ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky
 
Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Snape-ism II - Cestou fénixe
Autor: Pearlly
Varování: některé části této povídky souvisejí s HP5 - knihou Harry Potter a Fénixův řád.

~1~
 

Po dlouhých letech, znovu vstoupil do toho starého domu. Domu, ovšem nikoliv domova. Takové slovo nebylo namístě. Vítala jej jen prázdná chodba, nepřívětivá a chladná. Její kamenné zdi smutně ubíhaly do černé tmy. Přejížděl prsty po hrubém kameni a neradostně postupoval vpřed. Měl pocit, že vchází do pasti, do vězení. Dalšího  temného vězení.
Mříže zaskřípěly a ztěžka se přibouchly. Přízračné postavy odešly a nechaly jej napospas dusivé tmě, naplněné mumláním zoufalců, pláčem a vzdechy. Napospas šílenství.

Zamrkal a rozhlédl se kolem. Tohle nebyla špinavá zapáchající cela Azkabanu. Byla to jen dlouhá a temná chodba jeho dětství, zapomenutá v prastarém  domě, který byl velmi dlouho opuštěný. Když tiše míjel ohavné trofeje,  v podobě setnutých hlaviček vysloužilých  domácích skřítků, všiml si, jaká vrstva prachu pokrývá jejich svraštělé lebky. Čekaly jej tu však ještě další, daleko horší, stopy minulosti. Jednu z nich, ukrýval nenápadný výklenek ve zdi chodby. Přistoupil tedy k němu  a s obavami rozhrnul vyrudlý závěs, který jej halil. Přišla chvíle setkání, kterému se, ač velmi nerad, nemohl  vyhnout.

Závěs zakrýval rozpraskanou olejomalbu, jejíž barvy už dávno zešedly. Zobrazovala starou ženu, přísné tváře. Tváře, která snad kdysi mohla býti přitažlivou, dnes z ní však čišel jen chlad a povýšená zloba.  Byla zobrazena z profilu a její oči byly téměř zavřeny.
„Dobrý večer, matko,“ pronesl pevně.
Obraz okamžitě ožil a obrátil k němu překvapené vybledlé oči. Stařena se teď nakláněla kupředu a nevěřícně na něj zírala, jako by jej nepoznávala. Pak se však narovnala a její výraz se změnil ve zlý úšklebek.
„Vrátil ses domů, chlapče? Domů, ke své matce? Věděla  jsem, že jednou určitě přijdeš a budeš prosit abych ti  odpustila!“
„Pleteš se, matko,“ odpověděl chladně.
„Nestojím o tvé odpuštění, ani o další tvé jedovaté rady. Přišel jsem jen  proto, že tohle je teď můj dům. Moje dědictví.“
„Ty...! Odporný drzý zmetku!“ rozkřičela se stařena.
„Nikdy jsem ti ho neodkázala! Nikdy! Radši bych svůj dům spálila na popel, než aby se dostal do tvých špinavých rukou!“ sípala vzteky.
„Bohužel, na to už je teď příliš pozdě. Jsi mrtvá a já jsem posledním z rodu Blacků.“ odvětil stroze.
„Dům tedy patří mně,“ dodal tiše a spustil závěs zpět na  místo.
„Vrať se, okamžitě se vrať! Nedovolím ti, abys špinil můj  dům, pse!“ běsnil a ječel slábnoucí hlas.
Ale on už odcházel a zvířený prach za ním pomalu usedal.

