ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky
 
Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Snape-ism III - Lilith
Autor: Pearlly
Varování: některé části této povídky souvisejí s HP5 - knihou Harry Potter a Fénixův řád.

 
~1~

Uprostřed noci.
Pomalé plameny svící olizují sladký vosk.
Po hřbetě hada sstékají kapky, až tam, kde jeho ocas ukrývá sstín.
Pomalé kapky, další a další, přetékají přess okraj žhnoucí.
Sssyčí a sssyčí.
Tak vstávej už hoříššš...!

~
 

Jeho ošklivé probuzení zakalilo, beztak už temné a pošmourné, ráno. Byla zima a v slabém světle se třpytil první letošní sníh.
Bude dlouhá, pomyslel si Severus Snape rozmrzele a prohlížel si ledové květy, které mu na okně přes noc vymaloval mráz.
Zaváhal chvíli, ale pak poklepal prsty na mrazivé sklo. Zašeptal několik slov a květy se pohnuly. Rozevřely se a zrudly a jejich temné středy naplnil zlatavý pyl. Pozoroval to kouzlo bez valného potěšení. Poslední dobou, věnoval spoustu času nacvičování tohoto umění. Kouzlení bez hůlky bylo těžké, přetěžké, ale nikoliv nemožné. Vyžadovalo to zvláštní talent a nadmíru trpělivosti a on byl teprve v začátcích. Přesto však pomaličku pokračoval a zdokonaloval se. Potřeboval být opravdu dobrý. Tušil, že na této jeho výjimečné dovednosti by brzy mohlo záviset opravdu velmi, velmi mnoho …

Pohlédl znovu na zářivé barvy květin a jeho tvář se zachmuřila.
„Laciný trik,“ zamumlal trpce a setřel tu barevnou nádheru dlaní.
Zastudilo to. Červená barva mu stékala mezi prsty a připomínala čerstvou krev.

Mrzutě přešel ke stolu a posadil se. Uprostřed jeho hladké černé desky významně stály tři předměty. Jedním z nich byl těžký mosazný svícen, jehož ramena tvořili propletení hadi. Jejich kovová těla pokrývaly kapky roztaveného vosku. Při pohledu na ně, s sebou Snape mírně trhl, jeho zlý sen byl ještě živý a nablízku. Obrátil tedy svůj pohled raději jiným, nadějnějším směrem.

Vedle svícnu, v chvějivé kaluži světla, stály dvě skleněné lahve. Jejich obsah byl tak rozdílný, jako je rozdílný noc a den. Tekutina v jedné z nich měla odpornou tmavozelenou barvu a byla nehybná a temná, až na podivné černé jiskření, na samém jejím   dně. Zato ta, v té druhé, měla hřejivou barvu, oranžově zlatou, a celkovým svým vzhledem připomínala malé pulsující slunce, milé a přívětivé.

Nebylo také divu, vždyť také první z nich obsahovala koncentrovaný jed okřídleného hada a tu druhou naplňoval výtažek z ukradeného nohova vejce. Bylo to jeho dosud největší dílo. Koncentrovaný život a koncentrovaná smrt. Absolutní protiklady. Neskonale vzácné, čisté a silné esence. Bylo v nich obsaženo tajemství, po kterém toužil tak dlouho. Toužil po něm tak, že ho to přivádělo až na pokraj šílenství.
Musel své dílo dokončit! Přivést ho k dokonalosti!
Musel najít ten poslední potřebný prvek, který ležel mezi životem a smrtí. Nedal se tak přesně popsat jako ony, byl to jistý druh nezkrotné energie. Jeho podstata však byla podobná, jako podstata ohně, a on byl připraven se pro něj vypravit třeba až do pekel, když bude třeba.

Přitom si vzpomněl na malou lakovanou krabičku, která ležela na nejspodnější polici jeho „kouzelné kredence“, jak sám pro sebe nazýval svou obrovskou skříň, plnou všemožných nádobek a lahviček se surovinami pro přípravu lektvarů. V té krabičce byla ta, pro ten, ze všech nejdůležitější, lektvar, ten speciální. Zvedl se a začal si jej rutině připravovat.
Pousmál se.
Ne. Nic, ani samotné peklo, ho už nemohlo zastavit.

~ 

Zbývalo zařídit poslední věc. Stál před zrcadlem a prohlížel si svůj obraz. Pro probdělé noci, plné zlých snů, nevypadal zrovna nejlépe.
Výborně, to se teď zrovna hodí, pomyslel si.

„Jahodová zmrzlina,“ vyřkl se zřejmým odporem a sledoval jak se vchod do Brumbálovy pracovny začíná otevírat. Když procházel předsíní pohlédl kriticky na dřímající portréty bývalých řiditelů Bradavic, jejichž, většinou bílé, vousy se vlnily v rytmu jejich spokojeného odfukování. Přistoupil rychle k Brumbálovým dveřím a zvučně zaklepal. K jeho potěšení s sebou některé šedivé hlavy, vytržené z blaženého snění, polekaně škubly.
„Prosím, vstupte!“ ozvalo se konečně, po krátkém zmateném šustění a dupání.
Vstoupil tedy.
Brumbál byl ještě značně rozespalý a pod červeným županem se zlatými hvězdičkami mu prosvítala bílá noční košile. Na hlavě mu také dosud seděla skřítkovská noční čepička, se žlutým střapečkem na špici.
Při pohledu na ni, Snape mírně zkřivil rty.
Brumbál jeho výraz postřehl, ale vůbec se tím nenechal vyvést z míry. Široce se usmál a svou pokrývku hlavy ještě posunul ke  straně, a tím jen posílil veselý dojem, kterým působila.

