Já a složitý?
DENNIS FALLOWELL, THE OBSERVER REVIEW, 15.1.1995

Alan Rickman se stal slavným, protože nikdy skutečně slavným nebyl. Muž, který Bruci Willisovi ukradl Smrtonosnou past, který připravil Kevina Costnera o Robina Hooda, který pravděpodobně ukrade přicházející Neobvyklé dobrodružství Hughu Grantovi, který vládl obsazení Opravdově, šíleně, hluboce Anthonyho Minghelly, a Zavři mé oči Stephena Poliakova kouzelnou, mírně hadí autoritou, by přece už dávno měl být světovou hvězdou. Proč jí ještě není, i přesto, že mu je hodně přes čtyřicet, je jenom jedna ze záhad, které ho obklopují.

Možná je to proto, že v jednom kuse dělá různé věci – média mají rády každého hezky na svém místě. Možná proto, že si tak žárlivě střeží své soukromí. „Novinařina“ je téměř nejsprostší slovo v jeho slovníku a s tímhle interview souhlasil ne ani tak proto, že se objeví ve dvou nových filmech, jako spíš proto, že zas dělá něco jiného, tentokrát jako režisér hry, za uvedení které je částečně zodpovědný. Je to Zimní host Sharman MacDonaldové a světovou premiéru má ve West Yorkshire Playhouse; poté přijede do Almeidy v Londýně.

Po zkouškách stojí pan Rickman ve vinném baru Almeidy. Na sobě má námořnicky modrou pracovní bundu, rudé kalhoty z tartanu a elastické černé šněrovací boty. S párkem neuvěřitelně mladičkých herců se probírá scénářem, zatímco v pozadí ječí hudba „horních deseti tisíc“. Přemístíme se do tichých hlubin divadla Almeida.

Nejdřív nějaké to rodinné pozadí, ať se do toho dostane. Z jaké rodiny že to pochází? Dlouhé ticho. Moc dlouhé. Pak z něj vyhrkne: „Nikdy nemluvím o svém rodinném životě.“

Nemám na mysli jeho život teď (žije v Notting Hillu s Rimou Hortonovou, která přednáší ekonomiku; děti nemají). Jenom jeho původ. Protože se pokouším tenhle otrávený ospalý hlas přežvykující žvýkačku dostat dolů z jeviště, trochu ho uvolnit, no proti tomu se ohradí.

„Myslím, že je nefér vůči rodině, když vidí svá jména vytištěná v novinách. Oni mají své vlastní životy, a proč bych je já měl zatahovat do těchto věcí?“

„Nikoho nechci nikam zatahovat. Ale kde jste se narodil?“

Trošku se zklidní. „Celý svůj život jsem prožil v západním Londýně – tam jsem se narodil, chodil do školy, vzdělával se v umění, v drámě.“

Po Chelseaské škole umění tři roky pracoval jako grafik, pak se, ve věku sedmadvaceti let, přihlásil na Královskou akademii divadelních umění. Proč tenhle náhlý skok?

„Pro mě to nikdy nebyl náhlý skok. V dnešních časech to však je naplánováno tak, že v šestnácti se rozhodnete, co chcete v životě dělat a pak se toho zuby-nehty držíte.“

„Máte nějakou teorii hraní?“

„Mám, nikdy však o ní nemluvím, protože vytištěné to vypadá příšerně...“ Čekám. „...Ne že bych nechtěl. Ale vysvětlováním potíráte své instinkty. Jednou jsem si otevřel Stanislavského a moc rychle jsem ho zase zavřel.“

Celkově pozornost věnuje spíš divadlu vážnému než komerčnímu. Prorazil roku 1986 v roli Valmonta v produkci Nebezpečných známostí Královského Shakespearovského divadla v Londýně a New Yorku.

„Vaše nejnovější divadelní role byl Hamlet. Jak jste ji zmodernizoval?“

Čelist mu pomalu klesne, chvíli tak setrvá, pak se vrátí na původní místo: „Ehm... ona někdy zestarala?“

„Jo. Chápu. Skutečně velká hra má vždy co říci. Ahm... jakých kvalit si u herce ceníte?“

„To se nedá dost dobře popsat... ale jedna věc co herec musí, je být zdravým nástrojem. Chci říct, ta věc, co se vyšourá ze stanice metra a vyleze na jeviště, to není jako housle. Herec se musí také trošku chránit. A přitom být otevřený. A být zdravý a otevřený současně, najít tu rovnováhu mezi tím je moc těžké – vlastně je to nemožné. Ale nerad to vyjadřuji slovy. Zní to tak... uměle.“

„Jste členem nějakého ozdravovacího klubu? Nejste chorý nástroj?“

„Jsem méně zdráv než jsem býval. Jo, jsem členem... Vlastně se tajně poctivě mučím v tělocvičně. S Hamletem jsem měl ten problém, jak ksakru tohle zvládnout fyzicky, jak to udýchat? Nejenom že je to hrozně dlouhá hra, ten parchant Shakespeare tam ještě prásknul tři dlouhé monology téměř rovnou jeden za druhým!“

Ještě nikdy předtím nerežíroval hru, no předpokládám, že přechod od hraní k režírování je stejně hladký, jako byl od grafiky ke hraní.

