ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Učitel obrany proti lásce
Autor: Ginny

Kapitola dvacátá první - Dracovy narozeniny

Milá Glorie,

s lítostí Ti sděluji, že musím odstoupit od naší sázky týkající se jistého profesora lektvarů. Důvodem k tomuto rozhodnutí není obava, že bych to nakonec nedokázala, ale některé závažné skutečnosti, které jsem o jeho osobě zjistila teprve nedávno. Momentálně si vůbec nedokážu představit, že bych se toho člověka (trochu se zdráhám pro něj tohle označení vůbec použít) měla ještě někdy v životě dotknout.

Doufám, že se mi kvůli tomu nebudeš vysmívat příliš dlouho.

Srdečně Tě zdraví
Jean

P.S.: Ještě nejsem rozhodnuta, zda budu v téhle práci pokračovat i v příštím školním roce, i když mě docela baví učit.

Jean Andersonová naposledy očima přelétla obsah dopisu, který právě dokončila, zapečetila jej a vydala se do školního sovince. Přivolala svou malou hnědou sovu, přivázala jí dopis na nožku a pustila ji oknem ven. Ještě chvíli se za ní dívala, než se s povzdechem otočila a vrátila se ke svým každodenním povinnostem.

*****

Dny v Bradavicích sklouzly do šedivé jednotvárnosti. Profesoři se vytrvale snažili dostat do hlav svých žáků co nejvíce vědomostí, studenti více či méně plnili své školní povinnosti a příležitostně zlobili. Skřítci se k úlevě mnohých vrátili k tradiční anglické kuchyni a Filchova kočka paní Norisová se úspěšně vylízala z další kletby, kterou na ni tajně seslal některý ze studentů. Těžce zraněnou Heather Prýtovou přemístili na dlouhodobé léčení do nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy a na její místo Brumbál dočasně přijal Violetu Vínovou, starou čarodějku s rozsáhlými zkušenostmi.

I vztah mezi Jean Andersonovou a Severusem Snapem se stal skoro až nudným. Jean důsledně odcházela, kdykoliv Snape vkročil do stejné místnosti jako ona, bez ohledu na to, zda to byla jídelna, sborovna nebo chodba. Prošla bez zájmu kolem něj, zanechávaje za sebou slabou vůni svého parfému, který on potají lačně vdechnul. Pak sevřel rty a s ledovým výrazem v očích kráčel dál.

*****

Poslední listopadovou sobotu večer sáhl Severus Snape hluboko do své šatní skříně a vyňal z ní černý sametový hábit, který oblékal pouze při zvláštních příležitostech. Doplnil ho černým pláštěm ze stejné látky a pak si spokojeně prohlédl svůj odraz v zrcadle. Cítil se v tomhle oblečení poněkud zvláštně, skoro až slavnostně, snad proto, že ho používal jen zřídka. Poté zašel do pracovny a sáhl do malé skříňky. Vyndal tři malé lahvičky, ještě jednou pohledem zkontroloval jejich obsah a pečlivě je uložil do vnitřních kapsiček svého hábitu tvarovaných přesně tak, aby do nich lahvičky perfektně zapadly. Bez téhle výbavy by se na žádný smrtijedský dýchánek dobrovolně nevydal.

Přistoupil ke krbu, nabral z misky na římse hrst letaxového prášku, vstoupil dovnitř a klidným hlasem pronesl: "Malfoyova rezidence."
Zvířený prach a popel ho na okamžik přinutily zavřít oči. Nemusel se dívat, aby věděl, že se kolem něj míhají desítky cizích krbů, než ho letax konečně donesl do toho správného. Vystoupil z krbu, opatrně sklepal zbytky popela z ramen a s nelibostí zaznamenal, že mu po něm místy zůstaly na plášti bílé tečky. ´No jistě, samet,´ ušklíbl se v duchu. ´Elegantní, ale nepraktická látka.´

"Vítej, Severusi!" vykročila k němu jedna z žen v místnosti a podávala mu ruku.
Sklonil se, rty se lehce dotkl hřbetu její ruky, pak se narovnal a se zájmem na ženu pohlédl.
"Jsi den ode dne krásnější, Narciso," řekl příjemným hlasem.
"Ale jdi, ty lichotníku, tohle mi říkáš pokaždé!"
"A ty to pokaždé ráda slyšíš."
"Jistě, protože Lucius ke mně takhle pozorný není."
"Taky bych možná nebyl, po dvaceti letech manželství," trošku se ušklíbl.
"Tak tomu věřím. Muži jsou opravdu hrozní, buď rád, že s žádným nežiješ, Severusi," znechuceně se usmála.
"To se mýlíš, Narciso. Žiju sám se sebou už skoro čtyřicet let a docela mi to stačí."
Narcisa Malfoyová se zasmála a pak kývla hlavou k velkému obrazu vedle dveří. "Lucius s Dracem a ostatními muži jsou vzadu."
Výraz její tváře napovídal, že ani v nejmenším netouží účastnit se toho, čím se mužská část společnosti v tomto domě baví.
"Dobře, půjdu za nimi," přikývl Severus. "Doufám, že se ještě uvidíme."

Vykročil k obrazu a cestou ještě letmo pozdravil vysokou čarodějku oblečenou v odvážných černých šatech. Bellatrix Lestrangeová, sestřenice jeho dávného nepřítele Siriuse Blacka. A také jeho vražedkyně.
Odklopil obraz, vstoupil do tajného vchodu a začal sestupovat dolů po schodech. Chvíli kráčel klikatou chodbou, než se před ním objevily další schody, kterými pro změnu vyšel nahoru. U dveří použil tajné heslo, aby ho vpustily dovnitř. Přestože byl Lucius Malfoy váženým a bohatým občanem, o jehož smrtijedských zálibách se jen tajně šeptalo, dal si velkou práci se zabezpečením svého sídla proti případnému vpádu bystrozorů. Bylo v podstatě nemožné dostat se nepozorovaně ze vstupní haly až do zadní části rozlehlého domu.

Místnost, do které teď Severus vešel, byla velká a osvětlená nesčetnými pochodněmi přichycenými na stěnách. Postávalo v ní několik mužů v černých hábitech, kteří povětšinou třímali v rukou vysoké sklenice. Pár z nich se k němu otočilo, když vstoupil, ale jen vysoký muž s dlouhými světlými vlasy se mu vydal v ústrety.
"Vítej, Severusi," usmíval se na něj. "Až ty jednou přijdeš někam včas, bude se to mezi kouzelníky slavit jako svátek."
Severus bezmocně pokrčil rameny.
"Zdržel mě Brumbál, Luciusi. Vždycky má nejvíc věcí k řešení těsně před tím, než potřebuju odejít. Kde je oslavenec?"
"Vzadu, užívá si. Náš společný dárek mu udělal velkou radost. Mimochodem, jak jsi přišel na ten geniální nápad poslat mi mnoholičný lektvar v té podivné průhledné a lehké nádobě? Vypadá, jako by se vůbec nedala rozbít."
"Zabavil jsem tu věc jednomu studentovi. Mudlové prý v takových lahvích prodávají nápoje a někdy i obyčejnou vodu."
"Opravdu?" podivil se Malfoy. "No, na lektvary se očividně taky hodí."
Mezitím došli až ke stolům s občerstvením.
"Dáš si Smrtijedův dech?" zeptal se hostitel, zatímco netrpělivě pokynul jednomu ze skřítků, aby mu nalil. Vyplašený skřítek uchopil veliký džbán a s obtížemi z něj do vysoké sklenice odlil temně rudou tekutinu.
"Raději bych whisky se sodou."
"Máš ji mít," pokynul Malfoy dalšímu skřítkovi.

Přestože Snape před lety Smrtijedův dech pro potěšení svých soukmenovců sám vytvořil, nikdy mu nepřišel na chuť. Nebyl v něm sice žádný alkohol, ale správnou kombinací bylin se podařilo docílit mnohem silnějšího efektu - každý jeho konzument získal pocit neobyčejné moci a dokonalosti, mnohem větší a nebezpečnější než po klasickém alkoholu.

Malfoy mu podal sklenici a sám se napil Smrtijedova dechu.
"Bál jsem se, jestli bude toho mnoholičného lektvaru dost - to víš, nejsem v tomhle směru žádný odborník. Ale nakonec vystačil na tři holky."
"Na tři?" povytáhl Severus překvapeně obočí. "Vím, že ho bylo hodně, ale netušil jsem, že chceš použít všechen."
"Ještě mi trochu ho zbylo," pochlubil se Malfoy.
"Tři holky - to musí být Draco opravdu spokojený," nadhodil Severus.
"Jednu jsem si nechal pro sebe," zašklebil se hostitel. "Myslím, že dvě by mohly mému chlapečkovi stačit. Má docela dobrý vkus, vůbec se nedivím, že Andersonovou chce. Ostatně podle toho, co mi vyprávěl, se asi líbí i tobě, ne? Prý jsi mu ji chtěl ukrást, když s ní tančil na tom říjnovém plese."
"Hloupost," zavrčel Severus a rychle hledal přijatelnou výmluvu. "Jen jsme se trochu nepohodli a já jí potřeboval vysvětlit, kde je její místo."
"Ale?" povytáhl Malfoy překvapeně obočí. "Copak ti provedla?"
"Nic, čím bych mohl pobavit bohatého nepracujícího muže," ušklíbl se Severus. "Jen obyčejné učitelské problémy."
"No dobře, dobře," plácnul ho přátelsky Lucius po zádech. "Tak pojď, půjdeme se za Dracem podívat."

Odložili sklenice a vkročili do chodby, na jejímž konci byly proti sobě umístěny dva menší pokoje. Lucius ho zavedl nejprve do toho levého. Polosvlečený Draco tam ležel na pohovce, na ústech a na obličeji měl stopy krve. Když uslyšel, že někdo vstoupil, pootevřel oči a chabě se usmál. Nahá blonďatá dívka vypadající přesně jako Jean Andersonová, s krvácející hlavou zabořenou v Dracově klíně, částečně visela z pohovky na zem a nehýbala se. Na zemi v koutě ležela jiná dívka, očividně mrtvá, v tuhnoucí tváři výraz naprostého zděšení.

Lucius uchopil děvče na pohovce zezadu za vlasy a nadzdvihl jí hlavu. Nepatrně se pohnula, ale když ji pustil, zase neovladatelně sklouzla zpátky.
"Měl bys dávat větší pozor na své hračky, Draco," pohoršoval se na oko. "Takhle ti moc dlouho nevydrží."
Z jeho tónu však Severus bezpečně poznal, jak je ve skutečnosti na svého syna pyšný.
"Pojď, starý brachu, tady už na nás nic nezbylo," položil Lucius Severusovi ruku na rameno a odváděl ho z pokoje. "Ta moje mudla byla naštěstí ještě živá, když jsem odcházel, tak se za ní podíváme."

Vstoupili do protilehlého pokoje, kde na lůžku bezmocně ležela další nahá dívka s tváří Jean Andersonové. Jakmile je spatřila, oči se jí rozšířily hrůzou. Otevřela ústa a snažila se křičet, ale nevydala ani hlásku.
Lucius se potěšeně usmál a přejel dlaní po jejím nahém těle.
"Můžeš si s ní užít, dokud ještě dýchá," nabídl svému hostu.
"Nemám rád second hand," zdvihl Snape trochu znechuceně horní ret. "Ale uvidíme, třeba bude ještě k něčemu dobrá."
Lucius se zasmál.
"Fajn, nebudu tě rušit," přikývl. "Vrať se pak za námi do salónu," pronesl ještě od dveří a vzápětí opustil pokoj.

