|
Snape-ism VII - Velký boj
Autor: Pearlly
~7~
Přemístit obě těžká těla
nebylo nijak složité. Není nad zázraky moderní magie, pomyslela si Lilith.
Nikdo si nevšiml, co se v té krátké chvíli odehrálo za zamčenými dveřmi
Malfoyovy ložnice. Když bylo dílo dokonáno, odhodila Lilith prázdnou
lahvičku zpět do Snapeova kufru a spokojeně pozorovala výsledek svého
snažení. Prof. Snape ve sklepě byl bezpochyby mrtvý. A ten druhý Prof.
Snape získal trochu času navíc. Poslední kapka mnoholičného lektvaru
skanula mezi pootevřené Snapeovy rty a na čistém lůžku ležel znovu
plavovlasý muž - Lucius Malfoy - osobně. Jen jeho pravou paži pokrývaly
zakrvácené obvazy. Přehodila přes něj pokrývku a tím zakryla tento rušivý
detail. Upravila ještě tělo, tak aby jeho poloha věrně odpovídala
přirozené poloze spícího člověka a pak se klidně uložila vedle něj. Byli v
bezpečí a i ona si teď mohla trochu odpočinout. Schovala svou tvář do
záplavy světlých vlasů a zavřela oči.
~~
Nadešla hodina hada. Plazil se
ke svému cíli jako načasovaná bomba. Nic už jej nemohlo zastavit. Mnoho
let musel čekat a skrývat se. Doufat, že jeho čas přijde... Šinul se
rychle kupředu a jeho suché šupiny zlověstně šustily. Nevnímal dění kolem.
Neslyšel. Viděl jen jedno - svůj cíl. Byl už téměř nadosah.
Opatrně se vzepjal a plazil se mu vzhůru po zádech. Krátce ustrnul pod
jeho dotekem, ale nezastavil se, dokud mu nevystoupal až na rameno.
Vychýlil se kupředu a znehybněl. Kousíček pod ním se nacházela mužská
ruka, která třímala tmavou lahvičku. Prsty, které ji svíraly byly bílé,
jakoby bezkrevné. Lord Voldemort se chystal ochutnat svou ambrosii a on mu
ji chtěl jen maličko osladit. Posunul se trošku doleva, rozevřel své plazí
čelisti a obnažil duté zuby. Mířil přesně. Jediná malá kapička neslyšně
zčeřila hladinu božského nápoje. Okamžik poté už tekutina putovala do
hrdla Voldemortova. Bylo překvapivé, jak se hadi dokáží usmívat, když
chtějí.
Okamžik Voldemortova triumfu byl zkalen už v té chvíli, kdy se do jeho
pokoje přemístil rozhořčený Harry Potter a prudce mu šermoval svou směšnou
hůlkou pod nosem. Viděl všechno a musel tomu zabránit! Viděl Voldemorta
jak se chystá vypít lektvar, který mu přinesl ten podlý zrádce - Prof.
Snape! Musel ho zastavit! Byl předurčen k tomu, aby dokázal veliké věci!
Jeho jizva hořela jako v ohni a Lord Voldemort v klidu dopil.
Harry znejistěl, snad nepřišel příliš pozdě. Vtom ho však upoutal mohutný
had uvelebený na Voldemortových ramenech. Zdálo se, že se blaženě usmívá a
něco v tom hadím úsměvu Harryho poděsilo k smrti. Ta chvíle nepozornosti
jej stála drahocenné vteřiny.
"Avada Kedavra," pravil Voldemort a tehdy se nebesa obrátila naruby a
obrovský světelný kruh na hranici vesmíru implodoval. Když do pokoje
vtrhli ohlušení Smrtijedi byl už dočista prázdný a opuštěný.
~~
Lord Voldemort a Harry Potter
stáli na holé kamenité planině. Byla tu strašlivá zima. Mrtvá a bezútěšná
měsíční krajina je deprimovala. Mrzli.
