POVÍDKY

ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

 

  
Učitel obrany proti lásce II
Autor: Ginny

Kapitola čtvrtá – Čaj u Minervy

„Pojďte dál,“ ozvalo se z pracovny Minervy McGonagallové, sotva Jean zaklepala na dveře. Vstoupila tedy dovnitř.
„Mám pro vás malé překvapení,“ usmála se zástupkyně ředitele. Pak přinesla ke stolu překrásnou porcelánovou konvici, nalila z ní do šálku čaj a s pyšným úsměvem ho podala Jean. Ta opatrně přičichla, trochu nedůvěřivě pohlédla do šálku a čaj ochutnala. Vzápětí se jí rozzářily oči.
„To je přece můj oblíbený zelený čaj – Jasná hvězda!“ řekla se širokým úsměvem. „Kde jste k němu přišla?“
„No, nejprve na ministerstvu, ale teď už si ho objednávám ve speciálním zásilkovém obchodě,“ zavrtěla se McGonagallová spokojeně v křesle. „Prostě jsem byla zvědavá, jaká vzácnost tehdy na ministerstvu upoutala vaši a bohužel i moji pozornost natolik, že jsme se staly pro Malfoye tak snadnou kořistí. Takže jsem se o ten čaj trochu víc zajímala… Od té doby na něj nedám dopustit - je doopravdy mimořádný a vůbec se nedivím, že vám v Bradavicích chyběl.“
„To mě těší, že vám také chutná,“ usmála se Jean. „Třeba díky tomu přestanu mít výčitky svědomí, že jsem vás do toho tehdy vůbec zatáhla a že jste pak dva dny ležela na ministerstvu v bezvědomí…“
„Ale prosím vás!“ přerušila ji rázně McGonagallová. „Nemáte si vůbec co vyčítat. Ostatně, vy jste přece na celou tu záležitost doplatila podstatně víc než já.“
„Asi ano,“ povzdychla si Jean. „Ale mluvme nejdřív o Bradavicích, vždyť tady se toho tolik stalo! Hořím nedočkavostí, abych se konečně dozvěděla všechny podrobnosti.“
„Dobře, Jean,“ přikývla McGonagallová, „ať je tedy po vašem. I když to vůbec není veselý příběh.“
Napila se čaje, zhluboka se nadechla a začala vyprávět.

„Těsně po vašem odjezdu se kupodivu nedělo nic mimořádného. Studenti byli sice z vaší údajné smrti hodně smutní, ale pokud jde o Smrtijedy a Vy-víte-koho...“
McGonagallová se zarazila a nespokojeně potřásla hlavou.
„Vidíte, Jean, od jeho smrti už uplynulo několik let a stejně mi pořád dělá problémy vyslovit jeho jméno. Tolik nás ta doba všechny poznamenala… Tak tedy znovu - Smrtijedi a Voldemort nevyvíjeli tou dobou žádnou zvláštní aktivitu. Neuplynul však ani rok a situace se začala měnit. Voldemort měl stále víc síly a začínal přecházet do útoku. Přepadal se svými Smrtijedy kouzelnické rodiny, zpravidla uprostřed noci, mučil je a pak zabíjel. Jeho terčem se velmi často stávaly rodiny těch studentů, kteří věřili Harrymu Potterovi a kteří byli připraveni postavit se po jeho bok, jakmile by to bylo třeba. Takhle zemřela Hannah Abbottová a celá její rodina, Padma a Parvati Patilovy, Ernie Macmillan a další a další. Většinu z nich jste asi znala z doby svého působení v Bradavicích.“
„Ale co dělal Severus?“ přerušila ji Jean. „Tedy...profesor Snape? Copak už nepracoval pro Řád a nešpehoval Voldemorta? Proč vás nevaroval, co se chystá? Pan ředitel přece říkal, že právě tohle je jedna z jeho nejdůležitějších úloh…“
„Varoval nás, Jean, varoval - pokud se o tom včas dozvěděl. Protože Voldemort se stále více osměloval a vyrážel do svých akcí bez předchozí přípravy a prakticky nahodile. Tyhle smrtící údery byly čím dál častější, a nadto na ně s sebou bral jen ty Smrtijedy, kteří prosluli svou mimořádnou krutostí. A to Severus rozhodně nebyl a nikdo z nás ho ani k něčemu takovému nemohl nutit.“
McGonagallová si povzdychla.
„Bylo to těžké období pro nás všechny, Jean, ale pro Severuse zvlášť. Pokaždé, když Voldemort někde bez varování udeřil a nechal za sebou další mrtvé, si Severus vyčítal, že ve své roli selhal. Samozřejmě, že to před námi nechtěl otevřeně přiznat, ale přece jen ho za ta léta známe a viděli jsme, jak moc si to bere… Brumbál ho musel mnohokrát ujišťovat o své podpoře a vypočítávat mu jména těch, které naopak pomohl zachránit.“

„I z toho důvodu bylo jen dobře, když po dalším asi jeden a půl roce konečně nadešel čas rozhodující bitvy. Voldemort si pro ni vybral budovu ministerstva kouzel, snad proto, že měl ministerstvo v té době již plně pod kontrolou. Ta bitva trvala celý den a celou noc a ztráty na obou stranách byly obrovské. Jistě, museli jsme s něčím takovým předem počítat, ale přesto to bolelo...moc to bolelo. Přišli jsme o Remuse Lupina – toho jste asi ani neznala, ale byl to skvělý člověk, jeden z vašich předchůdců na postu učitele obrany proti černé magii. Zahynula tam Glorie Johnsonová, vaše dobrá přítelkyně, i její dcera Angelina.“
Jean jen smutně přikývla – tahle zpráva se k ní jako jedna z mála dostala už letos na jaře, kdy se rozhodla vrátit se do Británie.
„Ztratili jsme Hannah Hoochovou, Violetu Vínovou, Arabellu Figgovou a mnoho a mnoho dalších, které jste také znala. Arthur a Molly Weasleyovi v té bitvě přišli o polovinu svých synů – Billa, Freda i George, a dokonce i svou jedinou dceru Ginny. Statečný Hagrid zemřel, když jeden ze Smrtijedů namířil svou hůlku na záda jen pár metrů vzdáleného Harryho Pottera. Rubeus ho zakryl vlastním tělem a zachránil mu tak život. Měli jsme mnoho dalších mrtvých…těžko je všechny vyjmenovat a na nikoho přitom nezapomenout.“
Minerva se odmlčela, jako by sbírala síly k dalšímu vyprávění.
„Kdo zabil Voldemorta?“ zeptala se tiše Jean.
„Harry Potter, samozřejmě.“
„Ale...myslela jsem, že měli hůlky se stejným jádrem a že tedy jeden druhého nemohli zabít,“ namítla Jean.
McGonagallová se smutně usmála.
„Toho si byl dobře vědom i Voldemort, takže si na souboj s Harrym opatřil novou speciální hůlku, jejíž jádro tvořily ocasní žíně jednorožce, vílí vlas a blána z dračího srdce. Opravdu pozoruhodná kombinace, která měla být ve svém výsledku velmi silná...pokud by ovšem nebyl protivníkem právě Harry Potter. Snad to byla láska, se kterou se pro něj jeho matka před lety obětovala, co ten souboj rozhodlo - to nikdo přesně neví. Ani Albus Brumbál to později nedokázal uspokojivě vysvětlit, a to už je co říci. Každopádně, Harry v tom přímém souboji zvítězil a po Voldemortovi nezbyl ani ten obvyklý prach a popel.“
„Na čí straně bojoval Snape?“ zeptala se po krátké odmlce Jean.
„No, možná vás to překvapí, Jean, ale Severus vůbec nebojoval.“
„Jak to?“ nechápala.
„Ne že by snad nechtěl - on prostě jenom nedostal šanci. Bylo nám předem jasné, že Severus musí vstoupit do bitvy na Voldemortově straně. Voldemort totiž soustředil všechny svoje síly, tedy nejen Smrtijedy, ale i různé kouzelné kreatury a také kouzelníky, kteří ho doposud podporovali jen tajně, na jakémsi skrytém místě už měsíc před tím střetem a Severus tam musel být s nimi. Pokud vím, původně si myslel, že jakmile boj vypukne, přejde na naši stranu a nečekaně zaútočí na ostatní Smrtijedy. Ale Albus Brumbál, který vždycky myslí na všechno, měl jiný plán. Sotva boj začal, nečekaně zasáhl Severuse omračovacím kouzlem a ten tím pádem neměl šanci bojovat na jedné či druhé straně.“
„U Merlina!“ vydechla Jean. „Ale proč?!?“
Minerva se pousmála.
„Asi málo znáte Albuse, Jean. Vždycky je opatrnější a předvídavější než my všichni dohromady. Kdybychom tu bitvu tehdy prohráli a alespoň část z nás by přežila, mohl by se nám Severus jako špeh stále velice hodit, a proto se nesměl prozradit. Takže proto ho raději omráčil… Ale uplatnil se, i když jsme zvítězili, protože části Smrtijedů se podařilo utéct. Díky tomu, že byl Severus stále ještě jedním z nich a mohl se s nimi dostat do styku, aniž by ho podezřívali, se během následujícího půl roku podařilo pochytat naprostou většinu uprchlých Smrtijedů a dalších kouzelníků, kteří za Voldemorta bojovali.“
„To byl opravdu zajímavý tah,“ potřásla Jean hlavou. „Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že se Severusovi takové vyřazení z boje vůbec nelíbilo, že? Zvlášť jestli mu o tom Brumbál předem neřekl.“
„Samozřejmě, že neřekl,“ pousmála se McGonagallová. „Jednak k tomu nebyla příležitost a pak, Severus by s něčím takovým stejně nikdy nesouhlasil. Takhle aspoň nevěděl, co ho čeká, a samým překvapením se nedokázal bránit. Na Albuse se za to opravdu hodně zlobil.“
„Ale přesto pak pomáhal chytat uprchlé Smrtijedy?“
„Přesně tak. Byli to samozřejmě především bystrozorové, kteří po nich pátrali, Severus nastupoval na scénu zpravidla ve chvíli, kdy už jim byli v patách. Takhle se jim společně podařilo dostat všechny kromě jednoho jediného – Luciuse Malfoye.“
McGonagallová se zamračila, když vyslovila jeho jméno, a pak rozhořčeně pokračovala.
„Ten odporný slizký had byl totiž natolik opatrný, že už Severusovi nevěřil, a díky tomu se mu dařilo unikat. Dokonce si začal hrát na jakéhosi Voldemortova následovníka – shromáždil kolem sebe kouzelníky, kteří byli příliš zbabělí na to, aby za Voldemorta otevřeně bojovali, ale kteří stejně jako on nesmírně toužili po moci a teď cítili vhodnou příležitost, jak se k ní dostat. A stejně jako Voldemort v době před rozhodující bitvou vyráželi i oni k jakýmsi trestným výpravám. Vždycky se někde nenadále objevili, zabili pár kouzelníků a zase zmizeli. Nebyl způsob, jak se jim dostat na kobylku. Když se o to pokusil Percy Weasley, který už několik let vehementně předstíral svou tajnou náklonnost k Voldemortovi a jehož ideálem bylo stát se stejně schopných špehem jako byl Severus, bez váhání ho zabili.“