Severus chvíli obezřetně vyčkával, než se k dívce sklonil. Zoufale se snažila pohnout, v očích panický strach z další bolesti. Rozbitými zkrvavenými ústy neslyšně šeptala prosby.
"Šššš, nechci ti ublížit," tišil ji, zatímco se rychle snažil zjistit rozsah jejích zranění. Měla přeražené ruce, nohy a pravděpodobně i páteř. Nepochybně trpěla velkými bolestmi a Severus tipoval, že má také četná vnitřní zranění. Jeho odhad vycházel z letitých zkušeností s tím, co všechno dokáže Lucius Malfoy svou kletbou Cruciatus způsobit.

Vytáhl hůlku a dívce se v očích znovu objevila panická hrůza.
"Neublížím ti," konejšil ji znovu. "Chci ti pomoci, i když nevím, jestli se mi to podaří. Teď udělám kouzlo, po kterém se mnou budeš moci mluvit. Nebudeš křičet, protože jinak přijde ten blonďatý muž a znovu ti způsobí bolest. Je to jasné?"
Chvíli na něj překvapeně hleděla, než souhlasně přivřela oči. Severus mávnul hůlkou nad jejím hrdlem a vzápětí uslyšel bolestivý sten. Rychle ji zarazil.
"Vím, že máš velké bolesti, ale zkus nekřičet. Opravdu ti chci pomoci, tvá zranění jsou však velmi vážná. Nejsem si jist, zda je přežiješ."
Dívka něco zašeptala a v očích se jí zatřpytily slzy. Severus se k ní naklonil a požádal ji, aby svá slova zopakovala. Pak sevřel rty, vyňal ze svého hábitu jednu z lahviček a odšrouboval uzávěr.
"Myslím, že ses rozhodla správně," řekl. "A věř, že je mi to líto."
Pak jí přiložil lahvičku k ústům a lehce jí podepřel hlavu, aby se mohla napít. Několikrát polkla a její tvář náhle získala klidnější výraz.
"Děkuju ti, ať jsi kdokoliv," zašeptala sotva slyšitelně. Za malou chvilku už navždy zavřela své nádherné hnědé oči.

Severus jí pro jistotu zkontroloval tep, pak ji opatrně položil zpátky a dlaní se dotkl její tváře. Ani vědomí, že to není skutečná Jean Andersenová, nezmírnilo bolest v jeho srdci a odpor, který cítil k tomuto způsobu smrtijedské zábavy. Zabíjení mudlů pro potěchu byl jeden z jejich nejhnusnějších zvyků a on na něm proti své vůli participoval, i když - jako obvykle -jen v tajné roli anděla milosrdenství.

Zašrouboval lahvičku a rychle ji skryl ve svém hábitu. Rukou, na které ulpěla dívčina krev, si přejel kolem úst, pak si trochu rozepnul hábit a umazal se i na krku. Od dveří se po dívce naposledy ohlédl, než jeho pohled ztvrdnul v obvyklou ledovou čerň. Došel zpátky do salónu, řekl si skřítkům o další whisky a pak se připojil ke skupince mužů povalujících se v křeslech u krbu. Byli mezi nimi jeho bývalí spolužáci Crabbe a Goyle, oba se svými syny, a také Rockwood a Doholov. Vzápětí přišel i Lucius Malfoy, kterému neušlo, že se už Severus vrátil.
"Vidím, že sis přece jen užil," šklebil se potěšeně.
"Docela to šlo," kývl Severus. "Nakonec nebyla tak špatná."
"To jsem rád. Měl jsem strach, že jsi to s tím second handem myslel vážně."

Pak mu gestem naznačil, že by s ním chtěl mluvit o samotě. Severus vstal a následoval ho do opačného rohu místnosti.
"Jak jsi na tom s tím lektvarem pro Pána zla?" zeptal se Lucius a upřeně se na něj zadíval.
"Pracuju na něm," odvětil Snape a upil trochu whisky. "Dosáhl jsem sice jistého pokroku, ale bohužel jsem vzápětí zjistil, že určitá přísada mého lektvaru je velmi snadno odhalitelná běžnými kontrolními mechanismy. Začínám prakticky od začátku."
"Měl by sis pospíšit, Severusi. Trpělivost není předností našeho pána."
"Já vím, Luciusi. Dělám, co můžu," odvětil Snape chladně. Malfoy přikývl, poplácal ho povzbudivě po rameni a odešel za dalšími hosty.

Severusovi se trošku ulevilo a jen v duchu doufal, že žádný další výslech už ho ten večer nečeká. Kdyby jen Pán zla tušil…kdyby věděl, že lektvar, po kterém tak prahne, má jeho služebník už několik let k dispozici, a momentálně ho dokonce má v jedné z lahviček ve svém hábitu…ne, to by určitě neskončilo dobře. Na okamžik sevřel rty a pak se pomalu vydal na další společenské kolečko mezi hosty té podivné oslavy.

Do svého příbytku ve sklepení bradavického hradu se vrátil hluboce po půlnoci. Rychle ze sebe svlékl šaty a vstoupil do sprchy. Přestože stál několik desítek minut pod horkou vodou a drhnul se mýdlem, neměl po koupeli pocit, že by byl čistý.

Kapitola dvacátá druhá - Vánoční ples

Mimořádně chladný prosinec nadělil Bradavicím vysokou sněhovou pokrývku. Vánoce už klepaly na dveře a ve škole to bylo znát. Mnoho žáků mělo problémy soustředit se na vyučování a nepřemýšlet například o tom, zda jim Santa Claus opravdu nadělí jejich vytoužený Kulový blesk nebo aspoň Nimbus 2002. Podle množství úkolů, které učitelé svým studentům dávali, by se dalo soudit, že příchod vánoc snad vůbec nezaznamenali, ale nebyla to pravda. I oni už spřádali své vánoční plány a většina z nich se těšila, jak Bradavice před vánoci opustí a zpět se vrátí až těsně po Novém roce.

Také Jean Andersonová se chystala odjet, a sice za svým otcem do Švédska. V posledním dopise se zmínil, že se necítí dobře, takže o něj měla trochu starost. Ještě sice nenašla příležitost zeptat se Brumbála, zda ji bude moci přes vánoce postrádat, ale nepředpokládala v tom směru žádné komplikace. Plánovala vyrazit pár dnů po vánočním plese, který se měl konat v pátek večer. Teď byl však teprve čtvrteční podvečer a ona seděla s většinou svých kolegů ve sborovně, kde si udělali malou vánoční besídku.
"Dáte si ještě svařené víno, má drahá?" zeptal se Kratiknot a hůlkou ve vzduchu umně manipuloval se džbánem vína od jednoho učitele k druhému.
"Ráda, Filiusi," usmála se a nastavila svůj hrníček. Během vteřinky ho měla plný.
"Letos zmizím z Bradavic hned po plese a nikdo mě tu až do příštího roku neuvidí. Už mám dost té hry na dobrovolného bradavického vězně, který celý rok nevytáhne paty z hradu dál než do Prasinek," filozofovala McGonagallová.
"Ale jen nepovídej! Jak tě znám, budeš nejpozději za týden zpátky s tím, žes to se svým povedeným bratříčkem a jeho rodinou už nemohla vydržet," rýpala Hoochová.
"V žádném případě," zdvihla ředitelka Nebelvíru sebevědomě hlavu. "I kdybych měla zbytek svého volna strávit na Příčné ulici."
"Tak to si povíme po Novém roce, jak dlouho jsi bez svých milovaných Bradavic vydržela, Minervo," usmál se Kratiknot.

V té chvíli vešel do sborovny Severus Snape, který se jejich vánoční oslavy původně odmítl zúčastnit, a s knihou v ruce usedl do křesla u krbu. Jean se zamračila, dopila víno, vstala a rychle odešla z místnosti. Její kolegové se po sobě významně podívali a vzápětí všichni upřeli svůj pohled na Snapea.
"Co na mě tak zíráte?" zavrčel.
Když se od nikoho nedočkal žádné odpovědi a dolétlo k němu jen pár dalších soucitných pohledů, naštvaně sebral svou knihu a odešel zpátky do pracovny.

Kratiknot pohoršeně zavrtěl hlavou.
"Měla by sis s ní promluvit, Minervo. Na tebe ona dá."
"Nedá, Filiusi, už jsem s ní o tom mluvila třikrát. Řekla, že možná časem, ale teď prý ho nemůže ani vidět, natož s ním snad dýchat stejný vzduch delší dobu, než je nezbytně nutné."
"A vy se domníváte, že to profesoru Snapeovi nějak vadí?" vložila se do hovoru Violeta Vínová, jejich nová kolegyně. "Vždyť on se tváří pořád stejně. Chci říct, pořád stejně nepříjemně."
"Je vidět, že ho ještě neznáte, má drahá," zaskřehotal Kratiknot. "Severus se sice tváří pořád stejně, ale ani on nemá tak silnou hroší kůži, aby se ho tohle nedotklo - tím jsem si jist."
"Něco s tím musíme udělat," zamračila se Hoochová.
"Opravdu skvělý nápad, Hannah," zdvihla McGonagallová trochu pohrdavě horní ret. "Otázka jen zní, co asi?"

V místnosti zavládlo rozpačité ticho.
"Co třeba...co třeba kdyby si spolu zítra večer zatančili?" navrhla nesměle Vínová.
"Zbláznila jste se?" ozvali se jednohlasně Kratiknot s Hoochovou.
"K něčemu takovému je nikdy nedonutíte," dodala ještě Hoochová.
Violeta Vínová jen bezradně pokrčila rameny. McGonagallová se však záhadně usmála.
"Co?" vyjekl Kratiknot. "Co tě napadlo, Minervo? Řekni nám to, honem!"
"Řeknu vám to, ale uchováte to v naprosté tajnosti, jasné?"
Když viděla horlivé přikyvování svých kolegů, pokračovala.
"Já myslím, že ten tanec je docela dobrý nápad. Severuse přinutím k tanci já," výstražným pohledem rychle umlčela Hoochovou, která už nesouhlasně otvírala ústa, "a nechte na mně, jak to zařídím. Pak ještě potřebujeme, aby přesně ve stejnou dobu tančil Brumbál s Jean, ale to by neměl být problém. Promluvím s ním, až se dnes večer vrátí z Londýna, a jen lehce naznačím, co chystáme. Albus je pro každou špatnost a určitě nám rád pomůže. No a pak už jen sehrajeme malé divadlo a já si s Jean prohodím tanečníka."
"Teda Minervo," řekla uznale Hoochová, "vymyslela jsi to úžasně. Ale nevěřím, že to vyjde," zapochybovala vzápětí.
"Vyjde, neboj se," usmála se McGonagallová sebevědomě. "Uděláme to až v druhé polovině plesu, to už snad jejich ostražitost trochu poleví. Jen nesmíte nechat Severuse tou dobou utéct do zahrady, dobře víte, že raději tráví čas vyháněním studentů z keřů než vysedáváním ve Velké síni."
"O to se už postarám, žádný strach," souhlasil horečně Kratiknot.
"Takže domluveno. Filiusi, nalij nám ještě víno, ať ten pakt stvrdíme," poručila na závěr McGonagallová.

