|
Stipendium
Autor:
Laura
Kapitola pátá
Hrad spal
klidným spánkem, jako by se bývalo naprosto nic nestalo. Severus rychle
prošel chodbami do svého kabinetu a zavřel za sebou dveře. Nejprve
zkontroloval Pobertův plánek. Zdálo se však, že všichni jsou tam, kde být
mají, s výjimkou Brumbála, který, jak si Severus snadno domyslel, byl asi
právě u ministra.
‚Musíš něco udělat.‘ Rozčileně počal přecházet po místnosti s rukama
přitisknutýma na spáncích. ‚Přemýšlej!‘
Snažil se úporně soustředit, ale pomyšlení, že Julii snad zrovna v tuto
chvíli vysávají duši z těla mozkomoři, jej téměř ochromovalo. Pojednou se
prudce zarazil.
‚Budu vůbec schopen žít, pokud ona zemře nebo zešílí?‘ uvědomil si. Bylo
to bleskové jasné prozření. Tolik mu na té dívce záleželo! Její život byl
pro něho důležitější, než vlastní.
‚Mám se tam vrátit a pokusit se ji zachránit?‘ zahleděl se na okamžik do
prázdna.
‚Ale i kdyby se mi to povedlo, jak dlouho potrvá, než se vše donese
Smrtijedům a Voldemortovi? Potom bych ohrozil i celé Bradavice, pokud bych
se zde chtěl skrývat.‘ Věděl, že Jeho hněv je hrozný, stejně tak,
jako Jeho touha po pomstě. Zároveň však cítil, jak s každou
minutou, zatímco on se zde zmítá v pochybnostech, vyprchává z Julie
život.
Ne, nemohl
již déle otálet. Přistoupil ke krbu, vhodil do ohně hrst letaxu a zvolal:
“Lupine, tady Snape, musím s tebou mluvit! Můžu vstoupit?”
Chvíli trvalo, než se ozvala ospalá odpověď. Snape mezitím několikrát
nervózně přešlápl.
“Co zas chceš, ty jeden bastarde… Tak pojď, když jinak nedáš.”
Severus vkročil do ohně.
“Tak co je, co se stalo?” promluvil Remus Lupin a mnul si dlaní bledý,
pohublý obličej. Stál ve vybledlém pyžamu, které mu bylo značně velké,
před krbem ve své ložnici v domě, v němž měl své sídlo Fénixův řád, a
snažil se alespoň trochu zahřát tím, že si pevně držel ruce založené
k tělu. Trochu nepřátelsky a trochu pobaveně zahlížel na muže před sebou.
Od té doby, co neučil v Bradavicích, nebral si v jednání s tímto svým
dřívějším nepřítelem servítky. Byli sice spolu v Řádu, ale k přátelství
měli daleko, to každý věděl. Ačkoli po smrti Siriuse Blacka se cosi mezi
nimi změnilo…
“Malfoy právě poslal do Azkabanu jednoho studenta z mé koleje. Brumbál šel
za ministrem. Ale je dost možné, že to nestihne. Zkrátka, musím se dostat
do Azkabanu a zachránit ji. A ty mě budeš krýt,” odvětil Severus, zatímco
zelené plameny kolem něj dohasínaly.
“Ji?” hodil po něm zvídavý pohled Lupin.
“Tak uděláš to?” ignoroval jeho poznámku Snape a vykročil z ohniště.
“A co přesně mám udělat?”
“Budeš předstírat, že jsi já, zatímco budu pryč. Vezmeš si mnoholičný
lektvar…”
“Tak moment, moment!” zarazil jej Remus. “Podívej, nikdy jsme nebyli
kamarádi, že jo. Najednou mě zburcuješ vprostřed noci…”
“Teď není čas na hádky, Remusi! Ona umírá!” chytil jej Snape
za pyžamo pod krkem, až několik knoflíků s cinkotem upadlo.´
“Fajn!” zvedl ruce Lupin na znamení, že skládá zbraně. “Ale vyžaduji, abys
mě uvedl do děje, než se do toho pustím!”
“Znáš Guruse Reada?” netrpělivě souhlasil Snape.
“Toho Smrtijeda? Jistě.”
“Je to jeho dcera. Postavila se proti němu a on ji za to pronásleduje.
Brumbál ji sice vzal do Bradavic, ale Malfoyovi se podařilo ušít na ni
boudu a teď je obviněná z pokusu o vraždu a sedí v Azkabanu.”
“Dobrá. Dejme tomu, že uskutečníme, co navrhuješ. Ale jak se hodláš dostat
do Azkabanu a hlavně jak se hodláš dostat potom ven?” podotkl
Lupin.
“To netuším,” přiznal Snape. “Ale udělám to.”
“Pak tedy hodně štěstí. Ale se mnou nepočítej,” pokrčil rameny Remus.
“Lupine!” výhružně k němu pokročil Snape.
“Promiň, ale nehodlám se účastnit zřetelně sebevražedné akce!” vysvětlil
Remus. “Je ti jasné, že se odtamtud už nevrátíš? Ty nejsi Black!”
“Ne, ale stále jsem ještě oficiálně Smrtijed, takže mám do vězení vstup
volný a mozkomoři se neodváží na mě zaútočit.”
“A ta holka? Až ji povedeš ven, to si myslíš, že ji jen tak pustí?”
Snape chvíli mlčel. Věděl, že to je slabé místo v jeho plánu.
“Další věc je, že pokud se Brumbálovi jakýmkoli způsobem podaří přesvědčit
Popletala o její nevině, jak moc jí prospěje, když vyjde najevo, že zatím
utekla?” pokračoval Lupin, zatímco si oblékal ošumělý svetr.
“Mám tedy nečinně čekat a ona zatím pomalu zešílí?!” zatnul pěsti bledý
Snape.
“Hm. To ne,” zamnul si bradu Remus a posadil se do křesla. “Což takhle
přesvědčit Smrtijedy, že ji potřebují mimo Azkaban. To by nešlo?” navrhl
po chvíli.
“Že ji potřebují...” Severus se na okamžik zahleděl někam do dáli. “Vílí
krev je důležitá přísada lektvaru neohroženosti. Musí se odejmout ještě
živé víle...” přemýšlel nahlas.
“Ona je víla?” zamrkal Lupin.
“...Voldemort by jistě ocenil trochu neohroženosti,” pousmál se drsně
Snape.
“Takže stačí, když jej trochu popostrčíš...” zamnul si Remus dlaně.
“Půjdu za ním okamžitě. Ty se zatím spoj s Brumbálem a řekni mu o plánu.
Pokud se mi to podaří, dostanu ji odtamtud ještě dnes v noci. Teď je půl
páté. V devět večer se dost možná s ostatními Smrtijedy sejdeme na
obvyklém místě. Máte tedy celý den na to, připravit nějakou akci. Brumbál
ví, kde to je,” rychle promluvil Severus a vkročil do krbu.
“Buď bez obav. S trochou štěstí se nám s Brumbálem povede dát dohromady
pár lidí z Řádu a možná i nějaké bystrozory,“ přikývl Lupin a pozoroval,
jak černá postava mizí v plamenech.
Potom s povzdechem sešel po schodech do kuchyně, mávnutím hůlky si
připravil silnou kávu a vrátil se do prvního patra domu na Grimmauldově
náměstí. Otevřel jedny dveře pokoje a nakoukl dovnitř. Místnost byla
prázdná, jen na portrétu na zdi hlasitě chrápala nějaká postava.
“Phineasi?
Vím, že nespíš. Běž se, prosím tě, podívat po Brumbálovi a řekni mu, že
s ním potřebuji mluvit,” rozkázal. Muž na obraze se znechuceně narovnal a
s uraženým výrazem zmizel za okrajem rámu.
“Pane?”
“Ccco chccešš?” zasyčel studený hlas.
“Přináším ti zprávy,” promluvil klidně Severus Snape. “Podařilo se nám
uvěznit tu Readovic holku.”
“To vím užžž dávno. Proččč mi to říkáššš až teď?”
