Alena's Alan Rickman Page - INTERVIEW

     
ZPĚT na stránku Interview
   
 
 

 
Interview přeložila Zitta. Mnohokrát děkuji!
Dalo to dost práce a proto tento překlad, ani jeho části, nepoužívejte bez našeho svolení. Anglický originál pochází ze stránek
The Unofficial AR Page. Za povolení jeho překladu děkuji autorce jmenovaných stránek Suzanne! Thank you very much!

     

 
Hlavní otázky

Graham Wood
The Times Magazine – 12. 3. 1994

„To je nějaká zábava, mluvit s herci?“ ptá se Alan Rickman. „Řekl bych, že to musí být noční můra.“ Zjevně si však myslí, že mluvit s novináři je horší. Podaří se to jen málokomu a i ti, kterým se dostalo té cti, obdrželi seznam tabuizovaných témat ohledně jeho domácího a milostného života.

„Důvodem, proč nerad rozmlouvám s novináři, je jejich touha zredukovat vše na jednostránkový článek a nutit vás porovnávat,“ říká Rickman. „Nutí vás tu otázku zodpovědět, i když to, co ve skutečnosti chcete říct, je: „Každá práce je jedinečná a nezamýšlím se nad ničím, co jsem kdy dělal, jenom nad tím, co dělám právě teď.“ Vytváří se tím takové vězení.“

Rickman však není výzvou jen pro novináře. Po třech dnech nepřetržitého filmování jeho nejnovějšího snímku Mesmer, kdy ho všichni zúčastnění sborově ozpěvovali „On je tak velkorysý, tak laskavý, tak mimořádný charakter!“ konečně někdo přiznal, že to není všechno. „Je známý tím, že je těžké s ním pracovat,“ říká herec Simon McBurney.

„Když se připravuje na scéně, moc toho nenamluví,“ vysvětluje. „Každý dělá něco jiného, aby se do toho dostal a Alan prostě hledá chyby: „Tohle je špatně, to je k ničemu.“ Na placi není moc srdečný, co mělo za následek třenice s režisérem. Něco takového však v tvůrčím procesu potřebujete.“

„Může se zdát složitý,“ říká Stephen Poliakoff, který Rickmana režíroval v Zavři mé oči, „no, znám mnoho lidí, s kterými jsou větší problémy. Záleží mu na tom, jak vypadá, jako americkým hercům, ale bez té jejich soutěživosti. Přestože strhává na sebe veškerou pozornost, nemyslím, že to dělá záměrně.“ 

Roger Spottiswoode, režisér Mesmera (premiéra bude na podzim), souhlasí, že Rickman „není z těch, které lehko navedete, aby zkusili něco nového; předtím, než tak udělá, vyzkouší si vás.“ Kupříkladu, Spottiswoode chtěl, aby postava Mesmera – mučeného vizionáře, který rozuměl alternativní medicíně v předstihu dvou stovek let – byla více citově připoutaná k mladé slepé dívce, kterou se pokouší vyléčit. Jedním z jeho nápadů bylo, aby jí Rickman olízl víčka, a ten to odmítl. Asi cítil, že to překračuje nějakou nedefinovanou etickou hranici mezi tím, co je dramaticky potřebné a tím, co je už zbytečně oplzlé. „Vždycky se vedou debaty o tom, jestli se herec pře kvůli své postavě, nebo kvůli sebe samému v ní,“ říká Spottiswoode, „Rickman využije všeho, i když je jeho postavu těžké mít rád. On se jí během filmování stal, takže když nastaly hádky, mluvil jako Mesmer: oslňující i jezuitský, kouzelný i děsně arogantní.“

Nakonec Rickman prosadil svou. Jeho schopnost přispívat k vývoji postavy patří k tomu, co se na něm jako na herci cení: má dokonale rozvinutý smysl pro to, co je psychologicky reální a dostatečně věrohodné pro jeho postavu. Má širší možnosti, říkají jeho fanoušci, než může nabídnout většina herců, upřednostňující podivná vzplanutí, vášeň a zasmušilost před přímočarou interpretací.

