ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Učitel obrany proti lásce
Autor: Ginny

Kapitola dvacátá šestá - Na Ministerstvu kouzel

Jean upila ze své skleničky a trochu se jí stáhly koutky úst.
´Ne, citrónová limonáda opravdu nebude můj oblíbený nápoj,´ pomyslela si. ´Jak to ten Brumbál vůbec může pít?´
Ředitel ovšem nevypadal, že by vnímal, co pije - byl roztržitý a zamyšlený.
"Pane řediteli?" zkusila se mu po chvíli Jean připomenout.
Jeho modré oči se na ni omluvně usmály.
"Promiňte, slečno Andersonová, trochu jsem se zamyslel. Asi bych měl konečně zodpovědět tu otázku, kterou jste mi položila na chodbě. Stručně řečeno, Severus Snape se dnes v noci zúčastnil schůzky Smrtijedů a Voldemort mu projevil svou nespokojenost kletbou Cruciatus - ale to jste jistě poznala sama."
"Proč nespokojenost? Nad čím?" nechápala Jean.
"Severus měl připravit lektvar, lépe řešeno silný jed, který by bylo možno přidat do vody a otrávit s ním velké množství lidí. Protože jsme si do poslední chvíle nebyli jisti, kde hodlá Voldemort ten lektvar použít - i když jsme měli určité podezření - musel do něj úmyslně přidat nějakou přísadu, která by umožnila jeho jednoduché odhalení v kterékoliv vodárně v Británii. Tohle opatření bylo velice účinné a jen díky němu se nám podařilo zabránit obrovským ztrátám na životech. Voldemort nechal ten lektvar nalít nejen do vody v Godrikově dole - což jsme předpokládali - ale také do vody připravované v městské vodárně v Sheffieldu."
"V Sheffieldu?" vydechla Jean. "To by ale byly desetitisíce mrtvých!"
"Ano, přesně tak," souhlasil Brumbál.
"Kvůli tomu měl Snape problémy?" zeptala se tiše.
Brumbál přikývl.
"Popravdě řečeno, příliš jsem nevěřil, že se z té schůzky vrátí živý. Přemlouval jsem ho, ať zůstane raději nadobro v Bradavicích a vzdá se své role špeha, ale odmítl to. Řekl, že už léta počítá s tím, že bude muset za své chyby zaplatit životem a teď ta chvíle konečně přišla. A že kdyby snad náhodou přežil, bude ve své práci pokračovat."

Ředitel se odmlčel a zahleděl se do prázdna. Jean na něj zírala s očima rozšířenýma údivem, neschopná slova. To, co jí tu Brumbál právě vykládal, naprosto bouralo veškeré její teorie o nenapravitelnosti Smrtijedů, na kterých ještě před pár měsíci stavěla celou svou kariéru. Ztracen ve svých myšlenkách ředitel ani nepostřehl, že se Jean zvedla a tiše opustila jeho pracovnu.

*****

Mohlo být kolem půlnoci, když se Severus Snape vzbudil na nemocničním lůžku obklopeném ze všech stran decentními bílými závěsy. Cítil se velice slabý a ruce se mu ještě trochu třásly, ale to už byl poslední následek kletby Cruciatus, který na svém těle cítil. Speciální lektvar madam Vínové zjevně udělal své. ´Budu si muset říct o recept,´ pomyslel si vzápětí. Lektvar, který doposud užíval, nebyl zdaleka tak účinný, i když si byl jist, že by se bez něj nedokázal do Bradavic vůbec vrátit.

Ušklíbl se při představě, jak bude on, mistr přes lektvary, žádat bylinkářku Vínovou o její recept. Jak že to říkal Pán zla? Kam jen to ten svět spěje... No, snad to ponížení přežije, když už přežil Voldemortův hněv. Nebylo to zdaleka poprvé, co mu dal Pán zla pocítit svou zlobu, ale rozhodně to bylo zatím nejhorší, co zažil. A přežil.

Přežil, opravdu to přežil, a pořád tomu nemohl uvěřit. Přistihl se, že se slabě usmívá. Ráno se vydá zpátky do svého sklepení, pak půjde na snídani a tam potká... Snídaně! Teprve teď si uvědomil, že od sobotního oběda nic nejedl, a tahle myšlenka zahnala i vzpomínku na Jean Andersonovou, která se už už odněkud vynořovala. Žaludek se mu doslova kroutil hlady a zpíval podivné písně. Pomalu vylezl z postele a vydal se tichou a temnou ošetřovnou ke dveřím.

*****

V pondělí večer seděla Jean Andersonová ve své pracovně nad hromadou studentských prací, když někdo zaťukal na dveře.
"Dále!" zvolala automaticky, aniž zvedla oči od opravování.
´No jistě,´ ušklíbla se vzápětí v duchu na sešit před sebou, ´Joe Miller opět nedokáže vyjmenovat ani kletby, které se nepromíjejí.´ Červeným inkoustem mu na poloprázdnou stránku napsala pár poznámek.
Do reality ji vrátilo dětské zakašlání, které se ozvalo od dveří. Když zvedla hlavu, spatřila Cornelii Whiteovou, drobnou dívenku z Mrzimoru.
"Co mi nesete, slečno Whiteová?" usmála se na ni.
"Pan ředitel vás prosí, jestli byste se za ním nemohla zastavit v pracovně," pronesla dívka nesmělým hláskem. "Prý hned."
"Ano, zajdu za ním. Děkuji vám, slečno Whiteová," řekla Jean a trochu pobaveně sledovala, jak plaché děvče s úlevou opustilo místnost.

Pak s povzdechem odložila brk a vydala se do ředitelny. Celou cestu se marně snažila přijít na to, co jí Brumbál může tak asi chtít.
"Čokoládová žabka," pronesla před chrličem a vzápětí už ji točité schody nesly vzhůru. Když se před ní otevřely dveře a Brumbál ji pozval dál, všimla si, že v ředitelně už sedí i Severus Snape. Byl o něco bledší než obvykle a zdál se jí i trochu pohublý, ale jeho oči už měly obvyklý pozorný výraz. Přemýšlela, jestli mu Brumbál přikázal zůstat ten den ještě na ošetřovně nebo zda se Snape dobrovolně izoloval ve svém sklepení, protože ho za celý den ani jednou nespatřila.

"Posaďte se, profesorko Andersonová," pokynul jí Brumbál a z jeho výrazu Jean okamžitě poznala, že půjde o velice vážné věci.
"Máte v posledních dnech nějaké nové zprávy od své přítelkyně Glorie Johnsonové?" otázal se jí vzápětí.
Jean zavrtěla hlavou.
"Naposledy mi Gloria psala začátkem minulého týdne."
"Zmínila se o tom, jak se vyvíjí její vztah s Howardem Thompsonem?" chtěl vědět.
Jean to poněkud vyvedlo s míry.
"S Thompsonem? Co má Thompson co do činění…"
"Vysvětlím vám to, Jean," přerušil ji Brumbál klidným hlasem. "Vaše bývalá kolegyně natolik podlehla osobnímu kouzlu toho muže, že mu umožnila přístup k vysoce tajným materiálům, ke kterým by se nikdy neměl šanci dostat, pokud by neprošel příslušnými bezpečnostními prověrkami. Problém je v tom, že Thompson je Smrtijed a informace od něj se dostávají přímo k Voldemortovi."

Jean na něj chvíli překvapeně hleděla, než přenesla svůj tázavý pohled na Snapea. Ten jen tiše přikývl, jako by chtěl Brumbálova slova potvrdit. Rychle se snažila vybavit si těch pár vět, co jí Gloria o Thompsonovi napsala, než si neochotně připustila, že je něco takového opravdu možné. Gloria byla typický příklad ženy, kterou dokáže láska naprosto zaslepit a která je schopná kvůli milovanému muži spálit za sebou všechny mosty a rozbít stará přátelství.

Povzdychla si, přikývla a znovu pohlédla na Brumbála.
"Jak vám v tom můžu pomoci, pane řediteli? Mám si s ní promluvit?"
"Bylo by to asi nejlepší, Jean," přikývl Brumbál. "A bohužel to docela spěchá."
"Dobře," souhlasila, "ihned jí pošlu sovu, že se s ní potřebuju naléhavě sejít. Pokud půjde všechno dobře, mohla bych mít zítra odpověď. Pak vás budu informovat, kdy za ní pojedu."
"Výborně, udělejte to tak," pokýval Brumbál hlavou. "A počítejte s tím, že vás Minerva McGonagallová doprovodí."
Jean přikývla a zvedla se k odchodu. Ještě než za sebou zavřela dveře, všimla si překvapeného pohledu, kterým Snape Brumbála počastoval.

"Copak je, Severusi?" usmál se na něj ředitel, když osaměli.
"Proč Minerva? Proč ne já?" zeptal se úsečně.
"Milý Severusi," zajiskřilo se Brumbálovi v očích, "moje dveře si stále ještě velmi dobře pamatují tvé nadšení, když jsem tě minule s Jean Andersonovou poslal. Nerad bych je znovu prosil za odpuštění."
"To byla jiná situace," zavrčel Snape.
"V jakém smyslu?" nenechal se ředitel vyvést z klidu.
"Byl to pohřeb a..."
Pak potřásl hlavou, jako by si právě uvědomil, že nemá smysl pokoušet se ten rozdíl vysvětlovat. Zkusil ještě poslední argument.
"Minerva už trochu vyšla ze cviku, pokud se nepletu."
"Nepodceňuj svou starší kolegyni, Severusi. Možná nemá tvé nejnovější zkušenosti, ale stále je to velice schopná a silná čarodějka. Nadto bych byl velmi rád, kdyby ses v následujících dnech pokusil aspoň trochu si odpočinout, protože máš za sebou dost vyčerpávající zážitky."

Severus sevřel rty a nepříliš nadšeně přikývl. ´Jak vidno, Brumbál se stále ještě nepřenesl přes to, že chci od zítřka zase učit,´ pomyslel si. Ředitelova nadměrná pozornost a ohleduplnost mu nebyla moc příjemná. Jednak měl pocit, že si ji ničím nezasloužil, protože dluh za svou temnou minulost ještě zdaleka nesplatil a bylo otázkou, zda se tak vůbec někdy stane. A pak - byla to v podstatě jeho práce, co ho drželo při životě, a pokud ji nemohl vykonávat, spíš to jeho duševní stav zhoršovalo. Ale znal Brumbála natolik dobře, aby věděl, že v tuto chvíli nemá smysl protestovat.