EHM... PAN HARRY POTTER ?
"Ano, pane?" zeptal se Harry roztřeseně neznámého vysokého cizince v
rozevlátém plášti a s kápí na hlavě.
NĚKDO UŽ TADY NA VÁS ČEKÁ, PANE POTTERE.
"Kdo?" zeptal se Harry opatrně.
Neznámý mu neodpověděl, jen mu pokynul prstem. Byl velmi hubený, ten prst,
samá kost... Harry váhavě přesunul pohled na tři mlhavé postavy v pozadí.
Jakmile je však dokázal rozpoznat, jeho tvář naplnila radost. Rozzářil se
štěstím a rozběhl se jim vstříc. Své mrtvé tělo nechal ležet bez
povšimnutí.
PAN TOM R. RIDDLE? pokračoval Smrť klidně.
"Kde to k čertu jsem a kdo vůbec jsi ty?" vyštěkl Voldemort podrážděně.
Smrť se mírně zarazil, nestávalo se mu často, že by jej mágové nepoznávali
a chovali se k němu takto neuctivě.
JSEM SMRŤ A TOTO JE VĚČNOST, vysvětlil stručně.
"Okamžitě mě vrať zpátky na zem!" přikázal Voldemort jako by neslyšel.
BOHUŽEL TO NEPŮJDE PANE, JSTE MRTEV. A TAKÉ VÁS UŽ ZDE NĚKDO OČEKÁVÁ...
"Kdo?" otázal se Voldemort stejně jako před chvílí Harry.
I jemu Smrť neodpověděl, jen pokynul směrem k ohromné děsivé postavě,
kterou věnčily sírově žluté plameny. Vedle ní stála ještě jedna menší,
černá bytost s křídly a cenila na něj své špičaté zuby.
"Ale to je... ne, nikam nepůjdu! K tomu mě nemůže nikdo přinutit!"
rozkřičel se Lord Voldemort.
JAK MYSLÍTE, řekl Smrť a máchl svou dokonalou kosou. Její ostří pochmurně
zazpívalo. ZATÍM MŮŽETE ZŮSTAT ZDE, JAK DLOUHO SI BUDETE PŘÁT... MÁTE NA
TO CELOU VĚČNOST.
"Ne !" běsnil Voldemort za jeho zády a proklínal ho tisícerými způsoby;
Smrť se tím vůbec nenechal vyvést z rovnováhy. Zastavil se až u podivného
smutného klubka. Byl jím veliký stočený had a byl, ostatně jako všechno
kolem, taktéž mrtvý. Nedaleko jeho mrtvoly se vznášel duchovitý přízrak
černě oděného muže.
HMM... MÁ DOBRÝ VKUS, pomyslel si Smrť a vytáhl poslední hodiny. V horní
baňce zůstalo jen pár posledních zrnek. Nehybných, jakoby zamrzlých v
čase.
HMM... PAN SEVERUS SNAPE?
"Ano prosím."
ZDÁ SE, ŽE ZATÍM MÁTE... EHM... ŠTĚSTÍ, PANE.
"Opravdu?" otázal se Prof. Snape hlasem, který i Smrť dokázal ocenit.
NO, JAK SE TO VEME... poopravil Smrť své předešlé tvrzení. NASHLEDANOU,
dodal ještě a rozplynul se.
"Nashledanou," odpověděl mu Snape poněkud nervózně a taktéž zmizel.
Ledovou planinou se ozývaly hrozivé výkřiky. Lord Voldemort osaměl.
~~
Prof. Snape procitnul na
měkkém loži. Protáhl se a vzápětí toho litoval. Celé tělo jej bolelo.
Posadil se a pohledem zachytil svůj odraz v zrcadle. Málem ho z toho
trefil šlak. Když však za chvíli mohl spatřit, jak mu vlasy znovu
uspokojivě černají, uklidnil se. Lilith však nevzbudil dříve, než zmizel
poslední světlý vlásek.
