|
Učitel obrany proti lásce II
Autor: Ginny
Předmluva
U
počítačových obrazovek teď vítám všechny příznivce romantiky a červené
knihovny. (:-D) Druhá řada Učitele obrany proti lásce je opět určena
především těm, kdo preferují Severuse Snapea v podání neodolatelného Alana
Rickmana. Doufám, že vás toto pokračování potěší, i když je mnohem
truchlivější než první řada zveřejněná před rokem. Předem tuším, že
většinu z vás nejspíš zarmoutí, že se opět nedočkají vytouženého
happyendu, ale ono to nešlo…vážně, věřte mi. K Severusovi se happyend
prostě nehodí.
Celé dílo má
123 stran o 24 kapitolách (každá kapitola má kolem pěti stránek) a mělo by
být zveřejňováno vždy po třech kapitolách najednou. Jak často to bude, to
je samozřejmě věcí naší skvělé webmasterky Alis.
Mé obrovské
díky patří Jehúdit a Snowy Owl, které se celým Učitelem II slovo za slovem
poctivě prokousaly a vychytaly v něm chybičky, co mi pro hluboké zaujetí
samotným příběhem tu a tam unikly.
Ginny
P.S.: Křestní
jméno hlavní hrdinky Jean Andersonové se čte s anglickou výslovností, tedy
„džín“. Totéž jméno můžete zaslechnout ve filmu „Láska nebeská“, konkrétně
v části s dětským vánočním představením, ale je to jen shoda okolností.
*************************
Kapitola první - Čas návratu
Severus
Snape seděl ve své pracovně a upřeně zíral do plamenů tančících v krbu. Už
takhle seděl hodně dlouho, nejméně několik hodin. A přitom jedinou jeho
aktivitou po celou tu dobu bylo popíjení whisky, prokládané kradmými
pohledy na stříbrné nástěnné hodiny a tichými vzdechy, to vše střídané
v téměř pravidelných intervalech.
´Ještě
šestnáct a půl hodiny,´ pomyslel si při dalším pohledu na ciferník. Znovu
si lokl whisky, vzdychl a promnul si unavené oči. Věděl, že by si měl jít
lehnout - vždyť byly téměř dvě hodiny po půlnoci, a to už se zpravidla
klížila víčka i jemu, notoricky známému nespavci. Jenomže právě dnes měl
pocit, že musí zůstat vzhůru tak dlouho, jak jen dokáže. Důvod jeho bdění
by mu přitom za normálních okolností připadal směšný - když byl vzhůru,
čas ubíhal tak nějak…pomaleji. Rozhodně mnohem pomaleji, než když spal.
Okolnosti však nebyly normální a bdění se stalo v posledních dnech jeho
jedinou zbraní, kterou proti času mohl použít. Celý poslední týden spal
jen minimálně, ale i tak se mu zdálo, že ten zatracený čas najednou
doslova letí.
*****
Jeho vztah k
času se takhle radikálně změnil přesně před měsícem, a všechno to začal
ten nesnesitelný Protiva. Jednou v podvečer vkráčel Severus do sborovny,
naprosto tiše, jak bylo jeho zvykem, a ke svému nemilému překvapení tam
načapal strašidlo, jak systematicky láme hroty všech brků, co ležely na
stolech.
„Okamžitě zmiz, Protivo!“ štěkl mu za zády.
Protiva sebou leknutím tak trhl, že se brky a pergameny rozlétly po celé
sborovně.
„Jejda…,“ vykoktal ze sebe a vzápětí vykřikl: „Ty ty ty! Tys mě vylekal!
Ty lektvare jeden!“
Severus
překvapeně povytáhl obočí. Coby ředitel Zmijozelu, ke kterému s úctou
vzhlížel i Krvavý Baron, se vždy těšil u Protivy zaslouženému respektu.
Protiva, který stabilně znepříjemňoval život většině bradavické školy, se
Severusovi vyhýbal, jak jen mohl a do sklepení se prakticky neodvážil. A
teď si dovolil takovéhle výrazy?
„Budu si muset promluvit s Krvavým Baronem a požádat ho, aby ti dal lekci
slušného chování,“ zavrčel Severus.
Protiva sebou trhl, polekaně se rozhlédl a začal ve vzduchu couvat směrem
ke zdi. Vidina setkání s Krvavým Baronem pro něj očividně nebyla příjemná.
Když už byl téměř u zdi a cítil se v bezpečí, vítězoslavně vykřikl:
„Lektvar jsi a lektvar zůstaneš! Nikdy nebudeš učit obranu! Ani letos ne!
Bléé!“
Vyplázl na Severuse jazyk a zmizel ve zdi.
Severus zůstal
stát jako opařený. Za normálních okolností by ztřeštěnému strašidlu
nevěnoval pražádnou pozornost, ale při zmínce o obraně proti černé magii
přece jen zbystřil. Zdálo se, že Protiva ví něco, co se k řediteli
Zmijozelu zatím ještě nedoneslo a co pro něj možná mělo zůstat tajemstvím…
Po dramatických událostech loňského školního roku sice příliš nedoufal, že
by měl letos či v blízké budoucnosti šanci to místo získat, ale to ještě
neznamenalo, že by se o ně přestal zajímat.
Namísto do
sklepení, kam měl původně namířeno, vyrazil Severus do Brumbálovy
pracovny.
„Á, Severus! Vítej,“ usmál se na něj ředitel a podal fénixi Fawkesovi
poslední slunečnicové semínko. „Co tě ke mně přivádí?“
Severus na okamžik
zaváhal. Má snad vykládat řediteli o svém setkání s Protivou a o jeho
podivných slovech? O podezření, které v něm strašidlo probudilo? Co když
Protiva jen blafoval? Co když bylo všechno úplně jinak a on se teď před
Brumbálem jenom zesměšní? Pak se však přece jen rozhodl. Bylo úplně jedno,
co Brumbálovi navykládá - ředitel už stejně přinejmenším tušil, co tu jeho
podřízený chce. I když se tvářil jako neviňátko.
Severus usedl
do křesla před Brumbálovým stolem, odmítl citrónovou limonádu, kterou mu
ředitel nabídl, a konečně promluvil.
„Z jednoho nepříliš důvěryhodného zdroje jsem se dozvěděl, pane řediteli,
že už máte jasno, pokud jde o obsazení místa učitele obrany proti černé
magii. Chápu, že po nedávných událostech to asi nejsem já, kdo patří mezi
horké kandidáty na tuto pozici, ale přesto jsem se domníval, že bych přece
jen mohl…“
„Jistě, jistě,“ zarazil Brumbál gestem ruky jeho monolog. „Vím, že o to
místo moc stojíš. Severusi, a máš pro ně vynikající předpoklady, které jsi
ostatně zcela nepřehlédnutelným způsobem prokázal při porážce Voldemorta a
následné eliminaci Smrtijedů. A mohu tě ujistit, že nebýt událostí
loňského školního roku, které jsi už ostatně sám zmínil, nepochybně bych
ti tentokrát tu pozici konečně nabídl. Ovšem právě vzhledem k oněm
okolnostem…“
„Kdo je to tentokrát?“ zavrčel nezdvořile Severus, příliš netrpělivý na
to, aby vydržel dál poslouchat Brumbálovo rozvláčné odmítnutí.
Brumbál se na něj usmál.
„Nabídl jsem to místo Jean Andersonové, když jsem se dozvěděl, že se chce
vrátit do Británie. A ona ho přijala.“
„Jean An…?“ zadrhla se Severusovi slova v krku. V té chvíli měl pocit,
jako by mu přestalo bít srdce a zastavil se mu dech. Jean Andersonová…Jean…vrátí
se…bude zase tady… Všechno jeho racionální uvažování bylo zčistajasna
pryč. Jako by mu někdo najednou vygumoval celý mozek - jen tu seděl, zíral
před sebe a mlčel. Brumbál ho se shovívavým úsměvem pozoroval.
„Doufal jsem, že tě ta zpráva potěší, Severusi,“ řekl, když už ticho
trvalo příliš dlouho, „ale ani v nejmenším mě nenapadlo, že z ní úplně
oněmíš.“
„Já…totiž…děkuji za vysvětlení, pane řediteli,“ vzpamatoval se konečně
Severus a prudce vstal z křesla. „Uvidíme se později.“
Vyšel z ředitelny tak rychle, jak jen mu šokem strnulé tělo dovolilo, a
s pohledem nehybně upřeným přímo před sebe zamířil do sklepení. Sotva za
ním zaklaply dveře jeho pracovny, nalil si velkou sklenici whisky, kterou
vypil na ex. Pak si nalil znovu, se sklenicí v ruce klesl do svého křesla
u stolu, opřel si hlavu a zavřel oči.
Ne, tohle
přece nemohla být pravda! To nemohla být skutečnost, to musel být
Brumbálův hloupý žert! Jenomže…Severus znal ředitele dost dobře na to, aby
bezpečně věděl, že takhle krutě by Brumbál nikdy nevtipkoval. Takže to
nejspíš byla pravda. Pravda, která ho upřímně vyděsila.
