|
Učitel obrany proti lásce
Autor: Ginny
Předmluva
Nemám moc ráda předmluvy a obvykle se jim vyhýbám, ale tentokrát považuji
za nutné napsat pár slov k výtvoru, který jste právě otevřeli.
Moje povídka "Učitel obrany proti lásce" vznikla na základě zájmu čtenářů
o snapeovské povídky na pokračování. Je psána víceméně stylem blížícím se
červené knihovně, což by mělo být dostatečným varováním pro všechny, kteří
dávají přednost akčním příběhům. Když jsem měla hotovou asi polovinu
povídky, bylo na těchto stránkách zveřejněno Slovo úvodem (určené
potenciálním autorům povídek) a já zjistila, že můj děj v mnoha bodech
odpovídá právě onomu odstrašujícímu příkladu. Rozhodla jsem se tedy, že se
ho pokusím držet až do konce., protože jsem pevně přesvědčena, že je možné
napsat čtivý a v mnoha směrech originální příběh, i když je hlavní
hrdinkou předem zatracovaná učitelka obrany proti černé magii.
Severus Snape, který v Učiteli vystupuje jako druhá hlavní postava (vedle
zmíněné učitelky), je svým vzezřením i charakterem podobný spíše Rickmanovskému Snapeovi, nežli tomu knižnímu od J.K.Rowlingové (což je
patrné zejména v některých scénách zmiňující se o jeho tělesné schránce).
A protože se nedomnívám, že by Snape byl eunuch absolutně se nezajímající
o ženy, dovolila jsem mu i odpovídající pocity. Nebylo to vůbec jednoduché
a mohu vám říct, že se mi ten zatracený profesor občas bránil zuby nehty a
dokonce mě donutil leckterou scénu přepsat více podle jeho než podle mých
představ. ;-) Ale nakonec jsme se vždycky nějak dohodli. :
Celá povídka má 122 stran (ve Wordu) o 30 kapitolách a měla by být
zveřejňována vždy po pěti kapitolách najednou. Což znamená, že příznivci
červené knihovny budou mít asi 6 týdnů co číst... V této souvislosti mám
na vás jednu prosbu - nežli se pustíte do hodnocení povídky (ať už
slovního nebo známkového), vyčkejte, prosím, alespoň do poloviny příběhu.
Bude chvilku trvat, než děj dostane opravdový spád, a věřte, že ta
největší překvapení vás čekají až v závěrečných pěti kapitolách.
Ještě dlužím velké, ještě větší a největší poděkování Snowy Owl, která si
dala tu práci a celou povídku pečlivě pročetla, opřipomínkovala a tu a tam
i vylepšila nějakým tím nápadem. Snowie, slibuju, že na oplátku ráda
zničím tvojí povídku :.
Přeji vám dobrou zábavu a těším se na vaše ohlasy.
Sweet Ginny (dříve jen Ginny ;-))
*************************
Kapitola první - Konference
"…a přestože si plně uvědomuji rozsah nebezpečí, kterému nyní čelíme,
považuji za nezbytné vést veškeré procesy proti polapeným Smrtijedům s
maximální důsledností. Musím s politováním konstatovat, že kouzelnický
tribunál - i přes nesouhlas Komise pro potírání zla - stále připouští
kletbu Imperio jako polehčující okolnost, mnohdy dokonce jako hlavní
argument při obhajobě kouzelníků a čarodějek obžalovaných z napomáhání
silám zla. Znovu upozorňuji, že nebude-li zaveden tvrdý postih proti všem
osobám, které se k silám zla přiklonily a s Voldemortem v minulosti
spolupracovaly, jen těžko se nám podaří nastolit dříve tolik ceněnou
rovnováhu a spravedlnost našeho kouzelnického světa. Děkuji vám za
pozornost."
Jean Andersonová, místopředsedkyně Komise pro potírání zla, ukončila svůj
projev a rozhlédla se sálem. Místnost byla zcela zaplněna kouzelníky a
čarodějkami, kteří jí teď více či méně aplaudovali. Napadlo ji, že
Voldemortovi příznivci by se tu dali poznat poměrně snadno - většina z
nich netleskala vůbec.
Uchopila složku s textem své přednášky a sestoupila z pódia. Tak či onak
byla ráda, že má tu řeč za sebou. Šlo bezesporu o dosud nejdůležitější
projev v jejím životě, protože možnost veřejně vystoupit na mezinárodní
konferenci o obraně proti černé magii byla velká čest, které se nedostalo
hned tak někomu. Připravovala se na tu chvíli dlouho a přes četná varování
opatrnějších kolegů z komise prošpikovala svou řeč několika velmi
radikálními názory. Věděla, že jí to na popularitě nepřidá, ale svou
pravdu byla ochotna hájit přede všemi.
Přednesená řeč ji docela unavila; cítila, že se nutně potřebuje napít
něčeho ostřejšího. Cestou k baru s občerstvením ji k jejímu údivu
zastavilo několik kouzelníků, aby jí potřásli rukou a pochvalně se
vyjádřili o jejím projevu. Projít davem hrnoucím se ze sálu nebylo nic
jednoduchého, ale nakonec se jí to podařilo. Když se dostala k pultu,
požádala o sklenici suchého Martini a usedla se na barovou stoličku.
"Dovolíte, abych si přisedl?" ozvalo se vedle ní.
Otočila se a spatřila Albuse Brumbála, ředitele Školy čar a kouzel v
Bradavicích. Jeho pomněnkově modré oči zářily z obličeje orámovaného
záplavou bílých vlasů a vousů.
"Jistě, pane řediteli, bude mi velkou ctí," odvětila po pravdě.
Zatímco upíjela ze svého Martini, pobaveně sledovala, jak se Brumbál snaží
vyšplhat na barovou stoličku.
"Poslouchal jsem velmi pozorně vaši řeč a neušlo mi, že v některých bodech
byla velmi radikální," řekl a požádal barmana o citrónovou limonádu. "Váš
postoj k Smrtijedům je jistě chvályhodný a myslím, že by naší společnosti
prospělo více kouzelníků s podobnými názory. Na druhou stranu nemohu říct,
že s vámi bezvýhradně souhlasím, pokud jde o údajnou neschopnost nápravy
těch, kteří se dali na scestí."
Jean velmi potěšilo, že má možnost v klidu si s Brumbálem promluvit.
Koneckonců, i přes svůj věk to byl stále ten nejuznávanější kouzelník,
nositel Merlinova řádu prvního stupně, Veliký čaroděj, Nejvyšší
divotvorce, předseda Mezinárodního sdružení kouzelníků a kdo ví co ještě.
Patřil k hlavním ozdobám této konference a jeho projev byl napjatě
očekáván jako jeden z hlavních bodů celého programu. Mnohokrát se s ním
setkala při své práci na ministerstvu a jeho názorů si velmi vážila.
"Vy se opravdu domníváte, pane řediteli, že kdo se dal jednou na cestu
zla, se může ještě polepšit nebo dokonce svoje hrůzné skutky i odčinit?"
potřásla Jean nedůvěřivě hlavou.
"Možná mi to nebude věřit, ale opravdu si to myslím, slečno Andersonová,"
usmíval se Brumbál. "Samozřejmě, že takové případy jsou velmi vzácné,
nicméně existují."
Upil trochu své citrónové limonády a spiklenecky na Jean zamrkal.
Neubránila se úsměvu.
"Tak to bych byla ráda, kdybyste mě někdy s nějakým takovým případem
osobně seznámil. Pečlivě jsem pročetla všechny dostupné spisy o
smrtijedských procesech a o žádném takovém zázraku se v nich nepíše."
Pohrozil jí žertovně prstem.
"Jenomže spisy nejsou všechno, věřte mi. Ještě si na má slova vzpomenete!"
"Vy jste dnes samý vtip, pane řediteli."
Brumbál náhle zvážněl.
"Slečno Andersonová, já jsem za vámi nepřišel kvůli vtipům ani kvůli vaší
přednášce, jakkoliv byla skvělá."
"No, na okamžik jsem v to doufala, pane řediteli, ale to by byla asi
příliš krásná iluze."
Usmál se.
