|
Stipendium
Autor:
Laura
Kapitola třetí
Skončila
zima a okolí Bradavic se zazelenalo. Na stráni kolem Hagridovy chýše
rozkvetly bledule a vzduch se příjemně oteplil. Studenti se těšili na
druhou návštěvu Prasinek a ještě víc na hostinu, která se měla konat poté
u příležitosti návštěvy ministra kouzel Korneliuse Popletala v Bradavicích
a na níž byla pozvána živá kapela.
“Salamandři jsou skvělý!” vykřikovaly nadšeně zmijozelské dívky. Z jejich
výskání Julie pochopila něco v tom smyslu, že Salamandři jsou
mužská kapela irských kouzelníků, která právě láme žebříčky všech
čarodějnických hitparád. Osobně se ale více zajímala o výlet do Prasinek.
“Tam mají,
na co jen pomyslíš,” básnila o tamních obchodech Lisa. “Máš štěstí, že jsi
plnoletá a nemusíš mít povolení od rodičů. Snape by tě totiž nepustil,”
zašklebila se.
A měla
pravdu. Když nadešla ona dlouho očekávaná sobota, vyhrnuly se davy
studentů do vstupní síně, kde jim ředitelé jejich kolejí pečlivě
kontrolovali povolení. Snape stál napravo od dveří a po jednom pouštěl
studenty ven, poté, co nad každým podepsaným pergamenem pronesl
protifalšovací formuli. Našlo se pár povolení, která se při takovéto
proceduře vzňala fialovým plamenem. Jejich majitelé se mohli těšit na
nějakou pěknou práci ve Snapeově kabinetu. Většina studentů však prověrkou
zdárně prošla.
Když k němu přistoupila Julie, zdvihl Snape znechuceně ret:
“Ke své nelibosti musím konstatovat, že - ač se to na vás zjevně nijak
pozitivně neprojevuje - jste již dost stará, abyste za sebe odpovídala
sama. Doufám jen, že se vrátíte celá.” A zlobně jí pokynul, aby
šla. Julie si však nemohla nevšimnout důrazu, jaký dal na poslední větu.
Nepochybovala, že tu opravdu myslel vážně. Trochu si přitáhla
pletený kabátek k tělu a s provinilým úsměvem se prosmýkla kolem něho ven
z hradu.
Asi po půl
hodině chůze vešly Julie, Lisa a Niké vesele do vesnice a chvíli se
dohadovaly, kam jít nejprve.
“U tří košťat mají prý nějaký úžasný máslový ležák,” navrhla Julie a
ukázala na vývěsní štít před sebou.'
“To až potom. Teď jdeme támhle,” rozhodla Niké a ukázala na výlohu
s překrásnými hábity. Chtě nechtě musela jít Julie za nimi, jinak by jí to
neodpustily.
“Tohle je
naprosto dokonalé!” zvolala Lisa a přiložila si k tělu rudé sametové šaty.
“Super!” souhlasily Niké s Julií. Niké již měla vybrány černé lesklé šaty.
“Proč si také něco nezkusíš! Peníze přece máš!” naléhala nyní na Julii.
“Nepotřebuju nové šaty.”
“Že nepotřebuješ? Odkdy se šaty kupují, protože se potřebují?” zasmála se
Lisa.
“Nechceš přece večer na ples jít v těch starých! Musíš si vzít něco, co na
tobě ještě nikdo neviděl!”
“Jinak jsi absolutně bez šancí!”
“Nechte toho!”
“Budou tam Salamandři. Jít v něčem průměrném je urážka jejich kultu!”
“To snad ne!” okřikla je se smíchem Julie a mimoděk se začala probírat
ramínky.
“Kdyby dámy dovolily,” přistoupila k nim drobná osůbka v tyrkysovém
péřovém boa, ”měla bych tu něco přesně pro slečnu.” A podala Julii
nádherné šaty.
“Ty si musíš koupit!” plesaly její kamarádky. “Ta zelená ti hrozně sluší!”
Julie se na sebe podívala do zrcadla a musela uznat, že na tom něco je.
Oděv byl ze zvláštní látky, svrchní vrstva byla smaragdově zelená,
protkaná zlatými nitkami a byla tak tenká, že působila jako pavučina. Pod
ní byla další červená vrstva se stříbrnými liliemi a vespod byla splývavá
zelená podšívka.
“To jsou šaty pro vílu,” vydechla Niké.
“Kolik stojí?” usmála se Julie na starší kouzelnici.
Celé
odpoledne strávily chozením po vesnici. Byly ve všech obchodech a dokonce
i u Chroptící chýše, která teď již nikoho neděsila. Nakonec unaveně klesly
na lavici U tří košťat a objednaly si tři ležáky. Bylo to opravdu báječné
pití. Julie cítila, jak se jí příjemné teplo rozlévá po těle a uvědomila
si, jak je ospalá a hladová. Koupila si sice v Medovém ráji nějaké
sladkosti, ale teď se jí to zdálo, jako by to bylo nejméně před sto lety.
“Neměly bychom se vrátit?” navrhla. Ostatně byly již mezi posledními, kdo
se ještě nevrátili. Zaplatily tedy a vyrazily zpět ke hradu.
Bylo již
šero, když konečně vešly do zmijozelské ložnice a vysypaly na postele
všechny nakoupené poklady. Dívky se okamžitě začaly převlékat do nových
hábitů a navzájem se hodnotily.
“Myslíte, že si mě v tom někdo všimne?” zeptala se starostlivě Lisa a
pokoušela se v zrcadle dohlédnout si na záda.
“Víc pozornosti bys upoutala už jen, kdybys šla nahá,” poznamenala Niké po
úvaze.
“Myslím, že tomu něco chybí,” přemýšlela dál Lisa.
“Počkej,” zdvihla hůlku Julie, “je to tak lepší?” A s uspokojením
odstoupila.
“To je... úžasné!” vydechla Lisa a fascinovaně pozorovala, jak vyšívaní
ptáci roztáhli křídla a začali poletovat po její sukni.
“Já chci taky!” vykulila oči Niké.
Severus
Snape vešel do jídelny a okamžitě pocítil chuť se vrátit. Neměl rád takové
akce. Netoužil se vesele bavit, nevěděl ani, s kým by se měl bavit. Proto
jej nepotěšilo, když spatřil místo obvyklých stolů malé kulaté stolky
rozestavené po celé šířce sálu. K jeho ještě větší nelibosti měl místo u
společného stolu s profesorem Kratiknotem, Binnsem, madam Pomfreyovou a
madam Hoochovou. Usedl a nevrle se pozdravil s ostatními. U vedlejšího
stolu seděl Brumbál, Kornelius Popletal, McGonagallová, Prýtová a duch
sira Nicolase.
‘Alespoň, že nesedím támhle,’ pomyslel si a pohlédl na chuděru
Trelawneyovou, která seděla sama u stolu s Hagridem, neboť nikdo další už
by se tam nevešel. Studenti se posadili podle libosti po pěti či šesti a
hlučně se bavili. Snapeův zrak zabloudil ke dveřím a jeho oko padlo na tři
dívky, které právě vcházely do sálu. Julie šla uprostřed a tentokrát na ní
bylo více než kdy jindy vidět, že je po matce. Jak šla, všechny hlavy se
otáčely jako zmagnetizované.
Počala
hostina. Brumbál krátce promluvil, Popletal bohužel naopak řečnil dlouze,
ale i on se nakonec posadil a všichni se pustili do jídla.
“Stehýnko, kolego?” podal Kratiknot Snapeovi mísu s kuřaty.
“Nemám chuť,” odmítl příkře. Místo toho si dolil ze stříbrné karafy víno a
pozvedl číši k ústům.
Na opačné straně sálu udělala jedna osoba stejný pohyb se zrakem upřeným
na něho.
‘Tak podívej se,’ mumlala si v duchu Julie. Nečekala dlouho.
“Podívejte na Readovou, celá matka,” ukázal profesor Kratiknot ostatním na
Julii.
„Vy znáte její matku?“ divil se Binns.
„Ne, ale vím od ředitele, že je víla. Myslel jsem to tak, že na to vypadá.
Já mám totiž vždycky radost, když se povede zkřížit víla,” zamnul si ruce.
Snape se trochu zamračil nad jeho slovy a pohlédl na Julii. Seděla nehnutě,
jídlo nedotčené a dívala se na něho.
“Nevím, nevím, jestli je to dobré, ji tu mít. Dělá rozruch,” zapochybovala
madam Pomfreyová.
“Stejně jako Potter,” zasyčel Snape. Ostatní si to samozřejmě vyložili
jako odsudek obou těchto studentů.
“Nu já nevím, proč by neměla mít právo studovat,” namítl Binns kolegiálně.
Sám byl také značně éterická bytost.
“Také si myslím,” přidala se bodře Hoochová. “Jen proto, že je to hezká
holka, se přece nemusí někde zahrabávat.”
“Ale je to víla!” nedala se Pomfreyová.
“Jen... zčásti.” Snapea už nebavilo poslouchat to dohadování. Krátká věta
mu vylétla z úst, ani nevěděl, jak k tomu došlo. Naštěstí mu ale nikdo
nevěnoval pozornost, neboť právě vyšli na pódium Salamandři a strhla se
vřava. Většina studentů vyskočila a vrhla se pod pódium. Ostatní alespoň
hlasitě tleskali a pískali. Zazněly tóny první skladby a několik párů se
ocitlo na parketu.