Zhluboka se
nadechl, pokusil se uklidnit a analyzovat svoje pocity. První, co ho
napadlo, byla otázka, proč se sem Jean Andersonová vůbec vrací. Po
všech těch letech, co po ní nebylo ani vidu ani slechu, po všech těch
dlouhých měsících, které prožila mimo Velkou Británii… Stát se to tak dva
roky po jejím nuceném odjezdu, mohl by si myslet, že to má něco společného
s ním, ale takhle? Vždyť už to bylo téměř šest let, co z Bradavic odjela,
a skoro čtyři roky, co od ní dostal poslední zprávu. Takže s ním to
určitě nesouviselo…ne, nemohlo to s ním souviset. A tedy ani s tím, co se
mezi nimi před jejím odjezdem stalo. Pravý důvod jejího návratu byl určitě
jiný…ale nejpodstatnější na tom bylo právě to, že se vracela.
Jean
Andersonová… Už dávno na ni přestal myslet jako na někoho živého, už dávno
pro něj byla jen a jen vzpomínka. Jeden z mála světlých okamžiků v jeho
životě, který trval tak krátce, že ho mohl považovat za krásný sen. A
krásné sny se přece nemění ve skutečnost.
Vyprázdnil
druhou sklenici whisky, vstal, sáhl do vysoké skříně za svým stolem a
opatrně z ní vyňal okrouhlou kamennou misku ozdobenou starověkými runami.
Neklidně se v ní vlnilo cosi stříbřitě modrého, něco mezi kapalinou a
plynem. Jeho myslánka. Úschovna vzpomínek nešťastných i šťastných, těch,
které by nejraději nadobro vymazal i těch, které si doslova a do písmene
hýčkal a nikdy by je nikomu neukázal. Nejcennější dárek, který kdy od
Brumbála dostal. Přinesl mu ho krátce poté, co Jean Andersonová odjela z
Bradavic a Severus se zdráhal odložit některé ze svých vzpomínek na ni do
společné myslánky, kterou s ním do té doby Brumbálem sdílel. Jako by chtěl
ředitel tím dárkem vyjádřit respekt k jeho soukromí i opravdovou důvěru.
Konečně! Do té doby si stále držel právo jakési cenzury Severusových
myšlenek tím, že po něm žádal používání společné myslánky. Tímhle to
skončilo a Severus za to byl řediteli velmi vděčný. U některých vzpomínek
měl opravdu hloupý pocit, když je musel do Brumbálovy myslánky odkládat a
věděl, že je ředitel nejspíš uvidí… Mnohé z nich totiž opravdu nebyly
vhodné k tomu, aby si je kdokoliv jiný prohlížel. Ať už Voldemort v jeho
hlavě nebo Brumbál v myslánce.
Prsty rychle
přejel po důvěrně známých znacích na povrchu misky. Pak ji postavil na
stůl, usedl zpátky do křesla a vytáhl z hábitu hůlku. Na okamžik zaváhal,
než ponořil její konec do misky, ale potom už se několika přesně mířenými
doteky vydal tam, kam potřeboval. Hladina se jemně zavlnila, Severus se
nad misku trochu více naklonil a vzápětí jako by se propadl do jiné
dimenze. Ano, byla tady. Čekala tu na něj, jako každý večer, jako každý
den, po celých předchozích pět a půl roku. Jean Andersonová, nebo spíš
vzpomínky na ni. Vzpomínky na její zářivý úsměv, elegantní chůzi, její
gesta…všechno už to znal nazpaměť. Každičký její pohyb měl pečlivě
nastudovaný. A byly tu opravdu všechny vzpomínky, od jejich prvního
setkání až po společnou noc. Všechny vzpomínky, kromě jedné jediné – té
z letadla. Nikdy nepochopil, proč právě tenhle zdánlivě nevinný okamžik je
mu tak drahý, proč pro něj tolik znamená. Bylo to přece jen gesto, jenom
letmý dotyk její dlaně na hřbetu jeho ruky, jen pár uklidňujících slov… A
přesto to byla právě tahle vzpomínka, kterou nosil celá léta s sebou,
která ho provázela na každém kroku a která s ním byla i v rozhodujících
chvílích boje proti Voldemortovi.
Všechno
ostatní bylo tady. Příliš nebezpečné, aby to mohl vidět Voldemort nebo
některý ze Smrtijedů. A zároveň příliš krásné na to, aby to mohla být
pravda. Byla to jeho minulost, byl to sen, který měl tu výhodu, že se do
něj mohl kdykoliv vrátit. Jean tu na něj čekávala, když se vracel
rozzlobený z vyučování nebo když se chvilku nad ránem vynořil z krbu po
dalším nechutném a vyčerpávajícím setkání Smrtijedů. Stále stejně krásná a
chytrá, stále stejně usměvavá, ať za ní přišel kdykoliv. Nic mu
nevyčítala, nikdy se s ním nehádala…tedy pokud se náhodou nezatoulal až do
jejich prvního setkání na chodbě. Ale ani to mu nevadilo, protože on tuhle
hádku miloval nade všechny.
Pln hořké
ironie si někdy říkal, že je to vlastně lepší než manželství. Bez hádek,
bez konfliktů… přicházel si, kdy se mu zachtělo, a právě tak i odcházel.
Někdy ji opustil i na několik dlouhých týdnů a když se vrátil, znovu tu
byla, stejně milá jako dřív, s jemu tak blízkým typem humoru a obvykle
také s nevinnou otázkou „Jaký jste měl den, profesore?“ Která živá žena by
něco takového dokázala? Severusovi tenhle vztah nadmíru vyhovoval a nemohl
se zbavit podezření, že by jiného ani nebyl schopen.
Teď se rychle
vynořil z myslánky, uklidil ji zpět do skříně a nalil si třetí sklenici
whisky. Měl pocit, že se dnes potřebuje pořádně opít, aby alespoň na
chvilku utlumil ten šílený zmatek v duši způsobený zprávou o návratu ženy,
která před lety tolik prověřila jeho sebeovládání. Protože malé seménko
nejistoty už bylo zaseto a tenký hlásek mu škodolibě šeptal stále stejné
otázky: „Proč se asi vrací? Co s tím máš společného? Jak se k ní budeš
chovat? A jak se asi bude chovat ona k tobě?“
*****
Ten večer se
opravdu opil, ale moc ho nepřekvapilo, když druhý den ráno zjistil, že to
nebylo k ničemu. Zmatek zůstal a k němu přibyla ještě úporná bolest hlavy,
kterou tentokrát nezahnal ani osvědčený lektvar proti bolesti. Celý
následující měsíc to nebylo s jeho pocity o moc lepší, jen jeho spotřeba
whisky radikálně stoupla. Od Brumbála se mu nepodařilo dozvědět se
absolutně nic, co by do návratu Jean Andersonové vrhalo alespoň kousek
světla. Ředitel se jen záhadně usmíval a Severus měl neodbytný pocit, že
se ve skutečnosti dobře baví nad jeho vnitřní panikou.
A ten
zatracený čas jako by v té chvíli zrychlil svůj běh přinejmenším na
dvojnásobek! Jak se doba zbývající do Jeanina příjezdu do Bradavic
krátila, uvědomoval si Severus čím dál intenzivněji, že se jejího návratu
ve skutečnosti bojí. On, který stál v minulosti nesčíslněkrát tváří v
tvář lordu Voldemortovi, se teď bál návratu ženy, se kterou neměl
prakticky nic společného…až na jednu nezapomenutelnou noc a city, které k
ní kdysi tajně choval. City, které se v něm po letech tvrdého spánku opět
probouzely k životu…ale které měly s největší pravděpodobností zůstat
neopětovány. A proto bylo bezpečnější nechat je ukryté někde hodně
hluboko.
Životní
zkušenost a zejména tragické události posledních let ho naučily očekávat
jenom to nejhorší a on neměl jediný důvod si myslet, že by tomu tentokrát
mělo být jinak. Jako velmi pravděpodobná se mu tedy jevila myšlenka, že
Jean Andersonová už několik let šťastně žije s nějakým mužem a má s ním
spoustu dětí. Něco takového by se přece dalo u tak atraktivní ženy
očekávat… Její život by tím byl od toho Severusova definitivně oddělen a
jednou provždy by zůstali jen a jen kolegy… Drobný problém byl v tom, že
ředitel o její potenciální rodině vůbec nic nenaznačil, a aby se ho
Severus zeptal přímo, to bylo přece jen pod jeho úroveň. Také fakt, že by
Jean patřila jinému muži, nebyl pro Severuse zrovna snadno akceptovatelný.
