POVÍDKY

ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

 

  
Učitel obrany proti lásce
Autor: Ginny

Kapitola šestnáctá - Famfrpálový zápas

Severus Snape stál opřený o zeď ve své oblíbené hradní věži a zamyšleně hleděl do temné noci. Bylo už dávno po půlnoci, ale jemu se vůbec nechtělo spát - jako obvykle. Jeho nespavost tentokrát navíc provázel nepříjemně tísnivý pocit. Pocit, že je sám, strašně sám a úplně opuštěný. Po smrti matky zhruba před deseti lety míval tyhle stavy dost často, ale nikdy to nebylo s takovou intenzitou jako dnes. A ten pocit ještě umocnilo, když cestou do věže nachytal u sochy jednooké čarodějnice dva sedmáky, kteří tam měli rande. Oběma jim strhnul body, mnohem víc bodů, než by za takový prohřešek srazil obvykle, protože jim docela obyčejně záviděl...že jsou spolu.

Povzdechl si. Venku bylo hrobové ticho, nikým a ničím nerušené. Ani Jean Andersonovou. Už pátý večer nelétala a on dobře věděl, že to rozhodně není jen kvůli nevlídnému počasí. Dotklo se jí, že ji odmítl políbit, a teď se na něj za to zlobila. Hodně se zlobila. Na všechny ostatní byla milá a usměvavá jako obvykle, jen k němu se chovala s mrazivou lhostejností. Přesněji řečeno, tvářila se, že je vzduch.

Snášel to s obvyklým kamenným výrazem a předstíraným klidem, i když uvnitř to v něm vřelo. Stále příliš nechápal, proč vůbec stála o to, aby ji políbil. Právě on. Právě ji, když ten její ministerský šašek...sice jednou naznačila něco takového, že o jeho přízeň zrovna nestojí, ale neznělo to příliš přesvědčivě.

Severus byl skálopevně přesvědčen, že se ani jinak zachovat nemohl. Copak by ji mohl jen tak políbit? Ne, že by snad nechtěl - naopak chtěl strašně moc. Znal se však natolik dobře, aby věděl, že by určitě nechtěl zůstat jen u polibku - a to opravdu nesměl dopustit. Měl k tomu mnoho důvodů, ale bohužel žádný takový, který by mohl být pro Andersonovou přijatelným vysvětlením. Nemohl jí přece jen tak říct, že je Smrtijed a protože dobře zná její postoj k nim, nebude ji líbat.

A i kdyby tohle překousla, v což ani v nejmenším nedoufal, byl tu ještě lord Voldemort a Lucius Malfoy, jeho pravá ruka. Pokud by tihle dva zjistili, co pro něj Andersonová znamená, kdyby náhodou objevili byť jen jedinou jeho myšlenku na ni... Ohrozil by tím všechno, na čem léta usilovně pracoval, ohrozil by tím celý Fénixův řád, její i svůj život. Bez ní proti němu neměli nic - Voldemort ho sice mohl mučit a mohl ho i zabít, ale nikdy by tím od něj nezískal to, co potřeboval. Zatímco kdyby věděl o Jean...nebo kdyby ji snad dokonce měl...ne, nechtěl ani domyslet. Dalším problémem bylo to, že pocházela z mudlovské rodiny - a něco takového Voldemort svým služebníkům prostě neodpouštěl.

Navíc Bradavice opravdu nebyly místem, kde by se dal důvěrný vztah dvou dospělých lidí utajit déle než pár dnů - Malfoy a následně i Voldemort by se o nich pravděpodobně dozvěděli dost začerstva. Takovou zbraň jim do ruky dát nehodlal, a to ani za tu cenu, že ho Andersonová bude zbytek školního roku ignorovat. Znovu si povzdechl, konečně se odlepil od zdi a vydal se do svého sklepení. Zbývalo mu jen pár hodin do chvíle, kdy bude muset sednout na koště a pískat famfrpálový zápas.

*****

Přes nevlídné počasí, které tu sobotu panovalo, se začaly krátce po snídani tribuny bradavického famfrpálového stadionu plnit. Na první zápas nové sezóny se těšila většina zdejšího osazenstva a jako obvykle dorazilo i několik hostů, vesměs z řad rodičů. Lucius Malfoy mezi nimi samozřejmě nemohl chybět. Ještě než vyhledal svého syna, zastavil se krátce ve Snapeově pracovně, aby se ujistil, že vše - tím měl v tuto chvíli na mysli především přípravu mnoholičného lektvaru pro Dracovy narozeniny - běží podle plánu. Byl velmi potěšen, když dostal kladnou odpověď.

Krátce po desáté hodině už byla obě zúčastněná družstva, zmijozelské i havraspárské, nastoupena u velkých vrat, která vedla ze šaten přímo na hřiště. Severus Snape rychle prošel se svým koštětem v ruce mezi hráči a prudce vrata rozrazil. Obě družstva ho spořádaně následovala. Kromě záplavy drobných dešťových kapek padajících z oblohy se k nim z tribun snesl i hluk a pokřik obecenstva. Severus ještě vytáhl hůlku a mávl s ní nad sebou. "Repellentus!" zamumlal. Tohle jednoduché kouzlo odpuzující vodu ho mělo aspoň částečně ochránit před úplným promočením.

Uprostřed hřiště už byla připravena bedna s famfrpálovými míči a všichni hráči se kolem ní shromáždili. Dříve, než se k ní sklonil, přejel Severus chladným pohledem postavy stojící kolem sebe a pronesl nezbytnou, byť poněkud upravenou zahajovací řeč.
"Protože vás dobře znám, vy zmetci, neočekávám, že budete hrát férově. Bylo by od vás nicméně záslužné, kdybyste se moc nezmrzačili, aby s vámi nemusela madam Pomfreyová strávit více času, než je doopravdy nutné. A nikdo z vás nevzlétne, dokud nezapískám."

Otevřel bednu, vypustil z ní potlouky a zlatonku, uchopil camrál a narovnal se. Všichni hráči kolem něj už seděli na svých košťatech a nedočkavě čekali na jeho povel. Jakmile písknul, vyrazili vzhůru a on mezi ně vhodil camrál. Hra dostala rychlý spád a Severus sotva stačil vzlétnout, když zmijozelský střelec Andrew Warrington zaznamenal první gól. Havraspár se sice záhy pokusil o protiútok, ale zmijozelští mu nedali šanci a brzy mu nasázeli několik dalších gólů.

Severus strategicky kroužil kousek pod hráči, aby se jim nemusel neustále vyhýbat a přitom mohl s přehledem sledovat hru. V několika minulých zápasech už se mu tohle místo osvědčilo. Jedinou nevýhodou jeho pozice bylo, že musel mít stále zakloněnou hlavu a za chvíli ho z toho začalo bolet za krkem.

S potěšením zaznamenal, že jeho kolej své soupeře z Havraspáru doslova drtí, a to i bez jeho pomoci, ale utkání stále nebylo rozhodnuto - zlatonka se ještě neobjevila.
"...a Warrington dává další gól! Zmijozel má dnes nevýslovné štěstí, zatímco havraspárský brankář zřejmě nemá svůj den!" rozléhal se hřištěm jasný hlas Leeho Jordana, komentátora všech bradavických famfrpálových utkání.

Když zmijozelský brankář Bixente Bletchley podržel po jednom z řídkých havraspárských protiútoků na okamžik camrál a rozmýšlel se, kterým směrem ho rozehrát, sklonil Severus hlavu, aby si aspoň trochu protáhl ztuhlé krční svalstvo. Jeho pozornost v tu chvíli upoutala postava pomalu směřující od bradavického hradu k famfrpálovému hřišti. Byla ještě docela daleko, ale on ji neomylně identifikoval - Jean Andersonová.
´Co tady chce?´ napadlo ho vzápětí. ´Říkala přece, že se určitě podívat nepřijde.´
S obavou pohlédl do zmijozelského obecenstva, kde utkání napjatě sledoval Lucius Malfoy.

Ten zlomek vteřiny nepozornosti stačil k tomu, aby ho něco silně udeřilo do zad a vzápětí do levé ruky. Byly to potlouky odpálené zmijozelskými odrážeči Crabbem a Goylem, původně namířené na havraspárského chytače, kterého však o minuly a naopak naprosto neomylně zasáhly rozhodčího. Severus ucítil v ruce ostrou bolest a záhy zjistil, že se rychle řítí k zemi. Naštěstí nebyl příliš vysoko a ještě se mu podařilo těsně nad zemí koště trochu přibrzdit, ale i tak byl jeho dopad tvrdý a nepříjemný.

Současně se stadiónem rozlehl ohlušující řev.
"Draco Malfoy chytil zlatonku!" slyšel komentátorův hlas. "Zmijozel vítězí 240:30!"
´Aspoň že tak,´ s úlevou si pomyslel Severus, než zavřel oči.
Věděl, že se nad ním ustaraně sklání Pomfreyová, Brumbál a několik dalších profesorů, ale bylo mu to podivně jedno. Cítil se unavený, hlava se mu točila a ruka ho bolela jako po stovce Cruciatů. Nebyl zvyklý nijak dramaticky prožívat svá zranění, avšak tentokrát Pomfreyovou rád nechal, aby ho naložila na nosítka a odtransportovala ho na ošetřovnu. I když moc dobře věděl, že víc než tělo ho bolí duše, a tu Pomfreyová vyléčit neumí.

*****

Jean Andersonová dlouho váhala, než se rozhodla vydat se k famfrpálovému hřišti. Zápas, ke kterému se tam schylovalo, měl za následek totální vylidnění celého bradavického hradu a ona se necítila zrovna příjemně, když procházela naprosto ztichlými chodbami. Nakonec si řekla, že vyrazí na malou procházku a cestou se u hřiště na chvilku zastaví. Jenomže ještě dříve, než tam došla, uviděla Snapea zasaženého potlouky a padajícího k zemi. Zastavila se a zavřela oči. ´Ach můj bože, to ne!´ blesklo jí hlavou. Věděla, že teď už tam nedojde - představa, že ji čeká podobná scéna, jakou viděla v dětství, byl příliš děsivá. A i kdyby se Snapeovi nic nestalo…ne, teď už tam prostě jít nemohla.

Otočila se a vrátila se zpět do hradu. Zašla si do pracovny pro knihu, se kterou pak usedla ve sborovně a nervózně čekala, až se vrátí její kolegové. Jako první se objevil Filius Kratiknot. Tvářil se ustaraně a Jean si absolutně nebyla jista, jestli je to kvůli Snapeovi, nebo snad kvůli výsledku zápasu.
"Jean!" zamumlal maličký profesor a šel si nalít čaj. "Neviděl jsem vás na tribuně, vy jste se nebyla podívat? Dáte si se mnou šálek čaje?"
"Ano, ráda. A na tom zápase jsem opravdu nebyla, Filiusi. Měla jsem tam namířeno, ale nedošla jsem - viděla jsem Snapea, jak spadl, a to mi stačilo. Nevíte, jestli je v pořádku?"
"V pořádku? Po pravdě řečeno, nejsem si úplně jist. Vypadá to snad na zlomenou ruku a ještě nějaké zranění…no, každopádně to bohužel zcela určitě přežije."