Po nekonečné prohlídce celé rozlehlé budovy a hodinách bezcílného bloudění zešeřelými pokoji, plnými pavučin a smetí, se konečně vrátil, do svého bývalého pokoje. Cítil se nesmírně unavený. Hlavou mu vířily známé hlasy a probuzené vzpomínky. Byla to pro něj těžká zkouška. Doufal, že se sem už nikdy nevrátí. Vše zde bylo tak temné a skličující. Na jeho smysly útočil neutěšený rozklad a všechny ty pochmurné a rozpadající se památky. Život se odsud vytratil. Bylo tu teď všude mrtvo a sídlili tu podobní zlověstní duchové,  jako tam, v  Azkabanu.
Plížili se tunely, vyhloubenými v kameni, jako cestičkami termitiště. Jako závity   mozku. Krmili své vězně a pečovali o ně. Za to, si však vybírali svou strašlivou mzdu. Požírali jejich zbylé světlé vzpomínky, dokud se nedostali až na zčernalé dno jejich duší. Jejich tmavé pláště měkce šustily, když proplouvali kolem.
Dotýkali se ho měkkýma, rozbředlýma rukama mrtvol. A vysávali z něj všechno, co mu ještě zbývalo. Naději. Neúprosně, den po dni.

Vytrhl se ze zamyšlení a vrátil se znovu do reality. Někdo před ním stál. Nějaký malý pokřivený tvor. Rychle sáhl po své hůlce, ale pak nechal svou  ruku klesnout zpět. Pomalu a jakoby z dálky, pronikal k jeho uším povědomý  bublavý  hlas.
„Slyšíte, pane? Vrátil jste se, pane? Ehm... to je nečekané... ano nečekané!“
Ten hlas patřil ošklivému starému skřítkovi, který sloužil rodině Blacků, již dlouhá léta. Teď byl i on jeho vlastnictvím. Musel se nad ním smutně pousmát. Kdyby byla stará paní ještě naživu, dávno by z toho vysloužilce byla jen další  mlčenlivá trofej. Zatím však skřítek drmolil dále své nesrozumitelné promluvy. Byl celý zmatený, kroutil se před ním a mnul si špičaté uši.
„Nó... é... jestli si tedy nic nepřejete, pane, můžu asi jít, že? Mám totiž naspěch... ano naspěch! Musím dát do pořádku své věci... musím to udělat rychle!“

Pod touhle střechou, budou zřejmě přebývat, hned dva blázni, pomyslel si nevesele, když pozoroval, jak rozpačitý skřítek s úklonami, ale kvapně, odchází. Rád by věděl, jaké „své věci“ měl na mysli, ale nedoufal, že by na tuto otázku, dostal nějakou smysluplnou odpověď. Odvrátil se tedy a pohlédl, skrze špinavé sklo okna, na ozářenou ulici. Stál nad ní veliký kulatý měsíc a studenými paprsky osvětloval zčernalé střechy.  Pak Sirius  Black vstal a stáhl z postele  potah, nasycený letitou špínou a odhodil zatuchlé přikrývky. Takto vypadala postel mnohem lépe. Mnohem lépe než ta, na jakou si zvykl ve vězení. Natáhl se na záda, tak aby mohl pozorovat nečitelnou tvář měsíce a po chvíli zavřel unavené  oči.
 

~2~
 

Dny, v tom domě, plynuly pomalým a chmurným proudem, který se zdál být beznadějně zkalený a bezbřehý. Postupně odstraňoval bezvýznamné a rozpadající se předměty, které se tu časem nakupily, do smutných špinavých zátiší. Zbavoval se jich snadno. Bez lítosti. Ale nebylo to nijak jednoduché, neboť starý domácí skřítek nevynechal jedinou příležitost, aby ty zbytečné  zmrtvělé věci nenanosil zpět do domu, a nezkusil nacpat do svých tajných skrýší. Choval  se stále podivněji a nepřestával si mumlat a šeptat   rozhořčené kletby. Plížil se Siriovi v patách, skrýval se ve všech tmavých koutech a jeho nastražené uši se dychtivě chvěly.  Sirius nepochyboval o tom, že ho ten pomatenec musí doslova nenávidět. S takovým děsivým společníkem mu pak bylo ještě bídněji, než v tichých chvílích osamění.