~~
Stála naproti němu a on už
tušil, že to, co bude následovat jej bude velmi bolet.
"Podívej se sám," pravila Lilith a začala rozepínat svou hedvábnou košili.
Prof. Snape mapoval očima její bílé tělo a shledával je nádherným a bez
poskvrny. Až za chvíli, náhle a nečekaně, se ten skvostný obraz pokazil.
Její levý bok pokrývala tmavá skvrna. Šířila se jako kapka tuše na vlhkém
papíře, jako stín vpodvečer.
"Co je to?" zhrozil se a pomyslel na Malfoye, neboť jej napadlo, že jedině
on mohl Lilith způsobit takové poranění.
"To je má vina Severe. Všechny mé viny... Zabila jsem dalšího a ta skvrna
se znovu šíří. Nepřestane, dokud se nedostane až k mému srdci..."
Hlavou i páteří mu projelo bolestivé zamrazení.
"Musím už jít, jedině on mne před tím může ochránit. Jedině on
to může zastavit," pravila Lilith. "Ještě se mi nechce umřít."
"Ale... ," řekl Severus Snape nejistě.
Zaváhala jen chviličku. Hleděl jí do očí.
"V každé její zřítelnici se srážela celá noční obloha; v té černi pluly
a zářily všechny hvězdy; a kolem nich na způsob horizontu ležela stočená
duhovka z věčného soumraku..."
( G. Mac Donald ~
Lilith )
"Žádné ale... ," řekla tiše a vykročila k oknu.
Tohle prokleté ale bylo jejich poslední...
~~
Severus Snape hleděl na prsty
svých rukou, které proplétal v nesmyslné obrazce. Jeho vítězství mělo
velmi hořkou příchuť. Příchuť slzí. Za nějaký čas, který se podobal
Voldemortově věčnosti, rozpřáhl stračí křídla a vylétl stejným oknem,
kterým ho opustila Lilith. Jeho pravé křídlo nepracovalo tak, jak mělo a
tak byl jeho let bolestivě namáhavý a nesnadný. Ptačí srdce přitom
pracovalo mnohem rychleji a úporněji, než lidské a tak mu rána začala
znovu krvácet. Přelétal právě nad černajícími se stromy Zapovězeného lesa,
když jej síly opustily. Ztratil už příliš mnoho krve. Snesl se dolů v úzké
spirále. Ve větvích prastarého dubu se zachytilo něco stračích pírek,
černých jako uhel, jen jedno bílé bylo mezi nimi.
Neměl sílu ani na to, aby se přeměnil do lidské podoby. Ležel v listech
kapradin, které se nazývají vlasy elfí. Nehýbal se a jeho třpytivé oči
pomalu zakalovalo bezvědomí.
~~
Světlušky, jako němí
poslové, přinášely na mýtinu mihotavé světlo. Za nimi se nesla píseň plná
teskné melancholie. Její melodie umlkala a znovu nabývala na síle, jak
ten, kdož zpíval, mizel a znovu se objevoval mezi stromy. Pohyboval se
nehlučně a ladně; jen jeho zpěv rozechvíval všechna spící i bdělá lesní
stvoření.
Upoutala ho bílá tečka v kapradiní. Přišel blíže a rozpoznal v ní bílou
stračí náprsenku. Zdvihl něžně zubožené tělíčko a pohladil její lesklé
peří. Zahříval ji ve svých dlaních a vějíře kapradin brzy zakryly jeho
mělké stopy.
"Poutníci v zešeřelé zemi,
nezoufejte, vždyť lesy všemi
prosvitne slunce nakonec
každý les skončí, jistá věc.
A slunce září nad plání,
ať vstává, či se naklání.
Každému lesu dojde dech."
( J. R.R.Tolkien )
~~
~KONEC~
|