*****

Vánočně vyzdobená Velká síň zářila snad tisícovkou kouzelných svic. Na malém pódiu vedle učitelského stolu se v rytmu hudby svíjela populární kouzelnická hudební skupina a na parketu se podobně kroutili studenti. Hudba byla rychlá a hlučná a udýchaní studenti se záhy začali vytrácet na chodby a do zahrady.
"Ještě ne!" gestikulovala McGonagallová na Kratiknota ve chvíli, kdy se Severus Snape zvedl ze svého místa a vyrazil do zahrady.
"Ještě je brzy a on tam v téhle zimě stejně dlouho nevydrží," zašeptala mu vzápětí do ucha.
Měla pravdu - profesor lektvarů se záhy celý prokřehlý vrátil a nalil si šálek horkého punče.

Jean Andersonová si tou dobou povídala s novou učitelkou bylinkářství Violetou Vínovou, takže jeho návrat vůbec nezaznamenala. Dostaly se do zajímavé debaty týkající se použití bylin při léčení následků kletby Cruciatus a Jean ke své potěše zjistila, že Violeta má v této oblasti zcela mimořádné znalosti. Tak se do diskuse zabrala, že ani nepostřehla, že se notně připozdilo a ples se pomalu přehoupl do své druhé poloviny. Zatímco se hudebníci občerstvovali, dal Albus Brumbál studentům nižších ročníků pokyn, aby opustili sál a odebrali se do svých ložnic. V síni zůstali pouze žáci šestého a sedmého ročníku, kteří měli výjimečně posunutou večerku. Když se muzikanti vrátili ke svým nástrojům a začali znovu hrát, byly už skladby mnohem pomalejší a tu a tam se mezi nimi objevila i nějaká mudlovská melodie.

"Teď, Filiusi!" signalizovala zuřivě profesorka přeměňování, když se Severus Snape opět zvedl a zamířil ke dveřím do zahrady. Kratiknot poslušně vystartoval od stolu.
"Severusi!" pištěl za ním. "Počkej, Severusi, chci s tebou mluvit!"
"Ano, kolego?" otočil se k němu Snape se silně netrpělivým výrazem. "Co se děje? Musím zkontrolovat studenty v zahradě."
"Zahrada ti neuteče," usmíval se Kratiknot. "A když utečou studenti, aspoň zůstane mé koleji více bodů."
"Právě proto tam musím," zavrčel Snape. Neměl nejmenší náladu se teď s Kratiknotem vybavovat, ať to mělo být o čemkoliv.
"Říkal jsem si, Severusi, jestli bych tě třeba nepřemluvil, abys pískal to utkání Nebelvíru s Havraspárem. Víš," důvěrně se naklonil k profesorovi lektvarů, "nic proti Hannah, ale když jsem ji minulou sobotu sledoval, jak pískala utkání tvé koleje s Mrzimorem, zdálo se mi, že vůbec neměla ten zápas pod kontrolou."
"Opravdu?" zdvihl Snape pochybovačně obočí. "Tak to jsi asi jediný. A pokud vím, utkání Nebelvíru s Havraspárem se koná až za měsíc, takže budeme mít dostatek času si o tom promluvit později."

Znovu se otočil směrem k zahradě, ale než mohl doopravdy odejít, byla u něj Minerva McGonagallová, která si do té doby něco špitala s Brumbálem.
"Zatančíme si, Severusi?" usmála se na něj. "Už jsme dlouho neměli příležitost."
"Ani jsem si nevšiml," zavrčel. "Ale musím…"
"…jít do zahrady, já vím," přerušila ho McGonagallová. "Zahrada počká. Zatančíš si se mnou a pak půjdeš, ano? Ředitelé dvou nejlepších kolejí v Bradavicích spolu přece musí udržovat dobré vztahy."
Snape se jen odevzdaně ušklíbl - dobře věděl, že teď už je zbytečné pokoušet se o další odpor. Nabídl McGonagallové rámě a odvedl ji na parket.

*****

Jean právě vysvětlovala Violetě Vínové účinky kouzla Exuros, když se vedle nich objevil Albus Brumbál.
"Neruším, mé dámy?" zeptal se s úsměvem.
"Vůbec ne, pane řediteli," usmála se na něj na oplátku Jean.
"Doufám, že se na mne nebudete zlobit, Jean, když vás připravím o vaši milou společnici. Madam Violeto, zatančíme si? Ještě jsem neměl tu čest a rád bych se s vámi coby s novou členkou našeho sboru lépe seznámil."
"Obávám se, pane řediteli, že vás budu muset zklamat," potřásla Vínová svou fialovou hlavou. "Má stará artritická kolena mi nedovolují tančit. Ale Jean s vámi půjde jistě ráda, viďte, má drahá?"
Než Jean stačila odpovědět, zeptal se jí Brumbál se zdvořilým úsměvem:
"Smím prosit, slečno Andersonová?" V očích se mu třpytily obvyklé jiskřičky.

Na okamžik zaváhala. Nechtělo se jí tančit, tím spíš, že před malou chvílí zahlédla jít na parket i Snapea, ale odmítnout ředitele bradavické školy bez vážného důvodu opravdu nešlo. S úsměvem se tedy zvedla, slíbila Violetě, že jí podrobnosti o kouzlu Exuros určitě poví později, a zavěšena do Brumbála se vydala na parket. Kapela naštěstí zrovna sáhla k pomalejším kouskům, ale i tak měla Jean brzy pocit, že se Brumbál během tance zadýchává víc, než je obvyklé.

"Je ti dobře, Albusi?" ozval se náhle vedle nich ustaraný hlas Minervy McGonagallové.
Jean se zarazila, a stejně tak i Snape, se kterým McGonagallová tančila.
"To nic není, Minervo, jen se mi špatně dýchá," sípal Brumbál.
"Severusi, dokonči ten tanec s Jean, prosím," postrčila McGonagallová rázně svého tanečníka tím správným směrem. "Já odvedu Albuse ke stolu, potřebuje si trochu odpočinout."

Než se Jean stačila vzpamatovat, stála jen pár centimetrů od Snapea, který na ni hleděl s naprosto nečitelným výrazem ve tváři. Rozhodně s ním nehodlala tančit - bylo dost na tom, že se ten večer přemohla a vydržela být v jídelně společně s ním. Chtěla se otočit a odejít, ale on, jako by to čekal, ji chytil za ruku a přitáhl k sobě zpátky.
"Pusťte mě!" sykla na něj a snažila se od něj couvnout.
"Tak už dost!" zasyčel na oplátku on a pevně ji přidržel. "Nechte už těch scén, Andersonová! Nikdy v životě jsem vám neublížil a nemám to ani v úmyslu, pokud mě k tomu svou vlastní hloupostí nedonutíte."

Jean se přestala bránit a překvapeně na něj pohlédla.
"Nekoukejte tak na mě a tancujte," vyjel na ní Snape a snažil se přinutit ji k pohybu.
"Nechci s vámi tančit," protestovala.
"Já s vámi taky ne, jestli vás to uklidní," ušklíbl se. "Ale nic jiného nám nezbývá, vzhledem k tomu, že se na nás naši kolegové pravděpodobně domluvili a nedají pokoj, dokud nedosáhnou svého."
"Cože?" nechápala Jean. "Kdo se s kým domluvil?"
Snape otráveně obrátil oči v sloup nad její nechápavostí.
"McGonagallová, Brumbál, Kratiknot…tipoval bych možná ještě i Hoochovou a Vínovou. Nebo se vám zdá způsob, jakým jsme se spolu na parketu potkali, normální?"
"To ne," musela chtěj nechtěj souhlasit Jean. "Ale proč by to…"

A pak jí to došlo. Vzpomněla si na opakované výzvy McGonagallové i Brumbála, aby přestala být ke Snapeovi tak odměřená, na naléhání Hoochové, aby si dnes určitě vzala ty červené šaty, co jí tak sluší, na profesorku Vínovou, která za normálních okolností běhala jako křepelka a teď najednou nemohla jít tančit… A na parketu bezmála umírající Brumbál se teď u stolu bezstarostně bavil s McGonagallovou. Všechno to dávalo smysl.

Zamyšleně přikývla na znamení, že věci konečně pochopila. Hned vzápětí si uvědomila, že se Snapem opravdu tančí a že na to, co si o něm myslí, je u něj proklatě blízko. Zkusila se trochu odtáhnout, ale nedovolil jí to a dál ji pevně držel. Rezignovaně sklonila hlavu a snažila se nemyslet na to, jak příjemně a bezpečně se vlastně v jeho náručí cítí. V duchu se té směšné představě pousmála - cítit se bezpečně se Smrtijedem se opravdu zdálo jako špatný vtip. Ale bylo obtížné myslet na něj v takové situaci jako na odporného bastarda, jakkoliv se jí to celý poslední měsíc úspěšně dařilo. Vedl ji po parketu s pozoruhodnou jistotou a zkušeností, což jí nesmírně imponovalo.

Ze svých protichůdných pocitů začínala být nervózní a vysloveně se jí ulevilo, když hudba konečně utichla. Snape ji pustil z náručí a ona rychle odešla zpátky k učitelskému stolu, aniž se jedinkrát ohlédla.

*****

Hluboko po půlnoci stál Severus Snape ve své oblíbené hradní věži a s nepřítomným výrazem v tváři hleděl ven do tmy. Myšlenkami byl stále ještě na tanečním parketu; znovu a znovu si v hlavě přehrával ten okamžik, kdy tančil s Jean Andersonovou. Jednu věc věděl zcela jistě - že lhal, když jí tvrdil, že s ní nechce tančit. Protančil by s ní třeba celý večer, jen kdyby…ano, kdyby. A těch zatracených kdyby bylo příliš mnoho. Povzdechl si a vzápětí zaostřil zrak na malý tmavý bod, který se objevil nad hradem a rychle se zvětšoval. Pak se potěšeně usmál. Jean Andersonová po několika týdnech konečně znovu létala.


Kapitola dvacátá třetí - Cesta do Švédska

Během sobotního dopoledne se bradavický hrad téměř úplně vyprázdnil. Většina studentů a profesorů odcestovala domů nebo za příbuznými a ve škole zůstala jen hrstka těch, kteří z nějakých důvodů odjet nemohli nebo nechtěli. Zbylo jich právě tolik, aby se u jídla vešli k jednomu společnému stolu. Brumbál vyhlásil, že vánoce jsou časem, kdy lidé mají být pohromadě a ne vyděšeně posedávat u velkých opuštěných stolů svých kolejí.

Jean se chystala toho dne večer za ředitelem zajít a požádat ho, aby jí o pár dnů později dovolil odcestovat domů do Švédska. Kromě ní zůstal v Bradavicích ještě Snape a Trelawneyová a ona pevně doufala, že dohled nad hrstkou studentů zvládnou i bez ní. Právě si u společné tabule nandávala na talíř kuřecí nářez, když do haly vlétla sova a upustila těsně vedle jejího talíře pečlivě stočený pergamen. Překvapeni z toho byli všichni, nejen Jean - v tuhle dobu se doručovala jen mimořádně naléhavá pošta. Kolem stolu zavládlo ticho a oči všech přítomných ji zvědavě pozorovaly.