Nikdo nemohl
přehlédnout, jaká fronta nápadníků se okamžitě utvořila před Julií. Byly
tam zástupci snad každého ročníku ze všech kolejí. Snape se nad těmi
rozjařenými teenagery otřásl odporem. Potom ale s podivným zadostiučiněním
sledoval, jak ona odmítá jednoho chlapce za druhým. Nakonec se jí podařilo
odradit i posledního a stočila oči na profesora lektvarů. Snape se prudce
zvedl... a vyšel z místnosti.
“Co se mu stalo?” otočila se za ním Hoochová.
“Ale... znáte ho,” mávl rukou Kratiknot.
“Ty nebudeš
tančit, Julie?” zeptala se opatrně Ginny, která seděla po její levici.
“Jsem unavená,” odvětila Julie. Ve skutečnosti však tančit chtěla.
Salamandři hráli krásně, až jí srdce usedalo. Ale všichni chlapci v síni
jí v tu chvíli připadali nějak moc mladí a hloupí... Cítila se pojednou
mezi všemi jako dospělý mezi dětmi. A to se jí nelíbilo. Vydržela to ještě
půl hodiny a potom se vytratila.
Pomalu a
smutně se ubírala cestou ke zmijozelské věži a poslouchala rozléhající se
hudbu ze síně.
“To nemyslíte vážně, že jdete spát,” ozval se odněkud nad ní hlas. Zvedla
hlavu. Na schodech do prvního patra stál Snape a ve tváři měl neurčitý
výraz.
“Všichni studenti zešílí zklamáním, že přišli o jedinečnou příležitost
tančit s vílou,” pousmál se ironicky.
“Tady jsme sami, takže na mě nemusíte být zlý,” pronesla chladně. Měla na
něho vztek za jeho necitelnost.
“To také nemám v úmyslu. Pouze vyjadřuji svůj podiv nad tím, že...” začal
pomalu.
“Jistě. Vy jste nad tím vším povznesen. Vás se to přece netýká!” obořila
se na něho.
“Přesně tak. Mě se to opravdu netýká,” zdůraznil a sestoupil
k ní.
“Fajn!” uraženě se otočila k odchodu.
“Zdá se mi to, nebo cítím nenávist?” zeptal se rychle.
“Proč by vás to mělo zajímat? To je přece, o co celou dobu usilujete -
chcete, abych vás nesnášela! A já se snažím! Jenomže… mi to nejde.”
Bolestně na něho pohlédla. Mlčel.
“Nemůžu za to, že se mi hnusí ti malí kluci a že jsem chtěla tančit jen...
s jedním člověkem,” zarděla se.
“To není... proveditelné,” zvážněl a současně ztišil hlas a rozhlédl se.
“Proč, ty to neumíš?” zpupně se napřímila. Hned potom si uvědomila, že to
přehnala, ale již bylo pozdě. Nemohla a ani nechtěla brát svá provokativní
slova zpět. Chvíli bylo ticho. On si ji měřil přísným pohledem, ona jeho
drzým.
‚Co asi udělá?‘ přemítala rychle, zatímco mu pevně hleděla do očí. Vypadal
jako vždy. Klidně a chladně. Mohl by ji zaklít, kdyby chtěl. Nebránila by
se. Byla paralyzována jeho pohledem. A ze síně se linula nádherná
melodie...
Najednou
k ní přistoupil, chytil ji kolem pasu a udělal několik kroků vpřed.
Udiveně se nechala vést a vnímala tu blízkost. Levou ruku měla v jeho
pravé a hlavu téměř na jeho rameni. Udělal pohyb jako u tanga a donutil ji
jít do hlubokého záklonu. Dlouhé dvě vteřiny zůstali takto bez hnutí.
Nevěděla proč, ale roztřásla se po celém těle.
“Musím jít,” narovnal se náhle a pustil ji ze svého sevření. Odstoupil a
obrátil se k odchodu. Nebyla schopna cokoli namítnout. Zuby jí jektaly a
v hlavě hučelo.
“Tančila jste, a teď si jděte lehnout,” rozkázal ještě přes rameno, než
odkráčel do tmy.
Mlčky uposlechla. Co jiného také mohla dělat...
Snape za
sebou zavřel dveře kabinetu a počal rozčileně přecházet po místnosti.
Nechápal, co to do něho vjelo, že se rozhodl tančit se studentkou. Ano,
bylo to sice jen asi pět kroků, to se ani nedá považovat za tanec, ale i
to byl podle jeho mínění naprosto iracionální čin. Věděl, že to, že se
neovládl, byla kolosální chyba a proklínal se za to. Vzpomněl si jen, jak
v tu chvíli cítil soucit s Juliinou opuštěností a polichocení z jejího
přiznání, ale to vše jej ještě neopravňovalo chovat se jako bez rozumu.
‘Svým naivním obdivem si mě zotročí, pokud si nezachovám náležitý odstup,’
rozčileně si řekl. Vyvádělo jej z míry, jak se na něho Julie dívá.
‘Mohl bych být její otec,’ zamračil se. Ano, možná, že v něm z části
hledala náhradu za otce, který ji zklamal. A každopádně v něm viděla
spojence a snad dokonce přítele... Tuhle ideu on však zklamat nechtěl.
Cítil, že kdyby myslela, že je sama, přestalo by jí záležet na životě.
Hnána vztekem by se pustila do nějakého nebezpečného dobrodružství, a to
by se jí mohlo stát osudným. Už teď jen stěží uposlechla, když ji
nabádal, aby nereagovala na provokace Malfoye a jiných dětí Smrtijedů.
Ano, záleželo mu na ní. Musel si to přiznat. A právě proto se rozhodl být
pro příště neoblomný. Už se nenechá vtáhnout do žádné další intimní
rozmluvy. A pro jistotu se k ní ani nebude příliš přibližovat. Nešířila už
kolem sebe sice žádné kouzlo, kromě toho přirozeného ženského, on však už
věděl, že i to na něho působí až moc silně...
Přistoupil
ke stolu a sklonil se nad plánkem. Stopy jménem Julie Readová
pochodovaly po zmijozelské ložnici sem a tam přesně tak, jako nyní on po
sklepení. Ke své nelibosti pocítil novou vlnu soucitu. Ze zásuvky stolu
tedy vyňal malou nádobu a napil se z ní. Účinek byl okamžitý. Jen tak tak
stačil dojít do své ložnice, než se mu oči zavřely a on usnul bezesným
spánkem.
Uplynulo pár
týdnů a jaro bylo v plném proudu. Slunce vesele hřálo, studenti se
povalovali před hradem na trávníku a hráli si nebo se učili. I Julie se
odhodlala vyjít na vzduch. Poslední dobou se často zdržovala ve své
ložnici, ale dnes cítila, že potřebuje načerpat trochu životní energie.
Věděla, že riskuje, že jí okamžitě naskáčou pihy na její příliš citlivé
bílé pokožce, ale dříve nebo později k tomu stejnak zákonitě dojít muselo,
tak proč ne zrovna dnes...
Sedla si do
mechu pod veliký strom a rozložila si úkoly. Jezero před ní se tiše vlnilo
v mírném vánku. Rozhodla se začít s runami. Rozvinula pergamen, napsala
nadpis a znovu se zahleděla na jezero. Po chvíli se přistihla, že se
absolutně nesoustředí. V myšlenkách byla stále u dnešního dopoledne. Měli
obranu proti černé magii a prakticky si předváděli některá odzbrojovací
kouzla. Měli se pokusit odzbrojit soupeře jakýmkoliv kouzlem a komu se to
povedlo, postupoval, zatímco ti, kdo prohráli, vypadli. Dostala se až tak
daleko, že stála proti samotnému Snapeovi. A jelikož na něj měla ještě
pořád vztek (od onoho večera si jí totiž vůbec nevšímal, a to ji
ponižovalo), rozhodla se na něho použít jedno z kouzel černé magie.
Věděla, že je to zakázáno, ale měla výhodu, že jakožto víla nemusela
formule říkat nahlas, takže vsadila na to, že to nikdo nepozná. Jediné, co
ji zajímalo, bylo přání porazit Snapea. Když se postavil proti ní,
nečekala na nic a v duchu vykřikla: “Imperio!”. Soustředila se na to, aby
Snape sám odhodil svou hůlku. Chtěla, aby to vzdal. Chtěla, aby se cítil
poražený...
Místo toho
se však stalo něco naprosto neočekávaného. Nejen, že nic takového
neudělal, on ji naopak přiměl ustoupit. Došlo k tomu tak: Poté, co
vykřikla své zaklínadlo, nestalo se nic kromě toho, že se na ni Snape
pevně podíval a potom uslyšela jeho hlas zašeptat: “Ale Julie, kde se
vzala taková nenávist?” Udiveně na něho pohlédla. Nepohyboval rty, a zdálo
se, že nikdo z ostatních studentů jeho slova neslyšel.
“A navíc jistě dobře víte, že je kouzlo Imperius zakázané,” pokračoval
klidně, zatímco na ni mířil hůlkou. “Expelliarmus,” pronesl potom nahlas
skoro líně a chytil její hůlku.
“Proč jsi na něho tak civěla? Ani jsi nezačala kouzlit!” vyčítavě se jí
potom vyptávaly Lisa s Niké.
