|
Učitel obrany proti lásce
Autor: Ginny
Kapitola šestá – Červené
víno
Jean Andersonová seděla u večeře a co chvíli netrpělivě pohlédla ke
vstupním dveřím. Snape stále ještě nedorazil a ona o něj měla starost.
Zranění, které mu způsobila, nebylo nijak velké, ale dobře věděla, jak moc
je bolestivé a pokud by nebylo správně ošetřeno, mohl se z něj léčit pěkně
dlouho. Slyšela sice pochvalné zvěsti o schopnostech Poppy Pomfreyové,
bradavické ošetřovatelky, nicméně si byla jista, že s tímto typem zranění
se Poppy patrně nesetkává příliš často. Jestli se s ním vůbec kdy setkala.
Mezi studenty už se rozneslo, k čemu v poledne na schodišti došlo. Měli
samozřejmě škodolibou radost z toho, jak Snape dopadl a strávili celou
večeři debatami o rozsahu jeho zranění. Podle některých obzvlášť
optimistických verzí mu dokonce upadla celá ruka.
Profesoři sice navenek vyjadřovali politování nad tím, co se přihodilo,
ale Jean přitom zahlédla až podezřele mnoho potměšilých úsměvů.
„Profesorko Andersonová, můžete na slovíčko, prosím?“ naklonil se k ní
Brumbál, když odcházel od večeře.
„Jistě, pane řediteli.“
Jean se provinile zvedla od stolu a následovala Brumbála do jeho pracovny.
„Posaďte se, prosím a řekněte mi, k čemu přesně dnes v poledne mezi vámi a
profesorem Snapem došlo,“ pokynul směrem k židli, která stála před jeho
stolem a sám usedl do křesla. Tvářil se nesmírně vážně.
Popsala mu celý průběh jejich hádky. Brumbál to nekomentoval, jen se jí na
závěr zeptal:
„Vy tedy používáte kouzlo Exuros?“
„Ano, pane řediteli. Je to pozůstatek z mé práce pro ministerstvo a pro
komisi. Nějak jsem ho opomněla nechat zrušit, než jsem odjela sem a teď…
Nemohl byste mi s tím pomoci? Přestože dobře vím, jak to kouzlo funguje,
sama ho zrušit nesmím ani nemůžu - je to komplexní kouzlo a k tomu jsou
potřeba nejméně dva kouzelníci. Už jsem napsala na ministerstvo, aby
někoho poslali, ale kdybyste mohl vy, bylo by to rychlejší.“
„To bohužel nepůjde, Jean. Ne že bychom to snad spolu nezvládli, ale víte,
že ministerstvo má určité procedury, které není dovoleno obcházet ani mně.
Budete muset počkat na jejich zástupce.“
Jean si povzdechla.
„Co se dá dělat. Je mi moc líto, co se stalo, pane řediteli. Neviděla jsem
profesora Snapea u večeře a mám obavy, jak mu je.“
Brumbál se na ni poprvé usmál.
„Myslím, že se bojíte zbytečně. Severus má tuhý kořínek a z tohoto zranění
se určitě rychle dostane. Už má za sebou i horší. Ale bylo by dobré,
kdybyste si s ním promluvila a zkusila mu to vysvětlit. Byla to jeho chyba
stejně tak jako vaše. Nebudete to mít jednoduché a patrně si od něj
vyslechnete i pár nepěkných poznámek, ale měla byste za ním jít.“
„Já vím, pane řediteli,“ vzdychla si. „A samozřejmě to zkusím.“
*****
Cestou do svého pokoje se Jean ještě na okamžik zastavila ve sborovně v
naději, že tam najde Minervu McGonagallovou. Měla štěstí, ředitelka
nebelvírské koleje tam opravdu byla. Když se jí Jean svěřila, že chystá
usmiřovací výpravu za Snapem, soucitně se usmála a jen jakoby mimochodem
utrousila poznámku o červeném víně, které má profesor lektvarů rád.
„A neztrácejte čas cestou na ošetřovnu, jsem si jista, že bude zalezlý ve
svém sklepení,“ řekla a s trochu ustaraným výrazem dodala: „Hodně štěstí a
pevné nervy.“
Jean prohlédla své soukromé zásoby a ke své radosti objevila láhev velice
kvalitního červeného vína, které si přivezla ještě z Londýna a na které
úspěšně pozapomněla. ´Tak to bychom měli,´ pomyslela si. Na okamžik se
zdržela před zrcadlem, než se vydala do sklepení.
Když došla ke dveřím označeným „Prof. Severus Snape, ředitel Zmijozelské
koleje, učitel lektvarů“, zhluboka se nadechla a zaklepala.
„Co je?!?“ ozvalo se zevnitř zavrčení.
Jean pootevřela dveře a opatrně vsunula dovnitř svou kouzelnickou hůlku,
na jejímž konci byl uvázaný bílý kapesník. Několikrát významně zamávala,
než se zevnitř ozvalo další zavrčení, které znělo jako „Pojďte dál.“
Vstoupila dovnitř a rozhlédla se kolem. Snapeova pracovna byla
pozoruhodná. Okamžitě postřehla naprosto dokonalý pořádek panující na
všech policích a ve všech vitrínách. ´Pan profesor bude asi pěkný
puntičkář,´ pomyslela si. Jedině stůl, za kterým Severus Snape právě
seděl, působil trochu neurovnaným dojmem, ale to bylo zjevně proto, že
potřeboval ke své práci mnoho podkladů. Jean na něj konečně zaostřila;
jeho tvář vypadala v tomto osvětlení velmi zajímavě. Vzápětí ji napadlo,
že by měla konečně něco říct. Snape se na ni díval svým typickým ledovým
pohledem a vyčkával.
„Ehm…profesore, přišla jsem se vám omluvit za tu politováníhodnou nehodu,“
řekla Jean a významně zvedla láhev s vínem. „A přinesla jsem něco tekutého
na usmířenou.“
„Vy tomu říkáte nehoda?“ povytáhl Snape nespokojeně obočí.
„A jak jinak tomu mám říkat? Úmyslně jsem na vás nezaútočila, to si můžete
být jist. Je mi moc líto, co se vám stalo, ale kdybyste na mne nesáhl...“
Zarazila se. Neměla v úmyslu mluvit s ním takhle ostře, takže se rychle
usmála a zeptala se: „Zkrátka – ještě jednou prosím za prominutí. To
kouzlo mi zůstalo z mého minulého zaměstnání a já se postarám o to, abych
se ho co nejdřív zbavila. Kde máte skleničky? “
„Profesorko Andersonová, já nestojím o žádný váš soucit, nebo co mi to tu
předvádíte,“ zavrčel Snape.
„Já tomu říkám usmíření a se soucitem to nemá nic společného,“ pokrčila
Jean rameny. „A je škoda, že o něj nestojíte, protože tohle víno je moc
dobré a věřte mi, že ho klidně vypiju sama nebo s někým, kdo je ke mně
aspoň o trošku milejší než vy. Což je v téhle škole snad každý včetně
školníka Filche a paní Norrisové,“ dodala sarkasticky a otočila se ke
dveřím.
Severus Snape si najednou uvědomil, že Andersonová od něj už zase odchází
a jemu se to už zase nelíbí. On, věčný samotář, který měl rád svůj klid
nade všechno na světě, teď ke svému vlastnímu úžasu stál o to, aby s ním
Andersonová ještě chvilku zůstala. V jeho mysli se odehrál krátký boj, než
řekl:
„Obávám se, že paní Norrisová obvykle víno nepije.“
Všiml se, že se zachvěla, ale nezastavila se.
´Dobře, Severusi, víc zájmu do toho,´ poručil si.
„To bylo kouzlo Exuros, co jste použila?“ pronesl sametovým hlasem.
Otočila se a s rukou položenou na klice dveří odpověděla:
„Přesně tak. Zjevně už jste o něm slyšel.“
„Jen velmi málo,“ odvětil, vstal od stolu a přistoupil k jedné ze skříněk.
S dvěma skleničkami v ruce se otočil zpátky k Jean. „Ministerstvo kolem
něj dělá hodně tajností a nepodařilo se mi doposud sehnat dostatek
informací.“
S milým úsměvem mu podala láhev a on ji začal otvírat.
„Máte pravdu, je velmi přísně hlídané,“ přikývla Jean. „V kombinaci s
jinými kouzly může způsobit pěknou paseku a někteří neopatrní kouzelníci
už na něj doplatili i životem. Když jsme ho zkoušeli, každou chvíli někdo
z nás skončil v nemocnici u Svatého Munga. Trvalo dlouho, než to kouzlo
začalo být pro jeho nositele bezpečné.“
„Vy jste byla v testovacím týmu?“
Jean přikývla. „Od spoluautorů se takové věci občas očekávají.“
Snape překvapeně zvedl oči od láhve. „Spoluautorů?“
„Udivuje vás to? Já ráda tvořím nová kouzla, i když je to někdy dřina, než
se podaří takové kouzlo uvést do praxe. Exuros byl takový momentální
nápad. Vznikl vlastně kvůli tomu, že jsem se v rámci své práce na
ministerstvu několikrát dostala do dost nepříjemného jednání se Smrtijedy
a s nimi spřízněnými kouzelníky. A protože jsou to vesměs muži...“
Jean na něj rychle pohlédla a zarazila se.
„Jen to dopovězte,“ zatvářil se trochu kysele. „Chcete tím říct, že muži
občas sahají tam, kam nemají a hlavně kdy nemají.“
„Tak nějak,“ souhlasila Jean. „Se Smrtijedy se mi to stávalo dost často. A
– odpusťte - ani vy jste v tomto případě nebyl výjimkou.“
Severus na okamžik vzhlédl od vína, které právě naléval, ale hned zas
soustředil svou pozornost zpátky. Nevadilo mu, že ho v podstatě hodila do
jednoho pytle se Smrtijedy, koneckonců jím stále byl. Spíš přemýšlel,
jestli už o tom Andersonová ví. Ona se svými radikálními názory...ne, byl
si téměř jist, že to neví, jinak by se tu s ním takhle klidně
nevybavovala, a ještě k tomu na takové téma. Vzápětí ho napadlo, jak
zareaguje, až se o jeho minulosti dozví. Nepochyboval, že to bude asi
pořádný výbuch vášní a že Exuros byl jen slabým odvarem toho, co na něj
může použít.
Podal jí sklenici s vínem a gestem naznačil, aby se posadila do křesla u
krbu. Zůstala však stát, takže ani on se neposadil. Občas se v něm ozvaly
pozůstatky slušného chování, kterému ho učila jeho matka.
„Řeknete mi konečně, jak to kouzlo funguje?“ zeptal se netrpělivě.
Neochotně si připustil, že ne každý den se setkává s tvůrcem nového kouzla
a že by docela rád slyšel víc. Cítil k Andersonové neobvyklý respekt,
který však maskoval ledovým pohledem a tváří hráče pokeru.