Kratiknot býval vždy milý a neútočný, takže Jean překvapeně povytáhla obočí, když od něj slyšela taková slova. On se však usmíval jako obvykle.
"Tady je váš čaj, má drahá."
"Děkuju, Filiusi. Jak tedy ten zápas nakonec dopadl? Vlastně - on asi nedopadl, když rozhodčí spadl, ne?"
"Rozhodčí sice spadl, ale zápas přesto dopadl," zatvářil se maličký kouzelník zkroušeně. "Malfoy chytil zlatonku ještě dřív, než mohl být zápas přerušen, a Havraspár tak velmi, velmi výrazně prohrál."
"To je mi moc líto," řekla upřímně Jean. "Ale pokud vím, tak tenhle zápas nebyl zdaleka poslední a pořád ještě máte šanci uspět v těch dalších."
"Jste moc milá, Jean," zamrkal potěšeně Kratiknot. "Třeba máte pravdu a příští zápas vyhrajeme. I když," zasmušil se, "pokud mě paměť neklame, hrajeme s Nebelvírem, a to věru nebude jednoduché utkání!"

*****

Jean zamyšleně seděla u nedělní snídaně. Místo po její pravé ruce bylo prázdné - Snape byl stále ještě na ošetřovně a podle toho, co jí řekla Poppy Pomfreyová, tam měl ještě nějakou chvíli zůstat. Měl zlomenou ruku a pár dalších pohmožděnin, ale především otřes mozku, kvůli kterému ho Poppy důrazně odmítala z ošetřovny propustit.

Jean už druhý den přemýšlela, jestli se má za ním zastavit. Stále ještě se na něj zlobila, ale současně jí ho bylo líto. Dokázala si živě představit, jak mizerně se asi na té ošetřovně právě on cítí - uvězněný a omezený. A taky - a to, jak si musela přiznat, byl její hlavní důvod - ho chtěla vidět. I když spolu v předchozím týdnu vůbec nemluvili, pořád seděl při jídle vedle ní a ačkoliv Jean vypadala, že ho totálně ignoruje, stále intenzivně vnímala jeho blízkost. Nakonec se rozhodla, že pokud ho Pomfreyová nepropustí z ošetřovny nejpozději během odpoledne, přece jen za ním zajde.

*****

Během nedělního oběda Jean zjistila, že Snape má zůstat na ošetřovně ještě další den, a věrna svému předsevzetí se za ním navečer vypravila. Ve dveřích prohodila pár slov s Pomfreyovou, která něco přerovnávala ve velké skříni na kraji ošetřovny, načež se vydala přes celou místnost ke Snapeově posteli.

Profesor lektvarů tam seděl podepřený velkým polštářem, na klíně obrovskou knihu, do které byl začtený. Levou ruku měl ovázanou a zavěšenou na pásce, ale žádná další zranění na něm nebyla patrná. Když zvedl své černočerné oči, Jean v nich na okamžik spatřila překvapený výraz, ten však vzápětí zmizel jako mávnutím kouzelné hůlky a nahradil ho obvyklý chladný pohled.
"Jak se máte, profesore?" zeptala se tiše a snažila se nedat najevo žádné emoce, ať už negativní nebo pozitivní. Zato Snape se emocím neubránil.
"Jak se asi můžu mít!" zavrčel. "Mizerně - vůbec nic mi není a Pomfreyová mě tu drží jako ve vězení."
Loupl okem ke skříni u dveří, ve které se ošetřovatelka stále ještě přehrabovala.
"Ano, jistě," přikývla Jean chápavě a aniž by hnula brvou, dodala: "Madam Pomfreyová vás tu totiž ve skutečnosti drží jen proto, že nevýslovně touží po vaší milé společnosti."
Snape nasadil mírně překvapený výraz, zatímco Poppy rychle odešla z místnosti, otřásaje se smíchy.
"No, nebudu vás rušit od čtení, profesore, jen jsem se chtěla přesvědčit, že jste v pořádku," pronesla ledabyle Jean. "A mimochodem, přinesla jsem vám svého discmana, kdybyste se snad náhodou hodně nudil."
"Klidně si ho zase odneste," znovu zavrčel Snape. "Nepotřebuju žádné mudlovské výtvory."
Pokrčila rameny. "To možná dnes, ale kdo ví, jak dlouho vás tu bude Poppy ještě držet, a pak budete ještě rád, že máte nějaké rozptýlení."
S těmi slovy položila discmana na noční stolek a obrátila se k odchodu.
"Dobrou noc, profesore. A hudba se pouští tlačítkem Play."
Než stihl něco namítnout, byla pryč.

Severus za ní chvíli hleděl, než se s povzdechem znovu začetl do knihy. Poppy ho vzápětí přišla zkontrolovat a on s ní svedl další slovní bitvu o to, kdy už ho konečně pustí. A zase prohrál.
Mohlo být krátce před půlnocí, když konečně odložil knihu a protřel si unavené oči. Jeho pohled padl na discmana ležícího na nočním stolku; chvíli na něj zamyšleně hleděl, než ho zvedl a pokusil se nasadit si sluchátka. Trochu strnul, když si vzpomněl, jak mu je nasazovala Andersonová. Příjemná vzpomínka...až moc příjemná. Hluboce si povzdychl.

Pak začal pečlivě prohlížet všechna tlačítka, než našel to správné - Play. Stiskl ho a leknutím nadskočil. Zvuk ve sluchátkách byla tak hlasitý, že to nedokázal vydržet. Instinktivně strhnul sluchátka z hlavy a znovu prohlédl všechna tlačítka na přístroji. Když objevil regulaci hlasitosti, hudbu hodně ztlumil a opět si sluchátka nasadil. Teď už to bylo lepší, takže se konečně zaposlouchal.

"Once upon the time I was falling in love
Now I´m only falling apart
It´s nothing I can do
A total eclipse of the heart.

Once upon the time there was light in my life
But now there´s only love in the dark
Nothing I can say
A total eclipse of the heart.."*/

Severus se zamračil - tohle nebyla zrovna slova, která by se mu líbila, a také ta hudba byla na jeho vkus příliš tvrdá. Rozhodl se zkusit ještě jednu píseň a trpělivě počkal, až tahle divná skladba skončí. Hudba v dalším songu byla naštěstí mnohem jemnější a on spokojeně přivřel oči.

"I can feel the soft breathing of the girl that I love
As she lies here beside me asleep with the night
And her hair in a fine mist floats on my pillow
Reflecting the glow of the winter moonlight." **/


Když uslyšel ta slova, srdce se mu sevřelo při vzpomínce na Jean Andersonovou ležící v jeho křesle. Ta nádherná chvíle, kdy tajně zabořil ruku do jejích překrásných vlasů... Na hodnou chvíli se pohroužil do vzpomínek, takže další text začal vnímat, až když píseň téměř končila.

"My life seems unreal my crime an illusion
A scene badly written in which I must play
Yet I know as I gaze at my young love beside me
The morning is just a few hours away."**/

Znovu se zamračil, sundal si sluchátka z uší a stiskl tlačítko Stop. Byl si jist, že pokud mají všechny písně takovéhle srdceryvné texty, nebude mudlovská hudba jeho koníček. Jak odkládal discmana zpátky na stolek, podařilo se mu náhodně zmáčknout nějaké tlačítko a kryt přístroje se nečekaně odklopil. Na stříbrném kotouči uvnitř bylo něco napsáno rukou. Zaostřil na silné tahy vyvedené červeným fixem.
"Mé největší lásce s láskou Richard. P.S.: Tuhle směs oldies jsi měla vždycky ráda…"

Rozzlobeně stiskl rty, vstal z postele a chvíli zamyšleně hleděl z okna do tmy. Pak rychle vyhledal v nočním stolku kousek pergamenu a brk, načmáral na něj krátký vzkaz a položil jej k discmanu. S mírnými obtížemi přes sebe přehodil svůj hábit, vzal knihu a vydal se spícím hradem do sklepení.

------------------------------------------------------------------
*/ Bonnie Tyler - A Total Eclipse Of The Heart.
**/ Paul Simon, Art Garfunkel - Wednesday Morning 3 a.m.



Kapitola sedmnáctá - Cruciatus

Když přišla Jean Andersonová v pondělí ráno do jídelny, zjistila, že je u profesorského stolu poněkud rušno. Poppy Pomfreyová něco horlivě vykládala Brumbálovi, lomila přitom rukama a mávala kouskem pergamenu. Brumbál se ji očividně snažil uklidnit, ale příliš se mu to nedařilo. Jean zachytila z jejich rozpravy několik slov, ze kterých však nebyla příliš moudrá: "nenesu odpovědnost," "jako malé dítě" a "jak to můžete tolerovat".

"Dobré ráno, Filiusi. Co se to děje?" zeptala se, když usedla vedle Kratiknota.
"Dobré ráno, má drahá. Obávám se, že Poppy měla nějaké problémy se Severusem," kývl maličký profesor levitace. "Vypadá to, že náš rozhodčí v noci utekl z ošetřovny."
"Cože?" pousmála se Jean. "A proč by to dělal? Tu ruku ještě nemá zdaleka zhojenou a..."
Nestačila ještě ani dokončit větu, když si Pomfreyová povšimla její přítomnosti a rázným krokem k ní dorazila.
"Tohle vám mám dát," řekla nasupeně a podala Jean discmana. "Profesor Snape si ze mně dělá poslíčka!"
"Děkuju, Poppy, ale já nechápu..." sáhla Jean rozpačitě po modré krabičce.
"Utekl v noci z ošetřovny jako malý kluk!" vztekala se Pomfreyová. "Když jsem ho šla k ránu zkontrolovat, našla jsem jen tu vaši krabičku a u ní lístek, že vám ji mám vrátit. A ten zatracený Snape zmizel i se svými věcmi a zamknul se ve sklepení jako nějaký uličník!"
Jean se usmála jejímu rozhořčení, ale Pomfreyová ji zpražila přísným pohledem.
"Nejsem tady přece pro legraci a pacienti mě musí respektovat, ať je jim patnáct nebo čtyřicet! Co on si vůbec myslí - že se beze mne vyléčí rychleji? Ta ruka mu ještě nesrostla, i když se neustále naléval kostirostem. A s tím otřesem mozku, jestli nebude opatrný..." Potřásla rozhořčeně hlavou.
"Slibuju vám, Poppy, že za ním dojdu a promluvím s ním," ozval se vedle Pomfreyové Brumbálův konejšivý hlas.
"No to bych tedy prosila!" vyprskla bradavická ošetřovatelka. "Nikdo si tu ze mně nebude dělat dobrý den!"
Brumbál spiklenecky mrknul na Jean, jemně uchopil stále ještě bublající Pomfreyovou kolem ramen a opatrně ji vmanipuloval zpátky na její místo u stolu.