„Potřebuji jít domů a zjistit, kdo vlastně jsem,“ řekl jednou, naznačujíc hloubku svého vnoření se do role. „Zmatek nad vlastní identitou je známý každému herci,“ říká spisovatel a režisér Anthony Minghella. „V práci předstíráte, že jste někým jiným, a proto váš domácí úkol je svléct vaší roli a nasadit si zpět svoji kůži.“

Jestli je víc než jeden Alan Rickman, je taky více aspektů jeho talentu. Byl postrčený do rolí, které navazují na jeho divadelní interpretaci Valmonta v Nebezpečných známostech, za niž vyhrál cenu Tony v Americe. Přestože ve verzi Stephena Freara se na něj zapomnělo, byl Rickman odměněn rolí Hanse Grubera ve Smrtonosné pasti. V tomhle komicky násilném a melodramatickém velkofilmu s Brucem Willisem jako hlavní hvězdou se herec, odchovaný Královskou akademií (RADA), našel v roli padoucha.

Zlověstnost, ke které se dopracoval během let strávených na divadelních deskách, od periferních divadel až po Královskou shakespearovskou společnost (RSC), se stejnou silou přenáší i na filmové plátno. Ve filmu Král zbojníků Robin Hood docela zastínil tu plánovanou hvězdu, Kevina Costnera, kombinací teatrální násilnosti a jízlivého hněvu. Vyhrál za to cenu Bafta pro nejlepší vedlejší roli.

Kromě komerčních hollywoodských filmů má na kontě i úplně jiné, komplexnější role: milenec, který se vrátil ze světa mrtvých, aby utěšil truchlící Juliet Stevensonovou v Minghellově Opravdově, šíleně, hluboce, manžel, z kterého manželka udělala paroháče se svým vlastním bratrem v Zavři mé oči a šíbr v politickém světě satiry Tima Robbinse Bob Roberts.

Až doteď však, přes chvalozpěvy na jeho filmová ztvárnění, nikdy nehrál hlavní roli. V každém z jeho filmů byl důležitým někdo jiný – Willis v Smrtonosné pasti, Stevensonová v Opravdově, šíleně, hluboce, Costner v Robinu Hoodovi nebo Saskia Reevesová v Zavři mé oči – proti komu mohl nechat vzplát ten svůj podivný démonický či egocentrický žár. „Na hlavní roli čekal dlouho,“ říká Poliakoff, „co nevrhá dobré světlo na britské režiséry.“

V Hollywoodu je Rickman stále v povědomí jako mlčenlivý padouch stříknutý mrazivě věrohodnou kapkou šarmu. Britský návštěvník divadla dychtivě očekává něco ryzejšího, něco skutečného. Diváci Tanga na konci zimy v roce 1991 byli očarováni Rickmanovým tichým, logicky obhájeným šílenstvím. Jeho Hamlet v londýnském Riverside Theatre v 1992 byl nebezpečný, nepravděpodobný a vyprodal sály. Podle kritiků „byl mesmerický“. 

Franz Anton Mesmer byl ve Vídni osmnáctého století oslavován jako zázračný léčitel. Zdánlivě nevyléčitelné případy léčil fyzickým dotykem, hypnotismem, elektrickými proudy a magnetismem. Vyvolal pohoršení v lékařské komoře a nakonec byl vypovězen do Francie, kde se stal miláčkem aristokracie.

Poněvadž Rickmanův názor na většinu scénářů, které mu byly nabídnuty, je že „jsou jako rychlé občerstvení, jenom na naplnění kina“, byl celý žhavý dělat něco smysluplného. Skvělému příběhu přidal scénář Dennise Pottera na smyslnosti a tajemnosti a producenti Lance Reynolds a Wieland Shultz-Keil seškrábali dohromady devět a půlmilionový rozpočet z kanadských, britských a evropských zdrojů, částečně díky Rickmanovu zanícení pro projekt.