Nyní u
jezera o tom musela znovu přemýšlet. Nešlo jí do hlavy, že Snape slyšel
její kletbu a sám že mluvil a slyšela jej jen ona. Zaklapla učebnici run a
počala listovat ve hnědé tlusté knize “Útočná a obranná kouzla třetího
stupně”. Muselo to tu být! Někde vzadu v hlavě měla pocit, že kdysi
dávno něco četla o tomto způsobu boje... Najednou otočila stránku a
vzpomněla si. Její zrak padl na pohyblivý obrázek dvou kouzelníků, z nichž
jeden střídavě zvedal hůlku a u jeho hlavy se objevovala bublina
s nápisem: “Legilimens!” Kapitola měla název “Nitrozpyt a
nitrobrana”.
“To je ono!” zvedla knihu k očím.
Přečetla si popis kouzla a něco z jeho historie a hned jí
bylo jasné, že právě tohle dnes proti ní použil Snape. Všechno přesně
odpovídalo: Ten hlas v její hlavě, jeho upřený pohled i to, jak nikdo jiný
nevěděl, co se stalo. Pro všechny přihlížející to muselo vypadat, že
prostě jen tak stáli, než ji odzbrojil. Julie odložila knihu.
“Nitrozpyt, ano, nebezpečné umění,” řekla si. Údajně jej mistrně ovládal
lord Voldemort, alespoň tak to slýchávala dříve od otce. Vlastně všichni
Smrtijedi používali často a rádi toto kouzlo. Nedivila se ani, že ho Snape
proti ní použil, když ona sama použila Imperius. Jediné, co ji udivovalo,
bylo, odkud profesor nitrozpyt zná...
Nemělo smysl
vracet se k runám - teď, když musela přemýšlet o tomhle nebezpečně
zajímavém umění. Sbalila knihy a vydala se k hradu.
Pomalu došla
do Velké síně, právě včas k večeři, a usedla na své místo.
“Pomocí formule Legilimens donutíme protivníka otevřít nám svou mysl a
snadno nahlédneme do jeho nitra...”
Opakovala si, co před chvílí četla v knize a zírala přitom na Snapea, jak
jí.
“...odhalí nám své nejniternější myšlenky a přání a my získáme nad jeho
myslí dokonalou moc.”
“Julie? Julie!”
“No co je!”
“Vnímáš vůbec, že s tebou mluvím?” zatřásla s ní Ginny. Již hodnou chvíli
se snažila upoutat kamarádčinu pozornost stojíc vedle ní, zatímco si ji
ostatní zmijozelští stolující měřili výhrůžnými pohledy.
“Eh, co jsi říkala?”
“Jestli se přihlásíš do té soutěže!”
“Co, do jaké?”
“Přece v přeměňování, ty o tom nevíš?”
“Ne.”
“Brumbál vyhlásil celoškolní soutěž v přeměňování. Každá kolej si má
zvolit zástupce a kdo vyhraje, získá pro svou kolej dvě stě bodů,”
vysvětlovala Ginny rychle. Raději by již byla zpět u svého stolu.
“Hm.” Julii to nepřipadalo nijak motivující. Zmijozel jí ještě nestihl
přirůst k srdci natolik, aby ji zajímalo, kolik má bodů ve školním
přeboru.
“Tak půjdeš do toho?” netrpělivě na ni dorážela Ginny.
“Cože? Ovšem, že ne!”
“Víš to určitě?” zaradovala se Ginny. “Mám totiž za úkol to zjistit. Od
nás se hlásí Grangerová. Myslím, že máme šanci, ale jen, pokud Zmijozel
nevyšle tebe. To bychom byli v pytli.”
“Mě nikdo nevyšle, toho se neboj,” uklidnila ji Julie sarkasticky.
Nedělala si žádné iluze o své oblíbenosti. Skoro celý Zmijozel ji
považoval outsidera.
“Fajn,” zamnula si ruce Ginny a odběhla sdělit tu veselou novinu k nebelvírskému
stolu.
“...získáme moc nad jeho myslí...”
Julie znovu upřela oči na Snapea. Podíval se na ni a ona rychle odvrátila
zrak. Najednou měla pocit, že když si nedá pozor, ten muž si bude moci
klidně číst na dně její duše. Vstala a rozběhla se do pokoje. Snape ji
zneklidněným pohledem sledoval, dokud mu nezmizela ve dveřích jídelny.
Když vešla
Julie do ložnice, žádná z dívek tam ještě nebyla. Ulehčeně vydechla,
mrskla knihy na podlahu vedle svojí postele, plácla sebou na matraci a
jala se zírat do stropu. V hlavě měla hrozný zmatek. Všechny pocity, jež
se snažila v posledních týdnech ignorovat, se dnešním dopolednem vyvalily
na povrch jako lavina. Ten pocit, když stála tváří v tvář Snapeovi
s hůlkou v ruce a chtěla ho rozšlapat... A potom ten pocit, když její
hůlka letěla do jeho ruky... Pokoušela se analyzovat, co cítila v obou
těch situacích. Ano, měla na toho muže vztek, když jej chtěla ovládnout
kouzlem Imperius, ale proč tedy cítila tak strašnou úlevu ve chvíli, kdy
uslyšela jeho hlas ve své hlavě, vycítila jeho přání, aby složila zbraně
a proč s takovou radostí poslechla? Mohla přece zkusit odporovat, času na
to měla dost. Nemusela čekat, až ji Snape odzbrojí. Ještě včera si
myslela, že jej nenávidí za to, jak ji ponížil. Že pohrdl její
náklonností. Nyní však věděla, že tomu tak není. Za tu chvíli, kdy jej
měla v hlavě, se všechno nějak změnilo. Na okamžik ucítila jakoby záblesk
jeho pocitů, jakoby byli spojeni v jeden mozek a jednu duši. A v té krátké
chvíli objevila něco na dně jeho srdce, v hloubi jeho duše. Uviděla
tam malý střípek citu, pečlivě uzamčeného - citu, který byl pro ni. Dost
ji šokovalo, k jakému závěru právě došla. Otočila se na posteli na bok a
podepřela si rusou hlavu.
‚Nitrozpyt
tedy není zas tak úplně jednostranný,‘ přemýšlela. Ve chvíli spojení se
zřejmě přenáší z oběti na útočníka údaje o tom, co si myslí. Ale jako
vedlejší produkt se zřejmě přenesou i nějaké důležité pocity z útočníkova
nitra k oběti. Jakýsi nechtěný únik informací... V knize o tom sice nic
podobného nepsali, ale ona dnes zcela jasně právě tohle zpozorovala na
sobě a na Snapeovi. Mohlo to snad být jejími vílími schopnostmi? Nevěděla.
Každopádně ji to poznání rozrušilo. Nečekala by nikdy, že muž jako on...
Že by snad měl ve svém srdci místo pro někoho, jako ona. Že se mu líbí,
to ano. To poznala hned první den. Ale na to byla již zvyklá, jako
poloviční víla. Zvlášť, když ještě v tu dobu měla ta zranění, bylo by
s podivem, kdyby se to na Snapeovi nijak neprojevilo. Tehdy v koupelně,
tedy vlastně v Komnatě nejvyšší potřeby, na něm jasně viděla, jak to s ním
mává. Ano, trochu mu potom zalhala, když řekla, že je jediný, na koho její
kouzla neplatí. Ani nevěděla, proč to řekla, snad chtěla, aby se necítil
před ní nesvůj a nepojal k ní proto nedůvěru či dokonce nenávist...
Nechtěla, aby se proti ní podvědomě bránil hned od počátku. A po incidentu
s Malfoyem se k ní zachoval Snape vlastně velmi hezky. A ona si
uvědomila, že chce, aby ji měl rád. A že to chce dokázat bez vílích
kouzel, aby měla jistotu, že je to ona, kdo jej zajímá a ne krev její
matky. Ale selhala, nebo si to alespoň dlouho myslela. Až do dneška. Při
tom pomyšlení se jí po tváři rozlil úsměv.
A jak tak
zasněně koukala před sebe, najednou ji cosi zaujalo mezi plameny v krbu.
Pomalu totiž začaly měnit barvu, až docela zezelenaly. Zároveň se v nich
za silného praskotu objevilo něco zvláštního. A než Julii stačilo dojít,
co se vlastně stalo, vyšlehl oheň vysoko do komína a z krbu vystoupil
Severus Snape.
Julie
zamžikala víčky. Myslela na něho snad tak intenzivně, že má teď
halucinace? Anebo usnula a zdá se jí o něm? Tak prozaické vysvětlení,
jakým byl letax, okamžitě zavrhla.
“Klid, jdu k vám v míru,” promluvil přelud a kupodivu se usmál.
‘Je to jasné, to se mi určitě zdá,’ zhodnotila rezignovaně Julie.
Snape přelétl očima pokoj, potom i její postavu ležící na boku a přešlápl.
“Koukám, že vás nijak nepřekvapil můj příchod...” Založil si ruce na prsou
a probodl ji svým obvyklým rentgenovým pohledem.
“Ne, vy tu totiž ve skutečnosti nemůžete být,” odvětila
přesvědčeně.
“S tím nemohu souhlasit,” odporoval mírně. “Naopak, domnívám se, že mohu
být, kdekoli se mi zachce. Avšak máte pravdu v tom, že dívčí ložnice je ze
všech těch míst nejméně vhodná.” Pousmál se. “Z toho důvodu bych se raději
odebral dolů do společenské místnosti.” Při těch slovech se podíval na
nějaký kus pergamenu. “A musím vás požádat, abyste šla se mnou, a to
rychle, protože sem právě jdou vaše kamarádky.” Načež jí pokynul ke
dveřím. Zvedla se jako ve snách a vyšla na chodbu, Snape těsně za ní.