“Omlouvám se, myslel jsem...”
“To ti possslední dobou moccc nejde, Ssseverusi,” jedovatě se zachechtal
hlas.
“Máš pravdu, pane. Důkazem toho je i skutečnost, že jsem ji zapomněl
podříznout, než jsem ji nechal mozkomorům.”
“Proččč tě to tak mrzí? Najdi sssi jinou na hraní...”
“To jistě brzy udělám. Ale asi se mi nepodaří chytit zrovna vílu.”
“Začínáš se ssspecializovat?” znovu se ozval ostrý smích.
“To ani ne, ale chtěl jsem vílí krev do jednoho mocného lektvaru.”
“Něco zajímavého?”
“Lektvar neohroženosti, můj pane. Chtěl jsem ho připravit pro vás.”
“Mmm... říkáš neohroženossst?”
“Přesně tak. Ale teď už je to jedno.”
“Vrať se tam a vezmi sssi, co potřebuješšš. Chci ten lektvar.”
“Šel bych rád, pane. Ale musí to být ještě teplá krev z živé víly. Navíc
by to mělo být skupinové obětování... Nejlépe za úplňku.”
“Dnesss je nov. Přiveď ji tedy na obvyklé místo . Máme se sice setkat až
za deset dní, ale pro jednou udělám výjimku. Kolik potřebuješ lidí?”
“Stačí sedm, včetně toho, kdo chce pozřít lektvar. Pije se ještě za
tepla.”
“Sssvolám tedy své nejvěrnějššší. A teď jdi. Přiveď ji tam hned po
setmění. Ministerstvo si zatím bude myslet, že chcípla v Azzzkabanu.”
“Myslím však, že se jí mozkomoři nebudou jen tak chtít vzdát,” namítl.
“O to se nessstarej. Dělají to, co chci já,” zachechtal se hlas.
Severus se tedy uklonil a zmizel v ohni.
Nad
Azkabanem vyšlo slunce. Ne však pro ty, kdo byli zavření v jeho temném
podzemí. Julie se třásla v rohu kobky a snažila se dát dohromady myšlenky.
Bylo jasné, že se v Bradavicích podniká něco na její záchranu. Věděla to.
Ale kolik dní potrvá, než ji odsud dostanou? Azkabanští strážní ji zatím
nechávali na pokoji. Netušila, proč. Kdesi vzadu v hlavě však tušila, že
to nebude nadlouho...
Nedokázala
odhadnout, kolik času uběhlo, když se vzduch najednou zřetelně ochladil.
Zvedla pomalu hlavu. Dveře se otevřely dokořán a ona spatřila temné
siluety. Mozkomorové přicházeli. A bylo jich mnoho. Skrčila se ještě víc
v rohu cely a sklonila hlavu. Nechtěla se jim dívat do tváří, nevěděla
vlastně ani, zda nějaké mají. Srdce se jí rozbušilo jako o závod a dech se
jí zrychlil. Třásla se po celém těle.
První postava k ní přistoupila a sípavě se nadechla.
“Ne!!!” vymrštila se však náhle dívka s hůlkou ruce. Ruka se jí sice
třásla, ale i přesto křečovitě svírala zbraň.
“EXPECTO PATRONUM!!!” zaburácela a zářivý proud světla zaplnil místnost.
Vzpomněla si na to, jak ji pohladil po vlasech. A na učebnu obrany proti
černé magii, kdy jí řekl, že se na něho může spolehnout. A nakonec na
tanec...
Zdálo se, že
se stvůry lekly. Couvly o několik kroků a jakoby zplihly. Julie se snažila
nemyslet na to, že je marné zkoušet je porazit, když je jich plný Azkaban
a že neví, jak dlouho jí vydrží těch několik málo hezkých vzpomínek proti
obrovské přesile temných stvůr.
Ale čím
více na to nechtěla myslet, tím bledší bylo světlo, které vycházelo z její
hůlky. A postavy opět pokročily dopředu. Nakonec kouzlo zhaslo docela.
Zděšeně se podívala před sebe.
To, co následovalo, překonalo všechna její nejhorší očekávání a obavy.
Kdykoli jí někdo vyprávěl o mozkomorech, snažila se představit, jaký je to
pocit, když vás napadnou, ale tohle bylo o mnoho horší, než i ta nejhorší
fantazie.
Vrhli se na ni, jako by ji chtěli roztrhat na kusy a vlastně to byl přesně
takový pocit. Jako by z její měkké duše odervávali svými bezednými,
bezzubými ústy ty nejjemnější a pro ně nejšťavnatější části. Trhali ji
zevnitř.
Hlavu jí
okamžitě zaplnily podivné zvuky a ona ucítila, jak klesá na kolena. Hůlka
jí vypadla z ruky.
Hleděla do slizkých, smrdutých úst nejbližšího mozkomora a tělem se jí
šířil štiplavý chlad. Pojednou se zvuky v hlavě zesílily a ona rozeznala,
čí je to hlas:
‘Ne, Gurusi, prosím tě! Neee!’
To byl hlas její matky. A zároveň její poslední slova, než zemřela. Gurus
Read ji umučil svým Cruciatem. Tak silná byla jeho zloba.
Zatmělo se
jí před očima. Mozkomoři se ještě chvíli pásli, ale potom odpluli temnou
chodbou. Nebylo jejich zvykem zničit si čerstvého vězně hned první den.
Věděli, že lidská duše je podivuhodně houževnatá. Dokáže se hojit velmi
rychle a tím jim poskytuje možnost hodovat na jednom člověku dny, týdny i
měsíce.
Muselo být o
hodně později, když zase přišla k sobě. Otevřela oči a okamžitě se
rozplakala. Na malou chvíli totiž měla pocit, že se jí jen zdál odporný
sen. Byla tak slabá, že se ani nepokoušela pohnout. Ruce a nohy necítila
chladem. Jako by umrzly. A hlavu měla prázdnou. Až na tu nejhorší
vzpomínku - na vraždu své matky.
Teď věděla, jaké to je, ztratit všechny iluze a hezké pocity. Poloviční
smrt. Víc než poloviční. Když umírá duše, srdce bije naprázdno... Trhavě
se rozvzlykala.
A náhle zase
ten chlad. Přestala brečet a zatajila dech. Bála se podívat, ale věděla,
že jsou opět tu. Pevně zavřela oči. Prudké trhnutí v prsou ji donutilo
obrátit se na záda. Další trhnutí. Hruď se jí nadzvedla a hlava bezvládně
zvrátila. Byli tentokrát jen dva a střídavě prudce požírali její nitro.
Zdálo se to nekonečné. Měla pocit, jako by ji převraceli celou naruby
s cílem vyždímat z ní maximum... Ale nakonec opět odešli, nechávajíc jí
prázdnou jako splasklý míč. Už ani necítila lítost, pouze neurčitý strach
z toho, co neodvratně přicházelo...
Probral ji
nějaký hluk. Neměla sílu otevřít oči, ale zřetelně slyšela nějaké zvuky.
Mozkomoři kromě sípání hluk nepůsobili, proto ji tak zaujalo, když to
uslyšela. Kdesi v nejzazším koutku duše ji cosi bodlo. Maličký střípek
naděje... Ale brzy zalitovala, když se ve dveřích opět zjevila beztvará
postava v cárech. Pokročila až k ní a naklonila se k její tváři. Julie
děsem rozevřela oči. Mozkomorova ústa se roztahovala jako obrovský tunel.
‘Poslední polibek,’ blesklo jí hlavou.
Uslyšela
jeho sípavý nádech a na krku ucítila ledovou slizkou ruku. Hlava se jí
sama zaklonila. Trochu ji udivilo, že to bolí. Duše by přece měla být
plynná. A tohle byla bolest, jako když vám někdo trhá kus masa z hrudi.
‘Ať už to skončí,’ zapřála si a dlouze vydechla.
“EXPECTO PATRONUM!!!” ozval se náhle čísi hromový hlas.
Mozkomor překvapeně zavřel ústa. V následujícím okamžiku zlostně
zachroptěl, když jej cosi odmrštilo do dálky.