„Ale jistě,“ usmála se na něj. „Exuros se aktivuje jen tehdy, když má jeho
nositel pocit fyzického ohrožení. Je to komplexní kouzlo, takže ho musí
aplikovat nejméně dva kouzelníci současně. Obvykle tedy ten, kdo bude
nositelem kouzla a jedna další osoba zvlášť pro ten účel schválená
ministerstvem kouzel. Ta se samozřejmě zodpovídá z každého zavedení i
zrušení toho kouzla, což je dobré z bezpečnostních důvodů - obyčejné Exuro
Acris by zvládl kdejaký student pátého ročníku. Proto jsem ho nemohla sama
zrušit, když jsem přišla do Bradavic, nemluvě o tom, že jsem téměř
zapomněla, že ho vůbec mám. Už jsem nicméně poslala na ministerstvo sovu,
aby mi pomohli se ho zbavit, takže počítám, že se tu brzy někdo od nich
objeví.“
„Už se nemůžu dočkat,“ ušklíbl se Snape. „Konečně vás budu moci zadržet,
když mi začnete odcházet uprostřed hádky.“
Jean se usmála, upila ze své sklenice a vychutnala první doušek vína.
„Docela dobré, ne?“ mrkla na Snapea.
„Jde to,“ přikývl.
Chvíli na něj udiveně hleděla, než jí zacukaly koutky. Došlo jí, že ta dvě
slůvka patrně znamenala v překladu ze snapeovštiny do jazyka normálních
lidí něco jako „je to dobré“.
„Co vaše zranění?“ zeptala se, odložila skleničku a než mohl
zaprotestovat, vzala ho za ruku a začala mu prohlížet levou dlaň.
Instinktivně sebou cukl. Nebál se, že ho znovu popálí – teď už věděl, jak
to kouzlo funguje. Měl však strach, že mu její dotek bude až příliš
příjemný.
Jean to pochopila úplně jinak.
„No no, snad to zas tolik nebolí! Už je to docela pěkně zhojené, madam
Pomfreyová odvedla opravdu vynikající práci. Na noc ale ještě použijte
tohle.“
Vyndala z kapsy malou dózičku a podala mu ji.
„Odstraní to nejenom stopy na kůži, ale i to nepříjemné pálení, které
ještě asi cítíte.“
„Co to je?“ zeptal se trochu nedůvěřivě. Nevěřil ničemu, co sám neumíchal.
„Mast, kterou si nechalo ministerstvo vyrobit u jednoho svého odborníka
právě pro likvidaci následků kouzla Exuros. Neznám její přesné složení,
ale vy na to určitě brzy přijdete sám.“
Severus otevřel dózičku a se zájmem přičichl.
„Řebříček, měsíček lékařský, heřmánek pravý a ...nějaký druh mořské řasy,“
zamumlal. „To je jen základ, bude v tom ještě něco jiného. Udělám si
rozbor.“
Pohlédl na Andersonovou a zjistil, že ta právě hledí s lehce nepřítomným
výrazem směrem k jeho knihovně. Pak se její oči vrátily k němu s prosebným
dotazem: „Můžu?“
Jen přikývl a sledoval ji, jak přistupuje ke knihovně a očima i prstem
přejíždí po hřbetech jednotlivých knih.
„Máte tu skutečné poklady, profesore. Řada těch titulů je vskutku
unikátní,“ řekla a neomylně sáhla po knize v tmavě modré vazbě, která
vskutku patřila k těm nejcennějším kouskům jeho sbírky.
„Černá magie ve Škole čar a kouzel v Bradavicích,“ přečetla nahlas. „Můžu
se na to podívat?“ zeptala se, zatímco její oči už hltaly úvodní řádky
knihy.
Snape znovu přikývl a s úžasem sledoval, jak ho Andersonová totálně
přestala vnímat a ladně se složila do pohodlného koženého křesla u krbu,
zcela zaujatá knihou. Podal jí její sklenku s vínem. Poděkovala mu krátkým
roztržitým pohledem, upila a postavila ji na stolek vedle křesla. Zíral na
ni, neschopen pohnout se z místa. Jako už několikrát předtím si i teď
všiml, jak je nesmírně přitažlivá. Světlé vlasy jí co chvíli neposlušně
sklouzly do obličeje a ona je nacvičeným gestem urovnala zpátky.
Fascinovala ho rychlost, s jakou se dokázala do knihy zabrat a úplně
přestala vnímat okolí. Evidentně zapomněla, že se s ním původně přišla
usmířit, což mu ovšem až tak nevadilo. Zhluboka se nadechl a konečně se
pohnul.
„Omluvte mne, na chvilku se odeberu ke svým lektvarům,“ konstatoval a
významně zdvihl dózičku s mastí, kterou mu přinesla.
„Co?“ překvapeně zvedla oči od knihy a vzápětí se mile usmála, když jí
došel obsah jeho sdělení. „Ano, jistě.“ A už byla zase ponořená v knize.
Snape přešel ke stolu, kde měl svůj kotlík a další pomůcky, odebral z
dózičky trošku masti a začal pracovat na jejím rozboru. Trvalo mu to skoro
hodinu, přičemž jako největší problém se ukázala právě ona mořská řasa.
Přitom šlo o vcelku běžnou Chondrus crispus, ale její identifikace mu
zabrala většinu času. Konečně spokojeně uklidil všechny pomůcky, které
používal a vrátil se do hlavní části své pracovny.
Andersonová stále ještě seděla, nebo teď už spíš skoro ležela, v křesle u
krbu a četla. Nevnímala, že se k ní vrátil, dokud jí nedolil do skleničky
další víno. Ale ani to ji nepřimělo, aby četbu přerušila. V duchu se usmál
– dokázala se do knihy zabrat úplně stejně jako on. Zřídka se setkával s
takovou posedlostí a momentálně si dokonce nebyl schopen vybavit nikoho
jiného, kdo by něco takového dělal. ´Možná Grangerová,´ napadlo ho. ´Ta
malá mudla, co všechno ví a všechno zná, je taky posedlá čtením.´ Už
několikrát ji přistihl v knihovně ve stavu, který se spíš podobal transu
než čtení.
Dolil teď víno i sobě a usedl ke svému psacímu stolu. Zbývalo mu ještě
opravit několik desítek domácích úkolů a byl docela rád, že na to má klid.
V místnosti bylo úžasné ticho, přestože tu nebyl sám. Škrábání jeho brku o
papír působilo až nepatřičný hluk.
Když skončil, zvedl oči a strnul v úžasu. Jean Andersonová ležela v křesle
stočená do klubíčka a spala. Kniha se svezla na kraj křesla a hrozila
každou chvilku spadnout. Tiše vstal, přistoupil ke křeslu, zvedl knihu a
položil ji na stolek. Pak zůstal chvíli rozpačitě stát nad spící kolegyní,
než vzal svůj plášť a opatrně ji přikryl. Ani se nepohnula, když se jí
dotýkal, a on se raději rychle odtáhnul, když si uvědomil, že mohl právě
přijít k další popálenině. Úplně by stačilo, aby se vzbudila a trochu se
lekla. Ještě chvíli na ni hleděl, než se s povzdechem odebral do sousední
místnosti, která byla jeho ložnicí.
Kapitola sedmá – Lucius Malfoy
Jean se vzbudila velmi časně ráno s pocitem, že jí někdo v noci zlámal
všechny kosti v těle. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde je a čím je
vlastně přikrytá. Jeho plášť. Měl zvláštní vůni a ona marně přemýšlela,
jaký druh bylin jí to připomíná. Brzy to vzdala – nikdy nebyla odbornicí
na botaniku. Zvedla se z křesla a rozhlédla se po prázdné pracovně.
Osvětlovalo ji už jen pár posledních svic, oheň v krbu dávno vyhasnul.
Její pohled zalétl ke dveřím, za kterými tušila Snapeovu ložnici. Zřejmě
si šel lehnout, když zjistil, že vytuhla v křesle.
´To se mi tedy vážně povedlo,´ povzdychla si v duchu. ´Přijdu se mu
omluvit a místo toho tu usnu s knihou v ruce. Budu muset tu omluvu alespoň
formálně zopakovat, nemluvě o tom, že jsem propásla zatím největší
příležitost, jak se s ním sblížit. Pokud se vůbec dá mluvit o sblížení s
člověkem, který své okolí neustále inzultuje jedovatými poznámkami.´
Po krátkém váhání uchopila knihu ležící na stolku, a tiše se vyplížila ze
Snapeovy pracovny. Celou cestu chodbami se bála, aby na někoho nenarazila,
ale zdálo se, že tentokrát výjimečně spí snad i Filch a jeho kočka. Asi by
těžko komukoliv vysvětlovala, proč se nad ránem tajně plíží od Snapea,
jako by se s ním právě vyspala.
Když se dostala do svého pokoje, vydechla úlevou a vzápětí zamířila do
koupelny, kde si připravila osvěžující lázeň na probuzení. Zbytek rána
strávila studiem té skvělé knihy.
*****
Severus Snape vkráčel to ráno do jídelny s mimořádně nesnášenlivým výrazem
ve tváři. Jeho černé oči probodly těch několik nešťastníků, kteří se s ním
míjeli ve dveřích, a vzápětí přelétly po celé jídelně. Nemýlil se. Většina
studentů ztichla, sotva vešel, a teď napjatě sledovala každý jeho pohyb.
Ti malí zmetci se těšili, že ho zranění vyřadí aspoň na chvíli z provozu a
také byli nesmírně zvědaví, jestli to Andersonové spočítá. No, nesmí je
zklamat.
Vzápětí se jeho pohled setkal s jejím.
Jean se na Snapea trošku usmála, ale výraz jeho tváře se nezměnil.
Zaskočilo ji to. Zlobí se snad na ni ještě kvůli tomu kouzlu nebo kvůli
tomu, že u něj usnula? Pak zaslechla jeho pozdrav a překvapeně vzhlédla.
Ten tón hlasu zas tak úplně neodpovídal jeho naštvanému výrazu. Nechápala
to. Odpověděla na pozdrav a pro jistotu přidala i omluvu.
„Profesore, promiňte, že jsem u vás včera usnula....“
„Není nutné, abyste se omlouvala. Některým lidem se to zkrátka v noci
stává.“
Zase ten bezbarvý tón hlasu, a přitom jeho tvář i pohled vypadaly nesmírně
podrážděně.
A najednou jí to došlo. Snad všechny oči v celé jídelně se upíraly na ně a
napjatě sledovaly každý jeho pohyb. Nešlo o nic jiného než o velké
divadlo, při kterém si chtěl Snape zachovat reputaci někoho, s kým není
radno dostat se do křížku. Cuklo jí v koutcích, když si to uvědomila, a
honem přemýšlela, jak k té komedii co nejlépe přispět.
„Nevadí, že jsem si půjčila tu knihu? Vrátím vám ji, jestli ji
potřebujete,“ optala se a zatvářila se přitom navýsost rozčileně. Snape na
oplátku předvedl prudké odmítavé gesto a sykl:
„Myslím, že to bez ní přežiju. Nechte si ji, dokud vám bude k užitku.“
Jean rychle potlačila úsměv. Bylo jí docela líto, že už musí odejít,
protože se docela dobře bavila. Snape si všiml, že se zvedá, významně
nastavil svou levou dlaň a probodl Jean ledovým pohledem.