Tehdy se ho však zmocňovaly ošklivé vzpomínky a nehmotné vize. Vězeňské cely. Páchnoucí a vlhké. Slýchával šustění plášťů přízračných strážců a zoufalé hlasy, zpoza zdí, trýznily jeho neklidnou mysl. Bál se toho, že nepodaří-li se mu odsud brzy uniknout, zblázní se docela a bude brzy také bezcílně bloudit pokoji a mumlat si nesmysly, jako nějaký pomatený skřet. A zdálo se, že mu osud není nakloněn a on stále ještě nedostal šanci očistit své jméno. Neboť lord Voldemort se vrátil, venku vládl chaos a strach zasvěcených sílil.

Uvítal proto možnost, poskytnout dočasné útočiště řádu. Dům zaplnili lidé a tísnivé ticho rozptýlily jejich hlasy. Teprve teď se cílit jako doma. Mezi svými.

Jako jeden z posledních ho přišel navštívit jeho malý kmotřenec - Harry. Jak byl podoben svému otci! Sledoval jeho rozesmáté oči a naslouchal pozorně jeho vypravování. Zdálo se, že mu ten chlapec doopravdy věří a dokonce snad touží po tom, aby jej přijal, jako svého drahého a jediného příbuzného, k sobě, do nejistého bezpečí domu Blacků. Nemohl odolat jeho pohledu, plnému očekávání.  Slíbil mu, že se příští léto už nemusí vracet k Dursleyovým a může zůstat zde. Zdálo se, že větší radost mu nemohl udělat ničím na světě. Ten večer byl neskonale krásný a šťastný a veškeré obavy a starosti byly odhozeny a  zapomenuty.

Zanedlouho však Harry odejel a vrátil se stín, strach a pochybnosti. Špatné zprávy přišly nezvány, ale Sirius tušil, že přijdou. A že přijdou brzy.

