|
A pak se objevilo ještě něco nepatřičného. Otevřeným oknem se dovnitř snesla čtyři drobná tmavá pírka a klouzavě posedala na bělostné povlečení. Poslední z nich váhavě zakroužilo a nakonec se mu usadilo na tváři. Pak znehybnělo v tichém souladu s celým tím smutečním pokojem. Vzápětí však nehybnou atmosféru rozmetal nový závan vzduchu. Vlétl sem divoce a neomaleně, přinutil všechna pírka k nové vzdušné cestě a přinesl s sebou stín, který zakryl světlo měsíce. Cosi mrštně a s ladností kočky seskočilo na římsu pod oknem. Zašuměla křídla a měsíc se znovu mdle rozzářil. Lilith obratně seskočila na podlahu dosti skromné rezidence Prof. Snapea. Ani jedno ze starých prken, vybavených jinak spolehlivým „bezpečnostním systémem“ proti nečekaným návštěvám, se neozvalo a nezavrzalo. Přikradla se k němu jako duch a posadila se na okraj jeho lůžka. Sklonila se tak, že se její vlasy téměř propletly s těmi jeho a zaraženě pozorovala jeho netečný obličej. Zkusila ho políbit, ale odpovědí jí byl jen mrtvolný chlad. Něco takového se jí ještě nikdy nestalo… Tehdy se jí v očích objevil opravdový strach a vykřikla svým zvláštním „ptačím“ hlasem: „Severe…!?“ Když ani tentokrát nedostala žádnou odpověď, propadla panice. Chytila ho za ramena a začala s ním nešetrně třást, v marné snaze jej probudit. Vtom se ošklivě píchla do prstu a pak ještě jednou. Zasykla a strčila si krvácející prst do pusy a olízla dvě narůstající rubínové kapky. Další taková kapka utkvěla na jeho bílém límci a hned vedle ní trčela ta podivná věc. Byl to velmi dlouhý a ostrý stříbrný špendlík s ozdobnou hlavičkou v podobě usmívajícího se hada. A co bylo ještě podivnější, přidržoval na místě malý kousek pergamenu. Nedočkavě ho uškubla a chvatně četla prazvláštní zprávu vyvedenou úhledným písmem pana profesora. Já nejsem mrtvý. Stálo tam a ani slůvko navíc. Žádné vysvětlení. Udiveně na něj pohlédla. Vypadal stále stejně. Nehybný, chladný a stále stejně a přesvědčivě - mrtvý. Rozhodla se přijít celé věci na kloub a začala mu rychle rozepínat košili. Poslední knoflíky už vztekle utrhla. Pak přiložila své mírně zašpičatělé ucho na jeho hruď a zaposlouchala se. Sama přitom přestala dýchat a napínala uši. Dlouhou dobu se nedělo nic, ale pak zaslechla slaboučký a nesmělý úder srdce. Zmuchlala kuriózní vzkaz a vrátila se k oknu. Přemýšlela. Musela si přiznat, že byla ráda, že není doopravdy mrtvý… Ale na druhou stranu, měla pocit, že si s ní nehezky pohrál. Mohl jí přece něco říct…! Neměla ráda, když jí někdo vodil za nos, nesnášela to! Nakonec se ale přece jen uklidnila, nic jiného jí také nezbývalo. Byl v nějakém divném kómatu a nevnímal nic a nikoho. Škoda slov pro takového posluchače. Protáhla se a usedla do okna. Pozorovala světlá oblaka putující oblohou a pohybující se listy šeříků v zahradě. Nudila se. Znovu se protáhla a zívla. Její malé, ale velmi ostré zuby se děsivě zatřpytily. Koutkem oka zahlédla nějaký pohyb v křoví. Nijak ji to neznepokojilo, jen se přikrčila a zbystřila své smysly s instinktem rozené šelmy. Měla všechny výhody na své straně. Pátrala zrakem mezi listím a za malou chvilku objevila zdroj zvuku. Zářivě blond vlasy a ten směšný školní hábit nemohla rozhodně přehlédnout. Tam dole se plížil nějaký studentík na svých romantických nočních toulkách za dobrodružstvím. Čistě „náhodou“ shodila malý kamínek přímo k jeho nohám. Lekl se a zvedl svůj pohled nahoru, k římse. Jeho vykulené oči