Můj hlas je problém

Dlouhý černý kabát, mastné vlasy: Deset let hrál Alan Rickman temnou postavu ve světě Harryho Pottera, Severuse Snapea. Nikdy o tom nechtěl veřejně mluvit. Na začátku posledního dílu ságy o kouzelnickém učni své mlčení prolomil – trochu.

London, Mandarin Oriental. Lidé z public relations se nemohou vzpamatovat z toho, že se tento rozhovor opravdu uskuteční. Deset let „Harryho Pottera“ a ani jediné interview s ním. Až nyní! Na cestě do jeho apartmánu si člověk ještě jednou prochází témata, o kterých nerad mluví: politické názory, jeho soukromý život, jeho staré filmy, jeho role, ve kterých hrál darebáky, jeho role v „Harrym Potterovi“. Co tedy zbývá? Tohle.

SZ: Pane Rickmane, na YouTube si člověk může poslechnout, jak čtete Shakespearův sonet č. 130. Pamatujete si na tu nahrávku?

Alan Rickman: Myslím, že je na CD "My mistress' eyes are nothing like the sun..."

SZ: Snad žádný herec nemohl tyto řádky recitovat skromněji, než jste to udělal vy.

Rickman: Hmmm. Díky. Vzpomínám si na to, když jsme před mnoha lety ve Stratfordu nacvičovali „Sny svatojánských nocí“. Režii vedl Peter Brook. Po jednom představení nám řekl: „Musíte vědět jedno: nikdy nebudete tak dobří jako byl autor.“ To jsem si vzal k srdci. Platí to především pro sonety. Jsou jako nádoby, které skrývají myšlenky, a tyhle myšlenky musí utkvět člověku v hlavě. Shakespearův sonet se nedá recitovat. Musí se říkat. To, co jste na YouTube slyšeli, tedy nebyl „ten velkolepý Alan Rickman čtoucí Shakespeara". Ale jednoduše - Shakespeare.

SZ: Komentář jedné uživatelsky zněl, že z vašeho hlasu dostane „sluchový orgasmus“[1].

Rickman: No opět se mi potvrzuje, proč se na YouTube nedívám. Když jsem chodil na hereckou školu, jeden učitel mi řekl, že můj hlas zní jako kdyby vycházel z odpadní roury. Z té spodní části.

SZ: Jste si jistý? Britští vědci vyvinuli před lety matematickou formuli, aby popsali perfektní hlas. Ideálu se nejvíce přiblížil hlas Jeremyho Ironse – a vás.

Rickman: Vzpomínám si, že jsem o tom slyšel, ale nechápu, co to mělo znamenat. Můj hlas vždycky byl a bude problém, hlavně v divadle. Je moc tichý a posazený na obtížném místě, občas ho člověk slyší jen velice špatně. Určitě je to nějakou funkční vadou. Co se hlasu týče, jsem ve filmu jednoznačně lépe vyzdvižen než v divadle.

SZ: V průběhu deseti let je to již poosmé, co vás uvidíme v roli kouzelnického učitele Snapea, nejtemnější a nejzajímavější postavy ze světa Harryho Pottera. Stále jste se zdráhal o Snapeovi mluvit. Proč?

Rickman: Vždycky se mi zdálo, že je jedním z těch elementů v ohromném a komplikovaném příběhu, které by neměly být vysvětleny. Pro posílení dětské představivosti je velice důležité, aby jim do toho nikdo nezasahoval. Proto jsem mlčel. A dokonce ani teď o tom, co se se Snapem na konci stane, mluvit nechci. Stále existuje pár dětí, které si zacpávají uši a v žádném případě se to nechtějí dozvědět.

Rickman: To není tak úplně přesné. Dostal jsem jen malou část informace, kterou mi Jo Rowlingová dala. Malou, ale rozhodující. A věřte mi: nebyl to konec příběhu. Prosil jsem jí jen o tolik, aby mi o Snapeovi něco pošeptala – abych věděl, jakým směrem se vydá. Abych na to při hraní mohl myslet.

Z rozhovoru: Alan Rickman

Někdo to dělat musel

SZ: Pomatujete si na ten den, kdy jste točil vaši poslední „Snapeovskou“ scénu?

Rickman: Ovšem. Bylo to ve velké hale v Bradavicích, Jako vždy kolem toho bylo hodně povyku. "A toto je…poslední Alanův záběr!“ Potlesk, výkřiky hurá a tak dále. Je to trochu, jako byste opustila svoje tělo, pohlédla sama na sebe a řekla si: Tohle je teď u konce. Ale herecký život je plný posledních dní – jeden projekt končí, druhý začíná[2].

Rickman: V jistém smyslu jsem necítil nic. Dobrá, jsou tu samozřejmě jisté úzké vztahy, které se po týdny či měsíce vyvíjejí. Tady se jednalo dokonce o celé desetiletí. Ovšem každý film jsem točil jen asi sedm týdnů. Mezi tím jsem dělal i jiné filmy, hrál divadlo, inscenoval. Když jsem potom opět přišel na plac, byl to pořád ten stejný kostým. Ten stejný dlouhý černý hábit. Jediný rozdíl: ti tři malí zase o kousek povyrostli.

