|
Snape-ism VI - Velký boj
Autor: Pearlly
~6~
Místnost se pomalu vyprazdňovala. Lucius Malfoy přihlížel tomu, jak
odnášejí Snapeovo mrtvé tělo. Nevyvolávalo to v něm žádné emoce, ani
radost, ani smutek. Osud Prof. Snapea mu byl naprosto lhostejný, nestál mu
za to, aby nad ním uvažoval... Vykročil ke dveřím a přitom lehce odkopl z
cesty zlomky Snapeovy hůlky.
Kráčel rychle za hloučkem Smrtijedů a přemýšlel. Lord Voldemort byl dnes v
nadmíru dobré náladě. Jeho konečné vítězství bylo téměř na dohled.
Oslavoval návrat starých časů, takových, kdy jeho moc nebyla ničím
omezena. Možná i on, Lucius, by si teď mohl dopřát trochu té zábavy...
Malý zákusek, sladkou třešničku... Byla tu jistá příležitost, kterou by si
jen nerad nechal proklouznout mezi prsty. Byly tu jisté tmavé oči, které
ho fascinovaly, vzrušující křivky, ňadra a boky...
Nikdy by neřekl, že si takový umaštěný starý havran jako Severus Snape
může získat takovou pěknou černou kočičku. Přitahovala ho jako magnet;
musel ji ochutnat a pohrát si s ní...
Jeho představivost pracovala na plné obrátky. Chudáku Severovi, už to teď
jistě nebude vadit, ušklíbl se.
Dohonil dvojici Smrtijedů, kteří Lilith vyprovázeli a poslal je pryč.
Zaváhali sice, ale nedovolili si neposlechnout, když jim poručil. Pak
počkal, až se všichni ztratí z dohledu a zůstal s Lilith sám uprostřed
prázdné chodby.
Lilith stála mlčky a zvědavě hleděla na plavovlasého muže před sebou.
Znalecky odhadovala jeho cenu. Měl pevné a štíhlé tělo, jemné ruce a tvář
aristokrata. Jeho světlé dlouhé vlasy byly dokonale upraveny a chladně se
leskly, podobně jako stříbrná spona se zelenými kamínky, kterou byly
sepnuty. To však nebylo nic, proti tomu, jak chladně si ji měřily jeho
šedomodré oči... Připomínaly ledové kry na konci zimy. Začichala a ucítila
slabou vůni vyčiněné kůže a jeho těžký parfém. Lucius Malfoy byl přesně
takový, jak jí ho Severus popisoval.
Ach... Severus... , pomyslela si a její myšlenky se divoce rozletěly. Jeho
nehybné tělo teď leželo ve sklepení mezi odpadky. Snažila si vybavit jeho
tvář a úsměv, se kterým ji prohlížel ještě před několika málo hodinami...
Teď tu však byl jen Lucius Malfoy a jeho ledové oči. Jeho ústa napjatá
vzrušením a očekáváním. Dotkl se jí. To byla výzva, na kterou čekala. Její
temné zraky zeleně zaplanuly. Pak se nechala odvést do Malfoyovy ložnice.
Byl trochu zaskočen tím, jak snadné to bylo, ale dlouho nad tím
nepřemýšlel. Byl zvyklý na to, že mu ženy bezmezně podléhaly a rády se
odevzdávaly do jeho náruče. Tušil však, že tahle bude trochu jiná, divoká
kočka. Hrubě s ní smýkl a odhodil ji na lůžko. Musel hned zpočátku ukázat,
kdo je tady pánem! Dopadla pružně a ihned se zvedala připravena k odporu.
Vzdorovitě zavrčela. To se mu líbilo! Odložil plášť a vrhl se do hry.
Bojovali spolu jako kočka a kobra. Uhýbala a dráždila ho a on na ni znovu
a znovu útočil. Přiváděla ho k zuřivosti a jeho kůže zrudla škrábanci.