Sestoupili po schodech do zmijozelské společenské místnosti a zrovna v tu
chvíli sem otvorem v soše vešly i Lisa s Niké. Julie na ně vykulila oči. I
ony se zarazily, když spatřily Snapea, potom však rychle vyběhly nahoru po
schodech. Stačil jim k tomu za popud jediný jeho pohled.
“Posaďte se,” rozkázal.
Julie klesla do křesla u krbu.
“Něco po vás chci,” začal a se založenýma rukama počal přecházet po
místnosti, občas se jen podíval na starý pergamen. Nechtěl být ve své
rozmluvě s dívkou nikým rušen.
“Jde o tu soutěž…”
“To nemyslíte vážně,” vyjelo z Julie trochu hrubě.
“Co prosím?” zarazil se a švihl po ní temným pohledem.
“Já se toho nezúčastním. Mně nesejde na tom, jestli Zmijozel vyhraje nebo
ne,” kroutila pomalu hlavou.
“Mně však, bohužel pro vás, zas nesejde na tom, co si o tom myslíte. Pro
vás bude platit, co chci já.” Zdvihl obočí trochu podrážděně, hned se však
ovládl a pokračoval v přecházení po zeleném koberci.
“Tak to je vážně úžasné. Napochodujete si klidně ke mně do pokoje
s kusem rozedraného papíru v ruce, tváříte se přitom jako mílius, vedete
divné řeči... a to celé kvůli nějaké uhozené soutěži, která beztak nemá
žádný smysl?” Julie už toho začínala mít dost. Bylo jí jedno, že už jej
zase neuváženě provokuje.
“Okamžitě se ztište,” zasyčel na ni. “Nepřišel jsem s vámi debatovat o
rozhodnutích ředitele. Pokud si on myslí, že má soutěž v máchání
hůlkou nějaké opodstatnění, budeme to brát jako fakt,“ odmlčel se a
popošel ke krbové římse. „Přišel jsem vás požádat, abyste se toho ujala,
vzhledem k tomu, že jako jediná z koleje jste trochu schopná,” promluvil
potom tišeji.
“Pardon, asi jsem se přeslechla. Řekl jste slovo požádat?”
Mlčky kývl.
“Vždyť říkám, že sním. Musela jsem usnout a tohle se mi zdá. Jinak to není
možné,” rozhodila rezignovaně rukama.
“To není vtipné,” zamračil se.
“Tak to máte tedy výjimečně pravdu, to opravdu není!”
“Readová, zavřete konečně ústa!” zavelel. “A začněte mluvit teprve, až
budete chtít odpovědět ano!” Mimoděk na ni namířil hůlku.
Julie zpupně sevřela rty. Pokud měla promluvit jen ano, pak se tedy
rozhodla nemluvit vůbec.
“To je lepší,” řekl klidněji a počal opět svůj pochod po místnosti.
“Nechci proti vám brojit… A to ani ve svých hodinách... Mohl bych vám
účast v soutěži nařídit, ale nechci. Zvolil jsem raději cestu domluvy,
alespoň to byste mohla ocenit, když už nic jiného. Dávám vám dva dny na
rozmyšlenou. V pátek mi dáte vědět, jak jste se rozhodla.” Zastavil se a
pohlédl na ni, co na to říká. Neříkala nic.
“Potom je tu ještě jedna věc...” promluvil po chvíli pomalu, zatímco se
znovu postavil vedle krbu a zahleděl se do plamenů. “To ráno mě mrzí.
Nechtěl jsem proti vám použít nitrozpyt. Je mi jasné, že vás to muselo
vyděsit, snad jej někdy používal váš... Gurus Read... Všiml jsem si, jak
na mě koukáte při večeři... a neměl jsem z toho dobrý pocit. Uvědomte si
však, že i vy jste použila kouzlo černé magie. Nicméně za svůj útok na vás
se omlouvám a doufám, že to bylo naposled, co jsme proti sobě byli
v takové situaci. Nakonec bych vás chtěl požádat, abyste si všechno tohle
nechala pro sebe. Zatím většina studentů neví, co ovládám. A já bych rád,
aby u toho zůstalo. Platí?” obrátil k ní tvář s tázavým výrazem.
Chvíli na
něho hleděla mlčky a vychutnávala ten pocit, že ji o něco žádá. Další věc
byla, že mu to hrozně slušelo, když se zrovna netvářil děsně. Nakonec se
nad ním slitovala.
“Ano,” řekla, vstala a odkráčela s rukama v kapsách přiléhavých džín.
Díval se za ní, dokud mu nezmizela na točitých schodech. Potom
zkontroloval Pobertův plánek. Po chodbě se zrovna blížil Malfoy se svými
kumpány. Snape tedy přistoupil ke krbu a zmizel v plamenech.
“Co ti
chtěl?” vyptávaly se Lisa s Niké, když vešla Julie do pokoje.
“Abych šla do té soutěže,” mávla rukou.
“A půjdeš?”
“Nevím.”
“Běž, prosím! My jsme neschopní!”
“Ale nejste.”
“Ale jsme. Tys neviděla, jak minule Crabbe proměnil vázu ve vázu?”
“To nechápu.”
“Je takový idiot, že než dokončil formuli, zapomněl, v co má předmět
proměnit. Takže tu blbou vázu proměnil zase v blbou vázu!”
“No dobře, ale podle Crabbea snad nebudete soudit všechny ostatní!”
“Máme ti vyprávět, jak vznikla ta velká halda polen dole u krbu? Jednou
jsme měli měnit talíře na létací košťata. McGonagallová nás varovala, že
pohyb hůlkou musí být naprosto přesný. Potom přišel Malfoy na to, že chce
ze svého talíře rovnou Kulový blesk dvojku a nějak vyspekuloval, že když
hodně rychle máchne hůlkou, povede se mu to. Samozřejmě, že my ostatní
jsme nechtěli mít Zametáky, když on mohl mít Kulový blesk... Tenkrát byla
McGonagallová hodně rozlícená. Ječela na nás, že jsme banda tupců – Snape
s ní pak týden nemluvil. A museli jsme za trest donést polena sem, s tím,
že je alespoň upotřebíme v krbu, jenže ona hrozně smrdí, když hoří a tak
je tu od té doby máme...” Julie se musela rozesmát.
“Že nás v tom nenecháš, viď, že ne!” žadonily dívky.
“Uvidíme,” uzavřela debatu již trochu smířlivěji.
“Říkala jsi,
že tě nevyšlou!” obořila se na ni druhý den u vchodu do Velké síně Ginny.
Špatné zprávy se šíří rychle.
“Tak jsem se spletla,” pokrčila rameny. “Ale klid, ještě nevím, jestli to
vezmu,” dodala smířlivě.
“Jestli to vezmeš? Copak ti to Snape nepřikázal?”
“Ne, požádal mě.”
Ginny na ní chvíli hleděla se směsí údivu a nedůvěry. Potom rozčileně
odběhla k nebelvírskému stolu.
“Tak Readová se hlásí do soutěže, jo? To teda šlápl Snape zase jednou
vedle!” ozval se posměšný Malfoyův hlas, když zasedli ke snídani.
“Nevšímej si ho!” chytla ji za paži Niké rychle. “Je naštvanej, že mu
Snape nedovolil přihlásit se.”
“Dyť je totálně neschopná!” vykřikoval dál Malfoy.
Julie se jen s úsměvem zvedla, prošla mezi kolejními stoly až učitelskému
stolu a postavila se před Snapea.
“Chtěla jsem vám jenom říct, že to beru. Dobrou chuť,” řekla nahlas a
vyšla ze sálu.
Všichni, kdo to zaslechli, což byli všichni učitelé, se podívali, co na to
Snape řekne. Ten však jen nasadil znechucený výraz a pokračoval ve čtení
novin.
Pondělní
odpoledne měli opět dvouhodinovku lektvarů s Nebelvírem. Měli připravit
Hojivý balzám. Snape pomalu přecházel mezi stoly a tu a tam pustil trochu
hrůzy na Longbottoma, Pottera nebo Weasleyho. Julie se mu však tentokrát
ani moc nedivila. Když totiž přicházela na dnešní hodinu, zářil na dveřích
učebny ohnivý nápis:
Snape je upír!
Bylo jasné,
že to nenapsali ti tři – taková výtržnost nebyla v jejich stylu. Měli však
smůlu, že se tomu smáli právě ve chvíli, kdy přišel profesor. Nejprve
smazal pohybem dlaně osočující větu a potom s milým úsměvem udělil těm
chudákům školní trest. Praví pachatelé to sice nebyli, ale byli na dosah.
Tak přemýšlela Julie během hodiny. Měla svůj kotlík vedle Hermiony a obě
již jen míchaly svou směs, aby nezatvrdla, jelikož měly hotovo.
“Chtěla jsem ti říct, že jsem ráda, že se hlásíš,” zašeptala Hermiona.
Julie se na ni tázavě podívala.
“Je to pořád lepší, než kdyby soutěžil Malfoy. A od tebe se alespoň něco
přiučím, i když je mi jasné, že asi nevyhraju,” vysvětlila Hermiona.
“To nemůžeš vědět, já jsem loni z přeměňování měla dvojku,” namítla Julie.
