Ďábelská elegance, John Lahr, Magazín Lear - 1992

„Nevadí mi oklamání, dokud je ve výsledku nějaký nápad nebo šok,“ říká  Alan Rickman, jeden z Anglických nejsmělejších a nejmazanějších herců. „Můžete konejšit platící zákazníky, dokud nedostanou facku.“ 

Rickmanova představení vždycky přicházejí s klopýtáním. Komplikovaným postavám jako je Vicomte de Valmont ve hře Les Liasons Dangereuses (Nebezpečné známosti), kterého hrál ve West Endu nebo na Broadway, přináší Rickman šok průzračnosti. A nezapomenutelné ďábelské postavě ze svého repertoáru jako byl Šerif z Nottinghamu ve filmu Robin Hood: Král zbojníků nebo mezinárodní terorista Hans Gruber ve filmu Die Hard (Smrtonosná past), Rickman přináší úžas lidskosti. „Nejlepší co mi kdo řekl o filmu Die Hard bylo, „Vážně jsme chtěli, abyste se z toho dostal.“, myslím, že je to skvělé. To znamená, že Hollywoodskému akčnímu filmu byla představena jakási dvojsmyslnost „klaďase/záporáka“. Líbí se mi to, jak jsou lidé zmateni.“

Rickman ze sebe vydává ironii, což mu dává auru záhadnosti a nebezpečí. Když mluví v zákulisí Londýnského divadla Piccadilly během svého výstupu v Japonské hře Tango na konci zimy, dohlíží na svá slova, která z něj pomalu hřmí sevřeným jasným hlasem, zabarveným hned autoritou a unaveností. Jak stěsnaná šatna, tak Rickman, jsou nepředpojatí a nedělají žádné ústupky pohodlí. „Rád dostávám nejasné ohlasy od lidí,“ říká a užívá si drama své divokosti. „Nejsem ve skleněné kleci, aby mě lidé obdivovali a byli mnou nadšeni. Rád to míchám. Diváci by neměli být pasivní. Přichází pracovat.“

Mimo jeviště na sebe Ricman nic moc neprozrazuje. Nemá to, co Charlie Chaplin nazval „Ta vyzývavá věc.“ Místo toho Rickman škádlí svět svou individualistickou inteligencí. „Díky Bohu za Alana Rickmana,“ napsal v neděli Anthony Lane v London’s Independent (zřejmě nějaký nezávislý časopis, noviny pozn. překl.). Přirovnává ho zde k vybrané skupině Anglických herců jako James Mason, Robert Donat nebo George Sanders, kteří jsou citliví, neuspěchaní, znervózňující všechny ostatní. Jejich padouchové jsou zahraní jako milovníci a naopak. Nevěříte jim ani na minutu, ale nedovolí vám se od nich odtrhnout.

Rickman uvažuje o tom co řekne a má schopnost sdělit myšlenku, která přinutí publikum i osobní známé počkat si na jeho slova. Vysoký, s narezlými vlasy prošedivělými na spáncích, orlím nosem a vroubkovanou řadou nízkých zubů, které tvrdě zatíná při souhláskách, aby dal lichotivou pozici a zuřivost jejich zvláštní pikantnosti, Rickman dosáhne prudkosti své neslučitelné přirozenosti. „Jsem Ryba. V každé části mého života se v práci stále objevují naprosté protiklady,“ říká. „ Někdy se nechám zviklat sám sebou. Kdo je ten člověk? To „JÁ“, které si nedokáže ani vyzvednout věci z prádelny – a já ho znám moc dobře – sleduje to druhé „JÁ“ při divadelní zkoušce a říká, „Kdo je tenhle člověk, který má všechny ty nápady a výmysly?“ Je to velmi, velmi instinktivní člověk a velmi, velmi praktický člověk. Myslím, že záleží na denní době.“

Ve všech svých vynikajících představeních je Rickman schopný být naprosto citlivý. Má dar bohatého jazyka a zvučnosti hlasu schopného ústně rozdávat zábavu a neklid s rovnou hudební sílou. „Jsem svůj vlastní nástroj,“ říká. Rickman také ví, jak zužitkovat svůj nezvyklý vzhled a příjemný zvuk, aby si na scéně získal pozornost a učinil ji nezapomenutelnou – tak jako to udělal ve filmu Die Hard a Robin Hood a jak to on sám nazývá „pozvednutí jednoho obočí a nadmutí jednoho chřípí“. „Váš pan Takagi se k nám bohužel nepřipojí po zbytek svého života,“ říká s chladnou sykavostí shromáždění na firemní vánoční party v Die Hard jako jejich šéf. A jako kypějící Šerif z Nottinghamu, Rickman dostal šanci vyslovit takové komické horlení jako „Už žádné milosrdné popravy!“