Julie nechápala, co se děje. Jako v mlze viděla vysokou siluetu, jež se
nad ní sklání. A potom ucítila známou jemnou vůni a poznala ji. Slzy se jí
rozeběhly po tvářích.
Vynesl ji
ven v náručí a připadalo mu, že je podezřele lehká.
‘O několik šťastných vzpomínek lehčí,’ pomyslel si a velmi smutně se
usmál.
Položil ji na měkké polstrování sedadla kočáru a ten se okamžitě odlepil
od země. Byla v bezvědomí, jen občas jejím tělem projel nekontrolovatelný
třes. Odhrnul jí zvlhlé vlasy z tváře, která vypadala o pár let starší.
Temně fialové stíny pod očima, namodralé rty.
Na zápěstí
nahmatal jen velmi slabý a nepravidelný puls. Zjevně byla velmi
podchlazená. Zmocnil se ho strach. Přece jen je dost mladá a nevydrží
tolik, co dospělý muž. Rychle svlékl plášť a zabalil ji. Ale třásla se
stále víc a prudčeji. Vzpomněl si na svou placatku a sáhl do náprsní
kapsy. Nebyla tam. Musel ji někde po cestě vytratit.
“Ale ne. Teď mi přece neumřeš,” řekl tiše a nadzvedl jí trochu hlavu
v dlaních.
Její tváře byly zcela ledové. Zachvátila ho beznaděj. Viděl toho již
v životě dost a poznal přicházející smrt. Znovu ji chytil za ruku a
počítal tep.
“Prosím, tohle mi nedělej!” zamumlal a na okamžik pevně zavřel oči.
“Zebou mě... ruce,” zachraptěla najednou.
Trhl sebou a pohlédl na ni. Nepatrně zvedla koutek úst.
Okamžitě uchopil obě její ruce a po chvíli přemýšlení, kdy hledal, čím by
je zahřál, si je přiložil na hruď pod hábitem.
„To je… lepší,“ slabě se usmála.
„Dostanete se z toho, slečno Readová, slibuji.” Rozhodl se, že na ni bude
mluvit, aby ji tak udržel při vědomí.
„Přišla jste o pár pěkných vzpomínek, ale to se pokusíme napravit,”
pousmál se. Musel ji za každou cenu dostat z toho šoku, ve kterém byla.
Tušil, že její třes není jen od chladu, ale že má rovněž původ nervový.
„Máte ráda nějaké jídlo?“ začal neohrabaně. „Eh, to je stupidní dotaz,
ovšem, že něco ráda jíte... tedy, představte si ten pokrm. Cítíte, jak
voní a jak vás zahřívá zevnitř?”
Trochu kývla.
“Fajn. Teď si představte, jak si nabíráte toho pokrmu plnou lžíci. A
představte si, že sedíte na slunci... třeba někde na pláži, nebo
v zahradě. Slunce vás hřeje do obličeje. Cítíte to?”
Znovu kývnutí a dokonce chabý úsměv.
“Pojď... blíž,” zašeptala a sevřela dlaněmi látku na jeho hrudi.
Opatrně se přitiskl těsně k jejímu studenému, ale již netřesoucímu se
tělu. A tak setrvali celou cestu.
Testrálové
zastavili na okraji jakéhosi neznámého temného lesa a muž pomohl dívce
z vozu. Vnořili se do stínu stromů.
“Co tu děláme?” nechápala.
“Nemůžeme se vrátit do školy.” Snažil se to sdělení oddálit co nejvíce,
ale nyní již musel s pravdou ven. “Zatím si všichni Smrtijedi myslí, že
jsem vás odvedl z Azkabanu, abych vás obětoval.” Sklonil trochu hlavu.
Němě se na něho podívala.
“Tohle jsme vymysleli. Nic lepšího nás bohužel nenapadlo,” pokrčil rameny.
“Nás?”
“Mě a Lupina, to je jeden z členů Řádu. Nemohli jsme spoléhat, že Brumbál
přesvědčí ministra o vaší nevině... A udělali jsme dobře. Myslím, že jsem
přišel právě včas.” Mávl hůlkou a před nimi se rozhořel oheň. “Tady
počkáme.” Pokynul jí, aby se posadila na spadlý strom blízko plamenů.
Poslechla beze slova, stále ještě zachumlaná do jeho pláště.
“Potřeboval jsem důvod, proč by vás Smrtijedi měli chtít mít mimo Azkaban.
Pán zla se momentálně domnívá, že pro něho připravím lektvar
neohroženosti...”
“Z vílí krve,” doplnila.
Chvíli na ni jen tak hleděl. “Jste velice nadaná studentka,” řekl
potom vážně.´
“Nejsem studentka,” zavrtěla unaveně hlavou a pohlédla na něho smutným
pohledem. “Už nikdy nebudu... dítě,” dodala. Nedokázala popsat, jak se
nyní cítí. Ale najednou jí všechno, co souviselo se školou, připadalo na
hony vzdálené a banální. Jakoby byla nucena dospět, za těch několik hodin
v Azkabanu.
Přikývl. Chápal její pocity. I on tehdy vyšel o deset let starší.
Najednou si na něco vzpomněla.
“Ten poslední... skoro mě...”
“Ano, políbil. Byli rozlícení, když jsem si pro vás přišel,” řekl rychle.
Nechtěl, aby se k tomu v myšlenkách vracela.
“Omlouvám se, že pro vás nemám čokoládu, ale nestihl jsem se nikde
zastavit na cestě od Voldemorta,” pousmál se.
“Na cestě od Voldemorta...“ zopakovala zamyšleně, něco jí na tom
nesedělo. Znělo to tak fádně – jakoby byl ve výkonu povolání… Tak prostě
vyslovená slova, zbavená jakékoli emoce… Náhle jí to došlo.
„Říkáte jeho jméno,“ podotkla a zkoumavě se na něj zahleděla. Jen mlčky
kývl.
„Myslela jsem, že…“
„Že toho nejsem schopen?“ smutně se pousmál. „Je to součást mé role.
Očekává se ode mě, že se ho budu bát. Každý se ho přece bojí. A nikdo, až
na pár výjimek, není s to bez děsu vyslovit jeho jméno. Je to ovšem jen
hloupá pověra. Ve skutečnosti sílí jeho moc právě takovou zaslepenou
bázní, jakou k němu chová většina kouzelníků,“ odevzdaně pokrčil rameny.
„Já z té ubohé přezdívky nemám strach. Znám ho dobře a děsí mě na něm
daleko víc jiné věci… Nejsem však naštěstí tak pošetilý, abych se
nepokrytě vychloubal svou odvahou a tím na sebe upoutával zbytečnou
pozornost,“ zkřivil rty.
„Narážíte na mé chování,“ sklonila kajícně zrak.
„Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou. „Možná trochu,“ připustil potom. „Ale s tou
nadutostí jsem měl na mysli někoho zcela jiného,“ opět se mu v očích
zlobně zablesklo.
„Harryho Pottera,“ pochopila. „Ale přemýšlel jste někdy nad tím, proč to
vlastně dělá? Já ano. Od chvíle, co přišel do kouzelnického světa, ho krmí
tím, jak je výjimečný a on věří, že není. Ví, že proti Voldemortovi je
skoro bez šancí a ví, že se nemůže před ním nikde schovat. Všude ho znají,
každý si ukazuje na jeho jizvu. On se tím suverénním vystupováním snaží
dodat sebedůvěry. Co jiného mu zbývá? Rodiče mu zemřeli…“
„Snažíte se mě tímhle dojmout?“ přerušil ji trochu ostře. „Tak na to
raději rychle zapomeňte. Už to zkoušely jiné kapacity… Ani Brumbálovi se
to nepovedlo. Nemá to smysl. Podle mého neopatrnost, zatvrzelost a
ješitnost jsou vady charakteru. Ani jedno pro mě neznamená klad,“ skončil
zamračeně s tvrdým pohledem upřeným do ohně.
