Rickman za to stojí
Sean French, GQ – září 1991

Alan Rickman vytvořil dva z nejstrhujících padouchů let osmdesátých, které se zápornými postavami jen tak hemžily. Prvním byl Valmont, zvrhlý, manipulační svůdce ve hře Chistophera Hamptona Nebezpečné známosti, která zaznamenala obrovský úspěch v Londýně i New Yorku. Tím druhým uhlazený mezinárodní zločinec Hans Gruber ve Smrtonosné pasti, pohrdající upoceným hrdinstvím svého od hlavy k patě amerického protivníka Bruce Willise.

Rickmana dříve důvěrně znali divadelní fajnšmekři, známým byl i díky dalšímu svému ničemovi, komickému a protivnému Obadiahu Slopeovi v seriálu BBC Barchesterská kronika, ale úspěch jeho prvního filmu Smrtonosná past mu přinesl úplně odlišný stupeň slávy. „Nebyl jsem připraven na tu reakci. Letěl jsem do New Yorku na předpremiéru a diváci se postavili a jásali a házeli věcmi do plátna. Do toho kina jsem prostě vešel jako někdo s lístkem a když jsem vyšel ven, nemohl jsem se dostat k autu. Na vánoce jsem s kamarádkami jel do Anguilly. Jste tam na tom mrňavém západoindickém ostrůvku a každý ví, kdo jste. Nejste Alan, jste ten chlápek ze Smrtonosný pasti.“ Rickman však hrál i slušné postavy – ze Smrtonosné pasti si to namířil přímo do Lednového muže. „Tak v tom jsem hrál někoho dokonale hodného – Kevinova výstředního souseda odvedle,“ říká. A přes všechnu hrozivost a palčivou prudkost, co vyzařuje na deskách i na plátně, ve skutečnosti je Alan Rickman roztržitý, vlídný, rozcuchaný a mírně „medvědovitý“. Jeho hlas je ovšem obdivuhodným nástrojem – hluboký, hladký a uvolněný až k malátnosti, s křehkými stopami hudby. Budí dojem, že k tomu, aby zodpověděl mé dotazy, musí své hlasivky nejdřív nastartovat.

No přes všechny kladné postavy, které hrál, si ho lidé pamatují spíš jako chlípného Angela ve hře Oko za oko a jeho hlavní roli v divadelní versi Mefista. Dokonce i jeho milé postavy mají v sobě něco temného; zlo v podání jeho padouchů je zas křivolace inteligentní a kouzelné. Jedna z Rickmanových obdivovatelek charakterizovala jeho neobvyklou přitažlivost těmito slovy: „Na první pohled není hezký; je téměř ošklivý. Když však hrál Valmonta, díky něčemu ze své vášně a inteligence byl neuvěřitelně sexy.“

Dle vlastních slov, po pěti stech předvedeních ho síla téhle postavy, která ničí lidi kolem a pak i sebe sama, téměř pohltila. „Jakoby to tak trochu přestalo být hrou a stalo se událostí – především na Broadwayi. Lidé tam přicházeli s takovými očekáváními, že každou noc jsem musel zdolat téměř Everest. Jste prostě tam a hýbáte s obecenstvem tak, jak Valmont hýbal s ostatními postavami. A když noc co noc hrajete někoho tak sebezničujícího, nemůžete zabránit, aby se vám nedostal pod kůži. Tělo někdy neví, že lže. Vy to víte od krku nahoru, no ten zbytek tím skutečně prochází.“

Přechod od tohohle k hollywoodskému velkofilmu byl jako dovolená. „Bylo to jako zapnout si v hlavě vysavač a nastavit ho tak, že prostě všechno vyfouká ven. Bylo to příjemné, pracovat úplně jiným způsobem. Valmont měl hrozně komplikovanou psýchu, co se rozhodně nedá říct o Hansi Gruberovi – podstatou jeho psýchy bylo: ,Dej mi své prachy – a hned!‘“