Pomalu vstal, věnoval řediteli ještě jeden pohled a vydal se zpátky do svého sklepení.

*****

Odpověď od Glorie Johnsonové přišla v úterní ranní poště. Jean Andersonová sundala své sově z nožky pergamen, nedočkavě ho otevřela a začala číst.

Milá Jean,

Tvá nenadálá žádost o schůzku mě trochu překvapila, ale pochopitelně Tě moc ráda uvidím. Budu Tě čekat ve své kanceláři v pátek večer kolem 19. hodiny, a samozřejmě o tom nikomu neřeknu.

Těším se na viděnou.
Glorie

Jean s ulehčením zvedla pohled od dopisu a vzápětí zjistila, že ji pozorně sledují nejen Brumbálovy, ale i Snapeovy oči. Ty druhé chtěla ignorovat, profesor lektvarů to však zjevně vytušil a stručně se zeptal:
"Kdy?"
Ani nevěděla, proč ji najednou napadlo trochu ho popíchnout.
"Do toho vám nic není," odpověděla mu slovy, která on tak rád používal.
Oči se mu rozšířily překvapením, ale vzápětí je nebezpečně přimhouřil.
"Nehrajte-si-se-mnou!" zasyčel. "Kdy se s ní máte sejít?"

Jean mlčela a snažila se vzdorovat jeho pronikavému ledovému pohledu. Nechápala, proč by mu o tom vůbec měla říkat, když on s ní tentokrát nepojede. Jenomže Snape rychle pochopil, že mu nehodlá odpovědět, a chňapl po pergamenu. Než mohla Jean začít protestovat, přelétl jeho obsah očima a pak ho beze slova hodil před ní na stůl. Věnoval jí ještě jeden podmračený ledový pohled a odkráčel z jídelny. Jean došla k Brumbálovi, tiše ho o termínu schůzky informovala a poté se vydala zpátky do své pracovny.

*****

Pátek tu byl dřív, než se Jean nadála. Odpoledne si ještě zalétala s nebelvírskými a v podvečer se sešla s Minervou McGonagallovou v Brumbálově pracovně. Obě se do Londýna moc těšily.
"Hodně štěstí, mé dámy," popřál jim s lehkým úsměvem Brumbál.
"Jen se moc nesměj, Albusi," zdvihla McGonagallová horní ret. "Ještě nevíš, že jsme se s Jean dohodly, že to v Londýně pořádně roztočíme a vrátíme se až v neděli."
"Opravdu, Minervo?" usmál se potutelně ředitel. "V tom případě buďte dvojnásob opatrné, protože noční bary nejsou právě bezpečné pro dvě osamělá krásná mladá děvčata."
"Albusi Brumbále," nadechla se McGonagallová, "měl bys vědět, že krásná mladá děvčata jako my nemívají o zdatné ochránce žádnou nouzi. A už nás nezdržuj, nebo tu schůzku nestihneme."

Netrpělivě pokynula Jean, která se tiše culila u krbu, a záhy obě zmizely v ohništi a zanechaly za sebou jen pach spáleného letaxového prášku. O chvíli později už vystupovaly z jednoho z krbů ve vstupní hale ministerstva kouzel. Když prošly halou a nezbytnou bezpečnostní kontrolou, zamířily do druhého patra, ve kterém sídlilo kromě oddělení pro prosazování magického práva také bývalé Jeanino oddělení - pro boj proti zlu. Komise pro potírání zla, jejíž místopředsedkyní Jean ještě před nedávnem byla, sdílela s oddělením společné kanceláře.

Na Jean dýchla nostalgie, když kráčela dobře známou chodbou. Měla pocit, že už je to tak strašně dávno, co tudy naposledy šla...a přitom to bylo sotva pár měsíců. Její oči zvědavě přejížděly po jednotlivých dveřích a nápisech na nich. ´Ne, opravdu se toho tady moc nezměnilo,´ uvědomila si. Jen většina dveří byla zavřená, protože už bylo po pracovní době.

Dveře do její bývalé kanceláře, kterou vždy sdílela s Glorií Johnsonovou, byly však otevřené. Trochu ji překvapilo, když zjistila, že v místnosti nikdo není, ale záhy objevila na stole lístek psaný Gloriiným písmem.

Vítej zpátky, Jean,

musím si ještě něco vyřídit, ale pokusím se vrátit se včas. Udělej si zatím pohodlí, Tvůj oblíbený čaj je na obvyklém místě.

Gloria

Jean s úsměvem ukázala lístek Minervě McGonagallové, která se mezitím obezřetně rozhlížela kanceláří i chodbou.
"To je celá Glorie," povzdechla si přitom. "Snad by to ani nebyla ona, kdyby přišla na schůzku včas."
Přistoupila ke skříňce v rohu místnosti a zvědavě do ní nahlédla. Opravdu, byl tam. Její oblíbený druh čaje, který léta pila a který v bradavické kuchyni z nějakých nepochopitelných důvodů chyběl, tu na ni čekal.
"Dáte si se mnou čaj, Minervo?" pootočila se na svou starší kolegyni.
"Záleží na tom, jaký máte," zajímala se McGonagallová a přistoupila k ní, aby zjistila jeho značku.

Byla to jen krátká chvilka, co se obě profesorky současně otočily zády ke dveřím. Když se však za nimi ozvalo dvojhlasné "Mdloby na tebe!", nestačila ani jedna z nich zareagovat.


Kapitola dvacátá sedmá - V Malfoyově sídle

Severus Snape se sklonil a vstrčil hlavu do krbu. Vhodil pod sebe špetku letaxu a vzápětí už hleděl na Albuse Brumbála pokojně sedícího za stolem v pracovně.
"Omlouvám se, že ruším, pane řediteli, ale právě jsem dostal od Malfoye spěšnou sovu. Chce se mnou mluvit, pokud možno hned. Musím k němu."
Brumbál na něj chvíli trochu znepokojeně hleděl, ale nakonec přikývl.
"Dobře, Severusi. Buď opatrný a určitě mi dej vědět, až se vrátíš, i kdyby to mělo být uprostřed noci."
"Ano, pane řediteli," odsouhlasil Severus a stáhl se zpátky do své pracovny.

Rychle se oblékl a sáhl pro lahvičky s lektvary. Nešel sice na žádnou oficiální schůzku Smrtijedů, ale u Malfoye si nemohl být nikdy jist, o co vlastně půjde. Pak vstoupil do krbu, hodil pod sebe hrst letaxového prášku a nechal se přenést do Malfoyova sídla. Tentokrát to byl sám pán domu, kdo ho tam uvítal.
"Dal sis na čas, Severusi," ušklíbl se na pozdrav.
"Hloupost," odmítl Snape příkře, "vyrazil jsem hned, jak jsem dostal tvoji zprávu. Kdo ví, kde se ta tvoje zatracená sova courala."
Lucius se usmál.
"No, důležité je, že jsi tady. Pojď, půjdeme dozadu, mám pro tebe překvapení."

Severus se marně snažil přijít na to, co má Malfoy za lubem. Šel za ním celým domem až k pokojům, ve kterých Draco koncem listopadu tak úspěšně slavil své narozeniny. Lucius prudce otevřel dveře pokoje na pravé straně, vešel dovnitř a s triumfálním výrazem pozval Severuse dál. Ten za ním obezřetně vstoupil a rozhlédl se. Na lůžku v koutě místnosti, připoutaná neviditelnými pouty, ležela nahá dívka, která vypadala přesně jako Jean Andersonová.

Severus znechuceně zdvihl horní ret a ušklíbl se.
"A kvůli tomuhle mě sem ženeš až z Bradavic? To už jsem viděl, dokonce ve trojím vydání - vzpomínáš?"
Obrátil se zpátky ke dveřím a naznačil, že tohle není nic pro něj a že neprodleně odchází.
"Kdepak, Severusi, to se pleteš," zarazil ho Malfoy. "To, co jsi tu viděl minule, byly pouhopouhé kopie, zatímco tohle je originál. Pravý, nefalšovaný originál."

V Severusovi se zastavil dech. Bylo opravdu štěstí, že stál k Malfoyovi zády, protože jinak by hostitel jeho zděšení nepochybně odhalil. Rychle se snažil srovnat si myšlenky a přijít na to, jestli ho Malfoy náhodou nebalamutí. Mohl přece klidně použít ten zbytek mnoholičného lektvaru, který měl od Dracových narozenin... Mohla to být jen další mudla… Ale jestli to opravdu byla Andersonová...

Prudce se otočil zpátky a pátravě se na dívku zadíval. Na první pohled neviděl žádný rozdíl, což jen potvrzovalo dokonalost účinků mnoholičného lektvaru. Ale když se zadíval pozorněji... Byly to její krásné hnědé oči, které ji prozradily. Četl v nich jako v otevřené knize - zlobu, zášť, nenávist, pohrdání...všechno, co už tam zahlédl v uplynulých měsících. Jediné, co v nich neviděl, byl strach, tolik příznačný pro všechny ty mudlovské dívky, které se znenadání dostaly do rukou Smrtijedů.

Malfoy postřehl jeho váhání a zdvihl koutky úst v podivném úsměšku.
"Pochybuješ, že je to ta pravá? Tak se dobře dívej!" řekl a posadil se vedle dívky. Pak jí pohladil rukou po břiše a s gustem přejel až na prsa.
Zachvěla se odporem, nenávistně přimhouřila oči a vzápětí...Severus se neubránil lehkému úsměvu, když plivla Malfoyovi přesně do tváře. Její oněmělá ústa neslyšně křičela slova, která by si žádný slušný kouzelník za rámeček nedal.
"Vidíš?" otočil se k němu Lucius vítězoslavně. "No není nádherná? Miluju, když se takhle vzteká, šíleně mě to vzrušuje. Mudlovské holky tohle neumějí. Ale abys věděl, že jsem kamarád, tak ji můžeš mít jako první. Nechci zase poslouchat ty tvoje řeči o second handu, a taky ti chci trochu spravit náladu po tom nepovedeném setkání s naším Mistrem."