Tak se tedy během středoevropské zimy našel v obrovském maďarském paláci, kde natáčel scénu, v níž mladá vídeňská žena zkolabuje při pianu a Mesmer – přes protesty přihlížející nobility – ji ležící na nástroji začne ošetřovat třením jejích ňader.

„Co je na herectví zajímavé,“ říká pak, „je, jak často nevíte, co vlastně děláte. Hraní oživuje nervy, nad kterými nemáte vůbec žádnou kontrolu.“ Ještě stále je pro něj traumatizující vylézt na jeviště, což je působivé přiznání od herce, z kterého se zdá přímo vyzařovat duševní rovnováha. „Mívám trému a malé skřítky v hlavě, co mi říkají: „Zapomeneš svůj text.“

Poljakoff na Rickmana prozrazuje, že „je strašně ustrašený, v tom dobrém smyslu. Nebojí se jít proti proudu a vše, co dělá, dělá promyšleně.“

Puristi mohou mít námitky proti uplatňování takového přístupu v nějakém hollywoodském braku, v němž se Rickman také objevil. Většina puristů asi nevydělává 150 liber týdně, které nabízí venkovské divadlo. Je zjevné, že si vybírá role, které mu pomáhají budovat pověst lotra a komika ke všemu, čemu tleská divadelní obecenstvo. Kromě toho, klid filmování přirovnává po divadlu ke „sklenici chladné vody, po tom, co jste byli na poušti“.

Mesmer Rickmana zaujal, protože je o „navenek statečném a neuváženém vrhání se z útesu, příběh někoho, kdo nad sebou nemá úplnou kontrolu. Kdyby ta role byla špatně napsaná, bylo by to jako prostituce. „Můžete prosím zapnout pásku?“ Co se týče nějakých věcí, které mi nabízejí ve Státech, nechápu, proč by se někdo obtěžoval – možná kromě té cifry na šeku. Čtete si scénář a ptáte se: „Proč?!“ Je to začarovaný kruh, protože jestli v to nevěřím, tak to bude k ničemu. Dostáváte se k tomu, že sebe sama vidíte jako chemickou látku, kterou jdou do něčeho vstřiknout.“

Nakolik je postava Mesmera pravdivá, říká, „to ať si rozhodne každý sám, no myslím, že jí budou věřit.“ Zasměje se. „Vše může změnit úhel kamery. Můžete si myslet „Tohle je chvíle mé nejvyšší citové upřímnosti“, a pak se kamera sveze o stopu níž a bere vaše chřípí zespodu a citová upřímnost jde do háje. V momentě vypadáte neuvěřitelně vychytrale.“

Tenhle film sám o sobě je risk; odvážně se zaměřuje na obecenstvo natolik vzdělané, že dokáže pochopit morálku osmnáctého století a sledovat nit vedoucí od Mesmera k moderní psychoanalýze a holistickému přístupu alternativní medicíny. Je to skutečně vážná práce a Rickman ji také tak bere. Jako část přípravy na roli navštívil představení hypnotizéra a část té teatrálnosti vnesl i do filmu.

„Je důležité, aby předvedení vycházelo zevnitř,“ říká McBurney, „a Alan je v tomhle perfektní. Neprotlačuje se kupředu, což je zvláštní u herce, který je na jevišti tak výrazný. Prostě nechá kameru, aby si ho našla sama.“

Co vidí většina jeho divaček, je smyslnost. Poljakoff rozněžněně velebí Rickmanovu přitažlivost: „Mnoho žen jej shledává velmi sexuálně přitažlivým. Při své hloubce má nebezpečnou, prchavou sexualitu; není mnoho herců jako on. Je svérázný, no a také velmi svůdný. A to je fascinující kombinace.“