SZ: Myslíte Daniela Radcliffa, Emmu Watsonovou und Ruperta Grinta alias Harryho, Herminonu und Rona.

Rickman: Přihlížel jsem tomu, jak dospívají – a u ostatních dětí taky. Například takový „Neville“. Když jsme začínali, byl malý a tlustý, dnes je vysoký a hubený. Z roztomilých zrzavých dvojčat „Weasleyových“ jsou dnes tyhle 1,90 metru vysoké kreatůry. … Ty děti měli na place svou vlastní malou komunitu; my dospělí jsme stáli vždy kousek v pozadí. A najednou přišel den, kdy jsem s Danielem Radcliffem seděl v New Yorku, pili jsme kávu a povídali si. Vzpomínám, jak jsem si tehdy uvědomil: Tohle je rozhovor z očí do očí. Mezi dvěma dospělými. Tenhle moment mě dojal.

SZ: Daniel Radcliffe se jako dvanáctiletý stal milionářem; vy jste vyrůstal v nejchudších podmínkách. Dělnická třída: Co to znamenalo ve vašem případě?

Rickman: Jednoduše řečeno: Byli jsme si dobře vědomi toho, co věci stojí. Člověk prostě nemohl jen lusknout prstem a dostat, co chtěl. My Britové jednou žijeme v zemi, která je utvářena třídním systémem. Ale já si svého zázemí a dětství cením – cením si toho, jak mě na život připravilo, jak mě formovalo.

Rickman: Jen hmotné věci. Jinak jsem dostal vše, co jsem potřeboval: lásku a povzbuzení, být sám sebou. Můj otec mi samozřejmě chyběl. Zemřel, když mi bylo osm.

Rickman: Měla celou řadu zaměstnání. Uklízela kanceláře, pracovala jako telefonistka, seděla u šicího stroje a šila potahy na autosedačky. Dělala, co dělat musela, aby nás děti uživila.

Z rozhovoru: Alan Rickman

Rickman přesvědčí i jako žena

Rickman: Mají radost kvůli mně, naštěstí tím ale příliš uchváceni nejsou. Nemyslím si, že to, co dělám já, považují za důležitější než to, co dělají jiní. Upřímně řečeno o mé práci vlastně nemluvíme. Moje neteř teď čeká své druhé dítě, to nám přijde mnohem zajímavější.

SZ: Ve 13 letech jste dostal stipendium na renomovanou školu West London Latymer Upper School. Za co všechno tomuto stipendiu vděčíte?

Rickman: Protože jsem mohl jít na velkolepou školu, kde byl člověk veleben za to, když se zajímal o dvě tak rozdílné věci jako je umění a fyzika. No, asi bych se pro to nebyl býval rozhodl, ale v mé třídě byl tehdy jeden chlapec: Když jsme si v 16 letech museli zvolit dva hlavní předměty, rozhodl se pro tyto dva. Později se stal učitelem umění. Ale nikdo se ho tehdy neptal: Umění a fyzika, co to má být? Moje škola měla taky velkou divadelní tradici. Neustále jsme předváděli divadelní kusy na poměrně vysoké úrovni.

SZ: Dá se říct, že kdyby byla vaše matka dostala stejnou šanci jako vy, nemusela by šít autosedačky?

Rickman: To je náhodou velmi dobrý příklad, neboť moje matka byla neobyčejně nadanou zpěvačkou. Párkrát dokonce vystupovala, ale potom zemřel můj otec a my neměli peníze. Proto si nikdy nevybudovala kariéru. Často myslím na to, jak to bylo nespravedlivé.

SZ: Než jste se dostal na plátno, chvíli to trvalo: Vaše první filmová role po boku Bruce Willise ve filmu „Smrtonosná past“ přišla až ve 42 letech. Nemáte pocit, že se od té doby věci velmi urychlily?

Rickman: Dneska má člověk mnohem méně času si vybudovat kariéru. Jsem členem předsednictva Královské akademie dramatických umění, kde jsem také studoval. Každý rok se 3000 lidí uchází o 30 míst. Člověk potřebuje talent, aby byl přijat. Ale žijeme taky ve světě, ve kterém může být rozhodující i to, jak vystouplé máte lícní kosti. Když jsem opustil školu, dlouho jsem vystupoval jen v malých regionálních divadlech. Byla to dřina. Dnes naši absolventi vědí, že hned příští týden mohou být filmovou hvězdou, když na to mají ten správný obličej. Médium film skryje mnoho nedostatků.

Z rozhovoru: Alan Rickman

„Pokus se nevypadat tak staře“

SZ: Máte někdy pocit, že jste teď, když jste to takříkajíc někam dotáhl, od skutečného světa izolován?