*****

Když Jean Andersonová zahájila první hodinu nového vyučovacího týdne, čekalo ji v šestém ročníku neobvyklé překvapení. Dříve než mohla začít s testováním schopností svých studentů, zvedl ruku Draco Malfoy.
"Co si přejete, pane Malfoyi?" zeptala se trochu netrpělivě.
"Paní profesorko, my jsme si s klukama říkali," ohlédl se po Crabbeovi s Goylem, kteří vehementně kývali na souhlas, "že když je v pátek ten ples, tak bychom mohli dnes dostat za dobré výkony i jinou odměnu, než jen body pro kolej."

Jean překvapeně povytáhla obočí. Jednak úplně zapomněla na páteční slavnost konanou v předvečer svátku Všech svatých, a pak - neměla ani nejmenším představu, co má Draco Malfoy s tou odměnou na mysli.
"A jak byste si to konkrétně představoval, pane Malfoyi?" zeptala se a popošla do zadní části třídy.
"No, myslel jsem, že by si ten, kdo dnes uspěje proti vašim útočným kouzlům, mohl s vámi v pátek na plese zatančit," pronesl Malfoy s podivným šklebem.
Třídou to jen zahučelo. Jean na okamžik zamyšleně našpulila ústa, než mu odpověděla.
"To je opravdu zajímavý nápad, pane Malfoyi. Jen jste nějak opomenul zohlednit, že v této třídě nejsou pouze chlapci a já osobně dost pochybuji o tom, že by dívky zrovna dvakrát stály o tanec se mnou. Ostatně není jisté, že by o něj stáli i všichni chlapci."
"Holky budou za odměnu tancovat s příšerným Snapem," uchechtl se za jejími zády Ron Weasley.
Jean se k němu rychle otočila.
"Jednak, pane Weasley, nemohu slibovat tanec za žádného ze svých kolegů. A pak - Nebelvír ztrácí pět bodů za vaše nezdvořilé vyjadřování o profesoru Snapeovi."
Ron sevřel rty a bezmocně pokrčil rameny. Jean se otočila zpátky k Malfoyovi.
"Takže, pane Malfoyi? Máte snad nějaký nápad, jak to vyřešit?"
"Tak by holky a ty padavky, co neumí tancovat, získaly víc bodů," navrhl Draco.
"Pane Malfoyi..."
"Omlouvám se, paní profesorko, nějak mi to uklouzlo. Holky a ti chlapci, co nechtějí tancovat, by mohli získat víc bodů," zachraňoval to honem Draco.

Jean došla se zamyšleným výrazem zpátky ke svému stolu a na okamžik za něj usedla. Ve třídě bylo napjaté ticho.
"Dobře," přikývla konečně a vstala. Všimla se, jak se Malfoyův škleb o něco rozšířil. "Uděláme to následovně: ti, kdo mají zájem získat mimořádný příděl bodů pro svou kolej anebo snad mají zájem o jeden tanec se mnou," Malfoy zklamaně protáhl obličej, "tu zůstanou. Ostatní budou mít až do konce hodiny volno a raději opustí tuto třídu, aby nepřišli k nějakému úrazu. Protože ode mne, moji milí studenti, nedostanete nic zadarmo. Kdo chce uspět, bude se dnes bránit proti kletbě Cruciatus."
Třída zahučela a pár studentů překvapeně vyjeklo.
"Copak?" usmála se Jean jejich zděšení. "Čeho se bojíte?"
"Ale paní profesorko," zatřepotala se ruka Hermiony Grangerové a když jí Jean pokynula, malá vševědka spustila: "Cruciatus přece patří mezi kletby, které se neodpouštějí a výnosem ministerstva kouzel z roku 1970 bylo zakázáno používat tyto kletby proti jiným lidským bytostem, takže ani vy proti nám nemůžete Cruciatus použít."
"Částečně máte pravdu, slečno Grangerová," přikývla Jean, "takový výnos vskutku existuje. Jenomže tady jsme ve škole a všechno, co se zde učíte, se učíte proto, aby vám to pomohlo v pozdějším životě. A také je rozdíl mezi tím, když někdo použije tu kletbu proti jiné osobě zcela bez varování a tím, když má někdo na výběr, jestli se vůbec chce zkusit té kletbě postavit - a to je právě váš případ. Já nikoho nenutím, aby tu zůstal a bojoval se mnou, klidně se můžete sebrat a odejít - je to vaše dobrovolné rozhodnutí. Ale pokud chcete mimořádnou odměnu, tak si ji také musíte zasloužit. Je to jasné?"
Většina třídy přikývla, přesto Jean stále četla v mnoha očích obavy.
"Takže ještě něco pro ty, kdo pochybují, zda vůbec mohou kletbu Cruciatus ve zdraví přežít. Slečno Grangerová, poučte laskavě podrobně své spolužáky o účincích té kletby," obrátila se Jean na Hermionu s pevným přesvědčením, že to zvládne vyložit stejně dobře jako kterýkoliv profesor.

Hermiona vstala a zhluboka se nadechla. Když spustila, znělo to, jako by předčítala z knihy.
"Kletba Cruciatus působí silnou bolest pouze v případě, že je myšlena opravdu vážně a se záměrem doopravdy ublížit. Potom je možno touto kletbou způsobit těžká zranění, dokonce i otevřená, buď po celém těle, nebo na jeho jednotlivých částech, často i s trvalými následky. V opačném případě, kdy útočník nemyslí kletbu úplně vážně, může být bolest sice intenzivní, ale je krátká a nezanechává žádné následky."
"Výborně, slečno Grangerová," přikývla Jean. "Pět bodů pro Nebelvír. Takže teď snad už všichni chápete, že proti vám mohu Cruciatus v rámci vyučování klidně použít a vy přesto neskončíte na ošetřovně. Je vám dobře, pane Longbottome?" všimla si vzápětí Nevilla, který měl téměř světle zelenou barvu.
"A-a-ano," vykoktal ze sebe. Jean se na něj podezíravě zadívala.
"Neville bude v pořádku, paní profesorko," položila Grangerová dlaň na jeho ruku. "Dohlédnu na něj."
"Dobře, slečno Grangerová," přikývla Jean a pohlédla na studenty. "Takže abychom se vrátili k podmínkám našeho výměnného obchodu. Že nechci doopravdy nikomu z vás ublížit, je vám asi jasné, přesto se však ti, kdo se nechtějí zúčastnit, mohou teď zvednout a odejít. A nikdo, znovu opakuji - nikdo, pane Malfoyi," vrhla Jean výhružný pohled na Draca, "se jim kvůli tomu nebude pošklebovat, ani teď, ani později."

Část studentů se váhavě zvedla, posbírala své věci a opustila učebnu. Když se za posledním z nich zavřely dveře, vyzvala Jean zbylé žáky, aby vstali, a jedním mávnutím hůlky nechala zmizet všechny stoly a židle.
"Teď se rozestupte po celém obvodu místnosti tak, abyste mezi sebou měli dostatek prostoru," přikázala a zároveň si uvědomila, jak je výhodné, že právě v této učebně nejsou žádné kamenné sloupy, tak časté v ostatních bradavických místnostech.

Zatímco se studenti snažili splnit její příkaz, rychle zrevidovala, kdo vlastně zůstal. Samozřejmě Malfoy, iniciátor celé akce, a jeho nohsledi Crabbe a Goyle. Pak známé nebelvírské trio - Potter, Weasley a Grangerová a překvapivě i Longbottom, stále ještě bledý, avšak s odhodlaným pohledem v očích.
´Co s ním jen ta Grangerová provedla?´ pomyslela si Jean. ´Ještě před pár minutami vypadal, že v hrůze uteče minimálně do Prasinek.´
Kdo zůstal dál? Dean Thomas, Seamus Finnigan, Lee Jordan, Levandule Brownová a Parvati Patilová. Nebelvír měl tedy očividně převahu nad Zmijozelem.

Jean si pomyslela, že bude muset být hodně rychlá - pokud by totiž všichni chlapci náhodou uspěli a opravdu s ní chtěli tančit, čekal by ji v pátek dost dlouhý večer.
"Tak začneme," kývla. "Připravte si hůlky."
Začala se volně procházet místností a po očku studenty sledovala. Všichni byli ve střehu, takže je potřebovala trošku rozptýlit, než mohla přistoupit k prvnímu útoku.
"Pane Pottere, pokud se nemýlím, vy už jste se s kletbou Cruciatus setkal na vlastní kůži, že?"
"Ano, paní profesorko," přikývl Harry. "Také jsem ji jednou zkusil použít, ale přesně jak říkala Hermiona, neměla kletba takový účinek, protože jsem jí nemyslel dostatečně vážně."

V tu chvíli Jean postřehla, že pozornost Rona Weasleyho stojícího jen o kousek vedle trochu ochabla, takže na něj okamžitě zaútočila. Ron útok nečekal a kletba ho zasáhla. Zařval bolestí a klesl k zemi, ale vzápětí byl zpátky na nohou a sbíral svou hůlku.
"Tak to by stačilo, pane Weasley. Je mi líto, ale opusťte třídu."
Ron smutně zamířil ke dveřím a Jean využila okamžiku, kdy ho studenti vyprovázeli pohledem. Záhy dostala Crabbea, Goyla i Finnigana. Draco Malfoy byl první, kdo její útok úspěšně odrazil a odcházel se spokojeným šklebem. Dalším, kdo trochu překvapivě uspěl, byl Neville Longbottom. Asi ani sám nevěděl, jak se mu podařilo vytvořit štítové kouzlo a kletbu tak odrazit. Zčervenal jako pivoňka, když ho Jean pochválila a než zmizel ze třídy, koktavě pronesl, že opravdu nechce body pro kolej, ale tanec.

Že uspěl i Harry Potter, nebylo žádným velkým překvapením. Jean bylo jasné, že se ani on nerozhodne pro body - v situaci, kdy už s ní měl tančit Draco Malfoy, jeho velký rival, to prostě jinak nešlo. Konečné skóre té neobvyklé hodiny nebylo až tak hrozné - po dvaceti bodech pro svou kolej získaly Grangerová a Patilová, Jean čekal na páteční slavnosti tanec s Malfoyem, Potterem, Longbottomem a Jordanem. A nikdo ze zasažených nemusel na ošetřovnu, což bylo nejdůležitější.

*****

Severus Snape vešel rychlým krokem do své sklepní učebny, přičemž dveře rozrazil tak prudce, až se odrazily o zeď zpátky. Havraspárští a mrzimorští třeťáci zděšeně zmlkli a s obavami profesora lektvarů sledovali.
"Pokud jste se těšili, že se mě na pár dnů zbavíte, tak na to rychle zapomeňte," syknul na ně ještě tišším hlasem, než obvykle. "Dnes připravíte posilňující lektvar a dáte si opravdu záležet, aby za něco stál. Učebnice strana 254, ingredience máte ve skříni."
Mávnul hůlkou a doposud zamčené dveře skříně v rohu místnosti se rozlétly dokořán.