Chvíli bylo ticho. Julie přemýšlela, jestli si Severus vůbec uvědomuje, že
právě tyto vady charakteru má i on sám. Kdyby byl opatrný, neučinil by nic
z toho, co právě dělá.
‚A bez zatvrzelosti a ješitnosti by to ani nebyl on,‘ pousmála se.
Potom první prolomila mlčení: „Vždycky mi vrtalo hlavou, proč jste si
Harryho nechal v kurzech pro OVCE, když...“ Neodolala a zeptala se, i když
věděla, že jí do toho nic není a že ho její otázka možná popudí ještě víc.
„Měl
hodnocení Nad očekávání,“ zabručel však celkem klidně Snape a
sklonil pohled. „Je mi sice jasné, že jemu, Weasleymu a Longbottomovi
musela komise nadržovat, ale proti jejímu hodnocení se nelze odvolat,“
pokrčil rameny a zatvářil se, že domluvil.
Julie
pochopila, že nemá cenu pokračovat v rozhovoru tímto směrem. I když by
jednou velice ráda zjistila, co se vlastně tak strašného stalo mezi Harrym
a profesorem, neboť slyšela, že jejich pověstná oboustranná zarytá
nenávist trvá již od prvního dne, kdy Harry nastoupil do Bradavic. Ginny
jí o tom vyprávěla. Říkala něco o tom, že ze strany profesora je to velmi
stará záležitost - že Snape nenáviděl již Jamese Pottera, Harryho otce.
Ale o tom by se teď Severus asi bavit nechtěl...
“Co tedy se mnou vlastně bude?” zeptala se tedy dívka po chvíli, aby nějak
změnila ošemetné téma.
“Asi za hodinu se dáme na cestu. Smrtijedi tu mají místo, kde se obvykle
setkávají. Je to nedaleko. Spoutám vás a budu předstírat, že vás chci
zabít. Než k tomu však dojde, zakročí Brumbál s Lupinem, alespoň doufám, a
zachrání vás,” stroze shrnul celý plán.
“A když nepřijdou včas?”
“Potom budeme muset improvizovat. Já mohu začít třeba tím, že je všechny
uspím falešným lektvarem neohroženosti. Stačí vynechat několik přísad a
vznikne těkavá látka se silným uspávacím účinkem,“ pokrčil rameny a
poodhrnul lem hábitu. Ve tmě zasvítilo mnoho malých lahviček pečlivě
zasunutých v kapsách saténové podšívky.
“Nebylo by tam trochu zahřívacího lektvaru?” otázala se.
“Ten jsem někde ztratil,” zamračil se. “Ale,” přemýšlel a probíral se
nádobkami,”vypijte tohle,” podal jí zelenou tekutinu.
“Co je to?” zatvářila se překvapeně, když trochu upila.
“Absinth,” pousmál se rozpačitě. “Jediný z jedů, které v primární fázi
pomáhají, než zabijí. Tedy, jediný jejich zástupce, co mám zrovna u
sebe. Zbytek těch věcí,” přejel po lahvičkách,” by vás zabil v pěti
minutách.”
“A tohle mě tedy nezabije?” zeptala se s úsměvem.
“Naopak, pro jednou vás to spíše posílí. Tohle zabíjí jen při pravidelném
podávání v malých či velkých dávkách.” Zase se tak podivně usmál a pokynul
jí, aby se ještě napila.
Oheň vesele
praskal, obloha již docela potemněla, Julie dopila poslední kapku tekutiny
a zachumlala se do pláště. Bylo jí celkem dobře. Cítila se příjemně
ospalá... Věděla, že by se měla bát setkání se Smrtijedy, ale po pravdě
řečeno, po tom, co zažila v Azkabanu, ji setkání s jejím vyvedeným
tatínkem nijak zvlášť neděsilo. Přes plameny ohně spokojeně pozorovala
muže naproti ní. Stál a dlouhou větví rozhrnoval hořící dřevo. Jeho tvář
v blikajícím červeném světle plamenů vypadala téměř přízračně. Bylo to
zvláštní, být sama v lese s ním. Nebýt uplynulých událostí, asi by
nevěděla, jak se v takové situaci chovat. Mluvit s ním jako s profesorem,
nebo jako s přítelem? Nyní však nic takového řešit nemusela. Jejich vztah
vykrystalizoval během těch několika hodin, kdy se oba pohybovali na
hranici smrtelného nebezpečí. V této chvíli tu stáli proti sobě dva lidé,
ne jako Snape a Julie – profesor a studentka. Pouze dvě bytosti, dvě
spřízněné duše.
“Nebolí vás něco?” zeptal se náhle, když zjistil, že se na něho dívá.
Zavrtěla hlavou.
“Je vám teplo?”
Přikývla.
“Mám hlad,” připustila po chvíli přemýšlení.
Jen se chápavě usmál. “Já... něco bych chytil a upekl, ...ale zde se
potuluje jen všelijaká nejedlá havěť...”
Musela se rozesmát při představě, jak profesor nahání po lese zajíce.
Zdálo se, že právě toho však chtěl docílit a že je šťastný, že ji
rozveselil. Nějak mu zasvítily v té tmě oči...
“Nechceš jít blíž?” zdráhavě na něho upřela pohled.
Pomalu, ale odhodlaně zavrtěl hlavou.
“Budeme muset jít,” podíval se na oblohu.
Zvedla tedy hlavu a spatřila znamení zla. Plulo nízko nad stromy, takže
jej bylo vidět jen, pokud byl člověk v lese a zdvihl hlavu.
Beze slov tedy pokročila k němu a natáhla ruce.
“Petrificus,” zamumlal. Potom ji vzal opatrně pod paží, rozsvítil hůlku a
vykročili.
Lesní
mýtina již hořela loučemi v rukou shromážděných postav v černých kápích.
Stály v hloučku a hlasitě se bavily. Občas se ozval skřehotavý smích.
“Támhle ji máme! Snape ji na příkaz našeho pána vytáhl z Azkabanu!”
zachechtal se menší muž zlověstně a ukázal ostatním na okraj mýtiny, kde
se právě vynořily z lesa dvě siluety.
Snape šel asi dva kroky za Julií a mířil na ni hůlkou.
“Dvakrát do Azkabanu v jednom dni! Snape, ty jsi zvíře!” pousmál se Malfoy
a uznale poplácal Severuse po zádech.
“Možná mi to trochu chybí,” odvětil ten ledovým tónem. Ostatní se
rozesmáli.
“Přivaž ji, všechno jsme připravili,” ozval se nakřáplý hlas vysokého
hubeného muže. Julie sebou škubla při tom zvuku. Byl to Gurus Read. Hlavu
měl zahalenou kápí, ale hlas i postava jej prozrazovaly.
Snape ji dovedl ke kůlu uprostřed louky a pomocí kouzla ji k němu
připoutal. Julie ho pozorovala, když jí tělo ovíjely neviditelné provazy.
Na jeho tváři byl strnulý výraz, podobný kamenné masce. Skoro by to
nahánělo hrůzu, kdyby nevěděla, že je to tentýž muž, který ji v náručí
vynesl z Azkabanu.
Rozhodla se, že bude hrát tichý děs, jelikož to bylo
nejméně náročné a ona nikdy nedovedla dobře předstírat. Navíc tušila, že
kdyby otevřela ústa, musela by Guruse Reada zasypat urážkami. Snape se
nyní již bavil v hloučku s ostatními Smrtijedy a ona zůstala sama. Snažila
se tedy alespoň zachytit něco z jejich rozhovoru.
“Dobrá krev se nezapře!”
“Tahle bude taky dobrá, ovšem pro něco jiného...”
Slyšela jen útržky toho, co si povídali. Musela přemýšlet, jak je to
divné. Jeden z nich byl přece její otec! A přesto k němu necítila zhola
nic a on k ní dokonce nenávist.
Z myšlenek
ji vytrhlo cosi zvláštního. Přímo před ní se pojednou jakoby vzňala zem a
z kouře a dýmu povstala postava. Byla to vytáhlá, hubená postava ve stejné
kápi, jako měli Smrtijedi, kteří se nyní hromadně klaněli před tímto mužem
- hadem
‘Voldemort,’ pomyslela si.
