Šok a respekt (volný překlad) 

Alan Rickman nás téměř přesvědčil, že je běžným pracujícím hercem.

V nově natočeném filmu Bottle Shock, který byl nedávno uveden v kině, je tento herec vyzván k tomu aby ztvárnil charakter podnikatele s nepohodlným životem.
Film vypráví opravdový příběh Stevena Spurriera, britského expata (člověk vyslaný firmou do cizí země), dodavatele vín, žijícího v Paříži v polovině sedmdesátých let. Spurrier je někdo koho může hrát pouze Rickman: nezaujatý snob, schopný představit začínající Kalifornský vinný průmysl. Role požaduje: Rickman musí jíst KFC a řídit Gremlin.
Ano, je to ten ironický herec s medovým hlasem a odtažitým chováním, který elegantně hrál romantické charaktery 19. století i zločince z 21.století. Toto je herec, který je doma na Brodway, v Londýnských divadlech, stejně jako v kultovních komediích. A přesto, jak sám říká, mu práce na Bottle Shocku připadla vyzývavá a inspirující.

Cover Strory Alan Rickman

Většina z nás si pamatuje první povšimnutí si tohoto herce. Pro ty šťastnější z nás to bylo v Les Liasons Dangereuses na Brodwayi v roce 1987. Někteří si jej pamatují z Die Hard, kde hrál šarmantního zloducha Hanse Grubera. V roce 1990 si celá řada z nás uvědomila, když jej viděla v Truly madly, deeply, jako velmi roztomilého ducha, že vidí nového skvělého herce hlavních rolí. Jeho plukovník Brandon z Sense and Sensibility (1995) potvrdil jeho přitažlivost. Ale zrovna když jsme si jej zařadili jako typ vášnivých romantických hrdinů, objevil s Galaxy Quest a získal celou řadu nových fanoušků díky svému komediálnímu talentu.
V posledních deseti letech, hraje komplikovaného zloducha profesora Snapa ve filmech o  Harry Potterovi, kterému dává podobu více srdcebolnou (heartache) než ďábelskou, hraje muže, který má všechny talenty s výjimkou toho, který by mu získal obdiv jeho studentů.
Ve filmové verzi Sweeney Todda  z roku 2007 hraje Soudce Turbina, kterého Rickman vidí, spíše jako lstivě chladného než otevřeně ďábelského.
Rickman nedávno mluvil s Back stage (zákulisí – asi název redakce časopisu) o vztazích mezi herci a režiséry,  o svých prvních hodin herectví a o podhodnocení Amerického divadla.
 

BS: Za jak dlouho poté, co dostanete scénář si začínáte vytvářet postavu??

AR: Víte, obávám se, že o tom co dělám vím stále méně. Vím jen, že jsem tak dobrý jako je dobrý scénář, když často je ten „blbej scénář“ (asi myšleno ve srandě) lepší než já. A tak, při čtení scénáře je důležitou části rozhodování situace, kdy mi na každé stránce vyskakují představy a nápady, a já mám chuť se jich držet. Když mluvíme o filmu, čím více mám zkušeností, tím více čekám na interakci s ostatními herci a prostředím, ale zase nechci znát úplně vše, aby tam zůstala nějaká část „nevědomí“ (velmi volně přeloženo:_( )

BS: Takže interakce začíná při prvním společném čtení scénáře??

AR: Nemyslím, že to proběhlo takto. (pozn. u Bottle Shocku). A také, jako režisér bych to takhle nikdy neudělal. Nikdy bych nenechal sednout lidi kolem stolu a řekl jim: „nyní nastala situace kdy máte dokázat, že jste ti praví pro tuhle práci“, příšerné. Nikdy jsem tomuto způsobu nevěřil. My se do toho vždycky nějak přirozeně dostaneme,…Budu v Londýně režírovat hru (Creditors, od Strinberga), a nemyslím si že u toho bude ta společná čtená část.

BS:  Když se s režisérem úplně správně nepohodnete, co děláte, nebo říkáte??