Pak klesl na židli za stolem a zavřel oči. Hlava ho bolela jako střep a ve zlomené ruce cítil podivné škubání. Nebýt té zatracené Pomfreyové, zůstal by dnes zalezlý ve své ložnici a Brumbál by mu to určitě pro jednou toleroval. Ale uražená ošetřovatelka na něj ředitele doslova poštvala a po nepříjemném rozhovoru s ním Severusovi nezbylo, než začít už od pondělního rána zase učit. Pořád se mu to zdálo přijatelnější než návrat na ošetřovnu, který byl druhou možností.

Byl pevně rozhodnutý splnit všechny své povinnosti, jak Brumbálovi slíbil, avšak také se na pár dnů vyhnout jídelně a hlavně pak Jean Andersonové. Asi to nemyslela zle, když mu půjčila svého discmana, ale spíš mu tím ublížila, než pomohla. Ten nápis na disku bolestně oživil vzpomínku, kterou se mu už podařilo ukrýt hluboko v mysli - vzpomínku na Andersonovou v objetí jiného muže. A přestože dobře věděl, jak velice vzdálená je naděje, že by pro něj někdy mohla být víc než jen kolegyně, cítil se zraněný a podvedený.

Otevřel oči a rychle přelétl třídu pozorným pohledem. Vzápětí zaostřil na hnědovlasého chlapce v první lavici, z jehož kotlíku stoupal podivný červený kouř; v mžiku byl na nohou a mávl hůlkou, aby nechal nebezpečný obsah kotlíku zmizet.
"Millere," procedil mezi zuby, "jste vůbec gramotný? To opravdu nedokážete správně přečíst ani první řádek instrukcí? Koukejte začít znovu! A vezměte na vědomí, že jste svou kolej právě připravil o pět bodů."
Usedl zpátky za stůl a zamyslel se. Alan Miller byl starším bratrem zmijozelského Joea Millera, kterého před nedávnem nelichotivě ohodnotila Andersonová. Že by na tom jejím postřehu přece jen něco bylo?


Kapitola osmnáctá - Předvečer svátku Všech svatých

Velká bradavická síň, zhusta označovaná jen jako jídelna, zněla vzrušenými hlasy studentů. Hostina u příležitosti svátku Všech svatých se chýlila ke konci a Jean Andersonová se už poněkolikáté potěšeně rozhlédla místností.
´Ta výzdoba se nám opravdu povedla!´ pomyslela si snad posté. Když ji Kratiknot v pátek ráno požádal, zda by mu nepomohla s přípravou sálu, nebyla moc nadšená, ale pak ji to začalo bavit a vymyslela i pár zajímavých novinek. Její zásluhou tak například přibyla nad stolem každé koleje i nad profesorským stolem obrovská svítící dýně, která se v nepravidelných intervalech přesouvala z jednoho konce stolu na druhý. Ačkoliv šlo o velmi jednoduché kouzlo, v konečném výsledku působilo velmi strašidelně a tajemně.

Když už všichni dojedli, vztyčil se uprostřed profesorského stolu Albus Brumbál a krátce zatleskal, aby na sebe soustředil pozornost studentů.
"A teď, moji milí, můžeme konečně tančit!"
Pokynul jim, aby vstali, pak mávnul hůlkou a všechny stoly i židle se vzorně poskládaly do dlouhé řady podél zdi; jen profesorský stůl zůstal na svém místě. Mávnul znovu a sálem se rozlehly první tóny kouzelnické hudby, která jako by vycházela ze všech stěn sálu.

Studenti se nenechali dvakrát pobízet a vrhli se do tance. Jean se všimla, že skoro stejně překotně jako studenti vyrazila vpřed i Sibyla Trelawneyová, učitelka jasnovidectví. K jejímu překvapení zamířila přímo k Severusi Snapeovi, který seděl po více než týdnu opět na svém obvyklém místě u stolu a tvářil se, že mu může být ukradený celý svět a nejvíc nějaký svátek Všech svatých. Že však pozorně vnímá, co se kolem něj děje, bylo jasně patrné z rychlosti, jakou vystřelil od stolu, když Trelawneyovou spatřil. Zamířil k východu vedoucímu do zahrady, kterým začaly do tmy mizet některé studentské páry.
"Ale Severusi..." zakňourala Trelawneyová.
"Musím zkontrolovat studenty," štěkl přes rameno a vzápětí se i on ztratil ve tmě.

Jean se neubránila úsměvu. Už se několikrát všimla, že mu Trelawneyová tu a tam nadbíhá a neuniklo jí ani to, jak Snape pokaždé tiše obrátí oči v sloup a zmizí.
"Smím prosit, paní profesorko?" uklonil se před ní Lee Jordan. "Jdu si pro slíbenou výhru a nerad bych se nechal Malfoyem předběhnout."
"To jste si tedy opravdu pospíšil, pane Jordane," usmála se a vstala. "Tak pojďme."
Koutkem oka zahlédla, jak McGonagallová udiveně povytáhla obočí. Rychle se na ni usmála a nechala se Jordanem odvést na parket.

Po Jordanovi si přišel pro slíbený tanec i Potter a po něm Neville Longbottom. Bylo dost zvláštní kroužit sálem s těmi sotva sedmnáctiletými mladíky. Jean si uvědomila, že jsou až roztomilí ve své často neobratné snaze o dokonalý pohyb, ale musela uznat, že většina z nich tančila na svůj věk až překvapivě dobře. Nejzajímavější to bylo u Longbottoma, který se nicméně chvěl trémou, takže Jean považovala za nutné ho povzbudit.
"Tančíte velmi dobře, pane Longbottome. Kde jste se to naučil?"
Neville naprázdno polknul a zrudnul až po uši.
"J-já…totiž, Hermiona mě to celý týden učila, abych si prý neuřízl ostudu."
"Tak to jste měl velmi dobrou učitelku," kývla Jean. "Doufám, že jste jí pořádně poděkoval."
Když skladba skončila, Neville ji odvedl zpátky ke stolu a s úklonou odešel. Jean se všimla, že ten, kdo tohle všechno způsobil, tedy Draco Malfoy, postává v hloučku zmijozelských studentů a očividně se dobře baví. ´Jeho problém,´ pomyslela si. ´Nebudu truchlit, když si právě on pro svou výhru nepřijde.´

*****

Severus Snape rychle procházel mezi vysokými keři v zahradě. Tu a tam některý rozhrnul hůlkou a vyhnal z něj párek překvapených studentů.
"Fletchley, Abbotová! Okamžitě zpátky do sálu! A srážím každému z vás pět bodů!" zavrčel za další prchající dvojicí.
Když došel až na konec zahrady, opřel se zády o nejbližší strom a skrze jeho holé větve pohlédl vzhůru k obloze plné hvězd. Byl rád, že se mu podařilo bez problémů se ze sálu ztratit, když už ho Brumbál vyhnal z jeho sklepení a donutil znovu usednout vedle Jean Andersonové. Povzdychl si. To ona, ta kráska ve světlounce modrých šatech a s vlasy vyčesanými nahoru, byla skutečnou příčinou, proč musel odejít; Trelawneyová a její směšný pokus byly jen záminkou. Jean… Celý večer se snažil nevnímat její blízkost, nepřipouštět si, jak ho přitahuje, ale bylo to marné.

Zavřel oči a opřel se o strom hlavou. Ne, takhle to opravdu nepůjde - vždycky se přece dokázal perfektně ovládat, tak to musí zvládnout i teď. Pevně stiskl rty a soustředil veškerou svou duševní sílu na to, aby byl schopen zase chvíli myslet na Andersonovou jen jako na kolegyni a nikoliv jako na ženu.

Trvalo dlouho, než si byl konečně jist, že se může odvážit zpátky do sálu. Nicméně sotva tam vešel a podmračeným pohledem přelétl páry na parketu, zarazil se v půli kroku. Uprostřed sálu tančila Jean Andersonová s Draco Malfoyem, který se vítězoslavně šklebil a vehementně se snažil pořádně ji k sobě přitisknout. Ne, tohle přece nemohla být pravda… Když už měla ten hloupý nápad tančit se studentem, tak proč zrovna s Malfoyem, který na ni má spadeno? Poprvé začal litovat, že se o Dracových úmyslech před Brumbálem přece jen nezmínil - ředitel by se určitě postaral, aby se o tom Andersonová nějakou přijatelnou formou dozvěděla a dala si na něj pozor.

Zlobně stiskl rty a potlačil nutkání surově Andersonovou od Malfoye odtrhnout. Pak se zhluboka nadechl, prodral se mezi tanečníky a zavrčel jí za zády:
"Rád bych s vámi mluvil, profesorko Andersonová. Pane Malfoyi, odchod."
Pár se zastavil a Jean k němu otočila udivený pohled. Vzápětí se však podívala zpět na Draca a rozhodným tónem řekla:
"Ne, pane Malfoyi, zůstaňte. Profesor Snape laskavě počká, až skončíme tento tanec."
Severus nevěřil svým uším.
"Nebudeme o tom diskutovat, profesorko," sykl a zabodl do ní svůj rozzlobený pohled.
"Ne, to opravdu nebudeme, profesore. Pokračujeme, pane Malfoyi."
Draco vycenil zuby v podivném šklebu, znovu Jean uchopil a tančit dál.

Zatímco zamračený Severus uvažoval, jak ty dva od sebe dostat, skladba skončila. Jakmile Malfoy pustil Andersonovou z náručí, chytil ji Snape za zápěstí a rázně ji táhl pryč.
"Auu!" vykřikla. "Pusťte mě, to bolí!"
Ale profesor lektvarů byl zřejmě hluchý a slepý. Nezbylo jí, než ho nedobrovolně následovat, pokud nechtěla přijít o podstatnou část končetiny. Studenti jen udiveně přihlíželi, jak ji vleče ven z jídelny. Jean se snažila nahmátnout v záhybu šatů svou hůlku, ale v tom kalupu to nebylo nic jednoduchého. Našla ji, až když se dostali na chodbu. Rychle ji vytáhla, mávla a křikla: "Locomotor Mortis!"

Snape se zapotácel a měl co dělat, aby se svázanýma nohama vůbec udržel stabilitu. Díky tomu se Jean úspěšně vyprostila z jeho ocelového sevření.
"Copak jste se opravdu zbláznil, Snape?!?" obořila se na něj.
"Profesorko Andersonová," zasyčel, "okamžitě..."
Ale ještě dřív, než se stačili začít pořádně hádat, ozval se od dveří Brumbálův přísný hlas.
"Byl bych vám oběma velmi vděčný, kdybyste mne neprodleně následovali do mé pracovny."