“Zzzdravím vásss, moji milí!” zasyčel. Potom se zadíval jejím směrem. Měl
rudé oči, ale Julie to znala ze Severusových vzpomínek, takže ji to
nezaskočilo. Pouze v duchu konstatovala, že to, co se říkalo, je pravda.
Střet s Brumbálem a Harrym vloni na ministerstvu jej zřejmě těžce
poznamenala a tím i vrátila o krok zpět v jeho snaze nabýt opět svou
lidskou podobu. Toto syčící monstrum se člověku blížilo jen velmi
vzdáleně.
“Ssskvělá práce, Ssseverusi,” usmál se křivě a odhalil řadu špičatých,
ostrých zubů.
Přistoupil k ní a kostnatou horkou rukou ji uchopil pod bradou. Uhnula
pohledem, věděla, že on je mistrem nitrozpytu.
“Vida, nebojí ssse,” zvedl tenké obočí a trochu zesílil sevření její
tváře. Ruka mu přímo žhnula.“Slyšššíte! Ona se nebojí!” otočil se
na Smrtijedy.
“Snad trocha Cruciatu... to pokaždé zkrotilo její matku...” navrhl Read
a chraptivě se zasmál.
“Otec... má vždy pravdu,” otočil se Voldemort k Julii. “Že?” vyštěkl na
ni.
“Začni!” pokynul Readovi a jakoby bez zájmu poodešel stranou.
“Crucio!” zvedl Gurus Read hůlku s úsměvem a Julie vykřikla. Znala to.
Nebylo to poprvé, kdy ji takhle mučil, ale bolelo to pořád stejně. Tělem
jí projelo na tisíc bodnutí nožem.
“Ssstačí. Teď ty!” ukázal náhle Pán zla na Snapea. Julie prudce zvedla
hlavu.
“Crucio,” mrazivým hlasem pronesl Snape. Ucítila trhnutí. Celé tělo se jí
roztřáslo, ale nebolelo to.
‚Pro použití kletby Cruciatus je zapotřebí cítit nenávist, nebo alespoň
odpor k mučenému objektu, jinak je kouzlo bez efektu!‘ vybavila se jí
poučka z Historie smrtících kleteb. Pro jistotu tedy trochu
zasténala.
“Malfoyi!” rozkázal Voldemort.
A opět tělo v jednom ohni.
“A teď já,” postavil se proti ní a ukázal na ni... jen prstem. “Crucio,”
skoro zašeptal.
“Neee!”
vydralo se jí z hrdla. Bolest byla tak silná, že měla pocit, jako by se
celá rozpadala. Pán zla rozhodně uměl mučit. Zdálo se jí to nekonečné,
všechny vnitřnosti v těle ji pálily, každičký kousek těla se svíral
hroznou bolestnou křečí. Nevěděla, jak dlouho to vydrží. Vypadalo to, že
se Pán zla velice dobře baví...
Ale i on přestal.
“Jdi na to, Snape. Je připravená,” pokynul Severusovi a počal obcházet po
obvodu mýtiny. Severus k ní přistoupil. Trochu ztěžka zvedla hlavu, aby na
něho viděla. Byl bledý jako stěna, ale stále měl svůj kamenný výraz.
Hůlkou si rozdělal oheň pod připraveným kotlíkem a vyňal z pláště několik
lahviček.
“Tak
neloudej se, Sssnape!” zasyčel Voldemort.
“Nemohu to zrychlit, pokud se mi to má povést, můj pane,” zavrčel Severus
a dál zvolna míchal příměsi v kotlíku. Na Julii se ani nepodíval.
Pojednou se
ozval z lesa nějaký šelest. Smrtijedi se počali rozhlížet a brzy odhalili
příčinu hluku. Ze všech stran se totiž na okraji lesa objevovaly siluety
kouzelníků s hůlkami v pohotovostní poloze. Byli to bystrozoři. Mýtina se
v okamžiku zcela osvětlila jasnou září ze stovky pochodní.
‚To není možné!‘ pomyslela si. Kde se tu mohlo vzít tolik bystrozorů, to
nechápala.
Vzápětí
stačila koutkem oka zaznamenat, jak se její otec s prásknutím přemístil. I
Snape a Malfoy někam zmizeli. Ostatní Smrtijedi se dali na útěk směrem do
lesa, následováni každý jedním či dvěma bystrozory.
Zůstal jen
Voldemort. Byl rozezlen. Kápě se mu svezla z lebky a odhalila jej v celé
jeho hadí kráse, když stanul proti Brumbálovi a zdvihl tenkou hůlku.
„Avada kedavra!“ zasyčel. Zeleně se zablesklo.
„Co se s tebou stalo, Tome?“ starostlivě se ozval Brumbálův medový hlas.
Kouzlo jej nemohlo zranit pod stříbřitým štítem, jenž jej obklopoval.
„Avada kedavra!!!“ rozlíceně opakovalo monstrum. Opět zelený záblesk.
„Ale Tome,“ smutně se usmál Brumbál.“Dobře se podívej. Nás jsou stovky a
ty jsi sám.“ A ukázal kolem sebe. Byla to pravda. Julie přimhouřila oči a
zkoušela rozeznat tváře kouzelníků, jež obklopovali v širokém kruhu
mýtinu, avšak bezvýsledně. Potom zaslechla jakousi syčivou nadávku. Když
obrátila hlavu zpět, rozplýval se nad místem, kde před chvílí Pán zla
stál, jen šedý obláček kouře.
“Jste v pořádku, slečno Readová?” zazněl vedle ní hlas Albuse Brumbála.
Pouta se svezla k zemi a ona vrávoravě pokročila dopředu.
“Pomozte slečně Readové!” rozkázal ředitel dvěma bystrozorům. Ihned ji
podepřeli každý z jedné strany a vydali se směrem z lesa. Nevěděla, jak
daleko došla, než omdlela.
Kapitola šestá
Probrala se
až v bradavické ošetřovně. Nad ní se skláněla madam Pomfreyová a nějaký
sympatický muž.
“Á, už se nám probouzí!” zvolala madam Pomfreyová a zatleskala rukama.
“Jak je vám?” zeptal se muž. “Prosím,” podal jí kus čokolády. “To pomáhá,”
mrkl na ni velkým modrým okem.
“Kdo jste?” zeptala se pro jistotu, než ochutnala.
“Remus Lupin. K vašim službám,” mírně se uklonil.
“Těší mě,” usmála se a zakousla se do čokolády. “Kde je profesor Snape?”
vzpomněla si pak.
“Vzkazuje vám, že přijde, jak jen to bude možné,” usmála se madam
Pomfreyová a odběhla pro něco do veliké skříně.
“Chytili jste... mého otce?” zeptala se usměvavého Lupina.
“Reada? Ne. Stačil zmizet, stejně jako Malfoy,” trochu se zamračil.
„A ostatní?“
„Ty jsme naštěstí úspěšně lapili,“ zamnul si dlaně. „Bystrozoři na ně měli
již drahnou dobu spadeno.“
„Nevěděla jsem, že je již tolik bystrozorů,“ vzpomněla si na svůj údiv
v lese.
„No,“ rozpačitě se usmál, „ono vlastně není. Brumbál si trošku zahrál na
iluzionistu…“
Oba se rozesmáli. Julie štěstím, že je na světě někdo, kdo se dokáže
postavit zlu s takovou fantazií a Lupin radostí nad tím, že se Julie
směje. Potom ale zvážněla.
„Ale… Vy-víte-kdo unikl, že?“ raději neřekla Voldemortovo jméno. Nevěděla,
jaký by to mohlo mít na tohoto muže účinek.
„Ano, jako vždy,“ rovněž posmutněl.
„Ale proč ho Brumbál prostě…“
„Ředitel má… On zkrátka ví, co dělá. Ví toho víc, než si myslíme,“ moudře
pokýval hlavou.
“A jak se cítíte?” změnil však potom náhle téma a stiskl Julii zápěstí.