„Dobré ráno Brumbále,“ pozdravil ho Snape a vykouzlil na své tváři také jakýsi náznak úsměvu. Toto malé kouzlo mu dalo neobvykle mnoho práce.
„Překrásné ráno, milý Severe!“ odpověděl mu Brumbál a jeho úsměv byl opravdový a zářivý.
„Jakpak jsme se vyspali?“ zeptal se bezelstně.
Tuto otázku Snape s nadějí očekával.
„Děkuji dobře,“odpověděl zdvořile. „Avšak …, “ nedopověděl a zatvářil se sklíčeně.
„Copak, snad nás netrápily zlé sny?“ zamrkal Brumbál lišácky. Občas zapomínal, že Snape disponuje jen velmi malou dávkou smyslu pro humor.
Po pravdě řečeno, tento druh vtipkování Snape vyloženě nesnášel. Jindy by ho to jistě dopálilo a řekl by na oplátku něco jedovatého, ale dnes jen nasadil ještě zkroušenější výraz a pravil: „Abych se přiznal, bylo to právě tak. Celou noc jsem nezamhouřil oka.“
„Hmm. A zkoušel jsi už kozlíkový lektvar se špetkou ambrozie?“ zeptal se Brumbál se zájmem.
„Jistě,“ odvětil Snape stroze.
„No? A? Nepomáhá?“ ptal se Brumbál znovu.
„Ne, bohužel,“ řekl Snape.
„Hmm … zajímavé. Ten mi vždycky pomůže,“ vrtěl hlavou Brumbál a začal cosi kutit na svém psacím stole. Střapeček na jeho čepičce přitom vesele poskakoval. Snape od něj nemohl odtrhnout oči.
„A co tě sem vlastně přivádí, tak brzy po ránu?“ dodal Brumbál poněkud roztržitě.
„Přišel jsem požádat o pár dní dovolené, pane řiditeli,“ pronesl Snape rozhodně.
Brumbál prudce zvedl hlavu a žlutý střapeček předvedl poslední divoké salto. Vypadal téměř šokovaně.
Než se však zmohl na slovo, Snape ho hbitě předešel.
„Myslel jsem na krátkou, ehm, zdravotní dovolenou... Blíží se vánoční prázdniny a tak by snad nevadilo, kdyby …“
„Ale jistě, jistě Severe,  to není žádný problém,“ přerušil ho Brumbál.
„Myslím, že Bradavice tě mohou těch pár dní … postrádat …,“ dokončil Brumbál konečně.
„Děkuji vám, pane řiditeli,“ řekl na to Snape.
„A přeji hezký den,“ dodal ještě, než se obrátil k odchodu.

Brumbál za ním ještě chvíli hleděl v tichém zamyšlení. Bylo to poprvé, za celé ty roky, co učil v Bradavicích, kdy jej profesor Snape požádal o „malou zdravotní dovolenou“!

Co za tím asi vězí? zadumal se.
Všechny dosavadní prázdniny trávil Severus ve své pracovně, kde, s nosem zabořeným v knihách, míchal ty své tajemné dryjáky a najednou touží po dovolené? Najednou chce odsud odjet …? Pozoruhodné!
A ty ses ani nezeptal, kampak to má vlastně namířeno? napadlo   ho.
Nu, ale ptát se na takovou věc, by bylo asi poněkud nezdvořilé, usoudil nakonec.
Snad pojede někam na venkov, do hor? To by mu jenom prospělo. Opravdu dnes nevypadal moc dobře.
Měl jsi mu ještě připomenout, aby byl, tam venku, opatrný, člověk nikdy neví co se může přihodit … Ale notak, nepřeháněj! Není to přece žádný nerozumný žáček! zastavil své úvahy Brumbál.
Pak se dal znovu do práce a za chvíli už celou záležitost vypustil z hlavy.
 

~2~
 

„Minulé noci, i noci předešlé,
Tommyknockeři, Tommyknockeři
ťukali na dveře.“

Z rudého žáru se zvedl stín. Oči mu hořely sžíravým ohněm.
Voldemort, napadlo ho. Našel mě.
Hrozivé ticho vystřídal smích.
VOLDEMORT? Kdo je to Voldemort?!
Když ne on, pak kdo? uvažoval zděšeně.
Přece JÁ, milánku … tvůj milující ďábel.
Co … co ode mne chceš?
A co chceš ty? odpověděl ďábel otázkou. Toho, jenž si říká Voldemort?
Ano! vyhrkl.
Cítil jak ho žár pohlcuje, jak ho okrádá o dech.
Musím ho dostat! Pomoz mi, ďáble, a já ti ho přivedu! Přinesu ti jeho zkaženou duši!
Jeho duše?! zasmál se ďábel znovu. Ta je dávno moje, hlupáku!
Tak co tedy, co tedy proboha chceš?
Teď chci ještě TU TVOJI! řekl ďábel a vymrštil ruku s prsty zakončenými zahnutými drápy.