Přinesl je nečekaný host. Měl na sobě jednoduchý černý oblek. Jedinou jeho ozdobou byla malá spona. Stříbrný had. Zestárnul trochu, ale přesto jej Sirius poznal okamžitě. Jejich oči se střetly s mrazivým  zajiskřením. Měřili se tak hodnou chvíli. Tiše, beze slov. Nakonec se Sirius rozhodl promluvit jako první a podařilo se mu být i celkem přívětivý:
„Zdravím tě, Severe... Nevěřil bych, že se, my dva, znovu sejdeme jako... přátelé.“
„Přátelé?“ odpověděl mu příchozí otázkou. Bylo na něm   vidět, jak ochutnává to nezvyklé   slovo. Jak jej převaluje na jazyku a oči mu přitom temně svítí. „Snad jen... dočasní spojenci... přinucení ke spolupráci pohnutým časem a  okolnostmi ?“ řekl opatrně.
„Mám tomu rozumět tak,  že sis stále zcela neujasnil, na čí straně  stojíš?“ připomněl mu Sirius chladně.
Snape se ošklivě zamračil a hbitě odpověděl: „Kázání o morálce zní z úst uprchlého trestance poněkud směšně,  Sirie.“
Teď se zase zamračil Sirius. Měl chuť toho jedovatého hada vyhodit a možná mu ještě naplivat do tváře, ale ovládl se.
„Ty přece víš, jak to tenkrát bylo! Víš to přece zatraceně dobře!“ vyštěkl.
„Možná ano, možná vím, že tu byly jisté nejasnosti, ale oficiálně jsi dosud nebyl zproštěn viny, nemám pravdu?“ podotkl Snape pohotově, a pak, se zlým úsměškem, dodal: „Není nijak nelogické, že mám, tak trochu, obavy o ryzí charakter muže, který projevoval své násilnické sklony, už jako chlapec, ve škole... šikanováním svých spolužáků,  kupříkladu.“
Sirius zůstal okamžik stát, jako opařený a neschopný odporu. Pak se v něm ale cosi zlomilo a on se začal smát. Tohle vzájemné osočování se mu najednou zdálo tak strašně hloupé a absurdní. Překvapený Snape couvl a jeho jízlivý úsměv zmizel. Vypadal teď dočista zmateně a Sirius se stále smál, div mu do očí nevstoupily slzy. Když se konečně uklidnil, přistoupil vesele k Snapeovi, klidně mu položil ruku na rameno a pravil: „Snad jsi mi nepřišel vyčítat hříchy   mládí, ty starý mizero! Snad si nemyslíš, že tě budu prosit za   odpuštění,“ dodal, s šibalským úsměvem na rtech.
Snape se tím zdál být naprosto šokován. Zbledl a bylo jasné, že, pod svou nehybnou maskou, strašlivě zuří. Pak vybuchl: „Nestojím o žádné tvé mizerné omluvy a budu neskonale šťasten, když se už nikdy, nikdy, nebudu muset špinit  s takovým prašivým  psem, jako jsi ty!“ zasyčel.
Pak se  prudce otočil a rychle vykročil ke dveřím. Sirius jej však zadržel. Jejich oči se znovu střetly a ten okamžik znovu zajiskřil napětím.
„Nech toho Severe,“ řekl Sirius vážně: „ Zapomeň už konečně na tyhle hloupé staré spory. Uvědom si, že teď není čas, na takové malichernosti. Ani ty, ani já, si to nemůžeme dovolit...“
Snape na chvíli znejistěl. Ochromily jej vzpomínky, které mu vířily hlavou a pletly se jedna přes druhou... Přesto se však  rozhodl, a vykročil znovu ke dveřím, neboť mu vztek  nedovoloval ustoupit, když tu se Sirius ozval znovu.
„Omlouvám se ti,“ řekl. „Slyšíš mě dobře? Jestli je tohle tím, co potřebuješ slyšet, opakuji a myslím to zcela vážně... omlouvám  se  ti...,“  dodal a jeho hlas byl najednou unavený a   prázdný.
Severus Snape se zastavil a jeho tvář zračila jisté ulehčení. Možná byl sobecký a malicherný, ale rozhodně nebyl hloupý. Věděl, že Sirius je mužem, kterého bude brzy  potřebovat. Dosáhl svého. V podstatě. Obrátil se tedy a zpečetil tak nastolené, i když jen velice křehké, příměří.
 

~3~
  

A věci se měnily. A to, co se dělo, začínalo být opravdu velmi znepokojivé. Špatných zpráv přibývalo. Dokonce, ani Bradavice už nebyly bezpečné a sám Brumbál ztrácel pevnou půdu pod nohama. A Harry, především    Harry, byl v nebezpečí. Sirius začínal být opravdu zoufalý.
Utápěl se ve svém vnitřním světě. Světě plném nářků a temných hloubek. Omezeném čtyřmi kamennými zdmi, které byly tak blízko. Tlačily se k němu. Drtily jej a svíraly...