“Dobře, kdy budu moci vstát?” zeptala se.
“Zatím asi ne,” zašilhal Lupin po madam Pomfreyové. Julie vzdychla.
“Ale no tak, no tak! Přece byste nechtěla hned vyskočit, když musíte být
úplně vyčerpaná...” zamračil se trochu.
“Zase sestavuješ diagnózy, Lupine?” ozval se dobře známý mrazivý hlas a
Julie spatřila ve dveřích ošetřovny profesora lektvarů. Krátkým pohledem
přelétl lůžko nemocné, její ruku, která ležela v Lupinově, a nakonec se
zastavil zlobně na Remusově tváři.
“Ovšem, že ne,” trochu kvapně pustil Lupin dívčino zápěstí a odstoupil od
lůžka. “Uzdravující lektvary, to je přece práce madam Pomfreyové a
samozřejmě tvoje,” ironicky se pousmál.
“Výtečný postřeh,” přistoupil Snape lehce výhružně k Remusovi a spatra na
něho zahlížel.
“Takže, eh, já už půjdu,” podrbal se rozpačitě Lupin v rozježených
nazrzlých vlasech. “Na viděnou, slečno Readová!” prohodil ještě a zmizel
na chodbě.
Julie se
v duchu musela smát, ale navenek se jen nevinně zadívala vzhůru na
zachmuřeného muže.
Snape mlčky postavil na noční stolek nádobu s něčím hustým a nevábně
vybarveným.
“To by vám mělo pomoci. Zmírňuje následky Cruciatu,” pronesl stroze.
“Doufala jsem spíše v zahřívací lektvar...” zatvářila se zklamaně a
s nedůvěrou pohlédla na bahýnko v nádobě.
Sáhl do záhybu hábitu a beze slov postavil na stolek jinou nádobu s již
daleko přívětivěji zbarvenou tekutinou. Julie se usmála.
“Zlobíte se?” špitla potom.
Trochu se ošil a šlehl pohledem po madam Pomfreyové. “Ovšem, že ne,”
odvětil potom a posadil se na židli vedle lůžka.
“Je vše v pořádku?” zkoumavě se zadívala do vážné tváře.
“V naprostém. Brumbál doložil padělání vašeho písma na vzkazu pro slečnu
Grangerovou. Ta se navíc dnes ráno probudila a dosvědčila, že
v Zapovězeném lese přestal mnoholičný lektvar na Malfoye působit...”
“Co s ním bude?”
“Zatím má domácí vězení. O jeho dalším osudu rozhodne ministerstvo. Ale
předpokládám, že do vězení nepůjde. Lucius Malfoy má dlouhé spáry, které
sahají až k samému ministrovi... A navíc je Draco nezletilý.”
“Vím, že je to slabost, ale já bych mu Azkaban nepřála,” hlesla tiše.
“Nemyslím, že by to byla slabost,” zavrtěl pomalu hlavou a pousmál se.
„Ale jak může ministr ještě Malfoyovi naslouchat? Vždyť byl v lese
s ostatními Smrtijedy!“ uvědomila si Julie rozhořčeně.
„To ovšem víme jen my dva. Stačil zmizet velmi rychle.“
„Ale to je nesmysl! Právě jsem o tom hovořila s panem Lupinem…“
„Lupin samozřejmě ví, že je Malfoy Smrtijed,“ přerušil ji klidně, “ostatně
stejně tak, jako všichni z Řádu. V lese ho ale neviděl. A navíc, kdo by
věřil… Zkrátka, Lupin má také vážné důvody, proč svědčit nemůže.“ Potom
Snape pokrčil rameny. „A já samozřejmě také nebudu svědčit,“ zakončil.
„Tak budu vypovídat já!“ rozhodla se Julie.
„To nepřichází v úvahu,“ opět klidně odvětil. „Je to nebezpečné a navíc
jste mladá, málokdo vám uvěří.“
„Ale jsem plnoletá! Chci svědčit!“
„Nebudeme o tom teď diskutovat. Zatím nemůžete ani chodit, takže… Navíc o
tom rozhodne Brumbál, jste pořád jeho studentka.“
„Musím mu poděkovat. Zachránil mě!“ uvědomila si dívka.
„Vyřídím mu to,“ pousmál se Snape.
„A nemohl byste to samé tlumočit i jistému profesoru… lektvarů?“ rozpačitě
se optala. „Nějak jsem v tom shonu… nevyjádřila jsem mu, tuším, dostatečně
svou vděčnost za to, co pro mne udělal,“ upnula k němu stydlivý pohled.
On však jen odmítavě zavrtěl hlavou na znamení, že se o tom nehodlá bavit.
„Teď se soustřeďte na své zotavení,“ doporučil vážně.
“A kdy mě odsud pustí?” prosebně se podívala Julie. “Zameškám tu strašně
moc hodin.”
“Jako ředitel koleje jsem rozhodl, že z něčeho nemusíte skládat zkoušky,”
nasadil civilní tón. “Samozřejmě z lektvarů a obrany si vás prozkouším...”
usmál se. “Ale myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to již
teď máte v kapse. A tím nemyslím, že bych vám to chtěl nějak usnadnit.
Zkrátka mi předvedete nějakého Patrona a připravíte si trochu zahřívacího
lektvaru, který stejně budete muset ještě nějaký ten týden pít...”
“Myslím, že jsem... tam... vykouzlila celkem dobrého Patrona,”
sklopila oči.
“Vím. Byli z toho dost naštvaní. Málokdo se jim pokouší vzpouzet,” usmál
se.
“Copak oni... umí mluvit?” opatrně se zeptala. Nechápala, jak on tohle
všecko ví.
“To zrovna ne, ale zvládají celkem dobře nitrozpyt... A já též, takže...”
zarazil se. “Ale na tohle nemyslete. Vlastně jsem vám ještě něco přinesl.”
Podal jí čokoládu. Neřekla, že již dnes jednu dostala.
“Tak jak dlouho tu musím být?” naléhala.
“Ještě dnes. Potom můžete do svého pokoje. Ale na hodině vás chci vidět
nejdříve v pondělí.”
“Ale dnes je středa! To mi nemůžete udělat! Unudím se!”
“Já s vámi nediskutuji, Julie!” pokusil se o přísný výraz.
“Ale já... to tě vůbec neuvidím...” ztišila hlas.
Černé oči se od ní odvrátily. Vstal a přešel k nedalekému oknu.
“Měla byste si dobře rozmyslet, do čeho se pouštíte, slečno,” pomalu
promluvil, dívaje se přitom ven.
“Každý nemá vaši extrémně dobrodružnou povahu... Jsou věci, se kterými si
nemůžete beztrestně zahrávat,” otočil se na ni s pichlavým pohledem.
“Já si... nehraji a ty to víš,” zamumlala rozhořčeně. “Od začátku jsem tak
přímá, jak jen to jde. To jen tys mi nedovolil žádný důkaz... Odmítáš mě
tak zatvrzele, jak to dokážeš jen ty. Ale je to tvoje volba, já se to už
nebudu pokoušet lámat.” Pokrčila rameny. “Sám dobře víš, že nejsem jedna
z tvých sedmnáctiletých studentek. Podle mého nemám co pohledávat ani ve
tvé koleji. Máš ale zjevně nějaký důvod k tomu, proč mě mezi ně v duchu
řadíš. Chtěla bych ti jen připomenout, cos mi slíbil včera v kočáru. Budu
potřebovat nějaké nové vzpomínky, protože to, co mi zbylo po mozkomorech,
je dost nepoužitelné. Pochopím však, když svůj slib nedodržíš. Jen jsem od
tebe čekala víc lidskosti, to je celé.” Julie se zatvářila, jako že
domluvila a odvrátila od něho zlobný pohled.
Chvíli na ni mlčky zíral. Potom se však otočil na podpatku a rázně
odkráčel.
“Tak si jdi!” ulevila si a vztekle zabořila hlavu do polštáře.
“Drzá, tvrdohlavá... holka!” soptil Snape po cestě z ošetřovny.
