Rickmanovo dítě
OD PENELOPY DENINGOVÉ, THE IRISH TIMES, 3.1.1998

V Americe nejoblíbenější Evropský padouch se stal režisérem přímočarého filmu, jehož počátky se zrodily v roce 1980, přerostly v divadelní hru, a nakonec se dostaly až na filmové plátno. Alan Rickman, "neobvyklý druh herce", mluví s Penelope Deningovou.

Alan Rickman vkráčí do místnosti, neuspořádané studovny, upoutá vás přimhouřenýma očima, římským nosem a ohrnutým horním rtem, což ho v Americe učinilo nejoblíbenějším Evropským padouchem - obzvláště mezi dámami. Nerad poskytuje rozhovory, ačkoliv co na mě zpočátku působí jako pohrdání, mě vzápětí překvapí jako projev chronické stydlivosti.

Zkrátka, Alan Rickman není obvyklým typem herce. Mluví potichu, přesně. Jemné ruce, v rozporu s drsnou tváří navíc dovršenou postupující pleší, a když mluví pohybuje zápěstím tak delikátně jako chrámový tanečník. Vůbec není překvapením zjistit, že začal jako umělec, grafik, poprvé na škole umění v Chelsea, poté na Královské univerzitě - ačkoliv odešel rok před ukončením svého titulu MA (magistr) - dalších několik let pracoval než získal stipendium na RADA.

Ale my zde nejsme, abychom diskutovali o jeho záviděníhodné kariéře herce, ale o jeho prvním pokusu coby režiséra. Ačkoliv Zimní host již získal výbornou kritiku, poprvé na Filmovém festivalu v Benátkách, poté na Mezinárodním filmovém festivalu v Chicagu, kde získal hlavní cenu; je Rickman ostražitý a když mu říkám, jak moc pohnul mými city, věnuje mi letmý úsměv a vděčně pronese "děkuji".

Jeho sebeochrana není možná tak překvapující. Pro výše zmiňovanou legendu není "Zimní host Alana Ricmana" Hollywoodským fíglem. Film je dítětem jednapadesátiletého Rickmana, dítě jež zplodil a přivedl na svět, a jež bylo léta očekávané.

Všechno to začalo v sezóně let 85/86 s Královskou Shakespearovskou společností, když se Alan Rickman dostal do popředí mezi anglickými divadelními herci jako manipulativní sukničkář Valmont ve velmi úspěšné hře Nebezpečné známosti, která se později přesunula na Broadway. Jeho spoluherečkou byla Lindsay Duncanová a byly to pravé příběhy, jež mu řekla o svém vztahu se svou vážně nemocnou matkou. Tyto příběhy pobídly Rickmana aby pověřil Sharman Macdonaldovou, která ho zaujala již v době co si přečetl její první hru "Když jsem byla dívka, křičela jsem jako pavián", aby napsala divadelní hru, které byl potom nápomocen aby se dostala na jeviště. Zimní host byl náležitě uveden v Leeds v roce 1995, ještě předtím než byl přesunut do Almeidy v Londýně. Soustředil se na umírající matku a její trápící se dceru a byl zasazen do zapadlého skotského přímořského městečka, kde moře je zcela zamrzlé. Jeho konstrukce přinesla designérům mnoho obrovských problémů. Hned zpočátku, říká Rickman, "tento kus, sám o sobě, si říkal o uvedení na jiném médiu".

Herci, kteří začínají kariéru režiséra, pravidelně ždímají dobrý výkon ze všech účinkujících, avšak Rickman si nedovolil být chycen v těchto výkonech. Jedná se o velice vizuální film. Jak moc byl jeho přístup ovlivněn jeho dřívější kariérou?

"Mám pocit, že můj výběr vedly zkušenosti herce. Nemyslím role, ale pokud máte své oko vytrénované, ovlivní to, co děláte ve zkušebně nebo na jevišti v rámci místa a smyslu struktury a barev. A věci jako tyto se mohou přenést do vaší práce. Dokonce i propracovat. Myslím si, že Sharmanina práce je velmi propracovaná a jsem si vědom promíchaných proudů více než oddělených věcí. A co se týká mne, každá disciplína formuje tu druhou"

"Ve skutečnosti je nerozděluji. Ale nepochybně práce, jež jsem dělal jako grafik byla velmi důležitá pro konverzaci mezi mnou a Seamusem McGarveym, produkčními návrháři a uměleckými vedoucími. Sestřihování záběru, barvy, struktura krajiny - prostě všechno."

Zimní host je výjimečně sebejistá a neústupná práce režiséra. Rickman byl odhodlaný neustoupit před filmovými profesionály, kteří si mysleli, že ví všechno. "Především jsem si nevybíral lidi, kteří takto hovořili. Výběr Seamuse byl veden poznáním této neuvěřitelně otevřené, radostné duše s očima dokořán. Hned jsem věděl, že se mnou půjdu ruku v ruce a nebude mě tahat za nos."