“Ale v Kruvalu, a to je něco jiného. Každý ví, že Kruval klade na
studenty o moc vyšší nároky, než Bradavice,” oponovala Hermiona.
“Tak už jste dodebatovaly?” zavrčel za nimi Snapeův hlas. “Grangerová si
zřejmě myslí, že tím, že pozřela veškerou moudrost světa, se nadřazuje nad
ostatní smrtelníky. Strhávám Nebelvíru deset bodů za vaši utlachanost!”
Potom se otočil na Julii.
“A vy máte školní trest! Dnes od sedmi u mě v kabinetu, stejně jako Potter,
Weasley a Longbottom.” Načež odkráčel. Ve třídě to zašumělo. Nebylo vůbec
zvykem, aby Snape uděloval školní tresty za tak malý přestupek a už vůbec
ne někomu z vlastní koleje. Jediný, kdo se nedivil, ale naopak se
spokojeně usmíval, byl Draco Malfoy. Bylo to pro něho zadostiučinění za
křivdu, které se na něm dopustil Snape, když místo něho do soutěže v
přeměňování vybral Readovou.
Hned po
večeři se Julie vydala do kabinetu lektvarů. Když vešla do chodby před
sklepením, čekali tam již všichni tři nebelvírští chlapci. Julie si
nemohla nevšimnout, jak se Neville klepe, zatímco Ron s Harrym byli zřejmě
na tyto situace již zvyklí a klidně se bavili. Poté, co se k nim přidala,
čekali ještě asi dvě minuty, než se v záhybu chodby objevila černá postava
profesorova.
Zlobně si je přeměřil a odemkl dveře kabinetu.
“Pottere, Weasley, nakrouháte hypochondrii, Longbottom nakrájí krvácivku.
Vy si vezměte hadr a utřete tu prach.” Rozmrzele hodil po Julii okem.
Zděšeně se kolem sebe rozhlédla. Všude, kam dopadalo slabé světlo loučí,
se na všem rozkládala podle jejího odhadu asi dvoucentimetrová vrstva
stoletého prachu. V tu chvíli zatoužila vyměnit si práci s Nevillem, který
se s tichým kvílením snažil roztřesenými prsty přimět zmítající se
slizkou krvácivku, aby se nechala nakrájet, přičemž mu do obličeje
neustále stříkala její krev. Julie uchopila hadr a pomalu začala oprašovat
knihy v nejbližší polici, zatímco Snape si sedl za stůl a opravoval úkoly.
Uběhly asi
dvě hodiny. Julie měla záda celá bolavá od toho, jak se neustále musela
ohýbat anebo se snažila dosáhnout na nějakou polici nahoře, zbývala jí jen
poslední polička nalevo za Snapeovým psacím stolem. Vyprala hadr a
přistoupila ke knihovničce.
“Umění nitrobrany”,
stálo na hřbetu první knihy, kterou vzala do ruky, aby ji oprášila. Trochu
se zarazila. Ale potom zvědavě začala brát do rukou jednu po druhé i
ostatní knihy: “Užitek temné magie ve světle věků”, “Historie smrtících
kleteb”, “Odkaz zmijozelova dědictví”, “Teorie nadřazenosti čisté
kouzelnické krve”... Četla zašlé nápisy knih a nestačila se divit.
Tyhle knihy by jen stěží někdo hledal i v oddělení s omezeným přístupem
bradavické knihovny, natož v kabinetu lektvarů. Julie však některé z nich
znala. Na konci police dokonce spatřila hnědou vazbu „Útočných a
obranných kouzel třetího stupně“. Knihy, kterou si přivezla z Kruvalu,
knihy, kterou se jí kdysi podařilo ukrást ze soukromé knihovny jejího
smrtijedského otce. A nyní viděla ve Snapeově polici řadu titulů, které
měl rovněž Gurus Read mezi svými oblíbenými. Ruka s prachovkou jí klesla.
“Readová! Vypadněte od té knihovny!”
Trhla sebou. Snape na ni výhružně zíral. Zřejmě si až teď všiml, co dělá.
“Ostatní už mají hotovo, takže můžete všichni jít,” zavrčel a sledoval,
jak za nimi zapadly dveře.
“Co tam měl?” zajímalo Rona venku.
“Dost...
nebezpečné knihy,” neochotně sdělila Julie. Nešlo jí do hlavy, kde k nim
Snape jen přišel.
“To se ani nedivím,” klidně podotkl Harry. “Vzhledem k tomu, že je to
Smrtijed...”
“Cože!”
zastavila se Julie jako opařená.
“Nikdy jsi neviděla jeho levé předloktí?” pousmál se Harry.
“Ale Brumbál přece tvrdí, že se polepšil,” nesměle připomněl Neville.
“Promiň, ale tomu já osobně moc nevěřím,” zavrtěl hlavou Ron.
“Dělá sice pro Řád, ale podle mně to samé dělá i pro Voldemorta. Nikdy
jsem mu nevěřil a nechápu, proč to dělá Brumbál,” doplnil temně Harry a
pokračoval dál po chodbě.
“On ho nenávidí,” vysvětlil Neville tiše Julii. “Viní ho ze smrti svého
kmotra Siriuse Blacka,” zašeptal. „Ale podle mého za to Snape nemohl, že
se Harry nedokázal dobře naučit nitrobranu. A potom, když se k tomu všemu
schylovalo a Ty-víš-kdo vlákal Harryho do oddělení záhad, nemohl Snape za
to, že Sirius chtěl jít s ostatními Harryho zachránit. Jenže Harry si
myslí něco jiného, myslí si, že Snape jej při výuce nitrobrany jenom
šikanoval a ve skutečnosti jej nic naučit nechtěl. A Siriuse že schválně
deptal posměšky, že je neschopný budižkničemu, který ani nevytáhne paty
z domu... A proto se prý Sirius rozhodl jít s ostatními a... zemřel tam,“
vychrlil ze sebe chlapec dýchavičně.
“Co myslel
slovem řád?” zeptala se Julie. O událostech na ministerstvu věděla
z novin a od svého otce pochytila útržkovité informace, že Pán zla přišel
v souboji s Brumbálem a Harrym o velkou část své síly a rovněž ztratil
částečně i svou lidskou podobu. O nějakém řádu však nepadla nikdy
ani zmínka.
“Eh, to je jedno...” zrozpačitěl Neville. “Taková organizace proti černé
magii, kterou vede Brumbál. Promiň, už musím,” zadrmolil a rozběhl se za
Harrym a Ronem.
Julie
zůstala zaraženě stát uprostřed prázdné, temné chodby.
‚Proč se ho zastává?‘ blesklo jí hlavou. ‘Neville přece Snapea nesnáší!
Nebo jej Snape nějak očaroval? Třeba kouzlem Imperius? Je to Smrtijed!‘
Myšlenky jí v hlavě vířily jako splašené. Nemohla tomu, co se právě
dozvěděla, uvěřit. Nemohla to být pravda! On ne!
Rozeběhla se zpět.
Kapitola čtvrtá
Severus
Snape tušil, že se to stalo. Sledoval stopy těch tří na Pobertově plánku
od té doby, kdy se za nimi zavřely dveře a viděl, jak se v jednu chvíli
zastavily. Potom se stopy chlapců oddělily a stopy dívky hodnou chvíli
zůstaly na místě. Ale pak se prudce obrátily a rozběhly se zpět k jeho
kabinetu. V očekávání nejhoršího pomalu vstal. Dveře se rozrazily. Julie
se vřítila dovnitř, beze slova jej popadla za ruku a prudkým trhnutím
vyhrnula rukáv.
‘Je to jasné, Potter žvanil,’ blesklo mu hlavou.
“Ty, ty...!” Odstoupila od něj třesoucí se Julie a zlověstně a zároveň
šokovaně si jej měřila pohledem. Potom pomalu sáhla po hůlce.
“Varuji tě, Julie,” řekl se smutným výrazem v bledé tváři.
“Nemluv na mě!” zaječela a namířila mu hůlkou přímo mezi oči.
“Chceš mě zabít?” zeptal se a klidně se na ni zadíval ze své výše.
“Ticho!” zařvala a chytla se levou rukou za čelo. Musela přemýšlet! Měla
ve všem hrozný zmatek. Muž, který stál před ní, ten jediný, komu věřila,
kterého... myslela si, že jej zná, tak ten byl najednou její nepřítel.
Nebezpečný. Lhal jí. Celou tu dobu, již od počátku. Zaplavil ji hrozný
vztek. Otevřela ústa, aby vyřkla kletbu.
“Julie, nedělej to,” sáhl do hábitu a také zvedl hůlku.
“Expe...!” Už ale nedořekla.
“Imperio!” zazněl jeho hlas tiše, ale důrazně.
Ruka s hůlkou se jí roztřásla, jak se bránila jeho vůli.
“Nech mě to vysvětlit,” promluvil pomalu.
“Ne!”
“Nejsem jako on. Nejsem tvůj otec.” Blížil se k ní. Zdál se celkem klidný.
“Já vím! Jsi horší! Hnusná zmije! Nechal ses od něho najmout!” sípala
Julie. Stálo ji mnoho sil odolávat alespoň částečně jeho vůli. Ale stále
ještě na něho mířila hůlkou.
Jen pomalu vrtěl hlavou.
“Máš znamení zla!” oddechovala prudce.
“Je to jen cejch,” tiše drmolil. “Už to nic neznamená.”