Uběhlo pár
dní. Julie se rychle zotavovala ve svém pokoji, často navštěvována
ostatními studenty. Všichni byli zvědaví na její zážitky, ale ona je
pokaždé musela zklamat. Nechtělo se jí pořád dokola vzpomínat na mozkomory
a Voldemorta. Navíc nechtěla mluvit o tom, jak ji Severus zachránil. Vůbec
na něho nechtěla myslet. Její úsilí však bylo marné. Proč za ní ani jednou
nepřišel? Nezajímá ho, zda se dobře zotavuje? Pokaždé se přistihla, jak
nad tím rozčileně přemýšlí a hned si to zatrhla. Ale zanedlouho byly
myšlenky zpět...
Skončil
víkend a ona se nemohla dočkat, až druhý den vykročí z izolace. V pondělí
byla první na snídani, všechno jí připadalo tak veselé! A ten úžasný ruch
všude! Samozřejmě, že hlavním důvodem rozruchu byla ona sama. Tentokrát to
ale radostně vítala, ostatně jako jakékoliv rozptýlení. Poslední dobou se
napřemýšlela dost, teď chtěla zapomenout na všechny ty chmurné úvahy.
Vesele se bavila se všemi u zmijozelského stolu, že si ani nevšimla Snapea,
který právě vešel na snídani. Na jeho přítomnost ji upozornila až Niké.
“Ten se zase tváří! To zas bude na lektvarech peklo!” znechuceně
podotkla.
A měla
pravdu. Profesor měl opravdu příšernou náladu a svým studentům to celé dvě
hodiny výuky dával náležitě pocítit. Ovšem až na Julii, kterou náležitě
ignoroval.
‘Nová strategie,’ sarkasticky se pro sebe pousmála. Rozhodla se ale nedat
se zdeptat. Dělala jakoby nic a dokonce se snažila být na něho milá. Ovšem
bez odezvy.
A v tomtéž
duchu běžely dny a týdny. Nadešlo léto a s ním i zkouškové období. Julie
se učila na čtyři předměty, z nichž měla skládat OVCE. Byly to lektvary,
přeměňování, kouzelné formule a samozřejmě obrana proti černé magii.
Pomalu ani nevycházela z hradu a skoro nespala ani nejedla. Plně se
soustředila na učivo. Chtěla zvládnout zkoušky dobře, hlavně proto, že se
nechtěla vracet do Kruvalu. Doufala, že když bude úspěšná, nabídne jí
ředitel trvalý přestup do Bradavic. Mohla by zde absolvovat i sedmý ročník
a potom… Dál nevěděla. A ani o tom radši nechtěla přemýšlet. Nechtěla
řešit, co s ní bude a kam půjde. Snad i proto se tolik učila. Aby setřásla
dotěrné myšlenky…
„Vaši účast v soutěži jsme velmi silně postrádali,“ oslovila ji jednou po
hodině profesorka McGonagallová.
Julie už dávno zapomněla na nějakou soutěž v přeměňování, ale ze
zdvořilosti se zeptala, jak vlastně dopadla.
„Raději o tom nemluvit,“ mávla mrzutě profesorka rukou. „Bez vás a slečny
Grangerové… Bylo to fiasko. Příště si prosím na sebe dávejte pozor, až se
do něčeho přihlásíte,“ pousmála se a odkráčela.
‚Jaké příště?‘ nechápala Julie. ‚Je konec roku! Nebo že by se mnou přece
jen počítali i v dalším školním roce?‘ Z učebny přeměňování vycházela
Julie s daleko lepší náladou.
Nadešel den
zkoušek. Vlastně se OVCE skládaly vždy ve dvou dnech. Na první den měla
Julie naplánovanou zkoušku z přeměňování a kouzelných formulí. Čekala, že
bude více nervózní, když vcházela do učebny, v níž byli shromážděni téměř
všichni bradavičtí profesoři a navíc několik význačných kouzelníků
z ministerstva a jiných předních kouzelnických institucí.
“Dobrý den, slečno Readová,” oslovil ji mile Brumbál.
“Dobré dopoledne,” slušně odpověděla a hodila pohledem po zamračeném
Snapeovi po ředitelově levici.
“Myslím, že bychom mohli začít rovnou něčím složitějším, neboť vy jste
velmi nadaná studentka, takže nemusíme ztrácet čas banalitami,” usmál se
Brumbál. “Udělejte nám z té ropuchy něco zajímavějšího.”
Julie bez rozmýšlení mávla hůlkou a v tu ránu se před nimi ropucha
nafoukla a najednou z ní byl obrovitý krokodýl. Profesorka McGonagallová
spokojeně zatleskala a něco si poznamenala.
“Nejste náhodou víla?” ozval se tichý hlas malého seschlého mužíčka, jenž
seděl po pravé ruce Brumbálově.
“Ano.”
“Tak tedy zpět na ropuchu. Ale teď bez hůlky, prosím,” přísně se na ni
podíval. Nenechala ho dlouho čekat. Odložila hůlku a mávla nad krokodýlem
zlehka dvěma prsty. Ozval se zvuk, jako když uchází balón. Krokodýl se
scvrkl a před nimi zase stála ropucha s vyděšeným výrazem ve vodnatých
očkách.
“Výborně,” zatleskal kouzelník a sklonil se nad pergamenem.
“A to je víla jen z poloviny,” připomněla hrdě profesorka McGonagallová.
“Myslím, že nemám žádné další požadavky,” obrátil se Brumbál tázavě na
ostatní.
“Ať předvede nějaké vílí kouzlo,” zaprosila nesměle mladá tmavovlasá
čarodějka. Julii byla povědomá. Domnívala se, že je to jedna z bystrozorů.
Že ji viděla tehdy v lese. Usmála se tedy na ni a zaujala pozici jako při
souboji, jen s tím rozdílem, že před sebou nedržela napřaženou hůlku, ale
jen rozevřenou dlaň otočenou k nebi. Potom nepatrně pokrčila ukazovák.
Brumbálova vyšívaná čapka se zdvihla do vzduchu a odplachtila do středu
místnosti. Tam se pojednou roztočila obrovskou rychlostí a nakonec se
rozprskla v množství barevných bublin.
“Ale ne, to byla má oblíbená,” zdrceně hlesl ředitel. Ostatní se
rozesmáli.
Julie však
ještě neskončila. Roztáhla prsty a projela jimi vzduch. Bubliny se
okamžitě změnily v barevné sněhové vločky, potom v motýly a ti se nakonec
shlukli, aby opět vytvořili barevnou čapku. Jen s tím rozdílem, že teď
barevně světélkovala.
“Děkuji,” s úlevou pronesl Brumbál, když mu dosedla opět na hlavu a trochu
si ji poupravil v dlouhých vlasech. Čapka se poťouchle zahihňala.
“Můžete jít,” usmál se mužíček po jeho pravici.
Následovaly
kouzelné formule. Porota sestávala ze stejných kouzelníků a Julii
překvapilo, že opět vyžadovali, aby kouzlila bez hůlky. Naštěstí zrovna
tohle jí nedělalo žádný problém. Odcházela s dobrým pocitem.
Druhý den v deset hodin nastoupila do učebny lektvarů. Snape tam již čekal
a s ním Brumbál, McGonagallová, Prýtová a Kratiknot.
“Budete připravovat zahřívací lektvar,” stroze oznámil Snape a posadil se
k ostatním na okraj místnosti. “Víte, co máte dělat, tak začněte.” Máchl
rukou a skříň s přísadami za ní se s třeskem otevřela.
Za dvacet minut odcházela Julie z učebny značně povzbuzená zahřívacím
lektvarem, který se jí náramně vyvedl a který si s sebou také odnášela.
Poslední
zkouška se konala po obědě v kulaté učebně obrany proti černé magii. Když
tam Julie dorazila, seděla již porota na svých místech. Byli tam opět ve
stejné sestavě, jako včera u zkoušek.