Jean se všimla, že se ředitel netváří ani trochu přívětivě, takže jen tiše přikývla a vykročila za ním. Snape, kterému chvilku trvalo, než zrušil účinek svěracího kouzla, je dohonil na konci chodby. Nechali se vynést točitými schody až do ředitelovy pracovny a když vstoupili dovnitř, Brumbál jim oběma pokynul, aby se posadili. Snape přesto zůstal stát u okna.

Ředitel usedl za stůl, zamyšleně spojil konečky prstů a vážně na ně pohlédl přes své půlměsíčkové brýle, než řekl.
"Rád bych od vás slyšel vysvětlení."
Jean a Severus si vyměnili rozzlobené pohledy, jako by se snažili dohodnout, kdo z nich bude mluvit první. Nakonec to byla Jean, která rozhořčeně začala.
"Profesoru Snapeovi se z nějakých nepochopitelných důvodů nelíbilo, že tančím s Malfoyem a odvlekl mě z velké síně jak malou holku. Tím kouzlem jsem se jen bránila, aby mi nezlomil ruku."
"Nemáte co tančit se studenty!" zavrčel Severus. "Je to nevhodné a školní řád zakazuje..."
"Obávám se, Severusi," skočil mu do řeči Brumbál, "že školní řád ve skutečnosti nezakazuje profesorům, aby tančili se svými studenty. I když musím připustit, že něco takového nebylo zatím v Bradavicích příliš obvyklé."
"Pak by se ten řád měl změnit!" soptil Snape. "Je nedůstojné, aby..."
"Nebuďte směšný, Snape! Co vám proboha vadí na tom, když profesor tančí s žákem? Chováte se jak nějaký žárlivý milenec," vyjela na něj Jean.
Snapeovi se překvapením rozšířily oči. Pak se zhluboka nadechl, aby se uklidnil.
"Profesorko Andersonová, trvám na tom, že váš tanec s Malfoyem byl velmi nevhodný," řekl tiše, leč důrazně.
"Opravdu? V čem? A proč zrovna tanec s ním? Tančila jsem i s dalšími studenty, to vám nevadilo? Ostatně kdybyste byl co k čemu, tančil byste i vy, třeba s Hermionou Grangerovou, která by vás určitě neodmítla."
Snape zalapal po dechu.
"Proč by Grangerová...?"
"A proč ne?"
"Děláte si legraci?"
"No, myslím, že už by to stačilo," přerušil je mírně Brumbál a Jean se s překvapením všimla, že se ředitel pobaveně usmívá. "Slečno Andersonová, na rozdíl od profesora Snapea si nemyslím, že byste se dopustila něčeho nevhodného, takže vám děkuji za vysvětlení. Můžete jít zpátky do sálu. Severusi, ty tu ještě zůstaň."

Když se za Jean zavřely dveře, klesl Snape konečně do křesla a prohrábl si rukou černou kštici.
"Tak co se děje, Severusi?" zeptal se Brumbál klidně.
Jeho podřízený si povzdychl.
"Dracu Malfoyovi se Andersonová dost líbí, dokonce natolik, že si poručil její kopii k narozeninám. Mám k tomu dodat mnoholičný lektvar. Proto jsem nechtěl, aby s ním tančila."
"Tohle určitě nevíš od včerejška, takže mi vysvětli, proč jsi mi o tom neřekl dřív?" upřel na něj Brumbál vyčítavě své modré oči.
"Přišlo mi zbytečné vás tím zatěžovat, pane řediteli."
"Byl bych rád, kdybys mi příště sděloval i takové zdánlivě nepodstatné maličkosti, Severusi."
Profesor lektvarů provinile přikývl.
"Hrozí jí nějaké skutečné nebezpečí?" zeptal se ředitel starostlivě.
"Nemyslím. Tedy pokud se Draco spokojí s její kopií. V opačném případě...ano, pak by jí hrozilo velké nebezpečí."
"Pokud se nepletu, ty na té oslavě budeš, že? Kdy se koná?"
"Za měsíc. Určitě tam půjdu."
"Dobře. Očekávám, že mě budeš po návratu o všem informovat. I o tom, co se ti možná nebude zdát důležité."
"Ano, pane řediteli," přikývl s povzdechem Severus. Předem věděl, jak těžce splnitelný Brumbálův příkaz bude. Vždycky bylo těžké líčit někomu, kdo nebyl Smrtijed, ty hrůzy, které se na jejich večírcích odehrávaly.

Brumbál se zvedl a pokynul mu ke dveřím.
"Pojď, chlapče, vrátíme se do sálu."
Pak se mu v očích zahořely šibalské jiskřičky.
"A bylo by od tebe moc hezké, kdybys požádal Hermionu Grangerovou o tanec."


Kapitola devatenáctá - Mečovec I

Milá Glorie,

děkuju Ti za Tvůj včerejší dopis a za nejčerstvější zprávy z ministerstva. Jak se zdá, Tvůj nový kolega Howard Thompson Ti doslova učaroval. Asi už jsi zapomněla na rčení "Co je v domě, není pro mě," že? Buď opatrná, než si něco začneš s takhle blízkým spolupracovníkem!

Já vím - jako bych Tě slyšela až sem, jak říkáš: "Co ta mi má co kázat, když se sama snaží už kolikátý týden svést Snapea." Jenže, milá Glorie, s tím ledovým učitelem lektvarů to opravdu není tak jednoduché, jak jsem si naivně myslela. V poslední době se příliš nevídáme a když náhodou ano...co Ti budu vykládat, do svádění to má opravdu hodně daleko. Ten chlap umí být vážně neuvěřitelně protivný a jistě mě znáš natolik, že víš, že já si nenechám nic líbit. Náš poslední výstup musel dokonce řešit samotný Brumbál.

Ač velmi nerada, musím přiznat, že to pro mne momentálně vypadá na docela ostudnou prohru naší sázky. Ale odstoupit od ní nechci, rozhodně ne teď - stále ještě se nevzdávám naděje, že se karta obrátí. Ten muž mě nepřestává zajímat a VELMI mě přitahuje, takže ta sázka stále ještě platí.

Musím už běžet, za chvíli mi začíná hodina se šesťáky ze Zmijozelu a Nebelvíru. Řeknu Ti, to je teda třída! Až budu mít někdy čas, napíšu Ti o nich víc.

Pozdravuj Angelinu a zase se brzy ozvi.

Srdečně Tě zdraví
Jean



Jean Andersonová pečlivě zapečetila sotva zaschlý dopis a přivázala ho na nožku sovy, která netrpělivě stepovala na opěradle její židle. Dala jí na cestu jeden burák, co vylovila z malé misky na stole a vystrčila ji z okna do deštivého dne. Pak posbírala své věci a zamířila z pracovny rovnou do učebny obrany proti černé magii.

V duchu byla docela zvědavá, čím se dnes zase zmijozelští a nebelvírští šesťáci vytáhnou. Musela si znovu přiznat, že je to asi nejpozoruhodnější třída, jakou v Bradavicích učí - přestože si na ně obvykle po kázeňské stránce nemohla stěžovat, často ji překvapili svými neobvyklými nápady. A ani toto pondělí nemělo být jiné.

Když Jean zahájila hodinu, postřehla, že Potter s Weasleym jsou nejen neuvěřitelně zmáčení, ale i podivně poškrábaní. Popošla k nim o něco blíž a mávla hůlkou.
"Siccitas!"
Trochu zamračeně pak sledovala jejich nadšení z toho, že jsou najednou úplně suší.
"Tohle kouzlo už byste mohli umět sami, pánové! Obranná kouzla vám sice jdou, ale neměli byste kvůli nim zapomínat na běžná pomocná kouzla, která vám mohou dost usnadnit život. Je ostuda, že se v šestém ročníku nedokážete ani sami usušit. A teď mi laskavě řekněte, od čeho jste tak poškrábaní!"
"No když my..." poškrábal se Ron rozpačitě za uchem.
"...jsme trochu pomáhali Hagridovi," dopověděl Harry.
"Už zase?" povytáhla Jean překvapeně obočí. "Neměli byste se raději věnovat studiu, hoši?"
"Prosím, paní profesorko!" ozval se zpředu dívčí hlásek a když se Jean otočila, uviděla Hermioninu zdviženou ruku. Koutkem oka zahlédla Weasleyho varovné gesto, ale když na něj znovu pohlédla, Ron se jen nevinně usmíval.

Přešla do přední části učebny a pokynula Hermioně.
"Ano, slečno Grangerová?"
"Mohla byste nám, prosím, dnes něco říct o mečovcích?"
"Proč právě o nich, slečno Grangerová? Pokud vím, máte se o nich učit až v sedmém ročníku."
"No, protože...protože..." Hermiona nejistě zatěkala očima, jako by rychle hledala nějaké přijatelné zdůvodnění, "našla jsem o nich zmínku v letošní učebnici, ale nejsou tam žádné podrobnosti a já se bojím, abychom je potom třeba nedostali u závěrečných zkoušek," vysvětlovala.
"Myslím, že vaše obavy jsou zbytečné, slečno Grangerová, ale na druhou stranu nevidím důvod, proč bychom si nemohli o mečovcích něco povědět už dnes. Tedy pokud vás to opravdu zajímá?" obrátila se Jean na třídu.

Když viděla souhlasné kývání hlavou u většiny studentů, došla až ke svému stolu a chvilku hledala ve složce, kterou s sebou tradičně nosila. Vyňala z ní malý obrázek podivné příšery a mávnutím hůlky ho zvětšila tak, aby byl dobře viditelný pro celou třídu.
"Takhle vypadá mečovec," ukázala na obrázek, "jedno z nejnebezpečnějších stvoření, jaká existují. Naštěstí je jen velmi malá pravděpodobnost, že byste se s ním setkali, protože v Británii běžně nežije - vyskytuje se především v horách v jižní Evropě. Kdo z vás tuší, proč je tak nebezpečný?"
Ruku kupodivu zvedl kromě Grangerové také Ron Weasley.
"Pane Weasley?"
"Protože má na všech osmi chapadlech velké ostré a přitom ploché drápy, kterými může způsobit vážná zranění."
"Ano, to je pravda, pane Weasley, ale s takovým nebezpečím si přece musí dokázat poradit každý průměrný kouzelník?" zkoušela ho Jean.
"To teda ne, protože mečovec je hrozně rychlý a prakticky ho nelze nikam zasáhnout. A na těle má krunýř," dodal rozhorleně Ron.
"Ano, to už je lepší odpověď. Tři body pro Nebelvír. Takže abych to shrnula - mečovec, přestože v dospělosti obvykle dosahuje výšky kolem tří metrů, je nesmírně pohyblivé stvoření, které dokáže svými drápy rozmístěnými po celé délce chapadel způsobit velmi hluboká zranění podobající se seknutí mudlovskou středověkou zbraní nazývanou meč. Kromě toho jej prakticky nelze zlikvidovat žádným běžným kouzlem, protože jeho hrudník je chráněn silným krunýřem, který má schopnost všechna kouzla odrážet."
"A co kdybychom ho zasáhli do chapadla nebo do hlavy?" zeptala se Levandule Brownová.
"Do chapadel byste ho zasáhla jen s obtížemi, slečno Brownová, protože s nimi neustále pohybuje, a hlavu má velmi malou. Ale i kdyby se vám to nakrásně povedlo, nebylo by to nic platné. Kdo z vás ví, proč?"
Tentokrát už se dokonce nezvedla ani ruka Hermiony Grangerové.
"Protože jeho chapadla, stejně tak jako hlava, mají neuvěřitelnou regenerační schopnost a dorůstají prakticky okamžitě potom, co jsou odtržena nebo jinak poškozena," vysvětlila Jean a třída vzrušeně zahučela.
"Opravdu mu dorůstá i hlava?" neodpustil si Malfoy. "Nějaká náhradní by se určitě hodila i Longbottomovi."
Jean si povzdechla a nechápavě zakroutila hlavou.
"Pane Malfoyi, proč už si jednou nedáte pokoj? Za vaši hloupou poznámku srážím Zmijozelu pět bodů."
Malfoy se zašklebil.

