ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Stipendium
Autor: Laura

Slovo autora

Ráda bych upozornila ty, kteří uctívají kult profesora Snapea v jeho knižní podobě, že toto dílko jej v tomto světle nelíčí. Jinými slovy: Autorka se vrhla na postavu Snapea, uchvátila ji do svých spárů a zcela předělala. Takže nečekejte odpornou, slizkou kreaturu s mastnými vlasy a jízlivým šklebem. Hrdina této povídky je profesor Snape, jak ho vidím já:-)

*************************




Kapitola první

Julie seděla v křesle u okna a skrze zamrzlé tabulky skla hleděla ven. Bylo celkem příjemné přihlížet z tepla pokoje, jak se venku chumelí. Navíc v době vánočních prázdnin byl Kruvalský hrad téměř liduprázdný, a tak Julie ani neměla důvod vycházet z komnaty. Tu  posledních šest let sdílela se svou přítelkyní z koleje, jež byla nyní rovněž na svátky u rodiny. Druhým, neméně zanedbatelným důvodem jejího dobrovolného skoro-vězení, byl i fakt, že ve škole se touto dobou v rámci úspor topilo jen minimálně, to znamená jen v opravdu obydlených a využívaných místnostech. Všude jinde byla nesnesitelná zima.

S uspokojením se otočila a zkontrolovala veselé plaménky v krbu. Potom si ještě jednou přidržela před očima dopis, který před několika dny přinesla sova a znovu se zájmem přečetla řádky:

Vážená slečno Readová,

s potěšením Vám oznamujeme, že jste právě Vy byla vybrána ze všech kruvalských studentů pro výměnný stipendijní pobyt v Bradavické škole čar a kouzel. Jelikož se Vaše výuka zde započíná ihned po vánočních prázdninách, doporučujeme Vám nastoupit pobyt ještě během těchto svátků v zájmu bližšího seznámení se s prostředím a samozřejmě i učivem. Z toho důvodu Vás 20. tohoto měsíce ve vaší škole vyzvedne odpovědný kouzelník, který Vás dopraví do Anglie. 

                                      S upřímným pozdravem Albus Brumbál, ředitel školy
 

Musela se usmát nad velkým písmem, kterým byl dopis psán. To a také barva inkoustu (smaragdově zelená) jen potvrzovalo vše, co o Brumbálovi doposud slyšela. Že je veselý, snad i trošku ztřeštěný, ale každopádně velice hodný člověk. Věděla o něm rovněž, že je mocný čaroděj, leccos se proslýchalo... Doufala jen, že jí bude dopřáno přesvědčit se o tom na vlastní oči.

 Dnes bylo dvacátého. Její kufry ležely na zemi u dveří a cestovní šaty byly přehozeny přes pelest postele. Proto seděla u okna. Chtěla se včas připravit, až uvidí přicházet onoho kouzelníka k hradu. Panovalo zde totiž přísné bezpečnostní pravidlo, že se nikdo nemůže přemístit z ani do Kruvalu a letax fungoval jen ve vnitřní síti zdejších krbů.

Stromy venku se prohýbaly ve větru a pod tíhou sněhu. Všude okolo hradu byly asi metrové závěje až na úzký pruh cesty vedoucí od velké vstupní brány.  Cesta byla jakž takž prohrnutá, ale jen za tu chvíli, co Julie dlela u okna, napadlo na ni nejméně deset centimetrů nového sněhu.
“Chudák člověk,” řekla si nahlas, když přes závoj z obrovských sněhových vloček rozeznala na vzdáleném konci cesty tmavou postavu, zahalenou v kápi a se zdviženou hůlkou, jíž si nejspíš pokoušela vytvořit alespoň nějakou obranu proti sněhu.

Potom však Julie rychle vstala, aby se převlékla do cestovního. Spěšně na sebe hodila černé vlněné kalhoty a rudý svetr s jelenem, dárek od spolubydlící k Vánocům (“Sama jsem ho pletla! Tedy samozřejmě s trochou kouzel...” smála se Daphné, když jí ho před několika dny dávala), černé pohorky a navrch hábit s kapucí. Byla připravena. Znovu přistoupila k oknu a viděla, že postava mezitím zdolala závěje a za okamžik bude u hradu.

“Kam si myslíš, že jdeš!” Julie se s leknutím otočila. Na tři kroky od ní stál nebezpečně se tvářící muž, asi třiadvacetiletý a hrozivě se smál křivým úsměvem.
“Do toho ti nic není, Rexi,” odpověděla se snahou o klidný tón. Ale nebyla klidná. Rex ji děsil již od prvního dne jejích studií na této škole. Byl to namyšlený, sebestředný mizera s postavou hromotluka. Byl o rok starší a navíc kmotřenec zdejšího ředitele, tudíž si užíval veškerých privilegií, jež mu z toho plynuly. Bavil se tím, že pochodoval po chodbách hradu jako nějaký milostpán a buzeroval každého, kdo mu přišel do rány. Navíc ke vší smůle se minulý rok zakoukal právě do Julie a svou náklonnost jí neopomněl dávat najevo, kdykoli se mu k tomu naskytla příležitost. Jeho nejoblíbenějším způsobem bylo přikrást se k ní zezadu, spoutat ji svazovacím kouzlem a potom jí zvednout sukni uniformy. Julie už si zvykla pod školním hábitem nosit džíny a také se naučila jisté ostražitosti. Nikdy nevycházela z pokoje bez hůlky. To byla její jediná obrana proti tomu drzému spratkovi. I teď se jí ruka s hůlkou samovolně sevřela v pěst, když jej spatřila znenadání tak blízko sebe.

“No, no!” zkřivil Rex ještě posměšněji ústa. “Snad bys mě nechtěla ještě zaklít poslední den, co jsi tady!” Potom se chytil se za srdce parodujíc dojetí. “Náš čas se chýlí! Za chvíli mne opustíš, lásko má...” zanotoval a prudce ji uchopil okolo pasu silnou rukou.
“Nevěrná!” dodal a smýkl s ní do strany jakoby v rytmu polky. Když trochu vyjekla, jen se potěšeně rozesmál hrubým smíchem.
“Okamžitě mě pust, ty hovado!” vykřikla a zvedla proti němu hůlku. Vzápětí však zalitovala, neboť toho právě Rex využil a vytrhl jí hůlku z ruky.
“Nebo co?” zasmál se trochu temněji a přitáhl si ji ještě víc k tělu. “Nebo co! Tak mluv, když se tě pán ptá!” Jeho tón zněl teď opravdu výhružně. Její hůlku odhodil někam ke dveřím a volnou pravou dlaní jí sevřel tvář tak, aby se mu musela dívat zblízka do zapadlých očí.
“Myslíš si, že utečeš?” Naklonil se k ní tak blízko, že cítila jeho teplý dech na tváři.
“Já na tebe ale nezapomenu, to si dobře zapiš do tý svý hlavy!” Chytil ji prudce za vlasy a donutil ji zaklonit krk v nepřirozeném úhlu.
“Však ty se vrátíš a všechno bude zas ve starejch kolejích. Na to si dohlídnu,” zašeptal a chystal se vtisknout jí surový polibek.
“Neopovažuj se...” procedila mezi zatnutými zuby Julie a snažíc se jej oběma rukama odstrčit, zakláněla se co nejdál od jeho těla.
V tom se ozval ode dveří klidný, hluboký hlas:
“Doufám, že neruším.”
Rex ztuhnul a v údivu otočil hlavu. Přitom však stále svíral Julii v bolestivém stisku.
“Pusť ji, buď tak laskav.” Muž trochu zvedl ruku a v ní se zaleskla dlouhá tenká hůlka z černého dřeva.
“Co tu, ksakru...” vypravil ze sebe Rex zmateně a trochu se odtáhl, čímž odkryl Julii výhled na jejího zachránce. Udiveně jej přelétla očima.

Muž, asi čtyřicetiletý, byl vyšší postavy a oči i vlasy měl uhlově černé, stejně jako oděv, z něhož mu teď kapala na podlahu voda z roztátého sněhu.
“Nevím sice, o co se tu pokoušíš,” svraštil obočí, přimhouřil oči a dál jimi provrtával Rexe, “mám ale takové tušení, že to nebude nic inteligentního. Takže pusť tu holku a vypadni!” A muž se postavil do ukázkové pozice, jako při souboji. Levou nohu zakročil a hůlku pozvedl do výše očí, v bledé tváři výraz temného soustředění.     
“No dobře!” zvedl Rex rychle ruce do výšky a odstoupil od Julie. Ta zavrávorala, když ji tak náhle pustil, a měla co dělat, aby nespadla nazad z hlubokého záklonu, ve kterém se ještě před chvílí nacházela. Naštěstí se ale stihla zachytit křesla, což jí pomohlo nalézt ztracenou rovnováhu.
“Jen mě nezabijte,” bručel Rex a pomalu couval kolem muže v černém směrem z pokoje. Když byl již na chodbě, zřejmě si připadal relativně v bezpečí, protože zdvihl výhružně ukazovák a vyštěkl na Julii:
“Ale my dva jsme spolu ještě neskončili, ...mrcho!” Načež jeho hlava zmizela ze dveří.
Kouzelník se znechuceně odvrátil a teprve nyní pohlédl přímo na Julii s výrazem: Nepřejte si vědět, co si o tom všem myslím. Potom však rychle sjel její postavu  chladnýma očima a promluvil tichým hlasem:
“Jste, doufám, v pořádku.”
Julii trochu zmátlo, že jí vyká, když ještě před minutou ji nazval holkou, nicméně horlivě přikývla. Nechtěla, aby si myslel, že ji hned něco vystraší. Potom si ale uvědomila, co se sluší a trochu chraplavým hlasem ze sebe vypravila: “Ehm, děkuji. Pane...”
“Profesor Snape,” doplnil ji stroze a jakoby chtěl uzavřít celou tu trapnou záležitost, rozhlédl se po pokoji.
“To je všechno?” ukázal na kufry u dveří hůlkou.
“Ano.”
“Mobilis,” zamumlal a zavazadla poslušně nadskočila a dala se do pohybu směrem ke dveřím.
“Jdete?” ohlédl se ještě přes rameno  zamračeně a vyšel z místnosti.
Julie si uvědomila, že již hodnou chvíli stojí a zírá na tohoto zvláštního muže. Jeho pokyn k odchodu ji však vytrhl ze zamyšlení, takže rychle zvedla svou hůlku ze země a rozběhla se za ním.