"Je mi líto, že vás o tu iluzi právě připravím."
"Nevadí, vytvořím si novou. Sice jsem zatím jen obyčejná čarodějka a
tvorbou iluzí se neživím, ale slyšela jsem o jednom moc šikovném
chlapíkovi. Nechává si říkat David Coperfield a je to prý nejlepší
iluzionista všech dob. Třeba mě vezme do učení," potutelně mrkla na
Brumbála a napila se.
Brumbál potlačil smích.
"Nemyslím, že byste byla jen obyčejná čarodějka, taky proto jsem vás
vyhledal. Víte," zase zvážněl, "měl bych pro vás takovou nabídku. Vzhledem
k vašim schopnostem a zkušenostem bych vás velmi rád zaměstnal v
Bradavicích jako učitelku obrany proti černé magii. Možná vás to
překvapuje, ale přemýšlel jsem o tom dlouho a jsem si jist, že byste se
pro to místo velmi hodila. Konečné rozhodnutí je samozřejmě na vás."
Jean se na něj dívala neschopná slova. Čekala cokoliv na světě, ale tohle
rozhodně ne. Nedokázala si sama sebe představit jako učitelku. Měla
zajímavou práci na ministerstvu kouzel, byla místopředsedkyní Komise pro
potírání zla, kteroužto funkci si musela tvrdě zasloužit, a její kariéra
se vyvíjela více než slibně. Tak proč by teď měla od toho všeho utíkat?
Upila ze svého Martini a konečně přerušila nastalé ticho.
"Pane řediteli, nebudu zastírat, že mě vaše nabídka velmi překvapila.
Nevím, z čeho jste usoudil, že právě já bych byla ta nejvhodnější osoba.
Jistě máte na to místo mnoho jiných kandidátů a já…"
Brumbál ji zarazil gestem ruky.
"Já vím, slečno Andersonová, vím, že je to pro vás nečekané. Prosím,
neodmítejte zatím mou nabídku a zkuste o ní pár dnů přemýšlet, ano?
Pečlivě své rozhodnutí uvažte."
Jean potřásla hlavou.
"Doufáte, že si to rozmyslím a přijmu? Ale to bych se musela vzdát svého
místa na ministerstvu a v komisi a…a…a to po mě přece nemůžete chtít!"
Brumbál pokýval hlavou.
"Ano, máte pravdu, nemám nejmenší právo po vás něco takového chtít. Místa
na ministerstvu byste se opravdu musela vzdát a pokud jde o komisi, asi
byste mohla zůstat její členkou, nicméně v žádném případě byste neměla čas
na práci spojenou s výkonem funkce místopředsedkyně. Přesto vás prosím,
abyste mou nabídku ještě uvážila. Své rozhodnutí mi sdělíte do týdne,
platí?"
Nechápavě potřásla hlavou.
"Dobře. Ale nemyslím, že má odpověď bude kladná."
"No vidíte, a já si myslím, že bude," usmál se Brumbál. "Ale teď bychom si
asi měli pospíšit do sálu, zdá se, že přestávka už skončila."
Jean se ohlédla a zjistila, že zůstali u baru téměř sami. Hloučky
kouzelníků a čarodějek se trousily zpátky do sálu. Rychle dopila své
Martini, svezla se z barové stoličky a počkala, až se totéž podaří i
Brumbálovi. Společně se vydali k nejbližšímu vchodu do sálu.
Kapitola druhá - Severus Snape
Pár kroků přede dveřmi do sálu jim cestu zkřížil vysoký kouzelník oblečený
v černém hábitu.
"Severusi! Jsem rád, že jsi tu, chci tě někomu představil," zaradoval se
Brumbál.
"Pane řediteli," pronesl ten muž uctivým hlasem a vzápětí pohlédl na Jean.
Měl bledou tvář orámovanou delšími černými vlasy a pozoruhodně tmavé oči.
"Slečno Andersonová, tohle je Severus Snape, profesor lektvarů na
bradavické škole čar a kouzel," představil je Brumbál.
Jean mu podala ruku a podívala se mu do očí. Byly…zvláštní. Temné,
hluboké, studené. Najednou měla pocit, že by se v nich mohla ztratit.
"Profesor lektvarů?" zeptala se nicméně zvědavě. "A kde se berete na
konferenci o černé magii?"
Jako by se v jeho očích něco mihlo.
"Zajímá mě to," pronesl sametovým hlasem. "Občas se tu člověk setká s
opravdu zvláštními názory."
Zdálo se jí to, nebo tím narážel na její přednášku? Každopádně se
přistihla, že jeho hlas v ní vyvolává někde hluboko uvnitř příjemné
pocity.
"Měl bys vědět, Severusi, že jsem právě požádal slečnu Andersonovou, aby u
nás přijala místo učitelky obrany proti černé magii," řekl Brumbál.
Teď si byla Jean naprosto jista, že se po těch slovech na zlomek vteřiny
objevila ve Snapeově tváři směs překvapení a zlosti. Ale vzápětí už z ní
nebylo možné vyčíst jakékoliv emoce.
"Opravdu? A slečna Andersonová tu nabídku přijala?" otázal se bezbarvým
hlasem.
"Zatím ne, ale budu o tom přemýšlet," odpověděla Jean.
Věnoval jí dlouhý zkoumavý pohled. Potom zdvořile řekl:
"Omluvíte mne, prosím? Musím si ještě něco vyřídit, přijdu se do sálu o
něco později." Mírně se uklonil a odkráčel.
Brumbál se usmál.
"Severus je někdy poněkud zvláštní, ale je to muž na svém místě, jedna z
opor našeho profesorského sboru. Pojďte, půjdeme dovnitř."
Jemně ji uchopil za loket a vmanévroval do nejbližších dveří.
"Chystáte se večer na tu párty, co pořádá ministerstvo?" optal se jí
šeptem, když se usadili.
Jean mlčky přikývla. Vůbec se jí tam nechtělo, ale účast na té akci pro ni
byla vzhledem k její práci dobrovolně povinná, jak jí před pár dny laskavě
připomenul její nadřízený. Předem věděla, že to bude nudný večer.
*****
Severus Snape s vrcholně otráveným výrazem na tváři proplouval davem
postávajících kouzelníků a čarodějek. Neměl rád tyhle večírky a kdyby ho
Brumbál nedonutil sem jít, zůstal by raději zalezlý ve svém hotelovém
pokoji a věnoval se nějaké zajímavé knize. Pro něj to prostě nebylo nic
jiného než přehlídka ztraceného času. Povzdechl si. Nikdy se nedokázal
bavit na povel, vlastně - sotva o sobě mohl říct, že se kdy dokázal bavit.
Výjimkou byly hodiny lektvarů, když se před ním ti tupohlavci, honosně
nazývaní studenti, krčili v panickém strachu. Ta myšlenka vyvolala na jeho
tváři pobavený úsměv. Někdy ho rozčilovali, ale častěji se v duchu smál
jejich ubohosti.
Lehkou úklonou hlavy pozdravil kohosi významného z ministerstva kouzel,
jeho jméno si však momentálně nebyl schopen vybavit. Konečně se probojoval
k baru a objednal si whisky. Zatímco netrpělivě čekal, až barman objeví tu
správnou láhev, jeho pohled zalétl ke dvojici čarodějek stojících u malé
fontánky. Jedna z nich byla zhruba v jeho věku - Gloria Johnsonová, jejíž
dceru Angelinu ještě před nedávnem učil. Žádné štěstí. Jaká matka, taková
dcera, pomyslel si trpce. Pamatoval Glorii ještě ze svých školních let.
Druhou čarodějkou byla Jean Andersonová, kterou se Brumbál snažil získat
pro to místo. Jeho místo. Už dlouho po něm toužil a byl si jist, že nebýt
určitých temných stránek v jeho minulosti, zcela jistě by ho dostal.
Takhle však musel rok co rok přihlížet, jak pozici učitele obrany proti
černé magii znovu zaujímá nějaký neschopný hlupák. Andersonová byla jen
další v řadě. Pochyboval sice, že Brumbálovu nabídku vůbec přijme, aspoň
podle toho, co slyšel o její práci na ministerstvu. Ale i kdyby, patrně i
ona vydrží maximálně do konce školního roku. Nikdo před ní déle nevydržel
- jako by to místo bylo prokleté, a také proto ho tak lákalo.