McGonagallová zavřela oči, a když je znovu otevřela, leskly se v nich slzy.
„Období, které pak přišlo, patří mezi nejhorší, co jsem ve svém životě zažila, Jean, a nejspíš nejen já,“ řekla třesoucím se hlasem a rychle se napila čaje. Zhluboka se nadechla a stále ještě roztřeseným hlasem pokračovala, jako by chtěla mít tuhle část vyprávění co nejrychleji za sebou.
„Bylo to v prosinci loňského roku, když jsme jednoho časného rána našli Ronalda Weasleyho ležet bezvládně v jeho pokoji. Byl mrtev. V té době již čtyři měsíce učil v Bradavicích obranu proti černé magii. Brumbál mu to místo svěřil i přes Severusovy vehementní protesty, a to na přání Molly Weasleyové. Jak už jsem vám říkala, Weasleyovi přišli o většinu dětí, a tak Molly usoudila, že nejbezpečnější místo pro Rona, jejího nejmladšího syna, budou právě Bradavice. Už tu ostatně pracoval i Charlie… Když požádala Albuse, aby Rona přijal, ten se dlouho nerozmýšlel – místo bylo volné a Ron podle něj prokázal v posledních letech vynikající schopnosti.“
McGonagallová si znovu hluboce povzdychla. Jean z ní nespouštěla oči, ale mlčela. Cítila, že tohle není vhodná chvíle na to, aby jakkoliv vstupovala do jejího vyprávění.
„Zkrátka, Ron byl mrtev, přestože se očividně z Bradavic vůbec nevzdálil. Na jeho těle přitom nebylo patrné žádné zranění kromě malé podlitiny na krku, v pokoji nebyly stopy po zápase, jeho hůlka ležela na stolku… Mohli jsme se jen domýšlet, že ho zabila kletba Avada Kedavra. Byla nám trochu nápadná velká vrstva popela před krbem, ta se však záhy vysvětlila. Hermiona Grangerová, jeho snoubenka, ho byla tu noc v Bradavicích navštívit a použila přitom letaxovou síť. Albus si všiml, že Ron Weasley po jejím odchodu patrně zapomněl krb zabezpečit proti vniknutí zvenčí, ale nikdo z nás tomu v té chvíli nepřikládal velkou váhu. Nějak jsme si nedokázali představit, že by někdo jen tak bez příčiny vnikl do Bradavic, zabil Ronalda Weasleyho a zase zmizel.“
Minerva McGonagallová opět přerušila své vyprávění hlubokým povzdechem. Pak upila pár doušků čaje a pokračovala.
„Brzy se však začaly objevovat spojitosti. O dva dny později zemřel Harry Potter a několik dalších bystrozorů, kteří byli s ním, na otravu prudkým jedem. Harry úzce spolupracoval s bystrozory, kteří stíhali uprchlé Smrtijedy po celé zemi, a zemřel v době, kdy měl Luciuse Malfoye a jeho věrné téměř na dosah. Když se o tom dozvěděl Severus – dobře si pamatuju, že to bylo při snídani – smrtelně zbledl a zmizel ve sklepení. Zakrátko se objevil v Albusově pracovně, oznámil, že se mu z jeho zásob ztratila lahvička se zvlášť silným jedem a vyslovil obavu, že právě tímto jedem byl otráven Harry Potter. A aniž čekal, až dorazí vyšetřovatelé z ministerstva, zmizel z Bradavic. Protože do toho nechtěl Albuse namočit, vůbec mu o svém odjezdu neřekl a nechal na stole jen krátký vzkaz. Stálo v něm, že je to všechno Malfoyova práce a že se nevrátí, dokud ho nedostane. Víc jak čtyři měsíce se pak za Malfoyem honil po celých ostrovech, až ho nakonec opravdu dopadl. Po tu dobu jsme o něm měli jen sporadické informace, protože dokázal být stejně nepolapitelný jako Malfoy. Což bylo zřejmě jeho štěstí, neboť řada lidí dávala jeho zmizení do souvislosti se smrtí Pottera a Weasleyho a podezírala ho, že je zabil právě on.“
„Můj bože!“ vydechla Jean. „Ale on…vždycky přece Harryho chránil, i když ho neměl rád!“
„Samozřejmě,“ přikývla McGonagallová. „A rozumní lidé si tohle uvědomovali. Například slečna Grangerová do časopisu Pokroucená slovíčka výslovně napsala, že nevěří, že by Severus Snape něco takového udělal, a že ona sama může odpřísáhnout, že v minulosti několikrát zachránil Harrymu život. Na důkaz své podpory hned nabídla Brumbálovi služby jako učitelka lektvarů alespoň po tu dobu, co bude Severus pryč. Bylo to od ní velmi statečné, zejména když uvážíme, že jen pár dnů předtím ztratila své dva nejlepší přátele, jednoho z nich dokonce přímo tady v Bradavicích. Albus její nabídku s povděkem přijal a slečna Grangerová tu pak zůstala učit až do května.“ 