Vyšli z hradu a dali se cestou k bráně. Sníh nepříjemně bodal do obličeje a vítr nutil Julii oběma rukama si přidržovat kapuci na hlavě. Šla asi pět kroků za Snapem a všimla si, že on si svou kápi nenasadil, přestože ji předtím měl, když jej viděla přicházet k hradu. Šel zpříma rázným krokem drže před sebou hůlkou zavazadla, aniž by se vůbec ohlédl, zda jej Julie následuje, či ne. Zato ona se ohlédla. A ne jedenkrát. Měla zvláštní pocit, že se sem již nikdy nevrátí.
‚Copak asi učí?‘ uvažovala v duchu a pozorovala zezadu Snapeova široká ramena. ‚Má takové sebejisté vystupování... Možná obranu proti černé magii?‘ Typovala by ho na nějaký ten záživnější předmět. ‚No rozhodně to nebudou staré runy nebo nauka o mudlech,‘ pousmála se. Právě v tu chvíli se však muž zastavil a obrátil se k ní. Když spatřil na její tváři úsměv, probodl ji ostrým pohledem a Julie na okamžik pocítila zvláštní chvění v oblasti žaludku. Neuhnula však očima, neboť to neměla dáno povahou. Snape ji vteřinu upřeně pozoroval, potom však přistoupil blíž k ní, zavazadla nechal klesnout na zem a něco vyndal ze záhybu dlouhého pláště. Při bližším pohledu Julie zjistila, že je to kniha.
“Chyťte se toho,” řekl.
Trochu podezíravě po něm loupla očima.
“Jsme za hranicí pozemků. Odsud se již můžeme přemístit,” vysvětlil, netrpělivě ji chytl za ruku a připlácl ji na koženou vazbu knihy. Potom švihl hůlkou. Zavazadla se k sobě scukla spoutána provazy, jejichž konec uchopil Snape pevně paží, v níž držel hůlku.
“Já... to neumím,” odtušila provinile Julie a zvedla k němu tázavě hlavu.
Udiveně se na ni podíval.
“V Kruvalu mají všichni studenti přísný zákaz přemisťování i mimo pozemky školy,” vysvětlila.
Snape si něco zamumlal a zvrátil oči v sloup.
“Prostě se toho pevně držte.” Přistrčil k ní knihu blíž, poklepal na ni hůlkou a zadrmolil pár slov. Julie ucítila prudké trhnutí v břiše a svět se roztočil. Musela zavřít oči, aby neviděla míhající se barevné šmouhy, z nichž se jí točila hlava. Křečovitě sevřela v ruce knihu i se Snapeovou dlaní, což jí ani v nejmenším nevadilo. Netoužila se propadnout do té míhající se prázdnoty pod sebou jen kvůli tomu, že se nesluší drtit budoucímu profesorovi ruku. Navíc měla o trochu lepší pocit, že kdyby snad opravdu padala, stihl by ji ten muž třeba ještě zachytit... Nevěděla, jak dlouho takhle letí časoprostorem, ale připadalo jí to jako věčnost. Bála se nejen otevřít oči, ale i nadechnout a brzy se jí pod zavřenými víčky roztančily jiskřičky.

Dopadli na zem a Snape vyprostil svou ruku z Juliina sevření. Zavazadla  přistála hned vedle nich.
“Můžete se pustit,” pousmál se v duchu nad její naivitou. Stále se totiž pevně držela knihy. 
“To... bylo fakt... děsný,” vypravila ze sebe však jen dívka a vzápětí se skácela v bezvědomí na záda do sněhu.
“Zatraceně,” zadrmolil a poklekl vedle ní. Trochu ji popleskal po tváři a přitom si všiml, jak má roztomile červený nos od mrazu. Jinak ale byla dost nezdravě bledá, což působilo v kontrastu s rudými vlasy poněkud nepřirozeně.

Snape pochopil, že propleskávání nedochází patřičného účinku a ponořil ruku do hloubi svého pláště. Vytáhl kovovou placatku potaženou hadí kůží a trochu tekutiny nalil mezi Juliiny pootevřené rty. Dívka se ihned probrala a podepřená o jeden loket se náležitě rozkašlala. Potom se na něho otočila přes rameno s omluvným pohledem.
“To bylo trapné,” zhodnotila deprimovaně.
Chvilku se jí zdálo, jako by se mu v očích mihl náznak pobavení, zatímco vstával setřásajíc si z pláště stopy sněhu. V příštím okamžiku však opět ztuhla jeho tvář v chladnou masku.
“Já to nikomu neřeknu,” prohodil trochu posměšně a energickým pohybem jí pomohl na nohy.
“Kde jsme?” zeptala se, když se trochu upravila a konečně se rozhlédla.
“V Prasinkách. Pár kilometrů od Bradavic,” odvětil stručně a opět zmobilizoval její kufry. Mezitím se odkudsi vynořil kočár tažený dvěma tvory.
“Nastupte,” pokynul jí, když kočár zastavil přímo u nich.
“Proboha, a co je zas tohle?” otřásla se odporem Julie a couvla o krok zpět. To, co bylo zapřaženo v povozu, totiž vzdáleně vypadalo jako koně. Ale koně, kteří se nejspíš utopili a potom drahnou dobu tleli a potom je někdo donutil tahat kočár. A ještě jim přičaroval odporná kožnatá křídla.
Snape na ni rychle pohlédl, pak ale věcně odvětil:
“To jsou testrálové. Nasedněte.” A hodil její věci do vozu.
Julie jen zavrtěla hlavou a rezignovaně vlezla do kočáru. Muž usedl proti ní a vůz se okamžitě rozjel.

“Prosím,” podal Snape dívce placatku a celkem bez úspěchu se pokusil zatvářit povzbudivě. Nechtěl ji přivést k Brumbálovi na pokraji nervového zhroucení, proto usoudil, že ještě trocha zahřívacího lektvaru z jeho soukromé zásoby jí neuškodí.
“Děkuji.” Napila se kupodivu s chutí. “Zahřívací lektvar nikdy neodmítnu.” A lišácky se usmála. Hned ji to ale zamrzelo, protože muž svraštil čelo a zas do ní zaryl zpytující pohled.
“Kolik je vám let?” přísně se otázal.
“Dvacet dva.” Nechápala, kam tím míří.
“V jakém že jste ročníku?”
“V šestém. Proč?”
“Je pro mne záhadou, jak je možné, že jste tak zaostalá ve věcech cestování... a na druhou stranu bezpečně rozeznáte podle chuti zahřívací lektvar, který se učí až v sedmém ročníku a jehož chuť je téměř neutrální,” zabodl do ní mrazivý pohled.
“Pokud si do něj ovšem někdo nepřidá zrnka masály, aby chutnal lépe,” pousmála se. “Také je tam dávám,” dodala rychle, když na ni nevěřícně vytřeštil oči.
“Dokonce si jej sama vaříte?”
“Samozřejmě, že je to v Kruvalu zakázané, ale občas se to tam nedalo vydržet...” Trpce se pousmála a zadívala se na okamžik z okna.
Snape chvíli mlčel. Ale potom znovu promluvil tichým melodickým hlasem:
“Jsou všichni kruvalští žáci na takové úrovni, jako vy?”
“To nemohu posoudit, nejsem profesor lektvarů,” pokrčila rameny.
“Profesorem lektvarů jsem já a předloni se mi nezdálo, že byste tam měli nějaké super mozky, když se konal Pohár,” řekl pomalu a opovržlivě.
“To nebyl zrovna výkvět naší školy, ta reprezentace. Byli to zkrátka nejoblíbenější studenti našeho ředitele,” zamračila se Julie.
“Nejste trochu stará na šestý ročník?” ignoroval však její poznámku Snape a dál s ledovým klidem pokračoval ve výslechu.
“U nás se nastupuje do školy v šestnácti letech. Předtím chodíme do přípravných kurzů a do mudlovských škol samozřejmě.”
Profesor ztichl. ‘Nevypadá na dvaadvacet,’ přemítal. ‘Myslel jsem, že je mladší. Něco si už ale zřejmě prožila, vzhledem k tomu, že vidí testrály...’
Zdálo by se, že se ti dva cizí lidé navzájem odhadují coby budoucí protivníci, když tam tak seděli naproti sobě a jeden druhého zamyšleně pozorovali. I dívka totiž beze studu hleděla na muže a v duchu jej hodnotila. 
“Tak tedy lektvary!” zdvihla po chvíli obdivně obočí. “Můj oblíbený předmět.”
Odpovědí jí však byl jen zachmuřený a značně nedůvěřivý pohled.

Mezitím dojeli až k bradavickému hradu a kočár zastavil. Snape seskočil do sněhu a chtěl sáhnout pro kufry, když se však otočil ke dveřím povozu, zjistil, že stojí tváří v tvář Julii. Jeho napřaženou paži považovala za galantní gesto a s milým úsměvem se chytila jeho ruky.
“Děkuji,” blýskla po něm zelenýma očima a vyskočila z kočáru. Profesor trochu ztuhnul tou nenadálou blízkostí a také mu přišlo, že ucítil nějakou dobře známou a velmi příjemnou vůni. Nevěnoval tomu však pozornost a konečně vytáhl její kufry. Julie se zatím překvapeně rozhlížela kolem sebe. Musela hodně zaklonit hlavu, aby dohlédla, kam až sahají věže Bradavic a mírně řečeno, byla celým tímhle místem fascinovaná. 