Zvedl proto svou černou hůl se stříbrnou hlavicí a uhodil ji. Vykřikla a
probodla jej nenávistným pohledem. Na jejích roztržených rtech se
zaperlila maličká rudá kapka. V tom okamžiku se Lucius nadobro přestal
ovládat, musel ji mít. Musel to dokončit. A Lilith tomu překvapivě vůbec
nebránila a pustila ho k sobě.
Dovolila mu, aby ji svlékl, aby ji svíral a drtil. Na oplátku ho vášnivě
objímala a zatínala mu do zad své ostré nehty. Pak ho objala i nohama
kolem pasu a sevřela ho jako do pasti. Jeho vlasy, zapletené v jejích
černých, se zdály být téměř bílé, tak velký kontrast mezi nimi. Lilith
uchopila pramen těch pěstěných plavých vlasů a škubla. Podrážděně zasyčel.
Právě, když pronikal do jejího sladkého tajemství a vychutnával si svou
odměnu, se Lilith napjala a zesílila své sevření. Příliš pozdě si
uvědomil, že něco není v pořádku. Měl zavřené oči a tak neviděl, jak se
její tělo mění... Černá se peřím a nohy se proměňují v dravčí spáry.
Neviděl ani, jak její pohled zeleně žhne. Jako výheň nenávisti. Uvědomil
si to, až když bylo příliš pozdě, až když ucítil na svém hrdle její zuby.
Nemilosrdně se zakously.
Procitnul a byla mu hrozná zima.
Ležel na zádech v bílých polštářích, neschopen pohybu, jako by byl
ochrnutý. Lilith stála nad ním, krvavá a černá, jako anděl pomsty. Sebral
síly a s námahou povstal. Chtěl vzít do ruky svou hůl, aby ji mohl zmlátit
do bezvědomí. Ta mrcha ho pokousala! Když však sevřel stříbrnou rukojeť,
proklouzla mu prsty. Zděšeně hleděl na své ruce. Chtěl křičet, ale nevydal
ani hlásku...
Lilith se od něj odvrátila jako by byl neviditelný a její peří začínalo
mizet. Její dlaň ukrývala vzácnou trofej. Pramínek dlouhých jemných vlasů
barvy bílého zlata.
Na rameno mu poklepaly kostnaté prsty.
"JE ČAS JÍT, PANE MALFOYI. MÁM TADY JEŠTĚ DALŠÍ, DŮLEŽITĚJŠÍ PRÁCI."
~~
Pozoroval je z výšky skříně,
na které byl stočený. Strnulýma očima bez víček, očima, které nebyly
schopné prolévat slzy. Pozoroval jak se divoce milují... Viděl to se všemi
detaily, jako divák v prví řadě. Bezmocný a němý. Prožíval bolest a muka
žárlivosti. Ne, nemohl to snášet dále a zachovat si příčetnost, nemohl ji
vidět právě s ním...
Zasyčel a odplazil se do tmy.
Tou dobou se na ulici před domem mihla tmavá silueta. Silueta chlapce v
červeném svetru a v pytlovitých manšestrácích. Měl s sebou jen své koště a
svou hůlku, ale byl plný odvahy a sebevědomí.
~~
"Co se vám to jenom stalo,
arcikancléři?" ptali se starší mágové překotně, když konečně vypátrali
zdroj onoho děsivého výkřiku.
Našli vyděšeného Vzoromila Výsměška sedět na studené dlažbě NU, jen spoře
oděného do růžové osušky. Seděl uprostřed moře mýdlové pěny. Zdálo se , že
pěna proudí z jeho otevřené koupelny jako kaše z kouzelného hrníčku.
"Ach, co se to..." vykoktal zmatený arcikancléř : "v mojí koupelně je
nějaká průsvitná ženská! Říká si Uršula a strašlivě ječí! Vyděsila mě k
smrti!"
"Co to tady tak smrdí?" zeptal se děkan pohoršeně.
"To je levandule," odpověděl mu arcikancléř ledově.
V té chvíli se nad nimi se smíchem přehnal Protiva poprášil je vrstvou
smradlavých mydlin.
~~
~KONEC~
Pokračování:
Snape-ism VII
|