Jean doslova visela na McGonagallové očima a netrpělivě se zavrtěla, když si zástupkyně ředitele dovolila pár sekund mlčení, než pokračovala ve vyprávění.
„Jenomže lidí jako slečna Grangerová nebylo mnoho…více bylo bohužel těch, kteří rádi uvěřili nechutnostem, jež v Denním věštci den co den publikovala Rita Holoubková. Ta rozpoutala na nebohého Severuse doslova štvanici – veřejně ho obvinila, že Pottera i Weasleyho zabil a že na ně měl spadeno už od doby, kdy oba studovali v Bradavicích. Vytahovala jednu lež za druhou, překrucovala fakta, očerňovala ty, kdo se ho zastali…no zkrátka předváděla to, čeho je zřejmě schopná jen ona. A mnoho lidí jí bohužel uvěřilo. Ministerstvo dokonce na její popud vypsalo na Severusovo dopadení odměnu a nepomohlo ani, když se Albus pokusil osobně o Severusově nevině přesvědčit samotného ministra kouzel.“
„Tak proto jste na poradě tak prudce reagovali na její zítřejší příjezd!“ povzdechla si Jean.
„Svým způsobem bylo vlastně štěstí, že je Severus takový paličák a že jediné, na čem mu v té chvíli záleželo, byla Brumbálova důvěra,“ pokračovala McGonagallová, jako by svou mladší kolegyni vůbec neslyšela. „Tu prostě zklamat nechtěl. Byl skálopevně přesvědčen, že jediný způsob, jak ředitele o své nevině přesvědčit – i když ho vůbec přesvědčovat nemusel, protože Albus mu, myslím, věřil i tak - je naservírovat mu Malfoye na zlatém podnose a donutit ho mluvit. Takže když Malfoye konečně dostihl, nepředal ho bystrozorům či snad dokonce ministerským vyšetřovatelům, ale dopravil ho přímo do Bradavic. Albus si přesto raději přizval k jeho výslechu několik bystrozorů, aby měl svědky. Malfoy si kupodivu i v takové chvíli zachoval svou hrdost a odmítl mluvit, takže na něj museli použít veritaserum. A to, co pak vypověděl,...“ 

McGonagallová se znovu odmlčela, jako by hledala slova. Jean ztěžka polkla a napjatě čekala.
„Malfoyovi se tu noc, co Ron Weasley zemřel, podařilo proniknout letaxovou sítí do jeho krbu. Bylo to samozřejmě možné jen proto, že krb krátce předtím použila Hermiona Grangerová a Ron Weasley ho pak zapomněl zavřít. Do žádného jiného bradavického krbu by se Malfoy zvenčí nedostal, všechny byly zabezpečené a přístupné jen ve vnitřní síti. Ron byl ještě vzhůru, takže si ho Malfoy vzal jako rukojmího pro případ, že by měl potíže. Od toho měl zřejmě Weasley na krku tu podlitinu… Pak se Malfoy dostal vnitřní letaxovou sítí až do pracovny Severuse Snapea, a tam už šel najisto. V době, kdy byl předsedou správní rady bradavické školy a kdy se vydával i za Severusova přítele, býval v Bradavicích pečený vařený, takže měl poměrně slušný přehled o tom, kde co najde. Sebral Severusovi nejsilnější jed a přes Weasleyho krb hrad zase opustil. Rukojmí už mu nebyl k ničemu…tak ho zabil. A zatímco Harry Potter stíhal skupinu Malfoyových přívrženců v domnění, že je v ní i jejich vůdce, zaútočil ten had zezadu. Dal bystrozorům jed do vody i do jídla a zabil je tím nejpodlejším možným způsobem. Oni byli připraveni bojovat a případně i zemřít, ale v přímém souboji a ne takto... Takový zákeřný útok nikdo z nich nečekal, a navíc, ten jed byl Severusovo mistrovské dílo a oni prostě neměli šanci ho odhalit.“
„Ale…jak je možné, že Severus o tom nevěděl? Je vůbec možné, aby neslyšel, že se v noci někdo pohybuje v jeho pracovně? Když tam byl Malfoy i s rukojmím, museli přece dělat hluk! A proč neodhalil ztrátu toho jedu hned druhý den? Má přece ve svých věcech takový pořádek!“ nechápala Jean.
„Ten jed byl ukryt na dost nenápadném místě a nebyl moc na očích,“ odpověděla McGonagallová. „Ani někdo jako Severus Snape totiž nepoužívá jedy každý den… A pokud jde o to, že nic neslyšel – on si vzal bezesný lektvar, protože ho ten večer hrozně bolela hlava. Bystrozorové si po Malfoyově výslechu vymohli, aby také Severus vypovídal pod veritaserem, ačkoliv proti tomu Albus Brumbál vehementně protestoval. Ale možná bylo nakonec dobře, že takhle vyslechli i jeho – alespoň měl Albus pádný důkaz o jeho nevině,  když se do školy začaly slétat sovy s huláky od rodičů. Po všech těch nechutnostech, co Holoubková o Severusovi napsala, žádali samozřejmě rodiče studentů jeho okamžité propuštění. Severus nikdy nebyl oblíbený a tohle byla pro mnohé příležitost, jak si s ním vyřídit účty. Albus to však odmítl a místo učitele lektvarů mu ponechal.“
Jean jen nevěřícně kroutila hlavou, ohromená tím, co od McGonagallové doposud slyšela.
„A co se stalo s Malfoyem?“ zeptala se po chvíli.
„Byl kouzelnickým tribunálem odsouzen k nejvyššímu trestu - mozkomorovu polibku. Trest byl vykonán před dvěma měsíci,“ odvětila Minerva chladně. „Nic jiného si ani nezasloužil, i když tím samozřejmě Potterovi ani Weasleymu nikdo život nevrátil.“ 

Jean pak dlouho mlčky seděla a stejně jako McGonagallová jen tiše upíjela čaj. S takovýmto příběhem se nebylo lehké srovnat… Mlčení nakonec přerušila zástupkyně ředitele.
„Vím, že to, co jsem vám tu vylíčila, Jean, je dost tragické,“ řekla. „A věřte, že skoro stejně těžké jako to prožít, je o tom vyprávět. Některé rány se ještě nezahojily a jiné se nezahojí asi nikdy, jak jste si ostatně včera všimla při pohledu na Albuse Brumbála. No, možná byste mi teď na oplátku mohla říct něco o tom, jak se dařilo vám.“
Jean rozhodně zavrtěla hlavou.
„Ne, Minervo, dnes ne. Po tom všem, co jsem od vás slyšela, mám najednou pocit, že všechny ty nepříjemnosti, co jsem si prožila, ani nestojí za zmínku.“
„Teď nejspíš trochu přeháníte, Jean,“ potřásla McGonagallová nesouhlasně hlavou, „ale já vás chápu. Ostatně,“ pohlédla rychle na hodinky, „dnešní odpoledne uplynulo jako voda a my bychom se měly už pomalu začít chystat na příjezd studentů. Takže to naše povídání nejspíš necháme na některý z příštích dnů, co říkáte? Určitě nejsem jediná, kdo je zvědav na vaše zážitky, i ostatní kolegové by si to nejspíš rádi poslechli…tedy pokud proti tomu nic nemáte.“ 

Jean bezmyšlenkovitě přikývla a zvedla se k odchodu. Obsah posledních vět, které pronesla její starší kolegyně, už příliš nevnímala. Jako by její tělo i mysl ochromil šok z toho, co se dozvěděla. Od dveří se ještě otočila na McGonagallovou s otázkou:
„Jak s tím může žít? Jak může vůbec žít s vědomím, že jeho jed zabil Harryho Pottera?“
McGonagallová smutně zavrtěla hlavou.
„On s tím nežije, Jean. Albus usoudil, že ani někdo tak silný jako Severus by nedokázal trvale unést takovou vzpomínku, takže mu ji odebral a uložil do své myslánky. Severus tedy ví, že Harry Potter zemřel a že on v tom hrál nějakou negativní roli, ale nepamatuje si podrobnosti. Je to tak pro něj lepší, zbytečně by se trápil. Už takhle nemá lehký život.“
Jean jen mlčky pokývala hlavou, vyšla z místnosti a tiše za sebou zavřela dveře. 

 

Kapitola pátá – Nový školní rok

Severus Snape naposledy přelétl očima kompletně popsaný pergamen, odložil brk a vstal od stolu. Protáhl tělo ztuhlé tříhodinovým sezením a pak pečlivě srovnal knihy a pergameny na stole do úhledných hromádek. Ani ho moc nepřekvapilo, že sotva se přestal koncentrovat na práci, odlétly jeho myšlenky někam úplně jinam.