~

Probudil se promáčený ledovým potem. Bylo pozdě v noci a do rána ještě daleko. Třásl se, jako by se jej dotkla sama smrt. Ty zlé sny. Ty proklaté zlé sny, byly čím dál tím horší. Měl strach, že se jednou neprobudí a zemře uprostřed jednoho z nich, ochromený hrůzou. Ochromený tak, že zapomene dýchat a udusí se ve své vlastní propocené posteli.
Jak o tom uvažoval, uvědomil si, že stále leží ztuhlý, napjatý jako v křeči a nesmyslně zírá do tmy. Zdálo se, že je toho všeho moc i na jeho zocelené nervy. Přinutil se zavřít oči a uvolnit se. Nevěděl zatím jak, ale musel se toho všeho zbavit. Jednou provždy.
Netušil, kdy se mu konečně podařilo znovu usnout a zapomenout, ale ráno už si nepamatoval, o čem přesně se mu zdálo a proč byl tak vyděšený.

Poslední stopy neklidu spláchl svým oblíbeným ranním douškem. Ten lektvar byl vážně vynikající a účinkoval okamžitě.
Ovšemže, vždyť jsem ho také připravoval já, pomyslel si pyšně. Pak odhodlaně přešel ke své skříni a otevřel ji dokořán.
Dnes tedy nastal ten významný den. Dnes měl odejet na svou zaslouženou dovolenou. Truchlivé zaskřípění dokreslovalo neradostný a jednotvárný pohled. Převládající barva jeho šatstva byla totiž černá jako uhel a také tedy, tak trochu, pohřební. Jediný bělostný ostrůvek v tomto pochmurném moři tvořily pečlivě vyžehlené a poskládané košile. Ale i ty, jako by se za svou barvu styděly a krčily se v koutku. Na dně skříně pak ležel odřený černý kufr. Jeho jediné cestovní zavazadlo. Sehnul se pro něj a vytáhl ho na světlo. Byl velmi starý a také dosti zaprášený. A byl to ten samý kufr, se kterým před léty přijel do Bradavic, aby zde našel nový domov a usadil se zde natrvalo. Od té doby byl kufr k nepotřebě. Nikam nejezdil. Neměl kam a proč.

S mrzutým bručením začal probírat šaty a rovnat je dovnitř. Po pravdě řečeno, celá tahle komedie       s balením kufru, byla jen taková kamufláž. Nechtěl vzbudit podezření tím, že by na dovolenou vyjel příliš „nalehko“. Už tak kolem toho byla spousta řečí. Ne, že by mu na nějakých těch drbech záleželo, ale nechtěl ještě přilévat olej do ohně svých drahých kolegyní.
Čert, aby je vzal, čarodějnice! řekl si a termín „čarodějnice“ přitom mínil v tom nejhorším slova smyslu. Takovém, který pro slovo „čaroděj“ samozřejmě vůbec nemá obdoby.
Nakonec zbyl jen balík, dosud ukrytý pod vrstvami ostatního šatstva. Jen ten doopravdy potřeboval. Sáhl po něm a zacházel s ním přitom, jak kdyby obsahoval něco nevýslovně odporného.

A také že ano. Když jej roztrhl, k nohám se mu sesypala hromádka mudlovského oblečení. Bylo sice černé, ale na první pohled opravdu odporně mudlovské. Tričko s krátkými rukávy, bunda, sametové sako, dokonce džíny! Takové strašné věci! Ještě chvíli si je prohlížel s neskrývaným odporem, ale nakonec je přidal mezi ostatní věci. Potom je radši zamíchal ještě o něco hlouběji. Pro jistotu. Co kdyby je u něj někdo viděl, to by bylo něco pro ty drbny. Učiněný skandál, hrůza pomyslet! Nakonec sesbíral posledních pár maličkostí a rozhlédl se kolem. Ne, na nic nezapomněl. Hůlku a krapet   prášku, z té malé nenápadné krabičky, měl už samozřejmě u sebe. Byl připraven vyrazit.

Rozhodl se jet vlakem. Tak jak jezdí mudlové, byl to způsob jak se ztratit z očí všem těm, kteří k nim nepatřili. Na nádraží by ho mohl pohodlně dovézt kočár, ale to by znamenalo další zdržení a zvědavé okukování jeho osoby a tak raději vykročil po svých. Nikdo se sním nepřišel rozloučit, ale on to ani neočekával. Jediný Brumbál mu popřál šťastnou cestu a jakmile se o jeho odjezdu dozvěděli žáci začali slavit, o tom neměl nejmenších pochyb.

~

Neušel ani sto kroků a pocítil silné nutkání ohlédnout se.
Zasněžené Bradavice hořely odrazem slunce, které vycházelo nad Zapovězený les. Každé okno, každá střecha hořela načervenalým světlem.
Odcházel a oheň ho provázel.

 ~3~
 

„kontinent XXX“

Jeho cesta do neprobádaného světa mudlů, byla strastiplná a plná zákeřných nástrah. A to od samého počátku. Od chvíle, kdy vkročil na perón Londýnského nádraží. Nebo snad už od toho okamžiku, kdy byl nucen obléci ty příšerné mudlovské šaty, aby jak doufal splynul s okolím. Avšak teprve, když vystoupil z vlaku a přetrhl poslední pomyslné pouto, které jej vázalo k Bradavicím, teprve tehdy se mu doopravdy zatočila hlava.

Okamžitě ho zalila vlna xenofobie. V oblečení, ve kterém vypadal jako nějaký přestárlý rocker, se cítil strašně, snad ještě hůře než kdyby byl úplně nahý. Měl pocit, že ho všichni kolem pozorují. A v podstatě nebyl tak daleko od pravdy, neboť někoho tak „nenápadného“ a dokonale zmateného už opravdu dlouho neviděli.
Někteří na něj dokonce nepokrytě zvědavě zírali, někteří se přitom mračili a kroutili hlavami, ale ostatní a těch byla drtivá většina se usmívali, neboť se museli smát jeho podivnému zjevu a neobratnosti.
Cizinec a ještě k tomu pomatený, říkali si v duchu.