Přistihl se, že na Andersonovou stále ještě zírá a neochotně si uvědomil,
že má na co zírat. Byla...atraktivní, to bylo asi to nejvýstižnější slovo.
Světlé vlnité vlasy měla vyčesané nahoru, což nejen dávalo vyniknout její
šíji a ramenům, ale činilo ji to i opticky vyšší. Přiléhavé šaty v barvě
bordó byly sice poměrně decentní, ale přesto zvýrazňovaly všechny její
tělesné přednosti. Z jejího jemného obličeje zářily kaštanově hnědé oči a
úsměv měla doslova odzbrojující. Snape nepochyboval o tom, že tahle žena
může mít každého muže, na kterého ukáže. A hloupá zřejmě taky nebyla,
aspoň podle pověsti, která ji provázela.
Trochu se zarazil, když se jejich pohledy nečekaně setkaly, ale nechtěl
uhnout očima jako první. I ona se zdála na moment překvapená, avšak Gloria
Johnsonová ji vzápětí vtáhla zpátky do hovoru, takže se na něj dívat
přestala. Ani si neuvědomil, že si najednou povzdechl. Naštěstí se ten
neschopný barman konečně vypořádal s jeho objednávkou a postavil před něj
na pult sklenici s whisky.
*****
Jean byla ráda, když po dlouhých minutách debat s několika nepříjemnými
kouzelníky potkala v hale Glorii Johnsonovou. Kromě toho, že to byla její
kolegyně, byly také dobré přítelkyně, i když Gloria byla o víc jak deset
let starší. Jean jí lehkým posunkem naznačila, že by se ráda přesunula do
nějaké klidnější části haly. Když zakotvily u malé fontánky, úlevně
vydechla.
"Tohle je nejhorší část mé práce," povzdechla si.
"Ale ale, odkdy si zrovna ty stěžuješ na práci?" podivila se Gloria.
Jean se usmála.
"Od té doby, co jsem dostala nabídku změnit místo."
Vzápětí ji napadlo, že vlastně svůj rozhovor s Brumbálem pustila z hlavy
hned, jak se zaposlouchala do další přednášky. Ve skutečnosti vůbec
nepřemýšlela o tom, že by to místo v Bradavicích vzala a vzpomněla si na
to až teď.
"Jo tak on tě někdo láká na lepší? Tak se pochlub!" nadchla se Gloria.
Jean jí stručně řekla o svém rozhovoru s bradavickým ředitelem.
"A ty snad opravdu uvažuješ o tom, že bys to vzala?" podivila se Gloria.
Jean neodpověděla. Její pohled se zastavil na vysokém muži u baru. To je
ten učitel lektvarů, napadlo ji. Divné, že je na konferenci o černé magii.
Upřeně se na ni díval a ona měla co dělat, aby jeho pohled vydržela. Bylo
v něm něco zvláštního. Potkali se zatím jen na krátkou chvilku, ale už teď
si byla jista, že ji ten muž zajímá. Že by ty Bradavice přece jen zkusila?
"Jean, haló!" zamávala jí Gloria ruku před obličejem. "Kde jsi?"
Odvrátila oči od Snapea a usmála se na Glorii.
"Promiň, jen jsem se na okamžik zamyslela."
"Snad to místo vážně nechceš vzít?"
"A co když ano?" nadhodila.
"No ty ses snad zbláznila! Co ti chybí? Hodíš kvůli nějaké hloupé škole za
hlavu svou kariéru? Když se ti podařilo se takhle vypracovat, tak to
vzdáš? Neblázni, Bradavice za to nestojí!"
Jeanin zamyšlený pohled se na okamžik vrátil ke Snapeovi a Gloria se toho
bohužel všimla.
"Ne, Jean, nemyslíš na něho, že ne? Nechceš do Bradavic kvůli němu?!?"
Jean se na ni usmála.
"A proč ne?"
Gloria obrátila oči v sloup.
"Holka, ty máš dneska nápady! Zapomeň na něj, okamžitě! Snape je ten
největší bastard, co kdy chodil po téhle planetě! Nestojí ani za jediný
tvůj pohled!"
"Jsi na něj nějaká přísná!" Jean se teď upřímně bavila. "Jak to můžeš
vědět?"
"Jak? Znám ho ještě ze školy. Už tenkrát byl strašný a s věkem se vůbec
nezměnil. Učil naši Angelinu a ta o něm za celých sedm let neřekla ani
jednu pěknou větu."
"Takže ty ho soudíš podle výlevů své pubertální dcerky? Jako bys nevěděla,
že studentům se profesoři často jeví v mnohem horším světle, než jací
doopravdy jsou."
"Nech toho, Jean! Nezahrávej si s tím ďáblem!"
"Tak ďábel, říkáš?" zašklebila se Jean. "O to víc mě zajímá."
Gloria se zhluboka nadechla a najednou zvážněla.
"Jean, neblázni. Tenhle chlap ti nesahá ani po kotníky - a on si bohužel
totéž myslí o celém zbytku světa. Je to vážně prevít. Nikoho si nepustí k
tělu a zničí každého, kdo se o to jen pokusí. Nemá žádné přátele, zato
lidí, co ho nenávidí, bys našla požehnaně. A žádná žena se mu nikdy
nedostala pod kůži. Občas se s nějakou vyspí, ale to je tak všechno -
žádný opravdový vztah. A vůbec, copak by se do něj mohla nějaká ženská
vážně zamilovat? Ne ne, zapomeň na něj, jestli ti můžu radit."
"Ale já ho dostanu, Glorie," pronesla Jean tiše. "To mi věř."
Gloria zuřivě zavrtěla hlavou.
"Ty ses vážně zbláznila. Vsadím se s tebou, o co chceš, že tě odkopne jako
psa. Buď si tě vůbec nevšimne, anebo ti dovolí tak jednu noc a tím to
skončí."
Jean se sebevědomě usmála.
"Dobře, já tu sázku přijímám. Nejpozději do konce školního roku mě bude
Snape milovat. Když ne, tak ti budu až do konce života platit ročně 10
galeonů, platí?"
"Jean!" vykřikla Gloria, až se několik kouzelníků otočilo a podívalo na
ně. "Ty vážně nemáš rozum! Nechci tě mít na svědomí! Kromě toho, kdybych
snad náhodou prohrála," posmutněla, "já nemám na to, abych ti v případě
své prohry platila."
"Čeho se bojíš, Glorie? Rizika na sebe beru já! A jestli vyhraju - a to mi
věř, že já vyhraju - tak prvních deset let mi nemusíš platit nic!"
Gloria neochotně přikývla.
"Dobře, tak teda platí. Ale abys viděla, že nejsem mrcha, dám ti do vánoc
čas z téhle sázky s čistým štítem vycouvat. Věř mi, že brzy přijdeš na to,
co on je zač a ještě ráda se vrátíš vyplakat se mi na rameno."
Jean se zašklebila.
"V to nedoufej, Glorie."
Mrkla na místo, kde viděla Snapea naposledy stát, ale on už tam nebyl
"Nechceš si to přece jen ještě rozmyslet?" naléhala Gloria.
"Ne," odmítla příkře. "A teď mě na chvíli omluv, jdu říct Brumbálovi, že
to místo beru."
Gloria jen nechápavě zavrtěla hlavou.
*****
Když se Snape konečně vrátil do svého hotelového pokoje, měl nevýslovný
vztek sám na sebe, že Brumbála zase poslechl a zbytečně promarnil večer.
Problém byl v tom, že některá ředitelova přání byla v podstatě rozkazem a
nebylo možné se jim vzepřít. A to ani v případě, kdy byla zdůvodněna
hloupými větami typu "Měl by ses více socializovat, Severusi."