Zahajovací večer nového školního roku byl už pár hodin minulostí, ale právě k němu se Severus v duchu vrátil. Podivnou shodou náhod přišel k učitelskému stolu přesně ve stejném okamžiku jako Jean Andersonová s dcerou. Věděl, že tam budou a že mají sedět vedle něj, takže se na to psychicky připravil a nasadil kamennou tvář, když je spatřil stát proti sobě. Jean Andersonová naopak vypadala nejistě, jako by najednou nevěděla, jak se zachovat. Přesto si neodpustil kousavou poznámku, když mu představila svou dceru.
„I horský troll by poznal, kolegyně, že to patrně nebude dcera profesorky McGonagallové,“ zavrčel, sjel děvčátko chladným pohledem a rychle usedl, aby tím potvrdil svůj absolutní nezájem. Snažil se nevnímat, že na něj to dítě stále ještě upřeně hledí, ale otázku, kterou ta malá pronesla, už ignorovat nedokázal.
„To je ten kolega, se kterým ses dopoledne nepohodla, mami?“
Pootočil se k Jean Andersonové a s tázavě povytaženým obočím na ni pohlédl. Pochopila.
„Ne, své dceři se běžně nesvěřuji s osobními či pracovními problémy, profesore. Zpravidla je totiž odhalí sama, a jen málokdy se mýlí. Ano, Carolyn, pan profesor Snape je ten, s kým jsem se na poradě nepohodla,“ odpověděla pak klidně dceři.
Po těch slovech usadila dítě na židli a sama se posadila mezi ně a Snapea. Jak si sedala, ovanula ho známá vůně...a v té chvíli se s ním zatočil celý svět. Ztuhl, nemile překvapen prudkou reakcí svého těla a city, které ho zaplavily.
´Žádná žena přece nemůže nepoužívat stejný parfém tolik let,´ namítl v duchu sám sobě rozmrzele, zatímco se horečně snažil získat zpět ztracenou vnitřní rovnováhu. Paměť na vůně měl však velmi silně vyvinutou a tato neodmyslitelně patřila jen jedné jediné ženě...Jean Andersonové. Teď i tehdy před lety.
´Tady mi není myslánka nic platná,´ pomyslel si rezignovaně. ´Tahle část paměti se nedá tak snadno odložit jako běžné vzpomínky, neboť myslánka funguje jen na epizodickou paměť, nikoliv na emocionální…´ 

Celý večer pak proseděl jako na trní, snědl sotva pár soust a jakmile si byl jist, že jeho odchod nebude nápadný, opustil Velkou síň. Potom se zavřel ve své pracovně, obklopil se knihami a odbornými publikacemi a ponořil se do práce. Přineslo mu to několik hodin duševního klidu, nemluvě o úspěšně dokončeném článku pro odborný časopis Lektvary a jedy. Ale jakmile přestal pracovat, byl v myšlenkách tam, kde na začátku.
´Dnes to vypadá nikoliv na uspávací, ale rovnou na bezesný lektvar,´ pomyslel si, zatímco sahal po správné lahvičce. ´Jen tak budu mít záruku, že mě Andersonová nebude pronásledovat i v noci.´ 

*****

Jezero pod bradavickým hradem bylo tiché a klidné, když Jean Andersonová usedla na jeho břehu. Hladinu čeřily jen droboučké vlnky zvednuté mírným vánkem. Noční vzduch byl ostře chladivý.
´Konečně sama,´ pomyslela si s úlevou.
Právě samota a soukromí bylo to, čeho se jí v posledních hodinách zoufale nedostávalo. Po tom, co odpoledne slyšela od Minervy McGonagallové, by se bývala potřebovala někde  zavřít a v klidu přemýšlet. Chtěla si srovnat myšlenky a hlavně se vyrovnat s emocemi, které se jí zmocnily, když vyslechla příběh o Voldemortově porážce a Potterově smrti. Místo toho se musela po návratu od Minervy věnovat Carolyn, která už na ni čekala s několika zvídavými otázkami. A dřív, než měla šanci se na něj psychicky připravit, přišel zahajovací večer nového školního roku, spousta hlučných studentů, mezi kterými se pozoruhodně rychle rozšířila zpráva o jejím zmrtvýchvstání, a...Severus Snape.  

Než se potkali u večeře, v duchu ho litovala, co všechno si musel za uplynulé roky prožít. Nejraději by se za ním rozběhla, objala ho, pohladila po uhlově černých vlasech a pošeptala mu, jak je jí to všechno líto. Ale když mu pak stála v jídelně tváří v tvář a viděla jeho ledově přezíravý pohled, tradičně hrdé držení těla a ironický úšklebek na rtech, touha ji rychle přešla. Nechápala sice, jak se ten člověk může chovat, jako by se vůbec nic nestalo, ale bylo by od ní pošetilé a naivní nechovat se k němu také tak. On zjevně nebyl typ, který by se utápěl v sebelítosti, i když ho život srážel nemilosrdnými ranami.

Musela si připustit, že ho vlastně obdivuje. Ona sama zažila mnohem menší útrapy, a přesto se z nich bezmála zhroutila. I když...možná to bylo jen tím, že na ně byla sama, zatímco Severus mohl cítit podporu alespoň od Brumbála a ostatních svých kolegů. A to znamenalo hodně, protože oni byli v podstatě jeho rodina. Kterou mu ona mohla jen tiše závidět.

Blížila se půlnoc. Vítr sice ustal, ale přesto jako by s každou minutou bylo chladněji a chladněji. Jean se otřásla a přitáhla si kolena blíž k tělu. ´Byla to ode mne pěkná hloupost jít večer ven takhle nalehko,´ pomyslela si. Vtom za sebou zaslechla kroky a polekaně se ohlédla. Spatřila však usměvavou tvář orámovanou zrzavými vlasy a uklidnila se.
„Neruším?“ zeptal se Charlie Weasley. „Možná jste chtěla být sama.“
„Ano, to jsem původně chtěla,“ odpověděla mu po pravdě, „ale myslím, že už mi to docela stačilo. Posaďte se, jestli nikam nespěcháte.“
„Rád,“ přikývl Charlie. Ještě dřív, než usedl, svlékl svůj plášť a přehodil jí ho přes ramena. „Vypadáte, že je vám zima,“ dodal na vysvětlenou a poodstoupil.
„Děkuju,“ usmála se.
Kývl hlavou a posadil se na něco, co vypadalo jako starý zarostlý pařez. Chvíli oba mlčeli, než Charlie znovu promluvil.
„Není lehké se vrátit, že?“
„Je to těžší, než jsem myslela,“ odpověděla tiše Jean.
„Zažil jsem něco podobného, když jsem přijel do Británie po několika letech strávených v Rumunsku. Cítil jsem se tu jako cizinec. A to bylo ještě v poměrně klidné době - žádné bitvy s Voldemortem, žádní mrtví…“ Náhle ztichl. Jean si všimla, že se zadíval někam daleko za jezero.
„Byla jsem dnes odpoledne u Minervy a poprvé jsem slyšela celou tu strašnou historii, Charlie. V minulých letech jsem totiž žila mezi mudly a z kouzelnického světa jsem neměla prakticky žádné zprávy… A teď si to pořád nějak nemůžu srovnat v hlavě. Muselo to být…hrozné. Pro Brumbála, pro Snapea, …také pro vás a pro vaše rodiče.“
„Ano, bylo to zlé,“ odvětil tiše. „Máma obrečela smrt všech mých sourozenců, ale když zemřel Ron, zhroutila se. Do té doby věřila, že jsou Bradavice bezpečné a Ronovi se tu nemůže nic stát. Už měla jenom nás dva…no a teď jsem zbyl sám.“
„Kdysi jsem s vaším otcem spolupracovala na ministerstvu a dodnes na něj ráda vzpomínám,“ řekla Jean. „Je mi moc líto, že vaši rodinu potkalo takové neštěstí.“
Náhle se Charlie nadechl a začal vyprávět o bitvě s Voldemortem. Jako by doposud neměl možnost svěřit se někomu se všemi podrobnostmi a se svými pocity a teď se najednou hráz protrhla… Mluvil o svých sourozencích, o Harrym Potterovi a dalších a dalších. Jean mu pozorně naslouchala a tu a tam do vyprávění citlivě vstoupila s nějakou otázkou. Charlie jí řekl v podstatě totéž, co slyšela od McGonagallové, ale mnohem podrobněji a emocionálněji. Jean by byla přísahala, že se tu a tam v jeho očích zaleskly slzy, ale vždycky se dokázal znovu sebrat a mluvit dál. 