A tehdy se dozvěděl tu hroznou novinu. Myšlenka, která ho nepřestávala pronásledovat a strašit, se stala skutečností. A byl to opět Snape, kdo mu přišel říci, že Harry opustil Bradavice a zamířil přímo do pasti, kterou mu přichystal lord Voldemort.
„Kde je teď?“ zahřměl Sirius.
„Na ministerstvu kouzel, předpokládám,“ konstatoval Snape suše.
„Jak jsi to mohl dopustit? Voldemort ho zabije!“ vyčetl mu rozhořčený Sirius.
„Ale to snad ne,“ oponoval mu Snape. „Našemu malému hrdinovi se přece nemůže nic stát, že? On se přece může spolehnout na své pověstné štěstí! Nepotřebuje poslouchat rady starších a zkušenějších. Jeho nafouklé sebevědomí mu nedovolí, aby si připustil, že existují věci, na které sám nestačí.“
„Je to ještě chlapec Severe. Měl jsi ho zadržet!“ trval na svém Sirius. „Neměl jsi dopustit, aby se tam vypravil! Jsi jeho učitel a jsi za něj také zodpovědný!“
„Já? Já jsem ho varoval! Kdyby se ráčil obtěžovat a věnoval trochu svého času učení a cvičil uzavírání mysli, tak jak jsem mu doporučil, ta falešná zpráva by se k němu nemohla vůbec dostat! Zavinil si to sám!“
„To snad nemyslíš vážně! To my jsme zodpovědní za vše, co se mu tam může přihodit. Měli jsme ho lépe chránit... tohle všechno jsme mohli předvídat!“
„Možná máš v něčem pravdu, Sirie,“ zamyslel se Snape a v očích se mu přitom objevil známý zlomyslný záblesk.
„Jsi jeho kmotrem. Mohl jsi se o něj lépe postarat... A pak, nešel tam náhodou právě kvůli tobě?“ dodal důrazně.
Siriův pohled zakalil hněv a zoufalství. Celé roky se užíral myšlenkou, že je vinen smrtí Jamese a Lily Potterových. A  teď, teď by snad měl mít na svědomí i jejich syna?
A Snape tu před ním stál a klidně se usmíval. Svým typickým  škodolibým způsobem. Siriovu mysl zaplavila černočerná temnota...
„Ty... jeden bezcitnej bastarde!“ zavrčel tiše.

Stáli teď proti sobě, tváří v tvář, a čas příměří pominul. Všechny ty odsunuté vzpomínky a všechna ta stará zloba vyšla znovu napovrch, v jediné intenzivní vlně nenávisti. Jejich obličeje, ač navenek nehybné, ukrývaly divoké vření uvnitř. Nejisté spojenectví bylo rozmetáno na kusy a Lord Voldemort by si mohl připsat další bod , ve svůj prospěch.

Mozek jim ovládl čistý vztek. Pomstychtivost se stala jejich paní a duše se krčily ve tmě. Ve tmě, která ukrývá všechny,  ty  krvelačné a primitivní instinkty, o kterých lidé tak neradi mluví. V tu chvíli chtěli zabíjet. Jejich mysl se zmenšovala a deformovala, zpátky na úroveň zvířat. Dravých zvířat. Zabijáků. Vykouzlili si nehmotnou arénu, pro svůj vytoužený zápas, a vrhli se do ní, jako dvě rozzuřené bestie. S vrčením a drsnými skřeky.

Silné zuby škubaly hladké černé peří a ostrý zobák trhal tmavou srst. Spáry a drápy pracovaly cílevědomě a tvrdě. Napjaté šlachy praštěly a lámaly se kosti. Rudé kapky se rozlétaly v širokých vějířcích a vzduch se nasytil kovovou chutí krve. Rvali se krutě a nemilosrdně. Jejich tváře, v reálném světě, už poznamenávala bolest a únava. Ale oba dosud stáli pevně. A čas běžel...

Psí zuby drtily ptačí lebku a ptačí spáry rozervaly psovi měkké břicho. Světla ubývalo a vzduch se už nedal dýchat, jak byl horký a hustý. A přesto, se ještě nechtěli vzdát. Ale pak se jejich soustředěné úsilí dostalo až na samou hranici snesitelnosti. Odtrhli se od sebe. Černý plamen zablikal a zhasl.

Sirius se odvlekl k nejbližší zdi a opřel se o její chladný povrch. Jeho vnitřnosti spaloval oheň. Ani Snape už nedokázal stát a sesunul se do křesla a hlavu sevřel do dlaní. Najednou tu byli opět dva obyčejní muži. Zbědovaní a zcela vyčerpaní. Byli k sobě obráceni  zády, nechtěli se vidět. Mlčeli. Nechtěli spolu promluvit. Ticho však tížilo a útočilo na jejich rozbouřené smysly. Jejich rychlé oddechování bylo jen o málo hlasitější, než divoký běh srdce. A byli si v tu chvíli velice podobni. Osamělí, každý na své straně pokoje.