Rickman se ke hraní dostal poměrně pozdě. Do RADA šel, když mu bylo šestadvacet let po tom, co nejdřív studoval design v Chelsea a na Royal College of Art a pracoval v Soho jako grafický návrhář. Svého pozdního vstupu do téhle profese nelituje. Klidně mluví o tom, že přišel, když byl citově připraven potýkat se jak s jejími tlaky tak i výhodami, které přináší. Tváří v tvář otázce, jestli je celebritou, odpovídá: „Líbí se mi, co se stává, když čtete nějaký scénář: jestli jste jako herec na zkoušce nebo na placu dost šťastný a dost otevřený, něco se mezi vámi a tím scénářem stane. A to se mi líbí, líbí se mi jak to do sebe vše zapadne. A co se toho ostatního týče, uvědomíte si, že tu limuzínu vám přistaví jen dokud se film prodává.“

V posledních pár letech jsme o Rickmanovi moc neslyšeli – teď však budeme mít možnost ho vidět v hezké řádce rolí. Díky rozdílným dimenzím svého úspěchu si může dovolit brát různorodou práci neformálními podniky počínaje a dobře zaplacenými rolemi v hollywoodských velkofilmech konče. Když jsem se s ním setkal, právě se motal svým děsivě úhledným bytem v londýnském Westbourne Grove a připravoval se na odjezd do Los Angeles na premiéru Krále zbojníků Robina Hooda v hlavní roli s Kevinem Costnerem – a ním samým jako šerifem z Nottinghamu.

Natáčení filmu v Anglii prý bylo plné roztržek mezi režisérem, hlavní hvězdou a studiem, Rickman o něm mluví jen nejasně. Je jeho šerif z Nottinghamu dalším elegantním zlosynem? „Ale vůbec ne,“ odpovídá při vzpomínce na mnohem teatrálnějšího, prskajícího, přehnaně zlého lotra tak odlišného od intelektuálních manipulátorů, na které jsme již u něj zvyklí.

Rickman taky účinkuje spolu s Juliet Stevensonovou a Michaelem Mahoneym v nedávně uvedeném filmu Opravdově, šíleně, hluboce, napsaném a režírovaném Anthonym Minghellem. Hraje tady mrtvého muže, který se vrátí, aby hlídal svou milou. Produkovala ho sice BBC, ale z premiéry v USA si odnesl mnoho chvály na svou adresu. „Označili ho za Ducha někoho, kdo má v hlavě mozek,“ říká Rickman.

A tenhle měsíc má premiéru Zavři mé oči, příběh Stephena Poliakova o osudem pronásledovaných milencích, kteří jsou shodou okolností bratr a sestra. V tomhle filmu, na první pohled vypadajícím jako naleštěná televizní komerčnost na téma incest, je Rickman vítaným strohým osvěžením v roli paroháče Sinclaira, tajemného městského machra, který čte Prousta a je střídavě zlověstný a vlídný. Rickman využil svého designérského zázemí a v úzké spolupráci s kostýmáři a produkčními vytvořil postavu, která se nedá zařadit do žádné z tradičních společenských tříd. „Nechtěl jsem, aby o něm lidé zjistili cokoli z toho, kde bydlí a s kým se přátelí.“ Jeho předvedení postavy, co na papíře vypadá tak plytce, bylo uchvacující a přidalo jí nový rozměr.

Asi nejpoutavějším je teď jeho účinkování ve hře Tango na konci zimy, která se po představeních uvedených na Edinburském festivalu přesouvá na West End. Tango je první produkce velkého japonského režiséra Ninegawahy v angličtině a Rickmanova první jevištní role po tom, co před čtyři lety odešel z Nebezpečných známostí.

To však neznamená, že Rickman se během těch let k divadlu ani nepřiblížil – ve svém volném čase režíroval jevištní show Ruby Waxové.

Jak se mu daří kontrolovat tak různorodou kariéru?

„Nikdy jsem nebyl schopný nalinkovat si život. Jenom bloumám od jednoho váhání ke druhému,“ směje si, zjevně nesužovaný tou nejistotou. „Je to prostě věc toho, na který píseček se vyškrábu příště.“