Prošli vysokou bránou do vstupní haly hradu a po mnoha rozličných (a k Juliinu údivu stále se pohybujících) schodištích vystoupali do tiché chodby, na jejímž konci vyřkl Snape nějaké heslo. Kamenný chrlič před nimi se odsunul a objevily se další pohyblivé schody vzhůru. Cestou sem potkali jen několik duchů a starého zamračeného muže s kočkou, který se na ni nenávistně podíval a hned na to s respektem pozdravil profesora. Jinak bylo všude pusto a prázdno, stejně jako každý rok o Vánocích v Kruvalu.   

Snape zaklepal na dveře nad schody a vyčkal, až se zevnitř ozvalo milé “Vstupte.” Nechali zavazadla ležet za dveřmi a vešli do útulné pracovny ředitele školy.
“Dobrý den,” pozdravili oba sedícího muže s dlouhatánským bílým plnovousem a legrační čapkou na hlavě.
“Dobrý den, Severusi,” usmál se Brumbál a vstal od stolu, za kterým právě něco psal.
“Vítejte, slečno Readová!” Vykročil k Julii a stiskl jí srdečně ruku. “Jaká byla cesta?” podíval se na oba.
Julie se v rozpacích otočila na Snapea.
“V pořádku,” zamumlal profesor s kamenným výrazem.
“To jsem rád. Ale jistě jste oba unavení a máte hlad… Doprovoďte slečnu do zmijozelské koleje a ukažte jí, kde máme jídelnu, Severusi. Jinak jsme se tedy dohodli, že Julie bude chodit k vám do šestého ročníku, ale na konci si složí OVCE, na které se v průběhu roku sama připraví. Tímto způsobem se nám podařilo překlenout rozdíl v učebních osnovách Bradavic a Kruvalu, který má sice také sedm ročníků, ale OVCE se skládají už v šestém,” řekl ředitel. “Večeře je za hodinu, takže se uvidíme tam.” A pokynul mile Julii k odchodu.
“Ale vy se u mne ještě, prosím, stavte, profesore,” zadíval se Brumbál potom na Snapea skrze půlměsícové brýle. Ten jen chmurně kývl na znamení, že rozumí a první vyšel ze dveří. Opět šli po několika měnících se schodištích zpět do vstupní síně hradu. Odtud se vydali po schodech do sklepení a nakonec důmyslně skrytými kamennými dveřmi do zmijozelské společenské místnosti.

Muž nechal klesnout Juliiny kufry na zelený koberec a netrpělivě ukázal před sebe.
“Schody nahoru vedou do dívčích ložnic,” zavrčel, načež se ihned obrátil k odchodu.
“Děkuji, pane.” Julie vytáhla hůlku a nacvičeným pohybem zmobilizovala svá zavazadla směrem k točitým dřevěným schodům.
“Kolem jídelny jsme šli před chvílí, což jste, předpokládám, zaregistrovala,” dodal ještě u dveří zamračeně.
“Jistě,” pousmála se a s klidem strpěla jeho poslední rentgenový pohled.
Než odkráčel, zahlédl, jak se za ním Julie vážně dívá. 

Sympaťák,” řekla si pro sebe, když osaměla a se zaujetím se rozhlédla po místnosti. Bylo tu trochu šero, ale na rozdíl od Kruvalu zde bylo příjemně teploučko a také mnohem útulněji. Ovšem to vlastně nebylo nic překvapivého. Všude, kde zatím byla, bylo vždy tepleji a pěkněji, než v té studené bulharské zřícenině zvané Kruval. Julie vyšla po schodech do patra, kde byly dívčí pokoje. Otevřela dveře s římskou šestkou a ocitla se v kruhové místnosti, po jejímž obvodu stály postele se smaragdově zelenými nebesy. Na první pohled poznala, které lůžko je její. Bylo hned u dveří a noční stolek u něho byl prázdný, až na malou měděnou cedulku s nápisem “Vítejte v Bradavicích!”. Ostatní postele vypadaly o mnoho zabydleněji, na stolcích ležely knihy a různé jiné předměty.

Julie si hodila kufr na postel a jala se vybalovat. Za okamžik i její skříňka dostala přívětivější ráz, když do ní vtěsnala některé své knihy a pod lampičku postavila rámeček s fotografií. Šatstvo převážně nechala v kufru, který položila do nohou lůžka. Vytáhla si jen své oblíbené červeno-černé šaty a převlékla se do nich, neboť v teplém svetru jí bylo horko. Nakonec si vzduchem z hůlky vysušila vlhkem zvlněné vlasy a vydala se do jídelny.

“Chtěl jste se mnou mluvit?” zeptal se profesor Snape, když se opět objevil v Brumbálově pracovně.
“Ano, Severusi. Jak to probíhalo v Kruvalu?” pokynul mu ředitel do křesla.
“Vcelku dobře.”
“Žádné problémy?”
“Jen jeden výrostek zřejmě nemohl přenést přes srdce, že jej slečna Readová opouští. Trochu jsem ho zkrotil.”
“A co Karkarov?”
“Neviděl jsem ho. Když jsem přišel, poslal mne klíčník rovnou za slečnou Readovou. Hned jsme odešli, aniž by nás někdo další zdržoval.”
“Dobře,” zamyslel se Brumbál.
“Mohu se na něco zeptat?” promluvil po chvíli tiše Snape.
“Ovšem.”
“Proč jste ji zařadil do mé koleje? Mám pocit, že by lépe vynikla v Nebelvíru.”
“Opravdu? Tak na vás působí?” podivil se ředitel. “Ale máte pravdu, na první dojem se tak může zdát…” usmál se pak záhadně. Snape se ale nadále tvářil nespokojeně.
„A další věc,“ pokračoval v otázkách.  „Neměl by ji místo vás zařadit jako obvykle…“ A profesor pohodil hlavou k polici s Moudrým kloboukem. Nestihl však již svou otázku dokončit.
„Mmm, to asi stěží,“ ozvalo se totiž nesouhlasné zamručení z té strany v odpověď.
Brumbál se jen usmál a mlčky se otočil také tím směrem. Věděl, že Moudrý klobouk sám jistě osvětlí tazateli důvody, proč tentokrát odmítl vykonat svou práci.
„Složité. Je to velmi složité,“ mručel dál klobouk a ospale vrtěl zašlou krempou.
„Nebelvír by ji zocelil,
Zmijozel - strach by ji omrzel.
Mrzimor, dal by hrdý vzdor
a Havraspár, ten by jí dal žár…
Mmm, snad jsem příliš stár, já nevím!“ klobouk svraštil pomyslné obočí.
„Je těžké poslat kouzelníka po jedné z cest,
když nechce nikam…
A to já poznám hnedle…
Nemusím mu sedět na palici…
Mám rád své místo na polici,
jsem unavený…“ zamumlal ještě po chvíli jakoby nenávazně opět ospalým tónem a okázale zívl.
Potom usnul docela 

                Chvíli bylo ticho. Severus Snape je prolomit nehodlal. Nenapadalo jej nic, co by k tomuto výstupu mohl podotknout, jen apaticky obrátil hlavu zpět na svého nadřízeného.
“Odmítl ji zařadit. Ale já myslím, že jsem se rozhodl dobře,“ navázal naopak čile a pohotově ředitel. „Totiž někdo, kdo má otce Smrtijeda a matku vílu, by podle mého v Nebelvíru působil až příliš rušivým dojmem. Naopak ve Zmijozelu nebude Julie první studentkou s problematickými předky. A navíc ten její temperament… S tím si vy jistě poradíte nejlépe z nás všech. V to věřím.” A Brumbál se usmál.
“Její otec… je Gurus Read?” rozšířily se na okamžik Severusovy oči údivem. Na mysli mu vytanula vzpomínka na křivý úsměv a nenávistný pohled…
Brumbál klidně přikývl.
“Tak toho znám,” řekl temně bývalý Smrtijed a jeho tvář opět ztvrdla na kámen. “ Takže budu mít ve třídě další prominentní dítko, u kterého budu muset předstírat, že jsem z něj nadšený,” sevřel znechuceně rty.
“Právě naopak,” zavrtěl hlavou ředitel s úsměvem. “ Ona se totiž se svým otcem nestýká. Zavrhl ji, když odmítla jít v jeho stopách. Stalo se to celkem nedávno a od té doby se pro ni stal Kruval nebezpečným místem, když je tam Karkarov, Readův dobrý přítel…”
“Vím, že jsou jedna ruka.”
“Nechci nic předstírat,“ pousmál se ředitel. „Neboť právě to byl onen rozhodující fakt, proč byla Julie vybrána pro stipendium. Bradavice si nemohou nechat ujít příležitost někomu poskytnout ochranu, pokud je to alespoň trochu možné.”
“Jistě,” zabručel Snape.
“Nemusím snad připomínat, že vy na slečnu Readovou samozřejmě budete pokud možno co nejvíce nepříjemný, jinak byste ohrozil svou věrohodnost mezi Smrtijedy a my bychom tím přišli o vynikajícího zvěda,” pokračoval tiše Brumbál.
“Ovšem,” sklonil pohled profesor.
“A nyní pojďme na večeři! Mám hlad jako vlk!” zamnul si ruce ředitel a vstal čiperně z lenošky. Snape se pomalu zvedl a s unaveným výrazem následoval ředitele z místnosti.
“Ale no tak, Severusi,” poplácal jej po rameni Brumbál na cestě do jídelny. “Vím, že se ti už nejspíše zajídá celá ta dvojí hra, v níž máš titulní roli, ale věř mi, že tím pomáháš správné věci.” Byly to vzácné chvíle, kdy ředitel promlouval k svému podřízenému tímto otcovským tónem a v nichž mu vždy tykal.
“Vím,” kývl profesor a dál pokračovali mlčky.

