Alena's Alan Rickman Page - INTERVIEW

     
ZPĚT na stránku Interview
   
 
 

 
Interview přeložila Zitta
Dalo to dost práce a proto tento překlad, ani jeho části, nepoužívejte bez našeho svolení. Anglický originál pochází ze stránek Scotsman.com.

     

     
Muž do každého počasí

Jackie McGloneová
Scotland on Sunday, neděle 30. 7. 2006

Prodírám se davy, vytékajícími ze stanice metra na Sloane Square a sleduji noční můru Harryho Pottera, profesora Severa Snapea, jak se poflakuje v slunečním světlu a přežvykuje sendvič. O pár minut později Alanu Rickmanovi slibuji, že tohle bude v průběhu příští hodiny jediná zmínka o těch filmech a o té roli. Protože, povzdechne si tenhle herec orlího profilu, který svou přítomností poctil filmy jako Dogma, Opravdově, šíleně, hluboce a Rozum a cit, a o kterém je známo, že ženy jistého věku si na něj dělají chlípné pomyšlení pro jeho schopnost bez jakékoli námahy vyzařovat malátnou smyslnost, jediné, o čem s ním kdo kdy chce mluvit je, jaké to je být kouzelníkem.

Nicméně, musí to být změna proti tomu věčnému vyptávání jak to, že je tak dobrý v tom, být zlej – Smrtonosná past, Robin Hood: Král zbojníků a Barchesterská kronika produkce BBC, v které byl kluzkým Obadiahem Slopem, svůdným hadem v sutaně. Nebo, vážně, je-li něco pravdy na tom, co prohlásila jeho kolegyně Lindsay Duncanová – že poté, co ho obecenstvo vidělo v Nebezpečných známostech, opouštělo divadlo s chutí na sex. „A, pokud možná, s Alanem Rickmanem.“

„Ó, Bože, vždyť jsou to již léta, co jsem toho lotra hrál,“ říká Rickman unaveně. „Zlosyna jsem nehrál už celý věky.“

Zjevně ho postava „nejlepšího padoucha“ a image žhavého sexsymbolu nudí k smrti a nemají pražádný vztah k němu samému. Potkáte ho totiž jako skutečně inteligentního, ohleduplného a zábavného muže s jemným sklonem k sarkasmu. Nejzkaženější muž v Británii? Dámy, to jenom hraje, takže mu přestaňte posílat všechny ty lehce obscénní fandovské dopisy. „Jsem feministka, takže nechápu, jak můžete na mě působit takhle...“ je pro ně typické.

Pro všechny, kdo mu píšou v podobném stylu, mám špatnou zprávu, že Rickman je muž jedné ženy. Víc než čtyřicet let už má tou samou přítelkyni – Rimu Hortonovou, přednášející ekonomie na Kingston University. Chytrá a elegantní, dvakrát kandidovala do parlamentu za labouristy a, žádný div, přehrála v železných křeslech toryů. Ztratila místo také v Radě Kensingtonu a Chelsea v květnových volbách do místní samosprávy. „Byla částí národní síly, takže je to svobodná žena – nebezpečná myšlenka,“ praví Rickman s úsměvem.

Potkali se na Chelsey School of Arts. Jemu bylo devatenáct; jí o rok méně. Byla jeho první přítelkyní a on jí zůstal věrný, přestože se nikdy nevzali a nemají děti. Opatrně střeží posvátnost soukromého života svého a svých mnoha blízkých přátel, mezi nimi herců Ruby Waxové, Juliet Stevensonové, Geraldine McEwanové a Richarda Wilsona. Proto je rozhovorů s ním málo a nejsou časté.

Dnešek je však výnimkou, protože do Edinburghu mu příští měsíc přichází hra i film. A my dva jsme se už předtím potkali, před lety, když na Festivalu hrál v Tangu na konci zimy. Když mi potřásá rukou – se stiskem tak pevným, až mě rozbolí prsty – zmíní se o tom setkání. Jsem si jistá, že jenom ze slušnosti.

Tak jsme tady, při zadním vchodu Royal Court Theatre, kde, elegantně pomačkaný v džínech, námořnické bundě s pásky a černé košili, Rickman stále ještě chroustá svou opečenou sendvič. Nabídne mi půlku – kterou slušně odmítnu, přestože některé ženy, co znám, by přijaly a uchovaly si drobty jako kousek kříže pravého.