Jako by toho nebylo málo, z nějakých nepochopitelných důvodů se mu stále
vracela do mysli tvář té Andersonové. Nechápal to - ženy ho nikdy
nezajímaly a zřídka potkal nějakou, na které by jeho oko spočinulo déle
než pár sekund. Tak proč ona? Jistě, byla krásná a pravděpodobně nebyla
úplně hloupá, ale takových už v životě potkal... Nezajímaly ho o nic víc,
než noví studenti, kteří každoročně přicházeli do Bradavic, a stejně tak
nezajímal on je. A pokud ano, rychle je odradil několika jízlivými
poznámkami.
S povzdechem se vydal do koupelny. Ve spleti myšlenek, která mu vířily
hlavou, zachytil jednu pozoruhodnou. Napadlo ho, že kdyby Andersonová snad
náhodou to místo v Bradavicích přijala, byla by po dlouhých letech první
zaměstnankyní mladší čtyřiceti let. ´Možná chce Brumbál trochu oživit tu
sbírku muzejních exponátů, co se každoročně schází v bradavické sborovně,´
pomyslel si s trpkostí. Pohlédl na svůj obraz v zrcadle, znechuceně se
ušklíbl a odkráčel do postele.
Kapitola třetí - Bradavice
Jean Andersonová usedla na své místo u učitelského stolu a s úžasem se
rozhlédla jídelnou. Nikdy předtím v Bradavicích nebyla a přestože se jí
Gloria snažila říct o nich vše, co ji jen napadlo, některé věci se prostě
slovy popsat nedaly. Třeba ten úžasný strop, který vypadal jako noční
nebe.
Jean byla nadšená nejen z jídelny, ale i ze svého pokoje, který byl ve
druhém patře a měl skvělý výhled na jezero. Pokoj byl prostorný a přitom
útulný, s krásnou koupelnou a s vanou, která se svými rozměry blížila
malému bazénu. Vypadalo to, že si ji Brumbál hýčká, navíc první den ji
právě on osobně provedl celým bradavickým hradem. Byla mu za to neskonale
vděčná, protože vyznat se ve spleti chodeb a pohyblivých schodišť
vyžadovalo značné umění. Brumbál jí nicméně prozradil pár tajných fint,
které jí pomohly nejen lépe se orientovat, ale také předem odhadnout, kam
se které schodiště právě natočí.
I ostatní profesoři ji přijali velice mile, snad s výjimkou Snapea, který
se choval trochu odměřeně, ale po těch zkazkách, co o něm slyšela, ji to
moc nepřekvapovalo. Gloria ji důrazně varovala, že rýpavost a jedovatost
patří k jeho standardnímu projevu a že dokáže okamžitě zneužít každé
slabosti, kterou před ním někdo projeví. Jean se proto pro začátek
rozhodla pro taktiku mírného ignorování a doufala, že tím aspoň trochu
otupí Snapeovu ostražitost. Od Glorie také věděla, že její místo u
učitelského stolu bude právě vedle něj - zasedací pořádek v Bradavicích
byl už léta stejný. Nevěděla však, že se Snape pokusil právě počátkem
letošního roku tenhle zvyk změnit a Brumbál jeho návrh s pobaveným úsměvem
odmítl.
Severus Snape vkráčel do jídelny jen pár vteřin před McGonagallovou, která
jako každoročně přivedla prvňáčky k zařazovacímu ceremoniálu. ´Další malí
tupouni,´ pomyslel si znechuceně, když uviděl tu bandu. Každý rok měl
neodbytný pocit, že tenhle ročník je zase o něco hloupější než byl ten
minulý. ´Buď kouzelnické rody tak degenerují, nebo já hrozně stárnu,´
napadlo ho vzápětí. Usedl na své místo a po očku pohlédl na novou
kolegyni. Měla decentní tmavomodrý plášť a jednoduché šaty stejné barvy.
Vlasy si trochu sepnula dozadu a ačkoliv jí to neubralo nic na kráse,
vypadala o poznání důstojněji a vážněji než na té ministerské slavnosti.
Pozdravil ji lehkým kývnutím hlavy a ona se na něj mile usmála. ´Však on
ji ten úsměv přejde, až tu bude učit pár týdnů,´ napadlo ho. ´Ti
zabedněnci dokážou udělat trosku z každé slabší nátury.´
Všiml si, že Andersonová pozorně sleduje zařazování nových studentů, což
on už dávno ignoroval - ten ceremoniál byl rok co rok stejný. Ona to však
viděla poprvé, proto ji to ještě zajímalo. Až tu bude sedět třetí, čtvrtý,
pátý rok, tak...ale hloupost, nevydrží tu ani dva roky, pomyslel si
vzápětí.
Zařazování skončilo a Brumbál zahájil školní rok krátkou řečí. Když
představoval studentům novou učitelku obrany proti černé magii, jen to
mezi nimi zahučelo. Snape si s nelibostí všiml pošťuchování a významných
pohledů mezi chlapci z nejvyšších ročníků. ´Pro tyhle puberťáky bude
Andersonová něco jako magnet,´ napadlo ho. ´S těmi si opravdu užije. Asi
netušila, do čeho jde, když tohle místo vzala.´ Vzápětí se okřikl - za to,
že o ní už zase přemýšlí.
Brumbál zatleskal a na stolech se konečně objevilo jídlo. ´Musím ještě pro
Pomfreyovou připravit ten nálev,´ napadlo Snapea. ´A pročíst tu novou
knihu o lektvarech, co mi odpoledne konečně přišla soví poštou.´ Zabral se
do jídla i do myšlenek. Jakmile dojedl, zvedl se a odešel do svého
sklepení.
Ani Jean se v jídelně dlouho nezdržela. Nechtěla si to moc přiznat, ale
měla trému. Následující den ji čekala její první vyučovací hodina a ona si
stále donekonečna promýšlela, jak ji povede. Nikdy předtím nikoho neučila.
Teoreticky byla připravená - před pár lety absolvovala krátký pedagogický
kurz, navíc obranu proti černé magii měla zvládnutou opravdu dokonale, ale
praktické vyučování…to se teprve ukáže, říkala si.
*****
První vyučovací den nového školního roku byl prozářen paprsky podzimního
slunce. Jean vstala velmi časně, aby měla dost času na své pravidelné
ranní rituály. Po ránu nesnášela spěch. Oblékla si šaty tak tmavomodré, že
vypadaly skoro černé, a doplnila je svým oblíbeným tmavomodrým pláštěm. Ke
snídani však nebyla schopna cokoliv sníst - jakkoliv se navenek tvářila
sebejistě, její žaludek se choval jako bárka na rozbouřeném moři. Snape se
po ní podíval zvláštním pohledem, když spěšně opustila učitelský stůl,
sotva dopila kávu.
Od devíti ji čekala její první hodina, a to s šestým ročníkem Zmijozelu a
Nebelvíru. Třída, před kterou jí důrazně varovala profesorka McGonagallová
- a jejímu úsudku Jean věřila beze zbytku, byť se znaly jen pár dní.
McGonagallová měla pověst přísné, avšak spravedlivé učitelky.
´Jestli zvládnu tohle, tak zvládnu i ty ostatní,´ napadlo Jean. Cestu do
učebny už znala, šla se tam předchozí den pro jistotu podívat. Místnost
byla v prvním patře, téměř pod jejím pokojem, a stejně jako z něho byl i
odsud krásný výhled na jezero. Když vstoupila dovnitř, mezi studenty to
zašumělo, ale vzápětí ztichli očekáváním.
"Dobré ráno," pozdravila je a usmála se na ně.
"Dobré ráno, profesorko Andersonová," odpověděli hlasitým sborem.
Jean se zarazila.
"A tohle bylo co? Takhle zdravíte všechny profesory?"
Mezi studenty to znovu zašumělo a vzápětí vylétla do vzduchu ruka
hnědovlasé studentky sedící v jedné z předních lavic.
"Ano, slečno…?"
"Grangerová, paní profesorko. Hermiona Grangerová. Minulý školní rok nás
učila Dolores Umbridgová a ta po nás takový pozdrav vyžadovala."
"Tak na to zase hodně rychle zapomeňte. Jakkoliv nestrpím ve své hodině
žádné nepřístojnosti, nechci od vás papouškování ani slepou poslušnost.
Stačí prostý pozdrav - dobré ráno."
Zaznamenala pár překvapených, ale spokojených pohledů a rozhodla se hned
pokračovat.
