KNIHOVNA |
ZPĚT do Knihovny
nebo na Novinky |
~1~ Úzké okno, zpola oslepené listím břečťanu, neochotně propouštělo ranní světlo. To světlo bylo jen šedavé a řídké, utopené v mrazivé mlze. Ostré povětří bylo už téměř ledové a předpovídalo brzký příchod zimy. Přesto však byla tmavá místnost za oknem snad ještě studenější a nevlídnější než sychravý podzim venku. Připomínala kryptu. Vlhké zdi byly začernalé kouřem, věkovitá prkna na podlaze byla celá pokroucená a rozlezlá a vrzala při každém druhém kroku. Také nábytek byl prastarý, bezbarvý a tiše v něm chrupal červotoč. Nejhorší však byla mrtvolná melancholie, která se tu všudypřítomně rozpínala, připravena zadusit všechny veselé myšlenky v okolí. Člověka by napadlo, že ten, kdo zde přebývá, musí být již mnoho let mrtvý. Avšak nebylo tomu tak. Byl to kupodivu poměrně mladý muž, velmi tmavých vlasů a velmi bledé tváře, a rozhodně nebyl mrtev, jen spal. Snil. A nebyl to žádný krásný sen, byl plný kouzel, ale temných jak havraní peří. Sen o děsivých pátrajících očích, které se propalovaly až do hlubin duše. Znělo v něm kruté syčení hada a zlomyslný smích. Utíkal, ale neviděl cesty a bál se, že za dalším rohem už jistě potká hladovou smrt. Probudil se s křečovitým trhnutím. Chvíli prodléval zmatený na hranici bdění, než pochopil, že zlý sen již pominul. Na okamžik se mu ve tváři rozlil výraz úlevy, ale vzápětí se znovu zachmuřila a pokryla síťovinou vrásek. Neboť on věděl, že svým zlým snům neunikne a že tu jsou další, mnohem realističtější, noční můry, které mu nedají pokoje. Raději tedy rychle vstal a začal přemýšlet, jak nejlépe zahnat tyto neodbytné myšlenky a co nejlépe přestát další náročný den. Nebylo tu mnoho možností, jak si jej zpestřit, neboť byl velmi zaměstnaným člověkem a jeho profese mu neponechávala mnoho volného času. Stále tu byli nějací nezvedení studenti, které bylo nutno napomínat, a jejich ničemné kousky, které bylo nutno příkladně potrestat, nikdy nebraly konce. Třeba takový malý Potter. Při vzpomínce na něj se jeho čelo zakabonilo ještě více. Takový malý arogantní ničema. Jako by z oka vypadl svému slavnému tatínkovi. Nebýt to ředitelův chráněnec, dávno by se postaral o jeho vyloučení ze školy. Zatím mu však zbývalo jen několik málo skromných metod, jak jej krotit. A pomstít se tak za všechno, co... ozvalo se někde hluboko v jeho mysli. Ale ne, nesmysl, zastavil tento skrytý hlas . Nepotřeboval se přece mstít. Malý Potter dostával jen to, co si zasloužil. A k tomu tu byl ještě ten mizerný zmetek - Malfoy , se svými kumpány. Málem by oslepl, jak nad nimi musel neustále přimhuřovat obě oči, avšak musel být loajální. Malfoyova rodina byla v jistých kruzích velice vlivná a potřeboval si udržet její přízeň. Nevědomky se poškrábal na levém předloktí. Tam, kde ukrýval znamení. Jako už mnohokrát pocítil nutkání sedřít jej nehty i s kůží. Hluboko, až do živého masa. Tak, aby krev a bolest vyplavila všechny ty hrozné vzpomínky... Ale ne. Musel se ovládnout. Nebylo zbytí. Zapátral očima ve své sbírce magických ingrediencí. Byla to jeho chlouba a tvořila jediný pestrý střed místnosti. Sušené byliny a plody, minerály i kousky podivných živočichů a hmyzu, zde byly všechny pečlivě označené a dokonale roztříděné. Křišťálové lahvičky se blýskaly a nikde neleželo ani smítko prachu. Některé, z těchto drahocenností, byly zvláště bizarního druhu. Osamocený salamandr tu plaval v ohavném nažloutlém roztoku a tisíce maličkých vyloupaných očí na něj zíralo z vedlejší lahve. Hromádka dračích šupin se zde leskla, ne nepodobna hromádce měděných mincí, a mumifikovaný opičí pařát se po ní