Severus se znovu pousmál a snažil se vypadat vděčně, přestože se mu ta nabídka příliš nezamlouvala. Bezpečně věděl, že když už sem Malfoy jednou Andersonovou dostal, bude prakticky nemožné dostat ji ven živou, zdravou a neznásilněnou. Horečně přemýšlel, jak z toho ven. Variantu, že by Malfoyův návrh odmítl, rovnou vyloučil, protože to prakticky znamenalo hodit mu Andersonovou do chřtánu. A jen tak ji sebrat a odejít taky nešlo, takže to musel zkusit jinak.

Zvolna vykročil ke spoutané Andersonové.
"Tohle opravdu vypadá na prvotřídní zboží," řekl pomalu, upírajíc na ni oči. Ležela na zádech, ruce zdvižené a přivázané za zápěstí neviditelnými pouty k čelu postele. Také nohy měla pevně přichycené a jediná část těla, kterou mohla ještě volně hýbat, byla hlava.
"A ty mi snad chceš tvrdit," pochybovačně zakroutil hlavou, "žes mi ji nechal nedotčenou? Na to tě znám příliš dobře, abych ti něco takového věřil."
Malfoy se zašklebil.
"Jo, to bylo fakt těžké, ale zatím jsem si jenom párkrát sáhl. Někdy i trochu víc," připustil neochotně.
Severus si sedl na okraj lůžka a snažil se dalším rozhovorem získat čas.
"Jak jsi k ní přišel?" zeptal se, zatímco jeho oči hltaly její nahé tělo.
"Nebylo to těžké - Thompson mi ji pomohl chytit přímo na ministerstvu. Dostali jsme i McGonagallovou, ale počítám, že o tu starou rachejtli nebudeš mít zájem."
"To jsi teda uhodl," ušklíbl se Snape, "mám jí za ty roky plné zuby. Co jste s ní provedli?"
"Nechali jsme ji tam, bylo zbytečné komplikovat si s ní život."
"Na ministerstvu?" podíval se Snape zpátky na Malfoye a překvapeně povytáhl obočí.
"Je víkend, nevšiml sis? Najdou ji tam nejdřív v pondělí, a tou dobou už asi nebude dýchat. Ale neměl bys ztrácet čas mluvením, když před tebou leží takový poklad."

Severus zdvihl koutky úst v potěšeném úsměvu a znovu pohlédl na Andersonovou, na jejímž nenávistném výrazu se mezitím absolutně nic nezměnilo. Nedalo se nic dělat, teď už se jí musel dotknout - Malfoy byl stále netrpělivější. Položil jí dlaň na břicho a pak se ji pokusil obejmout kolem pasu, ale vzápětí musel rychle uhnout, protože tentokrát plivla po něm. Trochu přimhouřil oči, sklonil se k ní a důrazně ji stiskl. Věděl, že ji to bolí, a všiml si, jak ze sebe sype neslyšné nadávky. Malfoy se za ním zasmál. Jak Severus přejížděl rukou po jejím nahém těle, cítil, jak v něm stoupá vzrušení. Byla nádherná a nesmírně přitažlivá a…bylo by tak snadné vzít si ji tady a teď…snad ani ten Malfoy za zády by mu přitom nevadil. Ale potom…raději nechtěl ani domyslet.

Zoufale potřeboval získat čas. Velmi pomalu ji tedy hladil po bříšku a ňadrech, než se jí začal jemně dotýkat rty. Znechuceně odvrátila hlavu a nechtěně mu tak nabídla krk. Takovou příležitost si nemohl nechat ujít. Jak jí po krku přejížděl rty, ucítil její mírně zrychlený tep a v duchu se pousmál. Říkalo se o něm přece, že je upír, tak...proč to jednou nezkusit? Místo dalšího polibku ji lehce kousl. Bylo zvláštní cítit její kůži mezi zuby a líbilo se mu to víc, než by čekal. Kousl ji znovu - a jeho zuby zanechaly na její jemné pokožce výrazný otisk.

Sklouzl na postel vedle ní a lehl si na bok tak, že svými zády trochu zakryl Malfoyovi výhled. Ještě chvíli se s ní laskal, než si začal pomalu rozepínat kalhoty. Současně se pootočil s vyčítavým výrazem k Malfoyovi.
"Vypadni, Luciusi," řekl. "Nemůžu se soustředit, když na mě zíráš."
Malfoy se zasmál a vykročil ke dveřím, i když se mu očividně moc odejít nechtělo.
"Užij si to, kamaráde," řekl, než konečně vytáhl paty.

Jakmile za ním zapadly dveře, zavřel Severus oči a snažil se zklidnit svůj vzrušený dech. Opravdu moc nechybělo, aby se přestal ovládat. Štěstí, že Malfoy konečně odešel! Náhle vykřikl bolestí - Andersonová využila jeho nepozornosti a kousla ho do ruky tak silně, až mu začala téct krev. Reflexivně se ohnal a trochu ji uhodil do tváře.
"Zbláznila jste se?" sykl na ni rozhořčeně. "Já přece..."
Plivanec mu přistál v obličeji ještě dříve, než stačil větu dokončit. Andersonová ho zjevně nehodlala poslouchat a z očí jí dál čišela nenávist a pohrdání.

Zlostně přimhouřil oči a rychle sáhl do svého hábitu pro jednu z lahviček. Když ji otevřel a přiložil Andersonové ke rtům, pokusila se uhnout, ale nedovolil jí to. Podržel jí hlavu a násilím ji donutil napít se. Snažila se tedy aspoň nepolykat a část lektvaru na něj vyprskla, ale nakonec se mu podařilo do ní pár doušků dostat. Jakmile začal lektvar účinkovat, vrhla na něj poslední nenávistný pohled, než se její oči zavřely.

Severus prudce vstal a zhluboka dýchal, aby se konečně uklidnil. Věci nabraly příliš rychlý spád, teď bylo potřeba dát si trochu na čas. Pomalu zavřel lahvičku, ukryl ji ve svém hábitu, osušil si tvář a upravil oblečení. Chvilku přecházel po místnosti, než se znovu sehnul k Andersonové a zkontroloval jí tep. Jakmile si byl jist, že žádný necítí, zdvihl její bezvládné tělo, kopnutím rozrazil dveře a vydal se chodbou do přední části domu.

Malfoye potkal ve vstupní hale. Překvapeně naklonil hlavu a povytáhl obočí, když Severuse s jeho břemenem spatřil.
"Už jsi skončil? To jsi tedy rychlý!"
Přistoupil k němu, pozorně si Andersonovou prohlédl a sáhl jí na krk, aby nahmátl tep. Pak se nevěřícně zamračil.
"Tos ji musel vážně zabít? Těšil jsem se na ni jak malý kluk!"
"A co jiného jsem s ní tak asi mohl dělat?" zavrčel Severus.
Malfoy na něj užasle pohlédl.
"Co jiného? Myslel jsem, že si s ní trochu užiješ! Nebo už nejsi chlap?"
"Děláš si ze mně legraci, Malfoyi?" přimhouřil Snape nebezpečně oči. "Opravdu ti přijde vtipné nalákat mě na naprosto nepřipravenou holku?"
"Nepřipravenou? V jakém smyslu?" nechápal Malfoy.
"Nehraj to na mě!" vrčel Severus. "Jako bys nevěděl, že ta ministerská čubka měla na sobě ještě další ochranné kouzlo! Před pár měsíci to byl ten zatracený Exuros a teď tohle! Prásklo to se mnou o zeď, jakmile jsem si ji chtěl vzít!"
"Opravdu?" zašklebil se Malfoy. "Škoda, že jsem tam nebyl, docela rád bych to viděl."
Snape se na něj podíval ledově smrtícím pohledem a hrozivě se nadechl.
"OK, Severusi, uklidni se," konejšil ho rychle Malfoy. "Já o tom kouzlu vážně nevěděl, stačí? To bych ti přece neudělal!"
"Tím si právě nejsem tak jist," odsekl.
"Máš ponětí, co to vůbec bylo za kouzlo?"
"Netuším. Ale asi to bylo nějaké svinstvo, protože když jsem se to z ní pokusil sundat, tak ji to zabilo."
Malfoy údivem hvízdl. Pak chytil Andersonovou za vlasy na temeni, nadzdvihl jí hlavu a pohlédl jí do obličeje.
"Co s ní teď uděláš?"
"Postarám se o to, aby byla aspoň po smrti užitečná. Brumbál ji ráno najde na svém prahu, což ho určitě moc potěší."
"To si dokážu představit," ušklíbl se Malfoy. "Ale stejně mě mrzí, že to s ní takhle dopadlo - budu si teď muset chytit nějakou mudlu, abych si spravil chuť."
"Pošlu ti ještě nějaký mnoholičný lektvar," nabídl Snape smířlivě. "Jestli se s ní dostanu do Bradavic dostatečně rychle, ještě to půjde."
"Dobrá, to beru," přikývl Malfoy. "Ale přidej k tomu ještě lektvar na kuráž, protože ty ufňukané holčičky už mě nevzrušují. Chci, aby se i její kopie vztekaly tak, jako ona."
"Domluveno," kývl Severus, "to nebude problém."
"Tak už vypadni, ať si můžu jít nerušeně zchladit vášeň," ušklíbl se na něj Malfoy.

Severus se nenechal dvakrát pobízet a s námahou se vsoukal do krbu. Pak si přehodil bezvládné Jeanino tělo přes rameno a než pod sebe vhodil letax, adresoval Malfoyovi poslední poznámku.
"Sice jsi mě moc nepotěšil, Luciusi, ale Pána zla nejspíš ano. Brumbála trefí šlak, až zjistí, žes ho připravil o dvě jeho největší hvězdy."
Než zmizel v letaxové síti, zahlédl ještě Malfoyův potěšený samolibý úsměv.


Kapitola dvacátá osmá - Mrtvá a živá

Albus Brumbál chvíli rozespale mžoural, když se Severus Snape znenadání objevil v jeho ložnici. Bylo krátce po půlnoci a ředitel měl pocit, že spal sotva pár minut.
"Omlouvám se, že vás budím, pane řediteli, ale máme problém," řekl Snape.
"Poslouchám, Severusi," zamumlal Brumbál.
"Malfoy dostal Andersonovou i McGonagallovou při jejich návštěvě na ministerstvu. Říkal jsem vám, že je spolu nemáte posílat... Andersonová je v mé ložnici, ale Minerva stále ještě leží někde na ministerstvu. A netuším, v jakém je stavu."