"Abychom si tedy od začátku ujasnili své pozice. Očekávám od vás náležitou
pozornost po celou dobu vyučování. Pokud snad bude mít někdo pocit, že ho
probíraná látka nebaví, může se vzdálit a už se nemusí do hodiny vracet."
Třídou to jen zahučelo.
"Nicméně," pokračovala Jean, "o to přísněji ho budu sledovat a zkoušet,
jak probíranou látku zvládl. Dále - při mých hodinách nebude žádné
pošťuchování ani vzájemné slovní či jiné napadání. Každý takový přestupek
bude mít za následek okamžité odečtení bodů příslušné koleji. Pamatujte
si, že je mi upřímně jedno, kdo je váš otec nebo jestli máte tetičku na
ministerstvu, tady platí pro všechny stejná pravidla. Rozuměli jste mi?"
Třídou se ozvalo souhlasné mručení.
"Teď bych byla ráda, kdybyste se mi mohli představit. Slečnu Grangerovou
už znám, takže budeme pokračovat dál."
Pokynula hnědovlasému chlapci sedícímu vedle Hermiony. Dřív, než mohl
promluvit, ozval se ze zadní lavice zmijozelské části třídy líně
protahovaný hlas.
"To je největší nemehlo ve škole, paní profesorko."
Jean udiveně povytáhla obočí, popošla do zadní části místnosti a pohlédla
na blonďatého chlapce, který se na ni usmíval prapodivným šklebem.
"A vy jste kdo?"
"Draco Malfoy, profesorko," odvětil sebevědomě.
"Vstaňte, pane Malfoyi, když s vámi mluvím."
Draco se líně vztyčil a Jean, ač nebyla nijak malá, s překvapením
zjistila, že je skoro o hlavu vyšší než ona.
"Pane Malfoyi, právě jste nám názorně předvedl přesně to, co ve svých
hodinách nestrpím. Strhávám Zmijozelu pět bodů. Posaďte se."
Malfoyovi zamrznul škleb na tváři.
V nebelvírské části třídy se potěšeně zasmál chlapec s rezavými vlasy.
"Narazil jsi, Malfoyi, co?"
Snažil se to říct tiše, ale Jean slyšela každé slovo. Prudce se otočila
zpátky.
"To, co jsem řekla o vzájemném napadání, platí samozřejmě i pro vás,
pane..."
"Weasley," zahučel chlapec. "Ronald Weasley."
"Výborně, pane Weasley. Takže Nebelvír díky vám přišel o deset bodů."
"Ale paní profesorko, proč o deset, když..." protestoval šokovaný Ron.
"...když jsem Zmijozelu strhla jen pět bodů?" dokončila za něj Jean. "Těch
dalších pět bodů je za vaši hloupost, pane Weasley. Slyšel jste, co jsem
řekla o vzájemném napadání, viděl jste, za co jsem strhla body panu
Malfoyovi, a přesto jste si nedokázal tu poznámku odpustit. To není nic
jiného než hloupost."
Všimla si, jak se celá zmijozelská část třídy škodolibě usmívá, ale
naštěstí už zůstalo jen u těch úsměvů.
Jean se vrátila zpátky do přední části třídy.
"Takže, pane…?" obrátila se znovu na chlapce vedle Hermiony Grangerové.
"N-Neville Longbottom," vykoktal ze sebe.
"Děkuji vám. Další student, prosím…"
Postupně se jí představili všichni žáci. Když byla tato část hodiny u
konce, chtěla Jean zahájit vyučování, ale její pozornost upoutala zdvižená
ruka Hermiony Grangerové.
"Slečno Grangerová?"
"Paní profesorko, nezlobte se, ale nemohla byste se nám taky představit?
My o vás skoro nic nevíme, tedy kromě toho, jak se jmenujete."
Jean to trochu překvapilo, ale vzápětí s úsměvem přikývla.
"Dobře, co byste chtěli vědět?"
"Kde jste studovala?" zeptala se okamžitě Grangerová. "V Bradavicích to
asi nebylo?"
"Ne, slečno Grangerová, studovala jsem ve Švédsku, na Vyšší kouzelnické
škole v Uppsale."
"Pocházíte odtamtud?" zajímal se Harry Potter.
"Ano, narodila jsem se tam a mnoho let jsem tam žila. Můj otec je Angličan
a matka Švédka."
"Otec říkal, že jste měla dobře placenou práci na ministerstvu kouzel a že
nechápe, proč jste se rozhodla jít učit," protáhl Draco Malfoy, když mu
Jean pokynula.
Jean lehce přimhouřila oči a v duchu si řekla, že si na toho hocha bude
muset dávat pozor. O jeho otci Luciusi Malfoyovi bylo známo, že je
Smrtijed, jen se ho dosud nepodařilo odsoudit za žádný prokazatelný
skutek. Ne že by se o to ministerstvo nesnažilo, ale vždycky se mu nějak
povedlo vyklouznout.
"Pane Malfoyi, je mi velmi líto, že jsem vašemu otci tak zamotala hlavu,"
usmála se bezelstně. "Ale jistě znáte rčení, že změna je život. Myslete si
třeba, že jsem chtěla zkusit, jestli to platí."
Malfoy jí věnoval něco mezi šklebem a úsměvem.
Jean zodpověděla ještě pár dalších dotazů a než se nadála, hodina byla u
konce. Musela si připustit, že se jí docela ulevilo. Další její hodiny už
naštěstí nebyly tak náročné a obešly se vesměs bez strhávání bodů. Všimla
si nicméně, že se chlapci z vyšších ročníků před ní předvádějí, zatímco
některé dívky po ní pokukují s mírnou závistí. ´Budu se muset snažit
vypadat co nejvíc všedně,´ napadlo ji. Oběd už byla schopná sníst celý.
Kapitola čtvrtá - Létání
Severus Snape vkráčel do jídelny ve chvíli, kdy už většina studentů
odcházela. Aniž si to uvědomil, zaletěl jeho pohled okamžitě k učitelskému
stolu. Andersonová tam byla a vypadala úchvatně. Úsměv prozářil její tvář,
což byla výrazná změna oproti ránu, kdy se zjevně trochu bála svých
prvních hodin.
´Takže to zvládla,´ pomyslel si, když jí pozdravil a usedl vedle ní. ´Má
za sebou tu nejhorší třídu s tím zmetkem Potterem v čele, to ostatní už
pro ni nebude problém.´ Ale nezeptal se jí, jak to šlo. Nezeptal se jí
vůbec na nic. Dost na tom, že na ni během dopoledne několikrát myslel. A
to tu byla sotva pár dnů. Byl naštvaný sám na sebe, že kvůli ní nedokáže
ovládat své myšlenky tak, jak byl zvyklý.
Jean se na něho usmála, když vedle ní usedal; teď už byla schopná se smát.
Věděla, že ještě nemá zdaleka vyhráno, ale poprvé si byla jista, že to
zvládne. Odpoledne ji čekaly ještě první ročníky Havraspáru a Mrzimoru,
nicméně s prvňáčky žádné problémy nečekala.
McGonagallová ji samozřejmě hned po příchodu do jídelny vyzpovídala, jak
se jí dařilo. Jean stručně zmínila, k čemu došlo v obávaném šestém
ročníku, ale nechtěla zabíhat příliš do podrobností. Přece jen si nebyla
jista, jak Minerva zareaguje na to, že hned v první hodině připravila její
kolej o nějaké ty body. Domluvily se, že se ještě sejdou po vyučování ve
sborovně.
*****
S prvními ročníky opravdu nebyl žádný problém, přesně jak Jean
předpokládala. Malí kouzelníci a čarodějky byli zatím příliš vyvalení z
toho, co všechno se po nich v nové škole žádá, než aby pomysleli na nějaké
neplechy. Zatím.
Po skončení hodiny si odnesla knihy do svého pokoje a vydala se do
sborovny. Zastihla tam Heather Prýtovou, profesorku bylinkářství a hlavu
mrzimorské koleje, Filiuse Kratiknota, učitele kouzelných formulí, který
byl zároveň hlavou Havraspáru, a Severuse Snapea, o němž už věděla, že
vede Zmijozel. ´Těžko by se na tu pozici našel někdo vhodnější než on,´
pomyslela si Jean, když se jejich oči na vteřinku setkaly. Stačila
postřehnout, že Zmijozel je stejně temný jako jeho ředitel.