Velká síň téměř zela prázdnotou. Jediný stůl uprostřed místnosti nabízel mnoho chutných pokrmů jen pro hrstku studentů a profesorů, kteří neodjeli na prázdniny z Bradavic. Jejich veselé hlasy se mísily a rozléhaly  prostorem. Několik hlav se otočilo, když se ve dveřích zjevila mužná postava profesora Severuse Snapea a menší, poněkud křehčí postava ředitele.
“Dobrý večer a dobrou chuť!” zvolal bodře Brumbál.
“Dobrý večer,” odpověděli všichni vesele.
“…čer.” procedil skrze zuby Snape a se zjevným odporem si změřil studenty sedící u levé poloviny stolu. Sám se posadil co nejdále od nich, tedy napravo.  Brumbálovo místo bylo samozřejmě v čele, jako obvykle.

Z pokrmů se linula směs libých vůní. Byly tu kukuřičné klasy, slanina, špenát a zapečené brambory s uzeným. Pil se jablečný mošt nebo dýňový džus a učitelé mohli volit mezi červeným vínem a černým pivem.
Snape rozmrzele vytáhl z hábitu Denního věštce, kterého ráno nedočetl, ledabylým švihem hůlky si nalil víno z obrovského džbánu a sklenice mu sama skočila do levé ruky, zatímco si pravou zdvihl noviny do výšky očí přesně tak, aby mohl okázale ignorovat všechno a všechny okolo sebe.

Ze čtení jej však brzy vyrušil hluk ze studentské strany stolu. Podrážděně zdvihl obočí a přes okraj novin hodil hrozivý pohled tím směrem. Dva chlapci z Nebelvíru se právě do sebe pustili a jeden druhému se snažili nacpat špejli od kukuřice do nosu, přičemž dělali hrozný rámus. Bylo do očí bijící, že se tím snaží upoutat pozornost dívky sedící naproti nim. Julie o ně však ani okem nezavadila. Místo toho se klidně bavila s Ginny Weasleyovou po své pravici. A hluk se stále stupňoval. Snape se zamračeně podíval na Minervu McGonnagalovou, která byla ředitelkou Nebelvíru a bylo tedy na ní uklidnit své studenty.
“Pane Finnigane, pane Longbottome, myslím, že jste již dojedli. Můžete jít tedy do svých ložnic,” pronesla ostrým hlasem Minerva. Chlapci se s ukřivděnými výrazy zvedli a vyšli ze síně.
“Nemohou za to,” otočila se profesorka omluvně k Brumbálovi.
“Ale prosím vás!” zasyčel Snape. “I přes to, jak s nimi cloumá puberta, by se měli dokázat ovládnout ve společnosti vyučujících. Říkal jsem hned, že je to nesmysl, to společné stolování. Jediné, čeho jsme docílili, je, že nás tím vyrušují!”
“Klid, Severusi,” mírnil jej s úsměvem Brumbál. “Částečnou pravdu máte oba. Vinu tentokrát však nesu já. Měl jsem jim říci, že stolují s poloviční vílou. Vlastně bych to měl říci všem. Je lehčí čelit vílímu vlivu, když o něm víte.”
Snape jen sevřel rty a šlehl pohledem k Julii. Stále tiše hovořila s Ginny a rudí hadi na jejích černých šatech se pomalu vlnili.
‚Proč si nemůže vybrat někoho ze Zmijozelu?‘ zamračeně uvažoval. Bylo sice pravda, že všichni šesťáci a sedmáci momentálně pobývali doma na prázdninách, ale stále tu zbylo pár zmijozelských studentů z nižších ročníků. Julie však vypadala, že si ani neuvědomuje nějaké koleje. Zdálo se, že si vůbec nevšimla, jak se žáci shlukují v hloučcích tak, aby spolu barevně ladili a že nikdo s červeno-zlatou vázankou se nebaví s nikým v zeleném. Ona měla své sváteční šaty a nevypadalo to, že by na sebe toužila vzít jakoukoli uniformu. Naštěstí přes svátky ani nemusela.
‚Nechce nikam…‘ zněla Severusovi v hlavě slova Moudrého klobouku.

Ginny si všimla, že se na ně Snape dívá, a zbledla. To donutilo i Julii otočit hlavu tím směrem. Ale ani tentokrát neuhnula očima, když se setkala s jeho zrakem. Dokonce se trochu usmála a obrátila se zpět k Ginny.
Snape tedy znovu zvedl do výše své noviny a odložil je až ve chvíli, kdy červený lem Juliiny sukně zavlál na prahu síně. V tu chvíli již byla většina studentů a profesorů dávno pryč a on se mohl nerušeně pustit do svých brambor. Měl rád svůj klid, příliš si ho však za poslední roky neužil. Změnit pracoviště by jistě znamenalo v tomto směru zlepšení, Severus však neznal na celém světě jediné bezpečnější místo, pod jehož ochranou by unikl v případě nutnosti Voldemortovi. Bradavice v čele s Brumbálem byly pro něho jediné útočiště.


Kapitola druhá

Tři dny uplynuly jako nic, naplněny sladkou nečinností, co se týče studentů a příjemným odpočinkem, co se týče profesorstva. Štědrého dne odpoledne se Julie zrovna pohodlně položila na bok na měkké lavici pod arkýřovým oknem knihovny a línými pohyby hůlkou nutila stránky obrovské bichle ležící před ní na nízkém stolku, aby se samy obracely. Byla zrovna v nejlepším, když zpoza jednoho z vysokých dřevěných regálů vyšel pevným krokem profesor lektvarů.

Očividně si nevšiml, že v oddělení herbalogie není sám a přistoupil k jedné z prohýbajících se polic.  Neomylně sáhl po nenápadné černé knížečce a otočil se k odchodu.
“Dobrý den,” pousmála se provinile Julie, když se prudce zastavil v půli kroku. Připadalo jí sice směšné se omlouvat za svou přítomnost, zároveň se však dokázala vcítit do pocitů člověka, jenž si myslí, že je sám a potom zjistí, že byl celou dobu tiše pozorován.
Snape neřekl ani slovo - tedy alespoň ne Julii.
“Accio kniha!” Natáhl pouze ruku a Juliina tlustá četba se plavně vznesla přímo do jeho rozevřené dlaně.
Otočil ji a přelétl na plesnivém hřbetě zašlý stříbrný nápis:“ Nejskvělejší praktikáble magické kuchyně od Merlina po současnost aneb jedy pro každý den”.
“Však brzy uvidíme, co jste si z četby vzala,” zvedl mírně jeden koutek úst. “Jen tak dál.” A nechávaje knihu ladně klesnout na původní místo, rázně odkráčel. Julie jen přemýšlela, zda to, co zahlédla v profesorových očích, mohl být náznak pochvaly.

Odpoledne se přehouplo v pozdní večer a bradavický hrad potemněl, ovšem až na několik oken. Do tmy totiž zářilo světlo ředitelovy pracovny, jedno okno bdělo v sedmém poschodí a v přízemí hradu bylo možno skrze otevřené skleněné tabule dalšího okna pozorovat zadumaného profesora lektvarů, jak rázuje od zdi ke zdi po svém kabinetě. Pojednou se zastavil a přistoupil ke stolu, aby si něco ověřil v malé černé knize. Jak se skláněl nad stránkami, padl jeho pohled na rozevřený Pobertův plánek, který ležel hned vedle.

 Snape jej často používal od doby, kdy jej podruhé zabavil mladému Potterovi. Chvíli mu sice trvalo, než prolomil obranné kouzlo pergamenu, nakonec se mu to však povedlo a on si často se zaujetím četl v pohybujících se nápisech, jež značily, kde kdo právě je, když chtěl mít přehled, co se kolem něho děje a přitom nevytáhnout paty ze svých komnat.

 Nyní stál zaražený, neboť v jedné místnosti v sedmém poschodí, kde by podle jeho mínění nyní neměl být absolutně nikdo, spatřil ke svému údivu stopy s nápisem “Julie Readová”. Že se někdo v noci toulá po hradě, by se dalo ještě pochopit, a koneckonců i tolerovat (nehodlal zbytečně strhávat jen tak pro nic za nic body studentům ze své vlastní koleje), ale že se někdo v noci potuluje zrovna po Komnatě nejvyšší potřeby, která se zjevovala zásadně jen kouzelníkům v úzkých, to bylo vskutku zarážející.
“Co tam, u Merlina, dělá?!” narovnal se prudce Snape a zamračil se. Znovu si přiblížil plánek k očím. Ne, nemýlil se, byla tam a vypadalo to, že jen tak stojí na místě. Snape vyšel rychlým krokem na chodbu a vydal se nejkratší cestou po skrytém točitém schodišti pro profesory do sedmého patra.
“Lumos,” zašeptal a čas od času zkontroloval plánek. Ale jak se blížil chodbou, nemusel se již na plánek dívat, neboť jasně slyšel, a dokonce i viděl, že je Místnost nejvyšší potřeby otevřená. Vzduchem se nesl tichý šumivý zvuk a omamná květinová vůně. Snape se postavil těsně ke dveřím komnaty, pod nimiž vycházel ven pruh světla, a opatrně do nich strčil. Otevřely se pomalu a neslyšně a na chodbu se vyvalil teplý oblak páry.
“Co tu, k čertu...” nadechl se a v mžiku se mu zatočila hlava. Okamžitě zapomněl, proč sem přišel. Během vteřiny se mu zatemnilo v mozku a jeho mysl se nebyla schopna soustředit vůbec na nic, kromě dvou věcí: Jako první silně ucítil zas tu známou, příjemnou vůni, která jej donutila se opřít jednou rukou o otevřené dveře. Druhým vjemem bylo jakési stvoření, zcela nahé a právě vystupující z velikého oblaku páry.