Když skončil, oba ještě dlouho mlčky seděli a zírali na jezero. Jean v sobě nenašla sílu alespoň se pokusit Charlieho trochu povzbudit. Co také říct někomu, kdo během pár měsíců přišel o všech šest sourozenců?
Ze zamyšlení je probral až velký černý mrak, který zakryl oblohu.
„Bude pršet,“ prohlásil Charlie věcně  a pokusil se o úsměv. „Měli bychom se raději vrátit.“
Pomohl Jean vstát a oba se zvolna vydali k hradu. Právě když přicházeli k hlavní bráně, dopadly na zem první dešťové kapky.
„Doprovodím vás až k pokoji,“ nabídl se.
„Ne, Charlie, děkuji,“ odmítla ho s úsměvem Jean. „Jděte raději rovnou domů, ať cestou moc nezmoknete. Hagridova…chci říct vaše chata není zas tak blízko.“
Charlie se pousmál.
„Umím trochu kouzlit, profesorko, a myslím, že bych možná zvládl i nějaký ten neviditelný deštník.“
„Napadlo mě to,“ přikývla Jean. „Ale možná bude pro začátek stačit, když si vezmete zpátky svůj plášť. Děkuju, příjemně mě zahřál.“
„To nestojí za řeč,“ mávl rukou. „Já vás ale opravdu rád doprovodím…“
„Ne, Charlie, už běžte. Moje dcera má někdy dost silné ochranitelské pudy, a kdyby se vzbudila a uviděla mě s cizím mužem, nevím, nevím, jak by to dopadlo.“
„Já už přece nejsem cizí, profesorko,“ protestoval Charlie. „Vyzpovídal jsem se vám víc než vlastním rodičům.“
„Všimla jsem si,“ usmála se Jean. „Najednou toho o vás a vaší rodině vím tolik,…že bychom si možná mohli začít tykat, co říkáte?“
„Budu jen rád,“ zašklebil se Charlie.
Jean až píchlo u srdce, když si uvědomila, že stejný úsměv kdysi vídala i u Rona.
„Tak dobrou noc, Jean, a hezky se vyspi,“ dopověděl ještě a přehodil si plášť přes ramena.
„Dobrou, Charlie,“ popřála mu a vyrazila ztichlým hradem do svého apartmá.

 

Kapitola šestá – Rita Holoubková

Ačkoliv Jean usnula až hluboko po půlnoci, vzbudila se kupodivu ráno odpočatá a odhodlaná. Snad to bylo noční setkání s Charliem u jezera, co jí pomohlo utřídit si myšlenky, ale každopádně se cítila mnohem méně deprimovaná než předchozí den. A to bylo dobře, neboť tušila, že ji ještě čekají velmi náročné chvíle.

Protože některá rána bylo naprosto nemožné Carolyn vzbudit, dohodla se Jean už předchozí den s Brumbálem, že budou na snídaně do Velké síně docházet jen výjimečně. Dnes tedy využila výsady snídaně ve vlastním apartmá i k tomu, aby se vědomě vyhnula Snapeovi. Trochu se totiž obávala, že ranní setkání s ním by ji mohlo vrátit do včerejšího rozpoložení. Carolyn se celou snídani nemohla dočkat, kdy bude moci znovu usednout k rozečtené knize, takže Jean bylo hned jasné, že její dcera stráví doma minimálně celé dopoledne. Pro jistotu upozornila Tabby, že bude v učebně obrany proti černé magii, kdyby ji snad Carolyn náhodou potřebovala, posbírala své věci a vyrazila na první hodinu.

Hned na úvod ji čekal sedmý ročník Mrzimoru a Havraspáru, tedy studenti, které učila ještě před svým nuceným odjezdem. Když dorazila před učebnu, zjistila, že tu tentokrát nečekají jen žáci, ale i podivně vyhlížející žena s velkými brýlemi, která se urputně snaží ulovit nějakou oběť a zatáhnout ji do rozhovoru. Jean bylo hned jasné, že to nejspíš bude ona pověstná Rita Holoubková, ale nezneklidnilo ji to – už měla plán, jak na ni. V klidu došla až ke dveřím učebny, pozdravila studenty a teprve když otevřela, obrátila se k netrpělivé novinářce.
„Vy budete nejspíš Rita Holoubková, že?“ usmála se na ni zářivě.
„Ano, ano. A vy jste jistě Jean Andersonová. Pamatuji si vaši tvář z nekrologu, který jsme před lety ve Věstci zveřejnili – vůbec jste se od té doby nezměnila! Tak ráda vás poznávám! Jean, co byste řekla malému rozhovoru pro Denního věštce? Naše čtenáře by moc zajímalo, jak jste se měla celá ta léta, co jste byla oficiálně mrtvá,“ švitořila Holoubková a její Bleskobrk už šmejdil po pergamenu a sám psal poznámky.
„Ale jistě, ráda vám povím vše, co budu moci,“ souhlasila Jean. „Jenomže, jak jistě vidíte, čekají na mě studenti a já nemohu žádnou ze svých dopoledních vyučovacích hodin jen tak zrušit. Co kdybychom se raději sešly odpoledne ve sborovně? Tam na to budeme mít víc klidu... Řekněme tak ve dvě? Do té doby si ještě stihnete odskočit třeba do Prasinek.“
„Dobře, dobře,“ souhlasila rychle novinářka, očividně překvapená Jeaninou vstřícností, „beztak jsem se chtěla v Prasinkách dnes zastavit. Takže ve dvě ve sborovně. Určitě přijďte, nebudete litovat!“
Přátelsky na ni zamrkala, rychle sbalila Bleskobrk a pergamen a odkráčela. Jean si oddechla – první část plánu vyšla lépe, než čekala.  

Když vstoupila do třídy, upřelo se na ni osmnáct párů očí. Trochu znervózněla, když si uvědomila, že už to nejsou ti prvňáčci, které znala, ale bezmála dospělí lidé. Tolik se za ta léta změnili! Usmála se na ně, zatímco hledala vhodná slova na uvítanou. V té chvíli v třetí lavici vstala vysoká černovlasá dívka.
„Nemusíte se bát, paní profesorko, nic jsme Holoubkové neřekli,“ prohlásila s vážnou tváří. „Nikdo z nás. Už takhle napáchala dost zla a my nechceme, aby psala pomluvy i o vás.“
„To je od vás milé, slečno...Swiftová?“ zalovila Jean v paměti.
Děvče se usmálo.
„Ano, Melanie Swiftová. Těší mě, že si mě pamatujete, paní profesorko.“
„A já jsem ráda, že stojíte při mně a nechlubíte se před tou pomlouvačnou bestií tím, že jste mě znali již před šesti lety,“ pronesla s úsměvem Jean a hned navázala. „Nejspíš se mě chcete zeptat na to, kde jsem celou tu dobu byla a co jsem dělala, ale já vás bohužel musím zklamat. Nemohu vám říct nic víc, než co už jste včera slyšeli od pana ředitele. Určité věci kolem mého nuceného zmizení jsou totiž natolik citlivé, že se o nich nemůžu podrobněji šířit ani dnes.“
Když viděla jejich zklamané obličeje, dodala:
„Ale prozradím vám aspoň tolik, že jsem celou tu dobu žila ve Švédsku a vy jste mi moc chyběli.“
Tváře se jim jako na povel rozzářily úsměvem.
„A teď,“ pokračovala, „bych ráda zjistila, jak daleko jste se dostali ve výuce v loňském roce. Kdo vás vůbec učil...po Ronu Weasleym?“ zeptala se, i když předem tušila odpověď.
„Moody,“ zahučel modrooký chlapec v první lavici.
„Vždycky nás učí Moody, když nám umře učitel,“ vzdychla blonďatá dívka vedle něj.
„Nevypadá to, že byste ho zrovna milovali,“ rýpla si Jean a třída jen souhlasně zahučela. „Měli byste si však pamatovat jedno – Alastor Moody možná působí trochu děsivě, nicméně vždycky dokáže žáky naučit to, co zrovna potřebují umět. Takže si připravte hůlky, přesvědčíme se, jak na tom jste.“
Zbytek hodiny strávili procvičováním různých obranných i útočných kouzel, a když zazvonilo, mohla Jean v duchu konstatovat, že se ve svém tvrzení o Moodym absolutně nezmýlila. Studenti byli skvěle připraveni a ani právě skončené prázdniny jejich znalosti příliš nepoznamenaly. 