McGonagallová tam ještě nebyla, ale Jean nemusela čekat dlouho. Už za pár
minut vešla do sborovny v družném hovoru s Hannah Hoochovou, učitelkou
létání. Hoochové se v očích objevily šibalské ohníčky, když uviděla Snapea.
"Tak co, Severusi, zase jsi stáčel slávu a uchovával věhlas?" zeptala se a
přátelsky ho plácla po rameni.
"Starej se o svá košťata, Hoochová," zavrčel v odpověď.
Zasmála se. "Neboj, už jsem je všechna naleštila."
"Tak na nich nezapomeň přepočítat proutky," vrčel dál Snape.
Hoochová ho chtěla znovu plácnout, ale pod upřeným varovným pohledem,
který jí věnoval, si to raději rozmyslela.
"Jak tomu mám rozumět, že jste stáčel slávu?" podivila se Jean.
Snape věnoval jeden ledový pohled také jí a neuznal ji za hodnou odpovědi.
"Severus má vždy při své první hodině s novými studenty takovou úvodní
řeč, která je - tedy aspoň podle jejich reakcí - velmi působivá a která už
bezmála vešla do historie téhle školy," vysvětlila jí s laskavým úsměvem
McGonagallová.
"Opravdu? To zní zajímavě," řekla Jean upřímně a zvědavě pohlédla na
profesora lektvarů.
Nedočkala se však od něj ničeho jiného než dalšího nepříjemného pohledu.
Severuse zlobilo, že si z něj Hoochová kvůli té řeči veřejně utahuje.
Trvalo mu léta, než ten proslov vybrousil do naprosté dokonalosti a naučil
se jej doplňovat vhodnými gesty. Někdy, když měl náladu a chtěl na
prvňáčky obzvlášť zapůsobit, používal ještě malé kouzlo, po kterém se
dveře učebny zavřely jen díky jeho upřenému pohledu. A mělo to kýžený
efekt. Vždycky. Od prvního okamžiku si tím dokázal zjednat potřebný
respekt a málokdy se pak stalo, že by se musel v hodinách potýkat s
nekázní či s neúctou studentů.
Jean si dobře všimla jeho rozladění a rozhodla se, že ho raději nebude dál
dráždit. Sedla si s McGonagallovou do nejvzdálenějšího kouta sborovny a
pozorně naslouchala jejímu povídání o tom, jaké akce se ve škole chystají
kromě obvyklého vyučování. Famfrpálové zápasy, slavnost v předvečer všech
svatých, vánoční ples, hned po něm prázdniny. A pak možná valentýnský
ples, ale to ještě nebylo jisté.
Když jí McGonagallová podrobně vysvětlovala systém famfrpálových utkání v
Bradavicích, přestala Jean na chvilku poslouchat a začala přemýšlet o
létání. Své koště s sebou pochopitelně přivezla, ale ještě ho ani
nevybalila z pouzdra. ´Možná bych si mohla jít zalétat dneska večer,´
napadlo ji. ´Skvěle si vyčistím hlavu.´ Vzápětí si provinile uvědomila, že
nevěnuje McGonagallové dostatečnou pozornost a znovu se zaposlouchala do
jejího vysvětlování.
Jakmile McGonagallová skončila, Jean neodolala otázce, která se jí drala
na jazyk.
"Nechodí si tady někdo z učitelů občas zalétat? Myslím jen tak, bez hraní
famfrpálu."
Ředitelka Nebelvíru na ni udiveně pohlédla.
"Obávám se, že nikoliv, Jean, nebo aspoň o nikom takovém nevím. Dokonce
ani Hannah ne, má za celý ten den létání plné zuby," ohlédla se na
Hoochovou.
"To je škoda," povzdechla si. "Tak budu muset jít sama. Ale třeba časem
někoho přesvědčím, aby se přidal."
"O tom pochybuji, děvče," usmála se McGonagallová.
*****
Hodinu po půlnoci vyšla Jean z bradavického hradu se svým koštětem v ruce.
Byla jasná měsíční noc a vzduch byl nebývale ostrý. Noc jako stvořená pro
létání.
Zhluboka se nadechla, nasedla na koště a vzlétla. Jak namířila koště
vzhůru k obloze, přivřela oči a zaklonila hlavu. Cítila, jak vítr proudí
jejími vlasy a jak za ní vlají šaty. Vylétla vysoko nad bradavický hrad a
pak se prudce spustila dolů. Kousek nad zemí zvedla koště opět vzhůru a
držela ho v oblouku. Gravitace ji přitlačila ke koštěti, ale Jean
nepovolila a vykroužila excelentní looping. Výskla si radostí a plnou
rychlostí obkroužila věže bradavického hradu. Několikrát se přitom
pověsila hlavou dolů jako netopýr a opět se pak zdvihla do sedu.
Byla dokonale šťastná. Jako už tolikrát předtím měla i teď pocit, že vítr
naráz vyfoukl z její hlavy všechny starosti. Milovala létání, zvláště
akrobacii a různé triky. Naopak famfrpálu nikdy nepřišla na chuť - ta hra
se jí zdála nesmírně surová, hlavně kvůli těm nevyzpytatelným potloukům.
Přesto teď namířila koště právě k famfrpálovému hřišti. Když byla těsně u
něj, přitiskla se ke koštěti, jak nejvíc mohla, otočila se hlavou dolů a
prosvištěla skrz nejvyšší obruče na obou stranách hřiště. Zdvihla koště do
dlouhého loopingu, až se dostala na opačnou stranu hřiště, pak se znovu
přikrčila a prolétla pravými obručemi. Znovu zopakovala looping a
tentokrát namířila do levých obručí. Pak zpomalila a začala jen tak bez
rozmyslu oblétávat obruče z různých stran.
*****
Severus Snape naštvaně vyšel ze svého pokoje ve sklepení. Víc jak hodinu
se marně pokoušel usnout, než se s povzdechem zvedl z postele a opustil
svůj pokoj. Jeho tělo bylo unavené, avšak mysl se ne a ne uklidnit.
Jakkoliv si to zakazoval, prolínaly se v ní myšlenky na minulou schůzku s
Voldemortem s obrazem té zatracené nové učitelky. Ještě štěstí, že do
další schůzky Smrtijedů bylo poměrně daleko. Do té doby musí bezpodmínečně
dostat Andersonovou ze své mysli, jinak se nevyhne Voldemortovým
nepříjemným otázkám a ohrozí tím svou i její bezpečnost. Teď jen doufal,
že bude mít štěstí, uloví někde nějakého neposlušného studentíka, pořádně
mu vynadá a strhne mu nějaké ty body. To by ho snad konečně uklidnilo.
Ale štěstí se od něj dnes zjevně odvrátilo - chodby byly prázdné a pusté,
studenti byli zřejmě výjimečně ukáznění. Prošel celým hradem, až se dostal
do jedné z věží. Vyšel do nejvyššího patra, přistoupil k oknu a vyhlédl
ven do jasné noci. Měl tohle místo rád - často tu končil poté, co předtím
pár hodin bloumal ztichlými bradavickými chodbami. Nikdo ho tu nerušil a
byl odsud dobrý výhled na velkou část pozemků i na část hradu. Opřel se o
okenní parapet a zahleděl se do dáli.
Vzápětí upoutal jeho pozornost nějaký pohyb - kdosi létal kolem hradu na
koštěti. Chvíli mu trvalo, než zaostřil zrak natolik, aby rozeznal
detaily. Pak si všimnul blonďaté hřívy a na jeho tváři se objevil
překvapený výraz. Naklonil se víc dopředu, aby ji lépe viděl, ale když
prosvištěla těsně kolem okna, raději zase ustoupil zpátky do stínu.
Nemusela vědět, že se na ní dívá.