Sirius si však nepřestal být vědom neúprosného plynutí času. A začínal litovat, kolik jej už ztratil. Musel sebrat poslední zbytky svých sil a vzchopit se. Musel vyrazit, aby zachránil Harryho. Nemohl by žít s vědomím, že jej nechal samotného, v nebezpečí smrti. Neunesl by takovou  vinu, kdyby se mu mělo něco stát... Ne! To nesměl dopustit! Za žádnou cenu!
Ale ne, nemohl jít. Najednou byli všude kolem. Mrazivé doteky děsivých přízraků. Zpustošené vědomí a mříže. Ty mříže, které měl stále kolem sebe. Kdekoliv a v jakékoliv chvíli...

Zavyl divoce a přinutil se procitnout. Musel se sebrat. Rychle. Chyběl mu čas. Členové řádu už jistě vyrazili a byli nejspíš na cestě k ministerstvu. Kdyby si pospíšil, mohl by je ještě dostihnout... Neváhal tedy a soustředil se na svou  proměnu. Dokázal to rychle a tak  hladce, že jen chladný závan vzduchu pohladil místo, kde před okamžikem stál, a vzápětí už, jako velký černý pes, vyběhl do tmavé chodby.

Snape si uvědomil, co se stalo, až když byl schopen vstát a přinutit oslepené oči vnímat světlo a stín. Až když vypudil z hlavy část, těch jehel a špendlíků, které jej bodaly, v neúprosných vlnách bolesti. S obrovskou námahou, dokázal uchopit a poskládat své myšlenky. Stále ještě viděl rudě. Zoufale by teď potřeboval svůj speciální lektvar, ale ten byl daleko a on také musel jednat rychle. Všechno se vyvíjelo špatně. Jeho vztek ještě zcela neodezněl, ale zároveň jasně cítil, že v sázce jsou životy. Ani   Sirius, ve své směšné hrdinské unáhlenosti, nevzal v úvahu, proti čemu se nejspíš bude muset postavit. Lépe řečeno, proti komu. Ale Snape to věděl a uměl si to živě představit. Nakonec, s chladnou hlavou, a poté co vše promyslel, beze hněvu a emocí, přinutil své tělo změnit tvar a podstatu. Ve stračí podobě se mu trochu ulevilo. Jeho mysl se uklidnila  a vyčistila. Ptáci nemají takové složité a zmatené myšlení jako lidé. Žijí hlavně v přítomnosti. A teď, bylo třeba pospíšit.

Když se straka vznesla nad staré omšelé střechy, věděla už přesně, co je třeba udělat. Musela letět cestou fénixe a přivést pomoc, které, jak předpokládala, bude nutně třeba. Vznesla se vysoko, nad komíny a věže. Až mezi nízká mračna , šedé ostrovy v mlžném moři. Moři mléčném a studeném. Zastavila se, uprostřed jeho nehybných vln, a mlha kolem ní se začala pomalu hýbat. Stáčela se do spirály a na jejím konci, jako světlo na konci tunelu, zahořel purpurový oheň. Cesta se otevřela.
 

~4~
 

Toho dne, však asi nesvítily žádné šťastné   hvězdy. I když členové řádu bojovali ze všech sil a Harry znovu prokázal své  výjimečné schopnosti. I když straka letěla jak nejrychleji dokázala. Přesto pomoc nepřišla včas a jeden život byl stejně zmařen. A byl to Sirius, kdo odešel. A jeho lidské i psí stopy pokryla nová vrstva prachu. A starý dům Blacků znovu naplnilo mrtvé ticho.
 

~konec~

~R.J.~
© pearlly

Pokračování: Snape-ism III