"A dá se tedy před mečovcem vůbec nějak chránit, paní profesorko? Jak je možné ho zabít?" zeptal se Harry Potter.
"Chránit se před ním v podstatě nedá, snad jedině v případě, že ho nějakým zázrakem dostanete do ocelové klece."
Potter s Weasleym si vyměnili pohled.
"A pokud jde o zabití, je jen jediný způsob, jak tu bestii usmrtit - zasáhnout ji zespoda do malé měkké části těsně pod krunýřem a nechat ji explodovat," dopověděla Jean. "Je to sice poněkud nechutný způsob, vzhledem k následkům, ale když vám půjde o život, tak po něm ještě rádi sáhnete."
"To teda věřím," ušklíbl se Ron.
"A vy jste se někdy s nějakým mečovcem setkala?" chtěl vědět Lee Jordan.
"Jednou, pane Jordane. To jsem byla tak ve vašem věku a naše kouzelnická škola nás tehdy vyslala na výměnou stáž do severní Itálie. V tamních horách se občas dá na nějakého mečovce narazit, a my měli bohužel tu smůlu. Naštěstí s námi byl i jeden profesor, který ho dokázal zlikvidovat, i když byl přitom sám dost vážně zraněn. Od té doby jsem žádného živého mečovce neviděla a nepřeju to ani nikomu z vás."

Ještě několik dlouhých minut odpovídala Jean na zvídavé otázky studentů. Když se ozval zvonek končící hodinu, povzdechla si.
"Pěkně se vám povedlo vyhnout se dnes zkoušení, vy rošťáci. Ale nebojte se, příští týden si to vynahradíme," spiklenecky na ně zamrkala a na tváři se jí objevil potměšilý úsměv, zatímco třída zahučela zklamáním.
"Půjdete s námi zase v pátek létat, paní profesorko?" zastavil se u ní ještě Harry Potter, než opustil učebnu. "Bylo nám moc líto, že minulé létání kvůli plesu odpadlo."
"Jistě, pane Pottere, počítám s tím. Ve tři hodiny před hradem," přikývla Jean. "Jestli se nepletu, blíží se vám famfrpálový zápas, ne?"
"Přesně tak," souhlasil Harry, "už tuhle sobotu hrajeme s Mrzimorem."
"Zkusím vás do té doby naučit ještě jeden obrat, který by se vám mohl hodit," zamyšleně pronesla Jean.
"To bude skvělé, paní profesorko," upřímně se zaradoval Harry. "Takže nashledanou v pátek."


Kapitola devatenáctá - Mečovec II

Severus Snape seděl u nedělní večeře a zamyšleně do sebe soukal těstoviny. Trochu se ušklíbl, když ho už několikátá špageta plácla přes nos a on rychle se snažil setřít z obličeje stopy po tomatové omáčce. ´Zatracení skřítci!´ zlobil se v duchu. Jako by se rozhodli pro italskou neděli - k obědu pizza, k večeři těstoviny… Vážně netušil, kam na ty nesmysly chodí. Kdyby raději zůstali u tradiční anglické kuchyně!

"Nazdar Severusi!" udeřil ho náhle někdo do zad tak silně, až se zabořil obličejem do talíře se svou večeří. Ani na vteřinu nezapochyboval, kdo může mít takhle přiblblé nápady.
"Krucinál, Hoochová!" zařval, sotva se vynořil. "Měla jsi radši zůstat tam, kde jsi byla, ať už to byla jakákoliv díra!"
Víc jak polovina studentů v jídelně mezitím vybuchla smíchy, když zahlédla překrásně červenou tvář svého profesora lektvarů, místy ještě lehce ozdobenou bílou vrstvou sýra. Jen zmijozelští se snažili ovládnout, ale také se jim to příliš nedařilo. Ani profesoři se neubránili úsměvu, ačkoliv je Severus neprodleně probodnul varovným pohledem.
"Jé, promiň, to jsem nechtěla," zašklebila se Hannah neupřímně. "Já myslela - podle toho, co jsem slyšela hned po příjezdu - že jenom padáš z koštěte, ale jak to tak sleduju, neumíš ani jíst," pokračovala provokativně. Vzápětí už se rychle klidila pryč, když na ni vytáhl hůlku.
"Možná by ses mohl umýt, Severusi," culil se Kratiknot, zatímco Andersonová mezi nimi kuckala smíchy.
Snape jen zavrčel, odhodil ubrousek, kterým se mu podařilo očistit aspoň to nejhorší, a naštvaně odvlál z jídelny.

"Jak ses měla, Hannah?" přisedla si Jean Andersonová k Hoochové, když se konečně přestala dusit smíchy nad špagetovým Snapem. "A kdy jsi vůbec přijela? Zůstaneš, nebo zase odjíždíš?"
"Teda ty máš otázek!" usmála se Hoochová. "Přijela jsem asi před hodinou a hodlám tu zůstat, protože ta zapeklitá situace v mé rodině je snad už naštěstí vyřešená. A teď povídej ty - co se tu zatím dělo? Nic nevím, jenom Pomfreyová, kterou jsem náhodou potkala, si vehementně stěžovala, jak jí Snape rozzlobil."
"To víš, utekl jí z ošetřovny, a to Poppy nepromíjí," přikývla Jean. "Stalo se to po prvním famfrpálovém zápase, ten včerejší už se naštěstí obešel bez zranění."
"A jak dopadl?" zajímala se Hannah. "Myslím ten včerejší zápas."
"Nebelvír samozřejmě vyhrál," vložila se do hovoru s trochu povýšeným úsměvem Minerva McGonagallová, "přestože Snape dělal všechno pro to, aby to bylo opačně."
"Takže je všechno při starém," usmála se spokojeně Hoochová.

V tu chvíli pronikl otevřenými dveřmi do jídelny nelidský řev. Byl plný hrůzy a bolesti a dalo se z něj jen s obtížemi vytušit, že je asi ženský. Všichni ztichli a zděšeně se na sebe podívali.
"Heathy," zašeptal Kratiknot, "Heather Prýtová. To musí být ona, jako jediná nebyla dnes u večeře.
Než mohli studenti začít panicky křičet, vztyčil se Brumbál a důrazně požádal o klid.
"Všichni zůstanou na svých místech!" přikázal autoritativně. "Nikdo z vás neopustí jídelnu, zůstanete sedět v naprostém klidu."
Pak se obrátil k profesorům.
"Minervo, Sibylo, budete tady. Filiusi - do haly. Hannah - se mnou do patra. Jean - do sklepení varovat Severuse. Jdeme."

Profesoři se mlčky zvedli a vyrazili z jídelny. Jean Andersonové se naneštěstí připletl pod nohy maličký Kratiknot, takže přes něj skoro upadla. Rychle se posbírala a spěchala za ostatními, když vtom ji někdo vehementně zatahal za rukáv hábitu.
"Paní profesorko…" zaznělo vzápětí trojhlasně.
Byl to Potter, Weasley a Grangerová a tvářili se velmi vyděšeně.
"Okamžitě se vraťte na svá místa," přikázala jim přísně.
"Ale my vám musíme říct něco důležitého!" vykřikl Ron.
Jean se zarazila a tázavě na ně pohlédla.
"Asi jsou to mečovci!" vyhrkl vzápětí Harry.
"Kde by se tu…?" nechápala Jean.
"Od Hagrida," odrecitovali všichni tři sborem.
"Možná mu utekli," dodala ještě Hermiona.
Jean na ně vteřinku zírala, než přikývla.
"Kolik?" zeptala se stručně.
"Dva," vylétlo současně z Rona i z Harryho.
"Dobře. Teď se vraťte na svá místa," přikázala znovu Jean a rozběhla se z jídelny, aniž by čekala na jejich další reakci.

Filius Kratiknot právě zavíral široké dveře vedoucí z haly do jídelny a chystal se je zajistit kouzlem.
"Kde jste, Jean?" zamumlal vyčítavě a konečně dveře s rachotem zabouchl.
Jean zahlédla na schodišti vzdalující se postavy Hannah Hoochové a Albuse Brumbála. Musela je rychle varovat, do čeho jdou, takže namířila hůlku na své hrdlo a zesílila si hlas.
"Albusi," zavolala a ozvěna jejího hromového hlasu se ještě dlouho nesla halou a schodištěm, "jsou to asi mečovci! Dva."
Na okamžik zahlédla Brumbálův překvapený výraz, ale to už se otočila a spěchala dolů do sklepení.

*****

Naštvaný Severus Snape vešel do své koupelny a rychle smyl z obličeje vrstvu tomatové omáčky.
´Zatracená Hoochová!´ vrčel v duchu. Nikdy ji neměl v lásce, ale dneska ji nesnášel dvojnásob - takhle ho zesměšnit! Zkontroloval v zrcadle, zda se mu opravdu podařilo umýt všechny stopy jeho nedůstojného boje se špagetami, a osušil se. ´Na druhou stranu,´ uvažoval, zatímco ještě jednou pohlédl do zrcadla, ´můžu být docela rád, že se konečně vrátila. Ty hodiny létání, ve kterých za ni učím, mi berou stále víc energie. ´

Vyšel z koupelny a zamířil rovnou ke svému pracovnímu stolu, kde se ve dvou úhledných hromádkách vršily domácí práce studentů. ´To zas bude dlouhý večer,´ napadlo ho. ´Možná by trocha vína...´
V tu chvíli k němu z chodby dolehl podivný zvuk - něco jako hlas, hodně zesílený hlas. Zarazil se a napjatě poslouchal, ale nic dalšího se neozývalo. Přesto vzal pro jistotu svou hůlku a zamířil na chodbu, aby zjistil, co se děje. Přede dveřmi neviděl nic, vydal se tedy dál. Došel téměř až ke schodišti, když se mu něco mihlo před obličejem - a vzápětí to zmizelo ve výklenku po jeho levé ruce. Než stačil zareagovat, mihlo se to znovu a jeho rukou projela ostrá bolest. Tiše syknul a couvnul zpátky do chodby; to vyprovokovalo jeho protivníka, aby opustil svou skrýš.

