|
Snape-ism V - Velký boj
Autor: Pearlly
~5~
... v tom případě se mohou postižení obrátit k celému vesmíru a
poukázat na to, že si nezaslouží zemřít. Je pak na vesmíru, aby řekl :
"Vážně ne?"
~ Terry Pratchett ~
Na město padla tma. Lampy lákaly stovky hmyzích letců do svých
smrtonosných spirál. Prof. Snape si připadal skoro jako ten nemyslící
hmyz. Byl přitahován k tomu domu. Lákán do pasti. Lilith ho následovala a
ani ona už nebyla klidná. Cítila rostoucí napětí, podobné napětí luku
těsně před výstřelem. Ve všech oknech se svítilo a dům hučel energií.
Vypadalo to, že lord Voldemort pořádá banket. To byla možnost, se kterou
Prof. Snape tak docela nepočítal. Pravou rukou mu pulsovala protivná
bolest a dokládala to, co už se dalo tušit. Ten banket byl pořádán pro
Smrtijedy.
Zastavili a dívali se do rozsvícených oken. Nebylo možné přehlédnout, že
horní patra zalévá zvláštní zelený přísvit. Jedovatě zelené světlo na
chvíli pohaslo, aby však vzápětí zaplálo s novou intenzitou. Prof. Snape i
Lilith ani nestačili přivřít oslněné oči a okolo Voldemortova sídla se
začal rychle šířit světelný kruh. Běžel rychle trávou a přeskakoval tmavé
keře. Přeběhl i po jejich tělech, dodal jejich tvářím strašidelný vzhled
mrtvých masek a pak pokračoval dál do tmy. Zasáhlo je to oba. Explodující
energie jimi projela jako nůž máslem a zanechala je nabité statickou
elektřinou, která jim zježila vlasy a šaty naplnila bezpočtem droboučkých
blesků. Stejně tak rychle, jako se objevil, oslnivý kruh zmizel. Přehnal
se zahradou a ztratil se v dálce. Jen na samém obzoru, na vrcholcích
stromů, ještě jednou zablikalo zelené světlo. Snapeovo srdce vynechalo
jeden úder. Možná přišli příliš pozdě. Hodiny právě odbíjely půl sedmé.
~~
Všichni mágové už se sešli na
večeři. Vyleštěné stříbrné podnosy se třpytily ve světle svící. Bylo
prostřeno. Zdálo se však, že nikdo nemá na jídlo ani pomyšlení a to bylo
velmi neobvyklé, vskutku. Všichni byli nezvykle ztuhlí a nervózní. Jen
kvestor se kymácel v podivném rytmu a šoupal nohama po podlaze. Jinak bylo
naprosté ticho.
"Oook?" zeptal se knihovník bezelstně.
"Ticho!" okřikl ho starší pAsák ostře.
Nebohý lidoop se schoulil na lavici a dotčeně zamrkal svýma malýma očkama.
"Neměli bychom...?" začal lektor zaniklých run opatrně.
"Ne! To v žádném případě!" přerušil ho starší pAsák okamžitě.
"Ale Hex říkal, že pět minut po půl sedmé se ta brána otevře a..." pokusil
se Rozšafín Ctibum ještě jednou zdůraznit vážnost situace.
"Ne! To už vůbec ne!" přerušili ho všichni mágové jako jeden muž.
"Oook!" dodal knihovník opožděně.
Rozšafín se zatvářil uraženě. Důvěřoval Hexovi, geniálnímu myslícímu
stroji. Varoval je včas, ale oni... škoda mluvit.
"Vyčkáme příchodu arcikancléře," pronesl rozvážně starší pAsák. Kvestor si
začal pobrukovat. To se staršího pAsáka poněkud dotklo a zpražil ho
nevraživým pohledem. Kvestor však nevnímal podobné maličkosti. Vlastně
velmi často nevnímal vůbec nic.
Hmmm, pomyslel si mrzutě Rozšafín Ctibum. Zbývá pár minut a my tu sedíme
jako hlupáci. Pár minut a pak se stane něco... no, něco určitě! Pohlédl na
děkana, který seděl na protější straně stolu. Už delší dobu zíral do
prázdna a jeho vous s sebou poškubával, jak si něco neslyšně mumlal. To
Rozšafína zaujalo a mimoděk pohlédl směrem, kterým zíraly Děkanovy
vytřeštěné zraky. Okamžitě ztuhl jako přimražený. V rohu síně, kousek pod
stropem se vznášel jakýsi průsvitný skřet. Pohyboval se naprosto tiše.