Julie se otočila, když uslyšela mužský hlas a instinktivně zvedla osušku. Přitiskla si ji k tělu a trochu popošla ke dveřím, aby rozeznala, kdo to vešel do koupelny.
“Profesore?” zeptala se nechápavě.
Teprve nyní si uvědomil, kdo je ta žena před ním. Došlo mu, že se nejedná o přízrak a usilovně se snažil srovnat si myšlenky v hlavě. Ale ta zvláštní vůně mu značně překážela, musel na chvíli zavřít oči a soustředit se, než byl zase schopen promluvit.
“Co zde… děláte?” snažil se na ni nedívat. Nebyla sice už nahá, ale stále to byla poloviční víla. A stála celkem blízko. Zcela jasně cítil, jak mu mysl zatemňuje její kouzlo.
“Omlouvám se. Hledala jsem nějakou koupelnu s vanou a asi jsem omylem vešla do profesorské...” zarděla se.
“Tohle není... koupelna,” odvrátil s úsilím zrak z jejího poodhaleného ramene. “Tohle je Komnata nejvyšší potřeby, musela jste ji velice úpěnlivě hledat, aby se vám ukázala. Co se stalo?”
“Já... musím o tom mluvit?” sklonila hlavu.
“To tedy ano.”
“Měla jsem bolesti. Mám jistá... zranění a pomáhá mi koupel z heřmánku...”
Snape odtrhl pohled od zdi a opatrně se podíval na dívku.
“Kde?” zeptal se poněkud měkčím hlasem, než by si býval přál.
Jen se otočila a nechala osušku klesnout k pasu.
“Kdo to...!” neudržel se a zíral na četné hluboké a zjevně nezhojené šrámy, jež hyzdily její ramena a zčásti i boky.
“Byl to Gurus Read,” odvětila chladně a skryla se opět v osušce.
“Váš otec!?”
“Já to slovo pro něho nepoužívám a budu ráda, když se tak o něm nebudete vyjadřovat ani vy.” Prudce se k němu otočila a v očích jí zaplál hněv.
“Já... už to chápu. Ty rány krvácejí?” zeptal se a přimhouřil oči.
“Ano. Pořád. A omlouvám se, že vás tomu vystavuji. Jestli chcete, běžte pryč... Já to pochopím.”
“Myslím, že to zvládnu,” zavrtěl pomalu hlavou. Dobře věděl, že vílí krev je nebezpečná látka. Byla to vlastně esence celého jejich kouzla. Velice typicky voněla a dokázala člověku opravdu zamotat hlavu. Konečně pochopil, čím Julie tak voněla i čím jej tak zneklidňovala. Nemohla za to. Naopak ji to bolelo.
“Jaké na… to použil kouzlo?” zeptal se potom a snažil se zaplašit vtíravou představu, jaké by to asi bylo, obejmout ji. Raději zas odvrátil pohled jinam a trochu zadržel dech. Vůně byla velmi silná. A on nechtěl podlehnout.
“To už si bohužel nepamatuji. Nebyla jsem příliš při vědomí... Pamatuji si jen první Cruciatus...” Raději nepokračovala, zdálo se jí, že se při tom slově Snape celý zlostí naježil.
“Heřmánek je vám k ničemu, milá slečno,” promluvil ale potom věcně. “Divím se, že to nevíte v šestém ročníku. Nebrali jste to v obraně proti černé magii?”
“Vloni ji zrušili. Už jsme to nestihli. Karkarov říkal, že je to zbytečné...”
Zase sebou tak podivně trhnul, hned se však ovládl.
“Něco vám na to připravím. Jděte spát,” přísně jí pokynul. Samotné gesto však nedokázalo zastřít téměř něžný tón právě pronesených slov.
Poslušně si sesbírala šatstvo a prošla kolem něho na chodbu.
“Děkuji, ...pane. A ještě jednou se omlouvám,” otočila se již na odchodu.

Cítil, jak se mu vrací zpět zdravý rozum a byl tomu rád. Čím byla od něho dál, tím se cítil lépe.
“Nemusíte se omlouvat,” zazněl jeho hlas již zase jako obvykle - a tudíž podivně chladně. “Ale bude v zájmu všech, když se vám to rychle zhojí,” dodal však potom tišeji a přejel si unaveně čelo.
“Vím to,” trpce se usmála. “Možná by vás ale zajímalo, že zatím jste byl jediný, na koho to nepůsobí. Jste opravdu dobrý!” Potom se otočila a odběhla do tmy.
‘Tak to si jen myslíš,’ řekl si pro sebe rozmrzele. Býval by od sebe čekal daleko lepší výkon.
‘Stárneš, Severusi. Už to není, co to bývalo dřív,’ pousmál se cynicky a mávnutím nechal zmizet vchod do komnaty. Odcházel rozezlen sám na sebe za tu neprofesionalitu, kterou podle něho byla slabost.

Na Boží hod se Julie probudila celkem pozdě. Rychle tedy vyskočila z postele a zatím co na sebe házela šaty, padl její zrak na nádobu s nazelenalou tekutinou, jež ležela na jejím nočním stolku.
 

Dvakrát denně do úplného zahojení.

S.S.
 

Stálo na štítku.
“Veselé Vánoce!” popřála sama sobě a s úsměvem zvedla nádobu.

V síni panovalo pravé pozdvižení, když vešla Julie k snídani. Jeden ze studentů dostal poslední model Kulového blesku a teď se snažil, aby mu jej ostatní v slepém nadšení nerozcupovali na kousky. Julie se musela pousmát. Létání nikdy nebylo jejím koníčkem. Ráda sledovala famfrpál, ale sama se jej nikdy hrát nepokoušela.
Usedla na své obvyklé místo vedle Ginny a spokojeně si přitáhla mísu s horkými toasty. Zranění jí pod šaty příjemně zahřívala léčivá mast a ona se konečně jednou za poslední dobu cítila víc než dobře. Hluk kolem koštěte ustal, jako když utne, když Harry Potter vyběhl se svým dárkem z hradu, aby jej vyzkoušel a ostatní jej nadšeně následovali.
“Od koho dostal to koště?” zeptala se Julie Ginny.
“To nikdo neví. Vždycky je to tak. Před třemi lety mu Kulový blesk jedničku také poslal někdo anonymně. Dlouho si ho ale neužil, vloni mu ho zabavila Umbridgeová a už se nikdy nenašel,” usmála se Ginny. V síni teď zůstaly samy jen s několika profesory.
“Dostala jsi nějaké dárky?” zeptala se opatrně Ginny do ticha.
“Jen jeden,” řekla Julie s pohledem upřeným na profesora lektvarů. Zase si četl Denního věštce, ale cosi v jeho výrazu tváře prozrazovalo, že zcela určitě slyšel její odpověď.
“Ráda bych dárci upřímně poděkovala,” dodala tedy nevinným tónem. Účinek byl okamžitý. Černé oči se stočily z novin k ní a vteřinu ji probodávaly. Byla to jen chvilka, v příštím okamžiku by nikdo neuhodl, že se Severus Snape věnuje ještě něčemu jinému, než je soustředěná četba.

Bylo po Vánocích. Minul i Nový Rok a Bradavice se pomalu, ale jistě začaly hemžit vracejícími se studenty. Juliina ložnice se zaplnila.
“Jsem Lisa.”
“A já Niké,” představovaly se jí postupně její spolubydlící dívky. Všechny byly o mnoho mladší, jelikož bradavický šestý ročník se absolvoval v šestnácti, sedmnácti letech. Julie na ně hleděla se směsí zájmu a mírného pobavení. Vzpomínala na sebe v jejich věku.
“Nevypadáš tak stará,” shodly se dívky.
“Tak to díky,” zašklebila se. Slovo stará se jí ani trochu nezamlouvalo.
“Ne, vážně! Tipla bych ti tak osmnáct!” horlivě ji přesvědčovala Niké a ostatní přikyvovaly.
“A prej jsi víla. Je to pravda?” zajímaly se.
“Jen poloviční,” uklidňovala je.
“Páni! Ukaž nám něco!”
“A co jako?”
“Nějaké vílí kouzlo přece!”
“Žádná neumím,” zalhala a sledovala jejich zklamání. Neměla chuť se předvádět. V Kruvalu občas něco ukázala, ale sklidila za to vždy jen závist od ostatních čarodějek. Dávno se již poučila, že lidé nemají rádi to, co nedokáží. A vílí umění bylo jednou z takových věcí. Ženy jej většinou odsuzovaly, jelikož nerady viděly, jak působí na muže. A muži o něm mluvili, jako by to bylo něco nebezpečně nakažlivého, čeho je třeba se vyvarovat. Bylo to tedy takové tabu mezi kouzelnickou společností.  
“Aha,” zatvářily se dívky na její odpověď smutně, ale rázem na ni také přestaly zírat, jako na cizí bytost. A o to Julii právě šlo. Chtěla, aby se s ní bavily, jako se sobě rovnou.
“Máš kluka?” zněla další otázka již mnohem obyčejněji. Usmála se.
“Už ne. Dal mi kopačky,” upřímně odvětila. “Ale čekám, že se tu třeba s někým seznámím...” zvedla koketně obočí.
“Tak to tedy určitě! Tady je spousta zajímavejch týpků,” jásaly svorně všechny.
“Všimla jsem si,” souhlasila zamyšleně.
“Pokud ti tedy ovšem nevadí věkové rozdíly...” odtušila Niké. Narážela na to, že je Julie minimálně o tři roky starší, než nejstarší sedmáci.
“Rozdíly věku mi fakt nevadí,” ujistila je však se záhadným úsměvem. Na mysli ale neměla zrovna nějakého sedmáka. 

Při první večeři za plné účasti studentů promluvil k nim ředitel. Mimo jiné také představil Julii, vysvětlil, proč je zde a nezapomněl se zmínit ani o jejím vílím původu. Řada žáků obdivně zapískala, ostatní jen zvědavě otočili hlavy jejím směrem. Potom se však začalo jíst a pozornost všech se soustředila na mísy s kouřícími pokrmy.