Když pak
uvažoval o opačné variantě, tedy že je Jean Andersonová z nějakého
podivného důvodu stále ještě volná, bylo to ještě horší. Co bude dělat
v takovém případě? Nejspíš se stejně bude muset chovat, jako by se mezi
nimi nikdy nic nestalo. Dalo se přece těžko počítat s tím, že by o něj
Andersonová doopravdy stála – vždyť i tehdy ho nejspíš svedla jen kvůli té
hloupé sázce! Nepřikládal totiž velkou váhu tomu, že mu před odjezdem
napsala lístek, že ho miluje. Protože i kdyby to tehdy byla pravda,
stalo se to už příliš dávno…
Naprosto jist
si však byl tím, že jen těžko dokáže Jean Andersonovou úplně ignorovat,
jako by to bez problémů dokázal u kohokoliv jiného. Protože ona pro něj
stále ještě něco znamenala, možná dokonce víc, než byl ochoten sám sobě
připustit. Vždyť ten pocit, že by ji přece jen nějak získal…že by se jí
směl znovu dotknout… ´Hloupost!´ okřikl se vzápětí důrazně. A znovu
začal rozzlobeně přemýšlel o tom, jak zastavit ten zatracený čas. Takovými
nikam nevedoucími úvahami strávil téměř celý srpen, aniž by se dobral
k jakémukoliv přijatelnému závěru.
*****
Byl poslední
srpnový večer, když se Severus znovu zavrtěl v křesle, upil whisky a
pohlédl na stříbrné hodiny.
´Ještě patnáct hodin,´ pomyslel si a vzápětí ucítil, jak mu hlava klesá
únavou. ´Třeba nakonec vůbec nepřijede,´ chytal se ještě naděje, než ho
únava konečně přemohla a on se definitivně ponořil do snu. ´Proč by sem
ostatně vůbec jezdila…´
Kapitola druhá – Zpátky v Bradavicích
Jean
Andersonová neklidně pohlédla na hodinky na svém zápěstí. ´Už bychom tam
měli být,´ pomyslela si. ´Každou chvíli se před námi musí vynořit nádraží
v Prasinkách.´ Sotva tu myšlenku dokončila, ucítila, jak začal vlak prudce
brzdit. Usmála se, z horní police nechala k zemi slétnout dva velké kufry
a sáhla na věšák pro cestovní plášť.
Na nádraží už
na ně čekal kočár a u něj postával vysoký štíhlý muž s tmavě rezavými
vlnitými vlasy. Jakmile je uviděl vystupovat, tvář se mu rozzářila milým
úsměvem.
„Dobrý večer, dámy,“ pronesl příjemným hlasem, „dobrý večer, profesorko
Andersonová. Já jsem Charlie Weasley. Profesor Brumbál si přál, abych vás
tu uvítal a odvezl vás do Bradavic.“
„Dobrý večer, pane Weasley,“ usmála se Jean a v duši pocítila podivný
smutek. Nemohla při té příležitosti nevzpomenout na jeho mladšího bratra
Rona, který se jejího návratu nedožil. A také si dobře pamatovala, že to
byl vždy Hagrid, kdo vyzvedával hosty na nádraží… Obrovitý Hagrid, bývalý
bradavický klíčník.
Charlie Weasley jako by tok jejích myšlenek sledoval.
„Hagrid by byl moc šťastný, kdyby vás tu teď mohl přivítat,“ řekl s trochu
smutným úsměvem, otevřel dveře kočáru dokořán a pomohl jim nastoupit.
„To jistě,“ přikývla Jean. „Byl to skvělý člověk a všem v Bradavicích
určitě hodně chybí.“
„V tom máte naprostou pravdu,“ souhlasil Charlie. „Převzít jeho práci taky
nebylo zdaleka tak jednoduché, jak jsem si původně myslel. Ale budeme mít
určitě dost času promluvit si o tom později, teď už musíme jet. Profesor
Brumbál a profesorka McGonagallová mi neodpustí ani jedinou vteřinu, o
kterou vás přivezu později,“ usmál se ještě, než za nimi zabouchl kočárové
dveře a naskočil na kozlík.
Jean klesla na
tvrdé sedadlo a opřela si hlavu, jenže kočár se vzápětí prudce rozjel a
nadskakoval tak zběsile, že se raději předklonila a hleděla ven z okýnka.
Už byla dávno tma tmoucí a než dojeli na nádvoří bradavického hradu,
neviděla Jean prakticky nic. Nádvořím se naštěstí vznášely svítící koule
ne nepodobné mudlovským lampám, které prostranství alespoň trochu
osvětlovaly. Sotva kočár projel hradní branou, zahlédla Jean shluk
několika postav. Pak se kola kočáru zastavila. Jean hleděla strnule na
nádvoří a cítila, jak jí divoce buší srdce. Konečně je zase zpátky,
po tolika letech… Byly dny, kdy už nedoufala, že se sem ještě někdy
podívá. Její nedobrovolná emigrace byla dlouhá, předlouhá, a ve své první
polovině mnohem obtížnější, než by si kdy pomyslela. Až letos se přece jen
mohla vrátit…
Dveře kočáru
se prudce otevřely a Charlie jí galantně podal ruku, aby se jí lépe
vystupovalo. Polkla, zhluboka se nadechla a začala opatrně sestupovat po
kočárových schůdcích.
„Vítejte zpátky v Bradavicích, Jean!“ zahlaholil vesele známý hlas, sotva
se dotkla nohou země.
„Pane řediteli!“ usmála se na muže s dlouhým bílým vousem, který
přistoupil až ke kočáru a okamžitě ji uchopil za ruku. „Jsem tak ráda, že
jste mi umožnil se vrátit!“
„I my jsme rádi, že jste přijela, Jean,“ ozval se ženský hlas vedle
Brumbála a vzápětí Jean objaly kostnaté, překvapivě silné ruce.
„Mi-Minervo,“ vydechla s námahou Jean a po chvíli se opatrně pokusila
vyprostit. „Nikdy jste neměla takhle silný stisk! Že vy potají
posilujete?“ snažila se zlehčit dojemnou situaci vtipem.
Minerva McGonagallová ji pomalu a neochotně pustila ze svého sevření, ale
neodpověděla. Jean si všimla jejího nápadně rychlého pomrkávání a hned jí
došlo, že zástupkyně ředitele má nejspíš co dělat, aby se nerozplakala
dojetím.
Usmála se na ni, rychle se odvrátila, aby ji nepřivedla do rozpaků…a v té
chvíli se její pohled setkal s pohledem Severuse Snapea. Stál sotva dva
metry od ní, mírně rozkročený, ruce založené na prsou, a večerní vánek si
pohrával s jeho vlasy i s černým pláštěm. Bledou tvář měl zcela bez výrazu
a vynikaly v ní jen černé oči. Díval se na Jean zvláštním upřeným pohledem
a ona od něj nedokázala odtrhnout oči. Jako by se jí v té chvíli v břiše
roztančilo hejno motýlků. Ticho bylo najednou tak pronikavé…
„Slíbila jsi
mi, že mě vzbudíš, kdybych náhodou usnula, než dojedeme na hrad, mami,“
ozval se vedle ní náhle vyčítavý hlásek a malá ručka vklouzla do její
dlaně.
Jean se rychle nadechla a ještě než se podívala na svou dceru, zahlédla
udivený výraz, který se mihl Snapeovou tváří.
„Chtěla jsem tě nechat ještě chvilku spát, dokud se se všemi nepřivítám, a
teprve potom tě vzbudit a představit, miláčku,“ řekla a s úsměvem
pohladila dívenku po dlouhých světlých vlasech. Koutkem oka viděla, jak se
Snape prudce otočil a spěchá do hradu, až za ním jeho černý plášť divoce
vlaje. Trochu ji při tom pohledu bodlo u srdce, nedala však na sobě nic
znát a vzápětí už se s milým úsměvem otočila k přítomným kolegům.
„Vážení kolegové, dovolte, abych vám všem představila svoji dceru Carolyn.
Carolyn, tohle je pan ředitel Brumbál, velmi moudrý pán, od kterého se
můžeš hodně naučit; tohle profesorka McGonagallová, která učí přeměňování
a současně je ředitelkou koleje, která se jmenuje Nebelvír. Profesor
Kratiknot učí kouzelné formule a je ředitelem Havraspáru; profesorka
Vectorová učí aritmetiku; madam Pomfreyová je bradavickou ošetřovatelkou a
umí vyléčit téměř každé zranění…“
Carolyn se před každým
z nich mírně uklonila a zdvořile počkala, až jí dospělí podají ruku jako
první. Jean si během představování uvědomila, že přítomni jsou pouze ti
kolegové, kteří v Bradavicích pracovali už v době jejího odjezdu. Nikdo
jiný tu nebyl, samozřejmě s výjimkou Charlieho Weasleyho, i když bylo
zřejmé, že některá učitelská místa musela být určitě obsazena někým novým.
Když se
představování chýlilo ke konci, přihnala se jako velká voda madam Prýtová.