Seamus McGarvey, tento nadějný kameraman z Armaghu, byl jen jménem na seznamu dostupných kameramanů. "Všiml jsem si, že pracoval na jednom filmu, který se jmenoval Polibek motýla a ten se mi fakt líbil. Pak jsem se s ním setkal v Glasgow, kde zrovna natáčel film Johna Byrneho Slab Boys. A to bylo tak asi vše. Nějaký instinkt ve mě mi říkal, že bych radši pracoval s mladým duchem. Mohli bychom to všechno zpackat dohromady. Ale on je také každopádně vybaven technicky, a tak zanícený. Je ohromný, ale také je osobou, jež jsem potřeboval na natáčení každý den. Nepotřeboval jsem lidi, kteří by řekli "O, my víme jak toto udělat."

Dokonce i s Rickmanovým jménem na scénáři a režisérské židli, uznává, že Zimní host by nikdy nedokončil bez Emmy Thompsonové. Thompsonové matka Phillida Lawová hrála v původní divadelní hře, kde její dceru ztvárnila Siana Thomasová. 4 z celkových 8 členů původního obsazení zůstali a na Rickmanově tváři se objeví vráska, jakmile začne mluvit o bolestivém rozhodnutí obětovat perfektní výkon Thomasové Hollywoodu.

"Ale bylo to správné pro film, což uznává i Sian. Samozřejmě to pro ni a mě nebylo jednoduché a bylo pro mě velmi těžké se s tím vyrovnat a pro ni to bude dále těžké. Ona ví, jak úžasná byla. A také ví, že uděláme také něco dalšího a jenom doufám, že jí to nějak nahradí to co ztratila."

Mít matku a dceru hrající matku a dceru, obzvláště když ta dcera je Emma Thompsonová, bylo zřetelné obsazení snu, ačkoliv během natáčení Rickman říká, že by "zapomněl, že jsou matka a dcera".

"Když říkám, zapomenout na to, nepokládáte to za samozřejmé. Nemůžete, když se podíváte na to ve spěchu a vidíte ty dva profily a vidíte tu pohodu, s jakou se kolem sebe pohybují. Ale zapomenete na to v momentě, když k nim mluvíte jako k jedincům, ne jako ke kolektivu."

Alan Rickman nevěří, že jeho nezkušenost za kamerou byla nevýhoda. "Každý projekt má svá vlastní pravidla. Ale nevíte, jaké to jsou pravidla do té doby, než začnete, ale musíte to zkusit, abyste se ujistili, že tyto okolnosti existují na úrovni praxe, jež vám dává čas odhalit svá vlastní pravidla a jak s nimi zacházet na každodenní úrovni."

Rickmanovy problémy na Zimním hostu zahrnovaly též dva dvanáctileté chlapce, kteří nikdy předtím ve filmu nehráli. První "nudná" věc byla ujistit se, že budou znát text pozpátku, jež zahrnoval dva týdny zkoušek. "V čase kdy jsme začali natáčet, zaučil jsem je do jisté přípravy klidu, takže se neustále neošívali nervozitou a nemluvili nervózně. Byl tam byl pocit, když jsme před kamerami, musíme stát klidně a naopak když se máte hýbat, musíme správně vybrat, jak."

"A pak na osobní úrovni, když byly děti na natáčení, nikdy jim nebylo ani na sekundu nadržováno žádným členem týmu nebo osazenstvem. Bylo s nimi zcela  zacházeno jako s rovnými, jako s dospělými, i v každém utkání, každé noční "žranici", jež se odehrávala a jejich opatrovnice je nechala vzhůru. Bylo to pro mě mnohem více důležité, že strávili skvělý čas s Emmou Thompsonovou jako s jejich společníkem než jako s hereckou hvězdou."

Výkony, jež Rickman z těchto chlapců dostává, jsou doslova ohromující. Chodili za školu; zmrzlé moře je magnetem, jemuž nemohou odolat. V originální divadelní hře a původním scénáři - kouzlo ledu končí tragédií. Nyní je konec rozporný.

"Možná to skončí šťastným koncem. Ustřihl jsem spoustu věcí, jež by vás ještě více ujistily, že zemřeli. Protože na konci je pro mě velmi důležité, že film je jakousi oslavou. A pokud chcete, bez nadhození metafory, dalo by se říci, že kráčí do budoucnosti, do níž by jakkoli jiný dvanáctiletý chtěl vkročit. Do světa, jež jsme my takzvaní dospělí vytvořili pro ty nejmladší. "Co je to? Nemohu vidět skrz mlhu a praská jim pod nohama."

Ačkoliv divadlo zůstává Rickmanovou první láskou, nemá jediné přání ošidit své výkony ve filmu, jeho vlastní nebo jiných herců. "Peter Barnes, spisovatel, říká že pro něj je divadlo jako pracovat s olejovými barvami a film jako pracovat vodovkami. Jsou to odlišné disciplíny. V jedné z nich potřebujete být schopný použít sebe v odlišném způsobu, mnohem více zrychleně a vzít si tu výhodu okamžiku. Přijít k filmu příliš připraveného by mohl být také problém. Příliš neochotný ho odhodit a začít dělat něco jiného."

Zimní host bude mít premiéru v ulici D'Olier v Dublinu, 9. ledna.