Očaruje vrátnici, aby mi udělala šálek kávy – on si svůj přinesl – a najde pro nás velkou prázdnou zkouškovou místnost, kde si promluvíme o hře Jmenuji se Rachel Corrie a o jeho novém filmu Sněhový dort. Není to tak špatné, když vezmeme do úvahy fakt, jak mi později říká poněkud zasmušile a velmi děsivě, že každý den se podívá do svého holícího zrcátka a dá sbohem další velké roli v divadle nebo filmu. „Náhle jste už dvacet let starý pro všechny ty role, co jste ještě plánoval.“

V únoru mu bylo šedesát. Lidé vždycky hlídali jeho věk, protože začínal pozdě – předtím než šel do RADA, pracoval do dvaceti pěti jako grafický umělec. Kupříkladu, říká mi, v roku 1991 si myslel, že je „přespříliš starý“ na Hamleta. (Tohoto ponurého prince si zahrál příští rok na londýnských deskách pod vedením legendárního ruského režiséra Roberta Sturuy.) Když jsem se ho zeptala, kolik mu bylo tehdy, odmítl to prozradit a odfrkl, „Je to absurdní, nechápu, proč je tady ta fascinace věkem. „Alan Rickman, bla bla,“ v závorkách...“

Léta mu možná nemizí, ale stěžovat by si neměl. Temná blond jeho vlasů se možná mění ve stříbro, no nejenom že stále dostává velké, obsažné role ve filmech (rychle po sobě teď udělal tři a v Sněhovém dortu ho dokonce vtáhne do postele vamp v podobě mladé ženy), taky režíruje. Jeho Jmenuji se Rachel Corrie, kritiky přijatá, perfektní inscenace příběhu mladé americké mírové aktivistky, kterou zabil izraelský armádní buldozer v Pásmu Gazy, se tipuje na jednu z her, které na letošním festivalu Fringe jednoduše musíte vidět. Odmítal poskytnout interview o téhle hře, designu které se skvěle zhostila Hildegard Bechtlerová, manželka Billa Patersona. Už má za sebou úspěšnou sezónu v Londýně, po tom, co originální broadwayská produkce v New Yorku skončila za dramatických okolností.

Zatím Sněhový dort, v kterém hraje po boku Sigourney Weaver (jako autistické ženy) a Carrie-Anne Mossové z Matrixu (jako výšeuvedené vampce) dodává Edinburskému mezinárodnímu filmovému festivalu hollywoodský lesk. Weaverová – hercova stará kamarádka od dob, kdy spolu dělali na sci-fi parodii Galaxy Quest – sem doletí, aby ji s ním uvedla.

Tohle všechno a ještě podzimní premiéra filmové verze mistrovského bestselleru Patricka Suskinda Parfém, v kterém se Rickman objeví po boku Dustina Hoffmana. Objevil se také v nízkorozpočtovém nezávislém americkém filmu Nobel Son, což je temně komický příběh nefunkční rodiny. V něm hraje amerického fyzika, který získal Nobelovu cenu. „Je to egomaniak k neuvěření. Bylo děsně zábavný ho hrát, jako návrat zpátky k pantomimě. Vše co jsem věděl bylo, že potřebuji rozviklaný zuby, tak jsem přemluvil zubaře, aby mi jedny udělal. Když jsem nastupoval na letadlo, neměl jsem žádnou postavu, ale zato jsem měl sadu cvakajících zubů.“

Momentálně Rickman zkouší edinburskou produkci hry Jmenuji se Rachel Corrie, kterou přeobsadil dvaadvacetiletou Josephine Taylorovou, čerstvě vyšlou z dramatické školy. Taylorovou v březnu požádali, aby jako náhradnice nastudovala part Megan Doddsové, herečky z Kalifornie, která ji hrála původně. (Doddsová bude Rachel hrát zas, když se hra v říjnu přesune do New Yorku.) „Ještě jsem o Jmenuji se Rachel Corrie nikdy nemluvil, protože to není o mně a já vždycky zuřivě chránil Racheliny rodiče, Cindy a Craiga a Rachel,“ říká Rickman.

Spisy třiadvacetileté Rachel prohlížel spolu s Katharine Vinerovou, novinářkou z Guardianu, novin, které po její tragické smrti v březnu 2003 otiskly její e-maily domů. Rachel, studentka ze střední vrstvy z Olympie ve Washingtonu, se připojila k Mezinárodnímu hnutí solidarity v Gaze. O necelé dva měsíce později zemřela, když se pokoušela zabránit izraelskému armádnímu buldozeru, aby zničil palestinský dům.

V den našeho setkání titulkům vládne krize na Blízkém Východě, takže problémy nastoleny v tomhle vášnivém, pálivém kousku nemohly být lépe načasovány. „Tahle hrozná situace jenom dokazuje, že tato hra se musí vidět a musí se dávat dál,“ říká tiše, „protože vychází z velmi lidské perspektivy a vůbec není o tom, chytit někomu stranu.