Jean netrpělivě rozvinula pergamen a začala číst. Sotva přelétla očima prvních pár řádků, zbledla a bolestně stáhla koutky úst. Pak vstala od stolu, tiše se omluvila Brumbálovi a rychle odešla do svého pokoje. Netrvalo dlouho a ustaraný ředitel zaklepal na její dveře.
"Co se stalo, Jean?" zeptal se účastně, když mu otevřela a gestem ho pozvala dál.
Posadil se do křesla a sledoval ji, jak přešla od dveří k oknu. Chvilku mlčela, než se k němu otočila zpátky.
"Můj otec zemřel," řekla tiše.
"To je mi opravdu líto. Dovolte, abych vám vyjádřil svou upřímnou soustrast."
"Děkuji vám."
"Byl váš otec dlouho nemocný?"
Jean zavrtěla hlavou.
"Vůbec ne. Jen si v posledním dopise povzdechl, že mu občas není dobře, ale nezmínil nic konkrétního. Podle toho, co mi teď napsala jeho starší sestra, měl velké problémy se srdcem a včera zemřel na infarkt."
Brumbál chápavě pokýval hlavou.
"Asi teď budete potřebovat odcestovat, že?"
"Ano, pane řediteli. Pohřeb se koná už v úterý a já bych pak měla zařídit ještě pár věcí týkajících se pozůstalosti."
"Dobře, Jean. Nemusíte spěchat zpátky - zůstaňte tam, jak dlouho budete potřebovat."
"Děkuji, pane řediteli."

Brumbál na okamžik zaváhal, než na ni znovu vážně a upřeně pohlédl.
"Je tu ovšem jedna věc, kterou bych pro klid svého svědomí rád udělal."
Jean se na něj tázavě podívala.
"Jde o to, Jean, že mám určité důvody domnívat se, že byste se mohla ocitnout v nebezpečí, jakmile opustíte Bradavice," pokračoval ředitel.
"V jakém nebezpečí?" zeptala se rychle.
"Nemohu vám to bohužel blíže specifikovat, ale věřte, že jde o podložené informace."
"Které máte určitě od Snapea?"
Tón jejího hlasu byl náhle nepříjemně řezavý.
"Ano," přikývl pomalu Brumbál, "mám je od profesora Snapea. A právě jeho bych s vámi rád poslal, aby vás pro jistotu doprovodil. Bude lépe, když budete mít vedle sebe v tuto pohnutou chvíli někoho, kdo se bude starat o vaši bezpečnost."
"Co?!? Snape? Nikdy!" zděsila se Jean.
"Ani já z toho nejsem úplně nadšený, Jean," ujistil ji klidně Brumbál. "Mnohem raději bych s vámi poslal Minervu McGonagallovou a Severuse měl tady v Bradavicích. Jenomže jak víte, Minerva už odjela, stejně tak jako většina ostatních profesorů, a já ji nechci odvolávat z její zasloužené dovolené. Kdyby vás doprovázela Sibyla Trelawneyová, příliš by to k vaší bezpečnosti nepřispělo, takže zbývá už jen Severus."
"A s tím budu zaručeně celou dobu v bezpečí, když je to Smrtijed," neodpustila si ironickou poznámku.
"Jsem si jist, že ano, jinak bych ho s vámi neposílal."
"A nemohl byste místo něj jet třeba vy, pane řediteli?" snažila se Jean vykřesat poslední naději.
"Bohužel ne, Jean, i když bych rád," smutně se usmál Brumbál. "Mám zodpovědnost za školu a těžko ji můžu naložit na Severusova bedra, i když je to jen v období vánočních prázdnin."

Jean se otočila zpátky k oknu a tiše hleděla ven do tmy. Brumbál chvíli mlčel, než se odhodlal k poslednímu dotazu.
"Asi ještě nemáte zajištěnou letenku, že?"
Jean zavrtěla hlavou a otočila se k němu zpátky.
"Pokud vám to nebude vadit, požádám Arthura Weasleyho, aby se o to postaral. Myslím, že nějaký let zítra krátce po poledni by mohl vyhovovat, co říkáte?"
"Dobře, pane řediteli," přikývla Jean. "A děkuji vám za vaši péči, i když jste mě svým rozhodnutím příliš nepotěšil."

*****

"Cože?!? S Andersonovou do Švédska? Nikdy!" soptil o hodinu později Severus Snape v Brumbálově pracovně a rozrušeně přecházel po místnosti.
Ředitel jen tiše sepjal konečky a na pár vteřin zavřel oči. ´Tihle dva by dali pořádně zabrat i mnohem mladšímu řediteli, než jsem já,´ pomyslel si vzápětí. Někdy začínal mít pocit, že už na svou práci nestačí, ani ne tak kvůli studentům, jako právě kvůli profesorům, které řídil.
"Doprovodíš Jean Andersonovou na pohřeb jejího otce do Švédska a dohlédneš na její bezpečnost," zopakoval nicméně klidně a důrazně.
"Umí se přece o sebe postarat sama, ne?" štěkl Snape. "Nevím, proč bych s ní jezdit měl."
"Neříkal jsi náhodou, Severusi, že si nejsi zcela jist, jestli nebude chtít Draco Malfoy k vánocům její originál?"
"To ano, ale..."
"Tak vidíš," přerušil ho triumfálně Brumbál. "Zopakuju ti to naposledy: doprovodíš Jean Andersonovou do Švédska a zpátky a dohlédneš na její bezpečnost. Arthur Weasley vás bude čekat zítra v poledne na letišti, bude mít pro vás letenky. Pokud by byly nějaké problémy, budeš mě neprodleně informovat. A teď se jdi sbalit na cestu, a nezapomeň si s sebou vzít tu mudlovskou legitimaci."

Snape mu věnoval jeden ledově smrtící pohled, beze slova vyšel z ředitelny a hlasitým bouchnutím dveří dokumentoval, co si o jeho rozhodnutí myslí. Rychle provlál až do své pracovny a nalil si pořádnou sklenici whisky. Pak mávnul hůlkou směrem ke krbu, aby znovu rozdělal vyhaslý oheň, a svezl se do své vysoké pohodlné židle za stolem.

Občas se našly chvíle, kdy Brumbála z celé duše nenáviděl, a tohle byla bezesporu jedna z nich. Přestože byl řediteli nesmírně zavázaný za všechno, co pro něj v minulosti udělal, někdy měl nepříjemný pocit, že ho ten starý muž prachsprostě vydírá. ´Neměl jsem mu říkat o těch Dracových choutkách,´ napadlo ho vzápětí. Na druhou stranu, opravdu si stále ještě nemohl být jist, že je Andersonová před Malfoyem v bezpečí. A aby se mu dostala do spárů, to nechtěl dopustit, přestože se k němu v poslední době chovala hrozně.

S Andersonovou na pohřeb jejího otce! U Salazara, tohle bylo opravdu za trest. Už předem si dokázal představit ta slzavá údolí, kterými se budou společně brodit. Plačící ženy, plačící Andersonová...to nebyla příjemná vyhlídka. Ušklíbl se. A navíc mají cestovat letadlem! Ještě nikdy letadlem neletěl a musel si připustit, že z toho má trochu obavy. Vlastně ne trochu - má z toho obavy. Velké obavy, připustil si nakonec neochotně. Škoda, že nebylo možné se přes moře přemístit. Takhle si asi bude muset vzít na cestu uklidňující lektvar.

Dopil whisky, s povzdechem vstal a přešel k šatní skříni. Jestliže mají zítra po ránu vyrazit, bude opravdu dobré sbalit si pár věcí už teď.

*****

S Andersonovou se potkal ráno při snídani. Byla oblečená v černých džínách, bílé halence a černém svetru a on na ní mohl oči nechat - v tomhle mudlovském oděvu vypadala ještě štíhlejší a vyšší než obvykle. Ke svému překvapení nenašel na její tváři a očích ani jedinou stopu po pláči.

Poměrně rychle se dohodli, že oba vyrazí ze svého krbu a sejdou se těsně před desátou na Příčné ulici v hospodě U děravého kotle. Když tam Severus s malým kufříkem v ruce dorazil, už na něj čekala a udiveně povytáhla obočí, sotva ho spatřila.
"Myslela jsem, že se převlečete," sjela ho pohledem od hlavy až k patě. "V tomhle se vám jen těžko podaří projít letištní kontrolou, budou vás považovat za nebezpečné individum, neřku-li teroristu, a vůbec vás nepustí do letadla."
Teď byla řada na něm, aby se zatvářil udiveně. Měl na sobě svůj obvyklý černý hábit a ani v nejmenším to nehodlal měnit.
"Opravdu nechápu, slečno Andersonová, co je na mém zcela standardním oblečení tak nevhodného."
"Chtěl jste patrně říci standardním kouzelnickém oblečení. Uvědomte si laskavě, že vstupujeme do mudlovského světa. Na ulici váš kouzelnický hábit možná jen vzbudí trochu pozornosti, ale v prostorách se zvýšenou ostrahou jako je letiště bude jistou příčinou zbytečných potíží. Obzvlášť v době leteckých teroristických útoků," trvala na svém Jean.
"V žádném případě se nebudu převlékat do mudlovského oblečení," zavrčel.
"Ale budete," trochu se usmála. "Předpokládám však, že žádné nemáte, takže se ještě zastavíme v jednom obchůdku kousek odsud. Jdeme," zavelela nekompromisně.

Severus zůstal překvapeně stát. Tohle v Brumbálových instrukcích nebylo. Měl jí doprovodit, měl se postarat o její bezpečnost a měl letět letadlem, ale o mudlovském oblečení nepadlo ani slovo. Chvilku přemýšlel, jestli se nemá vrátit do Bradavic, pak si však představil ředitelův výraz a přešla ho chuť. S povzdechem se vydal za Andersonovou.

*****

U novinového stánku v letištní hale na ně čekal Arthur Weasley a zdaleka na ně mával.
"Jean, Severusi! To jsem rád, že vás konečně vidím," radoval se srdečně. "Kde jste tak dlouho?"
Pak si je s úžasem prohlédl a udiveně pronesl:
"Vypadáte nějak jinak. Oba."
Poslední slova doprovodil nevěřícným pohledem na zamračeného Severuse. Stál tam v rozepnutém černém kabátu, pod nímž byl vidět černý oblek a tenký černý rolák.
"Máš ty letenky, Arthure?" zavrčel nepřívětivě a obezřetně se rozhlížel kolem.

Stále ještě nepřekousl tu nucenou změnu ošacení, a navíc mu dost vadilo, že za něj musela zaplatit Andersonová, protože on sám neměl žádné mudlovské peníze. Divné bylo, že vlastně ani ona neměla peníze - stačila jí jen jakási barevná karta a jeden podpis. Nerozuměl tomu, ale bylo mu trapné se ptát.

"Jsi nějak nervózní, Severusi," usmál se Arthur Weasley. "Že tys ještě nikdy neletěl a bojíš se?"
"Starej se o sebe!" byl Snape čím dál nepříjemnější.
Ani uklidňující lektvar, který si pro jistotu vzal s sebou a pak ho potají upil při nákupu mudlovského oblečení, nestačil k tomu, aby ho zbavil strachu z blížící se cesty.
"Ovládejte se laskavě, kolego," vyčetla mu vzápětí Andersonová, zatímco si brala od Arthura dvě obálky. "Kolik vám dlužím?" zvedla k němu oči.
"Nic, Jean. Albus říkal, že se o to nemáte starat."
Udiveně povytáhla obočí, ale neřekla nic.
"Měli byste už jít, letadlo za chvíli odlétá," popoháněl je Weasley.
"Máte pravdu, Arthure, už běžíme," přikývla.

Oba popadli své kufříky a rychle se vydali k odbavovací přepážce. Ve spěchu předložili úředníkům letenky a osobní průkazy ke kontrole a pak bez problémů prošli bezpečnostním rámem. Letištní personál je vzápětí popohnal přímo k východu, u něhož už stálo připravené jejich letadlo. Hned za nimi se dveře letadla zavřely a stroj začal rolovat na dráhu.