 Ve zmijozelské věži se večer pár studentů přišlo Julii osobně představit a všichni se chovali velmi mile kromě mladého Malfoye, jenž na ni civěl se zjevnou nenávistí. Jakoby se však bál přiblížit, zdržoval se minimálně na pět metrů od ní.
“Fajn. Alespoň neotravuje,” pomyslela si Julie. Znala jeho otce, byl přítelem Guruse Reada, a věděla tedy, odkud pramení nenávist jeho synka. Nebylo to pro ni nic nového. V Kruvalu bylo mnoho studentů ze smrtijedských rodin a všichni ji upřímně nenáviděli, když odmítla přidat se k nim.

“A co říkáš na Snapea?” zeptala se Julie Lisa, když spolu s Niké a ještě jednou dívkou kolem jedenácté večer seděly ve společenské místnosti u krbu a  měly již probrané všechny ostatní profesory i studenty.
“Nevím, proč máme zrovna jeho jako ředitele koleje,” postěžovala si Niké. “Pořád mi z něho naskakuje husí kůže...”
“A to je na nás ještě milý ve srovnání s tím, jak se chová kupříkladu k nebelvírským!” podotkla Sophie, malá černovláska. „Nikdy nám přece nedává jen tak pro nic za nic tresty a už vůbec nám nebere body…“
"To sice ne, ale i tak dovede pouštět hrůzu,“ vrtěla hlavou Niké. „Mně osobně bohatě stačí, když se na mě podívá tím svým vražedným pohledem a už nepotřebuju žádný trest!“
„Ale nemůžeš říct, že by nám nenadržoval!“ stála si Sophie za svým.
„Ale jistě, že nám nadržuje, jsme přece jeho kolej! Byl by sám proti sobě. Ale já tvrdím, že kdyby mohl, nejradši by nás všechny do jednoho otrávil některým z těch svých děsných utrejchů. Někdy to na něm úplně vidím, že nás má dost.“
“Já nevím, ale mně připadá v pohodě,” namítla nesměle Julie.
“Cože?! To, jak se tváří, ti přijde v pohodě?”
“Tak samozřejmě se občas tváří nepřístupně, ale jinak je celkem fajn, ne?”
“Fajn!? Ten sadista?!” valily na ni ostatní oči údivem.
“Pod pojmem sadista si tedy představuji něco trochu jiného. V Kruvalu byli někteří učitelé trošku tvrdší... Fyzické tresty jsou tam na denním pořádku,” klidně opáčila. “ Za takového profesora, jako je Snape, bychom tam byli vděční. Poznala jsem již mnohem horší typy, než je váš profesor lektvarů,” usmála se trpce.
“To je opravdu skvělé,” ozval se za nimi ledový hlas a dívky vyděšeně nadskočily. Julie se otočila a spatřila u vchodu do místnosti bledého Severuse Snapea.
“Rád bych si vyslechl všechny vaše cenné názory na mou osobu, obávám se však, že budete muset pokračovat jindy. Je totiž jedenáct, takže padejte do postelí!” Přímo plál potlačovaným hněvem.

Všechny se rozběhly na ten povel ke schodům do ložnic. I Julie se zvedla a šla za nimi. Bála se ohlédnout, ale udělala to. Stál nehnutě na místě a propaloval ji výhružným pohledem.    

“Spratci,” ulevil si na cestě zpět do svého kabinetu. Teď litoval, že je šel okřiknout, když na Pobertově plánku viděl jejich sedánek. Mohlo ho napadnout, že drbou právě jeho.
“Uvidíme, jak si povedou zítra ráno na lektvarech! ” vrčel nasupeně. Pokud ho totiž něco na jeho práci štvalo, byla to právě ta marnost. Snažit se nacpat žákům do hlavy něco, co je absolutně nezajímá a co je nebaví, to byl velmi těžký úkol. A on si někdy nebyl jist, zda ještě má sílu se o to pokoušet. Zvláště v lektvarech se mu to často stávalo. V každém ročníku se totiž našlo mnoho případů, které by jednoznačně označil za beznadějné. Většinou se mu podařilo zbavit se jich alespoň po NKÚ, zkrátka je odradit. Ale toto nemohl dost dobře praktikovat na zmijozelských. U těch mohl jen přivřít oči a tolerovat jejich neschopnost. Nemohl na ně používat stejná měřítka, jako na ostatní a často toho litoval. Ano, on jim nenadržoval z vlastní vůle. Kdyby bylo po jeho… Ale tento boj již dávno vzdal. Věděl, že by se muselo mnoho velkých věcí změnit, aby si on mohl začít dělat vše podle svého.

                Dost ho také rozčilovalo, s jakým klidem o něm mluví Readová - cítil, že mu to ubírá na respektu. Navíc se to absolutně neslučovalo s Brumbálovou představou, jak by se k sobě měli chovat. Ona se ho přece měla bát! Anebo   ho alespoň nenávidět. Tak to bylo dohodnuto. Ale ji to ani nenapadlo. Vůbec se ho nebála! A že by jej nenáviděla, v to se také nedalo doufat. A tento vývoj situace se mu zdál velice neuspokojivý.
‚Budu muset přitvrdit,‘ rozhodl se. Ta myšlenka, že ji bude muset trestat za to, že jako jediná se ho nebojí a nemyslí si o něm, že je stvůra, ho ale vůbec netěšila. Navíc teď, když věděl, co si před nedávnem prožila se svým otcem... nemohl se ubránit, aby na ni nemyslel se smutnými sympatiemi. Celá ta situace ho zkrátka deprimovala.
Rozezleně za sebou práskl dveřmi kabinetu a ozvěna té rány se ještě dlouho nesla chodbami spícího hradu.   

                ‚Zvláštní člověk, ten Snape,‘ pomyslela si Julie, když zatáhla závěsy nad svým ložem a uložila se k spánku.
To, co před okamžikem viděla v očích unaveného muže, ji totiž donutilo zamyslet se nad ním trochu hlouběji, než činila dosud. Bylo jí trapně, že musel vyslechnout jejich rozmluvu. Nebylo to pro něho jistě nic příjemného slyšet, jak o něm mluví ty šestnáctileté dívky. A ona se také mohla zdržet komentářů. Teď ji to mrzelo, ale už se stalo a nic se s tím nedalo dělat.
‚On ale jistě zná názory studentů na svou osobu. Musí to vědět,‘ uvědomila si. Vzpomněla si totiž, jak dlouho trvalo, než ona sama zjistila, co se mezi žáky o Snapeovi říká. Zhruba hodinu. Bylo to u večeře ten první den. Ginny ji podrobně seznámila s chodem Bradavic a popsala jí celý profesorský sbor. U Snapea se zdržela snad nejdéle. S hrůzou v očích Julii líčila, jak se chová ke studentům, jaké jim uděluje tresty a na koho si zasedl nejvíce. Samozřejmě neopomněla zmínit, že Zmijozelu Snape nadržuje, jak se dá, a popřála Julii ke štěstí, že je právě v této koleji.
„Ale já tam nepatřím,“ ohradila se tehdy Julie. „Zkrátka mě někam museli dát.“
Skutečně se divila, proč ji ředitel přiřadil právě sem. Nepřipadala si stejná jako zmijozelští. Možná by radši byla v jiné koleji. Sama nevěděla.

První dvě pondělní hodiny měli zmijozelští lektvary napůl s Nebelvírem ve sklepení hradu. Hned po snídani se přesunuli před učebnu a čekali na profesora.
Julie si okamžitě všimla, že není jediná, koho nesnáší mladý Malfoy. Právě se totiž jal provokovat Harryho Pottera svými posměšky a zjevně si přitom myslel, že je vtipný. Po pěti minutách už Julii nebavilo poslouchat jejich hádku a zakročila.
“Nechcete se zklidnit?” navrhla. Potter ztichl, zato Malfoy se podrážděně otočil.
“Ty drž hubu, ty… kreaturo!” 
“Cos to řekl?”
“Seš hluchá nebo blbá?! Řek sem kreaturo, protože ty jsi kreatura! Tak nechápu, čemu nerozumíš,” zasmál se skřípavě.
V tu chvíli se nad nimi na schodišti zjevil Snape. Bylo jasné, že všechno musel slyšet. Julie, jež k němu stála natočená profilem, jej však neviděla anebo jí to bylo jedno, protože pomalu zdvihla hůlku a s upřeným pohledem na Malfoye zadrmolila:
“Ty mě nebudeš urážet, ty jeden drzej spratku. Azkaban postavili pro takový, jako jsi ty a tvůj otec. A pro vrahy, jako je ten můj,” dodala tiše.  Ti, co ji pozorovali, ucouvli v tu chvíli o tři kroky zpět, neboť zatímco mluvila, zvedl se kolem ní vír vzduchu, v němž se jí podivně vzduly vlasy, a z její hůlky vystřelil bílý pruh světla. V následující vteřině vzplál Malfoyův hábit modrým plamenem.

“Tak to by stačilo,” ozval se vedle ní Snape a jediným pohybem uhasil ječícího Malfoye.
“Všichni okamžitě do třídy!” otočil se s hrozivým výrazem na ostatní. Potom se podíval na Malfoye, který se celý klepal, a klidně promluvil: “V pořádku, Draco?”
“To teda ani v nejmenším!” vřískal Malfoy.
“Běžte si sednout do učebny, já to s ní vyřídím,” rozvážně mu pokynul Snape s kamenným výrazem ve tváři. Malfoy se jen škodolibě ušklíbl a zmizel ve dveřích.
“Tady není, co vyřizovat,” rozezleně pronesla Julie, když osaměli a přimhouřila oči se vztekem zežloutlými duhovkami. Jestli jí teď chce tvrdit, že nebyla v právu…
“Také si myslím,” odvětil a klidně její pohled opětoval.
“Tak proč jste mu řekl…” nechápala. Nejdřív před Malfoyem machruje a teď tu stojí a jen si ji klidně prohlíží!
“Slečno Readová, není vám absolutně nic po tom, co jsem komu řekl. Neuvažujte o tom, neřešte to a vůbec bych byl rád, kdyby jste celkově vynechala mou osobu z jakýchkoli svých soukromých a totálně zcestných úvah. Je vám to jasné?!” naklonil se k ní trochu blíž. Byl sice klidný, ale i tak dost důrazný. Jako by jí viděl až do mozku.
‚Asi bych mu neměla odporovat,‘ rozhodla se tedy a přikývla.
“A koukejte se uklidnit, nebo na téhle škole dlouho nevydržíte, a to myslím stoprocentně vážně,” doporučil jí ještě a potom zlobně pohodil hlavou směrem ke dveřím učebny, aby šla.
“Já jsem klidná,” pokrčila uraženě rameny a vešla do třídy.
‚To tedy pro mě nezačíná moc dobře,‘ zhodnotila chmurně svůj první střet s tímto mužem jakožto profesorem a ještě více se utvrdila v názoru, že prominentkou  Zmijozelu nebude.