A profesor Snape nepotřeboval umět číst myšlenky k tomu, aby to našel v jejich očích. Něco takového ho samozřejmě přivádělo k zuřivosti. Jeho autorita byla tatam a najednou mu připadla role obecního šaška.
Některé nešťastné mudly dokonce napadlo zeptat se ho, zda nepotřebuje nějak pomoci a to už bylo vážně příliš!
Na všechny dotazy odpovídal záporně, vztekle přitom vrčel a výhrůžně se mračil. Několik malých dětí to vyděsilo tak, že se rozbrečely, ale většinu lidí to pobavilo tak, že se smáli ještě více. Dvě mladičké dívky se mu dokonce smály zcela otevřeně a komentovaly jeho jednání slovy, jež shledával krajně urážlivými.
Oběma bych strhnul 20, ne celých 50 bodů! zuřil.
Oběma bych napařil pořádný školní trest! říkal si v duchu.
Ale takové tresty, zde neměly žádnou váhu a on tu byl naprosto bezmocný.

Nakonec se mu však, s velikou dávkou štěstí, přece jen podařilo vypátrat autobusové nádraží a přepážky, kde se prodávají místenky. Svůj požadavek u pokladny vyštěkl tak důrazně, že se přítomná starší dáma vylekala, zda se snad nejedná o nějaké přepadení, neboť ten podivný týpek v černém, jak později vykládala svým kamarádkám, vypadal jako všeho schopný!
Nejspíš nějaký narkoman! řekla si a rychle mu podala požadovaný lístek.
Natvrdlá mudlovská baba! řekl si naopak profesor Snape a lístek přijal.

Tedy vyměnil jeden směšný mudlovský papír za druhý. Tohle dělali mudlové pořád a zdálo se, že jim to činí veliké potěšení. Také si neustále hráli s malými různobarevnými krabičkami, co pořád protivně pískaly a bzučely. Často se potom zastavovali uprostřed chodníku a mluvily do prázdna. Šílenci …!
Tohle je další moje noční můra, napadlo jej později.
K tomu všemu začínal mít hrozný hlad, trápila ho žízeň a přitom neměl nejmenší tušení, kde se najíst. Nakonec ze zoufalství zapadl do křiklavě barevného a zářivého domu, který mu nejprve připomínal nějakou značně nevkusnou svatyni, ale zdálo se, že je to jen jakýsi příšerný druh jídelny. Koupil si cosi podivného v promaštěném sáčku a láhev tmavohnědé šťávy. Jídlo bylo strašné, ale mudlovský lektvar mu docela chutnal.

Teprve když opustil město, nasedl do autobusu a vyrazil na jih, dal se trochu do pořádku a uklidnil zdrchané nervy.
Pozoroval bílou krajinu ubíhající za okny. Kufr a většinu svých věcí zanechal na nádraží. Teď už potřeboval jen nějak přetrpět tenhle poslední kousek cesty. Autobus byl poloprázdný a nikdo si jej příliš nevšímal. Byl za to vděčný osudu, neboť už litoval svého rozhodnutí cestovat „po mudlovsku“.
Zasněžené stromy se mu míhaly před očima a mizely někde v dálce, míli za mílí.

~

Když dorazil na místo bylo mrazivé a čisté ráno, jaká bývají na počátku zimy. Záda ho bolela od nepohodlí autobusových sedaček a s lítostí vzpomínal na své staré koště. Leželo doma - v Bradavicích, vzdálené a doslova v jiném světě.

Postával na štěrkové cestě před dřevěným domkem, který byl občerstvovacím stánkem a pokladnou zároveň. Bylo dosud zavřeno, ale kolem už se trousily první rodinky s ukřičenými caparty.
Ti malí mizerové mě budou pronásledovat úplně všude, uvažoval rozmrzele.
Nakonec se přeci jen dočkal. Pokladna otevřela a on si mohl koupit vstupenku.
Vítejte ve světoznámých ledových jeskyních, domově našeho milého Dědy Mráze! Stálo na nich kudrdlinkovým zlatým písmem.
Příšerné, pomyslel si a zastrčil lístek do kapsy.

Počkal ještě malou chvíli a pak se připojil na konec první skupinky návštěvníků. Průvodce v komickém zeleném oblečku odemkl zamřížovanou bránu a lidé nahrnuli za ním. Snape se loudal až úplně na konci a zůstával stále více pozadu. Jeskyně byly efektně osvíceny, a jeho černý oblek splýval s temnými stíny, které vrhaly zmrzlé krápníky.

Brzy se mu ostatní ztratili z očí. Oddechl si. Jejich vzrušené hlasy slábly a ztrácely se v dálce. Když utichly téměř docela, odbočil z cestičky a pozorně se rozhlédl kolem. Musel to najít rychle. Dříve než dorazí další skupina, nebo než průvodce zjistí, že zmizel. Propátrával uměle osvětlený labyrint a hledal nějaké znamení. Netrvalo dlouho a spatřil je, jasné a zřetelné pod ledovým krunýřem. Pár kroků za ním byl ve stěně, nízko nad zemí, malý oválný otvor. Sklonil se k němu a zahlédl jak led kolem taje a mění se v malé čůrky vody. Začichal. Vzduch zde byl nepatřičně teplý a měl zvláštní, ne zrovna příjemný pach.
To musí být ono! zaradoval se.