Severus klesl do vysokého sedadla a s obrovským sebezapřením dovolil mladé letušce, aby mu zapnula pás. Jeho citlivý nos okamžitě nasál podivnou vůni, která zřejmě neodmyslitelně patřila k interiéru letadla. Jak se stroj rozjížděl a nabíral na rychlosti, měnila se barva jeho obličeje z bledé na ještě bledší. Všemi smysly vnímal drobné chvění a hvízdavě burácivý zvuk motorů. V okamžiku největšího hluku, kdy už se mu zdálo, že se letadlo musí nutně rozskočit, se náhle někdo dotkl jeho ruky. Překvapeně otočil hlavu. Ta malá dlaň na hřbetu jeho ruky patřila Jean Andersonové. Nechápavě pohlédl do jejích smutných očí.
"Vy jste opravdu ještě nikdy neletěl?" zeptala se sotva slyšitelně.
Zavrtěl hlavou.
"Nebojte se, nic to není. Napoprvé je to trochu divné a možná se vám bude houpat žaludek, ale zvyknete si. Ostatně, už jsme ve vzduchu."
Vzápětí jako by se zastyděla za tu důvěrnost; stáhla ruku zpět a pohroužila se do svých myšlenek.

Severus natáhl krk směrem k okénku a pokoušel se vyhlédnout ven přes mohutnou dámu středního věku. Andersonová měla pravdu - už letěli. A od chvíle, kdy letadlo dosáhlo předepsané výšky, se let změnil v totální nudu zpestřenou jen obědem a sklenkou šampusu. Trochu vzrušení přineslo ještě přistání, kdy měl Severus nepříjemný pocit, že z téhle rychlosti nemůže žádný smrtelník ten obří stroj zastavit, ale všechno dobře dopadlo a on brzy opět cítil pod nohama pevnou zem. ´O co příjemnější je létání na koštěti!´ pomyslel si. ´Sice tam na člověka táhne, ale aspoň má kontrolu nad tím, kam a jak letí a není vydán na pospas někomu, kdo řídí za něj.´

Stockholm, kde právě přistáli, byl skoro stejně nevlídný a studený jako Londýn. Z letiště jeli taxíkem na nádraží a odtamtud ještě nějakých osmdesát kilometrů vlakem. Bylo to směšně pomalé a Severus si v duchu povzdychl nad tím, co všechno musí kvůli Brumbálovi a Andersonové vytrpět. Když je další taxík vysadil před bílým patrovým domkem na kraji Uppsaly, vydechl úlevou.

Uvnitř je přivítala malá shrbená stařenka s bílými vlasy a neuvěřitelně modrýma očima.
"Teto Lindo!" řekla trochu smutně Jean a stařenku objala.
Severusovi se zdálo jako věčnost, než se od ní stará žena se slzami v očích odlepila. Když si otřela oči, upřela svůj pozorný pohled na něj.
"To je můj kolega, profesor Snape," představila ho rychle Jean. "Ředitel naší školy trval na tom, že bych s sebou měla mít nějaký doprovod. Profesore, paní Linda Lindströmová, otcova starší sestra a moje teta."
Trochu se uklonil. "Těší mě, madam."
"I mě velice těší, pane profesore," podala mu ruku. "Jste moc hodný, že jste Jean doprovodil.. Pojďte, ukážu vám váš pokoj, určitě jste po cestě unavený."

Stará paní mluvila perfektní angličtinou a Severus na okamžik zapochyboval, jestli je opravdu Švédka. Vydal se za ní po schodech do prvního patra. Zavedla ho do pokoje pro hosty, jemně upozornila, že se večeře podává dole v jídelně přesně za půl hodiny, a nechala ho konečně o samotě.

*****

Pobyt v Uppsale byl pro Severuse dlouhý a nepříliš zábavný. Během dne chodil všude s Andersonovou, jako by byl její stín. Neměl sice pocit, že by ji právě tady kdokoliv ohrožoval, tím méně Malfoy, ale když už tu byl, chtěl na ni pro jistotu dohlédnout. A tak postával tiše opodál, když rakev s tělem jejího otce pomalu klesala do zmrzlé země nebo když měla Jean jednání na úřadech. Jindy zase sedával nikým nepozorován v koutku obývacího pokoje, když do domu přicházeli příbuzní a smuteční hosté. Ve svém černém oděvu s nimi velmi lehce splynul.

Večery trávil buď zalezlý ve svém pokoji, nebo v křesle v koutě obývacího pokoje, samozřejmě s knihou v ruce. Ale to jen v případě, že tam seděla i ona. Často pak nenápadně pozoroval její bledou tvář, smutné hnědé oči běhající po řádcích malých knih, které tu četla jednu za druhou. A stále častěji si uvědomoval jednu divnou věc - že ačkoliv Andersonová pro svého otce nepochybně truchlí, tak vůbec nepláče. Za celou tu dobu, co odjeli z Bradavic, ji neviděl uronit jednu jedinou slzu, dokonce ani na pohřbu. Bylo to víc než zvláštní, vzhledem k tomu, že svého otce nepochybně velmi milovala. A že by potají plakala ve svém pokoji, vylučoval - určitě by to na ní druhý den poznal.

Mluvili spolu minimálně. Kromě obvyklého pozdravu se jejich komunikace omezovala výhradně na sdělení, kam a za jakým účelem půjdou. Tohle pravidlo Severus poprvé porušil až po pěti dnech, kdy rozmrzele zjistil, že už přečetl všechny knihy, které si s sebou z Bradavic přivezl. Byl večer, Jean Andersonová ležela ve svém rozkládacím křesle a četla si. Když Snape poněkolikáté nervózně přešel kolem veliké knihovny tvořící podstatnou část pokojové stěny, zvedla k němu oči.
"Co se děje?" zeptala se klidně.
"Nic, jen bych potřeboval něco ke čtení. Své knihy jsem už přečetl a tady z těchto," kývl hlavou ke knihovně, "nejsem ani trošku moudrý."
"Proč?"
"Možná proto, že jsou švédsky."
"A to vám snad vadí? V některých budou možná i obrázky," nenechala se vyvést z klidu.
"Obvykle rád rozumím tomu, co právě čtu," zavrčel.

Neochotně vstala, odložila svou knihu a přešla do vedlejšího pokoje, který se také používal jako jídelna.
"Tady máte anglické knihy," ukázala na malou poličku na zdi. "Víc jich v tomhle domě nenajdete, otec je nikdy nečetl a já jich tu nechala jen pár, když jsem se stěhovala."
Severus rychle očima přelétl nápisy na hřbetech.
"Samé mudlovské," řekl nespokojeně.
"Co jiného byste v mudlovském domě čekal? Kompletní kouzelnickou knihovnu?"
"No jistě - co jiného bych tak mohl od mudly asi čekat," vzdychl znechuceně.
Vzápětí si všiml, jak lehce přimhouřila oči a její pohled nepříjemně ztvrdnul.
"Mám vás plné zuby, Snape!" zasyčela. "Jste odporný hulvát a vaše přítomnost v tomto domě je to nejhorší, co mě mohlo potkat."
Překvapeně povytáhl obočí nad jejím výbuchem, ale to už se otočila, rázně vyšla po schodech a hlasitě za sebou zabouchla dveře od pokoje. Zvláštní. Vždyť snad tolik neřekl...

S povzdechem se začal probírat ubohým torzem anglické knihovny. Opravdu samé mudlovské knížky, jedna horší než druhá. Nakonec si jednu vzal a vrátil se s ní do obývacího pokoje. Usadil se do křesla a snažil se začíst, ale moc mu to nešlo. Myšlenky mu stále odlétaly o patro výš, za Andersonovou. Možná si měl ten komentář odpustit, aspoň pro tentokrát. Dalo se přece čekat, že její sebekontrola vezme dříve či později za své, když prožívala takové těžké období.

Za chvíli to nevydržel, odložil knížku na stolek a vstal z křesla. Pár minut nerozhodně přecházel po pokoji, ale nakonec se přece jen vydal nahoru do patra. Několikrát zaklepal na dveře jejího pokoje, nedostal však žádnou odpověď. Pochyboval, že spí - nejspíš s ním jenom nechtěla mluvit. On s ní ovšem ano, i když neměl představu, co jí chce vlastně říct. Opatrně vzal za kliku - dveře nebyly zamčené, takže je trochu pootevřel.
"Slečno Andersonová?"
Žádná odpověď. Napadlo ho, jestli si nenasadila sluchátka a neposlouchá discmana. Pootevřel dveře o něco víc a rozhlédl se ztemnělým pokojem. Chvíli trvalo, než jeho oči přivykly tmě.

A pak ji uviděl. Její tmavá silueta se rýsovala proti oknu, u kterého stála. Nepohnula se, ani když ji znovu oslovil. Pomalu došel až těsně za ni.
"Jean?" ujelo mu.
I ve tmě rozeznal její vlhké oči a potoky slz na tvářích, když se k němu otočila. Plakala, konečně plakala a on kupodivu pocítil úlevu - znervózňovalo ho, když na smrt svého otce nereagovala tak, jak čekal a jak by bylo přirozené. Na druhou stranu měl také trochu pocit viny, protože to byl on, kdo svými nepříjemnými slovy prolomil dosud pevnou hráz jejího sebeovládání. Rozpačitě přešlápl a rukou udělal malé omluvné gesto; nevěděl, jak jinak zareagovat.

Ona s tím zjevně takové problémy neměla. Položila mu hlavu na rameno, jako by se to rozumělo samo sebou, a její krásné tělo se doslova otřáslo vzlyky. Chvilku váhal, než ji konečně objal a přitiskl k sobě. Pak zavřel oči, několikrát se zhluboka nadechl a soustředil své myšlenky. Snažil se udržet pod kontrolou emoce, snažil se nedovolit svým rukám hladit ji po vlasech a po zádech. Ne, tohle prostě nesměl. Měl pro to tisíc argumentů a dnes přibyl ještě další - nesměl a ani nechtěl zneužít její bolesti. Dobře si uvědomoval, že jediný důvod, proč mu dovolila takhle tam s ní stát, je ten, že potřebuje nějaké rameno, na kterém by se mohla vyplakat. A v té chvíli nehrálo roli, že to bylo Smrtijedovo rameno.

Zdálo se mu, že ji takhle drží snad celé hodiny, než se její vzlyky konečně trochu zmírnily. Nohy už měl úplně dřevěné a v zádech cítil bodavou bolest, jak byl kvůli ní mírně nakloněný ke straně. Bylo na čase něco s tím udělat. Nepatrně se odtáhl, sáhl do kapsy a nabídl jí svůj kapesník. O pár kroků dál rozeznal malou pohovku, ke které ji pomalu dovedl. Musel se posadit spolu s ní, protože se ho křečovitě držela a odmítala ho pustit. Svezl se trochu níž, aby se mohl opřít, a také ona začala po chvíli hledat vhodnější polohu. Jak opírala hlavu o jeho rameno, slyšel, že se její dech pomalu uklidňuje. Stále ještě plakala, ale už to byl tichý pláč, takový, co dovolí zmučené mysli upadnout do milosrdného spánku. I on se cítil unavený, avšak bezpečně věděl, že musí vstát a odejít, až Andersonová usne. Dnes večer bylo jeho místo vedle ní, zítra ráno na něm však už nebude vítán. Zítra ráno bude totiž všechno ve starých kolejích a on bude zase jen…Smrtijed.

Zůstal s ní ještě dlouho poté, co usnula a dokonce měl pocit, že na okamžik usnul i on. Nakonec se však opatrně vyprostil z jejího objetí a přikryl ji dekou, kterou našel na posteli. Pak tiše vyklouzl z pokoje a šel si dát sprchu. Hodně studenou sprchu, aby zchladil svou touhu.


