Alan Rickman umí být svatým, ale zlo mu někdy sluší
Robert W. Butler
Kansas City Star, 24.12.07

Alan Rickman není špatný chlap. Jenom často hraje padouchy.

Takové, jako byl Gruber v Smrtonosné pasti, Marston v Quigleym u protinožců a šerif z Nottinghamu v Robinu Hoodovi: Králi zbojníků.

A teď tenhle uhlazený Brit s hlasem jako hedvábí ztvárňuje zločinného soudce Turpina v novém muzikálu Tima Burtona Čertovský holič z Fleet Street, který měl v pátek premiéru. Nespravedlivě v něm odsoudí chudého holiče na pobyt v australské trestanecké kolonii, aby se tak mohl zmocnit jeho ženy.

„Jestli se podíváte na moje filmy, najdete v nich víc kladných postav než ničemů,“ prohlásil z Londýna šedesátiletý Rickman do telefonu. „V Opravdově, šíleně, hluboce jsem přece byl dobrý – přímo svatý. A v Sněhovém dortu jsem fakt už nemohl být lepší. No i tak je to všechno nakonec o tom, jestli je ta postava zajímavá. Jestli je dobrá, zlá, nebo něco mezi, na tom nezáleží. Je bláznovstvím soudit svou postavu. Vždycky musíte přijat její vlastní motivy a důvody.“

Nu, dobrá. A jak to bylo s tím zpíváním?

„Doma v koupelně jsem přímo hvězda. A jednou jsem hrál ve hře, kde jsem musel zazpívat jednu sloku. No nic takového, jako je Čertovský holič, jsem ještě nedělal – to je zpěv v jednom kuse. Šel jsem na to opatrně a dal jsem si poradit. Bylo to děsné, ale takovým tím správným způsobem.“

Rickman tvrdí, že po dokončení je z tohoto krváku plného pomsty, masových vražd a kanibalismu naprosto unesen. Podle něj se nejenže muzikálu Stephena Sondheima vyrovná, ale v některých aspektech jej i předčí.

„Nějací lidé, co se v hudbě vyznají, mi řekli, že když ho viděli, bylo to poprvé, co skutečně slyšeli ty skladby. V divadle je totiž slyšet spíš zpěv, zatímco tady si můžete plně vychutnat Sondheimovy skvělé melodie a orchestraci. Vím, že je to moc dobré, protože během synchronizace jsem musel prostě dva dny jenom sedět a poslouchat sama sebe, jak zpívám. To úžasné na tom bylo, že ani hudba ani text mě nikdy neomrzely. Pořád jsem si říkal, ‚to je báječné... slyšíš, jak se ty noty kladou jedna na druhou? A jak ty slova krásně za sebou následují...‘ Myslím, že se na to dokážu podívat objektivně a můžu vám říct, že je to prostě úžasné.“

Jestli by mu Stephen Sondheim nabídl roli ve filmové verzi dalšího svého muzikálu, dal by si říct?
„Nejdřív by mi musel přehrát nejvyšší tóny, které bych musel zazpívat. Pokud bych si nemusel něco přiskřípnout, abych je ze sebe dostal, fajn.“

Další věcí, která se Rickmanovi na práci na Čertovském holiči líbila, byly kulisy, postavené na placu v England’s Pinewood Studios.

„Ještě jsem neviděl, aby pozadí k filmu bylo z řemeslné i umělecké stránky tak náročné jako ulice Fleet Street,“ říká. „Normálně se postaví prostě roh ulice a filmuje se na něm. Tim Burton ale požádal produkci o kompletní okolí, takže kamera mohla švenkovat v pekařském krámku paní Lovettové kolem dokola.“

Někteří herci tvrdí, že na to, aby se do role dokázali vžít, potřebují kolem sebe vidět kulisy a kostýmy. Rickman s tím souhlasí – do jisté míry.

„Jasně, pomáhá to. Ale možná ani moc nezáleží na tom, co vám postaví za zády, když se při hraní zaměřujete na kameru a kolem ní pobíhá na sto padesát lidí v džínech a tričkách. Na hraní ve filmu je těžké právě to, nevybočit z role za těchto okolností.“

Rickman začínal jako divadelní herec a říká, že by se na prkna rád vrátil. Kvůli své filmové kariéře ale na divadlo neměl čas téměř posledních pět let. „Divadlo byl můj život. Myslel jsem, že když budu mít štěstí, zůstanu v něm až do důchodu. A pak přišly filmy.

Dramatik Peter Barnes přirovnává divadlo k olejovým barvám a film k vodovým. To první děláte pomalu a metodicky, to druhé velice rychle.

Filmování většinou zabere pár týdnů hezky soustředěné práce. No nedá se to srovnávat s divadlem. Jestli se mu upíšete na nějakých šest měsíců, máte štěstí, když si uhlídáte zdraví. Film i divadlo mě oba hrozně baví, ale těžko je sladíte – film vás chce zítra, divadlo zase na nejbližšího půl roku.“

Rickman se na nedostatek práce nemůže stěžovat, ale nebere ji jako samozřejmost.

„Nejsem zrovna poklidný typ. Každý den jsem hladový.“

Říká to, zatímco zírá na seznam vánočních dárků, které ještě musí nakoupit.