Stevensonová ním byla v RSC fascinována taky. „Zpočátku jsem se ho dost bála,“ říká, „byl moc hodný a rozpaloval mě – takovým tím nesexuálním způsobem. Má talent na zachycení a povzbuzení lidí.“ Ti dva jsou si stále blízcí; před Opravdově, šíleně, hluboce spolu hráli v Nebezpečných známostech. „V tom filmu jsme použili skutečný vztah mezi námi,“ nechala se slyšet, „já skutečně jsem jako Nina, žongluji se sta míčky najednou a Alana jsem tím doháněla k šílenství. Je mnohem vybíravější a jistý si ve svém vkusu, co však taky může být pěkně dopalující. Je mi v životě velkou oporou.“

Pošta od fanoušků je napěchovaná prosbami o podepsané fotky (které s radostí splňuje) a také jinými, intimnějšími žádostmi. „Nebudu o nich mluvit,“ říká, „protože by to zradilo lidi, kteří mi je poslali, neodpovídám na ně. Je to divná sféra. Zjevíte se na plátně, v pětimetrové velikosti a lidi můžou snít přímo na vašem obličeji, s vámi to však nemá nic. A vy se s tím prostě musíte vyrovnat. Přesto chodím dál Portobellskou ulicí kupovat zeleninu.“

Jeden pisatel mužského pohlaví, který vystopoval Rickmanovu domácí adresu, mu posílá každý výstřižek s negativním ohlasem, jaký jen sežene, se správou: „Jen jsem myslel, že byste to měl vědět.“ Černým Newyorčanům se moc líbil jako neonacistický terorista ve Smrtonosné pasti. „Přijdou ke mně a řeknou: „Haló! Můj dobrý kámoš!“ A já nevím, o co jde. Myslím, že chtějí, aby to všem natřel.“

Rickman se snaží vzdorovat nástrahám slávy. „Líbí se mi výrok Davida Harea: „Šoubyznys ředí zdravý rozum!“ Když strávíte nějaký čas v Los Angeles, zůstane vám jen jedna téma ke konverzaci.“

Za hranicemi své práce žije se svou dlouholetou partnerkou Rimou Hortonovou, přednášející ekonomiky, která v posledních volbách kandidovala jako poslankyně labouristů za Chelsea. Děti nemají. Říká, že feminismus „byl do mě nabitý a to je moc dobře“. O svém soukromém životě se dál nerozšiřuje: „To je tak trochu moc osobní. Jsem si jistý, že to, že nemáme děti, mi dává víc prostoru pro mou práci a když pracuji, tak se do ní úplně ponořím, ale jinak nesedím celé dny s tím, jak strašně mi schází.“

Jak jeho partnerka, taky Rickman je socialista a jeho smysl pro spravedlnost a lidskost se uplatňují i prakticky. „Pomohl mnohým mladým hercům, i finančně,“ říká jeho starý přítel. „Jestli se nějak změnil, tak jen tím, že je ještě velkorysejší.“ Když se dozvěděl, že maďarským komparsistům v Mesmerovi jsou podávány rohlíky, zatímco herci a štáb si pochutnávali na teplých jídlech, vřítil se do producentovy kanceláře a požadoval, aby se jim dostalo stejného zacházení.

Nad Mesmerem však visí otázka, jestli si Rickman poprvé dokáže poradit s celým filmem. Velké zvíře festivalu v Cannes, Gilles Jacob, tenhle měsíc rozhodne, jestli splňuje podmínky pro postup do hlavní soutěže. Když ano, a jestliže bude příznivě přijatý, Alan Rickman se může ve věku čtyřiceti sedmi let – dvě desetiletí po tom, co získal stipendium do RADA a jeho tělu „se ulevilo, že je konečně na správném místě“ – dostat na první stránky novin jako mezinárodní hvězda. Gillian Bargeová, která v Mesmerovi hraje jeho manželku, si je jistá, že to utáhne: „Alan je jedinečný v intenzitě svého vnitřního života. Je to proměnlivý a nestálý člověk a velmi, velmi mesmerický.“
 

      

     

Nahoru