O přestávce spěchala Jean za Minervou McGonagallovou. Zastihla ji v pracovně, což se jí velmi hodilo. Poslední, co teď potřebovala, bylo, aby jejich rozmluvu zaslechl někdo nepovolaný.
„Už vás vyzpovídala Holoubková?“ zeptala se McGonagallová s hořkým úsměvem, sotva zahlédla svou mladší kolegyni ve dveřích.
„Potkaly jsme se, ale zatím jen na okamžik. Domluvila jsem si s ní rozhovor na dnešní odpoledne,“ odvětila klidně Jean. „A v té souvislosti bych vás chtěla o něco požádat.“
„Můžete bez obav žádat o cokoliv, co té novinářské zrůdě aspoň trochu uškodí,“ ušklíbla se McGonagallová.
„No a to je právě ono,“ usmála se Jean. „Pomáhat jí určitě nebudeme... Znáte ten její kouzelný Bleskobrk, Minervo?“
McGonagallová jen přikývla a oči se jí rozšířily napjatým očekáváním.
„Zvládla byste vytvořit stejný, jen opačně začarovaný?“ zkusila to Jean.
„Myslíte jako, aby psal pravdu?“
„Tak nějak,“ usmála se Jean. „Prostě aby ten brk psal to, co má doopravdy na mysli člověk, s nímž Holoubková dělá rozhovor.“
Tvář Minervy McGonagallové se začala pomalu roztahovat do potěšeného úsměvu.
„To bych měla zvládnout. Není to sice vůbec jednoduché kouzlo, vyžaduje vysoké znalosti přeměňování, ale...kdy ten brk potřebujete?“
„Nejpozději v poledne. Musím jí ho ještě nenápadně podstrčit.“
„A to uděláte jak?“ zapochybovala McGonagallová.
„Chci požádat o pomoc Protivu,“ odvětila Jean. „Snad ho přesvědčím, když díky tomu dostane možnost pořádně si zařádit.“
„To by mohlo vyjít,“ kývla McGonagallová. „Ale buďte opatrná, Protiva je dost popudlivý.“
„Já vím. Ale jestli se to povede, tak se máme odpoledne na co těšit.“
„Dobře. V poledne ten brk máte,“ ukončila McGonagallová rázně jejich debatu, neboť právě zazněl zvonek ohlašující začátek další hodiny. 

Ředitelka Nebelvíru svůj slib opravdu splnila. Když Jean po obědě přišla do její pracovny, McGonagallová se pyšně usmívala a podávala jí malou dřevěnou krabičku.
„Tak tady to je,“ pronesla hrdě. „Ten brk je navlas stejný, jako má Holoubková, jen vlastnosti má poněkud odlišné. Dovolila jsem si přidat ještě pár zajímavých kouzel... No, uvidíte sama. Každopádně na něj za žádných okolností nesmíte sáhnout dřív než Holoubková, jinak to budete vy, kdo se dostane do problémů. Takže opatrně! Nedotýkejte se ho holou rukou.“
Jean na ni tázavě pohlédla, ale McGonagallová se jen záhadně usmívala a očividně už nechtěla nic dalšího vysvětlovat. Jean jí tedy poděkovala, vzala krabičku a vydala se za bradavickým strašidlem Protivou. 

Krátce před druhou hodinou odpoledne se začali do sborovny trousit bradavičtí profesoři. Jean, která tam už nějakou dobu čekala, napadlo, že je nejspíš McGonagallová upozornila, že se něco bude dít, protože v takovémto počtu se jinak scházeli pouze na poradách.

A pak se ozval z chodby pronikavý ženský jekot prokládaný Protivovým hlasitým chechotem. Jean na nic nečekala, gestem zarazila Kratiknota, který chtěl jít s ní, a vyrazila z místnosti. Na zemi před sborovnou se válela Rita Holoubková a nad ní se ve vzduchu vznášely všechny její věci. Protiva vytrvale třásl její kabelkou z krokodýlí kůže a každý nový předmět, který z ní vypadl, doprovázel radostným výkřikem. Pak ho kouzlem zdvihl do výšky a nechal ho kroužit. Novinářka se marně snažila postavit - nohy jí podjížděly jako na ledu a výsledkem každého pokusu byl jen další tvrdý pád na zem. A protože její hůlka byla jedním z předmětů, které jí právě létaly nad hlavou, neměla proti rozjařenému strašidlu sebemenší šanci.

Jean se kousla do rtu, aby při pohledu na tu scénu dokázala zachovat vážnou tvář. V té chvíli Protiva konečně vytřásl z kabelky novinářčin Bleskobrk a okamžitě po něm chňapl. Holoubková si toho nevšimla, protože právě znovu tvrdě dopadla na zem. Jean rychle vytáhla z kapsy dřevěné pouzdro, pootevřela ho, a než se Holoubková posadila, už se nový brk vznášel mezi ostatními jejími věcmi.
„Okamžitě přestaň, Protivo!“ přikázala vzápětí strašidlu. Protiva se jen zachechtal, předvedl dvě tři radostná salta a zmizel ve zdi. Samozřejmě i s původním Bleskobrkem, ale o tom Holoubková nevěděla.
„Finite Incantatem!“ zavelela Jean a všechny věci, které se vznášely nad Holoubkovou, naráz spadly na zem.
„Dě-dě-děkuji vám,“ vykoktala ze sebe novinářka a konečně se postavila. „Bylo to…hrozné. Postarám se, aby správní rada toho neřáda o-kam-ži-tě vyhnala ze školy.“
Pak zvedla svou hůlku a jediným mávnutím přemístila své věci zase zpět do kabelky.
„Rádo se stalo,“ odpověděla jí klidně Jean. „Protiva si někdy rád hraje, ale doopravdy neublíží. Nezlobte se na něj, je jako rozpustilé dítě. Doufám, že jste v pořádku?“
„Ovšem, ovšem,“ přikývla trochu rozrušeně Holoubková, ale rychle se vzpamatovávala. „Jestli vám to nevadí, ráda bych tedy s vámi udělala ten rozhovor. Půjdeme dovnitř?“
„Jistě, jen pojďme,“ souhlasila Jean. Otevřela dveře do sborovny a vešla, těsně následována Holoubkovou, která si ještě rychle upravovala pocuchaný účes. 

Kdyby pohledy zabíjely, byla by nejspíš Holoubková mrtvá, sotva překročila práh sborovny. Bradavičtí profesoři se na ni dívali tak, že by to patrně vyděsilo i mozkomora. Ona se však tvářila, že nic nevidí, a sotva usedla s Jean ke stolu, začala švitořit.
„Tak povídejte, má drahá, povídejte. Jistě víte, že se naši čtenáři nejvíc zajímají o to, kde jste byla celé ty roky a co vás vlastně přimělo takhle se schovávat.“
Při těch slovech vyndala z kabelky Bleskobrk, na chvilku si vložila do úst jeho špičku a pak ho postavila na pergamen. Brk začal okamžitě sám psát. Holoubková na něj jen po očku mrkla, spokojená, že všechno funguje tak, jak má. Jean brk fascinovaně sledovala.
„Tak tedy do toho, drahoušku,“ zavrkala Holoubková. „Můj věrný pomocník už je připraven.“
„Obávám se, že ve skutečnosti nemám, co bych vám k tomu řekla,“ pousmála se Jean na novinářku. „To podstatné už víte - během mého působení ve Škole čar a kouzel v Bradavicích se vyskytly určité okolnosti, které mě donutily urychleně opustit Británii, pokud jsem nechtěla přijít o život. To je vše.“
„Ne ne ne, děvenko, takhle si to tedy nepředstavuju,“ zavrtěla se nespokojeně Holoubková. „Já potřebuju slyšet podrobnosti, rozumíte? Po-drob-nos-ti!
Jean už se neudržela a místo odpovědi se začala usmívat. Oči měla přitom stále upřené na pergamen, který byl již zčásti popsán úhledným písmem. Holoubková sledovala její pohled až k Bleskobrku, jenž se po pergamenu jen míhal. Pak na něj zaostřila zrak a polohlasem si nevěřícně přeříkávala to, co její kouzelný brk zatím napsal:
„Nesnesitelná drbna Rita Holoubková, která je pověstná svou hloupostí a už léta se drze vydává za novinářku, aniž by přitom měla sebemenší povědomost o žurnalistice, přijela do Bradavic najít další oběť, kterou by mohla v Denním věštci znemožnit. Tentokrát si vybrala Jean Andersonovou, staronovou učitelku obrany proti černé magii. Je předem jasné, že ať už Andersonová řekne cokoliv, Holoubková její slova záměrně překroutí a z jejich rozhovoru stvoří další blábol plný špíny a lži, jak to předvádí už celá léta,“ stálo na pergamenu.
„Co to je?!?“ vřískla Holoubková. „Někdo mi začaroval brk nebo co?!“
Vzala hůlku a rychle s ní mávla ve snaze zrušit to záhadné kouzlo, ale brk dál pokračoval v psaní.
„Všichni samozřejmě dávno vědí, že Holoubková je podlá mrcha, která se doslova pase na neštěstí druhých. Také je o ní známo, že si zakázanou kletbou Imperius podrobila šéfredaktora Denního věstce, aby ji ve svém plátku zaměstnal. Nebýt tohoto úskoku, nejspíš by v kouzelnickém světě o slušnou práci ani nezavadila a žebrala by na Příčné ulici o nějaký ten svrček.“
Novinářka prudce chňapla po Bleskobrku a odtrhla ho od pergamenu.
„Jak to?!?“ nechápavě s ním zatřepala. „Jak je tohle možné? Vždyť jsi mi tolik let věrně sloužil!“ 