Bez váhání se protáhl otvorem a nedbal přitom na zmáčené kalhoty a boty. Stěny tunelu byly hladké a kluzké a strop tak nízký, že musel málem lézt po čtyřech. Zastavil se proto a soustředil se na kouzlo přeměny. Ukázalo se to jako nadmíru dobrý nápad, neboť za okamžik se z cesty stala nebezpečná skluzavka. Roztáhl tedy svá černobílá křídla a letěl do tmy.

Neletěl dlouho a tma začala řídnout. Prokvétala rudými a oranžovými záblesky a posvátné ticho jeskyní, přerušované jen zvuky dopadajících vodních kapek, vystřídal podivný rytmický hukot. Jeho let, který se mezitím proměnil spíše v pomalý přibržděný pád, se najednou prudce zrychlil. Zabral křídly proti síle přitažlivosti, ale to už jej cosi nezadržitelně táhlo dolů. Zabral znovu a tentokrát mával křídly ze všech sil, ale vše bylo marné. Teď už padal doopravdy. S rostoucí hrůzou pocítil, že přestává svůj pád kontrolovat. Navíc se jeho křídla začala protahovat a měnit zpátky v lidské paže, zoufale se to snažil zastavit, ale nedařilo se mu to ani v nejmenším.

Dopadl tvrdě. Oslepilo ho měkké načervenalé světlo a páchnoucí zkažený vzduch jej dusil. Zahlédl ještě tmavou siluetu, která se k němu nakláněla. Rozeznával jen černý obrys a pak také dvě chladné, svítivé oči.
Zatraceně! řekl si a pokusil se vstát, ale hned nato se mu definitivně zatmělo před očima. Omdlel.
 

~4~
 

„Ice age coming, ice age coming
Throw me in the fire
Throw me in the fire
Throw me in the…“ 
  

Procitnul a pootevřel oči. Zřejmě nebyl mimo nijak dlouho. Byl stále na témže místě a obklopovalo ho totéž načervenalé světlo, dusivý pach a tlumený hukot.

A také tu stále byla ona. Teď už rozeznával, že je to ONA. Stála nad ním jako oživlá vzpomínka. Vzpomínka z dávných časů obrů a hrdinů, z časů Hérakla a Persea. A byla tak živá, jak jen legenda může být a tak krásná, že se mu zastavil dech. Později pochopil, že už tehdy byl ztracen.

Posadil se a zasykl bolestí. Jeho tělo dostalo při pádu pořádně zabrat. Bolelo ho snad každičké místo, na které si jen vzpomněl. Ona zatím stála nepohnutě a ostražitě sledovala každý jeho pohyb. Neodolal a začal si ji také opatrně prohlížet.

Její oči, které ho prve tolik vyděsily, se mu teď zdály spíše zajímavé než nebezpečné. Měly velmi tmavou, téměř černou barvu, ale přesto se mu zdálo, že na okrajích slabě zeleně světélkují. Byl to přesně ten odstín zelené, který se mu tak líbil. Občas se pod tou zelenou barvou objevil znepokojivý rudý záblesk, ale to byl snad jen odlesk neklidných světel kolem.
Pokračoval a posouval svůj pohled dolů k ústům, která byla krásně tvarovaná a velice, velice tmavě rudá. Kontrastovala s bílou pletí, která zářila na jejích nahých ramenech a malých, kulatých a zcela odhalených ňadrech. Tam se jeho pohled zastavil, pravda trochu déle, než pokračoval směrem k štíhlému pasu, který náhle zčernal havraním peřím, které jí pokrývalo nohy i paže-křídla. Lesklo se jako kov, zeleně a modře a ladilo dokonale s jejími krátkými rozčepýřenými vlasy. Lehoučce se zachvívaly v horkém vzdušném proudu.
Místo nohou měla hrozivé orlí spáry, ale to byl detail, který nemohl zakalit celkový dojem, jakým na něj tato křehká a spanilá bytost působila. Byl tak omámený, že zapomněl na veškerou opatrnost. A ona se zatím sklonila až k němu, tak, že ucítil její sladký dech. Maličko se usmála a obnažila své drobné ostré zuby. Byl tím pohledem uchvácen.

Pak se mu vrhla po krku. Zareagoval instinktivně, odstrčil ji a sáhl po své hůlce. Mávnul s ní a vyřkl zaklínadlo. Pak znovu, ale nic tím nezměnil. Nic se nestalo. Zůstal jako opařený. S tímhle tedy věru nepočítal. Harpyje zatím zaútočila znovu a vyrazila mu hůlku ze ztuhlé ruky. Ta se několikrát zatočila vzduchem a pak zapadla do tmavého kouta mezi kamení.
To ne! pomyslel si zoufale a marně pátral očima v temnotě.
Ale ona už útočila znovu a pak zase. Bránil se jak mohl, ale měla výhodu a mrštnost okřídleného tvora a její drápy byly všude. Za chvíli byl docela vyčerpaný a samá krev.

Nakonec to vzdal a nechal se pokorně spoutat a následoval ji do ohnivých chodeb podsvětí. Cestou vnímal narůstající horkost a také dusivý minerální pach zesílil. Rozbolela ho z něj hlava a zrak se mu rozostřil. Už si myslel, že znovu omdlí, když jej konečně dovlekla do zářivého tunelu plného malých komůrek se zamřížovanými dveřmi. Zdi byly pokryty drobnými zrníčky slídy a zdálo se že hoří zevnitř. Všechny komůrky, nebo snad spíše kobky byly prázdné.
Můžu si tedy vybrat, řekl si nevesele, ale to už se byl postrčen k jedné z nich.