Nepřipadá mu pak ironické, že původní produkci v New York Theater Workshop umělecký režisér James Nicola „přeložil“ „kvůli vyhrocené situaci“, odvolávajíc se na fakt, že premiér Ariel Šaron přednedávnem upadl do kómy a k moci se dostal Hamas? Jistě je ironické, že divadlo někomu straní? „Tak to nevidím,“ odpoví Rickman, který nedělá žádné tajemství z toho, že jako podpůrce labouristů má svůj politický názor.

„Skutečnou ironií pro mne bylo, že nastala situace, kdy byla dvě nezávislá divadla v jistém konfliktu, což když vezmeme do úvahy svět, v kterém žijeme, byla obrovská škoda. Doufám, že už se to vyřešilo.“ Nicméně, když se hra vrátí do New Yorku, přijde do jiného divadla, s novými producenty.

Rickman se dal slyšet, že produkce byla zrušená díky „cenzuře zrozené ze strachu“, poté, co Nicola odhalil horkokrevnou reakci na hru ze strany židovských přátel a poradců, z kterých ji někteří považovali za „anti-izraelskou propagandistickou agitaci“. „No, to o té cenzuře jsem říct musel, ne?“ odpovídá Rickman odměřeně, křivíc obočí. „Pod jakým politickým tlakem byli, se můžeme jen dohadovat. Necítím nic než pochopení jejich problémů. Každopádně, jedna z nových producentů, Dena Hammersteinová, je sama Židovka. Kdo ví? Asi nám ještě pod nohy budou házet další polena, protože tohle téma je hodně palčivé.“

Harold Pinter, Tom Stoppard a Vanessa Redgraveová, dlouholetá podpůrkyně práv Palestinců, Nicolovo rozhodnutí odsoudili. Teď Rickman jenom chce, aby hru vidělo co nejvíc lidí. „Někdy se stává, že nějaká práce k vám hrozně silně přiroste. Změnit na osobnou věc tohle důležitou hru by bylo nemístné, proto to není o mně.“

Racheliny e-maily Rickman četl v novinách. „Dvě věci mi utkvěly v paměti: jednou bylo, že to psaní nevypadalo, že chce zůstat uvězněno v papíru, chtělo být vypověděno. Tou druhou je, že ty noviny jsem nemusel číst, tak jak jsem noviny nečetl dnes – a nikdy bych se o tom nedověděl,“ říká, pokoušejíc se představit si nepředstavitelné.

Bez prodlení vyrazil z domova v západním Londýně a jel na Royal Court navrhnout uměleckému režisérovi Ianovi Ricksonovi, že by s tím měli něco dělat. „Pak do Londýna přijeli Racheliny rodiče. Byli trochu omámení, nejen pro to, co se stalo jejich dceři, ale také proto, že tohle divadlo říkalo „Chceme udělat hru založenou na jejích zápiscích.“ Ale jsou to obdivuhodní lidé. Nikdy žádná roztrpčenost nebo hněv, jenom uvážlivost a touha po spravedlnosti – Rachelina smrt se totiž nikdy nevyšetřovala.“

Corrieovy dali Rickmanovi „všechno“ – Racheliny školní sešity, škrábanice, denníky, básně. „Dostali jsme 182 stran, od jejích dvanácti až po e-maily z Gazy. Byl jsem v jejich domě ve Washingtonu a strávil jsem s nimi nějaký čas. „Nevynášejte ji do nebes,“ řekli mi. No mně vždycky záleželo na to, aby to nebyla devadesátiminutová polemika. Přijděte, udělejte si vlastní názor,“ říká. „Samozřejmě, když tu hru uviděli Cindy a Craig, staly se z nich dva lidské vodopády.“

Když jsem tu inscenaci spatřila, nemohla jsem se rozhodnout, zda chci Rachel pořádně zatřást za její naivitu nebo tuhle „osamocenou a podivou a hlučnou“ mladou ženu objat pro její inteligenci, silu, čestnost a odvahu.

„Tak to jsem rád, že jste to cítila takhle, protože to je přesně jak doufám, že se diváci budou cítit,“ odpovídá Rickman. „Tohle není hra o Palestině nebo Izraeli, je to o tom, být obyvatelem tohoto světa.“

Hra kočí videem, na kterém desetiletá Rachel probouzí své spolužáky proslovem o světovém hladu. „Lidé se Craiga a Cindy ptají „Kdo to pro ni napsal?“ Neuvěřitelné! No to ještě není tak zlé jako ten člověk, co v jedné diskusi po představení řekl „Jenom je škoda, že pro to video na konci jste nesehnali lepší herečku.“

Zásadní věcí na téhle hře je pro mne to, že vyvrací ty pomluvy o Rachel na internetu a způsob, jakým ji démonizují – jako „Věděli jste, že byla členkou Hamasu?“ Ona byla přitom jenom normální, běžná americká holka, které na něčem záleželo. Jestli ji znám? Jdu do jejich domu – který Rachel nazývala „domečkem pro panenky, světem květin“ – a uvědomím si, že půlku toho všeho vůbec neznám. Na pianu jsou všechny ty rodinné fotografie – další život.