„Ta mast pomohla. Děkuju.“
„To jsem opravdu ráda,“ odvětila, přidala jedno rázné gesto a rychle
odešla z jídelny. Na chodbě už se neubránila úsměvu. Poprvé měla dojem, že
je ve Snapeovi přece jen aspoň kousek člověka.
Krátce poté, co dorazila zpět do svého pokoje, se ozvalo zaklepání na
dveře a dovnitř vešla Minerva McGonagallová se starostlivým výrazem ve
tváři.
„Jean, jste v pořádku? Neublížil vám ten prevít?“
Jean se na ni usmála.
„V naprostém pořádku, Minervo. Mé vztahy s profesorem Snapem nikdy nebyly
lepší.“
„Opravdu?“ McGonagallová nevěřícně naklonila hlavu na stranu. „Ale
vypadala jste, že...“
„Já vím, já vím. Ale jistě jste si všimla, že ho studenti po tom včerejšku
ostře sledovali.“
„Ach tak...takže o vás nemusím mít strach?“
„Myslím, že ne.“
„Jean, promiňte mi tu péči, ale přece jen jste z našeho profesorského
sboru nejmladší a díky tomu, že se s Bradavicemi teprve seznamujete, i
nejvíce zranitelná. Aspoň se tedy domnívám, že...“
„- to je v pořádku, chápu to,“ přerušila její omluvy. „Ale v každém
případě vám děkuji, Minervo.“
*****
Jean už byla na odchodu do své první hodiny, když se ozvalo klepání zobáku
na okenní sklo. Vrátila se a vpustila dovnitř sovu pálenou, která před ní
upustila srolovaný pergamen. Chvatně ho otevřela.
Milá Jean,
popis Tvého žahavého setkání se Snapem byl nádherný a moc jsem se při něm
pobavila. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mu to popálení nepřeju. Vážně
bych chtěla vidět jeho vzteklý obličej, když se to stalo. :-))) Jen se
obávám, že Ti to asi příliš nepomůže v jeho svádění.
Ale teď k tomu, o co jsi mě požádala. Projednala jsem na ministerstvu Tvou
žádost o odstranění kouzla a po formální stránce to není problém. Bohužel
to bude chvíli trvat, než se někdo z ministerstva do Bradavic dostane,
vidím to nejdřív na příští týden. Určitě Ti kvůli tomu ještě někdo od nás
napíše, než přijede. Víc pro Tebe v tuhle chvíli nemůžu udělat.
Pozdravuj Brumbála a nakopni za mě Snapea.
Srdečně Tě zdraví
Gloria
Jean se usmála a odložila pergamen na stůl. Do příštího týdne už to snad s
tím kouzlem vydrží a po tom, co se stalo, si těžko někdo dovolí se jí bez
varování dotknout. Vzala svou tašku s knihami a konečně se vydala do
učebny.
*****
Další týden proběhl celkem v poklidu a komunikace Jean a Severuse se opět
omezila jen na obvyklé pozdravy. Jean se proto odhodlala znovu zkusit své
štěstí a při večeři se ho zeptala, jaký měl den.
„Vy si nedáte pokoj?“ trochu zavrčel.
„Nedám. Myslím, že na té otázce není nic špatného,“ řekla rozhodně a
nabrala další sousto nudlového salátu.
„To je věc názoru.“
„Velmi slabý argument, profesore. Už jsem od vás slyšela lepší.“
„Dobře,“ povzdychl si rezignovaně a zadíval se na ni jako na malé dítě,
kterému musí chtěj nechtěj ustoupit. „Co tedy chcete slyšet? Že Longbottom
zase roztavil další zatracený kotlík, protože se mu podařilo nechat
vybuchnout uspávací lektvar, jehož veškeré přísady jsou absolutně
neutrální, což z toho malého zmetka paradoxně činí největšího génia všech
dob v oboru lektvarů?“
Chvilku na něj překvapeně zírala – nikdy dřív od něj neslyšela takhle
dlouhý proslov. Pak se potutelně usmála.
„A vás to žere, co? Vám vrtá hlavou, jak to Neville dokázal?“
„Vůbec ne,“ zavrčel a obrátil pozornost zpět ke svému talíři. Nebyl rád,
že se nechal zatáhnout do téhle debaty, a teď jen čekal, kdy mu
Andersonová poradí, aby šel k Longbottomovi do učení. Kupodivu to
neudělala.
„Nechápu, proč se tím tolik zabýváte,“ potřásla hlavou. „Učíte Longbottoma
podstatně déle než já, takže dobře víte, že je tak trochu nešika -“ po
těch slovech Snape vzhlédl a z jeho pohledu bylo patrné, že tato
klasifikace Longbottomových schopností se mu zdá nepřiměřeně mírná – „a
pokud není pod přísným dohledem, jsou důsledky katastrofální. To, co se mu
dnes ve vaší hodině povedlo, byla jednoznačně náhoda, kterou by nebyl
schopen zopakovat, ani kdyby tisíckrát chtěl.“
„To jste mě opravdu potěšila,“ blýsklo se mu v očích. „Už jsem se bál, že
budu muset přenechat Longbottomovi svoje místo.“
Vzápětí se zvedl od stolu. „Musím jít, profesorko, mám ještě práci. Dobrou
noc.“
Byl už jen pár kroků od své pracovny, když se za ním ozval chlapecký hlas.
„Pane profesore, můžu na slovíčko?“
Znechuceně se otočil. Byl to Draco Malfoy, který k němu mířil opuštěnou
chodbou a Snape rázem nasadil mnohem přívětivější výraz.
„Co potřebuješ, Draco?“
Znal toho kluka od narození, dokonce mu byl za kmotra, což mu chlapcův
otec Lucius Malfoy tu a tam neopomněl předhodit. Stejně jako Harry Potter
byl i Draco Malfoy svému otci nesmírně podobný. Za poslední rok se
neuvěřitelně vytáhl a poněkud zmužněl. Severusovi však stále nemile
připomínal dobu, kdy byl Lucius Malfoy jeho nejlepší přítel a kdy oba
slepě následovali Voldemorta.
Draco nasadil svůj obvyklý škleb.
„Co jí říkáte, profesore?“
„Komu?“
„Andersonové.“
„Chtěl jsi patrně říct profesorce Andersonové, ne?“ neodpustil si Snape.
Draco se šklebil ještě víc.
„Ano, jistě – co říkáte profesorce Andersonové?“
„Nevím, co máš na mysli, Draco,“ odpověděl opatrně.
„No, je moc pěkná, ne? I když je to mudla. Už jsem požádal tátu, aby mi
nějakou její napodobeninu sehnal k narozeninám.“
„Opravdu?“ zdvihl Snape překvapeně obočí. „Zajímavý nápad.“
Uvnitř se zachvěl - další mudlovskou dívku potká vbrzku hodně neradostný
osud, až si s ní bude Draco hrát. I přes svůj věk si v krutosti nezadal se
staršími Smrtijedy.
„Taky si myslím. Táta říkal, že když se mu nepodaří sehnat nějakou, co by
jí byla hodně podobná, tak že prý mu určitě dáte trochu mnoholičného
lektvaru.“
Severus zachoval kamennou tvář.
„To by jistě byla také možnost, použít ten lektvar, nicméně ho zřídka
mívám v zásobě. Pokud by ho otec chtěl, ať mi dá včas vědět.“
„Dnes ráno mi psal, že se za vámi večer zastaví, tak mu to můžete říct
sám.“
„On se zastaví? Proč?“ zeptal se ostře Snape.
„Nevím,“ pokrčil Draco rameny. „Asi kvůli té schůzce, na kterou jste mu
ještě nepotvrdil účast.“
„Neměl jsem čas,“ trochu zavrčel Snape. „No nic, proberu to s ním osobně.“
„Dobře.“ Draco se už kupodivu nešklebil. „Musím jít, profesore. Dobrou
noc.“
„Dobrou noc, Draco.“
Severus vešel do své pracovny a s lehkou obavou pohlédl ke krbu. Lucius
Malfoy tam naštěstí ještě nebyl. Vzal hůlku, zamumlal ´Sonus quietus´, aby
žádný hluk nepronikal do místnosti ani ven, a zamknul dveře. Pak se
posadil do svého křesla a soustředil se na to, aby si vyčistil mysl od
všeho, co by mohlo být na závadu. Malfoy nebyl sice žádný mistr v čtení
myšlenek, ale přesto bylo třeba zvýšené opatrnosti. Sebemenší chyba by se
mohla zle nevyplatit.
Až krátce před půlnocí se plameny v krbu za mírného syčení zbarvily do
modra, což signalizovalo, že Malfoy čeká na přijetí. Snape vhodil do ohně
špetku letaxového prášku a v ohništi se vzápětí objevila Malfoyova
blonďatá hlava.
„Severusi, starý brachu,“ usmíval se úlisně. „Jak se máš?“
„Jde to, Luciusi. Proč jsi přišel?“
„Ale ale, bereš to nějak zhurta. Nejsi rád, že vidíš svého nejlepšího
přítele?“ lísal se Malfoy.
„Jistě, rád tě vidím,“ zalhal Snape, aniž se mu v tváři pohnul jediný
sval. „Ale asi jsi mě nenavštívil kvůli tomu, abych ti vyznával lásku. A
víš stejně dobře jako já, že není bezpečné, abych se tu s tebou
vybavoval.“
„Hm, jistě. Takže Severusi – pročpak jsi mi nepotvrdil účast na říjnové
schůzce?“
„Neměl jsem čas,“ zavrčel Snape. „A pak, zdálo se, že Brumbál na ten
termín něco chystá. Naštěstí to byl jen planý poplach,“ dodal ještě, když
viděl Malfoyův udivený obličej.
„Takže přijdeš?“
„Samozřejmě.“
„Dobře víš, jak je ta schůzka důležitá. Pán zla něco plánuje a snad nám
konečně řekne pár podrobností.“
„Já vím, Luciusi. Už se nemůžu dočkat.“
„Taky počítej s tím, že na konci listopadu bude u mne oslava Dracových
narozenin. Tam rozhodně nesmíš chybět, chystám pár překvapení,“ usmíval se
Malfoy podivně.
„Draco se zmiňoval, že mu obstaráš nějakou mudlu.“
„Nějakou mudlu? Jak tohle můžeš vůbec říct? Ta mudla musí být celá
Andersonová, to je prostě podmínkou. Myslím, že by jí Draco rád něco
vysvětlil, a nebude to slovně,“ šklebil se Malfoy zvrhle. „Jestli neseženu
nikoho, kdo by se jí podobal, budeme muset sáhnout po originálu.“
Severus trošku přimhouřil oči.
„Po originálu? Ty chceš odsud Andersonovou unést?“
Malfoy se ušklíbl.
„To by byla drzost, co? Ukrást Brumbálovi přímo pod nosem učitelku obrany
proti černé magii!
„Troufl by sis na to?“ zeptal se Snape s trochou pochybnosti v hlase.
„Klidně, pokud by to bylo nutné. Pak je tu ještě možnost, že nám - jestli
neseženu opravdu věrnou kopii – připravíš mnoholičný lektvar a obstaráš
něco ze skutečné Andersonové, aby měl ten lektvar správný účinek. Což pro
tebe jistě nebude problém. Která varianta se ti zdá lepší?“
Snape chvíli mlčel, než odtušil: „Mnoholičný lektvar bude nejbezpečnější.“
Malfoy se znovu zašklebil.