´Co to jen, sakra, je?´ přemýšlel horečně, když uviděl tu zelenohnědou obludu rychle mávající chapadly. Měl neodbytný pocit, že tohle stvoření zná z nějaké výjimečné knihy, kterou má ve své knihovně, ale že je to už bohužel hodně, hodně dávno, co ji měl naposledy v ruce... Ustoupil ještě pár kroků dozadu, hůlku namířenou, oči upřené na nepřítele, myšlenky kdesi mezi stránkami knih. Snažil se nevnímat bolest, která mu spalovala levou ruku od ramene až po konečky prstů. Pak se náhle vítězoslavně usmál - ano, to bylo bezesporu ono. Mečovec. Teď se jen trefit tam, kam bylo potřeba...
"Eruptus!" křikl a vyslal své kouzlo. Avšak o zlomek vteřiny dříve se mečovec mírně předklonil; kouzlo tím pádem směrovalo příliš vysoko a odrazilo se od jeho krunýře. Severus měl co dělat, aby před ním stačil uhnout. Kouzlo prolétlo až na konec chodby, kde narazilo do zdi nad dveřmi jeho pracovny a notně ji poškodilo.

Severus však neměl čas starat se o takové nepodstatné detaily, protože mečovec znovu zaútočil. Jen s obtížemi uskočil před jedním z jeho chapadel, ale druhé, útočící jakoby z opačné strany, ho zasáhlo do ramene a srazilo k zemi. Tohle už tedy nevypadalo moc dobře. Marně se snažil nahmátnout hůlku, která mu při pádu vypadla z ruky, a současně se pozpátku plazil chodbou směrem od mečovce - v dlouhém hábitu to nebylo nic jednoduchého. Zůstávala za ním široká rudá stopa, jak se mu z poraněné ruky řinula krev. Mečovec ho pomalu sledoval, jako by věděl, že mu stejně nemá kam uniknout.

"HEJ!" ozval se náhle ze schodiště burácivý hlas.
Mečovec se bleskurychle otočil a zuřivě kolem sebe švihnul chapadly. Ze schodů do chodby sestoupila Jean Andersonová, a protože měla k mečovci ještě poměrně daleko, stačila namířit hůlku na své hrdlo a konečně zrušit zesílení hlasu, na které předtím v rozrušení zapomněla. Pak jedním pohledem odhadla situaci, mávla hůlkou a křikla:
"Diffindo!"
V té chvíli už nestála v chodbě jedna Jean Andersonová, ale dvanáct, a všechny se teď snažily mečovce obklíčit. Mečovec se začal zmateně otáčet kolem své osy a švihat kolem sebe chapadly, neschopen rozpoznat, která z nich je ta jediná opravdová.
"Eruptus!" křikla náhle jedna ze dvanácti postav. Příšera vztekle zařvala, jak ji kouzlo zasáhlo do měkké části břicha těsně pod krunýřem. Vzápětí už vzduchem létaly kusy chapadel a vnitřností a bez ladu a skladu dopadaly na zem.
"Finite Incantatem" poručila znova jedna z postav a všechny její kopie zmizely.
"Evanesco!" procedila vzápětí zbylá postava znechuceně mezi zuby, načež zmizela i většina těch částí, které z mečovce zbyly.

Pak došla k mrtvolně bledému Snapeovi, který seděl opřený o zeď a držel si poraněnou ruku, a sklonila se nad ním.
"Jste v pořádku?" zeptala se starostlivě. "Ukažte, ošetřím vám aspoň ty nejhorší rány."
Odhrnula roztržený rukáv jeho hábitu, mávla hůlkou a zastavila krvácení. Pak mu ruku trochu nadzvedla, aby jeho zranění zrevidovala - a najednou strnula. Ještě chvíli nedůvěřivě zírala na jeho předloktí, než se mu podívala do obličeje. Její hnědé oči byly dva velké otazníky.

Severus jen nepatrně kývnul hlavou. V tu chvíli od něj Jean doslova odskočila a namířila na něj hůlku.
"Vy jste Smrtijed?!" vylétlo z ní zděšeně.
Bylo to spíš konstatování, než otázka, a oba to dobře věděli. Opravdu nebylo nutné odpovídat, možná snad vysvětlovat, ale na to neměl Severus momentálně sílu. V Andersonové to však začínalo vřít.
"Celou tu dobu, co jsem tady...jak to, že jste...já vás zabiju, Snape!" vykřikla nakonec.
"Poslužte si," řekl tiše a unaveně zavřel oči.

Nic nepředstíral - opravdu si v té chvíli myslel, že to není až tak špatný nápad. Častokrát už v minulosti přemítal, jak dlouho bude ještě trvat, než Voldemort odhalí jeho špiónskou roli. Nikdy si nemyslel, že má šanci dožít se moc vysokého věku a občas byl překvapen, že ho ta myšlenka ani příliš nevzrušuje. A přesto se o svůj život vždycky pral, když šlo do tuhého - ze zásady se nikdy nevzdával. Dnes byl však oslabený obrovskou ztrátou krve a myšlenka na smrt z rukou krásné ženy mu přišla nepoměrně přitažlivější než smrt z rukou Voldemorta. Ale vteřiny plynuly a smrt stále nepřicházela.

Pomalu otevřel oči a pohlédl na Jean. Ruka se jí ani nezachvěla, když na něj mířila, přesto byl v její tváři čitelný obrovský vnitřní boj.
"No tak!" pobídl ji trochu výsměšně.
Konečně se Andersonová trošku pohnula.
"Nedělejte to, Jean," ozval se v tu chvíli ze schodiště naléhavý hlas.
Severus rozzlobeně otočil hlavu. No ovšem, jak jinak - Albus Brumbál, vždycky-všude-včas. Ani umřít ho v klidu nenechá.
"Prosím, Jean, nedělejte to," opakoval ředitel, zatímco k ní rychle kráčel.
"Je to Smrtijed, pane řediteli!" řekla nenávistně.
"Ano, já vím," přikývl.
"CO?!?!?" nechápavě na něj vytřeštila oči.
"Vím, že Severus je Smrtijed," opakoval pomalu a klidně. "A když se mnou půjdete do mé pracovny, rád vám k tomu řeknu víc."
"Ale on...já..." nemohla se najednou Jean rozhodnout.
"Jen ho klidně nechte, nikam neuteče. Potřebuje teď především ošetřit a vy se nejspíš potřebujete napít něčeho silnějšího."
Ruka s hůlkou jí pomalu klesla. Ředitel ji uchopil kolem ramen a vedl ze sklepení.
"Pomozte, prosím, Severusovi na ošetřovnu a pak řekněte Minervě, že nebezpečí už je zažehnáno," kývl ještě na Hannah Hoochovou, kterou potkali na schodech.
Když dorazili do jeho pracovny, bez ptaní nalil Jean velkého panáka.


Kapitola dvacátá - Voldemortův služebník

Albus Brumbál i Jean Andersonová dlouho mlčky seděli a upíjeli - on citrónovou limonádu, ona whisky. Zatímco Brumbál trpělivě čekal, Jean zamyšleně hleděla do sklenice zlatavě hnědé tekutiny a marně se snažila srovnat si v hlavě fakta, která se právě dozvěděla. Byla více než podivná: Snape je Smrtijed. Brumbál o tom ví. A očividně ho to vůbec nevzrušuje.
Nechápavě potřásla hlavou, vpravila do sebe další doušek silné lihoviny a otřásla se odporem. Ne, tohle pití neměla ráda, ale dnes ho asi opravdu potřebovala.

"Jak je možné, že v Bradavicích učí Smrtijed a vy to tolerujete?" pohlédla konečně na Brumbála.
"Vzpomínáte si na náš rozhovor během té mezinárodní kouzelnické konference v půli srpna?" zeptal se a aniž čekal na její souhlas, pokračoval:
"Tehdy jsem se před vámi zmínil o tom, že existují případy, kdy se podařilo Smrtijedy napravit. Tedy, nebyla to tak docela pravda - vím pouze o jednom jediném případu, a tím je právě Severus Snape. V mládí se sice přidal k Voldemortovi, ale brzy zjistil, že udělal chybu a přišel mě požádat o pomoc. Bylo to už dávno, ještě před prvním Voldemortovým pádem, a já mu tu pomoc poskytl."
"Ten náš rozhovor si moc dobře pamatuju," přikývla Jean. "Také jste se tehdy zmínil, že ne všechno se dá najít ve spisech. Určitě mi tedy budete umět vysvětlit, jak je možné, že jsem o Snapeovi nenašla nikde jedinou zmínku, přestože jsem během své práce na ministerstvu a v komisi pečlivě prostudovala všechny spisy ze smrtijedských procesů?"
"Protože už žádná zmínka neexistuje," prohlásil ředitel. "Před několika lety jsem nechal všechny jeho záznamy vymazat a ponechal si jen hlavní složku, která je nyní pečlivě uložena v trezoru banky u Gringotových."
"Ale jak to, že jste mu tak věřil? Jak jste si mohl být jistý, že to myslí vážně, že vás nezradí, že si nechce prostě jen zachránit kůži…" Nechápavě kroutila hlavou.
"Prostě jsem mu věřil," řekl Brumbál. "Vždycky byl toho názoru, že by měl člověk dostat druhou šanci, pokud o ni stojí, a Severus mě v tomhle nikdy nezklamal. Znám ho už od jeho školních let a myslím, že i díky tomu jsem ho dokázal správně odhadnout."
"Já tomu pořád nerozumím, pane řediteli. Nejde mi prostě do hlavy, že jste uvěřil Smrtijedovi, který pravděpodobně zabíjel a mučil nevinné lidi, a ještě mu dovolil, aby učil děti?!?"
"Chápu, že to celé zní dost podivně, slečno Andersonová, ale v podstatě je to tak, jak říkáte," přikývl. "A věřte mi, že pro Severuse byla práce učitele tím nejlepším nápravným programem. Nemluvě o tom, že se mu za ta léta, co pro mne pracuje, podařilo zachránit desítky lidských životů."
Jean se zamračila. "Jak mohl jako učitel zachránit tolik lidí?"
"Nezachránil je jako učitel," usmál se Brumbál, "ale jako můj špeh u Voldemorta."
"Špeh??? U Vol...?" vytřeštila oči. "On…to znamená, že se stále ještě stýká s Voldemortem? A dokonce s vaším souhlasem?"
"Přesně tak," souhlasil Brumbál. "Severus dál chodí na schůzky Smrtijedů a riskuje vlastní život, jen aby pro nás získal potřebné informace a alespoň částečně ulevil svému svědomí. Odkud bych jinak měl všechny ty údaje o Voldemortových akcích, které pravidelně předávám ministerstvu a hlavně té vaší Komisi pro potírání zla? Nikdy jste se nad tím nezamyslela?"
"Mnohokrát," odtušila Jean. "Ale vždycky jsem to přisuzovala vašim mimořádným schopnostem."

