračky. Vždycky jsem trnula hrůzou, kdy se u nás kvůli tomu objeví někdo z ministerstva a odhalí tak můj úkryt. Každopádně si s ní o tom vážně promluvím a slibuji, že už se to nebude opakovat!“
„Ale proč?“ protestoval učitel kouzelných formulí. „Já ji přece rád uvítám na kterékoliv hodině! Je pro mne velká čest učit takhle nadané dítě! I když, jak to tak vypadá, mohla by spíš učit ona mě, chichi!“
„Jenomže já se o ni bojím, Filiusi,“ odvětila Jean, „a nechci, aby o jejích mimořádných schopnostech věděl každý. Je ještě příliš malá na to, aby se dokázala sama ubránit, kdyby jí chtěl někdo ublížit... Zlí kouzelníci určitě ještě nevymřeli, a kdyby se Carolyn  něco stalo, nepřežila bych to.“
„Pořád to nechápu, Jean,“ vrtěl hlavou Kratiknot. „Co vám na tom vadí? Čeho se tak bojíte?“
„To je přece jasné, Filiusi,“ vložila se do debaty netrpělivě McGonagallová. „Kdyby někdo zjistil, jak mimořádné nadání to dítě má, mohlo by ho napadnout využít toho...no však víš...třeba pro přípravu všemocného lektvaru,“ ztlumila hlas a obezřetně se rozhlédla po sborovně.
„Všemocného...?“ vyjekl Kratiknot a okamžitě přešel do šepotu. „Ale to by bylo opravdu hrozné! To by byla hrů-za! Už vás tedy chápu, Jean. Ale...“ ztlumil hlas ještě víc a také se kolem sebe pátravě rozhlédl, „opravdu si myslíte, že by mohla být až tak mocná čarodějka a že by ten lektvar...?“
Jean pokrčila rameny.
„Bohužel tomu všechno nasvědčuje, Filiusi. Nejen její schopnosti, ale třeba i to, že se narodila v předvečer Svátku všech svatých.“
Kratiknot znovu překvapeně vyjekl. McGonagallová si zakryla ústa dlaní a jen její obrovské oči dávaly tušit, jak vážně bere tuto informaci.
„Dobře, Jean,“ vzpamatovala se jako první McGonagallová. „Slibuji, že pokud přijde Carolyn do mé hodiny, už ji nenechám nic předvádět před ostatními studenty.“
„Ani já ne,“ přidal se Kratiknot.
„Děkuji vám oběma,“ pousmála se vděčně Jean. „A teď mě, prosím, omluvte, půjdu si s ní o těch dnešních neplánovaných exkurzích trochu promluvit.“ 

Hromada neopravených domácích úloh zůstala dál ležet na jejím stole ve sborovně.

Pokračování