Když ho zamykala, jejich oči se znovu potkaly. Zaskřípění závory mu projelo páteří jako proud mrazivé energie. Její tvář vypadala tak něžně, tak křehce … a byla tak blízko, jen pár centimetrů od něj. Nemohl uvěřit, že v sobě tají krvelačnou saň. Nevěděl vůbec, co ho to napadlo, ale protáhl ruku skrz mříže a lehce pohladil její načechrané peří. Bylo suché a horké. Zasyčela a odtáhla se. Oči jí teď sršely zlým ohněm a zuby se nebezpečně blýskaly. Napřáhla svůj ošklivý pařát, jako by se jej chystala znovu uhodit, ale nakonec to neudělala. Jen pohrdavě odfrkla a zmizela za ohybem chodby.

Nechtěl si dělat nějaké hloupé iluze, k naivitě měl vskutku daleko, ale přece jen - pokud jej nešálil zrak - zahlédl, že než zmizela docela, ohlédla se a výraz v její tváři se podobal spíše zmatenému údivu než rozhořčení.
Natáhl se na holou zem a zavřel oči. Ohnivá záře mu prosvítala víčky. Nemohl si vysvětlit takové selhání!
Jak jsi mohl být tak hloupý, tak neopatrný, jak jsi mohl… nadosah svému cíli…?! vyčítal si v duchu a vteřiny tiše míjely a neměnné světlo, připomínající červánky jej hřálo svými všudypřítomnými paprsky.

~

Propadl se do snění, ani nevěděl jak. Světla pohasla a on se ocitl v hluboké tmě připomínající smrt. Cítil však hebké dotyky peří a syčivý smích divoké kočky. Byl tím hluboce znepokojený a fascinovaný zároveň. Nechával se unášet tím temným proudem a snažil se potlačit všechny nepříjemné pocity. Něco mu v tom však bránilo. Něco, nebo někdo. Někdo jiný než dívka s havraním peřím. Někdo další číhal ve tmě a jeho dech byl rychlý a žhavý a myšlenky ledové jako smrtící střely.
  

~5~
 

"Lilith, ach Lilith, ty můj osude,
čím je mi nesmrtelnost bez tebe?
Ty jsi ráj rozkoše, Lilith,
ráj zázraků a půvabů.
Jsi sen, jsi kouzlo a mámení, Lilith,
jsi neochutnané tajemství, Lilith,
jsi slunečný pramen, Lilith,
slunečný pramen trýzně i oživení,
jsi nepřemožitelná žena, Lilith,
Lilith, věčná Lilith...!"

 
Nerozlišoval už sny od bdění. Nedokázal už odhadnout, kolik času uplynulo od chvíle, kdy vstoupil do podzemí. Párkrát jej navštívila, tím si byl téměř jistý. Rozpoznal krátké mihnutí stínů přede dveřmi. Tiché zašustění peří. Jindy naopak intenzivně cítil, že ho pozoruje, sama skrytá za planoucí zdí.

Je tam, říkal si, je tam, za tou mříží… A mezitím horečnatě uvažoval, jak ji oslovit. Než však ze sebe vypravil jediné slovo, pocit, že je sledován, zmizel a ona zřejmě s ním.
Jestli ještě přijde, zeptám se jí na její jméno, napadlo ho po chvíli. Musím s ní promluvit, mohla by to být jistá šance, možná ta poslední…
Přemáhal tedy spánek a napjatě pozoroval osvětlený úsek chodby. A najednou tam vážně byla. Její silueta na pozadí ohně.

Pomalu se zvedl a přistoupil blíž. Nerozeznával její tvář, natož výraz tváře, který by mu dovoloval posoudit, jakou má při tomhle pokusu o rozhovor šanci. Nadechl se tedy přes své suché rty a pravil odhodlaně:
„Prozradíš mi své jméno, spanilá žalářnice?“
„Tak tedy ne, neprozradíš? Nesmíš?“ ptal se dále, když neodpovídala.
„Odpovíš mi, prosím, alespoň na tuhle jedinou otázku?“ dodal naléhavě.
„Jaké je tvé jméno…?“ opakoval znovu a v duchu už nedoufal v odpověď, když vtom se konečně pohnula, přistoupila k němu a uchopila mříže. Nejdříve nemohl uvěřit svým očím, ale ano, opravdu - otevřela je.
„Pojď, čeká tě,“ řekla. A její hlas mu připomněl přelévání písku v suchém řečišti. Byl ostrý a maličko ochraptělý.
Ptačí, napadlo ho.
Vystoupil z cely a zastavil se až těsně před ní, dělilo je jen pár desítek centimetrů. Doufal pevně, že nedělá další chybu. Zahleděl se do jejích zvláštních proměnlivých očí. Neuhnula a pohled mu opětovala.
„Musím znát tvé jméno,“ opakoval znovu trpělivě.
Znovu se k ní přiblížil, teď už byl opravdu velmi, velmi blízko. Napjala se jako struna, ale neodtáhla se.
„Tvé jméno,… prosím…,“ zašeptal.
Váhavě si olízla své nádherné rty a pak konečně odpověděla.
„Lilith,“ řekla a vyslovila to přitom trochu nezvykle - s ch na konci.
Lilith, opakoval si v duchu. Bože, LILI-th - proč zrovna tohle jméno?
Vyvolávalo to v něm bolestné vzpomínky. Bylo tak podobné, ale přece maličko jiné. A také, jak vytušil, bylo velice staré. Jedno z nejstarších vůbec.
„Pojď, už čeká!“ připomněla mu najednou rázně. Vykročil směrem, kterým přišli, ale okamžitě mu zastoupila cestu.
„Tam ne, tudy!“ postrčila ho opačným směrem.
S rezignovaným povzdechem ji následoval. Šla rychle, tak že jí málem nestačil.
„Rychle, ON čeká!“ připomínala mu neustále a její zřejmý strach z NĚJ se mu vůbec nelíbil.
Ptal se kdo, ale už mu neodpověděla.