Snape vešel za ní, máchnutím hůlky zabouchl dveře a provlál uličkou mezi stoly ke katedře.
“Vyndat knihy, otevřít na straně pět set tři, Dusící lektvar. Popis je na tabuli, přísady ve skříni, kdo to nezvládne, dostane úkol navíc. Začněte!”
Načež se posadil za stůl a nevraživě si měřil roztřesené studenty. Bylo zajímavé pozorovat, jak málo mu stačí k tomu, aby s úspěchem vyděsil polovinu třídy k smrti. Jeden z žáků nebyl schopen v roztřesených rukou ani udržet kotlík, natož započít nějakou úspěšnou práci nad ním. Julie musela kroutit hlavou nad jeho chováním. Sama byla za půl hodiny se svým lektvarem hotova. Zhruba ve stejné chvíli se vztekle postavil Draco Malfoy a prohlásil, že nemůže kvůli rozrušení z předešlého incidentu pokračovat v práci. A bylo na čase, hustá tekutina v jeho kotlíku nebezpečně bobtnala a přetékala s divokým syčením přes okraj. Snape nejprve nechal zmizet tu spoušť a potom s přivřenými víčky propustil Malfoye z hodiny. A jakoby si potřeboval zchladit žáhu na někom jiném, přistoupil k Potterovi.
“Co přesně si myslíte, že právě děláte?” promluvil pomalu a znechuceně nabral z jeho kotlíku trochu nazelenalé hmoty, jež se ani trochu nepodobala směsi, kterou měla hotovou Julie.
“Dusící lektvar?” odtušil Harry.
Snape se jen nadechl a zavřel pevně oči.
“Po večeři si přijdete ke mně do kabinetu pro zadání zvláštního úkolu. A vezmete s sebou Longbottoma, Weasleyho, Finche-Fletchleyho...” nedůvěřivě se zadíval do dalšího kotlíku ”...ano, a Pattilovou, jak  vidím, také.” Potom pomalu přistoupil k Julii a jedním okem zkontroloval její lektvar.
“Zhruba takhle to má vypadat,” pronesl bezbarvě a přesunul se dál.

Druhou hodinu strávili zapisováním si do sešitů. Snape mluvil o dalších užitečných směsích, jako je Dávivé sérum, Slepotník a Zimničný balzám. O všech těch látkách už Julie slyšela nebo četla, takže se nemusela tak úporně soustředit a mohla v klidu pozorovat styl Snapeovy výuky. Brzy dospěla k závěru, že jeho systém je sice efektní na oko, v praxi však málo účinný. Kdyby učivo vykládal méně agresivně a soustavně neděsil žáky, zcela určitě by si toho odnesli z hodiny více.

Tato třída byla vlastně již výběrová, neboť všichni žáci, kdo tu byli, měli za sebou úspěšně složené NKÚ z lektvarů. Přesto se Julii u některých nezdálo, že by byli v tomto předmětu příliš zdatní. Každopádně tu byla ona neslavná trojice Potter - Weasley - Longbottom, u kterých nechápala, jak zkouškami prolezli. A potom další trojice, tentokrát ze Zmijozelu: Malfoy - Crabbe - Goyle. Ti na tom byli s vědomostmi, co se týče lektvarů, snad ještě hůř. U těch se však ani příliš nedivila, že je Snape nechal prolézt. Byli přece ze Zmijozelu.

Co se týkalo nebelvírských, zdálo se, že profesor má temnou radost z toho, když může někoho z nich přistihnout, jak se baví se sousedem nebo neumí zcela správně odpovědět. S gustem jim strhával body za každou maličkost a neodpustil si přitom četné posměšné poznámky na adresu domnělých provinilců. Na druhou stranu zmijozelských si nevšímal skoro vůbec, jen po některých tu a tam hodil výstražný pohled, když se pošťuchovali, nebo jinak rušili výklad, protože to on nestrpěl. Ale ohledně jejich nedostatků ve vědomostech a vůbec celé morálky, nestaral se zkrátka o ně. Když něco nevěděli, zeptal se nebelvírských a ty potom potrestal. Výsledkem tedy bylo, že jedni se soustavně flákali a druzí byli strachy mimo, takže se také nesoustředili. Profesorův výklad tedy přicházel v obou případech vniveč. A Julii se jevilo, že on to dobře ví, ale z nějakého důvodu s tím nechce, nebo nemůže nic dělat.
‚Ten člověk trpí,‘ konstatovala si v duchu, když ukončil hodinu a propustil je.

“Ještě pořád si myslíš, že je fajn?” šťouchla do ní na chodbě Niké významně. Právě se odebíraly na věštění z čísel.
“Myslím, že je nešťastný,” pokrčila rameny.
“Co ti povídal na té chodbě před hodinou?” zajímalo Niké.
“Nic zvláštního. Zkrátka mě seřval. Proč ale ty lektvary učí, když ho to zjevně moc nebaví?” uvažovala nahlas Julie.
“Vlastně sem nastoupil kvůli obraně proti černé magii,” vysvětlovala ochotně Niké. “Ale Brumbál mu to místo nakonec nedal. Tak začal učit lektvary. A od té doby se každý rok o to místo pokoušel až do letoška.”
“A teď už to vzdal?”
“Ne, dostal ho. Ty to nevíš? Učí teď dva předměty. Jako jediný na škole. A nikdo neví, jak to stíhá - je to vlastně technicky nemožné.”
“Já jsem to věděla! Hned jsem ho tipla správně,” přimhouřila oči vítězoslavně Julie při vzpomínce, jak první, co ji napadlo při pohledu na tohoto muže, bylo, že je to učitel obrany proti černé magii.
“To se ti ani nedivím,” přitakala se smíchem Niké. “Černý je na to tedy dost!”
A Julie musela přemýšlet, jakou to podivnou pravdu vlastně její kamarádka řekla.

Po věštění z čísel měli přeměňování, bylinkářství, hodinu na oběd a dvouhodinovku péče o kouzelné tvory. Ale ani potom neměla Julie volno, neboť musela dělat úkoly ze všech těchto předmětů. Rozhodla se je vypracovávat v knihovně, kde bylo nejklidněji z celého hradu a měla zde na dosah všechny možné knihy, z nichž chtěla čerpat.

Dokončovala právě pojednání o Dávivém séru, když kolem ní prošla opět černá postava profesorova. Tentokrát ji viděl, ale nedal to na sobě ničím znát. Jen vrátil černou knihu a vzal si jinou, velmi podobnou. Julie jej provázela zamyšleným pohledem a mimoděk si přitom natáčela pramen vlasů na prst. Snape již byl téměř ve dveřích, když se zastavil.
“Jak jste na tom?” zeptal se bezvýrazně a ledabyle přitom listoval knihou.
“Mám většinu úkolů...” odtušila Julie, jelikož nechápala, co tím myslí.
“Na to se neptám,” zdvihl pohled od knihy a upřel jej na futro dveří před sebou. “Máte to již zhojené?”
“Ach tak! Ano, už je to v pořádku. Vidět to bude vždycky, ale již žádné krvácení... Děkuji,” sklonila na okamžik pohled.
Snape jen kývl hlavou a vyšel na chodbu.
‘Nerozumím tomu,’ přemýšlel, ‘nemůže to mít ještě zhojené...’ Zcela jasně totiž v její blízkosti trpěl zvláštními pocity.

Druhý den po obědě spěchala Julie spolu s ostatními zmijozelskými do západní věže, kde měli obranu proti černé magii. Učebna byla kruhová místnost s vysokými okny, jež skýtala báječný výhled na obrovitánské jezero. Jakým zklamáním bylo pro Julii, když se velké okenice počaly jedna po druhé samy rychle zavírat po každém mávnutí hůlky profesora Snapea! Ve vteřině se uvnitř rozhostila tma.
“Dnes budeme mluvit o éterických bytostech.” Začal hodinu a lusknutím rozsvítil početné louče na stěnách, takže se udělalo zase světlo.
“Ví někdo, jaké druhy těchto bytostí známe? Crabbe?”
“No... ehm...”
“Goyle?”
“Tedy...”
“Templeová?”
“Známe upíry, duchy a... a...”
“Readová?”
“A víly,” hlesla Julie.
“Správně. Zapište si to. První si probereme upíry. Upíři se liší...” A Snape počal klidně diktovat vlastnosti upírů, zatímco ostatní za naprostého ticha rychle zapisovali své poznámky.

Jak se to lišilo od husté atmosféry při lektvarech! Samozřejmě tu nebyli nebelvírští, což jistě hrálo roli, ale i tak se zdálo, jako by učitelem nebyl stejný člověk. Snape zcela v pohodě vykládal látku a vykládal ji dobře. Julie byla u vytržení. Promítli si nějaké obrázky upírů (osvětlení se vždy ztlumilo po každém lusknutí Snapeových prstů) a přešli k duchům.Snape si k tomu účelu pozval na pomoc známé bradavické strašidlo Protivu a donutil je, aby jim něco předvedlo ze svého širokého rejstříku strašení. Došlo i na smích, to když se Protiva přeměnil na obrovského chlupatého psa a s gustem si poznačil roh tabule ohnivou loužičkou. Třída propukla v řehot.
“To by stačilo,” zjednal si opět klid Snape. “A teď víly. Víly se vyznačují...”
Studenti sklonili hlavy nad pergameny, jen občas hodili zvědavým očkem po Julii, která si samozřejmě nic psát nemusela. Dobře znala, čím se vyznačují víly.
“Takže to by bylo pro dnešek všechno a do pátku si napíšete tři stránky pergamenu na téma: Život víly,” uzavřel Snape a počal otevírat okenice.