dychtivě natahoval. Ztichlá krysí srdce se vznášela ve svém nálevu a pyšný gryfův dráp, uložený vedle, by je tak rád roztrhal na kusy. Všem těmto pochmurným podivnostem však vévodil vysoký křišťálový válec, který obýval štíhlý tyrkysový plaz. Byl to had převzácného druhu, kterému na zádech rašila drobná kožnatá křídla a jeho šupiny se třpytily jako perleť ve slunci. Vypadal by nádherně, nebýt jeho mrtvých zřítelnic, které hleděly se stejnou jedovatou zlobou, jako by jejich majitel byl dosud živ. Byl to hypnotický pohled a uměl učarovat. Vábil a nabízel zdarma ochutnání jedu, palčivějšího než oheň a mocnějšího než meč. Úplně dole pak stála, malá a nenápadná, lakovaná krabička. Sehnul se pro ni a opatrně ji otevřel. Odměřil z ní, pevnou rukou, nepatrné množství šedavého prášku do malého měděného kotlíku a jednoduchým pohybem hůlky zapálil oheň, aby si připravil svůj speciální lektvar. Byl to jeho vlastní, soukromý recept, o jehož existenci neměl ponětí ani sám ředitel. Ale jemu se zdálo, že to jen nicotná maličkost, ve srovnání s tím, kolik nespočetných tajemství ukrývaly zdi Bradavické školy. Když dopil poslední doušek, rozlilo se mu žilami příjemné teplo a všechny děsivé myšlenky byly na chvíli zapomenuty. Urovnal si tedy svůj střízlivý sametově černý hábit. K opasku připjal hůlku a s pocitem falešného klidu vykročil ze dveří.
~2~
O několik hodin později se vracel zpátky a
náladu měl mizernou. „Boa constrictor,“ zavrčel tiše. Kovový had na
Zmijozelském erbu se líně zavlnil a zasyčel tázavé : „tssssss ?“ Poslední dobou měl velké obavy o své soukromí. A tak tedy, k jeho ochraně, přidal ještě další malou pojistku. Zastavil se na prahu a dříve než vstoupil, prohlédl si obezřetně prostor dveřního výklenku a pohledem zkontroloval tenoučká pavoučí vlákna, která jej protínala ve všech možných směrech. Nikdo bych si jich býval nevšiml, pokud by netušil, že tam budou. Byla všechna neporušená, ale ani to jej nedokázalo zcela uklidnit. Vytáhl hůlku a opatrně je zpřetrhal, aniž by se jich dotýkal holýma rukama. Teprve potom rozžehl světla v pokoji. Pozorně prohlížel všechny kouty a pátral po něčem neobvyklém, ale vše se zdálo na svém místě a všude ležel obvyklý mrtvolný klid. Rychle tedy vstoupil a po krátkém zaváhání za sebou dveře znovu zapečetil zaklínadlem. Dnes večer měl poměrně volný. Nějaký ten čas však ještě musel věnovat přípravě na další vyučovací den. Domácí práce svých žáků ohodnotil rychle. Nepřekvapila ho žádná z nich, jejich schopnosti už znal velice dobře. Zatím se plíživě smrákalo. Plamínky svící tančily, až ho rozbolely oči, a neklidné světlo nestačilo rozptýlit modravé stíny, které se stahovaly kolem. Zvedl se proto od hromady svitků, přistoupil k oknu a otevřel je. Dovnitř vnikl syrový pach studené země a tlení. Okamžitě zatoužil opustit stísněný prostor svého pokoje a volně se rozletět pod zataženým nebem. Ostatně, už se potřeboval také trochu protáhnout a vyřítit si pár soukromých maličkostí. Rozhodl se tedy. Nasál do plic chladný vzduch a zadržel dech. Přikrčil se a pak ještě trochu více. Jeho stín se krátil a kroutil jako červ. Nekonečné vteřiny odměřily kouzlo a černobílá křídla zašuměla s větrem, který přibouchl opuštěné okno. Nad Bradavickým nádvořím se rozlehl křik straky. Na téhle strace bylo nápadné jen to, že nesla v pařátech tenký klacík. Při bližším pohledu se v něm dala poznat lesklá kouzelnická hůlka. Ale nemají právě straky rády takové lesklé věci ? Navíc se večerem vznášelo také několik málo poštovních sov, a tak si dalšího opeřence nikdo nevšímal. Ten se zatím usadil na římse, pod okny studentských kolejí, a