Byla stejně při těle, jako když ji Jean viděla naposledy, funěla námahou
z neobvykle rychlého pohybu a doslova se zalykala, jak ze sebe sypala:
„Moc se vám omlouvám…Jean…zdržela jsem se ve skleníku…mandragory…se
nám…letos moc nevyvedly… uf…vítejte, vítejte zpátky, Jean!“
Pak si všimla Carolyn a tvář se jí roztáhla v širokém úsměvu. Pokusila se
o podřep, ze kterého vyšel spíš předklon, otevřela náruč a zašišlala:
„Ťopak to tady máme? Ťopak je to za malictou slecintu? Honem poď k
tetičce…“
Jean bylo okamžitě jasné, že je zle, ale nestačila včas zareagovat –
Carolyn byla rychlejší.
„Vy jste asi nikdy v životě neviděla malé dítě, paní,“ rozlehl se tichým
nádvořím její jasný hlásek, „protože očividně vůbec netušíte, jak s ním
máte mluvit. Takže si laskavě zapamatujte, že je mi skoro pět let, nejsem
hloupá ani nedoslýchavá a když mluvím, tak na rozdíl od vás nešišlám. Není
tedy jediný důvod, proč byste se mnou nemohla mluvit normálně. Pokud to
ovšem umíte.“
Prýtová na ni zůstala
zírat s otevřenou pusou. Mezi ostatními učiteli to jen zašumělo.
„Carolyn!“ napomenula ji přísně Jean. „Okamžitě se madam Prýtové omluv!“
Dívenka vzdorně blýskla očima a pronesla: „Šišlala na mě. Víš, že to
nesnáším.“
„Ano, já vím, ale už jsem ti vysvětlila, proč to někteří lidé dělají a že
to musíš vydržet, dokud ještě trochu nevyrosteš. Takže se teď madam
Prýtové omluvíš a pak půjdeme do hradu, ano?“
Dívka na ni chvíli mlčky hleděla, ale potom přece jen stočila pohled ke
stále ještě šokované Prýtové.
„Promiňte, madam,“ procedila mezi zuby a bylo znát, že se jí to ani trochu
nelíbí.
Heather Prýtová konečně
zavřela ústa, polkla a přikývla.
„To…to je v pořádku, Carolyn. Také se ti omlouvám – nevěděla jsem, že jsi
tak chytré děvče. Na svůj věk opravdu mimořádně vyspělé,“ pronesla spíš
pro sebe. „Někdy se přijdeš podívat ke mně do skleníku na mandragory,
platí? Já totiž učím v téhle škole bylinkářství,“ řekla důležitě a
spiklenecky na Carolyn zamrkala.
„Mandragory samozřejmě velmi dobře znám - jejich chování, zvyky i účinky
vám mohu podrobně popsat,“ pronesla Carolyn dřív, než ji Jean stačila
zarazit. „Ale vzhledem k tomu, že jde vesměs o teoretické znalosti a
v praxi jsem se s nimi dosud nesetkala, ráda se přijdu do vašeho skleníku
podívat,“ dodala blahosklonně.
Jean se kousla do rtu a rychle odvrátila zrak, aby se nemusela začít smát.
Prýtová tam už zase stála s otevřenou pusou a nevěřícně zírala na její
dceru, stejně jako převážná většina bradavického profesorského sboru…
´Kolegové si asi ještě užijí, než si alespoň trochu zvyknou na Carolyniny
svérázné názory a vystupování,´ pomyslela si.
„Začíná to tu pořádně foukat, moji milí, co říkáte?“ vložil se přátelsky
do rozhovoru Brumbál. „Co kdybychom šli raději dovnitř do hradu? Jinak
tady ještě chytneme pořádnou rýmu.“
Všichni ředitele rádi poslechli a Jean se tím nesmírně ulevilo. V téhle
chvíli už si nepřála nic jiného než zmizet ve svém pokoji, rychle uložit
Carolyn do postele a pak si dát pořádnou sprchu, aby se trochu
vzpamatovala. Cesta byla náročná a přivítání snad ještě víc. Hlavně díky
Carolyn. Ale copak mohla nechat takhle malé dítě, které nadto vyrostlo
mezi mudly, cestovat letaxovou sítí?
*****
Severus Snape
rychle vešel do své pracovny, popadl první sklenici, která mu přišla pod
ruku a mrštil s ní proti krbu, až se střepy rozlétly po celé místnosti.
Pak uchopil ještě nenačatou láhev whisky, zručně ji otevřel a pořádně se
z ní napil.
Stalo se to! To, čeho se obával, to, o čem matně tušil, že dokáže jen
těžko překousnout, pokud k tomu opravdu dojde. Jean Andersonová byla
zpátky v Bradavicích…ale ne sama. Měla s sebou dítě, živoucí důkaz toho,
že ona, jediná žena na světě, o kterou kdy Severus doopravdy stál, už
dávno patří jinému muži. Neznal ho, ale upřímně ho nenáviděl.
V první
moment, když ji tam uviděl stát, stejně krásnou jako před lety, na okamžik
uvěřil, že se osud tentokrát rozhodl ukázat mu svou přívětivější tvář.
Díval se na ni neschopen pohybu, díval se do jejích očí, které jako by se
na něj usmívaly… Jen na malou chvíli uvěřil…než si všiml toho dítěte. Té
její…kopie. Pokud ve slabém světle na nádvoří dobře viděl, bylo to
malé stvoření její přesnou zmenšeninou. Vlasy, oči, ústa, tvar obličeje,
všechno jako ona. Jako by nestačila jedna Jean Andersonová - i s tou bude
mít problémů víc než dost. Vlastně ani ne tak s ní, jako sám se sebou. Ale
kvůli ní. Aspoň že je tedy rozhodnuto! Je jasné, že teď už nemá smysl
připouštět si jakékoliv naděje. Jean Andersonová, kterou znal, je pryč, a
místo ní přijela jen staronová kolegyně. Ke které nemá žádný důvod chovat
se nějak přátelsky.
Vypil víc jak
půl lahve whisky, než usoudil, že by to pro dnešek stačilo. Cítil se
vyčerpaný a hlavu měl jako vymetenou. V posledních týdnech toho moc
nenaspal, což mu teď v kombinaci s alkoholem jeho tělo připomnělo víc než
důrazně. Už taky nebyl nejmladší… Se zlomyslnou představou skřítků
uklízejících tu spoušť praštil nedopitou láhví o zem. Pak se přesunul do
své ložnice, padl do postele tak, jak byl, a okamžitě usnul. Po dlouhé
době spal jako zabitý až do rána.
*****
Brumbál a
většina kolegů se s Jean a Carolyn rozloučili ve vstupní hale, popřáli jim
dobrou noc a vydali se každý svým směrem. Teprve ve světle svic, které
svítily přece jen o trochu jasněji než tlumené venkovní lampy, si Jean
všimla, jak ředitel za poslední roky zestárl. Byl stále veselý a jeho
modré oči nepostrádaly obvyklou jiskru, ale výrazně mu přibylo hlubokých
vrásek ve tváři. Jean také neušlo, jak ztěžka se Brumbál pohybuje. Minerva
McGonagallová zachytila její pohled, smutně se na ni usmála a sotva byl
ředitel z doslechu, pronesla: „Albus hodně zestárl za tu dobu, co jste
byla pryč, Jean. Zejména poslední rok ho hodně poznamenal… Ale ani my
ostatní nemládneme - ovšem s výjimkou vás.“ Pozorně si Jean prohlédla od
hlavy až k patě a pak nechápavě zavrtěla hlavou. „Vy totiž vypadáte ještě
mladší, než když jste odsud odjížděla. A Carolyn jako by vám z oka
vypadla.“
Jean sklouzla pohledem na svou dceru, zachytila její nespokojený pohled a
povzbudivě jí stiskla ruku. Dobře věděla, jak Carolyn takovéhle dospělácké
řeči nesnáší.
„Mýlíte se, Minervo - ani mě neminul čas bez povšimnutí,“ usmála se. „Ale
teď, když dovolíte, bych ráda šla do našeho pokoje. Carolyn je unavená,
měla by se najíst a jít si lehnout. Ta cesta na ni byla přece jen dost
dlouhá. I když se tak mnohdy nechová, je to ještě dítě.“
„Ovšem, ovšem,“ přikývla chápavě McGonagallová a opět vykročila vpřed. „Albus
mě požádal, abych vás doprovodila, i když byste do svého pokoje i po těch
letech nepochybně trefila sama. Připravili jsme vám totiž stejný jako před
lety. Udělali jsme v něm však jisté úpravy, které vás, doufám, potěší.
Pojďte, Charlie, jdeme,“ pokynula ještě novému bradavickému klíčníkovi,
který mezitím nechával z dlouhé chvíle kroužit jejich kufry až pod
samotným stropem haly a Carolyn ho zvědavě sledovala.
Zanedlouho už
vcházeli do známých dveří ve druhém patře bradavického hradu. Jean si
pomyslela, že spíš než pokoj už je to byt či apartmá – uvnitř totiž
přibylo hned několik nových místností. Z malé předsíňky vedly dveře do
původních místností - pracovny, koupelny a pokoje, který se nyní stal
obývacím pokojem. Z něj se pak dalo projít ještě do dvou prakticky shodně
zařízených ložnic. Všechny místnosti byly prostorné a s výjimkou koupelny
měly i výhled na jezero. Charlie Weasley složil jejich kufry v předsíňce,
popřál jim dobrou noc a za veselého pohvizdování zmizel ve spoře
osvětlené chodbě.