“Donutil jsi mě, abych se do tebe zamilovala a pak...”
“Jsi na omylu, snažil jsem se tomu ze všech sil vyhnout.”
“Zabiješ mě, jako on zabil mou matku! Gurus Read neuznával jiné bytosti...
Jsi Smrtijed jako on... A já jsem napůl víla... Pořád dokola, nikdy to
neskončí!” zalykala se Julie a couvala před mužem.
“Já ti nechci ublížit,”
vyslovil zřetelně. „A nikdo mě na tebe nenajal. Ale teď musím něco
udělat,” smutně se pousmál.
“Expelliarmus!” zahřímal a Juliina hůlka vylétla vysoko do vzduchu.
Vyděšeně na něho pohlédla. Potom se ale otočila a rozeběhla se ke dveřím.
Snape jen mávl hůlkou a dveře se neprodyšně uzavřely. Julie se pomalu
otočila a čekala na nejhorší. Skutečnost, že se může bránit a dokonce i
útočit klidně bez hůlky, jí v tu chvíli vůbec nepřišla na mysl. Strach a
zklamání ochromily její úsudek.
“Vím, že mi nevěříš,” promluvil muž a opřel se unaveně o roh stolu. “Mám
návrh. Vrátím ti hůlku, ačkoli jsem přesvědčen, že ji stejně ani
nepotřebuješ. Ty použiješ kouzlo Legilimens a přesvědčíš se sama.
Souhlasíš?”
“To je nesmysl!” třásla se dál Julie.
“Pokládám
svou hůlku na stůl,” oznámil a jak řekl, tak i učinil.
“Vracím ti tvou hůlku a věřím, že toho nezneužiješ,” natáhl ruku
s cedrovou hůlkou směrem k ní. Třesoucími prsty ji sevřela.
“Udělej to,“ téměř šeptal.
“Stejně se mi to nepovede,” vrtěla zmateně hlavou. Věděla, že
Legilimens je složité kouzlo, ať se provádělo s hůlkou nebo bez ní.
“Povede, když se vůbec nebudu bránit.”
Julie zvedla hůlku.
“Legilimens,” řekla potichu a přes slzy se zadívala do černých očí. Bylo
to jako elektrický šok. Až to s ní trhlo.
V hlavě se jí najednou začaly míhat obrazy jako ve zrychleném filmu. Byly
tam Bradavice, nějací kluci mířili hůlkami na polomrtvé zvíře. Dlouhovlasá
dívka se usmívala. Hoch velice podobný Harrymu Potterovi na něco se
smíchem ukazoval. Vysoký profesor jí podával diplom. Lucius Malfoy ji
poplácával po rameni. Vystrašený muž svázaný v temném lese. Sklepení plné
mužů v kápích. Žhavé oči propalující se do ní. Hrozná bolest. Gurus Read a
jiní ji s respektem zdraví. Lavice plné mužů a žen. Zeď cely a mozkomorové.
A najednou jí Brumbál podává ruku. A potom třída plná hulákajících dětí. A
zase ty oči. Další bolest. Další setkání mužů v kápích. Potom sklepní
kuchyně starého domu, velký dubový stůl a kolem sedící milí lidé…Bledá
tvář Siriuse Blacka a usměvavá tvář modrookého muže. Zelené oči Harryho
Pottera plné slz a vzteku. A potom uviděla sama sebe. Stála sama proti
sobě jen v osušce. Nakonec její zelené oči v temné chodbě, tanec.
“Dost!” Uslyšela jeho hlas. Obrazy přestaly. Ale jejich vědomí jí zůstalo.
Nedívala se totiž jako divák, ona to prožívala! Cítila odpor, strach, hněv
i ...lásku. V kostce zhlédla celý jeho život až do teď. V deseti vteřinách
prožila jeho dospívání, dobu, kdy byl Smrtijedem, proces, v němž jej
odsoudili do Azkabanu, hrůzu z mozkomorů, jeho obrácení k dobru, příchod
do Bradavic, schůze Řádu, hodinu nitrobrany s Harrym i setkání s ní –
s Julií… Udiveně na něho upřela oči stále plné slz.
“Hodina... nitrozpytu... skončila,” vyčerpaně se opřel celou vahou o stůl.
„Jak je to možné? Jak to, že jsem to… cítila? Jako bych tam byla…“ otřásla
se.
„Když se subjekt plně otevře…“ Svěsil znaveně hlavu. „Navíc máš talent,“
konstatoval a hodil po ní uznalým pohledem.
„To byl... Voldemort?” špitla.
Jen mlčky kývl. Ani se nedivila, že sebou přitom slově netrhl. Dnes už ji
nemohlo překvapit nic.
“A ta pohledná žena?”
“Lily Potterová, zabil ji,” tiše promluvil. “Není tam všechno. To nejhorší
odkládám,” ukázal na myslánku na jedné z polic.
“Co bylo nejhorší?” opatrně se zeptala.
“Asi ty vraždy. A Azkaban,” sevřel rty.
“A odtamtud tě dostal Brumbál?”
Zase jen kývl.
“A potom jsi vstoupil do Řádu?”
Udiveně na ni pohlédl.
“Harry to říkal...” vysvětlila.
“Asi v tu dobu. Ale ještě před tím, než zemřeli Potterovi,” promnul si
unaveně oči.
“Pořád se s nimi stýkáš? S Malfoyem a tak?”
“To je má role v Řádu. A zároveň mé vykoupení,” uhnul pohledem.
Přistoupila k němu. Vypadal tak vyčerpaně, hlavu skloněnou, vlasy mu
splývaly do bledé tváře... Odhrnula jemně jeden pramen. Cítila, jak se při
tom doteku celé jeho tělo napnulo, jakoby čekal útok. Neuhnul však a ani
se jinak nepohnul. Jen dál hleděl do země.
“Měla byste už jít, slečno Readová,” pronesl potom tiše.
“Chceš, abych šla?” neovládla se a pohladila ho po mužsky drsné tváři. V
mžiku ji pevně chytil za zápěstí.
“Dobrou noc,” řekl rozhodně, aniž by se na ni podíval. Potom uvolnil
stisk. Otočila se tedy a vykročila ke dveřím. Zámky se s cvaknutím
uvolnily a dveře se samy otevřely.
“Dobrou noc, profesore,” hlesla smutně a zmizela ve tmě.
Otočil se ke stolu a sledoval na plánku její stopy až do zmijozelské věže.
Potom vytáhl ze zásuvky dobře známou lahvičku a pořádně se napil. Usnul za
malý okamžik v křesle u krbu.
Druhý den
vstal pozdě. Matně si vzpomínal, že se v noci malátně přesunul do své
ložnice. Ale stále jej bolelo celé tělo od toho, jak usnul v křesle.
Hodnou dobu strávil dáváním se do pořádku. Nakonec kolem desáté vyšel na
snídani. V duchu děkoval, že je dnes sobota.
Velká síň
byla prázdná. Venku bylo krásně, takže většina studentů pobíhala okolo
hradu. Přečetl si noviny, vypil kávu a najednou zatoužil také vyjít na
slunce. Měl sice hodně práce, ale slíbil si, že ji zvládne do odpoledne a
potom půjde na obchůzku školních pozemků. Potřeboval si vyčistit hlavu a
načerpat trochu energie.
Bylo však
krátce po páté, když se teprve dostal z hradu. Měl tedy čas přesně hodinu,
než bude večeře. Bylo krásně teplo a on se rozhodl jít podél lesa
k jezeru. Cestou potkal pár studentů, kteří se vraceli k hradu. Za deset
minut byl u jezera. Posadil se na vzdálenější břeh a chvíli hleděl do
vody. Obří oliheň se líně převalovala na hladině, vál mírný vánek…
Náhle
uslyšel zcela jasně odněkud z lesa srdceryvný výkřik. Postavil se a znovu
se zaposlouchal. Někdo tam, docela nedaleko od jezera směrem do
Zapovězeného lesa, tlumeně bolestně úpěl. Severus Snape vytáhl bleskovým
pohybem z hábitu hůlku a vykročil za tím hlasem.
Ubíral se
rychlým krokem asi deset minut stále hlouběji do temného lesa a za tu dobu
měl několikrát pocit, že již musí být u zdroje zvuku, ale právě v tu
chvíli se hlas ozval znovu o něco dál. Stromy postupně houstly a
propouštěly stále méně světla. Severus došel až k jakési prohlubni v zemi,
jakési trhlině mezi skalisky, zarostlé kmeny stromů a keři. A tam, dole
pod sebou cosi spatřil.
“Lumos,” zadrmolil. Potom seskočil do prolákliny a sklonil se nad
bezvládným tělem.
“Slečno Grangerová?” otočil její tvář ke světlu.
Julie právě
sestoupila po velikém schodišti a namířila si to do Velké síně. Dnešek si
opravdu užila. Ráno se probudila se skvělou náladou. Včerejší večer jí dal
mnoho. Dal jí pocit, že na straně dobra nestojí sama, že nebojuje proti
svému otci sama. Život se hned zdál hezčí. Celý den strávila poflakováním
se okolo hradu, prošla celé školní pozemky, potom zašla do knihovny a tam
listovala starými cennými spisy až do večeře. Nyní měla hlad jako vlk.
Ještě však nebyla ani u dveří do jídelny, když se ve velikých dveřích
vedoucích ven z hradu objevil profesor Snape s bezvládným dívčím tělem
v náručí.