blýskavým okem sledoval dění dole. Nedaleko pod ním postávali dva chlapci a děvče. Zrovna vzrušeně diskutovali o blížícím se famfrpálovém utkání. Při pohledu na ně se straka zlobně otřásla a rozčechrala si své hladké peří. Pak ale se zájmem pohlédla trochu stranou, nahoru, na podobnou římsu na jaké seděla sama. Ležela tam navátá hromada suchého listí. Olepeného starým sovím trusem, smíchaného se špinavým peřím a odumřelým mechem. Nad tím vším se podivně vířil vzduch a obklopoval průsvitnou končetinu, která tu kupku nenápadně posunovala blíže ke svažujícímu se okraji. Straka zpozorněla a její oko zlomyslně zasvítilo. Ti tři dole zatím otevřeli své brašny a ukazovali si nějaké své dětinské poklady. To byla ta pravá příležitost. Pohyb na horní římse se zrychlil, nevábná hromada se posunula o poslední kousíček a za chvíli letěla dolů pořádná lavina neřádstva. Spolehlivě zasypala malou skupinku studentů a napadala jim do brašen, vlasů i oblečení. Jejich rozčílené hlasy se rozléhaly kolem a shora je přehlušoval ošklivý řezavý smích. Tohle se tedy vážně povedlo, pomyslela si straka pobaveně, když opouštěla svou dočasnou pozorovatelnu. A jistý pan profesor si později připomněl, že nesmí té trojici žáků zapomenout zítra zkontrolovat, v jakémže pořádku mají své školní pomůcky. Nepochyboval o tom, že pár zapomenutých kousků smetí se v jejich učebnicích ještě najde. Když se pak vítr znovu probudil a nabral na síle, zakroužil osamělý černobílý pták naposledy nad školním dvorem a obrátil svůj let směrem, kde se černal Zapovězený les. Tmavnoucí hloubkou nebe se ještě ozval krátký stračí smích.
~3~ Tma v lese byla mnohem hustší a pach tlejícího listí mnohem silnější. Nízká oblaka se vítala s přicházející nocí a vítr se vždy znovu vracel, aby s další vervou ohýbal stromy, které se otřásaly a trhaně skřípěly. Přitom sesypávaly na zem další mrtvé listy jako nepotřebné, vybledlé vzpomínky . Straka však nedbala studeného větru ani houstnoucí tmy, neboť lup, pro který se dnes vypravila, zajisté stál za trochu toho vytrpěného nepohodlí. Stromy se zatím nenápadně přibližovaly jeden k druhému a jejich větve tvořily členitou klenbu. Živou a zmítající se. Straka se snesla na zem a hopkala mezi uzlovitými kořeny. A pak se zastavila a s ní se na chvíli pozastavil i plynoucí čas. I vítr se ztišil. Roztáhla křídla. A v lezavé tmě rostl a vlnil se, její nový tvar. Získával člověčí rozměry a ztrácel peří, dokud se zcela nenavrátil ke své lidské přirozenosti. Protáhl se, rozhýbal ztuhlé prsty a přizpůsobil své oči temnému okolí. Chvíli se ještě pohyboval trochu nejistě, ale zanedlouho už splynul s pohybem stínů, vrhaných z větví, a ztratil se mezi vrásčitými kmeny. Srdce mu bilo příjemným vzrušením. Hůlku měl připravenu a blížil se k nim. Museli už být nedaleko. Několikrát se k jeho uším doneslo jejich drsné mručení a výkřiky. A pak je spatřil. Barevné skvrny na vrcholu nízkého třpytivého pahorku. Usmál se. Hleděli na něj a ostře žluté duhovky jim strašidelně světélkovaly. Teď, když byl spatřen, vykouzlil světlo a prohlédl si lépe ta úžasná stvoření. Byli to dva dospělí Nohové. Mohutné krky a hrudníky jim pokrývalo kaštanové a purpurové peří. Svalnatá těla pak rezavá srst. Bělavě žluté dravčí zobáky měli výhružně pootevřeny. Pak rozepjali svá nádherná silná křídla a oba současně vydali varovné zachrčení. Byli připraveni bránit své zlaté hnízdo, ve kterém už leželo jedno veliké vejce. Jeho srdce se při pohledu na ten poklad zaradovalo a oči mu zasvítily touhou. Přišel v pravý čas. Mávl hůlkou, právě v ten okamžik kdy se větší z Nohů pozvedl a vrhl proti němu.