„Pokud jde o vnitřní vybavení, není to zatím nic moc,“ pronesla spěšně
Minerva. „Věnovali jsme se s Albusem především tomu, abyste tady měla dost
prostoru a moc se nezabývali tím, zda vám bude vyhovovat třeba nábytek,
který jsme vám vybrali. Ale vy jste dostatečně zkušená čarodějka na to,
abyste si dokázala s takovou maličkostí poradit a zařídit si to tu podle
svých potřeb. A pokud jde o ložnice,“ omluvně se usmála, „Albus mi sice
řekl, že nepřijedete sama, ale bohužel neupřesnil, že s vámi bude dítě.
Kdybych to bývala věděla, zařídila bych jednu z nich jako dětský pokoj…“
„To je v pořádku, Minervo,“ zarazila ji Jean. „Všechny ty místnosti jsou
nádherné a já jsem vám moc vděčná, že jste si dali s jejich přípravou
tolik práce. Vážně.“
Najednou Jean
někdo zatahal za ruku. Pohlédla dolů a tak trochu očekávala, že uvidí
Carolyn, ale nebylo tomu tak. Zatímco její dcera stála u okna a snažila se
ve tmě zahlédnout jezero, vedle Jean se trochu nesměle krčilo malé
stvoření s obrovskýma očima a ušima.
„Málem bych vám zapomněla představit Tabby,“ usmála se McGonagallová. „Je
to skřítka, která se bude starat o vaše pohodlí. Podle Dobbyho je
nejspolehlivější v celých Bradavicích.“
„Tabby se také bude starat o mladou slečnu, když bude paní učit nebo
nebude mít čas, paní,“ pronesla skřítka tenkým hláskem. „Pan ředitel si
přál, aby to Tabby dělala, paní.“
„Tak to mě moc těší, Tabby,“ kývla na ni Jean a skřítka se pokorně
přikrčila.
„Tabby se vynasnaží, aby s ní byla paní spokojená,“ vydechla se sklopenýma
očima.
„Určitě budu,“ usmála se Jean a podala jí svůj cestovní plášť. Skřítka ho
vděčně uchopila a spěchala s ním k nejbližšímu věšáku.
„No, já už vás pro dnešek opustím, Jean,“ řekla McGonagallová. „Kdybyste
ještě něco potřebovala, víte, kde mě najít. A pokud jde o zítřek - Albus
svolal na desátou hodinu do sborovny poradu, které byste se samozřejmě
měla zúčastnit. Studenti dorazí večerním vlakem, takže budete mít ještě
dost času na přípravu.“
„Děkuju, Minervo,“ řekla Jean a myslela to velmi upřímně. Zástupkyně
ředitele už byla téměř ve dveřích, když ji Jean zastavila otázkou:
„Řekněte mi ještě – ve vstupní hale jste se zmínila o něčem, co vloni
Albuse hodně poznamenalo. Co to bylo? Něco mi říká, že to nebyla jen smrt
Harryho Pottera…“
V očích starší ženy se mihl podivný záblesk, který vypadal jako bolest.
„To je na delší povídání, Jean, a já vás tím nechci dnes večer unavovat.
Ale mohly bychom si spolu dát zítra odpoledne u mne čaj, co říkáte? Tak
budeme mít času dost… I já bych se ráda dozvěděla něco o tom, jak se vám
v minulých letech dařilo.“
„Přijdu moc ráda, Minervo,“ přikývla Jean. „Hořím nedočkavostí konečně se
dozvědět víc o tom, co všechno se stalo v Bradavicích za mé nepřítomnosti.
Pokud by vám to nevadilo, přišla bych k vám raději už kolem druhé hodiny
odpolední, abychom si stihly povědět všechno důležité.“
„Výborně,“ přikývla McGonagallová, „myslím, že to by mělo stačit. Budu se
těšit.“
„Já také. Dobrou noc, Minervo,“ popřála jí Jean s úsměvem.
„Dobrou, Jean.“ A Minerva McGonagallová zmizela za ohybem chodby.
*****
Moc dobrá noc
to ale pro Jean nebyla. Zatímco unavená Carolyn snědla jen pár soust a
usnula, sotva si lehla do postele, Jean se převracela ze strany na stranu
skoro hodinu, než s povzdechem vstala a šla si sednout do obývacího
pokoje. Pousmála se, když tam našla láhev Martini – nepochybně pozdrav od
Brumbála. Zvláštní, že si to po tolika letech pamatoval… Nalila si
sklenku, usedla do křesla a sáhla po své hůlce. Pak strávila několik minut
přeměňováním jednotlivých kusů nábytku a krášlením pokojů podle svých
představ, ale na dlouho ji to nezabavilo. Odložila hůlku na stolek,
pořádně si lokla Martini, zavřela oči a zamyslela se.
Cítila se
tu…divně. Jako by sem už nepatřila, jako by tu byla úplně cizí…těch pět a
půl roku nucené emigrace bylo přece jen znát. Prakticky po celou tu dobu
žila ve Švédsku a nadto mezi mudly, takže se k ní zprávy o dění ve
Velké Británii dostávaly velmi sporadicky. Věděla, že Voldemort byl
definitivně poražen už před třemi lety, že Hagrid zemřel asi ve stejnou
dobu, že Harry Potter a Ron Weasley zemřeli před více než půl rokem…ale
podrobnosti neznala. Netušila, jak se tu po celou dobu dařilo kolegům,
které si za těch pouhých pět měsíců strávených v Bradavicích tolik
oblíbila. Nevěděla, co přesně prožívali, jak se cítili, čím trpěli a
z čeho se radovali…a vadilo jí to. Tolik se toho přece stalo! Tolik se
toho změnilo! Nejen v Bradavicích, ale v celé Británii a v celém
kouzelnickém světě. Oproti tomu byl její nedávný život vyloženě nudný.
Vždycky byla zvyklá být v centru dění, a teď jí najednou nezbývalo než
několik let zpovzdálí přihlížet, jak se kouzelnické dějiny mění. Bez ní!
Dala by cokoliv na světě, aby tu mohla zůstat, aby mohla být při tom. Aby
mohla být vedle nich…aby mohla být…vedle Severuse. I když on o ni zjevně
nestál. Nečekala sice, že ji popadne do náručí a zlíbá od hlavy k patě,
sotva vstoupí do Bradavic, ale tajně doufala, že by mu třeba nemusela být
tak úplně lhostejná a že by mohl dát najevo aspoň malinkou radost z toho,
že ji konečně zase vidí. No, očividně se mýlila…zřejmě totiž žádnou radost
z jejího návratu neměl. Jak ji pomalu přemáhala únava, odložila po paměti
skleničku na stolek a stočila se v křesle do klubíčka. Když ji konečně
přemohl spánek, viděla ve snu studené černé oči, které na ni hleděly bez
sebemenšího zájmu.
Kapitola třetí – První dny po
návratu
Ráno se Jean
Andersonová vzbudila s nepříjemnou bolestí za krkem. Jako by jí hlava
seděla na dřevěném kůlu a ne na jejím vlastním krku. ´To zas byl nápad,
usnout v křesle,´ pomyslela si rozmrzele ještě se zavřenýma očima, opatrně
se pohnula a pokusila se narovnat. Šlo to jen velmi obtížně a docela to
bolelo. Pootevřela oči a tiše zaklela – sluneční svit se dral oknem
dovnitř, co mu síly stačily. Chvilku jí trvalo, než se rozkoukala, a ještě
ne zcela probuzená se zvolna zvedla z křesla, protáhla se a zívla. Jakmile
však zabloudila zrakem ke dveřím, byla vzhůru okamžitě. Z pokoje se tiše
plížily dvě postavičky! Držely se za ruce a stály k Jean zády, takže
netušily, že neodcházejí tak úplně nepozorovány.
„Carolyn Andersonová!!!“ zahřměla Jean. Postava vlevo vyjekla leknutím, ta
vpravo se trochu přikrčila, jako by očekávala úder. „Kam si myslíš, že
takhle po ránu jdeš?“ pokračovala Jean v hromování.
„Jenom se trochu projít, mami,“ otočilo se na ni s odzbrojujícím úsměvem
děvčátko. „Tabby mi slíbila, že…“
„Tabby ti nemá co slibovat!“ rozzlobila se Jean. „Nepůjdeš ani na krok,
dokud se pořádně nenasnídáš, neumyješ se a neoblečeš si něco, v čem
nebudeš všem pro smích!“
Carolyn trochu
nechápavě pohlédla na svou noční košilku a bosé nohy, jako by uvažovala,
co je na nich špatného, ale mlčela.
