Oživená setkání
od Jamese Christophese a Claudette Moore, Time Out č.21, 14/8/1991

Před čtyřmi lety dostal Alan Rickman filmovou nabídku, která se neodmítá. Opustil kvůli ní divadelní prkna, na kterých předtím absolvoval na pět set repríz impozantního  představení Královské Shakespearovské společnosti Les Liaisons Dangereuses, ve které hrál postavu panovačného Vicomta Valmontského. Rickman byl z hraní již tak unavený, že se začínal zakoktávat u replik, o kterých si myslel, že je zná zpaměti i pozpátku. Od té doby získal pověst filmového ničemy, který ve filmech pravidelně zastiňuje svým uměním herecké hvězdy. Ve filmu Robin Hood: Král zbojníků prý, podle amerických kritiků, zahrál svou roli tak, že z Costnerovy postavy Robina Hooda udělal středověkého skauta.

Navzdory všemu uznání, které se Rickmanovi za filmové role, jako byly například Hans Gruber, uhlazený terorista ve Smrtonosné pasti nebo křečovitý Obadiah Slope v Barchesterských letopisech, které natočila BBC, dostalo, je rád, když svoji zlodušskou image opustí.

„Když hrajete nějakou takovou roli, nedá se tomu příliš říkat úspěch“, dodává Rickman, „a než si to uvědomíte, už jste zaškatulkovaní a nálepka té škatulky vám svírá hrdlo. Ona nálepka ale vůbec neodpovídá tomu, jak vidím sám sebe já. Jsem asi tolik neurotický jako někdo, po kom chcete, aby se choval navenek úplně obráceně, než jaký je uvnitř. Člověk touží po práci s režisérem, který má představivost. Je to lepší, než být zaškatulkovaný v krabičce „upjatý blonďák“, nebo „ snědý bručoun“ a jim podobných.“

Ve dvou nejnovějších filmech, Poliakoffově „Zavři mé oči“ (natočeno pro Channel 4) a „Opravdově, šíleně, hluboce“ Anthonyho Minghella, v nichž Rickman hraje a které přicházejí do distribuce tento měsíc, vyvrací Rickman předsudek, že je již provždy zaškatulkovaný a tím pohřbený. Oba filmy jasně ukazují šířku Rickmanova filmového projevu.

Ve filmu „Zavři mé oči“ hraje Rickman zámožného manžela, který zjistí, že jeho žena má poměr s vlastním bratrem. V citově laděném snímku „Opravdově, šíleně, hluboce“ A. Minghella hraje Rickman ducha romantického, přemýšlivého muže. Laskavá, veselá a inteligentní role v tomto filmu svedla Rickmana opět dohromady s Juliet Stevensonovou, se kterou si už předtím zahrál v divadelní hře Les Liaisons.

„Byla to příležitost zjistit, kde se protíná život a práce“, vysvětluje Rickman. „S Juliet jsme velmi úzce spolupracovali na mnoha věcech. Mám pocit, že první scénu s orálním sexem jsme natáčeli v rádiu, ve hře příznačně nazvané „A Little Like Drowning“ (Trochu jako utonutí/Trochu jako ponoření), kterou také režíroval A. Minghella.

Aby byl výčet Rickmanových aktivit v tomto měsíci úplný, nutno dodat, že připravuje famózní návrat na londýnská divadelní prkna. Bude hrát hlavní roli ve hře Kunia Shimizu „Tango na sklonku zimy“, kterou režíruje Yukio Ninagawa. Jedná se o současnou japonskou divadelní hru, kterou Ninagawa nastudoval pro Tokijskou scénu v roce 1988. Pro tohoto takřka legendárního japonského režiséra, který proslul svou schopností propojovat napříč prvky různých kultur a bořit tabu a hranice zavedených divadelních forem, je to důstojné rozloučení s kariérou. „Tango na sklonku zimy“ je Ninagawovou první japonskou divadelní hrou ze současnosti, kterou režíruje v Londýně. Předtím pracoval na nastudování Macbetha, Medei, Bouře a Sebevraždy kvůli lásce. Byl potěšený, že mohl při práci s evropskými herci zkusit trochu syrovější přístup.

 „Je to velmi obtížná hra, a je těžké o ní jakkoliv mluvit, protože se dotýká každé buňky v těle“, říká Rickman. „Má sice příběh, ale jak říká režisér Ninagawa: Této hře porozumíme tím, že jí budeme hrát.“ Shimizova hra se odehrává v Japonsku a vypráví o hereckém spolku, jehož členové vyznávají tradiční evropské hodnoty a zvyky. Mám pocit, že Ninagawa si schválně vybírá ke zrežírování Shimizovy hry týkající se Japonska. V této hře se vše točí kolem stárnoucího herce (hraje ho Rickman), který ve svých 40 letech propadne panice a obavám, že jeho kariéra končí (podle japonské tradice je totiž čtyřicítka u muže zlomem a dobou ubývání sil). Japonské herečky jsou na tom o poznání lépe, mohou pracovat i v pokročilém věku, ale půvab jejich pánských hereckých protějšků klesá s přibývajícím věkem.

Na rozdíl od hry „Mefisto“ Královské Shakespearovské společnosti, ve které Rickman hrál také herce, a která se zabývala hlavně politikou, je Shimizova divadelní hra vyprávěním o osobních snech a nočních můrách. Je plná různých hříček, do kterých se herci rádi ponořují.

„Jedna ze starostí, kterou jsem s touto rolí měl se týkala toho, že hra vychází z kultury, která staví své herce na jakýsi piedestal“, říká Rickman. „Hlubší bádání v povaze herce a v tom, čeho se obává, je velice zajímavá činnost. V Británii to ovšem takhle nechodí. Herci zde tráví mnoho času tím, že se zabývají nekvalitní prací, čekají na role a jejich pozice je přesným opakem pomyslného piedestalu. Doufám však, že diváci v této hře najdou i jiný rozměr, než ten, který se týká herců. Hra je totiž také o lhaní a o tom, jak blízko je od herectví k šílenství. Kuriozitou je také to, že herec, kterého zde hraji, nestál na divadelních prknech tři roky. Já sám na nich nestál čtyři. Zkrátka se máme oba na co těšit.“