byly nejen překvapené, ale posléze i vyděšené, když si uvědomil, co že to vlastně vidí. „Chchsssss…“ zasyčela na něj kočičím způsobem. Zaječel zoufalým hláskem a okamžitě vzal do zaječích. Světlé vlasy a zelený hábit za ním vlály, jak pádil mezi keři. Věru, odvážný chlapec, pomyslela si Lilith a skočila zpátky do místnosti, v jejímž bezpečí se rozhodla vyčkat než, se milý Prof. Snape probere z toho svého tajemného bezvědomí. Pak mu připomene, že zahrávat si s ní podobným způsobem by se mu mohlo škaredě nevyplatit. Zatím se však stočila k němu do postele a úhledně složila svá havraní křídla. Pak zavřela oči. Cítila jak se jeho tělo zahřívá a jeho srdce začíná bít čím dál silněji a rychleji. ~~ Tom R. Riddle alias lord Voldemort trůnil ve svém novém měkce polstrovaném křesle, postaveném strategicky uprostřed přepychově zařízeného obývacího pokoje. Nacházel se v poschodí patrové vily jakéhosi bezvýznamného zazobaného mudly, jehož chladnoucí mrtvola, spolu s mrtvolou neméně bezvýznamné hospodyně, byla pohozena na jednu hromadu mezi smetí a nepotřebné krámy ve sklepě. K výčtu mrtvých se přidala i vykrmená perská kočka. Domácí mazlíček již zmíněné hospodyně. Její mrtvolka však měla jiný osud, než druhá dvě těla, byla totiž hbitě a beze zbytku zkonzumována obludným žluto-zeleným hadem, který teď spokojeně odpočíval a trávil, stočený u nohou svého pána. Ten měl ovšem ke spokojenosti daleko. Nejen, že nebyl spokojený se svým novým hnízdečkem, byl přímo mrzutý, naštvaný a otrávený k tomu a jeho zuřivé obličeje, rozeznatelné ve světle pouličních lamp pod okny, by jistě vyděsily kdekoho. Popravdě řečeno měl zatraceně pádný důvod k tomu být nespokojený. Jeho skvělé a dokonalé plány stále nevycházely, tak jak by si býval představoval a stále tu bylo nějaké ale, avšak, či přestože… a přestože byly tak dokonalé, stále se nacházely nějaké menší, dílčí problémy. Právě ho trápil ten největší z nich. Bradavice. Ty zatracené Bradavice s tou svojí zatracenou magickou ochranou… ty mu byly doslova trnem v oku. Byla to právě ta magická bariéra, která ho přiváděla k zuřivosti. Nedokázal ji dosud prolomit. Jeho Smrtijedi si na ní zatím vždy vylámali zuby a každý jejich dosavadní pokus o násilné vniknutí do hradu selhal. Ale on přece musel najít způsob jak proniknout na území nepřítele, musel! To tedy ano! Mezitím jak o tom uvažoval, se had u jeho nohou probral z polospánku. Jeho zřítelnice se zúžily a získaly znepokojivě inteligentní pohled. Přecpaný po nečekané večeři, se plaz chvíli nerozhodně rozhlížel a jazykem sondoval pachy kolem. Pak se začal pomalu, ale odhodlaně plazit, vzhůru po opěrkách křesla. Přes svou velikost a momentální těžkopádnost se mu podařilo elegantně obtočit kolem celého tohoto objemného kusu nábytku a roztáhl se majestátně s hlavou na vrcholu opěradla a s ocasem dosud stočeným na zemi pod křeslem. Takto znovu znehybněl a pozoroval shora Voldemortovo temeno. Rozeklaným jazykem občas ochutnal vzduch a pak jej zase nechal zmizet ve své zubaté tlamě. Zdálo se, že pozorně naslouchá. Tom R. Riddle si během svého pohnutého života vypěstoval, kromě mnoha horších zlozvyků také jistou drobnou úchylku typickou pro osamělé podivíny. Oddával se samomluvě. Teď právě si mumlal něco nesrozumitelného, z čehož se, jako skoro vždy, nakonec vyklubala jeho obvyklá všeobviňující a nenávistná litanie. Jejím hlavním terčem byly opět - Bradavice. Přesto had i nadále