Pokud byl ředitel ještě před pár minutami rozespalý, teď už by to na něm nikdo nepoznal. Rychle vstal z postele, vklouzl do svých trepek, přes noční košili si oblékl nachový vyšívaný župan a vyrazil do pracovny, až se mu noční čepička na hlavě třásla. Severus spěchal za ním. Na obraze v pracovně Brumbál vzbudil Phinease Nigella, jednoho z mnoha svých předchůdců, stručně mu vysvětlil situaci a požádal ho, aby okamžitě zašel do svého druhého obrazu v bývalém Blackově domě v Londýně. I po Blackově smrti v něm sídlilo ústředí Fénixova řádu a bylo více než pravděpodobné, že někdo z členů řádu bude v tom domě nocovat a dokáže zorganizovat rychlou pomoc pro Minervu McGonagallovou.

Když Phineas zmizel, obrátil se Brumbál zpátky ke Snapeovi.
"Jak je na tom Jean Andersonová? Rád bych ji viděl."
Severus tiše přikývl, vykročil ke krbu a Brumbál za ním. Záhy oba vstoupili do Snapeovy ložnice. Ředitel se rychle sehnul nad lůžkem, kde ležela nahá ženská postava, přikrytá pouze černým pláštěm. Zkontroloval její zorničky a tep a zvedl pomněnkový pohled k profesorovi lektvarů.
"Ona je…?"
Severus zavrtěl hlavou.
"Ne. Dal jsem jí vypít Doušek živé smrti, pokud jsem ovšem v tom vzteku nesáhl po jiné lahvičce."

Stručně vylíčil Brumbálovi, k čemu v Malfoyově domě došlo a jen neochotně se zmínil o okolnostech, za kterých ho Andersonová kousla. Rána na jeho ruce byla velmi zřetelná. Brumbál mlčky poslouchal a Snape nepochyboval, že jeho geniální mozek pečlivě analyzuje celou situaci a snaží se vymyslet řešení.
"Takže z toho vyplývá, že Andersonová bude sice v pořádku, ale oficiálně musí být mrtvá, jinak by tvá smrtijedská reputace utrpěla nenapravitelné škody. Je to tak?" ujistil se ředitel, když Snape domluvil.
Severus mlčky přikývl. Jeho oči byly chladné a plné smutku.
"V tom případě nemůže zůstat u tebe. Kdyby se tu náhodou Malfoy zastavil... Nemohu ji však umístit ani na ošetřovnu - to zase kvůli studentům," přemýšlel ředitel nahlas. "Nejlépe bude uložit ji do jejího pokoje a náležitě ho zabezpečit. Postarám se o to, a ty buď tak laskav a dojdi pro Poppy Pomfreyovou."
"Ano, pane řediteli. Mám v pracovně prostředek, který zkracuje dobu účinku toho uspávacího lektvaru na polovinu. Přinesu ho s sebou, snad se nám do ní povede vpravit aspoň doušek," dodal ještě Severus, než se vydal za Pomfreyovou.

*****

Bylo to při nedělním obědě, když Brumbál oznámil studentům smrt Jean Andersonové. Na dlouhou chvíli zavládlo v jídelně nevěřícné ticho, než část dívek propukla v hlasitý pláč. Chlapci vesměs tiše klopili oči k zemi, až na pár výjimek, které se stejně jako dívky za své slzy nestyděly. Jean byla mezi studenty velmi oblíbená pro své schopnosti a mimořádný smysl pro spravedlnost. Zbytek dne a v podstatě i celý následující týden se ve škole nemluvilo o ničem jiném než o jejím předčasném a nenadálém odchodu. Učebnu obrany proti černé magii studenti vyzdobili černými závěsy a květinami a odmítali je odstranit i poté, co na uvolněné místo po Andersonové dočasně nastoupil Alastor Moody a výuka obrany pokračovala.

V úterý odpoledne se ve Velké síni konal krátký smuteční obřad a v celých Bradavicích se nenašel nikdo, kdo by se ho nezúčastnil. Brumbálova krátká řeč byla natolik dojemná, že se slzám neubránila ani ženská část profesorského sboru, přestože už v neděli ředitel stručně seznámil všechny profesory s tím, co se stalo a že je Jean ve skutečnosti naživu. Pobledlá Minerva McGonagallová, na které naštěstí nezanechalo dvoudenní bezvědomí téměř žádné následky, stála po Brumbálově boku a Severus si při každém pohledu na ni uvědomoval, jak velice pravdivá byla slova, která při svém odchodu řekl Luciusi Malfoyovi. Kdyby Brumbál McGonagallovou opravdu ztratil, byla by to pro něj obrovská rána, ze které by se jen těžko vzpamatovával.

Ve středu navečer, když se Severus Snape vracel po večeři do své pracovny, narazil na chodbě na zamračeného Draca Malfoye.
"Chci se vás na něco zeptat, profesore," pronesl Draco rozhodně.
Severus udiveně povytáhl obočí nad tónem, který jeho kmotřenec použil.
"Napsal jsem otci o smrti profesorky Andersonové a on mi odpověděl, že na ní máte velký podíl. Je to pravda?" otázal se Malfoy skoro výhružně.
Severus chvilku přemýšlel, co mu odpovědět. Nebyl si příliš jist, jestli chlapcův zájem o podrobnosti pramení jen z lítosti, že u takové události nebyl, nebo jestli se snad jeho vztah vůči Andersonové v posledních týdnech změnil k lepšímu. Říct mu, jak se věci doopravdy mají, ale nemohl.
"Ano, Draco, to, co ti otec psal, je pravda," řekl tedy pomalu.
"Takže to vy jste ji zabil?" zeptal se mladý Malfoy netrpělivě.
"Ne tak úplně. Zabilo ji ochranné kouzlo, které jsem se z ní pokusil sejmout."
Pak zkusil přitvrdit.
"Byla to jen mudlovská šmejdka, vzpomínáš?" pohrdavě se ušklíbnul.
"Možná byla, pane, ale tohle si nezasloužila," zašeptal Draco. "Ani od vás ne. Na takovou hloupou smrt byla příliš dobrá."
Pak odešel, aniž čekal na další Snapeovu reakci.

Severus se za ním zamyšleně díval. Bylo mu jasné, že chlapcův vztah k Andersonové prodělal v posledních týdnech nečekanou změnu a potají doufal, že by pod vlivem té smutné události mohl Draco alespoň částečně přehodnotit svůj negativní náhled na kouzelníky z mudlovských rodin.

*****

"Nějaká změna k lepšímu, Severusi?" zeptal se Albus Brumbál, když se v sobotu večer přišel podívat za Jean Andersonovou a našel u jejího lůžku - jako už tolikrát v předchozích dnech - sedět profesora lektvarů.
Snape jen tiše zavrtěl hlavou, aniž zvedl od Andersonové oči, Brumbál si však dobře všiml jeho nešťastného výrazu.
"Nedomnívám se, že je nějaký důvod k obavám, Severusi," snažil se ho ředitel uklidnit.
"Už se měla probrat," zamumlal Snape. "Už dávno se měla probrat. Nechápu to."
"Jsi příliš netrpělivý, milý Severusi. Sám přece dobře víš, že lidský organismus nefunguje vždycky přesně podle návodů. Poppy to zdaleka nevidí tak černě jako ty. A myslím, že bys měl jít na čerstvý vzduch, aby ses trochu uklidnil a přišel na jiné myšlenky," navrhnul mu Brumbál.

Severus se zamračil. Nechtěl od Andersonové odejít, ani teď, ani nikdy jindy. Celý jeho uplynulý týden nestál za nic, protože byl v myšlenkách stále s ní. Snažil se zachovávat svůj obvyklý pracovní rytmus, ale při hodinách byl nesoustředěný a mnohem popudlivější než obvykle. Sužoval ho pocit viny za to, co se jí stalo, za to, jak se k ní u Malfoye musel chovat, mučily ho obavy, zda se její organismus vůbec dokáže vypořádat s účinky silného uspávacího lektvaru. Alespoň že už si konečně mohl být jist, že se nespletl a opravdu jí dal uspávací lektvar a nikoliv smrtelný jed! Očividně ještě žila, i když byl její dech mělký a tep sotva znatelný. Vyčítavá slova mladého Malfoye mu nepřestávala znít v hlavě.

Brumbál mu chlácholivě položil ruku na rameno, jako by si právě přečetl všechny jeho myšlenky.
"Myslím, chlapče, že by sis měl jít zalétat," řekl s úsměvem.
Severus k němu překvapeně zvedl oči. Nechtělo se mu uvěřit, co ředitel právě navrhl.
"Jean mi kdysi řekla, že létání je na pročištění hlavy lepší než myslánka, a já bych řekl, že měla pravdu," usmíval se Brumbál na svého mladšího kolegu. "Tak už běž, dnes je venku překrásná noc."

Severus ještě chvíli váhal, než se rezignovaně zvedl, prošel kouzelnými dveřmi, které Brumbál před týdnem zřídil z pokoje Jean Andersonové přímo do nemocničního křídla, a zamířil do sklepení. Původně neměl v úmyslu ředitele poslechnout, ale čím více se přibližoval ke svému pokoji, tím více byl přesvědčený, že to létání není zase tak špatný nápad. Nakonec vzal své koště a vyšel do chladné jasné noci.

*****

O den později probralo Jean Andersonovou k vědomí klapání podpatků. Neměla nejmenší tušení, kde je a kdo to kolem ní chodí, jen si byla jista, že spala nezvykle dlouho a hluboce. Nepatrně se pohnula a s námahou otevřela oči. První, co uviděla, byl starostlivý výraz Poppy Pomfreyové, která stála u její postele.
"Vítejte zpátky, Jean," řekla radostně. "Jak se cítíte?"
Jean se pokusila promluvit, ale z jejího hrdla nevyšla ani hláska.
"Ó, já zapomněla, odpusťte!" chytla se Pomfreyová teatrálně za čelo. Vzápětí vzala hůlku a mávla s ní nad Jeaniným hrdlem.
"Děkuju, Poppy," zašeptala Jean. Její hlas bylo konečně slyšet, ale na víc než šepot stejně neměla sílu. "Kde to jsem? A co se stalo, že jsem tak tvrdě spala?"
"To vám všechno povím později. Vy mi teď rychle řekněte, jak vám je. Bolí vás něco?" ptala se ošetřovatelka.
Jean zavrtěla hlavou.
"Cítím se hrozně slabá, ale jinak mě nic nebolí."
"Tak to jsem opravdu ráda. Donesu vám něco k jídlu, abyste trochu zesílila, tak zkuste být ještě chvilku vzhůru."