Brk neodpověděl. Na Holoubkové bylo vidět, jak svádí tuhý vnitřní boj, co s neposlušným Bleskobrkem počít. Nakonec těžce vzdychla a pokusila se ho přelomit; brk se však jen ohnul, jako by byl z gumy. Holoubková ho vztekle odhodila na zem a chvíli po něm dupala. Pak začala na stole pátrat po nějakém obyčejném brku, ale odvrhnutý Bleskobrk se k ní mezitím vrátil a klovl ji do tváře.
„Au!!!“ zaječela a ohromeně na něj pohlédla.
To už Bleskobrk vyrazil k dalšímu útoku a Holoubková si jen tak tak stihla dlaněmi zakrýt obličej. Vzápětí to zkusil z druhé strany, tentokrát úspěšně. Jeden klofanec za druhým dopadal na novinářčinu hlavu a ta ječela na celé kolo. Když si uvědomila, že se jí všichni přítomní kouzelníci smějí a vůbec se nemají k tomu, aby jí pomohli, tryskem vyrazila ze sborovny a rychle za sebou přibouchla dveře. Bleskobrk se do nich na okamžik zabodl, ale vzápětí se vytrhl a začal si hledat skulinu. Nakonec se protáhl pod dveřmi a zmizel profesorům z očí. A v té chvíli se potutelné profesorské úsměvy změnily v hlasitý smích.
„To...to...bylo...neuvěřitelné,“ chechtal se Kratiknot a utíral si slzy z očí.
„Ať už to udělal kdokoliv, byla to skvělá práce, za kterou by se nemuseli stydět ani Fred a George Weasleyovi,“ vykřikl svou pochvalu rozesmátý Charlie Weasley.
„A to už byli nějací taškáři,“ zalykala se smíchy Prýtová a její tlusté tělo se jen třáslo.
„To byla tvoje práce, Minervo?“ zdvihl se z křesla v koutě do té doby téměř neviditelný Snape. Jako jediný se nesmál na celé kolo, ale ani on si nedokázal uchovat obvyklý kamenný výraz. Tmavé oči mu radostně zářily, jako by se mu vyplnil ten nejtajnější sen.
„Ano, ano, práce byla moje, ale s tím skvělým nápadem přišla Jean,“ smála se McGonagallová.
„Jen nebuďte zbytečně skromná, Minervo,“ odpověděla Jean a nemohla odtrhnout oči od Snapea, který na ni teď upřeně hleděl. „Já jsem dodala jen základní nápad, všechno ostatní už byla vaše nadstavba. Která byla naprosto geniální, musím říct!“ 

V té chvíli se otevřely dveře a dovnitř vkráčel Albus Brumbál. Přelétl rychlým pohledem všechny přítomné, z nichž se většina stále ještě nepřestala smát, a potutelně pronesl:
„Potkal jsem ve vstupní síni Ritu Holoubkovou a ani jsem ji nestačil pozdravit, jak rychle utíkala pryč. Jako by ji snad něco honilo… Mám takový nejasný pocit, že se budeme muset nějaký čas obejít bez její nemilé společnosti. Předpokládám, že nikdo z vás nemá nejmenší tušení, co se jí stalo?“
„Nééééé,“ odpověděli profesoři sborem a vzápětí se znovu rozesmáli. A tentokrát se smáli opravdu všichni. Jean si uvědomila, že je to zřejmě vůbec poprvé, co slyší Severuse Snapea smát se nahlas. Hluboký zvuk mu bublal v hrdle a on vypadal až nezvykle uvolněně.
„To musíme oslavit! Vypudili jsme Holoubkovou a Jean je naopak zpátky…tolik radosti najednou!“ vykřikla Prýtová do všeobecného veselí a hned odněkud vytáhla láhev. „Mám tady skvělé bylinkové víno…“
„Fuj!“ otřásl se odporem Kratiknot. „Schovej si ty svoje patoky, dáme si raději něco pořádného.“ A sotva domluvil, přistály před ním na stole kromě několika prázdných skleniček také dvě láhve červeného vína. Mávnutím hůlky je otevřel a nalil, dalším mávnutím se pak skleničky vznesly do vzduchu a plavně zamířily k jednotlivým profesorům.
„Vsadím se, že tohle svoje studenty neučíš,“ rýpla si do něj McGonagallová.
„To učím jenom ty vybrané, víš, Minervo? Třeba Hermionu Grangerovou jsem to naučil, i když ta by na to nejspíš přišla časem sama. Ale to teď není důležité,“ žvatlal maličký profesor. „Jean je přece zpátky, tak to oslavme! Na zdraví, Jean!“
Když si profesoři připili a konečně se trochu uklidnili a zvážněli, ozvala se znovu McGonagallová.
„Možná, že teď je ten správný okamžik, abyste nám pověděla, jak se vám celou tu dobu vedlo, Jean,“ obrátila se s povzbudivým úsměvem na Andersonovou. 