Kapitola dvacátá čtvrtá - Masáž

Když se Jean Andersonová toho sobotního rána vzbudila, oči ji ještě pálily od pláče, ale v duši už cítila zvláštní klid. Jako by se díky té včerejší emocionální bouři vnitřně očistila a se smrtí svého otce konečně vyrovnala. Poprvé také začala vážně přemýšlet o návratu do Bradavic. Ten den sice ještě potřebovala dořešit s tetou Lindou pár věcí týkajících se správy domu, který po otci zdědila, ale to byla asi tak poslední důležitá věc, která ji tu čekala - pak už jí nic nebránilo v odjezdu.

Sešla dolů do kuchyně a začala připravovat snídani. Když postavila vodu na kávu, uvědomila si, že stále ještě automaticky respektuje otcovo přání, aby v domě zbytečně nekouzlila. A přitom připravit jídlo za pomoci hůlky bylo tak snadné! ´Ne,´ rozhodla se vzápětí, ´nebudu kouzlit. Tentokrát ještě ne, i když se na to bude Snape zase tvářit divně.´

Snape. Cítila se hloupě, že mu včera plakala na rameni. Už před odjezdem z Bradavic věděla, že je jen otázka času, kdy jí povolí nervy a rozpláče se jako malé dítě, ale doufala, že se to odehraje někde v ústraní a on o tom nebude vědět. No, nepovedlo se. Když teď o tom přemýšlela, nesmírně ji překvapovalo, že neutekl už ve chvíli, kdy poprvé uviděl její slzy. Neměl přece jediný důvod tam s ní zůstat, zvlášť když se k němu v poslední době chovala…no, přinejmenším dost odměřeně.

Právě přemýšlela o tom, že by mu za to asi měla poděkovat, když zaslechla na schodech jeho kroky. Vzápětí vešel do kuchyně a popřál jí dobré ráno, ale už z tónu jeho hlasu poznala, že pro něj vůbec dobré není.
"Dobré ráno," odpověděla nicméně a ohlédla se po něm.
Zdálo se jí to, nebo byl nějak…nakřivo? Jako by ho něco bolelo a on se to snažil přemoci. Když sedal ke stolu, zaslechla jeho tiché syknutí.

"Co se vám stalo?" zeptala se opatrně.
"Nic," zavrčel a sáhl po kávě, ale jak se natáhl, syknul znovu.
"Nebolí vás něco? Třeba záda?" zkusila střelit od boku.
Loupl po ní okem a neochotně připustil: "Trochu."
"Aha. A vzal jste si na to něco?"
"A co asi?" prsknul naštvaně. "Nic tu nemám. Kdybychom byli v Bradavicích, uvařím si lektvar, ale tady…" Bezmocně rozhodil rukama.
"Vy si sebou nemáte vůbec žádné lektvary?" podivila se.
"Samozřejmě, že nějaké mám! Vždycky si beru pár lahviček s těmi nejzákladnějšími, ale všechen lektvar proti bolesti jsem v noci vypil a další nemám."
"To máte tedy smůlu," konstatovala věcně. "V celé Uppsale a blízkém okolí není ani jediný kouzelnický doktor, ten nejbližší je až ve Stockholmu. Ale můžete jít k mudlovskému lékaři."
"Nikdy," odpověděl stručně a jasně.

Jean bezradně pokrčila rameny a postavila před něj talíř se snídaní.
"Pak už vám můžu nabídnout jedině masáž."
"To je určitě zase nějaký mudlovský výmysl," trefil se hned napoprvé.
"Přesně tak," odsekla. "Ale já masírovat umím a určitě by vám to aspoň trochu pomohlo. Kdybyste ovšem překonal svou nepřekonatelnou hrdost a snížil se k něčemu tak mudlovskému."
"V čem to spočívá?" zeptal se podezíravě.
"No, svléknete se a…"
"Tak to ne!" zamítl rovnou.
Lhostejně pokrčila rameny.
"Dobře, jak chcete. Záda bolí vás a ne mě."

Neodpověděl a pustil se do jídla. Jean ho tedy nechala o samotě a odešla do obývacího pokoje. Do kuchyně se vrátila až za dlouhou dobu, ale Snape stále ještě seděl za stolem, i když už očividně dávno dojedl. Jean založila ruce na prsou, opřela se zády o kuchyňskou linku a s hlavou mírně nakloněnou na stranu se na něj upřeně dívala.

"Co na mě tak zíráte?" zavrčel.
"Ale nic. Jen čekám, jestli vůbec vstanete."
"Proč bych nevstal?" pronesl hrdě a vzápětí se o to i pokusil. Povedlo se mu to napodruhé, ale pak zůstal stát pevně opřený o stůl, s bolestivou grimasou v obličeji.
"Zatraceně!" ujelo mu.
"Řekněte mi, Snape, proč jste tak paličatý? Ta masáž by vám vážně pomohla," zkusila to znovu.
"Ne," řekl nekompromisně.
Jean se trochu ušklíbla.
"Jak chcete. Kdybyste si to náhodou rozmyslel, stačí říct."

Nechala ho tam stát a znovu se vydala do obývacího pokoje, kde právě začal vyzvánět telefon. Byla to teta Linda, která bydlela jen o pár ulic dál. Dohodly se, že k ní v poledne přijdou se Snapem na oběd, aby se ještě domluvily na pár věcech. Teprve když Jean zavěsila, napadlo ji, zda bude Snape vůbec schopen na ten oběd dojít. Z kuchyně totiž zaručeně ještě nevyšel.

V duchu přemýšlela, proč se vůbec stará o to, zda ho něco bolí. Od toho okamžiku, kdy se dozvěděla, že je Smrtijed, ho prostě přestala brát jako člověka. Možná to opravdu bylo nezasloužené, jak se ji snažili její kolegové přesvědčit, ale ona odjakživa těžko nesla, když ji někdo hluboce zklamal. Ať byl však jakýkoliv, včera jí pomohl a ona teď cítila povinnost mu to oplatit.

Vstoupila do kuchyňských dveří a uviděla ho stát u stolu přesně v té pozici, v jaké ho opustila. Rázně k němu přistoupila.
"Tak to už by stačilo, pane kolego."
Položila si jeho ruku kolem ramen a trochu ho podepřela.
"Konec řečí a jdeme!" přikázala mu.
"Kam?" zeptal se nedůvěřivě a opatrně se o ni opřel.
"Do pokoje. Ten dubový stůl bude vhodný. Myslím na masáž, samozřejmě."
"Nevěřím, že to pomůže."
V jeho hlase už však nebyla taková jistota, spíš jen odevzdanost. Vzdychl a udělal malý krok kupředu.

Trvalo jim docela dlouho, než do pokoje došli. Jean ho nechala opřít se rukou o židli a vzápětí přinesla z ložnice deku, kterou položila přes stůl. Podezíravě se na ni zadíval.
"Tak na co čekáte? Svlékněte se a položte se na stůl na břicho."
Loupl po ní očima a pak se s obtížemi pokusil svléknout si košili. Jean ho chvíli pozorovala, potom potřásla hlavou, na chvilku odešla z místnosti a vrátila se s hůlkou a také s malým kelímkem.
´Promiň, tati, ale přišla chvíle, kdy prostě kouzlit musím,´ řekla si v duchu.
"Fere Nudus!" poručila a mávla hůlkou ke Snapeovi. V ten okamžik se veškeré jeho oblečení sesypalo na jednu hromádku na zem a on tam stál jen v trenýrkách a v ponožkách.
Blýsklo se mu v očích.
"Tohle-jste-přehnala," procedil skrz zuby.
"Myslíte?" pousmála se a znovu provokativně zvedla hůlku. "Ještě můžu pokračovat, jestli chcete."
"Přestaňte!" sykl, opatrně se přesunul ke stolu a začal se na něj skládat tak rychle, jak mu jeho bolavá záda dovolila.

Když konečně ležel, sáhla Jean pro gumičku, aby mu sepnula vlasy. Překvapeně sebou trhnul, jakmile ucítil její prsty na zátylku.
"Co to děláte?" zeptal se neklidně.
"Chci vám sepnout vlasy, abyste je neměl mastné od masážního krému," pousmála se nad jeho nedůvěrou. "Doufám, že to přežijete."
Něco nesrozumitelného zavrčel, ale nebránil se.

Jean si musela v duchu přiznat, že se jeho vlasů dotýká o něco déle, než je opravdu potřeba. Ačkoliv to nebylo poprvé, co měla tu příležitost, opět ji překvapilo, že jsou jako z hedvábí. I když na první pohled vypadaly trochu mastně. Pak nabrala z kelímku krém a jemně mu ho rozetřela po zádech. Vzpomněla si na Minervu McGonagallovou a její vyprávění o plavkách a musela se pousmát. Minerva měla samozřejmě pravdu - jeho tělo bylo moc pěkně stavěné. Nikdy by do něj něco takového neřekla, ostatně pod jeho stále vlajícím hábitem se to dalo jen těžko vytušit. A kdyby je teď zástupkyně ředitele viděla, co tu spolu vyvádějí...no, asi by se nestačila divit.

Přejela dlaněmi po jeho zádech odshora dolů a zarazila se - všechny jeho svaly byly úplně napjaté v podvědomé reakci na něco neznámého.
"Zkuste se aspoň trochu uvolnit," požádala ho. "Jinak to nebude k ničemu."
Zhluboka se nadechl a pak něco zamumlal. Bylo jí jasné, že není zvyklý, aby se ho někdo takhle dotýkal, ale snažil se poslechnout, což ucítila, jakmile mu znovu přejela po zádech. Napětí v jeho těle aspoň trochu povolilo.
"To už je lepší," pochválila ho.
Přidala trochu krému a zpočátku se soustředila hlavně na to, aby mu záda prohřála a uvolnila. Pod poslední žebrem na pravé straně náhle ucítila nějakou nerovnost. Byla to velká jizva, zjevně památka na hodně hlubokou ránu. Znovu se jí opatrně dotkla a pohlédla Snapeovi do obličeje. Měl přivřené oči, ale jako by věděl, že se na něj dívá.
"To už je zhojené," zamumlal.
"Kde jste k tomu přišel?" nedalo jí, aby se nezeptala.
"Nechci o tom mluvit," prohlásil.

Jean jen tiše pokrčila rameny a její dlaně se znovu rozběhly po jeho zádech. Po několika minutách přitiskla palce k jeho páteři a začala postupně probírat jeden obratel po druhém. U jednoho z hrudních obratlů ucítila, že něco není v pořádku. Přitlačila a Snape syknul bolestí.
"To je ono?" zeptala se pro jistotu.
"Jo," zavrčel.
Jemnými pohyby začala obratel uvolňovat. Věděla, že ho to bolí a dala si s tím místem hodně práce. Pak pokračovala po páteři dál směrem dolů. Znovu syknul, když se dostala ke křížovým obratlům.
"Tady?" přitlačila trochu na levé straně.
Jenom něco zamumlal. Usmála se pro sebe a stáhla mu trenýrky o maličký kousek níž. V tu chvíli měla dojem, že vyskočil snad půl metru nad stůl.
"Co si sakra myslíte, že děláte?" vztekal se a snažil se vstát.
Rychle ho přitlačila zpátky na stůl.
"Uklidněte se! Bederní páteř končí mnohem níž, než je guma vašeho spodního prádla a já se tam potřebuju dostat. Žádné postranní úmysly nemám, věřte mi."
"Nevěřím," zasyčel.
Vzápětí syknul znovu, když Jean pořádně zatlačila na jeden z obratlů.
"Dávejte si pozor na pusu, nebo toho budete litovat," řekla škodolibě.
Po chvíli uvolnila tlak a krouživými pohyby sjela o další obratel níž. Už se nebránil.