Ve svém posledním filmu, politické satiře Bob Roberts, hraje Rickman Lukase Harta III, úplatného manažera kampaně titulní postavy Robertse, reakcionářského folkového zpěváka, který je zvolen do Senátu. Robertse hraje Tim Robbins, který tento film zároveň režíruje. „Lidé za kandidáty tíhnou k průhlednosti,“ říká Robbins. „Chtěl jsem obsadit někoho mezi Dr. Strangelove a Williamem Casey. Nemám rád bezpečné, jisté herce, proto jsem si vybral Alana, který má odvahu ke smělým volbám a tak trochu kašle na kulisy. Když představuje zlo, dodá mu rozmar, což je velmi laskavé. Chtěl bych hrát proti němu ve filmu o soupeřících psychopatech. Chtěl bych zkusit Alana Rickmana – psychopata v koncích.“ Tento film byl senzací na letošním filmovém festivalu v Cannes, kde kritik obchodního listu Variety popsal Rickmana jako „zuřivě dobrého“.

Rickman vidí sám sebe jako „docela vážného herce, kterému nevadí být směšně komický“. Vskutku, své postavy přivádí na okraj vulgárnosti. V Les Liaisons byla vulgárnost srdcem hry o sexuální manipulaci. „Celá podstata té hry byla pod povrchem: špína pod nalakovanými nehty,“ říká Rickman. Za tuto roli byl nominován na ceny Tony v roce 1987 a přinesla nový proud jeho hvězdě a reputaci – intelektuální hrozby.

Rickman, který žije v západním Londýně s Rimou Horton, učitelkou ekonomie, která se nedávno bez úspěchu pokusila prosadit v Parlamentu, narazil na svou životní práci relativně pozdě, v 26-ti letech. Charakterizuje sám sebe jako „snící děcko“, druhý ze čtyř dětí, jehož otec – malíř pokojů – zemřel na rakovinu, když mu bylo osm. Zpočátku byl Rickman přitahován k vizuálnímu umění. Po ukončení školy Latymer Upper School v západním Londýně, na kterou získal stipendium v 11-ti letech, navštěvoval uměleckou školu Chelsea School of Art a potom Královskou akademii umění Royal College of Art. Vsadil svá umělecká studia do branže úspěšného grafického designu v Soho. Rickman se opírá o šedou pohovku v šatně a popisuje poštovní schránku na ulici Berwick před svou designérskou firmou v Soho, do které vhodil svou žádost o přijetí na Královskou akademii dramatických umění (RADA). „ Můj život se změnil v momentě, kdy jsem poslal ten dopis,“ říká. Nějaký vnitřní hlas mi řekl, že bych to měl udělat. Před tím jsem už hrál amatérské divadlo. Naše designérská skupina byla velmi úspěšná a mně se zdálo, že to tak půjde i dál. A tehdy přišel ten hlas a řekl, „Teď nebo nikdy.“

Rickman pracoval dva roky v RADA, našel svůj směr jako aranžér Sira Ralpha Richardsona a Nigela Hawthorna a vyhrál nejvyšší divadelní ocenění na RADA, Bancroftovo vyznamenání (the Bancroft Medal). Ale Rickmanovo pravé ocenění bylo psychologické. „Většinu našeho života fungujeme s rozdělením tady a tady,“ říká a kreslí pomyslnou čáru mezi jeho hlavou a trupem. „ Když jsem šel na RADA, moje tělo říkalo „Už je čas.“ , bylo používané a já si byl vědom, že jsem tam, kde bych měl být a dělám to, co bych měl dělat a právě včas. Kolem herectví se nemůžete potloukat moc dlouho.“

Před vstupem na RADA v roce 1979 hrál během 4 let snad ve všech možných hrách z Anglického repertoáru. Během těchto cestovatelských let, kromě trapného utrpení v roli veverky ve vánoční pantomimě, kde musel zpívat "She´s Pooped Without Her Porridge" (Vyčerpala se bez své kaše), se objevil v široké řadě vážných rolí, např. ve hře Ubu Rex od Jarryho, Muž je muž (Man is Man) od Brechta (v Bristol Old Vic), nebo Když se vzbudíme mrtví (When We Dead Awaken) v divadle Crucible v Sheffieldu.