Rachel znám jenom jak znám kteroukoli postavu, řekněme tak jak znám Alexe Hughesa, toho chlápka, co ho hraji v Sněhovém dortu, který je mi asi podobný víc než kdokoli, koho jsem kdy hrál. Je mi velmi blízký, protože mě baví hrát někoho, kdo prostě dělá co může – to jsem já.“

Jestli je Rickman Alexem, pak je taky ctihodným mužem s obrovským zázemím žalu a viny. Laskavý mužem – jak mu řekne Carrie-Anne Mossová v tomhle nízkorozpočtovém kanadském filmu, který otevřel letošní berlínský filmový festival – který má „obličej se zajímavou přítěží“. Nebo, jak Alex suše odpoví „V mém případě, vlečňákem.“

Rickman mě požádá, abych neprozradila, jako skončí jeho vztah k autistické matce mladé stopařky – postavě Weaverové. Ale spotřebujete haldy papírových kapesníků, když zmrzlé zbytky Alexova srdce jihnou a Weaverová si užívá orgiastické potěšení ze sněhu. „Mám ten film moc rád; doufám, že ho lidé pochopí,“ říká. „Je legrační, plný světla a naděje. Dal vznik skvělým přátelstvím. Než se konečně nasbíraly potřebné peníze, ve Wawa v severním Ontariu, kde se příběh odehrává, přestalo sněžit, ale místní nám sníh uchránili ve svých kůlnách a garážích.“

Bunda obrýleného Rickmana je na hony vzdálená krajkovaným manžetám prohnaného Valmonta z Nebezpečných známostí a už rozhodně skutečně šíleně hrůzostrašnému profesoru Severu Snapeovi.

Může mít aristokratické vzezření, ale vyrůstal na londýnském sídlišti v Actonu. Je z irsko-velšských rodičů a druhý ze čtyř dětí. Jeho otec Bernard, malíř a tapetář, zemřel na rakovinu, když jeho synovi bylo osm. Ten hedvábně přitažlivý, malátný tón a výslovnost je výsledkem řečové vady, kterou má od narození – tenhle cenami ověnčený herec nedokáže správně pohybovat čelistí, což mu propůjčuje hlas, jaký nemá nikdo druhý.

Ve dvanácti získal stipendium na Latymerovu Střední, soukromou školu v Hammersmithu (alma mater Hugha Granta a Mela Smitha), kde se probudil jeho zájem o hraní. Spolu s Rimou pak dělali amatérské drama, až dokud se Rickman nakonec nepřihlásil do RADA. Jednu z  prvních větších rolí dostal v Citizens Theatre v Glasgowu, kde se objevil ve věhlasné inscenace Gilese Havengala z roku 1980 Brechtova Strachu a bídy Třetí říše. „Vrstvy autoritářské zkaženosti padají s nemilosrdnou úsporností a skutečným potěšením,“ napsal o Rickmanově předvedení jeden kritik. „Nedokážu vám říct, co to znamenalo vědět, že Citizens vám dají konkurs, jestli je o to požádáte – a jestli si myslí, že jste dost hezký, dají vám práci. Chybí mi to. Změnili životy nás všech,“ povídá Rickman a dodává, že se plánuje brzy vrátit na jeviště. „Stále je to ještě ve fázi diskuse,“ a dál řekne, že to bude první divadlo, které dělal od Private Lives na West Endu v roce 2001.

Poslední rok Rickman nepřetržitě cestoval. Parfém, režírovaný Tomem Tykwerem, který dělal Lola běží o život, se filmoval v Barceloně s rozpočtem pětatřiceti milionů liber. „V tomhle překrásném filmu je skvěle vykouzlený páchnoucí svět Paříže osmnáctého století,“ říká. „Miluji parfémy. Každé ráno, kdy s mou přítelkyní sejdeme na dvůr našeho domu, zasáhne nás ta nejkrásnější vůně – vůně jasmínu u vchodu. Téměř z toho omdlévám.“

Myslím, že tady máte rozpor, který Rickmana vystihuje: herec, který s opovrhnutím kroutí nosem, jakoby to dělal od narození a chlápek, co si najde čas vonět kytičky. Dámy, snažně vás však prosím, nebombardujte ho jasmínovými pugéty. Jenom dál slintejte v soukromí ztemnělého hlediště.

Jmenuji se Rachel Corrie, Pleasance Grand, 5.-8. srpna; předpremiéry 3. a 4. srpna (www.edfringe.com); Sněhový dort, Dominion 15. srpna; Cameo, 17. srpna (www.edfilmfest.org.uk)
 
 

     

Nahoru