Když mu zkontrolovala celou páteř, vrátila se k lopatkám, ale tam žádný problém nenašla. Ještě chvíli mu přejížděla dlaněmi po zádech, až si byla jistá, že nic nezanedbala. I když jí už trochu bolely ruce, nechtěla přestat - bylo příjemné se ho dotýkat a výjimečně k tomu měla i "legální" příležitost. Po chvíli však potřásla hlavou a sama sebe okřikla - vždyť před ní ležel někdo, kdo ztratil její důvěru. Smrtijed. ´Mimořádně přitažlivý Smrtijed,´ opravila se v duchu, ale současně od něj odstoupila a řekla:
"Teď si pomalu a opatrně sedněte, ať se vám nezatočí hlava, a přesuňte se na židli. Ještě vám namasíruju krk a ramena."

Severus Snape se začal neochotně zvedat. Ačkoliv na sebe Andersonovou původně nechtěl nechat vůbec sáhnout, musel si teď připustit, že mu ta masáž opravdu pomohla. Ne že by ho nic nebolelo, ale bolest už rozhodně nebyla tak silná. Nemluvě o tom, že cítit její dlaně na zádech bylo neuvěřitelně příjemné - i přes těch pár bolestivých okamžiků, kdy přesně nahmátla problematická místa.

Sedl si na židli a záhy ucítil, jak mu Andersonová nanesla na šíji trochu masážního krému a začal ho roztírat. Zatímco její dlaně kroužily po jeho krku a ramenech, zavřel slastně oči. Když pak její prsty obratel po obratli šplhaly vzhůru po jeho krku a přibližovaly se k vlasům, ucítil v zádech takové mrazení, až se otřásl. Poprvé si začal tajně přát, aby už toho nechala a přestala se ho dotýkat. Nebezpečí, že se neovládne, se zvětšovalo každým okamžikem. Znovu si začal v duchu opakovat všechny ty důvody, proč jí nesmí podlehnout, proč se od ní musí držet dál. Zatraceně, jak se má tak asi držet dál, když před ní sedí skoro nahý a ona se ho téměř libovolně dotýká? No, určitě je to aspoň dostatečné poučení pro to, aby na sebe příště nepouštěl ledovou vodu, pokud je zrovna ztuhlý.

Když náhle přestal cítil dotyk jejích teplých dlaní, vytrhnul se ze svého sebezpytování.
"Už můžete otevřít oči," řekla. "Víc s tím udělat nemůžu. Snažila jsem se, ale nečekejte žádné zázraky. Nejlepší by bylo, kdybych tu masáž mohla ještě zítra zopakovat, jenže to už možná budeme v Bradavicích a počítám, že nebudete mít zájem."
"Plánujete odjezd?" zeptal se, zatímco pohledem pátral po svém oblečení.
"Přesně tak, možná dokonce dnes navečer. Na oběd jdeme k tetě Lindě a pak už by mi nic nemělo bránit v návratu do Bradavic."
"To rád slyším," přikývl.
"Ještě se na chvilku otočte, trochu vás otřu, abyste neměl mastné oblečení," řekla a on se poslušně obrátil. Několikrát ho jemně přejela ubrouskem, pak vzala hůlku a nechala k sobě přiletět jeho oblečení.
"Zvládnete se obléct sám?" zeptala se, zatímco mu ho podávala.
"Doufám," přikývl.
"Dobře, hned se vrátím," řekla, sundala ze stolu deku a odešla.

Oblékl se a pak si všiml kelímku s masážním krémem. Zatímco k němu znalecky čichal, vrátila se Andersonová zpátky a zadívala se na něj s potutelným úsměvem.
"Čemu se smějete?" trochu zavrčel. Věděl, že příčinou jejího podivného úsměvu je nepochybně zase on a vůbec se mu to nelíbilo.
"Tomu, jak vám to sluší," pochválila ho.
Stále měl vlasy sepnuté gumičkou a očividně si to neuvědomoval. A kupodivu vypadal v tomhle atypickém účesu docela dobře.
"Nechápu, co máte na mysli," brblal.
Přistoupila k němu trochu ze strany a sáhla mu do vlasů. Cukl sebou, protože nevěděl, co mu chce udělat, ale jakmile mu to došlo, poslušně sklonil hlavu. Když měl vlasy konečně volné, nacvičeným pohybem je prohrábl prsty.

Jean mu vzala z ruky kelímek s krémem, uchopila svou hůlku a zamířila ven z pokoje.
"Slečno Andersonová," zarazil ji jeho hlas ve dveřích. Tázavě se otočila.
"Děkuju," dodal stručně.
"Já děkuju za včerejší večer, profesore," řekla tiše a rychle vyšla na chodbu.

*****

Ještě týž den pozdě odpoledne nasedli na vlak a odjeli do Stockholmu. Měli docela štěstí, že se v posledním večerním letu do Londýna uvolnila dvě místa, protože všechna ostatní letadla byla beznadějně plná. Snape tentokrát snášel let mnohem lépe; měl pocit, že už si na tohle divné létání skoro zvyká. Krátce po půlnoci vystoupili v Bradavicích z krbu, samozřejmě každý ve svém pokoji.


Kapitola dvacátá pátá - Pán zla

Vánoční prázdniny k lítosti většiny studentů skončily a školní rok běžel kupředu svým obvyklým tempem. Minerva McGonagallová opravdu dodržela slovo a vrátila se do Bradavic až po Novém roce, stejně jako většina jejích kolegů. Všichni profesoři, snad s výjimkou Trelawneyové, byli mile potěšeni změnou, která se o vánocích udála s Jean Andersonovou a Severusem Snapem. Ne že by se teď snad na potkání radostně objímali, ale Jean už byla schopna setrvat s ním v jedné místnosti, aniž by se na ní projevovaly dříve tak časté příznaky totálního znechucení. A nic na tom neměnil ani fakt, že se Snapem kromě obvyklého pozdravu v podstatě nekomunikovala.

*****

Čas ukrajoval z nového kalendářního roku již sedmnácté odpoledne, když Severus Snape zaklepal na dveře Brumbálovy pracovny.
"Pojď dál, Severusi, už na tebe čekám," ozval se zevnitř ředitelův hlas.
Když vstoupil, Brumbál jen mlčky pokynul ke křeslu. Severus se do něj trochu upjatě posadil a trpělivě vyčkával, až jeho nadřízený přeruší mlčení. Netrvalo to dlouho.
"Jsi opravdu připravený, můj chlapče?" zeptal se a jeho hlas byl plný obav.
"Ano, jsem," odpověděl Severus stručně.
"Máš ještě možnost si to rozmyslet a zůstat. V Bradavicích jsi v bezpečí i v případě, že by Voldemort tvou roli odhalil."
"Ne," řekl Snape stručně. "Půjdu."
Brumbál jen vzdychl a starostlivě potřásl hlavou.
"Vím, že je asi zbytečné to opakovat, Severusi, přesto však cítím jako svou povinnost znovu ti říct, jak nesmírně si vážím všeho, cos pro Řád udělal. Nejen v minulosti, ale hlavně v posledních dnech. A věř mi, že si nic na světě nepřeju víc, než mít tě v pořádku zpátky."

Severus mlčky přikývl. Trochu ho deprimoval tón, jakým s ním Brumbál mluvil - jako by se už neměl vrátit. Byla to sice dost pravděpodobná varianta, ale přesto by dal v tuto chvíli přednost obvyklým jiskřičkám v jeho modrých očích. Tázavě na ředitele pohlédl a když se ujistil, že mu nechce sdělit nic dalšího, zvedl se k odchodu. Cestou do sklepení se ještě zastavil ve sborovně. Ne že by tam snad měl něco tak důležitého na práci, ale doufal, že bude mít štěstí a zastihne tam Jean Andersonovou. Potřeboval ji vidět, zoufale ji potřeboval vidět. Možná to bylo dnes opravdu naposledy.

Byl potěšen, když ji našel v křesle u krbu, stočenou téměř do klubíčka, s obrovskou knihou v ruce. Pár pramenů světlých vlasů jí právě neposlušně sklouzlo do obličeje a ona je nacvičeným pohybem vrátila na původní místo. ´Zvláštní - ona snad nikdy nedokáže sedět v křesle normálně,´ napadlo ho. Vůbec jeho přítomnost nepostřehla, natolik byla zabraná do knihy. Kvůli ostatním kolegům, kteří ve sborovně seděli a kteří si ho všimli, však pro jistotu sebral ze stolku u okna ranní vydání Denního věštce. Aby si snad nemysleli, že přišel jen tak.

Došel do sklepení a začal se převlékat. Zdálo se mu, jako by se dnes večer blížil mnohem rychleji, než v jiných dnech. Zatímco si oblékal smrtijedský plášť a připravoval masku, plně se soustředil na to, aby svou mysl vyčistil od vzpomínek a emocí. Všechno nepatřičné muselo pryč, což se vztahovalo i na Jean Andersonovou. Přestože si ji předtím přál vidět, teď už pro ni nesmělo být v jeho hlavě místo. K obvyklým třem lahvičkám, které s sebou brával na smrtijedská setkání, přidal dnes ještě čtvrtou, s lektvarem zmírňujícím následky kletby Cruciatus. Bude se mu určitě hodit...tedy pokud to přežije. A tím si nebyl ani v nejmenším jist.

*****

"Jean. Jean?" zazněl ztichlou sborovnou hlas Minervy McGonagallové.
Jean Andersonová překvapeně vzhlédla od rozečtené knihy a omluvně se usmála na zástupkyni ředitele, která teď seděla ve vedlejším křesle.
"Promiňte, Minervo, nějak jsem se zabrala do čtení."
"Všimla jsem si," usmála se McGonagallová. "Ale to spíš já bych se měla omluvit, že vás ruším."
"Ne, to je v pořádku."
"Je to jen taková hloupost, na kterou jsem se vás chtěla zeptat, Jean," začala ředitelka Nebelvíru. "Mluvila jsem s Albusem a on se zmínil, že prý jste donutila Severuse obléci se do mudlovského, když s vámi jel do Švédska. Je to pravda?"
V tu chvíli Jean zjistila, že se na ni upírají zraky všech ostatních profesorů ve sborovně.
"No ano, bylo to tak," přikývla trochu rozpačitě, překvapená jejich zájmem.

Podle reakcí kolegů Jean snadno pochopila, jak moc je ta zpráva překvapila. Kratiknot něco mumlal a rozhorleně kroutil hlavou, Hoochová se smála na celé kolo a silně rozrušená Trelawneyová vyběhla ven ze sborovny.
"A můžete nám prozradit, jak jste něco takového dokázala?" usmívala se McGonagallová.
"Já vlastně ani nevím," přiznala po pravdě Jean. "Prostě jsem mu řekla, že v tom svém kouzelnickém oblečení neprojde letištní kontrolou a donutila ho vlézt do nejbližšího obchodu s mudlovskými obleky."
"A co měl nakonec na sobě? A jak vypadal?" vyzvídala Hoochová.
Jean musela podrobně popsat Snapeův vzhled a zodpovědět ještě mnoho dalších dotazů týkajících se její společné cesty s profesorem lektvarů. Zvlášť její vyprávění o Snapeově prvním letu letadlem je nadchlo. Ale to, že mu plakala na rameni a den nato ho masírovala, si přece jen nechala raději pro sebe.