„Čekal jsem takovou odpověď, Severusi. Jsi vážně nenapravitelně měkký.“
Snape se nenechal vyprovokovat k neuvážené odpovědi a raději mlčel.
„Už tě nebudu zdržovat, Severusi, jistě si chceš jít lehnout. Učitelské
povolání je nesmírně náročné,“ povytáhl Malfoy trochu pohrdavě horní ret.
Nikdy neměl valné mínění o jeho práci.
„Budu ti vděčný, když už zmizíš,“ přikývl Severus.
„Nezapomeň – třetí říjnovou sobotu u mě,“ dodal ještě Malfoy a vzápětí se
jeho hlava ztratila z ohniště.
Snape si zhluboka vydechl, když konečně osaměl. Chvíli tiše seděl, než se
rozhodl, že potřebuje sklenku něčeho ostřejšího. Whisky ho pohladila v
hrdle a vzápětí se mu tělem rozlilo příjemné teplo. Pak zrušil všechna
protihluková kouzla, kterými chránil svou pracovnu, odemkl dveře a pomalu
se vydal chodbami až do poslední bradavické věže. U okna v nejvyšším patře
setrval v hlubokém zamyšlení ještě dlouho poté, co Jean Andersonová
sesedla z koštěte a vrátila se zpátky do hradu.
Kapitola osmá – Richard Burson
Jean seděla u snídaně a po očku pokukovala po Snapeovi. Dnes se zdál být v
opravdu mimořádně špatné náladě. Míchaná vajíčka na talíři už snad deset
minut přerovnával z jedné strany na druhou, aniž by pozřel jediné sousto.
Zjevně nebyl stále spokojen s jejich tvarem ani barvou a tvářil se tak, že
Jean raději spolkla dotaz, jestli to jídlo hodná ještě dlouho lechtat nebo
jestli ho bude taky jíst.
K dovršení všeho slétla k Jean sova s dopisem a při svém špatně
kontrolovaném přistání lehce ometla Snapeovi obličej. Vypadal, že vyletí z
kůže.
„Zatraceně!“ upustil s hlasitým cinknutím vidličku a prudce stal od stolu.
Probodl Jean pohledem, jako by za chybu té sovy mohla ona, a odvlál z
jídelny.
„Merlin dnes ochraňuj Longbottoma!“ zamumlala McGonagallová, když
procházela kolem Jean. Na okamžik se u ní ještě zastavila a tiše řekla:
„Buďte dnes, prosím, vůči studentům shovívavá při strhávání bodů, Severus
to nepochybně zvládne za nás za všechny. Což se samozřejmě netýká
zmijozelských studentů,“ neopomněla ještě dodat.
Jean přikývla, s povzdechem sundala sově z nožky dopis opatřený pečetí
ministerstva kouzel, odměnila ji kouskem toastu, rozlomila pečeť a začala
číst.
Drahá Jean,
je to už věčnost, co jsme se neviděli, ale dnes to konečně napravím.
Ministerstvo mě posílá, abych Ti pomohl od kouzla Exuros. Dorazím kolem
poledního. Prosím, vyhraď si na mne čas, nejen kvůli tomu kouzlu..
Stále ještě s láskou Tvůj
Richard B.
Zbledla, ještě než dopis dočetla do konce. Ze všech lidí, kteří na
ministerstvu pracovali, musí přijet právě Richard Burson! Ruka s
pergamenem jí na okamžik klesla na stůl.
„Špatné zprávy, má drahá?“ zaskuhral vedle ní Kratiknot.
„Tak trochu,“ křečovitě se na něj usmála a vstala. Došla k Brumbálovi a
polohlasem ho informovala o Richardově příjezdu. Pak se odebrala do svého
pokoje a hodnou chvíli po něm zamyšleně přecházela.
Nebyla ráda, že Richarda znovu uvidí. Bylo to sice už dva roky, co jejich
krátký vztah skončil, ale stále to pro ni byla bolestná vzpomínka. Richard
byl velmi, velmi pohledný muž a jak už to tak bývá, měl kolem sebe vždy
zástupy žen ochotných následovat ho, kamkoliv se hnul. Jean se do žádného
románku s ním příliš nehrnula, avšak než se stačila vzpamatovat, byla v
něm až po uši. Stačil k tomu jeden vánoční večírek. Nějakou dobu to
vypadalo, že jim to spolu bude docela klapat, ale to by to nesměl být
Richard, aby vydržel s jedinou ženou. Poté, co Jean zjistila, že ji
podvádí s její kamarádkou, zkusila na něj použít stejnou zbraň a
předstírala románek s jeho přítelem. Nemělo to však očekávaný efekt a
jejich vztah se zvolna rozplynul v nenávratnu. Jean se z toho
vzpamatovávala ještě dlouho, mnohem déle, než sama čekala. Richardovi se
od té doby důsledně vyhýbala, což bylo dost obtížné už jen proto, že oba
pracovali na stejném ministerstvu. A teď, když se jí konečně zdálo, že na
něho zapomněla, ji právě on jako na potvoru přijede zbavit toho
zatraceného kouzla. Navíc Gloria určitě věděla, že přijede právě on, a
přesto ji nevarovala - v příštím dopise jí to rozhodně spočítá. Teď však
nezbývalo než sebrat všechnu morální sílu a nějak se s tím srovnat.
Povzdechla si, posbírala své věci a vydala se do učebny. Byl pátek a ji po
ránu čekala hodina s třetím ročníkem Nebelvíru a Zmijozelu.
*****
Během dopoledne se Snapeova nálada nezlepšila ani o fous, přestože se o to
vehementně snažil. Připravil sice pod různými malichernými záminkami
všechny koleje – samozřejmě s výjimkou té své – o neskutečné množství bodů
do školní soutěže, ale i tento osvědčený recept tentokrát selhal.
Nepříjemný pocit ze včerejšího rozhovoru s Malfoyem v něm stále
přetrvával. Nejen kvůli té avizované schůzce Smrtijedů, které se musel
zúčastnit, ale také kvůli vědomí, že je Andersonová v nebezpečí. Severus
ani na okamžik nezapochyboval, že pokud si Draco vzpomene, že chce mít na
svých narozeninách opravdovou Andersonovou a žádnou napodobeninu, Lucius
už se postará o to, aby ji tam dostal. A pak se měla na co těšit, jakkoliv
skvělé byly její čarodějné schopnosti.
Během oběda vplul do jídelny nějaký floutek z ministerstva a Severusova
nálada definitivně klesla až hluboko pod bod mrazu. S nelibostí
zaznamenal, jaký rozruch vzbudil onen interesantně prošedivělý playboy s
gesty úspěšného herce u veškerého dívčího osazenstva. Když zamířil přímo k
učitelskému stolu, aby se pozdravil s Brumbálem, sledoval ho svým ledovým
pohledem. Vzápětí se ten ministerský úředníček začal nakrucovat před Jean
Andersonovou, která sice - jako jedna z mála – zjevně nebyla z jeho
přítomnosti unesena, nicméně záhy s ním odešla z haly.
„Můžeš se u mne zastavit, Severusi?“
Hlas Albuse Brumbála za jeho zády vytrhl Severuse z chmurných myšlenek.
„Jistě, pane řediteli,“ zavrčel. „Hned?“
„Pokud možno.“
Severus vstal a následoval ředitele do jeho pracovny. Neposadil se,
přestože ho k tomu Brumbál gestem vyzval.
„Tak co se děje, Severusi?“
Marně přemýšlel, jak na něm ředitel vždycky pozná, že má jeho špatná
nálada hlubší příčinu - nebylo to zdaleka poprvé, co ho takhle prokoukl.
„Včera večer jsem mluvil s Luciusem Malfoyem,“ přiznal. „V druhé půli
října se u něho bude konat schůzka Smrtijedů a já se mám zúčastnit.“
„Řekl ti, čeho se ta schůzka bude týkat?“
„Ne. Jde o nějaký Voldemortův plán, ale víc zatím nevím.“
„Ještě o něčem jste mluvili?“
„Pozval mě na oslavu Dracových narozenin. Budu tam muset jít, Draco je můj
kmotřenec.“
„Já vím, Severusi,“ přikývl Brumbál. „A to je všechno?“
„Ano, pane řediteli.“
Brumbál se na něj zkoumavě zadíval, ale nakonec se usmál a řekl:
„Rád bych s tebou ještě mluvil, než půjdeš na tu první schůzku.“
„Dobře,“ přikývl Severus a zamířil ke dveřím.
Cestou do své pracovny uvažoval, proč vlastně Brumbálovi neřekl o Dracově
zájmu o Andersonovou. Věděl, že jí hrozí určité nebezpečí, ale nechtěl
zatím zbytečně plašit ani ji, ani Brumbála. Když minulou noc nemohl spát,
přemýšlel i o možnosti dostat ji pryč z Bradavic, kdyby bylo nejhůř,
nicméně tím by ji před Malfoyem pravděpodobně neuchránil - mimo Bradavice
by pro něj byla ještě snadnější kořistí. Takže zbývalo jen čekat a doufat,
že se to vyřeší za pomoci nějaké mudlovské dívky a případně i mnoholičného
lektvaru. Nebyla to nejlepší volba, ale nic chytřejšího ho bohužel
nenapadalo.
*****
Jean odvedla Richarda Bursona do své pracovny a požádala ho, aby začal s
odstraňováním kouzla pokud možno hned. Měla sice volné celé odpoledne, ale
tohle už chtěla mít z krku. Navíc měla z Richardovy přítomnosti divný
pocit a nemohla se dočkat chvíle, kdy se ho zbaví.
Všechno však bylo nakonec jinak, než původně předpokládala. Kouzlo Exuros
odstranili rychle, ale když chtěla Richarda elegantně vypoklonkovat ze své
pracovny, nedal se.
„No tak, Jean, tak dlouho jsme se neviděli! Přece mě hned nevyhodíš!“
„Řekni mi jediný důvod, proč bych neměla, Richarde,“ odtušila nepříliš
přátelsky.
„Řeknu ti hned několik důvodů: protože jsi mě milovala, protože se mi
oproti všem očekáváním po tobě hrozně stýská a v neposlední řadě proto, že
mám něco tvého, co hrozně moc chceš.“
„Dobře, odpovím ti postupně: už tě dávno nemiluju, je mi upřímně jedno,
jestli ti chybím a vůbec si nedokážu představit, co bys tak asi mohl mít
mého.“
Ještě než domluvila, vytáhl Richard z tašky malou modrou krabičku a
významně s ní zamával. Jean na něj vykulila oči.
„To je můj discman! Kdes ho vzal?“
„Nechala jsi ho v kanceláři a Glorie si myslela, že by ti mohl chybět,“
vysmíval se jí Richard a rychle uhnul, aby mu Jean nemohla discmana vzít.
„A přivezl jsi taky nějaké disky? A baterky?“ starala se a zklamaně stáhla
ruku zpátky, když zjistila, že si Richard discmana vzít nenechá.