Jako duch. A možná to také duch byl. Šklebil se jako někdo, kdo právě
přišel na něco opravdu ďábelského. A nebylo také divu. Ve svých
průsvitných pařátech třímal obrovskou mísu na polévku. Než stačil Rozšafín
Ctibum otevřít ústa, mísa už letěla vzduchem. Přistála přímo v klíně
veledůležitě se tvářícího staršího pAsáka, který ihned zařval leknutím a
začal naprosto nedůstojně poskakovat a smetat si z roucha lepivé nudle.
Teď už na zlomyslného ducha zírali všichni. Smál se jako umanutý a jeho
smích rval za uši. I kvestora to vytrhlo z obvyklého poblouznění.
"To je ono!" vyhrkl Rozšafín vzrušeně. "Průvodní jevy narušení kontinua,
už sem začínají prosakovat!"
Ty nám tak budeš něco povídat, pomysleli si starší mágové ve vzácné shodě.
Nikdo z nich si bohužel nevšiml, kolik už je hodin. A tak se náhle
setmělo. Všichni ztichli a pak síní zablesklo oslepující nazelenalé
světlo. Tma, po tom krátkém okamžiku přebytku světla, byla ještě větší než
předtím. A tuto hlubokou tmu rozechvěl hrůzný výkřik.
"Arcikancléř!" vyhrkl starší pAsák.
Mágové se okamžitě dali do zmateného pohybu, který byl mírně řečeno
naprosto chaotický. Převržené židle bouchaly a shozené nádobí třískalo na
kamenných dlaždicích. A nad tím vším se vznášela pronikavá levandulová
vůně.
~~
Smrť se zastavil, aby se rozhlédl kolem. Jeho načasování bylo jako vždy
dokonalé. Pozoroval světelnou vlnu, která se šířila vesmírem a pohlcovala
slabou záři hvězd. Když se přivalila až k němu, klidně pobídl svého koně a
překročil hranici vymezenou ostrým světlem. Vyšel z něj na tomtéž místě a
přece bylo neskonale odlišné. To jej však nijak nepřekvapovalo. Tušil, že
má před sebou dalekou cestu. Musel si pospíšit.
~~
Lord Voldemort opravdu pořádal cosi jako malou oslavu. Oslavu pro malou
vybranou společnost, společnost svých nejvěrnějších. A měl k tomu skvělou
příležitost, to tedy ano. Konečně dokázal prolomit obranu svého soupeře!
Konečně měl volnou cestu do Bradavic! Ba co víc. Mohl oslavit i návrat
svého ztraceného následovníka, té malé černé ovečky. Pyšně si měřil řady
svých věrných a těšil se, jak už brzy vyzkouší jejich oddanost ráznými
prostředky. Tušil, že brzy započne boj, ve kterém budou mít mnozí z nich
tu čest položit život za jeho génia. Prohlížel si je a oči mu jiskřily.
Nejdříve však bylo třeba potrestat toho, jenž zradil.
"Severe?" pronesl Voldemort hlasem, při jehož zvuku se i mnohým Smrtijedům
vytratila krev z tváří. Prof. Snape se pohyboval jako ve snách. Jako
loutka v rukou loutkáře. Proti všem těm Smrtijedům neměl nejmenší šanci,
musel poslechnout a jít.
"Pane?" zeptal se bezbarvě.
"Jak nám vysvětlíš svou nedochvilnost, drahý Severe? Čekali jsme na tebe!"
řekl Voldemort ledově.
"Já, ... nemohl jsem, pane ..." odpověděl mu Snape trhaně, než se jeho
hlas zlomil a odumřel docela.
"Nemohl jsi? No to se podívejme!" pronesl Voldemort s jedovatým úsměvem.
Byl to úsměv dravce, který právě uštval svou kořist.
"Zklamal jsi mě Severe, velice jsi mě zklamal. Nezasloužíš si dále patřit
mezi nás, mezi elitu kouzelnického světa. I tupé dobytče se dokáže držet
svého stádečka, jak se jednou ztratí, zaplatí totiž životem!"
"Lucie, jeho hůlku!" zavelel Voldemort. Lucius Malfoy přistoupil k Prof.
Snapeovi a změřil si ho krátkým odtažitým pohledem. Pak k němu napřáhl
otevřenou dlaň.
"Slyšel jsi, Severe? Odevzdej mu ji!" přikázal Vodemort znovu.
Prof. Snape se nejdříve vůbec nemohl pohnout. Až po chvíli začal svou
hůlku pomalu vyndávat. Počínal si při tom jako hypnotizovaný. Věděl, že
nezabrání nevyhnutelnému. Ta hůlka byla jeho součástí, nezbytnou součástí
jeho života. Byla tím nejdražším co měl. Cítil každý vroubek na jejím
ohlazeném dřevě, každé škrábnutí na jejím povrchu mu bylo důvěrně známé.