Kouzlo Noha zasáhlo jen natolik, aby jej
odhodilo stranou, ale jeho první útok byl odražen. Pomalu se zastavil a
otáčel se zpátky k vetřelci. Ten mezitím zaútočil na druhého Noha, který
se držel blízko hnízda, aby chránil své drahé vejce. A nehnul se z místa
ani tehdy, když jej naplno zasáhlo omračující kouzlo, jenom se těžce
zhroutil k zemi. Nato větší pták zlostně vykřikl a zaútočil znovu. Zaťal
mu drápy do ramen a tlačil ho, celou svou vahou, dolů. Divoce při tom
tloukl křídly a pozvedal mračna zlatého prachu a hnědého listí. Byl
zaskočen prudkostí, s jakou Noh bojoval. Nemohl použít hůlky a jen se
snažil chránit si rukama hlavu a oči. Klopýtal slepě přes kořeny. Cítil,
jak jej ptačí spáry svírají pevněji a drápy ostřejší nožů se noří
hlouběji a hlouběji. Měl jedinou možnost. Zapomněl na bolest a soustředil
se. Čas se vlekl mezi jednotlivými údery křídel. Pak se Noh zarazil a
zmaten snesl na zem. Z jeho sevření vyklouzl drobný černobílý pták, aby
nejistým letem odplachtil do skrytu vysokého kapradí a zmizel v něm, jako
kapka v moři. Rozzuřený Noh se rozhlédl. Nic v dohledu se nehýbalo. Jen
větve se zmítaly, vítr syčel a okolo zlatého pahorku se rozlévalo
nepřirozené modravé světlo, jaké mívají blesky v bouři. A v jeho svitu
uviděl Noh maličké rubínové kapky, které tvořily nezřetelnou přímku.
Sklonil se a začichal. Pak natočil hlavu a jedno své veliké kulaté oko
zaměřil do spleti krajek z kapradí.
~4~ Zubožená straka seděla ukryta ve vlhkém kapradiní a urovnávala si pocuchaná pírka. Člověk v jejím nitru zatím horečnatě uvažoval. Teď nesměl udělat chybu. Uklidnil svůj dech a připravil se. Když se okolní vějíře kapradin začaly hrozivě rozechvívat, byl už dál než v půli cesty do své lidské podoby. Noh zaútočil bleskově, ale on už jej očekával. Magický paprsek rozčísl vzduch a žluté ptačí oči zesklovatěly. Veliké tělo podkleslo a Noh znehybněl. Oddechl si. Namáhavě vstal a zkontroloval škody, které utrpěl. Nezdály se mu být tak hrozné, jak by napovídalo bolestivé cukání v ramenou. Věnoval tedy pohrdavý pohled poraženému ptáku a vydal se k opuštěnému hnízdu, aby si vyzvedl svou cennou trofej. Spěšně pak opustil své omráčené protivníky, zhasil světlo a pahorek se znovu ponořil do tmy. Když zamířil známou cestou k domovu, byl už v docela povznesené náladě. Přemýšlel jen, kam by si svůj těžký a křehký poklad dočasně ukryl, neboť cítil, že odnést ho pěšky až do Bradavic, by teď bylo nejspíše nad jeho síly. Ještě by mohl potkat tu směšnou přerostlou horu špíny - Hagrida a neměl ani za mák chuti poslouchat jeho přihlouplé řeči. Vyhlédl si tedy jeden prastarý strom s obrovskými boulovitými kořeny, aby pod nimi ukryl vejce. Zahrnul je zeminou a listím. Nakonec nad svou skrýší vyřkl odpuzovací zaklínadlo, které způsobilo, že se stromový velikán podivně zmenšil a jaksi zprůhledněl, takže se všechny okolní stromy najednou zdály mnohem hmotnější a zajímavější. Usoudil, že takové opatření postačí. Zatím už se snesla tmavomodrá noc a ještě více se ochladilo. Rozsvítil tedy svou hůlku, aby si posvítil na cestu. Teď už se nemusel skrývat. Odcházel jako vítěz a v duchu už připravoval, s nezbytnou pomocí vzácného vejce, svůj další skvělý lektvar. Snad to způsobila euforie z vítězného střetnutí, nebo snad únava a zranění otupily jeho obezřetnost. Kráčel zamyšlen, ohlušen větrem, všudypřítomným vrzáním a šustěním větví. A tak tedy nepostřehl, že jde vstříc nebezpečí horšímu než tomu, jaké pro něj představoval párek rozhněvaných Nohů. Z temného jezera noci vystoupil přízrak. Mozkomor. A on si ho všiml, až když už bylo zatraceně pozdě. Zarazil se uprostřed kroku, dokonale zaskočen. Jak se sem dostal ? Je to jen náhoda ? Že by ho poslal