„Jistě, za co mě máš? Baterek mám tolik, že s nimi můžeš pohánět celé
Bradavice. Ale nebude to zadarmo, holčičko.“
„Dobře, dobře, tak co za to chceš, ty jeden vyděrači?“
„Pár hodin strávených s tebou.“
„Co?“ vyděsila se Jean. „Proč? Co si od toho proboha slibuješ?“
„Nic si od toho neslibuju. Prostě bych s tebou rád strávil odpoledne a
případně i večer jako vzpomínku na dobu, kdy nám spolu bylo dobře.“
Jean nechápavě potřásla hlavou.
„Nerozumím ti, Richarde. Bude to jen jitření sotva zhojených ran.“
„To bych nerad. Chci jen, abychom se oba bavili stejně dobře, jako když
jsme se viděli poprvé.“
„Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.“
„To samozřejmě vím. Ale můžeme spolu jednou vstoupit do Prasinek, co
říkáš?“
„Do Prasinek? Tam jsem ještě nebyla,“ povzdychla si trochu smutně Jean.
„A to mi říkáš jen tak? Prasinky jsou skvělé místo, skoro tak senzační
jako Bradavice. Znám je jako své boty, vždyť jsem tu studoval a u Tří
košťat jsem byl pečený vařený. Bude mi velkou ctí dělat ti průvodce.“
„Když já pořád nevím…“
„Ale no tak, Jean! Půjčím si od někoho koště a zaletíme si tam. Bude to
úžasné, věř mi.“
„Tak dobře,“ povzdychla rezignovaně. „Převleču se do něčeho pohodlnějšího
a zeptám se Hoochové, jestli by ti nepůjčila své koště.“
„Super!“ zaradoval se Richard. „Už se moc těším.“
O hodinu později zamířili oba s košťaty v rukou před bradavický hrad.
Typické babí léto panovalo téměř po celé Británii a venku se to jen
hemžilo studenty, kteří po nich zvědavě pokukovali. Jean neušlo, jaké
pozdvižení vyvolala Richardova přítomnost mezi studentkami. Tím spíš
doufala, že se Richard dlouho nezdrží, protože jeho případné pletky s
nezletilými dívkami by mohly přinést velké nepříjemnosti. A že by nebyl
ani v tomto případě nijak zdrženlivý, o tom nepochybovala.
Sotva se vznesli, pocítila obvyklou explozi radosti, kterou v ní létání
vyvolávalo, a vyrazila kolmo vzhůru. Dnes se jí létalo o to snadněji, že
měla na sobě své oblíbené džínsy, tričko a svetr. Richard se nedal
zahanbit a rozletěl se za ní. Chvíli se jen tak honili kolem bradavického
hradu, než namířili svá košťata směrem k Prasinkám. Neletěli dlouho a záhy
se snesli u prvních domků kouzelnické vesničky. Košťata si odložili u
madam Rosmerty v hospodě u Tří košťat a začali obcházet jednotlivé
atrakce, které Prasinky nabízely. Richard nedal jinak, než že se Jean musí
podívat úplně všude, aby měla představu o tom, co všechno tu její žáci
mohou během svých návštěv páchat. Tu a tam opepřil exkurzi i nějakou tou
vlastní historkou z doby, kdy byl on sám studentem.
Svou procházku zakončili nad máslovým ležákem v hospodě u Tří košťat. Jean
ten ležák moc nechutnal, přece jen dávala přednost vínům a vermutům, ale
Richard trval na tom, že ho musí určitě okusit. V příjemném hovoru pak
strávili zbytek odpoledne i velkou část večera.
Byla už dávno tma, když vyšli ven a znovu nasedli na košťata. Jean si s
překvapením uvědomila, že navzdory svým původním obavám strávila s
Richardem několik velmi příjemných hodin. Richard byl skvělý společník a
kupodivu se zatím nepokusil ji svádět. Zatím.
Cestu zpátky do bradavického hradu absolvovali téměř mlčky, jako by se oba
báli, aby zbytečnými slovy něco nepokazili. Těsně před hradem Richard
houkl: „Že mě nechytíš!“ a vyrazil vpřed jako střela. Jean samozřejmě
vyrazila za ním. V jasné měsíční noci neměla problém Richarda sledovat,
kamkoliv se hnul. Co on při letu získal rychlostí, to ona hravě dohnala
obratností a předvídavostí. Nakonec ho zahnala až k zemi a těsně nad ní ho
z koštěte malou fintou srazila. Udělal několik kotrmelců, pak zůstal ležet
na zádech s oběma rukama rozpřaženýma a smál se nahlas na celé kolo.
Jean elegantně přistála vedle něj, vítězoslavně si o něj opřela nohu a
řekla:
„Konečně jsem tě dostala na lopatky, Richarde Bursone!“
„Dobrá, dobrá, vzdávám se,“ kňučel naoko, ale vzápětí ji chytil za nohu a
rychle složil k zemi.
Najednou to byla Jean, kdo se ocitl na lopatkách; Richard ji pevně držel
za obě zápěstí a tiskl k zemi. Oči se mu toužebně zaleskly a na rtech se
objevil vilný úsměv. V tu chvíli ji přešel smích, protože moc dobře
věděla, co bude následovat.
„Pusť mě, Richarde,“ řekla chladně.
„To bych byl pěkný hlupák, Jean. Na tenhle okamžik jsem se těšil celý
večer.“
Samozřejmě se ji pokusil políbil, ale Jean rychle odvrátila hlavu.
„Okamžitě mě pusť, Richarde,“ zlobila se a snažila se vykroutit z jeho
sevření.
„Ale no tak, nehraj to na mě, holčičko!“ Richard se stával neodbytným.
„Pusť mě!“ zařvala už vztekle.
Nejen že ji nepustil, ale ještě své sevření zesílil. Jean neměla šanci
sáhnout pro hůlku a byla mu prakticky vydaná na milost a nemilost.
„Ehm, vomlouvám se, že rušim, ale - nemáte ňáký potíže, pani profesorko?“
ozvalo se náhle kousek od nich.
„Hagride!“ vydechla Jean s úlevou. „Jdete jako na zavolanou! Richarde,
pusť mě. Hned!“ přikázala vzápětí ostře.
Konečně ji poslechl, snad pod vidinou představy, jaké šance by tak asi
mohl mít proti poloobrovi. Znechuceně vstal, vrhl po Hagridovi nepěkný
pohled a beze slova se vydal k hradu.
Hagrid natáhl tlapu a pomohl Jean vstát.
„Doufám, že sem něco nezkazil, profesorko,“ zahučel rozpačitě.
„Ale vůbec ne, Hagride, dokonce jste mě zachránil,“ usmála se na něj Jean.
„Máte u mě velkou sladkou odměnu, slibuju.“
„Dovopravdy? Tak to sem teda moc rád! Doprovodim vás rači do hradu,“ řekl
ten obr, sebral ze země obě košťata a jako osobní stráž dovedl Jean až k
jejímu pokoji, kde se s ní rozloučil.
Jean padla na postel a ještě dlouho ležela s očima otevřenýma.
*****
Severus byl nemile překvapen, když Jean Andersonová ten den nepřišla k
večeři. ´Určitě je ještě s tím playboyem,´ napadlo ho. Musel si neochotně
připustit, že jim to spolu slušelo. Zahlédl je během odpoledne, jak
odcházeli z hradu. Netušil, jestli je mezi nimi nějaký bližší vztah nebo
jestli ten floutek přijel opravdu jen kvůli odstranění toho kouzla – nikdy
se o soukromý život svých kolegů nezajímal. Ale čím dál víc ho vztekalo,
že si ten ministerský úředníček vůbec dovolil vstoupit do Bradavic. Jako
by nestačil Malfoy, který mohl po Andersonové brzy natáhnout své pařáty.
„Slečno Grangerová!“ zavrčel vztekle, když se při odchodu srazil ve
dveřích jídelny s Hermionou. „Co si k čertu myslíte, že děláte?“
„Promiňte, pane profesore, já vás neviděla,“ špitla Hermiona a zrudla až
po konečky uší. Dobře věděla, jak Snape dneska běsní a že to pro ni asi
nedopadne dobře.
„Uděluji vám školní trest, slečno Grangerová,“ štěkl Snape. „Dnes v osm
hodin v mé pracovně.“
Otočil se a odkráčel do svého sklepení, zatímco Hermiona za ním tiše
zírala. Pokud se dobře pamatovala, svůj dosud jediný školní trest
vyfasovala v prvním ročníku a od té doby už nikdy žádnému profesorovi
nezavdala důvod k něčemu takovému. Až dnes. Večer ve společnosti vzteklého
profesora lektvarů, to tedy nebyla moc radostná vyhlídka.
*****
Krátce před půlnocí zamířil Severus do své oblíbené věže. Věděl, že ho
čeká další dlouhá noc, během které se bude nějakou dobu marně pokoušet
usnout a nakonec si zase vezme velkou dávku uspávacího lektvaru. Už se z
toho pomalu stával nepříjemný zvyk.
Grangerová ho taky příliš nepotěšila – tahle vynikající studentka, která
ho zatím nikdy nezklamala a vždycky perfektně zvládala všechno, co jí
zadal, nebyla dnes schopná udělat ani základ pro mnoholičný lektvar,
ačkoliv ho dokázala sama potají připravit už ve druhém ročníku. Vyhodil ji
ze své pracovny už po půl hodině a mávnutím hůlky nechal zmizet veškerou
tu hrůzu, co natropila. Zas bude muset ten lektvar uvařit sám.
Vystoupil do nejvyššího patra věže, opřel se čelem o chladnou zeď a
zhluboka se nadechl svěžího vzduchu, který sem proudil zvenčí. Nevěděl,
jak dlouho tam stál, když náhle zaslechl zvenku hlasy. Opatrně vyhlédl z
okna. To, co spatřil, vyvolalo na jeho tváři výraz nepříčetné zloby a
sevřelo mu srdce ledovým krunýřem. Jean Andersonová flirtovala s tím
ministerským úředníčkem, až oba skončili v objetí na zemi. Rychle se
otočil a odvlál do sklepení.
Kapitola devátá – Dotek
Sobotní ráno zastihlo Jean Andersonovou v podivně rozjímavé náladě.
Především se v myšlenkách stále vracela ke včerejšímu večeru s Richardem
Bursonem. Vyčítala si, že se od něj nechala přemluvit k tomu výletu do
Prasinek, když předem tušila, jak dopadne. Aspoň že získala zpět svého
discmana! Zálibně pohlédla na malou krabičku, skvělý mudlovský výtvor, na
který nedala dopustit. Mudlovská hudba byla podle jejího mínění mnohem
lepší než hudba kouzelnická. A Richarda hned tak neuvidí, což bylo také
potěšitelné - z Bradavic odjel ještě tentýž večer, ani se nerozloučil.
Ale co se Snapem? Dny plynuly a on byl stále jak ledová socha. Paradoxně
se k němu dostala nejblíž poté, co se tak pohádali. ´Že by tudy vedla
cesta?´ napadlo ji. ´Napřed se s ním pohádat a pak se jít usmířit…no jo,
ale on není žádný hlupák a tohle brzy prokoukne, když se to pokusím
zopakovat.´ Asi nezbude než tomu nechat volný průběh a využít každé vhodné
příležitosti, která se naskytne.