Procházeli labyrintem v barvách ohně a kouře. Vzduch tu byl divně cítit, cize a hořce. Za chvíli začal kašlat a slzely mu oči.
„Rychle!“ popoháněla ho znovu.
Tak došli až k ústí chodby. Za ním se otvírala neurčitě velká prostora, jako ohromná bublina ve skále. Sálalo odtud horko a ozýval se nepřetržitý hukot. Vešel a světlo jej oslepilo. Světlo ohně, prvotního ohně, ohně Prométheova. Oči se mu rozšířily touhou a v duhovkách zatančily divoké plameny.
Našel jsem to, přece jsem to našel! zajásal v duchu. Neradoval se však dlouho, když se rozhlédl pozorněji.
„Jsem rád, žes přišel tak brzy,“ oslovilo ho monstrum.
Bylo to jakési příšerné, ďábelské spojení obrovitého muže a kozla s černou srstí. Jeho zvířecí tvář byla jen kostra a kůže a oči měly kalný pohled mrtvoly. Chyběly jen lesklé masařky, které by po nich vzrušeně lezly. Stál uprostřed zčernalých trubek a hučících soukolí nepochopitelného stroje, který krvácel rudou rzí a vyplivoval oblaka páchnoucí páry. Stál tam jako odporná pokroucená socha stvořená zvrácenou myslí, pak pozvedl svou ohromnou paži a napřáhl k němu zahnutými drápy zakončené prsty.
Jako v mém snu! rozbřesklo se profesoru Snapeovi náhle. A okamžitě ho zaplavila vlna hrozného strachu.
„Co ode mne chceš?“ zeptal se. A s hrůzou si uvědomil, že přesně tak jako tehdy.(
„A co chceš ty?“ odpověděla stvůra podle očekávání.
„Nemám chuť hrát si se slovíčky,“ odsekl Snape prudce, aby přerušil předem známý proud vět.

Odpovědí mu byl pohled tak nabitý zlobou, že se neovládl a poděšeně couvl zpátky.
Zdálo se mu, že se na něj ten ďábel každou chvíli vrhne a v duchu počítal své šance. Bez hůlky, bez pomoci kouzel… to pro něj nevypadalo ani za mák dobře.
Vtom se odněkud vynořila spanilá Lilith a obtočila své drobné paže kolem ďáblova pasu. To profesora Snapea zabolelo nade vše pomyšlení.
Sledoval ji jako uhranutý a ďáblův hlas k němu zazníval najednou slabě, jakoby z dálky.
„Ty pomůžeš mně a já zas pomůžu tobě,“ navrhl ďábel umírněně. „To je dobrý obchod nemyslíš?“
„Obchod, který nemůžeš odmítnout. Nedám ti totiž na vybranou!“ rozesmál se.
Snapeovy útroby se při zvuku toho smíchu křečovitě stáhly a mozek poněkud vystřízlivěl.
Navíc ta zrůda odstrčila Lilith stranou a blížila se k němu. Z jejího zvířecího pachu se Snapeovi zvedal žaludek a pod těma příšernýma mrtvýma očima mizelo všechno jeho sebeovládání.
Uteč, proboha uteč! opakoval si v duchu, ale zatím stále stál jako přimrazený.
„Uvidíš, že se ti to bude líbit. Postarám se o to, to mi věř, kouzelníku!“ řekl ďábel a odhalil svůj naběhlý fialový jazyk.

Snape nepochyboval o tom, že se mu to líbit nebude. Přemožen hrůzou couval zpět do chodby a zdálo se, že se ho nikdo nesnaží zadržet. Kráčel rychle. Pak utíkal a za ním se nesla slova:
„Prokážu ti velikou službu šťastlivče, dám ti to, po čem nejvíc toužíš. Nebude to zadarmo, však ty zaplatíš!“ Pak se ta slova roztříštila a pohltil je strojový hukot v pozadí.
Chvíli bylo ticho, ale pak za zády uslyšel další spěchající kroky. Zrychlil, ale pak rozpoznal známé cvakání orlích spárů. Zastavil a otočil se. Ocitl se ve slepé uličce. Teď už rozeznával jak běží za ním. Temná na zářivém pozadí, jako útržek bezměsíčné noci.
„Lilith?“ otázal se celkem zbytečně.
„Zásah,“ pravila a oči jí zeleně zasvítily.