Studenti,
kteří byli stejně jako Julie na cestě na večeři, propukli v divoký řev. To
přivolalo i ostatní žáky a profesory, kteří již jedli, a všichni se
snažili protlačit k Snapeovi, aby zjistili, koho to svírá v rukou.
“Ticho!” ozval se hromový hlas Albuse Brumbála. “Prefekti okamžitě odvedou
své studenty do kolejních věží! Hagride, pomozte, prosím, profesorovi!”
Bradavický hajný se rozběhl ke Snapeovi. Opatrně převzal Hermionino
bezvládné tělo a rychle s ním odkráčel do nemocničního křídla. Ostatní
profesoři se vydali ihned za ním, když jim předtím Snape stručně
vysvětlil, co se stalo. Julie se snažila je následovat, stejně jako Harry
a Ron, ale cestu jim zastoupila Minerva McGonagallová.
“Neslyšeli jste? Běžte do svých ložnic, hned!”
“Ale...”
“Hned, jak zjistíme, co se stalo, dáme vám vědět. Slibuji.” Soucitně na ně
pohlédla, jinak však byla nekompromisní. Museli uposlechnout.
Julie jen
neochotně odešla do zmijozelské věže. Všichni byli natlačeni ve
společenské místnosti a snažili se vydedukovat, co se asi stalo.
Dohadovali se jeden přes druhého a některá děvčata dokonce plakala. Julie
si však všimla, že Malfoy zde není. Vlastně jej za celý dnešek spatřila
pouze u snídaně, kdy se o něčem vzrušeně dohadoval se svými nohsledy.
Pokrčila nad tím rameny.
‘Jak se asi cítí Harry a Ron?’ napadlo ji po chvíli.
Večer se
změnil v noc. Někteří studenti usnuli v klubovkách u ohně, jiní se
odebrali do svých ložnic. Jen hrstka jich ještě byla vzhůru a probírala
dnešní událost, když se vchod do místnosti otevřel.
“Slečno Readová, pojďte se mnou,” promluvil profesor Snape, bledší než
obvykle. Julie se pomalu zvedla. Nechápala, o co jde. Prošla ven
z místnosti a Snape ji následoval.
“Co se
stalo?” okamžitě ze sebe vyrazila na chodbě.
Snape jen vytáhl z kapsy pláště starý pergamen a pohlédl na něj.
“Někdo se vás snaží zničit,” řekl potom, zatímco se rychlým krokem ubírali
směrem k Brumbálově pracovně.
“Cože?”
“Předpokládám, že nemáte nic společného s tím, co se stalo slečně
Grangerové.”
“Ovšem, že ne!”
“Naneštěstí pro vás to však zatím vypadá právě naopak.”
“Co?” vykulila oči.
“U slečny Grangerové v kapse našli vzkaz psaný vaším písmem, ve kterém ji
žádáte o schůzku v lese. Domnívají se, že jste ji tam vlákala pod falešnou
záminkou, abyste ji mohla zabít.”
“Cože!”
“Klid. Já vím, že to není pravda a Brumbál tomu také nevěří. Ale nemáme
jediný důkaz ve váš prospěch...”
“Vždyť jsem byla celou dobu zde!”
“Nešla jste směrem k lesu?”
“To ano, ale kolem poledne...”
“A potom jste byla kde?”
“V knihovně.”
“Viděl vás tam někdo?”
“To nevím, nejspíš ne...”
“Jde o to, že vás někdo viděl kolem půl páté jít se slečnou Grangerovou
směrem k Zapovězenému lesu.”
“To je holý nesmysl!”
“Mnoholičný lektvar, milá slečno, je mocný prostředek k ošálení. Nedávno
jsem zaznamenal zmizení jedné lahvičky ve svém kabinetu…” Snape se smutně
pousmál.
“Kdo by to ale...”
“Nikdo vás nenapadá?” významně na ni pohlédl.
“Malfoy?” odtušila a trochu zpomalila své kroky. Jen pokrčil rameny, ale
vyznělo to spíš jako přitakání.
“Co teď...chtějí udělat?” otázala se s mírnou obavou.
“Na slečnu Grangerovou někdo použil hodně silnou kletbu Cruciatus. Možná
se už z toho nevzpamatuje.”
“To je ale... to je kletba, která se nepromíjí!”
“Já vím.”
“Ale za to je... Azkaban!” Julii přejel mráz po zádech.
“Já vím,” zastavil se Snape a chytil ji oběma rukama za ramena. Stáli nyní
zrovna poblíž výklenku ve zdi, Snape ji tedy rychle zatlačil právě sem.
Ještě se podíval na pergamen a potom ztišil hlas:
“Ať se budeme snažit sebevíc, nemáme proti nim s Brumbálem bez důkazů
žádnou šanci. Jedním z očitých svědků byl totiž bohužel prefekt… Je možné,
že na chvíli...”
“Já nechci do Azkabanu!” roztřásla se Julie.
“Já to taky nechci,” zašeptal naléhavě. “Nemůžu teď ale nic udělat! Zatím
ne.” A zahleděl se jí zpříma do očí.
“Řekni, že mě tam nepošlou,” zaprosila a oči se jí zalily slzami.
“Teď mě poslouchej,” mluvil rychle. “Je jedno obranné kouzlo. Patronus. Je
velmi náročné, ale ne pro tebe. Ty ho zvládneš.”
“Znám ho. Ale nikdy jsem ho nezkoušela,” roztržitě řekla.
“Musíš si vybavit nejšťastnější vzpomínku nebo pocit. A pak řekneš
Expecto patronum. Rozumíš?” snažil se zachytit její těkavý vyděšený
pohled.
“Oni mi vysajou duši z těla,” drmolila tiše.
“To neříkej! Slyšela jsi, co jsem právě řekl? Jak zní to zaklínadlo?”
“Expecto patronum. To nepomůže. Bude jich moc,” dál sotva
slyšitelně mumlala a zírala do prázdna.
“Musíme jít,” uvědomil si. Srdce mu vynechávalo. Chytil její tvář a
pohlédl do zelených očí. Připadalo mu, jako by to mělo být naposled.
Cítil, jak se její tělo velmi silně chvěje.
“Musím ti něco říct!” tichým hlasem promluvila.
“Ne. Teď ne,” jemně odporoval.
“Musím ti to říct, kdyby...”
“Řekneš mi to jindy,” povzbudivě se usmál. “Až se vrátíš,” dodal ještě a
pohladil rudé vlasy.
“A co když se...”
“Nebuď bláhová! Myslíš, že by tě v tom Brumbál jen tak nechal? Myslíš, že
bych tě v tom nechal já?” Opatrně jí setřel slzy rukou. Julie
zaťala zuby. Nechtěla, aby ji viděl brečet. Nechtěla být zbabělá, ale
věděla, že z Azkabanu se jen málo lidí vrátilo. Schovala tvář do černého
hábitu na jeho hrudi.
“Půjdeme,” tiše promluvil. Odstoupila a rychle si otřela tvář. Vydali se
dál temnou chodbou. Po cestě se snažila hodně mrkat, aby na ní nebylo
vidět, že brečela. Šla trochu před Severusem, takže nemohla vidět výraz
jeho smrtelně bledé tváře. V tu chvíli, kdy mu zabořila obličej do náručí,
myslel, že to nevydrží. Jen s vypětím všech sil zachoval relativní klid,
ale uvnitř měl hrozný strach. On tam přece byl a věděl, jaké to je. I
dospělí muži tam přicházeli o rozum. Natož mladá, slabá dívka... Najednou
stáli u dveří Brumbálovy pracovny. V poslední chvíli stačil nasadit svou
osvědčenou kamennou masku. V duchu jen děkoval za ty roky praxe pod
Voldemortovým velením.
“Tak tady jste,” otočil se muž stojící u dveří a křivě se
usmál. Měl stříbřitě plavé, dlouhé vlasy, rovné jako koňské žíně. Byl to
Lucius Malfoy.
Julie se otřásla až do morku kostí. Tak takhle to bylo! Ani se nemusela
ptát, kdo byl ten prefekt, který proti ní svědčil. Naštěstí nemohla vidět
tvář za ní stojícího Severuse Snapea. Byla ledově chladná, zlověstně
strnulá, a potom... potom se po ní rozlil drsný úsměv.
“Chvíli jsem ji hledal,” zazněl jeho hlas ocelovým tónem.
“Pan Malfoy byl zrovna na cestě sem, aby se optal na prospěch svého syna,”
ozval se Brumbálův klidný sametový hlas v protikladu ke Snapeovu, nyní tak
nepřirozeně ostrému. Jeho oči se upíraly na Julii. “Dorazil právě, když
jsme ukládali slečnu Grangerovou na ošetřovnu,” vysvětlil. Ale Julie
věděla své.
“Nevím, proč jí to říkáte, Brumbále,” zasyčel Malfoy.
“Má nárok to vědět, Luciusi. Pamatujte na presumpci neviny,” zdůraznil
ředitel.
“Však ono se ukáže. Avšak do té doby bude tady slečinka muset počkat v Azkabanu,”
usmál se Malfoy.
“Já ale musím důrazně protestovat. Jako její profesor za ni zodpovídám,”
popošel Brumbál k velkému krbu.
“Je dospělá, Brumbále! Přestaňte si, sakra, hrát na mámu kvočnu a
začněte myslet realisticky! Ta holka se právě pokusila zavraždit jednu ze
studentek, chcete, aby se to opakovalo?” cedil mezi zuby Malfoy.