Hlad ji záhy vyhnal z pokoje do jídelny. Včerejší večerní létání ji stálo
hodně energie, takže už se nemohla dočkat snídaně. U učitelského stolu
kupodivu nebyla první, již tam seděl Kratiknot i Brumbál. S oběma se
pozdravila a ředitele informovala o tom, že ji Richard Burson včera zbavil
kouzla Exuros. Okolnosti raději nerozváděla. Brumbál byl spokojený a Jean
se s chutí pustila do jídla.
*****
Severus Snape vešel do jídelny a dlouze se na Andersonovou zadíval, což,
jak vzápětí zjistil, byla velká chyba. Během noci se mu sice povedlo
vyčistit si mysl od všeho, co ten večer viděl, ale teď se ta vzpomínka
vrátila s mnohem větší intenzitou. Vědomí, že ji objímal někdo jiný, v něm
vzbudilo divný, dosud nepoznaný pocit, který mu rozhodně nebyl příjemný.
Když se na ni díval, jako by sám sebe bodal nožem do čerstvé rány.
Nechápal to a dost ho to rozčilovalo. Jen neochotně si připustil, že ho
Andersonová zvláštním způsobem přitahuje. Už dlouho. I proto se pořád
hlídal, aby jí neříkal křestním jménem, a to dokonce ani v duchu, ale
zatím se nezdálo, že by to fungovalo. Smůla, že musel při každém jídle
sedět zrovna vedle ní.
Zahučel něco na pozdrav, posadil se a sáhl po kávě. Nevypadala, že ho
vnímá a on, plný podivné hořkosti, považoval za nutné jí svou přítomnost
připomenout. Jakkoliv.
„Doufám, že jste se včera večer dobře bavila, profesorko,“ pronesl a
upřeně se na ni zadíval.
Ruka s toastem jí na okamžik strnula ve vzduchu, než na něj nechápavě
pohlédla.
„Prosím?“
Severusovi bylo naprosto jasné, že ho dobře slyšela a tímhle trikem se jen
snaží získat čas, a tak si neodpustil peprný komentář.
„Je mi líto, že už zase nedoslýcháte, slečno Andersonová. Neměla byste
raději vyhledat madam Pomfreyovou, aby vás vyšetřila?“
Konečně se vzpamatovala a odvětila:
„Nemusíte mít obavy, kolego, mé sluchové ústrojí je v naprostém pořádku.
Jen mě překvapila vaše úvodní polootázka.“
„Nevím, co je na ní překvapivého.“
„Třeba to, že jste se vůbec zeptal. Nicméně, abych vám odpověděla vašimi
vlastními slovy - do mého večera vám nic není.“
Ušklíbl se.
„Rozhodně byste měla požádat ředitele, aby vás přesadil do jiné části
stolu. Konverzace se mnou na vás má očividně velmi špatný vliv.“
„To máte úplnou pravdu, profesore Snape, ale stěhovat se kvůli vám nebudu
a stejně tak vás ani nebudu obšťastňovat popisem svých soukromých večerů.“
Prudce vstala od stolu. „Hezký den,“ řekla ještě a odkráčela z jídelny.
*****
Na sobotní dopoledne si Snape původně naplánoval opravování domácích úloh,
které mu odevzdaly čtvrté ročníky. Hodinu před polednem se však v jeho
krbu nečekaně objevila hlava Albuse Brumbála.
„Omlouvám se, že ruším, Severusi, ale potřeboval bych s tebou mluvit.
Přijď, prosím, do sborovny a zastav se cestou i pro profesorku
Andersonovou. Byl jsem sice za ní, ale v jejím pokoji se nikdo neozýval a
z krbu nebyl zrovna dobrý rozhled, takže nevím, jestli byla vůbec
přítomna.“
„Zastavím se pro ni,“ zavrčel Severus.
Opravdu nechápal, proč mu tohle Brumbál dělá. To si nemohl vymyslet k
projednání něco, co by se obešlo bez Andersonové? A ještě měl jít do
jejího pokoje… Doufal aspoň, že ten ministerský floutek je už pryč. Byl si
jist, že by jeho přítomnost u ní dokázal jen těžko tolerovat.
Vystoupal po schodech až do druhého patra, kde měla Andersonová pokoj s
pracovnou, a zaklepal na dveře. Nic, ticho. Zkusil to znovu, ale marně.
Vzal tedy za kliku a na okamžik zůstal překvapeně stát, když se dveře
otevřely. Vstoupil dovnitř a rozhlédl se. Místnost se zdála být prázdná,
přesto ještě zkusil Andersonovou zavolat jménem. Prošel téměř celou
pracovnou, než jeho zrak padl na podivně natočené křeslo u krbu.
Andersonová v něm spíš ležela než seděla, oči zavřené, na hlavě nějaký
divný kousek plastu končící až na uších. Zjevně ho vůbec neslyšela a
Severus přemýšlel, jestli snad nespí.
Chvíli stál a rozpačitě se na ni díval, než si uvědomil, že na ně čeká
Brumbál a že by si měl pospíšit.
„Profesorko!“
Nic, ani se nepohnula. Teď už si byl opravdu jist, že ho z nějakého důvodu
neslyší. Musel se jí dotknout - teď už to snad nebylo tak nebezpečné, když
neměla Exuros. Aspoň tedy doufal, že už ho nemá. Přistoupil blíž a zlehka
jí sáhl na ruku, ale pro jistotu hned zase rychle odstoupil, což se
ukázalo jako velmi prozřetelné. Andersonová s vytřeštěnýma očima vyskočila
snad metr nad křeslo, zařvala leknutím a vzápětí si sundala tu divnou věc
z hlavy.
„Co tady k čertu děláte?!?“ zaječela na něj.
„Co bych tady asi dělal,“ zavrčel, překvapený její prudkou reakcí, „hledám
vás. Brumbál vás chce vidět a když se vás nedovolal z krbu, poslal k mé
nesmírné radosti mě, abych vás přivedl.“
Jean se konečně vzpamatovala z toho leknutí.
„Promiňte, asi jsem neslyšela ani pana ředitele, ani vás.“
„To jsem si všiml,“ syknul. „Zase problémy se sluchem? Opravdu nechápu,
proč si ještě dáváte do uší špunty, když už takhle nic neslyšíte.“
„Špunty? Ach tak,“ usmála se Jean, „to nejsou žádné špunty, ale sluchátka.
A tohle je discman, takové mudlovské zařízení, co umí přehrávat hudbu.“
„Hudbu?“ Snape se na ni podíval, jako by pochyboval o jejím zdravém
rozumu. „Chcete mi snad říct, že v tomhle“ – ukázal nevěřícně na modrou
krabičku – „je nějaká hudba?“
„No, přímo v tom ne, hudba je nahraná tady,“ vytáhla Jean stříbrný disk z
útrob přehrávače. „Tahle modrá věc to umí přečíst tak, aby to znělo jako
hudba.“
„Nevěřím vám.“
„To mně nepřekvapuje,“ konstatovala klidně a podala mu sluchátka. „Tak si
to poslechněte, ať mi uvěříte.“
Snape prudce poodstoupil.
„Zbláznila jste se?“
„Ale nezbláznila, nebojte se!“ usmála se Jean. „Třeba se vám to bude
líbit. Ukažte, pomůžu vám s tím.“
Snape se nezmohl na odpor, když mu začala opatrně nasazovat sluchátka na
hlavu. Nebylo to vůbec jednoduché, protože jeho neposedné černé vlasy byly
všude tam, kde být neměly. Jean mu je musela jemně odhrnout za uši a jeho
stálo hodně přemáhání, aby si něco takového nechal od ní líbit. Dost sebou
cukl, když se ho poprvé dotkla, ale pak už jen překvapeně rozšířil oči.
Když konečně umístila sluchátka tam, kam patřila, pro jistotu se ho
zeptala:
„Připraven?“
Kývl hlavou, oči plné napjatého očekávání. Ještě trochu ztlumila zvuk, aby
ho napoprvé nevyděsila k smrti, a zmáčkla tlačítko Play. Jeho oči už větší
být opravdu nemohly. Trhnul sebou, jak mu hudba vnikla do uší, pak ale
zůstal bez hnutí stát a zíral do prázdna.
Jean ho napjatě sledovala - ani v nejmenším si nebyla jista jeho reakcí.
Vždyť nevěděla, jestli má rád vůbec nějakou hudbu, natož pak takovou,
jakou poslouchala ona. Když se po chvíli objevil na jeho tváři nepatrný
úsměv, s úlevou si oddychla a usmála se také. Ještě chvíli tam stál a
poslouchal, pak najednou jako by se probral z krásného snu. Domyslela si,
že asi právě skončila skladba, a když viděla jeho neobratnou snahu,
pomohla mu sluchátka zase sundat.
„Tak co, už mi věříte?“ zeptala se ho s úsměvem, zatímco mu jemně
urovnávala rozcuchané vlasy.
Neodpověděl, jen tiše přikývl a zíral na ni. Teď si Jean teprve uvědomila,
že se ho stále ještě dotýká. Zarazila se. Díval se jí upřeně do očí, tak
upřeně, že se najednou nebyla schopna pohnout. Zatímco přemýšlela, jestli
ji náhodou nechce políbit, všimla si, jak má krásně tvarovaná ústa – když
je neměl právě zlostně stažená v úšklebku, byla nesmírně přitažlivá.
Neodolala. Rukou, kterou měla doposud u jeho ucha, sjela o trochu níž a
ukazováčkem se opatrně dotkla jeho rtů.
V tu chvíli vykřikla leknutím a bolestí. Snape ji prudce chytil za
zápěstí, rychle ji od sebe odstrčil a v očích se mu zlostně blýsklo. Jeho
tvář měla naprosto kamenný výraz, když ledově pronesl:
„Půjdeme, profesorko. Ředitel na nás čeká.“
Otočil se a vykráčel z jejího pokoje. Jean zklamaně odložila discmana a
vyšla za ním.
*****
Severus Snape rychle pochodoval chodbou a jeho plášť za ním prudce
povlával. ´Proč tohle, k čertu, udělala?´ zuřil v duchu. Proč se ho takhle
dotkla? Co tím může sledovat? Večer si hrála s tím floutkem a teď si bude
hrát s ním? Co si vůbec myslí?
Jenže ona nevěděla, že ji viděl, takže to možná na něj zkoušela… A
rozhodně nemohl říct, že by mu snad její dotyk nebyl příjemný, měl spíš
opačný problém - moc nechybělo a byl by ji sevřel v náručí. S nelibostí si
uvědomoval, jak je pro něj těžké se ovládat, když se k němu dostane takhle
blízko. V takových chvílích mu jeho tělo důrazně připomínalo, že se
narodil jako muž, ačkoliv si tento fakt připouštěl jen zřídkakdy. ´Drž se
od ní dál,´ připomenul si znovu. ´Ona není ten typ známosti na jednu noc a
ty si rozhodně nemůžeš dovolit takový luxus, jako jsou city k nějaké
ženě.´
Došel do sborovny a pamětliv toho, co si už poněkolikáté předsevzal,
počkal, až se Andersonová posadí. Pak si sedl na opačný konec stolu. Ve
sborovně už byla i McGonagallová, Hoochová a Kratiknot. Severus byl rád,
když šel Brumbál hned k věci.