Pomfreyová odešla a Jean se rozhlédla po místnosti, ve které ležela. Vypadala úplně jako její pokoj, jen v ní byly ještě jedny dveře navíc. Podle toho, že se z nich vzápětí Poppy znovu vynořila, Jean usoudila, že vedou patrně na ošetřovnu. Když za pomoci ošetřovatelky spořádala celou misku horkého vývaru, byla tak vyčerpaná, že okamžitě znovu usnula.

*****

"Whiteová! Co to, k čertu, vyvádíte?" obořil se Severus Snape na mrzimorskou dívku. "Copak jsem vám několikrát nezdůraznil, abyste přesně dodržovali pořadí, v němž jednotlivé přísady přidáváte?"
"Promiňte, pane profesore," zašeptala Cornelie Whiteová provinile.

Dívala se do země a odmítala zvednout oči, ale Severus dobře věděl, co by v nich spatřil, kdyby ji k tomu donutil. Slzy a strach. Cornelie Whiteová, dříve vynikající studentka, nebyla zdaleka jediná, kdo na tom byl už druhý týden psychicky velice špatně; tytéž příznaky zaznamenal i u mnoha dalších žáků. Severus by nikdy nevěřil, jak moc dokáže studenty zasáhnout nenadálá smrt jejich oblíbeného učitele.

"Začněte znovu," zavrčel rozmrzele na Whiteovou a mávnutím hůlky nechal její nepovedený výtvor zmizet. Neměl ani chuť strhnout její koleji za to extempore nějaké body. Ta dívka byla očividně na dně a další trest by neměl žádný výchovný efekt.
Usedl zpátky za stůl, zamyšleně sepnul konečky prstů a zahleděl se do prázdna. Vzápětí ho však vyrušilo zaťukání na dveře.
"Co je?" štěkl a v duchu přemýšlel, kdo má tu odvahu vůbec vstoupit do jeho hodiny. Když identifikoval malou postavičku ve dveřích, jenom se ušklíbl.
"Dobby přinesl pánovi dopis," zaskřehotal před ním skřítek a podával mu pergamen. "Pan ředitel byl tak laskav, že vám poslal zprávu, pane."
Severus natáhl ruku po pergamenu, rychle ho otevřel a přelétl očima. Na chvilečku se na jeho obličeji objevil potěšený výraz, ale vzápětí ho vystřídal ledový chlad. Vzal svůj brk, připsal na pergamen pár slov a stočený ho podal skřítkovi.
"Dones to zpátky panu řediteli," poručil mu a okamžitě se pohroužil do svých myšlenek.

Nevnímal, že Dobby už odešel a že si studenti mezi sebou vzrušeně šeptají a pokukují po něm. Zpráva, kterou právě obdržel od Brumbála, byla velmi potěšitelná - Jean Andersonová se konečně probrala k vědomí. Přesto trvala jeho radost velice krátce. Dneškem skončily ty dny, kdy ji směl několikrát denně navštěvovat a kdy mohl dlouhé hodiny zamyšleně sedět u jejího lůžka. Byl si naprosto jist, že po tom, co se stalo u Malfoye, ho Andersonová nenávidí ještě víc než dřív, a on neměl sílu jejímu pohrdání znovu čelit. Už jen ty řeči, které před ní s Luciusem vedl, dozajista stačily k tomu, aby si o něm myslela jen to nejhorší, pokud už si to náhodou nemyslela dřív. A pak ji ještě začal osahávat a kousnul ji…ne, po tomhle už jí opravdu nemohl přijít na oči. Nestyděl se za to, co udělal, protože to prostě udělat musel, pokud ji chtěl zachránit, ale nevěřil, že by to ona někdy pochopila.

Zpátky do reality ho vrátil až sílící hluk v učebně. Počastoval studenty jedním ze svých pověstných smrtících pohledů a s uspokojením zaznamenal, že okamžitě ztichli.
"Končím hodinu," štěkl na ně. "Nalijte své lektvary do připravených lahviček, zřetelně je podepište a odevzdejte mi je na stůl."
Hluk opět zesílil, jak se studenti snažili rychle vyplnit jeho příkaz a co nejdříve opustit učebnu, než jim jejich neoblíbený profesor napaří navíc nějaký domácí úkol. Ještě dlouho poté, co poslední ze studentů odešel, seděl Severus Snape zamyšleně za svým stolem.


Kapitola dvacátá devátá - Krutá změna

Jean Andersonová neklidně přecházela po pokoji. Teď už si byla aspoň jista, že je to opravdu její pokoj, i když to bylo asi jediné, co jí byla Pomfreyová ochotna potvrdit. Na všechny ostatní otázky odpovídala jen "to vám vysvětlí pan ředitel" nebo "já nejsem oprávněna sdělit vám podrobnosti." Vrcholem všeho bylo, když ji odmítla z pokoje kamkoliv pustit a když Jean zjistila, že ani nemá svoji hůlku.

Asi po tisící přešla od okna ke dveřím a zase zpátky. Nemělo to žádný smysl, ale ona se prostě nedokázala přinutit zůstat v klidu, když se náhle ocitla v takové podivné situaci. Na okamžik se zastavila u zrcadla a prohlédla si světle červené půlměsíčky na svém krku. Nespokojeně sevřela rty. Moc dobře si pamatovala, že to byly Snapeovy zuby, které ji takhle označily. Poppy jí na to sice dala nějakou mast, ale zatím nebylo patrné žádné zlepšení.

Náhle v zrcadle spatřila, jak se kouzelné dveře za ní otevřely a v nich se objevil Albus Brumbál. Jean se k němu otočila a potěšeně se usmála v naději, že ji ředitel přišel vysvobodit z jejího skorovězení.
"Dobré odpoledne, Jean," usmál se na ni trochu smutně. "Jsem velmi rád, že vás konečně vidím v pořádku a snad i v dobrém rozmaru."
"V pořádku jsem, pane řediteli, ale s tím rozmarem to není tak slavné," zatvářila se Jean zkroušeně.
"Pomohlo by vám ke zlepšení nálady třeba tohle?" zeptal se Brumbál a v natažené ruce třímal tmavě červenou hůlku.
"Moje hůlka!" vrhla se Jean vpřed. "Děkuju vám! Asi zůstala ležet na ministerstvu, ne?"
Brumbál přikývl a gestem ji vyzval, aby se posadila do křesla naproti němu. Učinila tak a napjatě ho sledovala.
"Slečno Andersonová," začal vážně, "obávám se, že spolu musíme projednat řadu důležitých věcí, z nichž některé pro vás nebudou ani trochu příjemné. Pro začátek bych byl rád, kdybyste mi mohla vylíčit vše, co si z vaší návštěvy ministerstva a následných událostí pamatujete. Už jsem sice ledacos slyšel, ale rád bych znal také vaši verzi."

Jean se zhluboka nadechla.
"Dobře, vezmu to postupně. Během naší cesty na ministerstvo nenastaly žádné komplikace, dostaly jsme se tam rychle a naprosto bez problémů. Kancelář Glorie Johnsonové byla otevřená, ale Gloria tam nebyla, jen stručný vzkaz psaný její rukou, ve kterém slibovala, že se brzy vrátí."
Tázavě se na Brumbála podívala, jako by si přála, aby k tomu právě on přidal nějaké vysvětlení. Ředitel to pochopil.
"Gloria nechtěla Howardu Thompsonovi o vaší schůzce říct, ale donutil ji k tomu. Pod vlivem kletby Imperio pak napsala i ten lístek. Asi tušila, že se na vás něco chystá a pokusila se té kletbě vzepřít, ale neuspěla. Našli jsem ji o dva dny později u ní doma ve značně zuboženém stavu, bude však naštěstí v pořádku."
"To jsem ráda," řekla tiše Jean. "Chudák Gloria, je mi jí líto."

Brumbál ji mlčky sledoval. Po chvíli se Jean uklidnila a mohla pokračovat ve vyprávění.
"V tom lístku byla zmínka o mém oblíbeném čaji, speciálním vzácném druhu, který jsem neměla možnost ochutnat od té doby, co jsem opustila ministerstvo. Chtěla jsem ho uvařit sobě i Minervě."
V tom okamžiku se jí oči rozšířily zděšením.
"Kde je vůbec Minerva? Je v pořádku?"
"Nemusíte mít obavy, Jean, Minerva je v pořádku a brzy vás navštíví vás. Ležela sice na ministerstvu v bezvědomí téměř dva dny, ale naštěstí se z toho velmi rychle vzpamatovala."

Jean si oddechla. Měla trochu pocit viny, že se na Minervu nezeptala dřív, ale byla natolik pohlcena svými problémy, že si prostě nevzpomněla. Trochu se zamračila a vyprávěla dál.
"Když jsme obě s Minervou stály zády ke dveřím - bože, nechápu, jak jen jsme mohly být takhle neopatrné! - ozvaly se za námi hlasy dvou kouzelníků, kteří nás zřejmě omráčili. Pak jsem se probrala v nějaké malé místnosti, přivázaná k posteli. Lucius Malfoy seděl vedle mne a…" Jean zhnuseně ohrnula ret, "…a osahával mě. Byla jsem úplně nahá, nemohla jsem se hýbat, nemohla jsem mluvit - prostě nic. Malfoy byl odporný. Za chvíli odešel a po nějaké době se vrátil se Snapem v patách. Zpočátku jsem doufala, že by mi Snape mohl pomoci, ale když jsem je poslouchala, jak se o mně baví, ztratila jsem veškerou naději. Snape si ke mně sedl a…a...choval se skoro stejně hrozně jako Malfoy. A navíc mě ještě kousnul."
Jean si zamyšleně přejela prstem po krku a pak zhnuseně přimhouřila oči.
"Nic bych za to nedala, že mě chtěl znásilnit, nebo se tak aspoň tvářil. Když chvilku nedával pozor, pořádně jsem ho kousla zase já - to byl jediný způsob, jak jsem se mohla bránit. Snape se strašně rozzlobil, vytáhl nějakou lahvičku a nutil mě vypít její obsah. Bránila jsem se, protože jsem se bála, že mě chce otrávit, ale on byl silnější a donutil mě trochu té odpornosti polknout. A pak jsem padala někam do tmy a probrala se až tady."