Jean se zarazila. Nějak nebyla připravena začít o tom právě v téhle chvíli vyprávět. Byla šťastná, že její plán, jak se zbavit Holoubkové, perfektně vyšel a že ho dokonce ocenil i Severus Snape, což pro ni bylo naprosto nečekané. Ale k McGonagallové se postupně přidali se stejnou prosbou i další profesoři, takže bylo prakticky nemožné odmítnout. Usedla ke stolu, upila ještě trochu vína a rozhlédla se kolem sebe. I její kolegové se posadili a čekali na slíbený příběh. K jejímu úžasu zůstal v místnosti i Snape, u kterého tak nějak podvědomě předpokládala, že se při nejbližší možné příležitosti vytratí. Zabořil se do křesla v koutě místnosti, uchopil velkou červenou knihu, kterou měl zřejmě rozečtenou a tvářil se, že on tedy rozhodně nebude ztrácet čas poslechem nějakých sentimentálních vzpomínek. Jean od něj odvrátila zrak.
„Dobře, něco vám tedy povím. Nejsem si ale vůbec jista, jestli mě pochopíte, zvlášť po tom, co jste si tu prožili vy,“ začala opatrně. „Asi víte, že jsem odsud odjela do Švédska, což je sice moje rodná země, ale už to dávno není můj domov. Ten jsem měla v Británii. Ingemar Ecklund, ředitel kouzelnické školy, kterou jsem kdysi navštěvovala, mi zařídil nový život daleko na severu, v malé vesničce jménem Kurravaara. Široko daleko tam nenajdete jediného kouzelníka, ani v blízké Kiruně ne, proto bylo od začátku jasné, že ani já nebudu moci kouzlit. Švédské ministerstvo kouzel už tou dobou ovládali Voldemortovi přívrženci a všechny kouzelníky pečlivě monitorovali, takže kdybych zůstala někde mezi kouzelníky a používala kouzla, nejspíš by mě brzy odhalili. Mezi mudly a bez kouzel jsem měla být v bezpečí. Ta vesnice leží v oblasti, kde se těží železná ruda, a průmysl bohužel činí v některých ročních obdobích tamní krajinu ještě depresivnější, než by byla sama o sobě. Vždyť i okolní jezera mají po většinu roku černou barvu… Sníh se tam zpravidla drží až do konce dubna, léto je krátké a svými teplotami a počasím se spíš podobá brzkému britskému jaru. V červnu a v červenci slunce vůbec nezapadá a naopak, uvidět ho v zimě je prakticky nemožné. Jak už jsem říkala, drží severní část Švédska smutný rekord, pokud jde o počet sebevražd.“
„To je tedy hodně depresivní,“ vzdychla Prýtová. „Já bych bez sluníčka vůbec nevydržela!“
„Psssst!“ okřikl ji Kratiknot. „Pokračujte, Jean, prosím. Co jste tam dělala? Chci říct - čím jste se živila?“
„Pracovala jsem jako učitelka angličtiny, ale protože v té vesnici byla jen malá škola sotva pro dvacet dětí, nebyla jsem moc vytížená a ani můj plat za mnoho nestál. V Kiruně, kde by bylo dětí mnohem víc, jsem bohužel učit nemohla, protože po většinu roku byl problém do ní vůbec dojet. Buď byl sníh nebo bylo tak mokro, že cesta nebyla sjízdná… Uvažovala jsem, že si budu přivydělávat prováděním turistů, kterých je tam přes léto poměrně dost, ale nebylo to bezpečné – kdykoliv se mezi nimi mohl objevit nějaký Brit, náhodně si mě vyfotit a já bych třeba byla prozrazena. Takže jsem musela zůstat jen u té angličtiny. Na svoje kouzelnické peníze jsem přitom nesměla vůbec sáhnout a musela jsem žít z toho, co jsem si vydělala mezi mudly.“
„To muselo být hodně těžké, zvlášť, když se vám pak narodila Carolyn, ne?“ zajímala se McGonagallová. „A vůbec, žít bez kouzel je pro kouzelníka asi hrozné…“
„Ano, to máte pravdu. Nikdy mě třeba nenapadlo, jak je náročné starat se o malé dítě, když člověk nesmí kouzlit,“ rozhodila Jean bezmocně rukama. „Už jen to přebalování…no co vám mám povídat! Schválně si to někdy zkuste!“
Skoro všichni její posluchači se při té představě usmívali.
„Ale ze všeho nejtěžší bylo unést tu situaci psychicky,“ pokračovala Jean. „Protože na takhle malé vesnici, kde se všichni znají a vidí si do talíře, nemá svobodná matka s dítětem vůbec lehký život. Nikdy předtím mě nenapadlo, že někde v civilizovaném světě může ještě existovat místo, na kterém je žena automaticky pasována na tu nejhorší poběhlici, pokud zrovna nemá manžela nebo přítele. A toho jsem tam neměla, zatímco dítě ano… Od útlého mládí jsem byla schopna postarat se sama o sebe a ubránit se, pokud jsem byla v nebezpečí, ale nikdo mě nikdy neučil, jak se bránit zlým lidem a jejich pomluvám. Nikdo mi nikdy neporadil, co mám dělat v situaci, kdy přijdu do jediného obchodu v celé vesnici a místní drbny začnou vřískat, že někdo jako já jim nemá co ujídat chleba a dýchat stejný vzduch jako dýchají ony… Tolikrát jsem si přála odtamtud zmizet, být tu zase s vámi a smět bojovat, doopravdy bojovat, místo toho, abych se potýkala s lidskou omezeností... Jenomže bych tím ohrozila víc životů než jen svůj vlastní.“

Jean se odmlčela a zalétla pohledem ke Snapeovi, zatímco v celé sborovně zavládlo hrobové ticho. Tvářil se, že si čte. Jean si povzdechla a pokračovala
„Já nevím, jestli to říkám dostatečně srozumitelně a jestli to vůbec dokáže někdo z vás pochopit, ale zažila jsem tam naprosto neuvěřitelnou šikanu a obrovský psychický tlak. Nikdy by mě nenapadlo, že je to vůbec možné. Snad kdybych na ně bývala mohla seslat nějaké drobné kouzlo a potrestat je za příkoří, které mi působili, bylo by mi líp, ale takhle… Kouzlit jsem nesměla, od kouzelnického světa jsem byla kvůli své bezpečnosti zcela odříznuta, neměla jsem tam žádné přátele a vlastně ani své jméno… Byly dny, kdy jsem byla psychicky tak na dně, že jsem docela vážně uvažovala o sebevraždě. A nebýt Carolyn…“ zlomil se jí hlas.
Mezi profesory to jen zašumělo a McGonagallová jí soucitně položila ruku na rameno.
„Carolyn byla ten důvod, proč jsem to nevzdala a bojovala dál,“ pokračovala Jean tiše. „Protože ona stála za ten boj o přežití a budila ve mně naději, že jednou bude líp a já se budu moci zase vrátit mezi své lidi…mezi kouzelníky. A nakonec se to povedlo, i když se mi někdy zdálo, že už to trvá celou věčnost.“
Jean se zhluboka nadechla, zvedla hlavu a rozhlédla se kolem sebe.
„Ale teď jsem konečně tady a nezbývá mi, než vám poděkovat za to, že jste byli hrozně stateční, porazili jste Voldemorta a umožnili mi návrat. Děkuju. Za sebe i za Carolyn.“ 

Domluvila a znovu pohledem přelétla všechny kolegy v místnosti, až se její zrak zastavil na Snapeovi. Stále předstíral, že čte, ale jeho oči byly strnule upřené na stejné místo v knize.
Dlouhou dobu nikdo nepromluvil, než se ozvala Heather Prýtová.
„Kde je vůbec Carolyn? Celý den jsem ji neviděla…“
„Čte si,“ pousmála se Jean. „Včera jsem ji zavedla do knihovny a ta se okamžitě stala jejím nejoblíbenějším místem v celém hradě.“
„Ona umí číst?!?“ žasla Prýtová. „Není na to ještě malá?“
„Teoreticky je malá na spoustu věcí, ale prakticky... Má schopnosti, o kterých nemají děti v jejím věku obvykle ani tušení, Hety. Až mě to někdy děsí. Také kvůli ní jsem ráda, že jsem zpátky v Bradavicích - tady bude mít konečně odpovídající zázemí a nebudu jí muset zakazovat kouzlit, jako jsem musela prakticky po celý její dosavadní život.“
„Tak to jsem zvědavý, co nám ta malá slečinka předvede,“ zamnul si ruce Kratiknot. „Kdo si dá ještě víno?“ zvolal vzápětí vesele a nová láhev červeného začala poletovat od jedné skleničky k druhé.
„Jak jste se jmenovala?“ ozval se náhle Snapeův sametový hlas. Všichni se k němu překvapeně otočili.
„Prosím?“ zeptala se nechápavě Jean, totálně zaskočená tím, že se jí Snape vůbec na něco zeptal.
Ten tiše obrátil oči v sloup a s neskrývaným pohrdáním v hlase svou otázku přeformuloval.
„Před několika minutami jste se zmínila, že jste nemohla používat ani své vlastní jméno. Proto jsem si dovolil zeptat se, jaké jméno jste tedy po dobu své emigrace používala, když ne svoje vlastní. Je to tak těžké pochopit?“
„Mírni se, Severusi,“ neudržela se McGonagallová. „Tohle si od tebe Jean nezaslouží.“
„To je v pořádku, Minervo,“ pousmála se Jean. „Profesor Snape se mnou očividně mluví tak, jak je zvyklý mluvit se svými studenty. Nic nového pod sluncem. Abych tedy odpověděla - jmenovala jsem se Jane Sanderonová. Není to kdovíjak mimořádné, ale potřebovala jsem jméno, které by zbytečně nepřitahovalo pozornost.“
Snape kupodivu mlčel a jeho oči byly už zase upřeny do knihy, jako by ho ta odpověď vlastně ani nezajímala.
„Jean – Jane – Jean - Jane,“ přeříkával si nahlas John Prescot. „Tam jsou stejná písmenka! To je jenom přesmyčka!“ rozzářil se vítězoslavně.
Snape znovu obrátil oči v sloup.
„I Sanderonová je přesmyčka, Johne,“ usmála se Jean.
Prescot se zamračil a začal o tom urputně přemýšlet.
„Tam je moc písmenek!“ rozhodil po chvíli bezmocně rukama. „Půjdu si to raději napsat.“
„Dobře, že vás máme zase zpátky, Jean,“ usmála se McGonagallová a významně stiskla Jean ruku. „A Carolyn se tu také bude líbit, o tom nepochybuju.“
„Tak na Jean Andersonovou!“ zvolal Kratiknot a pozvedl svou sklenici.
„Na Jean!“ zaznělo i z dalších hrdel a sklenice zamířily k ústům.
Jediný, kdo nepřipíjel a dál upřeně zíral do řádků knihy, byl Severus Snape.

 

Pokračování
 
 

Nahoru

HARRY POTTER, characters, names and related indicia and WARNER BROS., shield logo and related indicia are trademarks of Warner Bros. TM & © 2003.
Harry Potter Publishing Rights © J.K.R.