Snape ji nejdříve vyzkoušel z teorie a všeobecných vědomostí. Věděla
všechno. Potom jí, jak očekávala, uložil vyčarovat Patrona. Ale ne jen tak
naprázdno. Ze starého kufru vypustil bubáka, který se v mžiku změnil v mozkomora.
Julie se v prvním okamžiku lekla a ruka s hůlkou se jí zachvěla. Potom ale
pomyslela na to, jak ji Severus nesl v náručí z Azkabanu a zahřímala:
“EXPECTO PATRONUM!” Z cedrové hůlky vytryskl zářivý proud světla. Bubák se
zarazil a trochu couvl. Potom se ale sípavě nadechl a popoletěl blíž
k Julii.
Rychle zapátrala v paměti po nějaké další silné vzpomínce. Chvíli to
vypadalo, že ani nic nenalezne, ale potom si vzpomněla, jak ji Severus
v kočáru objal. Proud světla se okamžitě začal podivně kroutit a najednou
se mezi ní a bubákem vznášela zářící mužská postava. Byla to jen silueta,
ale Julie ji okamžitě poznala. Polekaně pohlédla na profesora obrany.
Nehnutě zíral na jejího Patrona.
“To, myslím, bohatě stačí,” prolomil ticho Brumbálův hlas.
“Ano, fyzický patron... to je víc, než jsme od vás očekávali,” nadšeně
souhlasil mužíček vedle něho a pokynem ruky propustil zaraženou dívku. U
dveří se ještě otočila. Bubák byl zpět v kufru a její Patron se pomalu
rozpouštěl plujíc místností. A skrze jeho blednoucí tělo se její oči
setkaly s podivně měkkým pohledem Severuse Snapea.
V poslední
školní den si ji zavolal ředitel do své pracovny.
“Jak jste spokojena s výsledky zkoušek?” začal rozmluvu s úsměvem Brumbál,
když se posadila do křesla naproti jeho stolu.
“Velmi.” Co se také dalo odpovědět na hodnocení Nad očekávání ve
všech disciplínách. Julie byla skoro šťastná. Její náladu kalila jen
představa odjezdu z Bradavic. Neměla kam jít. Do Kruvalu se vrátit
nemohla, Karkarov by ji zabil. A domů? Už ani nevěděla, kdy naposledy byla
v domě Guruse Reada doma. Dokonce jí to připadalo jako celkem vydařený
vtip - představa, že vstoupí do dveří se slovy: “Nazdar tati, jsem doma!”
Nejspíš by na ni jen nevěřícně civěl, než by na ni vrhl nějakou smrtící
kletbu.
“Kam půjdete?” zeptal se Brumbál, jakoby slyšel její myšlenky.
“Vlastně ještě nevím,” přiznala.
“Mám totiž pro vás návrh,” opřel se ředitel lokty o desku stolu a jeho
čapka se pištivě zachechtala.
“Rozhodli jsme se zařadit do výuky pro další rok nový předmět. Kouzlení
bez hůlky,” usmál se.
“To...” neodvažovala se dopovědět.
“Ano, to znamená, že budeme potřebovat nějakého dobrého učitele. Troufla
byste si na to?”
“To je pro mě obrovská čest!” vydechla.
“Byly by to jen šesté a sedmé ročníky, u mladších dětí se nedá
předpokládat, že by tak náročnou disciplínu zvládly,” pokračoval věcně
ředitel a Julii vstoupily do očí slzy.
“Vlastně si troufám říct, že i někteří zdejší profesoři by vzali zavděk
pár lekcemi v tomto umění,” mluvil dál Brumbál. “Tak co na to říkáte,
půjdete do toho?” zadíval se na ni přes své půlměsícové brýle.
“Ovšem,” vydechla a slzy se jí koulely po tvářích. Ředitel ji s úsměvem
doprovodil ze dveří pracovny.
“A mimochodem, profesor Snape má za úkol vás uvést do dění. Ukáže vám
chodby pro profesory, váš pokoj a předá vám klíče, které budete potřebovat
,” dodal ještě.
Julie se vracela chodbami hradu a celou dobu brečela. Bylo jí jedno, že za
ní studenti zděšeně otáčejí - plakala dojetím a z vděčnosti. Byla šťastná.
Odpoledne
opatrně zaklepala na dveře kabinetu profesora Snapea.
“Je otevřeno. Pojďte dál, kolegyně,” zavrčel zevnitř. Udiveně vstoupila.
“Jak jste věděl...?”
Jen roztržitě ukázal na starý pergamen na stole před sebou a dál něco
rychle vpisoval na okraj stránky nějaké knihy.
Přistoupila blíž a hodnou chvíli fascinovaně zkoumala Pobertův plánek.
Sama sebe viděla, jak stojí v pracovně profesora Snapea...
“Co vás přivádí?” vyrušil ji po chvíli zdvořile.
“Pan ředitel říkal, že...”
“Ovšem,” otevřel zásuvku stolu a s chrastěním odtud vyndal velký svazek
klíčů. “Hned vám ukážu, co a jak.” Odložil brk a vstal.
“A ještě něco,” přiznala a opřela se zády o desku stolu. Tázavě se na ni
otočil.
“Chci se omluvit,” sklonila pohled. “Vzala jsem to jen proto, že
momentálně nemám kam jít a ani z čeho žít. Vím, že z toho nejste
nadšený... Ale slibuji, že si budu hledět svého a nebudu vás otravovat
drzými...”
Přerušil ji odmítavým posuňkem.
“Nechápu, o čem mluvíte, slečno.”
Julie zaraženě zmlkla.
“Očekával bych cokoliv jiného, než nějaké zmatené omluvy.” Pomalu se
otočil a začal přecházet po místnosti. “Například trochu vděku, vzhledem
k tomu, že jsem vás navrhl na to místo ještě před zkouškami a zařídil, aby
vaše OVCE shlédly zároveň patřičné autority, které rozhodují o přijímání
nových lektorů z řad čerstvých absolventů, a tím vlastně prověřily vaše
schopnosti v oboru kouzlení bez hůlky. Ředitel totiž preferoval spíše vaše
zařazení do sedmého ročníku, než vaše zaměstnání. Čelili bychom však tomu,
že dohoda s Kruvalem o vašem stipendiu byla pouze na jeden rok a Karkarov
by měl právo vás chtít zpět. Takhle, když své studium předčasně ukončíte,
nemůže proti tomu nic udělat,“ odmlčel se a chvíli se pásl pohledem na
jejím užaslém výrazu. „Dále bych čekal trochu vděčnosti za to, že jsem se
zaručil Brumbálovi za vaše rychlé uvedení do chodu Bradavic a seznámení
vás s metodami výuky,“ pokračoval potom klidně. „A vy sem místo toho
vtrhnete... ubrečená... a vedete podivné řeči!” pohlédl na ni ostře a
v očích mu hrály jiskřičky.
Julie se
musela chytit rukou okraje stolu, aby se z toho šoku nesložila. Vytřeštěně
zírala na muže před sebou.
“Tak tedy žádný vděk?” pobaveně ji pozoroval.
“Tohle mi už... nedělej,” vydechla ztěžka.
“Nechápu, co máte na mysli.”
“Mám na mysli, abys ze mě už konečně přestal dělat idiota!” vykřikla a
znovu jí vytryskly slzy . “Neumíš se bavit jinak?” Vrhla se na něho se
zatnutými pěstmi.
“Ó, tak moment, moment, milá dámo!” smál se a snažil se zachytit její
slepě mířené rány. “Přestaňte se chovat jako potrefená!” Konečně se mu
podařilo chytit ji za obě zápěstí. Ještě chvíli sebou vztekle lomcovala,
ale potom se rozvzlykala a zavěsila se mu kolem krku. S rozpačitým úsměvem
ji objal a snažil se mírnit její prudké vzlyky tím, že ji jemně hladil po
zádech.
“Tak už se konečně zklidněte, nemusí si celé Bradavice myslet, že v mém
kabinetě někoho berou na nože.”
“Přestaň mi vykat, ty protivo!” Vzlykla stále ještě s hlavou na jeho
rameni.
Severus Snape se vítězně usmál.
|