„Ne!“ vytryskne z jeho ponurosti. Mám dojem, že už začíná roztávat. „Problémy tady byly hned od prvního dne! A ten největší je, že jako herec máte spousty vzpomínek na příšerné zkoušky.“

„Jak režírujete? Laymanův průvodce. Jak režírovat hru.“

„Hra si sama určuje pravidla. Tahle se střídavě zaměřuje na dvojice, které...“

„Chtěl byste režírovat dál? Nebo v srdci jste herec?“

„Myslím, že není potřebné udělat nějaké takové rozhodnutí. To má co dělat /zkřiví ret/ s novináři, mne se to netýká.“

No já se bráním: „Ne. To má co dělat s faktem, že na to, být v něčem vážně dobrý, musí vás to něco pohltit. Život je krátký, člověk nemůže dělat všechno, musí se na něco zaměřit. Já jsem spisovatel a nemám čas, řekněme, skládat symfonie.“

„To je jiné,“ opáčí on. „To je kreativní činnost. Jako spisovatel jste součástí mnohem tajemnějšího procesu. Herec nebo režisér jenom interpretuje. Jedno vám ale řeknu: Moje práce je čím dál, tím těžší. Čím víc víte o tom, čeho jste schopen, tím méně to nástroj dokáže zahrát – myslím fyzicky. Je to nepřímá úměra, to bude asi ten správný výraz. Jen jsem ta dvě slova zbouchl dohromady a bylo to správně.“

Mezitím jeho filmová kariéra poskakuje svým potrhlým způsobem.

Mesmer (film o průkopníku hypnotismu z osmnáctého století, z velké části natáčený v Maďarsku, se scénářem Dennisa Pottera) je první film, ve kterém Rickman oficiálně hraje hlavní roli – zpřístupněný pro diváky nebude. Distributorům, Mayfair, se nelíbí a odmítají ho spustit, tvrdíc, že tohle není ten film, za který zaplatili. Tahle situace nemá obdoby a výrobci filmu se proti tomuhle rozhodnutí bouří.

Pro Rickmana to musí být bolestné a reaguje svým obyčejným útržkovitým způsobem: „...Dnes jsem dostal list od jednoho německého režiséra, se kterým jsem měl dělat na podobně odvážném, nezávislém filmu, co se však ke konci nepovedlo. Jeho list končí slovy „Kdyby jenom život mohl být trošku něžnější a umění trošku silnější.“ Takže asi tak.

"Taky bylo dost ironické, být jeden den na památní mši za Dennise Pottera, druhý den v soudní síni, přeříkávajíc ta samá slova na podporu jeho práce.“

„Chtěl bych si s vámi trochu promluvit o tom, čím na lidi působíte. Jedna z věcí, které jsou na vás přitažlivé – odpusťte to lichocení – je vaše podivínství, dojem ztracenosti.“

„No, tak to podivínství,“ opáčí, „se mi líbí víc než ta ztracenost. Podivínství je aktivní, ztracenost je pasivní.“

„Zkusím to jinak – mohl byste být velká hvězda, máte to v sobě, kamera vás má ráda, ať už to je cokoli.“

Rickman je herec v tom pravém smyslu slova – do svého projevu však přimíchává legraci ze sebe sama a taky kus rozčarování, co je teď velmi moderní: základní složkou jeho přitažlivosti je nevraživost – muži obdivují jeho reservovaný cynismus, ženy se chvějí při jeho dráždivých dozvucích. Zeptal jsem se jedné z jeho obdivovatelek, co se jí na něm tak líbí. Řekla: „Jeho hlas je neuvěřitelně sexy – říká, tam jsem byl, tohle jsem udělal. Má živou tvář, ta se ale rozzáří neočekávaným způsobem. Je tak moc z našeho času – lidi, kteří vyrůstali v šedesátých a sedmdesátých letech – no, nejpřitažlivější na něm je, že se dokáže úplně shodit, často když to nejmíň čekáte.“

„Je tedy moc zajímavé,“ říkám, „proč, se všemi těmito přednostmi, tady něco nehraje. Zdráhá se nějaká část z vás tomuhle povýšení na modlu?“ Rozhlédne se kolem v přímo smutečním zmatku. Snažím se ho trochu postrčit. „Možná právě ta neshoda se systémem je to, co je na vás nejpřitažlivější. Možná se stanete modlou už brzy...“