poslouchal. Sem tam zachytil ledacos zajímavého. Voldemortovy nejnovější plány. Pomalu je spřádal v jeden bezvadný a velice nadějný celek. Tentokrát vymyslel něco opravdu báječného! Zuřivé obličeje vystřídal nadšený výraz a úsměv, který byl svým způsobem ještě děsivější. "Ha!" vykřikl Voldemort nakonec. Had s sebou poděšeně trhl. Nadšení jeho pána mohlo být stejně nebezpečné jako jeho výbuchy zlosti. Chtěl se proto pro jistotu odplazit do bezpečí, pod křeslo, ale díky svému přecpanému břichu byl příliš pomalý. "Ha!" vykřikl Voldemort znovu a popadl velkého plaza pevně za krkem. Ten se mu okamžitě stočil na kolenou do překvapivě malého vyděšeného klubka. Zíral naVoldemorta pohledem plným neblahého očekávání a jeho jazyk kmital jako šílený. Když na něj Voldemort vztáhl ruku, semkl spirály svého těla ještě těsněji, jakoby očekával pořádnou ránu. Také už se mu pěkných pár takových dostalo. Místo rány ho však Voldemort obdařil neuvěřitelnou něhou a začal jej hladit. Zdálo se však, že had si tento převzácný okamžik mazlení a hlazení po šupinách příliš neužívá. Spíše naopak. Zkroutil se a jakoby zauzloval a cukal s sebou při každém jeho doteku, čehož si Voldemort, ponořený ve své báječné vize, vůbec nevšímal. Měl před sebou všechno jako na dlani. Tentokrát se mu to jistě podaří a Bradavice budou jeho, se vším všudy! ~~ Prof. Snape, dosud polomrtvý a jen pomaličku nabývající vědomí, najednou strašlivě zasténal a začal se podivně svíjet ve své posteli. Dřímající Lilith polekaně vyskočila a ohromeně ho pozorovala. Vypadal jako, když má nějaký záchvat. Pokoušel se postavit, ale vzápětí vždy znovu upadl na všechny čtyři a zdálo se, že není schopen se normálně pohybovat, jen se bezmocně plazil po podlaze. Nakonec zůstal bezvládně ležet a těžce oddechoval. Lilith se k němu naklonila, aby mu pomohla na nohy, ale jen co se ho dotkla, bleskově se od ní odtáhl a varovně zasyčel. Zírala na něj a nechápala, o co tady k čertu vlastně jde?! Tak tohle mi budeš muset pěkně v klidu vysvětlit, milý Severe, říkala si v duchu. Prof. Snape se zatím trochu zmátořil a podařilo se mu konečně postavit na nohy, i když mu zatím tak docela dobře nesloužily. Pak zvedl pohled a Lilith znovu ztuhla překvapením. Hleděla do očí, které byly sírově žluté a místo kulatých zorniček měly tenké svislé štěrbiny. Co ji však překvapilo ještě více byla bolest a odpor, které v nich mohla spatřit. Zapomněla se zlobit a vztáhla k němu ruku, aby ho nějak utěšila, ale znovu ji odbyl a trhaně, s námahou vyhrkl: „Ne sssssahej na mě!“ Hned potom se rozběhl ke koupelně a práskl za sebou dveřmi. Bylo mu hrozně zle. Měl pocit, jako by právě spolkl velkou chlupatou kočku, ale ještě horší byl pocit, který na něm zanechaly Voldemortovy prsty, které ho hladily po páteři. Lilith se pomalu vydala za ním. Už skoro brala za kliku, ale pak si to rozmyslela a opatrně zaklepala. Nic se neozvalo. Přiložila tedy ucho ke dveřím a za chvíli zaslechla známé zvuky, které si spojujeme s následky nestřídmého pití a nevyhnutelné kocoviny přicházející dalšího rána. Znechuceně se odvrátila a odloudala se zpátky k posteli a čekala, až to skončí. Za nějaký čas opravdu přišel. Byl stále bledý jako stěna, ale alespoň oči už měl normální. „Asi bys mi měl něco vysvětlit,“ řekla mu nekompromisně a nechala ho, aby se usadil vedle ní. ~~ ( special thanks for Bábi Zlopočasná, toho času Zeměplocha, Lancre ) ~KONEC~ Pokračování: Snape-ism V
|