Rickman: Vzpomínám si na to, když jsem poprvé letěl první třídou. Nebo co pro mě bylo ještě působivější, když jsem poprvé nastoupil do limuzíny s kouřovými okny, cestou na jistou schůzku: jak se to okno zavřelo a svět za ním zmizel. Zažívám to všechno jen na velmi nízké úrovni, v porovnání s některými velkými jmény filmového trhu – ztělesňujícími boha na zemi! Ale je to přesně tak, jak říkáte: Prvořadým smyslem takového místa v první třídě nebo limuzíny s kouřovými okny je to, abych se v tomto okamžiku své kariéry držel od skutečného světa dál. Abych si vytvořil odstup.

Rickman: Mnohé z toho je propočítané. Odstupem se staneš objektem fantazie ostatních. Člověk si to musí neustále připomínat: tohle teď nejsi ty, to je postava, kterou jsi hrál. Když byste pak měla nastoupit do autobusu nebo do vlaku – nejde ani tak o mě, ale spíš o slavnější osobnosti – váš život by byl peklo. Sesypali by se na vás jako kobylky. Copak by někdo jako je Brad Pitt zkusil jít nakoupit do Selfridges: Zapomeňte na to.

Rickman: Ach ne, já pořád chodím po Londýně pěšky, stojím ve frontě a nakupuji v supermarketu, přičemž nepochybně profituji z toho, že Angličané pořád hledí do země. V Americe je to těžší, protože tamní lidé jsou pobláznění touhle ideou prominentnosti.

SZ: Mluvili jsme o tom, jak jste četl Shakespeara. Není pro herce těžké, dělat něco tak přirozeně?

Rickman: Ale ovšem, že je. Ale dobrý scénář mu při tom pomůže. Nebo taky dobrý režisér jako Ang Lee, se kterým jsem točil „Rozum a cit“.

Rickman: Byl Tchajwanec, jeho angličtina byla…ne vždy perfektní. Na place nám rozdal lístečky, nad kterými musel člověk velmi dlouho přemýšlet, protože byly psány tou jeho hongkongskou angličtinou. Emma Thompsonová si to všechno zaznamenávala do svého deníku a teprve poté mi to stručně převypravovala. Po jedné scéně dostala ostatně od Anga Leea taky jeden lístek, na kterém stálo. „Emo, zkus nevypadat tak staře.“

Rickman: To nebylo, ale on nemyslel stará, ale "předčasně vyspělá". Na mém lístku každopádně stálo: "Alane, buď subtilnější – dělej víc!" Přiznávám, že jsem z toho byl poněkud zmaten. Ve skutečnosti mi touhle cestou chtěl sdělit, že jsem měl v té spletité situaci předvést víc. Dodnes mu věřím. Při točení filmů se člověk ledasco naučí, co mu později může pomoci dokonce na divadelní scéně: Můžete tam jednoduše stát, nic neříkat, nic nedělat – ale do té doby, pokud si něco opravdu myslíte, kamera tyto myšlenky zachytí. To mi přijde velice povzbudivé.

SZ: Váš jednoduchý projev se cení, ale ve skutečnosti jste pověstným „Scene Stealer“. Zlodějem záběru. Bruce Willis a obzvláště Kevin Costner v „Robinu Hoodovi“ nevypadali vedle vás vždycky nejlépe…

Rickman: To je pojem, kterým novináři označují některé herce. Je to pojetí, které se mi moc nelíbí.

SZ: Předpokládám, že jste to nedělal úmyslně. Ale není to vlastně velký kompliment?

Rickman: Bylo by mi milejší, kdyby si lidé pamatovali ten příběh. Co se týče přidělování takových nálepek, stavím se k tomu tak jako k YouTube: dávám přednost tomu, nezabývat se tím.

Alan Rickman se narodil v Londýně v roce 1946 jako druhé ze čtyř dětí. Stipendium mu umožnilo navštěvovat školu s dlouholetou tradicí, kde pravidelně hrával divadlo. Studoval nejdříve grafiku a design a později se začal vzdělávat v herectví na Royal Academy of Dramatic Art. Jeho úspěch v roli vikomta Valmonta v divadelní inscenaci „Nebezpečné známosti“ ho v roce 1988 odměnil rolí ve filmu „Smrtonosná past“. Dále následovaly filmy jako "Robin Hood" s Kevinem Costnerem, "Rozum a cit" a "Sweeney Todd".Ve všech osmi dílech Harryho-Pottera hraje postavu profesora Snapea. Alan Rickman žije 34 let s labouristickou političkou Rimou Hortonovou.

[1] V původním textu „Ohrgasmus“ = Ohr – ucho; pozn. překladatele

[2] V původním německém textu bylo sice tykání, ale na jiných místech Alan dotyčné osobě, se kterou dělal interview, vyká, proto mi to tykání přišlo dost divné. Myslím, že to bylo způsobeno překladem původního rozhovoru, který Tanja Rest dělala v angličtině. V textu se taková místa objevují víckrát.

Alena's Alan Rickman Page - INTERVIEW
ZPĚT na stránku Interview