sám... ? Ale proč, byl jsem přece tak opatrný! Uvažoval chvatně, ale stálo ho to jen další drahocenné vteřiny. A mezitím v něm nenápadně a hrozivě rostl známý pocit. Tísnivý strach. Mozkomor zatím stál nepohnutě. Do jeho pláště se však opíral vítr, takže se zdálo, že už se k němu dychtivě napřahuje. Potřeboval ochranné kouzlo. Okamžitě. Avšak zoufale potřeboval také jednu, alespoň jednu jedinou, doopravdy šťastnou myšlenku. Zapátral ve své paměti. Byla tam však jen temná, smutná pustina. A mozkomor se doopravdy hnul. Zamrazilo ho. Jeho zlý sen se zhmotnil. Necítil se být připraven na takové střetnutí. Zapátral znovu ve svých vzpomínkách, ale nenacházel nic, co by mu mohlo pomoci. Jen samé hrozné a bolestné chvíle, ošklivá selhání a léta nenávisti. Pak pocítil první lechtavý dotek vlající kápě. Neměl dost času, aby se přeměnil a pokusil utéci. Mohl už pohlédnout zcela zblízka do ploché, svraštělé a bezbarvé tváře, s černými otvory namísto očí a propadlou jámou namísto úst. Úst bezedných a lačných. Pochopil, že chtějí své smrtící políbení. Hlubina mysli je zrádná pokladnice, ale také umí kouzlit s časem. Uprostřed černých truchlivých vírů se najednou zaleskl maličký svítivý kamínek. Uchopil jej opatrně a zvědavě pohlédl do jeho záře. Byla to vzpomínka, kterou pohřbil už před mnoha lety. Políbení. To bylo to klíčové slovo. Byl ohromen, ale přesto se vzchopil natolik, aby vyřkl zaklínadlo a vyvolal svého ochránce. Z jeho hůlky vytryskl stříbrný pramen. Potlačil všechny mučivé připomínky na onen strašný den a soustředil se jen na krátký, kouzelný okamžik na jeho sklonku. Její políbení. To ona teď stála mezi ním a smrtí. A tak, jak jej tehdy ochránila před nejhorším ponížením, ochránila ho i tentokrát. Mozkomor se stáhl a vítr jej odvál. Zbylé dvě postavy osaměly. Její oči, dříve tak živě zelené, zářily nyní chladným stříbrem a její tvář byla jen o maličko hmotnější, než neklidné povětří. Natáhl ruku, aby se jí dotkl. Její průsvitný zjev se však už začal rozpadat na mlžné paběrky, které, tak rychle, pohasínaly. Osaměl zcela. Nevěřícně hleděl na svou hůlku. Nemohl uvěřit tomu, co bylo před maličkou chvílí naprosto zřejmé... Chyběla mu. Přesto jak moc se snažil zapomenout. Dokázal si to všechno upřímně přiznat až dnes. Opuštěn v mrazivém podzimním lese, pod slepými a hluchými stromy. Rozčarován tímto poznáním, otočil se a vydal znovu na cestu do svého pochmurného příbytku. Chtěl by zůstat chvíli sám , se svojí šťastnou myšlenkou, ale tušil, že se zase brzy vrátí... ti dva. Jeho nejhorší noční můry. Jeden z nich ji miloval a druhý zabil, ale oba mu tu ženu vzali. A tak, jak se pomalu přibližoval k okraji lesa, duši mu zas kradmo zabydlovala jeho černočerná společnice. Nenávist. Přesto, když křídla straky brázdila tmu nad spícím krajem, nebyl její hlas plný vzteku, ani nepřipomínal smích, ale zazníval teskně - až k pláči.
~5~ Když se pak ráno rozhlédl po své třídě, jeho hnědé oči se zastavily u povědomě zelených očí malého chlapce. Jejich barva ho dráždila více než kdy jindy a jeho zlomyslná společnice byla stále s ním. A proto řekl jen: „Nepředvedete nám, jak jste se dnes připravil na vyučování, pane Pottere?“ A s těmito slovy přešel až k němu a vysypal mu obsah školní brašny na lavici. K jeho velkému potěšení se z ní, kromě svitků pergamenu a knih, vysypalo také něco málo špinavého peří a suchého listí. Chlapec viditelně ztuhl. „Co má být tohle ? Přespáváte snad v sovinci, Pottere?“ zeptal se jízlivě. ~konec~
Pokračování: Snape-ism II
|
HARRY POTTER, characters, names and related indicia and WARNER BROS.,
shield logo and related indicia are trademarks of Warner Bros. TM & © 2003.
Harry Potter Publishing Rights © J.K.R.