“Readová, ty to budeš mít zadarmo!” zaskřehotal Malfoy, zatímco si balili věci. “Stačí, když popíšeš mizerný živoření svý máti, než teda stačila skápnout, haha!” rozchechtal se.
“Uklidněte se, Malfoyi!” ostražitě se otočil Snape, ale bylo příliš pozdě. Julie už mířila Malfoyovi hůlkou mezi oči a vlasy jí levitovaly okolo hlavy.
“Ty malej hnusnej smrade, moji matku si do huby brát nebudeš!” vykřikla a Malfoy jen tak tak stačil uhnout velkým skokem před zeleným bleskem z její hůlky.
“Expelliarmus!” zaburácel Snape a chytil Juliinu hůlku.
“Krávo jedna pitomá! Fakt celá máti! Prostě hnus!” soptil Malfoy a zvedal se ze země.
“Šmejde mizernej!” zařvala Julie a v tom okamžiku se vznesla na půl metru do vzduchu, odkud seslala plavným pohybem paže na Malfoye tentokrát rudý záblesk světla - a bohužel neminula.
Draco se chytil za hlavu. Potom ruku sundal a zděšeně zíral na svou dlaň, která byla celá od krve.
“Odveďte ho na ošetřovnu!” rozkázal Snape Crabbeovi s Goylem. Ti se nenechali dvakrát pobízet - chňapli Malfoye a úprkem vyběhli z učebny.
“Ostatní ven!” zařval Snape a pomalu se blížil k stále se pár centimetrů nad zemí vznášející Julii. Konečně zapadly dveře za posledním vyděšeným studentem a v učebně se rozhostilo ticho.
“Vraťte se... zpátky... na zem!” zvedl svou hůlku profesor a namířil ji na Julii. Stvoření před ním se pomalu sneslo na podlahu, ale stále na něho zahlíželo nebezpečně žlutýma očima.
“Počítejte od jedné do dvaceti,” pokračoval Snape tiše.
“Jedna,” začala Julie poslušně počítat a když byla u dvacítky, měly její oči opět zelenou barvu.
“Dvacet,” řekla. “A vraťte mi hůlku.”
Snape však jen zavrtěl hlavou.
“Co jsem vám říkal včera? Abyste se uklidnila. Já jsem to myslel vážně! To jste tak tupá, že neudržíte informaci čtyřiadvacet hodin?!” svraštil prudce čelo.
“Jak to se mnou mluvíte!” zavrčela Julie a výhružně postoupila o krok dopředu, zatímco muž zvedl rozčarovaně obočí. Opět jí zacloumal hněv:
“Klidně tolerujete, že si ten parchant dělá srandu z vraždy mé matky a ze mě, a nemáte ani tolik slušnosti, abyste zakročil v můj prospěch, když je jasné, že mě šikanuje. A ještě mi budete říkat, co mám dělat?!!!”
“Okamžitě zavřete ústa, mladá dámo!” zasyčel Snape výhružně a také pokročil trochu dopředu. Dovolila si opravdu hodně a on ji chtěl vrátit do patřičných mezí. Bylo to však jako snažit se zkrotit divoké zvíře.
“Ne, ty zmlkni. Víš, že nepotřebuju hůlku na to, abych tě smetla!” natáhla ruku a chystala se říct nějakou kletbu. Byla plna odhodlání mu ublížit za to, že se jí nezastal. Za to, že se ji snaží mírnit v jejím spravedlivém hněvu. A nakonec i za to, že je muž, stejně jako její otec a ostatně všichni, kdo jí kdy nějak ublížili.
Snape ale nečekal, až to udělá. Místo toho ji chytl jednou rukou za předloktí, druhou za krk a přirazil ji ke stěně za nimi.
“Tak a teď mě poslouchej, ty jedno... stvoření!” zachraptěl hlubokým basem. “Je mi líto, že jsi přišla o matku, ale já jsem to nevěděl! Za druhé: nenávidím Malfoye snad ještě víc, než ty, ale mám své důvody, proč mu nadržuji. A za třetí: nebudeš tu v bezpečí, když ti budu před ním stranit, právě naopak!”
“Pokrytče,” zašeptala a vzlykla. To drobné fyzické násilí, kterého se na ní dopustil, ji přivedlo zpět k sobě. Hněv víly byl ten tam a zvítězila lidská polovina její duše. Zelené oči se zalily slzami. Snape od ní okamžitě ustoupil.
“I tak by se to dalo nazvat,” přisvědčil temně.
“Takoví jako on by měli pochcípat!” vzlykala dál.
“O tom nepochybuji, ale tímhle stylem se to zařídit nedá. Chápete mě?” snažil se o klidný tón.
“Ne,” koulely se jí po tvářích obrovské kapky.
“Vezměte si to,” vtiskl jí do dlaně hůlku. “A přestaňte s... tím,” ukázal na její mokrou tvář.
“Když já nevím, co mám dělat...” štkala. “Mám hrozný vztek a nevím, na koho se tu spolehnout...”
“Můžete se spolehnout... na mě,” řekl pevně a trochu zbledl. “Ale nikdo, opakuji nikdo, to nesmí vědět. Rozumíte mi?” upřeně jí hleděl do očí.
“Ano, pane,” sklonila hlavu.
“Nebudu se vás v žádném případě zastávat při žádných šarvátkách! Je to jasné?”
“Ano, pane.”
“Budu na vás dokonce zlý, a to samé vy na mě.”
“Dobře.”
“Pouze v případě opravdu nejvyšší nouze se na mě můžete obrátit. Ale nikdo to nesmí zjistit!”
“Rozumím,” zvedla již trochu klidněji hlavu Julie a zadívala se do černých očí. Leskly se zvláštním, teplým světlem. Muž pojednou vypadal hrozně unaveně. Na chvíli zavřel oči.
“Doufám, že to někomu nevyžvaníte,” vydechl vyčerpaně. Už teď věděl, že, co udělal, byla chyba a cítil se mizerně. Co kdyby ji dostali Smrtijedi? Všechno by hned řekla po několika Cruciatech.
“Asi zas tak dobře neznáte víly,” pousmála se, jako by slyšela jeho myšlenky. “Nemáme dáno svou přirozeností zrazovat. A je to navždy, pokud se pro něco rozhodneme.” Potom se přiblížila levou tváří k jeho a tiše dodala:
“A já už jsem se rozhodla.”
Zůstal stát jako opařený, když lehkým krokem opustila místnost.                 

Bylo něco kolem páté odpoledne, když za sebou s úlevou zavřel dveře kabinetu. Ztěžka klesl do křesla a unaveně si rozepnul několik prvních spon hábitu. Potom sňal z krku na dlouhém řetízku obraceč času, doposud skrytý před zraky všech v záhybech černé látky, a odložil jej na stůl vedle sebe. Měl toho dost. Byl dokonce tak unaven, že se rozhodl nejít na večeři. Pro něho již stejně panovala noc. Tolikrát se dnes vrátil v čase...

                Bylo to strašně vyčerpávající, tenhle způsob vyučování, ale nebyla jiná možnost. Brumbál mu to místo obrany proti černé magii dal pod podmínkou, že za sebe nalezne kvalifikovanou náhradu na lektvary. A on ji nenalezl. Zvolil si sám, že bude učit oba předměty, protože tolik stál o to místo. Opřel si hlavu do lenošky.
Doufal, že je jeho únava jen přechodný vedlejší účinek vracení se časem a on si na ni brzy zvykne.
‚Ten výstup s Readovou mi byl čert dlužen,‘ blesklo mu hlavou, když vytahoval z náprsní kapsy placatku s povzbuzovacím lektvarem a polykal několik doušků na posilnění. ‚Ale jak jsem mohl vědět, že Read zabil svou ženu? Nikdy se s tím nepochlubil! Nemohu tedy za to, co se stalo.‘
Potom se ale v duchu napomenul. Nebylo jeho zvykem trávit večery ve svém kabinetu planým přemýšlením nad svým nelehkým postavením, a ani dnes k tomu nehodlal sklouznout. Rozhlédl se po stole. Zatím tu nebyly žádné odevzdané domácí úkoly, které by mohl opravit. Vstal tedy a přistoupil k malé knihovničce. Jistou rukou sáhl po velké knize v hnědé vazbě a brzy se zahloubal do čtení.

Následující dny plynuly celkem klidně. Julii se většina studentů na chodbě vyhýbala širokým obloukem, poté, co se rozkřiklo, že Malfoy skončil na ošetřovně, a učitelé s ní jednali s tichým respektem. Jediný, kdo se odvážil ji provokovat, byl profesor Severus Snape. Neuplynula hodina, aby ji neobdařil nějakou ironickou kousavou poznámkou, nebo jí neuložil speciální domácí úkol navíc. Jasně jí naznačoval, že nepatří do jeho koleje a tedy ani mezi protekční dítka. Julie mu ovšem oplácela pohledy plnými opovržení a bylo zřejmé, že kdyby se odvážila, uslyšel by od ní profesor dost nepěkná slova. Každý, kdo je mohl pozorovat, by řekl, že ti dva si vyhlásili válku. A Brumbál se jen spokojeně usmíval.

“Tak co, už jsi konečně změnila názor?” usmívala se Niké, když vycházely z učebny lektvarů. Julie se jen zamračila. V zádech cítila Snapeův pohled.
“Je to zatracenej bastard,” zavrčela tak, aby ji slyšel. Byl nyní otočen zády, takže nikdo nemohl vidět ten podivný úsměv, jež se mu rozhostil ve tváři při jejích slovech.

 

Pokračování