Alena's Alan Rickman Page - INTERVIEW

     
ZPĚT na stránku Interview
   
 
 

 
Interview přeložila Zitta
Dalo to dost práce a proto tento překlad, ani jeho části, nepoužívejte bez našeho svolení. Anglický originál pochází ze stránek
The Unofficial AR Page. Za povolení jeho překladu děkuji autorce jmenovaných stránek Suzanne! Thank you very much!

     

     
Setkání s Alanem Rickmanem se dotýká srdce

Ecran Total Magazine – březen 1998

Bylo to v prostředí pětadvacátého Bruselského mezinárodního filmového festivalu [1998], přesněji v jedné z lóží divadla Theatre de la Toison d’Or, kde jsme měli to potěšení setkat se s Alanem Rickmanem. „Divadlo je kouzelné místo,“ pozdravil nás, když vešel, s úsměvem ukrývajícím svá tajemství.

Byl už děsně zkaženým šerifem z Nottinghamu, odhodlaným irským vůdcem, přízračným a neobyčejně sympatickým manželem a dokonce i Rasputinem. Na festival přijel, aby světu předvedl nový aspekt svého talentu, první celovečerní film, na kterém pracoval jako režisér – Zimního hosta. Zimní host je pozoruhodný film zmrzlých plání, překrásných výjevů, podmanivých postav a křehkých citů, který si nadto z Bruselu odnesl cenu publika.

ETM: Stále víc a víc herců touží postavit se na druhou stranu kamery. Teď jste se k nim přidal i vy. Mohl by jste říct, co vás k tomu vedlo?

AR: Vždycky byli herci, kteří přesedlali na režírování. Jen pomyslete na Orsona Wellese, Roberta Redforda, Dennise Hoppera... Myslím, že je to tím, že prostě chceme „psát“. Při hraní v různých filmech máte možnost pozorovat režiséry. Je to jako být na filmovém kursu. Možná se nenaučíte vše o ohniskových vzdálenostech, no dovíte se mnoho o způsobu práce v terénu, na místě. Kromě toho, herec má rád, když se k němu chovají jistým způsobem, rád má jistý druh práce. [Protože herec musí] vše uspořádat, pozorovat, zachytit... tuhle práci, která se vyvíjí a skrývá se před ním. [A] tohle zřejmě závisí od každého jednoho režiséra, od jeho osobnosti a představy.

ETM: Už jste režíroval divadelní verzi Zimního hosta. Teď režírujete film. Je to především kvůli jeho tématu?

AR: Vůbec ne. Je to spíš přátelstvím mezi Lindsay Duncanovou (s kterou dělal na Nebezpečných známostech pro Královskou shakespearovskou společnost) a mnou, tím víc, že tahle práce je věnovaná její matce. Seznámil jsem ji s Sharman MacDonaldovou (autorka/scenáristka). Vážně jsem nevěděl, co se z té práce vyklube. Nesnažil jsem se ji ani vést, od začátku jsem však hlídal směr, kterým se ubírala. Stál jsem při jejím zrodu a měl jsem zájem na tom, aby uspěla. Jak plynul čas, uvědomil jsem si, že to je práce, která mě fascinuje víc a víc, protože... [její?] režírování bylo něco, co jsem prostě musel udělat... No téma taky sehrálo svou roli. Tenhle film nemluví jenom o zmrzlém moři, ale o všech generacích. Je to kousek života všech postav, možná taky toho našeho. Jak se blížíme roku 2000, nehledíme stále kupředu, no stejným dílem se obracíme do minulosti. Myslím na to stále víc.

ETM: Kdo je ten skutečný „zimní host“? Smrt, tak blízká mnohým z těch postav? Smutek hlavní postavy Frances (Emma Thompsonová)? Její osamělost a osamělost její matky? Znovuzrození života? Nebo lásky?

AR: Vím, že pro Sharman MacDonaldovou je to smrt. Pro mě je to spíš Frances, která tráví hodně času na pláži, hledáním něčeho nebo někoho v mlze. Někoho, koho si představujete, no nevidíte. Frances se rozhoduje nesmutnit, neodjet pryč, no přijmout svou odpovědnost tam, kde je, zamyslet se nad svým vztahem s matkou a smířit se s ním. Pro mě je zimní host chvíle, nebo několik, v životě každého z nás, kdy se octnete tváří v tvář těžké volbě a kdy musíte rychle vyrůst.

ETM: Ale každopádně, motiv smrti je důležitý...

AR: Je to jeden z motivů, které jsou rozvinuty. Já však především moc doufám, že tenhle film je ódou na život a že je optimistický a zábavný.
 
 

     

Nahoru