Brumbál se polichoceně usmál.
"V tomto případě šlo spíš o Severusovy schopnosti než o moje. Mým úkolem je pouze zvážit možné důsledky akcí, o nichž mě informuje, a postarat se o případná protiopatření."
"Jste zbytečně skromný, pane řediteli, ostatně jako vždy. Ale abychom to nezamluvili - jak si můžete být tak jistý, že Snape nepracuje stejným způsobem i pro Voldemorta? Že vám jednou nepřidá do vaší citrónové limonády nějaký ten smrtící lektvar?"
Ředitel zkoumavě pohlédl na svou sklenici s limonádou.
"Jistotu člověk nemá nikdy a v ničem, Jean," povzdechl si. "Ale nabídl jsem Severusovi přátelství a pomocnou ruku a on obojí s povděkem přijal. A stačí si s ním promluvit nebo ho jen vidět krátce poté, co se vrátí z některé smrtijedské schůzky, aby člověk pochopil. Pochopil, jak obětavě se ten muž snaží odčinit hříchy svého nerozvážného mládí."
Jean dlouho mlčela a jen občas upila ze své sklenky.
"Ale já mu stejně nevěřím," řekla pak tiše. "Jednou byl Smrtijed a…" Nedopověděla a opět ztichla.
"Na to máte samozřejmě plné právo," přikývl Brumbál. "Vím, že pro některé lidi zkrátka není jednoduché si vaši důvěru získat."
"Jestli tím narážíte na Munduguse Fletchera," zamračila se, "tak vězte, že podvodníkům jako on prostě nebudu věřit nikdy!"
"To samozřejmě dobře vím," pousmál se. "Historkou o vašem vzájemném střetnutí se dost dlouhou dobu bavil celý Fénixův řád. Mimochodem, kdybyste tehdy přijala mou nabídku a stala se jeho členkou, dozvěděla byste se o Severusově roli mnohem dříve a pravděpodobně za poněkud méně dramatických okolností."
"Jenže já trvám na tom, že dokud budou členy toho řádu neužiteční podvodníci jako je Fletcher, nikdy do něj nevstoupím," rozohnila se Jean.
"U ženy vašich kvalit mě taková malichernost dost překvapuje," zavrtěl Brumbál nechápavě hlavou.
"Tohle nemá cenu, pane řediteli," povzdychla si Jean. "V téhle otázce jsme se nikdy neshodli a těžko se na ní shodneme právě dnes. Řekněte mi, jak to vypadá s Heather?"
Brumbál se zasmušil.
"Je těžce zraněná, Jean, ale snad to přežije. Poppy s ní má teď určitě plné ruce práce. Tím se dostáváme k zajímavé otázce - jak jste vůbec věděla, že to jsou mečovci?"

Jean na okamžik zaváhala. Nebyla si jista, zda může prozradit svůj zdroj informací, aniž by mu způsobila případné problémy, ale nakonec se spolehla na Brumbálovu velkorysost.
"Prozradili mi to Potter, Weasley a Grangerová těsně před tím, než jsme odešli z jídelny. Měla jsem vytušit už dřív, že se něco děje - Potter s Weasleym byli poslední dobou dost divní, často bývali u Hagrida i po začátku vyučování a Grangerová se mě při pondělní hodině na mečovce podrobně vyptávala."
Jean potřásla hlavou, jako by nechápala, jak mohla něco tak očividného přehlédnout.
"Těžko jste mohla uhodnout, co se doopravdy děje," utěšoval ji ředitel.
Jean se na něj nespokojeně podívala a pokračovala.
"Když za mnou dnes večer přišli, těsně před tím, než jsem opustila jídelnu, nebyli si až tak úplně jistí, že jsou to mečovci, ale připouštěli možnost, že ty potvory Hagridovi utekly. Zřejmě měli k takovému prohlášení důvod."
Brumbál sevřel rty a na jeho tváři se objevil neobvykle přísný výraz.
"Hagrida znám už dost dlouho a obávám se, že něco takového opravdu není vyloučeno. Miluje veškeré nebezpečné tvory a odmítá připustit, že některé z nich prostě nelze chovat vedle hradu plného dětí. Promluvím si s ním o tom ještě dnes v noci."

Jean přikývla, dopila sklenku a zvedla se z křesla.
"V tom případě už bych asi měla jít, pane řediteli. Máte ještě práci a já půjdu do postele, protože jsem po tom alkoholu a dnešních zážitcích zcela k nepotřebě."
Brumbál se na ni široce usmál a spiklenecky zamrkal.
"Tak to vám přeju sladké sny. A dovolte pošetilému starci ještě dvě prosby," zarazil ji v půli cesty ke dveřím. "Za prvé - vše, co jste se dnes dozvěděla, zachovejte, prosím, v úplné tajnosti. A za druhé - nebuďte na Severuse tak tvrdá. Myslím, že už za svou chybu trpěl dost."
Jean na něj zkoumavě pohlédla, pak trochu potřásla hlavou, popřála mu dobrou noc a odešla.

*****

"Ne! Ne! To ne!" zazněl ztemnělou místností zoufalý mužský hlas. Potom se něco prudce pohnulo a vzápětí se konec kouzelnické hůlky rozsvítil jasným světlem. Severus Snape seděl na posteli, prudce oddychoval a široce rozevřené oči měl plné hrůzy. Zase tady byla…jedna z mnoha jeho nočních můr, pravděpodobně ta nejhorší. Už ji neměl několik let - podařilo se mu zatlačit ji do nejzazšího koutku paměti, a snad proto mu dnes připadala strašnější než kdy předtím. Ale dobře si ji pamatoval, stejně jako tu ponurou kamennou místnost, ve které se odehrávala. Čtyři pevné zdi, ve kterých znal každičký kámen. Ta místnost nebyla velká, vždyť na to, aby ji přešel, stačilo jen několik kroků. Přesně šest. Šest kroků tam a šest zpátky. Donekonečna. Do zbláznění. Tma, smutek, beznaděj, pocit viny a strach, že se odtamtud už nikdy nedostane. A na chodbě stvůry, které ho přinutily zapomenout na vše lidské, co v něm kdy bylo, a přiměly ho být tak nelidským, jako byly ony samy. Jen proto, aby přežil.

Dech se mu pomalu zklidnil a on se neochotně vyškrábal z postele. Byly teprve čtyři hodiny ráno, ale věděl, že už neusne. Ne po vzpomínce na Azkaban. Byl tam jen pár týdnů před svým procesem a po něm, než ho Brumbál dostal ven a zaručil se za něj, avšak zdálo se mu, jako by tam strávil několik dlouhých let. Proti Azkabanu bylo následujících pět let v Bradavicích doslova procházkou růžovým sadem. Nesměl se sice vzdálit bez Brumbálova písemného souhlasu a každý týden se musel nechat ponižovat nějakým bystrozorem, který ho přijel zkontrolovat, ale byl v podstatě svobodný a hlavně - byl mimo dosah mozkomorů.

Zvolna a s obtížemi se oblékl do nového černého hábitu, který vyňal ze skříně. Ten starý byl zcela k nepotřebě, nasáklý jeho krví a na několika místech rozseknutý od mečovce. Syknul bolestí, když se rukávem dotkl zraněné ruky - Pomfreyová mu ty nejhorší rány sice zacelila a ovázala, ale bolest v nich zůstala. A navíc ho doslova vyhnala z ošetřovny, stále ještě uražená kvůli tomu, že jí odtamtud před pár týdny sám utekl.

Zašel teď do pracovny a naučeným pohybem sáhl do police pro skleněnou karafu se světlounce žlutou kapalinou. Nalil si pořádnou sklenici, vypil ji až do dna a téměř vzápětí cítil, jak bolest ustupuje. Pohlédl znovu na karafu a tiše zaklel. Na dně lahve už zůstalo jen nepatrné množství lektvaru, který teď tolik potřeboval - lektvaru proti bolesti. Za normálních okolností by pro něj bylo otázkou několika minut uvařit si nový, ale v situaci, kdy mohl používat jen jednu ruku, se i zdánlivě jednoduché věci stávaly složitými. Rychle vzpomínal, kterou třídu dnes učí jako první. Třeťáky, Havraspár a Mrzimor, uvědomil si vzápětí. Pak v duchu probral jednotlivé žáky, než se konečně dopracoval ke jménům Matthew Bolton a Cornelie Whiteová. Jestli nikdo jiný, tak tihle dva byli určitě schopni uvařit lektvar proti bolesti v takové kvalitě, aby se nemusel bát jej pozřít. Pak s povzdechem usedl za svůj pracovní stůl a začal konečně opravovat domácí úkoly, na které chystal už předchozí večer.

Když mu o hodně později žaludek připomněl, že je čas snídaně, odložil brk a vydal se do jídelny. Na chodbě už nebylo ani stopy po včerejším zápase - skřítci se činili a všechny krvavé skvrny pečlivě vydrhli a uklidili. Pobořenou zeď nade dveřmi jeho pracovny opravil zřejmě někdo z kolegů ještě před jeho nočním návratem z ošetřovny.

Vstoupil do jídelny a udělal sotva pár kroků, když proti sobě uviděl odcházející Jean Andersonovou. ´Krásná jako obvykle,´ pomyslel si. ´Ale dneska už ví, že jsem Smrtijed.´ Když se jejich oči na moment setkaly, Severus rychle analyzoval, co v těch jejích právě spatřil. Ano, bylo to tam. Směs pohrdání, lítosti a údivu nad tím, jak může takový bastard jako on svou přítomností vůbec hyzdit tuhle planetu. Většina lidí se na něj takhle dívala, zpravidla ještě dříve, než se dozvěděli cokoliv o jeho minulosti. A bylo naivní se domnívat, že se právě Andersonová bude dívat jinak.

Usedl ke stolu a natáhl se po kávě. S její hořkou chutí se mu do hlavy vkradla i neméně hořká myšlenka - že všechno zlé je k něčemu dobré. Už se nebude muset zabývat tím, jestli má Andersonovou políbit nebo ne, protože ona o to už nikdy nebude stát. Vzápětí zapochyboval, jestli je to opravdu tak dobré, jak se sám sobě snažil namluvit.
 

Pokračování
 
 

Nahoru

HARRY POTTER, characters, names and related indicia and WARNER BROS., shield logo and related indicia are trademarks of Warner Bros. TM & © 2003.
Harry Potter Publishing Rights © J.K.R.