V němém úžasu sledoval její akrobatické kousky. Když prolétla obručemi, na
okamžik nechápal, co to vlastně udělala - proletět obručemi hlavou dolů si
netroufali ani ti nejlepší letci, které kdy znal. Ona s tím zjevně neměla
problém. Bylo fascinující, na co všechno si ve vzduchu troufla. ´Možná
měla spíš učit létání,´ napadlo ho. Ve chvíli, kdy přistála na zemi a
vydala se zpátky do hradu, jako by skončil krásný sen. Ještě chvíli zíral
do noci, než se s povzdechem otočil a vydal se zpátky do sklepení. Teď už
bezpečně věděl, že dnes bez silné dávky bezesného lektvaru nezamhouří oko.
Kapitola pátá - Exuro Acris
První tři vyučovací týdny uplynuly a Jean Andersonová se konečně zbavila
obav z toho, jak se vypořádá se svou novou profesí. U studentů, stejně
jako u většiny kolegů, si už získala potřebný respekt a nyní si
uvědomovala, že jí zbývá ještě poslední věc - začít působit na Severuse
Snapea. Ačkoliv vedle něj třikrát denně sedávala při jídle a často se pak
ještě vídali ve sborovně, jejich konverzace se stále omezovala jen na
obvyklý pozdrav.
Jean se definitivně rozhodla, že s tím musí něco udělat, i když si moc
nebyla jista, jakou cestu zvolit. Pro začátek chtěla zkusit pár slov při
jídle. Nebylo to nic originálního, ale nějak začít potřebovala.
Během večeře Snapea nejprve požádala, zda by jí nepodal sůl. Vyhověl jí
naprosto mlčky a dál se věnoval obsahu svého talíře. Když ho poprosila o
salát, už to doprovodil chladným pohledem. Jean se však nenechala odradit.
"Jaký jste měl den, pane kolego?" zeptala se zdánlivě ledabyle, zatímco si
nandávala salát.
Bylo to divné, ale málem mu zaskočilo. Když byl konečně schopen promluvit,
jen syknul:
"Do toho vám nic není!"
Jean ztuhla.
"Promiňte, asi jsem špatně slyšela. Co jste říkal?"
"Myslím, že jste slyšela dobře, profesorko Andersonová, ale pro případ, že
byste byla i přes svůj relativně mladý věk přece jen nedoslýchavá, vám to
zopakuji: do mého dne vám nic není."
Nevěřícně na něj zírala, přičemž salátovou mísu stále ještě držela v ruce.
"Vždycky se chováte jako hulvát, profesore?"
"Jenom občas. Vždycky častujete své spolustolovníky dotěrnými otázkami,
profesorko?"
"Dotěrnými otázkami?!? Protože jsem se zeptala, jaký jste měl den?"
Položila salátovou mísu na stůl o něco prudčeji, než měla původně v
úmyslu, a nechápavě potřásla hlavou.
"Slyšela jsem o vás ledacos, Snape, ale vysoce jste předčil má nejhorší
očekávání."
"Jsem velmi rád, že jsem vás nezklamal," ušklíbl se. "Jistě tedy oceníte,
když vás už nebudu dál znechucovat svou přítomností, profesorko."
Zvedl se od stolu a odkráčel. Jean za ním hleděla s nevěřícným výrazem ve
tváři.
"Copak, má milá, nějaký problém?" usmál se na ni Filius Kratiknot, který
seděl po její levé ruce.
"Asi ano, jen nějak nevím, v čem konkrétně ten problém vězí," vzdychla a
vrátila se pohledem zpět ke stolu. "Vždyť jsem se ho jen zeptala, jaký měl
den."
"Kvůli Severusovi si nedělejte hlavu - on je prostě jen takový mrzout,"
utěšoval ji Kratiknot.
Jean začínala mít nepříjemný pocit, že vyhrát sázku s Glorií Johnsonovou
nebude tak jednoduché, jak si zpočátku myslela. Rozhodně se však nechtěla
nechat odradit jedním neúspěchem. ´Možná to opravdu nepůjde tak hladce,
jak jsem čekala,´ pomyslela si, ´ale nevzdám to.´
*****
Severus Snape dobře věděl, že jeho reakce byla neadekvátní, avšak nenadálá
pozornost Andersonové ho totálně zaskočila. Navíc nesnášel tyhle
zdvořilostní fráze, považoval je za ztrátu času. Nikdo se přece ve
skutečnosti nezajímal o to, jak zatraceně mizerný byl jeho den, tím spíš,
že mizerné byly skoro všechny jeho dny. Jen některé víc a některé míň.
Došel do svého pokoje ve sklepení, nalil si sklenku červeného vína a
zamyšleně usedl ke krbu. Dlouho pak hleděl do plamenů a upíjel víno, než
se s povzdechem natáhl pro knihu a začal číst.
*****
Druhý den ráno se vzbudil velmi časně, ještě za tmy. Bylo mu jasné, že už
neusne, takže zašel do svého kabinetu zkontrolovat všechny potřebné
ingredience pro dnešní vyučování. Už to sice udělal předchozí večer, ale
dobře věděl, že tím nic nezkazí a hlavně - uklidňovalo ho to. Rád se
probíral plátěnými sáčky se sušenými bylinami a přerovnával lahvičky s
různými výluhy do dokonale vyrovnaných řad. Nepořádek, který zůstával po
studentech, ho naopak dováděl k šílenství.
Když přišel čas snídaně, vstoupil do jídelny jako jeden z prvních.
Studenti na něj překvapeně hleděli - na tohle nebyli zvyklí, obvykle
chodil všude jako poslední. Zatímco si naléval kávu, vzpomněl si na
včerejší rozhovor s Andersonovou. Tajně doufal, že se z něho poučila a
přestane ho otravovat. Ale kde je? Už se všiml, že vždycky bývala v
jídelně mezi prvními, nicméně dnes po ní nebylo ani vidu ani slechu.
´Třeba mě po tom včerejšku nechce ani vidět, a to by bylo jen dobře,´
pomyslel si. Dojedl snídani, rozhodl se, že nemá smysl v jídelně dál
setrvávat a odvlál do svého sklepení.
*****
Jean Andersonová vběhla do jídelny na poslední chvíli. Předchozí večer se
jí nedařilo usnout, takže si šla zase zalétat, aby se uklidnila, ale potom
usnula tak tvrdě, až ráno zaspala. Teď měla nejvyšší čas, pokud chtěla
ještě stihnout snídani. Jídelna už byla skoro prázdná, stejně jako
Snapeovo místo u stolu. Ulevilo se jí - neměla na protivného profesora
lektvarů po ránu ani tu nejmenší náladu, včerejší rozhovor jí naprosto
stačil. Chvatně do sebe hodila toast a kávu a spěchala na svou první
hodinu. ´Musím ještě napsat Glorii,´ napadlo ji cestou do učebny. ´Budu jí
muset přiznat, že Snape je tvrdý oříšek.´
*****
Harry Potter a Hermiona Grangerová kráčeli po schodišti směrem k jídelně
zcela zabráni do rozhovoru. Dopolední část vyučování měli za sebou, teď je
čekal oběd a pak ještě přeměňování s profesorkou McGonagallovou.
"Říkám ti, Harry, že tuhle knihu bys vážně měl přečíst," naléhala
Hermiona. "Je tam hodně zajímavého nejen o černé magii, ale i…ááááá…."
Hermiona ztratila stabilitu, nikoliv však vlastní vinou, a
nekontrolovatelně spadla o několik schodů níž. Když dopadla, zůstala
překvapeně sedět a pohlédla vzhůru.
"Je nejvyšší čas naučit mudlovské šmejdky létat," zašklebil se na ni z
vrcholku schodiště Draco Malfoy, zjevně spokojený, že se mu ji podařilo
tak lehce srazit.
"Tohle si odskáčeš, Malfoyi!" vykřikl Harry a v mžiku vytasil svou hůlku.
"Tak se ukaž, ty polykači zlatonek," pohrdavě zasyčel Malfoy a také v jeho
ruce se objevila hůlka.
Avšak dřív, než se některý z nich mohl pokusit o kouzlo, sklouznul
Malfoyův pohled na okamžik někam za Harryho a vzápětí se na jeho tváři
objevil nesmírně spokojený a škodolibý výraz.