„Nemám to rozplánované,“ prozradí nakonec. „Nemám to spočítané. Každé mé rozhodnutí je zde samo o sobě. Kupříkladu, rovnou z filmování Mesmera, který byl obtížný, jsem přešel k Neobvyklému dobrodružství Mika Newella, což byla brnkačka.“

„A co, na rozdíl od Mesmera, bude uvedené bez problémů.“

„No tak to doufám. Ale to byly dvě rozdílné zkušenosti. Když se potýkáte s tématem jako je Mesmer a spisovatelem jako Potter, víte, že budete bojovat každý den, aby jste zjistil, můžete-li jít tak daleko na plátně, jak to je na stránce knihy. Zatímco v Dobrodružství jsem si přečetl mou roli a okamžitě věděl, jak to zahrát. Mike Newell je taky schopný režisér, všichni jsme byli v Dublinu a prostě jsme to udělali. Mesmera jsme filmovali v několika státech za velmi nízkého rozpočtu... No, Mesmer se zúčastnil festivalů v Montrealu a ve Vídni. Byl pozván i do New Yorku, ale nesměl jet. Naneštěstí kupa tohoto dohadování ve filmovém průmyslu není o filmech, ale o velikosti pinďourů zúčastněných.“

„No o vás se také povídá – promiňte, že to tak říkám – že jste složitý člověk. Je to pravda?“

„Záleží od toho, kdo to říká,“ odpoví.

„Nebo že jste zastrašující. Když jsem mluvil s Mikem Newellem, řekl mi, že před tím, než začal natáčet Adventure, si pomyslel, kristepane, budu dělat s Alanem Rickmanem, musím se chovat vzorně. Vždyť on je tak náročný, co když nenaplním jeho očekávání?“

„To jako že on si nevybírá, co bude dělat?“ oplácí úder Rickman a jeho oči se rozevřou dokořán – mají barvu světlého čaje bez mléka. „Já snad nešel na plac s tím, že „Proboha, musím se fakt snažit, tohle je přece Mike Newell, který měl světový úspěch se Čtyřmi svatbami a jedním pohřbem“? Kromě toho, že filmový byznys je celý o velikosti pinďourů, všichni tady plaveme v hromadě keců. Je kupa lidí, co jsou složitější než já.“

„Kdo?“

„Kupříkladu Juliet Stevensonová. Podle mne „složitý“ označuje vysoko inteligentní bytost, která má dotazy k věci a snaží se využít sebe sama jak to jen jde. Kdo říká, že jsem složitý? Protože nejsem ten, kdo se rozkřikuje o velikosti svý...“

„...ho pinďoura?“

„Chtěl jsem říct šatny, předpokládám, že se to vztahuje k mému přístupu k práci – v tom případě mi však nevadí být považován za složitého.“

„Zajímá vás Hollywood?“

„Jo. Nejsem padlý na hlavu. Vím, že nebýt Hollywoodu, nebyli by jsme teď tady a nedělali bychom tohle.“

„No, možná že jo.“

„Ne. Je to Hollywood, který vás dokáže prosadit.“

„Není to trochu deprimující?“

„Není to deprimující. Je to tragické, děsivé. Jak dlouho ještě budeme muset kňourat nad neuplatňováním se britské a evropské filmové produkce, než ji někdo konečně pořádně zorganizuje? Je příšerné, že se vším musíme utíkat k strýčku Hollywoodovi.“

„Dělal jste Jarryho, Brechta, Ibsena, Čechova, Wedekinda, a tak dále, hrál jste někdy jinde v Evropě?“

„V Německu, Holandsku, ve Švýcarech. S Bratři Karamazovy v angličtině jsme přijeli z Edinburského festivalu do Ruska, čtyři herci v kožešinách. V jednom místě jsme to hráli v kostele ze sedmého století na vršku a ukončili to zpěvem Ódy na radost šplhajíc na zvonici – myslím, že ti Rusové z toho nerozuměli ani slovo.“

Zasměje se, ale těsně předtím vypadá, jako by se chystal propuknout v pláč; výraz to podivný, no pro něj charakteristický. Jeho vystupování je celkově něco jako skrývaný vztek, co permanentně překypuje v smíchu a šaškárně.

„Jaké to je, být hercem?“

„...Kolektivní zážitek a pocit vlastní síly v jednom? Hraní může přinášet nádherné pocity, problém je ale v tom... že z těch krásných chvil vás často probouzí prudký úder pod pás nebo praštění přes hlavu.“

„Už žádné dotazy.“

„Muka u konce, díky Bohu.“