„Moji milí, svolal jsem vás, protože s vámi musím projednat několik
důležitých věcí. Madam Hoochová mě informovala, že musí bohužel naši školu
kvůli závažným rodinným důvodům na několik týdnů opustit. Znamená to
samozřejmě určité komplikace, zejména pokud jde o famfrpálové zápasy a o
výuku v hodinách létání, ale věřím, že se s tím budeme schopni vyrovnat a
že se domluvíme na nějakém přijatelném řešení.“
´Tak Hoochová zmizí,´ pomyslel si Severus. ´No, žádná velká škoda.´ Nikdy
jí neměl moc v lásce, byla na něj příliš jednoduchá a její podivný druh
humoru ho vždycky přinutil obrátit oči v sloup a urychleně vyhledat
nějakou přijatelnou skrýš.
„V první řadě si musíme promluvit o rozhodčím pro první famfrpálový zápas,
který proběhne koncem října,“ pokračoval Brumbál. „Vím, Severusi, že býváš
k dispozici právě pro takovéto případy, avšak vzhledem k tomu, že půjde o
souboj tvé koleje s Havraspárem, bylo by možná vhodnější, aby ten zápas
pískal někdo jiný,“ dořekl Brumbál a ignoroval jeho zamračený pohled.
„Chcete tím snad říct, pane řediteli, že bych nepískal objektivně?“
zavrčel Severus a propálil Brumbála očima.
„To v žádném případě, Severusi. Avšak respektuji přání ředitele Havraspáru
profesora Kratiknota i doporučení profesorky McGonagallové a snažím se
najít někoho nestranného.“
Severus obdařil Kratiknota jedním ze svých temných pohledů. ´Jak se ten
skrček vůbec opovažuje!´ vztekal se v duchu. U McGonagallové ho to
nepřekvapovalo, ta vyjadřovala pochybnosti o jeho objektivitě co chvíli, a
nejen v případě famfrpálu. Měli na to téma nejednu bouřlivou výměnu názorů
a tu a tam na sebe poslali i nějaké to kouzlo. Ne že by snad šlo o něco
opravdu vážného. McGonagallová se aspoň trochu potrénovala v běhu, když se
ve své kočičí podobě procházela po hradě a ze sklepení na ni náhle
vystartoval vzteklý pes, jen tak náhodou vykouzlený Severusovou hůlkou. Na
druhou stranu, Snape měl po nějakou dobu naprosto nepochopitelnou hrůzu z
koček a opět jen náhodou se to stalo krátce poté, co mu profesorka
přeměňování jednou pohrozila, že ho promění v myš.
Snapeovy oči teď na okamžik zalétly k Jean Andersonové. Postřehl pobavený
úsměv na její tváři a uvědomil si, že i ona nepochybně sdílí názor
McGonagallové a Kratiknota. Všichni byli proti němu, jako obvykle. Jak
jinak, když na rozdíl od něj nikdo z nich neměl za zády stádo
Voldemortových příznivců, kteří by jim svěřili své dětičky a následně
očekávali, že je bude upřednostňovat ve všech směrech.
Najednou mu blesklo hlavou, že se Lucius Malfoy pravděpodobně přijede
podívat na zápas svého syna a že by bylo mnohem bezpečnější, kdyby to
utkání pískala právě Andersonová. Když bude ve vzduchu, těžko se k ní
Lucius dostane moc blízko.
K jeho úlevě vzápětí totéž navrhl Brumbál.
„Slečno Andersonová, domníval jsem se, že s ohledem na vaše skvělé letecké
schopnosti bychom mohli tuto zodpovědnost svěřit vám.“
„Mně?“ vyjekla Jean s upřímným zděšením. „Proč zrovna mně?“
„Vy se snad bojíte?“ vstoupil Severus do hovoru drsně. „Létáte přece
skvěle!“
Překvapeně na něj pohlédla.
„Vy jste mě někdy viděl létat, profesore?“ zeptala se pochybovačně. „Měla
jsem za to, že jste celé dny zavřený ve svém sklepení.“
„Jistěže jsem vás viděl,“ ušklíbl se a ignoroval její druhou větu.
„Dokonce několikrát.“
Zjevně ji to zaskočilo.
„A…včera večer?“ vymáčkla ze sebe plna obav.
„Taky,“ zavrčel. Věnoval jí pohled, který jí nenechal na pochybách, že
viděl mnohem víc, než chtěl, což byla bohužel pravda.
Jean už nebyla schopna slova, jen na něj tiše zírala. Tak proto se jí ráno
ptal na předchozí večer, proto tak prudce reagoval, když se ho před chvílí
dotkla... Musel mít pocit, že si s ním jen hraje. Na druhou stranu –
určitě nemohl vidět všechno, jinak by přece věděl, za jakých okolností
Richard odešel. Cítila hloupou potřebu mu to všechno vysvětlit, říct mu,
že se mýlí a že to bylo jinak. Z úvah ji vytrhl ředitelův hlas.
„Ehm…abych tedy odpověděl na vaši původní otázku, slečno Andersonová.
Vzhledem k tomu, že většina z nás je přece jen poněkud vyššího věku a už
nám chybí potřebná obratnost k tomu, abychom takový famfrpálový zápas ve
zdraví přežili, je to prakticky jen na vás a na Severusovi.“
„Ale já…já to nemůžu pískat,“ řekla Jean nejistě.
„Proč? Neumíte pravidla?“ vložil se do toho Snape jízlivě.
Jean se po něm rozzlobeně podívala. Prudce vstala, přešla k oknu a chvilku
hleděla ven. Pak se zhluboka nadechla a otočila se čelem do místnosti.
„Protože se bojím potlouků,“ řekla tiše. „Vím, že je to hloupé, ale prostě
je to tak.“
Snape vydal podivný zvuk, který si Jean okamžitě přeložila jako „to snad
ani není možné.“ Jinak zavládlo ve sborovně rozpačité ticho.
Brumbál na ni chvíli vážně hleděl, než řekl:
„Dobře, tím je tedy rozhodnuto. Severusi, budeš to utkání pískat a pokusíš
se být objektivní, ano?“
O Kratiknota se zjevně pokoušely mdloby.
„A ještě tady máme jednu věc, kterou musíme vyřešit, a sice dlouhodobé
suplování v hodinách létání. Profesorka McGonagallová se sice laskavě
nabídla, že by částečně vypomohla, avšak byl bych raději, kdyby si ty
hodiny mohli mezi sebou rozdělit profesorka Andersonová a profesor Snape.“
Jean neuniklo, jak otráveně se Snape zatvářil, a rychle řekla:
„Já se toho ujmu, pane řediteli.“
„Výborně, Jean, to jsem rád. A Severus vám pomůže aspoň s některými
hodinami.“
Že je z toho Snape nesmírně „nadšený“, bylo naprosto nepřehlédnutelné, ale
Brumbálovi se neodvážil odporovat.
Hoochová se do toho vložila.
„Dohodli jsme se s panem ředitelem, Jean, že by šlo jen o první tři
ročníky. U vyšších ročníků není nebezpečí, že bychom něco zanedbali, pokud
je necháme pár týdnů na zemi. Dám ti rozvrh a vysvětlím, kde je potřeba co
probrat. A pokud jde o základy famfrpálu, které se v těch ročnících učí,
myslím, že se po tu dobu klidně obejdete bez potlouků,“ řekla.
„No výborně, tak se mi to líbí,“ usmál se Brumbál. „Hannah, domluvte se
tedy s oběma zmíněnými profesory na podrobnostech a dejte mi pak vědět.
Ostatním děkuji za pozornost.“
Sotva Hannah Hoochová vytáhla rozvrh, Snape k ní přistoupil a bez varování
jí ho vytrhl z ruky. Ignoroval její nesouhlas – už chtěl mít tuhle
záležitost za sebou a zmizet ve svém sklepení.
„Vezmu si třetí ročníky,“ štěkl, když očima rychle prolétl celý pergamen.
„Dobře, Severusi,“ souhlasila rychle Hoochová, „sepíšu ti krátké
instrukce, co bys s nimi měl cvičit.“
„Hoochová, rozluč se s myšlenkou, že bych postupoval podle nějakého tvého
cáru papíru,“ zavrčel a otočil se k odchodu.
„Hannah, prosím, mohla bych se za tebou kvůli tomu zastavit až navečer?
Potřebuju co nejdřív zaletět do Prasinek, něco Hagridovi dlužím. Vytáhl mě
včera večer při létání s Bursonem z pěkné šlamastyky.“ Spiklenecky na
Hoochovou mrkla a současně po očku sledovala, jak se Snape ve dveřích
maličko zarazil.
´Snad to vyšlo,´ doufala v duchu. Potřebovala mu dát nějak na srozuměnou,
že věci se mají trochu jinak, než se on domnívá, pokud u něj měla mít
ještě vůbec někdy šanci.
Za pár minut už seděla na koštěti a mířila do Prasinek. Zašla tam přímo do
Medového ráje a koupila největšího perníkového draka, jakého měli.
Dopravit ho do Bradavic nebylo nic jednoduchého, ale nakonec se jí to za
pomoci levitačního kouzla povedlo, aniž by drak doznal úhony.
Zaklepala na dveře Hagridovy chýše. Bradavický klíčník jí přišel otevřít
se svým psem Tesákem po boku a když ji uviděl, roztáhl ústa do širokého
úsměvu.
„To je mi ale návštěva! Poďte dál, pani profesorko!“
„Ne, děkuju, Hagride, nebudu vás zdržovat. Přinesla jsem jenom malé
poděkování za tu včerejší záchranu,“ řekla Jean a podala mu perníkového
draka.
Hagridovy oči se rozzářily jako oči malého dítěte nad novou hračkou.
„To je dovopravdy pro mě?“ nechtěl věřit. „Dyť sem šel jenom náhodou
vokolo, žádný zásluhy nemám…“
„Právě to, že jste šel okolo, byla ta největší zásluha, Hagride,“ řekla
Jean a usmála se na něj.
Uchopil perníkového draka opatrně do dlaní a pozorně si ho prohlížel. Jean
si všimla, jak malý vypadá ten perník v Hagridových dlaních, přestože šlo
o největší kousek, jaký v Medovém ráji vůbec měli.
„Ten je ale hezkej! Toho by byla škoda sníst, schovám si ho a budu se na
něj dívat,“ usmíval se obr.
Jean ještě rychle přemýšlela, jestli nemá Hagridovi říct, že se ho možná
Snape přijde na něco zeptat, ale nakonec to zavrhla. Jednak si vůbec
nebyla jistá, jestli Snape něco takového udělá, a pak - Hagrid byl přece
jen příliš bezelstný a mohl by se snadno prořeknout, že ho varovala.
Rozloučila se s ním tedy a spěchala zpátky do hradu.
*****
V podvečer zašla za Hoochovou, aby s ní probrala podrobnosti o tom, co je
třeba první a druhé ročníky v hodinách létání naučit. Její pokoj byl v
prvním patře, avšak v úplně jiném křídle hradu, než měla Jean svou učebnu.