Svíral ji křečovitě a zoufale. Pak mu ji Lucius prudce vyškubl a ozvalo se
zapraštění. Prof. Snape zavřel oči a rozlomená hůlka dopadla ne zem.
"Tak, to bychom měli," řekl Voldemort suše.
"A teď tvoje znamení," dodal Voldemort a povstal.
"Podrž ho Lucie," přikázal pak a vytáhl vlastní hůlku. Lucius Malfoy zatím
popadl Snapeův pravý rukáv a roztrhl ho. Pod ním se objevilo rudé znamení
lebky. Pak pevně sevřel Snapeovu paži a přidržel ji před studeným
plamenem, který zaplál na špici Voldemortovy hůlky. Prof. Snape se však
tomuto zákroku nijak nevzpouzel. Toužil se svého znamení zbavit a tak
zatínal zuby a snažil se překonat palčivou bolest. Ruka mu zchromla a
jakoby zmrzla. Cítil, jak se ten mrazivý chlad šíří vzhůru a naplňuje celé
jeho tělo. Pak plamen zhasl a pocit chladu pomalu mizel. Bolest, která ho
vystřídala, byla sice příšerná, ale když se podíval na svou zakrvácenou
paži, byl to pro něj pohled nesmírně úlevný. Zabalil si předloktí rychle
do pláště a přitiskl je na prsa. Kolem se začala pomaloučku šířit vlhká
tmavorudá skvrna.
Voldemort se zatím vrátil zpět do svého křesla. Pohlížel na Snapea a
mračil se.
" Je tu snad ještě něco, co bys nám chtěl říci Severe?" zeptal se.
K jeho překvapení otřesený Prof. Snape odpověděl : "Ano, pane."
"A to?" podivil se Voldemort.
"Přinesl jsem vám Věčnost, pane. Lektvar, vyrobený přesně tak, jak jste si
přál," řekl Snape tiše.
Voldemortovy oči zahořely divokým žádostivým ohněm. Dnes byl opravdu
úžasný den! Prof. Snape se sehnul ke svému zavazadlu a přitom ozdobil
podlahu u svých nohou souhvězdím rudých kapek. Vyndal obyčejnou lahvičku
ze zeleného skla, uzavřenou korkovou zátkou. I když to bylo zcela
vyloučené, zdálo se, že kapalina uvnitř hoří mihotavým plamínkem.
Voldemort hned vyskočil, vytrhl ji Snapeovi dychtivě z ruky a zkoumal její
obsah. Otevřel ji a přičichl. Lektvar vypadal přesvědčivě. Bylo téměř
jisté, že je to opravdu on. Ale co kdyby nebyl tak docela v pořádku?
Napadlo Voldemorta vzápětí.
"První ochutnej ty Severe," rozhodl se : "Pak uvidíme."
Prof. Snape si vzal lahvičku zpátky a napil se. V řadách Smrtijedů to
zašumělo vzrušením. Všichni si ho zvědavě prohlíželi. Stál však nepohnutě
a nijak se nezměnil. Vypadalo to, že se nestalo vůbec nic. Voldemort se
však zdál být spokojen. Sebral Snapeovi poloprázdnou lahvičku, pečlivě ji
zazátkoval a nechal zmizet ve své kapse.
Pak se odvrátil a zamyšleně přecházel sem a tam. Po chvíli se obrátil
znovu k Prof. Snapeovi a pravil : "Myslím, že už nám nemůžeš ničím
posloužit, milý Severe. Naopak teď bys nám mohl způsobit jen samé
nepříjemnosti. Bude tedy lepší, když nás opustíš. A to hned."
"Nejdříve se ti však odvděčím za tu malou laskavost, kterou jsi pro mne
vykonal, Severe," řekl Voldemort zvesela. Pak svou hůlku namířil na Prof.
Snapea podruhé a s úsměvem pronesl : "Crucio!"
Nato se Prof. Snape zhroutil a propadl do pekla mučivé bolesti. Jeho
agónie však netrvala dlouho. Najednou se jeho křečovitě zkroucené tělo
uvolnilo, výkřiky ztichly a veškerý pohyb ustal.
Voldemort se nad ním nedůvěřivě naklonil a šťouchl do něj špičkou boty.
"Je mrtvý," řekl a ušklíbl se : "Odneste ho!"
~~
Lilith stála celou dobu vzadu. Z každé strany ji držel jeden urostlý
Voldemortův poskok. Neřekla ani slovo. Nevykřikla. Jen její temné oči celý
výjev napjatě pozorovaly a planuly temným ohněm.
~~
~KONEC~
Pokračování:
Snape-ism VI
|