„A Tabisho, my si spolu také musíme promluvit,“ zmírnila Jean trochu tón,
když viděla, jak se skřítka víc a víc krčí k zemi. „Vysvětlím ti přesně,
co Carolyn smí a nesmí dělat, jaký bude její denní režim a na co máš
dohlédnout, ano? To jsem měla nejspíš udělat už včera,“ dodala spíš pro
sebe, uchopila skřítku za ruku a postavila ji zpátky na nohy.
„Ano, paní,“ špitla Tabby. „Tabisha se vynasnaží všechno si zapamatovat,
paní.“
„Fajn. Takže nám teď, prosím, přines něco k snídani, a já zatím udělám
z tohohle malého strašidla půvabnou princeznu,“ usmála se na Carolyn a
natáhla k ní smířlivě ruku.
„Rozhodně není potřeba, abys mě opečovávala jako malé dítě! Zvládnu to
sama, víš přece, jak nemožný máš vkus, pokud jde o výběr mého oblečení!“
brblala Carolyn, ale nakonec se nechala odvést zpátky a oblékla si šaty,
které jí Jean připravila.
Když o hodinu
později scházely obě Andersonové po schodišti dolů, postavy na portrétech
pověšených na stěnách si začaly vzrušeně šeptat a přebíhaly z jednoho
obrazu na druhý, jen aby je co nejdéle viděly. Jean provedla svou dceru
velkou částí bradavického hradu a podrobně jí vysvětlila, kde je která
důležitá místnost a jak se tam dostane. Poslední místo, kam při té malé
exkurzi došly, byla bradavická knihovna - přesně tak to Jean plánovala.
Madam Pinceová
je uvítala tak srdečně, jak jen to u ní bylo možné - to v praxi znamenalo,
že se na Carolyn jednou usmála a Jean dokonce podala ruku. Carolyn však
měla od začátku oči jen a jen pro vysokánské regály plné knih, které se
tyčily všude kolem. Procházela mezi nimi v naprostém úžasu a s nábožnou
úctou se prsty dotýkala jejich ohlazených hřbetů. Jean si mezitím vzala
knihovnici trošku stranou, nasadila pokorný výraz a potichu řekla:
„Madam Pinceová, mám na vás velikou prosbu. Dlouho jsem přemýšlela, jestli
vás tím mohu vůbec obtěžovat, ale nakonec jsem usoudila, že jste velice
rozumná osoba a že mou žádost určitě pochopíte… Carolyn je naprostý blázen
do knih, což ostatně asi vidíte sama.“
Kývla hlavou směrem ke své dceři a Pinceová trochu podmračeně sledovala
její pohled.
„Chtěla jsem vás tedy poprosit,“ pokračovala Jean, „jestli by tu mohla
trávit část svého volného času, především ty hodiny, kdy já sama budu učit
a nebudu se jí moci věnovat. Slibuji vám, že nebude působit žádné problémy
a že o ní v podstatě ani nebudete vědět. Není to zdaleka první knihovna,
kterou navštívila a kde by měla zůstat sama… Bude tiše sedět a číst si,
v nejhorším případě se vás přijde na něco zeptat. Přesto bych tu s ní ze
začátku – spíš pro váš lepší pocit - nechala skřítku Tabby a pokud by bylo
potřeba, okamžitě byste ji pro mne mohla poslat.“
Knihovnice na ni chvíli hleděla s naprosto nechápavým výrazem, pak
nesouhlasně zavrtěla hlavou a nadechla se k rázné odpovědi: „Já tedy
opravdu nevím, proč si ze mne děláte blázny, profesorko Andersonová! Za
prvé, já nejsem žádná mateřská škola, abych tady hlídala malé děti, které
ještě nedorostly školního věku. A za druhé, nevykládejte mi, že takhle
malé dítě umí číst anebo že snad dokonce rozumí kouzelnickým knihám!“
„Ujišťuji vás, že číst umí a kouzelnické knihy čte odmalička. Blázny si
z vás v žádném případě nedělám, madam,“ snažila se Jean o klidný tón. „Carolyn
se totiž naučila číst, když jí bylo dva a půl roku, a od té doby přečetla
nejen spoustu mudlovských knih, ale i celou moji soukromou kouzelnickou
knihovnu. Ta samozřejmě není zdaleka tak rozsáhlá jako knihovna bradavická,“
mávla Jean významně rukou kolem sebe, „nicméně obsahuje všechna důležitá
díla nutná k pochopení principů kouzelnického světa. Věřte, že bych vám
nelhala.“
Knihovnice však o jejích slovech stále viditelně pochybovala. Jean
strategicky navrhla:
„Vidím, že mi pořád moc nevěříte - tak co kdybychom to dnes dopoledne
vyzkoušely? Od deseti hodin mám ve sborovně poradu, která snad nebude
trvat moc dlouho, takže bych tady Carolyn nechala a přišla si pro ni,
jakmile porada skončí. Třeba vás to přesvědčí, že s mou dcerou opravdu
nebudou problémy… Co tomu říkáte, madam?“
Pinceová se na chvilku
zamyslela a pak neochotně souhlasila.
„Dobře, ať je tedy po vašem. Ale jestli tu bude pobíhat nebo se bude
zkoušet dostat do sekce s omezeným přístupem…“
„Nic takového se nestane, věřte mi,“ usmála se na ni Jean. „Moc vám děkuji
– uvidíte, že nebudete litovat. A na tu sekci ji zvlášť upozorním.“
Ještě jednou se na zamračenou knihovnici usmála a rychle se vydala za
Carolyn. Zastihla ji právě v oddělení historických knih.
„Tuhle knihu jsme doma neměly, mami,“ zašeptalo děvče a oči
mělo přišpendlené na knize Kouzla, která
ovlivnila anglické dějiny.
„Ano, to je pravda, Carolyn.
Chtěla by sis ji přečíst?“
„Mohla bych?“ rozzářily se děvčátku oči.
„Jistě. Domluvila jsem se s madam Pinceovou, že tu dnes můžeš zůstat a
číst si, zatímco já budu na poradě. A když s tebou nebudou problémy, budeš
sem moci chodit každý den.“
„V žádné knihovně se mnou přece nikdy nebyly problémy,“ protestovala tiše
Carolyn s očima stále upřenýma na knihu. „Ani v té kirunské, a tam byli
hodně přísní.“
„To já vím, Carolyn, a jenom proto si dovolím tě nechat téměř bez dozoru
v knihovně plné kouzelnických knih. Ale chci od tebe slib, že se nebudeš
snažit dostat do sekce s omezeným přístupem, která je tamhle vzadu. Jsou
tam velmi nebezpečné knihy, které by ti mohly ošklivě ublížit,“ ukázala
Jean až k nejzadnějším regálům.
„Myslím, že to ti klidně mohu slíbit,“ přikývla Carolyn.
„Bude mi chvilku trvat, než tohle všechno přečtu.“ Ukázala rukou kolem
sebe, ale vzápětí znovu nedočkavě sklouzla pohledem na
Kouzla, která ovlivnila anglické dějiny.
Jean si toho všimla a rychle
ji varovala: „Nebudeš tu používat žádná kouzla, Carolyn, rozumíš? Na to je
ještě příliš brzy. Vím, že bys tu knihu zvládla takhle sundat, ale kdyby
si toho všimla madam Pinceová, nemuselo by se jí to líbit. Takže vždycky
raději požádáš Tabby, aby ti pomohla. Domluveno?“
Carolyn si zklamaně
povzdechla. „A kdy už budu moci začít kouzlit?“
„Dočkáš se, neboj,“ usmála se na ni Jean. „Teď už musím jít, máme ve
sborovně poradu. Čti si tu knihu, která tě zajímá, a já se pro tebe pak
vrátím, ano?“
„Jistě, mami,“ odpověděla už trochu nepřítomně Carolyn.
Jean se usmála a zamířila k východu. Ode dveří se ještě ohlédla a uviděla,
jak Tabby právě nechává slétnout z vysoké police velkou a těžkou knihu.
Carolyn si sedla na zem, začala nedočkavě listovat úvodními stránkami a
oči jí přitom zářily nadšením. Jean tiše vyšla z knihovny a zamířila na
svou první poradu.
*****
Severusovo
ráno bylo neradostné, jako už bývají rána těch, kdo předchozí večer vypili
více alkoholu, než bylo pro jejich organismus vhodné. Vzbudil se vlastním
chrápáním, v ústech odpornou pachuť whisky. Hábit měl omotaný kolem těla
tak, že se téměř nemohl pohnout. S námahou vstal, dopotácel se do koupelny
a hodnou chvíli strávil pod vlažnou sprchou, než konečně usoudil, že je
schopen pokračovat ve svém neveselém životě. Když dokončil nejnutnější
hygienu, oblékl si čistou košili a kalhoty a požádal skřítky o něco malého
k jídlu. Neměl nejmenší chuť trmácet se až do Velké síně kvůli takové
banalitě jako je snídaně, tím spíš, že by u ní zcela jistě nebyl sám.
Poslední, po čem právě teď toužil, byla společnost jeho kolegů, těch
starých i těch nových.