Brumbál vážně pokýval hlavou, když skončila svoje vyprávění.
"Dobře, slečno Andersonová, je na čase, abych vám pár věcí vysvětlil. Že na vás tu past na ministerstvu nachystal Howard Thompson, jsem vám už řekl. Lucius Malfoy se rád přidal, protože má o vás jako o ženu již několik měsíců velký zájem. Cítil však vůči Severusi Snapeovi nějaký dluh a navíc je stále ještě jeho přítel, takže mu poslal sovu s naléhavým pozváním. Severus vůbec netušil, o co půjde, a dost nemile ho to překvapilo. Jak potom postupoval a jak se k vám choval, byl podle jeho názoru jediný možný způsob, jak vás odtamtud ve zdraví dostat. Dal vám vypít Doušek živé smrti, silný uspávací prostředek z pelyňku a asfodelu, který dokáže člověka dostat do stavu podobného opravdové smrti. Chápu, že jste z jeho chování asi neměla dobrý pocit, nicméně musíte sama uznat, že účel v tomto případě světil prostředky a že vám Severus Snape zachránil život i čest."

Jean se nesouhlasně zamračila.
"Byl hnusný a dal mi facku," zaprotestovala.
"Ale vy jste ho kousla, a ne málo," namítl Brumbál s úsměvem.
"On mě kousnul první," brblala Jean a významně si ukázala na krk.
Brumbál bezmocně rozhodil rukama.
"Obávám se, Jean, že tohle si budete muset vyříkat s ním."
"To taky udělám, to mi můžete věřit," mračila se dál Jean. "Hned zítra za ním zajdu. Dovolíte mi už od zítřka učit, ne?"

V tu chvíli na ni Brumbál pohlédl tak vážně, až se vyděsila.
"Co se děje, pane řediteli? Já už nebudu moci učit?" zeptala se skoro šeptem.
"Obávám se, že ne. Budete totiž muset zcela změnit svůj dosavadní život, lépe řečeno zahodit ten starý a začít úplně nový."
"Asi vám tak úplně nerozumím, pane řediteli."
"To mě nepřekvapuje, slečno Andersonová," přikývl Brumbál. "Situace, do které jste se dostala, je velmi zvláštní a jen obtížně se z ní hledá nějaké východisko. Považuji vás za nadmíru inteligentní ženu, ale nepředpokládám, že byste si byla v této chvíli schopna uvědomit plný dopad událostí předchozích dnů. Zkusím vám to tedy trochu osvětlit. Aby vás zachránil z Malfoyových spárů, musel Severus Snape předstírat, že vás zabil a že vaši mrtvolu položí na můj práh. Co myslíte, že se tak asi stane, pokud se teď Malfoy dozví, že ho Snape podvedl a že jste ve skutečnosti naživu?"
"Snape bude mít problémy," připustila Jean neochotně.
"Přesně tak. Severus Snape bude mít velké problémy a jeho smrtijedská reputace tím utrpí značnou újmu. Navíc po té nepříjemnosti s nepovedeným jedem pro Voldemorta bude tento jeho prohřešek proti smrtijedským zásadám posuzován mnohem přísněji než obvykle. Mám dost vážné obavy, že něco takového by ve svém důsledku mohlo znamenat jeho odhalení jako špeha a dokonce i jeho smrt. A ztráta tak schopného špeha by nepochybně znamenala i smrt stovek dalších lidí, protože potom už bychom nebyli schopni Voldemortovým smrtonosným akcím předcházet. Také si nedělám žádné iluze o tom, že by vás snad Malfoy nechal v budoucnu na pokoji. Takže v podstatě jediným řešením, které by mělo zajistit bezpečí vám i Severusovi, je pohřbít vaši současnou identitu a zajistit vám zcela nový život. Souhlasíte se mnou?"

Jean mlčky přikývla. Brumbálovy argumenty byly až krutě logické.
"Všechny tyto důvody mě vedly k tomu," pokračoval ředitel, "že jsem se v minulém týdnu spojil s ředitelem uppsalské čarodějnické školy Ingemarem Ecklundem a požádal ho, aby mi pro vás pomohl najít bezpečné místo pro nový život."
"Vy znáte pana Ecklunda?" podivila se a vzápětí ji napadlo, že to byla hloupá otázka. Všichni významní kouzelníci se přece mezi sebou znali... Brumbál jen přikývl.
"Ale to znamená...že bych se měla vrátit do Švédska?" zeptala se trochu nejistě.
"Přesně tak," souhlasil smutně Brumbál. "Snažil jsem se pro vás najít nějaké vhodné místo ve vaší rodné zemi, byť třeba na opačném konci, jen abyste nemusela jít do úplně neznámého prostředí. I tak to ale znamená, že se budete muset přestat stýkat se všemi lidmi, které jste doposud znala. Malfoy a Voldemort mají velmi dlouhé prsty a v bezpečí budete jedině tehdy, když budete žít úplně nový život, na novém místě a pod novým jménem. Nebudete moci být v kontaktu ani se svými příbuznými ve Švédsku - ostatně těm jsme již v minulém týdnu museli pro jistotu oznámit vaše úmrtí."

Jean na něj nevěřícně zírala. Tohle přece nemůže myslet vážně, tohle nemůže být pravda! Bylo to jak ve špatném mudlovském filmu, přestože to znělo všechno naprosto logicky. Má zahodit celý svůj dosavadní život, zapomenout na všechny přátele a známé, přestěhovat se na místo, které sice možná bylo v její rodné zemi, ale jinak bylo úplně cizí a nikdy by si ho dobrovolně k životu nevybrala…to bylo víc, než byla schopna v tuhle chvíli unést. Cítila, jak se jí do očí derou slzy.
"Co když to odmítnu?" zašeptala.
"Jak už jsem říkal, připravíte tím pravděpodobně o život nejen Severuse Snapea a sebe, ale také mnoho dalších lidí," odpověděl Brumbál klidně.

Jean už nebyla schopna slova. Nehnutě seděla a slzy jí tiše stékaly po tvářích. Brumbál se k ní natáhl a soucitně se dotkl její ruky.
"Vím, že je to pro vás těžké, Jean, a že budete potřebovat pár dnů na to, abyste se s něčím takovým dokázala smířit. Po tu dobu ale budete muset z bezpečnostních důvodů zůstat ve svém pokoji, který je ve všech směrech zajištěný proti neoprávněnému vniknutí zvenčí. Domnívám se, že vám bude život v tomto uzavřeném prostoru za pár dnů připadat nesnesitelný a brzy vás donutí učinit konečné rozhodnutí. Já vás však odsud v žádném případě vyhánět nebudu, protože chápu vaši situaci. Pevně věřím, že se nepokusíte o žádnou hloupost, i když budete mít u sebe svou hůlku."

Jean tiše přikývla a slzy jí nepřestávaly téct z očí. Brumbál si povzdychl, zvedl se k odchodu a ještě se k ní od dveří obrátil.
"Večer za vámi přijde Minerva, moc vás chtěla vidět. Je mi líto, co se stalo a hlavně co vás čeká, Jean. Rád bych to nějak změnil, ale není to v mých silách. Odpusťte."
Vzápětí se za ním kouzelné dveře neslyšně zavřely.


Kapitola třicátá - Poslední noc

O týden později si Jean Andersonová dobalila posledních pár věcí a s povzdechem se rozhlédla po pokoji. Vypadal najednou nějak pustě a nezabydleně, bez všech těch drobností, které v něm dříve měla. Čas odjezdu se blížil mílovými kroky a ji čekala v Bradavicích už jen poslední noc. Asi posté pohlédla na malou lahvičku s mnoholičným lektvarem, která stála na stole. Brumbál myslel opravdu na všechno, včetně nezbytného utajení její totožnosti během cesty do Švédska. Myšlenka, že zítra vypije ten lektvar a bude vypadat jako Hannah Hoochová, ji mírně pobavila. Ještě že to bude jen po dobu cesty do jejího nového bydliště!

Hannah byla shodou okolností poslední z jejích kolegů, kdo se s ní přišel toho dne rozloučit. Původně se Jean těšila, až je všechny znovu uvidí, ale každé potřesení rukou a každé sbohem, které jim dala, jen prohlubovalo její smutek a působilo na ni, jako by doopravdy umírala. A navíc...v Bradavicích byl někdo, kdo se s ní rozloučit nepřišel, někdo, kdo ji celý uplynulý týden okázale ignoroval.

Severus Snape. Chtěla ho vidět, chtěla mu poděkovat za záchranu, chtěla mu říct, jak moc si váží toho, co pro ni udělal. A také se mu chtěla omluvit za to, jak nespravedlivá k němu byla, když se dozvěděla o jeho smrtijedské minulosti. Teprve teď si byla konečně ochotna připustit, že měl Brumbál pravdu, pokud šlo o jeho nápravu.

Zloba a odpor, které ke Snapeovi cítila po těch událostech u Malfoye, se rozplynuly, jakmile si uvědomila, že to všechno dělal jen proto, aby ji zachránil. Provedl to sice svérázným způsobem, ale...s odstupem času byla vzpomínka na jeho dotyky a horký dech na jejím těle stále víc vzrušující. Jen ji mrzelo, že ji ani v téhle situaci nepolíbil na ústa, když k tomu měl příležitost a ona…no ano, stála o to, moc o to stála. A nejen o polibek. Nepamatovala si, že by někdy po nějakém muži toužila tak, jako po něm, a hlavně si byla naprosto jista, že jí nikdy žádný muž takhle dlouho neodolával.

Jak se pomalu připozdívalo, začínalo jí být jasné, že pokud chce Snapea ještě vidět - tedy alespoň vidět - musí to být ona, kdo udělá první krok. Po chvíli váhání sedla ke stolu, napsala na pergamen krátký vzkaz a vhodila ho do krbu. Na odpověď čekala dost dlouho a už se pomalu vzdávala naděje, když jí z ohniště k nohám vypadl stočený list. Stála v něm jediná věta:

Budu Vás čekat v devět hodin ve své pracovně.
SS

Jean pohlédla na hodinky a zjistila, že jí zbývá jen pár minut. Rychle zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle a pak si vzpomněla na poslední láhev červeného vína, která jí ještě zbyla. Na rozloučenou by se mohla docela hodit. Přesně v devět hodin vkročila do krbu, vhodila pod sebe špetku letaxu a nechala se donést do Snapeovy pracovny.