“Já ale nevěřím, že to udělala,” pokrčil klidně rameny ředitel opíraje se
o římsu krbu.
“Vidělo ji nejméně šest studentů z Havraspáru a můj syn, který je prefekt!
To je vám málo?” vztekle na ni ukázal Malfoy štíhlým prstem. Julie se
zachvěla.
„Nebo mi chcete tvrdit, že ti všichni měli skupinovou halucinaci?” zavrtěl
Malfoy hlavou a ve tváři se mu rozhostil výraz uspokojení. “Je mi líto.
Musím ji vzít s sebou do Azkabanu. Víte přece, že ministerstvo zpřísnilo
svá opatření proti používání kleteb, které se nepromíjejí poté, co
je veřejně známo, že se Vy-víte-kdo vrací. Za každé použití Cruciatu je
bez debat Azkaban,” přistoupil potom s křivým úsměvem k Julii a ztěžka jí
položil ruku na rameno. Musela se vší silou vůle držet, aby se neotřásla
hnusem.
“Právě jsem byl na cestě tam. Zde jsem se pouze zastavil. Nebude pro mně
žádný problém ji tam dopravit, než se věc prošetří,” bezstarostně
prohodil.
“S tím nemohu souhlasit,” vážně opáčil ředitel.
“To je mi sice líto, ale budete se muset se svými námitkami obrátit na
někoho jiného, než jsem já, Brumbále. Já jen konám svou povinnost a vy to
víte. Nesmíte mi v tom bránit, pokud si nechcete znepřátelit ministra,”
ušklíbl se Malfoy a popostrčil Julii ke dveřím.
“Máte pravdu, Malfoyi. Půjdu s tím za někým jiným, než jste vy. A to
hned,” odvětil ředitel významně a hodil pohledem po Julii.
Malfoy se ani nenamáhal odpovědět. Pouze namířil svou hůlku na Julii a
pokynul jí, aby vyšla ze dveří.
“Půjdu s tebou,” ozval se hlas Severuse Snapea. Díval se přitom na dívku.
“To budu rád, Severusi,” pousmál se Malfoy. “Co kdyby se mě také pokusila
zabít.” A hrubě strčil Julii, až zavrávorala.
Nasedli do
kočáru a testrálové se rozletěli tryskem. Julii bylo zima jen v tenkém
svetru a džínách. Když si sedala na sedadlo, vykoukla jí z kapsy hůlka.
“Tys jí neodzbrojil?” vytřeštil oči Malfoy.
“Nepřišlo mi to nutné,” prohodil laxně Snape. “Ale když myslíš...” A
natáhl ruku k dívce. Podala mu svou hůlku bez odporu.
“Jasně, ale víš, jak by to vypadalo, kdybychom jí tam přivedli jen tak
s hůlkou v kapse,” procedil k němu Malfoy. “Asi by nám neuvěřili, že je
nebezpečná,” dodal polohlasně.
“Hm, to máš pravdu,” zasmál se ledově Snape.
A kočár uháněl chladnou tmou.
Nejeli po
zemi. Testrálové roztáhli křídla hned za bradavickými pozemky a řítili se
černou nocí. Julie občas zahlédla v hlubině pod sebou rozostřená světla
měst. Asi po půl hodině počal vůz klesat. Byli na místě. Pod koly
zaskřípal štěrk. Malfoy surově vyhodil Julii z vozu, až klesla na kolena
do prachu. Sám seskočil ladně za ní, po něm z vozu vystoupil bledý Snape.
“Petrificus!” spoutal jí Malfoy ruce a zabodl jí hůlku mezi lopatky.
Musela jít.
Před ní se proti černi oblohy rýsoval ještě temnější stín vysokých věží.
Nejobávanější místo na světě mezi kouzelníky, jež se zvalo Azkaban.
Prošli
branou, která zela dokořán jako rozšklebená rána, a vydali se po strmých
schodech do podzemí. Jak šli, vzduch se nejen děsivě ochlazoval, ale
rovněž jakoby houstl. Julii se zdálo, že se nemůže ani nadechnout.
Připadalo jí, že plave ve rtuti. Ledové rtuti. Chvěla se od hlavy až
k patě neovladatelným třesem a studený pot se jí lil po zádech. Na
slizkých kamenných stěnách hořely louče chladným zeleným plamenem. A všude
bylo mrtvé ticho. To ticho ji děsilo snad ze všeho nejvíc. Uvítala by snad
více skřeky a sténání. Alespoň by věděla, že je tu ještě někdo živý.
Najednou se
chodba rozšířila v jeskyni. Julie přestala cítit tlak mezi lopatkami a
zastavila. Věděla, proč ji Malfoy nechal jít první. Nyní pouze tušila jeho
zbabělou přítomnost za svými zády. Potom tu byl ale někdo, kdo stál
pojednou hned vedle ní. Severus Snape se postavil po jejím boku.
Ze tmy se
pomalu počaly vynořovat stíny. Byly to jen mlhavé obrysy. Neforemné
postavy v cárech, které za nimi zlověstně vlály. Vypadalo to, jako by
neměly vůbec žádná hmotná těla. To byli mozkomoři.
Julie před
sebou stačila rozeznat asi tři, než se jí hlava zatočila v šílené závrati.
Cítila pouze, jak klesá a jak ji něčí ruce zachytily. Poslední, co
zaznamenala, byla jemná vůně jeho černých vlasů.
Probrala se
sama od sebe a okamžitě se roztřásla zimou. Ležela na studené udusané zemi
kobky. Pomalu nadzvedla hlavu a rozhlédla se. Byla tu sama. Cela byla bez
mříží, byly tu jen obyčejné dveře, nyní navíc pootevřené. Věděla, že pokus
o útěk by byl sebevraždou. Nikdo kromě Siriuse Blacka (a to byl prý
zvěromág - psalo se to po jeho smrti v novinách), nikdy neutekl z Azkabanu.
Lidé tu byli uvězněni ve svých vlastních tělech. Okradeni o duše, jen tak
vegetovali. A kdo ještě úplně nezešílel, snažil se nepřitahovat na sebe
pozornost mozkomorů v zoufalém pokusu zachovat si poslední střípky vědomí
sebe sama.
I Julie se
snažila moc nemyslet a necítit. Šlo jí to ale dost těžko, zvlášť když
v rukávu nahmatala svou hůlku. Nemohla se ubránit tomu, aby nepocítila
vděčnost. Věděla, že tím přitahuje ty stvůry jako magnet, ale musela
pomyslet na to, jak ji zachytil, když padala. Tím ji totiž zároveň
zaštítil před nimi. Neodvažovali se pít ze Smrtijedů, teď již ne. Od té
doby, co byl pán všeho zla u moci. Uchránil ji tedy od prvního střetu s azkabanskými
strážnými. Ale Julie si nedělala naděje. Věděla, že to přijde. Snažila se
představit si tu hrůzu a trochu se psychicky připravit, ale jedna její
část věděla, že jí to nepomůže.
Snape seděl
v temném koutě kočáru a vypadal, že spí.
“Jak můžeš takhle klidně spát?” nechápavě zakroutil hlavou Malfoy a
šťouchl do něho stříbrnou hlavicí své hole.
“Ty příšery mě unavily,” zavrčel.
“Pravda, já zapomněl! Ty už je dobře znáš! Už tě nudí!” zasmál se Malfoy a
napil se ze zlaté placatky.
“Možná.”
“Já to nechápu. Pořád mi z nich běhá mráz po zádech,” oklepal se Lucius.
“Hm.”
“Ta holka vydrží podle mě...” přivřel oči,” tak... dva dny. Víc ne.”
“Myslíš?”
“Už jsem viděl takových mraky...” mávl rukou Malfoy a bez zájmu vyhlédl
z okna.
“Zastavíme se u Reada? Sdělit mu tu slavnou novinu? Určitě by se nám
odvděčil!” navrhl po chvíli. „Máme to kousek k jeho anglickému sídlu.
Třeba ho tam zastihneme.“
“Nemám náladu. Navíc musím dohlédnout na Brumbála...”
“Jak myslíš. Já tam tedy zajdu sám a shrábnu všechno pro sebe,” pousmál se
Lucius a zamnul si ruce.
“Takže Read tě najal?” ledabyle se zeptal Snape.
“Ne. Přišel jsem na to sám. Draco mi psal, že je ta kreatura ve tvé
koleji, že je v jeho třídě a že má možnost jí pěkně zavařit. Dal jsem mu
tedy pár pokynů a teprve potom jsem dal vědět Readovi, že to s jeho
dcerunkou vypadá bledě. Odepsal obratem a nasliboval mi toho hory, když to
s ní nějak vyřídím,” chvástal se Malfoy.
“Takže to byla zdařilá Dracova práce, ten Cruciatus?”
“Krev jeho otce se nezapře,” nadmul se Lucius pýchou.
“Vzal si mnoholičný lektvar?”
“Přesně tak. Prý byla pro něho hračka jej připravit. Já jsem vždy věděl,
že je to talent!”
Severus se jen záhadně pousmál.
“Budu mu muset zvednout známku z lektvarů,” pronesl potom s podivným
leskem v očích.
Vůz prudce
zastavil před Bradavicemi. Snape pozdravil Malfoye a vydal se k bráně.
Testrálové pokračovali dál černou nocí.
Pokračování
|