Sotva vešel do
pracovny, ucítil silný zápach alkoholu, který se vznášel ve vzduchu. Láhev
whisky, kterou předchozí večer rozbil, sice už skřítkové pečlivě uklidili,
ale s odstraněním zápachu se nějak neobtěžovali. Severusovi se trochu
rozhoupal žaludek, takže pro jistotu sáhl po osvědčeném zažívacím
lektvaru. Nebyl si úplně jist, zda je mu tak špatně z alkoholu nebo ze
sebe samotného. Vždyť se z něj pomalu, ale jistě stávala naprostá lidská
troska… V posledních týdnech tak často utápěl svůj zmatek ve sklenici
whisky, že dokonce začal zanedbávat i svou práci, a to nebylo dobré
znamení. Něco takového se mu nestávalo ani za vlády lorda Voldemorta, ani
v pozdějších, neméně těžkých dobách. Nejspíš přišel čas s tím něco udělat.
Nebude se přece po zbytek života chovat jako zbabělec! Už přežil i horší
věci, než je návrat jedné učitelky, pro kterou nic neznamená…
Když o pár
hodin později opouštěl svou pracovnu, aby se zúčastnil Brumbálem svolané
porady, s uspokojením pohlédl na stůl s pečlivě srovnanou hromádkou
pergamenů. V každém z nich byl přesný plán výuky lektvarů pro příslušný
ročník na nový školní rok aktualizovaný podle nejnovějších vědeckých
poznatků a směrnic ministerstva kouzel.
*****
Jean vešla do
sborovny a poněkud ji překvapilo, že už je téměř poslední. Albus Brumbál
ji uvítal, zdvořile se zeptal, jak se vyspala a zda je všechno s jejich
ubytováním v pořádku, načež naznačil, že by ji rád představil těm členům
bradavického profesorského sboru, s nimiž se zatím nesetkala. Týkalo se to
především nového učitele létání Johna Prescota, což byl hnědovlasý mladík
atletické postavy. Jean odhadovala, že mu je něco kolem pětadvaceti let.
Podle Brumbálových slov hrával John za jedno ze špičkových britských
famfrpálových družstev, dokud ho ošklivé zranění kolene jednou provždy
nevyřadilo z vrcholového sportu. Sotva se s ním Jean pozdravila, bylo jí
jasné, že John je typickým příkladem hráče, jemuž potlouky vymlátily
z hlavy i to málo inteligence, co v ní kdysi měl. Pro výuku létání na
koštěti to samozřejmě až tak nevadilo, ale pro praktický život asi nebyl
moc použitelný.
Mnohem
zajímavější bylo seznámení s novým učitelem jasnovidectví. Jean si ho
všimla, už když vstoupila do sborovny, protože někdo takový se zkrátka
nedal přehlédnout. Nejen pro ty plavé vlasy a neuvěřitelně modré oči, ale
i pro rozložitou hruď…která vyrůstala z grošovaného koňského těla. Firenze
byl kentaur, a ačkoliv se Jean v minulosti s několika příslušníky jeho
druhu již setkala, i tentokrát cítila mírnou nervozitu. Nikdy si nebyla
jista, kolik toho kentauři ve skutečnosti vědí o lidských osudech.
„Hvězdy mě již dávno upozornily na váš možný příjezd, Jean Andersonová,“
pronesl Firenze vážným hlasem. „A jejich předpověď se vyplnila.“
„Hvězdy se přece nemýlí, ne?“ usmála se Jean.
Kentaur potřásl plavou hlavou.
„Hvězdy se opravdu nemýlí - jen lidé a bohužel někdy ani kentauři si
neumějí jejich poselství správně vyložit.“
„Myslela jsem, že ve hvězdách je zapsán lidský osud,“ řekla Jean tiše.
„To je velmi častý a oblíbený omyl, Jean Andersonová,“ řekl Firenze. „Ve
hvězdách jsou ve skutečnosti zapsány jen dráhy - cesty, po kterých kráčíme
a které se různě klikatí a větví, ale svůj osud si přitom volíme každý
sám, svými vlastními rozhodnutími. I vy jste se přece mohla rozhodnout pro
jinou cestu, než byl návrat do Bradavic.“
„Možná máte pravdu, Firenzi,“ přikývla Jean trochu váhavě, „hodně jsem o
tom přemýšlela a moc nechybělo, abych se vydala někam úplně jinam.“
Firenze se jí zkoumavě zadíval do očí a pak řekl:
„Lidská rozhodnutí bývají někdy nepochopitelná. Nejen pro kentaury.“
„Pro lidi možná ještě více, Firenzi,“ usmála se Jean.
Brumbál se
během jejich rozhovoru posadil do svého křesla v čele stolu a nyní
naznačil, že by rád zahájil poradu. Firenze zůstal stát na opačném konci
místnosti, zatímco Jean se z nostalgie posadila na stejné místo, na němž
kdysi sedávala. Což bylo zhruba v polovině stolu. Severus Snape vkráčel do
místnosti přesně v okamžiku, kdy si Jean uvědomila jeho nepřítomnost. Když
zjistil, že jediná volná židle zůstala právě vedle ní, vytáhl hůlku a
kouzlem židli přenesl až na konec stolu, kousek od kentaura Firenze. Pak
usedl, aniž by komukoliv z přítomných věnoval jediný pohled.
„Vítám vás,
moji milí kolegové, na začátku nového školního roku v Bradavicích,“ začal
slavnostně Brumbál a tvářil se, jako by Snapeův výstup vůbec nezaznamenal.
„Naše škola a spolu s ní i učitelský sbor prošly v minulých letech mnoha
těžkými zkouškami. Někteří kolegové bohužel odešli navždy, jiní se však
vrátili, a právě těm bych se chtěl nyní věnovat. Oficiálně zde tedy vítám
Jean Andersonovou, naši staronovou učitelku obrany proti černé magii.
V letošním roce je jedinou novou posilou našeho sboru.“
Sborovnou se rozlehl upřímný potlesk. Jean cítila, jak se na okamžik
všechny oči upřely na ni, a mile se na kolegy usmála.
„Rád bych vás ale současně upozornil na to, že návrat této oblíbené
profesorky nejspíš neprojde tak hladce, jak bychom si všichni přáli,“
pokračoval Brumbál. „Studenti, kteří letos nastupují do posledního ročníku
naší školy, ještě pamatují její zdejší působení a nejspíš i to, že jsme ji
za poněkud dramatických okolností prohlásili za mrtvou. Je tedy jasné, že
se musím pokusit vysvětlit její přítomnost nejen studentům v dnešním
uvítacím projevu, ale případně i zvědavým rodičům. Což bude ostatně práce
i pro ředitele kolejí, neboť nepochybuji o tom, že nejpozději zítra ráno
můžeme očekávat záplavu sov s dotazy, jak se nám podařilo profesorku
Andersonovou tak úspěšně oživit.“
Jean kolem sebe zahlédla pár úsměvů a madam Prýtová, která seděla vedle
ní, ji povzbudivě poplácala po hřbetu ruky.
„Oficiální verze odpovědi, kterou byste měli všichni v takových případech
používat, přitom bude založena na pravdě, avšak nebude obsahovat žádné
zbytečné podrobnosti.“
Brumbál se odmlčel. Jean měla pocit, že je to proto, že se mu špatně
dýchá, ale asi se mýlila. Minerva McGonagallová, které by zřejmě jakákoliv
změna Brumbálova zdravotního stavu neušla, se totiž vzápětí začala
dožadovat odpovědi.
„Tak už nás nenapínej, Albusi,“ žadonila s úsměvem.
Brumbál se také usmál.
„Jak už jsem řekl, Minervo, nepůjde o žádné lži. Profesorka Jean
Andersonová se během své práce pro bradavickou školu ocitla v přímém
ohrožení života, proto bylo nutné dostat ji neprodleně ze země a zprávou o
jejím úmrtí zajistit její přežití. To by mělo jako vysvětlení stačit.“
Všichni souhlasně pokývali hlavou, jen se Snape trochu neklidně zavrtěl na
židli, jako by se mu to příliš nezamlouvalo. Kratiknot ještě dodal:
„Myslím, Albusi, že bychom se také měli připravit na bleskovou návštěvu
Rity Holoubkové. Té asi těžko unikneme.“
Mezi učiteli to zahučelo a Brumbál se smutně pousmál.
„Obávám se, že máte pravdu, Filiusi,“ řekl. „Já osobně očekávám, že nás
Rita nejspíš poctí svou přítomností již během zítřejšího dopoledne.“
„Mrcha jedna!“ rozhořčeně pronesla McGonagallová.
„Jak je možné, že někdo takový nemá už dávno zakázaný vstup do Bradavic?“
lamentovala Prýtová.
„Nemůžete to přece jen nějak zařídit, Albusi?“ vložila se do debaty i
Vectorová, která jindy jen tiše seděla.
Jean trochu
překvapeně sledovala, jak mezi učiteli dál roste nespokojenost, ba skoro
až nevraživost vůči reportérce Denního věštce, a stále nějak nechápala
důvod.