~6~
 

„Pro tebe,“ řekla a podávala mu přitom dva předměty.
V každé napřažené ruce jeden. V prvním z nich okamžitě poznal svou drahocennou kouzelnou hůlku a hned po ní nedočkavě chňapl. Nebránila mu, dokonce se maličko usmívala a stále mu nabízela i druhý předmět. Byla to malá hliněná nádobka a tentokrát si byl jist, že ji vidí prvně v životě. Přijal i tento neočekávaný dárek a tázavě se na ni zahleděl. Mlčela. Jen vyzývavě a nebojácně opětovala jeho pohled.
Netušil vůbec, co v té tajemné nádobě najde. Ale už první letmý pohled dovnitř mu rozzářil tváře. V malém svítivém klubku se tu proplétaly a stáčely plamínky. Byl to zajisté on, prvotní oheň. Ten, ze kterého vzešla všechna ohnivá stvoření, planoucí slunce i srdce všech planet a také ta úžasná a spanilá žena, co tiše stála na dosah jeho ruky. První žena. Spanilá, avšak hříšná Lilith.
Zapomněl na utržené šrámy, rozhodnutý nepropást tento výjimečný okamžik. Zapomněl i na ušlechtilou a mírnou Lily Evansovou. Bylo to tak dávno a vzpomínky na ni vybledly při jediném doteku téhle živé a ohnivé Lilith. Uchvátil ji do náruče a pevně stiskl její štíhlý pas. Zaklonila hlavu a vydala hluboké hrdelní zavrčení.
Pak si ho přitáhla k sobě. Její křídla zašuměla, jako by se pokoušela uletět a zůstala nad nimi rozprostřena a vrhala na jejich těla mihotavé stíny, podobné hejnu nočních motýlů, jejichž tmavá křidélka a nožky jsou sametová a hebká...

~

Nezdrželi se dlouho, ale raději pospíchali. Chladnoucí vzduch už dával tušit blízký východ z podzemí. Možná, že nebylo nutné spěchat, ale oba cítili, že je stále někde tam vzadu za nimi a možná zrovna sleduje každý jejich pohyb a to je pohánělo kupředu.

Profesor Snape zaostával za svou společnicí, neboť se začaly znovu ozývat zhmožděniny, které utrpěl při svém příchodu a také už dlouho toužil po kapce čistého vzduchu a vody k pití. Když doběhli až k ústí tunelu, měl už všeho plné zuby.

Zastavil se chvíli, aby si poněkud odpočinul. Lilith ho tiše obešla a hladila mu ztuhlé svaly svýma drobnýma rukama. To ho dokázalo poněkud vzpružit. Sebral se a nahlédl vzhůru do strmé chodby. Když by poklekl na zem a přidržoval se bočních stěn, snad by dokázal vyšplhat kousek výš. Zkusil to a po prvním uklouznutí se mu podařilo pevněji zachytit a pokračovat dále. Lilith ho po chvíli následovala a používala k výstupu své drápy. Dlužno říci, že se jí vedlo mnohem lépe. Pachtil se pomalu nahoru a doufal že nesklouzne zpátky. Zdálo se mu však, že něco takového je momentálně nad jeho síly. Pak ale pocítil, že se něco důležitého změnilo. Něco tak nenápadného, jako nepatrný rozdíl v kvalitě vzduchu, nebo struktuře kamenných stěn ho přinutilo, aby se zastavil. Uklidnil své myšlenky a ihned pocítil příval magické energie. Neváhal a přeměnil se.

Lilith ho přitom pozorovala s očima rozšířenýma úžasem. Zasmál se svým starým stračím způsobem a už si pomáhal křídly na cestě vzhůru, za denním světlem.

Když se ale konečně dostali na povrch, panovala všude hluboká tma. A to bylo nejspíš to nejlepší, co je mohlo potkat, neboť mohli nepozorovaně odemknout bránu ledových jeskyní a zamířit na křídlech do chladné zimní noci. Jejich siluety brzy zastínily blikající hvězdy a oni měli celou oblohu sami pro sebe.

~
 

Snapeův návrat do Bradavic byl obestřen závojem tajemství. Nikdo jej neviděl přijíždět, prostě se tu najednou objevil a k tomu ve velmi dobré - nebezpečně dobré - náladě, což mnohým studentům způsobilo prudké zhoršení zažívání, nebo jim dokonce vyrazila nová dávka pupínků akné a zkazilo jim to definitivně zbytek vánočních prázdnin.

K tomu se brzy začaly po škole šířit fantastické zvěsti. Jedni tvrdili, že si profesor Snape našel na dovolené nevěstu a že se bude brzy ženit a opustí proto své místo učitele lektvarů i místo řiditele Zmijozelské koleje, druzí říkali, že si s sebou přitáhl nějakou exotickou stvůru, kterou by mu mohl závidět i sám Hagrid, aby mu hlídala jeho vzácné lektvary a po nocích se mohla volně plížit po chodbách Bradavic a rdousit nebohé žáky. A ti zbylí by přísahali, že viděli k Snapeovým oknům přilétat obrovského netopýra, ze kterého se nakonec jistě vyklube krvelačný upír a bude profesoru Snapeovi po nocích sát krev, dokud se ho všichni konečně nezbaví, jednou provždy.

Avšak všechny tyto bajky byly samozřejmě na hony vzdálené pravdě a profesor Snape dál vyučoval lektvary a své chování nijak výrazně nezměnil. Jenom se stále častěji zavíral ve svém pokoji, nebo se vydával na toulky Zapovězeným lesem. Ani na jednom z těchto míst se nikdo neodvažoval sledovat a tak o existenci Lilith dlouho neměl nikdo nejmenší ponětí.

Jenom sám profesor Snape, který před sebou náhle viděl mnohé, zcela nové a nadmíru zajímavé možnosti.

~KONEC~

~R.J.~
© pearlly

Pokračování: Snape-ism IV