Nyní ve svých pětatřiceti, je Rickman přijímán na obou stranách Atlantiku a v době kdy je Anglických zábavní průmysl na vzestupu, je zahrnován divadelními i filmovými nabídkami. Ale jeho vzestup nebyl snadný. „Někteří herci dostali příležitosti a role. Já ne,“ říká Rickman. „Musel jsem řídit svou kariéru a chytit se každé příležitosti, která mi přišla do cesty.“ Vskutku, jeho komerční úspěch v Hollywoodu ho uvedl na nezvyklou křižovatku.  

„Šerifa a Hanse Grubera byla zábava dělat, ale byly to karikatury. Zmáčknete tlačítko, když se to po vás chce, ale to není všechno co jsem udělal, nebo co může udělat.“ Jako protiklad k „zaškatulkování“ a vnímání veřejnosti se Rickman minulý rok objevil v několika vysoce ambiciózních nízko-rozpočtových filmech. Hrál cynického ducha hrajícího na čelo a pronásledujícího svou truchlící milenku Juliet Stevenson ve filmu Truly Madly Deeply (Opravdově, šíleně, hluboce) od Anthony Minghella. A spisovatel – režisér Stephen Poliakoff napsal pro Rickmana uhlazenou, intelektuální roli Sinclaira v Close My Eyes (Zavři mé oči), který dokázal uprostřed tohoto žhavého příběhu o incestu udržet diváckou pozornost k jeho vlastnímu bráněnému dilematu.

Pokud si diváci Amerických filmů ještě nezměřili Rickmanovy schopnosti, Rickman už má míru Ameriky, která ho rozveseluje. „Když vystoupíte z letadla v Anglii, musíte se trošku krčit a zachoulit se do kabátu,“ říká. „V L.A. stojím rovněji. Je to o tom jak jsou Angličané vychovaní a co se nám říká, že můžeme očekávat. Možná je to kvůli tomu, že řídím v L.A. a ne tady. Cítím k sobě větší závazek. Nesním o tom být nezaměstnaný herec hledající práci. Říct si „OK, tady si postavím stan a vyvěsím vlajku ZAMĚSTNEJ MĚ“ to bych nemohl. Ale jsem tam rád, je to nechutné a úžasné, jako chodit každý den na oběd do Dunkin‘ Donuts.

Styl je metabolismus a Rickmanova hranice okouzlení extrémy odráží nezvyklou směsici přemáhání a zlosti, které filtruje pod povrchem své chladné fasády. „Ó ano mám zlost,“ říká Rickman, který přisuzuje svou aroganci Keltským genům, Irské a Welšské směsici. Mám vášnivou zlost na tuto zemi. Dvanáct let vlády Tory nechalo divadlo na hadry. Infrastruktura je rozežraná. Kde jsou noví autoři? Nová avantgardní divadla? Vážné hry na West Endu? Žádný skvělý autor se už neobjevil ani nepamatuji. Chci, aby se Anglie vzbudila.“

Rickmanovo osobní přispění divadlu zahrnuje roli laskavého hypnotizéra americké komediální herečky Ruby Wax, jejíž představení „jednoho herce“ režíroval minulé jaro na West Endu. Ruby Wax, mosazné, uštěpačné, motorické hrdlo, měla několik populárních TV sérií v Anglii (čtyři speciály z té poslední současně provětrávají tuto zemi na kabelovém kanálu A&E). Potkala Rickmana v roce 1977 v Sheffieldu v divadle Crucible a byl to on, kdo jí pomohl vytvořit komediální osobnost. „Jeho smysl pro komedii je vynikající,“ říká. „Dal mi takové lekce, které bych nikdy nedostala.“ Člověk by mohl odhadnout, co se Rickmanovi na Ruby líbí: „Ruby je tak bezstarostná,“ říká s obdivem, „a tak odvážná.“

Po čtyřech letech absence na jevišti, to Rickmana táhne zpět. V září otevírá hrou Hamlet Riversideská studia (Riverside Studios) v Londýně. Příští rok doufá ve spolupráci s Isabelle Huppert v předvedení Strindbergerovy Slečny Julie (Miss Julie) dále se také mluví o Ibsenově hře Peer Gynt. „Chci jen větší výzvy,“ říká, „Dotknout se toho neznáma, kde nejste jen sbírkou lidských předsudků.“