„Děkuju za půjčení,“ podala Hannah koště, na kterém předchozí večer létal
Richard.
„Není zač, doufám, že dobře posloužilo,“ kývla učitelka létání.
„Jistě, Richard si ho pochvaloval a občas jsem měla co dělat, abych mu
stačila.“
„Tak to ráda slyším. Viděla jsem tě létat, Jean, a vím, co umíš, takže to
beru jako poklonu mému koštěti,“ usmívala se Hannah.
Pak se pustily do povídání o hodinách létání. Jean byla překvapená, když
najednou zjistila, že si s Hannah docela rozumí. Naprosto přirozeně si
tykaly už od jejího prvního dne v Bradavicích, ale ještě nikdy se spolu
nedostaly k pořádnému rozhovoru, až dnes. Snad i díky tomu se nakonec
osmělila k otázce, která ji od počátku pálila na jazyku.
„Hannah, řekni mi - jak létá Snape?“
„Snape?“ zasmála se Hoochová. „Ten přerostlý netopýr? Ale jo, docela
slušně. Jako student hrával ve famfrpálovém kolejním družstvu, takže úplné
nemehlo není, ale s tebou se to samozřejmě nedá srovnávat.“
„Já si ho na koštěti vůbec nedokážu představit,“ přiznala Jean upřímně.
„Však ho brzo uvidíš, nejpozději při famfrpálu.“
Jean potřásla nesouhlasně hlavou.
„Těžko, nemám famfrpál moc ráda a nevím, jestli se na nějaký zápas vůbec
půjdu podívat.“
„Rozhodně bys měla, Jean. Je to svým způsobem i společenská událost a
Bradavice těmi famfrpálovými zápasy doslova žijí.“
„Ještě si to rozmyslím,“ řekla Jean nepřesvědčivě.
„Jéje, my tady takhle debatujeme a ona už je dávno večeře,“ pohlédla
najednou Hoochová na hodinky.
Teprve v té chvíli si Jean uvědomila, jaký má hlad. Přes poledne byla v
Prasinkách a na jídlo si ani nevzpomněla, takže se jí teď žaludek začal
náležitě ozývat.
Obě profesorky vyšly na chodbu a celou cestu do jídelny pokračovaly v
hovoru o létání.
*****
Snape zamyšleně hleděl do svého talíře s večeří. Přestože si zpočátku
myslel, že má hlad, dokázal zatím pozřít sotva pár soust. ´Možná to bude
lepší, až budu mít ty hodiny létání se třeťáky,´ pomyslel si. ´Pořádně si
protáhnu tělo, což před tím famfrpálovým zápasem vůbec nebude od věci. A
taky si provětrám hlavu. Andersonová dobře ví, proč chodí po večerech
létat.´
Neklidně sebou trhnul, když si uvědomil, že na ni už zase myslel. Jako by
pro něj znamenala víc, než byl ochoten si připustit. ´Zapomeň na to, nikdo
přece není zvědavý na takového bastarda, jako jsi ty,´ okřikl se a zvedl
oči od talíře. Andersonová s Hoochovou právě vcházely do jídelny a obě se
něčemu smály. Zatímco Andersonová usedala na své místo vedle něj, Hoochová
se ještě přátelsky zašklebila a popřála jim oběma dobrou chuť, než
zamířila ke své židli na opačném konci stolu.
„Dobrý večer a dobrou chuť, profesore,“ usmála se Jean.
Na okamžik k ní otočil chladné černé oči, než se zase zahleděl do talíře.
„Vidím, že jste ve své obvyklé hovorné náladě,“ rýpla si. „No, nebudu vám
skákat do řeči.“
Dala si na talíř kousek pečeně a doplnila jej bramborami. Znovu pohlédla
na Snapea v naději, že by s ním přece jen mohla být řeč, ale bylo to
marné. ´Ach jo,´ pomyslela si s trpkostí, ´proč zrovna on je tak
upovídaný?´ Zbytek večeře strávili svorným mlčením.
Kapitola desátá – Zlatonka
Jean nasměrovala své koště výš do vzduchu a znovu se rozhlédla po celém
hřišti. Ta zatracená zlatonka byla prostě fuč. Hledala ji s malými
přestávkami už od začátku hodiny, kdy se ji zmijozelskému Joe Millerovi
podařilo omylem vypustit, ale zcela marně.
Pohledem na hodinky zjistila, že se přiblížil konec jejich lekce a pomalu
bude třeba hřiště uvolnit. Od hradu už se blížily třetí ročníky s košťaty
v rukou, za nimi spěchal Snape. Udělila skupince druháků pod sebou ještě
pár posledních instrukcí a sledovala, jak si trochu neohrabaně mezi sebou
přihrávají camrál. Když se Jane Baxterové konečně podařilo prohodit jej
obručí, ukončila Jean hvízdnutím hodinu a gestem poslala všechny druháky
na zem. Sama ještě zůstala ve vzduchu, protože se chtěla naposledy
poohlédnout po ztracené zlatonce.
Vtom se pod ní mihla nějaká postava a vzápětí Jean hleděla do tváře
Severuse Snapea, který zabrzdil své koště na její úrovni.
„Skončili jste, profesorko?“ zavrčel netrpělivě. Zjevně se mu nelíbilo, že
musí pozdržet začátek své hodiny.
„Oficiálně ano, kolego. Jen se ještě dívám po zlatonce, kterou jeden malý
zmijozelský nemotora omylem vypustil a ona nám někam zmizela. Celou hodinu
jsme ji marně hledali.“
Doufala, že zmínkou o Zmijozelu Snapea trošičku popíchne, ale jeho prudká
reakce ji překvapila. Přiblížil své koště až těsně k ní a nebezpečně se mu
blýsklo v očích.
„Koho jste myslela tím nemotorou?“ syknul, jako by snad obvinila jeho.
„Koho? Joe Millera. Řekla bych, že je to zmijozelský dvojník Nevilla
Longbottoma, nemyslíte?“
„Profesorko Andersonová,“ přimhouřil Snape oči, „Longbottomových kvalit
rozhodně není schopen dosáhnout nikdo v této škole a tím méně někdo, kdo
studuje v mé koleji.“
„To je věc názoru, profesore,“ usmála se, ale vzápětí sotva stačila
uhnout, jak se Snape prudce rozletěl jejím směrem. Vypadal, že jí jde po
krku.
„Co to…“ Nedopověděla. Jen o vlásek ji minul a letěl teď plnou rychlostí
na opačný konec hřiště, kde se sotva deset metrů nad zemí třepotala
zlatonka.
Jean ucítila v břiše divnou vlnu vzteku. ´To je přece naše zlatonka a já
si ji dokážu chytit sama!´ ozvala se její zraněná pýcha. Prudce
nasměrovala koště šikmo k zemi, vzápětí ho srovnala ve výšce zlatonky a
hnala se k ní. Koutkem oka zahlédla houf studentů s košťaty, kteří stáli
pod nimi a vzrušeně ukazovali jejich směrem.
„Sázím na Snapea!“ vykřikl jeden ze zmijozelských třeťáků.
„Já zase na Andersonovou!“ křičela Jane Baxterová z Nebelvíru. „Podívejte
se, má ke zlatonce mnohem blíž!“
A opravdu - přestože Jean vystartovala o něco později a její trasa byla
nepatrně delší než Snapeova, měla teď očividně výhodnější pozici, tím
spíš, že zlatonka klesla ještě o něco níže k zemi.
Jean si už byla jista, že ji má. Cítila sice Snapea ve vzduchu kousek nad
sebou, ale věděla, že nemá šanci dostat se ke zlatému okřídlenému míčku
dřív než ona. Natáhla ruku kupředu, když vtom zlatonka prudce změnila směr
a uhnula do strany. Jean ji o fous minula, stejně tak jako Snape, který se
vzápětí dostal na její úroveň, ale také nestačil na změnu směru
zareagovat. Dav studentů pod nimi zahučel zklamáním a o pár sekund později
je začal pokřikem povzbuzovat k dalšímu letu.
Oba profesoři prudce zastavili svá košťata a na zlomek vteřiny na sebe
pohlédli. Jean se musela usmát – Snape prudce oddychoval, oči mu plály
vzrušením a prameny černých vlasů mu neposedně poletovaly kolem hlavy.
´Teď už je to otázka prestiže,´ napadlo ji. ´Nevzdá to a bude chtít vyhrát
za každou cenu. Asi bych mu neměla kazit radost.´ Vzápětí oba současně
namířili svá košťata prudce vzhůru a rozletěli se za zlatonkou znovu.
Severus si uvědomil, že teď s Andersonovou směřují vzhůru doslova bok po
boku. Když na ni před chvílí hleděl, měl dojem, že od ní prostě nedokáže
odtrhnout oči. Byla úchvatná. Avšak strach, že by mohl tenhle souboj
prohrát, ho vzápětí donutil soustředit se znovu jen na zlatonku. Ze země
na okamžik zaslechl pokřik studentů. ´Spočítám jim to, až tu věc chytím,´
sliboval si. ´Nebudou se tu bavit na náš účet.´
Zlatonka vylétla hodně vysoko vzhůru, než změnila dráhu a zamířila přímo k
bradavickému hradu. Severus i Jean se k ní centimetr po centimetru
přibližovali. Jean se k němu v zápalu boje na okamžik přitiskla ramenem,
ale on byl tak zaujatý tou honbou, že její dotek vůbec nepostřehl. Nebo se
tak aspoň tvářil.
Zlatonka trošku zatočila do strany, což dávalo Jean poziční výhodu.
Natáhla ruku a prudce po ní chňapla, avšak náhle jako by ztratila
stabilitu a zlatonku znovu minula. Pro Snapea už nebyl žádný problém
okřídlený míček chytit, a učinil tak téměř s grácií. Pak slétl o pár metrů
níž a s vítězoslavným gestem napřáhl k Jean ruku.
„Vaše zlatonka, profesorko,“ pronesl s povýšeným úsměvem.
„Děkuji, profesore. Tentokrát jste byl lepší.“ V její tváři se zračilo
zklamání.
Opatrně mu vzala zlatonku z ruky a zamířila k zemi, odkud se ozývaly
nadšené výkřiky zmijozelských a zklamané hučení nebelvírských studentů.
Severus ji chvíli sledoval a do jeho pohledu se vkrádal smutek. Najednou
mu bylo líto, že ta honička skončila a Andersonová ho už zase opouští.
Chtěl být s ní, ještě chvíli, ještě pár minut. Nic jiného než být vedle
ní, ať už ve vzduchu nebo na zemi…
Nedalo se s tím však nic dělat. Zhluboka se nadechl a slétl dolů ke
studentům.
„Na co ještě čekáte?“ štěkl. „Divadlo skončilo! Třetí ročníky okamžitě do
vzduchu, ostatní odchod,“ přikázal stroze a jeho pohled zabloudil k Jean
Andersonové. Ani se na něj nepodívala.
Vzlétl, udělil studentům několik povelů a pak ji sledoval, jak odchází do
hradu obklopena skupinkou druháků. V hrudi cítil podivný smutek a
prázdnotu.
Pokračování
|