AR: Po pravdě, závisí to hlavně na tom s kým pracujete. Když jsem hrál Hamleta (1980), dělal jsem ho s Robertem Sturuou ze společnosti Rusaveli pocházející ze (sovětské) Gruzie. Ruští režiséři mají kompletně jinou tradici, takovou, kde režisér je bůh a herec pouze jeho nástroj. Vyjednával jsem s ním  o našem vzájemném vztahu. Spolupracoval jsem také na hře s Yukio Ninagawou (Tango at the end of Te Winter v Londýně 1990), opravdu vynikajícím japonským režisérem, to bylo úplně jiné. Spolupráce s Howardem Davisem na Private Lives a Les Liasons Dangereuses byla velmi demokratická, což je většinou v britských divadlech už po mnoho let. Obvykle není moc zkoušek, takže vše probíhá spíše konverzací. To byl právě hodně velký šok pro Roberta Sturua, že herci mají svůj vlastní názor. Mám ho rád, je to skvělý člověk, nejen proto, že se dokázal adaptovat na tuto kulturu a daří se mu v ní.

BS: Jako režisér Creditors necháte herce pracovat  také tímto způsobem? Nebo jim do toho budete zasahovat?

AR: Tak to opravdu nevím. Vím jen jaký máme prostor. Takže asi přijde čas kdy řeknu: „Bylo by lepší kdybychom se zaměřili na to jak využíváme prostor“..a později si řekneme :“zkusme se podívat na využití tohoto konkrétního místa tady..“. Ale možná to najdou i beze mě. Já bych nikdy neřekl: „Sedni si tam, stůj tamhle..atd.“

BS: Jak jste vytvořil svou postavu v Bottle Shocku, čekal jste na kostým?

AR: Kostým je velmi důležitý, je to věc číslo 1. Cítíte ho úplně jinak na svém těle. Není volný, je těsný. A jelikož on pochází z určité Britské společenské skupiny, což znamená, že nic nemá vliv na to co si obléká, takže si ve stostupňovém vedru v Nappa Valley obléká vlněný oblek s kravatou, ponožky a boty.

BS: A Gremlin.

AR: A auto Gremlin. A to je základem vaší postavy. Je to část jeho nekompromisního postoje k cizí kultuře ve velmi Britském stylu. „Přistál jsem, jsem zde, znovu vás vlastním“. Je symbolem v určitém smyslu, symbolem zasazeným do tohoto cizího světa a vy sledujete jak s tím zápasí, což je důvod proč jsme Randy (režisér Randy Miller) a já často probírali právě ty momenty kdy objevuje cizí jídlo, řízení cizího auta atd., pozorujíce ho, jak na to reaguje a přitom to nikdy nepřijme za vlastní.

BS: Řekněte nám něco o vašich prvních hereckých zkušenostech a o přijmutí do Royal Academy of Dramatic Art?

AR: Takže, Chodil jsem do školy (Lattymeer Upper School), která je v rámci Anglie hodně moc zaměřená na divadlo. Takže jsem hodně hrál divadlo ve škole. A měl jsem také mimoškolní společnost, kde jsem dělali hodně her, ale pouze jsme je četli – sice v kostýmech a dobře nacvičené, ale stále to bylo jen čtení. A probíhalo to tak: Coriolamus jeden týden a Chalk Circle druhý týden (směje se). Ano, hodně poučná zkušenost. A potom  jsem navštěvoval uměleckou školu, takže tady jsem měl trochu pauzu, následně jsem několik let pracoval v designu a pak jsem si konečně řekl: „Teď je ten správný čas“.

BS: Pamatujete si svůj pohovor do RADA?

AR: Mám ji vypálenou v paměti. Ano, pamatuji. Prošel jsem dvěma. Měl jsem v té době už grant pro uměleckou školu, nemohl jsem využít vládní podpory, takže jsem měl pohovor na stipendium. Na poprvé? Předvedl jsem Richarda II a kousek ze hry Jamese Saunderse „A Scent of Flower“ (Vůně květiny). A na druhý pohovor jsem měl  The Relapse – komedie od Vanburga, a Long Day´s Journey Into Night.

BS: Byl Vás hlas tak skvělý odjakživa, nebo se na něm podílí také hodiny v RADA?

AR: Můj hlas.  Já opravdu nevím, já slyším něco kompletně jiného než všichni ostatní. Ne, můj hlasový učitel byl v neustálém rozporu. A také všichni lidé zabývající se dikcí. Obrovský problém. Můj tehdejší učitel Michael McCallion – není už bohužel mezi námi, ale je to autor vynikající knihy o hlasu a mluvení na divadle - říkal mi: „Zníš jako kdyby tvůj hlas vycházel z hloubky odpadní trubky“, takže upřímně, měl jsem na čem pracovat.