„Rita Holoubková tu asi není příliš oblíbená, že?“ zeptala se opatrně,
aniž by tu otázku položila někomu konkrétnímu. „Já vždycky měla za to, že
je to jen neškodný pisálek, kterému stejně nikdo nevěří…“
„Neškodný pisálek?“
doslova vybuchl Snape na druhém konci stolu. „Neškodný pisálek?!? Měla
byste se už konečně naučit mlčet, když se hovoří o věcech, kterým
nerozumíte, profesorko! I když to bude v praxi znamenat, že zůstanete
navěky němá!“
Jean na něj překvapeně
pohlédla. Tak tohle byl Severus Snape, jak ho znala z doby, kdy
poprvé nastoupila do Bradavic…jedovatý, cynický, bez špetky citu. Jeho
ledové černé oči se zdály být plné nenávisti a pohrdání… Byl to vůbec
stejný člověk, který ji držel tu poslední noc v náručí a líbal, jako by na
tom závisel celý jeho život?
„Vidím, že jste se za ta léta moc nezměnil, profesore,“ odpověděla mu
s nuceným klidem. „Rozhodně tedy ne k lepšímu. Nevím, čím Rita Holoubková
pošpinila čest této školy nebo snad dokonce vaši, ale nechodila ona kdysi
náhodou do Zmijozelu?“ zeptala se nevinně.
„Profesorko Andersonová,“ šeptal rozzlobeně Snape, přičemž bylo zřetelně
slyšet každičké jeho slovo, „v minulých letech se v této zemi i škole
odehrály velmi zásadní události, které ovlivnily budoucnost celého
kouzelnického světa. Mnoho kouzelníků přitom nasadilo svůj krk a někteří
dokonce obětovali i své životy, jen aby pomohli porazit zlo. Nicméně Ritě
Holoubkové to nezabránilo v tom, aby o nich nepsala jako o hlupácích a
neschopných břídilech a nesnažila se je v očích kouzelnické veřejnosti co
nejvíce zesměšnit a ublížit jim. Což ovšem logicky nemůže pochopit někdo,
kdo celá ta léta šťastně prožil v teplém a bezpečném hnízdečku.“
„Co…co jste to řekl?“
zalapala Jean po dechu a pootočila se na židli tak, aby na něho lépe
viděla. „Že jsem si šťastně žila? Víte vy vůbec, profesore,
o čem tu mluvíte?“ Vztek v ní rostl s každým nádechem. „Dokážete si vůbec
představit, v jakým podmínkách jsem žila?“ soptila. „Tušíte vy
vůbec, kolikrát jsem si přála, abyste mě tehdy u Malfoye raději nechal?!?“
burácela už vztekle. „Nebo kolikrát jsem si přála být kdekoliv v Anglii, i
za cenu permanentního ohrožení nebo dokonce obětování života?!? Vždyť já
jsem celá ta léta musela – ne chtěla - žít mezi mudly,
odkázaná jen sama na sebe a své schopnosti, bez možnosti kouzlit, bez
jakéhokoliv spojení s kouzelnickým světem!!! Na úplném konci světa, na
místě, kde neexistuje léto, v zemi, kde je vůbec nejvyšší počet sebevražd
na světě… Tomu říkáte šťastný život v teplém
hnízdečku?!?“
Snape se viditelně zarazil.
Jean si na okamžik pomyslela, že mu snad své utrpení vylíčila v dostatečně
temných barvách na to, aby se svými kousavými poznámkami přestal, ale záhy
zjistila, jak moc se zmýlila.
„Vy jste pět a půl roku nekouzlila?“ zeptal se nevěřícně.
„Pět let a tři měsíce,“ odsekla. „Dokud mě ředitel Ecklund neujistil, že
nebezpečí od Smrtijedů už pominulo.“
„Nechce se mi věřit, pane řediteli,“ podíval se Snape
nechápavě na Brumbála, „opravdu se mi nechce věřit, že jste na místo
učitele obrany proti černé magii přijal někoho,
kdo víc jak pět let nekouzlil!!!“
Jean nevěřícně vytřeštila oči.
´Jak jen může být takový?´ uvažovala. ´Copak vůbec nepochopil, co se mu tu
snažím celou dobu říct? Copak nevidí, že jsem chtěla být tady, a ne
v nějakém Švédsku?´
Nepochopil…a ona nechápala jeho.
„Bastarde,“ zašeptala tiše.
Snape se na ni zadíval podivným pohledem. Pak se nadechl k odpovědi,
nepochybně velmi peprné, ale už ji nevyslovil. Ozval se totiž tak
pronikavý hvizd, že všichni v místnosti nadskočili.
„Konec zápasu!“ vykřikl John Prescot, sotva vyňal píšťalku z úst.
„Odevzdejte potlouky a ukončete boj! Camrál zůstane v držení pana
ředitele!“
„Děkuji, Johne,“ usmál se mile Brumbál, jako by bylo takové přerušení
běžné. „Tak tedy, řekl bych, Severusi, že profesorka Andersonová
prokázala v minulosti vynikající předpoklady pro to, aby mohla zodpovědně
zastávat místo učitele obrany proti černé magii. A já nemám jediný důvod
domnívat se, že se její schopnosti od té doby nenávratně vypařily.“
Snape vydal podivný zvuk, který určitě nebyl souhlasem, pak ještě jednou
probodl Jean pohledem a zmlkl.
Porada
pokračovala, ale Jean měla velké problémy se na ni soustředit. Snapeova
slova ji těžce zasáhla. Když po více než hodině Brumbál poradu ukončil,
zamyšleně vyšla ze sborovny a na to, že zanechala Carolyn v knihovně, si
vzpomněla bezmála až u svého pokoje.
Svou dceru našla sedět u stejné knihy, u které ji opustila. Madam Pinceová
už zdaleka nebyla tak nekompromisní jako před dvěma hodinami a trochu
neochotně připustila, že o Carolyn celou tu dobu vůbec nevěděla.
„Velmi by mi pomohlo, kdybych si mohla vzít tu knihu s sebou, mami,“
prohlásila dívenka. „Je neuvěřitelně zajímavá a já stačila přečíst sotva
pár desítek stran.“
„Jistě, pokud ti to madam Pinceová dovolí,“ usmála se Jean trochu smutně
na knihovnici. Carolyn se na svou matku na okamžik pátravě zadívala.
„Když tu knihu v pořádku vrátíš, můžeš si ji samozřejmě půjčit,“
souhlasila Pinceová.
Jean požádala Tabby, aby odnesla knihu do jejich pokoje, a sama se s Carolyn
vydala rovnou do Velké síně. Kromě toho, že byl právě čas oběda, chtěla
své dceři v klidu něco povědět o bradavických kolejích a systému
zařazování studentů do nich. Věděla, že večer na to už nejspíš nebude ani
čas, ani potřebný klid. Byla jen trochu nesvá z pomyšlení, že s nimi bude
asi sedět u stolu Snape, ale to hodlala vyřešit přesunem na opačný konec
stolu. Carolyn se však zastavila ještě daleko před jídelnou a tázavě se na
ni zadívala.
„Co se stalo, mami? Je zřejmé, že na té poradě nejspíš nebylo něco v
pořádku,“ pronesla.
Jean si povzdychla. Mít takhle chytré a citlivé dítě bylo někdy opravdu za
trest. Jean moc dobře věděla, jak těžké je Carolyn lhát…
„To nic není, Carolyn,“ prohlásila naoko klidně. „Jen jsem se trochu
nepohodla s jedním kolegou, ale nebude to nic vážného,“ usmála se a
snažila se, aby to vypadalo upřímně. „Mám už hlad jako vlk, ty ne? Pojďme
raději honem dovnitř!“
K její
obrovské úlevě tam Severus Snape nebyl. Věděla, že kdyby býval přišel,
seděl by právě vedle nich a ona by nejspíš nesnědla ani sousto. Jídelna
byla bez studentů podivně prázdná, Jean však byla ráda, že ji může Carolyn
napoprvé ukázat právě takhle, už jen proto, že nemusela překřikovat žádný
hluk. Když si obě naložily plný talíř dobrot, spustila Jean svůj výklad o
bradavických kolejích. Carolyn ho tu a tam prokládala zvídavými dotazy a
Jean si uvědomila, že by si nejspíš i ona měla osvěžit své znalosti o
Bradavicích. Některé údaje se jí za ta léta přece jen tak nějak vytratily
z hlavy... Krátce po jedné hodině se vrátily do svého pokoje a Jean
uložila dcerku do postele k odpolednímu spánku. Byla to jedna z mála
připomínek, že Carolyn je opravdu ještě malé dítě, i když se tak chovala
jen málokdy. Jean dobře věděla, že pokud se Carolyn po obědě nevyspí, bude
k večeru protivná a naprosto nesnesitelná. Pak dala Tabby pár instrukcí,
co dělat, až se Carolyn vzbudí, a o pár minut později už spěchala za
Minervou McGonagallovou.
Pokračování
|