*****

Severus Snape seděl zamyšleně za svým pracovním stolem a zíral do plamenů v krbu. Jeho myšlenky dlely ve druhém patře bradavického hradu, v pokoji Jean Andersonové, jako už tolikrát v předchozích dnech. Věděl, že je v pořádku a byl za to rád, ale také věděl, že zítra odjíždí. Navždy. A přestože ji chtěl ještě naposledy spatřit, nenašel odvahu za ní zajít. Prostě nemohl, po tom, co se stalo u Malfoye. Nevěřil, že by ho pochopila. Pohrdala jím už dříve a události v Malfoyově rezidenci její odpor k němu určitě ještě přiživily. A ani v nejmenším nestál o to, aby znovu spatřil to opovržení v jejích očích.

Dlouhými štíhlými prsty uchopil sklenici whisky a trochu se napil. Pak si zhluboka povzdechl. ´Proč právě ona, k čertu?´ zlobil se v duchu. Kam jeho paměť sahala, žádná žena ho nedokázala takhle rozrušit, takhle nabourat jeho dokonalé sebeovládání - a on ji za to nenáviděl. I když jinak…
"Zatracená Andersonová!" zaklel a mrsknul poloprázdnou sklenicí do krbu. Střepy se rozlétly a whisky zasyčela v ohni. Severus si unaveně promnul čelo a chvíli nehnutě seděl, než vstal, uchopil hůlku, mávl směrem ke krbu a nechal ten nepořádek zmizet.

Byl právě na cestě zpět ke svému stolu, když z ohniště vylétl pergamen a skutálel se na zem. Trochu se zamračil, zvedl ho a otevřel. Vzápětí se v jeho očích objevil užaslý výraz. Jean Andersonová ho chtěla vidět…u Merlina, proč? Jediný důvod, který ho napadal, byl ten, že se mu chce ještě před odjezdem pomstít.

Usedl zpátky za stůl a dlouho se rozmýšlel, co jí odpovědět, než rozhodným gestem uchopil brk a naškrabal svou odpověď. Vhodil pergamen zpátky do krbu, pak se ujistil, že má po ruce svou hůlku, a s předstíraným klidem se posadil za stůl. Ne, on se před ní nebude schovávat. Pokud ho bude chtít zabít, nedá svou kůži lacino. Dnes ne.

*****

Když se Jean Andersonová vynořila z krbu a trochu se na něj usmála, pomalu vstal a vykročil jí vstříc. Pak mávl hůlkou směrem ke krbu, ze kterého vystoupila, a pro jistotu ho uzavřel pro všechny vstupy.
"Dobrý večer, profesore," řekla tiše a zkoumavě mu pohlédla do očí.
Zřejmě se všimla, že vypadá nějak moc ostražitě, protože významně zdvihla láhev s vínem a nevinně se na něj usmála.
"Přišla jsem se s vámi rozloučit a poděkovat za záchranu."

Severus mlčky natáhl ruku, vzal láhev a poodešel s ní ke stolku, aby ji otevřel. Nevěřil, že by na něj Andersonová zaútočila zezadu, ale přesto se raději postavil tak, aby na ni dobře viděl. Její chování ho trochu mátlo. V podstatě od ní nečekal nic jiného, než že se vynoří z krbu s hůlkou v ruce a spustí na něj smršť kleteb za to, jak nechutně se k ní choval. Místo toho přinesla láhev vína a usmívala se na něj. A přestože s ním zatím vždycky jednala na rovinu, nechtělo se mu věřit, že v tom není nějaká lest.

Nalil víno do dvou skleniček a jednu jí podal. Než se oba napili, pohlédl jí do očí a snažil se z nich něco vyčíst, ale neviděl v nich nic jiného než...co to jen bylo? Přátelství? Radost ze shledání? Smutek z odjezdu? Ne, to nemohlo být ono. Vážně nechápal, proč mu dělá takové potíže vyznat se v ní, když byl jinak v pronikání do cizích myšlenek opravdový mistr.

Jean upila ze své sklenky a mrkla na něj.
"Docela dobré, ne?"
"Jde to," přikývl a v duchu se pousmál. Déja vu...
"Odkud jen ta slova znám?" smutně se usmála a posadila se do svého oblíbeného křesla.
Severus usedl za svůj psací stůl a dlouze se na ni zadíval. Tohle opravdu nevypadalo na nějakou ostrou konfrontaci, možná jen na pár výčitek. Což by mohl přežít.

Chvíli oba mlčky seděli a upíjeli ze svých sklenic, než to Severus nevydržel.
"Proč jste doopravdy přišla?" rozlehl se místností jeho sametový hlas.
"Rozloučit se, jak už jsem řekla. Když jste nepřišel vy za mnou... Zítra ráno odjíždím, ale to určitě víte."
Mlčky přikývl.
"A taky jsem se vám chtěla omluvit za to, jak jsem se k vám chovala. Nevěřila jsem Brumbálovi, když mi tvrdil, že si nezasloužíte moje pohrdání."
"To je v pořádku," řekl a snažil se, aby to znělo klidně, "jsem na to zvyklý. Ostatně, nikdy jsem o sobě netvrdil, že nejsem bastard."
"Ano, někteří lidé to slovo v souvislosti s vámi často používají," přikývla. "Moje bývalá kolegyně Gloria Johnsonová patří mezi ně."
"Pak jsem dvojnásob rád, že jsem nezklamal vaše očekávání, profesorko," ušklíbl se.
Povzdechla si.
"Právě že jste ho zklamal, profesore, a ani nevíte jak. S Glorií jsem se totiž vsadila, že se do mě do konce školního roku zamilujete, a přestože jsem po té příhodě s mečovcem od sázky odstoupila, tak poněkud zranilo moji ješitnost, že jsem u vás neuspěla."

Nechtělo se mu věřit, co od ní právě slyšel. Ona že se vsadila? Ona chtěla, aby ji miloval? A chtěla to opravdu, nebo to pro ni byla jenom hra, která skončí vyhranou sázkou? Cítil, jak v něm pomalu roste vztek. Copak byl pro ni nějaká hračka? Někdo, kdo bude skákat tak, jak ona píská? Tak to se tedy šeredně zmýlila!
Jen s námahou potlačil nutkání vzít hůlku a počastovat ji nějakou kletbou. Zhluboka se nadechl, aby dostal své emoce pod kontrolu, což nebylo vůbec snadné. Ovšem...pokud byla přesvědčená, že by tu sázku stejně nevyhrála a mluvila o zraněné ješitnosti, nebylo nic jednoduššího, než ji v tom ještě utvrdit.
"Profesorko Andersonová," zavrčel a výhružně přimhouřil oči, "nemám sice nejmenší ponětí, co vás vedlo k tak pošetilému nápadu, ale mohu vás s klidem ujistit, že jste nikdy neměla nejmenší šanci tu sázku vyhrát. Slovo milovat se v mém slovníku nenachází."
"To je mi líto," řekla tiše. "Za tu zkušenost mi to však rozhodně stálo. S mužem jako vy jsem se ještě nesetkala."
"Pro vaše dobro doufám, že už se s nikým podobným ani nesetkáte," zdvihl trochu znechuceně horní ret.
"Zbytečně se podceňujete, profesore. Myslím, že vaše odporné a nepřátelské chování je ve skutečnosti jen póza a že nejste ani z poloviny tak hrozný, jak se tváříte. Nemluvě o tom, že v boji proti Voldemortovi jste vlastně hrdina."
Ušklíbl se.
"Je vidět, že už jste dlouho nečetla pohádky, profesorko. Hrdinové bývají krásní a mladí a nežijí ve sklepení."
"S tím bych až tak nesouhlasila, profesore. Ale na druhou stranu si jsem jista, že hrdinové zpravidla neinzultují své okolí hořkými větami plnými ironie," usmála se na něj trochu smutně.
Dlouho a mlčky na ni hleděl. Nerozuměl tomu. To, jak se chovala, to, co říkala…nikde ani stopa nepřátelství, jen snaha o normální rozhovor a…nevýslovný smutek. Pak si konečně všiml, že dopila víno a vstal, aby jí dolil.

Jean Andersonová byla trochu zmatená. Proč se Snape od samého počátku tvářil, jako by ho přišla zabít? Snažila se rozptýlit jeho nedůvěru, ale neměla pocit, že by se jí to příliš dařilo. Co s ním? Konverzace zjevně nebyla tou správnou cestou. Zbývala už jen cesta fyzického kontaktu. Využila toho, že jí přišel dolít a postavila se. Když se otočil a chtěl se vrátit ke svému stolu, přidržela ho za hábit na hrudi a nedovolila mu odstoupit.
"Ještě mi dlužíte jednu věc, profesore, a bez té v žádném případě neodjedu," řekla a razantně ho k sobě přitáhla. Nebránil se, jen překvapeně povytáhl obočí, když se jejich těla dotkla.
"Opravdu? Potřebujete snad uklidňující lektvar na cestu?" zdvihl posměšně koutky úst.
"Ne, profesore, potřebuju ten polibek, kterého jsem se od vás stále ještě nedočkala."
"Měla byste raději požádat Filche, určitě vám rád vyhoví."
"Filch mě nezajímá, chci ho od vás. Políbíte mě konečně?" přitáhla ho k sobě tak těsně, že se jejich rty téměř dotýkaly.
"Ne," odpověděl stručně.
"Máte to slovo velice rád, že?" zašeptala, rty se lehce dotkla jeho tváře a přejela jimi přes bradu až po krk.
"Uměl jsem ho jako úplně první," vydechl o trochu prudčeji, než měl v úmyslu.
"To mě vůbec nepřekvapuje," šeptla a zatímco její rty jemně kroužily kolem jeho úst, prsty mu obratně rozepínaly knoflíčky u krku. Podle jeho mírně zrychleného dechu poznala, že uvnitř není tak klidný, jak se navenek snaží předstírat.
"Proč to děláte, profesorko?" zkusil být ještě odměřený.
"Proč myslíš, že to asi dělám, Severusi? Že by to bylo z nenávisti?"
Její ruka se konečně probojovala přes knoflíčky pod jeho košili a teď ho laskala na hrudi.
"Ostatně, jednou už jsi mi řekl jménem, pamatuješ?"
"To jsem měl slabou chvilku," připustil neochotně.
"A co mám udělat pro to, abys ji měl i teď?" zašeptala a její rty se zastavily sotva centimetr od těch jeho.