BS: Anketa BBC nedávno volila nejlepší mužský hlas a vyšlo jim, že je to mix vašeho hlasu a hlasu Jeremy Ironse.

AR: Hey, ho! (Směje se)

BS: Řekněte nám o vašem prvním angažmá?

AR: Takže když jsem opustil dramatickou školu, měla herecká unie velký vliv – alespoň do určité míry, což už dneska neplatí, o velkou část z tohoto vlivu Unie už přišla. Když jste odešel z dramatické školy, získal jste 44 týdnů na svou (equity card – nepovedlo se mi zjistit co je??), po které jste musel pracovat v regionálních divadlech, nebylo možné jít hned na West End, k filmu, nebo do televize. To znamená, že ti z nás, co tehdy ukončili školu dělali hodně moc příšerné práce v regionálních divadlech. Tyto velké statečné produkce nás pravda velmi mizerně obsadili, ale na druhou stranu jsme získali hodně moc základních zkušeností, aniž by nás smetla kritika. Nyní je to daleko těžší pro mladé začínající herce, protože už nejsou unijní omezení. Dnes herec v Anglii nemusí být dokonce ani členem unie. Můžete jen tak přijít do West Endu a  říct: „Chci hrát“ (smích)

BS: Takže máte zkušenosti z regionů…

AR: Pracoval jsem v regionu všeho všudy dva roky. Pak jsem produkoval hru Cena Johnsona „The Devil is An Ass“ na Edinburgském festivalu, což vedlo k tomu, že jsem v pozdních 70tých letech docela rychle odešel do Royal Shakespeare Comedy. Můj život se hodně změnil, dělal jsem nějaké hry v Londýně, které mě zavedly do Royal Court, které považuji za svůj spirituální domov. Na základě práce pro Royal Court Theathre jsem dostal nabídku zpátky do Royal Shakespeare Comedy, ale přišla příliš pozdě. Následovaly „Les Liasons Dangereuses“, které mě nakonec zavedly na Brodway a výsledkem toho všeho bylo, že mi nabídli film. Takže vidíte souvislosti…

BS: Jak a proč je pro vás Royal Court spirituálním domovem?

AR:  Protože, RC je jednoznačně domovem scénáristy; není to o hercích. Samozřejmě je to také místo, kde nějaký čas působil Ollivier. Divadlo je plné skvělých herců a jeho historie je naplněna skvělým hraním. Ale základním kamenem je zde práce se scénáristů a začínajících scénáristů. Diskuse je vedena vždy především o hrách a o vývoji nových scénářů, jak domácích, tak zahraničních, neboť náš záběr je široce mezinárodní.

BS: A když se podíváme na RSC?

AR: Royal Shakespeare Comedy se samozřejmě zaměřuje především na Shakespeara, i když si za ta léta vytvořila vztah k novým hrám. Ale je to především divadlo, kam jsem už od školních let chodil na Judi Dench, Dianu Rigg, Iana Richardsona a Paula Scofielda, z těch nejlevnějších sedadel na bydílku sledovat kouzla.

BS: Říkal jste si tehdy „tohle bych jednou chtěl dělat“

AR: No, část ze mě sice vždycky věděla že je to co chci dělat, ale nějaký hlas mi říkal, „ je tady plno jiných věcí se kterými se musíš vypořádat první“, což byla umělecká škola. Když jsem poprvé režíroval, cítil jsem jak využívám určitý potenciál, který jsem rozvíjel na umělecké škole. Díky tomu se mi jednodušeji komunikovalo s designéry, produkcí, kostyméry atd. A to je pro mou práci režiséra klíčové.

BS: Jak obsazujete??

AR: Hodně chodím do divadel. Vidím vše co se v Londýně hraje. Jsem navíc viceprezident RADA, mám velice výrazné povědomí, pokud ne znalost, o všech mladých hercích v Londýně. A proto myslím, že jednoduše odpovědět lze takto: kdybych měl obsadit hru plnou 19ti až 22tiletých, tak bych se snažil poznat s mladými herci.

BS: Učíte?

AR: Ne, opravdu spíše ne. Co dělám je, že čas od času pořádám otázko-odpovědní semináře, naplněné k prasknutí studenty herectví, a prostě si povídáme. Oni pokládají otázky, já říkám, „tohle je můj pohled na věc“ a za několik hodin to ukončíme. Nevím, jak tomu říkat, třeba předávání zkušeností.