*****

Bolest. Hrozná, příšerná, nesnesitelná bolest mu projížděla celým tělem. Zdálo se, že to trvá celé věky, i když to byl teprve pátý Cruciatus, který na něj Pán zla seslal. Jenomže Voldemort se tentokrát opravdu hodně zlobil. Severus si přál, ať už to skončí, přál si být raději mrtvý, než muset dál snášet tu šílenou bolest. Zatím ještě dokázal soustředit všechny své myšlenky na uzavření mysli, ale bylo to stále těžší a těžší.

A přitom se zpočátku zdálo, že nebude až tak zle. Voldemort byl v poměrně dobrém rozmaru, když podle svého zvyku postupně promlouval se svými služebníky, a zvlášť úspěch jeho tří stoupenců na ministerstvu kouzel ho viditelně potěšil. Všechno se ale změnilo, když přišla řada na Severuse.
"Á, tady je náš milý profesor lektvarů," pronesl posměšně a v jeho bledé tváři rudě žhnuly oči. "Jsem s tebou nespokojen, Severusi, velmi nespokojen."
"Můj Mistře," pronesl Snape a trochu sklonil hlavu, "nejsem si jist, že chápu, o čem mluvíte."
"Tak ty to nevíš?" podivil se Voldemort. "Ty nevíš, že ten tvůj zatracený lektvar byl k ničemu? Že ho mudlové odhalili při první kontrole?"
"Mistře, to přece není možné, ten lektvar..."
"Ten lektvar jsi totálně zbabral!" rozzlobil se Voldemort. "A nesnaž se mi namluvit, že jsi o tom nevěděl!"
"Připravil jsem ten lektvar podle svého nejlepšího vědomí a svědomí," řekl Snape pokorně. "Nechápu, jak ho mohl někdo odhalit."
"Nechápeš..." zamyslel se na chvíli Voldemort a nebezpečně se pousmál. "Kam ten svět jenom spěje, když už ani profesor lektvarů neumí připravit pořádný smrtící lektvar? Crucio!"

Kletba přišla nečekaně a s takovou silou, že okamžitě srazila Severuse k zemi. Chvíli se zmítal v bolestech, než dokázal pomalu vstát.
"Podívej se na mne!" zasyčel Voldemort.
Pomalu zvedl hlavu. Jakmile se jejich oči setkaly, ucítil, jak se Pán zla snaží vniknout do jeho mysli a musel soustředit všechnu svou sílu, aby mu v tom dokázal zabránit.
"Neměl jsem ti věřit! Už dávno jsem ti neměl věřit! Od chvíle, kdy jsi před pěti lety pronásledoval mého věrného Quirella a snažil ses mu znemožnit cestu ke Kameni mudrců!" syčel dál Voldemort.
"Můj pane," namítl Severus tiše, "hádanka, kterou jsem přispěl k ochraně kamene, byla tak jednoduchá, že ji dokázal rozluštit i student prvního ročníku."

Byla to pravda jen částečně, protože ta hádanka představovala náročnou zkoušku logických schopností i pro dospělého vzdělaného člověka. Ve skutečnosti Severuse nikdy nepřestalo zlobit, že se s ní Hermiona Grangerová dokázala vypořádat už ve svých jedenácti letech.

"Neodmlouvej mi!" znovu ho probodly rudé hadí oči Pána zla, který se stále pokoušel vniknout do jeho mysli. A znovu neúspěšně.
"Crucio!" zahřměl vzápětí. Všechna jeho zloba a vztek opět projely Snapeovým tělem jako tisíc nožů.
"Slíbil jsi mi, že ten lektvar dokážeš připravit tak, aby ho nikdo nerozpoznal! Buď jsi tak neschopný hlupák, nebo ses mě opravdu pokusil zradit!" vztekal se Voldemort a přidal další kletbu.
"Můj pane, nikdy bych vás nezradil," šeptal Snape, zatímco se znovu pokoušel zvednout ze země. "Sloužím vám, jak jen nejlépe dovedu. Lituji, že jsem se dopustil takové chyby."

Ale Voldemort ho neposlouchal a sesílal na něj další a další kletby. Severus už pomalu přestával věřit, že to někdy skončí. Možná pokud by se Pán konečně rozhodl ho zabít... Ležel na studené mokré zemi a ani se nepokoušel vstát, protože to bylo zbytečné. Jakmile se zvedl, další Cruciatus ho okamžitě srazil dolů. Nakonec ho jen milosrdná mdloba uchránila od další bolesti a utrpení.

*****

Bylo slunečné nedělní ráno a počasí se konečně umoudřilo natolik, že se Jean Andersonová mohla vydat na svou lekci létání s nebelvírskými studenty. Nepříjemně silný vítr, který už skoro týden hrozil shodil z koštěte každého, kdo by se odvážil vzlétnout, se toho dne naštěstí utišil, a tak si mohli vynahradit zrušenou páteční hodinu. Jean zvedla své koště do vzduchu a spolu s ní vzlétla i Ginny Weasleyová.
"Tak do toho, slečno Weasleyová," pobídla ji a Ginny začala předvádět obraty, které se naučila v minulých lekcích.
"No výborně, to bylo velice slušné," pochválila ji a pokynula dalšímu studentovi, aby Ginny vystřídal a pochlubil se svým leteckým uměním. S tím, co její svěřenci zatím předváděli, mohla být opravdu spokojená.

Právě v okamžiku, kdy byl ve vzduchu Harry Potter, upoutal její pozornost nepatrný pohyb na okraji Zapovězeného lesa. Přestala sledovat Pottera a pozorně se zahleděla tím směrem. Bylo to poměrně daleko a stále si nebyla úplně jistá, ale…ne, nebylo pochyb.
"Pane Pottere, okamžitě slétněte dolů k ostatním. Všichni zůstanete tady, samozřejmě na zemi, a vy osobně mi ručíte za to, že se nikdo nevzdálí," přikázala překvapenému Harrymu. "Já se hned vrátím."

Nečekala, až Potter uposlechne jejího příkazu, a otočila své koště k lesu. Několikrát zakroužila nad jeho okrajem a chvíli se pátravě se rozhlížela, než slétla k zemi. S hůlkou v ruce se pak sklonila nad Severusem Snapem. Ležel na boku na zemi a jeho tělo se otřásalo nekontrolovatelnými vibracemi. Tiše k ní zdvihl utrápené černé oči a Jean se zachvěla. Bylo v nich tolik bolesti...

Věděla, že nemá smysl zabývat se tím, co se mu vlastně stalo - teď potřeboval především rychlé ošetření.
"Nehýbejte se, profesore, naložím vás na nosítka a přenesu na ošetřovnu," řekla a chystala se přeměnit své koště, když se všimla, že se ji Snape snaží zarazit. Pokoušel se promluvit, ale zuby mu drkotaly a jeho hlas byl velice slabý. Jean se naklonila až k němu, aby vůbec zaslechla, co říká.
"Nosítka...ne...musím jít...sám. Kvůli...studentům."
"To je nesmysl, v tomhle stavu nikam nedojdete a já vás nedokážu celou cestu podpírat, na to je do hradu příliš daleko," nesouhlasila s ním.
"Potter...viděl jsem ho s vámi...pomůže vám," zašeptal.
Jean zamyšleně přikývla.
"Dobře, to by snad šlo. Hned jsem zpátky."

Nasedla na své koště a vyrazila ke skupince nebelvírských studentů, kteří se vzrušeně dohadovali o tom, co se asi stalo. Když vedle nich přistála, ztichli a napjatě čekali, co jim sdělí.
"Vím, že vás to nepotěší, ale budeme muset naši hodinu na nějakou dobu přerušit. Pane Pottere, vy půjdete se mnou, potřebuji vaši pomoc. Pane Weasley, doběhněte, prosím, na ošetřovnu a sdělte madam Pomfreyové, že dostane brzy nového pacienta. Slečno Grangerová, přiveďte tam pana ředitele. Slečno Bellová, odveďte ostatní do hradu a dohlédněte, aby se cestou nikde nezdržovali. Dám vám vědět, pokud budeme moci ještě dnes v létání pokračovat. A teď všichni odchod."

Studenti na ni chvilku překvapeně zírali, ale neřekli ani slovo a bez odporu se vydali zpátky k hradu. Jean pokynula Harrymu, aby letěl s ní. Přistáli vedle Snapea, který ležel v nezměněné poloze, odložili svá košťata a pomalu ho postavili na nohy. Jean si uvědomila, že Potter nevypadá zas tak moc překvapeně - jako by to nebylo poprvé, co vleče na ramenou zraněného profesora lektvarů. Vzhledem k jejich vzájemné antipatii jí to připadalo více než podivné.

Podepřeli ho každý z jedné strany a vydali se do hradu. Jean se zdálo, že jim trvalo celou věčnost, než tam došli. Přestože se Snape snažil předstírat, že mu nic není, a to zvlášť v okamžicích, kdy zahlédl přicházet nějaké studenty, spočívala na Jean a na Harrym značná část jeho váhy. Oba také zřetelně cítili vibrace, kterými se jeho tělo prakticky nepřetržitě otřásalo.

Poppy Pomfreyová je čekala ve dveřích ošetřovny. Tvářila se přísně a netrpělivě, jako by se už nemohla svého pacienta dočkat.
"Dejte ho tam dozadu," ukázala jim do zadní části ošetřovny, kde byla mezi rozhrnutými závěsy vidět připravená postel.
Sotva ho položili, rozlehly se místností spěšné kroky a vzápětí se už nad profesorem lektvarů skláněl Albus Brumbál. Ve tváři měl starostlivý výraz a jeho modré oči v té chvíli nevěnovaly pozornost ničemu jinému než zraněnému muži. Chvíli na sebe se Snapem mlčky hleděli, než ředitel beze slova stiskl jeho ruku. Když se narovnal, měla Jean pocit, jako by se v jeho očích na okamžik zaleskly slzy. Ve zlomku vteřiny se však pustil do řešení vzniklé situace.
"Poppy, Violeto, na slovíčko, prosím," pokynul ošetřovatelce i madam Vínové, která přišla na ošetřovnu spolu s ním.

Všichni tři poodešli kousek stranou a Jean je pozorně sledovala. Tušila, že námětem jejich rozhovoru je nejspíš spolupráce Violety Vínové s Poppy Pomfreyovou při Snapeově léčbě. I nepříliš zkušený kouzelník by poznal, že jeho příznaky odpovídají silné kletbě Cruciatus, a právě na léčení jejích následků byla nová učitelka bylinkářství odbornice. Rázná gestikulace bradavické ošetřovatelky dávala tušit, jak moc je dotčená tím, že se jí chce někdo plést do řemesla, ale Brumbálovy diplomatické schopnosti nakonec slavily úspěch. Obě ženy svorně vyrazily ke Snapeově posteli.

"Co vy tady ještě děláte?" obořila se vzápětí Pomfreyová na Jean a na Harryho Pottera. "Tohle je ošetřovna a ne divadlo. Ven!"
Jean a Harry na sebe jen bezmocně pohlédli a společně zamířili k východu. Když Jean zjistila, že je to Brumbál, kdo jim kráčí v patách, zastavila se a počkala na něj.
"Co se mu stalo, pane řediteli?" zeptala se tiše. Potter už byl naštěstí z dohledu i z doslechu.
Brumbálovy modré oči se na ni usmály.
"Povím vám to, Jean, ale ne tady. Pojďte se mnou do ředitelny, zvu vás na citrónovou limonádu."
"Takovému pozvání se nedá odolat," pousmála se.
 

Pokračování