´Pokračovat,´ křičelo v něm všechno. Severus dobře věděl, jak to skončí, jestli se ho bude dál takhle dotýkat, a bál se toho. Teď už si byl konečně jist, že se mu nepřišla pomstít, ale… Toužil po ní jako po žádné jiné ženě na světě, ona však netušila nic o jeho nejnovějších nočních můrách, nevěděla, kolikrát se v nich ocitl ve stejně hrozné situaci jako tehdy u Malfoye. S tím rozdílem, že sny nekončily Douškem živé smrti, ale tím, že se neovládl a surově ji znásilnil. Budil se zpocený hrůzou a vzrušený tak, že by mu mohl závidět kdejaký pubertální studentík. Bylo kruté, že když už ji konečně mohl bez obav mít, bál se sám sebe a svých reakcí.

Už asi nedoufala, že se od něj dočká odpovědi, protože přitiskla své horké rty k jeho. Instinktivně pootevřel ústa a nechal ji, aby ho líbala. Její ruce nezahálely a začaly ho pomalu svlékat z kabátce a košile. Přivřel oči, když ucítil její rty na krku a ruce ve vlasech. Tohle přece nemohla být pravda... Žena jako ona přece nemohla...po tom, co se stalo a jak se k ní choval...

Vycítila jeho váhání, trochu se odtáhla a s rukou položenou na jeho šíji ho donutila podívat se jí zblízka do očí.
"Co se děje, Severusi?" zeptala se tiše.
Ukazováčkem se dotkla hluboké vrásky uprostřed jeho čela a pak jemně sjela přes nos na ústa a na bradu, jako by si chtěla vtisknout do paměti jeho profil.
Zamyšleně na ni hleděl, ale neodpovídal. Nevydržela to a přerušila nastalé ticho.
"Pokud ti mohu poradit v tvém nelehkém rozhodování, tak jsem naprosto ideální známost pro muže tvého typu - zítra zmizím a už mě nikdy neuvidíš. Nebudu tě obtěžovat zamilovanými dopisy, nebudu tvým zvědavým kolegyním vykládat, jaký jsi v posteli…tak proč váháš?"
"Zapomněla jsi, jaký jsem bastard?" usmál se hořce. "Co když ti ublížím? Co když se budu chovat ještě hůř než u Malfoye?"
Chvíli překvapeně mlčela, než tiše odpověděla:
"Jednou jsi řekl, že nemáš v úmyslu mi ublížit, a já ti to věřím. A pak - na dlouhé rozmýšlení už není čas. Máme pro sebe jen tu dnešní noc, žádná jiná nebude. Nikdy. I kdybychom si to sebevíc přáli."

Její slova byla krutě pravdivá a on to věděl. Měl možnost strávit s ní první a zároveň poslední noc v životě, a přitom ji vlastně ještě ani nepolíbil... Zhluboka se nadechl, ovinul jí ruce kolem pasu a pevně ji k sobě přitiskl. Pak pomalu přiblížil své rty k jejím a opatrně se jich dotknul. Když mu něžně odpověděla, už neváhal a políbil ji intenzivněji. Jednou rukou vjel do jejích nádherných hustých vlasů, zatímco druhou uchopil zdrhovadlo zipu a pomalu jí rozepnul šaty. Ještě pořád měl pocit, že se mu to všechno jen zdá a že ho od sebe Andersonová vzápětí prudce odstrčí. Neudělala to, naopak využila příležitosti a elegantně ze šatů vyklouzla.

Cítil, jak se mu její téměř nahé tělo přitisklo na hruď a věděl, že je definitivně ztracen. Odsud už nebylo návratu. Ještě chvíli ji líbal, pak ji zdvihl do náručí, rozrazil dveře ložnice a položil ji do své postele. Než se nad ní sklonil, chvatně svlékl zbylé oblečení a vzápětí si všiml, že i ona mezitím učinila totéž. Byla nádherná, jak tu před ním ležela, osvětlená jen slabým svitem několika svic. Nevěděl, jestli ji má dříve hltat očima nebo ústy; jeho ruce se snažily laskat každičkou část jejího úžasného těla. A ona odpovídala na jeho polibky s intenzitou, která ho nepřestávala překvapovat. Zakázal si přemýšlet o tom, čím si něco takového vůbec zasloužil, a když ucítil, jak moc je vzrušená, neváhal a vstoupil do ní. Vzdychla a zašeptala jeho jméno, což ho vzrušilo ještě víc. Od té chvíle už nebyl schopen vnímat nic než shodný rytmus jejich těl. Snažil se nespěchat, ale byla to ona, kdo ho hnal kupředu.

Zůstal v ní ještě dlouho poté, co vykřikla jeho jméno a jejich těla společně strnula v okamžiku největší rozkoše. Ležel neschopen se pohnout, neschopen cokoliv říct, a v hrudi mu sílil neznámý a divný pocit. Co to jen…? Mohlo to být něco jako…štěstí? Nebyl si jist, ale v každém případě to bylo nádherné. Cítil její prsty ve vlasech a na obličeji, ale trvalo dlouho, než se jeho dech úplně zklidnil a on jí dokázal poděkovat několika polibky. Když si lehl vedle ní, přitulila se k němu a hlavu si položila na jeho rameno. Zabořil obličej do jejích vlasů a zhluboka vdechoval jejich vůni.
"Proč až teď, Severusi?" položila řečnickou otázku.
Z jejího hlasu poznal, že jen s námahou přemáhá spánek. Neodpověděl a políbil ji do vlasů. Cítil, jak její tělo pomalu ochabuje a noří se do snů, a vzápětí usnul také.

Nevydržel však spát dlouho. Možná to bylo vědomí, že má vedle sebe něco nesmírně vzácného, co ho vzbudilo a nedovolilo mu znovu usnout. Jean se ve spánku přetočila na břicho a teď ležela s rukama zdviženýma a vlasy rozhozenými po polštáři. Opřel se o loket, naklonil se nad ní a pozoroval ji, jak spí. Chtěl si vtisknout do paměti každičký milimetr její kůže, každý detail jejího těla. Pak to nevydržel a dotkl se rty jejích zad. Pomalu směřoval vzhůru, kousek po kousku, polibek po polibku. Poodhrnul jí vlasy z krku a jeho polibky přešly v něžné kousání. Věděl, že tentokrát nesmí zanechat na její kůži žádné stopy, a dával si dobrý pozor, aby nestiskl příliš silně.

Trochu se zavrtěla, jak se probrala ze spaní, a zamumlala:
"Nemůžeš mě nechat aspoň chvilku spát?"
"Ne," zašeptal a ona se rozespale usmála.
"Začínám být na to slovo alergická," vzdychla.
"Je to naše jediná společná noc, pamatuješ?" zašeptal jí do ucha. "A já se o tebe nehodlám s nikým dělit, ani s bohem spánku."
Znovu ji políbil a přitiskl se k ní tak, že ji okamžitě probudil.

*****

Když se ráno vzbudil a pootevřel oči, byla už pryč. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že se mu to všechno jen nezdálo. Pak zabořil obličej do místa, kde tu noc spala, a snažil se vdechnout zbytek její vůně.
"Jean…" zamumlal a v tu chvíli cítil, jako by mu srdce sevřela ledová ruka. Jak bolest v jeho hrudi rostla, převalil se na záda a z jeho úst se vydral výkřik.
"Jean!!!!!"
V tom jediném slůvku bylo všechno. Všechny jeho city, všechna bolest, všechna beznaděj. Se zavřenýma očima poslouchal, jak její jméno rezonuje ztichlou ložnicí.

Neodbytný smysl pro povinnost ho po chvíli donutil vstát a obléknout se. Cestou na snídani se ještě na okamžik zastavil ve své pracovně. Na stole tam ležel malý lístek a on ho rychle zdvihl a přelétl jeho krátký text očima:

Miluju Tě, ty jeden bastarde. Budeš mi chybět.
J.

Na vteřinku přivřel oči a hořce se usmál. ´I ty mi budeš chybět, Jean,´ pomyslel si vzápětí. ´A bojím se, že jsi tu sázku vlastně vyhrála.´


Epilog

O více než rok později seděl Severus Snape ve sborovně začtený do nejnovější knihy o smrtelně jedovatých lektvarech. Vůbec si nevšiml sovy, která vlétla dovnitř, dokud nepřistála těsně vedle něj. Překvapeně zvedl oči od knihy. Sundal jí z nožky malý váleček, ale ještě než ji stačil odměnit, mávla křídly a byla pryč. S námahou vydoloval z maličkého tubusu pohled, na jehož titulní straně byla naprosto neidentifikovatelná zasněžená pláň. Obrátil ho a přečetl si text.

Do you ever think of me
And get lost in the memory
When you do, I hope you smile
And hold that memory a while */

JA

Pak vytáhl z rukávu hůlku a nechal pohled shořet na prach. Sevřel rty do úzké čárky, zaklapl knihu a rychle se zvedl k odchodu.
"To bylo od ní, Severusi?" zeptala se tiše Minerva McGonagallová, když kolem ní procházel.
Mlčky přikývl. Byl to teprve druhý pozdrav, který od Jean za celou tu dobu dostal, ale byl rád i za něj - věděl, že je to nesmírně nebezpečné. Slova, co mu napsala, proto uchovával raději ve své paměti než na papíře. Ptala se ho, jestli na ni někdy myslí…jako by na ni mohl někdy zapomenout! Vzpomínky byly to jediné, co mu po ní zbylo, když už byl osud tak krutý a rozdělil je zřejmě navždy.

Jak kráčel do svého sklepení, ucítil, že ho znamení na levém předloktí začíná nepříjemně pálit. Pán zla ho volal. Zdvihl hlavu o něco výš a jeho pohled ztvrdnul. Rozhodující bitva byla na dosah, střet mezi silami dobra a zla se neúprosně blížil. A kdyby Voldemort padl…kdyby ho doopravdy porazili a pochytali i všechny Smrtijedy…pak by se Jean mohla vrátit. Pokud by samozřejmě chtěla... On tedy rozhodně udělá pro Voldemortovu porážku všechno. A co bude dál, to se uvidí. Naděje přece umírá poslední.


------------------------------------------------------------------
*/ BlackMore´s Night - I Still Remember