"Ale, ale, pan Potter!" ozvalo se za Harryho zády. Harry se ani nemusel
otáčet, aby věděl, že má co dělat s učitelem lektvarů.
"Neupozorňoval jsem vás už několikrát, Pottere, že souboje mezi žáky jsou
absolutně nepřípustné?"
"Pane profesore, Malfoy srazil Hermionu a…"
"Pane Pottere, vaše výmluvy mě absolutně nezajímají," procedil Snape.
Harrymu bylo jasné, že je zbytečné se dál o cokoliv pokoušet - Snapeův
ledový pohled nepřipouštěl žádný odpor.
"S potěšením sleduji, Pottere, že úspěšně pokračujete v cestě, kterou jste
nastoupil již před šesti lety. Právě jste připravil Nebelvír o dalších
dvacet bodů. Pokud snad ještě stojíte o školní trest, rád vám jej udělím.
V opačném případě raději zmizte."
Malfoy se usmíval svým podivným šklebem, nadšený z Potterovy bezmoci.
Hermiona se pomalu zvedla ze země a šťouchla do Harryho, který se na
Snapea stále ještě díval s neskrývanou nenávistí.
"Harry, pojď pryč," zašeptala mu do ucha a zatahala ho za ruku.
"Promiňte, profesore Snape," ozvalo se náhle ze schodiště nad nimi.
Severus rychle vzhlédl a ke svému překvapení spatřil Jean Andersonovou.
Měla vážný výraz ve tváři a oči upřené na něj, což mu vnuklo nepříjemný
pocit, že od ní neuslyší nic hezkého. Tmavě modrý plášť za ní elegantně
povlával, jak kráčela po schodech dolů.
"Obávám se, že jste patrně jste neviděl celý průběh toho konfliktu, pane
kolego," řekla, když se zastavila pár kroků před ním. "Pan Malfoy opravdu
srazil slečnu Grangerovou ze schodů velmi neurvalým způsobem a nadto ji
ještě urazil. Nezbývá než strhnout Zmijozelu dvacet pět bodů, aby bylo
spravedlnosti učiněno za dost."
Malfoy, Potter i Grangerová na ni hleděli v napjatém očekávání -
nepamatovali, že by si někdo kdy dovolil zasáhnout, když Snape rozdával
studentům tresty, snad s výjimkou Brumbála.
Severus Snape na ni zíral v naprostém šoku. Nemohl uvěřit tomu, že si něco
takového dovolila. Na to, že tu byla pár dní i s cestou a neměla žádné
pedagogické zkušenosti, byla neuvěřitelně sebevědomá.
"Profesorko Andersonová," pronesl nebezpečně tichým hlasem, "opravdu
nevím, kde jste vzala tu drzost zasahovat do věcí, do kterých vám
nic není
a kterým ani za mák nerozumíte!"
Jean nespokojeně přimhouřila oči a vzápětí se otočila ke studentům.
"Pane Pottere, pane Malfoyi, slečno Grangerová, odchod. Hned!" přikázala.
Ani jednomu z nich se nechtělo, ale poslechli. Pomalu se loudali po
schodech a každou chvíli se ohlédli.
Jean počkala, až budou z doslechu, než se otočila zpátky na Snapea.
Přistoupila těsně k němu a zblízka mu pohlédla do očí.
"Nikdy už se mnou takhle nemluvte před studenty, jasné, profesore?"
Byla nádherná, když se zlobila. Ucítil její parfém a s trochou neklidu si
uvědomil, jak je u něj blízko. Přesto z jeho hlasu téměř odpadávaly kousky
ledu, když promluvil.
"Nikdy nezasahujte do mého řešení studentských konfliktů, jasné,
profesorko?"
"Pokaždé řešíte konflikty tak, že nadržujete žákům z vaší koleje, Snape?"
"Patrně máte kromě potíží se sluchem také špatný zrak, profesorko," ohrnul
pohrdavě horní ret. "Já nikomu nenadržuju."
"Ne? Pak jste to ale vy, kdo špatně vidí, profesore. Malfoy totiž naprosto
neurvale srazil slečnu Grangerovou ze schodů."
"Opravdu?" zdvihl Snape obočí v předstíraném úžasu. "Myslel jsem, že
slečna Grangerová jen neumí chodit."
"Nehrajte to na mě, Snape, dobře vím, že jste to viděl."
"Vskutku? Překvapuje mě, že vůbec něco víte."
Jean nevěřícně zalapala po dechu. Zdálo se jí to, nebo jí chtěl Snape
úmyslně co nejvíc vytočit? Všimla si, že se mu na tváři objevil podivně
spokojený výraz, když viděl její reakci. Zhluboka se nadechla, aby se
trochu uklidnila.
"No, teď konečně vidím, koho si berou zmijozelští studenti ve svém chování
za vzor, profesore. V tom případě nebudu asi daleko od pravdy, že výraz
"mudlovská šmejdka", kterým Malfoy počastoval Grangerovou, patří do
běžného zmijozelského slovníku."
"Ovšem. Pan Malfoy rád nazývá věci pravými jmény."
"Vy patrně pocházíte z čistokrevného kouzelnického rodu, že, profesore?"
"Jistě," zavrčel Snape, "stejně jako většina zmijozelských studentů. Ale
do toho vám..."
"Ale je! Do toho je mi zatraceně dost! Protože já jsem, můj drahý
profesore, stejně jako Hermiona Grangerová to, co vy čistokrevní pohrdavě
nazýváte mudlovským šmejdem. A já tohle oslovení nebudu tolerovat, ať už
ho použije Malfoy nebo kdokoliv jiný! A stejně tak nebudu tolerovat žádnou
neurvalost vašich chráněnců vůči ostatním studentům této školy. To si
laskavě zapamatujte!"
Snape v němém úžasu sledoval, jak se k němu Andersonová v zápalu hádky
přiblížila a její rty se ocitly jen pár centimetrů od jeho obličeje.
Pomalu přestával vnímat, kvůli čemu se vlastně přou, jen si uvědomoval, že
se mu to líbí. Andersonová byla rovnocenný soupeř, což ho mile překvapilo
- takového už v Bradavicích dlouho neměl. Jeho kolegové mu dávno nestáli
za to, aby se s nimi pořádně pohádal, zatímco z hádky s ní cítil téměř
zvrácené potěšení.
Byl nemile překvapen, když se Andersonová náhle prudce otočila a odcházela
od něj. Nechtěl, aby to takhle skončilo, musel ji okamžitě zastavit.
"Profesorko!"
Ani se neohlédla, i když zavolal znovu. Udělal tedy pár rychlých kroků a
chytil ji za rameno - a v tu chvíli vykřikl bolestí a úlekem. Okamžitě ji
pustil a překvapeně pohlédl na svou levou dlaň. Naskakovaly na ní obrovské
rudé skvrny a puchýře, jako by byla ošklivě popálená. Šokovaně vzhlédl k
Andersonové, v tváři směs bolesti, překvapení a respektu.
Jean se otočila a okamžitě si uvědomila, co se stalo.
"Ale ne...to jsem opravdu nechtěla…omlouvám se, profesore! Trochu jste mě
vyděsil a…"
Zlobila se sama na sebe. Už dávno přece měla to kouzlo nechat zrušit -
tady byla v bezpečí a nehrozilo jí nic, co by ji opravňovalo k jeho
zachování. Cítila se provinile a v očích se jí objevila starost. Uchopila
jeho ruku a pozorně mu prohlédla dlaň.
"Pojďte se mnou, ošetřím vás," řekla.
Snape naštvaně odsekl: "Nemusíte se obtěžovat, dokážu si poradit!"
Vytrhl svou ruku z její, vrhnul na ni poslední ledový pohled a vydal se
směrem k ošetřovně.
"Profesore Snape!"
Její hlas zněl tak naléhavě, že se instinktivně zastavil. Ale neotočil se.
"Řekněte madam Pomfreyové, že je to zranění způsobené kouzlem Exuros a že
je na bázi jedu žahavé mořské medúzy. Usnadní jí to práci a vám to urychlí
léčení," zavolala za ním Jean.
Nedal nijak najevo, že ji slyšel, a pokračoval v cestě do nemocničního
křídla.
Pokračování
|